Vladimír Iljič Lenin
NÁVRH A VÝKLAD PROGRAMU
SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÉ STRANY[35]NÁVRH PROGRAMU
A. 1. Stále rychleji rostou v Rusku velké továrny a závody, které přivádějí na mizinu drobné domácké výrobce a rolníky a činí z nich nemajetné dělníky. Stále více lidí vyhánějí do měst a menších průmyslových středisek.
2. S růstem kapitalismu vzrůstá velmi rychle i bohatství a blahobyt hrstky továrníků, obchodníků a statkářů a ještě rychleji bída a útlak dělníků. Zdokonalená výroba a stroje zaváděné ve velkých závodech zvyšují produktivitu společenské práce a utužují moc kapitalistů nad dělníky, zvyšují nezaměstnanost a současně s ní i bezbrannost dělnictva.
3. Velké továrny, v nichž útlak práce kapitálem dosahuje maxima, vytvářejí však současně zvláštní třídu dělníků, která může vést boj proti kapitálu, protože samy podmínky jejího života zpřetrhávají všechny její svazky s vlastním hospodářstvím. Tím, že spojují dělníky společnou prací a přemísťují je z jedné továrny do druhé, sjednocují zároveň masy pracujícího lidu. Dělníci začínají bojovat proti kapitalistům a jejich snaha po jednotě je čím dál silnější. Z dílčích dělnických povstání vyrůstá boj ruské dělnické třídy.
4. Tento boj dělnické třídy s třídou kapitalistů je bojem proti všem třídám žijícím z cizí práce a proti všem formám vykořisťování. Může skončit jen přechodem politické moci do rukou dělnické třídy, odevzdáním veškeré půdy, nástrojů, továren, strojů a dolů do rukou celé společnosti, aby mohla být vybudována socialistická výroba, v níž vše, co vyrábějí dělníci, a jakýkoli pokrok ve výrobě musí přinášet prospěch pracujícím.
5. Hnutí ruské dělnické třídy je svým charakterem a cílem součástí mezinárodního (sociálně demokratického) hnutí dělnické třídy všech zemí.
6. Hlavní překážkou v boji ruské dělnické třídy za její osvobození je neomezená moc carského absolutismu a jeho neodpovědných úředníků. Vláda, která se opírá o privilegia statkářů a kapitalistů a přisluhuje jejich zájmům, udržuje v naprosté bezprávnosti nižší stavy; tím brzdí hnutí dělnictva a rozvoj celého národa. Proto boj ruské dělnické třídy za osvobození nutně vyvolává boj proti neomezené moci carského absolutismu.
B. 1. Ruská sociálně demokratická strana prohlašuje, že jejím úkolem je pomáhat boji ruské dělnické třídy, rozvíjet třídní uvědomění dělníků, podporovat jejich organizování, poukazovat na úkoly a cíle boje.
2. Boj ruské dělnické třídy za osvobození je bojem politickým a jeho první úkolem je dosažení politické svobody.
3. Ruská sociálně demokratická strana se proto neodděluje od dělnického hnutí a bude podporovat každé sociální hnutí proti neomezené moci carského absolutismu, proti třídě privilegovaných šlechtických statkářů a proti všem pozůstatkům nevolnictví a stavovství, které potlačují volnou konkurenci.
4. Ruská sociálně demokratická strana bude naopak bojovat proti jakémukoli poručníkování, kterým chce absolutistická vláda a její úředníci obšťastňovat pracující lid a brzdit rozvoj kapitalismu, a tedy i rozvoj dělnické třídy.
5. Osvobození dělníků musí být věcí dělníků samých.
6. Ruský lid nepotřebuje pomoc absolutistické vlády a jejích úředníků, ale osvobození od jejich útlaku.
C. Ruská sociálně demokratická strana, vedena těmito názory, žádá především:
1. Svolání zemského sněmu složeného ze zástupců všech občanů, který by vypracoval ústavu.
2. Zavedení všeobecného a přímého hlasovacího práva pro všechny ruské občany, kteří dosáhli 21 let, bez rozdílu náboženství a národnosti.
3. Svobodu shromažďování, spolčování a svobodu stávek.
4. Svobodu tisku.
5. Zrušení stavů a úplnou rovnost všech občanů před zákonem.
6. Svobodu vyznání a rovnoprávnost všech národů. Odevzdat správu matrik do rukou samostatně rozhodujících úředníků, nezávislých na policii.
7. Každému občanu poskytnout právo pohnat kteréhokoli úředníka před soud bez podání stížnosti k jeho představeným.
8. Zrušit dosavadní systém osobních dokladů a poskytnout naprostou svobodu stěhování a přesídlování.
9. Svobodu povolání a zaměstnání a zrušení cechů.
D. Pro dělníky ruská sociálně demokratická strana žádá:
1. Zřídit podnikové soudy ve všech průmyslových odvětvích, do nichž budou soudci voleni rovným dílem z řad dělníků i kapitalistů.
2. Zákonem omezit pracovní dobu na 8 hodin denně.
3. Zákonem zakázat noční práci a práci na směny. Zakázat práci dětí do 15 let.
4. Zákonem stanovit sváteční klid.
5. Rozšířit tovární zákony a tovární inspekci na všechna průmyslová odvětví po celém Rusku včetně státních továren a na výrobce pracující po domácku.
6. Tovární inspekce musí mít samostatné postavení a nesmí podléhat pravomoci ministerstva financí. Členům podnikových soudů musí být poskytnuta stejná práva dohlížet na dodržování továrních zákonů jako členům tovární inspekce.
7. Bezpodmínečně a všude zakázat proplácení mezd ve zboží.
8. Ustavit dozor z dělnických zástupců nad spravedlivýni určováním sazeb, nad vyřazováním zmetků, nad využíváním peněz plynoucích z pokut a nad továrními byty dělníků.
Zákonem stanovit, že všechny srážky z mezd dělníků, ať byly stanoveny za cokoli (pokuty, zmetky apod.) nesmějí celkově převyšovat 10 kopějek z rublu.
9. Zákonem stanovit, že továrník nese odpovědnost za úrazy dělníků a že když je vina na straně dělníka, je povinen mu to dokázat.
10. Zákonem stanovit povinnost továrníků vydržovat školy a poskytovat dělníkům lékařskou pomoc.
E. Pro rolníky ruská sociálně demokratická strana žádá:
1. Zrušit výkupní platby[37] a odškodnit rolníky, kteří výkup zaplatili. Vrátit rolníkům peníze, které zaplatili státu navíc.
2. Vrátit rolníkům půdu, která jim byla odňata roku 1861.
3. Zavést stejné poplatky a daně z rolnické i statkářské půdy.
4. Zrušit vzájemné ručení[38] a všechny zákony, které rolníkům brání disponovat vlastní půdou.
VÝKLAD PROGRAMU
Program se dělí na tři hlavní části. V první části jsou vyložena všechna hlediska, z nichž vyplývají ostatní části programu. Tato část programu poukazuje na postavení dělnické třídy v současné společnosti, na význam a smysl jejího boje s továrníky a na politické postavení dělnické třídy v ruském státě.
V druhé části se vysvětluje úkol strany a její vzah k ostatním politickým směrům v Rusku. Mluví se tu o tom, co má dělat strana a všichni dělníci, kteří si uvědomují své třídní zájmy, a jak se mají chovat k zájmům a snahám ostatních tříd ruské společnosti.
