Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Ke kritice Hegelovy filosofie práva§§ 298 - 303(Legislatura)
c) ZÁKONODÁRNÁ MOC§ 298. „Zdkonodárná moc se týká zákonů jako takových, pokud vyžadují dalšího určování, a co do svého obsahu zcela všeobecných“ (velmi všeobecně řečeno!) „vnitřních záležitostí. Tato moc je sama částí státního zřízení, jež je jejím předpokladem, a potud leží o sobě a pro sebe mimo její přímé určování, ale rozvíjí se dál zdokonalováním zákonů a vzestupným pohybem všeobecných vládních záležitostí.“
Především je nápadné, jak Hegel zdůrazňuje, že „tato moc je sama částí státního zřízení, jež je jejím předpokladem a leží o sobě a pro sebe mimo její přímé určování“, protože tuto poznámku nepřipojil ani u panovnické, ani u vládní moci, přestože tam platí stejně jako tady. Ale státní zřízeni jako celek konstruuje Hegel až potom, a potud jej nemůže předpokládat; právě v tom však vidíme u Hegela hloubku, že všude začíná protikladem určení (která existuji v našich státech) a klade na něj důraz.
„Zákonodárná moc je sama částí státního zřízení“, jež „leží o sobě a pro sebe mimo její přímé určování“. Ale státní zřízení se také nevytvořilo samo. Zákony, které „vyžadují dalšího určování“, musely přece být nejprve vytvořeny. Musí, nebo musela, existovat nějaká zákonodárná moc před státním zřízením a mimo ně. Musí existovat nějaká zákonodárná moc mimo skutečnou, empirickou, danou zákonodárnou moc. Ale na to Hegel možná odpoví: předpokládáme existující stát. Vždyť Hegel je filosof práva a odvozuje stát jako druh. Nesmí měřit ideu tím, co existuje, nýbrž musí to, co existuje, měřit ideou.
Jde tu o prostou kolisi. Zákonodárná moc je moc, která má organisovat obecné. Je to moc, která vytváří státní zřízeni. Je tedy víc než státní zřízení.
Ale s druhé strany je zákonodárná moc mocí odpovídající státnímu zřízení. Je tudíž státnímu zřízení podřízena. Státní zřízení je pro zákonodárnou moc zákonem. Dalo zákonodárné moci zákony a neustále ji je dává. Zákonodárná moc je zákonodárnou mocí jen uvnitř státního zřízení, a státní zřízení by stálo hors de loi[a], kdyby stálo mimo zákonodárnou moc. Voilá la collision ![b] V nedávných francouzských dějinách si s tím hodně nalámali hlavu.
Jak řeší tuto antinomii Hegel?
Napřed říká:
Státní zřízení je „předpokladem“ zákonodárné moci; „potud leží o sobě a pro sebe mimo její přímé určování“.
„Ale“ — ale „rozvíjí se dál“ „zdokonalováním zákonů“ „a vzestupným pohybem všeobecných vládních záležitostí“.
To tedy znamená: Přímo leží státní zřízení mimo oblast zákonodárné moci, ale nepřímo zákonodárná moc státní zřízení mění. Co nemůže a nesmí dělat přímo, dělá oklikou. Trhá státní zřízení po kouskách, protože je nemůže změnit jako celek. S pomocí povahy věcí a poměrů dělá to, co by podle povahy státního zřízení neměla dělat. Dělá materiálně, fakticky to, co formálně, podle zákona, v duchu státního zřízení nedělá.
Hegel tím antinomii nevyřešil, proměnil ji v jinou antinomii, ukázal rozpor mezi působením zákonodárné moci, mezi jejím působením v duchu státního zřízení a jejím určením působit na státní zřízení. Protiklad mezi státním zřízením a zákonodárnou mocí zůstává. Hegel definoval faktické a legální působení zákonodárné moci jako rozpor, čili definoval rozpor mezi tím, čím zákonodárná moc má být, a tím, co skutečně je, mezi tím, co míní dělat, a tím, co skutečně dělá.
Jak může Hegel vydávat tento rozpor za něco pravdivého? „Vzestupný pohyb všeobecných vládních záležitostí“ vysvětluje stejně málo, protože právě tento vzestupný pohyb je třeba vysvětlit.
V dodatku Hegel sice nikterak nepřispívá k řešení obtíží, ale zato je ještě jasněji odhaluje.
„Státní zřízení musí být o sobě a pro sebe uznávanou pevnou půdou, na které stojí zákonodárná moc, a proto je zákonodárná moc nemůže teprve vytvářet. Státní zřízení tedy je, ale rovněž tak podstatně vzniká, tj. pokračuje ve svém vytváření. Toto pokračování je změna, která je neviditelná a nemá formu změny.“
To znamená, že státní zřízení je s hlediska zákona (v ilusi), ale s hlediska skutečnosti (pravdy) vzniká. Co do svého určení je neměnné, ale ve skutečnosti se mění, jenže se mění nevědomky, nemá formu změny. Zdání odporuje podstatě. Zdáním je vědomý zákon státního zřízení, kdežto podstatou je jeho nevědomý zákon, odporující vědomému zákonu. V zákonu není to, co je v povaze věci. V zákonu je spíše opak.
A je tomu skutečně tak, že ve státě, který je podle Hegela nejvyšším jsoucnem svobody, jsoucnem sebeuvědomělého rozumu, nevládne zákon, jsoucno svobody, nýbrž slepá přírodní nutnost? A jestliže jsme poznali, že zákon věci odporuje uzákoněné definici, proč potom neuznat i zákon věci, zákon rozumu za státní zákon, proč potom vědomě trvat na dualismu? Hegel se snaží zobrazovat všude stát jako uskutečnění svobodného ducha, ale re vera[c] řeší všechny obtížné kolise přírodní nutností, která je protikladem svobody. Tak také přechod zvláštního zájmu v obecné se neděje vědomě pomocí státního zákona, nýbrž je zprostředkován náhodou, uskutečňuje se proti vědomí — a to chce Hegel všude ve státě vidět realisaci svobodné vůle! (V tom se projevuje Hegelovo substanciální hledisko.)
Příklady pozvolné změny státního zřízení, které Hegel uvádí, jsou voleny nešťastně. Např. to, že se majetek německých knížat a jejich rodin proměnil ze soukromého majetku ve státní doménu, osobní soudní pravomoc německých císařů se proměnila v soudní pravomoc vykonávanou zmocněnci. První přechod záležel jen v tom, že se všechno státní vlastnictví proměnilo v soukromé vlastnictví panovníkovo.
Přitom jsou to všechno dílčí změny. Celá státní zřízení se ovšem měnila tak, že pozvolna vznikaly nové potřeby, že se staré rozpadalo atd.; ale k novému státnímu zřízení bylo vždy zapotřebí opravdové revoluce.
