Vladimír Iljič Lenin

O takzvané otázce trhů[9]

I

Může se u nás v Rusku rozvíjet a plně rozvinout kapitalismus, když masa lidu je chudá a stále více chudne? Vždyť k rozvoji kapitalismu je nutný široký vnitřní trh, kdežto hospodářské zbídačení rolnictva tento trh podrývá, hrozí jej úplně uzavřít a učinit nemožným zavedení kapitalistického řádu. Říká se sice, že kapitalismus, když přeměňuje naturální hospodářství našich bezprostředních výrobců v hospodářství vyrábějící zboží, právě tím si vytváří trh, je však myslitelné připustit, že by se u nás mohla na účet ubohých zůstatků naturálního hospodářství položebráckých rolníků rozvinout taková mohutná kapitalistická výroba, jakou vidíme na Západě? Což není jasné, že již v důsledku pouhého ochuzení masy se náš kapitalismus ukazuje jako cosi bezmocného a nemajícího podkladu, neschopného zvládnout vcškerou výrobu země a stát se základem hospodářství společnosti?

To jsou otázky, vyzdvihované napořád naší literaturou proti ruským marxistům; argument, že neexistuje trh, je jedním z hlavních argumentů proti možnosti aplikace Marxovy theorie na Rusko. Vyvrácením tohoto argumentu (mimo jiné) se zabývá referát „Otázka trhů“, jehož rozboru se máme věnovat.

II

Referentovým hlavním východiskem je poučka o „všeobecném a výlučném panství kapitalistické výroby“. Vycházeje z tohoto předpokladu, objasňuje referent obsah XXI. kapitoly II. dílu „Kapitálu“ (odd. 3, „Reprodukce a cirkulace celého společenského kapitálu“).

Marx si zde vzal za úkol prozkoumat, jakým způsobem nahrazuje společenská výroba tu část produktu, která slouží k ukojení osobních potřeb dělníků a kapitalistů, a tu část, která slouží k vytvoření prvků výrobního kapitálu. Proto, jestliže v jeho I. dílu bylo při zkoumání výroby a reprodukce individuálního kapitálu možné omezit se na rozbor hlavních částí kapitálu a produktu podle jejich hodnoty — [hodnota výrobku, jak je uvedeno v I. dílu „Kapitálu“, se skládá z c (konstantního kapitálu[a]) + v (variabilního kapitálu[b]) + n (nadhodnoty[c])], pak je zde již nutno přihlédnout k rozdělení produktu podle jeho věcného obsahu, protože ta část produktu, která se skládá z kapitálových prvků, nemůže sloužit k osobní spotřebě, a naopak. Proto Marx rozděluje veškerou společenskou výrobu — a tudíž i celý společenský produkt — na dvě kategorie: 1) výrobu výrobních prostředků, tj. prvků výrobního kapitálu, výrobků, které mohou být použity pouze pro výrobní spotřebu, a II) výrobu spotřebních prostředků, tj. výrobků, kterých je používáno na osobní spotřebu třídy dělníků a třídy kapitalistů.

Jako základu zkoumání použijeme tohoto schematu [arabské číslice znamenají jednotky směnné hodnoty — na př. miliony rublů — a římské — jmenované kategorie společenské výroby. Míru nadhodnoty předpokládáme 100%]:

 I 4000c + 1000v + 1000n = 6000
II 2000c +   500v +   500n = 3000
tj. kapitál = 7500 a
    produkt = 9000

Připusťme z počátku, že tu jde o prostou reprodukci, tj. dejme tomu, že se výroba nerozšiřuje a zůstává stále v dřívějším rozsahu; to znamená, že veškerou nadhodnotu[10] spotřebují kapitalisté neproduktivně, vydají ji na osobní spotřebu a nikoli na akumulaci. Za tohoto předpokladu vidíme především, že II 500v a II 500n musí spotřebovat kapitalisté a dělníci II. kategorie, protože tento produkt existuje ve formě spotřebních prostředků, určených k ukojení osobních potřeb. Dále, I 4000c ve své naturální formě musí spotřebovat kapitalisté I. kategorie, neboť předpoklad neměnnosti rozsahu výroby vyžaduje zachování kapitálu téže výše k výrobě výrobních prostředků pro příští rok; tedy, nahrazení této části kapitálu též neznamená žádnou obtíž: příslušná část produktu, existující v naturální formě uhlí, železa, strojů atd., bude mezi kapitalisty, kteří se zabývají výrobou výrobních prostředků, směněna a poslouží jim nadále jako konstantní kapitál. Zbude tak I(v + n) a IIc; I 1000v + I 1000n představují produkt, existující ve formě výrobních prostředků, kdežto II 2000c produkt ve formě prostředků spotřebních. Dělníci a kapitalisté I. kategorie (za předpokladu prosté reprodukce, tj. spotřebování celé nadhodnoty) musí konsumovat spotřební prostředky v hodnotě 2000 [1000 (v) + 1000 (n)]. Kapitalisté II. kategorie, aby mohli nadále vyrábět v dosavadním rozsahu, musí si opatřit výrobní prostředky ve výši 2000, aby jimi nahradili svůj konstantní kapitál (2000 II c). Z toho je jasné, že I v + I n musí být směněny za II c, protože jinak není možno vyrábět v dřívějším rozsahu. Podmínkou prosté reprodukce je rovnost sumy variabilního kapitálu a nadhodnoty I. kategorie s konstantním kapitálem II. kategorie: I (v + n) = II c. Jinými slovy lze tento zákon formulovat takto: Suma veškeré nově během roku vyrobené hodnoty (v obou kategoriích) se musí rovnat celkové hodnotě produktu, existujícího ve formě spotřebních prostředků I(v + n) + II (v + n) =II (c + v + n).

Ve skutečnosti pochopitelně prostá reprodukce existovat nemůže, jednak proto, že výroba celé společnosti nemůže zůstávat rok co rok v dřívějším rozsahu, a také proto, že zákonem kapitalistického řádu je akumulace. Prozkoumejme proto, jakým způsobem probíhá společenská výroba při rozšiřování jejího rozsahu čili akumulace. Při akumulaci spotřebují kapitalisté na své osobní potřeby pouze část nadhodnoty, kdežto druhá část je spotřebována produktivně, tj. mění se v prvky výrobního kapitálu, určené k rozšíření výroby. Proto je při akumulaci rovnost mezi I (v + n) a, II c nemožná: je nutno, aby složka I (v + n) byla větší než II c, a to proto, aby část nadhodnoty v I. kategorii (I n) nebyla směněna za spotřební prostředky, nýbrž byla dána na rozšíření výroby. Tak dostáváme

A. Schema prosté reprodukce:
 I 4000c + 1000v + 1000n = 6000
II 2000c +   500v +   500n = 3000
I (v + n) = II c.

B. Základní schema akumulace:
 I 4000c + 1000v + 1000n = 6000
II 1500c +   750v +   750n = 3000
I (v + n) > II c.

Prozkoumejme nyní, jakým způsobem musí probíhat společenská výroba při akumulaci.

První rok.

 I 4000c + 1000v + 1000n = 6000
II 1500c +   750v +   750n = 3000
tj. kapitál = 7250 a
    produkt = 9000

I (1000 v + 500 n) se směňuje za II 1500 c (jako při prosté reprodukci).

I 500 n se akumuluje, tj. vynakládá se na rozšíření výroby, mění se v kapitál. Vezmeme-li dřívější rozdělení na konstantní a variabilní kapitál, vychází nám

I 500 n - 400 c + 100 v.

Dodatečný konstantní kapitál (400 c) je v produktu I samém (jeho naturální formou jsou výrobní prostředky); dodatečný variabilní kapitál (100 v) musí být získán od kapitalistů II. kategorie, kteří tedy musí též akumulovat: směňují část své nadhodnoty (II 100 n) za výrobní prostředky (I 100 v) a přemění tyto výrobní prostředky v dodatečný konstantní kapitál. Jejich konstantní kapitál tedy vzroste z 1500 c na 1600 c: k jeho zpracování je nutna dodatečná pracovní síla — 50 v, které se znovu berou z nadhodnoty kapitalistů II. kategorie.

Když připojíme dodatečný kapitál v I. i v II. kategorii k původnímu, vychází nám takovéto rozložení produktu:

 I 4400c + 1100v + (500n) = 6000
II 1600c +   800v + (600n) = 3000

V závorkách uvedená nadhodnota znamená spotřební fond kapitalistů, tj. tu část nadhodnoty, která se vynakládá nikoli na akumulaci, nýbrž na osobní spotřebu kapitalistů.

Budc-li výroba taková jako dříve, pak nám koncem roku vyjde:

 I 4400c + 1100v + 1100n = 6600
II 1600c +   800v +   800n = 3200
tj. kapitál = 7900 a
    produkt = 9800

I (1100 v + 550 n) se směňuje za II 1650 c, při čemž dodatečných 50 c je bráno z 800 II n [při čemž zvýšení c na 50 vyvolává zvýšení v na 25).

Dále 550 In se akumuluje jako dříve:

550 I n  = 440 c + 110 v
165 II n = 110 c +   55 v

Přidáme-li nyní k původnímu kapitálu dodatečný [I 4400c + 440c; I 1100v + 110v; II 1600c + 50c + 110 c; II 800 v + 25 v + 55 v], vychází nám:

 I 4840c + 1210v + (550n) = 6600
II 1760c +   880v + (560n) = 3200

Při dalším procesu výroby nám vychází:

 I 4840c + 1200v + 1200n = 7260
II 1760c +   880v +   880n = 3520
 tj. kapitál = 8690 a
    produkt = 10780

a tak dále.

Takové jsou — v nejpodstatnějších rysech — výsledky Marxova zkoumání otázky reprodukce celého společenského kapitálu. Tato zkoumání (nutno připomenout) jsou zde podána co nejstručněji; velmi mnohé z toho, co Marx rozebíral podrobně, je zde vynecháno — např. peněžní cirkulace, obnova základního kapitálu, který se postupně opotřebuje atd. — protože všechno to se projednávané otázky přímo netýká.

III

Jaké závěry vyvozuje referent z těchto Marxových zkoumání? Žel, nepodává zcela přesnou a jasnou formulaci svých vývodů, takže je nutno, aby si je podle některých poznámek, které nejsou vzájemně v plném souladu, promyslil čtenář sám. Např. čteme:

„Viděli jsme zde,“ praví referent, „jak se provádí akumulace v I. kategorii, ve výrobě výrobních prostředků pro výrobní prostředky: ...tato akumulace se uskutečňuje nezávisle jak od procesu výroby spotřebních předmětů, tak i od osobní spotřeby samé, nechť se týká kohokoli“ (list 15/3).

Ovšem, mluvit o „nezávislosti“ akumulace na výrobě spotřebních předmětů nelze již proto, že k rozšíření výroby je třeba nového variabilního kapitálu a tudíž spotřebních předmětů; autor pravděpodobně chtěl tímto výrazem prostě zdůraznit zvláštnost schematu, že reprodukce I c — konstantního kapitálu v I. kategorii — se děje bez směny s II. kategorií, tj. že se ve společnosti každoročně určitá část, řekněme uhlí, vyrábí zase k těžbě uhlí. Pochopitelně, že výroba (uhlí k těžbě uhlí) se řadou dalších směn spojí s výrobouspotřebních předmětů: jinak by nemohli existovat ani těžařští podnikatelé, ani jejich dělníci.

Na jiném místě se referent vyslovuje již značně chaběji:

H l a v n í  proces kapitalistické akumulace,“ praví, „se děl a děje (s výjimkou velmi raných období) nezávisle na jakýchkoli přímých výrobcích, nezávisle na osobní spotřebě jakékoli vrstvy obyvatelstva“ (list 8). Zde se již ukazuje pouze na převahu výroby výrobních prostředků nad výrobou spotřebních předmětů v historickém vývoji kapitalismu. Toto tvrzení se opakuje ještě jednou: „Jestliže je pro kapitalistickou společnost typická jednak akumulace pro akumulaci, výrobní spotřeba, nikoli však osobní, tu je naproti tomu pro kapitalistickou společnost t y p i c k á  právě výroba výrobních prostředků pro výrobní prostřdky“ (list 21/2). Chtěl-li autor těmito tvrzeními říci, že se kapitalistická společnost odlišuje od jiných, předcházejících hospodářských soustav právě rozšířením užití strojů a pro ně nutných předmětů (uhlí, železa atd.), pak je to zcela správné. V technické vyspělosti stojí kapitalistická společnost nad všemi ostatními, neboť pokrok techniky se projevuje právě v tom, že lidská práce je stále víc a více zatlačována prací strojů.