Třetí část obsahuje praktické požadavky strany. Tato část je rozdělena na další tři oddíly. První oddíl obsahuje požadavky celostátních reforem. Druhý oddíl požadavky a program dělnické třídy a třetí požadavky ve prospěch rolníků. Některé předběžné vysvětlivky k těmto oddílům jsou uvedeny níže, dříve, než se přechází k praktické části programu.
A. 1. Program pojednává především o rychlém růstu velkých továren a závodů, protože je to v dnešním Rusku nejdůležitější jev, který podstatně mění všechny dřívější životní podmínky, zvláště životní podmínky pracující třídy. Dříve vytvářeli téměř všechno bohatství drobní výrobci, kteří tvořili obrovskou většinu obyvatelstva. Obyvatelstvo žilo trvale na vesnici a vyrábělo většinu výrobků buď pro svou vlastní spotřebu, nebo pro nevelký trh okolních vesnic, který měl se sousedními trhy minimální styk. Titíž drobní výrobci pracovali i pro statkáře, kteří je nutili, aby vyráběli hlavně pro jejich spotřebu. Doma zhotovené výrobky byly zadávány k dalšímu zpracování řemeslníkům, kteří žili rovněž na vesnicích nebo si hledali práci v blízkém okolí.
S osvobozením rolníků se však životní podmínky lidu radikálně změnily: místo malých řemeslnických dílen se začaly objevovat velké továrny, které neobyčejně rychle rostly, vytlačovaly drobné výrobce, měnily je v námezdní dělníky a nutily tisíce dělníků pracovat společně a vyrábět ohromné množství zboží, které se rozprodávalo po celém Rusku.
Osvobození rolníků odstranilo nepohyblivost obyvatelstva a rolníci se dostali do takového postavení, že už jim nestačil k obživě kousek půdy, který jim zůstal. Mnoho lidí začalo hledat výdělek a odcházet do továren a na stavbu železnic, které spojovaly různé končiny Ruska a všude rozvážely zboží z velkých továren. Lidé většinou odešli za výdělkem do měst, aby tu stavěli továrny a obchodní objekty, dopravovali palivo do továren a připravovali pro ně materiál. Mnoho lidí se také zabývalo domáckou prací, kterou jim zadávali faktoři a továrníci, jimž se nepodařilo rozšířit své závody. Stejné změny nastaly i v zemědělství: statkáři začali vyrábět obilí na prodej, bohatí rolníci a kupci začali sít obilí na velkých plochách, stamilióny pudů obilí se začaly prodávat za hranice. Výroba potřebovala námezdní dělníky, a tak statisíce a milióny rolníků opouštěly svá drobná políčka a šly pracovat jako čeledíni a nádeníci k novým hospodářům vyrábějícím obilí na prodej. A právě tyto změny starých životních podmínek má program na mysli, když konstatuje, že velké továrny a závody přivádějí drobné domácké výrobce a rolníky na mizinu a mění je v námezdní dělníky. Malovýroba je všude nahrazována velkovýrobou a v ní jsou masy pracujících už jenom námezdními dělníky, kteří pracují za mzdu na kapitalistu. Ten disponuje velkým kapitálem, staví velké dílny, nakupuje velké množství materiálu a přisvojuje si všechen zisk z této masové výroby společně pracujících dělníků. Výroba se stala kapitalistickou a nemilosrdně a nelítostně rdousí všechny drobné výrobce, rozvrací jejich poklidný vesnický život a nutí je, aby chodili po celé zemi jako nekvalifikovaní dělníci a prodávali svou práci kapitálu. Stále více obyvatelstva se definitivně odpoutává od vesnice a zemědělství a odchází do měst, do továren a průmyslových středisek a vytváří zvláštní třídu lidí, kteří nevlastní žádný majetek, třídu námezdních dělníků proletářů, žijících jen z prodeje své pracovní síly.
V tom tedy spočívají obrovské změny v životě země způsobené velkými továrnami a závody: malovýrobu vystřídala velkovýroba, z drobných výrobců se stávají námezdní dělníci. Co znamená tato změna pro všechen pracující lid a k čemu vede? O tom se zmiňuje další bod programu.
A. 2. Přechod od malovýroby k velkovýrobě je provázen přechodem od malých finančních prostředků v rukou jednotlivého vlastníka k obrovským kapitálům, přechodem od malých, nicotných zisků k ziskům miliónovým. Rozvoj kapitalismu proto všude vede k růstu blahobytu a bohatství. V Rusku vznikla celá třída finančních magnátů, továrníků, majitelů železnic, obchodníků a bankéřů, vznikla celá třída lidí žijících ze zisků finančního kapitálu, který půjčují na úrok průmyslníkům. Velcí pozemkoví vlastníci, kteří dostali od rolníků velké výkupné za půdu, využívají nedostatku půdy k zvyšování cen pachtovného a budují na svých statcích velké cukrovary a lihovary. Blahobyt a rozmařilost těchto tříd boháčů dosáhly nebývalých rozměrů a jejich knížecí paláce a přepychová sídla zdobí hlavní ulice velkých měst. Ale postavení dělníků se s růstem kapitalismu stále zhoršovalo. I když se výdělky po osvobození rolníků leckde zvýšily, vždy jen nepatrně a ne na dlouho, protože hladoví lidé proudící z vesnic snižovali ceny, zatímco potraviny a životní potřeby byly neustále dražší, takže i při zvýšené mzdě dostával dělník stále méně existenčních prostředků; najít výdělek bylo stále těžší a vedle přepychových paláců boháčů (nebo na periferiích měst) vyrostly chatrče dělníků. Dělníci byli nuceni žít ve sklepích, v přeplněných vlhkých a studených bytech, ne-li dokonce v zemljankách kolem nových průmyslových závodů. Kapitál mohutněl a stále silněji rdousil dělníky, dělal z nich žebráky, nutil je věnovat všechen svůj čas továrně a honil do práce dělnické ženy a děti. V čem tedy spočívá první změna, k níž vede růst kapitalismu: v rukou nevelké hrstky kapitalistů se hromadí nesmírné bohatství, zatímco z pracujících se stávají žebráci.
Druhá změna spočívá v tom, že vystřídání malovýroby velkovýrobou v mnohém výrobu zkvalitnilo. Především místo práce jednotlivců v nejrůznějších malých dílnách, u každého malovýrobce zvlášť, vznikla práce spojených dělníků, pracujících pohromadě v jedné továrně, u jednoho statkáře, u jednoho podnikatele. Společná práce je mnohem efektivnější (produktivnější) než práce jednotlivce a umožňuje vyrábět zboží mnohem snadněji a rychleji. Ale všech těchto zlepšení využívá jen kapitalista, který platí dělníkům jejich vlastními penězi a bezplatně si přisvojuje všechny výhody plynoucí ze spojené práce dělníků. Kapitalista tím získává a dělník na to doplácí, protože si zvyká na jednu určitou práci a hůře přechází na jinou, hůře mění zaměstnání.
Dalším, mnohem významnějším zlepšením výroby jsou stroje, které kapitalista zavádí. Práce na strojích je několikanásobně produktivnější; kapitalista však obrací všechny tyto výhody proti dělníkům: využívá toho, že stroje vyžadují menší tělesnou námahu, a staví k nim ženy a děti a dává jim nižší mzdu. Využívá toho, že stroje potřebují mnohem méně dělníků, hromadně je vyhazuje a nezaměstnanosti využívá k tomu, aby dělníka ještě více zotročil, aby prodloužil pracovní den, aby ho oloupil o noční odpočinek a udělal z něho pouhý doplněk stroje. V důsledku stále větší nezaměstnanosti vyvolané zaváděním strojů se dělník stává úplně bezbranným. Jeho dovednost ztrácí na ceně, snadno ho nahradí nekvalifikovaný dělník, který si rychle zvyká na stroj a je ochoten pracovat za nižší mzdu. Každý pokus bránit se stoupajícímu tlaku kapitálu vede k propuštění. Dělník jako jednotlivec je proti kapitálu úplně bezmocný, stroje hrozí, že ho zardousí.
