Vladimír Iljič Lenin
Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize p. Struva

Kapitola IV

Jak p. Struve vysvětluje některé rysy poreformní ekonomiky Ruska

Poslední (šestá) kapitola knihy p. Struva se zabývá nejdůležitější otázkou — hospodářským rozvojem Ruska. Theoretický obsah kapitoly se dělí na tyto části: 1) přelidnění v zemědělském Rusku, jeho ráz a příčiny; 2) diferenciace rolnictva, její význam a příčiny; 3) úloha průmyslového kapitalismu při zbídačování rolnictva; 4) soukromovlastnické hospodářství; ráz rozvoje tohoto hospodářství a 5). otázka trhů pro ruský kapitalismus. Než přikročíme k rozboru argumentace p. Struva ke každé z těchto otázek, pojednáme o jeho poznámkách k rolnické reformě.

Autor protestuje proti „idealistickému“ pojetí rolnické reformy a ukazuje na potřeby státu, které si vyžadovaly zvýšení produktivity práce, na výkup, na nátlak „zdola“. Škoda jen, že autor nedořek] svůj oprávněný protest do konce. Narodnici vysvětlují reformu tím, že ve „společnosti“ se rozšířily „humanitní“ a „osvobozenské“[a] ideje. Tento fakt je nesporný, ale objasňovat tím reformu, znamená upadat v bezobsažnou tautologii, kdy je „osvobození“ objasňováno jedině „osvobozenskými“ idejemi. Materialista musí zvlášť zkoumat obsah těch opatření, která byla ve jménu idejí prováděna. V dějinách nebylo ani jediné významné „reformy“, i když měla třídní ráz, v jejímž zájmu by se nepoužívalo vznešených slov a vznešených myšlenek. Stejně tak je tomu s rolnickou reformou. Všimneme-li si opravdového obsahu změn, provedených reformou, pak se ukáže, že jejich ráz je takový: část rolnictva byla zbavena půdy, a hlavně, ostatní rolníci, kterým byla ponechána část jejich půdy, ji museli odkoupit jako naprosto cizí věc od statkářů a k tomu ještě za cenu uměle zvýšenou. Takové reformy byly nejen u nás v Rusku, ale i na západě zastírány theoriemi „svobody“ a „rovnosti“, a už v „Kapitálu“ bylo dokázáno, že základnou, z níž myšlenky svobody a rovnosti vyrůstaly, byla právě výroba zboží. V každém případě, nechť byl byrokratický mechanismus, který prováděl reformu v Rusku, sebe složitější a buržoasii samé zřejmě[b] sebe vzdálenější, zůstává nesporné, že na podkladě takové reformy mohly vyrůst jedině řddy burzroasní. Pan Struve naprosto správně říká, že obvyklé kladení ruské rolnické reformy proti západoevropským reformám je nesprávné: „naprosto nesprávné (v tak všeobecné formš) je tvrzení, že v západní Evropě byli rolníci osvobozeni bez půdy, čili jinak řečeno, byli zbaveni půdy cestou zákona“ (196). Zdůrazňuji slova „v tak všeobecné formě“, neboť že rolníci byli zbaveni půdy cestou zákona, je nesporný historický fakt všude, kde byla provedena rolnická relhrina, není to však fakt všeobecný, neboť Čdst rolníků, když byla zbavena feudální závislosti, odkupovala si půdu od statkářů na Západě a odkupuje si ji i u nás. Jedině buržoové jsou schopni zastírat tuto skutečnost zykupovdní půdy a vykládat, že prý „osvobození rolníků s půdou[c] učinilo z Ruska tabula rasa“ (slova jakéhosi p. Jakovleva, která „srdečně vítá“ p. Michajlovskij — viz v knize P. Struva, str. 10).

I

Přejděme k theorii p. Struva o „rázu přelidnění v zemědělském Rusku“. To je jeden z nejdůležitějších bodů, v nichž p. Struve provádí ústup od „doktriny“ marxismu k doktrině malthusiánství. Podstata jeho názorü, které rozvádí v polemice proti p. N. -onu, tkví v tom, že přelidněni v zemědělském Rusku — „není kapitalistické, nýbrž, abych tak řekl, odpovídající naturálnímu hospodářství“.[d]

Protože p. Struve říká, že jeho námitka proti p. -onovi „se plně shoduje s všeobecnou námitkou F. A. Langa proti Marxově theorii relativního přelidnění“ (183, pozn.), pojednáme nejprve o této „všeobecné námitce“ Langově, abychom si ověřili její správnost.

Lange posuzuje Marxův populační zákon v V. kapitole svého spisu,,Dělnická otázka“ (ruské vydání, str. 142—178). Začíná hlavní Marxovou thesí, že „každému historicky odlišnému způsobu výroby vůbec odpovídá vlastní zákon vzrůstu populace, kterýžto zákon má jedině historický význam. Abstraktní zákon rozmnožování platí pouze pro rostliny a živočichy“.[101] Lange na to říká:

„Budiž nám dovoleno předem připomenout, že jak pro rostliny, tak pro živočichy neexistuje, přísně vzato, žádný ‚abstraktní zákon‘ rozmnožování, neboť abstrakce vůbec znamená jedině vynětí všeobecného z celé řady jevů téhož druhu“ (143), a Lange vysvětluje podrobně Marxovi, co to je abstrakce. Je zřejmé, že Lange prostě nepochopil smysl Marxova výroku. Marx odlišuje v tomto smyslu člověka od rostlin a živočichů z toho důvodu, že člověk žije v různých historicky se měnících sociálních organismech, které jsou určovány soustavou společenské výroby, a tudíž i rozdělování. Podmínky rozmnožování člověka jsou závislé přímo na zřízení různých sociálních organismů, a proto zákon populace nutno zkoumat pro každý takový organismus zvlášť a nikoli „abstraktně“, bez zřetele k historicky různým formám společenského zřízení. Langovo vysvětlení, že abstrakce znamená vynětí všeobecného z jevů stejného druhu, se obrací plně proti němu samému: můžeme říci, že stejné podmínky existence jsou pouze pro živočichy a rostliny, nikoli však pro člověka, neboť víme, že žil v různých, typem své organisace odlišných sociálních svazcích.

Když Lange objasnil Marxovu theorii o relativním přelidnění v kapitalistické zemi, říká: „Na první pohled se může zdát, že tato theorie ruší dlouhou nit, která se vine veškerou organickou přírodou až po člověka, že vysvětluje základ dělnické otázky tak, jako by všeobecné studium existence, rozmnožování a zdokonalování lidského rodu bylo pro náš úkol, tj. pro pochopení dělnické otázky, zcela zbytečné“ (154).[e]

Nit, která se vine veškerou organickou přírodou až po člověka, nepřerušuje Marxova theorie ani v nejmenším: žádá jedině, aby „dělnická otázka“ — neboť jako taková existuje jedině v kapitalistické společnosti — byla řešena nikoli na podkladě „všeobecného studia“ o rozmnožování člověka, nýbrž na podkladě zvláštního studia zákonů kapitalistických poměrů. Lange však zastává jiný názor: „Ve skutečnosti,“ říká, „tomu tak není. Především je jasné, že továrenská práce hned v prvních počátcích předpokládá bídu“ (154). A Lange věnuje půl druhé stránky důkazům pro toto tvrzení, které je zřejmé samo sebou, a nepomáhá nám ani o vlas vpřed: za prvé víme, že kapitalismus sám vytváří bídu ještě před tím stadiem rozvoje, kdy výroba nabývá továrenské formy, ještě dříve než stroje vytvářejí přebytečné obyvatelstvo; a za druhé, také forma společenského zřízení, předcházející kapitalismu, tj. feudální, nevolnická, vytvořila sama svoji zvláštní bídu, kterou pak odkázala jako dědictví kapitalismu.

„Ale i s tak mocným pomocníkem [tj. s bídou] se prvnímu podnikateli jen v řídkých případech daří zlákat značný počet pracovních sil k novému způsobu činnosti. Obvykle se to děje takto: z kraje, kde továrenský průmysl už zakotvil, si podnikatel přiváží kontingent dělníků; k tomu připojuje několik bezzemků[f], kteří jsou v té době bez práce, a existující už továrenský kontingent pak doplňuje z řad dorůstající mládeže“(156). Dvě poslední slova Lange podtrhuje. Zřejmě „všeobecné studium existence, rozmnožování a zdokonalování lidského rodu“ se projevilo právě v poučce, že továrník verbuje nové dělníky z řad „dorůstající mládeže“, a nikoli z vadnoucích starců. Dobrák Lange pak na celé stránce (157) rozvíjí toto „všeobecné studium“ a líčí čtenáři, že rodiče se snaží zabezpečit svoje děti —a že prázdní moralisté marně odsuzují snahu rodičů dostat své děti ze stavu, v němž se zrodily, a snaží se proto je přiučit k životu z vlastního výdělku — což je zcela přirozené. Teprve, když se proklestíme všemi těmito úvahami, které se snad hodí pro vulgární moralisování, dostáváme se k podstatě věci:

„V agrární zemi, kde půda patří drobným i velkým vlastníkům, vzniká nevyhnutelně — pokud dosud do mravů lidu nepronikla snaha o dobrovolné omezení populace — stálý přebytek pracovních sil i spotřebitelů, kteří chtějí existovat z produkce tohoto území“ (157-158). Tento ryze malthusiánský názor Lange prostě uvádí bez jakýchkoli důkazů. Opakuje ho ještě několikrát, když říká, že „lidnatost v takové zemi v každém případě, i kdyby byla absolutně velmi řídká, má obvykle příznaky relativní přelidněnosti“, že „na trhu trvale převládá nabídka práce, zatím co poptávka zůstává nepatrná“ (158) —ale všechno to zůstává naprosto nedokázáno. Z čeho tu vyplývá, že „přebytek dělníků“ má z toho vyplývat opravdu „nevyhnutelně“? Odkud je zřejmá souvislost tohoto přebytku s tím, že v mravech lidu není dobrovolná snaha omezit populaci? Nebylo by třeba předtím, než se začne uvažovat o „mravech lidu“, přezkoumat výrobní poměry, v nichž tento lid žije? Představme si na příklad, že ti drobní i velcí vlastníci, o nichž mluví Lange, by byli spjati ve výrobě materiálních hodnot takto: drobní vlastníci by dostali od velkých vlastníků příděly půdy pro svou obživu a za to by formou roboty obdělávali jejich pole. Představme si dále, že tyto vztahy jsou rozbity, že humanitní ideje ovlivnily velké vlastníky natolik, že „osvobodili své rolníky i s půdou“, tj. odebrali jim asi 20 % přídělů a za ostatních 80% je přinutili zaplatit dvojnásobnou kupní cenu půdy. Pochopitelně, že tito rolníci, ušetření takto „morové rány proletariátu“, musí jako dosud pracovat na velké vlastníky, aby se uživili, ale že teď už nepracují z příkazu feudálního rychtáře jako dříve, nýbrž na podkladě svobodně uzavřené smlouvy, a tudíž předbíhají jeden druhého ve snaze sehnat práci, neboť teď je už nic k sobě nepoutá a každý hospodaří sám pro sebe. Tento způsob přebírání práce část rolníků nevyhnutelně vyřazuje: protože tito rolníci se náslcdkem zmenšení přídělů a zvýšení plateb v poměru k statkáři stali slabšími, zvyšuje jejich vzájemná konkurence míru nadvýrobku a statkář vystačí s menším počtem rolníků. I kdyby se v mravnosti lidu sebevíce uchytila snaha o dobrovolné omezení populace, je vznik „přebytku“ stejně nevyhnutelný. Langovo rozumování, které přehlíží společensko-ekonomické poměry, je jedině názorným důkazem nevhodnosti jeho metod. A Lange kromě tohoto rozumování nepřináší naprosto nic nového. Říká, že továrníci rádi přemisťují výrobu do zapadlých venkovských míst, a to proto, že „tam se vždycky najde potřebné množství dětské pracovní síly pro kteroukoli práci“ (161), aniž zkoumá, jaký dějinný vývoj a jaký způsob společenské výroby vytvořil tuto „ochotu“ rodičů dávat svoje děti do otroctví. Langova metoda nejnázorněji vysvítá z tohoto jeho názoru: cituje Marxe, který říká, že strojový průmysl tím, že umožňuje kapitálu kupovat pracovní sílu žen a dětí, dělá z dělníka „obchodníka s otroky“.

„Tak vida, co tím chtěl Marx říci!“ — volá vítězoslavně Lange. — „Což si ale lze představit, že dělník, který z bídy prodává svoji vlastní pracovní sílu, by tak snadno začal obchodovat s ženou a dětmi, kdyby ho k tomu kroku nenutila jednak bída a za druhé — lákadlo?“ (163).

Dobrák Lange došel ve své horlivosti až k tomu, že hájí dělníka před Marxem a dokazuje Marxovi, že dělníka „nutí bída“.

...„Ano, a co jiného v podstatě znamená tato stále vzrůstající bída, ne-li metamorfosu boje za existenci?“ (163).

Hle, k jakým objevům dospívá „všeobecné studium existence, rozmnožování a zdokonalování lidstva“! Dozvíme se aspoň něco o příčinách „bídy“, o jejím politicko-ekonomickém obsahu a o vývojovém procesu, říká-li se nám, že je to metamorfosa boje za existenci? Vždyť se to dá říci o čemkoli, i o poměru dělníka ke kapitalistovi a vlastníka půdy k továrníkovi i k nevolnému rolníkovi atd. Nic jiného kromě podobných bezobsažných banálností nebo naivností Langův pokus o opravení Marxe nám nedává. Podívejme se teď, čím přispívá k podepření takových oprav Langův následovník — p. Struve, když uvažuje o konkretní otázce: o přelidněnosti v zemědělském Rusku.

Výroba zboží — začíná p. Struve — zvyšuje spotřebu země. „Směna má takový účinek nejen, když výroba je plně technicky a hospodářsky reorganisována, nýbrž i v těch případech, kdy jak technika výroby zůstává na dřívější úrovni, tak také naturální hospodářství si zachovává v celkovém hospodářství obyvatelstva dřívější dominující úlohu. V takovém případě však po krátkém oživení naprosto nevyhnutelně dochází k ‚přelidnění‘; je-li toto ‚přelidnění‘ něčím zaviněno, pak výroba zboží působí jedině: 1) jako síla povzbuzující, 2) jako síta komplikující“ (182). Přelidnění by nastalo i bez zbožního hospodářství, neboť je — nekapitalistické.

Takovéto theorie hlásá autor. Od samého počátku překvapují tím, že jsou stejně bez důkazů, jako jsme to viděli u Langa: tvrdí se, že za naturálního hospodářství je přelidnění nevyhnutelné, ale nevysvětluje se, jakým procesem vlastně k přelidnění dochází. Obraťme se k faktům, v nichž autor nachází potvrzení svých názorů.

Údaje za léta 1762—1846 svědčí o tom, že počet obyvatelstva vcelku nevzrůstal vůbec nijak rychle: roční přírůstek činil 1,07—1,5%. Přitom, podle Arseňjevova tvrzení, počet obyvatelstva vzrůstal rychleji v guberniích „zemědělských“. „Tato skutečnost,“ soudí p. Struve, „je velmi příznačná pro primitivní formy národního hospodářství, kdy přírůstek obyvatelstva je přímo závislý na přirozené úrodnosti, kteroužto závislost lze takřka nahmatat rukama.“ Je to působení „zákona souvislosti mezi vzrůstem počtu obyvatelstva a existenčními prostředky“ (185). „Čím širší je zemědělský prostor a čím větší je přirozená úrodnost půdy, tím větší je přirozený přírůstek obyvatelstva“ (186). Závěr je naprosto bez důkazů: na podkladě pouhé skutečnosti, že z gubernií centrální oblasti evropského Ruska vzrostl počet obyvatelstva v letech 1790—1846 nejméně v gubernii vladimirské a kalužské, je budován celý zákon souvislosti mezi přírůstkem obyvatelstva a existenčními prostředky. Což však lze soudit o existenčních prostředcích obyvatelstva podle „zemědělského prostoru“? (I kdyby se připustilo, že z tak kusých údajů lze dělat všeobecné závěry.) Vždyť toto „obyvatelstvo“ nespotřebovalo pro sebe výsledky „přirozené úrodnosti“, které získalo, nýbrž se o ně dělilo se statkáři a se státem. Není z toho jasné, že ten či onen systém statkářského hospodářství — desátky nebo robota, výše nevolnických povinností a způsoby jich vymáhání atd. — měly mnohem větší vliv na výši „existenčních prostředků“, jichž se dostávalo obyvatelstvu, než zemědělský prostor, který nebyl ve výlučném a svobodném vlastnictví výrobců? A nejen to. Nezávisle na společenských poměrech, které se projevovaly nevolnictvím, bylo obyvatelstvo i tehdy spjato směnou, neboť „oddělenost zpracovávajícího průmyslu od zemědělství“ — říká správně autor — „tj. společenská dělba práce v národě existovala už v předreformní epoše“ (189). Vzniká otázka, proč se tedy v takovém případě máme domnívat, že „existenční prostředky“ byly méně hojné u vladimirského domáckého výrobce nebo kramáře, žijících uprostřed močálů, než u tambovského prostého zemědělce s veškerou jeho „přirozenou úrodností půdy“?

