Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Vladimír Iljič Lenin

POLITICKÁ ZPRÁVA UV KS(b)R NA XI. SJEZDU
(1. část)

27. března 1922

Soudruzi a soudružky! Dovolte mi, abych politickou zprávu Ústředního výboru začal nikoliv počátkem roku, nýbrž jeho koncem. Nejožehavější otázkou politiky je nyní Janov[1]. Jelikož však o tom bylo již v našem tisku napsáno velmi mnoho, a jelikož jsem v řeči 6. března[2], která vyšla tiskem, řekl o tom to nejdůležitější, pak, nebude-li nikdo z vás speciálně požadovat vylíčení nějakých podrobností, žádal bych, aby mi bylo dovoleno nepouštět se do podrobností této otázky.

O Janovu víte celkem všichni, neboť tisk věnoval této otázce mnoho místa — podle mého názoru dokonce přespříliš mnoho, na úkor skutečných, praktických a naléhavých potřeb naší výstavby vůbec, a hospodářské zvláště. V Evropě, a ovšem ve všech buržoasních zemích, velmi rádi zaměstnávají nebo matou hlavy lidí všelijakými sensacemj o Janovu. A my je tentokráte (a nejenom tentokráte) napodobujeme, a to víc, než je třeba.

Musím říci, že jsme v Ústředním výboru učinili nejpečlivější opatření, abychom delegaci sestavili ze svých nejlepších diplomatů (máme nyní slušný počet sovětských diplomatů, ne tak, jak tomu bylo na počátku existence Sovětské republiky). Vypracovali jsme v Ústředním výboru pro své diplomaty v Janově dosti podrobné směrnice, pracovali jsme na nich velmi mnoho, několikrát jsme je prodiskutovali a znovu prodebatovávali. A samo sebou se rozumí, že tu jde o otázku — neřekl bych: války, neboť toto slovo by mohlo zavinit nesprávný výklad, alespoň však — rivality. V buržoasním táboře je neobyčejně silný proud, mnohem silnější než jiné proudy, který by rád janovskou konferenci zmařil. Jsou jiné proudy, které ji chtějí stůj co stůj prosadit a dosáhnout toho, aby se sešla. Tyto druhé proudy nabyly nyní vrchu. Pak je v táboře všech buržoasních zemí proud, který by bylo možno nazvat pacifistickým a ke kterému je třeba připočíst také celou Druhou a dvaapůltou internacionálu. To je onen tábor buržoasie, který se snaží prosadit řadu pacifistických návrhů a nastínit něco jako pacifistickou politiku. My jako komunisté máme o tomto pacifismu určité názory, které je zcela zbytečné tady vykládat. Je pochopitelné, že do Janova jdeme nikoliv jako komunisté, nýbrž jako obchodníci. Potřebujeme obchodovat, a také oni potřebují obchodovat. Chceme, aby toto obchodování bylo nám na prospěch, kdežto oni chtějí, aby bylo na prospěch jim. Jak se vyvine boj, bude záviset, třebas v neveliké míře, na umění našich diplomatů.

Pochopitelně, když jdeme do Janova jako obchodníci, není nám lhostejné, budeme-li tam mít co dělat s těmi zástupci buržoasního tábora, kteří se kloní k vojenskému řešení otázky, nebo s oněmi představiteli buržoasního tábora, kteří se kloní k pacifismu, byť i prašpatnému a s hlediska komunismu pod jakoukoliv kritiku. Byl by přece špatným obchodníkem ten, kdo by nedovedl využít tohoto rozdílu a přizpůsobit svou taktiku k tomu, aby dosáhl praktických cílů.

jdeme do Janova s praktickým cílem rozšířit obchod a vytvořit podmínky, za kterých by se mohl co nejšíře a nejzdárněji rozvíjet. Avšak pranic neručíme za zdar janovské konference. Ručit za to by bylo směšné a nesmyslné. Musím říci, že i když co nejstřízlivěji a co nejopatrněji posuzujeme možnosti, které nyní dává Janov, nebude přece jen, myslím, nadsázkou, řeknu-li, že tohoto svého cíle dosáhneme!

Cestou Janova, budou-li naši tamní partneři dosti prozíraví a nikoli příliš tvrdohlaví; bez Janova — usmyslí-li si postavit hlavu. Svého cíle však dosáhneme!

Vždyť nejneodkladnějším, nejnaléhavějším a nejpraktičtějším zájmem všech kapitalistických mocností, jak se to ostře projevilo v posledních letech, je rozvoj, uspořádání a rozšíření obchodu s Ruskem. A když mají tento zájem, lze se sice přít, lze se znesvářit, lze se v různých kombinacích i rozejít — je dokonce zcela pravděpodobné, že dojde k rozchodu — avšak přesto si tato základní hospodářská nutnost sama nakonec proklestí cestu. A mám za to, že můžeme být v tomto směru klidní. Neručím za lhůtu, neručím za zdar, avšak právě na tomto shromáždění lze s dostatečnou jistotou říci, že pravidelné obchodní styky mezi Sovětskou republikou a celým ostatním kapitalistickým světem se budou nevyhnutelně rozšiřovat. Jaké eventuální přestávky při tom mohou nastat — o tom se zmíním v referátu na patřičném místě, mám však za to, že pokud jde o Janov, bude možno se na to omezit.

Samo sebou se rozumí, že soudruzi, kteří se budou chtít informovat o otázce podrobněji a nespokojí se výčtem členů delegace, uveřejněným v novinách, mohou zvolit komisi nebo sekci a seznámit se s veškerým materiálem Ústředního výboru, s korespondencí a směrnicemi. Podrobnosti jsme pochopitelně nastínili podmínečně, poněvadž není dosud přesně známo, kdo se v tomto Janově posadí za stůl, a jaké podmínky nebo předběžné podmínky či výhrady při tom budou předneseny. Probírat je tady všechny by bylo nejvýš neúčelné, ba myslím, dokonce prakticky nemožné. Opakuji, sjezd má plnou možnost opatřit si o tom v sekci nebo v komisi všechny dokumenty, a to jak uveřejněné, tak i nalézající se v Ústředním výboru.

