Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx, Bedřich Engels
Svatá rodina aneb Kritika kritické Kritiky

Kapitola pátá

Kritická kritika jako kupčík tajnostmi
aneb
kritická kritika v podobě pana Szeligy


„Kritická kritika“ ve vtělení Szeliga-Višnu nám podává apotheosu „Tajností pařížských“. Eugène Sue je prohlašován za „kritického kritika“. Až se to doví, může zvolat jako Molièrův bourgeois gentilhomme[a]:

„Přisámbůh, přes čtyřicet let mluvím prózou a ani o tom nevím: jsem vám velice zavázán, že jste mi to řekl.“[22]

Pan Szeliga předesílá své kritice estetický prolog.

„Estetický prolog“ vysvětluje všeobecný význam „kritického“ eposu a zejména „Tajností pařížských“ takto:

„Epos vytváří myšlenku, že přítomnost o sobě není nic, ba ani pouze“ — nic, ba ani pouze! — „věčné rozhraní mezi minulostí a budoucností, nýbrž“ — nic, ba ani pouze, nýbrž — „nýbrž trhlina, dělící nesmrtelnost od pomíjejícnosti, kterou je nutno stále znovu spojovat... V tom je všeobecný význam ‚Tajností pařížských‘.“

„Estetický prolog“ dále tvrdí, že „kritik, chce-li, může být i básníkem“.

Celá kritika páně Szeligova toto tvrzeni dokáže. Je to samé „básnění“.

Je to i výtvor „svobodného umění“ v tom smyslu, jak je určuje „estetický prolog“, tj. „vynalézá něco úplně nového, co tu ještě absolutně nikdy nebylo“.

Je to konečně dokonce kritický epos, neboť je to „trhlina, dělící nesmrtelnost“ — kritickou kritiku páně Szeligovu — od „pomíjejícnosti“ — románu pana Eugèna Sue — „trhlina, kterou je nutno stále znovu spojovat“.

1) „Tajemství zvlčilosti uprostřed civilisace“
a „Tajemství bezprávnosti ve státě“

Jak známo, Feuerbach pojímal křesťanské představy o vtělení, trojjedinosti, nesmrtelnosti atd. jako tajemství vtělení, tajemství trojjedinosti, tajemství nesmrtelnosti. Pan Szeliga pojímá jako tajemství všechno, co se dnes ve světě děje. Jenže Feuerbach odhalil skutečná tajemství, kdežto to, co pan Szeliga proměňuje v tajemství, jsou skutečné triviality. Jeho umění není v tom, že odhaluje skryté, nýbrž v tom, že skrývá odhalené.

Tak prohlašuje za tajemství zvlčilost (zločince) uprostřed civilisace, stejně jako bezprávnost a nerovnost ve státě. Buď tedy socialistická literatura, která tato tajemství prozradila, zůstala pro pana Szeligu tajemstvím, anebo by pan Szeliga její nejznámější závěry rád proměnil v soukromé tajemství „kritické kritiky“.

Nemusíme si tudíž blíže všímat páně Szeligových výkladů o těchto tajemstvích. Vybereme jen některé perličky.

„Před zákonem a soudcem jsou si všichni rovni, vysocí i nízcí, bohatí i chudí. Tato věta stojí na prvním místě ve vyznání víry státu.“

Státu? Vyznání víry většiny států začíná naopak tím, že vysoké a nízké, bohaté a chudé činí před zákonem nerovnými.

„Brusič kamenů Morel toto tajemství“ (totiž tajemství protikladu mezi chudými a bohatými) „ve své naivní přímosti vyslovuje velmi jasně; říká: Kdyby to boháči věděli! Jen kdyby to věděli! Neštěstí je, že nevědí, co je chudoba.“

Pan Szeliga neví, že se Eugěne Sue ze zdvořilosti k francouzské buržoasii dopouští anachronismu, když dělníku Morelovi z doby „Charte Vérité“[23] vkládá do úst heslo měšťáků z doby Ludvíka XIV.: „Ach! si le roi le savait!“[2] v pozměněné formě: „Ach! si le riche le savait!“[c] Při nejmenším v Anglii a ve Francii tento naivní poměr mezi bohatými a chudými přestal existovat. Vědečtí představitelé bohatství, ekonomové, tu rozšířili velmi podrobnou znalost fysické a morální bídy chudiny. V náhradu za to dokázali, že při této bídě musí zůstat, protože musí zůstat při nynějších poměrech. Ba byli tak pečliví, že dokonce vypočítali, v jakých proporcích musí chudinu hubit úmrtnost pro blaho boháčů i pro její vlastní blaho.

