V. I. Lenin
Kapitalismus v zemědělství



Stať první


V l.—2. čísle časopisu Načalo (část II, s. 1—21) vyšel článek pana S. Bulgakova O kapitalistickém vývoji v zemědělství, věnovaný kritice Kautského díla o agrární otázce. Pan Bulgakov říká zcela správně, že v „Kautského knize se obráží ucelený světový názor“ a že má velký teoretický i praktický význam. Je to snad první systematické a vědecké pojednání o problému, jenž vyvolal a stále vyvolává prudké spory ve všech zemích, dokonce i mezi autory, kteří se v obecných názorech shodují a považují se za marxisty. Pan Bulgakov se „omezuje na negativní kritiku“, na kritiku „jednotlivých tezí Kautského knihy“, jejíž obsah „stručně“ — uvidíme, že až příliš stručně a velmi nepřesně — vykládá čtenářům časopisu Načalo. Pan Bulgakov doufá, že „časem podá systematický výklad kapitalistického vývoje v zemědělství“, a tím postaví proti Kautskému „rovněž ucelený světový názor“.

Nepochybujeme, že i v Rusku vyvolá Kautského kniha mnoho sporů mezi marxisty, že i v Rusku budou jedni proti Kautskému a druzí pro něho. Ostatně ani pisatel těchto řádků rozhodně nesouhlasí s názorem pana Bulgakova, s jeho hodnocením Kautského knihy. Toto hodnocení — přestože pan Bulgakov uznává Die Agrarfrage za „vynikající dílo“ — překvapuje příkrým tónem, jaký je nezvyklý v polemice mezi autory podobného zaměření. Jako příklad uvedeme několik výrazů pana Bulgakova: „mimořádně povrchně, ...stejně tak málo skutečné agronomie jako skutečné ekonomie, ...závažné vědecké problémy obchází Kautsky frází“ (podtrženo panem Bulgakovem!!) atd. atd. Podíváme se teď blíže na výrazy přísného kritika a zároveň tak seznámíme čtenáře s Kautského knihou.

I

Ještě předtím, než se pan Bulgakov podíval na zoubek Kautskému, dostal od něho jen tak mimochodem co proto Marx. Samozřejmě že pan Bulgakov zdůrazňuje obrovské zásluhy velkého ekonoma, podotýká však, že u Marxe se „zčásti“ vyskytnou i „mylné názory... dějinami již dostatečně vyvrácené. K takovýmto názorům patří například domněnka, že v zemědělství klesá variabilní kapitál v poměru ke konstantnímu stejně tak jako ve zpracovatelském průmyslu, takže organická skladba zemědělského kapitálu se stále zvyšuje.“ Kdo se zde mýlí, Marx, nebo pan Bulgakov? Pan Bulgakov má na mysli fakt, že technický pokrok v zemědělství a intenzifikace hospodářství vedou často ke zvětšení množství práce, nutné k obdělání určité výměry. To je pravda, ale zdaleka z toho ještě neplyne, že bychom měli popírat teorii poklesu podílu variabilního kapitálu vzhledem ke konstantnímu, v poměru ke konstantnímu. Marxova teorie pouze tvrdí, že poměr v/c (v variabilní kapitál, c = konstantní kapitál) má vcelku klesající tendenci, i kdyby dokonce v na jednotku výměry vzrůstalo; vyvrací to snad Marxovu teorii, jestliže přitom c vzrůstá ještě rychleji? Pokud jde o zemědělství kapitalistických zemí jakožto celek, zjišťujeme, že v klesá a c stoupá. Zemědělského obyvatelstva a zemědělských dělníků ubývá jak v Německu, tak i ve Francii a v Anglii, zatímco počet strojů používaných v zemědělství stoupá. V Německu například počet zemědělského obyvatelstva od roku 1882 do roku 1895 klesl z 19,2 miliónu na 18,5 (počet zemědělských námezdních dělníků klesl z 5,9 miliónu na 5,6 ), zatímco počet strojů používaných v zemědělství vzrostl ze 458 369 na 913 391[a]; počet parních strojů používaných v zemědělství stoupl z 2731 (1879) na 12 856 (1897); přitom se jejich výkonnost vyjádřená v koňských silách zvýšila ještě víc. Počet hovězího dobytka stoupl z 15,8 na 17,5 miliónu kusů a prasat z 9,2 na 12,2 miliónu kusů (1883 a 1892). Ve Francii se snížil počet zemědělského obyvatelstva ze 6,9 miliónu („samostatných“) v roce 1882 na 6,6 miliónu v roce 1892, kdežto počet zemědělských strojů se zvyšoval takto: v roce 1862 — 132 784, v roce 1882 — 278 896, v roce 1892 — 355 795; počet hovězího dobytka: 12,0 — 13,0 — 13,7 miliónu kusů; koní 2,91 — 2,84 — 2,79 miliónu (pokles počtu koní v letech 1882—1892 je méně významný než pokles počtu zemědělského obyvatelstva). Takže celkem vzato, pokud jde o současné kapitalistické země, dějiny potvrdily, že Marxův zákon lze aplikovat na zemědělství, a vůbec jej nevyvrátily. Chyba pana Bulgakova je v tom, že příliš neuváženě povýšil jednotlivá agronomická fakta na úroveň obecných ekonomických zákonů, aniž je pozorně prozkoumal. Zdůrazňujeme „obecných“, protože ani Marx, ani jeho žáci se nikdy na tento zákon nedívali jinak než jako na zákon obecných tendencí kapitalismu, a vůbec ne jako na zákon platný pro všechny jednotlivé případy. Dokonce i pokud jde o průmysl, sám Marx řekl, že období technických přeměn (kdy poměr v/c klesá) se střídají s obdobími pokroku na dané technické základně (kdy se poměr v/c nemění a v ojedinělých případech může i stoupat). Z dějin průmyslu kapitalistických zemí známe případy, kdy tento zákon přestává platit pro celá průmyslová odvětví; například když se velké kapitalistické dílny (nepřesně nazývané továrnami) rozpadají a na jejich mlsto nastupuje kapitalistická domácká práce. Pokud pak jde o zemědělství, není nejmenších pochyb, že kapitalistický vývojový proces v něm probíhá nesrovnatelně složitěji a má nepoměrně rozmanitější formy.

Přejděme ke Kautskému. Přehled zemědělství za feudalismu, jímž Kautsky začíná, je prý „zpracován velmi povrchně a je zbytečný“. Těžko chápeme motivy takového verdiktu. Jsme přesvědčeni, že k tomu, aby pan Bulgakov uskutečnil svůj plán a podal soustavný výklad kapitalistického vývoje v zemědělství, bude nutně muset načrtnout hlavní rysy předkapitalistické ekonomiky zemědělství. Jinak nelze pochopit ani charakter kapitalistické ekonomiky, ani oněch přechodných forem, které ji spojují s feudální ekonomikou. Sám pan Bulgakov uznává obrovský význam „té formy, kterou zemědělství mělo na začátku (podtrženo panem Bulgakovem) své kapitalistické éry“. Kautsky právě „začátkem kapitalistické éry“ evropského zemědělství začíná. A přehled feudálního zemědělství vypracoval Kautsky podle našeho názoru skvěle: pozoruhodně přesně, se schopností vybrat to hlavní a podstatné a neutápět se v podřadných detailech, což je pro tohoto autora typické. Kautsky v úvodu především maximálně přesně a správně formuluje otázku a důrazně podotýká: „Není nejmenší pochyby a jsme ochotni to pokládat a priori (von vornherein) za prokázané, že zemědělství se nevyvíjí podle téže šablony jako průmysl: podléhá vlastním zákonům“ (S. 5—6). Považuje za nutné „prozkoumat, zda kapitál ovládá zemědělství a jak je ovládá, jak je přetváří, jak podkopává staré výrobní formy a formy vlastnictví a jak vytváří nezbytnost forem nových“ (S. 6). Takto a jedině takto položená otázka může vést k uspokojivému objasnění „vývoje zemědělství v kapitalistické společnosti“ (název prvního, teoretického oddílu Kautského knihy).

Na začátku „kapitalistické éry“ bylo zemědělství v rukou rolníka, který byl podle obecného pravidla podřízen feudálnímu režimu společenského hospodářství. A Kautsky charakterizuje především soustavu rolnického hospodářství, spojení zemědělství s domáckým průmyslem, dále prvky rozkladu tohoto ráje maloburžoazních a konzervativních autorů (à la Sismondi), význam lichvářství, postupné „pronikání třídního antagonismu rozrušujícího starou harmonii a společenství zájmů na venkov, do lůna samého rolnického hospodářství“ (S. 13). Tento proces začal už ve středověku, ale dodnes není definitivně ukončen. Tuto větu zdůrazňujeme proto, že nám rázem ukazuje, jak neoprávněné je tvrzení pana Bulgakova, že Kautsky si ani nepoložil otázku, kdo byl nositelem technického pokroku v zemědělství. Kautsky si tuto otázku naprosto přesně položil a přesně na ni odpověděl, a každý, kdo si jeho knihu pozorně přečetl, odnese si z ní onu pravdu (narodniky, agronomy a mnoha jinými často zapomínanou), že nositelem technického pokroku v moderním zemědělství je vesnická buržozaie, drobná i velká, přičemž velká buržoazie (jak ukázal Kautsky) hraje v tomto směru významnější úlohu než drobná buržoazie.

II

Kautsky potom (ve III. kapitole) popisuje hlavní rysy feudálního zemědělství — převahu trojhonného hospodářství, tohoto nejkonzervativnějšího způsobu obdělávání půdy; útlak a vyvlastňování rolnictva velkostatkářskou šlechtou; to, jak tato šlechta organizuje feudálně kapitalistické hospodářství; přeměnu rolníka v hladovějícího chudáka (Hungerleider) během 17. a 18. století; rozvoj buržoazního rolnictva (Grossbauern, kteří se neobejdou bez najímání zemědělských dělníků a nádeníků), kterému už nevyhovují staré formy agrárních vztahů a pozemkového vlastnictví; rozbití těchto forem a uvolnění cesty pro „kapitalistické, intenzívní zemědělství“ (S. 26) silami buržoazní třídy, která se vyvinula v průmyslu a ve městech; když to všechno Kautsky popsal, přechází k charakteristice „moderního (moderne) zemědělství“ (IV. kapitola).

