V. I. Lenin
Dělnická strana a rolnictvo[147]
Uplynulo čtyřicet let od osvobození rolníků. Je zcela přirozené, že naše veřejnost slaví zvlášť nadšeně 19. únor, kdy padlo staré, nevolnické Rusko a začalo období, které našemu lidu slibovalo svobodu a blahobyt. Nesmíme však zapomínat, že v oslavných chvalozpěvech je vedle upřímně míněného nepřátelství k nevolnictví a všem jeho projevům i spousta pokrytectví. Skrznaskrz farizejské a falešné je i hodnocení „velké“ reformy, tak jak je u nás běžné: „osvobození rolníků s půdou prostřednictvím státního výkupu“. Ve skutečnosti to bylo osvobození rolníků od půdy, protože z přídělů, které měli po staletí v držbě, byla obrovská část půdy odřezána a statisíce rolníků zůstaly docela bez půdy — jen se čtvrtinovým neboli žebráckým přídělem[148]. Ve skutečnosti byli rolníci okradeni dvojnásob: nejenže jim odřezali pozemky, ale donutili je platit ještě „výkupné“ za půdu, která jim zůstala a kterou měli odjakživa v držbě, přičemž výkupní cena za půdu byla stanovena mnohem výš, než byla její skutečná hodnota. Sami statkáři přiznávali ještě deset let po osvobození vládním úředníkům zkoumajícím situaci v zemědělství, že přinutili rolníky, aby jim zaplatili nejen za svou půdu, ale i za svou svobodu. Od rolníků sice vzali výkupné za jejich osvobození, ale svobodnými lidmi je přesto neudělali: nechali je ještě dvacet let v dočasné zavázanosti[149], rolníci zůstali — a dodnes zůstávají — nižším stavem, který podléhá tělesným trestům, platí zvláštní daně, nesmí svobodně vystoupit z polofeudální občiny, svobodně disponovat svou půdou, svobodně se přestěhovat do kterékoli oblasti státu. Naše rolnická reforma není důkazem velkomyslnosti vlády, naopak je velikým historickým příkladem toho, v jak zpackané podobě vychází každá věc z rukou absolutistické vlády. Pod tlakem válečné porážky, strašných finančních obtíží a hrozivých rolnických nepokojů byla vláda přímo donucena rolníky osvobodit. Sám ar přiznal, že se musí začít s osvobozováním shora, než se začnou lidé osvobozovat zdola. Jakmile však vláda přikročila k osvobozování, udělala všechno možné i nemožné, aby uspokojila chamtivost feudálních pánů, jimž se tolik „ublížilo“; vláda se dokonce dopustila takové hanebnosti, že vyměnila lidi, kteří měli reformu provést, ačkoli to byli lidé přizvaní z řad šlechty! Sbor původně povolaných smírčích zprostředkovatelů byl rozpuštěn a nahrazen lidmi, kteří nedokázali feudálním pánům při okrádání rolníků a při samotném rozdělování půdy nic odepřít. A tak se veliká reforma musela provádět za pomoci vojenských kárných výprav a střílení do rolníků, kteří odmítali převzít pozemkové listiny[150]. Není divu, že nejlepší lidé té doby, jimž náhubek cenzury svíral ústa, tuto velikou reformu v duchu prokleli...
Rolník „osvobozený“ od roboty vyšel z rukou reformátora tak zubožený, okradený, ponížený a připoutaný ke svému přídělu, že mu nezbývalo než chodit na robotu „dobrovolně“. A tak začal obdělávat pozemky svého dřívějšího pána; „propachtoval“ si od něho pole, která dříve patřila jemu, ale pán mu je odřezal, a za půjčení obilí pro hladovějící rodinu se k němu dával už v zimě najímat na letní práce. Odpracovávání a zotročení — tak vypadala ve skutečnosti „svobodná práce“, na kterou měl rolník podle manifestu sepsaného pokryteckým popem svolávat „boží požehnání“.
