Vladimír Iljič Lenin
Bedřich Engels[1]
Jaký maják rozumu zhas
Jaké srdce přestalo bít![2]Pátého srpna podle nového kalendáře (24. července) 1895 skonal v Londýně Bedřich Engels. Po svém příteli Karlu Marxovi, který zemřel roku 1883, byl Engels nejvýznačnějším vědcem a učitelem novodobého proletariátu v celém civilizovaném světě. Od té doby, kdy osud svedl dohromady Karla Marxe s Bedřichem Engelsem, stalo se životní dílo obou přátel jejich dílem společným. Chceme-li proto pochopit, co vykonal Bedřich Engels pro proletariát, musíme si dobře ujasnit význam Marxova učení a jeho činnosti pro rozvoj současného dělnického hnutí. Marx a Engels první ukázali, že dělnická třída se svými požadavky je nezbytným produktem soudobého hospodářského řádu, který současně s buržoasií nutně vytváří a organizuje i proletariát; objasnili, že lidstvo nezbaví útrap, které na ně doléhají, dobře myšlené pokusy šlechetných jednotlivců, ale třídní boj organisovaného proletariátu. Marx a Engels jako první ve svých vědeckých dílech dokázali, že socialismus není výmyslem snílků, ale konečným cílem a nezbytným výsledkem rozvoje výrobních sil v naší společnosti. Veškeré písemně doložené dějiny byly až dosud dějinami třídního boje, střídáním moci a vítězství jedněch společenských tříd nad druhými. Tento stav bude trvat tak dlouho, dokud nezmizí základy třídního boje a třídníh nadvlády — soukromé vlastnictví a bezplánovitá společenská výroba. V zájmu proletariátu musí být tyto základy zničeny, a proto se musí na ně zaměřitcílevědomý třídní boj organisovaného dělnictva. Vždyť každý třídní boj je boj politický.
Dnes si Marxovy a Engelsovy názory osvojil všechen proletariát, bojující za své osvobození, ale ve čtyřicátých letech, kdy oba vstoupili do veřejného života a jejich jména se poprvé objevila v socialistické literatuře, byly takové názory něčím naprosto novým. Mnoho lidí schopných i neschopných, čestných i nečestných, kteří se tehdy nadchli pro boj za politickou svobodu, pro boj proti absolutismu panovníků, policie a církve si však ještě neuvědomovalo protiklad mezi zájmy buržoasie a zájmy proletariátu. Ani je nenapadlo, že by dělníci mohli vystupovat jako samostatná společenská síla. Na druhé straně se mnoho snílků, někdy i geniálních, domnívalo, že stačí přesvědčit vládce a vládnoucí třídy o nespravedlivosti současného společenského řádu, a pak už bude snadné nastolit na zemi mír a všeobecný blahobyt. Snili o socialismu bez boje. Téměř všichni tehdejší socialisté a zastánci dělnické třídy vůbec viděli v proletariátu jen vřed společnosti a s hrůzou pozorovali, jak se s rostoucím průmyslem zvětšuje i tento vřed. Proto všichni přemýšleli, jak zadržet rozvoj průmyslu a proletariátu, jak zastavit „kolo dějin“. Zatímco se všichni obávali rozvoje proletariátu, skládali Marx a Engels v jeho nepřetržitý růst všechny své naděje. Čím více bude proletářů, tím větší bude jejich síla jako revoluční třídy, tím bližší a snáze uskutečnitelný bude socialismus. Marxovy a Engelsovy zásluhy o dělnickou třídu lze stručně vyjádřit takto: naučili dělnickou třídu sebepoznání a sebeuvědomění a nahradili utopie vědou.
Proto má Engelsovo jméno a Engelsův život znát každý dělník, proto chceme v našem sborníku, který má jako všechny naše publikace probouzet třídní uvědomění ruského dělnictva, podat obraz života a činnosti Bedřicha Engelse, jednoho ze dvou velikých učitelů dnešního proletariátu.
