V. I. Lenin
Recenze
Karl Kautsky, Bernstein a sociálně demokratický program.
Antikritika.
...V úvodu vyslovuje Kautsky několik nesmírně cenných a výstižných myšlenek o tom, jaké podmínky má splňovat seriózní a svědomitá kritika, nechtějí-li se její autoři uzavírat do úzkého rámce bezduchého pedantství a vědátorství, nechtějí-li ztrácet ze zřetele úzkou a nerozlučnou spojitost „teoretického rozumu“ s „praktickým“, ne však s praktickým rozumem jedinců, ale celých vrstev obyvatelstva žijících ve specifických podmínkách. Pravda je ovšem nade vše, praví Kautsky, a dospěl-li Bernstein k upřímnému přesvědčení, že jeho dřívější názory byly nesprávné, pak je přímo jeho povinností říci to naprosto otevřeně. Jenže svízel je právě v tom, že Bernsteinovi tato přímost a otevřenost chybí: jeho brožura je nápadně „encyklopedická“ (jak poznamenal už Antonio Labriola v jednom francouzském časopise), povrchně se dotýká spousty problémů, celé řady otázek, ale u žádné z nich nepodává ucelený a jasný výklad nových názorů kritika. Ten jen vykládá své pochybnosti, ale obtížné a složité otázky, kterých se sotva dotkl, samostatně nerozebírá. Tím pak dochází ke zvláštní věci — sarkasticky poznamenává Kautsky — že totiž Bernsteinovi stoupenci rozumějí jeho knize každý jinak, zatímco Bernsteinovi odpůrci mu rozumějí všichni stejně. Hlavní výtka, kterou Bernstein adresuje svým odpůrcům, je, že mu nerozumějí, že mu nechtějí rozumět. Celá řada článků v novinách a časopisech, které Bernstein napsal jako odpověd‘ svým odpůrcům, jeho pozitivní názory nijak nevyjasnila.
Kautsky začíná svou antikritiku otázkou metody. Probírá Bernsteinovy námitky proti materialistickému pojetí dějin a ukazuje, že Bernstein směšuje pojem „deterministický“ s pojmem „mechanický“, že směšuje svobodu vůle se svobodou jednání a zcela bezdůvodně ztotožňuje historickou nutnost s vynuceným zoufalým postavením lidí. Otřepané obvinění z fatalismu, které opakuje i Bernstein, vyvracejí už nejzákladnější výchozí teze Marxovy teorie dějin. Všechno se nedá redukovat na vývoj výrobních sil, říká Bernstein. Musí se „vzít v úvahu“ i jiné faktory. — Velmi správně, odpovídá Kautsky, ale to přece musí dělat každý badatel, ať už vychází z jakéhokoli pojetí dějin. Kdo nás chce přimět, abychom se zřekli Marxovy metody, která se v praxi tak skvěle osvědčila a dále osvědčuje, ten si musí vybrat jednu ze dvou cest: buďto se vůbec zřekne myšlenky zákonitosti, nutnosti historického procesu, a tím ovšem hodí přes palubu veškeré pokusy dát sociologii vědecký základ, nebo musí ukázat, jak lze z jiných faktorů (například z mravních názorů) vyvodit nutnost historického procesu, a musí to dokázat analýzou, která by se dala aspoň přibližně srovnat s Marxovou analýzou v Kapitálu. Bernstein nejenže se o to ani v nejmenším nepokouší, ale omezuje se na bezobsažnou frázi, že se musí „brát v úvahu“ i jiné faktory, a pak klidně dále používá ve své knize starou materialistickou metodu, jako by ji předtím nebyl prohlásil za nedostačující! Místy dokonce, jak uvádí Kautsky, používá Bernstein této metody tak neomaleně a jednostranně, až je to nepřípustné! Dále