Potom uvádí p. Struve údaje o poklesu počtu nevolnického obyvatelstva před osvobozením. Ekonomové, o jejichž mínění se opírá, připisují tento jev „poklesu blahobytu“ (189). Autor pak uzavírá:

„Pojednali jsme podrobně o poklesu počtu nevolnického obyvatelstva před osvobozením, protože — podle našeho mínění — vrhá jasné světlo na hospodářský stav Ruska v tehdejší epoše. Značná část země byla za daných technicko-hospodářských a sociálně-právních podmínek obyvatelstvem nasycena: sociálně-právní podmínky byly naprosto nepříznivé i pro poněkud rychlejší růst téměř 40% veškerého obyvatelstva“ (189). Co ale má s tímhle společného Malthusův „zákon“ o souvislosti růstu počtu obyvatelstva s existenčními prostředky v době, kdy feudální společenský řád dával tyto existenční prostředky do rukou hrstky velkých vlastníků půdy, zatím co se jich nedostávalo mase obyvatelstva, jejíž přírůstek je zkoumán? Má pak nějakou cenu na příklad takový autorův argument, že nejmenší přírůstek se projevil buď v málo úrodných guberniích se slabým rozvojem průmyslu, nebo v hustě obydlených ryze zemědělských guberniích? Pan Struve je ochoten spatřovat v tom projev „nekapitalistického přelidnění“, které by bylo muselo nastat i bez zbožního hospodářství, „odpovídajícího naturálnímu hospodářství“. Stejným, ne-li větším právem by se však mohlo říci, že toto přelidnění odpovídá feudálnímu hospodářství a že pomalý růst počtu obyvatelstva byl nejvíce způsobován zvýšeným vykořisťováním rolníkovy práce, které nastalo následkem rozmachu výroby zboží ve statkářských hospodářstvích, když se začalo používat robotní práce k produkci obilí určeného na prodej, a nikoli jen pro vlastní spotřebu. Autorovy příklady mluví proti němu: dokazují, že je nemožné sestrojit abstraktní populační zákon podle formule o souvislosti růstu počtu obyvatelstva s existenčními prostředky a přehlížet přitom historicky odlišné soustavy společenských poměrů a stadia jejich rozvoje.

Když pak p. Struve přechází k poreformní epoše, říká: „V dějinách obyvatelstva po pádu nevolnictví vidíme týž hlavní rys jako před osvobozením. Vzrůst populace je vcelku přímo závislý na zemědělském prostoru a velikosti přídělu půdy“ (198). To je dokazováno tabulkou, v níž jsou rolníci seskupeni podle velikosti přídělu, a dokazující, že přírůstek obyvatelstva je tím větší, čím větší je příděl půdy. „Jinak tomu ani být nemůže v podmínkdch naturálního, ‚samozásobitelského‘..., hospodářství, které slouží především k přímému ukájení spotřeby výrobce samého“ (199).

Skutečně, kdyby tomu tak bylo, kdyby příděly půdy sloužily především k přímému ukájení výrobcovy spotřeby, kdyby byly jediným zdrojem k ukájení těchto potřeb — tehdy a jedině tehdy by bylo možno vyvozovat z podobných údajů všeobecný zákon růstu populace. My však víme, že tomu tak není. Pozemkové příděly slouží „především“ k ukájení potřeb statkářů a státu: nejsou-li tyto jejich „potřeby“ ukájeny včas, jsou příděly vlastníkům odebírány; různé platy je zatěžují natolik, že převyšují důchod z nich. A pak, rolník se nemůže uživit z pouhého přídělu. Deficit v hospodářství, praví autor, se musí preventivně a represivně obrážet na obyvatelstvu. Přírůstek obyvatelstva je nadto brzděn sezónními pracemi ve městech, které odvádějí dospělé mužské obyvatelstvo z venkova (299). Je-li však deficit přídělového hospodářství kryt pachtovným nebo vedlejším výdělkem, pak rolníkovy existenční prostředky mohou být zcela dostačující pro „rychlý přírůstek obyvatelstva“. Je nesporné, že tak příznivé okolnosti mohou nastat jedině pro menšinu rolníků; není-li však proveden speciální rozbor výrobních poměrů mezi rolnictvem — není odnikud patrno, že by tento přírůstek byl rovnoměrný a že není způsobován převážně blahobytem menšiny. A pak, vždyť sám autor chce dokázat správnost své poučky na naturálním hospodářství, zatím co po reformě, podle jeho vlastního přiznání, proníkla široce do dřívějšího života výroba zboží. Je zřejmé, že k stanovení všeobecného zákona o přírůstku obyvatelstva jsou autorovy údaje naprosto nedostačující. A nejen to — abstraktní „prostota“ tohoto zákona, který předpokládá, že výrobní prostředky této společnosti „slouží především k přímému ukájení potřeb výrobce samého“, uvádí naprosto nesprávné a ničím nedokázané vysvětlení ke krajně složitým faktům. Na příklad: po osvobození — říká p. Struve — bylo pro statkáře výhodné dávat rolníkům půdu do pachtu. „Tak se stalo, že se rozšiřovala vyživovací plocha, dostupná rolnictvu, tj. rostly jeho existenční prostředky“ (200). Toto přímočaré zařazení veškerého pachtu do „vyživovací plochy“ není naprosto ničím dokázáno a je nesprávné. Autor sám uvádí, že statkáři shrabovali lví podíl produktu získaného z jejich půdy (200), takže je ještě otázka, zda takový pacht (např. za odpracování) nezhoršoval situaci nájemců, neukládal-li jim závazky, které konec konců vedly ke zmenšení vyživovací plochy. Autor pak dále sám říká, že si půdu mohou zpachtovat jedině majetní (216) rolníci, v jejichž rukou se pacht musí stávat spíše prostředkem k rozšíření zbožního hospodářství než k upevnění hospodářství „samozásobitelského“. I kdyby bylo dokázáno, že pachtem se vcelku zlepšila situace „rolnictva“, jak potom vysvětlit okolnost, že — podle slov autora samého — zemědělská chudina byla pachtem zbídačena (216), což znamená, že toto zlepšení pro jedny znamenalo zhoršení pro ostatní? V rolnickém pachtu se zřejmě proplétají jak staré feudální vztahy, tak i vztahy nové, kapitalistické; abstraktní úsudek autorův, který nepřihlíží ani k těm ani k oněm jevům, nejen nepomáhá vyznat se v těchto vztazích, nýbrž naopak věc zamotává.

Zbývá ještě jeden autorův poukaz na údaje, které prý potvrzují správnost jeho názorů. Je to totiž odvolání na to, že „starý výraz ‚nedostatek půdy‘ je pouze lidem běžně používaný termín pro jev, který věda nazývá — přelidněnost“ (186). Autor se v tomto ohledu zdánlivě opírá o veškerou naši narodnickou literaturu, která nesporně zjistila skutečnost, že rolnické příděly jsou ‚nedostačující“, a nesčetněkrát „podpírala“ svoje volání po „rozšířeni rolnické držby půdy“ tímto „prostým“ argumentem: počet obyvatelstva vzrostl, příděly půdy se rozdělily na menší, a proto je přirozené, že rolníci chudnou. Tato omšelá narodnická úvaha o „nedostatku půdy“ má však stěží nějaký vědecký[g] význam a stěží lze tento názor uplatnit k něčemu jinému než k „dobře míněným řečem“ v komisi, která má studovat otázku, jak se vlast může bezbolestně dostat na správnou cestu. V tomto názoru není pro stromy vidět les, neboť za vnějšími obrysy jevu není vidět hlavní společensko-ekonomické pozadí obrazu. A tímto hlavním pozadím, za něhož zůstává jakékoli „rozšíření držby půdy“ ubohou polovičatostí, je to, že obrovský pozemkový fond zůstává jednak v rukou představitelů „starošlechtického“ řádu, a za druhé, že půdu lze kupovat. A pochybenost jak narodnického mudrování o nedostatku půdy, tak Malthusových „zákonů“, že vzrůst počtu obyvatelstva souvisí s existenčními prostředky, tkví právě v jejich abstraktní „prostotě“, v tom, že ignorují nynější, konkretní společensko-ekonomické poměry.

Tento přehled argumentů p. Struva nás vede k závěru, že jeho these, že přelidněni v agrárním Rusku lze vysvětlit nepoměrem mezi přírůstkem obyvatelstva a existenčními prostředky, není zhola ničím dokázána. Struve pak svoje argumenty uzavírá: „A tak máme před sebou obraz přelidnění, vzniklý z naturálního hospodářství, komplikovaného momenty zbožního hospodářství a jinými významnými rysy, přejatými ze sociálního zřízení epochy feudální“ (200). Je sice pravda, že o jakémkoli hospodářském faktu v zemi, která prožívá přechod od „naturálního“ hospodářství ke „zbožnímu“, lze říci, že je to — jev „naturálního hospodářství, komplikovaný momenty zbožního hospodářství“. Lze však říci i naopak: „Jev zbožního hospodářství, komplikovaný momenty naturálního hospodářství“ ale všechno to nemůže podat nejen „obraz“, ale ani nejmenší představu o tom, jak vlastně vzniká přelidněnost na podkladě nynejších společensko-ekonomických poměrů. V konečném autorově závěru proti p. N. -onovi a jeho theorii o kapitalistické přelidněnosti v Rusku se pak říká: „Naši rolníci vyrábějí nedostačující množství potravin“ (237).

Zemědělská výroba rolníků dává dosud produkty, jež plynou statkářům, kteří dostávají prostřednictvím státu výkupní platy; zemědělská výroba rolníků je stálým předmětem operací obchodního a lichvářského kapitálu, který shrabuje ohromnou část produktu převážné masy rolnictva, a konečně, uvnitř „rolnictva“ samého je výroba rozdělena tak složitě, že celkové i průměrné plus (pacht) znamená pro masu minus; a celou tuto síť společenských poměrů roztíná p. Struve jako gordický uzel abstraktním a ničím nedokázaným soudem, že „výroba je nedostačující“. Nikoli, tato theorie nesnese žádnou kritiku: jedině zamlžuje to, co má být zkoumáno, totiž výrobní poměry v zemědělském hospodářství rolníků. Malthusiánská formule líčí věc tak, jako bychom měli před sebou čistý stůl, a nikoli feudální a buržoasní vztahy, proplétající se v soudobé organisaci ruského rolnického hospodářství.

Pochopitelně se naprosto nemůžeme spokojit pouhou kritikou názorů p. Struva. Musíme se ještě tázat: v čem tkví jeho chyba? A kdo z obou protivníků (p. N.-on a p. Struve) má pravdu ve svém vysvětlení přelidněnosti?

Pan N. -on opírá svoje objasnění přelidněnosti o skutečnost, že masa dělníků byla „osvobozena“ následkem přeměny řemeslného podnikání v kapitalistické. Autor k tomu uvádí údaje o růstu velkého továrenského průmyslu, a nechává bez povšimnutí fakt, že souběžně roste řemeslné domácké podnikání, které je projevem vzrůstající společenské dělby práce.[h] Toto svoje vysvětlení pak aplikuje na zemědělství a nepokouší se ani vysvětlit přesně jeho společensko-ekonomickou organisaci a stupeň jejího rozvoje.

Pan Struve v odpověď na to poukazuje, že „kapitalistická přelidněnost v Marxově smyslu je těsně spjata s pokrokem techniky“ (183), a protože spolu s p. N.-onem soudí, že „technika“ rolnického „hospodářství skoro nedoznala pokroku“ (200), odmítá uznat přelidněnost v agrárním Rusku za kapitalistickou a hledá jiná objasnění.

To, co odpovídá p. Struve p. N.-onovi, je správné. Kapitalistická přelidněnost vzniká tím, že kapitál ovládá výrobu, snižuje počet potřebných (k výrobě určitého množství produktů) dělníků a vytváří přebytečné obyvatelstvo. Marx říká o kapitalistické přelidněnosti v zemědělství toto:

„Jakmile se kapitalistická výroba zmocní zemědělství, nebo do té míry, do jaké se ho zmocní, nastává zároveň s akumulováním kapitálu, činného v této oblasti, absolutní pokles poptávky po zemědělském dělnictvu, aniž jeho vytlačování je provázeno, jako je tomu v nezemědělské výrobě, větším přitahováním. Část venkovského obyvatelstva je proto stále připravena přejít mezi městský čili manufakturní proletariát.“[i] (Manufaktura — zde ve smyslu veškeré nezemědělské výroby). „Tento pramen relativního nadbytku obyvatelstva tryská tedy neustále. Avšak jeho ustavičný příliv předpokládá již také na venkově stálý skrytý nadbytek obyvatelstva, jehož rozsah se stává viditelným jen tehdy, když se odváděcí kanály výjimečně široce rozevřou. Zemědělský dělník je tudíž stlačován na nejnižší míru mzdy a stojí stále jednou nohou v bahně žebroty.“ (,‚Kapitál“, 2. něm. vyd., str. 668.)[103]

Pan N. -on nedokázal kapitalistický ráz přelidněnosti v agrárním Rusku proto, že ji neuvedl v souvislost s kapitalismem v zemědělství: omezil se na povrchní a neúplný poukaz na kapitalistický vývoj soukromovlastnického hospodářství a naprosto pustil se zřetele buržoasní rysy organisace rolnického hospodářství. Pan Struve měl opravit tento nedostačující výklad p. N.-ona; to je velmi důležité, neboť ignorování kapitalismu v zemědělství, jeho převládání a současně jeho dosud slabý rozvoj ho přirozeně přivedlo k theorii, že vnitřní trh se zužuje nebo že ho vůbec není. Ale p. Struve, místo aby objasnil theorii p. N. -ona na konkretních údajích z našeho zemědělského kapitalismu, dopustil se druhé chyby, a to tím, že naprosto popírá kapitalistický ráz přelidněnosti.

Celé poreformní dějiny se vyznačují vtřžením kapitálu do zemědělského hospodářství. Statkáři přecházeli (zda pomalu nebo rychle, to je jiná otázka) k svobodné námezdní práci, která se velmi rozšířila a určila dokonce i ráz převážné části vedlejších výdělků rolníka; statkáři zlepšovali technické vybavení a začínali používat strojů. Dokonce i odumírající feudální soustava hospodářství — přenechávání půdy rolníkům za odpracování — byla podrobena buržoasní přeměně v důsledku toho, že si rolníci konkurují, což vede ke zhoršení situace pachtýřů, k mnohem těžším podmínkám[j], a tudíž ke snižování počtu dělníků. V zemědělství se projevila naprosto jasně diferenciace rolnictva na vesnickou buržoasii a proletariát. „Boháči“ rozšiřovali polnosti, zlepšovali svoje hospodářství [porovnej V. V. „Pokrokové proudy v rolnickém hospodářství“] a byli nuceni používat námezdní práce. Všechno to jsou dávno zjištěná a všeobecně uznávaná fakta, na která poukazuje (jak hned uvidíme) i sám p. Struve. Vezměme k ilustraci ještě nejobvyklejší případ z ruské vesnice: „kulak“ si urval od „občiny“, lépe řečeno — od zproletarisovaných spoluobčanů občiny, nejlepší kus přídělové půdy a hospodaří na něm tak, že používá práce a inventáře právě těch rolníků „zajištěných přídělem“, kteří zabředli do dluhů a různých závazků natolik, že jsou připoutáni k svému „dobrodinci“ — v zájmu sociálního zabezpečení a solidární 4innosti — v důsledku občinových zásad, do nichž jsou narodnici tak zamilováni. Hospodářství takového kulaka prospívá pochopitelně lépe než hospodářství zbídačených rolníků a vyžaduje mnohem méně pracovníků než v době, kdy tento kus půdy byl v rukou několika drobných hospodářů. Že podobné případy nejsou ojedinělé, nýbrž že je to stav všeobecný, to nemůže popřít ani jeden narodnik. Samorostlost narodnických theorií tkví právě v tom, že nechtějí tato fakta nazvat jejich skutečným jménem, nechtějí vidět, že znamenají panství kapitálu v zemědělství. Narodnici zapomínají, že prvotní formou kapitálu vždycky a všude byl kapitál obchodní, peněžní, a že kapitál vždycky přejímá technický proces výroby takový, jaký zastihne; a teprve potom jej technicky přetváří. Narodnici proto nevidí, že když „hájí“ (pochopitelně pouze slovy a nic víc) soudobé řády v zemědělství před „hrozícím“(?!) kapitalismem, že hájí pouze středověké formy kapitálu před náporem jeho moderních, ryze buržoasních forem.

