V. I. Lenin
K profession de foi[112]
Profession de foi[a], vypracované kyjevským výborem, je sice jen hrubý koncept, na jehož propracování a vypilování podle slov kyjevského výboru absolutně nezbyl čas, ale přesto podává dostatečně přesnou představu o jeho názorech; a ty musí rozhodně vyvolat energický protest ruských sociálních demokratů, kteří hájí staré zásady sociální demokracie, vyhlášené v Rusku skupinou Osvobození práce a nejednou vyložené v publikacích SDDSR a stvrzené jejím Manifestem. Názory kyjevského výboru nesporně prozrazují značný vliv nového směru „mladých ruských sociálních demokratů“, který ve svých krajních projevech splynul s bernsteinovštinou a vydal plody takového druhu, jako je proslulá zvláštní příloha listu Rabočaja mysl (září 1899) a stejně proslulé Credo.
Nelze říci, že by se Profession de foi plně ztotožnilo s tímto oportunistickým a reakčním směrem; udělalo však závažný krok v jeho stranu a prozrazuje takový chaos v základních idejích sociálního demokratismu a takovou rozkolísanost revolučního myšlení, že pokládáme za svou povinnost varovat kyjevské soudruhy a podrobně rozebrat, v čem se odchýlili od dávno platných zásad mezinárodní i ruské sociální demokracie.
Hned první věta Profession de foi nás opravdu zarazí. „Přestože kyjevský výbor uznává za nejbližší společný úkol dělnického hnutí v Rusku boj za politická práva proletariátu, domnívá se, že není možné vyzývat v této chvíli dělnictvo k politickým akcím, jinými slovy provádět politickou agitaci, neboť ruské dělnictvo jako celek není dosud zralé pro politický boj.“ Nebudeme si všímat formulací tohoto úryvku; pro nás jsou důležité jen vyjádřené myšlenky, které se nejednou opakují (všimněte si) i na jiných místech Profession de foi. A jsou to takové myšlenky, že nám nezbývá než si položit otázku: „Psali tohle opravdu sociální demokraté?“
„Ruské dělnictvo jako celek není dosud zralé pro politický boj !“ Je-li to pravda, pak se to rovná ortelu smrti nad celou sociální demokracií, neboť to znamená, že ruské dělnictvo jako celek není dosud zralé pro sociální demokratismus. Ano, protože nikde na světě neexistovala a neexistuje sociální demokracie, která by nebyla pevně a nerozlučně spjata s politickým bojem. Sociální demokracie bez politického boje, to je jako řeka bez vody, to je jakýsi nehorázný protimluv, jakýsi návrat buď k utopickému socialismu našich prapradědů, kteří opovrhovali „politikou“, nebo k anarchismu či k tradeunionismu.
První profession de foi světového socialismu, Komunistický manifest, konstatovalo už jednu pravdu, která se od té doby stala pravdou elementární, že totiž každý třídní boj je bojem politickým že dělnické hnutí vyrůstá ze zárodečného stadia a z dětských střevíčků a stává se hnutím třídním teprve tehdy, až zahájí politický boj. První profession de foi ruské sociální demokracie, Plechanovova knížka Socialismus a politický boj, vydané v roce 1883, potvrdilo tuto pravdu i pokud jde o Rusko a ukázalo, jak a proč právě ruské revoluční hnutí musí vést ke splynutí socialismu s politickým bojem, ke splynutí živelného hnutí dělnictva s revolučním hnutím, ke splynutí třídního boje s politickým bojem. Kyjevský výbor, který se hlásí k socialismu i k třídnímu boji a zároveň popírá možnost „vyzývat v této chvíli široké masy k politickým akcím“, v podstatě zcela opouští zásady sociálního demokratismu a přání setrvat na těchto zásadách ho vede k celé řadě křiklavých rozporů.
