Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v Anglii

Zemědělský proletariát

Již v „Úvodu“ jsme viděli, jak zároveň s maloburžoasií a dřívějším slušným životním postavením dělníků byli zničeni i drobní rolníci, protože dosavadní spojení průmyslové a zemědělské práce se rozpadlo, opuštěná políčka byla sloučena v rukou velkých pachtýřů a drobní rolníci byli vytlačeni konkurenční převahou velkých hospodářství. Nebyli už jako dosud sami vlastníky půdy nebo nájemci, museli se vlastního hospodaření vzdát a vstoupit do služby k velkým pachtýřům a statkářům jako čeledíni. Po určitou dobu bylo toto postavení sice horší než dříve, ale přece jen snesitelné. Rozvoj průmyslu nejdříve stačil vyrovnávat růst obyvatelstva, ale potom se průmyslový pokrok začal poněkud zpomalovat a neustálé zdokonalování strojů nedovolovalo průmyslu absorbovat celý přebytek pracujícího obyvatelstva ze zemědělských oblastí. Od té chvíle se začala i v zemědělských krajích objevovat bída, která až dosud existovala jen v továrních obvodech a i tam jen občas. K tomu ještě asi v téže době skončila pětadvacetiletá válka s Francií; omezení výroby v krajích, kde se bojovalo, přerušení dovozu a nutnost zásobovat britskou armádu ve Španělsku vyvolaly umělý rozmach britského zemědělství a současně odčerpaly z trhu práce množství pracovních sil. Toto omezení dovozu, nutnost vyvážet a nedostatek dělníků teď naráz odpadly a nutným důsledkem toho byla, jak říkají Angličané, agricultural distress, zemědělská bída. Pachtýři museli své obilí prodávat lacino, a mohli proto platit jen nízké mzdy. Aby se ceny obilí udržely, schválil parlament roku 1815 obilní zákony, které zakazovaly dovoz obilí na tak dlouho, dokud cena pšenice nepřekročí 80 šilinků za kvarter. Později byly tyto — ovšem marné — zákony ještě víckrát měněny, ale to bídu zemědělských krajů nijak nezmírnilo. Dosáhly jedině toho, že se nemoc, která by se byla při svobodné zahraniční konkurenci stala akutní a byla by měla své krise, změnila v nemoc chronickou, jež rovnoměrně, ale tím tíživěji doléhala na zemědělské dělníky a zhoršovala jejich postavení.

