V. I. Lenin
Protest ruských sociálních demokratů[58]
Schůze sedmnácti sociálních demokratů v jistém místě[a] schválila j e d n o m y s l n ě
tuto rezoluci a usnesla se uveřejnit ji a dát ji k posouzení všem soudruhůmPoslední dobou lze mezi ruskými sociálními demokraty pozorovat odklon od hlavních zásad ruské sociální demokracie, které vyhlásili jednak její zakladatelé a průkopníci, členové skupiny Osvobození práce[60], jednak sociálně demokratické publikace ruských dělnických organizací z 90. let. Níže uvedené Credo, které má vyjadřovat hlavní názory některých (takzvaných mladých) ruských sociálních demokratů, je pokusem o soustavný a jasný výklad „nových názorů“. Uvádíme toto Credo v plném znění.
Cechovní a manufakturní období na Západě výrazně poznamenalo celé další dějiny, zejména pak dějiny sociální demokracie. Buržoazie si potřebovala vybojovat volné pole působnosti a zbavit se cechovních ustanovení, která spoutávala výrobu, a tím se stala revolučním činitelem; všude na Západě začíná s heslem liberté, fraternité, égalité (svoboda, bratrství, rovnost) vybojovávat svobodné politické formy. Tím však, podle Bismarckova výroku, vystavuje směnku do budoucna svému antipodu — dělnické třídě. Téměř všude na Západě si dělnická třída jakožto třída nevybojovala demokratické instituce, jen jich používala. Někdo může namítnout, že se účastnila revolucí. Historická zjištění však tento názor vyvracejí, neboť právě v roce 1848, kdy na Západě došlo k upevnění konstituce, představovali dělnickou třídu, měšťanskou demokracii, městští řemeslníci; tovární proletariát skoro neexistoval a proletariát ve velkovýrobě (němečtí tkalci — Hauptmann, lyonští tkalci) byl jen nespoutanou masou, která dokázala vyvolat leda vzpoury, ale naprosto ne formulovat nějaké politické požadavky. Lze bez nadsázky říci, že ústavy z roku 1848 vybojovala buržoazie a drobné měšťanstvo, řemeslníci. Na druhé straně dělnická třída (řemeslníci a dělníci z manufaktur, typografové, tkalci, hodináři aj.) byli již od středověku zvyklí účastnit se práce v organizacích, podpůrných pokladnách, náboženských spolcích apod. Tento smysl pro organizaci je dodnes živý mezi kvalifikovaným dělnictvem na Západě a výrazně je odlišuje od továrního proletariátu, který se jen špatně a pomalu podřizuje organizaci a je schopen vytvářct jen takzvané lose Organisationen (dočasné organizace), a nikoli trvalé organizace se stanovami a pevným řádem. A právě tito kvalifikovaní dělníci z manufaktur se stali jádrem sociálně demokratických stran. Tak vznikl tento obraz: na jedné straně poměrně snadný a plně možný politický boj — a na druhé straně možnost plánovitě organizovat tento boj za pomoci dělnictva vychovaného manufakturním obdobím. Z této základny vyrostl na Západě teoretický a praktický marxismus. Jeho východiskem byl parlamentní politický boj s perspektivou (jen navenek shodnou s blanquismem, svým původem však zcela jinou), s perspektivou dobytí moci na jedné straně a katastrofy (Zusammenbruch) na straně druhé. Marxismus byl teoretickým vyjádřením tehdejší praxe, v níž politický boj převládal nad bojem hospodářským. Jak v Belgii, tak ve Francii a zejména v Německu organizovali dělníci neuvěřitelně snadno boj politický a se strašlivou námahou a obrovskými potížemi boj hospodářský. A dodnes jsou hospodářské organizace ve srovnání s politickými (s výjimkou Anglie) neobyčejně slabé a nepevné a všude laissent à désirer quelque chose (je si u nich ještě ledacos přát). Dokud se energie v politickém boji plně nevyčerpala, byl Zusammenbruch nutným organizujícím heslem (Schlagwort), které mělo sehrát obrovskou historickou úlohu. Základní poučkou, která se dala vyvodit ze studia dělnického hnutí, byla cesta nejmenšího odporu. Na Západě byla touto cestou politická činnost, a marxismus, tak jak byl formulován v Komunistickém manifestu, se zdál nejzdařilejší formou, k níž mělo hnutí dospět. Jakmile však politická činnost veškerou energii vyčerpala, jakmile politické hnutí dosáhlo kulminačního bodu, za který už bylo těžké a skoro nemožné je vést (pomalý přírůstek hlasů v poslední době, apatie lidí na schůzích, nezáživný tón publikací) a na druhé straně bezmocnost v parlamentě a nástup nevzdělaných mas neorganizovaného a takřka neorganizovatelného továrního proletariátu do politického života — vzniklo na Západě to, čemu se dnes říká bernsteinovština, krize marxismu. Lze si těžko představit logičtější vývoj, než je vývoj dělnického hnutí od Komunistického manifestu k bernsteinovštině, a pozorným studiem celého tohoto procesu můžeme s astronomickou přesností určit, jak tato „krize“ dopadne. Nejde ovšem o porážku či vítězství bernsteinovštiny — to není příliš zajímavé; jde o zásadní změnu v praktické činnosti, k níž už dlouho uvnitř strany ponenáhlu dochází.
Tato změna bude znamenat nejen energičtější vedení hospodáského boje a upevnění hospodářských organizací, ale také, a to je nejpodstatnější, změnu ve vztahu strany k ostatním opozičním stranám. Marxismus netolerantní, marxismus negujíeí, marxismus primitivní (vycházející z příliš schematické představy třídního dělení společnosti) ustoupí marxismu demokratickému a společenské postavení strany uvnitř moderní společnosti se musí pronikavě změnit. Strana uzná společnost; její úzce korporativní a povětšině sektářské úkoly se rozšíří na úkoly celospolečenské a její snaha o uchopení moci se přemění ve snahu o změnu, o reformu současné společnosti v demokratickém duchu podle současné situace, aby tak co nejúspěšněji a nejúplněji mohla hájit práva (všechna práva) pracujících tříd. Obsah pojmu „politika“ se tak rozšíří na jeho vpravdě společenský význam a aktuální praktické požadavky nabudou větší váhy a bude možné věnovat jim větší pozornost, než tomu bylo dosud.