A. 3. Ve výkladu předchozího bodu jsme ukázali, že dělník jako jednotlivec je bezmocný a bezbranný vůči kapitalistovi zavádějícímu stroje. Dělník musí stůj co stůj hledat prostředky, jak se postavit kapitalistovi na odpor, aby se ubránil. A takový prostředek nacházejí dělníci v jednotě. Jako jednotlivec dělník nic nezmůže, s ostatními dělníky se stává silou, získává možnost bojovat proti kapitalistovi a klást mu odpor.
Pro dělníka, proti němuž už stojí velkokapitál, je jednota nezbytná. Ale cožpak je možné sjednotit obrovské množství nejrůznějších lidí, kteří si jsou navzájem cizí, i když pracují v jedné továrně? Program poukazuje na podmínky, které připravují půdu pro sjednocení dělníků, rozvíjejí v nich schopnost a umění sjednotit se: 1. Velká továrna se strojovou výrobou, vyžadující nepřetržitou práci po celý rok, úplně zpřetrhává svazek dělníka s půdou a s vlastním hospodářstvím a dělá z něho dokonalého proletáře. Hospodaření na vlastním kousku půdy dělníky rozdělovalo, každý z nich měl nějaký zvláštní zájem, odlišný od zájmů jiného spoludělníka, což stálo v cestě jejich sjednocení. Odloučení dělníka od půdy tyto překážky odstraňuje. 2. Dále, společná práce statisíců dělníků sama o sobě učí dělníky společně posuzovat své potřeby, společně jednat, názorně jim ukazuje, že postavení a zájmy všech dělníků jsou totožné. 3. A navíc je neustálé přemísťování dělníků z jedné továrny do druhé učí porovnávat podmínky a poměry v různých továrnách, srovnávat je a přesvědčovat se, že vykořisťování je stejné ve všech továrnách, učí je přejímat zkušenosti jiných dělníků z jejich srážek s kapitalisty a tím posiluje sjednocování a solidaritu dělnictva. A všechny tyto podmínky dohromady vedly k tomu, že vznik velkých továren a závodů dělnictvo sjednotil. Mezi ruskými dělníky se toto sjednocení nejčastěji a nejsilněji projevuje při stávkách (o tom, proč se naši dělníci nemohou sjednocovat ve spolcích nebo pokladnách, budeme mluvit později). Čím bouřlivěji se rozvíjejí velké továrny a závody, tím častější, silnější a úpornější jsou dělnické stávky, čím silnější je tedy kapitalistický útlak, tím nezbytnější je společná reakce dělnictva. Jak se tvrdí v programu, jsou v dnešní době nejrozšířenějším jevem v ruských továrnách stávky a osamocené vzpoury dělníků. Ale stále rostoucí rozvoj kapitalismu a vzrůstající počet stávek ukazuje jejich malou účinnost. Továrníci dělají proti nim společná opatření: sdružují se ve svazech, opatřují si dělníky odjinud, žádají orgány státní moci, aby jim pomohly zlikvidovat odpor dělníků. Proti dělníkům nestojí už jen jednotlivý továrník, stojí proti nim celá třída kapitalistů s vládou, která jim pomáhá. Celá třída kapitalistů vstupuje do boje s celou třídou dělníků, hledá společná opatření proti stávkám, vymáhá na vládě zákony proti dělníkům, přemísťuje továrny a závody do zapadlejších oblastí, zadává práci domů a uchyluje se k tisícům všelijakých jiných úskoků a lstí namířených proti dělníkům. Ukazuje se, že sjednocení dělníků jednotlivé továrny, ba ani jednoho průmyslového odvětví nestačí ke kladení odporu celé třídě kapitalistů, ale že je bezpodmínecne nutny spolecny postup celé dělnické třídy. Tak z jednotlivých dělnických bouří vyrůstá boj celé dělnické třídy. Boj dělníků s továrníky se mění v třídní boj. Všechny továrníky spojuje jeden zájem — udržovat dělníky v područí a platit jim co možna nejnižší mzdu. I továrníci si uvědomují, že ubrání svou věc jedině tehdy, když bude cela třída továrníků postupovat společně a získá na svou stranu státní moc Právě tak dělníky spojuje jeden společný zájem — nepřipustit, aby je kapitál zlikvidoval, a bránit své právo na život a na lidskou existenci A dělníci se právě tak přesvědčují, že i pro ně je nezbytná jednota, společný postup celé třídy — dělnické třídy — a že je proto nezbytné získat vliv na státní moc.
A. 4. Vysvětlili jsme, jak a proč se stává boj továrních dělníků s továrníky třídním bojem, bojem dělnické třídy — proletářů — s třídou kapitalistů — buržoazií. Vzniká otázka, jaký význam má tento boj pro všechen lid a všechny pracující. Za současných podmínek, o nichž jsme mluvili už ve výkladu prvního bodu, vytlačuje výroba používající námezdních dělníků stále více malovýrobu. Počet lidí žijících z z námezdní práce se rychle zvyšuje, zvyšuje se i počet stálých továrních dělníků, ale ještě více roste počet rolníků, kteří jsou také nuceni hledat si námezdní práci, aby se uživili. V současné době je už námezdní práce, práce na kapitalistu, nejrozšířenější formou práce. Nadvláda kapitálu nad prací zachvátila obyvatelstvo průmyslové i zemědělské. A toto vykořisťování námezdní práce, které je základem současné společnosti, se ve velké továrně dostává na vyšší vývojový stupeň. Všechny způsoby vykořisťování, jichž používají všichni kapitalisté ve všech průmyslových odvětvích a jimiž strádá veškeré dělnické obyvatelstvo Ruska, se v továrně soustřeďují, umocňují a stávají se trvalou zásadou, zasahují do všech oborů práce a sfér dělníkova života, vytvářejí celý řád, celý systém umožňující kapitalistovi ždímat z dělníka pot. Ukážeme si to na příkladu: vždy a všude platí, že kdo se dá najmout na práci, odpočívá, nepracuje ve svátek, jestliže jej slaví jeho okolí. V továrně je tomu zcela jinak: když továrník najme pracovníka, disponuje jím podle svého bez ohledu na dělníkovy zvyky, na obvyklý způsob života, na jeho rodinné poměry a duševní potřeby. Továrna ho honí do práce, kdy to potřebuje ona, nutí ho, aby přizpůsobil jejím požadavkům celý svůj život, nutí ho rozkouskovávat volný čas, při práci na směny ho nutí pracovat i v noci a ve svátek. V otázce pracovní doby uplatňuje továrna nejbrutálnější metody a současně zavádí vlastní „předpisy“, vlastní „řád“, závazný pro každého dělníka. Tovární řád je úmyslně upraven tak, aby najatý dělník vydal ze sebe všechno, co může, aby byl co nejdříve vyždímán a potom vyhozen. Jiný příklad. Každý, kdo se dá najmout do práce, se samozřejmě zavazuje, že se podrobí zaměstnavateli a bude plnit jeho nařízení. Když se však najímaný pracovník zavazuje, že bude dočasně vykonávat určitou práci, nezříká se tím své vůle; jestliže zjistí, že zaměstnavatelovy požadavky jsou neoprávněné či neúměrné, odejde. Továrna však žádá, aby se dělník naprosto zřekl své vůle; zavádí vlastní kázeň, nutí dělníka začínat i přerušovat práci podle tovární sirény, osobuje si právo sama dělníka trestat a za každé porušení předpisů, které sama stanovila, ho pokutuje nebo mu sráží ze mzdy. Dělník se stává součástí ohromné mašinérie: stejně jako stroj se musí podřídit a nesmí se ani ozvat, ani uplatňovat svou vůli.