Engels se narodil roku 1820 v Barmen, v rýnské provincii pruského království. Jeho otec byl továrník. Roku 1838 byl Engels nucen z rodinných důvodů přerušit studium a nastoupit jako příručí u jedné obchodní firmy v Brémách. Přestože byl zaměstnán v obchodě, vzdělával se dál v oblasti vědecké i politické. Již jako gymnazista nenáviděl absolutismus a zvůli byrokratismu. Studium filozofie ho přivedlo dále. V německé filozofii tehdy převládalo Hegelovo učení a Engels se stal jeho přívržencem. Ačkoli Hegel sám obdivoval absolutistický pruský stát, v jehož službách působil jako profesor berlínské univerzity, bylo jeho učení revoluční. Hegelova víra v lidský rozum a jeho práva i základní poučka Hegelovy filozofie o tom, že ve světě probíhá ustavičný proces změny a vývoje, přiváděly ty žáky berlínského filozofa, kteří se nechtěli smířit s daným stavem, na myšlenku, že také boj proti tomuto stavu, boj proti tehdejšímu bezpráví a zlu vyplývá ze světového zákona věčného vývoje. Jestliže se všechno vyvíjí, jestliže jedno zřízení střídá druhé, proč by měl věčně trvat absolutismus pruského krále nebo ruského cara, obohacování nepatrné menšiny na úkor obrovské většiny, vláda buržoazie nad lidem? Hegelova filozofie pojednávala o vývoji ducha a idejí, byla idealistická. Z vývoje ducha odvozovala vývoj přírody, člověka a lidských, společenských vztahů. Marx a Engels převzali Hegelovu myšlenku o věčném procesu vývoje[a], ale odmítli jeho apriorní idealistické pojetí; obrátili se ke skutečnosti a zjistili, že nikoli vývoj ducha objasňuje vývoj přírody, nýbrž naopak, že ducha je nutné vysvětlit z přírody, z hmoty... Na rozdíl od Hegela a jeho stoupenců byli Marx i Engels materialisté. Pohlíželi na svět a lidstvo z materialistického hlediska a uvědomovali si, že tak, jako jsou základem všech přírodních jevů hmotné příčiny, je i vývoj lidské společnosti podmiňován vývojem hmotných, výrobních sil. Na vývoji výrobních sil závisí vztahy, do nichž lidé navzájem vstupují při výrobě předmětů nezbytných k uspokojení lidských potřeb. Těmito vztahy lze vysvětlit všechny jevy společenského života, lidské snahy, ideje a zákony. Vývoj výrobních sil vytváří společenské vztahy založené na soukromém vlastnictvi, ale nyní vidíme, jak tentýž vyvoj vyrobnich sil odnímá vlastnictví většině a soustřeďuje je v rukou nepatrné menšiny. Likviduje vlastnictví, základ nynějšího společenského řádu, a sám spěje k témuž cíli, který si vytyčili socialisté. Je jen třeba, aby socialisté pochopili, která společenská síla má v důsledku svého postavení v dnešní společnosti zájem na uskutečnění socialismu, a aby naučili tuto sílu uvědomovat si své zájmy a své historické poslání. Touto silou je proletariát. Engels poznal proletariát v Manchesteru, ve středisku anglického průmyslu, když roku 1842 vstoupil do služeb obchodní firmy, jejímž podílníkem byl i jeho otec. Engels zde nevysedával jen v kanceláři továrny, ale chodil po špinavých čtvrtích, v nichž živořili dělníci, a tak na vlastní oči viděl jejich bídu a strádání. Nespokojil se však jen vlastním pozorováním, nýbrž přečetl všechno, co už bylo napsáno o postavení anglické dělnické třídy, a pečlivě prostudoval