Není obtížné vyvodit si z tohoto stručného vylíčení vývoje dělnického hnutí na Západě závěr pro Rusko. Cesta nejmenšího odporu nebude u nás nikdy směřovat k politické činnosti. Neslýchaný politický útlak si vynutí, aby se o něm hodně mluvilo a aby se právě na tuto otázku soustředila pozornost, nikdy si však nevynutí praktickou akci. Jestliže na Západě slabé síly dělnictva zapojením do politické činnosti zesílily a zformovaly se, pak u nás tyto slabé síly naopak stojí před hradbou politického útlaku, a nejenže nemají praktickou možnost proti němu bojovat, a tudíž se rozvíjet, ale jsou jím navíc soustavně deptány a nemohou vyhnat ani sebeslabší výhonky. A uvážíme-li, že naše dělnická třída nezdědila onen smysl pro organizaci, jímž se vyznačovali bojovníci na Západě, máme před sebou zdrcující obraz, nad nímž si musí zoufat i ten nejoptimističtější marxista, který věří, že každý další tovární komín je už sám o sobě velikým dobrodiním. I hospodářský boj je tčžký, nesmírně těžký, ale je možný, a konec konců jej samy masy praktikují. Tím, že se bude ruský dělník v tomto boji učit organizovanosti a narážet v něm každou chvíli na politický režim, vytvoří nakonec to, co lze nazvat formou dělnického hnutí, vytvoří takovou či takové organizace, které budou nejlépe vyhovovat podmínkám ruského života. V této chvíli můžeme s určitostí říci, že ruské dělnické hnutí je prozatím v zárodečném stavu a že si dosud žádnou formu nevytvořilo. Stávkové hnutí, které existuje při každé formě organizace, nemůže být dosud považováno za vykrystalizovanou formu ruského hnutí, a ilegální organizace už jen z hlediska ryze kvantitativního nestojí za pozornost (nemluvě už o jejich užitečnosti za nynějších podmínek).
Taková je situace. Přidáme-li k tomu ještě hladomor a zbídačování vesnice, které podporují stávkokazectví, a tudíž ještě více ztěžují pracujícím možnost povznést se na snesitelnější kulturní úroveň, pak co potom zbývá ruskému marxistovi?! Řeči o samostatné dělnické politické straně nejsou ničím jiným než přenášením cizích úkolů a cizích výsledků na naši půdu. Ruský marxista je prozatím smutná postava. Jeho praktické úkoly jsou v této chvíli pranepatrné, jeho teoretické znalosti, pokud jich užívá jako návodu k činnosti, a nikoli jako studijní pomůcky, nemají cenu ani pro splnění těchto nepatrných praktických úkolů. A kromě toho jsou tyto návody, šité na cizí míru, z praktického hlediska škodlivé. Naši marxisté zapomněli, že na Západě nastoupila dělnická třída už na uvolněné politické kolbiště, a chovají se s přehnaným opovržením k radikálně nebo liberálně opoziční činnosti všech ostatních nedělnických vrstev obyvatelstva. Při sebemenších pokusech soustředit pozornost na veřejné projevy liberálně politického rázu hned ortodoxní marxisté protestují, a přitom zapomínají, že celá řada historických podmínek nám brání být marxisty západního typu a žádá po nás jiný marxismus, který by byl vhodný a potřebný pro ruské poměry. Politický cit a instinkt, který chybí většině ruských občanů, se patrně nedá nahradit řečmi o politice nebo proklamacemi k neexistující síle. Tento politický instinkt se získává jedině výchovou, to znamená účastí na životě (jakkoli nemarxistickém), který nabízí ruská skutečnost. Tak jako na Západě byla „negace“ (dočasně) na místě, tak je u nás škodlivá, protože něco jiného je negace vycházející z něčeho organizovaného, co má faktickou sílu, a něco jiného je negace vycházející z beztvaré masy rozptýlených jednotlivců.
Ruský marxista má jediné východisko: účastnit se hospodářského boje proletariátu, tj.napomáhat mu účastnit se liberálně opoziční činnosti. S „negací“ přišel ruský marxista příliš brzy, a to ho připravilo o část energie, která musí být zaměřena na politický radikalismus. Prozatím to ještě není tak strašné, avšak zabrání-li třídní schéma ruskému intelektuálovi v aktivní účasti na politickém životě a odsune-li jej příliš daleko od opozičních kruhů, bude to veliká škoda pro všechny, kdo jsou nuceni bojovat za právní formy bez spojení s dělnickou třídou, která si dosud nevytkla politické úkoly. Politická nezkušenost ruského marxistického intelektuála, zastíraná rozumováním na politická témata, se mu může zle vymstít.
Nevíme, kolik se najde ruských sociálních demokratů, kteří by sdíleli tyto názory. Podobné myšlenky však nepochybně mají své stoupence, a proto považujeme za svou povinnost kategoricky proti takovým názorům protestovat a varovat všechny soudruhy, aby se nedali svést z cesty, kterou si ruská sociální demokracie již vytkla, a to: založit samostatnou politickou dělnickou stranu pevně spjatou s třídním bojem proletariátu, jejímž nejbližším úkolem by bylo vybojovat politické svobody.
Výše uvedené Credo obsahuje za prvé „stručné vylíčení vývoje dělnického hnutí na Západě“ a za druhé „závěry pro Rusko“.
Zcela nesprávné jsou především představy autorů Creda o minulosti západoevropského dělnického hnutí. Není pravda, že se dělnická třída na Západě nezúčastnila boje za politické svobody, že se nezúčastnila politických revolucí. Dějiny chartismu, revoluce z roku 1848 ve Francii, Německu a Rakousku dokazují pravý opak. Je zcela nesprávné, že „marxismus byl teoretickým vyjádřením tehdejší praxe, v níž politický boj převládal nad bojem hospodářským“. Naopak „marxismus“ vznikl v době, kdy převládal socialismus nepolitický (owenismus, „fourierismus“, „pravý socialismus“ aj.) a Komunistický manifest se proti němu okamžitě postavil. Ba ani tehdy, kdy už byl marxismus teoreticky dobře vyzbrojen (Kapitál) a založil svou slavnou organizaci Mezinárodní dělnické sdružení[61], nebyl politický boj zdaleka ještě běžnou praxí (úzký tradeunionismus v Anglii, anarchismus a proudhonismus v románských zemích). Velkou historickou zásluhou Lassallovou v Německu bylo, že vytvořil z dělnické třídy, která byla až do té doby přívěskem liberální buržoazie, samostatnou politickou stranu. Marxismus spojil hospodářský a politický boj dělnické třídy v jeden pevný celek a snaha autorů Creda oddělit tyto formy boje od sebe patří k nejsmutnějším a nejméně zdařilým úchylkám od marxismu.
