Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Dopisy z "Deutsch-Francösische Jahrbücher"

Marx Rugovi
květen 1843


Kolín, v květnu 1843


Váš dopis, milý příteli, to je pěkná elegie, srdceryvný pohřební zpěv; ale politického v něm není vůbec nic. Žádný národ si nezoufá, a i kdyby byl hodně dlouho tak hloupý, že by jen doufal, přece jen nakonec po mnoha letech najednou zmoudří a splní si všechna svá zbožná přání.

Ale přesto jste mě nakazil, Vaše thema není ještě vyčerpáno, chci připojit finale, a až to bude hotovo, podáte mi ruku a začneme znovu od začátku. Nechme mrtvé pohřbívat a oplakávat své mrtvé. Naproti tomu není nic záviděníhodnějšího než být mezi prvními, kdo živí vstupují do nového života; to ať je naším údělem.

Je pravda, že starý svět patří šosákovi. Ale v šosákovi nesmíme vidět strašáka a bázlivě se před ním zastavovat. Musíme si ho naopak důkladně prohlédnout. Stojí za to tohoto pána světa prostudovat.

Šosák je pánem světa samozřejmě jen v tom smyslu, že se svět hemží šosáky, jejich společností, jako se mrtvola hemží červy. Společnost těchto pánů nepotřebuje proto nic víc a nic míň než určitý počet otroků, a vlastníci těchto otroků nepotřebují být svobodní. Jako vlastníci půdy a lidí se nazývají pány v eminentním smyslu, ale proto ještě nepřestávají být šosáky stejně jako jejich poddaní.

Lidé — to jsou myslící bytosti, svobodní lidé — to jsou republikáni. Copař nechce být ani jedno, ani druhé! Čím tedy nakonec může být, co může chtít?

To, po čem touží šosák, totiž žít a množit se (a dál, jak říká Goethe, to nikdo nedotáhne), to chce i zvíře; ledaže by některý německý politik ještě připojil, že na rozdíl od zvířete člověk ví, že chce žít a množit se, a že Němec je tak uvážlivý, že nic víc nechce.

Pocit lidské důstojnosti, svobodu, je třeba v prsou těchto lidí teprve probudit. Jen tento pocit, který spolu s Řeky zmizel ze světa a s křesťanstvím se vznesl do blankytného oparu nebes, může ze společnosti znovu učinit společenství lidí uskutečňujících své nejvyšší cíle, to jest udělat z nich demokratický stát.

Naproti tomu lidé, kteří se necítí být lidmi, lnou ke svým pánům jako plémě otroků nebo koní. Cílem celé této společnosti jsou dědiční páni. Těm patří tento svět. Berou jej tak, jak je a jak se cítí. Samy sebe berou tak, jak se vidí, a stavějí se tam, kde tkví svýma nohama, na šíje těchto politických zvířat, která neznají jiné poslání než být „oddanými a věrnými poddanými“ svých pánů.

Šosácký svět je politický svět zvířat, a musíme-li uznat jeho existenci, nezbývá nám než s ním prostě počítat jako se status quo[a]. Tento svět zrodila a vytvořila barbarská století, a nyní je tu před námi jako důsledný systém, jehož principem je odlidštěný svět. Nejdokonalejší šosácký svět, naše Němccko, muselo proto samozřejmě zůstat daleko za francouzskou revolucí, která obrodila člověka; a německý Aristoteles, který by chtěl podle našich poměrů napsat svou „Politiku“, by napsal v záhlaví: „Člověk je družné, leč úplně nepolitické zvíře“, ale stát by nemohl vysvětlit správněji, než to už udělal pan Zöpfl, autor „Konstitučního státního práva v Německu“. Stát je podle něho „spolek rodin“, který — dodáváme my — dědičně a vlastnicky patří nejvyšší rodině, nazývané dynastií. Čím plodnější jsou rodiny, tím šťastnější jsou prý lidé, tím větší je stát a tím mocnější je dynastie, pročež prý je také ve vzorně despotickém Prusku na každého sedmého chlapce vypsána prémie padesát říšských tolarů.