Proto místo kritisování nedosti jasných referentových tvrzení je lépe obrátit se přímo k Marxovi a zjistit, lze-li z jeho theorie vyvodit závěr o „převaze“ I. kategorie nad kategorií II a v jakém smyslu nutno chápat tuto převahu.

Z výše uvedeného Marxova schematu nelze učinit žádný vývod o převaze I. kategorie nad kategorií II: obě kategorie se tam rozvíjejí souběžně. V tomto schematu se však nepřihlíží právě k technickému pokroku. Jak je dokázáno Marxem v I. dílu „Kapitálu“, projevuje se technický pokrok v tom, že se poměr variabilního kapitálu ke konstantnímu (v/c) postupně zmenšuje, zatím co v schematu je tento poměr vzat jako neměnný.

Rozumí se samo sebou, že bude-Ii tato změna provedena v schematu, nastane rychlejší růst výrobních prostředků vůči předmětům spotřebním. Přesto nebude, myslím, zbytečné ukázat tento výpočet jednak pro názornost, jednak k vyvarování se možných nesprávných závěrů z tohoto předpokladu.

[V dále uvedené tabulce je norma akumulace vzata jako neměnná: polovina nadhodnoty se akumuluje a polovina je spotřebována osobně].

[Dále uvedené schema je možno vynechat a přejít přímo k vyplývajícím závěrům, uvedeným dale v tabulce. Písmeno d. znamená dodatečný kapitál, vynaložený na rozšíření výroby, tj. akumulovanou část nadhodnoty].

1. rok
 I 4000c + 1000v + 1000n = 6000. . .v:(c + v) = 20,0%
II 1500c +   750v +   750n = 3000. . .v:(c + v) = 33,3%
I (1000 v + 500 n) = II 1500 c
d. I 500 n = 450 c + 50 v . . . . . . . . . .v:(c + v) = -1/10
d. II 60 n +   50 c +  10 v . . . . . . . . . .v:(c + v) =  1/6
 I 4450c + 1050v + (500n) = 6000
II 1550c +   760v + (690n) = 3000

2. rok
 I 4450c + 1050v + 1050n = 6550. . .v:(c + v) = 19,2%
II 1550c +   760v +   760n = 3070. . .v:(c + v) = 32,9%
I (1050 v + 525 n) = II 1575 c [kde II (1550c + 25 n)]
d. II  28 n  =   25 c +   3 v . . . . . . . . v:(c + v) = asi 1/9
d. I 525 n =   500 c +  25 v . . . . . . . . v:(c + v) = asi 1/21
d. II  28 n  =   25 c +   3 v . . . . . . . . v:(c + v) = asi 1/9
 I 4950c + 1075v + (525n) = 6550
II 1602c +   766v + (702n) = 3070

3. rok
 I 4950c + 1075v + 1075n = 7100. . .v:(c + v) = 17,82%
II 1602c +   766v +   766n = 3134. . .v:(c + v) = 32,3%
I (1075 v + 5371/2 n) = II 16121/2 c [kde II (16121/2c + 101/2 n)]
d. II      111/2 n  =   101/2 c +   1 v . . v:(c + v) = asi 1/12
d. I 5371/2 n =   5171/2 c +  20 v . . . . v:(c + v) = asi 1/26
d. II  22 n  =   20 c +   2 v . . . . . . . . v:(c + v) = asi 1/11
 I 54671/2 c + 1095 v + (5371/2 n) = 7100
II 16341/2 c +   769 v + (7301/2 n) = 3134

4. rok
 I 54671/2c + 1095v + 1095n = 76571/2. . .v:(c + v) = 16,7%
II 16341/2c +   769v +   769n = 31721/2. . .v:(c + v) = 32,0%
a tak dále.

Porovnejme nyní vývody z tohoto schematu, pokud jde o růst různých částí společenského produktu:

  Výrobní
prostředky pro
Výrobní
prostředky pro
Spotřební
prostředky
Celý
společenský
produkt
výrobní
prostředky pro
v % spotřební
prostředky
v %   v %   v %
1. rok 4 000 100 2 000 100 3 000 100 9 000 100
2. rok 4 450 111,25 2 100 105 3 070 102 9 620 107
3. rok 4 950 123,75 2 150 107,5 3 134 104 10 234 114
4. rok 5 4671/2 136,7 2 190 109,5 3 172 106 10 8281/2 120

Vidíme, že nejrychleji vzrůstá výroba výrobních prostředků pro výrobní prostředky, pak výroba výrobních prostředků pro spotřební prostředky a nejpomaleji vzrůstá výroba spotřebních prostředků. K tomuto závěru by bylo možno dospět i bez Marxova zkoumání v II. dílu „Kapitálu“, na základě pravidla, že konstantní kapitál má tendenci vzrůstat rychleji než kapitál variabilní: Tvrzení o rychlejším růstu výrobních prostředků je prostým opakováním tohoto pravidla se zřetelem k celé společenské výrobě.

Možná však, že je třeba jít ještě dál? Říkáme-li, že poměr v : c + v se stále zmenšuje, proč neříci, že v se rovná nule, že týž počet dělníků bude stačit i pro větší množství výrobních prostředků? Pak se akumulovaná část nadhodnoty bude přičleňovat přímo ke konstantnímu kapitálu v I. kategorii a společenská výroba poroste výhradně na účet výrobních prostředků pro výrobní prostředky za úplné stagnace[d] II. kategorie[e].

To by bylo pochopitelně již zneužitím schemat, protože takový závěr je založen na nepravděpodobných předpokladech, a proto je nesprávný. Lze připustit, že technický pokrok, zmenšující poměr v ku c se projeví pouze v I. kategorii a zůstaví II. kategorii v úplné stagnaci? Odpovídá zákonům kapitalistické společnosti, vynucující pod hrozbou zkázy na každém kapitalistovi rozšiřování podniku, aby ve II. kategorii vůbec nedocházelo k akumulaci?

Jedině správný závěr, který je možné vyvodit z výše uvedených Marxových zkoumání, bude tedy ten, že v kapitalistické společnosti roste výroba výrobních prostředků rychleji než výroba spotřebních prostředků. Jak už bylo řečeno, tento poznatek je přímým výsledkem všeobecně známé these, že kapitalistická výroba vytváří mnohem vyšší technickou vyspělost proti dřívějším dobám.[h] Marx — speciálně v této otázce — se pouze v jednom místě vyslovuje naprosto určitě, a toto místo plně potvrzuje správnost učiněné formulace:

„Odlišnost kapitalistické společnosti od divochů tkvi nikoli v tom, v čem ji vidí Senior — že prý výsadou a zvláštností divocha je takové vynakládání práce, které mu nepřináší žádné produkty, jež by se mohly změnit v důchod, tj. ve spotřební prostředky — nýbrž odlišnost tkví v tom, že

α) kapitalistická společnost vynakládá více [nota bene] své roční pracovní doby na výrobu výrobních prostředků (ergo — konstantního kapitálu), které se nemohou stát důchodem ani ve formě mzdy, ani ve formě nadhodnoty, nýbrž mohou se uplatnit pouze jako kapitál“ (,‚Das Kapital“, něm. vyd., II. díl, str. 436)[11].

IV

Nyní vzniká otázka, co má námi vyložená theorie společného s „proslulou otázkou trhů“? Vždyť vychází z předpokladu „všeobecné a výhradní převahy kapitalistického způsobu výroby“, kdežto „otázka“ tkví právě v tom, „zda je možný“ v Rusku plný rozvoj kapitalismu. Tato theorie sice koriguje obvyklou představu o rozvoji kapitalismu, avšak pochopení, jak se rozvíjí kapitalismus vůbec, zřejmě ještě ani v nejmenším neujasňuje otázku „možnosti“ (a nutnosti) rozvoje kapitalismu v Rusku.

Referent se však neomezuje na výklad Marxovy theorie o chodu celé společenské výroby, organisované kapitalisticky. Přednášející připomíná, že je nutno odlišovat „dva podstatně různé momenty v akumulaci kapitálu: 1) rozvoj kapitalistické výroby do šířky, kdy zachvacuje již existující sféry práce, vytlačuje přitom naturální hospodářství a rozšiřuje se na jeho účet; 2) rozvoj kapitalistické výroby, lze-li to tak vyjádřit, jdoucí do hloubky, kdy se její rozšiřování děje nezávisle na naturálním hospodářství, tj. za všeobccné a výhradní vlády kapitalistického způsobu výroby“. Nebudeme se zatím pouštět do kritiky tohoto rozdělení a přejdeme přímo k prozkoumání toho, co chápe autor jako rozvoj kapitalismu do šířky: vyjasnění onoho procesu, jenž tkví v nahrazení naturálního hospodářství kapitalistickým, nám musí ukázat, jakým způsobem ruský kapitalismus „ovládne celou zemi“.

Referent ilustruje rozvoj kapitalismu do šíře na tomto schematu:

A — kapitalisté; W— bezprostřední výrobci. a, a1, a11 — kapitalistické podniky. Šipky ukazují oběh směňovaných výrobků. c, v, m (= n) — součásti hodnoty výrobků. I, II — naturální forma výrobků: I — výrobní prostředky; II — spotřební prostředky.

„Podstatné rozdíly mezi A a W,“ praví referent, „jsou v tom, že pod A jsou výrobci — kapitalisté, kteří spotřebovávají svoji nadhodnotu produktivně, kdežto pod W—bezprostřední výrobci, kteří svoji nadhodnotu (tím míním přebytek směnné hodnoty produktu nad hodnotou výrobních prostředků a prostředků nutných k obživě) spotřebovávají neproduktivně.

Sledujme šipky schematu a snadno postřehneme, jak se rozvíjí kapitalistická výroba v A na účet spotřeby ve W a postupně ji ovládá.“ Produkt kapitalistického podniku a plyne „bezprostředním výrobcům“ ve formě spotřebních předmětů; směnou za něj „bezprostřední výrobci“ vracejí konstantní kapitál (c) ve formě výrobních prostředků a variabilní kapitál (v) ve formě spotřebních předmětů, kdežto nadhodnotu (n) jako prvky dodatečného výrobního kapitálu: c1 + v1. Tento kapitál slouží k založení nového kapitalistického podniku a1, který přesně týmž způsobem posílá svůj produkt ve formě spotřebních předmětů „bezprostředním výrobcům“ atd. „Z uvedeného schematu rozvoje kapitalismu do šířky vyplývá, že všechna výroba je v těsné závislosti na spotřebě na ‚vnějších‘ trzích, na spotřebě mas (při čemž s celkového hlediska je rozhodně lhostejné, kde jsou tyto masy, zda v těsné blízkosti kapitalistů, nebo až někde za oceánem). Je zřejmé, že rozšíření výroby v A, tj. rozvoj kapitalismu v tomto směru, skončí, jakmile se ze všech bezprostředních výrobců ve W stanou výrobci zboží, neboť, jak jsme viděli výše, každý nový podnik (nebo rozšíření starého) počítá s novým okruhem spotřebitelů W. Běžná představa lidí,“ praví v závěru referent, „o kapitalistické akumulaci, tj. o kapitalistické rozšířené reprodukci, se omezuje pouze na podobný názor na věc, a není v ní ani potuchy o tom, že se kapitalistická výroba rozvíjí do hloubky bez závislosti na jakýchkoli zemích s bezprostředními výrobci, tj. nezávisle na tak zvaných vnějšícb trzích.“

Ze všeho, co je zde uvedeno, lze souhlasit pouze s tím, že tato představa o rozvoji kapitalismu do šířky a schema jej znázorňující je v naprostém souladu s běžnými, narodnickými názory na věc.

A opravdu, je obtížné vylíčit veškerou nesmyslnost a bezobsažnost běžných názorů výrazněji a názorněji, než je učiněno v uvedeném schematu.

„Běžná představa“ vždy pohlížela na náš kapitalismus jako na něco odtrženého od „lidového řádu“, něco stojícího stranou od něho, přesně tak, jak je to vylíčeno v schematu: z tohoto schematu naprosto není vidět, v čem záleží spojitost dvou „míst“, kapitalistického a lidového. Proč výrobky, dodávané z A, nalézají odbyt ve W, čím je vyvolávána přeměna naturálního hospodářství ve W ve zbožní hospodářství? Běžný názor nikdy nedával odpověď na tyto otázky, ježto spatřoval ve směně jakousi náhodu a nikoli určitou hospodářskou soustavu.

Běžný názor dále nikdy nepodával objasnění, odkud a jakým způsobem vznikl náš kapitalismus, přesně tak, jako to neobjasňuje ani schema: věc je líčena tak, jako by kapitalisté přišli odněkud zvenčí, a nikoli z prostředí týchž „bezprostředních výrobců“. Zůstává nepochopitelné, kde si opatřují kapitalisté „svobodné dělníky“, nutné pro podniky a, a1, atd. Každý ví, že tito dělníci přicházejí ve skutečnosti právě z řad „bezprostředních výrobců“, avšak ze schematu není ani trochu patrno, že by výroba zboží, zmocňujíc se „místa“ W, tam vytvářela kontingent svobodných dělníků.