všechny dostupné úřední dokumenty. Výsledkem tohoto studia a pozorování byl spis Postavení dělnické třídy v Anglii[4]‚ vydaný roku 1845. Už jsme se zmínili, v čem spočívá hlavní zásluha Engelse jako autora knihy Postavení dělnické třídy v Anglii. I před Engelsem líčilo mnoho autorů utrpení proletariátu a poukazovalo na to, že je nutno mu pomoci. Engels však jako první prohlásil, že proletariát není jen strádající třídou, ale že právě hanebné hospodářské postavení, v němž žije, jej nezadržitelně žene kupředu a nutí bojovat za své konečné osvobození. Ale bojující proletariát si pomůže sám. Politické hnutí dělnické třídy nevyhnutelně dovede dělníky k poznání, že jejich jediným východiskem je socialismus. Socialismus bude silou teprve tehdy, až se stane cílem politického boje dělnické třídy. To jsou základní myšlenky Engelsovy knihy o postavení dělnické třídy v Anglii, myšlenky, jež si nyní již osvojil všechen myslící a bojující proletariát, tehdy však byly naprosto nové. Tyto myšlenky byly vyloženy v knize poutavě napsané, plné naprosto hodnověrných a otřesných obrazů utrpení anglického proletariátu. Kniha byla strašlivou obžalobou kapitalismu a buržoazie a měla nesmírně veliký ohlas. Všude se začalo poukazovat na Engelsovu knihu jako na nejlepší vylíčení života tehdejšího proletariátu. A opravdu, ani před rokem 1845, ani později nebylo utrpení dělnické třídy zobrazeno tak výstižně a pravdivě.
Socialistou se stal Engels až v Anglii. V Manchesteru navázal styky s činiteli tehdejšího anglického dělnického hnutí a začal psát do anglického socialistického tisku. Roku 1844 se při návratu do Německa seznámil v Paříži s Marxem, s nímž si už dříve dopisoval. Také Marx se stal v Paříži vlivem francouzských socialistů a francouzského života socialistou. Zde napsali oba přátelé společně knihu Svatá rodina aneb Kritika kritické Kritiky[5] . V této knize, jež vyšla o rok dříve než Postavení dělnické třídy v Anglii a byla z větší části napsána Marxem, jsou položeny základy onoho revolučně materialistického socialismu, jehož hlavní myšlenky jsme už vyložili dříve. Svatá rodina je ironická přezdívka filozofů bratří Bauerů a jejich stoupenců. Tito pánové vystupovali s kritikou, která je povznesena nad jakoukoli realitu, nad strany i politiku a odmítá jakoukoli praktickou činnost a jenom „kriticky“ hloubá o okolním světě a událostech v něm probíhajících. Páni Bauerové se dívali na proletariát spatra jako na nekritickou masu. Proti tomuto nesmyslnému a škodlivému směru Marx s Engelsem rázně vystoupili. Ve jménu skutečné lidské osobnosti — dělníka deptaného vládnoucími třídami i státem požadují nikoli hloubání, nýbrž boj za lepší uspořádání společnosti. Sílu, která je s to vést takový boj a má na něm zájem, vidí ovšem v proletariátu. Již před vyjitím Svaté rodiny otiskl Engels v Marxově a Rugeho Deutsch-Französische Jahrbücher[6] Nástin kritiky politické ekonomie[7]‚ v němž z hlediska socialismu prozkoumal hlavní jevy tehdejšího ekonomického řádu jako nezbytné důsledky vlády soukromého vlastnictví. Styk s Engelsem nesporně přispěl k tomu, že se Marx rozhodl studovat politickou ekonomii — vědu, v níž jeho díla způsobila úplný převrat.