V prvních dobách po vzniku zemědělského proletariátu se tu vytvořil patriarchální poměr, který se v průmyslu právě rozpadl — týž poměr mezi sedlákem a jeho čeledíny, jaký dnes ještě skoro všude existuje v Německu. Pokud tu byl takový poměr, bída mezi dělnictvem nebyla tak velká a častá; čeledíni sdíleli osud pachtýřů a ti je propouštěli, jen když nebylo zbytí. Teď se to však změnilo. Skoro všechna čeleď jsou nádeníci a pachtýři je zaměstnávají, jen když je potřebují, takže jsou často po celé týdny, zvláště v zimě, vůbec bez práce. Při patriarchálním poměru, kdy čeledíni s rodinami bydleli v pachtýřově dvoře a jejich děti tam vyrůstaly, kdy tedy pachtýř samozřejmě hleděl zaměstnat na svém hospodářství dorůstající generaci a nádeníci byli výjimkou, a ne pravidlem, byl na každém statku větší počet pracovních sil, než bylo, přísně vzalo, nutné. Proto také bylo v zájmu pachtýřů tento poměr zrušit, čeledína ze dvora vypudit a udělat z něho nádeníka. K tomu došlo skoro všeobecně koncem dvacátých let tohoto století, a následek toho byl, že až dosud latentní — abychom užili výrazu z fysiky — „přebytek“ obyvatelstva se uvolnil, mzda klesla a chudinská daň obrovsky vzrostla. Od té doby se staly zemědělské obvody hlavními středisky trvalého pauperismu, stejně jako tovární obvody středisky periodického pauperismu, a veřejná moc musela v první řadě přetvořit chudinské zákony, aby byla s to čelit den ze dne rostoucímu zbídačování venkovských obcí. Kromě toho, jak se rozmáhal systém hospodaření ve velkém, zaváděly se mlátičky a jiné zemědělské stroje, začalo se na polích hojně používat ženské a dětské práce (to se stalo tak všeobecným zjevem, že následky této práce teď vyšetřuje zvláštní úřední komise), a tím také přišlo na venkově spousta dělníků o práci. Vidíme tedy, jak si i tady razí cestu systém průmyslové výroby tím, že se hospodaří ve velkém, ruší se patriarchální poměr — který je právě tady tak důležitý — a zavádějí se stroje, pára, práce žen a dětí, a jak se tím i poslední, nejstabilnější vrstva pracujícího lidstva strhává do revolučního hnutí. Ale čím déle si zemědělství udržovalo svou stabilitu, tím větší tíhou dopadlo nyní břemeno na dělníka, tím mocněji se tu projevila desorganisace staré sociální struktury. Najednou vystoupilo na světlo boží „přebytečné obyvatelstvo“ a nebylo možné odstranit je — tak jako v průmyslových oblastech — zvýšenou výrobou. Zakládat nové továrny je vždycky možné, jen když jsou odběratelé na výrobky, ale nová půda se stvořit nedala. Obdělávání ladem ležících obecních pozemků bylo příliš riskantní spekulací, a proto se sem ani po uzavření míru nehrnulo mnoho kapitálu. Nezbytným důsledkem toho bylo, že vzájemná konkurence dělníků se vystupňovala na nejvyšší míru a mzda klesla na minimum. Pokud existoval starý chudinský zákon, dostávali dělníci podporu z chudinské pokladny; tím ovšem mzda ještě více klesala, protože pachtýři se teď snažili přesunout co největší část výdajů na chudinskou pokladnu. Zvýšení chudinské daně, beztak nezbytné vzhledem k „přebytečnému“ obyvatelstvu, stalo se nyní daleko naléhavějším a vyžádalo si vydání nového chudinského zákona, o kterém ještě budeme mluvit. Tím se však situace nezlepšila. Mzda nestoupla, „přebytečné“ obyvatelstvo nezmizelo a krutost nového zákona jen do krajnosti rozhořčila lid. I chudinská daň, která z počátku klesla, dosáhla za několik málo let zase stejné výše jako dříve. Jediným výsledkem bylo, že místo dřívějších tří až čtyř milionů polozbídačelých lidí byl tu nyní milion úplně zbídačelých lidí, ostatní pak zůstali dál napůl zbídačelí, jenže nedostávali podporu. Bída zemědělských krajů každým rokem vzrůstá. Lidé žijí v největší chudobě, celé rodiny se musí protloukat se 6, 7 nebo 8 šilinky týdně a někdy nemají ani to. Poslechněme si, jak jeden liberální člen parlamentu líčil už roku 1830 situaci tohoto obyvatelstva:

„Anglický rolník“ (tj. zemědělský nádeník) „a anglický nuzák — to jsou synonyma. Jeho otec byl nuzák a mléko jeho matky nemělo výživnost; od dětství dostával špatné jídlo a nikdy se nenajedl dosyta, a i nyní, když zrovna nespí, mučí ho skoro pořád hlad. Je oblečen jen napolo, topiva má právě tak na uvaření skrovného jídla, a tak zima a mokro jsou jeho stálými hosty a opouštějí ho jen, když je venku teplo. Je ženat, ale nezná manželských a otcovských radostí. Jeho žena a děti jsou hladové, jen zřídka jim není zima, často jsou churavé a bezmocné, stále ustarané a skleslé jako on sám, jsou samozřejmě chtivé, sobecké a ukřičené. Proto, jak o tom sám mluví, už jen pohled na ně se mu protiví (hates the sight of them) a on se vrací do své chajdy jen proto, že ho přece jen trochu víc chrání před deštěm a větrem než křoví. Měl by svou rodinu živit, ale nemůže. To vede k tomu, že začne žebrat, provádět všelijaké ničemnosti a nakonec je z něho dokonalý lotr. I kdyby chtěl, neměl by dost odvahy, aby se stal jako někteří energičtější příslušníci jeho třídy pytlákem nebo podloudníkem ve velkém, krade jen příležitostně a učí své děti lhát a krást. Jeho ponížené a podlízavé chování k bohatým sousedům dokazuje, že s ním jednají hrubě a podezíravě; proto se jich bojí a nenávidí je, ale nikdy jim neublíží. Je skrz naskrz zkažený, příliš utlačený a ponížený, a tak v sobě už nemá ani sílu zoufalství. Jeho bědný život je krátký, reumatismus a záducha ho přivedou do robotárny, kde vydechne naposled, nemaje ani, nač pěkného by vzpomínal, a udělá místo jinému nešťastniku, který žije a zemře stejně jako on.“

Autor dodává, že kromě této kategorie zemědělských nádeníků je ještě druhá, která je o něco energičtější a stojí fysicky, intelektuálně i mravně na vyšším stupni; to jsou ti, kteří sice žijí stejně bídně, ale kteří se nenarodili v tomto prostředí. Mají větší smysl pro rodinu, ale jsou to podloudníci a pytláci, kteří mají často krvavé srážky s hajnými a celníky na pobřeží a často pobývají ve vězení, kde zatrpknou ještě víc vůči společnosti. Bohaté nenávidí úplně stejně jako první kategorie. A nakonec uzavírá:

„Ze zdvořilosti (by courtesy) se tato třída nazývá ‚čacké anglické rolnictvo‘ (bold peasantry of England, podle Shakespeara)“[a].