Krátce řečeno, toto schema, přesně tak jako běžný názor, neobjasňuje stejně nic z jevů našeho kapitalistického řádu, a proto je bezcenné. Cíle, pro který je vypracováno — k objasnění, jak se kapitalismus rozvíjí na účet naturálního hospodářství a jak zachvacuje celou zemi — naprosto nedosahuje, protože, jak vidí i sám referent, „máme-li se důsledně přidržovat posuzovaného názoru, pak musíme dospět k závěru, že k všeobecnému rozvoji kapitalistického způsobu výroby naprosto nemůže dojít“

.

Nezbývá pak než vyslovit podivení nad tím, že autor, ač se sám částečně připojuje k tomuto názoru, když říká, že „kapitalismus se skutečně (?) rozvíjel v obdobích svého dětství takovým snadným (sic!?) způsobem (tak snadným proto, že jsou zde podchycována hotová pracovní odvětví), zčásti se rozvíjí v tomto směru i nyní (??), pokud jsou na světe ješte pozůstatky naturalniho hospodařstvi a pokud se zvyšuje počet obyvatelstva“.

Skutečně, tohle není „snadný“ způsob rozvoje kapitalismu, nýbrž je to nic víc než „snadný způsob chápání“ procesu, natolik „snadný“, že je správnější nazvat jej úplným nepochopením. Ruští narodnici všemožných odstínů se ještě teď pro útěchu zabývají těmito „snadnějšími“ metodami: nikdy ani nepomyslí na to, aby objasnili, jakým způsobem vznikl náš kapitalismus a jakým způsobem funguje, a omezují se na porovnání „bolavého místa“ našeho společenského řádu, kapitalismu, s místem „zdravým“, s bezprostředními výrobci, s „lidem“; první se vytyčuje zprava, druhé zleva, a veškerá hlubokomyslnost končí sentimentálními frázemi o tom, co je „škodlivé“ a co „užitečné“ pro „lidské soužití“.

V

Chceme-li uvedené schema opravit, je nutno začít objasněním obsahu pojmů, o něž jde. Zbožní výrobou se rozumí taková organisace společenského hospodářství, kdy produkty vyrábějí jednotliví, osamoceni výrobci, při čemž se každý z nich specialisuje na zhotovování jednoho, kteréhokoli produktu, takže k ukojení společenských potřeb je nutna koupě a prodej výrobků (z nichž se v důsledku toho stává zboží) na trhu. Kapitalismem se rozumí ono vývojové stadium zbožní výroby, kdy se zbožím stávají již nejen produkty lidské práce, nýbrž i pracovní síla člověka sama. Tímto způsobem jsou v dějinném vývoji kapitalismu důležité dva momenty: 1) přeměna naturálního hospodářství bezprostředních výrobců ve zbožní hospodářství a 2) přeměna zbožního hospodářství v kapitalistické. První přeměna se děje v důsledku toho, že se objevuje společenská dělba práce, tj. specialisace osamocených [N. B.: toto je nevyhnutelná podmínka zbožního hospodářství], jednotlivých výrobců při práci pouze v jednom výrobním odvětví. Druhá přeměna se děje v důsledku toho, že si jednotliví výrobci tím, že vyrábějí každý jednotlivě zboží pro trh, konkurují: každý se snaží prodat co nejdráže, a co nejlevněji nakoupit; nezbytným důsledkem toho je zesílení silného a pád slabého, obohacení menšiny a ochuzení masy, což vede k tomu, že ze samostatných výrobců se stávají námezdní dělníci a z mnoha malých podniků nemnoho velkých. Proto musí být schema sestaveno tak, aby byly patrny oba tyto momenty kapitalistického vývoje i ony změny, k nimž dochází za tohoto vývoje v rozsahu trhu, tj. v množství produktů, jež se stávají zbožím.

Další schema, které zde uvedeme, je sestaveno právě podle tohoto plánu: nepřihlíží se k žádným vedlejším okolnostem, tj. jsou vzaty jako neměnné (např. počet obyvatelstva, produktivita práce a mnohé jiné), aby byl proveden rozbor vlivu pouze uvedených momentů kapitalistického vývoje na trh.[g]

Rozebereme nyní toto schema, v němž se jeví postupné změny v hospodářské soustavě občiny, skládající se ze šesti výrobců. V schematu je uvedeno šest období, vyjadřujících stadia přeměny naturálního hospodářství v hospodářství kapitalistické.

První období. Máme 6 výrobců, z nichž každý vynakládá svoji práci ve všech třech výrobních odvětvích (v a, v b a v c). Získaný produkt (9 u každého výrobce: a + b + c = 9) je spotřebován ve vlastním hospodářství. Proto je výsledkem čistá forma naturálního hospodářství: na trh výrobky vůbec nejdou.

Období druhé. Výrobce I mění produktivitu své práce: zanechává výroby b a věnuje čas, vynakládaný dříve na toto výrobní odvětví, na výrobu c. V důsledku takové specialisace jednoho výrobce omezují ostatní výrobci výrobu c, neboť I. podnikatel vyrobil přebytek nad vlastní spotřebu, a zvyšují výrobu b, aby vyrobili produkt pro I. výrobce. Vzniklé rozdělení práce vede nevyhnutelně k výrobě zboží: I. výrobce prodá 1 c a kupuje 1 b, ostatní výrobci prodávají 1 b (každý z pěti po 1/5 b) a nakupují 1 c (každý po 1/5 c); na trh přichází množství produktu v hodnotě 6. Velikost trhu přesně odpovídá stupni specialisace společenské práce A: specialisovala se výroba jednoho c (1 c = 3) a jednoho b (1 b = 3), tj. jedné devítiny celé společenské výroby [18 c (== a = b)], a na trhu se objevila 1/9 celého společenského produktu.

Období třetí. Dělba práce se rozvíjí, plně zachvacuje výrobní odvětví b a c: tři výrobci se věnují pouze výrobě b a tři pouze výrobě c. Každý prodá 1 c (nebo 1 b), tj. 3 jednotky hodnoty a koupí též 3 —1 b (nebo 1 c). Tato zvýšená dělba práce vede k růstu trhu, na který teď už přichází 18 jednotek hodnoty. Velikost trhu znovu přesně odpovídá stupni specialisace (= dělby) společenské práce: specialisovala se výroba 3 b a 3 c, tj. 1/3 společenské výroby, a na trh přichází 1/3 společenského produktu.

Období čtvrté již zobrazuje kapitalistickou výrobu. Proces přetváření zbožní výroby v kapitalistickou nebyl do schematu zařazen, a proto musí být vylíčen zvlášť.

  Výrobci Výroba Naturální
spotřeba
Trh Výrobci Výroba Naturální
spotřeba
Trh  
výrobní
odvětví
celkem Prodává Kupuje výrobní
odvětví
celkem Prodává Kupuje
a b c a b c
1. I a b c 9 9 - - I a - 2c 9 6 3 3 2.
II a b c 9 9 - - II a 6/5b 4/5c 9 82/5 3/5 3/5
III a b c 9 9 - - III a 6/5b 4/5c 9 82/5 3/5 3/5
IV a b c 9 9 - - IV a 6/5b 4/5c 9 82/5 3/5 3/5
V a b c 9 9 - - V a 6/5b 4/5c 9 82/5 3/5 3/5
VI a b c 9 9 - - VI a 6/5b 4/5c 9 82/5 3/5 3/5
Celkem 6a 6b 6c 54 54 - - Celkem 6a 6b 6c 54 48 6 6
3. I a - 2c 9 6 3 3 I a - 6c 21 10 11 3
(+8 p. s.)
4.
II a 2b - 9 6 3 3 II a - - 3 3 (4 p. s.) 4
III a - 2c 9 6 3 3 III a - - 3 3 (4 p. s.) 4
IV a 2b - 9 6 3 3 IV a 6b - 21 10 11 3
(+8 p. s.)
V a - 2c 9 6 3 3 V a - - 3 3 (4 p. s.) 4
VI a 2b - 9 6 3 3 VI a - - 3 3 (4 p. s.) 4
Celkem 6a 6b 6c 54 36 18 18 Celkem 6a 6b 6c 54 18 22
(+16 p. s.)
22
(+16 p. s.)
5. I 2a - 6c 24 11 13 3
(+10 p. s.)
I 6a - - 18 6 12 6
(+6 p. s.)
6.
II 1/2a - - 11/2 11/2 (5 p. s.) 5 II - - - - - (6 p. s.) 6
III 1/2a - - 11/2 11/2 (5 p. s.) 5 III - 6b - 18 6 12 6
(+6 p. s.)
IV 2a 6b - 24 11 13 3
(+10 p. s.)
IV - - - - - (6 p. s.) 6
V 1/2a - - 11/2 11/2 (5 p. s.) 5 V - - 6c 18 6 12 6
(+6 p. s.)
VI 1/2a - - 11/2 11/2 (5 p. s.) 5 VI - - - - - (6 p. s.) 6
Celkem 6a 6b 6c 54 28 26
(+20 p. s.)
26
(+20 p. s.)
Celkem 6a 6b 6c 54 18 86
(+18 p. s.)
86
(+18 p. s.)

Vysvětlivky k schematu
I—II... — VI = výrobci.
a, b, c = výrobní odvětvi (na příklad zemědělství, průmysl surovinový a zpracovávající).
a = b = c = 3. Výše hodnoty produktů a = b = c se rovná 3 (třem jednotkám hodnoty), z nichž 1 připadá na nadhodnotu[h].
V rubrice „trh“ je vyznačena výše hodnoty prodávaných (a kupovaných) produktů; v závorkách je uvedena výše hodnoty prodávané (a kupované) pracovní síly (= p. s.).
Předpokládá se prostá reprodukce: veškerá nadhodnota je spotřebována kapitalisty neproduktivně.

V předcházejícím období byl každý výrobce již výrobcem zboží (v oblastech výroby b a c, o kterých jedině se pojednává): každý výrobce zvlášť, samostatně, nezávisle na druhých výrobcích, vyráběl pro trh, jehož rozsah pochopitelně není znám ani jednomu z nich. Tento vzájemný poměr mezi isolovanými výrobci, pracujícími pro společný trh, se nazývá konkurencí. Rozumí se samo sebou, že rovnováhy mezi výrobou a spotřebou (nabídkou a poptávkou) se za takových okolností dosahuje pouze řadou výkyvů. Dovednější, podnikavější, silnější výrobce v důsledku těchto výkyvůještě více zesílí, kdežto slabý a neobratný bude jimi rozdrcen. Nevyhnutelným důsledkem zákona konkurence je obohacení nemnoha jednotlivců a ochuzení masy. Končí to tím, že zchudlí výrobci pozbývají své hospodářské samostatnosti a jdou jako námezdní dělníci do rozšířeného podniku svého šťastnějšího soupeře. Právě tato poučka je v schematu vylíčena. Výrobní odvětví b a c, dříve rozdělená mezi všech šest výrobců, se nyní soustředila v rukou dvou výrobců (I a IV). Ostatní výrobci pro ně pracují za mzdu a dostávají nikoli již celý produkt své práce, nýbrž zmenšený o nadhodnotu, kterou si přivlastňuje podnikatel [připomínám, že nadhodnota se podle předpokladu rovná 1/3 produktu, takže vyrábějící 2 b (= 6) dostane od podnikatele 2/3, t. j. 4]. V důsledku toho tu máme zesílenou dělbu práce a růst trhu, na který již přichází 22, přestože „masa“ „zchudla“: — výrobci, z nichž se (zčásti) stali námezdní dělníci, dostávají z celého produktu už nikoli po 9, nýbrž jen po 7; — 3 dostávají z vlastního samostatného hospodářství (zemědělského — výroba a) a 4 z námezdní práce (z výroby 2 2 nebo 2 c). Tito výrobci, kteří jsou již více námezdními dělníky než samostatnými hospodáři, pozbyli možnosti dodávat na trh jakýkoli produkt své práce, protože ochuzením přišli o výrobní prostředky, nutné k vyrábění produktu. Museli vyhledat „výdělek, tj. jít na trh se svou pracovní silou a za peníze, utržené za prodej tohoto nového zboží, kupovat produkt, který nutně pro sebe potřebují.