V této kapitole pozoruhodně přesně, hutně a jasně vykresluje grandiózní revoluci, kterou kapitalismus provedl v zemědělství, když místo rutinovaného řemesla zbídačených a zaostalých rolníků začal vědecky uplatňovat agronomii, pohnul staletou strnulostí zemědělství a dal (a nadále dává) impuls k rychlému rozvoji výrobních sil společenské práce. Trojhonná soustava byla nahrazena střídavým osevním postupem, zlepšila se péče o dobytek a obdělávání půdy, zvýšily se výnosy, výrazně pokročila specializace zemědělství a dělba práce mezi jednotlivými hospodářstvími. Předkapitalistickou jednotvárnost vystřídala rostoucí rozmanitost provázená technickým pokrokem ve všech zemědělských odvětvích. V zemědělství se začalo čím dál více používat strojů a páry; začíná se užívat elektřiny, které je podle slov odborníků souzeno, aby v tomto výrobním odvětví sehrála ještě větší úlohu než pára. Více se využívalo příjezdových cest, meliorace a umělých hnojiv podle fyziologických vlastností rostlin; na zemědělství se začaly aplikovat poznatky z bakteriologie. Názor pana Bulgakova, že Kautsky „nedoprovází tyto údaje[b] ekonomickou analýzou“, je zcela neopodstatněný. Kautsky přesně ukazuje, jak tento převrat souvisí s rozšiřováním trhu (zejména s rozrůstáním měst), s tím, jak se zemědělství podřizuje konkurenci, která si vynutila jeho přebudování a specializaci. „Tento převrat, vyvolaný městským kapitálem zesiluje zemědělcovu závislost na trhu a neustále mění též tržní podmínky, které jsou pro něho důležité. Výrobní odvětví, které bylo výnosné, dokud byl nejbližší trh spojen se světovým trhem pouze silnicí, stává se nevýnosným a musí být nezbytně vystřídáno jiným výrobním odvětvím, jakmile krajem vede železnice. Přiváží-li železnice levnější obilí, stává se výroba obilí nevýnosnou, současně však vzniká možnost odbytu pro mléko. Růst oběhu zboží umožňuje přinášet do země nové nebo zušlechtěné odrůdy rostlin“ atd. (S. 37—38). „Za feudalismu,“ říká Kautsky, „existovalo pouze malé zemědělství, neboť statkář obdělával svá pole týmž inventářem jako rolníci. Teprve kapitalismus poprvé vytvořil možnost zemědělské velkovýroby, technicky racionálnější, než je malovýroba.“ Když Kautsky mluví o strojích v zemědělství (mimochodem přesně ukazuje specifiku zemědělství v tomto směru), vysvětluje kapitalistický charakter jejich použití, jejich vliv na dělníky, význam strojů jakožto faktoru pokroku, „reakční utopičnost“ návrhů omezit používání strojů v zemědělství. „Stroje v zemědělství budou mít nadále svou přetvářející úlohu: zemědělské dělníky budou vyhánět do měst a poslouží tak jako mocný prostředek jednak ke zvyšování mezd na venkově, jednak k dalšímu pokroku v používání strojů v zemědělství“ (S. 41). Dodejme, že ve zvláštních kapitolách Kautsky podrobně vysvětluje jak kapitalistický charakter moderního zemědělství, tak vztah velkovýroby k malovýrobě a proletarizaci rolnictva. Tvrzení pana Bulgakova, že Kautsky „si neklade otázku, proč byly všechny tyto zázračné změny nutné“, je, jak vidíme, zcela nepravdivé.

V V. kapitole (Kapitalistický ráz moderního zemědělství) vykládá Kautsky Marxovu teorii hodnoty, zisku a renty. „Bez peněz je moderní zemědělská výroba nemyslitelná,“ praví Kautsky, „čili, což je totéž, je nemyslitelná bez kapitálu, neboť při nynějším výrobním způsobu se může kterákoli peněžní suma, jež neslouží osobní spotřebě, změnit v kapitál, tj. v hodnotu plodící nadhodnotu, a zpravidla se skutečně v kapitál mění. Moderní zemědělská výroba je tedy výrobou kapitalistickou“ (S. 56). Toto místo nám mimo jiné umožňuje kvalifikovat tento výrok pana Bulgakova: „Užívám tohoto termínu (kapitalistické zemědělství) v obvyklém smyslu (v témž smyslu jej užívá i Kautsky), tj. ve smyslu zemědělského hospodaření ve velkém. Ve skutečnosti však (sic!) za kapitalistické organizace celého národního hospodářství vůbec neexistuje nekapitalistické zemědělství, neboť je jako celek určováno obecnými podmínkami organizace výroby, a jedině v rámci této výroby lze rozlišovat zemědělskou velkovýrobu, zemědělské podnikání a zemědělskou malovýrobu. Pro lepší srozumitelnost je i zde zapotřebí nového termínu.“ Takže to vypadá, jako by pan Bulgakov opravil Kautského... „Ve skutečnosti však“, jak čtenář vidí, Kautsky vůbec nepoužívá termínu „kapitalistické zemědělství“ v onom „obvyklém“ a nepřesném významu, jak ho užívá pan Bulgakov. Kautsky velmi dobře ví a velmi přesně a jasně říká, že při kapitalistickém výrobním způsobu je každá zemědělská výroba „zpravidla“ kapitalistická. Aby podepřel tento názor, uvádí prostý fakt, že moderní zemědělství potřebuje peníze, a peníze, které nejdou na osobní spotřebu, se stávají v dnešní společnosti kapitálem. Domníváme se, že je to poněkud jasnější než „oprava“ pana Bulgakova a že Kautsky plně prokázal, že se lze obejít i bez „nového termínu“.

V V. kapitole své knihy Kautsky mimo jiné tvrdí, že i pachtovní systém, který se tolik ujal v Anglii, i hypotekární systém, který se překvapivě rychle šíří na evropském kontinentu, vyjadřují v podstatě týž proces — proces odlučování zemědělce od půdy[c]. V kapitalistickém farmářském systému je toto oddělení nad slunce jasnější. V hypotekárním systému je tato věc „méně jasná a není tak prostá, ale v podstatě jde o totéž“ (S. 86). Je to zřejmě skutečně tak, že zastavit půdu znamená zastavit nebo prodat pozemkovou rentu. Při hypotekárním i při pachtovním systému se tedy příjemci renty (== pozemkoví vlastníci) oddělují od příjemců podnikatelského zisku (= zemědělců, zemědělských podnikatelů). Panu Bulgakovovi „vůbec není jasný význam tohoto tvrzení Kautského. Stěží lze považovat za dokázané, že by hypotéka vyjadřovala odloučení půdy od zemědělce. Za prvé nelze dokázat, že by zadluženost pohlcovala celou rentu, to se může stát leda výjimečně...“ Na to odpovídáme: není vůbec zapotřebí dokazovat, že úroky z hypotekárních dluhů pohlcují celou rentu, stejně jako není zapotřebí dokazovat, že se skutečné pachtovné kryje s rentou. Stačí dokázat, že hypotekární zadluženost obrovsky vzrůstá, že se pozemkoví vlastníci snaží všechnu svou půdu zatížit hypotékou, že chtějí prodat celou rentu. O tom, že taková tendence tady je — při teoretické ekonomické analýze může jít jedině o tendence — nelze pochybovat. A nelze tedy pochybovat ani o procesu oddělování půdy od zemědělce. Spojení příjemce renty a příjemce podnikatelského zisku v jedné osobě je „z historického hlediska výjimkou“ (ist historisch eine Ausnahme, S. 91). „Za druhé v každém daném případě je třeba rozebrat příčiny a zdroje zadluženosti, abychom pochopili její význam.“ To je patrně tisková chyba nebo přeřeknutí. Pan Bulgakov nemůže žádat, aby ekonom (pojednávající o „vývoji zemědělství v kapitalistické společnosti“ vůbec) musel, nebo třeba jen mohl zkoumat příčiny zadluženosti „v každém daném případě“. Chtěl-li tím pan Bulgakov říci, že je třeba analyzovat příčiny zadluženosti v různých zemích v různých obdobích, pak s ním nemůžeme souhlasit. Kautsky má zcela pravdu v tom, že monografií o agrární otázce se nahromadilo příliš mnoho a že naléhavým úkolem současné teorie vůbec není psaní dalších monografií, ale „zkoumání základních tendencí kapitalistické evoluce v zemědělství v jejím celku“ (Vorrede, S. VI). K těmto základním tendencím patří nepochybně i oddělování půdy od zemědělce formou vzrůstající hypotekární zadluženosti. Kautsky přesně a jasně vymezil skutečný význam hypoték, jejich historickou pokrokovost (oddělení půdy od zemědělce je jednou z podmínek zespolečenštění zemědělství, S. 88), jejich nezbytnou úlohu v kapitalistickém vývoji zemědělství[d]. Všechny Kautského úvahy na toto téma jsou teoreticky neobyčejně cenné a jsou účinnou zbraní proti tak rozšířenému (zvláště v „každé příručce o ekonomice zemědělství“) buržoaznímu krasořečnění o tom, jakou „pohromou“ je zadluženost a jaká „pomocná opatření“ se mají podnikat. „...Za třetí,“ uzavírá pan Bulgakov, „propachtovávaná půda může být také zatížena hypotékou a v tomto smyslu se může stát půdou nepropachtovanou.“ Zvláštní argument! Ať nám pan Bulgakov ukáže jediný ekonomický jev, jedinou ekonomickou kategorii, které by se neprolínaly s jinými. Případy, kdy je pacht spojen s hypotékou, nevyvracejí, ba dokonce ani neoslabují teoretickou tezi, že proces odlučování půdy od zemědělce se projevuje ve dvou formách: v pachtovním systému a v hypotekární zadluženosti.

Za „ještě neočekávanější“ a „zcela nesprávné“ prohlašuje pan Bulgakov rovněž Kautského tvrzení, že „země s rozvinutým pachtovním systémem jsou zároveň zeměmi s převažujícím velkým pozemkovým vlastnictvím“ (S. 88). Kautsky zde mluví o koncentraci pozemkového vlastnictví (za pachtovního systému) a koncentraci hypoték (v systému, v němž pozemkoví vlastníci sami hospodaří) jako o podmínce usnadňující odstranění soukromého pozemkového vlastnictví. O koncentraci pozemkového vlastnictví, pokračuje Kautsky, neexistují statistické údaje, „které by umožňovaly sledovat, jak se spojují různé majetky v jedněch rukou“, ale „vcelku lze mít za to“, že zvýšení počtu pachtů a výměry propachtovávané půdy jde ruku v ruce s koncentrací pozemkového vlastnictví. „Země s rozvinutým pachtovním systémem jsou zároveň zeměmi s převažujícím velkým pozemkovým vlastnictvím.“ Je jasné, že celá tato Kautského úvaha platí jen o zemích s rozvinutým pachtovním systémem, ale pan Bulgakov poukazuje na Východní Prusko, na němž „by rád demonstroval“, jak pachtů přibývá a zároveň se velké pozemkové vlastnictví drobí, a chce tímto ojedinělým případem Kautského vyvrátit! Jenom škoda, že pan Bulgakov zapomíná čtenáře informovat, že Kautsky sám poukazuje na drobení velkých panství a vzrůst rolnických pachtů v oblastech na východ od Labe a že přitom vysvětluje, jak uvidíme dále, skutečný význam těchto procesů.

Koncentraci pozemkového vlastnictví v zemích s hypotekární zadlužeností dokazuje Kautsky koncentrací hypotečních ústavů. Panu Bulgakovovi se to nezdá dost průkazné. Podle jeho mínění „to docela dobře může být tím, že dochází k dekoncentraci kapitálu (akciemi) zároveň s koncentrací úvěrových ústavů“. Ale o tohle už se s panem Bulgakovem přít nebudeme.