Omezím se na to, co jsem řekl, neboť jsem přesvědčen, že naše největší obtíže netkví v této otázce. To není to, nač celá strana má obrátit svou hlavní pozornost. Evropský buržoasní tisk uměle a záměrně nafukuje a zveličuje význam této konference, aby klamal pracující masy (tak činí vždy devět desetin veškerého buržoasního tisku ve všech těchto „svobodných“ demokratických zemích a republikách). Trochu jsme se dali ovlivnit tímto tiskem. Jako vždy, naše noviny ještě podléhají starým buržoasním tradicím, nechtějí přejít na novou socialistickou cestu a nadělali jsme více povyku, než věc zasluhuje. Pro komunisty, zejména pro ty, kteří přestáli, počínaje r. 1917, tak vážná léta, a zažili tak vážné politické kombinace jako my od té doby, neznamená Janov v podstatě zvlášť velké obtíže. Nevzpomínám si, že by se v této otázce vyskytly nějaké neshody nebo spory nejenom v Ústředním výboru, nýbrž i v členstvu naší strany. To je přirozené, neboť s hlediska komunistů — i když máme na mysli různé odstíny mezi nimi — tu není nic sporného. Jdeme do Janova, opakuji, jako obchodníci, abychom dosáhli nejvýhodnějších forem pro rozvoj obchodu, který začal a je provozován, a který, i kdyby se někomu podařilo jej násilně na tu nebo onu dobu přerušit, bude se po této přestávce nevyhnutelně rozvíjet.

Omezuji se proto na tyto stručné poznámky o Janovu a přecházím k otázkám, které podle mého mínění jsou hlavními otázkami politiky v uplynulém roce a hlavními otázkami politiky pro příští rok. Zdá se mi (nebo je to alespoň mým zvykem), že v politické zprávě Ústředního výboru se nemá mluvit nejen o tom, co se událo v době od předešlého sjezdu, nýbrž i o tom, jakých se nám v tomto roce dostalo politických poučení — důležitých a podstatných — abychom správně stanovili svou politiku pro příští rok, abychom se něčemu za rok naučili.

Hlavní otázkou je ovšem nová hospodářská politika. Celý rok od předešlého sjezdu uplynul ve znamení nové hospodářské politiky. Jestliže jsme v tomto roce dosáhli nějaké velké, závažné a trvalé vymoženosti (o tom nejsem ještě tak pevně přesvědčen), tedy jedině v tom, že jsme se z principů této nové hospodářské politiky něčemu naučili. V tomto roce jsme se na poli nové hospodářské politiky naučili opravdu velmi mnoho. Ale zda jsme se opravdu a v jaké míře něčemu naučili, bude pravděpodobně zjištěno teprve dalšími událostmi, takovými událostmi, které velmi málo závisí na naší vůli, jako spíše na př. nastávající finanční krisí. Zdá se mi, že hlavní, co je třeba mít na zřeteli vzhledem k naší nové hospodářské politice jako základně pro všechny úvahy, pro posouzení zkušeností za rok a nabytí praktických poučení pro příští rok, jsou tyto tři body:

Za prvé, nová hospodářská politika je především pro nás důležitá jako kontrola toho, že opravdu dosahujeme svazku s rolnickou ekonomikou. V dřívější epoše vývoje naší revoluce, kdy veškerá pozornost a všechny síly byly upoutány či téměř pohlceny hlavně odražením vpádu, nemohli jsme jak se patří myslit na tento svazek — měli jsme jiné starosti. Mohli jsme a museli jsme tento svazek do jisté míry opomíjet v době, kdy absolutně neodkladným a přímým aktuálním úkolem bylo odrazit nebezpečí, že budeme okamžitě zardoušeni obrovskými silami světového imperialismu.

Obrat k nové hospodářské politice byl usnesen na předešlém sjezdu s neobvyklou jednomyslností, ba s větší jednomyslností, než byly rozhodnuty jiné otázky v naší straně (která se, nutno uznat, vůbec vyznačuje velkou jednomyslností). Tato jednomyslnost ukázala, že absolutně dozrála nutnost nové cesty k socialistické ekonomice. Lidé, kteří se rozcházeli v mnohých otázkách a posuzovali situaci s různých hledisek, dospěli jednomyslně a velmi rychle bez jakéhokoliv váhání k závěru, že skutečné cesty k socialistickému hospodářství, k vybudování jejího základu, u nás není, a že je jen jediný způsob tuto cestu najít — a to nová hospodářská politika. V důsledku vývoje válečných událostí, v důsledku vývoje politických událostí, v důsledku rozvoje kapitalismu ve starém kulturním Západě a sociálních a politických poměrů v koloniích — jsme byli první, kdo učinili průlom do starého buržoasního světa v době, kdy naše země byla hospodářsky ne-li nejzaostalejší, tedy jednou z nejzaostalejších zemí. Obrovská většina rolnictva naší země vede drobné individuální hospodářství. Budování toho, co bychom mohli rázem uskutečnit z programu komunistické pospolnosti, který jsme si nastínili, bylo prováděno v jisté míře nezávisle na tom, co se dělo v nejširších rolnických masách, kterým jsme ukládali velmi těžká břemena, jež jsme odůvodňovali tím, že válka nepřipouští v tomto směru žádné kolísání. A toto ospravedlnění vzalo, konec konců, rolnictvo na vědomí, nehledíc na chyby, kterých jsme se nemohli vyvarovat. Rolnická masa vcelku uviděla a pochopila, že obrovská břemena, která jí jsou ukládána, jsou nezbytná, aby byla ubráněna dělnicko-rolnická moc před statkáři, abychom nebyli zardoušeni kapitalistickou invasí, která nám hrozila odnětím všech vymožeností revoluce. Avšak svazku mezi hospodářstvím budovaným ve znárodněných a zesocialisovaných továrnách, závodech a sovchozech, a mezi hospodářstvím rolnickým, nebylo.

To jsme jasně uviděli na předešlém sjezdu strany. Viděli jsme to tak jasně, že ve straně nebylo žádných pochyb o tom, že nová hospodářská politika je nevyhnutelná.

Je zábavné pozorovat, jak je toto naše usnesení posuzováno v neobyčejně četném tisku všemožných ruských stran v cizině. Rozdíl mezi jejich hodnocením je jen docela nepatrný: poněvadž žijí minulostí, i teď ještě opakují, že leví komunisté jsou dosud proti nové hospodářské politice. Lidé si r. 1921 vzpomněli na to, co bylo r. 1918, a nač sami leví komunisté u nás zapomněli, a to přemílají a přežvykují dodnes, ujišťujíce, že tito bolševici jsou, jak známo, lid úskočný a. prolhaný; tají prý před Evropou, že v této věci mezi nimi vládnou neshody. Když to čteš, myslíš si: Jen ať se klamou! Mají-li takové představy o tom, co se u nás děje, lze si podle toho učinit úsudek, jak asi jsou informováni tito, prý nejvzdělanější, lidé minulosti, kteří se nyní odebrali do ciziny. Víme, že u nás nebylo neshod, a to proto, že všem byla jasná praktická nutnost jiné cesty k vybudování základu socialistické ekonomiky.