„Tak je tedy další vývoj určitého stavu,“ končí Hegel, „zdánlivě klidný a nepozorovaný. Po dlouhé době přejde takto státní zřízení v úplně jiný stav, než byl dřívější.“
Kategorie pozvolného přechodu je předně historicky nesprávná a za druhé nic nevysvětluje.
Nemá-li státnímu zřízení být změna jen vnucena, nemá-li tedy toto ilusorní zdání být nakonec násilně rozbořeno, má-li člověk vědomě dělat to, co jinak dělá nevědomky, donucen povahou věci, je nutné, aby se principem státního zřízení stal pohyb státního zřízení, pokrok, aby se tedy principem státního zřízení stal skutečný nositel státního zřízení, lid. Potom je státním zřízením sám pokrok.
Má tedy „státní zřízení“ samo spadat do oblasti „zákonodárné moci“? Tato otázka může vzniknout jen: 1) existuje-li politický stát jako pouhý formalismus skutečného státu, je-li politický stát zvláštní doménou, existuje-li politický stát jako „státní zřízení“; 2) má-li zákonodárná moc jiný původ než vládni moc atd.
Zákonodárná moc provedla francouzskou revoluci. Vůbec tam, kde vystoupila ve své zvláštnosti jako vládnoucí prvek, provedla veliké organické všeobecné revoluce; právě proto, že byla představitelkou lidu, vůlí druhu, nebojovala proti státnímu zřízení vůbec, nýbrž proti zvláštnímu, zastaralému zřízení. Vládní moc naproti tomu provedla malé revoluce, zpětné revoluce, reakční převraty; právě proto, že byla představitelkou zvláštní vůle, subjektivní libovůle, magické části vůle, nerevoltovala pro nové státní zřízení proti starému, nýbrž proti státnímu zřízení vůbec.
Formulujeme-li otázku správně, zní jen takto: Má lid právo dát si nové státní zřízení? A na tuto otázku je bezpodmínečně nutno odpovědět ano, protože jakmile státní zřízení přestalo být skutečným výrazem vůle lidu, stalo se praktickou ilusí.
Kolise mezi státním zřízením a zákonodárnou mocí není nic jiného než konflikt státního zřízení se sebou samým, rozpor v pojmu státního zřízení.
Státní zřízení není nic jiného než akomodace politického a nepolitického státu; je proto nutně samo v sobě dohodou mezi podstatně různorodými mocemi. Zde tedy zákon nemůže stanovit, že jedna z těchto mocí, jedna část státního zřízení, má mít právo měnit státní zřízení samo, měnit celek.
Máme-li o státním zřízení mluvit jako o něčem zvláštním, musíme je brát spíše jako část celku.
Rozumíme-li státním zřízením obecná určení, fundamentální určení rozumné vůle, je samozřejmé, že jsou předpokladem každého lidu[d] (státu) a že musí tvořit jeho politické kredo. To je vlastně věc vědění, a ne vůle. Vůle lidu může překročit zákony rozumu právě tak málo jako vůle individua. U nerozumného lidu vůbec nelze mluvit o rozumné státní organisaci. Kromě toho zde, ve filosoli práva, je naším předmětem vůle druhu.
Zákonodárná moc zákon nevytváří, jen jej objevuje a formuluje.
Dály se pokusy řešit tuto kolisi rozlišením mezi assemblée constituante[e] a assemblée constituée[f].
§ 299 „Tyto předměty“ (předměty zákonodárné moci) „se pokud jde o individua blíže určují se dvou stran: α) co individua od státu dostávají a čeho mohou užívat a β) co mají individua státu dávat. První zahrnuje soukromoprávní zákony vůbec, práva obcí a korporací a zcela všeobecná ustanovení a nepřímo (§ 298) státní zřízení jako celek. Co mají individua státu dávat, lze však stanovit spravedlivě a zároveň tak, aby zvláštní práce a služby, které je s to konat jednotlivec, byly zprostředkovány jeho libovůlí, a toho lze dosáhnout jen tehdy, převede-li se to na peníze jakožto existující všeobecnou hodnotu věcí a výkonů.“
O tomto určení předmětů zákonodárné moci podotýká Hegel sám v poznámce k tomuto paragrafu:
„Co má být předmětem všeobecného zákonodárství a co lze přenechat administrativním úřadům a regulování vlády vůbec, je sice možno všeobecně rozlišit tak, že do první oblasti spadá jen to, co je svým obsahem zcela obecné, totiž zákonná ustanovení; kdežto do druhé oblasti spadá zvláštní a způsob provádění. Ale naprosto určité není toto rozlišení už proto, že zákon, má-li být zákonem, a ne pouhým přikázáním (jako ‚nezabiješ‘), musí být určen v sobě; a čím více je určen, tím více se jeho obsah blíží tomu, aby jej bylo možno provádět tak, jak je. Zároveň by však tak dalekosáhlé určení dávalo zákonům empirickou stránku, která by se při skutečném provádění musela měnit, což by bylo na újmu charakteru zákonů. Už v organické jednotě státních mocí tkví to, že jeden a týž duch stanoví obecné a zároveň mu dává určitou skutečnost a provádí je.“
Ale právě tuto organickou jednotu Hegel nezkonstruoval. Různé moci mají u něho různý princip. Přitom jsou pevnou skutečností. Utíká-li se tudíž Hegel od jejich skutečného konfliktu k imaginární „organické jednotě“, místo aby je odvodil jako momenty organické jednoty, je to jen prázdná mystická vytáčka.
První nerozřešenou kolisí byla kolise mezi celým státním zřízením a zákonodárnou mocí. Druhou nerozřešenou kolisí je kolise mezi zákonodárnou a vládní mocí, mezi zákonem a prováděním.
Druhé určení v tomto paragrafu je to, že jediný výkon, který stát od individuí požaduje, jsou peníze.
Důvody, které Hegel pro to uvádí, jsou:
1) peníze jsou existující všeobecnou hodnotou věcí a výkonů;
2) co má být vykonáno, lze spravedlivě určit jen převedením na peníze;
3) jen na základě toho lze výkon určit tak, aby zvláštní práce a služby, které je s to konat jednotlivec, byly zprostředkovány jeho libovůlí.
Hegel v poznámce připomíná:
ad 1) „U státu může na první pohled překvapovat, že od mnoha způsobilostí, druhů vlastnictví, činností, talentů a v nich tkvících nekonečně rozmanitých živoucích mohovitostí, jež jsou zároveň spojeny se smýšlením, nevyžaduje stát žádné přímé výkony, nýbrž činí si nárok jen na jednu mohovitost, která se projevuje jako peníze. — Výkony, které se týkají obrany státu před nepřítelem, patří k povinnostem, které budou probrány až v příštím oddílu“ (ne proto, že se to bude probírat až v příštím oddílu, nýbrž z jiných důvodů dojdeme až později k osobní povinnosti výkonu vojenské služby).