III

Kautsky tedy probral hlavní rysy feudálního a kapitalistického zemědělství a nyní přechází k „velkovýrobě a malovýrobě“ (VI. kap.) v zemědělství. Tato kapitola je jednou z nejlepších. Kautsky v ní nejprve rozebírá „technickou převahu velkovýroby“. Upozorňuje na přednosti velkovýroby, ale rozhodně nepodává nějakou abstraktní formuli, která by ignorovala obrovskou rozmanitost vztahů v zemědělství (jak se zcela neodůvodněně domnívá pan Bulgakov), nýbrž naopak jasně a zřetelně poukazuje na to, že se musí k této rozmanitosti přihlížet, má-li se teoretický zákon aplikovat v praxi. Převaha zemědělské velkovýroby nad malovýrobou „je samozřejmá“ jedině „za jinak stejných podmínek“. (S. 100. Podtrženo mnou.) To za prvé. Vždyť ani v průmyslu neplatí zákon o převaze velkovýroby tak absolutně a zjednodušeně, jak se někdy soudívá; i tam je plná platnost zákona zajištěna teprve tehdy, jsou-li „ostatní podmínky“ stejné (a to ve skutečnosti nebývá tak často). V zemědělství, kde jsou vztahy nesrovnatelně složitější a rozmanitější, je plná platnost zákona o převaze velkovýroby podmíněna ještě mnohem přísněji. Kautsky například velmi trefně poznamenává, že na hranici mezi rolnickým a malým statkářským hospodářstvím dochází „ke změně kvantity v kvalitu“: velké rolnické hospodářství může mít „ne-li technickou, tedy alespoň ekonomickou převahu“ nad malým statkem. Náklady na vědecky školeného správce (což je jednou z důležitých předností velkovýroby) příliš zatěžují malý statek, a vede-li hospodářství sám majitel, počíná si často pouze „junkersky“, ale vůbec ne vědecky. Za druhé převaha velkovýroby v zemědělství platí jen po určitou hranici. Kautsky pak v dalším výkladu tuto hranici podrobně zkoumá. Je také samozřejmé, že tato hranice není stejná ve všech zemědělských odvětvích a za různých společenskoekonomických podmínek. Za třetí Kautsky vůbec neignoruje to, že „prozatím“ existují i taková zemědělská odvětví, ve kterých může malovýroba podle názoru odborníků konkurovat, např. zahradnictví, vinohradnicví, pěstování průmyslových plodin apod. (S. 115). Ovšem pěstování těchto plodin je zcela podřadné ve srovnání s rozhodujícími (entscheidenden) odvětvími zemědělství: s obilnářstvím a dobytkářstvím. Ostatně také „v zahradnictví a ve vinohradnictví je už dost úspěšných velkozávodů“ (S. 115). Proto „mluvíme-li o zemědělství všeobecně (im allgemeinen), pak takové druhy plodin, v nichž má malý závod nad velkým závodem převahu, sotva stojí za zmínku a lze tedy jednoznačně říci, že velkovýroba má nad malovýrobou rozhodující převahu“ (S. 116).

Když Kautsky dokázal technickou převahu velkovýroby v zemědělství (jeho argumenty vyložíme podrobněji dále, až budeme rozebírat námitky pana Bulgakova), klade si otázku: „Co může proti těmto přednostem velkovýroby postavit malovýroba?“ a odpovídá: „Větší píli a větší péči pracovníka, který na rozdíl od námezdního dělníka pracuje pro sebe, a nenáročnost malého samostatného zemědělce, která převyšuje dokonce skromnost zemědělského dělníka“ (S. 106); a celou řadou výmluvných údajů o postavení rolníků ve Francii, v Anglii a v Německu. Kautsky staví mimo veškerou pochybnost fakt, že „v malovýrobě existuje nadměrná práce a nedostatečná spotřeba“. Nakonec ještě poukazuje na to, že převaha velkovýroby se projevuje rovněž ve snaze rolníků zřizovat družstva: „Družstevní výroba je velkovýroba.“ Víme, jak pro družstva drobných zemědělců horují maloburžoazní ideologové, zvláště pak ruští narodnici (jmenujme třeba jen výše citovanou knihu pana Kablukova). Tím větší význam má proto Kautského skvělá analýza úlohy družstev. Družstva drobných rolníků jsou nepochybně článkem hospodářského pokroku, znamenají však přechod ke kapitalismu (Fortschritt zum Kapitalismus), a vůbec ne ke kolektivismu, jak se často soudívá a tvrdívá (S. 118). Družstva nesnižují, nýbrž zvyšují převahu (Vorsprung) velkovýroby v zemědělství nad malovýrobou, protože velcí hospodáři mají větší možnosti zřizovat družstva a více této možnosti využívají. Že společná, kolektivní velkovýroba stojí výš než kapitalistická velkovýroba, to Kautsky samozřejmě naprosto uznává. Poukazuje na pokusy Owenových stoupenců v Anglii s kolektivním vedením zemědělství[e] a na obdobné zkušenosti obcí ve Spojených státech severoamerických. Všechny tyto experimenty, říká Kautsky, nezvratně dokazují, že je zcela možné, aby lidé vedli velké moderní zemědělství kolektivně. Jenomže aby se tato možnost změnila ve skutečnost, k tomu je nutná „celá řada jistých ekonomických, politických a intelektuálních podmínek“. Malovýrobce (řemeslník i rolník) nemůže přejít ke kolektivní výrobě, protože mu v tom brání nesmírně slabě vyvinutá solidarita a disciplinovanost, brání mu v tom jeho izolovanost a „vlastnický fanatismus“, který je vlastní nejen západoevropským rolníkům, ale dodejme — i ruským „občinovým“ rolníkům (vzpomeňte si na A. N. Engelgardta a G. Uspenského). „Bylo by pošetilé očekávat,“ prohlašuje Kautsky kategoricky, „že rolník přejde v dnešní společnosti k družstevní výrobě“ (S. 129).

Tak mimořádně bohatý je tedy obsah VI. kapitoly Kautského knihy. Pan Bulgakov je s touto kapitolou obzvláště nespokojen. Kautsky se prý provinil „těžkým hříchem“, protože směšuje různé pojmy, „technické přednosti jsou směšovány s ekonomickými“. Kautsky „vychází z nesprávného předpokladu, že technicky dokonalejší výrobní způsob je i ekonomicky dokonalejší, tj. životaschopnější“. Tento rázný odsudek pana Bulgakova je naprosto neopodstatněný, jak už se čtenář, doufejme, z našeho výkladu Kautského pracovního postupu přesvědčil. Kautsky rozhodně nesměšuje techniku a ekonomiku[f] a postupuje zcela správně, sleduje vztah mezi velkovýrobou a malovýrobou v zemědělství za jinak stejných podmínek kapitalistického hospodářství. Hned v první větě první podkapitoly VI. kapitoly Kautsky přesně poukazuje na tuto souvislost mezi stupněm rozvoji kapitalismu a stupněm obecné použitelnosti zákona o převaze zemědělské velkovýroby: „Čím více se zemědělství stává kapitalistickým, tím více se v něm prohlubuje kvalitativní rozdíl mezi technikou malovýroby a velkovýroby“ (S. 92). V předkapitalistickém zemědělství tento kvalitativní rozdíl neexistoval. Co však říci o přísném ponaučení, které pan Bulgakov udílí Kautskému: „Ve skutečnosti má být otázka formulována takto: Jaký význam mohou mít při konkurenci velkovýroby a malovýroby za daných sociálně ekonomických podmínek jednotlivé specifické rysy těchto dvou výrobních forem?“ Je to „oprava“ přesně stejného typu, jakou jsme se zabývali výše.

Podívejme se teď, jak pan Bulgakov vyvrací Kautského argumenty o technických přednostech velkovýroby v zemědělství. Kautsky říká: „Jeden z nejdůležitějších rozdílů mezi průmyslem a zemědělstvím je v tom, že v zemědělství tvoří vlastní hospodářský závod (Wirtschaftsbetrieb) a domácnost (Haushalt) ještě stále pevnou jednotu, což v průmyslu není.“ A že větší domácnost má výhody oproti malé v úspoře práce i materiálu, to je sotva třeba dokazovat... První nakupuje (všimněte si! V. I.) „petrolej, cikorku a margarín ve velkém, druhá v malém atd.“ (S. 93). Pan Bulgakov „opravuje“: „Kautsky tím nechtěl říci, že je to technicky výhodnější, ale že to stojí méně!“... Není snad jasné, že i v tomto případě (jako i ve všech ostatních) je pokus pana Bulgakova „opravovat“ Kautského více než nezdařilý? A přísný kritik pokračuje: „Tento argument je sám o sobě rovněž velmi pochybný, protože za určitých podmínek nemusí hodnota jednotlivých rolnických chalup tvořit součást hodnoty produktu, kdežto hodnota společného domácího hospodářství ji tvoří, a ještě k tomu s úrokem. Závisí to rovněž na sociálně ekonomických podmínkách, které by měly být zkoumány místo domnělých technických předností velkovýroby nad malovýrobou...“ Za prvé pan Bulgakov zapomíná na jednu maličkost, že totiž Kautsky nejdřív zkoumá relativní význam velkovýroby a malovýroby za jinak stejných podmínek a v dalším výkladu pak podrobně rozebírá i tyto podmínky. Pan Bulgakov tudíž chce shrnout na jednu hromadu různé otázky. Za druhé. Jak může hodnota rolnických chalup netvořit součást produktu? Jedině tak, že rolník „nepočítá“ hodnotu svého stavebního dřeva nebo své práce při stavbě nebo opravě chalupy. A protože rolník vede stále ještě naturální hospodářství, může samozřejmě „nepočítat“ svou práci a pan Bulgakov marně zapomíná čtenáře informovat, že Kautsky na to naprosto přesně a jasně poukazuje na s. 165—167 své knihy (kap. VIII, Proletarizace rolníka). Jenže teď je řeč o „sociálně ekonomických podmínkách“ kapitalismu, a nikoli o naturálním nebo prostém zbožním hospodářství. Avšak „nepočítat“ svou práci v kapitalistických společenských poměrech znamená dávat svou práci zdarma (kupci nebo jinému kapitalistovi), znamená pracovat za neúplnou úhradu pracovní síly, znamená snižovat své potřeby pod normální úroveň. Tento rozdíl malovýroby Kautsky, jak jsme viděli, plně uznal a správně zhodnotil. Pan Bulgakov ve své námitce proti Kautskému opakuje obvyklý postup a obvyklou chybu buržoazních a maloburžoazních ekonomů. Tito ekonomové už otrávili kdekoho neustálým opěvováním „životaschopnosti“ malého rolníka, který prý nemusí počítat svou práci, nemusí se hnát za ziskem, rentou aj. Tito dobráci však zapomněli, že ve svých úvahách pletou dohromady „sociálně ekonomické podmínky“ naturálního hospodářství, prosté zbožní výroby a kapitalismu. Kautsky všechny tyto chyby skvěle vysvětluje, přičemž přísně rozlišuje jednotlivé systémy společenskoekonomických vztahů. „Jestliže se zemědělský závod malého rolníka dostal z dosahu zbožní výroby,“ říká, „tvoří-li pouze kus domácnosti, zůstává také mimo dosah centralizačních tendencí moderního výrobního způsobu. Nechť je jeho parcelové hospodářství jakkoli neracionální a stojí ho spoustu sil, pevně se ho drží, právě tak jako se jeho žena drží své nuzné domácnosti, která i při největším vynaložení pracovní síly dosahuje pouze ubohých výsledků, je však jedinou oblastí, kde se nemusí podřizovat cizí vůli a kde ji nikdo nevykořisťuje“ (S. 165). Jiná věc je, když je naturální hospodářství vytlačováno hospodářstvím zbožním. Rolník musí prodávat výrobky, nakupovat nářadí, přikupovat půdu. Pokud je prostým výrobcem zboží, může se spokojit s životní úrovní námezdního dělníka; nepotřebuje zisk ani rentu, může zaplatit za půdu vyšší cenu, než by mohl zaplatit kapitalistický podnikatel (S. 166). Jenomže prostá zbožní výroba je vytlačována kapitalistickou výrobou. Jestliže rolník například zatíží svou půdu hypotékou, musí z ní už dostat i rentu, kterou prodal věřiteli. Na tomto vývojovém stupni lze považovat rolníka za prostého výrobce zboží jen formálně. De facto má už obvykle co dělat s kapitalistou — věřitelem, kupcem, průmyslovým podnikatelem, u kterého si musí hledat „vedlejší výdělek“, tj. prodávat mu svou pracovní sílu. V tomto stadiu — a Kautsky, znovu opakujeme, srovnává zemědělskou velkovýrobu a malovýrobu v kapitalistické společnosti — možnost „nepočítat svou práci“ znamená pro rolníka jen jediné: dřít se jako kůň a donekonečna omezovat své potřeby.

