Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Ke kritice Hegelovy filosofie práva

§§ 287 - 297 (Exekutiva)

b) VLÁDNÍ MOC.

§ 287. „Od rozhodování je odlišeno provádění a uskuteěňovdní panovníkových rozhodnutí, vůbec další provádění a udržování v platnosti již rozhodnutého, existujících zákonů, zařízení, obecně prospěšných institucí a pod. Tuto subsumpci provádí vládní moc, v níž je zahrnuta i soudní a policejní moc, které mají bezprostřednější vztah k zvláštnímu v občanské společnosti a v těchto zvláštních účelech uplatňují obecný zájem.“

Obvyklé vysvětlení vládní moci. Za specificky hegelovské lze označit jen to, že Hegel koordinuje vládní, policejní a soudní moc, zatím co jinak se administrativní a soudní moc pokládají za protiklady.

§ 288. „Pospolné zvláštní zájmy, které spadají do občanské společnosti a leží mimo o sobě a pro sebe jsoucí obecné státu (§ 256), mají svou správu v korporacích (§ 251) obcí a ostatních řemesel a stavů a v jejich vedoucích, představených, správcích a podobně. Pokud se záležitosti, které obstarávají, týkají s jedné strany soukromého vlastnictví a zájmů těchto zvláštních sfér a pokud po této stránce spočívá jejich autorita zároveň na důvěře příslušníků jejich stavu a celého občanstva, a pokud s druhé strany musí být tyto kruhy podřízeny vyšším zájmům státu, potud se při obsazování těchto míst všeobecně projeví směsice obyčejné volby těchto zájemců a vyššího potvrzení a ustanovení.“

Prostý popis empirického stavu v některých zemích.

§ 289. „Zachování obecného státního zájmu a zákonnosti v těchto zvláštních právech a redukce zvláštních práv na obecný státní zájem a zákonnost vyžaduje péče prostřednictvím zmocněnců vládní moci, výkonných státních úředníků a vyšších poradních — a potud organisovaných ve formě kolegií — orgánů, které se sbíhají ve vrcholcích, přicházejících do styku s monarchou.“

Hegel neodvodil vládní moc. Ale I kdybychom to připustili, nedokázal, že vládní moc je něco víc než funkce, určení státního občana vůbec. Hegel ji dedukoval jako zvláštní, separovanou moc jen tím, že bere „zvláštní zájmy občanské společnosti“ jako zájmy, které „leží mimo o sobě a pro sebe jsoucí obecné státu“.

„Jako je občanská společnost kolbištěm individuálního soukromého zájmu, boje všech proti všem, tak je zde místem, kde se odehrává konflikt soukromého zájmu s pospolnými zvláštními záležitostmi a konflikt jich obou s vyššími hledisky a nařízeními státu. Korporativní duch, který se rodí v oprávnění zvláštních sfér, se sám v sobě přeměňuje v ducha státu, protože má ve státě prostředek k zachování zvláštních účelů. Toto je tajemství patriotismu občanů po té stránce, že si uvědomují stát jako svou substanci, protože stát zachovává jejich zvláštní sféry, jejich oprávněnost a autoritu, právě tak jako blaho těchto sfér. V korporativním duchu, protože je v něm bezprostředně obsaženo vkořenění zvláštního v obecné, je potud zdroj oné hloubky a síly, které má stát ve smýšlení.“

Pozoruhodné je tu toto: 1) definice občanské společnosti jako bellum omnium contra omnes[a];

2) to, že se o soukromém egoismu vyzrazuje, že je to „tajemství patriotismu občanů“ a že je to „zdroj hloubky a síly státu ve smýšlení“;

3) to, že se tu „občan“, člověk zvláštního zájmu, chápe v protikladu k obecnému, že se tu člen občanské společnosti chápe jako „fixní individuum“; naproti tomu i stát vystupuje proti „občanům“. jako „fixním individuím“.

Zdálo by se, že Hegel musí určit jak „občanskou společnost“, tak „rodinu“ jakožto určení každého státního individua, že tedy musí i pozdější „státní kvality“ určit jakožto určení státního individua vůbec. Ale u Hegela nerozvíjí nové určení své sociální podstaty totéž individuum. Svá určení vyvozuje prý podstata vůle sama ze sebe. A vyskytující se různé a odlišné empirické existence státu jsou tu pokládány za bezprostřední ztělesnění těchto určení.

Tak jako Hegel zesamostatňuje obecné jako takové, tak je bezprostředně směšuje s empirickou existencí a omezené nekriticky bere rovnou jako výraz ideje.

Sám se sebou se tu Hegel dostává do rozporu jen potud, pokud nepovažuje „rodinného člověka“ stejně jako občana za fixní odrůdu člověka, vyloučenou z ostatních kvalit.