Jestliže Eugène Sue líčí krčmy, doupata a řeč zločinců, odhaluje pan Szeliga „tajemství“, že „autoru“ nejde o vylíčení této řeči a těchto doupat, nýbrž o to,

„aby poznal tajemství pružin zla“ atd. „Vždyť právě v místech nejživějšího provozu... jsou zločinci jako doma.“

Co by tomu řekl přírodozpytec, kdyby mu někdo dokazoval, že včelí buňka ho nezajímá jako včelí buňka, že neni tajemstvím pro toho, kdo ji nestudoval, protože včela je „právě“ ve volné přírodě a na květu „teprve doma“? V doupatech zločinců a jejich řeči se zrcadlí zločincův charakter, je to kus jeho jsoucna, jejich vylíčení patří k jeho vylíčení, stejně jako vylíčení petite rnaison[d] patří k vylíčení femme galante[e].

Doupata zločinců jsou nejen pro Pařížany vůbec, nýbrž dokonce i pro pařížskou policii takovým „tajemstvím“, že se ještě teď ve středu města prorážejí světlé a široké ulice, aby policie měla přístup do těchto zákoutí.

Konečně sám Eugène Sue prohlašuje, že při zmíněných líčeních počítá „sur la curiosité craintive“ čtenářů. Pan Eugène Sue počítal s touto bázlivou zvědavostí čtenářů ve všech svých románech. Vzpomeňme si jen na Atara Gulla, Salamandra, Plika a Ploka atd.

2) „Tajemství spekulativní konstrukce“

Tajemství kritického vylíčení „Tajností pařížských“ je tajemstvím spekulativní, hegelovské konstrukce. Když pan Szeliga prohlásil „zvlčilost uprostřed civilisace“ a bezprávnost ve státě za „tajemství“, tj. proměnil je v pouhou kategorii „tajemství“, vysílá nyní „tajemství“ na spekulativní životní pouť. K všeobecné charakteristice spekulativní konstrukce postačí několik slov. To, jak pan Szeliga pojednává o „Tajnostech pařížských“, nám ukáže její používáni v jednotlivostech.

Jestliže si ze skutečných jablek, hrušek, jahod, mandlí utvořím obecnou představu „plod“ a jdu-li dále a představuji si, že moje abstraktní představa „plod vůbec“ [„die Frucht“][f], vytvořená podle skutečných plodů, je podstata existující mimo mne, ba že je to pravá podstata hrušky, jablka atd., prohlašuji — spekulativně vyjádřeno — „plod vůbec“ za „substanci“ hrušky, jablka, mandle atd. Pravím tedy, že pro hrušku je nepodstatné, že je hruška, pro jablko je nepodstatné, že je jablko. Že tedy podstatné na těchto věcech není jejich skutečné, smyslově vnímatelné jsoucno, nýbrž podstata, kterou jsem z nich vyabstrahoval a kterou jsem jim podstrčil, podstata v mé představě, „plod vůbec“. Prohlásím pak jablko, hrušku, mandli atd. za pouhé způsoby existence, mody „plodu vůbec“. Můj konečný rozmysl, podporovaný smysly, odlišuje ovšem jablko od hrušky a hrušku od mandle, ale můj spekulativní rozum prohlašuje tuto smyslovou odlišnost za nepodstatnou a lhostejnou. Vidí v jablku totéž co v hrušce a v hrušce totéž co v mandli, totiž „plod vůbec“. Zvláštní skutečné plody vystupují pak už jen jako zdánlivé plody, jejichž pravou podstatou je „substance vůbec“, „plod vůbec“.

Tímto způsobem se nedojde k žádnému zvláštnímu bohatství určení. Mineralog, jehož celá věda by se omezovala na to, že všechny nerosty jsou ve skutečnosti nerostem vůbec, byl by mineralogem jen ve své představě. O každém nerostu by spekulativní mineralog řekl: to je „nerost vůbec“, a jeho věda by se omezovala na to, že by toto slovo opakoval tolikrát, kolik existuje skutečných nerostů.

Aby spekulace, která udělala z rozličných skutečných plodů jeden „plod“ abstrakce, „plod vůbec“, dospěla k zdání nějakého skutečného obsahu, musí se proto pokusit nějak se vrátit od „plodu vůbec“, od substance, zase ke skutečným, rozmanitým obyčejným plodům, k hrušce, jablku, mandli atd. Jak je lehké vytvořit ze skutečných plodů abstraktní představu „plod vůbec“, tak je těžké vytvořit z abstraktní představy „plodu vůbec“ skutečné plody. Je dokonce nemožné dospět od abstrakce k opaku abstrakce, jestliže se abstrakce nevzdám.

Spekulativní filosof se proto zase vzdává abstrakce „plodu vůbec“, ale vzdává se jí spekulativním, mystickým způsobcm, totiž tak, aby se zdálo, že se jí nevzdává. Proto také ve skutečnosti vychází za hranice abstrakce jen zdánlivě. Uvažuje asi takto:

Nejsou-li jablko, hruška, mandle, jahoda vpravdě nic jiného než „substance vůbec“, „plod vůbec“, jakto, že se mi „plod vůbec“ jeví jednou jako jablko, jindy jako hruška, jindy zase jako mandle, z čeho pochází toto zdání rozmanitosti, jež tak hmatatelně odporuje mé spekulativní představě o jednotě, o „substanci vůbec“, o „plodu vůbec“?