Vždyť jak můžeme mluvit o „politické výchově“ dělnictva, neuznáváme-li možnost vést politickou agitaci a politický boj? Máme snad sociálním demokratům dokazovat, že bez politického boje a politických akcí se vůbec nedá mluvit o nějaké politické výchově? Cožpak je myslitelné, aby se dělnictvo dalo politicky vychovávat nějakými lekcemi nebo knihami atd. bez politické činnosti a politického boje? Mají se snad ruští sociální demokraté vrátit ke stanovisku obhájců nevolnictví, kteří říkali, že nejdříve musíme rolníky vychovat a potom je osvobodit, nebo ke stanovisku našich pisálků, kteří se plazí před vládou a říkají, že nejdříve musíme lid vychovat a potom mu dát politická práva? Jak si lze „klást za úkol“ burcovat dělnictvo k boji za politická práva a přitom se domnívat, že není možné vyzývat dělnictvo k politickým akcím, že není možné provádět politickou agitaci? Probouzet vědomí, že se musí vést politický boj, a přitom k politickému boji nevyzývat?! Co to má znamenat? Jak to vlastně je? Tento zmatek však vůbec nevznikl kvůli nějaké nedořečené větě nebo nedokončenému konceptu, nýbrž je přirozeným a nevyhnutelným výsledkem oné obojakosti a polovičatosti, kterou jsou poznamenány všechny názory kyjevského výboru: na jedné straně nechce opustit odedávna platné základní principy mezinárodní a ruské sociální demokracie, na druhé straně se opájí módními bernsteinovskými slovíčky, jako je „nezbytnost“, „postupnost“ (1. část Profession de foi kyjevského výboru, na konci), „bezprostředně hospodářský charakter hnutí“, nemožnost politické agitace a boje, nezbytnost držet se pevné půdy skutečných požadavků a potřeb (jako by boj za politické svobody nebyl vyvolán těmi nejopravdovějšími požadavky a potřebami!), zkrátka opájí se módními slovíčky, z nichž se pak upletou módní výrobky jako Credo a zvláštní příloha listu Rabočaja mysl. Proberme si důkladně tvrzeni, v němž se jako v ohnisku sbíhají všechny slabiny rozebíraného Profession de foi, totiž tvrzení, že „není možné vyzývat v této chvíli dělnictvo k politickým akcím“, jinými slovy provádět politickou agitaci, neboť ruský dělník není dosud zralý pro politický boj. Toto poslední tvrzení je naštěstí naprosto nesprávné (říkáme naštěstí, neboť kdyby bylo správné, muselo by ruské marxisty a sociální demokraty zavést do bažin tradeunionistické a buržoazně liberální vulgarizace, kam se je pokoušejí strhnout autoři Creda, listu Rabočaja mysl a početný zástup jejich lokajů v naší legální publicistice). Ruské dělnictvo jako celek nejenže je pro politický boj zralé, ale tuto zralost už mnohokrát prokázalo a mnohokrát vstoupilo do politického boje, a přitom velmi často živelně.
Není snad masové rozšiřování proklamací, v nichž se odsuzuje a tepe vláda, akt politického boje? Nevypořádalo se snad ruské dělnictvo jako celek „vlastními prostředky“ s příliš nadutými policajty a vojáky, neosvobodilo snad násilím své zatčené soudruhy? Nebilo se snad na mnoha místech v přímých pouličních srážkách s vojskem a policií? Nevysílalo snad ruské dělnictvo jako celek po více než dvacet let své nejlepší, nejvyspělejší, nejpoctivější a nejodvážnější soudruhy do revolučních kroužků a organizací? A jen kvůli nějaké módní doktríně buržoazní vulgarizace bychom teď my, představitelé revoluční sociálně demokratické strany, měli na to všechno zapomenout a prohlásit, že není možné vyzývat dělnictvo k politickým akcím? Někdo možná namítne, že uvedená fakta se týkají často spíš jen živelných výbuchů než politického boje. Na to odpovíme: nebyly snad naše stávky jen živelnými výbuchy až do té doby, než se revoluční kroužky socialistů ujaly rozsáhlé agitace, než začaly vyzývat dělnictvo k třídnímu boji, k uvědomělému boji proti