§ 290. „V záležitostech vlády se rovněž uplatňuje dělba práce. Organisace úřadů má po této stránce formální, avšak obtížný úkol, aby zdola, kde je občanský život konkretní, řídila tento život konkretně a zároveň aby tyto záležitosti rozdělovala na jejich abstraktní odvětví, spravovaná zvláštními úřady jako různými středisky, jejichž působnost směrem dolů stejně jako v oblasti nejvyšší vládní moci se opět sbíhá a stává se konkretně přehlednou.“

K dodatku k tomuto paragrafu se vrátíme později.

§ 291. „Vládní záležitosti jsou objektivní povahy, jsou pro sebe, co do své substance, už rozhodnuty (§ 287) a musí je vyřizovat a uskutečňovat individua. Mezi záležitostmi a individui není bezprostřední přirozené sepětí; individua tedy nejsou k vyřizování těchto funkcí určena svou přirozenou osobností a zrozením. Objektivním momentem pro jejich určení k tomu je poznání a prokázání jejich způsobilosti — prokázání, které zajišťuje státu jeho potřebu a jako jediná podmínka zároveň zaručuje každému občanu možnost věnovat se obecnému stavu.“

§ 292. „Protože objektivní moment tu nespočívá (jako na př. u umění) v genialitě, musí se nutně projevit, že pro to které místo se hodí neurčité množství osob, u nichž nelze s absolutní platností stanovit, kdo z nich má mít přednost. Subjektivní stránka, totiž že je z více individuí vybráno právě toto individuum, že je jmenováno na toto místo a zmocněno spravovat veřejné záležitosti, toto sepětí individua a úřadu jako dvou navzájem vždy náhodných stránek přísluší panovnické moci jako rozhodující a svrchované státní moci.“

§ 293. „Zvláštní státní záležitosti, které monarchie postupuje úřadům, tvoří část objektivní stránky svrchovanosti příslušející monarchovi; jejich určitá rozdílnost je rovněž dána povahou věci; a protože je činnost úřadů plněním povinnosti, je i funkce, kterou plní, právem vyňatým z nahodilosti.“

Za povšimnutí stojí jen „objektivní stránka svrchovanosti příslušející monarchovi“.

§ 294. „Určité individuum, které je svrchovaným aktem (§ 292) spjato s nějakým úředním povoláním, je odkázáno na plnění svých povinností, což je v jeho poměru substanciální, jako na podmínku tohoto sepětí, v němž jako následek tohoto substanciálního vztahu získává prostředky k existenci a zajištěné uspokojování své zvláštnosti (§ 264) a osvobození svého vnějšího postavení a své úřední činnosti od jakékoli jiné subjektivní závislosti a vlivu.“

„Státní služba,“ čteme v poznámce, „vyžaduje obětování samostatného a libovolného uspokojování subjektivních účelů, a právě tím skýtá právo nacházet toto uspokojení v konání povinnosti, avšak jen v tomto konání. V tom je po této stránce sepětí obecného a zvláštního zájmu, jež tvoří pojem a vnitřní pevnost státu (§ 260).“ „Zajištěným uspokojením zvláštních potřeb je odstraněna vnější nouze, která by mohla dát podnět k hledání prostředků k takovému uspokojování na úkor úřední činnosti a povinnosti. V obecné státní moci nacházejí ti, kdo byli pověřeni správou záležitostí státu, ochranu proti druhé subjektivní stránce, proti soukromým vášním ovládaných, jejichž soukromý zájem atd. je poškozován uplatňováním obecného.“

§ 295. „Zajištění státu a ovládaných proti zneužívání moci úřady a jejich úředníky spočívá s jedné strany bezprostředně v jejich hierarchii a odpovědnosti, s druhé strany v oprávnění obcí, korporací, čímž se zabraňuje vměšování subjektivní libovůle do moci svěřené úředníkům a také se tím zdola doplňuje kontrola shora, která není s to postihnout každý jednotlivý čin.“

§ 296. „K tomu, aby se nezaujatost, zákonnost a vlídné chování staly obyčejem, je však třeba jednak přímého mravního a myšlenkového vzdělání, které tvoří duchovní protiváhu k mechaničnosti při osvojování si tak zvaných věd o předmětech těchto sfér, při potřebném zaučování se do těchto záležitosti, při skutečné práci atd.; jednak je velikost státu hlavním momentem, jímž se oslabuje závažnost rodinných a jiných soukromých svazků, stejně jako se oslabuje a otupuje msta, nenávist a jiné podobné vášně; při službě velkým zájmům existujícím ve velkém státě zanikají tyto subjektivní stránky samy sebou a vytváří se návyk obecných zájmů, názorů a záležitostí.“