Tímto způsobem nelze popírat kapitalistický ráz přelidnění v Rusku, tak jako nelze popírat panství kapitálu v zemědělství. Pochopitelně, že je však naprosto nesmyslné ignorovat stupeň rozvoje kapitálu, jako to činí p. N. -on, který ve svém zápalu líčí rozvoj kapitalismu jako téměř dovršený, a proto vymýšlí theorii, že rozsah vnitřního trhu se zužuje nebo že tento trh neexistuje, zatím co skutečnost je taková, že kapitál sice už dosáhl svého panství, avšak v poměrně velmi nerozvinuté formě; do toho stavu, aby se kapitál plně rozvinul a aby výrobce byl úplně odloučen od výrobních prostředků, je ještě mnoho mezistupňů a každý další krok zemědělského kapitalismu vpřed znamená růst vnitřního trhu; a tento trh je, podle Marxovy theorie, vytvářen právě zemědělským kapitalismem, který v Rusku neupadá, nýbrž naopak, se upevňuje a rozvíjí.

Z této charakteristiky našeho zemědělského kapitalismu,[k] i když je podána co nejvšeobecněji, dále vidíme, že tento kapitalismus se nezmocňuje všech společensko-ekonomických poměrů na venkově. Vedle něho vidíme dosud i feudální poměry — a to jak v hospodářské oblasti (např. přenechávání odřezaných částí pozemků za odpracování a naturální splátky — v čemž jsou patrny všechny znaky feudálního hospodářství: jak naturální „výměna úsluh“ mezi výrobcem a vlastníkem výrobních prostředků, tak vykořisťování výrobce tím, že je připoutáván k půdě, a nikoli odtrhován od výrobních prostředků)‚ tak ještě více je to patrno v oblasti sociální a právně politické (povinné „zabezpečení přídělem“, připoutání k půdě; to znamená, že není svobody přesidlování, dále výkupní platby, tj. týž desátek statkáři, podřízenost privilegovaným vlastníkům půdy na poli soudnictví a správy atd.); tyto poměry nesporně též vedou k zbídačování rolníků a k nezaměstnanosti, k „přespočetnosti“ zemědělských dělníků, připoutaných k půdě. Kapitalistický základ soudobých poměrů nám nesmí zastírat tyto dosud silné pozůstatky „starošlechtického“ třídního rozvrstvení, které dosud nejsou rozbity kapitalismem právě v důsledku jeho nerozvitosti. Nerozvitost kapitalismu, „zaostalost Ruska“, kterou narodnici považují za „štěstí“[l], je „štěstím“ pouze pro vykořisťovatele se vznešenými tituly. Současné „přelidnění“ obsahuje tudíž kromě hlavních kapitalistických rysů ještě i rysy feudální.

Porovnáme-li tuto poučku s poučkou p. Struva, že „přelidnění“ má jak rysy hospodářství naturálního, tak hospodářství zbožního, pak uvidíme, že první nevylučuje druhé, nýbrž naopak, včleňuje se do něho: pro feudalismus jsou typické jevy „naturálního hospodářství“ a pro kapitalismus jevy „hospodářství zbožního“. Poučka p. Struva jednak neukazuje přesně, které vztahy patří k naturálnímu hospodářství a které k hospodářství zbožnímu, a za druhé, táhne nás zpět k nedokázaným a bezobsažným „zákonům“ Malthusovým.

Z těchto nedostatků přirozeně vyplývá nedostatečnost dalšího výkladu. „Jakým způsobem“ — táže se autor — „a podle jakých zásad může být reorganisováno naše národní hospodářství?“ (202). Tohle je podivná otázka, která je formulována zase naprosto profesorsky, naprosto tak, jak si ji přivykli vytyčovat pp. narodnici, kteří konstatují, že dnešní situace je neuspokojující, a vyhledávají lepší cesty pro vlast. „Naše národní hospodářství“ je hospodářstvím kapitalistickým, jehož organisaci a „reorganisaci“ určuje buržoasie, která „spravuje“ toto hospodářství. Místo otázky možné reorganisace bylo třeba se tázat, jaké jsou další stupně rozvoje tohoto buržoasního hospodářství; mělo to být řečeno právě s hlediska té theorie, jejímž jménem autor tak skvěle odpovídá p. V. V., jenž dává p. N.-onovi vysvědčení „nesporného marxisty“, že tento „nesporný marxista“ nemá ponětí o třídním boji a o třídním původu státu. Kdyby otázka byla pozměněna v tomto smyslu, uchránilo by to autora před tak popletenými názory na „rolnictvo“, jaké čteme na str. 202—204.

Autor začíná tím, že rolnictvu nestačí přídělová půda, a tvrdí, že i když rolnictvo nahrazuje tento nedostatek pachtem, pak „značná část rolnictva“ mívá přesto vždycky deficit; mluvit o rolnictvu jako o celku nelze, neboť to znamená mluvit o fikci (203)[m]. A hned nato z toho dělá závěr:

„V každém případě je hlavním, převládajícím faktem našeho národního hospodářství nedostačující výroba“ (204). To je naprosto bez důkazů a bez jakékoli souvislosti s tvrzením předešlým: proč „hlavním a převládajícím faktem“ není fakt, že rolnictvo jako celek je fikce, neboť uvnitř rolnictva se utvářejí nepřátelské třídy? Autor činí svůj závěr bez jakýchkoli důkazů, bez jakéhokoli rozboru faktů, týkajících se „nedostačující výroby“ [což ale nevadí menšině, aby si žila v dostatku na úkor většiny] nebo diferenciace rolnictva — prostě následkem jakéhosi zaujetí pro malthusiánství. „Proto“ — pokračuje autor — „zvýšení produktivity zemědělské práce je přímo výhodné a příznivé pro ruské rolnictvo“ (204). Nechápeme: právě teď autor vznesl proti narodnikům vážné (a naprosto oprávněné) obvinění, že mluví o „rolnictvu“ všeobecně — jako o „fikci“— kdežto nyní vnáší sám do svého rozboru tuto fikci! Jsou-li poměry uvnitř tohoto „rolnictva“ takové, že menšina se stává „hospodářsky silnou“, kdežto většina se proletarisuje, rozšiřuje-li menšina svoji držbu půdy a bohatne, kdežto většina má vždycky deficit a chudne, jak je tedy možné mluvit o „výhodnosti a příznivosti“ procesu všeobecně? Autor chtěl pravděpodobně říci, že proces je výhodný pro tu i pro onu část rolnictva. Pak ale měl, za prvé, rozebrat situaci každé jednotlivé skupiny a zkoumat ji zvlášť, a za druhé, při zjištění rozporů mezi skupinami bylo třeba jasně určit, s hlediska které skupiny lze mluvit o „výhodnosti a příznivosti“. Neuspokojivost a nedořečenost objektivismu p. Struva se na tomto příkladu znovu potvrzuje.

Protože p. N. -on zastává v této otázce opačný názor tím, že tvrdí, že „zvýšení produktivity zemědělské práce[n], budou-li se produkty vyrábět jako zboží, nemůže přispět ke zvýšení blahobytu lidu“ („Studie“, str. 266) — začíná teď p. Struve tento názor vyvracet.

Za prvé, říká p. Struve, rolník, na kterého dolehla dnešní krise veškerou svou tíží, vyrábí obilí pro vlastní spotřebu; neprodává obilí, nýbrž je přikupuje. Pro takového rolníka — a těch je až 50% (jsou to rolníci s jedním koněm nebo bez potahu) a není jich jistě méně než 25% (bez potahu) — by bylo zvýšení produktivity práce v každém případě výhodné, přes pokles ceny obilí.

Ano, pochopitelně, že zvýšení produktivity by bylo pro takového rolníka výhodné, kdyby ovšem mohl své hospodářství udržet a pozvednout. Tuto možnost však rolnici s jedním koněm nebo bez potahu nemají. Ti přece nejsou s to udržet ani své nynější hospodářství s jeho primitivním nářadím, s nedbalým obděláváním půdy atd., a tím spíše nemohou navíc zdokonalovat techniku. Takové zdokonalení techniky je výsledkem rozmachu zbožního hospodářství. Když už dnes, za nynějšího stupně rozvoje výroby zboží, musí prodávat obilí i takový rolník, který je potom musí přikupovat, pak v dalším stupni rozvoje bude prodej obilí ještě nutnější (sám autor uznává nutnost přechodu od hospodářství naturálního k hospodářství zbožnímu) a nadto konkurence hospodářů, kteří zvyšují techniku obdělávání půdy, nevyhnutelně a ihned ho úplně vyvlastní, a tak se z něho, z proletáře připoutaného k půdě, stane proletář, který bude volný jako pták. Tím naprosto nechci říci, že taková změna by byla pro něho nevýhodná. Naopak, jakmile se výrobce už dostal do spárů kapitálu a to je nesporně hotový fakt, pokud jde o tuto skupinu rolnictva — je pro něho úplná volnost, která mu umožňuje měnit pány a uvolňuje mu ruce, velmi „výhodná a příznivá“. Polemika pp. Struva a N.-ona se však pohybuje zcela mimo oblast takových úvah.

Za druhé, pokračuje p. Struve, p. N. -on „zapomíná, že zvýšení produktivity zemědělské práce je možné pouze tehdy, bude-li změněna technika i soustava hospodářství či obdělávání půdy“ (206). A skutečně, p. N.-on na to zapomíná, ale tento úsudek jedině potvrzuje poučku, že úplné vyvlastnění nemajetných rolníků, rolníků „proletářského typu“, je nevyhnutelné. K zlepšení techniky je třeba volných peněžních prostředků, zatím co tito rolníci nemají ani prostředky k výživě.

Za třetí — říká v závěru autor — nemá p. N. -on pravdu, když tvrdí, že zvýšení produktivity zemědělské práce donutí konkurenci snižovat ceny. K takovému snížení — připomíná právem p. Struve — je třeba, aby produktivita naši zemědělské práce nejen dohnala západoevropskou [v tom případě budeme prodávat produkt podle míry společensky nutné práce], nýbrž aby ji předstihla. — Tato námitka je zcela správná, ale neříká ještě nic o tom, pro kterou část „rolnictva“ a proč bude toto zdokonalení techniky výhodné.

„Pan N. -on se vůbec zbytečně tolik bojí zvýšení produktivity zemědělské prácc“ (207). Podle mínění p. Struva dospívá k této obavě proto, že si rozvoj zemědělství nemůže představit jinak než jako rozvoj extensivního zemědělství, provázený stále větším vytlačováním dělnictva v důsledku zavádění strojů.

Autor velmi výstižně charakterisuje nazírání p. N. -ona na zlepšení zemědělské techniky slovem „strach“; má zcela pravdu, neboť tento strach je nesmyslný. Jeho argumentace však, podle našeho mínění, nepostihuje hlavní chybu p. N. -ona.

Pan N. -on, který se zdánlivě přidržuje s veškerou přísností doktriny marxismu, odlišuje přesto přísně kapitalistický vývoj zemědělství v kapitalistické společnosti od vývoje zpracovávajícího průmyslu, a to v tom smyslu, že u tohoto průmyslu přiznává pokrokovou úlohu kapitalismu, zespolečenštění práce, kdežto u zemědělství mu tuto úlohu nepřiznává. Proto se u zpracovávajícího průmyslu „nebojí“ zvýšení produktivity práce, kdežto u našeho zemědělství se ho „bojí“, ačkoli společensko-ekonomická stránka věci a odraz tohoto procesu v různých třídách společnosti je v obou případech naprosto stejný... Marx vyslovil tuto poučku zvlášť jasně v této připomínce: „Filantropičtí angličtí ekonomové jako Mill, Rodgers, Goldwyn Smith, Fawcett atd. a právě tak liberální továrníci jako John Bright a spol. se dotazují anglických pozemkových aristokratů, tak jako se tázal bůh Kaina na jeho bratra Abela — kam prý se poděly tisíce našich rolníků? —Jak prý se to vlastně stalo? Stalo se to tak, že tito rolníci byli zničeni. A proč vy se netážete, kam se poděli samostatní tkalci, přadláci a řemeslníci?“ (,‚Kapitál“, I, něm., str. 780, pozn. 237)[105]. Poslední věta názorně ztotožňuje osud drobných výrobců v zemědělství s jejich osudem v zpracovávajícím průmyslu a zdůrazňuje v obou případech vznik tříd buržoasní společnosti.[o] Hlavní chyba p N. -ona tkví právě v tom, že přehlíží tyto třídy a jejich vznik v našem rolnictvu a nesnaží se prozkoumat naprosto přesně každý další stupeň zesilování rozporů mezi těmito třídami.

S tohoto hlediska p. Struve otázku vůbec neklade. Nejen, že neopravuje uvedenou chybu p. N. -ona, nýbrž naopak, sám ji opakuje, neboť uvažuje s hlediska profesora, stojícího nad třídami, o „výhodnosti“ rozvoje pro „rolnictvo“. Tato snaha postavit se nad třídy vede ke krajnímu zamlžení autorových pouček, k mlhavosti, která vede tak daleko, že z nich mohou být dělány buržoasní závěry: proti jistě správné poučce, že kapitalismus v zemědělství (stejně jako kapitalismus v průmyslu) zhoršuje situaci výrobce, přichází p. Struve s tvrzením o „výhodnosti“ těchto změn všeobecně. To je totéž, jako kdyby někdo, kdo uvažuje o strojích v buržoasní společnosti, začal vyvracet theorii romantického ekonoma, že stroje zhoršují situaci pracujícího lidu, a vyvracel ji pomocí důkazů o „výhodnosti a příznivosti“ pokroku všeobecně.

Narodnik pravděpodobně na argumentaci p. Struva odpoví: p. N. -on se neobává zvýšení produktivity práce, nýbrž buržoasnosti.

Že pokrok techniky v zemědělství je za našich kapitalistických řádů spjat s buržoasností, to je nesporné, avšak „strach“, který projevují narodnici, je samozřejmě zcela nesmyslný. Buržoasnost je už faktem skutečného života, práce je podřízena kapitálu už i v zemědělství, a „obávat“ se není třeba buržoasnosti, nýbrž toho, že výrobce si tuto buržoasnost neuvědomuje a že není schopen hájit svoje zájmy proti ní. Proto je třeba přát si nikoli zastavení rozvoje kapitalismu, nýbrž naopak, aby se rozvinul plně, až do konce.

Abychom podrobněji a přesněji ukázali, kde tkví základ této chyby, které se dopustil p. Struve při pojednávání o zemědělství v kapitalistické společnosti, pokusíme se vylíčit (v nejvšeobecnějších rysech) proces vzniku tříd souběžně s těmi změnami v technice, které daly podnět k takovému usuzování. Pan Struve přitom přísně rozlišuje zemědělství extensivní a intensivní, a kořen omylů p. N. -ona spatřuje v tom, že nechce znát nic jiného kromě zemědělství extensivního. Vynasnažíme se dokázat, že hlavní chyba p. N. -ona není v tom, že vytváření tříd buržoasní společnosti je za přechodu zemědělství v intensivní v podstatě shodné s tím procesem, který probíhá za rozvoje zemědělství extensivního.

O extensivním zemědělství není třeba mnoho mluvit, neboť i p. Struve uznává, že tu jde o vytlačování „rolnictva“ buržoasií. Zmíníme se pouze o dvou bodech. Za prvé: rozvoj techniky je vyvoláván zbožním hospodářstvím; k uskutečnění tohoto rozvoje je třeba, aby hospodář měl volné, přebytečné [pokud jde o jeho spotřebu a obnovu jeho výrobních prostředků] peněžní prostředky. Jak mohou vzniknout tyto prostředky? Je zřejmé, že nemohou vzniknout odnikud, kromě z toho, že oběh: zboží — peníze — zboží se mění v oběh: peníze — zboží — peníze plus. Jinými slovy — tyto prostředky lze vzít jedině z kapitálu, z obchodního a lichvářského kapitálu, právě u těch „handlířů, kulaků, kupců“ atd., které naivní ruští narodnici řadí nikoli ke kapitalismu, nýbrž k „dravosti“ (jako by kapitalismus nebyl dravost!), jako by nám ruská skutečnost neukazovala vzájemnou souvislost všemožných forem této „dravosti“, počínaje nejprimitivnějším a prvobytným kulactvem až po nejmodernější racionální podnikání ![p] Za druhé, všimněme si podivného nazírání p. N. -ona na tuto otázku. V poznámce 2. na str. 233 vyvrací názory autora „Jihoruského rolnického hospodářství“ V. J. Postnikova, který tvrdí, že stroje rozšířily pracovní plochu rolnického hospodářství přesně dvojnásobně, z 10 na 20 děsjatin na pracovníka, a že proto příčina „chudoby Ruska“ tkví v „malém rozsahu rolnického hospodářství“. Jinak řečeno: rozvoj techniky v buržoasní společnosti vede k vyvlastnění malých a zaostalých hospodářství. Pan N. -on namítá: zítra může technika rozšířit pracovní plochu ještě trojnásob. Pak bude zapotřebí hospodářství o 60 děsjatinách rozšířit na 200- nebo 300děsjatinové. — Taková argumentace proti názoru o buržoasnosti našeho zemědělství je tak směšná, jako kdyby někdo začal dokazovat slabost a bezmocnost továrenského kapitalismu tím, že dnešní parní stroj bude „zítra“ zapotřebí nahradit strojem elektrickým. „Stejně tak zůstává neznámo, kam se podějí miliony uvolněných pracovních sil“ — dodává p. N. -on a volá před svůj soud buržoasii; zapomíná přitom, že ji nemá kdo soudit, kromě výrobce samého. Právě tak nevyhnutelným výsledkem používáni strojů jak v buržoasním zemědělství, tak v buržoasním průmyslu je vznik reservní armády nezaměstnaných.