Ještě třetí příklad. Každý, kdo se dává najmout na práci, si vždycky najde důvod k nespokojenosti se zaměstnavatelem a stěžuje si na něj u soudu nebo u guberniálního úředníka. Úředník i soud řeší spory obvykle ve prospěch zaměstnavatele, jdou mu na ruku. Toto podporování zájmů zaměstnavatelů nevyplývá z všeobecných předpisů nebo zákona, nýbrž z úslužnosti jednotlivých úředníků, kteří jsou někdy shovívaví a někdy ne a kteří řeší věc nespravedlivě ve prospěch zaměstnavatele ze známosti, nebo z neznalosti pracovních podmínek a z neschopnosti pochopit dělníka. Každý jednotlivý případ takové nespravedlnosti závisí na každém jednotlivém střetnutí dělníka se zaměstnaatelem, na každém jednotlivém úředníkovi. Továrna sdružuje na jednom místě tolik dělníků a utlačuje je takovým způsobem, že není možné se zabývat každým případem zvlášť. Vydávají se všeobecné předpisy, zákon o vztazích mezi dělníky a továrníky závazný pro všechny. V tomto zákoně je už zvýhodňování podnikatelů potvrzeno státní mocí. Nespravedlnost jednotlivých úředníků byla vystřídána nespravedlivým zákonem. Objevují se např. takové předpisy, že dělník za zameškání práce ztrácí nejenom výdělek, ale platí ještě pokutu, ale když zaměstnavatel nedá dělníkovi práci, neplatí mu nic; že zaměstnavatel může vyhodit dělníka za hrubé chování, ale dělník od něho ze stejného důvodu odejít nemůže; že zaměstnavatel má právo ukládat svévolně pokuty, srážet ze mzdy nebo požadovat práci přesčas atd.
Všechny uvedené příklady nám ukazují, jak továrna stupňuje vykořisťování dělníků a toto vykořisťování zevšeobecňuje, vytváří z něho celý „systém“. Dělník už teď stejně nemá co dělat s jednotlivým zaměstnavatelem a s jeho vůlí a útlakem, nýbrž s libovůlí a útlakem celé třídy zaměstnavatelů. Dělník si uvědomuje, že ho neutlačuje jen nějaký jednotlivý kapitalista, ale celá třída kapitalistů, protože ve všech závodech je stejný vykořisťovatelský systém; jednotlivý kapitalista nemůže dokonce od tohoto systému ustoupit: kdyby si např. usmyslil zkrátit pracovní dobu, přišly by mu výrobky dráže než jeho sousedu, jinému továrníkovi, který nutí dělníka za stejný plat pracovat déle. Aby si dělník zlepšil své postavení, musí se obrátit proti celému společenskému zřízení, jehož cílem je vykořisťování práce kapitálem. Dělník už nenaráží na jednotlivé nespravedlivosti nějakého jednotlivého úředníka, nýbrž na nespravedlivost samotné státní moci, která bere pod ochranu celou třídu kapitalistů a vydává všeobecně závazné zákony ve prospěch této třídy. Tak se boj továrních dělníků proti továrníkům nevyhnutelně mění v boj proti celé třídě kapitalistů, proti celému společenskému zřízení založenému na vykořisťování práce kapitálem. Boj dělníků tím nabývá společenského významu, stává se bojem ve jménu všech pracujících proti všem třídám žijícím z cizí práce. Proto boj dělníků otvírá nové období ruských dějin a je příslibem osvobození dělnictva.
Čím se udržuje nadvláda kapitalistické třídy nad všemi pracujícími? Tím, že v rukou kapitalistů, v jejich soukromém vlastnictví jsou všechny továrny, závody, doly, stroje, pracovní nástroje; tím, že mají v rukou ohromné množství půdy (z veškeré půdy evropského Ruska více než jedna třetina patří statkářům, jejichž počet nedosahuje půl miliónu). Dělníci, kteří nemají žádné pracovní nástroje a materiál, jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu kapitalistům. Ti platí dělníkům jen tolik, kolik nezbytně potřebují k životu, a veškerý přebytek vytvořený prací ukládají do své kapsy; platí jim tedy jenom za část doby, kterou potřebují na práci, a zbývající část si přisvojují. Celý přírůstek bohatství plynoucí ze společné práce dělníků nebo ze zlepšené výroby dostává třída kapitalistů a dělníci, kteří jsou zaměstnáni po několik generací, zůstávají stejně nemajetnými proletáři. Proto existuje jen jeden prostředek, jak skoncovat s vykořisťováním práce kapitálem, a to: odstranit soukromé vlastnictví pracovních nástrojů, předat všechny továrny, závody, doly, všechny velkostatky atd. do rukou celé společnosti a zavést společnou socialistickou výrobu řízenou dělníky samými. Výrobky zhotovené společnou prací pak budou sloužit ve prospěch pracujících samých a vyrobený přebytek, který zbude po celém jejich hmotném zabezpečení, bude sloužit k uspokojování potřeb dělníků, k všestrannému rozvoji jejich schopností a k rovnoprávnému využívání všech vymožeností vědy a umění. V programu se proto také zdůrazňuje, že jenom tak může skončit boj dělnické třídy s kapitalisty. K tomu je však nezbytné, aby politická moc, tj. moc řídit stát, prešla z rukou vlády, která je pod vlivem kapitalistů a statkářů, čili z rukou vlády složené přímo z volených představitelů kapitalistů, do rukou dělnické třídy.
To je konečný cíl boje dělnické třídy, to je podmínka jejího úplného osvobození. O takový konečný cíl musí usilovat uvědomělí a sjednocení dělníci; ale u nás v Rusku se setkávají ještě s velkými překážkami, které jim brání bojovat za své osvobození.