Hospodářského spojení s rolnickým hospodářstvím, oním novým národním hospodářstvím, které jsme se pokoušeli vytvořit, u nás nebylo. Je nyní? Dosud nikoliv. Teprve se k němu přibližujeme. Celý význam nové hospodářské politiky, který náš tisk dosud často hledá všude jinde, jen ne tam, kde by měl být hledán — celý význam je v tom a jedině v tom: najít spojení nového národního hospodářství, které s obrovským úsilím vytváříme. V tom je naše zásluha, jinak bychom nebyli komunisté-revolucionáři.

Nové národní hospodářství jsme začali budovat naprosto novým způsobem bez ohledu na cokoliv starého. A kdybychom je nezačali budovat, byli bychom poraženi na hlavu hned v prvních měsících, hned v prvních letech. To však neznamená, že jsme si vzali do hlavy, že nové národní hospodářství, do kterého jsme se pustili s takovou absolutní odvahou, budeme tak budovat beze změny dále. Z čeho to vyplývá? To nevyplývá z ničeho.

Od samého počátku jsme říkali, že konáme naprosto nové dílo a že naše dílo, nepřijdou-li nám rychle na pomoc soudruzi dělníci z kapitalisticky vyspělejších zemí, bude neuvěřitelně obtížné a bude jistě trpět řadou chyb. Hlavní je: nutně umět střízlivě zkoumat, kde byly nadělány takové chyby, a předělávat všecko od základu. Budeme-li nuceni předělávat všecko od základu nikoli dvakrát, nýbrž mnohokrát, bude to důkaz, že bez předsudků, se střízlivýma očima pohlížíme na svůj úkol, největší na světě.

To základní v nové hospodářské politice je nyní v tom, abychom správně pochopili poučení z uplynulého roku. Toho je třeba dosáhnout a toho také chceme dosíci. A chceme-li toho stůj co stůj dosáhnout (a my toho chceme dosáhnout a dosáhneme toho!), je třeba vědět, že úkolem nové hospodářské politiky, úkolem základním a rozhodujícím, kterému je všecko ostatní podřízeno, je vytvoření hospodářského spojení mezi novou ekonomikou, kterou jsme začali budovat (velmi špatně, velmi nedovedně, avšak přesto jsme ji začali budovat na základě naprosto nového socialistického národního hospodářství, nové výroby a nové distribuce), a mezi rolnickým hospodářstvím, z kterého jsou živy miliony a miliony rolníků.

Toto spojení tu nebylo, a toto spojení musíme vytvořit především. Tomuto požadavku je nutno podřídit všecko. Musíme ještě zjistit, nakolik se nové hospodářské politice podařilo vytvořit toto spojení, aniž zničila to, co jsme začali nedovedně budovat.

Budujeme naše národní hospodářství společně s rolnictvem. Musíme je stále a stále přetvářet a zařídit tak, aby vzniklo spojení mezi naší socialistickou prací ve velkoprůmyslu a zemědělství, a mezi prací, kterou dělá každý rolník a kterou provádí tak, jak dovede, aby se vyprostil z nouze bez dlouhého mudrování (neboť nač by mudroval, chce-li uniknout a zachránit se před přímým nebezpečím trýznivé smrti hladem?).

Je zapotřebí ukázat toto hospodářské spojení, abychom je jasně viděli, aby je viděl všechen lid, aby veškerá rolnická masa viděla, že mezi jejím těžkým, neslýchaně zbídačelým, neslýchaně nuzným, strastiplným životem dnes, a mezi tím, co se dělá ve jménu dalekých socialistických ideálů, je spojitost. Je to třeba zařídit tak, aby prostý, obyčejný pracující člověk pochopil, že se mu dostalo jistého zlepšení, a to nikoli tak, jak se ho dostávalo malému počtu sedláků v období statkářské nadvlády a kapitalismu, kdy jakýkoli krok k lepšímu (zlepšení nesporně bývala, a značně velká) byl spojen s ponižováním, hanobením a tupením mužiků, se znásilňováním masy, na což nikdo z rolníků nezapomněl a v Rusku po desetiletí nezapomene. Naším cílem je obnovit hospodářské spojení, dokázat rolníkovi skutky, že začínáme tím, co je mu srozumitelné, známé a čeho přes všechnu svou chudobu může hned dosáhnout, a nikoliv něčím s rolníkova hlediska vzdáleným a vysněným, dokázat, že mu dovedeme pomoci, že komunisté malorolníkovi, který je nyní v těžké situaci, zbídačen, zchudlý a krutě hladový, hned skutečně pomáhají. Buď to dokážeme, nebo nás pošle ke všem čertům. To je úplně nevyhnutelné.

V tom je význam nové hospodářské politiky, v tom je základ celé naší politiky. V tom tkví pro nás hlavní poučení z celého uplynulého roku, kdy jsme prováděli novou hospodářskou politiku, a abych tak řekl, hlavní naše politické směrnice pro příští rok. Rolník nám dává na úvěr, a po tom, co zažil, nemůže pochopitelně jednat jinak. Rolník se ve své mase s tímto stavem smiřuje: „Nu, neumíte-li, počkáme, snad se to také naučíte.“ Tento kredit však nemůže být nevyčerpatelný.

To je třeba vědět, a i když se nám dostalo úvěru, přece jen je nutno spěchat. Je třeba vědět, že se blíží chvíte, kdy nám rolnická země už nedá na úvěr, kdy, abychom užili obchodního termínu, bude žádat zaplacení hotovými: „Nyní jste však přece jen, moji milí vladaři, po tolika měsících a po tolika letech odkladu našli nejsprávnější a nejspolehlivější způsob, jak nám pomoci vyprostit se z nouze, chudoby, hladu a zbídačení. Umíte to, dokázali jste to.“ Taková zkouška nás neodvratně čeká a tato zkouška nakonec všechno rozhodne: i osud nové hospodářské politiky, i osud komunistické moci v Rusku.

Budeme s to dokončit své bezprostřední dílo nebo ne? Hodí se tato nová hospodářská politika k něčemu nebo nehodí? Ukáže-li se ústup správným, pak po ústupu se semkneme s rolnickou masou a společně s ní půjdeme vpřed, sice stokrát pomaleji, zato však jistě a neochvějně, aby tato masa stále viděla, že přece jen jdeme vpřed. Pak naše věc bude naprosto nepřemožitelná a žádné síly na světě nás nepřemohou. Dosud, za první rok, jsme toho nedosáhli. To je třeba říci přímo. A jsem pevně přesvědčen (a naše nová hospodářská politika umožňuje vyvodit tento závěr naprosto jasně a jistě), že tento úkol rozřešíme, jestliže si ujasníme celé obrovské nebezpečí, které vězí v nové hospodářské politice, a věnujeme všechny své síly slabým bodům.