„Ve skutečnosti však peníze nejsou zvláštní mohovitostí vedle ostatních, nýbrž je to jejich obecné, pokud tyto mohovitosti dosahují vnějšího jsoucna, v němž mohou být pojímány jako věc.“ „U nás,“ čteme dále v dodatku, „stát kupuje to, co potřebuje.“
ad 2) „Jen na tomto nejkrajnějším vrcholu“ (tj. kde mohovitosti dosahují vnějšího jsoucna, v němž mohou být pojímány jako věc) „je možná kvantitativní určenost, a tím spravedlivost a rovnost výkonů.“ V dodatku čteme; „Prostřednictvím peněz lze však daleko lépe uskutečnit spravedlnost rovnosti.“ „Jinak, kdyby rozhodovala konkretní schopnost, byl by více zdaňován talentovaný než netalentovaný.“
ad 3) „U Platona v jeho státě přidělují náčelníci individua k zvláštním stavům a ukládají jim zvláštní povinnosti; ve feudální monarchii museli vasalové vykonávat i neurčené služby, ale zároveň také určené ve své zvláštnosti, např. soudcovský úřad atd.; výkony v Orientu, v Egyptě pro obrovité stavby atd. mají rovněž zvláštní kvalitu atd. V těchto poměrech chybí princip subjektivní svobody, vyžadující, aby substanciální činnost individua, která je v takových výkonech stejně něčím zvláštním co do svého obsahu, byla zprostředkována zvláštní vůlí individua; je to právo, které lze uplatňovat jen požadováním služeb ve formě všeobecné hodnoty, což je také důvod, který přivodil tuto proměnu.“ V dodatku čteme: „U nás stát kupuje, co potřebuje, a to se může zprvu jevit jako něco abstraktního, mrtvého a chladného a může se to jevit i tak, jako by stát upadl tím, že se spokojuje s abstraktními výkony. Ale už v principu moderního státu je obsaženo, že všechno, co individuum dělá, je zprostředkováno jeho vůlí.“ ... „Tím však se právě projevuje úcta k subjektivní svobodě, že je každý postihován jen v tom, v čem může být postižen.“
Dělej si, co chceš, jen když správně platíš.
Úvod dodatku zní:
„Dvě stránky státního zřízení se týkají práv a povinností individuí. Co se pak týče výkonů, redukují se nyní skoro všechny na peníze. Vojenská povinnost je nyní skoro jediným osobním výkonem.“
§ 300. „V zákonodárné moci jakožto totalitě působí především oba druhé momenty, monarchický jakožto ten, kterému přísluší nejvyšší rozhodování, — vládní moc jakožto poradní moment s konkretní znalostí a přehledem celku v jeho mnohotvárných stránkách a ustálených v něm skutečných základních zásadách) zvláště pak se znalostí potřeb státní moci, — a konečně stavovský element.“
Monarchická moc a vládní moc jsou... zákonodárná moc. Je-li však zákonodárná moc totalita, musely by být naopak monarchická moc a vládní moc momenty zákonodárné moci. Přistupující k tomu stavovský element je jen zákonodárná moc, čili zákonodárná moc na rozdíl od monarchické a vládní moci.
§ 301. „Posláním stavovského elementu je, aby v něm dospěla k existenci obecná záležitost nejen o sobě, ale i pro sebe, tj. aby v něm dospěl k existenci moment subjektivní formální svobody, veřejné vědomí jakožto empirická obecnost názorů a myšlenek mnohých.“
Stavovský element je deputace občanské společnosti ke státu, vůči kterému tato deputace stojí jakožto „mnozí“. Tito „mnozí“ se mají chvíli zabývat obecnými záležitostmi vědomě jako svými vlastními záležitostmi, jako předměty veřejného vědomí, které podle Hegela není nic jiného než „empirická obecnost názorů a myšlenek mnohých“ (a v moderních, i v konstitučních, monarchiích tomu tak skutečně je). Je příznačné, že Hegel, který tolik respektuje ducha státu, mravního ducha, státní vědomí, jimi doslova pohrdá tam, kde před něho předstupuji ve skutečné empirické podobě.
To je ta záhada mysticismu. Táž fantastická abstrakce, která spatřuje státní vědomí v nepřiměřené formě byrokracie, hierarchie vědění, a tuto nepřiměřenou existenci nekriticky přijímá jako skutečnou, plně platnou existenci, táž mystická abstrakce stejně klidně přiznává, že skutečný empirický duch státu, veřejné vědomí, je pouhá smíšenina „myšlenek a názorů mnohých“. Tak jako tato abstrakce podstrkuje byrokracii cizí podstatu, tak ponechává pravé podstatě nepřiměřenou jevovou formu. Hegel idealisuje byrokracii a empirisuje veřejné vědomí. Hegel může brát skutečné veřejné vědomí do cela à part[g] právě proto, že bral vědomi à part [oddělené, zvláštní vědomí] jako veřejné vědomí. Nemusí se starat o skutečnou existenci státního ducha tím spíše, že si myslí, že ho už náležitě realisoval v jeho tak zvaných existencích. Dokud duch státu mysticky strašil v podhradí, dostalo se mu habaděj poklon. Zde, kde jsme ho přistihli in persona[h], si ho sotvakdo všimne.
„Posláním stavovského elementu je, aby v něm dospěla k existenci obecná záležitost nejen o sobě, ale i pro sebe.“ A tato obecná záležitost nabývá existence pro sebe jakožto „veřejné vědomí“, „jakožto empirická obecnost názorů a myšlenek mnohých“.
Přeměna „obecné záležitosti“ v subjekt, jíž se „obecná záležitost“ zesamostatňuje, se tu líčí jako moment životního procesu „obecné záležitosti“. Místo aby se subjekty v „obecné záležitosti“ zpředmětňovaly, stává se podle Hegela „obecná záležitost“ subjektem. Subjekty nepotřebují „obecnou záležitost“ jako svou pravou záležitost, nýbrž „obecná záležitost“ potřebuje subjekty ke své formální existenci. Je záležitostí „obecné záležitosti“, aby existovala také jako subjekt.
Zde je třeba si povšimnout zvláště rozdílu mezi „bytím-o-sobě“ a „bytím-pro-sebe“ obecné záležitosti.