V letech 1845—1847 žil Engels v Bruselu a v Paříži. Kromě vědecké činnosti aktivně pracoval mezi německými dělníky obou měst. Zde navázali Engels a Marx styky s tajným německým Svazem komunistů[8], který jim uložil, aby zformulovali hlavní zásady socialismu, jehož byli tvůrci. Tak vznikl proslulý Marxův a Engelsův Manifest Komunistické strany, který vyšel roku 1848. Tato nevelká knížečka vydá za celé svazky: její duch je dodnes živou a hybnou silou veškerého organizovaného a bojujícího proletariátu civilizovaného světa.
Revoluce roku 1848, která vzplanula nejprve ve Francii a pak se rozšířila také do jiných zemí západní Evropy, přivedla Marxe a Engelse do vlasti. Zde, v porýnském Prusku, se ujali vedení demokratického listu Neue Rheinische Zeitung[9] vydávaného v Kolíně nad Rýnem. Oba přátelé se stali duší veškerého revolučně demokratického úsilí v porýnském Prusku. Všemožně hájili zájmy lidu a svobody proti reakčním silám, které, jak známo, nabyly tehdy vrchu. List Neue Rheinische Zeitung byl zakázán. Za svého pobytu v emigraci ztratil Marx pruské občanství a byl vyhoštěn. Engels, který se zúčastnil ozbrojeného lidového povstání a bojoval ve třech bitvách za svobodu, prchl po porážce povstalců přes Švýcarsko do Londýna.
Tam se usadil také Marx. Engels začal brzy znovu pracovat v obchodě a později se stal také podílníkem obchodní firmy v Manchesteru, kde ve čtyřicátých letech pracoval. Žil v Manchesteru až do roku 1870, kdežto Marx v Londýně; to jim však nepřekáželo, aby si často písmnně nevyměňovali své názory: psali si téměř denně. V těchto dopisech si přátelé sdělovali své názory i poznatky a společně dále vypracovávali zásady vědeckého socialismu. Roku 1870 se Engels přestěhoval do Londýna a až do roku 1883, kdy zemřel Marx, trval jejich společný intelektuální život, naplněný usilovnou prací. Výsledkem této činnosti byl Marxův Kapitál, nejvýznamnější dílo politické ekonomie v našem století, a četné Engelsovy rozsáhlejší i menší spisy. Marx se zabýval rozborem složitých jevů kapitalistického hospodářství. Ve velmi populárně napsaných, mnohdy polemických pracích objasňoval Engels nejobecnější vědecké otázky a různé jevy minulosti a přítomnosti v duchu materialistického pojetí dějin a Marxovy ekonomické teorie. Z těchto Engelsových prací uvádíme: polemický spis proti Dühringovi (v němž jsou rozebrány nejdůležitější otázky filozofické, přírodovědné a společenskovědní)[b], Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu[12] (přeloženo do ruštiny, vydáno v Petrohradě, 3. vyd. 1895), Ludwig Feuerbach[13] (ruský překlad s poznámkami G. Plechanova, Ženeva 1892, pojednání o zahraniční politice ruské vlády (přeloženo do ruštiny v ženevském Social-demokratu[14] č. 1 a 2), skvělé články o bytové otázce[15], a konečně dvě drobné, avšak velmi cenné stati o hospodářském vývoji Ruska (Bedřich Engels o Rusku, do ruštiny přeložila V. I. Zasuličová, Ženeva l894[16]. Marx zemřel, aniž dokončil své obsáhlé dílo o kapitálu. Zhruba bylo však již hotovo a Engels se po přítelově smrti pustil do obtížného úkolu zpracovat a vydat II. a III. díl Kapitálu. Roku 1885 vydal druhý díl, roku 1894 třetí díl (k zpracování čtvrtého dílu se už nedostal).[17] Oba dva díly si vyžádaly velké pracovní úsilí. Rakouský sociální demokrat Adler právem poznamenal, že vydáním II. a III. dílu Kapitálu vybudoval Engels svému geniálnímu příteli monumentální pomník, na nějž mimoděk navěky vytesal své vlastní jméno. Oba díly Kapitálu jsou skutečně výsledkem práce dvou lidí — Marxe a Engelse. Ve starých bájích se vypráví o různých dojímavých případech přátelství. Evropský proletariát může říci, že jeho vědu vytvořili dva vědci a bojovníci, jejichž vzájemný vztah překonává i nejdojímavější staré báje o lidském přátelství. Engels se vždy — a vcelku zcela právem — stavěl až za Marxe. Za Marxova života „jsem hrál“, napsal starému příteli, „druhé housle“.[18] Jeho láska k živému Marxovi i úcta k památce zesnulého byla bezmezná. Tento nesmlouvavý bojovník a významný myslitel měl hluboce milující duši.