§ 297. „Členové vlády a státní úředníci tvoří hlavni část středního stavu, v němž se soustřeďuje vzdělání a právní vědomí masy národa. Aby tento stav nezaujímal isolované postavení aristokracie, aby se u něho vzdělání a dovednost nestaly prostředkem zvůle a nadvlády, působí tu shora dolů instituce svrchovanosti a zdola nahoru práva korporací.“

Dodatek: „Ve středním stavu, ke kterému náležejí státní úředníci, je vědomí státu a nejvyšší vzdělání. Proto je střední stav základním pilířem státu, pokud jde o právní vědomí a vzdělání.“ „Vytváření tohoto středního stavu je hlavním zájmem státu, ale to se může dít jen při organisaci, jako je ta, kterou jsme viděli, totiž tam, kde mají určité oprávnění zvláštní kruhy, které jsou relativně nezávislé, a kde je úřednický svět, jehož libovůle ztroskotává na takto oprávněných. Jednání podle obecného práva a návyk takto jednat je následek protikladu, který tvoří tyto o sobě samostatné kruhy.“

To, co Hegel říká o „vládní moci“, nezaslouží názvu filosofického výkladu. Většina těchto paragrafů by mohla být doslova uvedena v pruském zemském zákoníku — a přitom je vlastní administrativa nejobtížnějším bodem výkladu.

Protože Hegel zahrnul „policejní“ a „soudní“ moc už do sféry občanské společnosti, není vládní moc nic jiného než administrativa, kterou Hegel vykládá jako byrokracii.

Předpokladem byrokracie je u Hegela především „samospráva“ občanské společnosti v „korporacích“. Jediným určením, které k tornu připojuje, je to, že volba vedoucích, představených těchto korporací atd. je smíšená: volí je občané a potvrzuje je vlastní vládní moc (dostávají „vyšší potvrzení“, jak říká Hegel).

Nad touto sférou k „zachování obecného státního zájmu a zákonitosti“ stojí „zmocněnci vládní moci“, „výkonní státní úředníci“ a „orgány ve formě kolegií“, které se sbíhají v „monarchovi“.

V „záležitostech vlády“ existuje „dělba práce“. Individua musí dokázat, že jsou schopna vyřizovat vládní záležitosti, tj. musí složit zkoušky. Volba určitých individuí pro obsazení státních úřadů přísluší panovníkově státní moci. Rozdělení těchto záležitostí je „dáno povahou věci“. Vyřizování úředních záležitostí je povinností, životním povoláním státních úředníků. Proto musí být státem placeni. Zárukou proti zneužití byrokracie je zčásti její hierarchie a odpovědnost, s druhé strany je touto zárukou oprávněnost obcí, korporací; její humánnost souvisí jednak s „přímým mravním a myšlenkovým vzděláním“, jednak s „velikostí státu“. Úředníci tvoří „hlavní část středního stavu“. Proti nim jakožto „aristokracii a nadvládě“ jsou částečnou ochranou „shora dolů instituce svrchovanosti“, částečně „zdola nahoru práva korporací“. „Střední stav“ je stav „vzdělání“. Voilà tout.[b] Hegel nám předkládá empirický popis byrokracie, který zčásti odpovídá skutečnosti, zčásti však představě, kterou má o svém bytí sama byrokracie. A tím je u něho obtížná kapitola o „vládní moci“ vyřízena.

Hegel vychází z oddělení „státu“ a „občanské společnosti“, „zvláštních zájmů“ a „o sobě a pro sebe jsoucího obecného“, a byrokracie také opravdu spočívá na tomto oddělení. Hegel vychází z předpokladu „korporací“, a byrokracie skutečně předpokládá „korporace“, při nejmenším „korporativního ducha“. Hegel nevyvozuje obsah byrokracie, nýbrž jen některá všeobecná určení její „formální“ organisace, a byrokracie opravdu je jen „formalismus“ obsahu, který leží mimo ni.

Korporace jsou materialismus byrokracie, a byrokracie je spiritualismus korporací. Korporace je byrokracie občanské společnosti, byrokracie je korporace státu. Ve skutečnosti proto vystupuje byrokracie jakožto „občanská společnost státu“ proti „státu občanské společnosti“, proti korporacím. Tam, kde je „byrokracie“ novým principem, kde obecný státní zájem začíná být pro sebe „zvláštním“, a tím „skutečným“ zájmem, bojuje byrokracie proti korporacím, jako každý důsledek bojuje proti existenci svých předpokladů. Avšak jakmile se probouzí skutečný státní život a občanská společnost se z podnětu vlastního rozumu od korporací osvobozuje, snaží se je byrokracie obnovit, protože s pádem „státu občanské společností“ padá i „občanská společnost státu“. Spiritualismus mizí s materialismem, který stojí proti němu. Důsledek bojuje za existenci svých předpokladů, jakmile nový princip nebojuje proti existenci těchto předpokladů, nýbrž proti principu této existence. Týž duch, který ve společnosti vytváři korporaci, vytváří ve státě byrokracii. Jakmile je tedy napaden korporativní duch, je napaden duch byrokracie, a jestliže byrokracie dříve bojovala proti existenci korporací, aby si zajistila prostor pro svou vlastní existenci, snaží se nyní násilně udržet existenci korporací, aby zachránila korporativního ducha, svého vlastního ducha.