„Obecná záležitost“ existuje už „o sobě“ jako záležitost vlády atd.; existuje, aniž skutečně je obecnou záležitostí; tou není ani v nejmenším, protože není záležitostí „občanské společnosti“. Našla už svou podstatnou, o sobě jsoucí existenci. To, že se nyní stává také skutečně „veřejným vědomím“, „empirickou obecností“, je čistě formální moment, který nabývá skutečnosti jen jaksi symbolicky. „Formální“ existence čili „empirická“ existence obecné záležitosti je oddělena od její substanciální existence. Pravý smysl toho všeho je: o sobě jsoucí „obecná záležitost“ není skutečně obecná, a skutečná empirická obecná záležitost je jen formální.
Hegel odděluje obsah od formy, bytí-o-sobě od bytí-pro-sebe a bytí-pro-sebe k tomu připojuje jen jako formální moment zvenčí. Obsah je hotový a existuje v mnoha formách, které nejsou formami tohoto obsahu; naproti tomu je jasné, že obsahem formy, která má nyní platit za skutečnou formu obsahu, není skutečný obsah.
Obecná záležitost je hotová, aniž je skutečnou záležitostí lidu. Skutečná věc lidu nabyla existence bez přičinění lidu. Stavovský element je ilusorní existence státních záležitostí jakožto věci lidu. Iluse, že obecná záležitost je obecnou záležitostí, veřejnou záležitostí, čili iluse, že věc lidu je obecnou záležitostí. Jak v našich státech, tak v hegelovské filosofii práva jsme dospěli tak daleko, že tautologie: „obecná záležitost je obecná záležitost“ se může jevit jen jako iluse praktického vědomí. Stavovský element je politická iluse občanské společnosti. Subjektivní svoboda se u Hegela jeví jako formální svoboda (je ovšem důležité, aby se svobodné také svobodně uskutečňovalo, aby svoboda nevládla jako nevědomý přírodní instinkt společnosti) právě proto, že Hegel nepodal objektivní svobodu jako uskutečnění, jako činné uplatnění subjektivní svobody. Protože Hegel dal předpokládanému nebo skutečnému obsahu svobody mystického nositele, nabývá u něho skutečný subjekt svobody formálního významu.
Oddělení o sobě a pro sebe, substance a subjektu, je abstraktní mysticismus.
V poznámce analysuje Hegel „stavovský element“ úplně jako něco „formálního“, „ilusorního“.
Jak vědění, tak vůle „stavovského elementu“ jsou zčásti bezvýznamné, zčásti podezřelé, tj. stavovský element není nějaký obsažný doplněk.
1) „Představa, která zprvu napadá obyčejnému vědomí o nutnosti nebo užitečnosti konkurence stavů, bývá většinou ta, že poslanci z lidu nebo dokonce lid musí nejlépe vidět, co je pro něj nejlepší, a že má nesporně nejlepší vůli toto nejlepší uskutečňovat. Co se týče prvního, je tomu spíše tak, že lid, pokud toto slovo označuje zvláštní část příslušníků státu, je právě ta část, která neví, co chce. Vědět, co kdo chce, a tím spíše, co chce o sobě a pro sebe jsoucí vůle, rozum, je plod hlubokého poznání“ (které se zřejmě získává v kancelářích) „a pochopení, což právě není věcí lidu.“
Poněkud dál čteme o stavech samých:
„Nejvyšší státní úředníci nutně mají hlubší a obsáhlejší pochopení pro povahu zařízení a potřeb státu, jakož i větší obratnost a návyk v těchto záležitostech a mohou i bez stavů dělat to nejlepší, stejně jako musí neustále dělat to nejlepší, i když existují stavovská shromáždění.“
Je samozřejmé, že při organisaci, kterou Hegel popsal, je to úplně pravda.
2) „Co se však týká po výtce dobré vůle stavů konat všeobecné dobro, poznamenali jsme už nahoře, že k názoru luzy, stanovisku negace vůbec, patří předpokládat u vlády zlou nebo méně dobrou vůli. Tento předpoklad, kdyby se na něj mělo odpovědět stejnou formou, by měl za následek především obvinění, že stavové, protože vycházejí z jednotlivosti, ze soukromého stanoviska a ze zvláštních zájmů, mají sklon využívat své působnosti spíš pro tyto zájmy na úkor obecného zájmu, kdežto naopak ostatní momenty státní moci jsou už pro sebe postaveny na stanovisko státu a jsou věnovány obecnému účelu.“
To znamená, že vědění a vůle stavů jsou zčásti zbytečné a zčásti podezřelé. Lid neví, co chce. Stavy neovládají státovědu tak jako úředníci, jejichž monopolem tato věda je. K uskutečňování „obecné záležitosti“ jsou stavy zbytečné. Úředníci ji mohou uskutečňovat bez stavů, ba musí bez ohledu na stavy činit to nejlepší. Co do obsahu jsou tedy stavy úplným přepychem. Jejich jsoucno je tudíž v nejdoslovnějším smyslu pouhá forma.
Pokud jde dále o smýšlení stavů, o jejich vůli, je podezřelá, protože stavy vycházejí ze soukromého stanoviska a ze soukromých zájmů. Ve skutečnosti je soukromý zájem jejich obecnou záležitostí, a ne obecná záležitost jejich soukromým zájmem. Ale jaké jsou to způsoby „obecné záležitosti“, brát na sebe formu obecné záležitosti v podobě vůle, která neví, co chce, nebo alespoň nemá zvláštní vědění o obecném, v podobě vůle, jejímž vlastním obsahem je zájem protikladný obecné záležitosti!
V moderních státech stejně jako v Hegelově filosofii práva je vědomá, pravdivá skutečnost obecné záležitosti jen formální, čili něco, co je jen formální, je skutečnou obecnou záležitostí.
Hegelovi nelze vytýkat, že líčí podstatu moderního státu tak, jak je, ale že to, co je, vydává za podstatu státu. Že rozumné je skutečné, to se dokazuje právě rozporem nerozumné skutečnosti, která je na každém kroku opakem toho, co o sobě říká, a říká o sobě opak toho, čím je.
Místo aby Hegel ukázal, jak „obecná záležitost“ pro sebe „existuje subjektivně, a tudíž skutečně jako taková“, že má také formu „obecné záležitosti“, ukazuje jen, že její subjektivitou je bezforemnost — vždyť forma bez obsahu musí být bezforemná. Formou, které nabývá obecná záležitost ve státě, který není státem obecné záležitosti, může být jen bezforeninost, forma, která samu sebe klame, sobě samé odporuje, zdánlivá forma, která se jako toto zdání prozradí.
Přepych stavovského elementu zavádí Hegel jen a jen kvůli logice. Bytí-pro-sebe obecné záležitosti jako empirické obecnosti má mít jsoucno. Hegel nepátrá po adekvátním uskutečnění „bytí-pro-sebe obecné záležitosti“, spokojuje se tím, že nalézá empirickou existenci, kterou lze na tuto logickou kategorii převést; a to je stavovský element; přitom neopomine sám poznamenat, jak ubohá a rozporná je tato existence. A po tom všem ještě vytýká obyčejnému vědomí, že se nespokojuje touto logickou satisfakcí, že mu nestačí převádět libovolnou abstrakcí skutečnost na logiku, nýbrž že chce vidět logiku přeměněnu v pravdivou předmětnost.