Semkněme se s rolnickou masou, s prostým pracujícím rolnictvem, a začněme postupovat vpřed nepoměrně, nesmírně pomaleji, než jsme chtěli, zato však tak, že opravdu veškerá masa půjde s námi. Pak také, až přijde čas, nastane takové zrychlení tohoto postupu, o jakém se nám dnes ani zdát nemůže. To je podle mého mínění první hlavní politické poučení z nové hospodářské politiky.

Druhým, speciálnějším poučením, je vyzkoušení státních a kapitalistických podniků soutěžením. U nás jsou nyní zakládány smíšené společnosti — zmíním se o nich stručně později — které, tak jako celý náš státní obchod a celá naše nová hospodářská politika, jsou aplikací obchodních metod, kapitalistických metod, tak je aplikujeme my, komunisté. Mají i ten význam, že tu vzniká praktické soutěžení mezi způsoby kapitalistickými a našimi. Učiňte praktické srovnání. Dosud jsme psali program a slibovali. Zatím to bylo naprosto nutné. Bez programu a slibů nelze hlásat světovou revoluci. Spílají-li nám proto bělogvardějci včetně menševiků, dokazuje to jen, že menševici a socialisté Druhé a dvaapůlté internacionály nemají ani ponětí o tom, jak se vůbec revoluce vyvíjí. Jinak než tím jsme nemohli začít.

Avšak nyní jsme tak daleko, že už musíme zorganisovat vážnou kontrolu své činnosti, a nikoli takovou, jakou provádějí kontrolní instituce, vytvářené týmiž komunisty, byť byly sebelepší, a byť byly i v systému sovětských institucí, i v systému stranických institucí téměř ideálními kontrolními institucemi. Takovou kontrolu nepotřebujeme, nýbrž takovou, která je kontrolou s hlediska masové ekonomiky.

Kapitalista dovedl zásobovat. Dělal to špatné, dělal to zlodějsky, zkracoval nás, odíral nás. To vědí prostí dělníci a rolníci, kteří neuvažují o komunismu, poněvadž nevědí, co komunismus je.

„Kapitalisté však přece jen dovedli zásobovat, a dovedete to vy? Nedovedete.“ Takové hlasy bylo přece možno slyšet loni na jaře — ne vždy jasně — avšak byly podkladem celé loňské jarní krise. „Jste skvělí lidé, avšak věc, hospodářskou věc, do které jste se pustili, dělat neumíte.“ To je zcela prostá a zdrcující kritika, kterou rolnictvo loni — a s rolnictvem celá řada vrstev pracujících — namířilo proti komunistické straně. A proto tento bod v nové hospodářské politice, tento starý bod nabývá takového významu.

Je zapotřebí skutečné kontroly. Vedle působí kapitalista, okrádá, ždímá zisky, ale věci rozumí. Vy však — vy to zkoušíte novým způsobem: zisky nemáte, zásady máte komunistické, ideály dobré — nu, už za živa patříte do ráje — ale věc dělat umíte? Je zapotřebí kontroly, skutečné kontroly, a nikoli takové kontroly, kdy Ústřední kontrolní komise něco vyšetří, udělí důtku a Všeruský ústřední výkonný výbor sovětů stanoví trest — nikoli, nýbrž skutečné kontroly, s hlediska národního hospodářství.

Komunistům byly lhůty všelijak prodlouženy, dostali na úvěr tolik, jako žádná jiná vláda. Ovšem, komunisté pomohli rolníkům zbavit se kapitalistů a statkářů, rolnictvo si toho váží a dávalo na úvěr s odklady, avšak všecko do jisté lhůty... A potom přišla zkouška: umíte hospodařit tak jako jiní? Starý kapitalista umí, vy však neumíte.

To je první poučení, první hlavní část politické zprávy Ústředního výboru. Hospodařit neumíme. To bylo za rok dokázáno. Velmi rád bych uvedl jako příklad několik státních trustů — „gostrustů“ (mám-li mluvit oním krásným ruským jazykem, který tak opěvoval Turgeněv) a ukázal, jak umíme hospodařit…

Žel, z několik příčin, v značné míře pro nemoc, jsem tuto část referátu nemohl podrobněji propracovat a musím se omezit jedině na to, že vyslovím své mínění, založené na pozorování toho, co se děje. Za tento rok jsme naprosto jasně dokázali, že hospodařit neumíme. To je základní poučení. Buď v příštím roce dokážeme opak, anebo sovětská moc nemůže existovat. A největší nebezpečí je v tom, že si to všichni neuvědomují. Kdyby si všichni komunisté na vedoucích místech jasně uvědomili: neumíme to, začněme se tedy učit od základu, pak bychom měli vyhráno — to by byl podle mého mínění základní podstatný závěr. To si však neuvědomují, a jsou přesvědčeni, že má-li někdo tento názor, je to prý nevyspělý lid, neučil se komunismu — snad pochopí a naučí se. Nikoli, promiňte, nejde o to, že rolník, bezpartijní dělník se neučil komunismu, nýbrž o to, že minuly časy, kdy bylo zapotřebí vypracovat program a vyzvat lid k provedení tohoto velikého programu. Tato doba minula, teď je zapotřebí dokázat, že v nynější obtížné situaci dovedete prakticky pomoci hospodářství dělníkově i rolníkově, aby viděl, že jste v soutěži obstáli.

Smíšené společnosti, které jsme začali zakládat, kterých se účastní jak soukromí kapitalisté — ruští i cizozemští — tak i komunisté, tyto společnosti jsou jednou z forem, v které lze správně organisovat soutěžení, ukázat a naučit se, že dovedeme utvořit spojení s rolnickým hospodářstvím ne hůře než kapitalisté, že můžeme ukojit jeho potřeby, že mu můžeme pomoci povznést se ve stavu, v kterém nyní je, přes veškerou jeho zaostalost, neboť nelze je v krátké době přetvořit.

Takové soutěžení stojí před námi jako absolutně neodkladný úkol. V tom je jádro nové hospodářské politiky, a podle mého přesvědčení, veškerá podstata politiky strany. Čistě politických otázek a nesnází je u nás kolik jen libo. A vy je znáte: i Janov i nebezpečí intervence. Obtíže jsou veliké, avšak v porovnání s touto obtíží jsou nepatrné. Tam jsme již viděli, jak se to dělá, tam jsme se již mnohému naučili, vyzkoušeli buržoasní diplomacii. To je věc, které nás menševici učili 15 let a lecčemu užitečnému přitom naučili. To není nic nového.