Pokud jde o rozvoj extensivního zemědělství, není tudíž pochyby, že pokrok techniky za zbožního hospodářství vede k tomu, že z „rolníka“ se stává jednak farmář (chápe-li se pod pojmem farmář podnikatel, kapitalista v zemědělství), a naproti tomu zemědělský dělník a nádeník. Přihlédněme nyní k případu, kdy extensivní zemědělství přechází v intensivní. Pan Struve očekává právě od tohoto procesu „výhody“ pro „rolníka“. Abychom se vyvarovali sporu o vhodnosti materiálu, na jehož podkladě líčíme tento přechod, použijeme spisu p. A. I. Skvorcova[q]: „Vliv parní dopravy na zemědělství“, který p. Struve tolik vychvaluje.

V 3. kapitole IV. oddílu své knihy zkoumá p. A. Skvorcov „změnu techniky zemědělství vlivem parní dopravy“ v zemích extensivního a intensivního zemědělství. Vezměme vylíčení této změny v hustě obydlených zemích s extensivním zemědělstvím. Připusťme, že centrální evropské Rusko je možno zahrnout pod tuto charakteristiku. Pan Skvorcov předpovídá pro takovou zemi stejné změny, k nimž — podle mínění p. Struva — nevyhnutelně musí dojít také v Rusku, a to: přeměnu v zemi intensivního zemědělství s rozvitou továrenskou výrobou.

Sledujme dále názory p. A. Skvorcova (bod 4—7, str. 440—451).

Země extensivní.[r] Velmi značná část obyvatelstva se zabývá zemědělstvím. Monokulturní hospodářství způsobuje, že neexistuje trh. Chudobu obyvatelstva zaviňuje, za prvé, malý rozsah rolnických hospodářství, a za druhé to, že neexistuje směna: „ostatní potřeby, kromě potravin, které si zemědělec sám vyrábí, jsou ukájeny, lze říci, výhradně výrobky primitivního řemesla, u nás nazývaného domáckou malovýrobou.“

Zřizování železnic zvyšuje cenu zemědělských produktů a tudíž zvyšuje kupní schopnost obyvatelstva. „Se zavedením železnic je země zaplavena levnými výrobky manufaktur a továren“, které přivádějí místní domácké řemeslníky na mizinu. To je první příčina „zhroucení mnoha hospodářství“.

Druhou příčinou tohoto jevu je neúroda. „Zemědělství bylo až dosud vedeno primitivně, tj. vždy neracionálně, a neúroda je tudíž častým jevem; se zřizováním železnic zdražení produktu, které bylo dříve způsobováno neúrodou, buď vůbec vymizí, nebo alespoň v každém případě značně poklesne. Přirozeným následkem hned první neúrody je proto obvykle úpadek četných hospodářství. Takový výsledek se dostavuje tím spíše, čím menší byly všeobecně přebytky normálních úrod a čím více muselo obyvatelstvo spoléhat na výdělek z domáckých řemeslných živností.“

Aby bylo možno obejít se bez řemeslných živností a zajistit se před neúrodou přechodem k intensivnímu (racionálnímu) zemědělství, je třeba především velkého přebytku peněžních prostředků (z prodeje zemědělských výrobků za vyšší ceny), a za druhé inteligence obyvatelstva, bez níž není možno zvýšit racionalisaci a intensitu. Masa obyvatelstva pochopitelně tyto předpoklady nemá: má je pouze menšina.[s]

„Přebytek obyvatelstva, který takto vznikne [t. j. následkem „likvidace“ četných hospodářství, zruinovaných úpadkem domáckých řemeslných živností a vyššími požadavky, kladenými na zemědělství], bude zčásti pohlcen těmi hospodářstvími, která se z této situace dostanou šťastněji a budou mít možnost zvýšit intensitu výroby“ (tj. pochopitelně bude „pohlcen“ jako námezdní dělníci, zemědělští dělníci a podruhové. Tohle p. A. Skvorcov neříká; snad proto, že soudí, že je to příliš jasné). Bude třeba velkého vynaložení pracovní síly, neboť blízkost trhu, dosažená zlepšenou dopravou, umožní vyrábět produkty, jejichž přeprava je obtížná, „jejichž výroba většinou vyžaduje značného vynaložení lidské pracovní síly“. „Obvykle však“ — pokračuje p. Skvorcov — „proces úpadku probíhá mnohem rychleji než proces zlepšování těch hospodářství, která se udržela, a část zruinovaných hospodářů se musí vystěhovat, ne-li ze země, pak alespoň do měst. A právě tato část byla hlavním kontingentem přírůstku obyvatelstva v evropských městech od těch dob, kdy se začaly zřizovat železnice.“

A dále. „Přebytek obyvatelstva znamená levnou pracovní sílu.“ „Při úrodné půdě (a v příznivém podnebí...) jsou dány všechny podmínky pro pěstování rostlin a vůbec pro výrobu zemědělských produktů, které vyžadují značného vynaložení pracovní síly na jednotku plochy“ (443), a to tím spíše, že malé rozlohy rolnických hospodářství („i když se snad proti dřívějšku zvýší“) ztěžují zavádění strojů. „Současně nezůstane bez změny ani základní kapitál, a především se musí změnit ráz mrtvého inventáře.“ A kromě používání strojů „nutnost lepšího obdělávání půdy povede k tomu, že místo dřívějšího primitivního nářadí bude zaváděno nářadí dokonalejší, že dřevo bude nahrazeno železem a ocelí. Tato změna nevyhnutelně vyvolá vznik továren na výrobu tohoto nářadí, neboť to nemůže být aspoň trochu slušně vyráběno po domácku“. Pro rozvoj tohoto průmyslového odvětví jsou příznivé tyto podmínky: 1) stroj nebo jeho součást je si třeba opatřit v brzké době; 2) „pracovní síly je nadbytek a je levná“; 3) palivo, stavby a půda jsou levné; 4) „nevelký rozsah hospodářských jednotek vede k tomu, že potřeba nářadí roste, neboť, jak je známo, malá hospodářství spotřebuji poměrně více inventáře“. Rozvíjejí se i jiná výrobní odvětví. „Všeobecně se rozvíjí městský život.“ V důsledku spotřeby se rozvíjí báňský průmysl, „neboť jednak vzniká masa volné pracovní síly, a za druhé, v důsledku zavedení železnic a rozvoje strojírenského a jiného průmyslu roste poptávka po produktech báňského průmyslu.

Takový kraj, který byl před zavedením železnic hustě obydleným krajem extensivního zemědělství, se tak stává více či méně rychle krajem velmi intensivního zemědělství s více či méně rozvitou továrenskou výrobou“. Zvýšení intensity se projevuje ve změně soustavy polního hospodářství. Tříhonný systém je už nemožný následkem nestálosti výnosu. Je třeba přejít k „střídání polních kultur“, odstraňujícímu výkyvy ve výnosu. Samozřejmě, dokonalá soustava střídání plodin[t], vyžadující velmi vysoké intensity, nemůže být zavedena rázem. Proto je z počátku zaváděno střídání obilních kultur [pravidelné střídání plodin], zvelebuje se dobytkářství a sejí se krmivové traviny.

„Tak se nakonec z našeho hustě obydleného extensivního kraje stane, více či méně rychle, podle toho, jak se budou rozvíjet dopravní spoje, kraj s vysoce intensivním hospodářstvím, při čemž jeho intensita, jak už bylo řečeno, se bude zvyšovat především podle toho, jak bude vzrůstat variabilní kapitál.“

Toto podrobné vylíčení procesu rozvoje intensivního hospodářství ukazuje názorně, že i v tomto případě pokrok techniky za výroby zboží vede k buržoasnímu hospodářství, rozštěpuje přímé výrobce na farmáře, kteří požívají všech výhod intensivního zemědělství, zlepšeného nářadí atd. — a na dělníky, kteří poskytují svou „svobodou“ a svou „lácí“ „nejpříznivější podmínky“ k „pokrokovému rozvoji celého národního hospodářství“.

Hlavní chyba p. N. -ona není v tom, že ignoruje intensivní zemědělství a omezuje se na pouhé extensivní zemědělství, nýbrž v tom, že místo rozboru třídních rozporů v oblasti ruské zemědělské výroby častuje čtenáře bezobsažnými lamentacemi, že prý „my“ jdeme nesprávnou cestou. A p. Struve opakuje tuto chybu, když zastírá třídní rozpory „objektivními“ úvahami a opravuje jen podřadné chyby p. N. -ona. Je to tím podivnější, že sám naprosto správně vytýká tomuto „nespornému marxistovi“, že nechápe theorii třídního boje. Je to tím trapnější, že p. Struve takovou chybou zeslabuje sílu argumentace své naprosto správné myšlenky, že „strach“ z technického pokroku v zemědělství je nesmysl.

Abychom skončili s touto otázkou kapitalismu v zemědělství, shrneme to, co je uvedeno výše. Jak formuluje otázku p. Struve? Vychází z apriorního, bezdůkazného vysvětlování příčin vzniku přelidněnosti tvrzením, že přírůstek obyvatelstva neodpovídá existenčním prostředkům, a uvádí dále, že výroba potravin našeho rolníka je „nedostačující“, a problém řeší tím, že technický pokrok je výhodný pro „rolnictvo“ a „že produktivita zemědělství musí být zvýšena“ (211). Jak by měl p. Struve formulovat otázku, kdyby byl „vázán doktrinou“ marxismu? Pan Struve měl začít rozborem existujících výrobních poměrů v ruském zemědělství a — když by dokázal, že stísněnost výrobce nelze vysvětlovat náhodností ani politikou, nýbrž panstvím kapitálu, který se nutně utváří na podkladě zbožního hospodářství — měl pátrat dále po tom, jak tento kapitál rozvrací malovýrobu a jakých forem při tom nabývají třídní rozpory. Potom měl ukázat, jak další rozvoj vede k tomu, že kapitál přerůstá z obchodního v průmyslový (nabývaje určitých forem za hospodářství extensivního a určitých forem za hospodářství intensivního), že rozvíjí a vyhrocuje třídní antagonismus, jehož základ už byl plně obsažen v jeho staré formě, neboť plně staví „svobodnou“ práci proti „racionální“ výrobě. Potom by už úplně stačilo prosté srovnání těchto dvou logicky za sebou následujících forem buržoasní výroby a buržoasního vykořisťování, aby „pokrokový“ ráz změny a její „výhodnost“ pro výrobce se staly zcela zřejmými: v prvním případě je podřízenost práce kapitálu zastřena tisíci pozůstatky středověkých vztahů, které překážejí výrobci vidět podstatu věci a u jeho ideologa plodí nesmyslné a reakční myšlenky, že je možné očekávat pomoc od „společnosti“ atd.; v druhém případě je tato podřízenost naprosto zbavena středověkých pout a výrobce získává možnost a chápe nutnost samostatné a uvědomělé činnosti proti svému „antipodu“. Mudrování o „obtížném a bezbolestném přechodu“ ke kapitalismu by pak vystřídala theorie, v níž by se o třídních rozporech nejen mluvilo, nýbrž jež by je také skutečně odhalovala v každé formě „neracionální“ i „racionální“ výroby, v „extensivním“ i v „intensivním“ hospodářství.

Výsledky, k nimž nás přivedl rozbor první části VI. kapi.toly knihy p. Struva, části, která se zabývá „rázem přelidněnosti v zemědělském Rusku“, lze formulovat takto: 1) Malthusiánství p. Struva není podloženo žádnými faktickými údaji a spočívá na metodologicky nesprávných, dogmatických předpokladech. — 2) Přelidněnost v zemědělském Rusku lze vysvětlit panstvím kapitálu, a nikoli nepoměrem mezi vzrůstem počtu obyvatelstva a jeho existenčními prostředky. — 3) Tvrzení p. Struva o naturálně hospodářském rázu přelidněnosti je správné pouze v tom smyslu, že zemědělský kapitál je brzděn v nerozvitých, a proto pro výrobce zvlášť tíživých formách přežíváním feudálních poměrů. — 4) Pan N. -on nedokázal kapitalistický ráz přelidněnosti v Rusku proto, že se nezabýval rozborem panství kapitálu v zemědělství. — 5) Hlavní chyba p. N. -ona, kterou opakuje též p. Struve, tkví v tom, že nebyl proveden rozbor tříd, které se utvářejí za rozvoje buržoasního zemědělství. — 6) Toto ignorování třídních rozporů přivedlo p. Struva přirozeně k tomu, že naprosto správná poučka o pokrokovosti a žádoucnosti technických zlepšení byla vyjádřena nanejvýš nezdařile a nejasně.

II

Přejděme nyní k druhé části VI. kapitoly, která se zabývá otázkou diferenciace rolnictva. Tato část je přímo a bezprostředně spojena s částí předchozí a je doplňkem k otázce kapitalismu v zemědělství.

Když p. Struve poukázal na zvýšení cen zemědělských výrobků za prvních 20 let po reformě a na rozšíření výroby zboží v zemědělství, zcela správně říká, že z toho „měli prospěch převážně vlastníci půdy a majetní rolníci“ (214). „Diferenciace mczi rolnickým obyvatelstvem se musela zvýšit a do této epochy spadají její první úspěchy.“ Autor cituje zjištění místních statistiků, že stavbou železnic byl zvýšen blahobyt pouze majetné části rolnictva a že pacht plodí mezi rolníky „jedině boj“, který vždy končí vítězstvím hospodářsky silných živlů (216—217). Cituje pak pojednání V. Postnikova, podle něhož hospodářství majetných rolníků je už natolik podřízeno trhu, že 40% osevní plochy dává výrobky určené k prodeji, a když dodává, že na opačném pólu rolníci „ztrácejí svou hospodářskou samostatnost, a tím, že prodávají svou pracovní sílu, jsou na pokraji situace zemědělského dělníka“, dochází k správnému závěru: „Skutečnost, že hospodářsky silnější rolníci mohou získávat výhodu ze zruinování hospodářsky slabých, lze vysvětlit jedině tím, že se rozmáhá směnné hospodářství“ (223). „Rozvoj peněžního hospodářství a růst obyvatelstva“ — říká autor — „vede k tomu, že rolnictvo se štěpí na dvě části: na jednu, hospodářsky silnou, kterou tvoří představitelé nové síly, kapitálu ve všech jeho formách a stupních, a na druhou, kterou tvoří polosamostatní zemědělci a skuteční zemědělští dělníci“ (239).

Autorovy zmínky o této „diferenciaci“ přes svou kusost nám přesto umožňují zdůraznit tyto důležité rysy zkoumaného procesu: 1) Nejde o pouhé vytváření majetkové nerovnosti: vzniká „nová síla“ — kapitál. 2) Vznik této nové síly je provázen vznikem nových typů rolnických hospodářství: předně zámožného, hospodářsky silného hospodářství, které provozuje rozvitou výrobu zboží, získává pachty od chudiny a sahá k vykořisťování cizí práce ;[u] za druhé vzniká „proletářské“ rolnictvo, které prodává svou pracovní sílu kapitálu. 3) Všechny tyto jevy vyrostly přímo a bezprostředně ze zbožního hospodářství. Pan Struve sám připomněl, že bez výroby zboží by tyto jevy nebyly možné, kdežto s proniknutím této výroby se staly nevyhnutelnými. 4) Tyto jevy (,‚nová síla“, nové typy rolnictva) spadají do oblasti výroby, a neomezují se na oblast směny, oběhu zboží, neboť kapitál se objevuje v zemědělské výrobě; právě tak i prodej pracovní síly.

Zdálo by se, že tyto rysy procesu přímo určují, že máme co dělat s ryze kapitalistickým jevem, že mezi rolnictvem se utvářejí třídy, typické pro kapitalistickou společnost — buržoasie a proletariát. A nejen to: tyto skutečnosti svědčí nejen o panství kapitálu v zemědělství, nýbrž také o tom, že kapitál už učinil, lze-li se tak vyjádřit, druhý krok. Z obchodního kapitálu se mění v kapitál průmyslový, z kapitálu, který vládne na trhu, se mění v kapitál, který vládne ve výrobě; třídní protiklad mezi bohatým překupníkem a chudým rolníkem se mění v protiklad mezi racionálním buržoasním podnikatelem a svobodným prodavačem svobodných rukou.