A. 5. Boj proti nadvládě kapitalistické třídy vedou v současné době už nejen dělníci všech evropských zemí, ale i dělníci v Americe a Austrálii. Jednota a semknutost dělnické třídy se netýká jen jedné země nebo jednoho národa: dělnické strany různých států proklamují naprostou jednotu (solidaritu) zájmů a cílů dělníků na celém světě. Scházejí se na společných kongresech, vyhlašují společné požadavky vůči třídě kapitalistů všech zemí, ustanovili mezinárodní svátek sjednoceného a o své osvobození usilujícího proletariátu (1. máj), a tím sjednocují dělnickou třídu všech národností a zemí v jednu velikou dělnickou armádu. Toto sjednocení dělníků všech zemí se ukázalo nezbytné, protože třída kapitalistů, vládnoucí dělníkům, neomezuje svou nadvládu na jednu zemi. Obchodní styky mezi různými státy jsou stále těsnější a rozsáhlejší; kapitál neustále přechází z jedné země do druhé. Banky, tato ohromná skladiště kapitálu, který shromažďují ze všech stran a půjčují kapitalistům, stávají se z národních mezinárodními, hromadí kapitál ze všech zemí a dávají jej k dispozici kapitalistům v Evropě i v Americe. Ohromné akciové společnosti už nevznikají proto, aby zřizovaly kapitalistické podniky v jedné zemi, ale v několika najednou; vytvářejí se mezinárodní kapitalistické společnosti. Nadvláda kapitálu je mezinárodní. A proto tedy boj dělníků všech zemí za osvobození bude úspěšný jen tehdy, bude-li veden jako společný útok na mezinárodní kapitál. A proto je tedy v boji proti třídě kapitalistů ruskému dělníkovi soudruhem jak dělník německý, tak dělník polský i dělník francouzský, stejně tak jako jsou jeho nepřáteli kapitalisté ruští, polští i francouzští. Proto v poslední době zahraniční kapitalisté zvlášť rádi převádějí svůj kapitál do Ruska, zřizují v Rusku pobočky svých továren a závodů a zakládají společnosti pro zřizování nových závodů. Žádostivě se vrhají na mladou zemi, jejíž vláda se chová ke kapitálu laskavě a podlízavě jako nikde jinde a jejíž dělníci jsou méně sjednoceni, méně odhodláni postavit se na odpor než na Západě, na zemi, ve které je životní úroveň dělníků, a proto také jejich mzda, mnohem nižší, takže zahraniční kapitalisté mohou dosahovat horentních, v jejich vlasti nepředstavitelných zisků. Mezinárodní kapitál vztáhl svou ruku už i na Rusko. Ruští dělníci podávají ruce mezinárodnímu dělnickému hnutí.
A. 6. Už jsme mluvili o tom, jak ve velkých továrnách a závodech dosahuje útlak kapitálu nad prací nejvyššího stupně, jak se vytváří celý systém způsobů vykořisťování; jak dělníci bouřící se proti kapitálu nevyhnutelně dospívají k tomu, že je nezbytné sjednotit všechny dělníky, že je nezbytný společný boj celé dělnické třídy. V tomto boji proti třídě kapitalistů se dělníci střetávají s obecně platnými státními zákony, které chrání kapitalisty a jejich zájmy.
Jestliže sjednocení dělníci ukázali, že jsou s to vynutit si na kapitalistech ústupky, klást jim odpor, mohli by, kdyby se sjednotili, ovlivnit také státní zákony a domáhat se jejich změny. Tak také postupují dělníci všech ostatních zemí, ale ruští dělníci nemohou mít přímý vliy na stát. Dělníci v Rusku žijí v takových podmínkách, které je zbavují základních občanských práv. Nesmějí se ani scházet, ani společně posuzovat své věci, ani zakládat spolky, ani publikovat své požadavky, jinými slovy — státní zákony jsou nejen sestaveny v zájmu třídy kapitalistů, nýbrž přímo zbavují dělníky možnosti tyto zákony ovlivnit a dosáhnout jejich změny. Je to způsobeno tím, že v Rusku (a ze všech evropských států jen v Rusku) až dodnes zůstala neomezená moc carského absolutismu, tj. takové státní zřízení, ve kterém může zákony závazné pro všechen lid vydávat podle svého uvážení jenom car a uplatňovat tyto zákony mohou jenom úředníci jím ustanovení. Občané nemají nejmenší možnosti podílet se na vydávání zákonů, posuzovat je, navrhovat nové a požadovat změnu starých. Nemají nejmenší právo žádat, aby jim úředníci skládali účty, kontrolovat jejich jednání, stěžovat si na ně u soudu. Občané nemají dokonce právo posuzovat státní záležitosti: nesmějí svolávat schůze nebo zakládat spolky bez svolení úředníků. Úředníci tedy nejsou v plném smyslu toho slova nikomu odpovědni; tvoří jakoby zvláštní kastu, postavenou nad občany. Fakt, že úředníci nejsou nikomu odpovědni, že jednají podle své libovůle za naprostého mlčení obyvatelstva, je příčinou takového do nebe volajícího zneužívání moci úředníky a takového porušování práv prostého lidu, jaké je sotva možné v kterékoli jiné evropské zemi.
A tak je ruská vláda podle zákona zcela neomezená, považuje se za úplně nezávislou na lidu, jako by stála nad všemi stavy a třídami. Ale kdyby tomu tak skutečně bylo, proč by se jak zákon, tak vláda při všech střetnutích dělníků s kapitalisty stavěly na stranu kapitalistů? Proč by se kapitalisté, čím je jich více a čím jsou bohatší, setkávali se stále větší podporou, kdežto dělníci se stále větším protivenstvím a útlakem?
Ve skutečnosti nestojí vláda nad třídami, ale bere pod svou ochranu jednu třídu proti druhé, bere pod svou ochranu třídu majetných proti nemajetným, kapitalisty proti dělníkům. Neomezená vláda by také nemohla vládnout tak ohromnému státu, kdyby neprokazovala různé výhody a laskavosti majetným třídám.
I když je vláda podle zákona neomezenou a nezávislou mocí, mají kapitalisté a statkáři ve skutečnosti tisíce možností, jak vládu a státní záležitosti ovlivňovat. Mají své zákonem uznávané stavovské instituce, šlechtická a kupecká sdružení, výbory pro obchod a manufakturu atd. Jejich volení zástupci se buď přímo stávají úředníky a podílejí se na řízení státu (např. maršálkové šlechty), nebo jsou přibíráni do všech vládních institucí; např. majitelům továren zákon umožňuje, aby se podíleli na činnosti továrních úřadů (to jsou nadřízené orgány továrních inspekcí) a volí do nich své zástupce. Tím však jejich podíl na řízení státu nekončí. Ve svých sdruženích posuzují státní zákony, vypracovávají návrhy a vláda se s nimi obvykle v každé věci radí, předkládá jim kdejaký návrh a žádá je, aby k němu podali své připomínky.
Kapitalisté a statkáři organizují celoruské sjezdy, na nichž projednávají své záležitosti, hledají různá opatření ve prospěch své třídy, dožadují se jménem všech statkářů z řad šlechty a jménem „všeruského kupectva“ vydání nových zákonů a změny starých. Mohou o svých záležitostech psát v novinách, a i kdyby vláda sebevíc cenzurovala tisk, nesmějí ani pomyslet na to, aby zbavili majetné třídy práva posuzovat jejich záležitosti. Tyto třídy mají rozličné cesty a cestičky k nejvyšším představitelům státní moci, snáze mohou odhalit zvůli nižších úředníků, snadno mohou docílit změny zvláší nevyhovujících zákonů a nařízení. A jestliže ani v jedné zemi na světě neexistuje takové množství zákonů a nařízení, takové bezpříkladné policejní poručníkování vlády, která pamatuje na všelijaké maličkosti a opomíjí všechno opravdu důležité — pak ani v jedné zemi na světě se buržoazní nařízení tak snadno neporušují, policejní zákony tak snadno neobcházejí na základě pouhého milostivého svolení nejvyšších orgánů. A ty milostivé svolení nikdy neodmítnou.[a]
B. 1. Tento bod programu je nejdůležitější, nejzávažnější, protože ukazuje, co má dělat strana hájící zájmy dělnické třídy a co mají dělat všichni uvědomělí dělníci. Ukazuje, jak úsilí socialismu, úsilí odstranit odvěké vykořisťování člověka člověkem, má být spojeno s lidovým hnutím, které se rodí z životních podmínek ve velkých továrnách a závodech.