utlačovatelům? Lze snad poukázat v historii na jedno jediné lidové, jedno jediné třídní hnutí, které by nezačínalo živelnými, neorganizovanými výbuchy a které by dostalo organizovanou podobu a vytvořilo politické strany bez uvědomělého zásahu vzdělaných představitelů dané třídy? Jestliže se nezadržitelná živelná tendence dělnické třídy k politickému boji projevuje až dosud většinou jen neorganizovanými výbuchy, mohou z toho jedině Moskovskije vědomosti[113] a Graždanin[114] vyvozovat, že ruské dělnictvo jako celek ještě nedozrálo pro politickou agitaci. Naproti tomu socialista si z toho vyvodí, že s politickou agitací se mělo začít už pěkně dávno a dělnictvo se mělo v co nejširší míře vyzývat k politickým akcím, k politickému boji; jakmile to neděláme, neplníme svou povinnost a v podstatě přestáváme být sociálními demokraty, protože hospodářské a odborové organizace, které nevedly politický boj, se vždy a všude prohlašovaly za vášnivé stoupence buržoazie; proto soustavné zatajování politicého boje a politických úkolů ruské dělnické třídy, jaké jsme viděli například v listě Rabočaja mysl, nelze označit jinak než za zločinné a hanebné. Toto zatajování se rovná rozvracení politické uvědomělosti dělnictva, které vidí a cítí politický útlak a živelně se proti němu bouří, ale u svých socialistických předáků se setkává jen s lhostejností nebo dokonce s polemikou proti myšlence politického boje. Co je to jiného než lhostejnost a krajní omezenost, když se nám říká, že myšlenku politických svobod musíme mezi dělnictvem prosazovat „postupně“ — patrně jsme až dosud tyto myšlenky prosazovali příliš rychle, takže nás ted‘ musí mírnit a krotit!! Nebo když se nám říká, že se má „vysvětlovat postavení dělnické třídy politicky“, jen „pokud je k tomu v každém jednotlivém případě důvod“, jako by nám „důvody“ pro politickou agitaci neposkytovala ta nejvšednější fakta ze života dělníků, vyskytující se všude a v masovém měřítku?!
Snaha omezovat politickou agitaci na jednotlivé případy, kdy je k ní konkrétní důvod, je buď nesmysl, nebo je to jen snaha udělat krok zpátky směrem ke Credu a k listu Rabočaja mysl, snaha zúžit beztak už dost úzký rámec naší propagandistické a agitační činnosti. Někdo možná znovu namítne, že dělnické masy ještě nepochopí myšlenku politického boje, myšlenku, které porozumí jen někteří vyspělejší dělníci. Na tuto námitku, již tak často slýcháme od „mladých“ ruských sociálních demokratů, odpovíme, že za prvé sociální demokracie vždy a všude byla a musí být představitelkou uvědomělých a nikoli neuvědomělých dělníků, že nemůže být nic nebezpečnějšího a trestuhodnějšího, než je demagogická licitace s nevyspělostí dělníků. Budeme-li brát za kritérium činnosti to, co je dnes v největší míře bezprostředně srozumitelné nejširším masám, pak budeme muset hlásat antisemitismus nebo agitovat dejme tomu tak, že budme vzývat otce Joanna Kronštadtského[b].
Úkolem sociální demokracie je prohlubovat politické uvědomění mas, a ne se vláčet za politicky bezprávnou masou; za druhé — a to je hlavní — není pravda, že masy nepochopí myšlenku politického bje. Tuto myšlenku pochopí i docela průměrný dělník ovšem za předpokladu, že agitátor nebo propagandista si k němu najde správnou cestu, aby mu uměl tuto myšlenku vyložit, aby mu ji dokázal sdělit srozumitelnou řečí a na základě známých fakt z každodenního života dělníků. A tento předpoklad je přece nutný, i když máme vysvětlovat podmínky hospodářského boje: ani zde není průměrný dělník z nejnižších a středních vrstev schopen pochopit obecnou myšlenku hospodářského boje; tuto myšlenku chápou jen někteří vzdělaní dělníci, za kterými jdou masy, vedené instinktem a bezprostředními nejbližšími zájmy.