Tento popis platí pro většinu nádeníků v zemědělských obvodech dodnes. „Times“ poslaly v červnu 1844 do těchto krajů dopisovatele, aby podal zprávu o postavení této kategorie, a jeho zpráva úplně souhlasí s uvedeným popisem. V některých krajích nebyla mzda vyšší než 6 šilinků týdně, tedy o nic vyšší než v mnohých německých krajích, ačkoli ceny všech životních potřeb jsou v Anglii nejméně dvojnásobné. Snadno si lze představit, jak vypadá život těchto lidí. Strava špatná a skrovná, šaty roztrhané, obydlí těsné a ubohé — malé, bídné chatrče bez veškerého pohodlí; pro mladé lidi noclehárny, kde muži a ženy nejsou téměř odděleni, což přímo vyzývá k nelegitimnímu styku. Několik dnů v měsíci bez práce stačí tyto lidi uvrhnout do nejhorší bídy. Jestě ke všemu se nemohou organisovat, aby udrželi mzdy na určité výši, protože bydlí isolovaně; když některý odmítne pracovat za nízkou mzdu, najdou se tucty nezaměstnaných a lidí z chudobinců, kteří jsou vděčni za sebemenší výdělek, a tomu, kdo se zdráhal přijmout práci, odepře jako lenochovi a povaleči chudinská správa jakoukoli jinou podporu než nenáviděný chudobinec. Vždyť v chudinské správě zasedají pachtýři, a jedině od nich nebo od jejich sousedů a přátel stejného stavu může dělník dostat práci. A to nejsou jen náhodné zprávy z určitého zemědělského obvodu v Anglii, naopak, stejně velká bída je na jihu i na východě, na severu i na západě. Postavení dělníků v Suffolku a Norfolku je úplně stejné jakov Devonshiru, Hampshiru a Sussexu, mzda v Dorsetshiru a Oxfordshiru je stejně nízkájako v Kentu a Surrey, Buckinghamshiru a Cambridgeshiru.

Zvlášť krutým barbarstvím proti zemědělskému proletariátu jsou honební zákony, které jsou v Anglii tak přísné jako nikde jinde, ačkoli zvěře je tam víc než dost. Anglický rolník vidí podle starého mravu a zvyku v pytlačení jen zcela přirozený, ušlechtilý projev odvahy a smělosti, a křiklavý rozdíl mezi vlastní bídou a „car tel est notre plaisir“[b] lorda, který pro svoje soukromé potěšení chová tisíce zajíců a pernaté zvěře, vybízí ho k tomu ještě víc. Klade oka, občas i nějaký kus zvěře zastřelí — vždyť lordu to v podstatě neuškodí, má toho víc než dost, a pro něho to znamená pečeni pro hladovou rodinu. Když ho chytnou, jde do vězení, opakuje-li se to, je nejméně na sedm let deportován. Tyto přísné tresty zaviňují časté krvavé srážky s hajnými, které mají rok co rok za následek několik vražd. Povolání hajného je tak nejen nebezpečné, ale pokládá se i za nečestné a ponižující. Loni si dva hajní raději prohnali kulkou hlavu, než by dál konali své zaměstnání. Za tuto „levnou“ cenu si velkostatkářská šlechta kupuje ušlechtilou zábavu honitby — ale co na tom šlechetným „lords of the soil“[c] záleží? Je-li na světě o několik přebytečných lidí více nebo méně, to je přece jedno, a kdyby honební zákon vyhubil třeba i polovinu „přebytečných“, aspoň by se zbylé polovině lépe vedlo — tak uvažuje lidumilný anglický boháč.