Dále jsou rovněž zcela nesprávné představy autorů Creda o současné situaci v západoevropském dělnickém hnutí i o teorii marxismu, jímž se toto hnutí řídí. Mluvit o „krizi marxismu“ znamená opakovat nesmyslné fráze buržoazních pisálků, kteří se pokoušejí každý spor mezi socialisty nafouknout a udělat z něho rozkol mezi socialistickými stranami. Pověstná „bernsteinovština“[62] — tak jak ji obvykle chápe široká veřejnost a zejména autoři Creda — je pokusem zúžit marxistickou teorii, pokusem udělat z revoluční dělnické strany stranu reformistickou a tento pokus, jak se dalo čekat, narazil na rozhodný odpor většiny německých sociálních demokratů. V německé sociální demokracii se už nejednou vyskytly oportunistické proudy a pokaždé je tato strana, která věrně střeží odkaz revoluční mezinárodní sociální demokracie, odmítla. Jsme přesvědčeni, že každý pokus přenést oportunistické názory do Ruska narazí na stejně rozhodný odpor valné většiny ruských sociálních demokratů.
Právě tak nelze vůbec mluvit o nějaké „zásadní změně v praktické činnosti“ západoevropských dělnických stran, přestože to autoři Creda tvrdí; marxismus přece uznával hned od začátku obrovský význam hospodářského boje proletariátu a uznával i jeho nutnost a už ve čtyřicátých letech polemizoval Marx a Engels s utopickými socialisty, kteří význam tohoto boje popírali[63].
Když pak bylo asi o dvacet let později založeno Mezinárodní dělnické sdružení, jednalo se hned na prvním kongresu v Ženevě v roce 1866 o významu dělnických odborových organizací a hospodářského boje. Rezoluce tohoto kongresu přesně vymezila význam hospodářského boje a varovala socialisty a dělníky jednak před jeho přeceňováním (jak tomu bylo v té době u anglických dělníků), jednak před jeho podceňováním (které bylo patrné u Francouzů a Němců, zejména u lassallovců). Rezoluce označila dělnické odborové organizace nejen za zákonitý, ale i za nutný jev období kapitalismu; konstatovala, že jsou nesmírně důležité pro organizování dělnické třídy v jejím každodenním boji proti kapitálu i pro odstranění námezdní práce. V rezoluci se pravilo, že dělnické odborové organizace nemají věnovat výhradní pozornost „přímému boji proti kapitálu“, nemají stát stranou celkového politického a sociálního hnutí dělnické třídy; jejich cíle nemají být „úzké“, ale mají směřovat k celkovému osvobození miliónů utlačených pracujících lidí. Od těch dob se v dělnických stranách různých zemí nejednou vyskytla a samozřejmě nejednou ještě vyskytne otázka, zda by se v určitou chvíli neměla věnovat větší či menší pozornost hospodářskému nebo politickému boji proletariátu; avšak obecná neboli zásadní otázka zní i dnes stejně, jak ji formuloval marxismus. Přesvědčení, že jednotný třídní boj proletariátu musí nezbytně zahrnovat politický i hospodářský boj, přešlo už mezinárodní sociální demokracii do krve. Historické zkušenosti pak dále nezvratně dosvědčují, že tam, kde chybějí politické svobody nebo kde jsou politická práva proletariátu omezována, tam je vždycky nutné dát přednost politickému boji.
Ještě méně se dá mluvit o nějaké podstatné změně ve vztazích dělnické strany k ostatním opozičním stranám. I v této věci zaujal marxismus správné stanovisko, které má stejně daleko k přeceňování významu politiky a k spiklenectví (blanquismus apod.) jako k podceňování politiky nebo k jejímu zužování na oportunistické, reformátorské sociální záplatování (anarchismus, utopický a maloburžoazní socialismus, státní socialismus, katedrový socialismus apod.). Proletariát musí usilovat o založení samostatných politických dělnických stran a jejich hlavním cílem musí být dobytí politické moci, aby mohla být vytvořena socialistická společnost. Avšak na ostatní třídy a strany se proletariát nesmí dívat jako na „jedinou reakční masu“[64], naopak se musí podílet na veškerém politickém a veřejném životě, podporovat pokrokové třídy a strany proti reakci, podporovat každé revoluční hnutí proti existujícímu zřízení, hájit každý utlačovaný národ nebo rasu, každé pronásledované náboženství, bezprávné pohlaví atd. Úvahy autorů Creda na toto téma svědčí jen o snaze zastřít třídní charakter boje proletariátu, oslabit tento boj jakýmsi nesmyslným „uznáváním společnosti“, udělat z revolučního marxismu tuctový reformátorský proud. Jsme přesvědčeni, že drtivá většina ruských sociálních demokratů rozhodně odmítne takovou deformaci základních principů sociální demokracie. Nesprávné představy o západoevropském dělnickém hnutí vedou autory Creda k ještě nesprávnějším „závěrům pro Rusko“.
Tvrzení, že dělnická třída Ruska si dosud „nevytkla politické cíle“, svědčí jen o neznalosti ruského revolučního hnutí. Už Severoruský dělnický svaz[65], založený v roce 1878, i Jihoruský dělnický svaz[66], založený v roce 1875, vyslovily ve svém programu požadavek politických svobod. Po reakci 80. let přicházela dělnická třída nejednou s týmž požadavkem v 90. letech. Tvrzení, že „řeči o samostatné dělnické politické straně nejsou ničím jiným než přenášením cizích úkolů a cizích výsledků na naši půdu“, svědčí leda o naprostém nepochopení historické úlohy ruské dělnické třídy a nejnaléhavějších úkolů ruské sociální demokracie. Vlastní program autorů Creda zřejmě směřuje k tomu, aby dělnická třída šla „cestou nejmenšího odporu“, to jest omezila se jen na hospodářský boj, kdežto „liberální opozice“ by za „účasti“ marxistů bojovala za „právní formy“. Takový program by pro ruskou sociální demokracii znamenal politickou sebevraždu a nesmírně by zbrzdil a zlehčil ruské dělnické hnutí a ruské revoluční hnutí (tyto dva pojmy jsou pro nás totožné). Už jen to, že se takový program mohl vyskytnout, je důkazem, jak opodstatněné byly obavy jednoho z předních bojovníků ruské sociální demokracie P. B. Axelroda, když koncem roku 1897 napsal, že taková perspektiva je možná:
„Dělnické hnutí jede pouze po vyježděných kolejích ryze hospodářských střetnutí dčlníků s podnikateli a samo o sobě jako celek nemá politický charakter, zatímco v boji za politické svobody jdou pokrokové vrstvy proletariátu za revolučními kroužky a frakcemi takzvané inteligence“ (Axelrod, O současných úkolech a taktice ruských sociálních demokratů , Ženeva 1898, s. 19).