„Byrokracie“ je „státní formalismus“ občanské společnosti. Byrokracie je „státní vědomí“, „státní vůle“, „státní moc“ jakožto zvláštní korporace („obecný zájem“ se může proti zvláštnímu udržet jako „zvláštní“ jen tak dlouho, dokud se zvláštní udržuje proti obecnému jako „obecné“. Proto musí byrokracie bránit zdánlivou obecnost zvláštního zájmu, korporativního ducha, aby ubránila zdánlivou zvláštnost obecného zájmu, svého vlastního ducha. Stát musí být korporaci tak dlouho, dokud korporace chce být státem); byrokracie je tedy zvláštní, uzavřená společnost ve státě. Byrokracie však chce korporaci jako zdánlivou moc. Je samozřejmé, že také jednotlivá korporace chce, pokud jde o její zvláštní zájem, totéž vůči byrokracii, ale chce byrokracii vůči jiné korporaci, vůči jinému zvláštnímu zájmu. Byrokracie jakožto dovršená korporace proto vítězí nad korporací jakožto nedovršenou byrokracií. Snižuje tuto nedovršenou byrokracii na pouhé zdání nebo ji chce snížit na pouhé zdání, ale chce, aby toto zdání existovalo a věřilo ve svou vlastní existenci. Korporace je pokus občanské společnosti stát se státem; byrokracie naproti tomu je stát, který se skutečně učinil občanskou společností.

„Státní formalismus“, jímž je byrokracie, je „stát jakožto formalismus“ a jako takový formalismus ji Hegel popsal. Protože tento „státní formalismus“ se ustavuje jako skutečná moc a stává se sám sobě vlastním materiálním obsahem, je jasné, že „byrokracie“ je předivem praktických ilusí, neboli je „ilusí státu“. Byrokratický duch je skrz naskrz jesuitský, theologický duch. Byrokraté jsou státní jesuité a státní theologové. Byrokracie je la république prêtre[c].

Protože byrokracie je svou podstatou „stát jakožto formalismus“, jejím také svým účelem. Skutečný účel státu se tedy byrokracii jeví jako účel proti státu. Duch byrokracie je „formální duch státu“. Byrokracie proto dělá z „formálního ducha státu“ čili ze skutečné bezduchosti státu kategorický imperativ. Byrokracie považuje samu sebe za poslední konečný účel státu. Protože byrokracie dělá ze svých „formálních“ účelů svůj obsah, dostává se všude do konfliku s „reálnými“ účely. Proto je nucena vydávat formální za obsah a obsah za něco formálního. Státní účely se mění v kancelářské účely čili kancelářské účely se mění ve státní účely. Byrokracie je kruh, ze kterého se nikdo nemůže vymanit. Její hierarchie je hierarchie vědění. Vrchol se spoléhá na spodní kruhy, že se vyznají v jednotlivostech, kdežto spodní kruhy zas věří, že vrchol rozumí obecnému, a tak se navzájem klamou.