Říkám: libovolná abstrakce. Neboť jestliže vládní moc chce, zná, uskutečňuje obecnou záležitost, jestliže vychází z lidu a je empirickou mnohostí [Vielheit] (o tom, že nejde o všechnost [Allheit], nás přece poučuje sám Hegel), proč tedy nelze vládní moc určit jako „bytí-pro-sebe obecné záležitosti“ nebo proč nelze určit „stavy“ jako její bytí-o-sobě, vždyť teprve ve vládě věc nabývá jasnosti a určitosti a provedení a samostatnosti?
Ale pravý protiklad je takový: „obecná záležitost“ musí přece být někde ve státě representována jako „skutečná“, tedy „empirická obecná záležitost“; musí se přece někde objevit s korunou a v taláru obecného, čímž se sama sebou stává roli, ilusí.
Jde tu o protiklad „obecného“ jakožto „formy“, jako něčeho oděného do „formy obecnosti“, a „obecného jako obsahu“.
Např. ve vědě může „jednotlivec“ uskutečňovat obecnou záležitost, a jsou to vždy jednotlivci, kteří ji uskutečňují. Ale skutečně obecnou se záležitost stává teprve tehdy, když už není věcí jednotlivce, nýbrž věcí společnosti. To mění nejen formu, nýbrž i obsah. Zde však jde o stát, kde je lid sám obecnou záležitostí; zde jde o vůli, která má své pravdivé jsoucno jako vůle druhu jen v sebeuvědomělé vůli lidu. A nadto tu ještě jde o ideu státu.
Moderní stát, ve kterém „obecná záležitost“ stejně jako zabývání se touto záležitostí jsou monopolem, a naproti tomu monopoly jsou skutečnými obecnými záležitostmi, si vymyslil něco zvláštního: přivlastnil si „obecnou záležitost“ jako pouhou formu. (Pravdivé je na tom to, že jen forma je tu obecnou záležitostí.) Tím našel odpovídající formu pro svůj obsah, který je jen zdánlivě skutečnou obecnou záležitostí.
Konstituční stát je stát, ve kterém státní zájem jakožto skutečný zájem lidu existuje jen formálně, ale jako určitá forma existuje vedle skutečného státu; státní zájem tu formálně znovu nabyl skutečnosti jako zájem lidu, ale má mít právě jen tuto formální skutečnost. Tento státní zájem se stal formalitou, haut goût[i] života lidu, jakousi ceremonií. Stavovský element je sankcionovaná, uzákoněná lež konstitučních států, že stát je zájmem lidu nebo že lid je zájmem státu. V obsahu se tato lež odhalí. Jakožto zákonodárná moc se ustavila právě proto, že obsahem zákonodárné moci je obecné, že tato moc je více věcí vědění než vůle, že je metafysickou státní mocí, kdežto táž lež jakožto vládní moc atd. by se buď okamžitě musela rozplynout, nebo se proměnit v pravdu. Metafysická státní moc byla nejvhodnějším sídlem pro metafysickou, obecnou ilusi státu.
„Přemýšlíme-li trochu, vidíme, že záruka, jíž jsou pro obecný prospěch a veřejnou svobodu stavy, nespočívá v jejich zvláštním porozumění, nýbrž jednak v tom, že porozumění úředníků je doplňováno“(!!) „porozuměním poslanců, zejména proto, že poslanci lépe vidí do počínání úředníků, více vzdálených očím vyšších míst, a zvláště že konkretně pozorují naléhavější a speciálnější potřeby a nedostatky. Jednak však spočívá ona záruka v účinku, jaký má žádoucí dohled mnohých, a to veřejný dohled nutící už předem co nejlépe pronikat do záležitostí a předkládaných návrhů a zařizovat je jen v souhlasu s nejušlechtilejšími pohnutkami, a toto přinucení účinkuje stejně na samy příslušníky stavů.“
„Pokud pak jde o záruku vůbec, o záruku, která má spočívat zvláště ve stavech, na té se s nimi podílejí všechny ostatní státní instituce, protože jde o záruku veřejného blaha a rozumné svobody, a některé z těchto institucí, jako např. monarchova svrchovanost, dědičnost trůnu, soudní řád atd., jsou ještě mnohem pevnější zárukou. Specifické pojmové určení stavů je proto třeba hledat v tom, že v nich nabývají existence ve vztahu ke státu subjektivní moment obecné svobody, vlastní porozumění a vlastní vůle té sféry, kterou jsme v tomto pojednání nazvali občanskou společností. To, že tento moment je určením ideje rozvinuté v totalitu, že tuto vnitřní nutnost nelze zaměňovat s vnějšími nutnostmi a užitečnostmi, to zde jako všude vyplývá z filosofického hlediska.“
Veřejná všeobecná svoboda je prý zaručena v jiných státních institucích, stavy jsou prý její sebezárukou. Lid klade větší váhu na stavy, ve kterých vidí zajištění vlastních zájmů, než na instituce, které mají být bez jeho účasti zárukami jeho svobody, potvrzením jeho svobody, aniž jsou činným uplatněním jeho svobody. Stavět stavy na roveň ostatním institucím, jak to dělá Hegel, odporuje jejich podstatě.
Hegel řeší záhadu tím, že „specifické pojmové určení stavů“ nachází v tom, že v nich „nabývají vlastní porozumění a vlastní vůle občanské společnosti“. Je to reflexe občanské společnosti ve státě. Tak jako byrokraté jsou poslanci státu k občanské společnosti, tak jsou stavy poslanci občanské společnosti ke státu. Jde tedy vždy o transakce dvou protikladných vůlí.
V dodatku k tomuto paragrafu čteme:
„Postoj vlády ke stavům nemá být podstatně nepřátelský a víra v nutnost tohoto nepřátelského poměru je smutný omyl.“
Lépe řečeno: „smutná pravda“.
„Vláda není strana, proti které stojí jiná strana.“
Naopak.
„Daně, které stavy schvalují, nelze již považovat za dar, který je dáván státu, schvalují se přece pro dobro schvalujících.“
Schvalování daní se v konstitučním státě podle obecného mínění nutně pokládá za dar.
„Vlastní význam stavů záleží v tom, že díky nim stát vstupuje do subjektivníJio vědomí lidu a že se lid začíná na státu podílet.“
Konec je úplně správný. Lid se ve stavech začíná podílet na státu a stát zase vstupuje jako něco nadpozemského do subjektivního vědomí lidu. Ale jak může Hegel tcnto počáteční moment vydávat za plnou realitu?