Pan Struve se však ani zde nemohl obejít bez svého malthusiánství; v tomto procesu se podle jeho mínění projevuje pouze jedna stránka věci („pouze progresivní stránka“), vedle níž je tu i druhá, „technická neracionálnost celého rolnického hospodářství“: „v ní se projevuje, abych tak řekl, regresivní stránka celého procesu“, která „nivelisuje“ rolnictvo, zahlazuje nerovnost, neboť se rozvíjí „v souvislosti s růstem počtu obyvatelstva“ (223—224).

Z této dosti nejasné úvahy je vidět jedině, že autor dává přednost krajně abstraktním úsudkům před konkretními důkazy, že do všeho připlétá „zákon“ souvislosti růstu počtu obyvatelstva s existenčními prostředky. Říkám: připlétá, protože i když se přísně omezíme na skutečnosti, které uvádí sám autor, není možné najít v nich poukaz na takové konkretní rysy procesu, na které by nebylo možno aplikovat „doktrinu“ marxismu a které by vyžadovaly uznání malthusiánství. Vyznačíme si ještě jednou tento proces: z počátku máme naturální výrobce, rolníky, poměrně sourodé.[v] Pronikáni výroby zboží činí majetnost jednotlivého rolnického hospodářství závislou na trhu, vytváří tak vlivem tržních výkyvů nerovnost a stupňuje ji, neboť soustřeďuje u jedněch volné peníze a ochuzuje ostatní. Tyto peníze slouží přirozeně k vykořisťování nemajetných a mění se v kapitál. Dokud se chudnoucí rolníci ještě drží svého hospodářství, kapitál je může vykořisťovat tak, že je nechává hospodařit jako dříve, za starých, technicky neracionálních podmínek, může budovat vykořisťování na skupování produktu jejich práce. Ochuzování však dosahuje konečně takového stupně, že rolník musí vůbec zanechat hospodářství: nemůže už prodávat produkt své práce a zbývá mu jedině prodávat pracovní sílu. Hospodářství se pak zmocňuje kapitál, při čemž je už nucen — působením konkurence — organisovat toto hospodářství racionálně; může tak učinit díky dříve „našetřeným“ volným peněžním prostředkům a vykořisťuje už nikoli hospodáře, nýbrž zemědělského dělníka, nádeníka. Vzniká otázka, jaké dvě stránky vlastně autor v tomto procesu odlišuje? Jak považuje za možné učinit tento strašný malthusiánský závěr: „technická neracionálnost hospodářství, a nikoli kapitalismus“ [všimněte si tohoto „a nikoli“] „je tím nepřítelem, který bere vezdejší chléb našemu rolnictvu“ (224). Jako by se tento vezdejší chléb dostával někdy výrobci plně a nedělil se na nutný výrobek a nadvýrobek, který získává statkář, kulak, „silný“ rolník, kapitalista!

Nutno však dodat, že k otázce „nivelisace“ má autor některá další objasnění. Říká, že „výsledkem výše uvedené nivelisace“ je „v četných místech konstatovaný pokles nebo dokonce vymizení střední vrstvy rolnického obyvatelstva“ (225). Autor pak uvádí citát z publikace zemstev, v níž se konstatuje „ještě větší diferenciace mezi vesnickými boháči a mezi proletariátem bez půdy a potahu“, a uzavírá: „Pochopitelně, že nivelisace je v tomto případě současně i diferenciací, avšak na podkladě takové diferenciace se rozvíjí jedině zotročení, které může být pouze brzdou hospodářského pokroku“ (226). — Ukazuje se tedy už teď, že diferenciaci, kterou vytváří zbožní hospodářství, je třeba odlišovat nikoli od „nivelisace“, nýbrž také od diferenciace, jenže je to diferenciace jiného druhu, totiž zotročení. A protože zotročení „brzdí“ „hospodářský pokrok“, nazývá autor tuto „stránku“ — „regresivní“.

Toto uvažování je vybudováno na velmi podivných, naprosto už ne marxistických metodách. Srovnává se tu „zotročení“ a „diferenciace“ jako jakési dvě samostatné, zvláštní „soustavy“; jedno je vychvalováno za to, že napomáhá „pokroku“, kdežto druhé je odsuzováno za to, že brzdí pokrok. Kam se poděl u p. Struva požadavek, že je třeba provádět rozbor třídních protikladů, kvůli němuž tak právem útočil na p. N. -ona, a ono učení o „živelném procesu“, o kterém tak pěkně mluvil? Vždyť to zotročení, které právě drtivě odsoudil pro jeho regresivnost, není ničím jiným než počátečním projevem kapitalismu v zemědělství, téhož kapitalismu, který pak vede k progresivnímu rozmachu techniky. Vždyť, co je zotročení? Je to závislost hospodáře s vlastními výrobními prostředky, který musí pracovat pro trh, na vlastníkovi peněz, je to závislost, která, ať se projevuje jakkoli odlišně (ve formě lichvářského kapitálu anebo kapitálu překupníka, který si monopolisoval odbyt), vždycky vede k tomu, že ohromná část produktu práce se dostává nikoli výrobci, nýbrž vlastníkovi peněz. Její podstata je tedy čistě kapitalistická[w] a celá odlišnost je v tom, že tato prvotní, zárodečná forma kapitalistických vztahů je zcela opředena dřívějšími, feudálními vztahy: není tu svobodné smlouvy, nýbrž je tu vynucené ujednání (někdy z příkazu „vrchnosti“, někdy ze snahy zachovat si hospodářství, někdy pro staré dluhy atd.); výrobce je tu připoután k určitému místu a k určitému vykořisťovateli: na rozdíl od neosobní povahy ujednání zbožního, které je vlastní ryze kapitalistickým vztahům, má toto ujednání zpravidla neanonymní ráz „pomoci“, „dobročinnosti“, a tento ráz ujednání vhání výrobce nevyhnutelně do závislosti osobní, polofeudální. Takové autorovy výrazy, jako je „nivelisace“, „brzda pokroku“ a „regresivnost“, neznamenají nic jiného, než že kapitál se zmocňuje z počátku výroby za starých podmínek a podřizuje si technicky zaostalé výrobce. Autorův poukaz na to, že existence kapitalismu nedává ještě právo považovat kapitalismus za „vinníka všech neštěstí“, je správný v tom smyslu, že náš rolník, pracující na jiné, trpí nejen kapitalismem, nýbrž také nedostatečným rozvojem kapitalismu. Jinak řečeno: v ohromné mase rolnictva už skoro vůbec neexistuje samostatná výroba na sebe; vedle práce na „racionální“ buržoasní podnikatele vidíme pouze práci na vlastníky peněžního kapitálu, tj. rovněž kapitalistické vykořisťování, jenže dosud nerozvité, primitivní, které v důsledku toho především desateronásobně zhoršuje situaci pracujícího člověka, neboť jej opřádá sítí zvláštních, dodatečných útisků, a za druhé, znemožňuje mu (i jeho narodnickému ideologovi) pochopit třídní ráz „nepříjemností“, které jej postihují, a zařídit svůj postup se zřetelem k tomu, že ráz těchto „nepříjemností“ je třídní. To znamená, že „pokroková stránka“ „diferenciace“ (řečeno slovy p. Struva) je v tom, že odhaluje onen rozpor, který se skrývá ve formě zotročení, a ruší jeho „starošlechtické“ rysy. „Regresivnost“ narodnictví, které hájí rolnickou rovnost (vůči... kulakovi), je v tom, že hodlá zadržovat kapitál v jeho středověkých formách, spojujících vykořisťování s rozptýlenou, technicky zaostalou výrobou a s osobním nátlakem na výrobce. V obou případech (jak v případě „zotročení“, tak v případě „diferenciace“) je příčinou útisku kapitalismus; a opačné autorovo tvrzení, že věc „netkví v kapitalismu“, nýbrž v „technické neracionálnosti“, že „nikoli kapitalismus je vinníkem rolnické chudoby“ atd., svědčí jedině o tom, že p. Struve v přílišném zápalu, když obhajoval správnou myšlenku převahy rozvitého kapitalismu oproti nerozvitému, a následkem abstraktnosti svých pouček, postavil jedno proti druhému nikoli jako dvě po sobě jdoucí stadia rozvoje určitého jevu, nýbrž jako zvláštní případy.[x]

III

Autorův přílišný zápal se projevuje i v další úvaze o tom, že příčinu zbídačování rolnictva nelze spatřovat výlučně v průmyslovém velkokapitalismu. A zde autor začíná polemisovat s p. N.-onem.

Levná výroba továrenských produktů — říká p. N. -on o oděvu, vyráběném továrensky — způsobila pokles domácké výroby oděvů (str. 227 u p. Struva).

„Věc je tu líčena zcela opačně,“ volá p. Struve, „a není těžké dokázat to. Pokles rolnické výroby lněného materiálu vedl ke zvýšení výroby a spotřeby produktů kapitalistického bavlnářského průmyslu, a nikoli naopak“ (227).

Autorovo vytyčení otázky je sotva šťastné, neboť zastírá podstatu věci podřadnými jednotlivostmi. Přihlédne-li se k faktu rozvoje továrenského průmyslu (a p. N. -on vychází právě z pozorování této skutečnosti), pak není možno popřít, že růst zbožního hospodářství a vytlačování domáckých výrobků urychluje také láce továrenských výrobků. Pan Struve tím, že nesouhlasí s tímto tvrzením p. N.-ona, jedině zeslabuje svoji argumentaci proti tomuto autorovi, jehož hlavní chyba tkví v tom, že se pokouší vylíčit „továrnu“ jako něco, co bylo odloučeno od „rolnictva“ náhodně, jako něco, co napadlo rolnictvo zvenčí, zatím co ve skutečnosti „továrna“ je (jak podle theorie, kterou se chce p. N. -on řídit, tak podle faktů ruských dějin) jedině dovršením rozvoje zbožní organisace celého společenského a tudíž i rolnického hospodářství. Velkoburžoasní výroba v „továrně“ je přímým a bezprostředním pokračováním maloburžoasní výroby na venkově, v proslulé „občině“ nebo v domácké řemeslné malovýrobě. „K tomu, aby se ‚tovární způsob‘ stal ‚levnějším‘ “ — naprosto správně říká p. Struve — „musí rolník zaujmout hledisko hospodářské racionálnosti za podmínek peněžního hospodářství.“ „Kdyby se rolnictvo přidržovalo naturálního hospodářství, pak by je žádný kartoun... nesvedl.“

Jinak řečeno: „továrenský způsob“ není nic jiného než rozvitá výroba zboží, jež se rozvila právě na podkladě té nerozvité výroby zboží, kterou máme v rolnickém a domáckém řemeslném hospodářství. Autor chce dokázat p. N. -onovi, že „továrna“ a „rolnictvo“jsou vzájemně spjaty, že ekonomické „zásady“ jejich řádů nejsou protichůdné,[y] nýbrž totožné. Proto také měl otázku redukovat na ekonomickou organisaci rolnického hospodářství a vytyčit proti p. N. -onovi poučku, že náš malovýrobce (jak rolník-zemědělec, tak domácký výrobce) je maloburžoa. Takovým vytyčením otázky by ji redukoval z oblasti uvažování o tom, co „má“ být, co „může“ být atd., do oblasti vysvětlování toho, co je, a vysvětlování, proč je tomu právě tak, a nikoli jinak. Aby narodnici tuto thesi vyvrátili, museli by buď popírat všeobecně známá a nesporná fakta o růstu zbožního hospodářství a o diferenciaci mezi rolnictvem [a tato fakta dokazují maloburžoasnost rolnictva], nebo popírat elementární pravdy politické ekonomie. Akceptovat tuto poučku — znamená uznat nesmyslnost kladení „kapitalismu“ proti „lidovému řádu“, uznat reakčnost plánů „hledání jiných cest pro vlast“ a na obracení se se svými tužbami o „zespolečenštění“ k buržoasní „společnosti“ nebo k „státu“, který je dosud zpola „starošlechtický“.

Pan Struve však místo toho, aby začal začátkem[z], začíná od konce: „odmítáme,“ říká, „jednu z hlavních pouček narodnické theorie o ekonomickém vývoji Ruska, a to poučku, že rozvoj zpracovávajícího velkoprůmyslu ochuzuje rolníka-zemědělce“ (246). Tohle už je, jak říkají Němci, vychrstnout z vaničky s vodou i dítě! „Rozvoj zpracovávajícího velkoprůmyslu“ znamená a je výrazem vývoje kapitalismu. A že rolníka zbídačuje právě kapitalismus, není naprosto hlavní poučkou narodnictví, nýbrž marxismu. Narodnici viděli a vidí příčiny odlučování výrobce od výrobních prostředků nikoli v oné specifické organisaci ruského společenského hospodářství, která se nazývá kapitalismus, nýbrž v politice vlády, která prý byla nezdařilá (,‚my“ jsme šli nesprávnou cestou atd.), v netečnosti společnosti, nedostatečně semknuté proti dravým kořistníkům a taškářům atd. Proto také se jejich „opatření“ omezila na činnost „společnosti“ a „státu“. Naproti tomu ukázání příčin vyvlastňování v kapitalistické organisaci společenského hospodářství vede nevyhnutelně k učení o boji tříd (srovnej u Struva str. 101, 288 a mnohá jiná místa). Nepřesnost autorova vyjadřování tkví v tom, že mluví o ‚zemědělci“ všeobecně, a nikoli o protikladných třídách buržoasního zemědělství. Narodnici říkají, že kapitalismus ničí zemědělství a že proto není schopen obsáhnout veškerou výrobu země a vede tuto výrobu nesprávnou cestou, kdežto marxisté říkají, že kapitalismus jak ve zpracovávajícím průmyslu, tak v zemědělství deptá výrobce, avšak tím, že pozvedá výrobu na vyšší stupeň, vytváří podmínky a síly pro „zespolečcnštění“.[aa]

Závěr p. Struva v této otázce zní takto: „Jedna z hlavních chyb p. N.-ona tkví v tom, že na soudobé, dosud více naturální než peněžní rolnické hospodářství plně aplikoval představy a kategorie dovršeného kapitalistického řádu“(237).

Výše jsme viděli, že p. N.-ona, vykládajícího o „zužování“ vnitřního trhu, přivedlo k jeho směšné chybě jedině naprosté nedbání konkretních faktů ruského zemědělského kapitalismu. Tato chyba však nepovstala z toho, že aplikoval na rolnictvo veškeré kategorie kapitalismu, nýbrž z toho, že na údaje o zemědělství neaplikoval žádné kategorie kapitalismu. Nejdůležitější „katcgorií“ kapitalismu jsou pochopitelně třídy buržoasie a proletariátu. Pan N.-on je nejen „neaplikoval“ na „rolnictvo“ (tj. neprovedl analysu, na jaké skupiny nebo kategorie rolnictva lze uplatnit tyto kategorie a nakolik jsou rozvité), nýbrž naopak, uvažoval čistě narodnicky, když přecházel protikladné prvky v „občině“ a uvažoval o „rolnictvu“ vůbec. A to právě mělo za následek, že jeho these o kapitalistickém rázu přelidněnosti a o kapitalismu jako příčině vyvlastňování zemědělce zůstala nedokázána a posloužila jedině reakční utopii.

IV

V šesté kapitole, v VIII. bodu, rozvádí p. Struve svoje myšlenky o soukromovlastnickém hospodářství. Zcela správně poukazuje na to, že ochuzování rolnictva je těsně a přímo spjato s formami, kterých toto hospodářství nabývá. Ochuzený rolník už „neláká“ statkáře „pohádkovými cenami pachtu“ a statkář začíná používat práce zemědělského dělníka. Na důkaz toho uvádí autor citáty z článku Raspopinova, který zpracoval údaje vzaté ze statistiky zemstev o statkářském hospodářství a z publikace zemstev o běžné statistice, v níž se říká, že rozšíření osevních ploch je „vynucené“. A v odpověď pp. narodnikům, kteří uvažováním o „budoucnosti“ kapitalismu v zemědělství a o jeho „možnosti“ tak rádi zastírají fakt, že kapitalismus vládne už dnes, uvádí autor přesné odkazy na skutečnost.

