V. I. Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský
říjen – listopad 1918

PŘISLUHOVÁNI BURŽOASII POD ROUŠKOU „EKONOMICKÉ ANALYSY“

   Kdyby měl název správně vystihnout obsah, nesměl by se spis Kautského, jak již bylo uvedeno, nazývat „Diktatura proletariátu“ ale „Nové vydání buržoasních výpadů proti bolševikům“.
   Staré „theorie“ menševiků o buržoasním rázu ruské revoluce, tj. staré komoleni marxismu menševiky (odmítnuté r. 1905 i Kautským!), jsou nyní naším theoretikem znovu ohřívány. Ať tato otázka pro ruské marxisty jakkoli nudná, bude třeba ji probrat.
   Ruská revoluce je buržoasní, říkali všichni marxisté v Rusku před r. 1905. Menševici, podvrhujíce marxismus liberalismem, z toho vyvozovali: proletariát tedy nesmí jít dál, než je přijatelné pro buržoasii, musí dělat politiku dohody s ní. Bolševici prohlašovali, že je to liberálně buržoasní theorie. Buržoasie se snaží přetvořit stát buržoasně, reformisticky, a nikoli revolučně, neboť ponechává, pokud je to možné, i monarchii, i statkářskou držbu půdy atp. Proletariát musí buržoasně demokratickou revoluci dovést do konce a nesmí se dát „spoutat“ reformismem buržoasie Poměr třídních sil za buržoasní revoluce stanovili bolševici takto: proletariát tím, že získává rolnictvo na svou stranu, neutralisuje liberální buržoasii, dočista rozbíjí monarchii, středověké poměry a statkářskou držbu půdy.
   Právě svazek proletariátu s rolnictvem vůbec je výrazem buržoasního rázu revoluce, neboť rolnictvo vůbec se skládá z malovýrobců, kteří stojí na půdě výroby zboží. Dále, dodávali již tehdy bolševici, proletariát získává na svou stranu všechen poloproletariát (všechny vykořisťované a pracující masy), neutralisuje střední rolnictvo a svrhuje buržoasii: v tom tkví socialistická revoluce na rozdíl od revoluce buržoasně demokratické. (Viz mou brožuru z r. 1905: „Dvě taktiky“[25], která byla přetištěna ve sborniku „Za 12 let“, Petrohrad 1907.)
   Kautský se roku 1905 zúčastnil tohoto sporu nepřímo tím, že k dotazu tehdejšího menševika Plechanova se v podstatě vyslovil proti Plechanovovi, což tehdy způsobilo zvláštní veselost v bolševickém tisku. Nyní Kautský slůvkem nevzpomíná tehdejších sporů (z obavy, aby nebyl demaskován svými vlastními výroky!) a tím připravuje německého čtenáře o jakoukoli možnost pochopit podstatu věci. Pan Kautský nemohl říci roku 1918 německým dělníkům, že roku 1905 byl pro svazek dělníků a rolníků, a nikoliv pro svazek s liberální buržoasií, a za jakých podmínek hájil tento svazek a jaký program pro tento svazek navrhoval.
   Dnes couvl a hájí pod rouškou „ekonomické analysy“ nadutými frázemi o „historickém materialismu“ nutnost, aby se dělnictvo podřídilo buržoasii, a omílá, používaje citátu ze spisu menševika Maslova[26], staré liberální názory menševiků; přitom citáty dokazuje novou myšlenku o zaostalosti Ruska, ale z této nové myšlenky je vyvozován starý závěr, že se prý za buržoasní revoluce nesmí jít dále, než jde buržoasie! A to přes všecko to, co uváděli Marx a Engels, když porovnávali buržoasní revoluci let 1789 až 1793 ve Francii s buržoasní revolucí v Německu r. 1848!
   Než přejdeme k hlavnímu „argumentu“ a k hlavnímu obsahu „ekonomické analysy‘‘ Kautského, poznamenáváme, že hned první věty odhalují groteskní šmodrchanici nebo nepromyšlenost autorových idejí.
   “ Ekonomickou základnou Ruska — zvěstuje náš „theoretik“ — je doposud zemědělství, a to rolnický malopodnik. Skýtá obživu přibližně čtyřem pětinám, snad dokonce pěti šestinám obyvatel Ruska“ (str. 45).
   Za prvé, milý theoretiku, přemýšlel jste, kolik vykořisťovatelů může být v této mase malovýrobců? Samozřejmě, nejvýše 1/10 jejich celkového počtu a ve městech ještě méně, neboť tam je vyspělejší velkovýroba. Vezměte dokonce neuvěřitelně vysokou cifru, připusťte, že 1/5 malovýrobců jsou vykořisťovatelé, kteří pozbývají volebního práva. A pak zjistíte, že 66% bolševiků na V. sjezdu sovětů představovalo většinu obyvatelstva. K tomu je třeba ještě dodat, že mezi levými esery byla vždy velmi značná část pro sovětskou moc, tj. zásadně všichni leví eseři, a když část levých eserů podnikla v červenci 1918 dobrodružné povstání, odtrhly se od nich z jejich bývalé strany dvě nové strany — strana „narodniků komunistů“ a strana „revolučních komunistů‘‘ (rekrutující se z čelných levých eserů, které ještě stará strana posílala na velmi důležité státní funkce; k straně „narodniků komunistů“ patří na př. Zaks, k straně „revolučních komunistů“ Kolegajev). Sám Kautský tudíž vyvrátil — mimoděk! — směšnou pohádku, že prý s bolševiky jde menšina obyvatelstva.
   Za druhé, milý theoretiku, přemýšlel jste o tom, že rolnický malovýrobce nevyhnutelně kolísá mezi proletariátem a buržoasií? Tuto marxistickou poučku, jejíž správnost byla potvrzena veškerou nejnovější historií Evropy, Kautský jako na zavolanou „zapomněl“, neboť na padrť rozbíjí celou menševickou „theorii‘‘, kterou Kautský papouškuje! Kdyby Kautský na to nebyl „zapomněl“, nebyl by mohl popírat nutnost proletářské diktatury v zemi, ve které převládají rolničtí malovýrobci.
   Rozebereme hlavní obsah „ekonomické analysy“ našeho theoretika.