jsou Bernsteinova obvinění namířena proti dialektice, která prý vede ke svévolným konstrukcím atd. atd. Bernstein opakuje tyto fráze (z nichž se dnes už dělá nanic i ruským čtenářům), aniž se v nejmenším pokouší ukázat, v čem je dialektika nesprávná a je-li metodologickými chybami (a kterými) vinen Hegel nebo Marx a Engels. Jediné, čím se Bernstein pokouší ospravedlnit a podepřít svůj názor, je poukazování na „tendenčnost“ jedné ze závěrečných podkapitol Kapitálu (o dějinné tendenci kapitalistické akumulace). Je to obvinění už jaksepatří omšelé: oháněl se jím už Eugen Dühring i Julius Wolf a mnozí jiní v Německu, oháněl se jím (dodáváme my) v 70. letech pan J. Žukovskij a v 90. letech pan N. Michajlovskij, který kdysi za toto obvinění usvědčoval pana Žukovského z akrobacie. A jaký tedy důkaz uvádí Bernstein na dotvrzení tohoto omšelého nesmyslu? Jedině tento: když Marx přistupoval ke svému „bádání“, měl už závěry předem hotové, protože v Kapitálu dospívá v roce 1867 k témuž závěru, který vyslovil už ve 40. letech. Takový „důkaz“ není nic jiného než překrucování faktů, odpovídá Kautsky, protože Marx dospěl ke svým závěrům ne po jednom, ale po dvou obdobích bádání, jak to přesně uvádí v předmluvě ke spisu Zur Kritik (viz ruský překlad Kritika některých tezí politické ekonomie)[86]. První z těchto bádání provedl ve 40. letech, když odešel z redakce Rheinische Zeitung[87]. A z redakce odešel proto, že musel psát o materiálních zájmech, a přitom si uvědomoval, že k tomu nemá solidní průpravu. Stáhl jsem se z veřejného života do studovny, napsal Marx o sobě. Když Marx takto (zdůrazňuje Kautsky s narážkou na Bernsteina) zapochyboval, zda jsou jeho úvahy o materiálních zájmech správné, zda jsou správné názory, které tehdy v této otázce převládaly, nepokládal své pochybnosti za tak důležité, aby o nich napsal celou knihu a zpravil o nich kdekoho. Nic takového Marx neudělal, ale pustil se do studia, aby od pochybností o svých starých názorech dospěl k nějakým pozitivním novým názorům. Začal studovat francouzské teorie o společnosti a anglickou politickou ekonomii. Sblížil se s Engelsem, který v té době už byl ponořen do studia faktického stavu národního hospodářství v Anglii. Výsledkem této spolupráce, tohoto prvního období vědeckého bádání, byly známé závěry, které pak oba naprosto jasně formulovali koncem 40. let[88]. Od roku 1850 se Marx usadil v Londýně a příznivé životní podmínky, které zde měl pro vědeckou práci, ho vedly k tomu, aby „začal studovat předmět od začtku a kriticky se propracoval novou látkou“ (Kritika některých tezí, 1. vydání, s. XI. Podtrženo námi)[89]. Plodem tohoto druhého období bádání, které trvalo dlouhou řadu let, byly spisy Zur Kritik (1859) a Das Kapital (1867). Závěr, k němuž Marx v Kapitálu dospěl, se shoduje s dřívějším závěrem ze 40. let, protože druhé bádání potvrdilo výsledky prvního. „Moje názory, ať už budou posuzovány jakkoli, jsou výsledkem svědomitého a dlouholetého bádání,“ napsal Marx v roce 1859 (tamtéž, s. XII)[90]. Vypadá snad tohle jako závěry, které byly hotovy dávno před vlastním bádáním, táže se Kautsky.