Ale třebaže podmínky venkovského života, navzájem oddělená bydliště, neměnné prostředí a zaměstnání, a proto i myšlení, jsou jakémukoli vývoji rozhodně nepříznivé, nese chudoba a bída i tady své ovoce. Průmysloví dělníci a horníci brzy překonali první stupeň oposice proti sociálnímu stavu, bezprostřední vzpouru jednotlivce, která se projevuje zločinem; zato rolníci trčí u tohoto prvního stadia ještě dnes. Jejich oblíbenou metodou sociálního boje je žhářství. V zimě roku 1830—1831, která následovala po červencové revoluci, stalo se toto zakládání požárů po prvé všeobecným zjevem. Už předtím počátkem října vznikly nepokoje v Sussexu a v sousedních hrabstvích, a to pro zesílení pobřežní policie (čímž bylo ztíženo podloudnictví a pobřeží bylo — podle slov jednoho pachtýře — zruinováno), dále pro změny chudinského zákona, pro nízké mzdy a zavádění strojů, a rozšířily se na celý kraj. V zimě tedy hořely pachtýřům stohy obilí a sena na polích, ba i stodoly a chlévy pod okny. Skoro každé noci vzplanulo několik takových požárů a šířilo zděšení mezi pachtýři a statkáři. Pachatele se skoro nikdy nepodařilo dopadnout a lid přičítal tyto ohně mythické osobě, kterou nazýval „Swing“. Boháči si lámali hlavu, kdo by ten „Swing“ mohl být, kde se bere taková zuřivost mezi chuďasy venkovských obvodů; na velkou hybnou sílu, nouzi, útlak, pomyslil jen málokdo — přímo v zemědělských obvodech jistě nikdo. Od toho roku se požáry opakovaly každou zimu, jež je pro nádeníky obdobím hladu a bídy. V zimě roku 1843—1844 byly opět mimořádně časté. Mám tu několik čísel časopisu „Northern Star“ z oné doby a každé číslo přináší řadu zpráv o založení požáru s udáním pramenů. Čísla tohoto týdeníku, která v dále uvedeném seznamu chybějí, sice nemám po ruce, ale jistěže i v nich je uvedena celá řada dalších případů. Všechny případy beztak nemůže takový list uvést. „Northern Star“ z 25. listopadu 1843: dva případy, píše i o několika dřívějších. — „Northern Star“ z 16. prosince: V Bedfordshiru už čtrnáct dní všeobecné vzrušení pro četné požáry, každé noci jich vypukne několik. V posledních dvou dnech vyhořely dva velké nájemné dvory. V Cambridgeshiru čtyři velké nájemné dvory, v Hertfordshiru jeden a kromě toho ještě patnáct požárů v různých krajích. — 30. prosince: V Norfolku jeden požár, v Suffolku dva, v Essexu dva, v Hertsu tři, v Cheshiru jeden, v Lancashiru jeden, v Derby, Lincolnu a na jihu dvanáct požárů. — 6. ledna 1844 celkem deset; 13. ledna sedm, 20. ledna čtyři požáry. Od té doby byly hlášeny průměrně tři až čtyři požáry za týden, a to nejen do jara jako dříve, ale až do července a srpna. Že se pak s blížící se zimou 1844—1845 tento druh zločinu ještě víc rozmáhá, dosvědčují anglické noviny, které jsem zatím dostal, i zprávy v německém tisku.

Co říkáte, milí čtenáři, těmto poměrům na klidném, idylickém anglickém venkově? Je to sociální válka nebo ne? Je to přirozený, natrvalo možný stav? A přece jsou tu pachtýři a statkáři stejně hloupí a zabednění, stejně slepí ke všemu, co jim přímo neplní kapsy penězi, jako továrníci v průmyslových obvodech a buržoasie vůbec. Jestliže továrníci slibují svým dělníkům, že všechnu spásu mohou čekat od zrušení obilních zákonů, slibují statkáři a většina pachtýřů svým dělníkům nebe na zemi, budou-li zákony zachovány. Ale ani tady, ani tam se bohatym nedari ziskat dělniky pro svého koníčka. Stejně jako továrním dělníkům je i zemědělským nádeníkům úplně jedno, zda budou obilní zákony odstraněny či zachovány. Přesto je tato otázka pro obě strany velmi důležitá. Zrušením obilních zákonů se totiž svobodná konkurence, nynější spo1ečenské hospodářství vůbec vystupňuje do krajnosti; všechen další rozvoj v mezích daných vztahů skončí a jediným možným pokrokem bude pak radikální přeměna sociálního řádu. Pro zemědělské dělníky to má ještě další význam. Uvolnění dovozu obilí způsobuje — jak, to zde nemohu rozvádčt — emancipaci pachtýřů od velkostatkářů, jinými slovy, přeměnu toryovských pachtýřů v liberální. Pro to už řádně připravila půdu Liga proti obilním zákonům, což je její jediná zásluha. Stanou-li se však pachtýři liberály, tj. uvědomělými buržoy, stanou se nádeníci nutně chartisty a socialisty, tj. uvědomělými proletáři. Jedno vyplývá z druhého. A že už dnes začíná mezi zemědělským proletariátem nové hnutí zapouštět kořeny, dokazuje schůze, kterou v říjnu 1844 svolal liberální velkostatkář hrabě Radnor v Highworthu, kde má své statky, aby tu prosadil resoluci proti obilním zákonům: dělníci, naprosto lhostejní k těmto zákonům, žádali pro sebe docela něco jiného, totiž malé kousky půdy za levné pachtovné, a řekli hraběti Radnorovi do očí různé trpké pravdy. — Tak proniká hnutí dělnické třídy i do odlehlých, zaostalých, duševně mrtvých zemědělských krajů a při bídě, která tam panuje, zapustí tam velmi brzy kořeny a rozvine se stejně bezpečně jako v továrních obvodech.