Stejně neopodstatněné jsou i ostatní námitky pana Bulgakova. Malovýroba připouští v menším rozsahu používání strojů; malý rolník sežene úvěr obtížněji a dráž, říká Kautsky. Pan Bulgakov shledává, že tyto argumenty jsou nesprávné, a poukazuje na... zemědělská družstva! Přitom přechází naprostým mlčením argumenty Kautského, který zhodnotil tato družstva a jejich význam, jak jsme už uvedli výše. Pokud jde o stroje, pan Bulgakov opět Kautskému vytýká, že si nepoložil „ekonomickou otázku obecněji: jaká je vůbec ekonomická úloha strojů v zemědělství“ (pan Bulgakov už zapomněl na IV. kapitolu Kautského knihy!) „a jsou-li v něm také tak nezbytným nástrojem jako ve zpracovatelském průmyslu.“ Kautsky jasně ukázal kapitalistický charakter užívání strojů v moderním zemědělství (S. 39, 40n.), poukázal na specifiku zemědělství, která způsobuje „technické a ekonomické obtíže“ při používání strojů v zemědělství (S. 38n.), uvedl údaje o hojnějším užívání strojů (40), o jejich technickém významu (42n.) a o úloze páry a elektřiny. Kautsky ukázal, jak velká rozloha hospodářství je podle agronomických údajů nutná, aby se různých strojů plně využilo (94), ukázal, že podle údajů německého soupisu z roku 1895 procento hospodářství, která používají strojů, pravidelně a rychle stoupá od malých hospodářství k velkým (2 % v hospodářstvích do 2 ha; 13,8 % v hospodářstvích s 2—5 ha; 45,8 % v hospodářstvích s 5—20 ha; 78,8 % v hospodářstvích s 20—100 ha; 94,2 % v hospodářstvích se 100 a více hektary). Pan Bulgakov by si přál místo těchto údajů vidět „obecné“ úvahy o „nepřemožitelnosti“ nebo přemožitelnosti strojů...!

„Tvrzení, že při malovýrobě připadá větší počet tažného dobytka na hektar... je nepřesvědčivé..., protože se přitom nesleduje..., jak intenzívně hospodářství dobytka využívá,“ říká pan Bulgakov. Otevřeme-li Kautského knihu na stránce, kde toto tvrzení je, čteme: „Velký počet krav v drobných hospodářstvích“ (v propočtu na 1000 hektarů) „závisí nikoliv v bezvýznamné míře také na tom, že se rolník zabývá více chovem dobytka a méně výrobou obilovin než velký hospodář, ale rozdíl v chovu koní tím objasněn být nemůže“ (s. 96, kde jsou uvedeny údaje o Sasku z roku 1860, o celém Německu z roku 1883 a o Anglii z roku 1880). Připomeňme, že i v Rusku odhalila zemstevní statistika stejný zákon, který vyjadřuje převahu zemědělské velkovýroby nad malovýrobou: velká rolnická hospodářství vystačí s menším počtem dobytka a inventáře na jednotku plochy[g].

Pan Bulgakov nevyložil argumenty Kautského o převaze velkovýroby nad malovýrobou v kapitalistickém zemědělství ani zdaleka úplně. Převaha zemědělské velkovýroby nespočívá jen v menších ztrátách obdělávané plochy, v úsporách na živém a mrtvém inventáři a v jeho dokonalejším využití, ve větších možnostech pro použití strojů, ve větší dosažitelnosti úvěru, ale i v komerční převaze velkovýroby, v tom, že využívá vědecky školených správců (Kautsky, S. 104). Zemědělská velkovýroba ve větší míře využívá kooperace dělníků a dělby práce. Zvlášť velký význam připisuje Kautsky vědeckému agronomickému vzdělání zemědělce. „Důkladně vědecky vzdělaného zemědělce si může držet jen takové hospodářství, které je dosti veliké, aby práce s řízením hospodářství a dohledem na ně plně zaměstnala pracovní sílu této osoby“ (S. 98: „Tato velikost hospodářství se mění podle druhu výroby“ od 3 hektarů při pěstování vinné révy do 500 hektarů při extenzívním hospodaření). Kautsky přitom uvádí zajímavý a nanejvýš charakteristický fakt, že rozšíření nižších a středních zemědělských škol nepřináší užitek rolníkovi, ale statkáři, protože mu školy dodávají podúředníky (totéž lze pozorovat i v Rusku). „Vyšší vzdělání, kterého je zapotřebí k dokonale racionální výrobě, je ovšem velmi těžko slučitelné se současnými existenčními podmínkami rolníka. To pochopitelně neznamená odsuzování vyššího vzdělání, nýbrž životních podmínek rolníka. Znamená to jen tolik, že rolnická výroba se oproti velkovýrobě neopírá o své vyšší výkony, nýbrž o své nižší nároky“(99). Velkovýroba si musí držet nejen rolnické pracovní síly, ale i městské pracovní síly, které úrovní svých potřeb stojí neporovnatelně výš.

Neobyčejně zajímavé a důležité údaje, které Kautsky uvádí jako důkaz „nadměrné práce a nedostatečné spotřeby v malovýrobě“, považuje pan Bulgakov za „několik (!) nahodilých (??) citátů“. Pan Bulgakov „hodlá“ uvést stejné množství „citátů opačného rázu“. Zapomíná jen říci, nehodlá-li rovněž vyslovit opačné tvrzení, které by začal dokazovat „citáty opačného rázu“. V tom je přece podstata věci! Nehodlá snad pan Bulgakov tvrdit, že velkovýroba v kapitalistické společnosti se liší od rolnické malovýroby nadměrnou dřinou a sníženou spotřebou pracovníka? Pan Bulgakov je dosti opatrný, než aby přišel s tak komickým tvrzením. Domnívá se, že může nadměrnou práci a omezené potřeby rolníků obejít poznámkou, že „někde si rolníci žijí blahobytně, jinde bídně“!! Co byste řekli o ekonomovi, který by místo zobecnění údajů o situaci malovýroby a velkovýroby začal zkoumat, jaké jsou rozdíly v „zámožnosti“ obyvatelstva jednotlivých „krajů“? Co byste řekli o ekonomovi, který by fakt, že domáčtí výrobci ve srovnání s továrními dělníky pracují mnohem více při nižší spotřebě, obešel poznámkou, že „někde si domáčtí výrobci žijí blahobytně, jinde bídně“? Pokud však jde o domácké výrobce, pan Bulgakov píše: „Kautsky měl zřejmě v duchu před sebou paralelu s Hausindustrie, kde nadměrná práce nemá technické hranice“ (jako v zemědělství), „avšak tato paralela se sem nehodí“. Na to odpovíme, že pan Bulgakov zřejmě četl knihu, kterou kritizuje, krajně nepozorně, protože paralelu s Hausindustrie „neměl Kautsky v duchu před sebou“, ale poukazuje na ni výslovně a přesně hned na první stránce podkapitoly věnované nadměrné práci (kap. VI, b, S. 106): „Tak jako v domáckém průmyslu (Hausindustrie), tak i v drobném rolnickém hospodářství působí práce dětí v rodině ještě zhoubněji než jejich práce za mzdu u cizích lidí.“ Pan Bulgakov sice velmi rezolutně prohlásil, že tato paralela se sem nehodí, přesto se však hluboce mýlí. V průmyslu nemá nadměrná práce technické hranice, ale pro rolníka je „omezena technickými podmínkami zemědělství“, soudí pan Bulgakov. Rádi bychom věděli, kdo to vlastně směšuje techniku s ekonomikou, zda Kautsky nebo pan Bulgakov. Jakápak technika zemědělství nebo domáckého průmyslu, když fakta říkají, že malovýrobce v zemědělství i v průmyslu honí do práce děti od nejútlejšího věku, pracuje spoustu hodin denně, žije „šetrněji“, omezuje své potřeby tak, že v civilizované zemi vypadá jako hotový „barbar“ (Marxův výraz). Lze snad popírat, že ekonomicky jde o stejné jevy v zemědělství i v průmyslu, přičemž zemědělství má spoustu specifických zvláštností (na něž Kautsky nijak nezapomíná)? „Malý rolník nemůže pracovat víc, než vyžaduje jeho pole, i kdyby chtěl,“ říká pan Bulgakov. Jenže malý rolník může pracovat a pracuje čtrnáct, a nikoli dvanáct hodin denně; může pracovat a pracuje s abnormálním vypětím, které mu opotřebovává nervy a svaly mnohem rychleji než normální námaha. A potom, co je to za mylnou a přehnanou abstrakci redukovat všechnu rolníkovu práci jedině na polní práce? U Kautského nic takového nenajdete. Kautsky velmi dobře ví, že rolník pracuje i doma, že pracuje na stavbě a opravě své chalupy, chléva, nářadí atd., „a nepočítá“ všechnu tuto práci navíc, za kterou by námezdní dělník ve velkém hospodářství žádal obvyklou mzdu. Není tedy každému nezaujatému člověku jasné, že rolník — drobný zemědělec — má nadměrné práce nesrovnatelně víc než drobný průmyslový výrobce, je-li jen průmyslovým výrobcem? Nadměrnou práci drobného zemědělce jako obecný fakt názorně dokazuje to, že všichni buržoazní autoři jednomyslně potvrzují „přičinlivost“ a „šetrnost“ rolníka, a přitom dělníky obviňují z „lenosti“ a „rozhazovačnosti“.