Zde však je věc, kterou musíme vykonat v národním hospodářství: obstát nyní v soutěži s prostým obchodním příručím, s prostým kapitalistou a obchodníkem, jenž půjde k rolníkovi a nebude diskutovat o komunismu představte si: nebude diskutovat o komunismu — nýbrž povede tuto diskusi: Je-li třeba něco opatřit, řádně vyjednat, postavit, postavím to draho, komunisté to však možná postaví dráže, ba možná, že — desetkrát dráže. Taková agitace je nyní podstatou věci, v tom tkví základ národního hospodářství.

Opakuji, odklad a úvěr jsme od lidu dostali díky naší správné politice, a to jsou, vyjádříme-li se po nepovsku, směnky; leč lhůty na nich nejsou napsány a kdy budou předloženy k zaplacení, se z textu směnky nedovíš. V tom je nebezpečí, touto osobitostí se tyto politické směnky liší od obyčejných obchodních směnek. Tomu musíme věnovat veškerou pozornost a nesmíme se utěšovat tím, že všude v státních trustech a smíšených společnostech jsou význační a nejlepší komunisté — z toho nic nemáme, poněvadž nedovedou hospodařit a pracují hůř než obyčejný kapitalistický obchodní příručí, jenž prošel školou velké továrny a velké firmy. To si neuvědomujeme, tady zůstala komunistická nadutost — „komnadutost“, máme-li se vyjadřovat tímtéž velikým ruským jazykem. Jde o to, že vedoucí komunista — i ten nejlepší, uznaně poctivý a oddaný, jenž přestál katorgu a nebál se smrti — obchodovat nedovede, poněvadž není rutinér, poněvadž se tomu neučil a nechce učit, a nechápe, že se musí začít od abecedy. On, komunista, revolucionář, jenž provedl největší revoluci na světě, on, na kterého se dívá ne-li 40 pyramid, tedy 40 evropských zemí v naději, že se zbaví kapitalismu — on se má učit od prostého obchodního příručího, jenž se točil deset let za pultem a zná tuto věc, kdežto on, vedoucí komunista a oddaný revolucionář, nejen nezná, nýbrž dokonce ani neví, že nezná.

A proto, soudruzi, odstraníme-li alespoň tuto první neznalost, bude to obrovské vítězství. Musíme odejít z tohoto sjezdu s vědomím, že jsme to nevěděli, a budeme se učit od abecedy. Přece jen jsme ještě nepřestali být revolucionáři (třebas mnozí lidé, a dokonce ne zcela bezdůvodně, tvrdí, že jsme zbyrokratičtěli) a můžeme pochopit onu prostou věc, že v novém, neobyčejně nesnadném díle je třeba se naučit několikrát začít od počátku; začal jsi, nic jsi nesvedl — začni znovu, a tak věc desetkrát předělávej, avšak dosáhni svého, nenafukuj se a nevypínej, že jsi komunista, zatím co jakýsi indiferentní obchodní příručí, a snad bělogvardějec, ba jistě bělogvardějec, umí udělat věc, kterou nutno s hlediska hospodářství udělat stůj co stůj, ty to však neumíš. Jsi-li vedoucí komunista, máš-li sta hodností a titulů, máš-li komunistický a sovětský řád, pochopíš-li to, pak dosáhneš svého cíle, neboť lze se tomu naučit.

Jisté, byť malinké úspěchy v tomto roce máme, jsou však nepatrné. Hlavní závada však tkví v tom, že si všichni komunisté neuvědomují a že mezi nimi nevládne přesvědčení, že nyní, my, ruští vůdčí a nejoddanější komunisté, tomu rozumíme méně než kterýkoliv starý obchodní příručí. Je zapotřebí, opakuji, začít se učit od začátku. Ujasníme-li si to, pak obstojíme ve zkoušce a je to vážná zkouška, kterou přichystá blížící se finanční krise, zkouška, kterou přichystá ruský i mezinárodní trh, jemuž jsme podřízeni, s kterým jsme spjati, a od kterého se nemůžeme odtrhnout… Je to vážná zkouška, neboť tady můžeme být poraženi hospodářsky i politicky.

Tak je to a jedině tak, neboť tu jde o vážnou soutěž a tato soutěž je rozhodující. Měli jsme tu mnoho všelijakých cest a východisek z našich politických a hospodářských obtíží. Můžeme se hrdě pochlubit tím, že jsme dosud všech těchto cest a východisek dovedli využít v různých kombinacích, podle různých okolností, nyní však už nemáme jiného východiska. Dovolte, abych vám to řekl bez jakékoli nadsázky, že v tomto smyslu tu doopravdy jde o poslední a „rozhodující bitvu“ nikoliv s mezinárodním kapitalismem — tu bude svedeno ještě mnoho „posledních a rozhodujících bitev“ — nikoli, nýbrž s ruským kapitalismem, s oním kapitalismem, který vyrůstá z malého rolnického hospodářství, s oním kapitalismem, který je jím podporován. Tady nás očekává v nejbližší budoucnosti boj jehož lhůtu nelze přesně stanovit Tady nás očekává ona „poslední a rozhodující bitva“, tady už žádných, ani politických ani jakýchkoli jiných obchvatů být nemůže neboť je to zkouška soutěže se soukromým kapitálem. Buď v této zkoušce soutěžení se soukromým kapitálem obstojíme, anebo dojde k úplnému fiasku. K tomu, abychom obstáli v této zkoušce máme politickou moc a celou spoustu všelijakých hospodářských i jiných zdrojů, všecko, co chcete — kromě znalosti věci. Znalost věci nemáme. A proto, vyvodíme-li toto prosté poučení ze zkušeností uplynulého roku a učiníme-li je svým vodítkem pro cely rok 1922 pak překonáme i tuto obtíž, přestože je mnohem větší než obtíž dřívější poněvadž vězí v nás samých To není totéž co nějaký vnější nepřítel. Tato obtíž tkví v tom, že sami si nechceme uvědomit onu nepříjemnou pravdu, která se nám vnucuje, a že se nechceme dostat do oné nepříjemné situace, do které se musíme dostat: začni se učit od počátku. To je druhé poučení, které podle mého názoru vyplývá z nové hospodářské politiky.