§ 302. „Zkoumáme-li stavy jako zprostředkující orgán, stojí mezi vládou vůbec s jedné strany a lidem rozloženým ve zvláštní sféry a individua s druhé strany. Jejich poslání od nich vyžaduje právě tak smysl pro stát a smýšlení oddaně státu a vládě jako smysl pro zájmy zvláštních kruhů a jednotlivců. Zároveň má toto postavení stavů význam zprostředkování, jež je jim společné s organisovanou vládní mocí, aby se ani panovnická moc nejevila jako isolovaná krajnost, a tím jako pouhé vladařské násilí a zvůle, ani aby se neisolovaly zvláštní zájmy obcí, korporací a individuí, nebo ještě spíše, aby se jednotlivci neprojevili jako dav a tlupa, a tím vytvořili neorganické mínění a chtění a pouze masovou sílu proti organickému státu.“
Stát a vláda jsou stále jako totožné kladeny na jednu stranu a lid rozložený ve zvláštní sféry a individua na druhou stranu. Stavy stojí mezi nimi jako zprostředkující orgán. Stavy jsou středem, ve kterém se mají sejít a spojit „smysl pro stát a smýšlení oddané státu a vládě“ se „smyslem pro zájmy zvláštních kruhů a jednotlivců“. Totožnost těchto dvou protikladných smýšlení, v jejichž totožnosti by vlastně měl spočívat stát, nabývá symbolického vyjádření ve stavech. Transakce mezi státem a občanskou společností se jeví jako zvláštní sféra. Stavy jsou synthesou mezi státem a občanskou společností. Ale jak to mají stavy udělat, aby v sobě spojily dvě protikladná smýšlení, to se nedovídáme. Stavy jsou daný rozpor mezi státem a občanskou společností uvnitř státu. Současně jsou požadavkem vyřešení tohoto rozporu.
„Zároveň má toto postaveni stavů význam zprostředkování, jež je jim společné s organisovanou vládní mocí atd.“
Stavy zprostředkují nejen mezi lidem a vládou. Nedovolují „panovnické moci“, aby byla isolovanou „krajností“, a tím „pouhým vladařským násilím a zvůlí“, dále nepřipouštějí „isolováni“ „zvláštních“ zájmů atd. a rovněž brání tomu, „aby se jednotlivci neprojevili jako dav a tlupa“. Toto zprostředkování mají stavy společné s organisovanou vládní mocí. Ve státě, ve kterém „postavení stavů“ brání jednotlivcům, „aby se neprojevili jako dav nebo tlupa, a tím vytvořili neorganické mínění a chtění a pouze masovou sílu proti organickému státu“, existuje „organický stát“ mimo „dav“ a „tlupu“, anebo tam „dav“ a „tlupa“ patří k organisaci státu; jenom nemá jeho „neorganické mínění a chtění“ vyústit v „mínění a chtěni proti státu“ — tímto určitým směrem by se totiž změnilo v „organické“ míněni a chtění. Zrovna tak má tato „masová síla“ zůstat jen „masová“, tak aby rozum byl mimo masu a masa se tudíž sama nemohla dát do pohybu, nýbrž mohla být uvedena do pohybu a využita jako masová síla jen monopolisty „organického státu“. Tam, kde se „zvláštní zájmy obcí, korporací a jednotlivců“ vůči státu neisolují, nýbrž „jednotlivci se projevují jako dav a tlupa, a tím vytvářejí neorganické mínění a chtění a pouze masovou sílu proti státu“, tam právě se ukazuje, že státu neodporuje nějaký „zvláštní zájem“, nýbrž že „skutečná, organická, obecná myšlenka davu a tlupy“ není „myšlenka organického státu“ a nenachází v něm svou realisaci. V čem se tedy jeví stavy jako zprostředkování proti této krajnosti? Jen v tom, „že se isolují zvláštní zájmy obcí korporací a individuí“, Čili v tom, že si jejich isolované zájmy vyřizují své účty se státem prostřednictvím stavů, a zároveň v tom, že „neorganické mínění a chtění davu a tlupy“ zaměstnává při vytváření stavů svou vůli (svou činnost) a při posuzování činnosti stavů své „mínění“, a tak propadá klamu, že dosáhlo svého zpředmětnění. „Stavy“ chrání stát před neorganickou tlupou jen desorganisací této tlupy.
Zároveň však mají stavy naopak zprostředkovat to, „aby se neisolovaly zvláštní zájmy obcí, korporací a individuí“. Dosahují toho 1) tím, že sjednávají dohodu se „zájmem státu“, 2) tím, že samy jsou „politickým isolováním“ těchto zvláštních zájmů, dělají z tohoto isolování politický akt, jímž tyto „isolované zájmy“ dostávají díky nim hodnost „obecných“ zájmů.
Konečně mají stavy zprostředkovat proti „isolování“ panovnické moci jako „krajnosti“ (která „by se tím jevila jen jako vladařské násilí a zvůle“). To je správné potud, pokud je jimi omezen princip panovnické moci (libovůle) neboje alespoň spoután ve svém pohybu a pokud se stavy samy stávají účastníky, spoluvinníky na panovnické moci.
Tím panovnická moc buď skutečně přestává být krajností panovnické moci (a panovnická moc existuje jen jako krajnost, jako jednostrannost, protože není organickým principem), mění se ve zdánlivou moc, v symbol, anebo ztrácí jen zdání zvůle a pouhého vladařského násilí. Stavy zprostředkují proti „isolování“ zvláštních zájmů tím, že představují toto isolování jakožto politický akt. Stavy zprostředkují proti isolování panovnické moci jakožto krajnosti zčásti tím, že se samy částečně stávají panovnickou mocí, a zčásti tím, že mění v krajnost vládní moc.
Ve „stavech“ se sbíhají všechny rozpory moderních státních organisací. Stavy jsou „prostředníky“ na všechny strany, protože jsou ve všem „prostřednostmi“.
Musíme připomenout, že Hegel se nezabývá ani tak obsahem stavovské činnosti, zákonodárnou mocí, jako spíše postavením stavů, jejich politickou hodností.
A dále musíme poznamenat, že zatím co podle Hegela stavy především „stojí mezi vládou vůbec s jedné strany a lidem rozloženým ve zvláštní sféry a individua s druhé strany“, jejich postavení podle toho, jak je nahoře odvozuje, má „význam zprostředkováni, jež je jim společné s organisovanou vládní mocí“.
Pokud jde o první postavení, jsou stavy lidem vůči vládě, ale lidem en miniature[j]. To je jejich oposiční postavení.
Pokud jde o druhé postavení, jsou vládou vůči lidu, ale rozšířenou vládou. To je jejich konservativní postavení. Jsou samy částí vládní moci vůči lidu, ale tak, že zároveň mají ten význam, že jsou lidem vůči vládě.