Totéž platí i pro politiku: obecnou myšlenku politického boje pochopí samozřejmě jen inteligentní dělník, za nímž půjdou masy, neboť velmi dobře cítí svou politickou bezprávnost (jak přiznává na jednom místě Profession de foi kyjevského výboru), a jejich bezprostřední každodenní zájmy je neustále přivádějí do konfliktů s nejrůznějšími projevy politického útlaku. V žádném politickém nebo sociálním hnutí v žádné zemi nikdy nebyl a nemohl být jiný vztah mezi masami dané třídy nebo lidu a úzkou vrstvou její inteligence než tento: vůdci této třídy vždy a všude byli její nejvzdělanější, nejinteligentnější příslušníci. Ani v ruském dělnickém hnutí tomu nemůže být jinak. Budeme-li tedy ignorovat zájmy a požadavky této vyspělé vrstvy dělnictva, budeme-li se chtít snížit na úroveň chápání nejméně vyspělých vrstev (místo abychom neustále zvyšovali uvědomění dělnictva), bude to nutně mít hluboce škodlivý vliv a připraví to půdu pro pronikání nejrůznějších nesocialistických a nerevolučních idejí mezi dělnictvo.
Na závěr analýzy názorů kyjevského výboru na politický boj podotýkám: nanejvýš podivné a zároveň nanejvýš typické pro celé Profession de foi je, že výbor, který se domnívá, že není možné vyzývat v současné době široké vrstvy dělnictva k politickým akcím, uznává, že je třeba pořádat dílčí demonstrace k čistě agitačním účelům (a ne jako nátlak na vládu) „z důvodů, které široké masy dokáží pochopit“. Socialisté vyzývají dělníky, aby nevykonávali nátlak na vládu!!! To už je vrchol... Jen nám vrtá hlavou, jaké to asi mají být demonstrace, které by nevykonávaly nátlak na vládu. Nemělo by se snad dělníkům raději doporučit, aby demonstrovali mezi čtyřmi stěnami svých světniček, ale aby nejdřív zamkli? Nebo aby třeba demonstrovali tak, že s rukou v kapse budou dělat na vládu „ty, ty, ty“? To by pak určitě nebyl škodlivý a zhoubný „nátlak na vládu“! Coje míněno pod pojmem „dílčí demonstrace“, to je nám také jaksi záhadou. Nemá to snad být odborová demonstrace jen v rámci odborových otázek (znovu se ptáme: kde je tu jaký socialismus?), nebo snad demonstrace z dílčích politických důvodů, a nikoli proti celému politickému systému, proti samoděržaví jako takovému? Ale je-li tomu tak, nejsou to potom nejryzejší myšlenky Creda a krajního oportunismu, krajního snižování a zatemňování politické uvědomělosti a politických úkolů dělnické třídy? Je-li tomu tak, neměli bychom opakovat „okřídlený výrok“ jednoho „mladého“ sociálního demokrata z hlavního města o tom, že „je předčasné diskreditovat mezi dělnictvem samoděržaví“?
Profession de foi prozrazuje krajní názorovou omezenost, nejen pokud jde o „politiku“. „Agitační vliv na masy,“ čteme tu, „se může v současné době projevit jedině v tom — za prvé — že budeme podporovat hospodářský boj proletariátu; proto výbor využívá každé příležitosti, kdy dojde ke srážce dělníků se zaměstnavateli, nebo každého závažného případu, kdy si zaměstnavatel počíná nezákonně, a obrací se k dělníkům s provoláním, v němž jim vysvětluje jejich postavení, vyzývá je k protestu, staví se do čela stávek, formuluje požadavky a ukazuje nejlepší cesty k jejich splnění a tím vším prohlubuje uvědomělost dělnické třídy,“ — a dost, dál už se nám o hospodářském boji neříká nic. A to prosím má být profession de foi! Přečtěte si toto místo pozorně: je to opět jazyk Creda i myšlenky Creda (což je jen další doklad hluboce mylného stanoviska redakce časopisu Rabočeje dělo, která se tak usilovně snaží zastírat názory „mladých ekonomistů“ a vidět v nich jen úchylku jednotlivců).
Pro socialistu je hospodářský boj základem, na němž lze organizovat dělnictvo v revoluční stranu, na němž lze budovat jeho pevnou jednotu a rozvíjet jeho třídní boj proti celému kapitalistickému zřízení. Budeme-li brát hospodářský boj jako něco samostatného, pak v něm není nic socialistického a zkušenosti ze všech evropských zemí poskytují spoustu příkladů nejen socialistických, ale i protisocialistických odborových organizací.