A třetí, závěrečné poučeni se týká otázky státního kapitalismu. Škoda, že na sjezdu není s. Bucharin, rád bych si s ním trochu zapolemisoval, ale raději to odložím do příštího sjezdu. Pokud jde o státní kapitalismus, dělá, myslím, náš tisk a naše strana vůbec tu chybu, že upadáme v inteligentštinu, v liberalismus, že mudrujeme o tom, jak chápat státní kapitalismus, a hledáme to ve starých knihách. Tam se však píše o něčem naprosto jiném: tam se píše o takovém státním kapitalismu, jaký bývá za kapitalismu; není však ani jedné knihy, která by byla napsána o státním kapitalismu, jaký bývá za komunismu. Ani Marxe nenapadlo napsat o tom něco; Marx zemřel a nezanechal ani jeden přesný citát a nezvratný pokyn. Proto si nyní musíme pomoci sami. A přelétneš-li v duchu to, co psal náš tisk o státním kapitalismu, jak jsem se o to já pokusil, když jsem si připravoval tento referát, nabudeš přesvědčení, že tam střílejí vedle, že hledí úplně na druhou stranu.

Státní kapitalismus je podle veškeré národohospodářské literatury takovým kapitalismem, jaký bývá za kapitalistického řádu, kdy státní moc si přímo podřizuje ty nebo ony kapitalistické podniky. U nás však máme stát proletářský, který se opírá o proletariát, dává všechny politické výsady proletariátu a prostřednictvím proletariátu získává na svou stranu masy rolnictva (vzpomeňte si, že jsme začali tuto věc tvořením výborů venkovské chudiny). Právě proto přivádí státní kapitalismus velmi a velmi mnoho lidí z konceptu. Aby toho nebylo, je třeba mít na zřeteli základní věc, že státní kapitalismus v takové podobě, jak jej máme u nás, nebyl analysován v žádné theorii ani v žádné literatuře prostě proto, že všechna obvyklá pojetí, spojená s tímto termínem, jsou přizpůsobena buržoasní moci v kapitalistické společnosti. U nás však máme společnost, která vyjela z kapitalistických kolejí a nevjela dosud do nových kolejí; tento stát však není řízen buržoasií, nýbrž proletariátem. Nechceme pochopit, že když říkáme „stát“, jsme státem my, že je to proletariát — avantgarda dělnické třídy. Státní kapitalismus, toť kapitalismus, který dovedeme ohraničit, jehož meze dovedeme stanovit; tento státní kapitalismus je spjat se státem, tímto státem jsou však dělníci, vyspělá část dělnictva, avantgarda, jsme to my.

Státní kapitalismus, toť kapitalismus, kterému musíme dát určitý rámec, a my to dosud nedovedeme. V tom to všechno vězí. A jedině na nás závisí, jaký bude tento státní kapitalismus. Politické moci máme dost, docela dost, hospodářských prostředků máme k disposici také dost, avšak oné avantgardě dělnické třídy, která je postavena v čelo, aby bezprostředně vládla, stanovila meze, učinila rozhraničovací čáru, aby si podřizovala a sama se podřídit nedala, se nedostává znalosti věci. K tomu je zapotřebí jedině znalosti věci, tu však nemáme.

Vždyť je to situace, jaká v historii nikdy nebyla, kdy proletariát, revoluční avantgarda, má absolutní dostatek politické moci a zároveň tu existuje státní kapitalismus. Věc vězí v tom, abychom pochopili, že je to kapitalismus, který můžeme a musíme připustit, který můžeme a musíme vsadit do určitého rámce, neboť je nezbytný pro široké masy rolnictva i pro soukromý kapitál, který musí obchodovat tak, aby ukojoval potřeby rolnictva. Věc nutno zařídit tak, aby byl možný normální chod kapitalistického hospodářství a kapitalistické cirkulace, neboť to lid potřebuje, jinak nelze žít. Všecko ostatní se jim, tomuto táboru, nezdá absolutně nezbytným — se vším jiným se mohou smířit. Dokažte vy, komunisté, vy dělníci, vy třídně uvědomělá část proletariátu, která se zmocnila vlády ve státě, dokažte udělat věc tak, aby stát, jehož řízení jste se ujali, fungoval podle vaší vůle. Rok už uplynul, stát je v našich rukou — fungoval však stát v tomto roce za nové hospodářské politiky podle naší vůle? Nikoli. To nechceme přiznat: nefungoval podle naší vůle. A jak fungoval? Auto se vymyká z rukou: jako když člověk, který je řídí, sedí, avšak auto nejede tam, kam je řídí, nýbrž tam, kam je řídí cosi jiného — snad illegální živel, snad nezákonný živel, který bůhvíkde se vzal, snad spekulant, snad soukromý kapitalista, snad ten i onen — avšak auto nejede vůbec tak, a velmi často naprosto ne tak, jak si představuje ten, kdo sedí u volantu. To je základní, co je třeba si zapamatovat o státním kapitalismu. V této základní oblasti je třeba učit se od počátku a teprve tehdy, až si to absolutně pevně osvojíme a uvědomíme, můžeme ručit za to, že se tornu naučíme.

Nyní přejdu k otázce zastavení ústupu, o čemž jsem mluvil již v řeči na sjezdu kovodělníků. Od té doby nebyly v této věci žádné námitky — ani v tisku strany, ani v soukromých dopisech soudruhů, ani v ústředním výboru. Ústřední výbor schválil můj plán, který spočíval v tom, aby i v této zprávě, podané na tomto sjezdu jménem ústředního výboru, bylo zcela energicky zdůrazněno, že ústup je zastaven, aby byl sjezd požádán, aby vydal patřičnou směrnici už jménem celé strany, už jako závaznou. Rok jsme ustupovali. Jménem strany musím nyní prohlásit: dost! Cíle, který byl sledován ústupem, bylo dosaženo. Toto období končí, nebo skončilo. Teď se před námi vynořuje jiný cíl — přeskupení sil. Dostali jsme se na nové místo, ústup jsme provedli celkem přece jen poměrně v pořádku. Pravda, s různých stran se ozývalo dost hlasů, které chtěly z tohoto ústupu udělat ústup panický. Jedni z nich tvrdili, že prý jsme v té nebo oné věci ustupovali nesprávně. Byli to na př. někteří představitelé skupiny, která se nazývala „dělnická oposice“. (Myslím, že se tak nazývala neprávem.) O překot se hnali do jedněch dveří, ale dostali se do druhých, a nyní to názorně objevili. Tehdy neviděli, že jejich činnost nesměřovala k tomu, aby naše hnutí napravili, nýbrž znamenala ve skutečnosti jedno: rozsévala paniku, překážela provést ústup ukázněně.