Z toho, odpovídá spekulativní filosof, že „plod vůbec“ není mrtvá, bezrozdílná, nehybná podstata, nýbrž živá, v sobě se rozlišující, pohyblivá podstata. Rozmanitost obyčejných plodů má význam nejen pro můj smyslový rozmysl, nýbrž i pro sám „plod vůbec“, pro spekulativní rozum. Různé obyčejné plody jsou různé životní projevy „jednoho plodu“, jsou to krystalisace, které vytváří sám „plod vůbec“. Tedy např. v jablku si „plod vůbec“ dává jablkovité jsoucno, v hrušce hruškovité jsoucno. Proto už nemusíme říkat, jako jsme říkali se stanoviska substance: hruška je „plod vůbec“, jablko je „plod vůbec“, mandle je „plod vůbec“, nýbrž naopak: „plod vůbec“ se projevuje jako hruška, „plod vůbec“ se projevuje jako jablko, „plod vůbec“ se projevuje jako mandle, a rozdíly mezi jablkem, hruškou a mandlí jsou právě seberozlišení „plodu vůbec“ a činí z jednotlivých plodů právě různé články v životním procesu „plodu vůbec“. „Plod vůbec“ již tedy není bezobsažná, bezrozdílná jednota, je to jednota jako obecnost, jako „totalita“ plodů, které tvoří „organicky učleněnou řadu“. V každém článku této řady si „plod vůbec“ dává vyvinutější, zřetelnější jsoucno, až je konečně jako „souhrn“ všech plodů zároveň živou jednotou, která právě tak v sobě obsahuje rozpuštěn každý z nich, jako je ze sebe vytváří — tak jako se např. části těla neustále přetvářejí v krev a neustále z krve vznikají.

Vidíme tedy: zná-li křesťanské náboženství jen jedno vtělení boha, má spekulativní filosofie tolik vtělení, kolik existuje věcí, jako zde má v každém plodu zvláštní vtělení substance, absolutního plodu. Hlavním zájmem spekulativního filosofa tedy je vytvořit existenci skutečných obyčejných plodů a tajuplně říci, že existují jablka, hrušky, mandle a rozinky. Ale jablka, hrušky, mandle a rozinky, s nimiž se opět shledáváme ve spekulativním světě, jsou už jen zdánlivá jablka, zdánlivé hrušky, zdánlivé mandle a zdánlivé rozinky, neboť jsou to životní momenty „plodu vůbec“, této abstraktní rozumové podstaty, samy tedy jsou abstraktní rozumové podstaty. Co nás tedy ve spekulaci potěší, je to, že se tu opět shledáváme se všemi skutečnými plody, avšak jako s plody, které mají vyšší, mystický význam, které vyrostly z éteru našeho mozku, a ne z hmotné půdy, a jsou vtělením „plodu vůbec“, vtělením absolutního subjektu. Vracíme-li se tedy od abstrakce, od nadpřirozené rozumové podstaty „plod vůbec“, ke skutečným, přirozeným plodům, dáváme naopak i přirozeným plodům nadpřirozený význam a proměňujeme je v samé abstrakce. Naším hlavním zájmem právě je dokázat ve všech těchto životních projevech „plodu vůbec“, v jablku, hrušce, mandli, jeho jednotu, dokázat tedy mystickou souvislost těchto plodů a to, jak se v každém z nich „plod vůbec“ stupňovitě uskutečňuje a nutně přechází dál např. ze svého jsoucna jako rozinka do svého jsoucna jako mandle. Proto také hodnota obyčejných plodů už není v jejich přirozených vlastnostech, nýbrž v jejich spekulativní vlastnosti, která jim dává určité místo v životním procesu „absolutního plodu vůbec“.

Obyčejný člověk si nemyslí, že říká něco zvláštního, řekne-li, že existují jablka a hrušky. Ale filosof, vyjádří-li tyto existující věci spekulativním způsobem, řekl něco neobyčejného. Vykonal zázrak, vytvořil z neskutečné rozumové podstaty „plod vůbec“ skutečné přírodní podstaty — jablko, hrušku atd., tj. ze svého vlastního abstraktního rozumu, který si představuje jako absolutní subjekt mimo sebe, v našem případě jako „plod vůbec“, stvořil tyto plody, a po každé, když mluví o něčem, co existuje, tvoří.

Je samozřejmé, že spekulativní filosof dokáže takto neustále tvořit jen tak, že všeobecně známé, skutečně pozorované vlastnosti jablka, hrušky atd. vydává za určení, která on vynalezl, tak, že tomu, co může vytvořit jedině abstraktní rozum, totiž abstraktním rozumovým formulím, dává jména skutečných věcí; a konečně tak, že svou vlastní činnost, jíž on sám přechází od představy jablka k představě hrušky, prohlašuje za samočinnost absolutního subjektu, „plodu vůbec“.