Ze schematu je vidět, že každý z výrobců II a III, V a VI prodává pracovní sílu za 4 jednotky hodnoty a za tutéž sumu kupuje spotřební předměty. Pokud jde o výrobce — kapitalisty I a IV, každý z nich vyrábí 21 jednotek produktu; z toho sám spotřebuje 10 [3 (= a) + 3 (= c nebo b) + 4 (nadhodnota z 2 c nebo 2 b)] a prodává 11 jednotek; zboží pak kupuje za 3 (c nebo b) + 8 (pracovní síla).

V tomto případě, nutno připomenout, nám nevychází absolutní soulad mezi stupněm specialisace společenské práce (specialisovala se výroba 5 b a 5 c, t. j. na sumu 30) a velikostí trhu (22), avšak tato nesprávnost schematu vyplývá z toho, že byla vzata prostá reprodukce[i], t. j. bez akumulace, a proto také vyšlo, že nadhodnota, o kterou jsou dělníci připravováni (po 4 — každým kapitalistou), je všechna spotřebována v naturaliích. Protože kapitalistická společnost nemůže existovat bez akumulace, bude v dalším učiněna příslušná oprava.

Období páté. Diferenciace výrobců zboží se rozšířila i na zemědělskou výrobu (a): námezdní dělníci nemohli nadále spravovat své hospodářství, neboť pracovali hlavně v cizích výrobních podnicích a zchudli. Zůstaly jim pouze ubohé zbytky zemědělského hospodářství, v polovičním rozsahu dřívější velikosti (což stačilo podle našeho předpokladu právě k uhrazení potřeb rodiny), přesně tak jako nynější osevní plochy ohromné masy našich rolníků — „zemědělců“ představují již jen ubohé drobty samostatného zemědělského hospodářství. Výroba a se začala právě tak soustřeďovat v nepatrný počet velkých podniků. Protože námezdním dělníkům teď už nestačí vlastní obilí, tu mzda, snížená samostatným zemědělským hospodářstvím dělníků, vzrůstá a poskytuje dělníkovi peněžní prostředky, za něž si může koupit obilí (ač v menším množství, než spotřeboval, dokud byl sám hospodářem). Nyní dělník sám vyrábí 11/2 ( =1/2 a) a přikupuje 1; dostává tak celkem 21/2, místo dřívějších 3 (= a). Hospodáři-kapitalisté, kteří k svým výrobním podnikům připojili rozšířené zemědělské hospodářství, vyrábějí teď po 2 a (= 6), z nichž 2 se dostávají dělníkům jako mzda, kdežto 1 (1/3 a), nadhodnota, připadá kapitalistům. Rozvoj kapitalismu, znázorněný tímto schematem, je provázen „chudnutím“ „lidu“ (dělníci spotřebují celkem už jen po 61/2, a nikoli po 7, jako ve čtvrtém období) a růstem trhu, na který přichází již 26. „Úpadek zemědělského hospodářství“ u většiny výrobců vyvolal nikoli pokles, nýbrž rozšíření trhu zemědělských produktů.

Období šesté. Dovršení specialisace zaměstnání, tj. dělby společenské práce. Všechna výrobní odvětví se oddělila a stala se speciálním oborem jednotlivých výrobců. Námezdní dělníci úplně pozbyli samostatného hospodářství a žijí již výlučně z námezdní práce. Výsledek je opět týž: rozvoj kapitalismu [samostatné hospodářství pro vlastní potřebu je definitivně vytlačeno], „chudnutí masy“ [ač mzda vzrostla, spotřeba dělníků klesla s 61/2 na 6: vyrábějí po 9 (3 a, 3 b, 3 c) a dávají 1/3 zaměstnavateli jako nadhodnotu] a další růst trhu, na který teď přicházejí už 2/3 společenského produktu (36).

VI

Nyní shrneme závěry, vyplývající z uvedeného schematu.

První závěr tkví v tom, že pojem „trhu“ je naprosto neodlučitelný od pojmu společenské dělby práce — tohoto, jak praví Marx, „společného základu každé výroby zboží (a tudíž, připojme my, i kapitalistické výroby). „Trh“ vzniká tam a potud, kde a pokud vzniká společenská dělba práce a výroba zboží. Velikost trhu je nerozlučně spjata se stupněm specialisace společenské práce.

„Zboží nabývá všeobecné, společensky uznané ekvivalentní formy pouze jako peníze, a peníze jsou v cizí kapse. Aby byly odtud vytaženy, musí být zboží především užitnou hodnotou pro majitele peněz; práce, vynaložená na výrobu tohoto zboží, musí být tudíž vynaložena ve společensky užitečné formě, jinými slovy, musí se projevit jako součást společenské dělby práce. Avšak dělba práce je přirozeně vyrostlý výrobní organismus, jehož tkáně se proplétaly a nadále se proplétají za zády výrobců zboží. Může být, že zboží je produktem nového pracovního způsobu, který má ukojit nově vzniklou potřebu nebo teprve svým vznikem novou potřebu vytvořit. Jakýkoli zvláštní úkon v pracovním procesu, jenž byl ještě včera jednou z mnoha funkcí jednoho a téhož výrobce zboží, se dnes třeba odtrhuje od tohoto procesu, stává se samostatným, a právě v důsledku toho posílá svůj dílčí produkt na trh jako samostatné zboží.“ (,‚Das Kapital“[12], I. díl, něm., str. 85. Podtrženo mnou).

Meze, v nichž se rozvíjí trh, jsou tedy za kapitalistické společnosti vytyčovány mezemi specialisace společenské práce. Tato specialisace je pak v podstatě nekonečná, právě tak jako technický vývoj. Aby vzrostla produktivita lidské práce, jejímž cílem je např. zhotovení jakékoli součástky celkového produktu, je třeba, aby se výroba této součástky specialisovala, aby se z ní stala samostatná výroba, mající co činit s masovým výrobkem, který proto umožňuje (a vyžaduje) používání strojů atd. To jednak. A naproti tomu tkví technický pokrok v kapitalistické společnosti v zespolečenštění práce, a toto zespolečenštění nezbytně vyžaduje specialisaci různých úkonů ve výrobním procesu, aby se tak z těchto úkonů roztříštěných, jednotlivých a opakujících se zvlášť v každém podniku, zabývajícím se touto výrobou, staly úkony zespolečenštěné, soustředěné v jediném, novém podniku a určené k ukojení potřeb celé společnosti. Uvedu příklad.

„V poslední době se ve Spojených státech dřevodělné závody stále více specialisují, ‚vznikají závody na výrobu, na příklad výhradně topůrek k sekyrám nebo držadel k smetákům nebo skládacích stolů... Strojní výroba jde nezadržitelně vpřed, stále jsou vynalézány nové stroje, které zjednodušují a zlevňují určitou výrobní fázi... Z každého odvětví, na příklad nábytkářství, se stala speciální činnost, která vyžaduje zvláštní stroje a zvláštní dělníky... Při výrobě kočárů se věnce kol vyrábějí ve speciálních závodech (Missouri, Arkansas, Tennessee), loukotě v Indianě a Ohio, a hlavice opět ve speciálních závodech v Kentucky a Illinois. Všechny tyto jednotlivé součásti kupují závody, jejichž oborem jsou celá kola. Celá desítka závodů se tedy účastni na zhotovení nějakého levného kočáru‘.“ [p. Tverskoj: „Deset let v Americe“. „Věstnik Jevropy“ (Evropský věstník), 1893, 1. — Cituji podle Nik-ona,[13] str. 91, pozn. 1]

Z toho je patrno, jak nesprávné je tvrzení, že prý růst trhu v kapitalistické společnosti, vyvolaný specialisací společenské práce, musí skončit, jakmile se ze všech naturálních výrobců stanou výrobci zboží. Z ruské kolářské výroby se už dávno stala zbožni výroba, avšak věnce, ať jakékoli, se vyrábějí v každém kočárnickém (nebo kolářském) závodě stále zvlášť; technická úroveň je nízká, výroba je roztříštěna mezi masou výrobců. Technický pokrok musí vyvolat specialisaci různých výrobních fází, jejich zespolečenštění, a tudíž rozšíření trhu.

Zde je nutno připomenout: Všechno, co je zde vyloženo, nevede ani v nejmenším k zavrhování tvrzení, že kapitalistický národ nemůže existovat bez zahraničních trhů. Za kapitalistické výroby se rovnováhy výroby se spotřebou dociluje pouze řadou výkyvů; čím větší je výroba, čím širší je okruh spotřebitelů, pro které je výroba určena, tím jsou tyto výkyvy silnější. Je proto pochopitelné, že když buržoasní výroba dosáhla vysokého stupně rozvoje, nemůže se již udržet v rámci národního státu: konkurence nutí kapitalisty stále rozšiřovat výrobu a vyhledávat si zahranični trhy k masovému odbytu produktů. Je zřejmé, že platnost poučky, že kapitalistický národ musí mít zahraniční trhy, je stejně málo porušována zákonem, že trh je prostým výrazem společenské dělby práce za zbožního hospodářstyl, a že proto může růst právě tak nekonečně jako dělba práce, jako stejně málo je porušována krisemi platnost zákona hodnoty. Hořekování nad trhy se objevilo v ruské literatuře teprve tehdy, když naše kapitalistická výroba v určitých svých odvětvích (na příklad v bavlnářském průmyslu) dosáhla plného rozvoje, ovládla skoro celý vnitřní trh a sdružila se v několik ohromných podniků. Že materiálním podkladem výkladů a „otázek“ o trzích jsou právě zájmy našeho kapitalistického velkoprůmyslu, toho nejlepším důkazem je skutečnost, že dosud ještě nikdo v naší literatuře nepředpověděl záhubu našeho domáckého průmyslu v důsledku zániku „trhů“, ač domácký průmysl vyrábí hodnot v ceně přes miliardu rublů a pracuje pro týž zbídačený „lid“. Nářky, že náš průmysl odumře pro nedostatek trhů, nejsou nic jiného než průhledný manévr našich kapitalistů, kteří tak činí nátlak na politiku, ztotožňují (uznávajíce skromně svou „bezmocnost“) zájmy své kapsy se zájmy „země“ a ukazují se schopnými pohnout vládu na cestu expansivní koloniální politiky a zatáhnout ji dokonce i do války na ochranu takových „státních“ zájmů. Je třeba celé bezedné propasti narodnického utopismu a narodnické naivnosti, aby nářky po trzích, tyto krokodýlí slzy už plně zpevnělé a zpychlé buržoasie, byly chápány jako důkaz „bezmocnosti“ našeho kapitalismu!

Druhý závěr tkví v tom, že „zchudnutí masy lidu“ (tato nezbytná součást všech narodnických úvah o trhu) nejen není na překážku rozvoji kapitalismu, nýbrž je právě naopak vyjádřením jeho rozvoje, je podmínkou kapitalismu a upevňuje ho. Kapitalismus potřebuje „svobodného dělníka“ a ochuzování tkví právě v tom, že z malovýrobců se stávají námezdní dělníci. Toto chudnutí masy je provázeno obohacením několika málo vykořisťovatelů, a zbídačení a úpadek drobných podniků je provázen zesilováním a rozvojem podniků větších; oba procesy napomáhají růstu trhu: „zchudlý“ rolník, který žil dříve ze svého hospodářství, nyní žije z „přivýdělku“, tj. z prodeje své pracovní síly; musí si nyní kupovat nutné spotřební předměty (byť v menším množství a horší jakosti); naproti tomu výrobní prostředky, od nichž se tento rolník odpoutává, se soustřeďují v rukou menšiny, mění se v kapitál, a vyráběný produkt se již dostává na trh. Jedině tím se vysvětluje ten jev, že masové vyvlastňování našeho rolnictva v období po reformě bylo provázeno nikoli poklesem, nýbrž zvýšením celkové produktivity v zemi[j] a vzrůstáním vnitřního trhu:

Roční→
průměr   

za                
↓                
Zaseto Sklizeno Sklizeň
sama
Obyvatelstvo
v tisících
v tisících četvěrtí[k]
  (po odečtení
osiva n. sadby)
1864 - 1866
(3)
71 696       100% 151 840       100% 3,12 61 421       100%
(r. 1867)
1871 - 1878
(8)
71 878       99,5% 195 024       128,4% 3,73 76 594       124,7%
(r. 1876)
1883 - 1887
(5)
80 293       111,9% 254 914       167,8% 4,17 85 396       139,0%
(r. 1886)

je všeobecně známa skutečnost, že ohromně vzrostla výroba velkých továren a závodů, že se značně rozšířily řemeslné podniky — a obojí výroba je určena hlavně pro vnitřní trh — a stejně vzrostlo i množství obilí, cirkulujícího na vnitřních trzích (rozvoj obchodování obilím uvnitř země).