Strana musí podporovat třídní boj dělníků. Úkolem strany není vymýšlet nějaké módní prostředky, jak pomoci dělníkům, ale přimknout se k jejich hnutí, vnést do něj jasno a pomoci dělníkům v boji, který už sami zahájili. Úkolem strany je hájit zájmy dělníků a zastupovat zájmy celého dělnického hnutí. A jak má strana pomáhat dělníkům v jejich boji?
Program říká, že především pomáhá rozvíjet třídní uvědomění dělníků. O tom, že se z boje dělníků s továrníky stává třídní boj proletariátu s buržoazií, jsme už mluvili.
Z toho, co jsme už řekli, vyplývá, jak je třeba chápat třídní uvědomění dělníků. Třídně uvědomělí dělníci si uvědomují, že jediným prostředkem ke zlepšení svého postavení a dosažení svého osvobození je boj s třídou kapitalistů a továrníků, vytvořenou zásluhou velkých továren a závodů. Uvědomělý dělník dále pochopí, že zájmy všech dělníků dané země jsou stejné, solidární, že oni všichni tvoří jednu třídu odlišnou od všech ostatních tříd společnosti. Třídní uvědomění dělníků také znamená, že dělníci pochopí, že ke splnění svých cílů musí nezbytně dosáhnout vlivu na státní záležitosti, tak jak toho dosáhli a stále dosahují statkáři a kapitalisté.
Ale jak to všechno mohou dělníci pochopit? Pochopí to tehdy, budou-li se stále učit z boje, který začínají vést s továrníky a který se stále stupňuje, přiostřuje a se vznikem velkých závodů a továren pohlcuje stále více dělníků. Byla doba, kdy se nepřátelství dělníků vůči kapitáluprojevovalo jen jako neurčitý pocit nenávisti proti vykořisťovatelům, jako neurčité uvědomování si svého útlaku a otroctví a jako přání pomstít se kapitalistům. Formou boje tehdy byly jednotlivé vzpoury dělníků, kteří ničili budovy, rozbíjeli stroje, vrhali se na vedoucí úředníky továren atd. To byla první, počáteční forma dělnického hnutí a byla nutná, protože nenávist ke kapitalistovi byla vždy a všude prvním podnětem k probuzení úsilí dělníků o vlastní obranu. Ale z této první počáteční formy už ruské dělnické hnutí vyrostlo. Místo neurčité nenávisti vůči kapitalistovi začali dělníci chápat, že zájmy třídy dělníků a třídy kapitalistů si jsou navzájem nepřátelské. Místo nejasného pocitu útlaku už začali chápat především to, čím a jak je kapitál rdousí, a bouří se proti každé formě útlaku, stavějí hráz kapitalistickému útisku a brání se proti hrabivosti kapitalisty. Místo pomsty na kapitalistech přecházejí dělníci k boji za ústupky, začínají předkládat třídě kapitalistů jeden požadavek za druhým, požadují zlepšení pracovních podmínek, zvýšení mezd, zkrácení pracovního dne. Při každé stávce se soustřeďuje veškerá pozornost a úsilí tu na jednu, tu na druhou životní podmínku dělnické třídy. Při každé stávce dělník posuzuje životní podmínky, stávka mu pomáhá zhodnotit je, poznat, v čem spočívá útlak kapitálu, jakými prostředky se může proti němu bránit. Každá stávka obohacuje zkušenosti celé dělnické třídy. Je-li stávka úspěšná, ukazuje dělnické třídě, jaká síla spočívá v jednotě, a podněcuje ostatní, aby využili úspěchu svých druhů. Když se nepodaří, musí se uvažovat o příčinách neúspěchu a hledat lepší formy boje. Přechodem k houževnatému boji za denní potřeby, který už započali dělníci v celém Rusku, k boji za ústupky, za zlepšení životních podmínek, mezd a pracovní doby učinili ruští dělníci ohromný krok vpřed; na tento boj a na jeho podporu musí proto obrátit hlavní pozornost dělnická sociálně demokratická strana a všichni uvědomělí dělníci. Dělníkům pomůže strana tím, že bude poukazovat na nejzákladnější potřeby, za jejichž uspokojení je třeba bojovat, že prozkoumá, co obzvlášť zhoršuje postavení těch či oněch dělníků, že jim vysvětlí tovární zákony a předpisy, jejichž porušováním (a lstivými úskoky kapitalistů) jsou dělníci tak často dvojnásob šizeni. Dělníkům pomůže, když jejich požadavky budou přesněji a určitěji zformulovány a zveřejněny v tisku, když bude vybrán nejvhodnější okamžik a zvolen nejlepší způsob boje, posouzeno postavení a síly obou bojujících stran, když se zváží, není-li možné zvolit ještě lepší způsob boje (např. napsat dopis továrníkovi nebo se obrátit podle okolností na inspektora či lékaře, nebude-li nutné přistoupit rovnou ke stávce atd.).
Řekli jsme, že přechod ruských dělníků k takovému boji svědčí o obrovském kroku kupředu. Tento boj přivádí dělnické hnutí na správnou cestu, dává mu směr a je spolehlivou zárukou jeho dalšího úspěchu. Na tomto boji se pracující učí za prvé rozeznávat a posuzovat jednotlivé způsoby kapitalistického vykořisťování, srovnávat je jak se zákonem, tak se svými životními podmínkami a se zájmy kapitalistické třídy. Na rozboru jednotlivých forem a případů vykořisťování se dělníci učí chápat význam a podstatu vykořisťování, učí se chápat společenský řád založený na vykořisťování práce kapitálem. Za druhé zkoušejí dělníci na tomto boji své síly, učí se jednotě, učí se chápat její nezbytnost a význam. A protože je boj neustále prudší a střetávání častější, dostává se nutně na širší platformu a sílí i pocit jednoty, pocit vzájemné solidarity nejdříve mezi dělníky určitého kraje, potom mezi dělníky celé země, v celé dělnické třídě. Za třetí rozvíjí tento boj politické uvědomění dělníků. Životní podmínky přivádějí pracující lid do takové situace, že nemá (nemůže mít) ani čas, ani možnost přemýšlet o nějakých státních záležitostech. Ale boj dělníků s továrníky za denní potřeby nutí dělníky uvažovat zcela přirozeně o státu, politice, řízení ruského státu, o vydávání zákonů a předpisů a přemýšlet o tom, komu slouží. Každé střetnutí v továrně nutně přivádí dělníky ke střetnutí se zákony a s představiteli státní moci. Dělníci tu slyší první „politické řeči“. Nejprve třeba od továrních inspektorů, kteří jim vysvětlují, že rafinované vyděračské metody, jichž používají továrníci, přesně odpovídají znění předpisů schválených příslušným orgánem, který ponechává továrníkům na libovůli, jak dělníky vydírat; určitý továrníkův útlak je tedy zákonný, protože továrník používá jen svého práva, opírá se o určitý zákon potvrzený a chráněný státní mocí. K politickým výkladům pánů inspektorů přistupují někde ještě užitečnější „politické výklady“ pana ministra, který dělníky nabádá k citu „křesťanské lásky“, jíž jsou továrníkům povinni za to, že továrníci vydělávají milióny na dělnické práci.[39] Posléze se k těmto výkladům představitelů státní moci připojují ještě letáky nebo jiná vysvětlení socialistů, kteří dělníky bezprostředně seznamují s tím, komu je tato moc prospěšná, takže taková stávka znamená pro dělníky opravdovou politickou výchovu. Učí se chápat nejen specifické zájmy dělnické třídy, ale i její zvláštní postavení ve státě. Čím tedy může sociálně demokratická strana třídnímu boji dělnictva pomoci: tím, že bude podporovat jeho boj za nejnaléhavější životní potřeby, a tak rozvíjet jeho třídní uvědomění.