Byrokracie je imaginární stát vedle reálného státu, je to spiritualismus státu. Každá věc má proto dvojí význam, reálný a byrokratický, stejně jako je dvojí vědění, reálné a byrokratické (totéž platí o vůli). S reálnou podstatou se však nakládá podle její byrokratické podstaty, podle její nadpozemské, spirituální podstaty. Byrokracie má stát, spirituální podstatu společnosti, ve své držbě; je to její soukromé vlastnictví. Všeobecným duchem byrokracie je tajemství, mysterium, které chrání v sobě samé s pomocí hierarchie a navenek uzavřenou korporativnosti. Zjevný duch státu a také státní smýšlení se tudíž byrokracii jeví jako zrada spáchaná na jejím mysteriu. Principem jejího vědění je proto autorita a jejím smýšlením je zbožštění autority. Uvnitř byrokracie samé mění se však spiritualismus v hrubý materialismus, v materialismus trpné poslušnosti, víry v autoritu, v mechanismus ustáleného formálního jednání, ztrnulých zásad, názorů, tradic. Pokud jde o jednotlivého byrokrata, stává se státní účel jeho soukromým účelem, honbou za povýšením, snahou udělat kariéru. Předně, tento byrokrat považuje skutečný život za materiální život, protože duch tohoto života má v byrokracii svou pro sebe vydělenou existenci. Proto musí byrokracie usilovat o to, aby učinila život co nejmateriálnějším. Za druhé je tento život pro byrokrata samého, tj. pokud je předmětem jeho byrokratického jednání, materiální, protože duch je tomuto životu předepsán, jeho účel leží mimo něj, jeho jsoucno je kancelářské jsoucno. Stát existuje už jen v podobě rozmanitých ztrnulých kancelářských duchů, spjatých mezi sebou subordinací a trpnou poslušností. Skutečná věda se byrokratu jeví bezobsažná, jako se mu skutečný život jeví mrtvý, protože on pokládá za podstatu toto imaginární vědění a tento imaginární život. Proto se byrokrat musí ke skutečnému státu chovat jesuitsky, ať už je to jesuitství vědomé či nevědomé. Jakmile je však protikladem tohoto jesuitstvi vědění, dospívá rovněž nutně k sebe uvědomění a stává se úmyslným jesuitstvím.

Zatím co s jedné strany je byrokracie takovýto hrubý materialismus, projevuje se její hrubý spiritualismus s druhé strany v tom, že chce dělat všechno, tj. že dělá causa prima[d] z vůle, protože jsoucno byrokracie se projevuje jen v činnosti, jejíž obsah dostává byrokracie zvenčí; může tedy svou existenci dokázat jen formováním, vymezováním tohoto obsahu. Pro byrokrata je svět pouhým objektem jeho úředního výkonu.

Říká-li Hegel o vládní moci, že je objektivní stránkou svrchovanosti příslušející monarchovi, je to správné v témž smyslu, v jakém byla katolická církev reálným jsoucnem svrchovanosti, obsahu a ducha svaté trojice. V byrokracii je totožnost státního zájmu a zvláštního soukromého účelu vyjádřena v té formě, že se státní zájem stává zvláštním soukromým účelem proti jiným soukromým účelům.

Zrušení byrokracie je možné jen tak, že se obecný zájem stane zvláštním zájmem skutečně, a ne jako u Hegela pouze v myšlence, v abstrakci; to je možné jen pod tou podmínkou, že se zvláštní zájem skutečně stane obecným zájmem. Hegel vychází z neskutečného protikladu a může proto dospět jen k imaginární totožnosti, která v sobě zase fakticky obsahuje protiklad. Takovou totožnosti je byrokracie.

Sledujme nyní jeho výklad v podrobnostech.

Jediným filosofickým určením, jímž Hegel vymezuje vládní moc, je určení „subsumpce“ jednotlivého a zvláštního pod obecné atd.

To Hegelovi stačí. Na jedné straně máme kategorii „subsumpce“ zvláštního atd. Ta musí být uskutečněna. A tu Hegel vezme některou z empirických existenci pruského nebo moderního státu (tak jak je, s kůží i chlupy)‚ která mimo jiné uskutečňuje také tuto kategorii, třebaže se touto kategorií nevyjadřuje specifická podstata této existence. Vždyť aplikovaná matematika je také „subsumpce“ atd. Hegel se neptá, zda je to rozumný, adekvátní způsob subsumpce. Drží se jen této jedné kategórie a spokojí se tím, že pro ni nalezl odpovídající existenci. Hegel dává své logice politické tělo; nepodává logiku politického těla (§ 287).

O poměru korporací, obcí k vládě se dovídáme především to, že jejich správa (obsazení funkcí v nich) vyžaduje „všeobecně směsici obyčejné volby těchto zájemců a vyššího potvrzení a ustanovení“. Smíšená volba představených obcí a korporací je tedy podle Hegela první vztah mezi občanskou společností a státem čili vládní mocí, její první totožnost (§ 288). Sám Hegel považuje tuto totožnost za velmi povrchní, je to mixtum compositum[e], „směsice“. Jak povrchní je tato totožnost, tak ostrý je protiklad, který se za ní skrývá.,,Pokud se záležitosti, které“ (rozuměj: korporace, obce atd.) „obstarávají, týkají s jedné strany soukromého vlastnictví a zajmů těchto zvláštních sfér a pokud po této stránce spočívá jejich autorita zároveň na důvěře příslušníků jejich stavu a celého občanstva, a pokud s druhé strany musí být tyto kruhy podřízeny vyšším zájmům státu“, potud vyplývá „smíšená volba“, o níž jsme se zmínili.

Správa korporace obsahuje tedy tento protiklad:

soukromé vlastnictví a zájem zvláštních sfér proti vyššímu zájmu státu — protiklad mezi soukrornm vlastnictvím a státem.