Musíme se zde jen stručně zmínit o tom, jak tyto jevy hodnotí autor, který říká, že to jsou — „pokrokové proudy v soukromovlastnickém hospodářství“ (244) a že tyto proudy jsou vytvářeny „neúprosnou logikou ekonomického vývoje“ (240). Obáváme se, že tyto naprosto správné poučky zůstanou pro svoji abstraktnost nepochopitelné čtenáři, který není obeznámen s marxismem; že čtenář nepochopí není-li mu objasněno, jak se střídaly určité soustavy hospodářství a určité formy třídního antagonismu proč je tento zmíněný proud „pokrokový“ (pochopitelně s toho hlediska, s kterého jedině může otázku vytyčit marxista, s hlediska určité třídy), v čem je vlastně „neúprosnost“ probíhajícího vývoje. Pokusíme se proto načrtnout toto střídání (aspoň v nejvšeobecnějších rysech) k srovnání s narodnickým líčením situace.

Narodnik líčí vývojový proces hospodářství zemědělského dělníka jako přechod od „samostatného“ rolnického hospodářství k nevolnickému, a považuje to přirozeně za krok zpět, úpadek atd. Takové líčení procesu je přímo věcně nesprávné, naprosto neodpovídá skutečnosti, a proto jsou nesmyslné i závěry z něho. Tím, že narodnik líčí situaci tak optimisticky (pokud jde o minulost i přítomnost), prostě se odvrací od faktů, zjištěných právě narodnickou literaturou, k utopiím a předpokladům.

Vezměme za základ předreformní feudální hospodářství.

Hlavní obsah výrobních poměrů za feudálního hospodářství byl tento: statkář dával rolníkovi k disposici půdu, dříví na stavbu a výrobní prostředky vůbec (a někdy přímo i životní prostředky) pro každé jednotlivé hospodářství, a nechával rolníka samého opatřovat si výživu; rolník však musel celou nadbytečnou dobu pracovat na něho, robotovat na panském. Zdůrazňuji: „celou nadbytečnou dobu“, abych zdůraznil, že o „samostatnosti“ rolníka za této soustavy nemůže být ani řeči.[bb] „Příděl“, kterým statkář „zajišťoval“ rolníka, nebyl ničím jiným než naturální mzdou, sloužil plně a výlučně tomu, aby statkář mohl rolníka vykořisťovat, aby „zajišťoval“ statkáři pracovní sílu, ale nikdy k tomu, aby skutečně zabezpečil rolníka samého.[cc]

A do tohoto stavu náhle vtrhuje zbožní hospodářství. Statkář začíná vyrábět obilí na prodej, a nikoli pro svoji spotřebu. To vyvolává zesílené vykořisťování práce rolníků a dále obtíže s přídělovou soustavou, neboť pro statkáře je už nevýhodné dávat dorůstajícím generacím rolníků nové příděly, a naskýtá se možnost vyrovnávat se v penězích. Stává se pohodlnějším vymezit jednou provždy hranice půdy rolníků a půdy statkářské (zejména lze-li si při tom odříznout část přídělů a získat „spravedlivou“ náhradu v penězích) a využít práce týchž rolníků, kteří se octli v horších materiálních podmínkách a musí konkurovat jak bývalým dvorským a „podarovaným“[108], tak i lépe zabezpečeným bývalým státním a údělným atd. rolníkům.

Feudalismus se hroutí.

Soustava hospodářství, jež se už orientuje na trh (což je zvlášť důležité), se mění, ale nemění se rázem. K starým rysům a „zásadám“ přibývají nové. Tyto nové rysy tkví v tom, že základem Plusmacherei už není vybavování rolníka výrobními prostředky, nýbrž naopak, rolník je „odlučován“ od výrobních prostředků a potřebuje peníze; základem už není naturální hospodářství ani naturální směna „úsluh“ (statkář dává rolníkovi půdu a rolník statkáři produkty nadpráce, obilí, plátno atd.), nýbrž „svobodná“ smlouva o zboží a penězích. A právě tato forma hospodářství, slučující staré i nové rysy, zavládla v Rusku po reformě. K starým způsobům propůjčování půdy za odpracování (např. hospodaření za odřezané pozemky) přibylo „zimní najímání“, tj. statkář půjčuje peníze rolníkovi, který si je má odpracovat, půjčuje v takové době, kdy rolník peníze zvlášť potřebuje a prodává svou práci za pakatel, půjčuje mu obilí za odpracování atd. Společenskoekonomické poměry na bývalém „dědičném statku“ byly redukovány, jak vidno, na praobyčejné lichvářské ujednání: je to operace shodná s operacemi faktora, který skupuje od domácky pracujícího drobného řemeslníka jeho výrobky.

Je nesporné, že právě takové hospodářství se stalo po reformě typickým, a naše narodnická literatura skvěle vylíčila tuto zvlášť odpuzující formu Plusmacherei, spojenou s feudálními tradicemi a poměry, s naprostou bezmocností rolníka, který je spoután svým „přídělem“.

Narodnici však nechtěli a nechtějí vidět, v čem je vlastně hospodářský základ těchto vztahů.

Základem hospodářské moci zde už není pouze vlastnictví půdy jako za starých časů, nýbrž nadto ještě vlastnictví peněz, kterých má rolník nedostatek (a peníze, toť produkt společenské práce, organisované zbožním hospodářstvím), a okolnost, že rolník je „odloučen“ od existenčních prostředků. Je zřejmé, že je to vztah kapitalistický, buržoasní. „Nové“ rysy nejsou nic jiného než prvotní forma nadvlády kapitálu v zemědělství, je to forma, která se dosud nezbavila „starošlechtických“ pout, je to forma, která vytvořila třídní antagonismus, který je vlastní kapitalistické společnosti, ale dosud jej neutvrdila.

Současně s rozvojem zbožního hospodářství však mizí i základna této prvotní formy nadvlády kapitálu: zbídačení rolnictva, které už teď dospělo k úplnému bankrotu, znamená, že rolník pozbyl svého inventáře, na jehož podkladě se udržovala jak feudální, tak nesvobodná forma práce, a tím je statkář nucen opatřovat si svůj vlastní inventář a z rolníka se stává zemědělský dělník.

A že právě tento přechod začal v poreformním Rusku, je opět nespornou skutečností. Tato skutečnost projevuje tendenci oné nesvobodné formy, kterou narodnici zkoumají čistě metafysicky — bez spojitosti s minulostí, nepřihlížejíce k úsilí o vývoj; tato skutečnost svědčí o dalším vývoji kapitalismu, o dalším vývoji toho třídního antagonismu, který patří k naší kapitalistické společnosti a který se v minulé epoše projevoval v poměru „kulaka“ k rolníkovi, kdežto teď se začíná projevovat v poměru racionálního hospodáře k zemědělskému dělníkovi a nádeníkovi.

A právě tato přeměna vyvolává zoufalství a hrůzu narodnika, který začíná křičet, že „lidé jsou zbavováni půdy“, že „ztrácejí samostatnost“, že je „zaváděn kapitalismus“, o pohromách „hrozících“ z kapitalismu atd., atd.

Pohleďte na tyto názory bez zaujetí, a uvidíte v nich: za prvé, lež, i když jsou vyslovovány v dobrém úmyslu, neboť tomuto hospodářství zemědělského dělníka předchází nikoli „samostatnost“ rolníka, nýbrž jiné formy postupování nadvýrobku tomu, kdo se neúčastnil jeho vytvoření. Za druhé, uvidíte povrchnost a nicotnost narodnického protestu, který z něho činí, podle výstižného výroku p. Struva, vulgární socialismus. Proč se na tomto „zavádění“ vidí pouze jeho druhá forma, a nikoli obě formy, proč není protest namířen proti hlavnímu dějinnému faktu, který hromadil v rukou „soukromých vlastníků půdy“ výrobní prostředky, proč je namířen pouze proti jednomu ze způsobů využívání tohoto monopolu, proč není kořen zla spatřován v těch výrobních poměrech, které vždy a všude podřizují práci vlastníkovi peněz, a proč je spatřován jedině v nerovnoměrnosti rozdělování, která se tak výrazně projevuje v poslední formě těchto poměrů? A právě tato hlavní okolnost, že se protestuje proti kapitalismu, ale setrvává se na půdě kapitalistických poměrů, činí z narodniků ideology drobné buržoasie, která se nebojí buržoasnosti, nýbrž pouze jejího zostření, které jediné vede k základní přeměně.

V

Přejděme k poslednímu bodu theoretických názorů p. Struva, k „otázce trhů pro ruský kapitalismus“ (245).

Rozbor theorie, kterou vykonstruovali narodnici, že u nás není trhů, začíná autor otázkou: „co chápe p. V. V. pod pojmem kapitalismus?“ Vytyčení takové otázky je velmi na místě, neboť p. V. V. (tak jako všichni narodnici vůbec) vždycky porovnával ruské poměry s nějakou „anglickou formou“ (247) kapitalismu, a nikoli s jeho hlavními rysy, které jsou v každé zemi navenek jiné. Škoda jen, že p. Struve nepodává úplnou definici kapitalismu, neboť mluví všeobecně o „nadvládě směnného hospodářství“ [to je jeden příznak, a druhým příznakem je, že majitel peněz si přivlastňuje nadhodnotu, je pánem nad prací], o „onom řádu, který vidíme v západní Evropě“ (247), „se všemi jeho následky“, s „koncentrací průmyslové výroby, s kapitalismem v úzkém smyslu slova“ (247).

„Pan V. V.“ — říká autor — „se nepustil do rozboru pojmu ‚kapitalismus‘, nýbrž jej převzal od Marxe, který měl na zřeteli převážně kapitalismus v úzkém smyslu slova, jako plně se už vytvořivší produkt poměrů, vyvíjejících se na podkladě podřízenosti výroby směně“ (247). S tím nelze souhlasit. Předně, kdyby p. V. V. skutečně přejal svoji představu o kapitalismu od Marxe, pak by měl o něm správnou představu a nemohl by směšovat „anglickou formu“ s kapitalismem. Za druhé, není naprosto pravda, že Marx měl na zřeteli převážně „centralisaci nebo koncentraci průmyslové výroby“ [což chápe p. Struve jako kapitalismus v úzkém smyslu]. Naopak, Marx prozkoumal vývoj zbožního hospodářství od jeho prvních kroků, prováděl rozbor kapitalismu v jeho primitivních formách prosté kooperace a manufaktury, tedy ve formách, které předcházely o celá staletí koncentraci výroby za pomoci strojů, a ukázal spojitost průmyslového kapitalismu s kapitalismem zemědělským. Pan Struve sám zužuje pojem kapitalismu, když říká: „... předmětem studia p. V. V. byly první kroky národního hospodářství na cestě od naturálnl organisace k organisaci zbožní.“ Měl říci: poslední kroky. Pokud je známo, p. V. V. zkoumal pouze poreformní hospodářství Ruska. Počátek výroby zboží spadá do epochy před reformou, jak ukazuje sám p. Struve (189—190), a dokonce už kapitalistická organisace bavlnářského průmyslu vznikla před osvobozením rolníků. Reforma pak dala v tomto smyslu impuls definitivnímu vývoji; postavila na první místo nikoli zbožní formu produktu práce, nýbrž zbožní formu pracovní síly; sankcionovala nadvládu nikoli zbožní, nýbrž už kapitalistické výroby. Nejasné odlišováni kapitalismu v širokém a úzkém smyslu[dd] vede p. Struva k tomu, že pohlíží na ruský kapitalismus zřejmě jako na něco budoucího, a nikoli přítomného, co se už plně a definitivně utvořilo. Říká na příklad:

„Než položí otázku, je-li pro Rusko nevyhnutelný kapitalismus v anglické formě, měl by si p. V. V. položit a vyřešit druhou, všeobecnější, a proto důležitější otázku: je pro Rusko nevyhnutelný přechod od naturálního hospodářství k hospodářství peněžnímu a jaký je poměr kapitalistické výroby sensu stricto[ee] k výrobě zboží vůbec?“ (247). Formulovat otázku takto je sotva vhodné. Bude-li objasněn dnešní systém výrobních poměrů, existující nyní v Rusku, bude otázka „nevyhnutelnosti“ toho či onoho vývoje vyřešena již eo ipso[ff]. Nebude-li však tato otázka objasněna, pak je neřešitelná. Místo uvažování o budoucnu (v čemž si libují pp, narodnici) je třeba objasňovat přítomnost. V poreformním Rusku se stal významným faktem vnější, lze-li to tak vyjádřit, projev kapitalismu, tj. projev jeho „vrcholů“ (tovární výroba, železnice, banky atd.), a pro theoretické myšlení ihned vyvstala otázka kapitalismu v Rusku. Narodnici se snažili dokázat, že tyto vrcholy jsou náhodným jevem, že nesouvisí s celým hospodářským řádem, že postrádají půdy, a proto jsou bezmocné; přitom narodnici operovali s příliš úzkým pojmem „kapitalismu“, neboť zapomínali, že zotročení práce kapitálem prodělává velmi dlouhá a odlišná stadia, od obchodního kapitálu až k „anglické formě“. Marxisté tedy musí dokázat, že tyto vrcholy nejsou nic jiného než poslední krok vývoje zbožního hospodářství, které se dávno vyvinulo v Rusku a všude, ve všech výrobních odvětvích, a plodí podřízenost práce kapitálu.

Názor p. Struva na ruský kapitalismus jako na něco budoucího, a nikoli současného, se zvlášť názorně projevil v tomto soudu: „Dokud bude existovat dnešní občina, utvrzovaná a posilovaná zákonem, budou se na jejím podkladě vyvíjet takové poměry, které s ‚blahobytem lidu‘ nemají nic společného. [Což se tyto poměry teprve „vyvíjejí“ a nerozvily se už tak dávno, že veškerá narodnická literatura od samého svého vzniku před více než čtvrt stoletím líčila tyto jevy a protestovala proti nim?] Na Západě máme několik příkladů existence parcelového hospodářství souběžně s hospodářstvím velkokapitalistickým. Dokladem takových jevů je naše Polsko a náš jihozápadní kraj. Lze říci, že jak Rusko se samostatnými hospodářstvími, tak Rusko občinové, pokud se zbídačené rolnictvo drží půdy a nivelisující vlivy v jeho prostředí jsou silnější než vlivy diferencující, se blíží k tomuto typu“ (280). Což se k tomu teprve blíží a nepředstavuje už teď právě tento typ? Ke stanoveni „typu“ je ovšem třeba použít hlavních ekonomických rysů řádu, a nikoli právních forem. Přihlédneme-li k těmto hlavním rysům ekonomiky ruského venkova, pak uvidíme isolovaná rolnická hospodářství na malých kouscích půdy, uvidíme rostoucí zbožní hospodářství, které dnes už převažuje. A právě to jsou rysy, které dávají obsah pojmu: „parcelové hospodářství“. Vidíme dále tutéž zadluženost rolníků lichvářům, totéž vyvlastňování, o kterém svědčí údaje na Západě. Celý rozdíl je v odlišnosti našeho právního řádu (občanská nerovnoprávnost rolníků; formy pozemkové držby), který následkem slabšího vývoje kapitalismu u nás uchovává plnější stopy „starého režimu“. Avšak shodnosti typu našich rolnických řádů se západními tyto odlišnosti naprosto neporušují.

Když pak p. Struve přechází k vlastní theorii trhů, připomíná, že pp. V. V. a N.-on se nemohou vymanit ze začarovaného kruhu: vývoj kapitalismu potřebuje růst trhu, kdežto kapitalismus zbídačuje obyvatelstvo. Autor vnáší zlepšení do tohoto začarovaného kruhu svým malthusiánstvím velmi nezdařile, a to tak, že ze zbídačení rolnictva obviňuje nikoli kapitalismus, nýbrž „růst počtu obyvatelstva“!! Chyba obou jmenovaných autorů je zcela jiná: kapitalismus nejen zbídačuje, nýbrž rozkládá rolnictvo na buržoasii a proletariát. Tento proces nejenže nezužuje vnitřní trh, nýbrž jej vytváří: na obou pólech diferencujícího se rolnictva roste zbožní hospodářství: i u „proletářského“ rolnictva, které je nuceno prodávat „svobodnou práci“, i u buržoasního rolnictva, které zvyšuje techniku svého hospodářství (stroje, inventář, hnojiva atd. Srv. „Pokrokové proudy v rolnickém hospodářství“ p. V. V.) a zvyšuje svoji spotřebu. Přesto, že takové pojetí procesu je přímo založeno na Marxově theorii o vzájemném poměru kapitalismu průmyslového a kapitalismu zemědělského, p. Struve toto pojetí ignoruje; snad proto, že je uveden v omyl „theorií trhů“ p. V. V. Ten, opíraje se prý o Marxe, servíroval ruské veřejnosti „theorii“, že prý v rozvité kapitalistické společnosti je nevyhnutelný „přebytek zboží“; domácí trh nemůže dostačovat a je třeba trhu zahraničního. „Tato theorie je správná“ (?!) — prohlašuje p. Struve — „pokud konstatuje fakt, že nadhodnota nemůže být realisována ve spotřebě jak kapitalistů, tak dělníků, a předpokládá spotřebu třetích osob“ (251). S tímto výrokem naprosto nelze souhlasit. „Theorie“ p. V. V. (lze-li tu vůbec mluvit o theorii) tkví prostě v ignorování oné odlišnosti spotřeby osobní a výrobní, odlišnosti výrobních prostředků a spotřebních předmětů, bez které není možno pochopit reprodukci celkového společenského kapitálu v kapitalistické společnosti. Marx to objasnil zcela podrobně v II. dílu „Kapitálu“ (třetí oddíl: „Reprodukce a oběh celkového kapitálu“) a zdůraznil to výrazně už v I. díle, když kritisoval poučku klasické politické ekonomie, podle které akumulace kapitálu tkví v tom, že nadhodnota se mění jen ve mzdu, a nikoli v konstantní kapitál (výrobní prostředky) plus mzdu. Abychom dokázali správnost takové charakteristiky theorie p. V. V., stačí nám dva citáty z článků, které uvádí p. Struve.