Jako další formu pomoci uvádí program podporu při organizování dělnictva. Taková forma boje nutně vyžaduje, aby se dělníci organizovali. Organizace je nezbytná jak pro úspěšnější vedení stávek, tak pro pořádání sbírek na podporu stávkujících, pro zakládání dělnických pokladen, pro agitaci mezi dělníky, pro rozšiřování letáků nebo oznámení, výzev apod. Ještě nezbytnější je organizace k tomu, aby chránila dělníky před pronásledováním policie a četnictva, aby před nimi kryla všechna dělnická spojení, všechny jejich styky, aby jim opatřovala knihy, brožury, noviny atd. Pomáhat v tom všem — to je druhý úkol strany.
Třetím úkolem je ukázat skutečný cíl boje, tj. vysvětlit dělníkům, v čem spočívá vykořisťování práce kapitálem, na čem je závislé, jak soukromé vlastnictví půdy a pracovních nástrojů vede k zbídačení dělnických mas, nutí je prodávat svou práci kapitalistům a odvádět jim zdarma celý přebytek vytvořený dělníkovou prací, zbylý po odečtení výdajů na jeho živobytí, dále vysvětlit, jak toto vykořisťování nutně vede k třídnímu boji dělníků s kapitalisty, jaké jsou podmínky boje a jeho konečné cíle — zkrátka jim vysvětlit, co bylo stručně řečeno v tomto programu.
B. 2. Co znamená, že boj dělnické třídy je boj politický? Znamená to, že dělnická třída nemůže bojovat za své osvobození bez možnosti ovlivnit státní záležitosti, řízení státu a vydávání zákonů. Ruští kapitalisté už dávno pochopili, jak je tento vliv nezbytný, a my jsme ukázali, jak si uměli přes všemožné zákazy policejních zákonů najít tisíc způsobů ovlivnit státní moc a jak tato moc slouží zájmům třídy kapitalistů. Z toho přirozeně vyplývá, že ani dělnická třída nemůže vést svůj boj, nemůže dosáhnout trvalého zlepšení svého postavení bez vlivu na státní moc.
Už jsme řekli, že boj dělníků s kapitalisty je nevyhnutelně dovádí ke střetnutí s vládou a že vláda se sama ze všech sil snaží dělníkům dokázat, že jen bojem a jednotným odporem mohou získat vliv na státní moc. Zvlášť názorně to ukazují velké stávky, k nímž došlo v Rusku v letech 1885 až 1886. Vláda se ihned začala zabývat předpisy vztahujícími se na dělníky, okamžitě vydala nové zákony o továrním řádu a splnila naléhavé požadavky dělníků (např. byly vydány předpisy omezující pokuty a upravující výplatu mezd)[b], a právě tak se začala znovu zajímat i o nynější stávky (roku 1896), protože už pochopila, že nemůže všechno řešit vězněním a vypovídáním do vyhnanství, že je směšné vykládat dělníkům hloupé povídačky o šlechetnosti továrníků (viz oběžník ministra financí Vitteho továrním inspektorům. Jaro 1896[c]). Vláda se přesvědčila, že „sjednocení dělníci představují sílu, s níž se musí počítat“, začala už přezkoumávat tovární zákony a svolává do Petrohradu vrchní tovární inspektory, aby posoudili zkrácení pracovního dne a ostatní nevyhnutelné ústupky dělnictvu.
A tak vidíme, že boj dělnické třídy s třídou kapitalistů musí být nevyhnutelně bojem politickým. Tento boj už skutečně ovlivňuje státní moc, nabývá politického významu. Ale čím více se rozvíjí dělnické hnutí, tím jasněji a ostřeji se projevuje a pociťuje naprostá politická bezprávnost dělníků, o níž jsme mluvili dříve; za této situace je vyloučeno, aby dělníci měli zjevný a přímý vliv na státní moc. Proto je nejnaléhavějším požadavkem dělníků a prvním úkolem, pokud jde o vliv dělnické třídy na státní záležitosti, dosáhnout politické svobody, tj. přímé, zákonem (ústavou) zaručené účasti všech občanů na správě státu, zabezpečit všem občanům právo na svobodné shromažďování, na projednávání svých záležitostí a ovlivňování státních záležitostí prostřednictvím svých svazů a tisku. Dosažení politické svobody je „nejnaléhavějším úkolem dělníků“, protože bez ní dělníci nemají a nemohou mít žádný vliv na státní záležitosti a nevyhnutelně zůstanou bezprávnou, poníženou, pasívní třídou. A jestliže se už teď, kdy dělníci. teprve začínají bojovat a sjednocovat se, vláda snaží pohotovými ústupky dělníkům zastavit další růst hnutí, pak není pochyb, že když se dělníci spojí a sjednotí pod vedením jedné politické strany, budou schopni přinutit vládu k ústupkům, budou schopni vybojovat politickou svobodu sobě i všemu ruskému lidu!
V předchozích částech programu bylo řečeno, jaké místo zaujímá dělnická třída v současné společnosti a v současném státě, jaký cíl má boj dělnické třídy a jaký je úkol strany zastávající dělnické zájmy. V Rusku, kde vláda má neomezenou moc, nejsou a nemohou být legální politické strany, ale jsou tu politické směry, které vyjadřují zájmy jiných tříd a mají vliv na verejné mínení a vladu. Proto, chceme-Ii vysvětlit postavení socialne demokraticke strany, musime ukazat, jaky je jeji poměr k ostatnim politickym směrům v ruské společnosti, aby dělníci mohli přesně určit, kdo může být jejich spojencem a do jaké míry a kdo je jejich nepřítelem. O tom pojednávají dva následující body programu.
B. 3. V programu se praví, že spojenci dělníků jsou především ty společenské vrstvy, které vystupují proti neomezené moci carského absolutismu. Protože neomezená moc je hlavní překážkou v boji dělnictva za osvobození, samozřejmě z toho vyplývá, že dělníci mají bezprostřední zájem na podpoře všech protiabsolutistických společenských hnutí (absolutní znamená neomezený; absolutismus je neomezená moc vlády). S rozvíjejícím se kapitalismem se prohlubují rozpory mezi byrokratickou správou a zájmy majetných tříd samých, zájmy buržoazie. Sociálně demokratická strana prohlašuje, že bude podporovat všechny vrstvy a skupiny buržoazie, které vystoupí proti absolutistické vládě.