Není třeba připomínat, že řešení tohoto protikladu smíšenou volbou není nic jiného než přizpůsobení, dohoda, přiznání nerozřešeného dualismu; toto řešení samo je dualismus, „směsice“. Zvláštní zájmy korporací a obcí obsahují uvnitř své vlastní sféry dualismus, který ve stejné míře určuje charakter jejich správy.

Nejrozhodněji se však tento protiklad projevuje především v poměru mezi těmito „pospolnými zvláštními zájmy“ atd., které „leží mimo o sobě a pro sebe jsoucí obecné státu“, a mezi tímto „o sobě a pro sebe jsoucím obecným státu“. Projevuje se především opět uvnitř této sféry.

„Zachování obecného státního zájmu a zákonnosti v těchto zvláštních právech a redukce zvláštních práv na obecný státní zájem a zákonnost vyžaduje péče prostřednictvím zmocněnců vládní moci, výkonných stáních úředníků a vyšších poradních — a potud organisovaných ve formě kolegií — orgánů, které se sbíhají ve vrcholcích, přicházejících do styku s monarchou.“ (§ 289.)

Mimochodem upozorňujeme na konstrukci vládních kolegií, která např. ve Francii nejsou známa. „Pokud“ Hegel nazývá tyto instituce „poradními“, „potud“ je ovšem samozřejmé, že jsou „organisovány ve formě kolegií“.

Podle Hegela „sám stát“, „vládní moc“ vystupuje v rámci občanské společnosti v osobě „zmocněnců“, aby pečoval o „obecný státní zájem a zákonnost“ atd., a tito „vládní zmocněnci“, „výkonní státní úředníci“ jsou podle něho vlastně pravým „zastupitelstvem státu“, nikoli „občanské společnosti“, nýbrž „proti“ „občanské společnosti“. Protiklad mezi státem a občanskou společností je tedy fixován; stát nesídlí uvnitř občanské společnosti, nýbrž mimo ni, dotýká se jí jen svými „zmocněnci“, jimž je svěřena „péče o stát“ uvnitř těchto sfér. Těmito „zmocněnci“ se protiklad neruší, nýbrž stal se „zákonným“, „fixovaným“ protikladem. „Stát“ se uplatňuje jako něco nadpozemského, cizího podstatě občanské společnosti prostřednictvím poslanců této podstaty proti občanské společnosti. „Policie“ a „soud“ a „administrativa“ nejsou poslanci občanské společnosti samé, která v nich a skrze ně chrání svůj vlastní obecný zájem, nýbrž zmocněnci státu, kteří mají spravovat stát proti občanské společnosti. Hegel blíže vysvětluje tento protiklad v upřímné poznámce, kterou jsme se již zabývali.

„Vládní záležitosti jsou objektivní povahy, jsou pro sebe už rozhodnuty.“ (§ 291.)

A vyvozuje snad Hegel z toho, že vládní záležitosti o to méně vyžadují „hierarchie vědění“, že je může naprosto vyřizovat „občanská společnost sama“? Naopak.

Moudře poznamenává, že je musí vyřizovat „individua“ a že mezi těmito záležitostmi a těmito individui „není bezprostřední přirozené sepětí“. Narážka na panovnickou moc, která není nic jiného než „přirozená moc libovůle“, tedy může být dána „zrozením“. „Panovnická moc“ není nic jiného než představitelka přirozeného momentu vůle, představitelka „panství fysické přirozenosti ve státě“.

„Výkonní státní úředníci“ se tedy podstatně liší od „panovníka“ tím, jak nabývají svýčh úřadů.

Objektivním momentem pro jejich určení k tomu“ (k obstarávání vládních záležitostí) „je poznání“ (subjektivní libovůle nemá tento moment) „a prokázání jejich způsobilosti — prokázání, které zajišťuje státu jeho potřebu a jako jediná podmínka zároveň zaručuje každému občanu možnost věnovat se obecnému stavu.“

Tato možnost každého občana stát se státním úředníkem je tedy druhý kladný vztah mezi občanskou společností a státem, druhá totožnost. Její charakter je velmi povrchní a dualistický. Každý katolík má možnost stát se knězem (tj. zříci se světských lidí i světa). Je to snad nějak na závadu tomu, aby duchovenstvo stálo proti katolíkovi jako moc onoho světa? To, že každý má možnost získat právo jiné sféry, dokazuje jen tolik, že jeho vlastní sféra není skutečností tohoto práva.

V pravém státě nejde o to, aby se každý občan mohl věnovat obecnému stavu jakožto zvláštnímu stavu, nýbrž o to, aby obecný stav byl schopen být skutečně obecným stavem, t. j. aby byl s to být stavem každého občana. Hegel však vychází z předpokladu pseudo- obecného, ilusorně obecného stavu, ze zvláštní stavovské obecnosti.