Pokud jde o náboženské cítění zemědělských nádeníků, je jistě větší než u průmyslových dělníků, ale s církví jsou na štíru — v těchto oblastech jsou totiž skoro jen přívrženci anglikánské církve. Jistý dopisovatel „Morning Chronicle“, který píše pod značkou: „Jeden, který si hvízdal za pluhem[d], podává zprávu o své cestě zemědělskými kraji a vypráví mimo jiné o své rozmluvě s několika nádeníky cestou z kostela:

„Ptal jsem se jednoho z nich, zda ten, který dnes kázal, je jejich duchovní — yes, blast him [ano, čert ho vem], je to náš velebníček, pořád jen žebrá a co ho znám, vždycky žebral. (Bylo to totiž kázání ve prospěch misií.) — A co já ho znám, taky, dodal druhý, nikdy jsem neviděl velebníčka, který by nežebral na to nebo na ono. — Ano, přidala se jedna žena, která právě vyšla z kostela, jen se podívejte, jak jsou mzdy pořád menší, a koukněte se na ty bohaté povaleče, co k nim velebníčci chodí jíst a pít a na hony. Pánbůh mě netrestej, ale to půjdem raději do robotárny umřít hlady, než bychom platili na velebníčky, co jdou obracet pohany. — A proč, povídá jiná, tam nepošlou flanďáky, co celé dny vřískají v kostele v Salisbury, a pro nikoho než pro holé kamení? Proč ti nejdou mezi pohany? — Ti nepůjdou, povídá první stařík, s kterým jsem začal rozhovor, protože jsou bohatí, ti mají půdy ažaž, potřebujou peníze, aby se mohli zbavit chudých velebníčků; já vím, co chtějí, na to je moc dlouho znám. — Ale přátelé, ptal jsem se, copak chodíte z kostela vždycky takhle roztrpčeni na kazatele? Proč tam tedy vůbec chodíte? — Proč tam chodíme? odpověděla žena, protože musíme, když nechceme všechno ztratit, práci a všecko, prostě musíme. — Později jsem viděl, že když chodili do kostela, měli určité malé výhody, dostali dříví na topení a kousek políčka na brambory, zaplatit ovšem museli.“

Po vylíčení jejich chudoby a nevědomosti končí náš dopisovatel:

„A nyní směle tvrdím, že postavení těchto lidí, jejich chudoba, jejich nenávist k církvi, jejich vnější povolnost a vnitřní hořkost proti církevním hodnostářům je ve všech anglických venkovských obcích pravidlem a opak jen výjimkou.“