Ruští sociální demokraté musí vypovědět nekompromisní válku celému okruhu myšlenek vyslovených v Credu, protože tyto myšlenky vedou přímo k uskutečnění takové perspektivy. Ruští sociální demokraté musí vynaložit veškeré úsilí, aby se uskutečnila jiná perspektiva, kterou P. B. Axelrod vyložil takto:
„Jiná perspektiva: sociální demokracie zorganizuje ruský proletariát v samostatnou politickou stranu, která bude bojovat za svobodu zčásti svorně a společně s buržoazními revolučními frakcemi (pokud[b] budou existovat), a zčásti pak bude získávat do svých řad nebo vést za sebou jednotlivé příslušníky inteligence, kteří mají blízko k lidu a k revolučnímu hnutí“ (tamtéž, s. 20).
V téže době, kdy P. B. Axelrod psal tyto řádky, svědčily proklamace sociálních demokratů v Rusku jasně o tom, že obrovská většina z nich zastává stejné stanovisko. Je sice pravda, že jeden list petrohradských dělníků, Rabočaja mysl[67], jako by se přikláněl k názorům autorů Creda, když ve svém programovém úvodníku (č. 1, říjen 1897) vyslovil bohužel tutéž naprosto mylnou a sociálnímu demokratismu se příčící myšlenku, že „hospodářský základ hnutí“ může být „zastíněn snahou mít neustále na mysli politický ideál“. Avšak v téže době jiný list petrohradských dělníků S.-Petěrburgskij rabočij listok[68] (č. 2, září 1897), se rozhodně vyslovil v tom smyslu, že „svrhnout samoděržaví... dokáže jedině pevně zorganizovaná a početná dělnická strana“, a až dělníci „vytvoří silnou stranu“, „osvobodí sebe a celé Rusko od veškerého politického a hospodářského útlaku“. Třetí list, Rabočaja gazeta[69], v úvodníku 2. čísla (listopad 1897) napsal: „Boj proti absolutistické vládě za politické svobody je nejbližším úkolem ruského dělnického hnutí... Ruské dělnické hnutí bude desateronásobně silnější, vystoupí-li jako jednotný spořádaný útvar pod společným názvem a s dobře fungující organizací... Z jednotlivých dělnických kroužků se musí stát jedna společná strana... Ruská dělnická strana bude stranou sociálně demokratickou.“ Že obrovská většina ruských sociálních demokratů plně sdílela právě tyto názory listu Rabočaja gazeta, je vidět z toho, že na sjezdu ruských sociálních demokratů na jaře l898[70] byla založena Sociálně demokratická dělnická strana Ruska, byl uveřejněn její Manifest a Rabočaja gazeta prohlášena za oficiální orgán strany. Proto tedy dělají autoři Creda mílový krok zpět ve srovnání s oním vývojovým stadiem, kterého už ruská sociální demokracie dosáhla a který vyjádřila v Manifestu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Jestliže zběsilé pronásledování ruské vlády zavinilo, že nyní aktivita strany přechodně ochabla a její oficiální orgán přestal vycházet, pak je úkolem všech ruských sociálních demokratů vynaložit veškeré úsilí, aby se strana konečně upevnila, byl vypracován její program a znovu začal vycházet její oficiální orgán. Vzhledem k myšlenkové rozkolísanosti, již dokládá vznik takového programu, jako je výše rozebrané Credo, považujeme za naprosto nutné zdůraznit tyto hlavní zásady, které byly vyloženy v Manifestu a jsou pro ruskou sociální demokracii nesmírně důležité. Za prvé: ruská sociální demokracie „chce být a zůstat třídním hnutím organizovaného dělnictva“. Z toho plyne, že heslem sociální demokracie musí být podpora dělníků nejen v hospodářském, ale i v politickém zápase; agitace musí vycházet nejen z bezprostředních hospodářských potřeb, ale i ze všech projevů politického útlaku; propaganda se musí zabývat nejen myšlenkami vědeckého socialismu, ale i myšlenkami demokratickými. Zástavou třídního hnutí dělnictva může být jedině teorie revolučního marxismu a ruská sociální demokracie musí dbát o její prohlubování a uplatňování v praxi a střežit ji před deformováním a vulgarizováním, kterému jsou tak často vystaveny „módní teorie“ (a úspěchy revoluční sociální demokracie v Rusku už z marxismu udělaly „módní“ teorii). I když dnes sociální demokracie soustřeďuje veškeré síly na činnost mezi továrními dělníky a horníky, nesmí zapomínat, že jak bude hnutí sílit, musí do řad dělnictva, které organizuje, vstupovat i domáčtí dělníci, domáčtí malovýrobci, zemědělští dělníci i milióny zbídačených a vyhladovělých rolníků.
Za druhé: „Ruská dělnická třída musí na svých silných bedrech nést a také ponese veškerou tíhu boje za politické svobody.“ Sociální demokracie, která si vytkla za svůj nejbližší cíl svržení absolutismu, musí vystupovat jako přední bojovnice za demokracii, a právě proto musí poskytovat veškerou podporu všem demokratickým silám ruského obyvatelstva a získávat je za spojence. Jedině samostatná dělnická strana může být pevnou oporou v boji se samoděržavím a všichni ostatní bojovníci za politické svobody se mohou aktivně projevit jedině tehdy, budou-li s takovou stranou spolupracovat a podporovat ji.