Totožnost, kterou Hegel zkonstruoval mezi občanskou společností a státem, je totožnost dvou nepřátelských armád, kde každý voják má „možnost“ stát se „desercí“ příslušníkem „nepřátelské“ armády; Hegel tím ovšem správně popisuje nynější empirický stav.

Stejně je tomu s jeho konstrukcí „zkoušek“. V rozumném státě by se měla zkouška vyžadovat spíše u toho, kdo se chce stát ševcem, než u výkonného státního úředníka, protože šití bot je dovednost, bez které může být člověk dobrým občanem, sociálním člověkem; kdežto nutné „státní věděni“ je podmínka, bez které člověk, třebaže žije ve státě, žije mimo stát, žije odříznut sám od sebe, od vzduchu. „Zkouška“ není nic jiného než zednářská formule, zákonné uznání státoobčanského vědění jako privilegia.

„Sepětí“ mezi „státním úřadem“ a „individuem“, toto objektivní pouto mezi věděním občanské společnosti a věděním státu, zkouška, to není nic jiného než byrokratický křest vědění, oficiální uznání transsubstanciace světského vědění v posvátné vědění (při každé zkoušce je samozřejmé, že examinátor ví všechno). Není nic známo o tom, že by byli řečtí a římští státníci skládali zkoušky. Co však je římský státník proti pruskému vládnímu hodnostáři!

Vedle objektivního pouta mezi individuem a státním úřadem, vedle zkoušky, existuje jiné pouto, panovníkova libovůle.

„Protože objektivní moment tu nespočívá (jako např. u umění) v genialitě, musí se nutně projevit, že pro to které místo se hodí neurčité množství osob, u nichž nelze s absolutní platností stanovit, kdo z nich má mít přednost. Subjektivní stránka, totiž že je z více individuí vybráno právě toto individuum, že je jmenováno na toto místo a zmocněno spravovat veřejné náležitosti, toto sepětí individua a úřadu jako dvou navzájem vždy náhodných stránek přísluší panovnické moci jako rozhodující a svrchované státní moci.“

Panovník je všude představitelem náhody. K tomu, aby víra nesla plody, patří kromě objektivního momentu byrokratického vyznání víry (zkoušky) ještě subjektivní moment panovnické milosti.

„Zvláštní státní záležitosti, které monarchie postupuje úřadům“ (monarchie přiděluje, postupuje zvláštní státní činnosti jako záležitosti úřadům, rozděluje stát mezi byrokraty; uděluje funkce jako svatá římská církev posvěcení; monarchie je systém emanace; monarchie dává státní funkce do pachtu), „tvoří část objektivní stránky svrchovanosti příslušející monarchovi.“ Hegel tu po prvé rozlišuje mezi objektivní stránkou svrchovanosti příslušející monarchovi a subjektivní stránkou. Dříve je obě směšoval. Svrchovanost příslušející monarchovi se tu bere doslova mysticky, tak jako theologové nalézají osobního boha v přírodě. Předtím jsme od Hegela slyšeli, že monarcha je subjektivní stránkou svrchovanosti příslušející státu. (§ 293.)

V § 294 vyvozuje Hegel z ideje placení úředníků. V placení úředníků neboli v tom, že státní služba zároveň skýtá zajištění empirické existenci, vidí Hegel skutečnou totožnost občanské společnosti a státu. Úřednický plat je nejvyšší totožnost, kterou Hegel vykonstruovává. Proměna státních činností v hodnosti předpokládá oddělení státu od společnosti. Říká-li Hegel:

„Státní služba vyžaduje obětování samostatného a libovolného uspokojování subjektivních účelů“ — to vyžaduje každá služba — „a právě tím skýtá právo nacházet toto uspokojení v konání povinnosti, avšak jen v tomto konání. V tom je po této stránce sepětí obecného a zvláštního zájmu, jež tvoří pojem a vnitřní pevnost státu“,

platí to 1) o každém sluhovi a 2) je správné, že v placení úředníků záleží vnitřní pevnost moderních tradičních monarchií. Zaručena je jen existence úředníků v protikladu k existenci příslušníka občanské společnosti.

Ale Hegelovi nemůže ujít, že zkonstruoval vládní moc jako protiklad občanské společnosti, a to jako vládnoucí krajnost. Jak potom obnovuje vztah totožnosti?