Jestliže nám rolnictvo vlastní Anglie názorně ukazuje, jaké následky má četný zemědělský proletariát při velkostatcích pro stav venkovských obcí, můžeme ve Walesu pozorovat úpadek malých pachtýřů. Jestliže anglické venkovské obce reprodukují protiklad mezi proletáři a velkokapitalisty, úděl waleských rolníků odpovídá postupujícímu úpadku maloburžoasie ve městech. Ve Walesu jsou většinou jen malí pachtýři a ti nejsou s to prodávat své zemědělské produkty tak levně a s takovým ziskem jako velcí angličtí pachtýři, kteří jsou na tom daleko lépe a s nimiž malí waleští pachtýři konkurují na témž trhu. K tomu ještě nutno uvážit, že půda na mnoha místech dovoluje jen chov dobytka, který je méně výnosný, a pak také že Walesané jsou už pro svou odlišnou národnost, na které velmi lpí, ještě konservativnější než angličtí pachtýři. Hlavně je však vzájemná konkurence, konkurence s anglickými sousedy a z toho plynoucí zvýšení pachtovného tak vyčerpalo, že se sotva drží nad vodou. A protože nechápou pravou příčinu svého bídného postavení, hledají ji v různých maličkostech, jako ve vysokém mýtném a pod. Mýto sice brzdí rozvoj zemědělství a obchodu, ale každý, kdo si propachtovává půdu, s ním počítá jako se stálým břemenem, takže je vlastně platí pozemkový vlastník. K tomu ještě pachtýře nesmírně popudil nový chudinský zákon, protože i jim stále hrozí, že přijdou na žebráckou hůl. V únoru 1843 propukla nespokojenost waleských rolníků v nepokojích známých pod jménem „Rebekka“. Muži si oblékli ženské šaty, začernili si obličeje a vrhali se v silných ozbrojených tlupách na brány, které se v Anglii stavějí místo mýtních závor, rozbíjeli je za nadšeného jásotu a střelby, demolovali i domky výběrčích, psali výhružné dopisy podepsané vybájenou „Rebekkou“ a jednou dokonce přepadli chudobinec v Caermarthenu. Když bylo později povoláno vojsko a zesílena policie, zaváděli je neobyčejně obratně na falešnou stopu. Zatím co vojsko, před nímž se se všech kopců ozývala znamení trubkami, táhlo jedním směrem, demolovali za jeho zády mýtní brány; když pak byly oddíly příliš zesíleny, začaly se vyskytovat jednotlivé požáry, ba i vražedné přepady. Jako vždy, znamenaly tyto těžší zločiny konec hnutí. Mnozí toho nechali ze znechucení, jiní ze strachu, a klid se obnovil sám sebou. Vláda vyslala komisi, která měla celou záležitost i její příčiny vyšetřit, a tím všechno skončilo. Bída rolníků trvá dál, a ježto za současných sociálnich poměrů může jedině vzrůstat, ale nemůže jí ubývat, způsobí jednou vážnější věci, než byly tyto humorné rebekkovské maškarády.

Jestliže jsme v Anglii viděli výsledky systému hospodaření ve velkém, ve Walesu výsledky systému drobných pachtů, vidíme v Irsku důsledky rozkouskování půdy. Převážná většina irského obyvatelstva se skládá z malých pachtýřů najímajících ubohou hliněnou chatrč s jednou místností a políčko na brambory, které jim právě tak stačí, aby v zimě nezemřeli hlady. Protože je mezi těmito malými pachtýři velká konkurence, je pachtovné neslýchaně vysoké, dvakrát, třikrát až čtyřikrát vyšší než v Anglii. Každý zemědělský nádeník touží totiž být pachtýřem, a třebaže je půda už tak rozkouskovaná až běda, přesto se ještě na mnoho zemědělských nádeníků nedostane. Ačkoli ve Velké Britannii je obděláno 32 milionů akrů půdy a v Irsku jen 14 milionů akrů, ačkoli Velká Britannie vyrábí ročně zemědělské produkty v ceně 150 milionů liber št. a Irsko jen v ceně 36 milionů liber št., je v Irsku o 75.000 zemědělských dělníků víc než na sousedním ostrově.[e] Z tohoto nesmírného nepoměru vyplývá, jak obrovská konkurence musí být v Irsku v poptávce po půdě, a navíc je třeba si připomenout, že už britští zemědělští dělníci žijí v krajní bídě. Výsledkem této konkurence je ovšem tak vysoké pachtovné, že pachtýři na tom nejsou o mnoho lépe než nádeníci. A tak irský lid drtí krutá bída, z níž se za daných sociálních poměrů nemůže vymanit. Lidé žijí v nejubožejších chatrčích z hlíny, které se sotva hodí za chlévy, v zimě se tak tak protlučou — nebo jak to vyjadřuje uvedená zpráva, na třicet týdnů v roce mají brambor, aby se do polosyta najedli, a na zbývajících 22 týdnů nemají zhola nic. Když k jaru zásoba dochází anebo brambory už klíčí a nedají se jíst, odchází žena s dětmi na žebrotu a s čajovým kotlíkem v ruce projde celý kraj, kdežto muž, když skončí sadbu, jde za výdělkem buď někde v okolí, nebo do Anglie a na sklizeň bramborů se vrátí zase k rodině. Tak žije devět desetin irských venkovanů. Jsou chudí jako kostelní myši, oblékají se do nejubožejších hadrů a jsou tak zaostalí, jak je to jen možné v polocivilisované zemi. Podle uvedené zprávy žije z 81/2 milionu obyvatel 585.000 otců rodin v úplné bídě (destitution), a podle jiných pramenů, jež uvádí šerif Alison[f], je v Irsku 2,300.000 lidí, kteří nemohou žít bez veřejné nebo soukromé podpory; tudíž 27 % obyvatelstva jsou žebráci!