A konečně za třetí: „Ruská sociálně demokratická strana jakožto socialistické hnutí a směr pokračuje v díle a v tradicích celého předcházejícího revolučního hnutí v Rusku; tím, že si sociální demokracie určila za hlavní z nejbližších úkolů strany jako celku dobytí politických svobod, směřuje k cíli, který si jasně vytkli už slavní bojovníci staré organizace Narodnaja volja[71].“ Tradice celého předcházejícího revolučního hnutí v Rusku vyžadují, aby nyní sociální demokracie soustředila veškeré síly na zorganizování strany, utužení její vnitřní kázně a zdokonalení konspirativní techniky. Jestliže pracovníci staré organizace Narodnaja volja dokázali sehrát tak velkou úlohu v ruských dějinách, ačkoli těchto pár hrdinů podporovala jen úzká vrstva veřejnosti a hybnou silou hnutí zdaleka nebyla revoluční teorie, pak se sociální demokracie opírající se o třídní boj proletariátu stane silou, kterou nikdo nepřemůže. „Ruský proletariát svrhne jařmo absolutismu, a bude pak tím energičtěji pokračovat v boji proti kapitalismu a buržoazii až do úplného vítězství socialismu.“
Vyzýváme všechny skupiny sociálních demokratů a všechny dělnické kroužky v Rusku, aby posoudily výše uvedené Credo a naši rezoluci a jasně vyjádřily své stanovisko k této otázce, aby se tak odstranily veškeré názorové neshody a urychlilo organizování a upevnění Sociálně demokratické dělnické strany Ruska.
Rezoluce skupin a kroužků by mohly být zasílány zahraničnímu Svazu ruských sociálních demokratů[72], který je podle 10. bodu usnesení sjezdu ruských sociálních demokratů z roku 1898 součástí Sociálně demokratické dělnické strany Ruska a jejím představitelem v zahraničí.[c]
Napsáno před 22. srpnem (3. zářím) 1899
Poprvé otištěno v prosinci 1899 v zahraničí
jako separát z dvojčísla 4/5 časopisu Rabočeje dělo[59]Podle částečně dochovaného rukopisu; konec dokumentu
podle textu separátu z dvojčísla 4/5 časopisu Rabočeje dělo
porovnaného s textem uveřejněným v knize
G. V. Plechanova Vademecum pro redakci časopisu Rabočeje dělo__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V textu separátu z časopisu Rabočeje dělo je dodáno: „(v Rusku)“. Red.
b Dále se již rukopisný text nezachoval. Red.
c Poslední odstavec v textu Vademeca chybí. Red
58 Protest ruských sociálních demokratů napsal Lenin ve vyhnanství v srpnu 1899, když dostal z Petrohradu od své sestry A. I. Uljanovové-Jelizarovové manifest ekonomistů, který označila jako Credo „mladých“. Autorkou Creda byla J. D. Kuskovová, jež byla v té době členkou Svazu ruských sociálních demokratů v zahraničí. Manifest skupiny ekonomistů nebyl určen pro tisk, a jak řekl Lenin, byl uveřejněn „bez vědomí a možná i proti vůli jeho autorů“, neboť ekonomisté se báli veřejné kritiky svých oportunistických názorů.
Návrh Protestu proti dokumentu ruských bernsteinovců, který vypracoval Lenin, byl projednáván na schůzi sedmnácti marxistů žijících ve vyhnanství v minusinském okruhu. Sešli se ve vsi Jermakovském (tam si odbývali vyhnanství A. A. Vanějev, P. N. Lepešinskij a O. B. Lepešinská, M. A. Silvin aj.). Protest jednomyslně schválili a podepsali V. I. Lenin, N. K. Krupská, V. V. Starkov, A. M. Starkovová, G. M. Kržižanovskij, Z. P. Kržižanovská-Něvzorovová, F. V. Lengnik, J. V. Baramzin, A. A. Vanějev, D. V. Vanějevová, M. A. Silvin, V. K. Kurnatovskij, P. N. Lepešinskij, O. B. Lepešinská a petrohradští dělníci O. A. Engberg, A. S. Šapovalov a N. N. Panin. K Protestu se připojili I. L. Promiňski, M. D. Jefimov, Čekalskij a Kovalevskij, kteří na schůzi nebyli přítomni, a rovněž vyhnanecká kolonie v Turuchansku [L. Martov (J. O. Cederbaum) aj.]. Proti Credu vystoupila rovněž kolonie sedmnácti sociálně demokratických vyhnanců z města Orlova ve Vjatecké gubernii (V. V. Vorovskij, N. E. Bauman, A. N. Potresov aj.).
Protest byl odeslán za hranice a Plechanov jej okamžitě dal vysázet pro příští číslo časopisu Rabočeje dělo. Avšak „mladí“ členové zahraničního Svazu, kteří patřili k redakci časopisu, vydali v prosinci 1899 bez Plechanovova vědomí Protest jako zvláštní leták s doslovem, v němž prohlašovali, že Credo vyjadřuje mínění jednotlivců, že jejich stanovisko neznamená pro ruské dělnické hnutí žádné nebezpečí, a popírali, že by ve Svazu ruských sociálních demokratů v zahraničí existoval ekonomismus. Počátkem roku 1900 vydal Plechanov Protest znovu ve sborníku Vademecum pro redakci časopisu Raboěeje dělo, namířeném proti ekonomistům. Plechanov Protest přivíral jako důkaz, že ruští sociální demokraté vidí v ekonomismu vážné nebezpečí a vyhlašují mu rozhodný boj.
59 Rabočeje dělo — časopis ekonomistů, neperiodický orgán Svazu ruských sociálních demokratů v zahraničí. Vycházel od dubna 1899 do února 1902 v Ženevě za redakce B. N. Kričevského, P. Těplova, V. P. Ivanšina, A. S. Martynova. Vyšlo dvanáct čísel (devět sešitů). Redakce časopisu byla zahraničním ústředím ekonomistů. Časopis Rabočeje dělo podporoval Bernsteinovo heslo „svobody kritiky“ marxismu, v otázkách taktiky a organizačních úkolů ruské sociální demokracie zastával oportunistické stanovisko, popíral revoluční možnosti rolnictva apod. Rabočedělovci propagovali oportunistické myšlenky o podřízení politického boje proletariátu hospodářskému boji, skláněli se před živelností dělnického hnutí a popírali vedoucí úlohu strany. Jeden z redaktorů tohoto časopisu (V. P. Ivanšin) zároveň spoluredigoval orgán zjevných ekonomistú Rabočaja mysl, který Raboěeje dělo podporovalo. Na II. sjezdu SDDSR představovali raboěedělovci krajně pravicové, oportunistické křídlo ve straně.
60 Skupina Osvobození práce — první ruská marxistická skupina, kterou založil roku 1883 v Ženevě G. V. Plechanov. Kromě Plechanova byli členy skupiny P. B. Axelrod, L. G. Dejč, V. I. Zasuličová a V. N. Ignatov.