Ustup je těžká věc, zvláště pro revolucionáře, kteří si zvykli útočit, zejména tehdy, když si zvykli útočit několik let s obrovským zdarem, zejména tehdy, jsou-li obklopeni revolucionáři jiných zemí, kteří nesní o ničem jiném než o tom, jak zahájí útok. Když vidí, že ustupujeme, někteří z nich dokonce nepřípustně a dětinsky zabědovali, jak se stalo na posledním rozšířeném Výkonném výboru Komunistické internacionály. Někteří soudruzi, vedeni nejlepšími komunistickými city, komunistickými snahami, zabědovali, že dobří ruští komunisté, pomyslete si, ustupují. Možná, že nyní je již pro mě těžké vmyslet se do této západoevropské psychologie, ačkoliv jsem jako emigrant prožil dosti dlouhá léta v oněch překrásných demokratických zemích. Snad, ale s jejich stanoviska lze tak těžko pochopit, že je možné bědovat. My zhola nemáme čas zdržovat se sentimentalitami. Bylo nám jasné, že právě proto, že jsme mnoho let s takovým zdarem útočili a dobyli tolika neobyčejných vítězství (a to všecko v zemi neuvěřitelně zpustošené, bez materiálních předpokladů!)‚ je pro nás naprosto nezbytné, abychom ustoupili, jestliže chceme zajistit tento útok, když jsme toho už tolik vydobyli. Nemohli jsme udržet všechny posice, kterých jsme výpadem dobyli, a na druhé straně jedině proto, že — unášeni vlnou nadšení dělníků a rolníků — jsme výpadem dobyli nesmírně mnoho, jedině proto jsme měli tolik místa, že jsme mohli velmi daleko ustoupit, a ještě nyní můžeme daleko ustupovat, aniž ztrácíme to hlavní a základní. Ústup byl proveden celkem dosti spořádaně, ačkoliv panické hlasy, ke kterým patřila „dělnická oposice“ (a v tom byla její největší škodlivost!), způsobily, že se u nás vyskytly jednotlivé případy, kdy lidé porušovali kázeň a spořádaný ústup. Nejnebezpečnější za ústupu je panika. Ustupuje-li celá armáda (mluvím zde v přeneseném smyslu), nemůže být taková nálada, jako když jdou všichni vpřed. Tady se již na každém kroku setkáte s jistou skleslostí. Měli jsme dokonce básníky, kteří psali, že v Moskvě prý vládne hlad a zima, „kdežto dříve tam bylo čisto a krásně, nyní tam vládne obchod a spekulace“. Máme spoustu takových básnických výtvorů.

A je pochopitelné, že to je plod ústupu. A v tom vězí obrovské nebezpečí: ustupovat po velkolepém vítězném útoku je strašně těžké; za ústupu je situace naprosto jiná; za útoku, i když se nedbá na disciplinu, se všichni sami úprkem ženou vpřed; za ústupu musí být disciplina uvědomělejší a je stokrát potřebnější, poněvadž když celá armáda ustupuje, neujasňuje si, nevidí, kde se zastavit, vidí jen ústup — pak často stačí i několik panických hlasů, aby se všichni dali na útěk. V tom je obrovské nebezpečí. Když takto ustupuje skutečná armáda, jsou stavěny kulomety, a když se spořádaný ústup mění v zmatený útěk, znějí povely: „Pal!“ A právem.

Působí-li někdo paniku, ať už je veden nejlepšími pohnutkami, ve chvíli, kdy provádíme neslýchaně obtížný ústup a kdy všecko záleží na tom, aby byl zachován přísný pořádek — v takové chvíli je nutno trestat sebemenší porušení discipliny přísně, tvrdě a nemilosrdně a to nejenom jde-li o některé naše vnitrostranické záležitosti, nýbrž ještě více tehdy, jde-li o takové pány, jako jsou menševici nebo všichni páni z dvaapůlté internacionály.

Nedávno jsem četl v dvacátém sešitě „Komunistické internacionály“ článek s. Rakosiho o nové brožuře Otto Bauera (od kterého jsme se kdysi všichni učili, jenž se však po válce stal jako Kautský ubohým šosákem). Píše dnes: „Tak tedy ustupují ke kapitalismu; vždycky jsme říkali: je to buržoasní revoluce.‘‘

Menševici i eseři, kteří všichni hlásají takové věci, se diví, když říkáme, že za takové věci budeme odstřelovat. Žasnou, ale věc je přece jasná: když armáda ustupuje, je zapotřebí stokrát přísnější discipliny než za útoku, poněvadž za útoku se všichni ženou vpřed. A kdyby se nyní všichni měli hnát zpět, byla by to záhuba, neodvratná a okamžitá.

Právě v takové chvíli je nejdůležitější ustoupit v pořádku, přesně stanovit meze ústupu a nepodléhat panice: A když menševik říká: „Vy teď ustupujete a já jsem byl vždycky pro ústup, souhlasím s vámi, jsem váš člověk, ustupujme společně“, pak mu na to odpovídáme: „Za veřejné vyznávání menševismu budou naše revoluční soudy odstřelovat, jinak to nebudou naše soudy, nýbrž čert ví co.“

Menševici to nikterak nemohou pochopit a říkají: „Jaké mají tito lidé diktátorské choutky!“ Doposud si myslí, že pronásledujeme menševiky proto, že se s námi v Ženevě přeli. Kdybychom však postupovali takto, neudrželi bychom se u moci pravděpodobně ani dva měsíce, Opravdu, agitace, vedená Otto Bauerern, i vůdci Druhé a dvaapůlté internacionály i menševiky, i esery, výstižně charakterisuje, jací jsou: „Revoluce zašla příliš daleko. Říkáš teď to, co jsme vždycky tvrdili. Dovol nám, abychom to ještě jednou opakovali.“ Na to však odpovídáme: „Dovolte, abychom vás za to postavili ke zdi. Buď se vynasnažíte, abyste si nechali své názory pro sebe, anebo přejete-li si nyní, kdy jsme v mnohem obtížnější situaci než za přímé invase bělogvardějců, vyslovovat své politické názory, pak budeme s vámi, promiňte, nakládat jako s nejhoršími a nejškodlivějšími bělogvardějskými živly.“ Na to nesmíte zapomínat.

Když mluvím o zastavení ústupu, nechci tím vůbec říci, že jsme se naučili obchodovat. Naopak, jsem jiného mínění, a byl bych nesprávně pochopen a bylo by to důkazem, že nedovedu správně vyložit své myšlenky, kdyby můj projev zanechal takový dojem.