Třetí závěr, o významu výroby výrobních prostředků, vyžaduje provedení oprav v schematu. Jak už bylo připomenuto, schema si naprosto nečiní nárok na vylíčení celého procesu vývoje kapitalismu, nýbrž jen na vylíčení, jak se projevuje na trhu změna naturálního hospodářství ve zbožní a tohoto hospodářství v kapitalistické. Proto v něm byla vynechána akumulace. Ve skutečnosti však kapitalistická společnost bez akumulace nemůže existovat, neboť konkurence nutí každého kapitalistu pod hrozbou zkázy rozšiřovat výrobu. Takové rozšiřování výroby bylo právě v schematu vylíčeno: např. výrobce I rozšířil mezi třetím a čtvrtým obdobím svoji výrobu c trojnásob: s 2 c na 6 c; dříve pracoval v podniku sám, nyní pracuje s dvěma námezdními dělníky. Je jasné, že k tomuto rozšíření výroby nemohlo dojít bez akumulace: bylo třeba postavit zvláštní dílnu pro několik lidí, opatřit mnoho pracovního nářadí, nakoupit mnoho surovin a mnohé jiné. Totéž lze aplikovat na výrobce IV, jenž rozšířil výrobu b. Tak rozšíření jednotlivých podniků a koncentrace výroby musely nutně vyvolat (nebo zesílit, což je totéž) výrobu výrobních prostředků pro kapitalisty: strojů, železa, uhlí atd. Koncentrace výroby zvýšila produktivitu práce, ruční práci nahradila prací strojovou a vyhodila na dlažbu určitý počet dělníků. Naproti tomu se rozvíjela i výroba těchto strojů a jiných výrobních prostředků, jež kapitalisté přeměnili v svůj konstantní kapitál, který nyní začíná růst rychleji než kapitál variabilní. Kdyby bylo na příklad porovnáno čtvrté období se šestým, viděli bychom, že výroba výrobních prostředků vzrostla 11/2krát (neboť v prvním případě jsou to dva kapitalistické podniky, vyžadující zvýšení konstantního kapitálu, a v posledním tři): při porovnání tohoto růstu s růstem výroby spotřebních předmětů bychom shledali tentýž rychlejší růst výroby výrobních prostředků, o jakém bylo mluveno výše.

Celý smysl a celý význam tohoto zákona o rychlejším růstu výrobních prostředků tkví právě v tom, že nahrazení ruční práce prací strojovou a vůbec technický pokrok strojního průmyslu — vyžaduje zesílený rozvoj výroby uhelné a hutní, těchto skutečných „výrobních prostředků pro výrobní prostředky“. Že referent nepochopil smysl tohoto zákona a že za schematy, líčícími tento proces, nezahlédl skutečný obsah procesu, je jasně vidět z tohoto jeho výroku: „Z povzdálí se taková výroba výrobních prostředků pro výrobní prostředky zdá naprosto nesmyslnou, ale vždyť i [sic!] pljuškinovské[l] shromažďování peněz pro peníze bylo také (?!!) procesem naprosto nesmyslným. Ani ti, ani on nevědí, co činí.“ A právě narodnici se snaží dokázat totéž: nesmyslnost ruského kapitalismu, který prý ochuzuje lid, ale nepřináší vyšší organisaci výroby. Pochopitelně jsou to povídačky. Ve vystřídání ruční práce strojovou není nic „nesmyslného“; naopak, v tom právě tkví celý pokrokový přínos lidské techniky. Čím výše se rozvíjí technika, tím více je vytlačována lidská ruční práce, jež je stále více nahrazována četnými stále složitějšími stroji; v celkové výrobě země zaujímají stále větší místo stroje a předměty nutné k jejich vyrábění.[m]

Tyto tři závěry nutno doplnit ještě dvěma poznámkami.

Za prvé, výklad naprosto nepopírá onen „rozpor v kapitalistickém způsobu výroby“, o kterém Marx říká: „Dělníci, jakožto kupci zboží, jsou pro trh důležití. Ale kapitalistická společnost má tendenci omezovat je na minimum ceny, jakožto prodávající své vlastní zboží — pracovní sílu“ (,‚Kapitál“, díl II., něm., str. 303, pozn. 32).[14] Výše už bylo řečeno, že v kapitalistické společnosti musí vzrůstat i ta část společenské výroby, která vyrábí spotřební předměty. Rozvoj výroby výrobních prostředků tento rozpor pouze odsunuje do pozadí, ale neodstraňuje ho. Ten může být odstraněn pouze odstraněním kapitalistického způsobu výroby samého. Je však samo sebou pochopitelné, že spatřovat v tomto rozporu překážku úplného rozvoje kapitalismu v Rusku (jak to rádi dělají narodnici) —je už vůbec nesmyslné; ostatně, to už bylo dostatečně vysvětleno schematem.

Za druhé, při posuzování vzájemného poměru mezi růstem kapitalismu a „trhu“ není možno pouštět se zřetele nespornou pravdu, že rozvoj kapitalismu nevyhnutelně vyvolává zvyšování spotřební úrovně veškerého obyvatelstva a dělnického proletariátu. K tomuto zvyšování dochází všeobecně častějším směňováním produktů, což vede k častějšímu styku mezi obyvateli měst a venkova, různých krajů atd. K tomu vede též semknutost, nakupenost dělnického proletariátu, jež zvyšují jeho uvědomělost a vědomí lidské důstojnosti a umožňují mu úspěšně bojovat proti dravým tendencím kapitalistického řádu. Tento zákon zvýšení spotřeby se plně projevil v dějinách Evropy — porovnejme na příklad francouzského proletáře z konce XVIII. a z konce XIX. století nebo anglického dělníka z let 1840[n] a dnešního. Týž zákon se projevuje i v Rusku: Rychlý rozvoj zbožního hospodářství a kapitalismu v období po reformě vyvolal též zvýšení úrovně spotřeby „rolnictva“: rolníci začali žít „čistěji“ (pokud jde o oděv, obydlí atd.). Že tento nesporně pokrokový jev musí být připsán k dobru právě ruskému kapitalismu a ničemu jinému, to je dokázáno třeba již tím všeobecně známým faktem (zaznamenaným všemi, kdož se zabývali studiem naší domácké výroby a rolnického hospodářství vůbec), že rolníci průmyslových krajů žijí mnohem „čistěji“ než rolníci, zabývající se jen zemědělstvím a skoro nedotčení kapitalismem. Tento jev se projevuje pochopitelně především a nejspíš v přejímání čistě vnější stránky, líce „civilisace“, ale jen zavilí reakcionáři typu p. V. V. mohou oplakávat tento jev a nevidět v něm nic kromě „úpadku“.

VII

Aby bylo možné pochopit, v čem vlastně tkví „otázka trhů“, je nejlépe porovnat narodnickou a marxistickou představu o procesu, který je zobrazen schematy: prvním (o směně mezi kapitalisty skupiny A a bezprostředními výrobci skupiny W) a druhým (o přeměně naturálního hospodářství 6 výrobců v hospodářství kapitalistické).

Vezmeme-li první schema, nepochopíme zhola nic. Proč se rozvíjí kapitalismus? Jak vzniká? Je tu líčen jako cosi „náhodného“; jeho vznik je objasňován buď tím, že my jsme šli po nesprávné cestě... nebo že byl „dosazen shora“. Proč „masa chudne“? Na to schema rovněž neodpovídá a narodnici, místo aby otázku zodpověděli, odbývají věc sentimentálními frázemi o „řádu věky posvěceném“, o tom, že se sešlo se správné cesty, a jinými podobnými pošetilostmi, na které je tak vynalézavá proslulá „subjektivní metoda v sociologii“.

Autorova neschopnost vysvětlit vznik kapitalismu a to, že dává přednost utopii před studiem a objasněním skutečnosti, vede k tomu, že popírá význam kapitalismu a jeho sílu. Kapitalismus tu vystupuje jako jakýsi beznadějně nemocný, který nemá odkud čerpat sil k rozvoji. Do situace tohoto nemocného vneseme nepatrné, skoro nepostižné zlepšení, řekneme-li, že se může rozvíjet na účet výroby „výrobních prostředků pro výrobní prostředky“. K tomu je však třeba rozvoje techniky kapitalismu,[o] kdežto „my vidíme“, že právě tento rozvoj tu není. K tomu je třeba, aby kapitalismus obsáhl celou zemi, kdežto my vidíme, že „k všeobecnému rozvoji kapitalismu nemůže nijak dojít“.

A naopak, vezmeme-li druhé schema, pak už se nám rozvoj kapitalismu ani ochuzení lidu nebude zdát náhodným. Jsou to nezbytné průvodní jevy růstu zbožního hospodářství, založeného na dělbě společenské práce. Problém trhu pak úplně mizí, neboť trh není nic jiného než výraz této dělby práce a výroby zboží. Rozvoj kapitalismu se už jeví nejen jako možný [což by v nejlepším případě[p] mohl referent dokázat], nýbrž i nevyhnutelný, neboť technický pokrok, je-li už společenské hospodářství založeno na dělbě práce a na zbožní formě produktu, musí vést k zesílení a prohloubení kapitalismu.

Vzniká otázka, proč vlastně má být přijat druhý názor? V čem je kriterium jeho správnosti?

Ve skutečnostech soudobého ruského hospodářského života.

V druhém schematu je těžištěm přechod od zbožního hospodářství ke kapitalistickému, diference výrobců zboží na kapitalisty a proletariát. A přihlédneme-li k jevům soudobého společenského hospodářství Ruska, tu vidíme, že hlavní místo zaujímá právě rozklad našich drobných výrobců. Vezmeme-li rolníky, zemědělce, vidíme jednak, že rolníci masově opouštějí půdu, ztrácejí hospodářskou samostatnost, stávají se z nich proletáři, a naproti tomu jiní rolníci stále rozšiřují svou ornou půdu a začínají pěstovat lepší druhy. Jedni rolníci pozbývají zemědělského inventáře (živého i mrtvého) a jiní si zavádějí inventář zlepšený, začínají si opatřovat stroje atd. (Porovnej V. V.: „Pokrokové proudy v rolnickém hospodářství“.) Jedni rolníci se zbavují půdy, prodávají příděly a dávají je do pachtu, a jiní rolníci si půdu připachtovávají a horlivě kupují soukromovlastnické pozemky. Všechno to jsou všeobecně známá a dávno zjištěná fakta,[q] jejichž jediné objasnění tkví v zákonech zbožního hospodářství, které rozkládá i naše „občinové“ rolnictvo na buržoasii a proletariát. Vezmeme-li naše domácké malovýrobce, vidíme, že v poreformní epoše nejen vznikala nová odvětví domácké výroby a rychle se rozvíjela stará [tento jev je výsledkem právě uvedeného rozkladu zemědělského rolnictva, výsledkem vzestupné tendence společenské dělby práce],[r] ale masa domáckých malovýrobců kromě toho stále více chudla, upadala do bídy a ztrácela hospodářskou samostatnost, zatím co nepatrná menšina se obohacovala na úkor této masy, hromadila ohromné kapitály, měnila se v překupníky, kteří se zmocňovali odbytu a organisovali konec konců v ohromné většině našich domáckých živností už naprosto kapitalistický domácký systém velkovýroby.

Existence těchto dvou protichůdných směrů mezi našimi drobnými výrobci ukazuje názorně, že kapitalismus a ochuzování masy se nejen nevylučují, nýbrž naopak, vzájemně se podmiňují, a nesporně dokazuje, že kapitalismus je už v této době hlavní základnou ruského hospodářského života.

Proto nebude paradoxní, řekneme-li, že vyřešení „otázky trhů“ tkví právě ve skutečnosti, že rolnictvo se diferencuje.

Nutno též poukázat na to, že už v samém (běžném) vytyčení proslulé „otázky trhů“ se skrývá řada nesmyslností. Už obvyklá formulace (viz § 1) spočívá na nepravděpodobných předpokladech, že prý hospodářské řády společnosti mohou být vytvářeny nebo ničeny z vůle nějaké skupiny osob — „inteligence“ nebo „vlády“ (neboť jinak by ani nebylo možné se tázat: „může“ se rozvíjet kapitalismus? „musí“ Rusko projít kapitalismem? „je nutno“ zachovat občinu? atd.), že prý kapitalismus vylučuje ochuzování lidu, že prý trh je něco samostatného a na kapitalismu nezávislého, že je to jakási zvláštní okolnost v jeho vývoji.

Bez odstranění těchto nesmyslností není možné otázku vyřešit.