Drobní rolníci — říká autor, který studoval, jak žije zemědělské obyvatelstvo ve Vestfálsku a kterého Kautsky cituje — tak nadměrně zavalují své děti prací, až to brzdí jejich fyzický vývoj; námezdní práce tak špatné stránky nemá. Jeden drobný rolník z Lincolnu řekl parlamentní komisi, která zkoumala, jak žijí rolníci v Anglii (1897): „Vychoval jsem celou rodinu a málem jsem ji udřel k smrti.“ Jiný prohlásil: „Pracujeme s dětmi až 18 hodin, průměrně 10—12 hodin.“ Třetí: „Máme tvrdší práci než nádeníci, pracujeme jako otroci.“ Před touž komisí prohlásil pan Read o postavení drobných farmářů v krajích, kde převládá zemědělství v úzkém slova smyslu, toto: „Jediným prostředkem, jak se udržet, je pro něho pracovat za dva nádeníky a nevydávat více než jeden. Jeho děti jsou víc utýrané prací a hůř vychované než děti nádeníků“ (Zpráva královské zemědělské komise, s. 34, 358. Cit. Kautsky, S. 109). Snad pan Bulgakov nemíní tvrdit, že stejně často pracují nádeníci za dva rolníky. Avšak zvlášť charakteristický je další fakt uváděný Kautským, který ukazuje, jak „rolníkovo umění hladovět (Hungerkunst) může vést k ekonomické převaze malovýroby“: porovnání výnosnosti dvou rolnických hospodářství v Bádensku vykazuje v jednom, velkém hospodářství deficit 933 marek, kdežto v druhém, o polovinu menším, přebytek 191 marek. Ale první hospodářství, kde pracovali výhradně námezdní dělníci, jim muselo poskytnout vydatnější stravu v hodnotě téměř jedné marky denně na osobu (asi 45 kopějek), zatímco v malém hospodářství pracovali výhradně členové rodiny (žena a šest odrostlých dětí), jejichž náklady na stravu (obživu) činily sotva polovinu: 48 feniků na osobu a den. Kdyby rodina drobného rolníka jedla stejně dobře jako námezdní dělníci u velkého sedláka, měl by drobný rolník deficit 1250 marek! „Jeho přebytek nepramenil z plné sýpky, ale z prázdného žaludku.“ Jakou spoustu podobných případů bychom objevili, kdyby se při srovnání „výnosnosti“ velkých a malých zemědělských závodů zároveň uváděl i přehled spotřeby a práce rolníků a námezdních dělníků[h]. Uveďme jiný propočet vyšší výnosnosti malého hospodářství (4,6 hektaru) ve srovnání s velkým (26,5 hektaru), uvedený v jednom odborném časopise. Jak se však dosáhne vyššího výnosu? ptá se Kautsky. Ukazuje se, že malému zemědělci pomáhají děti, sotva začnou běhat, kdežto velký sedlák musí na děti vydávat (škola, gymnázium). V malém hospodářství i staří lidé přes sedmdesát let „ještě zastávají plnou pracovní sílu“. „Normální nádeník, zvláště ve velkovýrobě, si při práci myslí: kdypak už přijde večerní odpočinek. Malý rolník si však říká, alespoň při každé naléhavé práci: kdyby ten den byl alespoň o dvě hodiny delší!“ Drobní výrobci — poučuje nás stále týž autor článku v agronomickém časopise — lépe využívají času při naléhavých pracích: „Časněji vstávají, později chodí spát a přitom také rychleji pracují, kdežto dělníci u velkého hospodáře nechtějí dříve vstávat, později chodit spát a usilovněji pracovat než jiné dny.“ Rolník dokáže získat čistý výnos, protože žije „prostě“: bydlí v hliněné chatrči, kterou si většinou postavila rodina sama; žena je sedmnáct let vdaná a unosila všeho všudy jeden pár bot, většinou chodí bosa nebo v dřevácích a na celou rodinu sama šije. K jídlu bývají brambory, mléko, zřídkakdy slaneček. Muž si zapálí dýmku jedině v neděli. „Tito lidé si neuvědomovali, že žijí mimořádně prostě, a nestěžovali si na své postavení... Při tomto prostém způsobu života měli téměř každý rok ze svého hospodářství malý přebytek.“

IV

Po provedení analýzy vztahu mezi velkovýrobou a malovýrobou kapitalistickém zemědělství přechází Kautsky ke zvláštnímu objasnění „mezí kapitalistického zemědělství“ (kap. VII). Proti teorii převahy zemědělské velkovýroby, říká Kautsky, jsou hlavně „přátelé lidstva“ (už jsme měli na jazyku přátelé lidu...) z řad buržoazie, freetradeři[49] ryzího typu a velcí pozemkoví vlastníci. V poslední době se mnoho ekonomů vyslovuje pro zemědělskou malovýrobu. Obvykle se odvolávají na statistiku, která ukazuje, že velká hospodářství nevytlačují malá. A Kautsky uvádí statistické údaje: V Německu vzrostla v letech 1882—1895 nejvíc rozloha středních hospodářství; ve Francii v letech 1882 až 1892 nejmenších a největších; rozloha středních hospodářství se zmenšila. V Anglii se v letech 1885—1895 zmenšila rozloha nejmenších a největších hospodářství; nejvíce se zvětšila rozloha hospodářství o 40—120 hektarech (100 až 300 akrech), tj. hospodářství, která se nedají počítat mezi malá. V Americe průměrná velikost farmy klesá: 1850 — 203 akry; 1860—199; 1870—153; 1880—134; 1890— 137. Kautsky blíže zkoumá údaje americké statistiky a jeho analýza má, navzdory mínění pana Bulgakova, důležitý zásadní význam. Hlavní příčinou, proč průměrná rozloha farem klesá, je drobení velkých plantáží na jihu po osvobození černochů; v jižních státech se průměrná rozloha farem snížila více než o polovinu. „Žádný člověk, který má o věci ponětí, nebude v těchto číslech vidět vítězství malovýroby nad moderní“ (= kapitalistickou) „velkovýrobou“. Rozbor údajů americké statistiky podle jednotlivých oblastí vůbec ukazuje mnoho nejrůznějších vztahů. V severním centrálním pásmu, v hlavních „pšeničných státech“, se průměrná rozloha farmy zvýšila ze 122 na 133 akry. „Malovýroba udržuje převahu pouze tam, kde je zemědělství v úpadku nebo kde předkapitalistická velkovýroba začíná konkurovat rolnické výrobě“ (135). Tento Kautského závěr je velmi důležitý, protože poukazuje na podmínky, bez nichž by využití statistiky mohlo znamenat jen její zneužití: musí se rozlišovat mezi kapitalistickou a předkapitalistickou velkovýrobou. Zkoumání se musí provádět detailně podle jednotlivých oblastí, které se liší podstatnými zvláštnostmi ve formách zemědělství a v historických podmínkách jeho vývoje. Říká se, že „čísla dokazují“. Musí se však přesně zjistit, co vlastně dokazují. Dokazují pouze to, co výslorně říkají. A čísla výslovně nic neříkají o rozsahu výroby, ale o rozloze hospodářství. Přitom je možné a v praxi se to stává, že „intenzívně obhospodařovaný malý statek může být větším závodem než rozsáhlý statek, který je obhospodařován extenzívně“. „Statistika, která nám dává informace jen o rozloze závodu, neříká vůbec nic o tom, zda případné zmenšování rozlohy jeho pozemků se zakládá na skutečném zmenšení velikosti hospodářství nebo na zvýšení jeho intenzívnosti“ (146). Lesní a pastevní hospodářství, tyto první formy kapitalistického velkohospodářství, mohou dosáhnout největší rozlohy. Polní hospodářství už vyžaduje menší rozlohu. Různé systémy polního hospodářství jsou v tomto směru zase rozdílné: dravý, extenzívní systém hospodaření (který dosud převládá v Americe) dovoluje obrovské farmy (až 10 000 hektarů, jako jsou bonanza farms[i] pánů Dalrympla, Glenna aj. I v našich stepích mají osevní plochy rolníků, a tím spíše obchodníků, takové rozlohy). Přechod k hnojení apod. nutně vede ke zmenšení rozlohy jednotlivých hospodářství, která jsou například v Evropě menší než v Americe. Rovněž přechod od polního hospodářství k dobytkářství vyžaduje zmenšení rozlohy hospodářství: v Anglii byla v roce 1880 průměrná rozloha dobytkářských hospodářství 52,3 akru, kdežto polnohospodářských, obilnářských 74,2 akru. Proto přechod zemědělství k chovu dobytka, k němuž v Anglii dochází, musí vyvolávat tendenci ke zmenšování rozlohy hospodářství. „Znamenalo by však usuzovat velmi povrchně, kdyby se z toho mělo vyvozovat, že velkozávod je na ústupu“ (149). Oblasti na východ od Labe (jejichž prozkoumáním hodlá pan Bulgakov, jak doufá, časem vyvrátit Kautského) začínají právě přecházet k intenzívnímu hospodaření: velkostatkáři, říká Sering, citovaný Kautským, zvyšují produktivitu svých pozemků tím, že prodávají nebo propachtovávají rolníkům vzdálené pozemky velkostatků, protože při intenzívním hospodaření jich mohou těžko využít. „Tak se v krajích na východ od Labe budou velkostatky zmenšovat a vedle nich vytvářet malá rolnická hospodářství, a to nikoli proto, že by malovýroba stála výše než velkovýroba, nýbrž proto, že dosavadní výměra velkostatků se přizpůsobila potřebám extenzívního hospodaření“. Zmenšování hospodářské plochy ve všech těchto případech vede obvykle k většímu množství produktu (na jednotku půdy) a často k většímu počtu zaměstnaných dělníků, tj. k faktickému zvětšení rozsahu výroby.

Z toho je patrné, jak málo průkazné jsou celkové údaje zemědělské statistiky o rozloze hospodářství a jak opatrně se s nimi musí pracovat. Vždyť v průmyslové statistice máme k dispozici přímé ukazatele rozsahu výroby (množství zboží, objem výroby, počet dělníků) a přitom můžeme jednotlivá odvětví snadno oddělit. Tyto nezbytné podmínky průkaznosti zemědělská statistika málokdy splňuje.

Dále monopol pozemkového vlastnictví omezuje kapitalismus v zemědělství: v průmyslu kapitál roste akumulací, přeměnou nadhodnoty v kapitál; centralizace, tj. spojení několika malých kapitálů v jeden velký, není tak důležitá. Jinak je tomu v zemědělství. Veškerá půda je zabrána (v civilizovaných zemích) a rozlohu hospodářství lze rozšířit jedině centralizací několika pozemků, a to tak, aby tvořily souvislou plochu. Rozšiřování statků skupováním okolních pozemků je pochopitelně věc velmi obtížná, zejména proto, že malé pozemky částečně obdělávají zemědělští dělníci (které statkář nutně potřebuje), částečně drobní rolníci, kteří mají schopnost se udržet nesmírným a neuvěřitelným omezováním svých potřeb. Toto konstatování faktu, prostého a jasného jako den, který ukazuje meze kapitalismu v zemědělství, připadá z nějakého důvodu panu Bulgakovovi jako „fráze“ (??!!) a zavdalo mu příčinu ke zcela bezdůvodnému jásotu: „Tak vida(!), převaha velkovýroby se ztrácí (!) hned při první překážce.“ Pan Bulgakov zpočátku nesprávně pochopil zákon o převaze velkovýroby a přisoudil mu neúměrnou abstraktnost, k níž má Kautsky velmi daleko, a teď dělá ze svého neporozumění argument proti Kautskému! Krajně podivná je domněnka pana Bulgakova, že může vyvrátit Kautského poukazem na Irsko (velké pozemkové vlastnictví, ale bez velkovýroby). Z toho, že velké pozemkové vlastnictví je jednou z podmínek velkovýroby, nijak nevyplývá, že by tato podmínka sama o sobě stačila. Kautsky přece nemohl zkoumat historické a jiné příčiny zvláštního vývoje Irska nebo jiné země v práci věnované obecně kapitalismu v zemědělství. Vždyť by také nikoho nenapadlo žádat od Marxe, aby při analýze obecných zákonů kapitalismu v průmyslu vysvětloval, proč se ve Francii drobný průmysl udržuje déle, proč se v Itálii průmysl rozvíjí pomalu apod. Právě tak neopodstatněná je poznámka pana Bulgakova, že koncentrace „by mohla“ probíhat postupně: rozšířit statek přikoupením sousedních pozemků není zdaleka tak jednoduché jako přistavět k továrně nové haly pro další obráběcí stroje apod.