Podle § 295 „zajištění státu a ovládaných proti zneužívání moci úřady a jejich úředníky“ spočívá jednak v jejich „hierarchii“ (jako kdyby hierarchie nebyla arcizneužíváním a jako by bylo vůbec možné nějaké ty osobní hříchy úředníků srovnávat s jejich nevyhnutelnými hierarchickými hříchy; hierarchie trestá úředníka, pokud se prohřešuje proti hierarchii nebo páše hříchy pro hierarchii zbytečné; ale chrání ho, jakmile skrze něho hřeší ona sama, a navíc se hierarchie těžko přesvědčuje o hříších svých článků) a „v oprávnění obcí, korporací, čímž se zabraňuje vměšování subjektivní libovůle do moci svěřené úředníkům a také se tím zdola doplňuje kontrola shora“ (jako by tato kontrola nebyla prováděna s hlediska byrokratické hierarchie), „která není s to postihnout každý jednotlivý čin“.

Druhou zárukou proti libovůli byrokracie jsou tedy privilegia korporací.

Zeptáme-li se tedy Hegela, co chrání občanskou společnost proti byrokracii, odpoví nám:

1) „Hierarchie“ byrokracie. Kontrola. To, že protivník má svázány ruce a nohy, a je-li směrem dolů kladivem, je směrem nahoru kovadlinou. A kde je ochrana proti „hierarchii“? Větší zlo ovšem ruší menší zlo v tom smyslu, že menší zlo se vedle většího ztrácí.

2) Konflikt, nerozřešený konflikt mezi byrokracií a korporací. Boj, možnost boje, je zárukou proti podlehnutí. Později (§ 297) připojuje Hegel jako záruku ještě „instituce svrchovanosti shora dolů“, čímž se opět rozumí hierarchie.

Hegel však uvádí ještě dva momenty (§ 296).

V úředníkovi samém — a to ho má zlidštit, způsobit, že se mu „nezaujatost, zákonnost a vlídné chování“ stanou „obyčejem“ — má „přímé mravní a myšlenkové vzdělání“ tvořit „duchovní protiváhu“ k mechaničnosti jeho vědění a k jeho „skutečné práci“. Jako by „mechaničnost“ jeho „byrokratického“ vědění a jeho „skutečné práce“ netvořila zároveň „protiváhu“ kjeho „mravnímu a myšlenkovému vzdělání“? Cožpak nezvítězí jeho skutečný duch byrokrata a jeho skutečná práce jako substance nad akcidencí jeho ostatních vloh? Vždyť jeho „úřad“ je přece jeho „substanciální“ vztah a jeho „chléb“. Skvělé je jen to, že Hegel staví „přímé mravní a myšlenkové vzdělání“ proti „mechaničnosti byrokratického vědění a byrokratické práce“! Člověk v úředníkovi má pojistit úředníka proti sobě samému. To je přece jednota! Duchovní rovnováha. Jaká dualistická kategorie!

Mimo to Hegel uvádí „velikost státu“, která však např. v Rusku neskýtá záruku proti libovůli „výkonných státních úředníků“, ale nesporně je okolností, která leží „mimo“ „podstatu“ byrokracie.

Hegel vyvodil „vládni moc“ jako „státní úřednictvo“

.

Zde, ve sféře „o sobě a pro sebe jsoucího obecného, tvořícího sféru státu samého“, nenalézáme nic než samé nerozřešené konflikty. Úředníkova zkouška a úředníkův chléb jsou konečné synthesy.

Nemohoucnost byrokracie, její konflikt s korporací líčí Hegel jako nejvyšší posvěcení byrokracie.

V § 297 je vyslovena totožnost podmíněná tím, že „členové vlády a státní úředníci tvoří hlavní část středního stavu“. Tento „střední stav“ velebí Hegel jako „základní pilíř“ státu „pokud jde o právní vědomí a vzdělání“. (Dodatek k citovanému paragrafu.)

„Vytváření tohoto středního stavu je hlavním zájmem státu, ale to se může dít jen při organisaci, jako je ta. kterou jsme viděli, totiž tam, kde mají určité oprávnění zvláštní kruhy, které jsou relativně nezávislé, a kde je úřednický svět, jehož libovůle ztroskotává na takto oprávněných.“

Ovšem, že jen v takové organisaci se může lid jevit jako jeden stav, střední stav, ale je to organisace, která se udržuje v chodu rovnováhou privilegií? Vyložit vládní moc je ze všeho nejobtížnější. Patří všemu lidu ještě mnohem větší měrou než zákonodárná moc.

Později Hegel vyjadřuje (poznámka k § 308) vlastního ducha byrokracie, když ho označuje jako „odbornickou rutinu“ a „horizont omezené sféry“.

__________________________________

Poznámky:

a — válka všech proti všem. (Pozn. red.)

b To je vše. (Pozn. red.)

c — stát-kněz. (Pozn. red.)

d — prvopříčinu. (Pozn. red.)

e — složitá směs. (Pozn. red.)