Od dialektiky pak Kautsky přechází k otázce hodnoty. Bernstein říká, že Marxova teorie je nedopracovaná, že nechává mnoho problémů otevřených, „dosud zdaleka nevyjasněných“. Kautsky to ani nemíní popírat: Marxovou teorií přece věda nekončí, říká. Dějiny přinášejí nová fakta, nové způsoby vědeckého bádání, a to zase vyžaduje další rozvíjení teorie. Kdyby se Bernstein pokusil vyjít z nových faktů a z nových způsobů bádání, aby dále rozvinul teorii, byli by mu všichni vděčni. Jenže to nemá Bernstein v úmyslu, zato jen lacině napadá Marxovy žáky a utrušuje zcela nejasné a ryze eklektické poznámky, jako třeba že teorie mezního užitku Gossenovy-Jevonsovy-Böhmovy školy je stejně oprávněná jako Marxova pracovní teorie hodnoty. Každá z nich má svůj význam pro různý účel, říká Bernstein, neboť Böhm-Bawerk má a priori stejné právo abstrahovat od oné vlastnosti zboží, že je vyrobeno prací, jako má Marx právo vycházet z oné jeho vlastnosti, že je užitnou hodnotou. Kautsky uvádí, že je naprosto nesmyslné domnívat se, že dvě protikladné a navzájem se vylučující teorie se hodí k různým účelům (přičemž Bernstein neříká, k jakému účelu se hodí jedna nebo druhá teorie). Nejde totiž vůbec o to, od které vlastnosti zboží máme právo a priori (von Hause aus[a]) abstrahovat, nýbrž o to, jak máme vysvětlit základní jevy v současné společnosti založené na směně výrobků, jak máme vysvětlit hodnotu zboží, funkci peněz apod. Marxova teorie sice ještě ponechává řadu problémů nevysvětlených, zato Bernsteinova teorie hodnoty je už celá nejasná. Bernstein cituje ještě Bucha, který vykonstruoval pojem „mezního zhutnění“ práce, ale nepodává ani úplný výklad Buchových názorů, ani přesně neformuluje svůj vlastní názor na tuto otázku. Přitom se Buch zřejmě zaplétá do rozporů, neboť klade hodnotu do závislosti na mzdě a mzdu do závislosti na hodnotě. Bernstein cítí, jak eklektické jsou jeho poznámky o hodnotě, a tak se pokouší obhajovat eklektiku vůbec. Nazývá ji „vzpourou střízlivého rozumu proti snaze sevřít myšlení do pevných kleští, která je typická pro každé dogma“. Kdyby si Bernstein vybavil dějiny myšlení, odpovídá Kautsky, přišel by na to, že velcí buřiči proti svírání myšlení do pevných kleští nebyli nikdy eklektiky a vždycky se vyznačovali snahou o jednotný, ucelený názorový systém. Eklektik je naproti tomu příliš bázlivý, než aby se opovážil bouřit se. Vždyť poklonkuji-li uctivě před Marxem a zároveň se stejně zdvořile klaním Böhmovi-Bawerkovi, mám ještě ke vzpouře hezky daleko! Ať mi někdo jmenuje jediného eklektika v říši myšlení, říká Kautsky, který by si zasloužil označení buřič!
Kautsky pak přechází od metody k výsledkům její aplikace a zastavuje se u takzvané Zusammenbruchstheorie, teorie zhroucení, náhlého krachu západoevropského kapitalismu, krachu, který prý Marx považoval za nevyhnutelný a uváděl ho do souvislosti s obrovskou hospodářskou krizí. Kautsky říká a dokazuje, že Marx a Engels nikdy neformulovali žádnou zvláštní Zusammenbruchstheorie a nespojovali Zusammenbruch stůj co stůj s hospodářskou krizí. Takhle překrucují Marxe jeho odpůrci, kteří vykládají jeho teorii jednostranně, neboť vytrhují beze smyslu jednotlivá místa z jednotlivých spisů a pak vítězoslavně vyvracejí „jednostrannost“ a „nedopracovanost“ teorie. Marx a Engels ve skutečnosti kladli přeměnu západoevropských ekonomických vztahů do souvislosti s vyspělostí a silou tříd, které se dostaly v moderních evropských dějinách do popředí. Bernstein se pokoušel dokazovat, že to není Marxova teorie, ale Kautského rozšířený výklad této teorie. Kautsky však přesnými citáty a analýzou základních myšlenek marxismu z Marxových prací ze 40. a 60. let plně vyvrátil tento vpravdě hnidopišský trik Bernsteinův, který tak neomaleně obviňoval Marxovy žáky z „apologetismu a hnidopišství“. Toto místo v Kautského knize je obzvlášť zajímavé, o to víc, že někteří ruští publicisté (například pan Bulgakov v časopise Načalo) si honem pospíšili opakovat tento překroucený výklad Marxovy teorie, s nímž přišel Bernstein ve formě „kritiky“ (a tento falešný výklad opakuje i pan Prokopovič ve své knize Dělnické hnutí na Západě, Petrohrad 1899).