   Je nesporné, praví Kautský, že sovětská moc je diktaturou, „Je to však diktatura proletariátu?“ (str. 34).
   „Rolnici tvoří podle sovětské ústavy většinu obyvatelstva, jež má práv účastnit se zákonodárné činnosti a správy. To, co nám líčí jako diktaturu proletariátu, by se ukázalo — kdyby to bylo důsledně provedeno a kdyby vůbec mohla jedna třída přímo uskutečňovat diktaturu, což může činit jen strana — diktaturou rolnictva (str. 35).
   A dobrák Kautský, nevýslovně spokojený s tak důmyslnou a ostrovtipnou úvahou, se pokouší vtipkovat: „Zdá se tedy, že nejbezbolestnější uskutečnění socialismu je zajištěno tehdy, je-li svěřeno rolníkům“ (str. 35).
   Náš theoretik velmi zevrubně dokazuje novou ideu a uvádí přitom řadu nadmíru učených citátů z pololiberálního Maslova že rolnici mají zájem na vysokých cenách obilí, na nízkých mzdách městského dělnictva atd. atp. Tyto nové myšlenky, mimochodem řečeno, jsou vyloženy tím nudněji, čím méně pozornosti je věnováno skutečně novým zjevům z poválečné doby, na př. faktu, že rolníci žádají za obilí nikoli peníze, ale zboží, že se rolníkům nedostává nářadí, které není možno za žádný peníz v potřebném množství dostat. O tom promluvíme ještě zvlášť dále.
   Kautský tedy obviňuje bolševiky, stranu proletariátu, že svěřila diktaturu, že svěřila uskutečňování socialismu maloburžoasnímu rolnictvu. Výborně, pane Kautský! Jaký má být podle vašeho osvíceného mínění poměr proletářské strany k maloburžoasnímu rolnictvu?
   O tom náš theoretik raději mlčí — jistě proto, že si vzpomněl na přísloví „Mluvit stříbro, mlčet zlato“. Kautský se však prozradil touto úvahou:
   „Na počátku sovětské republiky byly rolnické sověty organisacemi rolnictva vůbec. Nyní tato republika prohlašuje, že sověty jsou organisacemi proletářů a chudých rolníků. Zámožní pozbývají volebního práva do sovětů. Chudý rolník je zde pokládán za stálý a hromadný produkt socialistické agrární reformy za ‚diktatury proletariátu‘ “ (str. 48).
   Jaká zdrcující ironie! Můžeme ji v Rusku uslyšet od kteréhokoliv měšťáka: ti všichni se zlomyslně radují a smějí, že sovětská republika otevřeně přiznává existenci chudých rolníků. Vysmívají se socialismu. To je jejich právo. Ale „socialista“, jenž se směje tornu, že po zkázonosné čtyřleté válce u nás zůstávají — a nadlouho zůstanou — chudí rolníci, takový „socialista“ se mohl zrodit jen v prostředí masového renegátství.
   Slyšte dále:
   … „Sovětská republika zasahuje do poměru mezi bohatými a chudými rolníky, ne však novým rozdělením půdy. Aby byl odstraněn nedostatek potravin městského obyvatelstva, jsou do vesnic posílány oddíly ozbrojených dělníků, které bohatým sedlákům odbírají přebytečné obilí. Část tohoto obilí je přidělována městskému obyvatelstvu, část chudým rolníkům“ (str. 48).
   Pochopitelně, socialista a marxista Kautský je hluboce pobouřen myšlenkou, že takové opatření by mohlo platit v širším obvodu než v okolí velkých měst (a u nás platí po celé zemi). Socialista a marxista Kautský mentorsky poznamenává s bezpříkladnou, nesrovnatelnou a obdivuhodnou chladnokrevností (nebo tupohlavostí) šosáka:
   „Tyto expropriace (zámožných sedláků) vnášejí nové prvky neklidu a občanské války do výrobního procesu...“ (občanská válka, vnášená do „výrobního procesu“, to je už něco zcela nadpřirozeného!) ...„který k svému ozdravění naléhavě potřebuje klidu a bezpečnosti“ (str. 49).
   Ano, ano, nad klidem a bezpečností vykořisťovatelů a keťasů s obilím, kteří schovávají obilní přebytky, přestupují zákon o obilním monopolu, způsobují hlad městského obyvatelstva — nad tím si ovšem marxista a socialista Kautský musí povzdechnout a uronit slzu. My všichni jsme socialisté, marxisté a internacionalisté — křičí sborem páni Kautští, H. Weberové (Vídeň) Longuet (Paříž), Macdonald (Londýn) a jim podobni, všichni jsme pro revoluci dělnické třídy, ale… ale jen pod podmínkou, že nebude porušen klid a bezpečnost obilních keťasů! A toto špinavé přisluhováni kapitalistům zastíráme „marxistickým“ odvoláváním na „výrobní proces“ ...Je-li tohle marxismus, co se potom nazývá přisluhováním buržoasii?
   Všimněte si, co z toho u našeho theoretika vzešlo. Obviňuje bolševiky, že vydávají diktaturu rolnictva za diktaturu proletariátu. A současně nás obviňuje, že zanášíme občanskou válku na venkov (to pokládáme za svou zásluhu), že posíláme na venkov oddíly ozbrojených dělníků, kteří otevřeně prohlašují, že uskutečňují „diktaturu proletariátu a chudého rolnictva“, pomáhají tomuto rolnictvu, vyvlastňují u keťasů a bohatých sedláků přebytky obilí, které poschovávali, přestupujíce zákon o obilním monopolu.
   Na jedné straně se náš marxistický theoretik zastává čisté demokracie, podřízení se revoluční třídy, vůdkyně pracujícího a vykořisťovaného lidu, většině obyvatelstva (tedy i vykořisťovatelům). Na druhé straně objasňuje v polemice proti nám nevyhnutelnost buržoasního rázu revoluce, buržoasního proto, že rolnictvo vcelku stojí na půdě buržoasních společenských poměrů; a současně si dělá nárok být uznán za obhájce proletářského, třídního, marxistického hlediska!
   Místo „ekonomické analysy“ slátanina a šmodrchanice prvního řádu. Místo marxismu úryvky liberalistických učení a hlásání přisluhování buržoasii a kulakům.