Ve spekulativní mluvě se této operaci říká: chápat substanci jako subjekt, jako vnitřní proces, jako absolutní osobu, a toto chápání je podstatnou zvláštností hegelovské metody.

Bylo nutno předeslat tyto poznámky, aby čtenář pochopil pana Szeligu. Redukoval-li pan Szeliga dosud skutečné poměry, jako např. právo a civilisaci, na kategorii tajemství a učinil-li tak z „tajemství vůbec“ substanci, pozvedá se teď teprve na skutečně spekulativní, hegelovskou výši a proměňuje „tajemství vůbec“ v samostatný subjekt, který se vtěluje do skutečných poměrů a osob a jehož životními projevy jsou hraběnky, markýzy, grisetky, domovníci, notáři, šarlatáni a milostné pletky, plesy, dřevěné dveře atd. Když ze skutečného světa vytvořil kategorii „tajemství vůbec“, tvoří z této kategorie skutečný svět.

Tajemství spekulativní konstrukce se nám v podání pana Szeligy odhalí tím zjevněji, že pan Szeliga má proti Hegelovi nesporně dvě přednosti. Hegel jednak dovede se sofistickým mistrovstvím vylíčit proces, jímž filosof s pomocí smyslového nazírání a představy přechází od jednoho předmětu k druhému, jako proces imaginární rozumové podstaty samé, absolutního subjektu. Ale kromě toho velmi často ve spekulativním výkladu podává skutečný výklad, zachycující samu věc. Tento skutečný vývoj uvnitř spekulativního vývoje svádí čtenáře k tomu, aby pokládal spekulativní vývoj za skutečný a skutečný za spekulativní.

U pana Szeligy obě potíže odpadají. Jeho dialektika je prosta všeho pokrytectví a přetvářky. Provádí své kejkle s chvályhodnou poctivostí a s nejbodřejší otevřeností. A kromě toho nikde nerozvíjí skutečný obsah, takže u něho k nám hovoří spekulativní konstrukce bez všech rušivých příměsí, bez všeho dvojsmyslného zahalování, ve své nahé kráse. Na panu Szeligovi je také skvěle vidět, jak si spekulace na jedné straně vytváří svůj předmět zdánlivě svobodně ze sebe, a priori, na druhé straně však právě proto, že si chce sofistikou odpomoci od rozumné a přirozené závislosti na předmětu, upadá do nejnerozumnějšího a nejnepřirozenějšího otročení předmětu, jehož nejnáhodnější, nejindividuálnější určení musí konstruovat jako absolutně nutná a obecná.

3) „Tajemství vzdělané společnosti“

Když nás Eugène Sue provedl nejnižšími vrstvami společnosti, např. krčmami, v nichž se scházejí zločinci, přenáší nás do vznešeného světa, na ples v Quartier Saint-Germain.

Pan Szeliga konstruuje tento přechod takto:

„Tajemství vůbec se snaží vyhnout zkoumání novým obratem. Dosud stálo jako něco absolutně záhadného, naprosto nezachytitelného, negativního proti pravdivému, reálnému, positivnímu; nyní proniká do tohoto pravdivého, reálného, positivního jako jeho neviditelný obsah. Tím však také maří naprostou nemožnost být poznáno.“

„Tajemství“, které dosud stálo proti „pravdivému“, „reálnému“, „positivnímu“, totiž proti právu a vzdělanosti, „proniká nyní do něho“, totiž do oblasti vzdělanosti. Že jedině vznešený svět je oblastí vzdělanosti, je mystère[g], ne-li Paříže, tedy jistě pro Paříž. Pan Szeliga nepřechází od tajností zločineckého světa k tajnostem aristokratické společnosti, nýbrž „tajemství vůbec“ se stává „neviditelným obsahem“ vzdělané společnosti, její pravou podstatou. Není to „nový obrat“ páně Szeligův, který by mu pomohl zahájit další zkoumání — to samo „tajemství vůbec“ provádí tento „nový obrat“, aby se vyhnulo zkoumání.

Než se pan Szeliga skutečně vydá za Eugènem Suem tam, kam ho srdce táhne, totiž na aristokratický ples, použije ještě pokryteckých obratů spekulace, která konstruuje a priori.

„Dá se ovšem předvídat, jakou pevnou schránu si ‚tajemství‘ zvolí, aby se zahalilo, a vskutku, zdá se, jako by to byla nepřekonatelná neprostupnost... že... dá se očekávat z toho, že vůbec... přesto je zde nový pokus vyloupnout jádro nevyhnutelný.“

Dosti, pan Szeliga se dostal tak daleko, že

metafysický subjekt, tajemství vůbec — vystupuje teď lehce, nenuceně, koketně“.