Zvlášť důkladně rozebírá Kautsky hlavní tendence současného hospodářského vývoje, aby mohl vyvrátit Bernsteinův názor, podle něhož se tento vývoj neubírá oním směrem, jejž charakterizoval Marx. Je přirozené, že kapitolu Velkovýroba a malovýroba a stejně i ostatní kapitoly Kautského knihy, věnované politickoekonomické analýze a obsahující dosti zevrubný číselný materiál, nemůžeme na tomto místě rozebírat a nezbývá nám než se omezit na stručnou zmínku o jejich obsahu. Kautsky zdůrazňuje, že jde právě jen o celkový směr vývoje a rozhodně ne o jednotlivé a povrchní jevy, které nemůže pojmout v celé jejich mnohotvárnosti žádná teorie. (Tuto jednoduchou, ale tak často zapomínanou pravdu připomíná čtenáři i Marx v příslušných kapitolách Kapitálu.) Na podrobném rozboru údajů z německých soupisů průmyslových podniků za léta 1882 a 1895 Kautsky ukazuje, že tyto údaje skvěle potvrdily Marxovu teorii a plně doložily proces koncentrace kapitálu a vytlačování malovýroby. Sám Bernstein uznal tento fakt zcela bezvýhradně už v roce 1896 (kdy ještě i on patřil — praví ironicky Kautsky — k cechu apologetů a hnidopichů), kdežto teď nadměrně přeceňuje sílu a význam malovýroby. Tak například počet podniků, v nichž pracuje méně než dvacet dělníků, odhaduje na několik set tisíc, „přičemž si, zřejmě ve svém pesimistickém zápalu, přidává nulu navíc“, protože takových podniků je v Německu jen 49 000. A přitom statistika zařazuje mezi drobné podnikatele kdekoho: drožkáře, poslíčky, hrobníky, podomní obchodníky s ovocem, šičky, i když pracují pro kapitalistu doma, aj. aj. Uveďme Kautského poznámku, která je z teoretického hlediska obzvlášť důležitá, že totiž drobné obchodní a průmyslové podnikání (jak jsme je uvedli výše) bývá dost často v kapitalistické společnosti jen jednou z forem relativního přelidnění: ze zruinovaných malovýrobců nebo z dělníků, kteří nemohou najít práci, se stávají (někdy jen dočasně) drobní obchodníčci, podomní obchodníci, pronajímatelé bytů a částí místností (i toto „podnikání“ statistika registruje vedle nejrůznějšího jiného podnikání!) apod. Přemíra těchto zaměstnání vůbec nesvědčí o životnosti malovýroby, ale o vzrůstající bídě v kapitalistické společnosti. Bernstein však zdůrazňuje a přehání význam drobných „podnikatelů“, jestliže to podle jeho názoru svědčí pro něho (v otázce velkovýroby a malovýroby), ale mlčí o nich tenkrát, když to mluví proti němu (v otázce rostoucího zbídačování).