   Bolševici již roku 1905 plně objasnili otázku, kterou Kautský tak popletl. Ano, naše revoluce je buržoasní, pokud postupujeme ve spolku s veškerým rolnictvem. Toho jsme si byli zcela jasně vědomi, stokrát a tisíckrát jsme to od roku 1905 opakovali, nikdy jsme se nepokoušeli ani přeskočit, ani oddekretovat tento nevyhnutelný stupeň historického procesu. Snahy Kautského „odhalovat“ nás v tomto bodu odhalují jen popletenost jeho názorů a jeho strach, aby se nevzpomnělo na to, co psal r. 1905, dokud ještě nebyl renegátem.
   Ale od dubna roku 1917, dávno před Říjnovou revolucí, dříve než jsme převzali moc my, hlásali jsme otevřeně a vysvětlovali lidu: revoluce se na tom nyní nemůže zastavit, neboť země pokročila vpřed, postoupil vpřed kapitalismus, nebývalého rozsahu dosáhl hospodářský rozvrat, který (ať již to někdo chce nebo nechce) bude vyžadovat, aby se šlo vpřed, k socialismu. Neboť jinak nelze jít vpřed, jinak nelze zachraňovat zemi, vyčerpanou válkou jinak nelze zmírnit utrpení pracujících a vykořisťovaných mas.
   Dopadlo to přesně tak, jak jsme tvrdili. Průběh revoluce potvrdil správnost našeho názoru. Z počátku ve spolku s „veškerým“ rolnictvem proti monarchii, proti statkářům, proti středověkým poměrům (a potud zůstává revoluce revolucí buržoasní, buržoasně demokratickou). Potom ve spolku s chudým rolnictvem, s poloproletariátem, se všemi vykořisťovanými proti kapitalismu, i proti venkovským boháčům, kulakům a spekulantům, a potud se stává revoluce revolucí socialistickou. Pokoušet se postavit umělou čínskou zeď mezi tou a onou revolucí, oddělit jednu od druhé čímkoli jiným než úrovní vyškolenosti proletariátu a stupněm jeho sjednocení s venkovskou chudinou, je nejhrubší komolení marxismu, jeho zvulgarisování, nahrazení liberalismem. To by znamenalo pomocí pseudovědeckých poukazů na pokrokovost buržoasie v porovnání se středověkem propašovávat reakční obranu buržoasie proti socialistickému proletariátu.
   Sověty jsou ostatně nepoměrně vyšší formou a typem demokratismu právě proto, poněvadž, sjednocujíce a přibírajíce do politiky dělnickou a rolnickou masu, jsou nejcitlivějším barometrem rozvoje a růstu politické a třídní zralosti mas, barometrem, nejbližším „lidu“ (vtom smyslu, v jakém mluvil Marx r. 1871 o skutečně lidové revoluci). Sovětská ústava nebyla psána podle nějakého „plánu“‚ nebyla vymýšlena u zelených stolů, nebyla pracujícím vnucována buržoasními právníky. Nikoli, tato ústava vyrůstala v průběhu vývoje třídního boje, podle toho, jak zrály třídní rozpory. Dokazují to právě skutečnosti, které je nucen Kautský přiznat.
   Z počátku sověty sdružovaly rolnictvo jako celek. Pro nevyspělost, zaostalost a nevzdělanost zejména chudých rolníků se vedení zmocňovali kulaci, zbohatlíci, kapitalisté, maloměšťáctvo a maloměšťáčtí intelektuálové. To byla doba panství maloburžoasních vrstev, menševiků a sociálních revolucionářů (pokládat ty i ony za socialisty mohou jedině hlupáci nebo renegáti druhu Kautského). Maloburžoasní vrstvy nutně a nevyhnutelně kolísaly mezi diktaturou buržoasie (Kerenský, Kornilov, Savinkov) a diktaturou proletariátu, neboť základní rysy jejich hospodářského postavení je činí neschopnými jakéhokoli samostatného postupu. Budiž podotknuto, že Kautský se úplně zříká marxismu, když se při rozboru ruské revoluce přenáší přes věc právnickým, formálním pojmem „demokracie“, který slouží buržoasii k zastření jejího panství a k oklamání mas, a zapomíná na to, že „demokracie“ je ve skutečnosti výrazem někdy diktatury buržoasie, někdy bezmocného reformismu maloměšťáctva, podřizujícího se této diktatuře, atd. V kapitalistické zemi existovaly podle Kautského buržoasní strany, existovala v ní proletářská strana (bolševici), která vedla za sebou většinu proletariátu, jeho masu, ale nebylo v ní maloburžoasních stran! Menševici a eseři prý neměli třídní kořeny, maloburžoasní kořeny!
   Kolísání maloburžoasních vrstev, menševiků a eserů, poučilo masy a odpudilo ohromnou většinu z nich, všechny „dolejší vrstvy‘‘, všechny proletáře, od takových „vůdců“.
   Bolševici nabyli převahy v sovětech (v Petrohradě a v Moskvě před říjnem 1917), mezi esery a menševiky se rozkol prohloubil.
   Vítězná bolševická revoluce znamenala konec kolísání, znamenala úplné zničení monarchie a statkářské držby půdy (ta do Říjnové revoluce nebyla zrušena). Buržoasní revoluci jsme provedli do konce. Rolnictvo šlo za námi všechno. Jeho antagonismus k socialistickému proletariátu se nemohl projevit naráz. Sověty sdružovaly rolnictvo vůbec. Třídní diferenciace mezi rolnictvem ještě nedozrála, ještě se neprojevila.
   Tento proces se rozvinul v létě a na podzim r. 1918. Kontrarevoluční povstání Čechoslováků zburcovalo kulaky. Ruskem se přehnala vlna kulackých povstání. Chudé rolnictvo se učilo nikoli z knih a z novin, nýbrž ze života, že jeho zájmy jsou neslučitelné se zájmy kulaků, boháčů a venkovské buržoasie. Na „levých eserech“, jako na kterékoli maloburžoasní straně, se obráželo kolísáni mas, a právě v létě 1918 se leví eseři rozštěpili: část šla s Čechoslováky (povstání v Moskvě, kdy Prošjan, který se — na hodinu! — zmocnil telegrafní centrály, zvěstoval Rusku svržení bolševiků, potom zrada Muravěvova, vrchního velitele armády proti Čechoslovákům atd.); část dříve již zmíněná zůstala s bolševiky.