Aby proměnil aristokratickou společnost v „tajemství“, rozpřádá pan Szeliga několik úvah o „vzdělání“. Předpokládá u aristokratické společnosti samé takové vlastnosti, které u ní nikdo nehledá, a pak objevuje „tajemství“, že aristokratická společnost tyto vlastnosti nemá. Tento objev pak vydává za „tajemství“ vzdělané společnosti. Tak si pan Szeliga klade např. otázku, zda „obecný rozum“ — snad spekulativní logika? — je obsahem jejích „družných zábav“, zda „jedině rytmus a míra lásky“ z ní dělá „harmonický celek“, zda to, „co nazýváme všeobecným vzděláním, je formou obecného, věčného, ideálního“, tj. zda to, čemu říkáme vzdělání [Bildung], je metafysická smyšlenka [Einbildung]? Pro pana Szeligu není nijak těžké, aby si v odpovědi a priori zaprorokoval:

„Že odpověď ostatně bude záporná... dá se očekávat.“

V Suově románu se přechází z nízkého do vznešeného světa tak, jak se to obvykle dělá v románech. Přestrojení pomáhá Rudolfovi, knížeti z Geroldsteinu, proniknout do nižších vrstev společnosti, stejně jako mu jeho postavení umožňuje přístup do jejích vyšších kruhů. Cestou na aristokratický ples také naprosto nepřemítá o kontrastech ve světě, který ho obklopuje; pikantní se mu zdá leda to, jak spolu kontrastují jeho vlastní přestrojení. Svým nejposlušnějším průvodcům sděluje, jak neobyčejně zajímavý si připadá v různých situacích.

„Shledávám“, říká, „takové kontrasty velmi zajímavými: jeden den malíř vějířů, který se zařizuje v jakési díře v ulici aux Fèves; dnes ráno obchodní cestující, který nabízí paní Pipeletové sklenku rybízového vína, a dnes večer... jeden z oněch vyvolených, kteří z boží milosti vládnou tomuto světu.“

Uvedena na ples, pěje kritická kritika:

„Vždyť radostí se poblázním,
že potentáty kol sebe zřím!“[24]

Rozplývá se v takovýchto dithyrambech:

„Zde je vykouzlena sluneční zář v noci, jarní zeleň a nádhera léta v zimě. Jsme hned naladěni věřit v zázrak, že bůh přebývá v lidské hrudi, zejména když nás krása a půvab podporují v přesvědčení, že jsme v bezprostřední blízkosti ideálů.“(!!!)

Nezkušený, lehkověrný, kritický venkovský faráři! Jen tvá kritická prostota tě může v elegantním pařížském plesovém sále přivést do tak pověrčivého vytržení, abys byl „naladěn věřit v zázrak, že bůh přebývá v lidské hrudi“, a vidět v pařížských lvicích „bezprostřední ideály“, vtělené anděly!

Ve své úlisné naivitě naslouchá kritický farář tajně „dvěma nejkrásnějším z krasavic“, Clémence d‘Harville a hraběnce Sáře Mac-Gregorové. Uhodneme snadno, co by od nich chtěl „vyslechnout“:

„Jak bychom se staly požehnáním svých milovaných dítek, vrcholným štěstím pro své manžely“! — ... „Slyšíme... žasneme.., nevěříme svým uším.“

Cítíme tajnou škodolibost, že naslouchající pastor byl zklamán. Dámy se nebaví ani o „požehnání“, ani o „vrcholném štěstí“, ani o „obecném rozumu“, naopak, „paní d‘Harville má v úmyslu být svému manželu nevěrná“.

O jedné z dam, o hraběnce Mac-Gregorové, dostává se nám tohoto naivního poučení:

Byla „natolik podnikavá, že se následkem tajného sňatku stala matkou dítěte“.

Nemile dotčen tímto podnikavým duchem hraběnčiným, čte jí pan Szeliga levity.

„Shledáváme, že všechno hraběnčino úsilí je zaměřeno na individuální, sobecký prospěch.“

Ani od dosažení jejího cíle, od sňatku s knížetem z Geroldsteinu, neslibuje si pan Szeliga nic dobrého:

„Od čehož si vůbec nesmíme slibovat, že toho použije ke štěstí poddaných knížete z Geroldsteinu.“

S „hlubokomyslnou vážností“ končí puritán své mravokárné kázání:

„Sára“ (ona podnikavá dáma) „je ostatně v těchto skvělých kruzích sotva výjimkou, i když patři k jejich špičkám.“

Je ostatně sotva! I když! A „špička“ určitých kruhů, to není výjimka?