Po revolučních letech 1848—1849 se Marx s Engelsem v emigraci nevěnovali pouze vědě. Marx založil roku 1864 Mezinárodní dělnické sdružení[19] a celé desetiletí je vedl. Také Engels v tomto sdružení aktivně pracoval. Činnost Mezinárodního sdružení sjednocovala podle Marxova záměru proletáře všech zemí a měla pro rozvoj dělnického hnutí obrovský význam. Ale ani po zániku Mezinárodního sdružení v sedmdesátých letech nepřestali Marx a Engels usilovat o sjednocení dělnického hnutí. Je možné naopak říci, že jejich význam jako duchovních vůdců dělnického hnutí ustavičně rostl, neboť ustavičně rostlo i samo hnutí. Po Marxově smrti zůstal Engels dále rádcem a vůdcem evropských socialistů. O rady a pokyny ho žádali jak němečtí socialisté, jejichž hnutí přes vládní perzekuci rychle a neustále sílilo, tak zástupci zaostalých zemí, např. Španělé, Rumuni a Rusové, kteří teprve promýšleli a zvažovali své první kroky. Ti všichni čerpali z bohaté studnice vědomostí a zkušeností starého Engelse.
Marx i Engels uměli rusky, četli ruské knihy a živě se o Rusko zajímali. S porozuinčníni sledovali ruské revoluční hnutí a udržovali styky s ruskými revolucionáři. Oba se stali z demokratů socialisty a měli neobyčejně vyvinutý demokratický smysl pro nenávist k politické zvůli. Přirozený politický instinkt spolu s hlubokým teoretickým chápáním spojitosti politické zvůle s ekonomickým útlakem a rovněž bohaté životní zkušenosti vypěstovaly u Marxe a Engelse vynikající postřeh zejména v politice. Proto tito zkušení revolucionáři vřele sympatizovali s hrdinským bojem malé hrstky ruských revolucionářů proti mocné carské vládě. A naopak, každý pokus upouštět pro zdánlivé ekonomické výhody od bezprostředního a nejdůležitějšího úkolu ruských socialistů — od dobytí politické svobody — jim byl přirozeně podezřelý; považovali jej přímo za zradu velikého díla sociální revoluce. „Osvobození proletariátu musí být jeho vlastním dílem“ — neustále zdůrazňovali Marx a Engels.[20] Aby proletariát mohl bojovat za své hospodářské osvobození, musí si vydobýt určitá politická práva. Kromě toho si Marx a Engels jasně uvědomovali, že politická revoluce v Rusku bude mít nesmírný význam také pro dělnické hnutí v západní Evropě. Absolutistické Rusko bylo vždy oporou veškeré evropské reakce. Neobyčejně výhodné mezinárodní postavení, do něhož se Rusko dostalo v důsledku války roku 1870, která zasela nadlouho nesváry mezi Německo a Francii, samozřejmě ještě zvětšilo význam absolutistického Ruska jako reakční síly. Jedině svobodné Rusko, které nebude mít důvod potlačovat Poláky, Finy, Němce, Armény a jiné malé národy, ani ustavičně rozeštvávat Francii a Německo, umožní dnešní Evropě, aby volně vydechla po válečných útrapách, oslabí všechny reakční živly v Evropě a posílí evropskou dělnickou třídu. Proto si Engels vřele přál, i pro zdar dělnického hnutí na Západě, aby v Rusku byla nastolena politická svoboda. Ruští revolucionáři v něm ztratili svého nejlepšího přítele.