Příčinou této bídy jsou současné sociální poměry, hlavně konkurence, která tu na sebe bere jinou formu, formu rozkouskování půdy. Hledaly se pracně všelijaké jiné příčiny; tvrdilo se, že bídou je vinen poměr pachtýře k vlastníku půdy, který pronajímá své pozemky ve velkých kusech pachtýřům a ti zase podpachtýřům a pod-podpachtýřům, takže mezi vlastníkem a tím, kdo na půdě opravdu hospodaří, je často až deset takových prostředníků. Tvrdilo se dále, že veškerou bídou je vinen vskutku hanebný zákon, který dává velkostatkáři právo, nezaplatí-li ten, kdo si od něho půdu přímo propachtoval, vypovědět skutečného hospodáře, třebaže ten svému pronajimateli zaplatil. To však vytváří jen formu, v níž se bída projevuje. Dejte malým pachtýřům půdu, na které hospodaří, a jaký bude výsledek? Většinu z nich políčko neuživí, i když nebudou muset platit pachtovné, a zlepší-li se snad něco, stálý a rychlý vzrůst obyvatelstva způsobí, že za několik let bude zase všechno, jak bylo. Těm, kteří budou žít v lepších podmínkách, vyrostou pak děti, které nyní z bídy a nedostatku umírají v útlém dětství. Jiní zase říkali, že bídou lidu je vinen nestoudný útlak Angličanů. Beze sporu nese vinu na tom, že se bída dostavila o něco dříve, ale vyvolat ji nemohl. Další uvádějí jako příčinu protestantskou státní církev, vnucenou katolickému národu; ale rozdělte Irům to, co jim anglikánská církev bere, a nebude toho ani dva tolary na hlavu. Desátky jsou beztoho daní z pozemkového majetku, ne z pachtů, ačkoli je pachtýř platíval; nyní po komutačním zákonu z roku l838[120a] platí desátky přímo vlastník pozemku, ale přirazí si je k pachtovnému, takže na tom pachtýř není o nic lépe. A tak se uvádí ještě spousta jiných příčin, právě tak málo přesvědčivých. Chudoba je nutným výsledkem nynějších sociálních zařízení, a mimo ně můžeme hledat jen příčinu té či oné formy, v jaké se chudoba jeví, ne však příčinu pro chudobu samu. Že se však chudoba v Irsku projevuje právě tak a ne jinak, to způsobuje národní povaha lidu a jeho historický vývoj. Irové jsou celým svým charakterem příbuzní románským národům, Francouzům a hlavně Italům. Záporné stránky této národnosti jsme už charakterisovali slovy Carlylovými dříve. Poslechněme si nyní jednoho Ira, který je alespoň blíže pravdě než Carlyle — ten příliš straní všemu germánskému:

„Jsou těkaví a přesto lhostejní (indolent), bystří, ale nedovedou držet jazyk za zuby, jsou prchlí, netrpěliví a neprozíraví; instinktivně stateční, velkomyslní, ale málo rozvážliví; rychle se mstí a rychle odpouštějí, rychle uzavírají přátelství a rychle je ruší; hojně obdařeni nadáním, ale skrovně úsudkem.“[g]

U Irů úplně převládá cit a vášeň, rozum se jim musí podřizovat. Jejich smyslná, vznětlivá povaha nepřipustí, aby se u nich rozvíjela rozvaha a klidná, vytrvalá činnost. Takoví lidé se vůbec nehodí pro průmysl, jak se nyní provozuje. Proto se také Irové drží zemědělství, a to toho nejprimitivnějšího. U malých parcel, které tu byly odedávna a nevznikly uměle rozdrobením celých statků[h] jako ve Francii a na Rýně, nebylo ani pomyšlení na investování kapitálu do meliorace půdy. A tak by bylo podle Alisonova odhadu třeba 120 milionů liber št., aby půda v Irsku dosáhla alespoň té nijak vysoké plodnosti, jakou má půda v Anglii. Angličtí přistěhovalci, kteří by byli mohli zvýšit kulturní úroveň irského lidu, spokojili se s jeho nejbrutálnějším vykořisťováním. Zatím co Irové svým přistěhovalectvím vnesli mezi anglický národ kvas, který v budoucnu přinese ovoce, má Irsko věru málo zač vděčit Anglii.