O charakteru dvou jiných ideálů, markýzy d‘Harville a vévodkyně de Lucenay, se dovídáme:

„Chybí jim ukojení srdce. Nenašly v manželství předmět lásky, a proto hledají předmět lásky mimo manželství. Láska jim v manželství zůstala tajemstvím, a velitelský hlas srdce je nutká, aby je odhalily. A tak se tedy oddávají tajné lásce. Tyto oběti manželství bez lásky jsou mimoděk hnány k tomu, aby lásku samu snižovaly na cosi vnějšího, na tak zvaný poměr, a za vnitřní, oživující, podstatné na lásce pokládaly to, co je na ní romantického, tajemství.

Záslužnost tohoto dialektického výkladu je třeba ocenit tím výše, čím více ho lze použít obecně.

Na příklad, kdo nesmí doma pít, a přesto v sobě cítí potřebu pití, hledá „předmět“ pití „mimo“ dům a „tak se tedy“ oddává tajnému pití. Ba je dokonce doháněn k tomu, aby považoval tajnost za podstatnou součást pití, ačkoli nesnižuje pití na něco pouze „vnějšího“, lhostejného, stejně jako to nečiní ony dámy s láskou. Vždyť ani podle prohlášení pana Szeligy nesnižují lásku, nýbrž manželství bez lásky na to, čím skutečně je, na něco vnějšího, na tak zvaný poměr.

„Co je,“ praví se pak dále, „ ‚tajemstvím‘ lásky?“

Právě jsme již zkonstruovali, že „tajemství“ je „podstatou“ tohoto druhu lásky. Jak tedy přijdeme k tomu, abychom hledali tajemství tajemství, podstatu podstaty?

„Nikoli“, deklamuje farář, „ne stinné stezky v houštinách, ne přirozené pološero měsíční noci, ani umělé pološero, vytvořené nádhernými závěsy a záclonami, ne něžný a omamný zvuk harfa varhan, nikoli moc zakázaného —“

Závěsy a záclony! Něžný a omamný zvuk! A k tomu ještě varhany! Pane faráři, pusťte kostel z hlavy! Kdopak s sebou nosí na milostné dostaveníčko varhany?

„To všechno“ (záclony a závěsy a varhany) „je pouze tajemné.“

A není snad v tomto tajemném „tajemství“ tajné lásky? Kdepak:

„Tajemství v lásce je to vzrušující, opojné, omamné, moc smyslnosti.“

Už v „něžném a omamném“ zvuku měl pan farář to omamné. Kdyby si byl místo záclon a varhan vzal na dostaveníčko želví polévku a šampaňské, nechybělo by ani to „vzrušující a opojné“.

„Moc smyslnosti,“ poučuje svatý muž, „si sice nechceme přiznat; smyslnost má však nad námi takovou ohromnou moc právě proto, že ji ze sebe vykazujeme, že ji neuznáváme za svou vlastní přirozenost — kdybychom ji uznali, dokázali bychom ji pak také přemoci, jakmile se snaží prosadit na úkor rozumu, pravé lásky a síly vůle.“

Po způsobu spekulativní theologie radí nám pastor uznat smyslnost za svou vlastní přirozenost, abychom ji potom dokázali přemoci, tj. mohli její uznání odvolat. Chce ji sice přemáhat jen tehdy, prosazuje-li se na úkor rozumu — síla vůle a láska v protikladu k smyslnosti jsou jen rozumovou silou vůle a rozumovou láskou. I nespekulativní křesťan uznává smyslnost, pokud se neprosazuje na úkor pravého rozumu, to jest víry, pravé lásky, to jest lásky k bohu, a pravé vůle, to jest vůle v Kristu.

Farář nám ihned prozrazuje své pravé mínění, když pokračuje:

„Přestane-li tedy láska být podstatou manželství, mravnosti vůbec, stává se smyslnost tajemstvím lásky, mravnosti, vzdělané společnosti — a to smyslnost jak ve svém užším smyslu, kdy je to chvění nervů, žhavý proud probíhající žilami, tak také v širším smyslu, jako smyslnost, která se stupňuje až k zdání duchovní moci, k panovačnosti, ctižádosti, slavomamu... Hraběnka Mac-Gregorová je představitelkou smyslnosti“ v tomto druhém významu, „smyslnosti jakožto tajemství vzdělané společnosti.“

Pan farář uhodil hřebík na hlavičku. Aby přemohl smyslnost, musí především přemoci nervové vzruchy a rychlý oběh krve. — Pan Szeliga si myslí, že v „užším“ smyslu je vyšší tělesná teplota způsobena tím, že krev žhne v žilách, neví, že teplokrevní živočichové se nazývají teplokrevní proto, že teplota jejich krve se až na malé výkyvy udržuje na stále stejné výši. — Jakmile se nervy uklidní a krev v žilách přestane žhnout, je hříšné tělo, toto sídlo smyslných požitků, umrtveno a duše se mohou nerušeně bavit o „obecném rozumu“, „pravé lásce“ a „čisté morálce“. Pastor snižuje smyslnost tak velice, že vymycuje právě ty momenty smyslné lásky, které ji oduševňují — rychlý oběh krve, který dokazuje, že člověk nemiluje s bezsmyslnou lhostejností, chvění nervů, které spojují orgán, jenž je hlavním sídlem smyslnosti, s mozkem. Redukuje pravou smyslnou lásku na mechanickou secretio seminis[h] a šeptá s proslulým německým theologem:

„Nikoli pro smyslnou lásku, nikoli pro tělesné požitky, nýbrž proto, že Pán pravil, ploďtež a množtež se.“

Srovnejme nyní spekulativní konstrukci s románem Eugèna Sue. Za tajemství lásky se v něm nevydává smyslnost, nýbrž tajemnost, dobrodružství, překážky, úzkosti, nebezpečí a zejména moc zakázaného.