Čest památce Bedřicha Engelse, velikého bojovníka a učitele proletariátu!
Napsáno na podzim 1895
Poprvé otištěno roku 1896
ve sborníku Rabotnik, č. 1/2Podle sborníku Rabotnik __________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Marx a Engels nejednou připomínali, že jsou za svůj intelektuální vývoj v mnohém zavázáni velikým německým filozofům, zejména Hegelovi. „Bez německé filozofie,“ řekl Engels, „by nebyl ani vědecký socialismus.“[3]
b Je to neobyčejně obsažná a poučná kniha.[10] Do ruštiny je z ní bohužel přeložena jen malá část obsahující historický nástin vývoje socialismu (Vývoj vědeckého socialismu[11], 2. vyd., Ženeva 1892).
1 Nekrolog Bedřich Engels napsal Lenin na podzim roku 1895. Byl vytištěn v č. 1/2 sborníku Rabotnik, který začal vycházet v březnu 1896.
Rabotnik — neperiodický sborník, který na podnět V. I. Lenina vydával v zahraničí v letech 1896—1899 Svaz ruských sociálních demokratů pod redakcí skupiny Osvobození práce. Za svého pobytu v zahraničí v roce 1895 se Lenin dohodl s G. V. Plechanovem a P. B. Axelrodem, že sborník bude vydávat a redigovat skupina Osvobození práce. Po návratu do Ruska Lenin vyvinul obrovské úsilí, aby zabezpečil jeho vydávání finančně a zajistil pro něj dostatek článků a korespondence z Ruska. Do svého zatčení v prosinci 1895 napsal a odeslal do redakce Rabotnika nekrolog Bedřich Engels a několik dopisů, jejichž část (dopisy A. A. Vanějeva, M. A. Silvina, S. P. Šestěrnina) byla uveřejněna v 1/2 a a 5/6 č. sborníku.
Vyšlo pouze 6 čísel Rabotnika ve třech sešitech a 10 čísel přílohy (Listok Rabotnika).
2 Epigraf k nekrologu Bedřich Engels je převzat z básně N. A. Někrasova Památce Dobroljubova (N. A. Někrasov, Kniha veršů, Praha 1956, s. 148).
3 B. Engels. Předmluva k Německé selské válce. (K. Marx - B. Engels, Spisy 18, Praha 1966, s. 535).
4 K. Marx-B. Engels, Spisy 2, Praha 1957, s. 233—508. (V české sekci MIA zde)
5 K. Marx-B. Engels, Spisy 2, Praha 1957, s. 15—232. (V české sekci MIA zde)
6 Deutsch-Französische Jahrbücher — časopis, který měl vycházet německy v Paříži za redakce K. Marxe a A. Rugeho. Vyšlo pouze první dvojčíslo v únoru 1844, ve kterém byly otištěny Marxovy práce K židovské otázce a Ke kritice Hegelovy filozofie práva. Úvod a Engelsovy práce Nástin kritiky politické ekonomie a Situace Anglie. Thomas Carlyle. Minulost a přítomnost [K. Marx-B. Engels, Spisy 1, Praha 1956, s. 371—400 (v české sekci MIA zde); s. 225—357 (zde); s. 525—550 (zde); 551—619 (zde)], znamenající definitivní přechod Marxe a Engelse k materialistickému chápání světa a vědeckému komunismu.
Hlavní příčinou zastavení časopisu byly zásadní názorové rozdíly mezi Marxem a buržoazním radikálem Rugem.