A k tomuto statkářskému odírání, které zůstalo zachováno díky velkomyslnosti státních úředníků, kteří reformu připravovali a prováděli, přistoupil ještě útlak kapitálu. Vláda peněz, která sevřela do kleští například i francouzského rolníka, osvobozeného z moci velkostatkářů nikoli ubohou a polovičatou reformou, ale mohutnou lidovou revolucí, tato vláda peněz dolehla veškerou tíhou na našeho polonevolného rolníka. Peníze si musel opatřit stůj co stůj; musel zaplatit daně zvýšené blahodárnou reformou, musel zaplatit pachtovné, nakoupit prabídné tovární výrobky, které začaly vytlačovat domácké výrobky rolníků, musel nakoupit obilí apod. Vláda peněz nejenže sevřela rolnictvo do kleští, ale také mezi ně vrazila klín: obrovské množství rolníků vytrvale chudlo a měnilo se v proletáře, z menšiny vyrůstaly hrstky nepočetných, ale houževnatých velkých sedláků a přičinlivých mužiků, kteří zabírali hospodářství a pole rolníků a začínali tvořit kádry rodící se vesnické buržoazie. Celé čtyři desítky let po reformě jsou jediným souvislým procesem tohoto odrolničťování, procesem pomalého a bolestného vymírání. Rolník klesl až na úroveň žebráka: bydlel společně s dobytkem, chodil oblečen v cárech, živil se lebedou; utíkal ze svého přídělu, jakmile měl kam, dokonce se z něj vykupoval a platil tomu, kdo byl ochoten příděl převzít, když poplatky byly vyšší než výnos. Rolníci neustále hladověli a desetitisíce jich umíraly při stále častějších neúrodách hladem a při epidemiích.
Tak to vypadá na naší vesnici dodnes. Naskýtá se otázka, kde hledat východisko a jak se domáhat zlepšení rolníkova postavení. Útlaku kapitálu se drobné rolnictvo může zbavit jedině tehdy, připojí-li se k dělnickému hnutí, bude-li mu pomáhat v jeho boji za socialistické zřízení, za to, aby se půda stejně jako ostatní výrobní prostředky (továrny, závody, stroje aj.) staly společenským vlastnictvím. Pokoušet se zachránit rolnictvo před náporem kapitalismu obranou drobného hospodářství a drobného vlastnictví by znamenalo neúčelně brzdit vývoj společnosti, klamat rolníka iluzí, že si může i za kapitalismu blahobytně žít, znamenalo by to vrážet klín mezi pracující třídy tím, že by se pro menšinu vytvářelo privilegované postavení na úkor většiny. Proto budou sociální demokraté vždycky bojovat proti tak nesmyslným a škodlivým ustanovením, jako je nezcizitelnost rolnických přídělů, vzájemné ručení, zákaz svobodného vystoupení z rolnické občiny a svobodného přijímání osob jakéhokoli stavu do občiny! Náš rolník však trpí, jak jsme viděli, nejen a ani ne tak útlakem kapitálu, jako útlakem statkářů a pozůstatky nevolnictví. Nemilosrdný boj proti těmto poutům, která tak nesmírně zhoršují situaci rolnictva a tolik je spoutávají, je nejen možný, ale i nutný v zájmu celého společenského vývoje země, neboť zoufalá bída, nevzdělanost, bezpráví a ponížení rolníka vtiskují celému zřízení v naší vlasti pečeť barbarství. A sociální demokracie by nedostála své povinnosti, kdyby tento boj plně a všemožně nepodporovala. Tato podpora se musí projevit tím, že — stručně řečeno — třídní boj bude přenesen i na vesnici.
Viděli jsme, že na dnešní ruské vesnici se vyskytují vedle sebe třídní protiklady dvojího druhu: za prvé mezi zemědělskými dělníky a zemědělskými podnikateli a za druhé mezi rolnictvem jako celkem a třídou statkářů. První protiklad sílí a vzmáhá se, druhý postupně slábne. První se teprve rýsuje, druhý je už do značné míry překonán. A přesto má pro dnešní ruské sociální demokraty podstatný a prakticky největší význam právě druhý protiklad. Rozumí se tedy samo sebou a pro každého sociálního demokrata je to axióma, že musíme využívat všech příležitostí, které se nám naskytnou, ke zvyšování třídního sebeuvědomění zemědělských námezdních dělníků, že proto musíme věnovat pozornost stěhování městských dělníků na vesnici (např. mechaniků zaměstnaných u parních mlátiček apod.) i trhu pro najímání zemědělských dělníků.