„Každý dělník“ — říká p. V. V. v článku „Přebytek v zásobování trhu zbožím“ — „vyrábí víc, než sám spotřebuje, a všechny tyto přebytky se hromadí v nemnoha rukou; vlastníci těchto přebytků je spotřebují sami; za tímto účelem je směňují uvnitř země i za hranicemi za různé produkty denní potřeby i předměty přepychové; kdyby však sebe více jedli, pili nebo tancovali (sic!!), celou nadhodnotu nestráví“ („Otěčestvěnnyje Zapiski“, 1883, čís. 5, str. 14); a autor „k větší názornosti“ „zkoumá hlavní výlohy“ kapitalisty, např. vydání za obědy, za výlety atd. Ještě názornější je to v článku „Militarismus a kapitalismus“, kde je řečeno: „Achillovou patou kapitalistické organisace průmyslu je, že podnikatelé nemohou spotřebovat všechen svůj důchod“ („Russkaja Mysl“, 1889, čís. 9, str. 80). „Rothschild nedokáže spotřebovat veškerý přírůstek svého důchodu... prostě proto, že... tento přírůstek znamená tak značnou masu spotřebních předmětů, že Rothschild, i když jsou ukájeny všechny jeho choutky, by rozhodně byl na rozpacích“ atd.

Všechno toto mudrování spočívá, jak vidno, na naivním názoru, že cílem kapitalisty je osobní spotřeba, a nikoli akumulace nadhodnoty, na omylu, že společenský produkt se prý dělí na v + n (variabilní kapitál plus nadhodnota), jak tomu učil A. Smith a celá politická ekonomie před Marxem, a nikoli na c + v + n (konstantní kapitál, výrobní prostředky, a potom teprve mzdu a nadhodnotu), jak objasnil Marx. Po odstranění těchto chyb a přihlédnutí k okolnosti, že v kapitalistické společnosti hrají velikou a stále rostoucí úlohu výrobní prostředky (ta část společenských produktů, která neplyne na osobní, nýbrž na výrobní spotřebu, nikoli na spotřebu lidí, nýbrž kapitálu), se naprosto hroutí i celá proslulá „theorie“. Marx dokázal ve II. díle, že je zcela myslitelná kapitalistická výroba bez zahraničních trhů, s rostoucí akumulací bohatství a bez jakýchkoli „třetích osob“, po kterých volá p. Struve naprosto nezdařile. Uvažování p. Struva o této věci je tím nepochopitelnější. že sám přece poukazuje a to, že pro Rusko má převládající význam domácí trh, a chytá p. V. V. na „programu vývoje ruského kapitalismu“, opírajícího se o „silné rolnictvo“. Proces utváření tohoto „silného“ (tudíž buržoasního) rolnictva, který nyní na našem venkově probíhá, nám přímo ukazuje, že vzniká kapitál, že se výrobce proletarisuje a že roste domácí trh: na př. „rozšiřováni zdokonaleného nářadí“ znamená právě akumulaci kapitálu do výrobních prostředků. V této otázce by bylo zvláště třeba podat místo výkladu „možností“ výklad a vysvětlení skutečného procesu, který se projevuje ve vytváření domácího trhu pro ruský kapitalismus.[gg]

*

Když jsme tímto skončili rozbor theoretické části knihy p. Struva, můžeme se nyní pokusit podat všeobecnou, abych tak řekl, úhrnnou charakteristiku hlavních metod autorových soudů a dospět tak k vyřešení otázek, které jsou vytyčeny na počátku: „co v této knize může být započítáno k marxismu?“, „které poučky doktriny (marxismu) autor odmítá, doplňuje anebo opravuje, a co z toho v těchto případech vychází?“

Autorovy soudy, jak bylo připomenuto hned na počátku, se vyznačují hlavně úzkým objektivismem, který se omezuje na dokazování nevyhnutelnosti a nezbytnosti procesu, ale nesnaží se odhalit v každém konkretním stadiu tohoto procesu jemu vlastní formu třídního antagonismu; tento autorův objektivismus charakterisuje proces všeobecně, a nikoli jednotlivě ony antagonistické třídy, z jejichž boje tento proces vzniká.

Jsme si plně vědomi, že autor měl k takovému omezení svých „připomínek“ na pouze „objektivní“, a přitom na nejvšeobecnější části, svoje důvody: předně, protože chtěl konfrontovat názory narodniků se zásadními názory odpůrců, zabýval se výkladem pouhých principů a ponechával rozvedení a konkretní objasnění těchto principů dalšímu vývoji polemiky; a za druhé, my jsme se už v I. kapitole snažili objasnit, že všechny odlišnosti narodnictví od marxismu tkví ve způsobu kritiky ruského kapitalismu a v jeho jiném vysvětlování, z čehož přirozeně také vyplývá, že marxisté se někdy omezují na pouhé všeobecné „objektivní“ poučky a kladou důraz výlučně na to, čím se naše pojetí (všeobecně známých faktů) odlišuje od pojetí narodnického.

U p. Struva, zdá se nám, zašla však věc v tomto ohledu přespříliš daleko. Abstraktnost výkladu přinášela často poučky, které musely vyvolat nejasno; formulace otázky se neodlišovala od běžných, v naší literatuře panujících metod profesorského uvažování, uvažování shora — o cestách a osudech vlasti, a nikoli o jednotlivých třídách, jdoucích tou či onou cestou; čím konkretnějšími se stávaly autorovy soudy, tím bylo nemožnější objasnit principy marxismu, neboť autor přitom setrvával na všeobecnýeh abstraktních poučkách, a tím nutnější bylo jasněji poukazovat na určité postavení určitých tříd ruské společnosti, na určitý vztah různých forem Plusmacherei k zájmům výrobců.

Proto jsme nepokládali za zcela nemístné pokusit se doplňovat a vysvětlovat autorovy these a přesně sledovat jeho výklad, aby bylo lze ukázat, že je třeba jiného pojetí otázek a důslednějšího uplatňování theorie třídních rozporů.

Pokud jde o přímá odchýlení p. Struva od marxismu — v otázkách státu, přelidněnosti a domácího trhu — o těch už bylo mluveno dostatečně.

VI

V knize p. Struva byly kromě kritiky theoretického obsahu narodnictví uveřejněny mimo jiné též některé poznámky, týkající se ekonomické politiky narodniků. Ačkoli tyto poznámky byly jen zběžné a autor je nerozvedl, musíme se o nich přesto zmínit, abychom zabránili jakémukoli nedorozumění.

V těchto poznámkách jsou poukazy na „racionálnost“, pokrokovost, „rozumnost“ atd. liberální, tj. buržoasní politiky oproti politice narodnické.[hh]

Autor zřejmě chtěl konfrontovat dvě politiky, setrvávající na půdě existujících poměrů a v tomto smyslu naprosto správně poukázal na to, že „rozumná“ je politika, která rozvíjí, a nikoli brzdí kapitalismus, „rozumná“ ovšem nikoli proto, že sloužíc buržoasii, podřizuje jí stále více výrobce [jak se pokoušejí vykládat různí „prosťáčkové“ nebo „akrobati“], nýbrž proto, že přiostřováním a očišťováním kapitalistických vztahů osvětluje rozum toho, na němž právě závisí přeměna, a uvolňuje mu ruce.

Musíme však připomenout, že tuto naprosto správnou poučku vyjádřil p. Struve nezdařile, že ji vyslovil v důsledku své abstraktnosti tak, že se nám někdy chce mu říci: nechte mrtvé, aby pohřbili své mrtvé. V Rusku nikdy nebyl nedostatek lidí, kteří se ze všech sil věnovali vytváření theorií a programů, vyjadřujících zájmy naší buržoasie, jakož i „nevyhnutelnost“, aby silný a velký kapitál rozdrtil kapitál malý a potřel jeho primitivní a patriarchální metody vykořisťování.

Kdyby autor i v tomto ohledu přísně vyhověl požadavkům „doktriny“ marxismu, která ukládá, aby výklad byl zaměřen na formulování skutečného procesu a odhalování třídních rozporů v kterékoli formě „rozumné“, „racionální“ a pokrokové politiky, pak by vyslovil tutéž myšlenku jinak a jinak by také formuloval otázku. Byl by uvedl theorie a programy liberalismu, tj. buržoasie, které vyrůstaly po velké reformě jako houby po dešti, a porovnal by je s faktickými údaji o vývoji kapitalismu v Rusku. Byl by tak objasnil na ruském příkladě onu souvislost společenských idejí s hospodářským vývojem, kterou dokazoval v prvních kapitolách a která může být definitivně zjištěna jedině materialistickým rozborem ruských faktů. Byl by tím dokázal, za druhé, jak naivní jsou narodnici, kteří ve své literatuře bojují proti buržoasním theoriím tak, jako by tyto theorie obsahovaly pouze chybné závěry a nepředstavovaly zájmy mocné třídy, kterou je pošetilé přemlouvat a která může být „přesvědčena“ jedině pádnou silou jiné třídy. Ukázal by tak, za třetí, která třída u nás skutečně určuje „nevyhnutelnost“ a „pokrok“, a jak směšní jsou narodnici, rozumující o tom, kterou „cestu“ „zvolit“.

Páni národnici se zvlášť radostně chytili těchto výrazů p. Struva a radují se škodolibě z toho, že nezdařilá formulace těchto výrazů umožnila různým buržoasním národohospodářům (jako je p. Janžula) a stoupencům feudalismu (jako je p. Golovin) chytat se jednotlivých vět, vytržených z celkové souvislosti. Viděli jsme, v čem tkví nedostatky p. Struva, které dávají odpůrcům do rukou takovou zbraň.

Autorovy pokusy o kritisování narodnictví prostě jako theorie, která nesprávně ukazuje cesty pro vlast,[ii] jej přivedly k nejasné formulaci svého nazírání na „ekonomickou politiku“ narodnictví. V tom by snad mohl někdo spatřovat odmítání celé této politiky, a nikoli jen její poloviny. Proto je třeba pojednat o tomto bodu podrobněji.

Filosofováni o možnosti „jiných cest pro vlast“ je pouze zevní stránka narodnictví. Obsahem narodnictví však je zastupování zájmů a názorů ruského drobného výrobce, maloburžoy. Proto narodnik je v theorii právě tak Janusem, který je jednou tváří obrácen k minulosti a druhou k budoucnosti, tak jako v životě je Janusem drobný výrobce, který ve snaze upevnit své drobné hospodářství se obrací jednou tváří k minulosti, neboť neví a nic nechce vědět o celkovém hospodářském řádu a o tom, že je třeba počítat s třídou, která tento řád řídí, a druhou tváří se obrací k budoucnosti a staví se nepřátelsky vůči kapitalismu, který jej zbídačuje.

Z toho je pochopitelné, že odmítat bez rozboru celý narodnický program by bylo naprosto nesprávné. V tomto programu je třeba přísně rozlišovat jeho reakční a pokrokovou stránku. Narodnictví je reakční, pokud navrhuje opatření, která připoutávají rolníka k půdě a k starým způsobům výroby, k takovým, jako je nezcizitelnost přídělů atd.,[jj] pokud narodnici chtějí zabrzdit vývoj peněžního hospodářství a očekávají nikoli částečná zlepšení, nýbrž že „společnost“ změní cesty a že zasáhnou představitelé byrokracie (na příklad: p. Južakov, který v časopise „Russkoje Bogatstvo“, 1894, čís. 7, uvažuje nad plánem jednoho vedoucího náčelníka zemstva o společném obdělávání půdy, a tyto plány mu poopravuje). Proti takovým bodům narodnického programu je ovšem třeba bezpodmínečně bojovat. Narodnici však mají ve svém programu také jiné body, které se týkají samosprávy a toho, jak umožnit „lidu“ svobodně a široce se vzdělávat, jak „zvelebovat“ „lidové“ (tj. drobné) hospodářství pomocí levného úvěru, jak zlepšovat techniku, uspořádat odbyt atd. atd.. Že podobná obecně demokratická opatření jsou pokroková, to uznává ovšem plně i p. Struve. Tato opatření nebudou brzdit, nýbrž uspíší hospodářský vývoj Ruska kapitalistickou cestou, uspíší vytvoření domácího trhu, uspíší růst techniky a strojního průmyslu zlepšením situace pracujícího lidu a zvýšením úrovně jeho potřeb, uspíší a usnadní samostatnost myšlení a počínání pracujícího lidu.

A zde může snad vzniknout jedině otázka: kdo správněji a lépe ukazuje podobná, bezpodmínečně žádoucí opatření, zda narodnici nebo publicisté à la p. A. Skvorcov, který rovněž horuje pro technický pokrok a ke kterému chová tak mimořádné sympatie p. Struve. Soudím, že s marxistického hlediska nelze pochybovat o naprosté přednosti narodnictví v tomto směru. Opatření pp. Skvorcovů se právě tak týkají zájmů celé třídy drobných výrobců, maloburžoasie, jako má program časopisu „Moskovskije Vědomosti“ na zřeteli zájmy velké buržoasie. Tato opatření nejsou určena pro všechny[kk], nýbrž pouze pro vyvolené jedince, kteří jsou hodni pozornosti vrchnosti. Tato opatření jsou strašně hrubá, neboť předpokládají policejní zásahy do hospodářství rolníků. Vcelku tato opatření nedávají žádné významné záruky a vyhlídky na „produkční pokrok rolnického hospodářství“.

Narodnici mnohem správněji chápou a představují po této stránce zájmy drobných výrobců, a marxisté, když odsoudili všechny reakční prvky narodnického programu, musí nejen přijmout všechny jeho obecně demokratické body, nýbrž také je provést, přesněji, hlouběji a dalekosáhleji. Čím radikálnější budou takové reformy v Rusku, čím více pomohou pozvednout životní úroveň pracujících mas, tím ostřeji a jasněji vynikne významný a hlavní (už dnes) sociální rozpor ruského života. Marxisté nejen „nezpřetrhávají demokratickou nit“ nebo směr, jak o nich šíří pomluvy p. V. V., nýbrž naopak, marxisté si přejí rozvoj a zesílení tohoto směru, chtějí jej přiblížit k životu, chtějí zvednout onu „nit“, kterou pouští z rukou „společnost“ a „inteligencet‘.[ll]

Nelze naprosto říci, že by tento požadavek — nepouštět z rukou „nit“, nýbrž naopak ji upevňovat — vyplýval náhodně z osobní nálady těch či oněch „marxistů“, nýbrž je nevyhnutelně určován situací a zájmy té třídy, které chtějí sloužit, je nevyhnutelně a bezpodmínečně ukládán stěžejními požadavky jejich „doktriny“. Nemohu se zde, ze snadno pochopitelných příčin, pozastavovat na rozboru první části té poučky, na charakteristice „situace“ a „zájmů“; zde snad je vše jasné. Zmíním se stručně pouze o druhé části, o tom, co říká marxistická doktrina o otázkách, v nichž se projevuje „zpřetrhávaná nit“.

Marxisté musí tyto otázky formulovat jinak, než to dělali a dělají páni narodnici. Ti kladou otázku s hlediska „moderní vědy, moderních mravních idejí“; věc je líčena tak, jako by neexistovaly hluboké, ve výrobních poměrech samých tkvějící příčiny neproveditelnosti podobných reforem, nýbrž že na překážku je jedině zhrublost citu: chabý „jas rozumu“ atd., prý je Rusko tabula rasa, na které je jen třeba správně narýsovat správné cesty. Při takovéto formulaci otázky by jí byla ovšem zajištěna „čistota“, kterou se honosí p. V. V. a která ve skutečnosti znamená jedině „čistotu“ snů lyceistky a činí narodnické úvahy tak vhodné pro rozhovory v kabinetech.