Bernstein opakuje úvahy dávno známé i ruské veřejnosti, že totiž akciové společnosti „dovolují“ drobit kapitál a „činí zbytečnou“ jeho koncentraci, a uvádí některá čísla (viz Zizň, č. 3 z roku 1899) o počtu akcií s nízkou nominální hodnotou. Kautsky odpovídá, že tato čísla vůbec nic nedokazují, neboť akcie různých společností znějící na nízké částky mohou být majetkem velkokapitalistů (což musí uznat i Bernstein). Tvrzení, že akciové společnosti zvyšují počet majetných, Bernstein absolutně ničím nedokládá a ani nemůže, neboť akciové společnosti ve skutečnosti slouží vyvlastňování důvěřivých a nepříliš zámožných lidí ve prospěch velkokapitalistů a spekulantů. Stoupající počet akcií svědčí leda o tom, že bohatství má tendenci nabývat formy akcií, ale o rozdělení tohoto bohatství neříká tento stoupající počet vůbec nic. K zvyšování počtu majetných osob, počtu vlastníků se Bernstein vůbec zachoval podivuhodně lehkomyslně, což však nijak nevadilo jeho buržoazním stoupencům, aby nevynášeli právě tuto část Bernsteinovy knihy a neprohlašovali, že vychází z „obrovského číselného materiálu“. A Bernstein je takový mistr, ironizuje Kautsky, že směstnal tento kolosální materiál na dvě stránečky! Směšuje zámožné lidi s kapitalisty, i když zvyšující se počet kapitalistů nikdo nepopíral. Operuje údaji o dani z příjmů, ale ignoruje jejich fiskální charakter i to, že jsou zde zahrnuty příjmy z majetku i příjmy ze služného apod. Porovnává údaje z různé doby, které jsou získané nejrůznějšími cestami (například o Prusku), a proto se nedají porovnávat. Neváhá dokonce převzít čísla o vzrůstajícím počtu zámožných osob v Anglii (a ty pak dokonce uvádí polotučnějako svůj hlavní trumf!) z fejetonu v jakémsi bulvárním plátku,v němž se opěvuje jubileum královny Viktorie a se statistikou se zachází lehkomyslně non plus ultra! Zdroj těchto informací není znám, a nelze je ani získat z údajů o anglické dani z příjmů, protože se podle těchto údajů nedá určit ani počet poplatníků, ani celkový příjem každého z nich. Kautsky bere z Kolbovy knihy údaje o anglické dani z příjmů za rok 1812 a 1847 a ukazuje na nich, že tyto údaje právě tak jako údaje převzaté Bernsteinem z fejetonu svědčí (zdánlivě) o vzrůstajícím počtu zámožných osob — a to v období, kdy v Anglii tak hrozivě stoupala nejstrašnější bída lidu! Podrobným rozborem Bernsteinových údajů dospívá Kautsky k zaveru, že Bernstein neuvedl jediný číselny udaj, ktery by opravdu dokazoval růst počtu zámožných lidí.
Bernstein se pokouší doložit tento jev i teoreticky: říká, že kapitalisté přece nemohou sami spotřebovat celou nadhodnotu, jejíž množství tak kolosálně roste; a proto tedy roste i počet zámožných lidí, kteří ji spotřebovávají. Kautskému nedá mnoho práce vyvrátit tuto směšnou úvahu, která naprosto ignoruje Marxovu teorii realizace (v ruské literatuře byla tato teorie už nejednou vyložena). A co je zvlášť zajímavé, Kautsky ho vyvrací nejen teoretickými úvahami, ale i konkrétními údaji, které svědčí o rostoucím přepychu a marnotratnosti v západoevropských zemích, o vlivu rychle se měnící módy, která tento proces ještě zostřuje, o spoustě nezaměstnaných, o obrovsky stoupající „výrobní spotřebě“ nadhodnoty, tj. o investování kapitálu do nových podniků, zejména evropského kapitálu do železničních staveb a jiných podniků v Rusku, v Asii a Africe.
Bernstein prohlašuje, že Marxovu „teorii bídy“ neboli „teorii zbídačování“ dnes už nikdo neuznává. Kautsky říká, že je to jen další příklad, jak Marxovi odpůrci překrucují a přehánějí, protože Marx takovou teorii nikdy nevyslovil. Marx mluvil o rostoucí bídě, ponižování aj., ale přitom zároveň poukazoval na opačnou tendenci a na ony reálné společenské síly, které nemohou než tuto tendenci plodit. Marxovým slovům o rostoucí bídě dává skutečnost plně za pravdu: za prvé skutečně vidíme, že kapitalismus má tendenci plodit a prohlubovat bídu, která dosahuje obrovských rozměrů, jakmile nepůsobí zmíněná opačná tendence. Za druhé bída vzrůstá nikoli ve fyzickém, ale v sociálním smyslu, tj. vzrůstá nepoměr mezi zvyšujícími se potřebami buržoazie a potřebami celé společnosti a mezi životní úrovní pracujících mas. Bernstein ironicky označil toto pojetí „bídy“ za pickwickovské. Kautsky na to odpovídá, že lidé jako Lassalle, Rodbertus či Engels prohlásili naprosto jednoznačně, že bídu je nutno chápat nejen ve fyzickém, ale i v sociálním smyslu. Jak je vidět, v „pickwickovském“ klubu se schází dobrá společnost — odráží Kautsky Bernsteinovu ironii. A konečně za třetí, slova o rostoucí bídě jsou plně na místě, pokud jde o „pomezní oblasti“ kapitalismu, chápeme-li slovo pomezní jak v geografickém smyslu (země, do nichž teprve začíná pronikat kapitalismus, který často plodí nejen fyzickou bídu, ale přímo hladovění širokých vrstev obyvatelstva), tak v politickoekonomickém smyslu (domácký průmysl a vůbec ta odvětví národního hospodářství, v nichž se dosud udržují zaostalé způsoby výroby).