   Zostření zásobovacích obtíží ve městech činilo stále ožehavější otázku obilního monopolu (na kterou theoretik Kautský „zapomněl“ ve své ekonomické analyse, v níž jsou ohřívány staré věci; vyčtené před deseti lety z Maslova!).
   Starý, statkářský a buržoasní, ba i demokraticko-republikánský stát posílal na venkov ozbrojené oddíly, kterým ve skutečnosti poroučela buržoasie. O tom pan Kautský nic neví! V tom nevidí „diktaturu buržoasie“, chraň bůh! To je „čistá demokracie“ zejména kdyby to schválil buržoasní parlament. O tom, jali Avksentěv a S. Maslov[27] v jedné partě s Kerenskými, Ceretěli a jim podobnou eserskou a menševickou čeládkou v létě a na podzim r. 1917 dávali zatýkat členy pozemkových výborů — o tom Kautský „neslyšel“, o tom mlčí!
   Jde prostě o to, že stát buržoasie, uskutečňující diktaturu buržoasie pomocí demokratické republiky, se nemůže veřejně před lidem přiznat, že slouží buržoasii; nemůže říci pravdu a je nucen k pokrytectví.
   Ale stát typu Komuny, stát sovětský, otevřeně a přímo říká lidu pravdu a prohlašuje, že je diktaturou proletariátu a chudého rolnictva. A právě touto pravdou získává na svou stranu desetimiliony nových občanů, zdeptaných v jakékoliv demokratické republice, občanů, které sověty včleňují do politiky, do demokracie, do správy státu. Sovětská republika posílá na venkov oddíly ozbrojených dělníků; především pokrokovějších dělníků z hlavních měst. Tito dělníci nesou na venkov socialismus, získávají na svou stranu venkovskou chudinu, organisují ji a vychovávají, pomáhají ji potlačit odpor buržoasie.
   Všichni, kdož znají věc a bývali na venkově, tvrdí, že náš venkov sám procházel „říjnovou“ (t. j. proletářskou) „revolucí“ teprve v létě a na podzim r. 1918. Nastává přelom. Vlna kulackých povstání je vystřídána vzchopením se chudiny, růstem „výborů venkovské chudiny“. V armádě přibývá komisařů, důstojníků a divisních i armádních velitelů, pocházejících z řad dělnictva. Zatím co Kautský, polekaný červencovou (1918) krisí a ječením buržoasie, běží za buržoasií jako „kohoutek za slepičkou“ a píše celou brožuru, prodchnutou přesvědčením, že se blíží doba, kdy rolnictvo svrhne bolševiky, zatím co Kautský vidí v odštěpení levých eserů „zúžení“ (str. 37) kruhu těch, kdož podporují bolševiky, nesmírně roste skutečný okruh přívrženců bolševismu, neboť desetimilionové masy venkovské chudiny, vymaňujíce se z područí a vlivu kulaků a venkovské buržoasie, procítají k samostatnému politickému životu.
   Ztratili jsme stovky levých eserů, bezcharakterních intelekuálů a kulaků z řad rolníků, ale získali jsme miliony příslušníků venkovské chudiny[28].
   Rok po proletářské revoluci v hlavních městech, vlivem této revoluce a s její pomocí, nastala proletářská revoluce ve venkovských zapadlých místech; která definitivně upevnila sovětskou moc a bolševismus a definitivně dokázala, že není v zemi síly, která by se proti němu mohla postavit.
   Když proletariát Ruska společně s veškerým rolnictvem dokončil buržoasně demokratickou revoluci, když se mu podařilo rozštěpit venkov, získat na svou stranu venkovské proletáře a poloproletáře, sjednotit je proti kulakům a buržoasii, tedy i proti rolnické buržoasii, přešel definitivně k revoluci socialistické.
   Kdyby bolševický proletariát hlavních měst a velkých průmyslových středisek nebyl uměl semknout kolem sebe venkovskou chudinu proti zámožnému rolnictvu, pak by tím byla dokázána „nezralost“ Ruska pro socialistickou revoluci, pak by bylo rolnictvo zůstalo „celistvé“, tj. zůstalo by pod hospodářským, politickým i ideologickým vedením kulaků, boháčů a buržoasie a pak by revoluce nebyla překročila rámec buržoasně demokratické revoluce. (Ale ani tím, mimochodem řečeno, by nebylo dokázáno, že proletariát neměl uchopit moc, neboť jedině proletariát přivedl opravdu ke konci buržoasně demokratickou revoluci, jedině proletariát vykonal významné dílo pro přiblížení světové proletářské revoluce, jedině proletariát vytvořil sovětský stát, který je po Komuně druhým krokem k socialistickému státu.)
   Na druhé straně, kdyby se byl bolševický proletariát pokusil, ihned v říjnu — listopadu 1917, aniž byl vyčkal třídní diferenciace na venkově, aniž ji dovedl připravit a uskutečnit, kdyby se byl pokusil „nadekretovat“ občanskou válku nebo „zavedení socialismu“ na venkově, kdyby se byl pokusil obejít se bez dočasného bloku (svazku) s rolnictvem vůbec, bez řady ústupků střednímu rolníkovi atp. — pak by to bylo blanquistické[29] zkomolení marxismu, pal by to byl pokus menšiny vnutit svou vůli většině, pak by to byl theoretický nesmysl, pak by to bylo nepochopení toho, že revoluce veškerého rolnictva je ještě revolucí buržoasní a že ji bez řady přechodů, přechodných stupňů není možno v zaostalé zemi učinit socialistickou.
   V nejdůležitější theoretické a politické otázce Kautský všechno popletl a v praxi se ukázal pouhým sluhou buržoasie, zatracujícím diktaturu proletariátu.