Nahoře Hegel označil „zákonodárnou moc jako totalitu“ (§ 300). Stavy jsou skutečně touto totalitou, státem ve státě, ale právě v nich se projevuje to, že stát není totalita, nýbrž dualismus. Stavy představují stát ve společnosti, která není státem. Stát je pouhá představa.
V poznámce Hegel říká:
„K nejdůležitějším logickým poznatkům patří to, že určitý moment, který jako protiklad má postavení krajnosti, přestává být krajností a stává se organickým momentem tím, že je zároveň středem.“
(Stavovský element je tedy 1) krajností lidu vůči vládě, ale 2) zároveň středem mezi lidem a vládou, neboli je protikladem uvnitř lidu samého. Protiklad mezi vládou a lidem se zprostředkovává protikladem mezi stavy a lidem. Stavy mají vůči vládě postaveni lidu, ale vůči lidu postavení vlády. To, že lid figuruje jako představa, jako fantasie, iluse, jako něco zastupovaného — jako zastupovaný lid neboli stavy, které jsou zároveň jako zvláštní moc odděleny od skutečného lidu — ruší skutečný protiklad mezi lidem a vládou. Lid je zde už upraven tak, jak musí být v organismu, který tu zkoumáme, upraven, aby neměl žádný rozhodný charakter.)
„U předmětu, který tu zkoumáme, je tím důležitější zdůraznit tuto stránku, protože patří k častým, avšak velice nebezpečným předsudkům, líčit stavy hlavně s hlediska jejich protikladu k vládě, jako by to bylo jejich podstatné postaveni. Organicky, tj. pojat ve své totalitě, projevuje se stavovský element jen svou funkcí zprostředkování. Tím je protiklad sám snížen na zdání. Kdyby se tento protiklad, pokud se projevuje, nedotýkal pouze povrchu, nýbrž stal se skutečně substanciálním protikladem, byl by stát v procesu zanikání. — Příznakem toho, že rozpor není tohoto druhu, je to, co vyplývá z povahy věci, totiž, že předměty tohoto rozporu nepostihují podstatné elementy státního organismu, nýbrž speciálnější a lhostejnější věcí, a náruživost, která se přece jen pojí k tomuto obsahu, vyúsťuje v stranický boj za pouze subjektivní zájem, např. za vyšší místa ve státě.“
V dodatku čteme:
„Státní zřízení je v podstatě systém zprostředkování.“
§ 303. „Obecný stav, přesněji stav věnující se službě vládě, je bezprostředně určen k tomu, mít obecné jako účel své podstatné činnosti; ve stavovském elementu zákonodárné moci nabývá soukromý stav politického významu a politické působnosti Tento soukromý stav přitom nemůže vystupovat ani jako pouhá nerozlišeni masa, ani jako množství rozložené ve své atomy, nýbrž jako to, čím už je, totiž rozlišen na stav spočívající na substanciálním vztahu a na stav spočívající na zvláštních potřebách a na práci zprostředkující tyto potřeby. Jen takto zvláštní existující uvnitř státu v tomto ohledu skutečně navazuje na obecné.“
Tady máme rozřešení hádanky. „Ve stavovském elementu zákonodárné moci nabývá soukromý stav politického významu.“ Je zřejmé, že soukromý stav nabývá tohoto významu podle toho, čím je, podle svého začlenění v občanské společnosti (obecný stav Hegel už označil jako stav věnujicí se službě vládě; obecný stav je tedy v zákonodárné moci zastoupen vládní mocí).
Stavovský element je politický význam soukromého stavu, nepolitického stavu, což je contradictio in adjecto[k]. Čili u stavu, který Hegel popisuje, má soukromý stav (dále se vůbec mluví o rozdílu soukromého stavu) politický význam. Soukromý stav patří k podstatě, k politice tohoto státu. Proto mu také dává politický význam, tj. jiný význam, než jaký skutečně má.
V poznámce se praví:
„To se příčí jiné běžné představě, podle které soukromý stav povýšený v zákonodárné moci k účasti na obecné věci musí prý přitom vystupovat ve formě jednotlivců, ať už v případě, kdy si tito jednotlivci volí své zástupce pro tuto funkci, nebo dokonce v případě, kdy každý hlasuje zvlášť. Tento atomistický, abstraktní názor mizí už v rodině stejně jako v občanské společnosti, kde se jednotlivec projevuje jen jako člen obecného. Stát je však v podstatě organisací takových článků, které jsou pro sebe kruhy, a ani jeden moment se v něm nemá projevovat jako neorganické množství. Mnozí jakožto jednotlivci, což se často rozumí pod slovem lid, jsou ovšem určitý souhrn [ein Zusammen], ale jen jakožto množství — jako beztvará masa, jejíž pohyb a činnost by právě proto byly jen živelné, nerozumné, dravé a strašné.“
„Představa, která pospolnosti, existující už v podobě oněch kruhů, znovu rozkládá na množství individuí tam, kde tyto pospolnosti vstupují do politické oblasti, tj. přecházejí na stanovisko nejvyšší konkretní obecnosti, tato představa právě tím zachovává odtrženi občanského a politického života od sebe navzájem a nechává, abychom tak řekli, politický život viset ve vzduchu, protože jeho základnou by podle toho byla jen abstraktní jednotlivost libovůle a mínění, tedy něco náhodného, a ne o sobě a pro sebe trvalá a oprávněná základna.“
„Třebaže v představách tak zvaných theorií stavy občanské společnosti vůbec a stavy v politickém významu jsou si velmi vzdáleny, přesto si jazyk ještě zachoval toto spojení, které stejně dříve existovalo.“
„Obecný stav, přesněji stav věnující se službě vládě.“
Hegel vychází z předpokladu, že obecný stav je ve „službách vlády“. Předpokládá obecnou inteligenci jako „stavovskou a stálou“.
„Ve stavovském elementu atd.“ „Politický význam a politická působnost“ soukromého stavu jsou jeho zvláštním významem a zvláštní působností. Soukromý stav se nemění v politický stav, nýbrž zahajuje svou politickou působnost a nabývá svého politického významu jako soukromý stav. Nemá politickou působnost a politický význam vůbec. Jeho politická působnost a politický význam, to je politická působnost a politický význam soukromého stavu jako soukromého stavu. Soukromý stav může tedy vstupovat do politické sféry jen podle stavovského rozdílu občanské společnosti. Stavovský rozdíl občanské společnosti se stává politickým rozdílem.
Již jazyk, říká Hegel, vyjadřuje totožnost stavů občanské společnosti a stavů v politickém významu, „spojení“, „které stejně dříve existovalo“, tedy, měli bychom usoudit, teď už neexistuje.