7 K. Marx-B. Engels, Spisy 1, Praha 1956, s. 525—550 (v české sekci MIA zde).
8 Svaz komunistů — první mezinárodní organizace revolučního proletariátu. Před založením Svazu vyvinuli Marx a Engels nesmírné úsilí, aby ideově a organizačně sjednotili socialisty a dělníky všech zemí. Začátkem roku 1847 se Marx a Engels připojili k tajnému německému spolku Svaz spravedlivých. Začátkem června 1847 se v Londýně konal kongres Svazu spravedlivých, na němž byl přijat název Svaz komunistů. Dřívější nepříliš jasné heslo „Všichni lidé jsou bratři“ bylo nahrazeno bojovým internacionálním „Proletáři všech zemí, spojte se!“.
Svaz komunistů považoval za svůj cíl svržení buržoazie, zničení staré buržoazní společnosti, založené na antagonismu tříd, a vytvoření nové beztřídní společnosti, zbavené soukromého vlastnictví. Marx a Engels se zúčastnili druhého kongresu Svazu v listopadu a prosinci 1847 v Londýně, který je pověřil, aby vypracovali program Svazu. Tak vznikl Manifest Komunistické strany, uveřejněný v únoru 1848. Svaz komunistü měl velký historický význam jako škola proletářských revolucionářů, jako zárodek proletářské strany a předchůdce Mezinárodního dělnického sdružení (I. internacionály). Existoval do listopadu 1852. O jeho dějinách píše Engels v článku K dějinám Svazu komunistů (K. Marx-B. Engels, Spisy 21, Praha 1967, s. 238—256).
9 Neue Rheinische Zeitung — tyto noviny vycházely v Kolíně nad Rýnem od 1. června 1848 do 19. května 1849. Redigovali je K. Marx a B. Engels, šéfredaktorem byl K. Marx. Lenin nazval tyto noviny „nejlepším, nepřekonaným orgánem revolučního proletariátu“ (V. I. Lenin, Spisy 21, Praha 1957, s. 76). Tento list vychovával lidové masy, vyzýval je k boji s kontrarevolucí, ovlivňoval celé Německo. Rozhodný a nesmiřitelný postoj Neue Rheinische Zeitung, jeho bojovný internacionalismus měl už od prvních měsíců své existence za následek nejen štvaní ze strany feudálně monarchistického a liberálně buržoazního tisku, ale i pronásledování ze strany vlády. Vyhoštění Marxe pruskou vládou a represálie proti ostatním redaktorům posloužily jako záminka k zastavení listu. O tomto listě pojednává stať B. Engelse Marx a Neue Rheirsische Zeitung 1848—1849 (K. Marx-B. Engels, Spisy 21, Praha 1967, s. 45—53).
10 Jde o knihu B. Engelse Pana Eugena Dühringa převrat vědy (Anti-Dühring).
11 Pod tímto názvem vyšla roku 1892 rusky práce B. Engelse Vývoj socialismu od utopie k vědě, jejímž základem byly tři kapitoly z Anti-Dühringa (K. Marx-B. Engels, Spisy 19, Praha 1966, s. 207—248).
12 K. Marx-B. Engels, Spisy 21, Praha 1967, s. 50—203.
13 K. Marx-B. Engels, Spisy 21, Praha 1967, s. 291—336.
14 V. I. Lenin má na mysli Engelsovu stať Zahraniční politika ruského carismu, která vyšla v prvních dvou sešitech Social-demokratu (K. Marx-B. Engels, Spisy 22, Praha 1967, s. 47—85).
Social-demokrat — literárně politická revue, vydávala ji v Londýně a v Ženevě skupina Osvobození práce v letech 1890—1892. Měla důležitou úlohu v šíření marxismu v Rusku. Vyšla pouze čtyři čísla. Na vydávání revue se podíleli především G. V. Plechanov, P. B. Axelrod a V. I. Zasuličová.