Pan Bulgakov sice poukázal na tuto ryze fiktivní možnost postupné koncentrace nebo pachtu pro vytvoření velkých hospodářství, ale věnoval málo pozornosti skutečné specifice procesu koncentrace v zemědělství, specifice, na niž upozornil Kautsky. Jsou to latifundie, soustředění několika velkostatků v jedněch rukou. Statistika obvykle počítá jen jednotlivé velkostatky, nepodává však žádné informace o koncentraci různých velkostatků v rukou velkých pozemkových vlastníků. Kautsky na příkladu Německa a Rakouska velmi přesvědčivě ukazuje takovouto koncentraci, která vede ke zvláštní, vyšší formě kapitalistické zemědělské velkovýroby, když se několik velkostatků spojí v jeden hospodářský celek spravovaný jediným centrálním orgánem. Takový obrovský zemědělský závod umožňuje spojit nejrozmanitější zemědělská odvětví a maximálně využít výhod velkovýroby.

Čtenář se přesvědčuje, jak daleko má Kautsky k abstraktnímu a šablonovitému chápání „Marxovy teorie“, které zůstává věrný. Jako varování před tímto šablonovitým chápáním zařadil Kautsky do probírané kapitoly dokonce zvláštní podkapitolu o zanikání malovýroby v průmyslu. Velmi správně říká, že vítězství velkovýroby není ani v průmyslu tak jednoduché a neprobíhá tak jednotvárně, jak si obvykle myslí lidé, kteří o Marxově teorii prohlašují, že ji nelze aplikovat na zemědělství. Stačí poukázat na kapitalistickou domácí práci, stačí připomenout Marxovu poznámku o mimořádné pestrosti přechodných a smíšených forem, zastírajících vítězství továrního systému. Oč složitější je to v zemědělství! Větší bohatství a přepych vede například k tomu, že milionáři skupují obrovská panství a mění je v lesy pro svou kratochvíli. V rakouském Solnohradsku klesá od roku 1869 počet kusů hovězího dobytka. Příčina? Alpy jsou odprodávány bohatým nimrodům. Kautsky velmi trefně říká, že budeme-li brát údaje zemědělské statistiky globálně a nekriticky, tak jak leží, nedá nám mnoho práce objevit v kapitalistickém výrobním způsobu tendenci proměnit moderní národy v lovecké kmeny!

A konečně mezi podmínkami omezujícími kapitalistické zemědělství uvádí Kautsky rovněž okolnost, že nedostatek dělníků — důsledek odchodu obyvatelstva z vesnic — nutí velkostatkáře přidělovat dělníkům půdu a vytvářet drobné rolnictvo, které jim pak dodá pracovní síly. Zcela nemajetný zemědělský dělník je dnes vzácností, protože v zemědělství je rolnické hospodářství doslova spjato s domácím hospodářstvím. Celé kategorie zemědělských námezdních dělníků vlastní nebo užívají půdu. Když je malovýroba příliš vytlačována, snaží se ji statkáři upevnit nebo vzkřísit prodejem nebo propachtováním půdy. „Ve všech evropských zemích,“ píše Sering, citovaný Kautským, „lze v poslední době pozorovat tendenci... učinit zemědělské dělníky trvale usedlými tím, že se jim přidělí půda.“ A tak tedy v rámci kapitalistického výrobního způsobu nelze počítat s úplným vytlačením malovýroby ze zemědělství, neboť sami kapitalisté a velkostatkáři se ji snaží vzkřísit, kdykoli rolnictvo příliš zchudne. Marx už v roce 1850 ukázal v Neue Rheinischc Zeitung na tento koloběh koncentrace a drobení pozemků v kapitalistické společnostj[50].

Pan Bulgakov shledává, že v těchto Kautského úvahách „je část pravdy, ale ještě více omylů“. Tak jako všechny ostatní verdikty pana Bulgakova je i tento motivován neobyčejně slabě a mlhavě. Pan Bulgakov shledává, že Kautsky „vykonstruoval teorii proletářské malovýroby“ a že tato tcorie platí jen pro velmi omezenou oblast. My jsme jiného názoru. Zemědělská námezdní práce drobných rolníků (nebo, což je totéž, typ zemědělského dělníka a nádeníka s přídělem půdy) je jev, který je do jisté míry vlastní všem kapitalistickým zemím. Ani jediný autor, který by chtěl vylíčit kapitalismus v zemědělství, nebude moci nechat tento jev bez povšimnutí, nebude-li se chtít prohřešit proti pravdě[j]. Že je zejména v Německu proletářská malovýroba obecným jevem, to dokázal Kautsky v VIII. kapitole své knihy, nazvané Proletarizace rolníků. Pan Bulgakov poukazuje na to, že o „nedostatku dělníků“ mluvili i jiní autoři, mezi nimi i pan Kablukov, ale to hlavní ponechává bez povšimnutí: že je totiž obrovský zásadní rozdíl mezi teorií pana Kablukova a teorií Kautského. Pan Kablukov, zastávající typicky maloburžoazní stanovisko, „konstruuje“ z nedostatku dělnictva teorii o neudržitelnosti velkovýroby a životaschopnosti malovýroby. Kautsky přesně charakterizuje fakta a ukazuje jejich skutečný význam v soudobé třídní společnosti: třídní zájmy nutí pozemkové vlastníky přidělovat dělníkům půdu. Třídním postavením se zemědělští námezdní dělníci s přídělem půdy řadí mezi maloburžoazii a proletariát, mají však blíže k proletariátu. Jinými slovy: pan Kablukov povyšuje jednu stránku složitého procesu na teorii o neudržitelnosti velkovýroby, kdežto Kautsky analyzuje zvláštní formy spo1ečensko-ekonomických vztahů, které jsou diktovány zájmy velkovýroby v určitém stadiu jejího vývoje a za určité historické situace.

V

Přecházíme k další kapitole Kautského knihy, jejíž název jsme právě uvedli. Kautsky zde zkoumá za prvé „tendenci k drobení půdy“, za druhé „formy vedlejšího výdělku rolníků“. Jsou zde tedy popisovány dvě svrchovaně důležité tendence kapitalismu v zemědělství, které jsou vlastní obrovské většině kapitalistických zemí. Drobení půdy vyvolává, jak říká Kautsky, zvýšenou poptávku drobných rolníků po malých pozemcích; a ti platí za půdu víc než velcí statkáři. Tento fakt uváděli někteří publicisté jako důkaz, že zemědělská malovýroba převažuje nad velkovýrobou. Kautsky na to velmi výstižně odpovídá tím, že porovnává ceny za půdu s výší činže: je známo, že malé a levné byty přijdou dráž, přepočteno na krychlovou jednotku (jeden krychlový sáh apod.), než velké a drahé. Vyšší cenu malých pozemků lze vysvětlit nikoli převahou drobného zemědělství, ale tím, že rolníkovo postavení je obzvlášť svízelné. Jakou spoustu trpasličích hospodářství zrodil kapitalismus, je vidět z těchto čísel: v Německu (1895) má z 5,5 miliónu zemědělských závodů 4,25 miliónu (tj. přes tři čtvrtiny) rozlohu pod 5 hektarů (58 % pod 2 hektary). V Belgii 78 % (709 500 z 909 000) pod 2 hektary. V Anglii (1895) 118 000 z 520 000 pod 2 hektary. Ve Francii (1892) 2,2 miliónu (z 5,7 miliónu) pod 1 hektar; 4 milióny pod 5 hektarů. Pan Bulgakov si myslí, ze vyvrátí Kautského tvrzení o krajní neracionálnosti těchto trpasličích hospodářství (nedostatek dobytka, inventáře, peněz a pracovních sil odváděných vedlejšími výdělky) poukazem na to, že půda je „velmi často“ (??) obdělávána rýčem „s neuvěřitelnou mírou intenzity“, byť i... s „krajně neracionálním vynaložením pracovních sil“. Je samozřejmé, že tato námitka naprosto neobstojí, že jednotlivé případy, kdy drobný rolník výborně obdělává půdu, mohou právě tak málo vyvrátit obecnou charakteristiku hospodářství tohoto typu, jak ji podal Kautsky, jako uvedený příklad vysokého výnosu drobného hospodářství nevyvrací tezi o přednostech velkovýroby. Že má Kautsky úplnou pravdu, když zařazuje tato hospodářství vcelku vzato[k] mezi proletářská, je jasně vidět z faktu zjištěného při sčítání lidu v Německu v roce 1895, že se totiž spousta drobných hospodářství neobejde bez vedlejšího výdělku. Z celkového počtu 4,7 miliónu osob žijících pouze ze zemědělství má 2,7 miliónu, čili 57 %, ještě vedlejší výdělky. Z 3,2 miliónu hospodářství, která mají méně než dva hektary půdy, jen 400 000, čili 13 %, nemá vedlejší výdělek! V celém Něniccku patří z 5,5 miliónu rolnických hospodářství 1,5 miliónu zemědělským a průmyslovým námezdním dělníkům (+ 704 000 řemeslníkům). A po tom všem si pan Bulgakov troufá tvrdit, že teorii proletářského drobného pozemkového vlastnictví si Kautsky „vykonstruoval“![l] Formy proletarizace rolnictva (formy vedlejšího výdělku rolníků) zkoumá Kautsky neobyčejně důkladně (S. 174—193). Nemáme zde bohužel dost místa, abychom podrobně charakterizovali tyto formy (námezdní zemědělská práce, domácký průmysl — Hausindustrie — „nejodpornější systém kapitalistického vykořisťování“; práce v továrnách a dolech apod.). Poznamenejme jen, že Kautsky hodnotí sezónní výdělečnou činnost právě tak jako ruští vědci. Sezónní dělníci, zaostalejší a méně nároční než městští dělníci, mívají často škodlivý vliv na životní podmínky městských dělníků. „Avšak... v místech, odkud přicházejí a kam se vracejí, jsou průkopníky pokroku... Přejímají nové potřeby, nové myšlenky“ (S. 192), probouzejí uvědomění a pocit lidské důstojnosti, probouzejí mezi rolnictvem v zapadlých krajích víru ve vlastní síly.