„Proč,“ říká se tam, „si mnoho žen vyvolí za milence muže, kteří se nemohou rovnat jejich manželům? Protože největším půvabem lásky je svůdná přitažlivost zakázaného ovoce... zkuste to vzít této lásce strach, obavy, nesnáze, tajemství, nebezpečí, a nezbude nic nebo málo, tj. milenec.., ve své prvotní prostotě; zkrátka, bylo by tomu vždy více méně jako s oním mužem, jehož se kdosi zeptal: ‚Pročpak se neoženíte s tou vdovou, svou milenkou?‘ — ‚Ach ano, také jsem na to myslel,‘ odpověděl, ‚ale pak už bych neměl kde trávit večery‘. “

Zatím co pan Szeliga důrazně prohlašuje, že tajemstvím lásky není přitažlivost zakázaného ovoce, prohlašuje ji Eugène Sue právě tak důrazně za „největší půvab lásky“ a za příčinu milostných dobrodružství extra muros[i].

„Zákaz a pašování jsou nerozlučné věci právě tak v lásce jako v obchodě.“[25]

Právě tak tvrdí Eugène Sue na rozdíl od svého spekulativního vykladače, že

„sklon k přetvářce a lsti, záliba v tajnostech a v intrikách je podstatnou vlastností, vrozeným sklonem a velitelským instinktem ženské povahy“.

Panu Eugènu Suovi vadí jedině to, že tento sklon a tato záliba jsou zaměřeny proti manželství. Chce, aby si instinkty ženské povahy našly neškodnější, užitečnější uplatnění.

Zatím co pan Szeliga dělá z hraběnky Mac-Gregorové představitelku oné smyslnosti, která se „stupňuje až k zdání duchovní moci“, je u Eugèna Sue člověkem abstraktního rozumu. Její „ctižádost“ a její „pýcha“ zdaleka nejsou formami smyslnosti, jsou výplodem abstraktního rozumu, úplně nezávislého na smyslnosti. Eugène Sue proto výslovně podotýká, že

„nikdy se nerozbouřila v ohnivém návalu lásky její ledová hruď, ani srdce, ani smysly nemohly nikdy zhatit neúprosné výpočty této prohnané, sobecké a ctižádostivé ženy“.

Sobectví abstraktního, chladnokrevného rozumu, který na sebe nedá působit sympatetickými smysly, je podstatnou povahovou vlastností této ženy. Její duše se proto líčí jako „vyprahlá“, její duch jako „rafinovaně zlý“, její povaha jako „záludná“ a — velmi příznačné pro člověka abstraktního rozumu —jako „absolutní“, její přetvářka jako „hluboká“. — Mimochodem, Eugène Sue motivuje životní osudy hraběnčiny právě tak nejapně jako životní osudy většiny svých románových postav. Stará chůva jí namluví, že se stane „korunovanou hlavou“. S touto utkvělou myšlenkou se hraběnka vydá na cesty, aby sňatkem získala korunu. Nakonec se dopustí nedůslednosti, že pokládá malé německé knížátko za „korunovanou hlavu“.

Po svých výlevech proti smyslnosti pokládá náš kritický světec za svou povinnost ukázat nám ještě, proč nás Eugène Sue uvádí do vznešeného světa právě na plese, což je způsob, kterého používají téměř všichni francouzští romanopisci, kdežto angličtí spisovatelé nás uvádějí do vznešeného světa nejčastěji na honu nebo na venkovském zámečku.

„Pro toto pojetí“ (totiž páně Szeligovo) „nemůže být lhostejné a zde“ (v Szeligově konstrukci) „pouze náhodné, že nás Eugène Sue do velkého světa uvádí právě na plese.“

A nyní kritik popustil svému oři uzdu a ten si to bystře cválá řadou konklusí po vzoru starého Wolffa blahé paměti vstříc nutnosti.