Úkolem buržoazního politika je „podporovat hospodářský boj proletariátu“, úkolem socialisty je orientovat hospodářský boj tak, aby podporoval socialistické linutí a úspěchy revoluční dělnické strany. Úkolem socialisty je podporovat pevné splynutí hospodářského a politického boje vjednotný třídní boj socialistického dělnictva. Neurčité formulace Profession de foi kyjevského výboru otvírají tedy dveře dokořán bernsteinovským idejím a zavádějí nepřípustně úzké pojetí hospodářského boje.
Agitační působení na masy musí znamenat co nejširší agitaci hospodářskou i politickou, která si bude všímat všech případů a projevů nejrůznějšího útlaku, agitaci, které musíme využít, abychom získávali stále více dělníků do revoluční sociálně demokratické strany, abychom podnítili nejrůznější projevy politického boje, abychom z živelných forem tohoto boje zorganizovali boj jednotné politické strany. Agitace se tedy musí stát prostředkem k rozsáhlému šíření politických protestních akcí a organizovanějších forem politického boje. V současné době je však rámec naší agitace příliš úzký, okruh otázek, jimiž se zabývá, příliš omezený a naší povinností je nepokládat tento úzký rámec za něco neměnného, ale snažit se, abychom se z něho vyprostili, snažit se naši agitační činnost prohloubit a rozšířit.
V rozebíraném Profession de foi vede tento omezený rámec nejen k uvedeným teoretickým omylům, ale i k zúžení praktických úkolů. Toto zúžení je patrné i ze záměru vytknout si „za nejbližší aktuální úkol prozkoumat situaci dělníků v místních továrnách pomocí dotazníků a jinými způsoby“. Rozumí se, že nemáme nic proti dotazníkům jako takovým, protože nutně k agitaci patří, ale pustit se do takového zkoumání znamená neproduktivně plýtvat už beztak skrovnými revolučními silami.
Vždyť ledacos lze převzít i z našich legálních výzkumů. Nejbližším aktuálním úkolem by teď mělo být rozšíření agitace a propagandy (zejména politické), tím spíš, že se mezi našimi dělníky rozmáhá pěkný zvyk posílat samostatné příspěvky a zprávy do socialistického tisku, což zajišťuje dostatečné množství materiálu.
Ještě patrnější je toto omezení v případě pokladen; za žádoucí se uznávají jen „odborářské stávkové“ pokladny a není tu ani zmínka o tom, že by se tyto pokladny měly stát článkem sociálně demokratické strany a sloužit politickému boji.
Omezovat naše konspirativní pokladny na pouhou hospodářskou činnost je přirozené pro autory Creda, ale je nepochopitelné v Profession de foi výboru Sociálně demokratické dělnické strany Ruska.
Na legální spolky se Profession de foi dívá rovněž příliš úzce a rovněž je zde vidět snahu dělat ústupky smutně proslulé bernsteinovštině; kdyby chtěl výbor sociálně demokratické strany pomáhat při zakládání pokladen, znamenalo by to opět rozptylovat své síly a stírat hranice mezi osvětovou a revoluční prací: revoluční strana může a musí využívat legálních spolků k upevnění a posílení své práce, musí jich využívat jako agitačních středisek, jako vhodných krycích adres pro schůzky atd. atd., ale nic víc. Plýtvat silami socialistů při zakládání spolků je krajně neracionální, přikládat jim samostatný význam je nesprávné a myslet si, že legální spolky mohou být „vůči zásahům a nátlaku zaměstnavatelů“ zcela imunní, je prostě směšné.
Konečně i na organizačních plánech kyjevského výboru je patrná omezenost jeho názorů a jejich specifika. Souhlasíme sice plně s kyjevským výborem v tom, že teď není doba na obnovu strany a volbu nového ústředního výboru, pokládáme však za naprosto mylný názor o „bezprostředně hospodářském charakteru hnutí“, o tom, že ruský proletariát dosud „není připraven na politickou agitaci“. Bylo by rovněž chybou čekat, až „místní skupiny zesílí, početně vzrostou a upevní spojení s dělnickým prostředím“ — takové zesílení vede často k okamžitému krachu.