Nesmírně zajímavá a pro nás Rusy i mimořádně poučná je kapitola o „novém středním stavu“. Kdyby Bernstein chtěl říci jen to, že na místo upadajících malovýrobců přichází nový střední stav — inteligence, měl by pravdu, říká Kautsky a dodává, že sám už před několika lety poukázal na závažnost tohoto jevu. Kapitalismus mimořádně rychle zvyšuje ve všech sférách lidské práce počet úřednictva, poptávka po inteligenci stále roste. A inteligence zaujímá specifické postavení mezi ostatními třídami, neboť svými styky, názory apod. se zčásti přimyká k buržoazii, zčásti pak k námezdním dělníkům, podle toho, jak kapitalismus odnímá inteligenci samostatné postavení, jak ji přeměňuje v závislé námezdní pracovníky a hrozí jí snížením životní úrovně. Přechodné, nepevné, rozporné postavení zkoumané společenské vrstvy se projevuje v tom, že se mezi ní v rozsáhlé míře šíří ony polovičaté, eklektické názory, ona směsice protikladných zásad a hledisek, ona snaha slovy se vznášet kamsi do nadoblačna a frázemi zastírat konflikty historických skupin obyvatelstva, což všechno před půl stoletím tak nemilosrdně tepal svým sarkasmem Marx.
V kapitole o teorii krizí Kautsky říká, že Marx vůbec nehlásal „teorii“ o desetiletém cyklu průmyslových krizí, nýbrž že konstatoval skutečnost. O změně tohoto cyklu v poslední době se zmínil sám Engels. Podnikatelské kartely prý mohou krizím čelit tím, že budou omezovat a regulovat výrobu. Ale podívejme se na Ameriku, na tuto zemi kartelů: namísto omezování tu vidíme obrovský rozmach výroby. A dále, omezují-li kartely výrobu pro vnitřní trh, rozšiřují ji pro trh zahraniční, kde prodávají zboží za ztrátové ceny, zatímco od svých domácích spotřebitelů požadují ceny monopolní. Při protekcionismu se to jinak dělat nedá a není nejmenší důvod počítat s tím, že by byl nahrazen soustavou svobodného obchodu. Zavíráním malých továren, koncentrací a monopolizací výroby a zaváděním různých technických zdokonalení kartely značně zhoršují postavení výrobců. Bernstein si myslí, že spekulace, z níž vyrůstají krize, slábne podle toho, jak se dosud nedefinovatelné poměry na světovém trhu mění v něco, co se dá definovat a poznat; zapomíná však, že právě „nedefinovatelné“ poměry v nových zemích jsou obrovským impulsem pro spekulaci ve starých zemích. Kautsky dokládá statistickými údaji, jak zejména v posledních letech spekulace přibývá a jak se množí příznaky věštící v nedaleké budoucnosti krizi.