Vždyť, představme si, že by někomu napadlo na otázku: „Může se v Rusku rozvíjet kapitalismus, když masa lidu je chudá a stále více chudne?“ odpovědět takto: „Ano, může, neboť kapitalismus se nebude rozvíjet na účet spotřebních předmětů, nýbrž na účet výrobních prostředků.“ Je zřejmé, že základem takové odpovědi je naprosto správná myšlenka, že růst celkové produktivity kapitalistického národa se děje hlavně na účet výrobních prostředků (tj. více na učet vyrobnich prostředku nez na učet spotřebnich předmětů), ale ještě zřejmější je, že taková odpověď nemůže ani trochu přispět k vyřešení této otázky, tak jako nelze získat správný závěr ze syllogismu, je-li správná malá premisa, ale nesmyslná premisa velká. Taková odpověď (opakuji ještě jednou) už předpokládá, že kapitalismus se rozvíjí, obchvacuje celou zemi, přechází do vyššího technického stadia (strojního velkoprůmyslu), zatím co otázka je založena právě na popírání možností rozvoje kapitalismu a nahrazení malovýroby velkovýrobou.

„Otázku trhů“ je třeba vyvést ze sféry neplodných úvah o „možném“ a „nutném“ na půdu skutečnosti, na půdu zkoumání a vysvětlování, jak se utvářejí ruské hospodářské řády a proč se utvářejí právě tak a nikoli jinak.

Omezím se na uvedení několika příkladů z materiálu, který mám po ruce, abych konkretně ukázal, o jaké údaje se opírá předchozí výklad.

Abych ukázal diferenciaci drobných výrobců a to, že mezi nimi probíhá nejen proces ochuzování, nýbrž i proces vytváření velkého (poměrně) buržoasního hospodářství, uvedu údaje ze tří ryze zemědělských újezdů evropského Ruska, patřících k různým guberniím: z dněperského újezdu v tavrické gubernii, z novouzenského újezdu v samarské gubernii a z kamyšinského újezdu v saratovské gubernii. Údaje jsou vzaty ze statistických sborníků zemstev. Abych předešel možné výtce, že tyto vybrané újezdy nejsou typické (v našich okrajových územích, které skoro nepoznaly nevolnictví a byly ve značné míře osídleny již v poreformních „svobodných“ podmínkách, učinila diferenciace skutečně rychlejší pokrok než v centrálních krajích), řeknu toto:

1) Ze tří vnitrozemských újezdů tavrické gubernie je dněperský zvolen proto, že je to okres veskrze ruský [je tu jen 0,6 % hospodářství kolonistů] a je osídlen občinovými rolníky.

2) Z novouzenského újezdu byly vzaty údaje pouze o ruském (občinovém) obyvatelstvu [viz „Sborník statistických údajů o novouzenském újezdu“, str. 432 —439, rubrika a], při čemž do něho nebyli zahrnuti „chutorníci“, tj. ti občinoví rolníci, kteří vystoupili z občiny a usídlili se mimo vesnici, na koupené nebo propachtované půdě. Zařazením těchto přímých představitelů farmářského hospodářství[s] byl by značně zdůrazněn obraz diferenciace.

3) Z kamyšinského újezdu bylo použito údajů pouze o velkoruském (občinovém) obyvatelstvu.

Skupiny rolníků
podle majetnosti
Újezd dněperský Újezd novouzenský Újezd kamyšinský
počet
hospo-
dářství
v % počet
děsjatin
osevní
plochy
v % na 1 hospo-
dářství
oseto
děsjatin
počet
hospo-
dářství
v % počet
děsjatin
osevní
plochy
v % na 1 hospo-
dářství
oseto
děsjatin
počet
hospo-
dářství
v % počet
děsjatin
osevní
plochy
v % na 1 hospo-
dářství
oseto
děsjatin
Chudá
skupina
7 880 40 38 439 11 4,8
      }10,9
16,6
10 504 37 36 007 8 3,4
      }7,75
12
9 313 54 29 194 20 3,1
      }5,7
10,6
Střední
skupina
8 234 42 137 344 43 10 757 38 128 986 29 4 980 29 52 735 35
Majetná
skupina
3 643 18 150 614 46,3 41,5 7 014 25 284 069 63 40,5 2 881 17 67 844 45 23,5
Celkem 19 757 100 326 397 100 17,8 28 275 100 449 062 100 15,9 17 174 100 149 703 100 8,7

Rozdělení do skupin je provedeno ve sbornících — o dněperském újezdu — podle počtu děsjatin osevní plochy na hospodářství, v ostatních pak podle množství tažného dobytka.

Do chudé skupiny jsou zařazena — v dněperském újezdu — hospodářství neosévající a s osevní plochou do 10 děsjatin na hospodářství; v újezdech novouzenském a kamyšinském jsou do této skupiny zařazena hospodářství bez tažného dobytka a s 1 kusem tažného dobytka. Do střední skupiny hospodářství s 10—25 děsjatinami na hospodářství v dněperském újezdu; v novouzenském újezdu hospodářství s 2—4 kusy tažného dobytka; v kamyšinském újezdu hospodářství s 2—3 kusy tažného dobytka. Do majetné skupiny jsou zařazena hospodářství s osevní plochou přes 25 děsjatin (v dněperském újezdu) nebo s více než 4 kusy tažného dobytka na hospodářství (v novouzenském újezdu) a s více než 3 kusy (v kamyšinském újezdu).

Z těchto údajů je jasně vidět, že v našem zemědělstvt a mezi občinovým rolnictvem neprobíhá proces chudnutí a zbídačování vůbec, nýbrž proces diferenciace na buržoasii a proletariát. Velká část rolníků (chudá skupina), průměrně asi polovina, ztrácí hospodářskou samostatnost. V jejich rukou je už jen nepatrná část celého zemědělského hospodářství místních rolníků, asi 13% (průměrně) osevní plochy; na hospodářství připadají 3—4 děsjatiny polí. K posouzení, co znamená tato rozloha, budiž připomenuto, že v tavrické gubernii k existenčnímu minimu rolníka na samostatném hospodářství, takovém, aby nemusel vyhledávat „vedlejší výdělek“, je třeba 17—18 děsjatin[t] osevní plochy. Je jasné, že příslušníci nejnižší skupiny žijí už více z vedlejších výdělků, tj. z prodeje své pracovní síly než ze svého hospodářství. A povšimneme-li si podrobnějších údajů charakterisujících situaci rolníků této skupiny, uvidíme, že právě v této skupině je největší počet rolníků, kteří zanechávají hospodářství, vzdávají se pozemkových přídělů, nemají pracovní inventář a hledají si práci. Rolníci této skupiny jsou představiteli našeho vesnického proletariátu.

Naproti tomu však vyrůstá z týchž občinových rolníků zcela jiná skupina, naprosto protikladná. Rolníci nejvyšší skupiny mají 7—l0krát větší osevní plochu než rolníci skupiny nejnižší. Srovnáme-li její rozsah (23—40 děsjatin na hospodářství) s „normálním“ počtem děsjatin osevní plochy, při níž může rodina bez bídy žít pouze z vlastního hospodářství, pak uvidíme, že je tu rozdíl 2—3násobný. Je jasné, že toto rolnictvo se již zabývá zemědělstvím proto, aby získávalo důchod, aby prodávalo obilí; hromadí slušné úspory a z nich si zlepšuje hospodářství a kulturu, zavádí např. hospodářské stroje a zdokonalené nářadí: např. v novouzenském újezdu má celkem 14% rolníků zdokonalené zemědělské nářadí; v nejvyšší skupině má zdokonalené nářadí 42% rolníků (takže na rolníky této skupiny připadá v újezdu 75% všech hospodářství se zdokonaleným zemědělským nářadím) a v jejich rukou je 82% veškerého zdokonaleného nářadí[t] „rolnictva“. Rolníci nejvyšší skupiny už nemohou stačit vlastními silami na polní práce, a proto si najímají dělníky: např. v novouzenském újezdu zaměstnává 35% rolníků nejvyšší skupiny stálé námezdní dělníky (nepočítaje ty, kteří jsou najímáni např. ve žních atd.); týž stav je v dněperském újezdu. Zkrátka, rolníci nejvyšší skupiny jsou už nesporně buržoasií. Jejich síla netkví už v odírání ostatních výrobců (jako síla lichvářů a „kulaků“), nýbržv samostatné organisaci[u] výroby: v rukou této skupiny, která představuje celkem 1/5 rolnictva, je víc než polovina osevní plochy [beru průměr ze všech tří újezdů]. Uváží-li se, že produktivita práce (tj. sklizeň) je u těchto rolníků mnohem vyšší než u proletářů nejnižší skupiny, kteří se lopotí na půdě, pak musí být učiněn závěr, že hlavní hybnou silou v produkci obilí je venkovská buržoasie.

Jaký vliv muselo mít toto rozštěpení rolnictva na buržoasii a proletáře [narodnici nevidí v tomto procesu nic než „ochuzení masy“], na velikost „trhu“, tj. velikost té části obilí, z níž se stává zboží? Je jasné, že tato část se musela značně zvětšit, neboť masa obilí u rolníků nejvyšší skupiny daleko překročila jejich vlastní spotřebu a šla na trh; naproti tomu příslušníci nejnižší skupiny si museli přikupovat obilí za peněžní prostředky, které si opatřili jako námezdní dělníci.

Abychom mohli uvést přesné údaje k této otázce, musíme se obrátit už nikoli ke statistickým sborníkům zemstev, nýbrž k spisu V. J. Postnikova: „Jihoruské rolnické hospodářství“. Postnikov líčí na podkladě údajů statistik zemstev rolnická hospodářství tří vnitrozemských újezdů tavrické gubernie (berďanského, melitopolského a dněperského) a posuzuje tato hospodářství podle různých skupin rolníků [rozdělených na 6 kategorií podle rozsahu osevní plochy: na 1) neosévající, 2) osévající do 5 děsjatin, 3) od 5—10 děsjatin, 4) 10—25 děsjatin, 5) 25—50 děsjatin a 6) přes 50 děsjatin]. Když autor zkoumá vztah různých skupin k trhu, rozděluje osevní plochu každého zemědělského hospodářství na tyto 4 části: 1) hospodářskou plochu, jak nazývá Postnikov tu část osevní plochy, ze které se sklízí osivo; 2) vyživovací plochu, jež dává obilí pro výživu pracujících členů rodiny a pracovníků; 3) pícninovou plochu, jež dává krmivo pro tažný dobytek, a posléze na 4) odbytovou čili tržní plochu, jež dává produkt, z něhož se stává zboží prodávané na trhu. Pochopitelně, že jedině poslední část plochy přináší peněžní důchod, kdežto ostatní dávají důchod naturální, tj. produkt, který se spotřebuje v hospodářství samém.

Postnikov vypočítává velikost každé této plochy v různých skupinách rolnictva, roztříděných podle velikosti osevu, a podává přehled v této tabulce:

  Ze 100 děsjatin
osevní plochy
připadá
ma plochu
Získaného
peněžního
důchodu
Ve třech újezdech
tavrické
gubernie
Průměrná osevní
plocha v každé
skupině (děsjatin)
hospo-
dářskou
vyživo-
vací
pícni-
novou
odbyto-
vou (tržní)
na 1 děs.
osevní
plochy
na 1 hos-
podářství
počet děsjatin
osevní plochy
z toho odbytová
(tržní plocha)
rublů
U osévajících:
do 5 děsj.
6 90,7 42,3 - 39 - - 34 070 - 3,5
od 5—10 děsj. 6 44,7 37,5 +11,8 3,77 30 140 426 16 851 8
od 10—25 děsj. 6 27,5 30 36,5 11,68 191 540 093 194 433 16,4
od 25—50 děsj. 6 17,0 25 52 16,64 574 494 095 256 929 34,5
přes 50 děsj. 6 12,0 21 61 19,52 1500 230 583 140 656 75
Celkem 6     42     1 439 267 608 869 17 - 18

Poznámky k tabulce:
1) Předposlední sloupec nevypracoval Postnikov; vypočetl jsem jej sám.
2) Výši peněžního důchodu určuje Postnikov tak, že předpokládá, že celá tržní plocha je oseta pšenicí; autor vypočítává průměrný výnos a průměrnou cenu obilí.

Z těchto údajů vidíme, že čím větší je hospodářství, tím více nabývá tržního rázu a tím větší část obilí vyrábí na prodej [podle skupin je to: 12—36—52—61%]. Skupina rolníků, kteří nejvíce osévají — spadají do dvou nejvyšších skupin — [vlastní přes polovinu veškeré osevní plochy] — prodává přes polovinu veškeré své zemědělské produkce [52 a 61%].