*

   Stejný, ne-li větší zmatek vnesl Kautský do druhé, velmi zajímavé a důležité otázky, a to: byla zásadně správně pojata a potom účelně provedena zákonodárná činnost sovětské republiky na poli přetvoření agrárních poměrů, této velmi těžké a současně velmi důležité socialistické přeměny? Byli bychom nevýslovně vděčni každému západoevropskému marxistovi, kdyby prozkoumal alespoň nejdůležitější dokumenty a podal kritiku naší politiky neboť by nám tím neobyčejně pomohl, pomohl by tím i revoluci zrající v celém světě. Kautský však místo kritiky podává neuvěřitelnou theoretickou šmodrchanici, která zvrací marxismus v liberalismus a v praxi znamená prázdné, vzteklé a šosácké výpady. proti bolševikům. Nechť čtenář soudí sám:
   „Velkostatkářská držba půdy se stala neudržitelnou. To provela revoluce. To se stalo jasným hned. Musela být předána rolnickému obyvatelstvu...“ (To není správné, pane Kautský: to, co je „jasné“ pro vás, stavíte na místo stanoviska různých tříd k otázce; dějiny revoluce dokázaly, že koaliční vláda buržoasie s drobnou buržoasií, menševiky a esery dělala politiku zachování velkostatků. To dokázal zejména S. Maslovův zákon a zatýkání členů pozemkových výborů. Bez diktatury proletariátu by „rolnické obyvatelstvo nezvítězilo nad statkářem, jenž se spolčil s kapitalistou.)
   … „Nebylo však jednoty, v jakých formách se to má stát. Byla možná různá řešení...“ (Kautskému leží nejvíce na srdci „jednota“ „socialistů“, ať se tímto jménem nazývá kdokoliv. Zapomíná, že hlavní třídy kapitalistické společnosti musejí dospívat k odlišným řešením.)
   … ,‚Se socialistického hlediska by bylo nejracionálnějším řešením převést velké podniky do vlastnictví státu a rolníkům, kteří ve velkých statcích dosud pracovali jako námezdní dělníci, umožnit, aby v nich hospodařili zorganisováni v družstvech. Toto řešení však předpokládá zemědělské dělnictvo, které v Rusku není. Jiným řešením by mohlo být převedení velkostatku do vlastnictví státu, při čemž by byl rozdělen na malé úseky, pronajímané rolníkům, jimž se nedostává půdy. Pak by ještě bylo uskutečněno něco ze socialismu“...
   Kautský se tak, jako vždy, přenáší přes věc pověstnou floskulí: na jedné straně není možno nepřiznat, na druhé straně nutno přiznat. Staví vedle sebe různá řešení, aniž si klade otázku — jedině reálnou a jedině marxistickou otázku — jaké musejí být přechody od kapitalismu ke komunismu za určitých zvláštních podmínek. V Rusku existují námezdní zemědělští dělníci, ale není jich mnoho, Kautský se však nedotkl otázky, kterou vytyčila sovětská moc, jak přejít k obdělávání půdy v komunách a družstvech. Nejpodivnější však je, že Kautský spatřuje v propachtování malých pozemků „něco ze socialismu“. Ve skutečnosti je to maloburžoasní heslo, a „ze socialismu“ v tom není nic. Nebude-li „stát“ pronajímající půdu, státem typu Komuny, nýbrž parlamentní buržoasní republikou (a to právě ustavičně předpokládá Kautský), bude pronájem malých pozemků typickou liberální reformou.
   Kautský zamlčuje, že sovětská vláda zrušila veškeré vlastnictví půdy. Nejen to. Neslýchaně fixluje a cituje dekrety sovětské vlády tak, že je vynecháno nejpodstatnější.
   Když prohlásil, že „malopodnik usiluje o úplné soukromé vlastnictví výrobních prostředků“, že ústavodárné shromáždění by bylo „jedinou autoritou“, schopnou zabránit rozdělení (tvrzení, které vyvolá v Rusku smích, neboť každý ví, že u dělníků a rolníků požívají autority jedině sověty, kdežto ústavodárné shromáždění se stalo heslem Čechoslováků a statkářů), pokračuje:
   „Jeden z prvních dekretů sovětské vlády nařídil: 1. Statkářské vlastnictví půdy se ruší ihned bez jakékoliv náhrady. 2. Statkářská panství, jakož i všechny pozemky údělné, klášterní a církevní s veškerým živým i mrtvým inventářem, hospodářskými budovami a veškerým příslušenstvím přecházejí až do rozhodnutí pozemkové otázky ústavodárným shromážděním do správy okresních pozemkových výborů a krajských sovětů rolnických zástupců“.
   Kautský cituje  p o u z e  t y t o  d v a  č l á n k y  a dovozuje:
   „Poukaz na ústavodárné shromáždění zůstal mrtvou literou. Ve skutečnosti mohli rolníci jednotlivých okresů nakládat s půdou jak chtěli“ (str. 47).
   Tady máte ukázky Kautského „kritiky“! Tady máte „vědeckou“ práci, která se spíše podobá podvrhu. Německému čtenáři namlouvá, že bolševici kapitulovali před rolnictvem v otázce soukromého vlastnictví půdy! Namlouvá se mu, že bolševici dovolili rolníkům, každému jednotlivě („jednotlivým okresům“) aby dělali, co se jim zlíbí!
   A ve skutečnosti dekret, který cituje Kautský — první dekret vydaný 26. října 1917 (podle starého kalendáře) — se skládá nikoli ze dvou, ale z pěti článků plus osmi článků „mandátu“[30], o kterém je výslovně podotčeno, že „má být vodítkem“.
   V třetím článku dekretu se praví, že hospodářství přechází  „d o  r u k o u  l i d u“,  že musí být pořízen „přesný soupis veškerého konfiskovaného majetku“ a zajištěna „nejpřísnější revoluční ochrana“. V mandátu se praví, že „právo soukromého vlastnictví půdy se ruší navždy“, že „pozemky s vysoce vyspělým způsobe hospodaření“ „nesmějí být děleny“, že „veškerý živý i mrtvý hospodářský inventář konfiskovaných pozemků přechází bez výkup podle své velikosti a významu do výhradního užívání státu neb obce“, že „veškerá půda přechází do pozemkového fondu, který je vlastnictvím všeho lidu“.
   Dále, současně s rozpuštěním ústavodárného shromáždění (5. ledna 1918) přijal III. sjezd sovětů „Deklaraci práv pracujícího a vykořisťovaného lidu“[31]‚ která je nyní vtělena do základního zákona sovětské republiky. V této deklaraci v čl. II(I) se praví, že „soukromé vlastnictví půdy se ruší“, a že „vzorné statky a zemědělské podniky se prohlašují za majetek veškerého lidu“.
   Poukaz na ústavodárné shromáždění tedy nezůstal mrtvou literou, neboť řešení agrární otázky se ujal jiný zastupitelský orgán zastupující veškerý lid, těšící se mezi rolnictvem mnohem v autoritě.
   Dále, 6. (19.) února 1918 byl uveřejněn zákon o socialisaci půdy, kterým je znovu potvrzeno zrušení veškerého vlastnictví půdy, podle kterého nakládání půdou a veškerým soukromým inventářem je svěřeno sovětským úřadům za kontroly federální sovětské moci; nakládání půdou zahrnuje úkol:
   „zvelebování kolektivního hospodářství v zemědělství jako výhodnějšího ve smyslu úspory práce a výrobků oproti hospodářství individuálnímu, za účelem přechodu k socialistickému hospodářství“ (čl. II odst. e).
   Tento zákon zavádí vyrovnávací užívání půdy a na základní otázku: „Kdo má právo užívat půdy“, odpovídá:
   „Čl. 20. Jednotlivých úseků povrchu půdy pro obecné i osobní potřeby na území Ruské sovětské federativní republiky mohou užívat: A) Pro účely kulturní a osvětové: 1. Stát, zastoupený orgány sovětské moci (federální, oblastní, gubernské, krajské, okresní a vesnické); 2. Veřejné organisace (za kontroly a se svolením místních sovětských úřadů). B) Pro provozování zemědělství: 3. Zemědělské komuny; 4. Zemědělská sdružení; 5. Vesnická společenstva; 6. Jednotlivé rodiny a osoby“...
   Čtenář vidí, že Kautský věc úplně převrátil a vylíčil německému čtenáři agrární politiku a agrární zákonodárství proletářského státu v Rusku v naprosto falešném světle.
   Theoreticky důležité a základní otázky nedovedl Kautský ani vytyčit!
   Jsou to tyto otázky:
   1. Vyrovnávací užívání půdy.
   2. Znárodnění půdy — poměr obou těchto opatření k socialismu vůbec a k přechodu od kapitalismu ke komunismu zvláště.
   3. Společenské obdělávání půdy jakožto přechod od drobného rozptýleného zemědělství k velkému zemědělství společenskému; vyhovuje pojetí této otázky v sovětském zákonodárství požadavkům socialismu?
   Pokud jde o první otázku, je nutno především konstatovat tyto dvě hlavní skutečnosti: a) Bolševici jak při zhodnocení zkušeností r. 1905 (odvolávám se na př. na své dílo o agrární otázce v první ruské revoluci[32]) poukazovali na demokraticko-progresivní, demokraticko-revoluční význam hesla vyrovnávacího užívání půdy, tak také r. 1917, před Říjnovou revolucí o tom mluvili naprosto jasně. b) Když bolševici prosazovali zákon o socialisaci půdy — zákon, jehož „duší“ je heslo vyrovnávacího užívání půdy — prohlásili naprosto jasně a určitě: to není naše idea, s tímto heslem nesouhlasíme, pokládáme však za svou povinnost je uskutečňovat, neboť to požaduje převážná většina rolníků. A idea i požadavky většiny pracujícího lidu musejí být překonány jím samým: takové požadavky není možno ani „zrušit“ ‚ ani přes ně „přeskočit“. My, bolševici, budeme pomáhat rolnictvu, aby překonalo maloburžoasní hesla a přešlo od nich co nejrychleji a co nejsnáze k heslům socialistickým.
   Marxistický theoretik, který by chtěl dělnické revoluci pomoci svou vědeckou analysou, musil by vyjasnit: za prvé, je pravda, že idea vyrovnávacího užívání půdy má demokraticko-revoluční význam, že znamená dovršení buržoasně-demokratické revoluce? Za druhé, jednali bolševici správně, když prosadili svými hlasy (a nejloyálněji dodržují) maloburžoasní zákon o vyrovnávacím užívání půdy?
   Kautský nebyl ani s to postřehnout, v čem tkví theoreticky jádro otázky!
   Kautskému by se nikdy nepodařilo vyvrátit, že idea vyrovnávacího užívání půdy má za buržoasně-demokratického převratu progresivní a revoluční význam. Dále tento převrat jít nemůže. Je-li tento převrat úplně dovršen, tím jasněji, tím dříve a tím snáze odhaluje před masami  n e d o s t a t e č n o s t  buržoasně-demokratických řešení, nutnost překročit jejich rámec a přejít k socialismu.
   Rolnictvo, které svrhlo carismus a statkáře, sní o vyrovnávacím užívání půdy a žádná moc by se nemohla postavit do cesty rolníkům, kteří se zbavili jak velkostatkářů, tak i buržoasně-parlamentního, republikánského státu. Proletáři říkají rolníkům: Pomůžeme vám dospět k „ideálnímu“ kapitalismu, neboť vyrovnávací užívání půdy je idealisací kapitalismu s hlediska malovýrobcova. A zároveň vám ukážeme jeho nedostatečnost a nutnost přechodu k společenskému obdělávání půdy.
   Bylo by zajímavé slyšet, jak by se Kautský pokusil vyvrátit správnost tohoto způsobu vedení rolnického boje proletariátem!
   Kautský se této otázce raději vyhnul...
   Dále Kautský přímo oklamal německé čtenáře, neboť jim zatajil, že v zákoně o půdě dala vláda sovětů přímou přednost komunám a sdružením a klade je na první místo.
   S rolnictvem až k dokončení buržoasně-demokratické revoluce - s chudou, proletářskou a poloproletářskou částí rolnictva vpřed k socialistické revoluci! Taková byla politika bolševiků, a jedině to byla marxistická politika.
   Kautský neví kudy kam, nedovede vytyčit ani jednu otázu! Na jedné straně se neodvažuje říci, že proletáři se pro vyrovnávací užívání půdy měli s rolnictvem rozejít, neboť cítí, jak by taková roztržka byla nesmyslná (vždyť r. 1905, dokud nebyl ještě renegátem, jasně a přímo hájil myšlenku svazku dělníků a rolníků jako podmínku vítězství revoluce). Na druhé straně velmi rád cituje liberální banálnosti menševika Maslova, jenž „dokazuje“ utopičnost a reakčnost maloburžoasní rovnosti s hlediska socialismu a zamlčuje pokrokovost a revolučnost boje maloburžoasních vrstev za rovnost a vyrovnávací užívání půdy s hlediska buržoasně-demokratické revoluce.
   Kautský si to pořád plete: všimněte si, že trvá (r. 1918) na buržoasním rázu ruské revoluce. Žádá (r. 1918): nepřekročte tento rámec! A týž Kautský spatřuje „něco ze socialismu“ (pro buržoasní revoluci) v maloburžoasní reformě, v pronájmu malých pozemků chudým rolníkům (t. j. v přiblížení se k vyrovnávacímu užívání půdy)!!
   Pochop, kdo můžeš!
   Nejen to, Kautský projevuje šosáckou neschopnost počítat se skutečnou politikou určité strany. Cituje fráze menševika Maslova, nechce však vidět  s k u t e č n o u  politiku menševické strany r. 1917, kdy tato strana v „koalici“ se statkáři a kadety zastávala ve skutečnosti liberální agrární reformu a blok se statkáři (důkaz: zatýkání členů pozemkových výborů a S. Maslovovův návrh zákona).
   Kautský nepostřehl, že P. Maslovovy fráze o reakčnosti a utopičnosti maloburžoasní rovnosti zastírají ve skutečnosti menševickou politiku dohody rolníků se statkáři (t. j. napalování rolníků statkáři), namísto revolučního svržení statkářů rolníky.
   Věru,- je ten Kautský „marxista“!
   Právě bolševici přísně dbali rozdílu mezi buržoasně-demokratickou a socialistickou revolucí: dokončujíce prvou, otevírali dveře, aby přešli k druhé. To je jedině revoluční a jedině marxistická politika.
   A marně opakuje Kautský otřepané vtipy liberálů: „Ještě nikde a nikdy nepřešli malorolníci ke kolektivní výrobě na základě theoretického přesvědčování‘‘ (str. 50).
   Jak vtipné!
   Nikde a nikdy nebyli malorolníci velké země pod vlivem proletářského státu.
   Nikde a nikdy nedospěli malorolníci k otevřenému třídnímu boji venkovské chudiny proti boháčům, až k občanské válce mezi nimi, za podmínky, že chudině poskytuje propagandistickou, politickou, hospodářskou a vojenskou podporu proletářská státní moc.
   Nikde a nikdy nebyli keťasové a boháči válkou tak obohaceni a rolnická masa tak zbídačena.
   Kautský opakuje staré věci, přežvykuje starý žvanec a bojí se jen pomyslit na nové úkoly proletářské diktatury.
   A což, milý Kautský, nedostává-li se rolníkům nářadí pro malovýrobu a proletářský stát jim pomáhá opatřovat si stroje pro kolektivní obdělávání půdy, je to pak „theoretické přesvědčování“?