Naši zemědělští dělníci jsou však ještě příliš pevně spjati s rolnictvem, příliš na ně dosud doléhají útrapy stíhající všechno rolnictvo, a proto hnutí zemědělských dělníků rozhodně nemůže ani teď, ani v nejbližší budoucnosti nabýt celonárodního významu. Naproti tomu stírání pozůstatků nevolnictví a vymycování ducha stavovské nerovnoprávnosti a ponižování desítek miliónů „prostého lidu“ z celého ruského státního zřízení má už dnes celonárodní význam a strana, která chce být předním bojovníkem za svobodu, nemůže tuto otázku obejít.
Rolníkovu bídu už teď uznává (ve víceméně obecné formě) skoro každý a fráze o „nedostatcích“ reformy z roku 1861 a nutné státní pomoci jsou dnes rozšířenou pravdou. Naší povinností je poukazovat na to, že tato bída je způsobena právě třídním útlakem rolnictva, že vláda je věrným ochráncem utlačovatelských tříd a že ti, kdo upřímně a doopravdy chtějí od základu zlepšit situaci rolníků, se nesmějí od vlády domáhat pomoci, ale musí se snažit zbavit se jejího útlaku a vybojovat si politické svobody. Říká se, že výkupní platby jsou nepřiměřeně vysoké a vláda by udělala dobrý skutek, kdyby je snížila a prodloužila jejich splatnost. My na to řekneme, že všechny výkupní platby nejsou nic jiného než okrádání rolníků statkáři a vládou, zahalené do zákonných forem a byrokratických frází, že to není nic jiného než daň feudálním pánům za osvobození jejich otroků. Budeme žádat, aby výkupní platby a obroční dávky byly okamžitě a v plném rozsahu zrušeny a aby byly lidu vráceny stamilióny, které z něho carská vláda celá léta ždímala, aby uspokojila choutky otrokářů. Říká se, že rolníci mají málo půdy a že je nutné, aby stát pomohl rolnickou držbu půdy rozšířit. My na to řekneme, že právě proto, že stát pomáhal, samozřejmě statkářům, přišla taková spousta rolníků o tu nejnutnější půdu. Budeme žádat, aby rolníkům byly vráceny odřezky, které zavinily, že se nadále udržuje poddanská, zotročující, robotní, tj. ve skutečnosti táž nevolnická práce. Budeme žádat, aby byly ustaveny rolnické výbory, které by napravily křiklavé nespravedlnosti, jichž se šlechtické výbory ustavené carskou vládou dopustily na osvobozovaných otrocích. Budeme žádat zřízení soudů, které by měly právo snižovat přemrštěně vysoké platby za půdu vybírané statkáři v důsledku zoufalé situace roníků —— soudů, kde by měl rolník právo žalovat za lichvu ty, kdo uzavírají zotročující smlouvy, přičemž zneužívají krajní nouze druhého. Budeme se snažit vždy a při každé příležitosti rolníkům vysvětlovat, že lidé, kteří mluví o tom, že by dnešní stát měl rolníkům poskytnout péči nebo pomoc, jsou buďto naivkové, nebo šarlatáni a jejich nejhorší nepřátelé, že rolnictvo se potřebuje především zbavit zvůle a útlaku mocných úředníků, že potřebuje především, aby bylo plně a bezpodmínečně v každém ohledu zrovnoprávněno se všemi ostatními stavy, aby se mohlo naprosto svobodně pohybovat a stěhovat, volně disponovat svou půdou, volně rozhodovat o všech záležitostech a všech důchodech občiny. Nejvšednější fakta ze života kterékoli ruské vesnice mohou vždy poskytnout tisíce důvodů k agitaci pro uvedené požadavky. Tato agitace musí vycházet z místních, konkrétních, nejnaléhavějších potřeb rolníků, ale nesmí se omezovat jen na ně, nýbrž musí neustále rozšiřovat obzor rolníků, neustále zvyšovat jejich politické uvědomění, poukazovat na to, že jiné místo zaujímají ve státě statkáři a jiné rolníci, ukazovat, že jediným