Takhle to nepůjde. Musíme se ihned pustit do sjednocování a začít sjednocením publicistů a vytvořením společného ruského tiskového orgánu, který se musí pokusit připravit obnovení strany; měl by to být orgán pro celé Rusko, měl by soustřeďovat příspěvky a materiály z kroužků ze všech krajů, poskytovat místo pro diskusi o sporných otázkách, rozšiřovat rámec naší propagandy a agitace, věnovat zvláštní pozornost organizačním otázkám, taktickým i technickým metodám řízení práce, uspokojovat tak všechny potřeby nejvyspělejších dělníků a neustále pomáhat nejzaostalejším vrstvám proletariátu (které zaujmou příspěvky dělnických dopisovatelů aj.) ke stále uvědomělejší účasti na socialistickém hnutí a politickém boji.
Jsme přesvědčeni, že jedině tak lze připravit skutečné podmínky pro sjednocení a obnovení strany a jedině přímá a otevřená polemika proti úzkému „ekonomismu“ a stále více se šířícím bernsteinovským idejím může zajistit správný vývoj ruského dělnického hnutí a ruské sociální demokracie.
Napsáno koncem roku 1899
nebo začátkem roku 1900
Poprvé otištěno roku 1928
v publikaci Leninskij sbornik VIIPodle rukopisu přepsaného
neznámou rukou__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — vyznání víry, program, výklad světovéhó názoru. Red.
b Ioann Kronštadtskij (J. J. Sergejev) kněz kronštadtského chrámu. Zavilý reakcionář, proslul pogromistickým štvaním proti neruským národům a národnostem. Čes. red.
112 Článek byl napsán koncem roku 1899 nebo začátkem roku 1900, o čemž svědčí zmínka o Doslovu redakce časopisu Rabočeje dělo k Protestu ruských sociálních demokratů. Lenin se mohl seznámit s jeho obsahem buď ze separátu z čísel 4—5 časopisu Rabočeje dělo (vyšlo v prosinci 1899) nebo z Plechanovova sborníku Vademecum pro redakci časopisu Rabočeje dělo (vyšel začátkem roku 1900). Při zmínce o Doslovu píše Lenin ve svém článku, že tento dokument „je jen další doklad hluboce mylného stanoviska redakce časopisu Rabočeje dělo, která se tak usilovně snaží zastírat názory ‚mladých ekonomistů‘ a vidět v nich jen úchylku jednotlivců“ (viz tato stať zde).
Vzhledem k tomu, že uveřejnění Creda v Protestu ruských sociálních demokratů a řady „ekonomistických“ dokumentů ve Vademecu pro redakci časopisu Rabočeje dělo bez vědomí jejich autorů vyvolalo plno stížností, požádal Lenin kyjevský výbor o souhlas, aby směl Profession de foi uveřejnit společně se svým článkem, jímž ho vyvrací. Kyjevský výbor k tomu souhlas nedal. Leninův článek byl rozšířen v opisech společnč s Profession de foi, o čemž svčdčí citáty, které z něho V. Akimov (Machnovec) uveřejnil ve své knize Nástin vývoje sociální demokracie v Rusku, Petrohrad 1906, s. 111 a 112. Akimov napsal, že odpůrci ekonomistů uveřejnili Profession de foi půl drohého roku po jeho napsání, tj. koncem roku 1900 nikoli proto, aby bylo rozšiřováno, ale proto, aby bylo kritizováno.
113 Moskovskije vědomosti — nejstarší ruské noviny, které vydávala od roku 1756 moskevská univerzita zprvu jako leták. Od roku 1863 se pod vedením M. N. Katkova staly orgánem monarchistů a nacionalistů, vyjadřujícím názory nejreakčnějších vrstev statkářů a duchovenstva. Od roku 1905 patřily k hlavním orgánům černosotňovců. Vycházely až do Říjnové revoluce 1917.
114 Graždanin — reakční časopis, který vycházel v Petrohradě v letech 1872—1914. Od 80. let 19. století byl orgánem radikálních monarchistů; redigoval jej kníže Meščerskij a financovala vláda. Nebyl příliš rozšířen, měl však vliv v kruzích vysoké byrokracie.