   Přejděme k. otázce znárodnění půdy. Naši narodnici, včetně všech levých eserů, popírají, že opatření, které bylo u nás provedeno, je znárodnění půdy. Theoreticky nemají pravdu. Pokud zůstáváme v rámci výroby zboží a kapitalismu, potud zrušení soukromého vlastnictví půdy je znárodnění půdy. Slovo „socialisace“ vyjadřuje jen tendenci, přání a přípravu přechodu k socialismu. Jaké musí být stanovisko marxistů k znárodněni půdy?
   Kautský i zde nedovede ani vytyčit theoretickou otázku, nebo — což je ještě horší — úmyslně otázku obchází, ačkoli je z ruské literatury známo, že Kautský zná staré spory mezi ruskými marxisty o znárodněni půdy, o municipalisaci půdy (odevzdáni velkostatků místním samosprávám) a o rozděleni půdy.
   Přímým posměchem marxismu je tvrzeni Kautského, že odevzdáni velkostatků státu a propachtováni jich v malých dílcích rolníkům, kterým se nedostává půdy, uskutečňuje prý „něco ze socialismu“. Dokázali jsme již, že v tom není nic ze socialismu. A nejen to: není v tom ani buržoasně-demokratická revoluce provedená do konce.
   Kautského stihlo velké neštěstí, že se spolehl na menševiky. Z toho vznikla kuriosita: Kautský, jenž obhajuje buržoasní ráz naší revoluce a vytýká bolševikům, že si zamanuli spět k socialismu, předkládá sám pod rouškou socialismu liberální reformu, aniž rozvádí tuto reformu v úplné očištěni držby půdy od všech středověkých vztahů! U Kautského, stejně jako u jeho menševických rádců, vzešla z toho obhajoba liberální buržoasie, bojící se revoluce, místo obhajoby důsledné buržoasně-demokratické revoluce.
   Opravdu, proč převádět do státního vlastnictví jen velkostatky a nikoliv veškerou půdu? Liberální buržoasie tím dosahuje nejdalekosáhlejšího udrženi starého řádu (t. j. nejmenší důslednosti v revoluci) a co největšího usnadnění návratu k starému řádu. Radikální buržoasie, tj. buržoasie, provádějící buržoasní revoluci do konce, razí heslo znárodnění půdy.
   Kautský, jenž v dávných, dávno minulých dobách, skoro pře 20 lety, napsal výborné marxistické dílo o agrární otázce, musí znát Marxovy připomínky, že znárodnění půdy je právě důsledným heslem buržoasie. Není možno, aby Kautský neznal Marxovu polemiku proti Rodbertusovi a Marxovy pozoruhodné vysvětlivky v „Theoriích nadhodnoty“, kde se zvlášť výrazně poukazuje též na revoluční — v buržoasně-demokratickém smyslu — význam znárodnění půdy.
   Menševik P. Maslov, kterého si Kautský tak nešťastně zvolil za rádce, popíral, že by ruští rolníci mohli přistoupit na znárodnění veškeré (v tom i rolnické) půdy. Tento Maslovovův názor mohl do jisté míry souviset s jeho „originální“ theorií (theorií papouškující vše po buržoasních kriticích Marxových), a to s odmítáním absolutní renty a uznáváním „zákona“ (či „skutečnosti“ jak se vyjadřoval Maslov) „ubývajícího výnosu půdy“.
   Ve skutečnosti již v revoluci roku 1905 vyšlo najevo, že ohromná většina rolníků Ruska, členů občiny i jednotlivě hospodařících rolníků, je pro znárodnění veškeré půdy. Revoluce roku 1917 to potvrdila, a když moc převzal proletariát, uskutečnila. Bolševici zůstali věrni marxismu, nepokoušejíce se (přes to, že nás z toho Kautský — bez nejmenších důkazů — obviňuje) „přeskočit“ buržoasně-demokratickou revoluci. Bolševici především pomohli nejradikálnějším, nejrevolučnějším buržoasně-demokratickým ideologům rolnictva, nejbližším proletariátu, a to levým eserům, aby provedli to, co fakticky bylo znárodněni půdy. Soukromé vlastnictví půdy je v Rusku zrušeno od 26. října 1917, tj. od prvého dne proletářské, socialistické revoluce.
   Tím byl položen nejdokonalejší základ s hlediska rozvoje kapitalismu (což Kautský nemůže popírat, nechce-li se rozejít s Marxem) a současně bylo vytvořeno agrární zřízení, nejpružnější ve smyslu přechodu k socialismu. S buržoasně-demokratického hlediska nemá revoluční rolnictvo v Rusku kam jít dále: s tohoto hlediska nic „ideálnějšího“ než znárodněni půdy a vyrovnávací užívání půdy, nic „radikálnějšího“ (s téhož hlediska) být nemůže. Právě bolševici a jedině bolševici, jedině v důsledku vítězství proletářské revoluce pomohli rolnictvu dovést buržoasně-demokratickou revoluci skutečně do konce. A jedině tím se nejvíce přičinili o usnadněni a uspíšení přechodu k socialistické revoluci.
   Podle toho je možno posoudit, jak neuvěřitelnou šmodrchanici servíruje čtenáři Kautský, když obviňuje bolševiky, že nechápou buržoasní ráz revoluce, a sám se tak vzdaluje marxismu, že mlčí o znárodnění půdy a nejméně revoluční (s buržoasního hlediska) liberální agrární reformu vyzdvihuje jako „něco ze socialismu“!
   Zde jsme se přiblížili k třetí otázce, kterou jsme výše vytyčili, k otázce, do jaké míry proletářská diktatura v Rusku přihlédla k nutnosti přechodu k společenskému obdělávání půdy. Zde se Kautský opět dopouští něčeho, co velmi připomíná podvod: cituje jen „these“ jednoho bolševika, v kterých se mluví o úkolu přechodu ke kolektivnímu obdělávání půdy! Když byl náš „theoretik“ ocitoval jednu z těchto thesí, vítězně volá:
   „Tím, že je něco prohlašováno za úkol, není, žel, úkol ještě vyřešen. Kolektivní zemědělství v Rusku je zatím odsouzeno k tomu, aby zůstalo na papíře. Ještě nikde a nikdy nepřešli malorolníci ke kolektivní výrobě na základě theoretického přesvědčování“ (str. 50).
   Ještě nikde a nikdy nebylo takového literárního šejdířství, k jakému klesl Kautský. Cituje „these“, ale zamlčuje zákon vlády sovětů. Mluví o „theoretickém přesvědčování“ ‚ ale mlčí o proletářské státní moci, která má v rukou závody i zboží! Všecko co psal marxista Kautský r. 1899 v „Agrární otázce“ o tom, jaké prostředky má proletářský stát v rukou k postupnému převádění malorolníků k socialismu, renegát Kautský r. 1918 zapomněl.
   Ovšem, několik set státem podporovaných zemědělských komun a sovětských hospodářství (tj. velkých hospodářství, provozovaných dělnickými sdruženími na účet státu) znamená velmi málo. Je však možno nazvat „kritikou“, obchází-li Kautský tuto skutečnost?
   Znárodnění půdy, kterou provedla v Rusku proletářská diktatura, nejlépe zajistila dovršení buržoasně-demokratické revoluce – dokonce i v tom případě, že by vítězství kontrarevoluce zrušilo znárodnění a obnovilo rozdělení půdy (tento případ jsem speciálně rozebral v brožuře o agrárním programu marxistů v revoluci r 1905[33]. A kromě toho znárodnění půdy přinesla proletářském státu nejvíce možností, aby přecházel k socialismu v zemědělství
   Závěr: Kautský nám servíroval theoreticky neuvěřitelnou slátaninu a úplně se zřekl marxismu, v praxi pak předvedl přisluhování buržoasii a jejímu reformismu. Jen co je pravda, pěkná kritika!