prostředkem, jak se vesnice může zbavit zvůle a útlaku, které ji neustále sužují, je svolání zástupců lidu a svržení tyranie úředníků. Je nesmyslné a absurdní tvrdit, že požadavek politických svobod dělník nepochopí: nejen dělníci, kteří zažili léta přímého boje proti fabrikantům a policii a kteří jsou neustále svědky svévolného zatýkání a pronásledování nejlepších lidí ze svých řad, nejen tito dělníci socialismem už nakažení, ale i každý rozvážný rolník, když se jen trochu zamýšlí nad tím, co vidí kolem sebe, dokáže pochopit a porozumět tomu, zač dělníci bojují, pochopit myšlenku zemského sněmu, který osvobodí celou zemi od tyranie nenáviděných úředníků. A agitace vycházející z bezprostředních a nejnaléhavějších požadavků rolnictva splní jedině tehdy svůj úkol zanést třídní boj na vesnici, dokáže-li s každým odhalením nějakého „hospodářského“ zla spojit určité politické požadavky. Je zde však otázka, může-li sociálně demokratická dělnická strana podobné požadavky zařadit do svého programu. Může zahájit agitaci mezi rolnictvem? Nepovede to k tomu, že se budeme příliš rozptylovat a odvádět své revoluční síly, beztak dosti skrovné, od hlavní a jedině spolehlivé cesty hnutí?
Takové námitky se mohou vyskytnout jen z nedorozumění. Ano, rozhodně musíme zařadit do svého programu požadavky osvobození naší vesnice od všech přežitků otroctví, požadavky, které mohou vyvolat mezi nejuvědomělejší vrstvou rolnictva přinejmenším uvědomělou podporu osvobozeneckého boje dělnické třídy, ne-li samostatný politický boj. Udělali bychom chybu, kdybychom začali hájit opatření, jež by mohla zabrzdit společenský vývoj, nebo kdybychom uměle chránili drobné rolnictvo před růstem kapitalismu, před rozvojem velkovýroby. Ale ještě osudnější chybou by bylo, kdybychom nedokázali využít dělnického hnutí k šíření demokratických požadavků mezi rolnictvem, těch požadavků, které nesplnila reforma z 19. února 1861, protože ji statkáři a úředníci zdeformovali. Naše strana musí tyto požadavky zařadit do svého programu, chce-li se postavit do čela všeho lidu v boji proti samoděržaví[a]. Zařazení těchto požadavků však naprosto neznamená, že začneme povolávat aktivní revolucionáře z města na venkov. To vůbec nepřichází v úvahu. Ani v nejmenším nelze pochybovat o tom, že všechny bojové síly strany se musí zaměřovat na města a průmyslová centra, že jedině průmyslový proletariát je schopen vést důsledný a masový boj proti samoděržaví, že jedině tento proletariát dokáže bojovat takovými prostředky, jako je veřejná demonstrace nebo vydávání pravidelného a široce kolportovaného lidového politického listu. Rolnické požadavky musíme zařadit do svého programu nikoli proto, abychom odvolávali přesvědčené sociální demokraty z měst na venkov, nikoli proto, abychom je připoutali k vesnici, to rozhodně ne, ale proto, abychom dali vodítko k činnosti těm silám, které se nemohou uplatnit jinak než na vesnici, proto, aby se pro věc demokracie a politický boj za svobodu využilo styků s vesnicí, které má vlivem okolností mnoho příslušníků inteligence a dělnictva oddaných sociální demokracii a které se s rozšiřováním hnutí nutně rozmáhají a sílí. Už dávno máme za sebou stadium, kdy jsme byli malým oddílem dobrovolníků, kdy se veškeré zálohy sociálnědemokratických sil omezovaly na kroužky mládeže, které vesměs „chodily mezi dělníky“. Naše hnutí má dnes k dispozici celou armádu, armádu dělníků získaných pro boj za socialismus a svobodu, armádu