Skupina Osvobození práce propagovala v Rusku marxismus; přeložila do ruštiny, vydala v zahraničí a rozšiřovala v Rusku Marxovy a Engelsovy práce Manifest Komunistické strany, Námezdní práce a kapitál, Vývoj socialismu od utopie k vědě a jiné. Plechanov a jeho skupina zasadili těžkou ránu narodnictví. G. V. Plechanov podrobil ve svých pracích Socialismus a politický boj (1883), Naše neshody (1885) aj. marxistické kritice reakční narodnické teorie (o nekapitalistické vývojové cestě Ruska, popírání pokrokové úlohy proletariátu v revolučním hnutí, subjektivně idealistický názor narodniků na úlohu osobnosti v dějinách atd.). Dva návrhy programu ruských sociálních demokratů (z roku 1883 a 1885), které napsal Plechanov a vydala skupina Osvobození práce, znamenaly významný pokrok v přípravách k založení sociálně demokratické strany v Rusku. Zvlášť velký význam pro rozšíření marxistických názorů měla Plechanovova (Beltovova) práce O vývoji monistického názoru na dějiny (1895) aj. Skupina vydala a rozšířila v Rusku čtyři sešity sborníku Social-Demokrat a rovněž edici populárních brožur pro dělníky.
Avšak skupina Osvobození práce se dopouštěla i závažných chyb: nedovedla se zbavit zbytků narodnické ideologie, přeceňovala úlohu liberální buržoazie a podceňovala revolučnost rolnictva. Tyto chyby se staly zárodkem budoucích menševických názorů Plechanova a jiných členů skupiny.
Lenin napsal, že „skupina Osvobození práce založila sociální demokracii jen teoreticky a udělala první krok směrem k dělnickému hnutí“ (Spisy 20, Praha 1959, s. 283).
Skupina navázala spojení s mezinárodním dělnickým hnutím a od prvního kongresu II. internacionály v roce 1889 v Paříži zastupovala ruskou sociální demokracii na dalších jejích kongresech.
Na II. sjezdu SDDSR v srpnu 1903 oznámila skupina Osvobození práce, že zastavuje svou činnost.
61 Lenin má na mysli Mezinárodní dělnické sdružení — I. internacionálu, první mezinárodní masovou organizaci proletariátu, která byla založena 28. září 1864 na mezinárodním dělnickém shromáždění v Londýně, svolaném anglickými a francouzskými dělníky. Založení I. internacionály bylo výsledkem dlouholetého houževnatého boje Marxe a Engelse za revoluční stranu dělnické třídy. Marx byl organizátorem a vůdcem I. internacionály, autorem její Inaugurální adresy, stanov a jiných programových a taktických dokumentů. Podle Lenina I. internacionála „položila základ mezinárodní organizace dělníků k přípravě jejich revolučního náporu na kapitál“, „položila základ k proletářskému, mezinárodnímu boji za socialismus“ (Spisy 29, Praha 1962, s. 301 a 302).
Ústředním řídícím orgánem I. internacionály byla generální rada Mezinárodního dělnického sdružení, jejímž stálým členem byl Marx. Marx mutel překonávat maloburžoazní vlivy a sektářské tendence, které tehdy převládaly v dělnickém hnutí (tradeunionismus v Anglii, proudhonismus a anarchismus v románských zemích, lassallovství v Německu), ale postupně získal pro zásady vědeckého socialismu vyspělé dělnictvo v Evropě i v Americe. I. internacionála řídila hospodářský a politický boj dělnictva v různých zemích a upevňovala jeho mezinárodní solidaritu. I. internacionála má obrovské zásluhy o rozšíření marxismu a o spojení socialismu s dělnickým hnutím.
Po porážce Pařížské komuny vyvstal před dělnickou třídou úkol založit masové strany v jednotlivých zemích podle zásad přijatých I. internacionálou. „Podle toho, jak se mně nyní jeví evropské poměry, je rozhodně užitečné nechat zatím formální organizaci Internacionály ustoupit do pozadí,“ napsal Marx v roce 1873 (K. Marx-B. Engels, Spisy 33, Praha 1971, s. 674). V roce 1876 byla I. internacionála na philadelphském kongresu oficiálně rozpuštěna.
62 Bernsteinovština (bernsteinismus) — protimarxistický směr v mezinárodní sociální demokracii; vznikl koncem 19. století v Německu a byl nazván podle německého sociálního demokrata Eduarda Bernsteina. Bernstein byl přímým mluvčím pravicově oportunistických tendencí v německé sociální demokracii, které se zvlášť jasně projevily po Engelsově smrti v roce 1895.
V letech 1896—1898 uveřejnil Bernstein v teoretickém orgánu německé sociální demokracie Die Neue Zeit sérii článků pod společným názvem Problémy socialismu, v nichž otevřeně revidoval marxismus. Levé křídlo německé sociální demokracie začalo proti Bernsteinovi bojovat na stránkách svých novin, avšak ústřední výbor strany proti Bernsteinovi a bernsteinismu nevystoupil. V červenci 1898 zahájil časopis Die Neue Zeit polemiku proti Bernsteinovi a revizionismu Plechanovovým Článkem Bernstein a materialismus.
V březnu 1899 vyšly Bernsteinovy články knižně pod názvem Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie. Za knihu se postavilo pravé křídlo německé sociální demokracie a oportunistické živly v ostatních stranách II. internacionály. Bernsteinova hesla „svobody kritiky“ se chopili rovněž ruští legální marxisté a ekonomisté. Carská cenzura povolila tři ruská vydání Bernsteinovy knihy a Zubatov ji doporučoval dělníkům k četbě.
Na sjezdech německé sociální demokracie ve Stuttgartu (říjen 1898), v Hannoveru (říjen 1899) a v Lübecku (září 1901) byl sice bernsteinismus odsouzen, avšak strana se od Bernsteina nedistancovala, protože většina jejích vůdců k němu zaujímala smířlivecké stanovisko. Bernsteinovci nadále veřejně propagovali revizionistické ideje ve svém teoretickém orgánu Sozialistische Monatshefte a ve stranických organizacích.
Jedině bolševická strana v čele s Leninem energicky bojovala proti bernsteinismu a jeho stoupencům a následovníkům.
Kromě prací uveřejněných v tomto svazku kritizoval Lenin bernsteinovce rovněž v knize Co dělat? (viz Spisy 5, Praha 1953, s. 359—545), v článcích Marxismus a revizionismus (viz Spisy 15, Praha 1958, s. 25—36), Neshody v evropském dělnickém hnutí (viz Spisy 16, Praha 1958, s. 356—363) aj.