Na závěr se zastavme u posledního, zvlášť ostrého výpadu pana Bulgakova proti Kautskému. Kautsky říká, že v Německu od roku 1882 do roku 1895 přibylo nejvíce nejmenších (podle rozlohy) a největších hospodářství (takže k parcelaci půdy dochází na úkor středních hospodářství). Hospodářství do jednoho hektaru skutečně přibylo o 8,8 %; hospodářství od 5 do 20 hektarů o 7,8 % a hospodářství nad 1000 hektarů o 11 % (kategorie mezi nimi se takřka nezměnily, avšak celkový počet rolnických hospodářství vzrostl o 5,3 %). Pan Bulgakov je hluboce rozhořčen tím, že u největších hospodářství je uváděn poměr v procentech, ačkoli jejich počet je nepatrný (515 a 572 v uvedených letech). Rozhořčení pana Bulgakova není vůbec na místě. Zapomíná, že tyto početně nevýznamné podniky jsou největší, že zaujímají skoro tolik půdy, jako 2,3 až 2,5 miliónu trpasličích hospodářství (do jednoho hektaru). Řeknu-li, že počet největších továren, které mají 1000 a více dělníků, vzrostl v zemi dejme tornu z 51 na 57, o 11 %, kdežto celkový počet továren vzrostl o 5,3 %, nebude to snad ukazovat na růst velkovýroby, přestože počet největších továren může být ve srovnání s celkovým počtem továren nepatrný? O tom, že co do rozlohy se rozrostla nejvíc hospodářství od 5 do 20 hektarů (pan Bulgakov, s. 18), Kautsky velmi dobře ví a věnuje tomu další kapitolu.

Kautsky si poté všímá zrněn v celkové rozloze hospodářství u různých kategorií v letech 1882 a 1895. Zjišťujeme, že nejvíce se zvětšila (+ 563 477 hektarů) rolnická hospodářství s 5—20 hektary, a dále největší, nad 1000 hektarů (+ 94 014), kdežto celková rozloha hospodářství od 20 do 1000 hektarů se zmenšila o 86 809 hektarů. Hospodářství do jednoho hektaru zvětšila svou rozlohu o 32 683 hektary, kdežto hospodářství od 1 do 5 hektarů o 45 604 hektary.

A Kautsky uzavírá: zmenšení rozlohy hospodářství od 20 do 1000 hektarů (více než vyvážené zvětšením rozlohy hospodářství s 1000 a více hektary) není zaviněno úpadkem velkovýroby, ale její intenzifikací. Viděli jsme už, že tato intenzifikace je v Německu na postupu a že často vyžaduje zmenšení rozlohy hospodářství. Že dochází k intenzifikaci velkovýroby, je vidět z rostoucího užívání parních strojů a rovněž z obrovského přírůstku zemědělských úředníků, kteří v Německu pracují jen ve velkovýrobě. Počet správců na statcích (inspektorů), dozorců, účetních aj. vzrostl v letech 1882—1895 ze 47 465 na 76 978 osob, tj. o 62 %. Podíl žen mezi těmito zaměstnanci stoupl z 12 % na 23,4 %.

„To všechno jasně ukazuje, oč intenzívnější a kapitalističtější se stala zemědělská velkovýroba od začátku 80. let. Vysvětlení toho, proč zároveň s tím tolik rozšířila celkovou plochu právě hospodářství středních rolníků, najdeme v následující kapitole“ (S. 174).

Pan Bulgakov je přesvědčen, že tento obraz je „v křiklavém rozporu se skutečností“; jeho argumenty však ani tentokráte neopravňují k tak rezolutnímu a odvážnému verdiktu a ani v nejmenším neotřásají Kautského závěry. „Především, i kdyby k intenzifikaci hospodářství došlo, nevysvětlovala by ještě sama o sobě ani relativní, ani absolutní zmenšení rozlohy orné půdy, zmenšení celkového podílu skupiny hospodářství od 20 do 1000 hektarů. Rozloha orné půdy by se mohla zvětšit současně se zvětšením počtu hospodářství; tento počet by se musel jen (sic!) zvětšit o něco rychleji, takže rozloha každého jednotlivého hospodářství by pak byla menší.“[m]

Záměrně jsme ocitovali celou tuto úvahu, z níž pan Bulgakov vyvozuje, že „zmenšení rozlohy podniku větší intenzifikací je čirá fantazie“ (sic!), protože tato úvaha nám názorně ukazuje tutéž chybu se zneužitím „statistických údajů“, před níž nás Kautsky tak důrazně varoval. Pan Bulgakov klade na statistiku rozlohy hospodářství požadavky až směšně přísné a přikládá této statistice takový význam, jaký nikdy nemůže mít. Proč by se vlastně měla rozloha půdy „poněkud“ zvětšit? Proč by intenzifikace hospodářství (která někdy vede, jak jsme viděli, k prodeji a propachtovávání vzdálených pozemků rolníkům) „neměla“ přesunout jistý počet hospodářství z vyšší kategorie do nižší? Proč by „neměla“ zmenšit rozlohu orné půdy hospodářství od 20 do 1000 hektarů?[n] V průmyslové statistice by snížení objemu výroby velkých továren svědčilo o úpadku velkovýroby. Avšak zmenšení rozlohy velkých usedlostí o 1,2 % neříká a nemúže říkat vůbec nic o rozsahu výroby, který se často zvyšuje, i když se rozloha hospodářství zmenšuje. Víme, že v Evropě je všeobecně obilnářství vytlačováno dobytkářstvím, a to zvlášť silně v Anglii. Víme, že tento přechod si někdy vynucuje zmenšit rozlohu hospodářství, ale nebylo by podivné vyvozovat ze zmenšení rozlohy hospodářství úpadek velkovýroby? Takže „výmluvná tabulka“ pana Bulgakova na straně 20, která ukazuje, jak se snižuje počet velkých a malých a zvyšuje počet středních (5—20hektarových) hospodářství s tažným dobytkem pro polní práce, ještě vůbec nic nedokazuje. Mohlo to být způsobeno i změnami ve způsobu hospodaření.

Že je zemědělská velkovýroba v Německu dnes intenzívnější a kapitalističtější, je vidět za prvé ze vzrůstajícího počtu parních strojů v zemědělství: od roku 1879 do roku 1897 se zvýšil pětkrát. Pan Bulgakov se ve své námitce naprosto zbytečně odvolává na to, že absolutní počet veškerých (a nikoli jen parních) strojů v malých hospodářstvích (do 20 hektarů) je mnohem větší než ve velkých hospodářstvích, a rovněž na to, že v Americe se strojů používá k extenzívnímu hospodaření. Teď však nejde o Ameriku, ale o Německo, kde žádné bonanza farms nejsou. Zde jsou procentuální údaje o hospodářstvích v Německu (1895), která mají parní pluhy a parní mlátičky:

Hospodářství Podíl hospodářství (v %) s parními
  pluhy mlátičkami
do 2 hektarů 0,00 1,08
s   2 - 5 hektary 0,00 5,20
s   5 - 20 hektary 0,01 10,95
s   20 - 100 hektary 0,10 16,60
se 100 a více hektary 5,29 61,22

Je-li tedy celkový počet parních strojů v německém zemědělství pětinásobně vyšší, nedokazuje to snad, že velkovýroba je stále intenzívnější? Nesmíme jen zapomínat, jak to opět dělá pan Bulgakov na straně 21, že zvětšování zemědělského podniku nemusí být vždycky totožné se zvětšováním rozlohy hospodářství.

Že je velkovýroba kapitalističtější, je za druhé vidět z vyššího počtu zemědělských úředníků. Bulgakov se marně snaží označovat tento Kautského argument za „kuriózní“: „Zvýšení počtu důstojníků při snížení stavu armády“ — při snížení počtu zemědělských námezdních dělníků. Řekneme na to znovu: rira bien qui rira le dernier![o] Na snižování počtu zemědělských dělníků Kautsky nejenže nezapomíná, ale podrobně se jím zabývá v celé řadě zemí; jenže tento pouhý fakt vůbec nic neříká, protože celkově i zemědělského obyvatelstva ubývá, kdežto proletářských drobných zemědělců přibývá. Předpokládejme, že velkostatkář přejde od pěstování obilí k pěstování cukrovky a k jejímu zpracování na cukr (v Německu byly v roce 1871/72 zpracovány 2,2 miliónu tun cukrovky, v roce 1881 až 1882 celkem 6,3 miliónu tun, v roce 1891/92 celkem 9,5 miliónu tun, v roce 1896/97 celkem 13,7 miliónu tun). Odlehlá pole by dokonce mohl prodat nebo propachtovat drobným rolníkům, zejména potřebuje-li jejich ženy a děti k nádenické práci na řepných lánech. Předpokládejme, že si pořídí parní pluh, který vytlačí dosavadní oráče (na řepařských statcích v Sasku — „na vzorných hospodářstvích s intenzívním obděláváním půdy“[p] — se nyní vesměs používá parních pluhů). Počet námezdních dělníků se sníží, počet vyšších úředníků (účetních, správců, techniků aj.) nutně vzroste. Bude pan Bulgakov i tentokrát popírat, že zde máme co dělat se zvyšující se intenzitou a sílícím kapitalismem ve velkovýrobě? Bude snad tvrdit, že nic takového se v Německu neděje?

Abychom dokončili výklad VIII. kapitoly Kautského knihy o proletarizaci rolníků, musíme ocitovat toto místo: „Co nás zde zajímá,“ říká Kautsky hned za výše citovaným místem, které uvádí též pan Bulgakov, „je skutečnost, že proletarizace vesnického obyvatelstva je v Německu i jinde na postupu, přestože tendence k parcelaci středně velkých statků v Německu ustala. Od roku 1882 do roku 1895 vzrostl celkový počet zemědělských hospodářství o 281 000. Z toho připadá daleko největší část na přírůstek proletářských hospodářství o rozloze do jednoho hektaru. Těchto hospodářství přibylo o 206 000.

Jak vidíme, pohyb v zemědělství je zcela zvláštní, naprosto odlišný od pohybu průmyslového a obchodního kapitálu. V předcházející kapitole jsme poukázali na to, že v zemědělství tendence k centralizaci nevede k úplnému odstranění malovýroby. Jakmile tato tendence zachází příliš daleko, vyvolává opačnou tendenci, takže tendence k centralizaci a tendence k parcelaci se navzájem střídají. Teď vidíme, že obě tendence mohou působit i současně. Vzrůstá počet drobných rolnických hospodářství, jejichž majitelé vystupují na trhu zboží jako proletáři, jako prodavači vlastní pracovní síly... Všechny podstatné zájmy těchto drobných zemědělců jakožto prodavačů zboží — pracovní síly —jsou shodné se zájmy průmyslového proletariátu a jejich vlastnictví půdy v nich nevzbuzuje antagonismus vůči průmyslovému proletariátu. Vlastní půda činí rolníka hospodařícího na malé parcele víceméně nezávislým na obchodníkovi s potravinami, nechrání ho však před kapitalistickým podnikatelem, ať už průmyslovým nebo zemědělským, který ho vykořisťuje“ (S. 174).