Pro dělníky je daleko výhodnější, aby buržoazie měla přímý vliv na státní záležitosti, a ne jako dosud, kdy je ovlivňuje prostřednictvím mnoha prodejných a nečestných úředníků. Pro dělníky je mnohem výhodnější, když buržoazie otevřeně ovlivňuje politiku, ale ne jako dnes skrytě, jakoby schována za všemohoucí „nezávislou“ vládou, která se podepisuje „z boží milosti“ a rozdává své „milosti“ trpícím a pracovitým statkářům a strádajícím a utlačeným továrníkům. Dělníci musí otevřeně bojovat s třídou kapitalistů, aby veškerý ruský proletariát viděl, za jaké zájmy dělníci bojují, aby se mohl učit, jak má vést boj, aby se úklady a záměry buržoazie neutajovaly v předpokojích velkoknížat, v přijímacích salónech senátorů a ministrů, v neprodyšně uzavřených kancelářích ministerstev, ale aby vyšly najevo, aby všichni viděli, kdo je ve skutečnosti inspirátorem vládní politiky a oč usilují kapitalisté a statkáři. Proto pryč se vším, co zakrývá nynější vliv kapitalistické třídy, proto podporujme nejrůznější představitele buržoazie, kteří vystupují proti úřednictvu, proti byrokratické správě, proti absolutistické vládě! I když se sociálně demokratická strana vyslovuje pro podporu každého společenského hnutí proti absolutismu, prohlašuje, že se nedistancuje od dělnického hnutí, protože dělnická třída má své vlastní zájmy, které jsou v protikladu se zájmy všech ostatních tříd. Když dělníci podporují všechny představitele buržoazie v boji za politickou svobodu, musí si uvědomit, že majetné třídy mohou být jejich spojenci jen dočasně, že zájmy dělnické třídy a kapitalistů nelze smířit, že dělníci musí odstranit neomezenou moc vlády jen proto, aby mohli otevřeně a důsledně bojovat proti třídě kapitalistů.
Sociálně demokratická strana dále prohlašuje, že bude podporovat všechny, kdo povstanou proti třídě privilegovaných šlechtických statkářů. Tito statkáři v Rusku jsou prvním stavem ve státě. Zbytky jejich feudální moci dosud utlačují rolníky. Rolníci stále platí výkupné za osvobozeni z moci statkářů. Zůstávají dále připoutáni k půdě, aby páni statkáři netrpěli nedostatkem levných a pokorných zemědělských dělníků. Rolníci jsou dosud jako nesvéprávní a nezletilí vydáni zvůli úředníků, kteří jen hledí na své úřednické kapsy, zasahují do života rolníků, aby „správně“ platili výkupné nebo obrok feudálním statkářům, aby se neopovažovali „vyhýbat se“ práci na statkáře, aby se nesměli např. stěhovat, protože by tím nutili statkáře najímat dělníky odjinud, ne tak levné a ne tak zdeptané bídou. Páni statkáři zotročují milióny a desetimilióny rolníků, udržují je v bezpráví a za tuto šlechetnost jim stát ještě poskytuje nejvyšší privilegia. Šlechtičtí statkáři zastávají převážně nejvyšší státní úřady (i podle zákona má šlechtický stav největší právo na místa ve státní službě); urození statkáři se nejlehčeji dostávají ke dvoru a bezprostředněji a snáze než ostatní usměrňují vládní politiku ve svůj prospěch. Využívají svých dobrých styků s vládou k tomu, aby okrádali státní pokladnu a dostávali z peněz lidu miliónové dary a úplatky, jednou ve formě velkých panství rozdávaných za službu, podruhé ve formě „ústupků“.[d]
Napsáno ve vězení
Návrh programu po 9. (21.) prosinci 1895
Výklad programu v červnu - červenci 1896
Poprvé otištěno roku 1924 v 3. čísle časopisu
Proletarskaja revoljucijaNávrh programu je otištěn
podle rukopisu napsaného
neviditelným inkoustem mezi řádky
v časopise Naučnoje obozrenije[36] č.5, 1900
a porovnaný s hektografovaným textem
Výklad programu je otištěn
podle hektografovaného textu__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Několik dalších slov nemohl zřejmě ten, kdo návrh přepisoval, rozluštit. V přepsaném textu je toto označení „[*vynechávka I*]“ a následuje neúplná věta: „nadvláda nikomu neodpovědných úředníků místo jakéhokoli vměšování společnosti do vládních věcí tím ochotněji umožňuje [**vynechávka II**]“. Red.
b Viz tento svazek, s. 35—39. Red. (V české sekci MIA zde)
c Viz tento svazek, s. 122. Red. (V české sekci MIA zde)
d Zde končí hektografovaný text uložený v Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS. Red.
35 Návrh a výklad programu sociálně demokratické strany napsal V. I. Lenin v petrohradském vězení: Návrh programu po 9. (21.) prosinci 1895, Výklad programu v červnu-červenci 1896. Podle vzpomínek N. K. Krupské a A. I. Uljanovové-Jelizarovové jej Lenin napsal mlékem mezi řádky jakési knihy. Původní text musel být tedy nejdříve vyvolán a teprve potom přepsán.
V archívu Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS jsou uloženy tři texty Návrhu programu. První, nalezený v Leninově osobním archívu z let 1900—1904, je psán neznámým rukopisem chemickým inkoustem mezi řádky článku S. Čugunova Krční žebro u člověka z hlediska evoluční teorie, uveřejněného v časopisu Na učnoje obozrenije č. 5, 1900. Tento text není nadepsán. Stránky jsou očíslovány tužkou Leninovým rukopisem a vloženy do obálky, na niž Lenin napsal: Starý (1895) návrh programu.
Druhý text byl nalezen rovněž v Leninově osobním archívu z let 1900—1904. Je napsán na stroji, na tenkém cigaretovém papíře a nadepsán: Starý (1895) návrh programu sociálně demokratické strany.
Třetí text, objevený v ženevském archívu SDDSR, má 39 listů hektografovaného textu a na rozdíl od prvních dvou obsahuje nejen Návrh programu, ale i Výklad programu, jež tvoří dohromady ucelený spis.
36 Naučnoje obozrenije — časopis, který vycházel v Petrohradě v letech 1894—1903, nejdříve jako týdeník a později jako měsíčník. Neměl vyhraněné zaměření, ale protože „to bylo módní“ (podle Leninových slov), otiskoval na svých stránkách práce marxistů. Vyšly v něm některé dopisy a stati K. Marxe a B. Engelse a tři stati V. I. Lenina: Poznámka k otázce teorie trhu, Ještě k otázce teorie realizace, Nekritická kritika (Spisy 4, Praha 1952, s. 55—64, s. 74—93; Spisy 3, Praha 1955, s. 597—621).
37 Výkupní platby byly stanoveny Výnosem o rolnících zbavených nevolnické závislosti... z 19. února 1861. Carská vláda donutila rolníky zaplatit statkářům za přidělenou půdu výkupné, které několikanásobně převyšovalo její skutečnou hodnotu. Při uzavírání dohody o výkupu proplácela vláda statkářům příslušnou částku považovanou za dluh rolníků. Byla splatná 49 let a příslušné roční splátky se nazývaly výkupní platby. Tyto nepřiměřené splátky způsobily masové ožebračení a zruinování rolníků. Jen bývalí statkářští rolníci zaplatili carské vládě asi 2 miliardy rublů, zatímco tržní cena přidělené půdy nepřevyšovala 544 miliónů rublů. Protože se všichni rolníci nevykupovali najednou, ale postupně až do roku 1883, mělo splácení výkupních plateb trvat až do roku 1932. Rolnické bouře za první ruské revoluce 1905 až 1907 však carskou vládu přinutily v lednu 1907 výkupní platby zrušit.
38 Vzájemné ručení — nucená kolektivní odpovědnost rolníků každé vesnické občiny za včasné zaplacení všech poplatků a splnění všech povinností vůči státu a statkářům (daně, výkupní platby, vojenské odvody apod.). Tato forma poroby rolníků se zachovala i po zrušení nevolnictví v Rusku; byla zrušena teprve v roce 1906.
39 Jde o oběžník ministra financí S. J. Vitteho továrním inspektorům, který byl reakcí na letní a podzimní stávky v roce 1895. Charakteristiku oběžníku viz tento svazek, s. 122. (v české sekci MIA zde)