Kdyby nebylo rolnictvo rozštěpeno na buržoasii a proletariát, jinými slovy, kdyby osevní plocha byla rozdělena mezi všechny „rolníky“ „rovným dílem“, pak by všichni rolníci patřili do střední skupiny (osévající 10—25 děsjatin), a na trh by šlo jen 36% veškerého obilí, tj. produkce 518.136 osévaných děsjatin (36% z 1,439.267 = 518.136). Nyní však, jak je vidět z tabulky, jde na trh 42% veškerého obilí, produkce 608.869 děsjatin. To znamená, že „ochuzení masy“, úplný úpadek hospodářství 40% rolníků (chudá skupina, tj. osévající do 10 děsjatin), vznik vesnického proletariátu — to vše způsobilo, že na trh byla vržena produkce dalších 90.000[w] děsjatin osevní plochy.

Tím vůbec nechci říci, že zvětšení „trhu“, nastalé diferenciací rolnictva, se omezilo jen na to. Naprosto ne. Viděli jsme např., že rolníci zavádějí zdokonalené nářadí, tj. vynakládají své úspory na „výrobu výrobních prostředků“. Viděli jsme, že na trh kromě obilí jde ještě jiné zboží, lidská pracovní síla. Nezmiňuji se o tom všem pouze proto, že jsem uvedl tento příklad výlučně a speciálně proto, abych ukázal, že u nás v Rusku vede ochuzení masy skutečně k zesílení zbožního a kapitalistického hospodářství. Úmyslně jsem vybral takový produkt, jako je obilí, který je všude a vždy nejpozději a nejpomaleji vtahován do oběhu zboží. Proto byl vzat i výlučně zemědělský kraj.

Uvedu teď druhý příklad, týkající se oblasti ryze průmyslové, moskevské gubernie. Rolnické hospodářství vylíčily statistiky zemstev v VI. a VII. svazku „Sborníku statistických údajů o moskevské gubernii“; tyto svazky obsahovaly mnoho skvělých poznámek o domáckých řemeslech. Omezím se na citování jednoho místa z črty „Krajkářské řemeslo“[x], v němž se líčí, jak a proč se v poreformním období zvlášť rychle rozvíjely rolnické malovýrobní živnosti.

Krajkářská živnost vznikla ve dvacátých letech tohoto století ve dvou sousedních vsích ve voronovské volosti podolského újezdu. „Ve čtyřicátých letech se pomalu šíří do jiných blízkých vesnic, ačkoli ještě ne do širokého okruhu. Zato v šedesátých letech, zejména v posledních 3—4 letech, se rychle rozšiřuje do okolí.“

Z 32 obcí, v nichž v této době existuji řemeslné malopodniky, vznikly

ve   2 obcích — roku 1820
ve   4     " —    "    1840
v     5     " —    "    1860
v     7     " —    "    1870-1875
ve 14     " —    "    1876-1879

„Hledáme-li příčiny vzniku tohoto jevu,“ praví autor článku, „tj. proč se tak velmi rychle rozšířilo řemeslné podnikání právě v posledních letech, pak uvidíme, že jednak podmínky rolnického života se za tuto dobu značně zhoršily, a naproti tomu spotřeba obyvatelstva — té jeho části, která žije v příznivějších podmínkách — značně vzrostla.“

Na důkaz svého tvrzení autor přejímá z moskevské statistiky zemstev tyto údaje, které uvádím ve formě tabulky :[y]

Voronovská volosť podolského újezdu

Ve voro-
novské
volosti
Počet
rolníků
Počet Na 100 obyvatel
obého pohlaví
připadalo
Počet rolníků Počet koní
rolníků
Počet rolníků s přídělovými
pozemky
koní krav koní krav drobného
dobytka
bez
potahu
s 1
koněm
s 2
koňmi
s 3
koňmi
s více
než 3
koňmi
s 1
koněm
s 2
koňmi
s 3
koňmi
s více
než 3
koňmi
celkem obdělávajících
příděl
neobdělá-
vajících
půdu
osobně námezdní
prací
Roku
1869
bylo
1233 1479 1472 22 22 30 276
22%
567
46%
298
24%
70
6%
22
2%
567
39%
596
40%
210
14%
100
7%
1067 900
84%
92
9%
75
7%
Roku
1871
bylo
1244 1607 1726 25 27 38 319
26%
465
37%
313
25%
95
8%
52
4%
465
29%
626
39%
285
18%
231
14%
1166 965
82,5%
5
0,5%
196
17%

„Tyto číslice,“ pokračuje autor, „svědčí výmluvně o tom, že celkový počet koní, krav a drobného dobytka se v této volosti zvýšil jen u jednotlivců, a to v kategorii rolníků, kteří mají 2—3 nebo více koní...

...Vidíme tedy, že spolu se zvýšením počtu rolníků, kteří nemají krávy ani koně, vzrůstá i počet těch, kteří přestávají obdělávat půdu: není dobytka, není ani dostatečného množství hnojiva; půda se vyčerpává, nemá smyslu ji osévat; k tomu, aby rolník uživil sebe a svou rodinu, aby nezemřel hlady, nestačí už, aby se řemesly zabývali pouze muži — vždyť se této práci věnovali i dříve v době po polních pracích —je třeba, aby i ostatní členové rodiny hledali vedlejší výdělek...

...Číselné údaje, uvedené v tabulkách, ukázaly nám i jiný jev: V těchto obcích a vesnicích vzrostl též počet lidí, kteří mají 2—3 koně, krávy. Blahobyt těchto rolníků se tedy zvýšil; současně jsme však řekli, že ‚všechny ženy a děti té či oné vesnice se vesměs zabývají řemeslnými pracemi‘. Jak si tedy vysvětlit takový jev?... Abychom tento jev pochopili, musíme přihlédnout k tomu, jakým životem žijí tyto vesnice, poznat blíže jejich domácí situaci, a pak snad pochopíme, čím je vyvolávána tato mocná snaha vyrábět zboží pro trh?

Pochopitelně, že tu nebudeme podrobně zkoumat, za jakých šťastných okolností vyrůstají z rolnického obyvatelstva pozvolna silnější individuality a rodiny, v důsledku jakých podmínek se utváří jejich blahobyt a v důsledku jakých společenských podmínek může tento blahobyt, když už se projevil, rychleji vyrůst a vyrůstá natolik, že značně odlišuje jednu část obyvatelstva vesnice od druhé. Stačí prozkoumat tento proces a sledovat při tom jeden z nejvšednějších jevů rolnické obce. Ve vsi vyniká jistý rolník mezi svými spoluobčany jako zdravý, silný, střízlivý a pracovitý člověk; má velkou rodinu, velké syny, vynikající stejnou zdatností a dobrým chováním; bydlí všichni pohromadě, neoddělují se od rodiny, mají příděl půdy na 4—5 lidí. Je pochopitelné, že k obdělávání tohoto přídělu přece jen není třeba pracovní síly všech. Tedy 2—3 synové chodí za výdělkem jinam nebo se věnují stále doma řemeslu a nechávají tohoto zaměstnání jen o senoseči a pomáhají rodině při polních pracích. Výdělek jednotlivých členů rodiny se nedělí, nýbrž je společným majetkem; za určitých příznivých okolností výdělek převyšuje vydání na ukojení potřeb rodiny. Vznikají úspory, v důsledku čehož se rodina může věnovat řemeslu za lepších podmínek: může nakupovat suroviny za hotové peníze přímo a vyrobené zboží může prodávat tehdy, kdy je v ceně, může se obejít bez různých zprostředkovatelů, obchodníků a trhovkyň atd.

Naskýtá se možnost najmout si jednoho dělníka, pak druhého, nebo dávat práci domů chudým rolníkům, kteří naprosto pozbyli možnosti nějak samostatně hospodařit. Vlivem těchto nebo jiných podobných okolností má tato naše silná rodina možnost nabývat zisk nejen z vlastní práce. Zde se ovšem nedotýkáme případů, kdy z takových rodin vyrůstají individua známá pod jménem kulaci a vydřiduši, nýbrž zkoumáme jen nejobvyklejší jevy mezi rolnickým obyvatelstvem. Tabulky uvedené ve II. svazku Sborníku a v 1. sešitu VI. svazku jasně ukazují, jak současně se zhoršováním situace jedné části rolnictva je patrné ve většině případů zvyšování blahobytu druhé, malé části rolnictva nebo jednotlivců z jeho řad.

Podle toho, jak se řemeslné podnikání rozšiřuje, styk s vnějším světem, s městem, v tomto případě s Moskvou, se stává častějším a některé moskevské zvyklosti ponenáhlu pronikají na venkov a projevují se z počátku právě v těchto majetnějších rodinách. Opatřují si samovar, nezbytné skleněné a majolikové nádobí, ‚lepší‘ šaty. Projevuje-li se toto lepší oblékání u venkovana zprvu v tom, že místo v laptích chodí ve vysokých botách, pak jsou u žen střevíce a botky, abych tak řekl, dovršením lepšího oblékání; ženy si především libují ve světlých a pestrých látkách a šátcích, ve vlněných vzorovaných šálách a podobných nádherách...

V rolnické rodině je ‚od pradávna‘ zvykem, že žena zhotovuje oděv pro muže, sebe i děti... Dokud rolníci seli vlastní len, vynakládali méně peněz na koupi látek a věcí potřebných k oblékání, a tyto peníze si opatřovali prodejem slepic, vajec, hub, jahod, přebytečného přadena nebo přebývajícího kusu lněného plátna. Všechno ostatní se vyrábělo doma. Právě těmito okolnostmi, tj. domácí produkcí všech těchto výrobků, které musely být dílem rukou venkovských žen, a tím, že na toto dílo byl vynaložen všechen volný čas po polních pracích, lze v tomto případě vysvětlit velmi pomalý rozvoj krajkářství v obcích voronovské volosti. Krajky vyráběla převážně děvčata z majetnějších nebo početnějších rodin, kde nebylo třeba, aby se všechny ženské pracovní síly zabývaly předením lnu a tkaním lněného plátna. Ale laciná plátna, bavlněné látky začaly ponenáhlu vytlačovat plátna lněná; k tomu se připojily i jiné okolnosti: buď se len neurodil, nebo se muži zalíbila košile ušitá z barevné bavlněné látky a ženě lepší sarafán, a tak byl postupně vytlačován nebo velmi omezován zvyk tkát různé lněné látky na domácí šaty a šátky doma. Také oděv sám se mění, částečně tím, že doma vyráběné plátno je vytlačováno továrními látkami...

Tím se vysvětluje, že většina obyvatelstva se snaží vyrábět zboží pro trh a že se k takové výrobě používá i dětské pracovní síly.“

Toto prosté líčení bedlivého pozorovatele názorně ukazuje, jak v naší rolnické mase probíhá proces dělby společenské práce, jak to vede k zesílení výroby zboží [a tudíž i trhu] a jak tato výroba zboží sama o sobě, tj. vlivem týchž vztahů, jimiž obrací výrobce k trhu, vede k tomu, že se koupě a prodej lidské pracovní síly stává „nejobvyklejším jevem“.

VIII

V závěru snad nebude zbytečné ilustrovat spornou otázku — zdá se, že až příliš přetíženou abstrakcemi, schematy a formulemi — rozborem úvahy jednoho z nejnovějších a nejúčelnějších představitelů „běžných názorů“.

Mám tu na zřeteli p. Nikolaje ona.[z]

Velkou „překážku“ pro rozvoj kapitalismu v Rusku spatřuje p. Nikolaj -on v „omezenosti“ vnitřního trhu, ve „zmenšování“ kupní schopnosti rolníků. Přeměna řemesla v kapitalistické podnikání — říká autor — vytlačila domácí výrobu; rolník si musel kupovat oděv. Rolník, aby si k nákupu opatřil peníze, rozšiřuje osevní plochu, a protože jeho příděl byl nedostačující, rozšířil polnosti daleko za rámec, přípustný pro rozumné hospodaření; zvýšil nehorázně pachtovné a nakonec se zruinoval. Kapitalismus si sám vykopal hrob, přivedl „národní hospodářství“ k strašné krisi v r. 1891 a . . . zastavil se, neboť neměl půdu pod nohama, nebyl schopen dále „jíti touž cestou“. Když si Rusko uvědomilo, že „my jsme se odklonili od lidového řádu, posvěceného věky“, čeká teď... na příkazy vrchnosti o „naroubování velkovýroby k občině“.

V čem je absurdnost této „věčně nové“ (pro ruské narodniky) theorie?

Snad v tom, že její autor nechápe význam „výroby výrobních prostředků pro výrobní prostředky“? Ovšem, že ne. Pan Nik. -on zná velmi dobře tento zákon a zmiňuje se dokonce o tom, že se projevil i u nás (str. 186, 203—204). Protože je však nadán schopností potírat se vlastními rozpory, zapomíná někdy (viz str. 123) na tento zákon; je však jasné, že ani odstranění takových rozporů by v nejmenším nezlepšilo hlavní (výše přednesený) autorův názor.