*

   „Ekonomická analysa‘‘ průmyslu počíná u Kautského touto velkolepou úvahou:
   V Rusku je kapitalistický velkoprůmysl. Je snad možno budovat na tomto základě socialistickou výrobu? „Bylo by možno přisvědčit na tuto otázku kladně, kdyby socialismus tkvěl v tom, že by si dělníci jednotlivých továren a dolů tyto přivlastnili (doslova: přisvojili), aby hospodařili v každé z nich zvlášť‘ (str. 52). „Právě dnes, 5. srpna, kdy píši tyto řádky — dodává Kautský — přichází z Moskvy zpráva o jedné Leninově řeči z 2. srpna[34], v které prý prohlásil: ‚Dělníci drží pevně továrny ve svých rukou a rolníci nevrátí půdu statkářům.‘ Heslo: Továrny dělníkům, půda rolníkům, bylo dosud požadavkem nikoli sociálně-demokratickým, ale anarcho-syndikalistickým‘‘ (str. 52—5 3).
   Ocitovali jsme nezkráceně tuto úvahu, aby ruští dělníci, kteří si dříve Kautského vážili, a to právem, sami uviděli metody desertéra k buržoasii.
   Představte si jen: 5. srpna, kdy byla již vydána spousta dekretů o znárodnění továren v Rusku, při čemž si dělníci ani jednu továrnu „nepřisvojili“, nýbrž  v š e ch n y  byly převáděny do vlastnictví republiky, 5. srpna vypravuje Kautský německým čtenářům na základě zjevně podvodného výkladu jedné věty z mé řeči, že prý v Rusku jsou továrny předávány jednotlivým dělníkům! Pak na celých sloupcích omílá do omrzení, že jednotlivým dělníkům továrny být odevzdány nesmějí!
   To není kritika, ale metoda lokaje buržoasie, zjednaného kapitalisty, aby hanobil dělnickou revoluci.
   Továrny mají být odevzdány státu, obcím nebo spotřebním družstvům, opakuje znovu a znovu Kautský a nakonec dodává:
   „Touto cestou se nyní pokusili jít v Rusku“... Nyní!! Co tím chce vlastně říci? V srpnu? Cožpak si Kautský nemohl objednat od svého Steina, Axelroda nebo jiných přátel ruské buržoasie překlad alespoň jednoho dekretu o továrnách?
   Není dosud patrno, jak daleko se při tom došlo. Tato stránka sovětské republiky je pro nás nejzajímavější, zůstává však ještě úplně nejasná. O dekrety bída není“... (proto jejich obsah Kautský ignoruje, nebo jej svým čtenářům zatajuje!), „chybějí však spolehlivé zprávy o působení těchto dekretů. Socialistická výroba je nemožná bez všestranné, podrobné, spolehlivé a rychle informující statistiky. Takovou však dosud sovětská republika nemohla vytvořit. To, co se dovídáme o jejích hospodářských opatřeních, krajně si odporuje a vymyká se jakékoliv kontrole. Také to je jeden z následků diktatury a potlačení demokracie. Není svobody tisku a slova (str. 53).
   Takhle se píší dějiny! Od „svobodného“ tisku kapitalistů a dutovců by dostal Kautský informace o továrnách, přecházejících do rukou dělnictva... Opravdu, tento nadtřídní „seriosní vědátor“ je skvělý! O žádnou z nesčetných skutečností, dosvědčujících, že továrny jsou předávány výhradně Republice, že jimi disponuje nejvyšší hospodářská rada, orgán sovětské moci, utvořený za převládající účasti volených zástupců dělnických odborů — ani o jednu z těchto skutečností nechce Kautský ani zavadit. Tvrdohlavě, s umíněností tichošlápka[35], opakuje stále totéž: dejte mně pokojnou demokracii, bez občanské války, bez diktatury a s dobrou statistikou. (Sovětská republika zřídila statistický úřad a povolala všechny nejlepší ruské statistiky ke spolupráci, samozřejmě není však možno rychle zařídit ideální statistiku.) Zkrátka, Kautský žádá revoluci bez revoluce, bez urputného boje a násilí. Je to totéž, jako kdyby někdo chtěl, aby stávky byly bez bouřlivé neústupnosti dělníků a zaměstnavatelů. Rozeznejte pak takového „socialistu‘‘ od tuctového liberálního byrokrata!
   A opíraje se o takový „faktický materiál“, tj. obcházeje úmyslně s úplným opovržením četná fakta, Kautský „dovozuje“:
   „Je pochybné, získal-li ruský proletariát v sovětské republice více skutečných praktických vymožeností, nikoliv ovšem dekretů, než by byl získal od ústavodárného shromáždění, ve kterém by měli, stejně jako v sovětech převahu socialisté, byť jiného zabarvení“ (str. 58).
   Perla, není-liž pravda? Radíme ctitelům Kautského, aby uvedli v nejširší známost tento výrok mezi ruskými dělníky, neboť Kautský by nemohl poskytnout lepší doklady pro posouzení svého politického bankrotu. Kerenský byl také „socialista“ ‚ soudruzi dělnici, jenomže „jiného zabarvení“! Historik Kautský se spokojuje krycím jménem, názvem, který si „přisvojili“ praví eseř a menševici. O faktech, dosvědčujících, že za Kerenského podporovali menševici a praví eseři imperialistickou politiku a hyenismu buržoasie, nechce historik Kautský slyšet, skromně zamlčuje, že v ústavodárném shromáždění měli většinu právě tito hrdinové imperialistické války a buržoasní diktatury. A to se nazývá „ekonomickou analysou“!...
   V závěru ještě jednu ukázku „ekonomické analysy“:
   Sovětská republika po devíti měsících svého trvání, místo aby zavedla všeobecný blahobyt, je nucena vysvětlovat, čím je zaviněna všeobecná nouze“. (str. 41).
   U kadetů jsme si již na podobné výroky zvykli. O Rusku všichni sluhové buržoasie soudí: dejte nám, říkají, za devět měsíců všeobecný blahobyt — po čtyřleté zkázonosné válce, kdy zahraniční kapitál všestranně podporuje sabotáž a povstání buržoasie v Rusku. Věcně není rozhodně žádného rozdílu, ani toho nejmenšího dílu mezi Kautským a kontrarevolučním buržoou. V slaďoučkých řečích, „socialisticky‘‘ zabarvených, je přemíláno to, co neomaleně bez okolků, bez příkras říkají kornilovci, dutovci a krasnovci v Rusku.

*

   Předcházející řádky byly napsány 9. listopadu 1918. V noci z 9. na 10. listopadu došly z Německa zprávy o počátku vítězné revoluce nejdříve v Kielu a v jiných severních a přístavních městech, kde moc přešla do rukou dělnických a vojenských rad, pak v Berlíně, kde moc také převzala rada.
   Závěr, který jsem měl ještě napsat k brožuře o Kautském a o proletářské revoluci, je proto zbytečný.

10. listopadu 1918.

__________________________________

Poznámky:

[25] Viz V.I. Lenin, Vybrané spisy, sv.I, Svoboda, Praha, 1950, str. 455 -565. (Pozn.editora)

[26] Maslov P. P. — menševik, autor knihy „Agrární otázka v Rusku“. (Pozn. překl. čes. originálu)

[27] Maslov S. L. — ministr zemědělství v buržoasní Prozatímní vIádě (Pozn. překl. čes. originálu)

[28] Na VI. sjezdu sovětů (7.—9. listopadu 1918) bylo 967 delegátů s rozhodujícím hlasem, z nich 950 bolševiků, kromě toho 351 delegátů s poradním hlasem a z nich 335 bolševiků. Celkem 97 procent bolševiků. (Pozn. Leninova)

[29] T. j. v duchu Blanquiho (1805—1881), známého francouzského revolucionáře, který se domníval, že společenské zřízení lze změnit spiknutím hrstky revolucionářů, bez spojení s masami a bez jejich podpory. (Pozn. překl. čes. originálu)

[30] Jde o tzv. rolnický mandát pro členy pozemkových výborů. Na podkladě instrukcí tohoto mandátu byl vypracován „Dekret o půdě“, schválený na 11. Všeruském sjezdu sovětů (8. listopadu 1917). Znění mandátu viz V.I. Lenin, Vybrané spisy, sv.II, Svoboda, Praha, 1950, str. 220. (Pozn. překl. čes. originálu)

[31] Viz V.I. Lenin, Vybrané spisy, sv.II, Svoboda, Praha, 1950, str. 249. (Pozn. překl. čes. originálu)

[32] V. I. Lenin, Spisy, rusky, 3. vydání, sv. XI. str. 347. (Pozn. red. čes. originálu)

[33] V. I. Lenin, Spisy, rusky, 3. vydání, svazek XI, str. 419. (Pozn. red. čes. originálu)

[34] V. I. Lenin, Spisy, rusky, 3. vydání, svazek XXIII, str. 169 —170. (Pozn. red. čes. originálu)

[35] V originále — čelověk v futljare (Člověk v pouzdře) — postava ze stejnojmenné povídky ruského spisovatele A. P. Čechova, který tak vylíčil typ omezeného, uzavřeného úředníka, který se úporně brání přihlížet k životu, k událostem a faktům kolem. (Pozn. překl. čes. originálu)

 

Zpět na obsah