Hegel konstatuje, že „zvláštní existující uvnitř státu v tomto ohledu skutečně navazuje na obecné“. Odtržení „občanského a politického života“ má být tímto způsobem zrušeno a vytvořena jejich „totožnost“.
Hegel argumentuje takto:
„V podobě oněch kruhů“ (rodina a občanská společnost) „už existují pospolnosti.“ Jak lze chtít tyto pospolnosti tam, „kde vstupují do politické oblasti, tj. přecházejí na stanovisko nejvyšší konkretní obecnosti“, „znovu rozložit na množství individuí“?
Je důležité tento výklad podrobně sledovat.
Vrcholem hegelovské totožnosti byl, jak sám přiznává, středověk. Zde byly stavy občanské společnosti vůbec a stavy v politickém významu totožné. Ducha středověku lze charakterisovat takto: stavy občanské společnosti a stavy v politickém významu byly totožné, protože občanská společnost byla politickou společností, protože organický princip občanské společnosti byl principem státu.
Ale Hegel vychází z odtržení „občanské společnosti“ a „politického státu“ jako dvou pevných protikladů, dvou skutečně různých sfér. Toto odtržení ovšem v moderním státě skutečně existuje. Totožnost občanských a politických stavů byla výrazem totožnosti občanské a politické společnosti. Tato totožnost zmizela. Hegel předpokládá, že už zanikla. „Totožnost občanských a politických stavů“, kdyby vyjadřovala pravdivý stav, by tedy mohla být už jen výrazem odtržení občanské a politické společnosti! Nebo spíše: jen odtržení občanských a politických stavů vyjadřuje pravdivý vztah občanské a politické moderní společnosti.
Za druhé: Hegel tu pojednává o politických stavech v úplně jiném smyslu, než v jakém se berou ony politické stavy středověku, když se mluví o jejich totožnosti se stavy občanské společnosti.
Celé jsoucno středověkých stavů bylo politické; jejich jsoucno bylo jsoucnem státu. Jejich zákonodárná činnost, jejich povolování daní pro říši bylo jen zvláštním výronem jejich obecného politického významu a politické působnosti. Jejich stav byl jejich státem. Poměr k říši byl jen poměr transakce mezi těmito různými státy a národním celkem [Nationalität], protože politický stát na rozdíl od občanské společnosti nebyl nic jiného než zastoupení národního celku. Národní celek byl point d‘honneur[l], politickým smyslem ϰατ‘ ἐξοχἠν[m] těchto různých korporací atd. a jen k němu se vztahovaly daně atd. To byl vztah zákonodárných stavů k říši. Podobný byl poměr stavů uvnitř jednotlivých knížetství. Knížata, suveréni, tu byli zvláštním stavem, který měl jistá privilegia, ale právě tak byl tísněn privilegii jiných stavů. (U Řeků byla občanská společnost otrokem politické společnosti.) Obecná zákonodárná činnost stavů občanské společnosti nikterak neznamenala, že by v ní byl soukromý stav nabyl politického významu a politické působnosti, nýbrž byla spíše pouhým výronem jejich skutečného a obecného politického významu a působnosti. Jejich vystupování v podobě zákonodárné moci bylo pouze doplňkem jejich svrchované a vládnoucí (výkonné) moci; byl to spíše jejich přístup ke zcela obecné záležitosti jakožto soukromé věci, jejich přístup ke svrchovanosti jakožto soukromému stavu. Stavy občanské společnosti jako takové byly ve středověku zároveň zákonodárnými stavy, protože nebyly soukromými stavy čili protože soukromé stavy byly politickými stavy. Středověké stavy jako politicko-stavovský element nenabývaly žádného nového určení. Nestávaly se politicko-stavovskýrni proto, že se podílely na zákonodárství, nýbrž podílely se na zákonodárství proto, že byly politicko-stavovské. Co to má společného s Hegelovým soukromým stavem, který jako zákonodárný element dospívá k politické bravurní arii, k extatickému stavu, k apartnímu, nápadnému, výjimečnému politickému významu a působnosti?
V tomto výkladu najdeme pohromadě všechny rozpory hegelovského pojetí.
1) Hegel předpokládal odtržení občanské společnosti a politického státu (moderní stav) a vyvodil toto odtržení jako nutný moment ideje, jako absolutní pravdu rozumu. Zobrazil politický stát v jeho moderní podobě, kde jsou různé moci od sebe odděleny. Tělem skutečného jednajícího státu učinil byrokracii a povýšil ji jako vědoucího ducha nad materialismus občanské společnosti. Postavil o sobě a pro sebe jsoucí obecné státu proti zvláštnímu zájmu a potřebě občanské společnosti. Jedním slovem: všude líčí konflikt občanské společnosti a státu
2) Hegel staví občanskou společnost jako soukromý stav proti politickému státu.
3) Označuje stavovský element zákonodárné moci jako pouhý politický formalismus občanské společnosti. Označuje jej jako reflexní vztah občanské společnosti ke státu a jako takový reflexní vztah, který nemění podstatu státu. Reflexní vztah je také nejvyšší totožnost mezi podstatně různými momenty.
Na druhé straně Hegel chce:
1) aby se občanská společnost, když ustavuje samu sebe jako zákonodárný element, nejevila ani jako pouhá nerozlišená masa, ani jako množství rozložené ve své atomy. Nechce vůbec odtržení občanského a politického života.
2) Zapomíná, že jde o reflexní vztah, a dělá z občanských stavů jako takových politické stavy, ale opět jen ve vztahu k zákonodárné moci, takže už jejich působnost sama je důkazem odtržení.
Dělá ze stavovského elementu výraz odtržení, ale zároveň, má být tento element představitelem neexistující totožnosti. Hegel si uvědomuje odtržení občanské společnosti a politického státu, ale chce, aby uvnitř státu byla vyjádřena jeho jednota, při čemž k tomu má docházet tak, že stavy občanské společnosti jako takové tvoří zároveň stavovský element zákonodárné společnosti. (Viz XIV, X.[93])
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — mimo zákon. (Pozn. red.)
b V tom je kolise! (Pozn. red.)
c — fakticky. (Pozn. red.)
d Německé Volk ve významu lid i národ. (Pozn. čes. red.)
e — ústavodárné shromáždění. (Pozn. red.)
f — ústavní shromáždění. (Pozn. red.)
g — odděleně, zvlášť. (Pozn. red.)
h — ve vlastní osobě. (Pozn. red.)
i — pikantní přísadou. (Pozn. red.)
j — v miniatuře. (Pozn. red.)
k — rozpor v určení. (Pozn. red.)
l — otázkou cti. (Pozn. red.)
m — po výtce, vůbec. (Pozn. red.)
93 Číslice XIV a X označující příslušné archy rukopisu (viz tato práce, kapitoly "Exekutiva" a "Státní zřízení").