Němci jsou tak obezřelí realisté, že všechna jejich přání i jejich nejvzletnější myšlenky nevybočují z rámce jejich šedého života. A jen s touto skutečností a s ničím jiným počítají ti, kdo Němcům vládnou. Také tito pánové jsou realisté, jsou na hony vzdáleni jakémukoli myšlení a jakékoli lidské velikosti, jsou to řadoví důstojníci a venkovští junkeři, ale nemýlí se, mají pravdu: takoví, jací jsou, úplně stačí na to využívat této říše zvířat a vládnout jí, protože zde jako všude vládnout a využívat je jedno a totéž. A když přijímají hold a dívají se svrchu na hemžící se hlavy těchto tupých bytostí, jaká myšlenka by je mohla spíše napadnout než ta, která napadla Napoleona na Berezině? Vypravuje se, že Napoleon ukázal na změť tonoucích a zvolal na svého průvodce: Voyez ces crapauds![b] Tato historka je pravděpodobně vymyšlená, ale přesto je v ní kus pravdy. Jedinou myšlenkou despotismu je pohrdání lidmi, odlidštěný člověk, a tato myšlenka má proti leckterým jiným myšlenkám tu přednost, že je zároveň faktem. Despota vidí lidi vždycky ponížené. Topí se před jeho zraky a pro něho v bahně všedního života, a z tohoto bahna se jako žáby znovu a znovu rodí. Vnucuje-li se toto pohrdání lidmi i člověku, který byl schopen velikých věcí, jako byl Napoleon před svým dynastickým třeštěním, jak by mohl být za tak reálných okolností idealistou docela obyčejný král?

Principem monarchie vůbec je opovrhovaný, opovrženíhodný, odlidštěný člověk; a Montesquieu nemá vůbec pravdu, když pokládá za princip monarchie čest. Pomáhá si tím, že rozlišuje monarchii, despocii a tyranii. Ale to jsou názvy téhož pojmu, nanejvýš jde o odlišné zvyklosti při témž principu. Kde je monarchický princip ve většině, tam jsou lidé v menšině, a kde tento princip neomezeně panuje, tam nejsou lidé. Proč by pak takový člověk, jako je pruský král, který nemá naprosto žádný důvod pokládat svou existenci za problematickou, neměl jednat jen podle svého rozmaru? A jestliže to dělá, co z toho pochází? Úmysly, které si odporují? Nu což, tak z nich nic není. Nemohoucí snahy? Tyto snahy jsou stále ještě jedinou politickou skutečností. Blamáže a ostudy? Existuje jen jediná blamáž, jen jediná ostuda — ztráta trůnu. Dokud je rozmar na svém místě, má pravdu. Tam ať je jak chce vrtkavý, bezhlavý, odsouzeníhodný, stále ještě je dost dobrý, aby vládl lidu, který nikdy nepoznal jiný zákon než zvůli svých králů. Neříkám, že bezhlavý systém a ztráta úcty uvnitř i navenek zůstanou bez následků, nepřejímám ručení za bláznovskou loď; ale tvrdím: tak dlouho bude pruský král mužem své doby, dokud bude zvrácený svět skutečným světem.

Víte, že se tímto člověkem hodně zabývám. Už tehdy, když ještě byl jeho orgánem jen „Berliner politisches Wochenblatt“, poznal jsem, zač stojí a k čemu je povolán. Už při holdu v Královci potvrdil mou domněnku, že teď půjde o čistě osobní věc. Prohlásil své srdce a cit za příští základní zákon svého léna Pruska, svého státu; a skutečně, v Prusku je král systémem. Je jedinou politickou osobou. Ať tak či onak, jeho osobnost určuje systém. Co on dělá nebo co ho nechají dělat, co on si myslí nebo co se mu vkládá do úst, to v Prusku myslí nebo dělá stát. Je tedy skutečně záslužné, že to nynější král tak bez obalu prohlásil.

Lidé se nějakou dobu mýlili jen v tom, že pokládali za důležité, jaká přání a jaké myšlenky král vysloví. To nemohlo na věci nic změnit, protože materiálem monarchie je šosák a monarcha je stále jen králem šosáků; nemůže ani ze sebe, ani ze svých poddaných udělat svobodné, skutečné lidi, dokud obě části zůstávají tím, čím jsou.

Pruský král se pokusil změnit systém s pomocí theorie, kterou jeho otec v tomto smyslu skutečně neměl. Osud tohoto pokusu je znám. Úplně ztroskotal. Samozřejmě. Jestliže jsme dospěli až k světu politických zvířat, nelze už jít dál zpět, ale také nelze jít kupředu, ledaže opustíme základnu tohoto světa a přejdeme k lidskému světu demokracie.