Ze zbývající části Kautského knihy upozorněme na rozbor motanice, do jaké se dostanou lidé, když si pletou (jako pan S. Prokopovič ve zmíněné knize) ekonomickou sílu jistých skupin s jejich ekonomickými organizacemi; upozorněme na výrok Kautského, že Bernstein povyšuje vyloženě přechodné podmínky dané historické situace na obecný zákon; na vyvrácení nesprávných Bernsteinových názorů na podstatu demokracie; na vysvětlení Bernsteinovy statistické chyby, když porovnával počet průmyslových dělníků v Německu s počtem voličů, a zapomněl přitom na takovou maličkost, že někteří dělníci nemají v Německu volební právo (jen muži od 25 let) a že někteří k volbám nejdou. Můžeme jen vřele doporučit čtenáři, který se zajímá o Bernsteinovu knihu a o polemiku kolem ní, aby sáhl po německé literatuře a rozhodně nedůvěřoval zaujatým a jednostranným posudkům zastánců eklektiky, kterých je v ruské literatuře převážná většina. Doslechli jsme se, že část této knihy Kautského má být přeložena do ruštiny[91]. Bylo by to velmi žádoucí, ale znalost originálu to nenahradí.
Napsáno konce roku 1899
Poprvé otištěno roku 1928
v publikaci Leninskuj sbornik VIIPodle rukopisu __________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Předem, hned na začátku. Red.
86 Zur Kritik — zkrácený název Marxovy knihy Zur Kritik der politischen Ökonomie (viz K. Marx-B. Engels, Spisy 13, Praha 1963, s. 31—189). Lenin se zde odvolává na ruské vydání z roku 1896.
87 Rheinische Zeitung für Politik, Handel und Gewerbe — deník, vycházel v Kolíně nad Rýnem od 1. ledna 1842 do 31. března 1843. Založili jej představitelé porýnské buržoazie, opozičně naladění vůči pruskému absolutismu. Přispívali do něho i někteří leví hegelovci. Od dubna 1842 spolupracoval s listem Marx, od října téhož roku se stal jedním z redaktorů. V Rheinische Zeitung byla uveřejněna rovněž řada Engelsových článků. Za Marxovy redakce nabýval list stále vyhraněnější revolučně demokratický charakter. Zaměření Rheinische Zeitung, které byly v Německu stále populárnější, vyvolalo znepokojení a nelibost ve vládních kruzích a reakční tisk proti nim rozpoutal štvavou kampaň. Dne 19. ledna 1843 se pruská vláda rozhodla od 1. dubna 1843 list zastavit a po zbývající dobu jej podrobit mimořádně přísné dvojí cenzuře. Protože akcionáři Rheinische Zeitung chtěli dát novinám umírněnější ráz, a tím dosáhnout zrušenĺ vládního nařízení, oznámil Marx 17. března 1843, že z redakce odchází.
88 Lenin má na mysli Marxův a Engelsův Manifest Komunistické strany vydaný v roce 1848 (viz K. Marx-B. Engels, zde).
89 Viz K. Marx-B. Engels, Spisy 13, Praha 1963, s. 38.
90 Viz K. Marx-B. Engels, Spisy 13, Praha 1963, s. 39.
91 Knihu Karla Kautského Bernstein und das sozialdemokratische Programm. Eine Antikritik přeložil Lenin společně s N. K. Krupskou, která později napsala: „Jednou nám poslal Potresov na dva týdny Kautského knihu proti Bernsteinovi, nechali jsme všeho a přeložili ji v termínu — za dva týdny.“ (N. K. Krupská, Vzpomínky na Lenina, Praha 1958, s. 32.) K vydání překladu však tehdy nedošlo.
V roce 1900 představitel skupiny Rabočeje znamja M. V. Smirnov navrhl v Rusku jednomu členu skupiny Jiskra vydat tento překlad. Dne 3. ledna 1901 psal Lenin v dopise V. P. Noginovi, že skupina Jiskra by chtěla vydat Kautského „pod svou firmou“, a tázal se, zda by skupina Rabočeje znamja nemohla alespoň částečně financovat vydání této knihy. Avšak ani tentokrát k jejímu vydání nedošlo.
V roce 1905 byl překlad vydán ve Lvovičově vydavatelství ve zkráceném znění pod názvem K. Kautsky, Sborník statí (kapitoly: Materialistické pojetí dějin. — Dialektika. — Hodnota. — Velkovýroba a malovýroba. — Zvýšení počtu majetných. — Akciové společnosti. — Upotřebení nadhodnoty. — Nový střední stav. — Teorie krizí). V prvním vydání nebylo jméno překladatele uvedeno, ve druhém vydání (1906) bylo uvedeno: „Přeložil Lenin.“