Marxisté musí tyto otázky formulovat naprosto jinak.[mm] Marxisté, kteří jsou povinni pátrat po kořenech společenských jevů ve výrobních poměrech, ve kterých musí vidět zájmy určitých tříd, musí tyto tužby formulovat jako „přání“ určitých společenských sil, která narážejí na odpor určitých jiných sil a tříd. Takové pojetí už naprosto odstraní možnost využívat jejich „theorií“ k profesorským nadtřídním úvahám, k nějakým plánům a přednáškám, které slibují „skvělý úspěch“[nn]. To je ovšem teprve nepřímá přednost uvedené změny názoru, ale i tato přednost je velmi značná, uvážíme-li, po jak příkré ploše se řítí dnešní narodnictví do bahna oportunismu. Věc se však neomezuje na pouhou nepřímou přednost. Budou-li tyto otázky formulovány se zřetelem k theorii třídního antagonismu [k tomu je ovšem třeba „přezkoumat fakta“ ruských dějin a skutečnosti], pak odpovědi na ně budou podávat formulaci naléhavých zájmů určitých tříd a budou předem určovat své praktické využití[oo] právě těmi třídami, jichž se věc týká, a jedině jimi; budou se drát, jak se skvěle vyjádřil jeden marxista, z „těsných kabinetů inteligence“ ve své nejrozvitější a nejčistší formě k účastníkům výrobních vztahů samým, k těm, na nichž se nejsilněji projevuje „zpřetrhání niti“ a jimž je „ideálů“ „třeba“, neboť bez nich se jim žije opravdu špatně. Takové pojetí vnese nového živého ducha do všech těch starých otázek: o daních, o osobních průkazech, o možnosti přesídlení, o volostních správách atd., což jsou otázky, o nichž se naše „společnost“ už nadiskutovala a navykládala, které žvýkala a přežvykovala, o nichž rozhodovala a znovu rozumovala a k nimž teď už začíná ztrácet jakoukoli chuť.

Nechť tedy přistupujeme k otázce s kterékoli strany — ať posuzujeme obsah soustavy hospodářských poměrů, převládající v Rusku, a různé formy této soustavy v jejich dějinné souvislosti a v jejich vztahu k zájmům pracujícího lidu, nebo otázku „zpřetrhání nití“ a příčiny tohoto „zpřetrhání“ — v obou případech dospíváme k jedinému závěru: že význam onoho dějinného úkolu „práce diferencované od života“, jejž vytyčuje dnešní epocha, je veliký; k závěru, že význam idejí této třídy je všeobsáhlý.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Zde jsou míněny ideje osvobození z nevolnictví. (Pozn. překl.)

b Ve skutečnosti, jak už bylo řečeno výše, tento mechanismu, jak podle svého obsahu, tak podle svého historického původu mohl sloužit jedině buržoasii.

c Kdyby autor říkal pravdu, pak by musil říci: části rolníků byla dána možnost odkoupit si od statkářů část své přídělové půdy za dvojnásobnou cenu. A ani slova „dána možnost“ nejsou vhodná; odmítl-li rolník takovou možnost „opatřit si přídél“, hrozilo mu, že bude ve volostní správě — bit.

d Tak zní formulace p. Struva v článku v „Sozialpolitisches Centralblatt“ (1893, čís. 1, z 2. října). A autor připomíná, že tento názor nepovažuje za „malthusiánský“.

e V čem tedy může spočívat toto „všeobecné studium‘? Budou-li při něm ignorovány zvláštní hospodářské formace lidské společnosti, pak z toho vzejde jedině banálnost. Má-li toto studium zahrnout několik formací, pak je zřejmé, že je při něm třeba předběžně speciálně studovat každou formaci jednotlivě.

f Mimochodem: odkud se vzali tito bezzemci? Podle Langova názoru to pravděpodobně není pozůstatek feudálního řádu, ani produkt panství kapitálu, nýbrž následek toho, že „do mravů lidu dosud nepronikla pevně snaha o dobrovolné omezeni populace“ (str. 157).

g Tento úsudek je totiž naprosto bezcenný pro vysvětlení zbídačování rolnictva a přelidněni, ačkoli fakt, že půdy je „nedostatek“, je nesporný, právě tak jako to, že se tato otázka stala následkem vzrůstu obyvatelstva ožehavou. Fakt se však nemá jen konstatovat, nýbrž je třeba vysvětlit, kde je jeho příčina.

h Je známa skutečnost, že po reformě počet našich domáckých živnosti roste a že vzniká spousta nových. Je známo též Marxovo theoretické vysvětlení této skutečnosti, souvisící s přeměnou ostatního podnikání v kapitalistické. Marx vysvětluje tuto skutečnost, když líčí „vznik vnitřního trhu pro průmyslový kapitál“ [„Kapitál“,2. něm. vyd., str.776 a další].[102]

i Mimochodem řečeno zkoumání této skutečnosti pravděpodobně přimě!o Langa vymyslit opravu Marxovy theorie, kterou špatně pochopil. Místo, aby při rozboru této skutečnosti vzal za základ soudobý (kapitalistický) způsob společenské výroby a zkoumal, jak se projevuje v zemědělství, zamanul si vymýšlet bez důkazů rúzné zvláštnosti „lidových mravů“.

j Např. Karyšev, když líčí tento stav („Výsledky statistiky zemstev“, sv. II., str. 266) podle údajů ze sborníku o rostovském újezdu, tvrdí, že postupně klesá účast rolníků na systému * ‚Hlavní nedostatek tvrzení p. Goluběva v jeho pozoruhodných ěláockh je peVě V tom, že se ‚iijak nemůže zbavit této íikce“ (‘ZO3) skopščiny“[104]. Tamtéž, v kap. V., § 9 ukazuje na to, že rolník doplácí svou prací na podílný pacht.

k O zemědělském kapitalismu bude pojednáno podrobněji dále, zvláště o tom, jak se projevuje u rolníků a jak u statkářů.

l P. Južakov v „Russkoje Bogatsvo“.

m „Hlavní nedostatek tvrzení p. Goluběva v jeho pozoruhodných článcích je práě v tom, že se nijak nemůže zbavit této fikce“ (203).

n „Byť bylo (toto zvýšení) sebe žádoucnější a potřebné“ dodává p. N.-on.

o Zejména je to objasněno v § 4. XXIV. kapitoly: „Genese kapitalistických pachtýřů“. Str. 773—776.[106]

p Páni narodnici použivají ještě jedné, velmi často používané metody, jak zastírat kořeny našeho průmyslového kapitalismu v „lidové výrobě“, tj. v „lidovém“ lichvářství a kulactví. Kulak odnáší svoje „úspory“ do státní banky; jeho vklady umožňují bance, opírající se o růst národního bohatství, úspor lidu, podnikavosti lidu a úvěruschopnosti lidu, vypůjčit si peníze od Angličanů. Vypůjčenými penězi „stát“ napomáhá... jaká to krátkozraká politika! jaké to smutné ignorování „moderní vědy“ a „moderních mravních idejí“! — kapitalistům. Teď vzniká otázka, jestliže to není jasné: kdyby stát věnoval tyto peníze (kapitalistů) ne na kapitalismus, nýbrě na „lidovou výrobu“ — to by u nás na Rusi nebyl kapitalismus, nýbrž „lidová výroba“?

q V naší publicistice je tento autor obvykle řazen k marxistům. K tomu je však právě tak málo důvodů, jako aby byl počítán k marxistům p. N.-on. Pan A. Skvorcov rovněž není obeznámen s učenírn o třídním boji a o třídní povaze státu. Jeho praktické návrhy v „Hospodářských studiích“ se ničím neliší od obvyklých buržoasních návrhů. Pohlíží-li autor na ruskou skutečnost mnohem střízlivěji než pp. narodnici, pak by na pouhém tomto podkladě mohl být počítán mezi marxisty také p. B. Čičerin a mnozí jiní.

r Pan A. Skvorcov uvádí, že jako extensivní země je obvykle chápána země řídce obydlená (str. 439, poznámka). Soudí, že tato definice je nesprávná, a poukazuje na tyto znaky extensivnosti: 1) značná nestálost úrody; 2) monokulturní hospodářství a 3) chybějí vnitřní trhy, tj. velká města, v nichž je soustředěn zpracovávající průmysl.

s „Pro takovou zemi (s dostatečným počtem obyvatelstva za daného stupně hospodářské technické úrovně) musíme připustit, že jednak příliš malé přebytky a jednak nízká vzdělanost obyvatelstva nutí nová hospodářství za změněných podmínek k likvidaci“ (442).

t Její znaky: 1) veškerá půda se rozorá na role; 2) úhor se pokud možno vylučuje; 3) zavádí ze pravidelné střídáni plodin; 4) půda se co nejpečlivěji obdělává; 3) dobytek je chován ve stájích.

u Pan Struve se o tomto rysu nezmiňuje. Tento rys se projevuje jak v používáni námezdní práce, která hraje nemalou úlohu v hospodářství majetných rolníků, tak v operacích lichvářského a obchodního kapitálu v jejich rukou, který rovněž výrobci bere nadhodnotu. Bez tohoto znaku nelze mluvit o „kapitálu“.

v Pracující na statkáře. Tato stránka usupuje do pozadí, aby jasněji vynikl přechod od naturálního hospodářství k hospodářství zbožnímu. — Že pozůstatky „starošlechtických“ poměrů zhoršují výrobcovu situaci a vtiskují jeho zbídačení zvlášť těžké formy — o tom už bylo mluveno.

w Jsou tu patrny všechny znaky: výroba zboží jako základna, monopolisace produktu společenské práce ve formě peněz jako výsledek, a přeměna těchto peněz v kapitál. — Nijak nezapomínám, že tyto prvotni formy kapitálu se vyskytovaly v jednotlivých případech i před kapitalistickým řádem. Jde však právě o to, že to v dnešním ruském rolnickém hospodářství nejsou jednotlivé případy, nýbrž je to zpravidla převládající soustava vztahů. Tyto prvotni formy jsou už spjaty (oběhem na trhu, bankami) s továrním strojovým velkokapitalismem a daly tím najevo svou tendenci; dokázaly, že představitelé tohoto „zotročení“ jsou pouze řadovými vojáky jednotné a nedílné armády buržoasie.

x Z jakého důvodu — zeptá se snad čtenář — se to týká pouze přílišného zápalu p. Struva? — Z toho důvodu, že autor naprosto určitě uznává kapitalismus jako základnu, na které se dějí všechny vyličené jevy. Autor naprosto jasně poukázal jednak na rychlý růst zbožního hospodářství, na diferenciaci rolnictva, na „zvýšené používání zdokonaleného nářadí“ (245) atd., a za druhé na to, že „rolníci jsou odlučováni od půdy, že vzniká vesnický proletariát“ (238). Autor sám pak charakterisoval tento jev jako vznik nové síly — kapitálu — a zdůraznil rozhodující význam okolnosti, že mezi výrobce a spotřebitele se vsunul kapitalista.

y Narodnici to říkali otevřeně a přímo, kdežto „nesporný marxista‘ p. N.-on předkládá týž nesmysl v mlhavých frázích o „lidovém řádu“ a „lidové výrobě‘, vyzdobených citáty z Marxe.

z Tj. začít maloburžoasností „rolníka-zemědělce“, aby bylo možno dokázat „nevyhnutelnost a zákonitost“ velkokapitalismu.

aa „Veliká zásluha kapitalistického způsobu výroby tkvi jednak ve zracionalisování zemědělství, v němž jedině tento způsob výroby vytváři možnost společenského řízení, a za druhé v tom, že přivádí pozemkové vlastnictví až k absurdu. Tak jako všechny jiné historické pokroky kapitalistického způsobu výroby, tak i tento pokrok vykoupil kapitalismu, cenou úplného ožebračení přímého výrobce“ („Kapitál“, III. díl, 2. část. něm, str. l57).[107]

bb Omezuji se výlučné a hospodářskou stránku věci.

cc Proto je naprosto falešné dovolávat se toho, že feudální „příděly půdy“ jsou důkazem, že výrobní prostředky „odedávna“ patřily výrobci.

dd Není zřejmé, podle jakého znaku autor tyto pojmy odlišuje. Má-li se pod pojmem kapitalismus v úzkém smyslu chápat pouze strojní průmysl, pak je nepochopitelné, proč nemá být zvlášť odlišena také manufaktura? Má-li se pod pojmem kapitalismus v širokém smyslu chápat jedině zbožní hospodářství, pak to není kapitalismus.

ee V přísném smyslu. (Pozn. red.)

ff Tím samým. (Pozn. red.)

gg Protože je tato otázka velmi důležitá a složitá, hodláme jí věnovat zvláštní článek.[109]

hh Uvedeme jako příklad tyto poznámky: „Chce-li stát... upevnit nikoli velkou, nýbrž drobnou držbu půdy, pak za daných ekonomických podmínek nemůže toho dosáhnout tím, že se bude hnát za neuskutečnitelnou hospodářskou rovností mezi rolnictvem, nýbrž jedině tak, že bude podporovat jeho životaschopné elementy tím, že z nich bude vytvářet hospodářsky silné rolnictvo“ (240). „Nemohu nevidět, že politika, která bude sledovat vytváření takového rolnictva (totiž: ‚hospodářsky silného a přizpůsobeného výrobě zboží‘), bude jedině rozumnou a pokrokovou politikou“ (281). „Rusko se musí z chudé kapitalistické země stát bohatou kapitalistickou zemi“ (250) atd., až po závěrečnou větu: „půjdeme se učit ke kapitalismu“.

ii Autor „Kritických poznámek“ objasňuje sice, jaká je ekouomická základna narodnictví (str. 166—167), ale jeho objasnění se nám zdaji nedostatečná.

jj Velmi správně říká p. Struve, že tato opatřeni by mohla jedině „uskutečnit vroucné tužby některých západoevropských i ruských vlastníků půdy po zemědělských dělnících připoutaných k půdě“ (279).

kk Tj. ovšem pro všechny, jimž je přístupný technický pokrok.

ll V časopise „Nědělja“, 1894, čís. 47, píše p. V. V.: „V poreformním období našich dějin se sociální poměry některými svými rysy přiblížily k západoevropským, s aktivním demokratismem v epoše politického boje a společenským indiferentismem v době pozdější“. Snažili jsme se objasnit v I. kapitole, že tento „indiferentismus“ není náhodný, nýbrž že je to nevyhnutelný výsledek situace a zájmů té třídy, z níž vycházejí představitelé „společnosti“ a která od dnešních poměrů zároveň se zápornými stránkami přejímá i nemálo důležité stránky kladné.

mm Budou-li ve vé theorii důslední. Mluvili jsme už mnoho o tom, že výklad p. Struva je neuspokojivý proto, že se nepřidržoval s veškerou přísností této theorie.

nn Výrok p. Južakova.

oo Ovšem k tomuto „využití“ je třeba ohromné přípravné práce, a k tomu práce, která je svou podstatou nepozorovatelná. Než dojde k tomuto využiti, může uplynout kratší či delší doba, během které budeme otevřeně říkat, že není dosud síly, která by mohla dát lepši cestu pro vlast — na rozdíl od „sentimentálního optimismu“ pp. narodniků, kteří tvrdí, že sí1y existují a že je jím třeba jedině poradit, aby „sešly s nesprávné cesty“.

101 K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1935, str. 502, nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, Sv. XVII., rusky, 1937, str. 694. V české sekci MIA zde)

102 Lenin zde míní 24. kapitolu I. dílu „Kapitálu“ ( § 5 — „Zpětný vliv agrární revoluce na průmysl. Vytvoření domácího trhu pro průmyslový kapitál“). K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1935, str. 598, nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVII, rusky, 1937, str. 815. V české sekci MIA zde)

103 K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1935, str. 512, nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVII., rusky, 1937, str. 705—706. V české sekci MIA zde

104 „Skopščina“ — bylo v mnoha krajích carského Ruska označení pro naturální, poddanské pachtovné, kdy rolník musel dávat statkáři „z kopky“ polovinu sklizně a někdy i více, a nadto mu ještě musil dávat část své práce ve formě různého „odpracování“.

105 K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1935, str. 601, nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVII., rusky, 1937, str. 819. V české sekci MIA zde.

106 K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1935, str. 596—597, nebo K. Marxa B. Engels, Spisy, sv. XVII., rusky, 1937, str. 812—814. V české sekci MIA zde.

107 Lenin zde cituje ve vlastním překladu z III. dílu Marxova „Kapitálu“ podle německého vydání z r. 1894. K. Marx, „Kapitál“, díl III., rusky, 1936, str. 545. V české sekci MIA zde.

108Darstvěnniki“ čili podarovaní rolníci — část bývalých statkářských rolníků, kteří za reformy r. 1861 dostali od statkáře zdarma (bez náhrady) ubohý příděl — celkem čtvrtinu tak zvaného „výsostného“ čili „dekretového“, tj. pro určitý kraj zákonem stanoveného rolnického přídělu. Celou ostatní rozlohu dřívějších rolnických parcel si zabral statkář, který si pak své „podarované“ rolníky, násilně zbavené půdy, udržoval v porobě i po zrušení nevolnictví.

109 Tuto otázku Lenin propracoval podrobně ve spisu „Vývoj kapitalismu v Rusku“ (v 3. svazku těchto spisů).