Starý král[c] nechtěl nic výstředního, byl to šosák a vůbec si nedělal nárok na ducha. Věděl, že pro stát služebníků a k jeho ovládání nepotřebuje nic než prozaickou, poklidnou existenci. Mladý král byl čilejší a čipernější, měl mnohem větší mínění o všemohoucnosti monarchy omezeného jen svým srdcem a prostým rozumem. Starý zkostnatělý stát sluhů a otroků se mu protivil. Chtěl mu vdechnout život a celý ho proniknout svými tužbami, city a myšlenkami ; a to přece on, ve svém státě, mohl žádat, když se to mohlo podařit. Odtud všechny ty jeho liberální řeči a výlevy srdce. Ne mrtvý zákon, ale královo překypující živé srdce mělo vládnout všem jeho poddaným. Chtěl uvést do pohybu všechna srdce a všechny hlavy pro tužby svého srdce a pro dávno vysněné plány. A pohyb nastal; ale ostatní srdce netloukla stejně jako jeho, a jakmile ti, kterým vládl, otevřeli ústa, už mluvili o zrušení starého způsobu vlády. Promluvili idealisté, kteří byli tak nestoudní, že chtěli z člověka udělat člověka, a domnívali se, že když král po staroněmecku fantasíruje, smějí oni po novoněmecku filosofovat. V Prusku to ovšem bylo něco neslýchaného. Jednu chvíli se zdálo, že byl starý pořádek věcí postaven na hlavu, nejen to, věci se začaly měnit v lidi, dokonce se objevili lidé se jmény, třebaže uvádět jména není dovoleno ani na zemských sněmech; ale služebníci starého despotismu brzy zarazili tyto neněmecké rejdy. Nebylo těžké zařídit to tak, aby se přání krále horujícího pro slavnou minulost plnou kněží, rytířů a nevolníků dostala do zjevného konfliktu se záměry idealistů toužících po vymoženostech francouzské revoluce, čili konec konců po republice a zřízení svobodného lidstva místo řádu mrtvých věcí. Když se pak tento konflikt dostatečně přiostřil a začal být nepříjemný a prchlivý král se už dost rozčilil, přistoupili k němu služebníci, kteří kdysi tak snadno řídili běh věcí, a prohlásili, že král nečiní dobře, dává-li svým poddaným podnět ke zbytečným řečem, že by pa nebyl s to zvládnout všechny ty lidi, kteří si zvykli mluvit. Také pán všech „zadních Rusů“ se znepokojil nad hnutím v hlavách „předních Rusů“[d] a žádal obnoveni starého pokojného stavu. A tak znovu propadly klatbě všechny tužby a myšlenky lidí o lidských právech a povinnostech, čili nastal návrat ke starému zkostnatělému služebnickému státu, ve kterém otrok mlčenlivě slouží a vlastník půdy a lidí pokud možno mlčky panuje prostřednictvím dobře vychovaného, na slovo poslušného služebnictva. Ani otrok, ani vlastník nemohou otevřeně říci, co chtějí; otrok nemůže říci, že chce být člověkem, a vlastník nemůže říci, že na své půdě nemůže potřebovat člověka. Mlčení je tedy jediné východisko. Muta pecora, prona et ventri oboedientia.[e]

To je jen nepodařený pokus zrušit šosácký stát na jeho vlastní základně: vyústil v to, že celému světu jasně ukázal, že despotismus musí být brutální a nemůže být humánní. Brutální vztah lze udržovat jen brutalitou. A tím končí náš společný úkol — dobře si prohlédnout šosáka a jeho stát. Jistě neřeknete, že přítomnost přeceňuji; a jestliže přece jen nad ní nezoufám, je to jen proto, že její vlastní zoufalá situace mne naplňuje nadějí. A to ani nemluvím o neschopnosti pánů a netečnosti služebníků a poddaných, kteří všechno nechávají běžet, jak se to Pánubohu zlíbí; a přece už to obojí dohromady by stačilo přivodit katastrofu. Upozorňuji Vás jen na to, že odpůrcům šosáctví, zkrátka všem myslícím a všem trpícím lidem se začaly otvírat oči, což dříve nebylo nijak možné, a že dokonce i systém pasivního rozplozování starých poddaných denně získává nováčky do služeb novému lidstvu. Ale systém průmyslu a obchodu, systém vlastnictví a vykořisťování lidí vede ještě rychleji než rozmnožování obyvatelstva k roztržce uvnitř nynější společnosti, k roztržce, kterou starý systém není s to vyléčit, protože vůbec neléčí a netvoří, nýbrž jen existuje a požívá. Existenci trpícího lidstva, které myslí, a myslícího lidstva, které je utlačováno, nemůže však pasivní a bezmyšlenkovitě požívající zvířecí svět šosáctva ani požít, ani strávit.

Naším úkolem je ukázat tento starý svět v pravém světle a splnit positivní úkol — vytvořit nový svět. Čím více času popřejí události myslícímu lidstvu, aby se rozmyslilo, a trpícímu lidstvu, aby se sdružilo, tím dokonalejší vstoupí do světa produkt, který přítomnost chová ve svém lůně.

__________________________________

Poznámky:

a — daným stavem. (Pozn. red.)

b Podívejte se na ty ropuchy! (Pozn. red.)

c Bedřich Vilém III. (Pozn. red.)

d Slovní hříčka „předními Rusy“ — Vorderrussen nazývá Marx Prusy (latinsky „Borussen“); pánem „zadních Rusů“ je míněn car Mikuláš I. (Pozn. red.)

e Němý dobytek, schýlený k zemi a poslušný žaludku. (Pozn. red.)