Snaha Irů vymanit se z dnešního úpadku se projevuje jednak zločiny, které tu jsou ve venkovských obvodech na denním pořádku, hlavně na jihu a na západě, a jsou to skoro vesměs vraždy přímých nepřátel — velkostatkářských agentů nebo jejich poslušných přisluhovačů, protestantských vetřelců, velkopachtýřů, kteří získali majetek tím, že vyhnali stovky rodin z bramborových políček atd.; jednak se tato snaha projevuje v agitaci pro „repeal“[121]. Po tom, co jsme uvedli, je jasné, že nevzdělaní Irové musí vidět své nejbližší nepřátele v Angličanech, a prvním krokem vpřed je pro ně dosažení národní samostatnosti. Stejně jasné však je, že chudobu nemůže odstranit žádný „repeal“; může se jím nanejvýš dokázat to, že příčinu irské bídy, která se nyní zdá mimo hranice národa, je nutno hledat doma. Je-li uskutečnění „repealu“ nutné k tomu, aby Irové tento fakt pochopili, nechci rozhodovat. Až dosud neměl ani chartismus, ani socialismus v Irsku valný úspěch.

Tím končím své poznámky o Irsku; vždyť agitace pro „repeal“ roku 1843 a O‘Connellův proces způsobily, že irská bída je v Německu čím dál tím víc známa.

Sledovali jsme tedy proletariát britských ostrovů ve všech odvětvích jeho činnosti a všude jsme našli nouzi a bídu, všude naprosto nelidské životní podmínky. Viděli jsme, jak s proletariátem vzniká, roste, šíří se a organisuje nespokojenost; viděli jsme otevřené krvavé i nekrvavé boje proletariáru proti buržoasii. Zkoumali jsme zásady, které určují osud, naděje a obavy proletářů, a shledali jsme, že není naděje na zlepšení jejich postavení. Měli jsme tu a tam příležitost pozorovat, jak se buržoasie chová k proletariátu, a shledali jsme, že myslí jen na sebe, že jde jen za vlastními výhodami. Abychom přesto nebyli nespravedliví, všimněme si poněkud blíže, jak si buržoasie počíná.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a E. G. Wakefield, M. P., „Swing unmasked, or the Cause of Rural Incendiarism“. London 1831 — Pamphlet [E. G. Wakefield, člen parlamentu, „Odhalený Swing (viz dále v textu - pozn. upravovatele) aneb příčiny žhářství na vesnici“, Londýn 1831. — Brožura. — Uvedené citáty jsou na str. 9—13. Pasáž týkající se starého chudinského zákona, který byl tehdy ještě v platnosti, je vypuštěna.

b — doslova: „protože to je naše potěšení“, přeneseně: svévolný vrtoch. (Pozn. red.)

c — „pánům půdy“, tj. vrchnosti. (Pozn. red.)

d Pseudonym Alexandra Somervilla. (Pozn. red.)

e Zpráva o Irsku, předložená komisí pro chudinský zákon. Zasedání parlamentu z roku 1837.

f „Zásady populace“, II. díl.

g „The state of Ireland“, London 1807, 2nd edition 1821 — Pamphlet. [„Situace Irska“. Londýn 1807, 2. vydání 1821. — Brožura.]

h (1892) Omyl. Malozemědělství zůstávalo od středověku převládající formou obdělávání půdy. Drobné zemědělské usedlosti byly tedy již před revolucí. Revoluce změnila pouze jejich vlastnictví; vzala je feudálním pánům a přenesla je přímo či nepřímo na rolníky. (Engelsova pondmka k německému vydání roku 1892.)

120aTithe Commutation Act“ [zákon o přeměně desátků] z roku 1838 snížil dřívější desátek o čtvrtinu a zbytek proměnil v rentu, kterou měl sice platit vlastník půdy (landlord), ale kterou stejně započítával do pachtovného. Zákon byl výsledkem několikaletého urputného boje katolického obyvatelstva irského venkova proti placení desátků anglikánským kněžím.

121 Po potlačení irského povstání z roku 1798 byla Irsku anglickou vládou vnucena anglo-irská unie. Unie, která vstoupila v platnost 1. ledna 1801, zničila poslední stopy irské autonomie a zrušila irský parlament. Požadavek zrušení unie (Repeal of Union) se stal od 20. let XIX. století nejpopulárnějším heslem v Irsku; roku 1840 bylo založeno sdružení repealistů.