63 Viz K. Marx, Bída filozofie (K. Marx-B. Engels, Spisy 4, Praha 1958, s. 190—196).
64 Lenin zde kritizuje známou tezi lassallovců, že vůči dělnické třídě jsou všechny ostatní třídy jedinou reakční masou. Tato teze byla pojata do programu německých sociálních demokratů, který byl schválen roku 1875 na gothajském sjezdu, na němž se sloučily dvě dosud samostatně existující německé socialistické strany — eisenašští a lassallovci.
Marx poukázal na protirevoluční charakter této teze v Kritice gothajského programu (viz K. Marx-B. Engels, Spisy 19, Praha 1966, s. 51).
65 Severní svaz ruských dělníků — jedna z prvních revolučně politických organizací dělnické třídy v Rusku. Svaz založili v Petrohradě koncem roku 1878 zdejší dělníci — zámečník Viktor Obnorskij a truhlář Stěpan Chalturin. Na dělnických schůzích 23. a 30. prosince 1878 byl schválen program Svazu, v němž bylo řečeno, že Svaz má svými úkoly velmi blízko k západním sociálně demokratickým stranám. Program charakterizoval historickou úlohu dělnické třídy, uznával ji za pokrokovou třídu společnosti a žádal pro dělnictvo politická práva a svobody jako nezbytnou podmínku osvobození od vykořisťování a rovněž vyzýval dělníky celého Ruska k třídnímu boji společně s proletariátem ostatních zemí. Za konečný cíl si vytkl „svržení existujícího politického a hospodářského zřízení státu jakožto zřízení krajně nespravedlivého“. Avšak program Svazu nesl ještě jisté stopy narodnického vlivu.
Začátkem roku 1879 měl Svaz asi 200 členů a stejný počet sympatizujících. Jeho vedení z něho chtělo učinit celoruskou dělnickou organizaci. Svaz se aktivně účastnil stávkového boje proletariátu. jedním z vůdců velké petrohradské stávky v roce 1879 v továrně Nová přádelna bavlny byl člen této organizace P. A. Moisejenko. Svaz vydal několik provolání k dělníkům a finaučně podporoval stávkující. V roce 1879 a začátkem roku 1880 carská vláda Svaz rozehnala. Jeho členové ještě stačili 15. února 1880 vydat jediné číslo prvních dělnických novin v Rusku Rabočaja zarja, avšak téměř celý náklad byl konfiskován.
66 Jihoruský svaz dělníků — první, dělnická revolučně politická organizace v Rusku; založil ji v dubnu—květnu 1875 v Oděse revoluční intelektuál J. O. Zaslavskij. Svaz vznikl z dělnických kroužků, které zřídily záložnu a spořitelnu. Ve stanovách Svazu se poprvé v dějinách ruského dělnického hnutí hovořilo o boji dělnictva proti útlaku kapitálu a o tom, že dělníci mohou dosáhnout uznáni svých práv „jedině násilným převratem“.
Svaz měl kolem 60 aktivních členů a asi 150—200 dělníků sympatizovalo s jeho činností. Členové se scházeli, četli a rozšiřovali revolučně demokratickou literaturu, aktivně se podíleli na organizování stávek. Svaz se pokoušel rozšířit svůj vliv na dělnictvo v průmyslových městech jižního Ruska (Rostov na Donu, Charkov, Taganrog aj.). V Rostově na Donu se žákům Zaslavského podařilo založit pobočku Svazu. V prosinci 1875 po osmi- až devítiměsíční existenci carská vláda Svaz rozehnala. Jeho členové, kteří zůstali na svobodě, pokračovali v revoluční činnosti.
67 Rabočaja mysl — list ekonomistů, vycházel od října 1897 do prosince 1902. Vyšlo šestnáct čísel. První dvě čísla byla rozmnožena na mimeografu v Petrohradě, 3.—11. číslo vyšlo v Berlíně, 12.—l5. číslo ve Varšavě; také poslední, 16. číslo vyšlo v zahraničí. List redigoval K. M. Tachtarjov aj.
Lenin kritizoval názory listu Rabočaja mysl v článku Zpětný směr v ruské sociální demokracii (viz tento svazek zde), v článcích uveřejněných v Jiskře a v knize Co dělat?
68 S.-Petěrburgskij rabočij listok — ilegální noviny, orgán petrohradského Svazu boje za osvobození dělnické třídy. Vyšla dvě čísla: 1. číslo v únoru 1897 (označeno jako lednové) bylo rozmnoženo na mimeografu v Rusku v počtu 300—400 výtisků, 2. číslo vyšlo tiskem v září 1897 v Ženevě. List zdůrazňoval, že je nutno spojovat hospodářský boj dělnické třídy s obsáhlými politickými požadavky a založit dělnickou stranu.
69 Rabočaja gazeta — ilegální orgán kyjevské skupiny sociálních demokratů. Vyšla dvě čísla: 1. číslo v srpnu 1897 a 2. číslo v prosinci téhož roku (označeno jako listopadové). Člen redakce listu P. L. Tučapskij při cestě do zahraničí seznámil z pověření redakce s 1. číslem listu Plechanova a ostatní členy skupiny Osvobození práce a získal od nich souhlas ke spolupráci. Plechanov se v dopise členům redakce pozitivně vyjádřil o listu jako o celoruském sociálně demokratickém orgánu a podotkl, že je třeba věnovat větší pozornost politickému boji proletariátu. Druhé číslo bylo už v důsledku spojení s představiteli skupiny Osvobození práce politicky vyhraněnější. I. sjezd SDDSR v březnu 1898 uznal list Rabočaja gazeta za oficiální orgán strany. Po sjezdu však byli členové ústředního výboru a redakce listu Rabočaja gazeta pozatýkáni a tiskárna zničena, takže třetí číslo připravené k sazbě nevyšlo. O pokusu obnovit vydávání listu v roce 1899 viz tento svazek zde, a také práci Co dělat? (Spisy 5, Praha 1953,s. 512).
70 První sjezd SDDSR se konal ilegálně v Minsku 1.—3. (13.—15.) března 1898. Svolání sjezdu navrhl Lenin v roce 1896, v době, kdy byl vězněn v Petrohradě. Zatčení vedoucích osobností petrohradského Svazu boje v čele s Leninem a jejich vypovězení na Sibiř prakticky znemožnilo jeho svolání, protože poté vzrostl vliv oportunistického křídla uvnitř Svazu.
Sjezd připravovala kyjevská sociálně demokratická organizace (zvláštní skupina ustavená na předsjezdové konferenci v březnu 1897), kterou policejní zatýkání nepostihlo a která měla dobrý konspirativní aparát. Sjezd byl svolán v období boje proti sílícímu oportunistickému směru v sociální demokracii — ekonomismu.