inteligence, která se na hnutí podílela a podílí a která je dnes už roztroušena po celém Rusku, armádu sympatizujících, kteří k dělnickému hnutí vzhlížejí s vírou a nadějí a jsou ochotni udělat pro ně tisíce služeb. Máme teď před sebou veliký úkol: organizovat všechny tyto armády, organizovat je tak, abychom byli schopni nejen vyvolat tu a tam nějaký výbuch, nejen zasazovat nepříteli příležitostné a ojedinělé (a proto nijak nebezpečné) rány, ale pronásledovat nepřítele soustavným, houževnatým a vytrvalým bojem na celé frontě, nedopřávat absolutistické vládě klidu nikde, kde seje útlak a sklízí nenávist. Můžeme snad dosáhnout tohoto cíle, nezasejeme-li mezi miliónové masy rolnictva sémě třídního boje a politického uvědomění? Neříkejte, že je to nemožné: nejenže je to možné, ale už se to děje, a děje se to tisícerými cestami, které unikají naší pozornosti a našemu působení. A bude to pokračovat mnohem šířeji a rychleji, jakmile dokážeme vyhlásit vhodné heslo pro toto působení, jakmile vyhlásíme boj za osvobození ruského rolnictva od všech pozůstatků hanebného nevolnictví. Vesničtí lidé přicházející do měst už teď zvědavě a se zájmem přihlížejí boji dělnictva, kterému mnoho nerozumějí, a roznášejí o něm zprávy až do nejzapadlejších koutů. Můžeme a musíme dosáhnout toho, že tato zvědavost nezúčastněných diváků bude vystřídána přinejmenším nejasným tušením, ne-li úplným pochopením toho, že dělníci bojují za zájmy všeho lidu, že bude vystřídána stále většími a většími sympatiemi k jejich boji. A pak se bude den vítězství revoluční dělnické třídy nad policejní vládou blížit rychlostí, kterou ani sami netušíme a nečekáme.
Napsáno po 19. únoru
(4. březnu) 1901
Otištěno v dubnu 1901
v listu Jiskra, č. 3Podle textu Jiskry __________________________________
Poznámky:
a Návrh sociálně demokratického programu obsahující zmíněné požadavky jsme už vypracovali. Doufáme, že po jeho projednání a přepracování za součinnosti skupiny Osvobození práce uveřejníme návrh programu naší strany v některém z nejbližších čísel.
147 Článek Dělnická strana a rolnictvo je věnován vypracování agrárního programu SDDSR, který byl jménem redakce Jiskry a Zarje uveřejněn v létě roku 1902 a schválen na II. sjezdu SDDSR v roce 1903.
148 Čtvrtinový neboli žebrácký příděl — čtvrtina takzvaného „vyššího“ neboli „zákonem stanoveného“ pozemkového přídělu pro rolníky v určitém kraji při provádění reformy v roce 1861. Část bývalých nevolných rolníků dostala od statkářů tyto žebrácké příděly zdarma (bez výkupu). Proto byly čtvrtinové příděly nazvány rovněž „darovanými“ a rolníci, kteří je dostali, „podarovanými“.
149 Dočasně zavázaní rolníci — bývalí nevolníci, kteří museli i po zrušení nevolnictví v roce 1861 plnit určité povinnosti vůči statkářům (odvádět obrok nebo chodit na robotu) za používání pozemkového přídělu, dokud nemohli svůj příděl půdy od statkáře vykoupit.
Jakmile byla uzavřena smlouva o výkupu, přestávali být rolníci „dočasně zavázaní“ a stávali se z nich samostatní „rolníci vlastnící půdu“.
150 Pozemkové listiny — zvláštní smluvní listiny vymezující vzájemná práva a povinnosti dočasně zavázaných rolníků a statkářů v souvislosti se zrušením nevolnictví v roce 1861. V pozemkové listině byla uvedena výměra půdy, kterou měli rolníci v užívání před reformou, a určovala se velikost pozemkových přídělů poskytnutých rolníkům po reformě. Listina rovněž stanovila formu a výši výkupu pozemkového přídělu.