V další stati vyložíme zbývající část Kautského knihy, celkově ji zhodnotíme a zároveň probereme námitky, které uvádí pan Bulgakov ve svém dalším článku.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V tomto počtu jsou zahrnuty různé stroje. Všechna čísla, pokud u nich není zvláštní poznámka, jsou převzata z Kautského knihy.

b „Všechny tyto údaje,“ soudí pan Bulgakov, „lze načerpat z kterékoli (sic!) příručky o ekonomice zemědělství.“ Nesdílíme tento optimistický názor pana Bulgakova na „příručky“. Vezměme si z těch „kterýchkoli“ příruček ruské knihy pánů Skvorcova (Parní doprava) a N. Kablukova (Přednášky zpoloviny přetištěné v „nové“ knize O rozvoji rolnického hospodářství v Rusku). Ani z jedné by si čtenář neudělal obraz o tom, jaký převrat způsobil kapitalismus v zemědělství, protože žádná z nich si ani nevytkla za cíl podat celkový obraz přechodu od feudálního hospodářství ke kapitalistickému.

c Ve třetím díle Kapitálu upozorňuje Marx na tento proces (i když nerozebírá jeho rozdílné formy v různých zemích) a poznamenává, že toto „oddělení půdy jako pracovní podmínky od vlastnictví půdy a vlastníka půdy“ patří k „velkým zásluhám kapitalistického způsobu výroby“ (III, 2, s. 156—157, ruský překlad, s. 509 až 510)[47].

d Vyšší hypotekární zadluženost nemusí zdaleka vždycky signalizovat tíživou situaci v zcmědělství... Pokrok a prosperita zemědělství se stejně (jako jeho úpadek) „musí projevovat růstem hypotekárních dluhů za prvé proto, že prosperující zemědělství potřebuje více kapitálu, a za druhé proto, že roste pozemková renta, která umožňuje rozšiřování zemědělského úvěru“ (S. 87).

e Na s. 124—126 popisuje Kautsky zemědělskou komunu v Ralahine, o níž mimochodem vypráví ruským čtenářům i pan Dioneo v 2. čísle letošního ročníku časopisu Russkoje bogatstvo[48].

f Jediné, o co by se mohl pan Bulgakov opřít, je název, který dal Kautsky první podkapitole VI. kapitoly: „a) Technická převaha velkovýroby“; přitom zde pojednává o technických i o ekonomických přednostech velkovýroby. Ale cožpak to dokazuje, že Kautsky směšuje techniku a ekonomiku? Ostatně je ještě otázka, jde-li vůbec o nepřesné označení. Kautsky totiž chtěl postavit proti sobě obsah 1. a 2. podkapitoly VI. kapitoly: první podkapitola (a) pojednává o technické převaze velkovýroby v kapitalistickém zemědělství a zde vedle strojů aj. figuruje například úvěr. Pan Bulgakov ironicky píše o „svérázné technické převaze“. Ale rira bien qui rira le dernier! (Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe! Red.) Nahlédněte do Kautského knihy a uvidíte, že má na mysli především pokrok v technice poskytování úvěru (a dále i v technice obchodu), který je dostupný jedině velkostatkářům. Naproti tomu v druhé podkapitole (b) se porovnává množství práce a norma spotřeby pracovníka ve velkovýrobě a v malovýrobě; jsou zde tudíž probírány ryze ekonomické rozdíly mezi malovýrobou a velkovýrobou. Ekonomika úvěru a obchodu je pro obě stejná, technika je však rozdílná.

g Viz V. J. Postnikov, Jihoruské rolnické hospodářství. Srov. V. Iljin, Vývoj kapitalismu, kapitola II, podkapitola I (Sebrané spisy 3, zde. Red.).

h Srovnej V. Iljin, Vývoj kapitalismu v Rusku, s. 112, 175, 201 (Sebrané spisy 3, zde, zde a zde. Red.).

i Velká kapitalistická hospodářství v Severní Americe (produkující hlavně pšenici), která spojují extenzívní způsob hospodaření s použitím moderní strojové techniky. Red.

j Srov. Vývoj kapitalismu v Rusku, kap. II, podkapitola XII, s. 120 (Sebrané spisy 3, zde. Red.). Počítá se, že ve Francii má asi 75 % zemědělských dělníků vlastní půdu. Tamtéž i jiné příklady.

k Zdůrazňujeme „vcelku vzato“, protože samozřejmě nelze popřít, že v jednotlivých případech mohou i tato hospodářství s nepatrnou výměrou půdy dávat vysokou produkci a výnos (vinice, zelinářství apod.). Co byste však řekli o ekonomovi, který by chtěl vyvracet fakt, že ruští rolníci nemají koně, tím, že by dejme tomu poukazoval na zelináře z moskevského okolí, kteří někdy dokáží i bez koně racionálně a výnosně hospodařit?

l V poznámce na straně 15 říká Bulgakov, že Kautsky opakuje chybu autorů knihy o cenách obilí[51], neboť se domnívá, že obrovská většina zemědělského obyvatelstva není zainteresována na obilních clech. Ani s tímto názorem nemůžeme souhlasit. Autoři knihy o cenách obilí nadělali sice spoustu chyb (na něž nejednou poukazuji ve výše uvedené knize), ale konstatují-li, že masa obyvatelstva nemá zájem na vysokých cenách obilí, pak to není žádná chyba. Chybné je pouze to, dělá-li se z tohoto zájmu masy lidí přímý závěr, že se shoduje se zájmem celého společenského vývoje. Pánové Tugan-Baranovskij a Struve správně ukázali, že kritériem pro hodnocení cen obilí musí být, zda vytlačují víceméně rychle soustavu odpracovávání a nahrazují ji kapitalismem, zda urychlují společenský vývoj. To je faktická otázka a já ji řeším jinak než Struve. Myslím, že vůbec není prokázáno, že by zpomalení vývoje kapitalismu v zemědělství bylo důsledkem nízkých cen. Naopak mimořádně rychlé rozšíření výroby zemědělských strojů a impuls ke specializaci zemědělství, který způsobilo snížení cen obilí, ukazuje, že nízké ceny popohánějí rozvoj kapitalismu v ruském zemědělství (srov. Vývoj kapitalismu v Rusku, s. 147, poznámka 2 v III. kapitole, podkapitola V, Sebrané spisy 3, zde. Red.). Pokles cen obilí má hluboký přetvářející vliv na všechny ostatní vztahy v zemědělství.

Pan Bulgakov říká: „Jednou z důležitých podmínek intenzifikace obilnářství je zvýšení cen obilí“ (stejně se vyslovuje pan P. S. ve Vnitřním přehledu, s. 299 téhož sešitu časopisu Načalo). To je nepřesné. Marx uvádí v VI. oddílu III. dílu Kapitálu, že produktivita dodatečných kapitálových investic do půdy může klesat, ale může i stoupat; při snižování cen obilí může renta klesat, ale může i růst.[52] Intenzifikace tedy může být vyvolána — v různých historických obdobích a v různých zemích — zcela různými podmínkami, nezávisle na výši cen obilí.

m Pan Bulgakov uvádí ještě podrobnější údaje, ale ty také nijak nedoplňují údaje Kautského, protože dokazují stejné zvýšení počtu hospodářství v jedné skupině velkých pozemkových vlastníků a zmenšení rozlohy půdy.

n Zmenšení ze 16 986 101 hektarů v této kategorii na 16 802 115, tj. o celé... 1,2 %! Jak přesvědčivě to mluví o „agónii“ velkovýrohy kterou v tom spatřuje pan Bulgakov, viďte?

o Vskutku kuriózní je poznámka pana Bulgakova, že vzrůstající počet úředníků svědčí leda o tom, že se rozrůstá zemědělský průmysl, ne však (!) o rostoucí intenzitě velkovýroby. Až dosud jsme si mysleli, že jednou z nejdůležitějších forem vzrůstající intenzity je růst zemědělských technických výrobních odvětví (podrobně popsaný a zhodnocený Kautským v X. kapitole).

p Kärger, citován Kautským. S. 45.

47 Viz K. Marx, Kapitál III—2, zde.

48 Russkoje bogatstvo — měsíčník, vycházel od roku 1876 do poloviny roku 1918 v Petrohradě. Počátkem 90. let se stal orgánem liberálních narodniků; redigoval jej S. N. Krivenko a N. K. Michajlovskij. Časopis hlásal smír s carskou vládou a nenávistně útočil proti marxismu a ruským marxistům. Ve svém falešném a překrouceném výkladu marxismu se opíral o západoevropské revizionisty. Kolem časopisu se soustředili publicisté, kteří se později stali významnými členy eserské strany, strany lidových socialistů a trudovických skupin ve státních dumách. V literární rubrice časopisu tiskli pokrokoví spisovatelé, jako V. V. Veresajev, V. M. Garšin, A. M. Gorkij, V. G. Korolenko, A. I. Kuprin, D. N. Mamin-Sibirjak, G. I. Uspenskij aj. Od roku 1906 se časopis Russkoje bogatstvo stal orgánem polokadetské strany enesů (lidových socialistů).

Russkoje bogatstvo měnilo několikrát název (Sovremennyje zapiski, Sovremennosť, Russkije zapiski); od dubna 1917 znovu Russkoje bogatstvo.

49 Freetradeři — představitelé buržoazní politické ekonomie, kteří požadovali svobodu obchodu a nezasahování státu do soukromého podnikání. Hnutí freetraderů vzniklo v druhé polovině 18. století v Anglii. Tlumočilo zájem průmyslové buržoazie na zrušení vysokých cel za obilí a suroviny, což umožňovalo snižovat mzdu dělníkům, a rovněž na rozšíření ničím neomezovaného zahraničního obchodu a na využití svobody obchodu k vytlačení slabších konkurentů ze světových trhů. Oporou freetraderů v Anglii ve 30.—40. letech 19. století byli průmyslníci z Manchesteru, a proto byli freetradeři rovněž nazýváni „manchesterovci“.

Freetradismus teoreticky zdůvodnili ve svých dílech A. Smith a D. Ricardo.

V Rusku našly freetraderské názory živnou půdu hlavně mezi statkáři, kteří měli zájem na volném odbytu obilí na světových trzích.

Třídní podstatu freetradismu odhalil Marx v Řeči o svobodě obchodu (1848) a v jiných pracích. Marx nepopíral pokrokovost požadavku svobodného obchodu, neboť urychluje vývoj kapitalismu a zostřuje třídní protiklady. Zároveň však ukázal, že buržoazie využívá hesla svobodného obchodu k sociální demagogii a klamání lidových mas, neboť tím zakrývá své úsilí o neomezené vykořisťování proletariátu, hospodářské zotročení málo vyvinutých zemí a koloniální expanzi.

Charakteristiku freetradismu viz v Leninově práci K charakteristice ekonomického romantismu. Sismondi a naši domácí sismondovci (Sebrané spisy 2, zde).

50 Jde o článek, v němž Marx kritizuje spis E. de Girardina Le socialisme et l‘impôt [Socialismus a daně]. Viz K. Marx-B. Engels, Spisy 7, Praha 1959, s. 310—321. Článek byl uveřejněn v květnu 1850 ve 4. čísle časopisu Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue. Tento časopis vydával Marx v roce 1850 v Hamburku jako pokračování listu Neue Rheinische Zeitung.

51 Je míněno dvousvazkové dílo Vliv sklizní a cen obilí na některé stránky ruského národního hospodářství, které zpracovala skupina autorů liberálně buržoazního a narodoického zaměření za redakce profesora A. I. Čuprova a A. S. Posnikova (1897). Lenin se s touto prací seznámil ve vyhnanství a podrobil ji kritice v knize Vývoj kapitalismu v Rusku.

52 Viz K. Marx, Kapitál III—2, zde.