Sjezdového jednání se účastnilo devět delegátů za šest organizací (po jednom za petrohradský, moskevský, kyjevský a jekatěrinoslavský Svaz boje za osvobození dělnické třídy, dva delegáti za skupinu kyjevského listu Rabočaja gazeta a tři za Bund).
Sjezd se usnesl, že místní Svazy boje a Bund mají splynout v jednotnou Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska. V národnostní otázce přiznal sjezd každému národu právo na sebeurčení. Do ústředního výboru byl zvolen představitel petrohradského Svazu boje za osvobození dělnické třídy (S. I. Radčenko), kyjevského listu Rabočaja gazeta (B. L. Ejdelman) a Bundu (A. A. Kremer). Za oficiální orgán strany byla uznána Rabočaja gazeta. Účastníci sjezdu poslali pozdrav Plechanovovi.
Manifest SDDSR, vydaný ústředním výborem jménem sjezdu záhy po jeho skončení, postavil do popředí boj za politické svobody, zdůraznil důležitost boje proti absolutismu a poukázal na to, jak tento boj souvisí s dalším bojem proti kapitalismu a buržoazii. Svaz ruských sociálních demokratů v zahraničí by] prohlášen za zahraniční zastoupení strany.
Sjezd vyhlásil založení Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, nevytvořil však stranu jako jednotný celek. Ústřední výbor byl brzy po sjezdu zatčen. Sjezd nevypracoval program, jeho politická linie nebyla dost marxisticky vyhraněná, pokud šlo o vymezení historických úkolů ruského proletariátu. Nicméně znamenal I. sjezd SDDSR pokrok ve sjednocení politicky se probouzejícího proletariátu kolem revoluční sociální demokracie.
71 Narodnaja volja — tajná politická organizace narodnických teroristů; vznikla v srpnu 1879 po rozštěpení narodnické organizace Zemlja i volja. V čele organizace Narodnaja volja stál výkonný výbor, jehož členy byli A. I. Željabov, A. D. Michajlov, M. F. Frolenko, N. A. Morozov, V. N. Fignerová, S. L. Perovská, A. A. Kvjatkovskij aj. Bezprostředním cílem organizace bylo svržení samoděržaví. Podle programu měl být na základě všeobecného volebního práva zvolen „lidový zastupitelský orgán“, vyhlášeny demokratické svobody, půda předána lidu a vypracována opatření pro přechod továren a závodů do rukou dělníků. „Narodovoljovci udělali krok kupředu, neboť přešli k politickému boji, ale nepodařilo se jim spojit jej se socialismem,“ napsal Lenin (Spisy 8, Praha 1954, s. 64).
Narodovoljovci hrdinně bojovali proti carskému samoděržaví. Protože však vycházeli z chybné teorie o aktivních „hrdinech“ a pasívním „davu“, domnívali se, že mohou změnit společnost bez účasti lidu, jen svými silami, individuálním terorem, zastrašováním a dezorganizací vlády. Jejich teroristický boj nebyl podpořen masovým revolučním hnutím, a proto se vládě podařilo krutým pronásledováním, popravami a provokacemi organizaci rozbít.
Po roce 1881 se Narodnaja volja rozpadla a několikeré pokusy v 80. letech o její obnovení byly bezvýsledné. Tak v roce 1886 vznikla teroristická skupina vedená A. I. Uljanovem (bratrem V. I. Lenina) a P. J. Ševyrjovem, jež pokračovala v tradicích organizace Narodnaja volja. Po neúspěšném pokusu o atentát na Alexandra III. v roce 1887 byla skupina odhalena a její aktivní členové popraveni.
Lenin kritizoval utopický program narodovoljovců, ale velmi si cenil jejich obětavého boje proti carismu, vysoce hodnotil jejich konspirativní metody a přísně centralizovanou organizaci.
72 Svaz ruských sociálních demokratů v zahranilčí byl založen v roce 1894 v Ženevě z podnětu skupiny Osvobození práce. Podmínkou členství ve Svazu bylo uznání programu této skupiny. Skupina dostala za úkol redigovat publikace Svazu a v březnu 1895 mu dala k dispozici svou tiskárnu. V létě roku 1895 za Leninova pobytu v zahraničí bylo rozhodnuto, aby Svaz vydával sborníky Rabotnik. Ruští sociální demokraté, z jejichž podnětu se sborníky vydávaly, však požadovali, aby je redigovala skupina Osvobození práce. Svaz vydal 6 čísel sborníku, 10 čísel jeho přílohy Listok Rabotnika, Leninův Výklad zákona o pokutách (1897), Plechanovovu práci Další tažení proti ruské sociální demokracii (1897) aj.
I. sjezd SDDSR (březen 1898) uznal Svaz za představitele strany v zahraničí. Později získaly ve Svazu převahu oportunistické živly — ekonomisté (tzv. mladí). Oportunistická většina na I. sjezdu Svazu ruských sociálních demokratů v zahraničí, který se konal v listopadu 1898 v Curychu, odmítla vyjádřit solidárnost s Manifestem I. sjezdu SDDSR. Skupina Osvobození práce prohlásila na I. sjezdu Svazu, že odmítá redigovat publikace Svazu s výjimkou 5.—6. č. sborníku Rabotnik a Leninových brožur Úkoly ruských sociálních demokratů a Nový tovární zákon. V dubnu 1899 začal Svaz vydávat časopis Rabočeje dělo, jehož redaktory se stali ekonomisté B. N. Kričevskij, V. P. Ivanšin (který pomáhal redigovat také list Rabočaja mysl) a P. F. Těplov. Svaz ve svých prohlášeních sympatizoval s Bernsteinem, s millerandisty apod. Boj ve Svazu trval až do jeho II. sjezdu (duben 1900 v Ženevě) a pokračoval i na sjezdu. Proto skupina Osvobození práce a její stoupenci sjezd opustili a vytvořili samostatnou organizaci Sociální demokrat.
Na II. sjezdu SDDSR v roce 1903 zaujímali představitelé Svazu krajně oportunistické stanovisko, a když sjezd uznal za jedinou organizaci strany v zahraničí Zahraniční ligu ruské revoluční sociální demokracie, opustili sjezd. Usnesením II. sjezdu byl Svaz ruských sociálních demokratü v zahraničí rozpuštěn (viz KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl I, Praha 1954, s. 47).