Absurdnost jeho theorie tkví v tom, že nedovede objasnit náš kapitalismus a svoje názory o něm buduje na nejpustšich fikcích.

Na „rolnictvo“, které je zruinováno tím, že domácké výrobky byly vytlačeny továrenskými, pohlíží p. Nik. -on jako na něco sourodého, vnitřně solidárního a reagujícího na všechny životní jevy shodně.

Ve skutečnosti nic takového neexistuje. Výroba zboží by v Rusku nemohla vzniknout, kdyby nebylo odloučenosti výrobních jednotek (rolnických hospodářství); a kdekdo ví, že každý náš rolník ve skutečnosti hospodaří odděleně a nezávisle na ostatních; rolník vyrábí produkty, které se stávají jeho soukromým vlastnictvím, na vlastní risiko a odpovědnost, rolník se dostává do styku s „trhem“ jako jednotlivec.

Podíváme se, jak to vypadá mezi „rolnictvem“.

„Rolník, aby si opatřil peníze, rozšiřuje nepoměrně osevní plochu a ruinuje se.“

Rozšiřovat osevní plochu může však jen rolník majetný, který má osivo k setí a dostatek živého i mrtvého inventáře. Takoví rolníci (a těch, jak známo, je menšina) skutečně zvyšují osevní plochu a rozšiřují svá hospodářství natolik, že je ani nemohou zvládnout bez pomoci námezdních pracovníků. Většina rolníků pak naprosto nemá potřebné peníze k rozšíření hospodářství, ani zásoby, ani dostatečné výrobní prostředky. Takový rolník, aby si opatřil peníze, jde „za výdělkem“, tj. nese na trh už ne svůj produkt, nýbrž svoji pracovní sílu. Odchodem za výdělkem přirozeně upadá jeho zemědělské hospodářství ještě víc a tento rolník končí tak, že postoupí svůj příděl bohatému členu své občiny, který tak rozšíří své hospodářství, a pochopitelně nespotřebuje sám výnos z převzatého přídělu, nýbrž jej dává na trh. Tak vzniká „ochuzování lidu“, růst kapitalismu a rozšiřování trhu. Ale to není všechno. Náš bohatý rolník, který se plně věnuje svému rozšířenému hospodářství, nemůže už tak jako dříve vyrábět sám pro sebe — nu, řekněme, obuv: je pro něho výhodnější koupit si ji. Pokud jde o zchudlého rolníka, ten také musí nakupovat obuv: nemůže ji vyrábět ve svém hospodářství z té prosté příčiny, že už vlastní hospodářství nemá. Vzniká poptávka po obuvi a nabídka obilí, jehož vyrobil nadbytek pilně hospodařící rolník, jehož vzestupná tendence hospodářství tak dojímá p. V. V. Sousedé-řemeslníci, vyrábějící obuv, se ocítají ve stejné situaci, v jaké byli teď zemědělci: aby si mohli koupit obilí, kterého upadající hospodářství produkuje velmi málo, jsou nuceni rozšířit výrobu. A zase, pochopitelně, rozšiřuje výrobu jen takový řemeslník, který měl úspory, tj. příslušník menšiny; takový řemeslník získává možnost přibrat si dělníky nebo dávat práci domů chudým rolníkům. Příslušníci většiny řemeslníků však nemohou ani pomyslit na rozšíření podniku: budou rádi, jestli jim „dá práci“ zbohatnuvší faktor, tj. budou-li moci najít kupce pro své jediné zboží, pracovní sílu. A nastává další chudnutí lidu, růst kapitalismu a rozšiřování trhu; vzniká nový podnět k dalšímu rozvoji a prohloubení společenské dělby práce. Kde skončí tento proces? To nikdo nedovede říci, stejně jako kde tento proces začal; a není to ani důležité. Důležité je to, že jsme svědky živého organického procesu, procesu rozvoje zbožního hospodářství a růstu kapitalismu. „Odrolničování“ venkova nám ukazuje počátek tohoto procesu, jeho zrod, jeho raná stadia; velkokapitalismus ve městech nám ukazuje konec tohoto procesu, jeho tendence. Pokuste se zpřetrhat spojitost těchto jevů, pokuste se prozkoumat je samostatně a nezávisle jeden na druhém, a nebudete moci ve své úvaze najít souvislost, nebudete moci vysvětlit ani ten ani onen jev, ani chudnutí lidu, ani růst kapitalismu.

Přitom se však většinou stává, že autoři podobných úvah, jež nemají začátku ani konce, protože nedovedou proces objasnit, náhle končí svoje bádání prohlášením, že jeden z obou jevů, jim stejně nepochopitelných a přitom ovšem právě ten, který se příčí „mravně vyspělému cítění kriticky myslící osobnosti“, je „nesmyslný“, „náhodný“ a „visí ve vzduchu“.

Ve skutečnosti „visí ve vzduchu“ samozřejmě jen jejich vlastní úvahy.




Napsáno na podzim r. 1893
Po prvé otištěno r. 1937
v časopise „Bolševik“, čís. 21
  Podle textu rukopisu

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — hodnota vložená do výrobních prostředků

b — hodnota vložená do pracovní síly

c — tu získává kapitalista zadarmo

d Nechci říci, že by podobný jev byl naprosto nemožný jako jednotlivý případ. Zde však nejde o výjimky, nýbrž o všeobecný zákon vývoje kapitalistické společnosti.

e K objasněni ukáži na schematu, oč jde:

 I 4000c + 1000v + 1000n = 6000
II 1500c +   750v +   750n = 3000
            I (1000 v + 500 n) = II 1500 c
            I 500 n se akumuluje připojením k I 4000 c
            I 4500c + 1000v + (500n) = 6000
           II 1500c +   750v +   750n = 3000
 I 4500c + 1000v + 1000n = 6500
II 1500c +   750v +   750n = 3000
            I (1000 v + 500 n) = II 1500 c
            I 500 n se akumuluje jako dřív atd.

f Proto lze uvedený poznatek formulovat ještě trochu jinak: v kapitalistické společnosti může růst výroby (a tudíž i „trhu“) probíhat buď na účet růstu množství spotřebních předmětů, nebo — a to hlavně — na účet technického pokroku, tj. vytlačování ruční práce prací strojovou, neboť změna poměru v ku c právě vyjadřuje pokles úlohy ruční práce.

g Viz následující tabulku (Pon. red.)

h Ta část hodnoty, která nahrazuje konstantní kapitál, je vzata jako neměnná a proto je vynechána.

i To se týká stejně pátého a šestého období.

j To se může zdát sporným snad, pokud jde o zemědělskou výrobu. „Obilní výroba je v naprosté stagnaci“, říká na příklad p. N.-on. Dospívá k tomuto závěru tím, že se opírá o údaje pouze za 8 let (1871—1878). Podívejme se na údaje o delším období: osm let je pochopitelně doba příliš krátká. Porovnejme údaje za šedesátá („Vojenský statistický sbornik“, 1871), sedmdesátá (údaje N.-ona) a osmdesátá léta („Sborník údajů o Rusku“, 1890). Údaje se týkají 50 gubernií evropského Ruska a zahrnují veškeré obilí i brambory.

k Četvěrť = stará ruská plošná míra, 40 sáhů (sáh 2,134 m) délky a 30 sáhů šířky. (Pozn. red.)

l Pljuškin = postava hrabivého, lakomého statkáře z Gogolových „Mrtvých duší“. (Pozn. překl.)

m Je proto pochopitelné, že rozdělovat rozvoj kapitalismu na rozvoj do šířky a do hloubky je nesprávné: všechen rozvoj vychází stejně z dělby práce; „podstatný“ rozdíl mezi těmito momenty není. Ve skutečnosti znamená rozdíl existující mezi nimi jen různá stadia technického pokroku. Nejnižší stadia rozvoje kapitalistické techniky, prostá kooperace a manufaktura, neznají ještě výrobu výrobních prostředků pro výrobní prostředky; ta vzniká a dociluje ohromného rozvoje pouze za vyššího stadia, v strojním velkoprůmyslu.

n Porovnej B. Engels: „Postaveni dělnické třídy v Anglii v r. 1844.“ Je to stav nejstrašnější a nejšpinavější bídy (v plném slova smyslu) a naprostého úpadku vědomí lidské důstojnosti.

o Tj. aby drobné průmyslově jednotky byly nahrazeny velkými, aby ruční práce byli nahrazena strojovou.

p Tj. kdyby správně ocenil a plně pochopil význam výroby výrobních prostředků.

q Sami rolnici nazvali tento proces velmi výstižně — „odrolničováním‘. (Viz „Zemědělský přehled nižněnovgorodské gubernie za rok 1892“. Nižní Novgorod, 1898. Díl III, str. 186-187.)

r Právě v ignorování tohoto jevu tkví jedna z ve1kých theoretických chyb p. Nikolaje -ona.

s Ve skutečnosti připadá na 2294 chutorniků 123.252 děsjatin osevní plochy (tj. průměrně 53 děsjatin na 1 hospodáře). Zaměstnávají 2662 námezdních pracovníků (a 234 pracovnic). Koní a volů mají více než 40.000 kusů. Mají velmi mnoho zdokonaleného nářadí. Viz str. 438 „Sborníku statistických údajů o novouzenském újezdu“.

t V gubernii samarské a saratovské bude tato norma jedenapůlkrát nižši vzhledem k nižší majetnosti místního obyvatelstva.

u Rolnictvo tohoto újezdu mé celkem 5 724 kusů zdokonaleného nářadš.

v To spočívá ovšem též v odírání jenžc už ne samostatných výrobců, nýbrž dělníků.

w 90.733 děsjatin 6,3% veškeré osevní plochy.

xSborník statistických údajů o moskevské gubernii.“ Oddělení hospodářské statistiky, sv. VI, sešit II. Živnosti v moskevské gubernii, sešit II. Moskva, 1880.

y Vynechal jsem údaje o rozdělení hovězího dobytka (závěr je týž) a doplnil jsem procentní výpočet.

z Pochopitelně, že tím naprosto není míněn rozbor celého spisu p. Nikolaje -ona — to by si vyžádalo zvláštní práci — nýbrž to bude rozbor pouze jednoho z jeho oblíbených argumentů.

9 Spis „O tak zvané otázce trhů“ napsal Lenin v Petrohradě na podzim r. 1893.

Základní poučky, rozvedené v tomto spise, rozvedl Lenin původně na schůzi kroužku petrohradských marxistů (kroužek „starých“) za diskuse o referátu G. B. Krasina, který tam přednášel na thema „Otázka trhů“.

V projevu na schůzi kroužku a pak v písemném referátu „O tak zvané otázce trhů“ poukázal Lenin na omyly G. B. Krasina a současně ostře zkritisoval jak chybné nazírání liberálních narodniků na osudy kapitalismu v Rusku, tak buržoasně apologetické názory rodícího se „legálního marxismu“.

Tento Leninův spis byl pádnou zbraní v boji proti narodnictví a „legálnímu marxismu“; spis byl rozšiřován v sociálně demokratických kroužcích v Petrohradě a v jiných městech.

Rukopis tohoto díla, který už byl považován za navždy ztracený, byl nalezen teprve r. 1937 a je teď uschován v Institutu Marxe- Engelse-Lenina. Spis byl po prvé uveřejněn téhož roku v revui „Bolševik“, čís. 21 a r. 1938 jej vydal Institut Marxe-Engelse-Lenina jako samostatné dílo.

10 Nadhodnota — (Mehrwert podle Marxe). Lenin v pracích z 90. let používá termínu „svěrchstojimosť“ současně s termínem „pribavočnaja stojimosť“. Později však používá pouze termínu „pribavočnaja stojimosť“."

11 Lenin zde cituje ve vlastním překladu výňatky z druhého dílu Marxova „Kapitálu“ (podle německého vydání z r. 1885). „Kapitál“, díl II., rusky, 1935, str. 318 nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVIII., rusky, 1939, str. 469—470. (V české sekci MIA zde)

12 Lenin zde cituje z I. dílu „Kapitálu“ K. Marxe (podle druhého německého vydání z r. 1872). „Kapitál“, díl I., rusky, 1935, str. 59 nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, Sv. XVII., rusky, 1937, str. 119. (V české sekci MIA zde)

13 Nik.-on nebo N.-on — pseudonym N. F. Danielsona — jednoho z ideologů liberálního narodnictví 80.—90. let XIX. století. Spis Nikolaje-ona, který je zde citován, se nazývá „Studie o našem poreformním společenském hospodářství“, Petrohrad, 1893.

14 K. Marx, „Kapitál“, díl II., rusky, 1935, str. 222 (pozn. 33) nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVIII., rusky, 1939, str. 335. (V české sekci MIA zde)