15 Lenin má na mysli Engelsovu práci K bytové otázce (K. Marx- B. Engels, Spisy 18, Praha 1966, s. 241—317).
16 Jde o Engelsovu stať O sociálních poměrech v Rusku a o doslov k tomuto článku obsažený v knize Bedřich Engels o Rusku, Ženeva 1894 (K. Marx-B. Engels, Spisy 18, Praha 1966, s. 573 až 584).
17 Čtvrtým dílem Kapitálu nazývá Lenin ve shodě se zmínkou Engelse Marxovu práci Teorie o nadhodnotě (l862—l863).
V předmluvě k II. dílu Kapitálu Engels napsal: „Vyhrazuji si vydat kritickou část tohoto rukopisu (Teorie o nadhodnotě. Red.) jako IV. knihu Kapitálu po vypuštění četných pasáží, které už jsou vyčerpávajícím způsobem vyloženy v knize II a III“ (K. Marx, Kapitál II, Praha 1955, s. 12). Engels už nestačil připravit IV. díl Kapitálu do tisku. Teorie o nadhodnotě byly poprvé vydány německy v letech 1905 a 1910 ve zpracování K. Kautského. V tomto vydání nebyly dodrženy základní požadavky vědecké publikace textu a došlo ke zkreslení řady marxistických zásad.
Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS vydal práci Teorie o nadhodnotě (IV. díl Kapitálu) ve třech částech podle rukopisu z let 1862—1863. České vydání: I-1958, II-1965, III-1968.
18 Jde o dopis B. Engelse J. Ph. Beckerovi z 15. října 1884(K. Marx-B. Engels, Spisy 36, Praha 1973, s. 267—268).
19 Mezinárodní dělnické sdružení (I. internacionála) — první mezinárodní organizace proletariátu. Založil ji v roce 1864 K. Marx na mezinárodním dělnickém shromáždění v Londýně, které svolali angličtí a francouzští dělníci. I. internacionála je výsledkem Marxova a Engelsova dlouholetého a usilovného boje za vytvoření revoluční strany dělnické třídy. Jak poznamenal V. I. Lenin, I. internacionála „položila základ mezinárodní organizace dělníků k přípravě jejich revolučního náporu na kapitál“, „položila základ k proletářskému, mezinárodnímu boji za socialismus“ (Spisy 29, Praha 1962, s. 301, 302).
Ústředním orgánem I. internacionály byla generální rada Mezinárodního dělnického sdružení, jejímž stálým členem byl K. Marx. Marx ostře vystupoval proti maloburžoazním vlivům a sektářství v tehdejším dělnickém hnutí (tradeunionismus v Anglii, proudhonismus a anarchismus v románských zemích) a soustředil kolem sebe nejuvědomělejší členy generální rady (F. Lessnera, E. Duponta, H. Junga a další). I. internacionála řídila ekonomický a politický boj dělníků různých zemí a upevňovala jejich mezinárodní solidaritu. Její velkou zásluhou je rozšíření marxismu a spojení socialismu s dělnickým hnutím.
Po porážce Pařížské komuny stála dělnická třída před úkolem založit masové národní strany podle zásad vytyčených I. internacionálou. K. Marx roku 1873 napsal: „Podle toho, jak se mně nyní jeví evropské poměry, je rozhodně užitečné nechat zatím formální organizaci Internacionály ustoupit do pozadí“ (K. Marx-B. Engels, Spisy 33, Praha 1971, s. 674). Roku 1876 byla I. internacionála na filadelfském kongresu oficiálně rozpuštěna.
20 K. Marx, Všeobecné stanovy a organizační řád Mezinárodního dělnického sdružení; Stanovy a organizační řád Mezinárodního dělnického sdružení; B. Engels, Předmluva k německému vydání Manifestu Komunistické strany z roku 1890 (K. Marx-B. Engels, Spisy 17, Praha 1965, s. 484—500; Spisy 16, Praha 1965, s. 568—572; Spisy 22, Praha 1967, s. 89—96).