Jde však o to, aby oné nervositě, onomu zmatku a shonu, který u nás vznikl kvůli nové hospodářské politice, ve snaze zařizovat všecko novým způsobem, přizpůsobovat — aby jí byl učiněn konec. Máme nyní několik smíšených společností. Pravda, není jich příliš mnoho. Za účasti cizozemských kapitalistů bylo u nás založeno devět společností potvrzených lidovým komisariátem zahraničního obchodu, Sokolnikova komise jich potvrdila šest a správa lesů na Severu utvořila dvě. Dnes tedy existuje sedmnáct společností s kapitálem mnoha milionů, které byly potvrzeny různými instancemi. (U nás ovšem i v instancích vládne veliký zmatek, takže nedopatření není také vyloučeno.) Ať je to tak či tak, společnosti s účastí ruských a cizozemských kapitalistů u nás nyní jsou. Není jich mnoho. Tento malý, avšak praktický počátek dokazuje, že komunisté byli oceněni, a to s hlediska praxe, byli oceněni nikoli tak vysokými institucemi, jako je Ústřední kontrolní komise a Všeruský ústřední výkonný výbor sovětů. Ovšem, Ústřední kontrolní komise je institucí velmi dobrou a rozšíříme její pravomoc. Přesto však, když tyto instituce zkoumají komunisty, pak... jen považte, jejich autoritu na mezinárodním trhu neuznávají. Když však obyčejní kapitalisté, ruští i cizozemští, tvoří společně s komunisty smíšené společnosti, říkáme: „Přece jen něco umíme, ať je to sebehorší, ať je to sebenepatrnější, avšak pro počátek máme už přece něco.“ Není toho ovšem tak mnoho; představte si, je tomu už rok, co jsme ohlásili, že všechnu energii (a energie prý máme mnoho) jsme vynaložili na tuto věc, a po roce máme jen sedmnáct společností.

To dokazuje, jak jsme čertovsky nemotorní a těžkopádní, kolik je u nás ještě oblomovštiny, za kterou nás ještě neodvratně budou bít. Přesto však, opakuji, začátek tu je, a půda je ohledána. Kapitalisté by k nám nešli, kdyby u nás nebylo pro ně elementárních podmínek. Jestliže k nám však přišla i tak nepatrná část, dokazuje to již, že je tu částečný úspěch.

Ovšem, oni nás ještě ve společnostech napálí, a to tak, že to budeme potom několik let vyšetřovat. To však nevadí. Netvrdím, že je to vítězství — je to ohledávání půdy, dokazující, že máme už pole působnosti, kus pevné půdy pod nohama a že ústup už můžeme zastavit.

Ohledání půdy přineslo nepatrný počet smluv s kapitalisty, které však přece jen byly uzavřeny. Z toho je třeba se učit a jít dále. V tomto smyslu je na čase, abychom přestali být nervosní, přestali křičet a bezúčelně se lopotit. Přichází dotaz za dotazem, telefonogram stíhá telefonogram: „Nelze-li nás také reorganisovat, máme přece novou hospodářskou politiku?“ Všichni jsou nervosní, vzniká zmatek nad zmatek; praktickou práci nikdo nekoná, a všichni debatují, jak se přizpůsobit nové hospodářské politice, a výsledek není žádný.

Obchodníci se však komunistům smějí a pravděpodobně vtipkují: „Dříve byli vrchními umlouvači, nyní jsou vrchními debatéry.“ Je jisté, že se nám kapitalisté smáli, že jsme zůstali pozadu a mnoho prolelkovali, a proto říkám, že je zapotřebí tuto směrnici schválit také jménem sjezdu.

Ústup skončil. Hlavní metody spolupráce s kapitalisty jsou narýsovány. Příklady tu jsou, i když je jich málo.

Přestaňte mudrovat a hloubat o nové hospodářské politice! Verše nechť píší básníci, proto jsou básníci. Vy však, národohospodáři, nehloubejte o nové hospodářské politice, nýbrž zvyšujte počet těchto společností, zjišťujte počet komunistů, kteří dovedou zorganisovat soutěž s kapitalisty.

Ustup skončil, nyní jde o přeskupení sil. To je směrnice, kterou sjezd musí vydat, která musí učinit konec shonu a zmatku. Uklidněte se, nemudrujte, to bude počítáno za slabost. Je třeba prakticky dokázat, že nepracuješ hůře než kapitalisté. Kapitalisté vytváří hospodářské spojení s rolnictvem, aby se obohatili; ty však musíš vytvořit spojení s rolnickým hospodářstvím, abys zesílil hospodářskou moc našeho proletářského státu. Máš převahu nad kapitalisty, neboť státní moc je v tvých rukou, celá řada hospodářských prostředků je v tvých rukou, ty jich však neumíš využívat; dívej se na věci střízlivěji, odhoď pozlátko, slavnostní komunistický háv, uč se prostě prostým věcem, a pak soukromého kapitalistu porazíme. Máme státní moc, máme spoustu hospodářských prostředků; porazíme-li kapitalismus a vytvoříme-li spojení s rolnickým hospodářstvím, budeme naprosto nepřemožitelnou silou. A pak výstavba socialismu nebude dílem kapky v moři, nazývající se komunistickou stranou, nýbrž veškeré pracující masy; pak prostý rolník uvidí, že se mu pomáhá; a pak půjde s námi, takže postup vpřed, i když bude stokrát pomalejší, bude zato milionkrát jistější a pevnější

V tomto smyslu je třeba mluvit o zastavení ústupu, a bylo by správné toto heslo, v té nebo oné formě, schválit jako usnesení sjezdu.
(Pokračování v 2. části)

__________________________________

Poznámky:

[1] Zde je míněna mezinárodní konference v Janově (Italie), kterou svolala nejvyšší rada Svazu národů. Konala se ve dnech 10. IV. — 19. V. 1922. Konference se zúčastnili zástupci Anglie, Francie, Italie, Belgie, Japonska, sovětského Ruska a 22 jiných států. Oficiálně se konference sešla proto, aby byla nalezena opatření „k hospodářské obnově střední a východní Evropy“ po válce. Agresivní imperialistické kruhy se pokoušely využít konference k ujařmení republiky Sovětů, využívajíce jejích hospodářských nesnází. Vytyčily požadavky: uznat carské dluhy, vrátit cizozemským kapitalistům znárodněné podniky atd. Všechny tyto nároky zástupci Sovětské republiky odmítli. Konference skončila bez jakýchkoli výsledků. (Pozn. red. čes. originálu)

[2] Lenin zde míní svůj referát „O mezinárodní a vnitřní situaci Sovětské republiky“, promluvený na schůzi frakce na V. Všeruském sjezdu kovodělníků. (Spisy, rusky, sv. XXVII, str. 168—179. (Pozn. red. čes. originálu)