Tanec je nejobecnějším projevem smyslnosti jako tajemství. Přímý dotyk, objetí obou pohlaví“(?), „podmíněné dvojicí, jsou při tanci dovoleny, protože přes svou očividnost a přes slastný pocit, který se přitom skutečně“ — skutečně, pane faráři? — „pociťuje, přesto neplatí za smyslný“ — nýbrž asi za obecně rozumný? — „dotyk a objetí.“

A teď závěrečná věta, která už teprve tančí mezi vejci:

Neboť, kdyby byl takový dotyk skutečně pokládán za smyslný, bylo by nepochopitelné, proč by společnost byla tak shovívavá jenom při tanci, kdežto to, co by se někde jinde chtělo projevit stejně svobodně, naopak příkře odsuzuje a jako neodpustitelný prohřešek proti mravu a cudnosti pranýřuje a nemilosrdně zavrhuje.“

Pan farář nemluví o kankánu ani o polce, nýbrž o tanci vůbec, o kategorii tance, která se netančí nikde než v jeho kritické lebce. Nechť se někdy zajde podívat na tanec v pařížské Chaumière a jeho křesťansko-germánská duše bude pohoršena touto vyzývavostí, touto otevřeností, touto půvabnou bujností, touto hudbou nejsmyslnějších pohybů. Jeho vlastní „skutečně pociťovaný slastný pocit“ by mu dal „pocítit“, že „by bylo skutečně nepochopitelné, proč tančící sami, zatím co naopak“ na diváka působí povznášejícím dojmem upřímné, lidské smyslnosti, „což kdyby se stejným způsobem projevilo někde jinde“, jmenovitě v Německu, „bylo by jako neodpustitelný prohřešek“ atd. atd. — proč tančící — alespoň abychom tak řekli, nejen mají a smějí být ve svých vlastních očích upřímně smyslní, nýbrž proč takoví mohou a nutně musí být!!

Kritik nás vede na ples kvůli podstatě tance. Přitom naráží na velkou potíž. Na tomto plese se sice tančí, ale jen v představě. Eugène Sue totiž ani slovem nelíčí tanec. Nemísí se do reje tančících. Používá plesu jen jako příležitosti, aby svedl dohromady špičky aristokracie. Ve svém zoufalství spěchá „kritika“ básníkovi na pomoc a doplňuje jej, a její vlastní „fantasie“ kreslí s lehkostí plesové scény atd. Při líčení zločineckých doupat a řeči zločinců neměl Eugène Sue podle předpisu kritiky přímý zájem na vylíčení těchto doupat a této řeči, zato tanec, který nelíčí on sám, nýbrž „bujná fantasie“ jeho kritika, jej nutně nesmírně zajímá.

Leč dále!

Vskutku, tajemství společenského tónu a taktu — tajemství této vrcholné nepřirozenosti — je touha vrátit se k přírodě. Proto také působí takový zjev jako Cecily ve vzdělané společnosti tak elektricky, je korunován tak neobyčejnými úspěchy. Pro ni, jež vyrostla jako otrokyně mezi otroky, bez vzdělání, odkázána jedině na svou přirozenost, je tato přirozenost jediným pramenem života. Přesazena náhle ke dvoru s jeho nucenými mravy, brzy prohlédne jejich tajemství... V této sféře, kterou může bezpodmínečně ovládat, protože její moc, moc její přirozenosti, je tu pokládána za záhadné kouzlo, musí Cecily nutně sejít s cesty a přestat dbát míry, kdežto kdysi, když ještě byla otrokyní, učila ji táž přirozenost odporovat všem nedůstojným žádostem mocného pána a zůstat věrna své lásce. Cecily — toť odhalené tajemství vzdělané společnosti. Opovrhované smysly nakonec protrhnou hráze a propadnou naprosté bezuzdnosti“ atd.

Čtenář pana Szeligy, který nezná Sueův román, si jistě myslí, že Cecily je lvicí líčeného plesu. Ale v románě, zatím co se v Paříži tančí, sedí Cecily v německé káznici.

Dokud je Cecily otrokyní, zůstává věrna černošskému lékaři Davidovi, protože jej „vášnivě“ miluje a protože její majitel, pan Willis, se o ni „brutálně“ uchází. Její přechod k prostopášnému životu je motivován velmi prostě. Přesazena do „evropského světa“, „stydí“ se za to, že „je provdána za černocha“. Sotva přijde do Německa, „hned“ ji svede jakési špatné individuum a pak se projeví její „indiánská krev“, kterou musí pokrytecký pan Sue v zájmu douce morale[j] a doux commerce[k] charakterisovat jako „perversité naturelle“[l].

Tajemstvím Cecily je, že je míšenka. Tajemstvím její smyslnosti je tropický žár. Parny ve svých krásných básních na Eleonoru opěvoval míšenku. Jak je nebezpečná francouzskému námořníkovi, o tom se lze dočíst ve stovkách cestopisů.

„Cecily byla ztělesněným typem žhavé smyslnosti, která se zažehuje jen v žáru tropů... Každý slyšel o těchto barevných dívkách, jež jsou takřka smrtonosné pro Evropany, o těchto okouzlujících upírech, kteří omamují své oběti strašlivými svody a... ponechávají jim — jak se zde výstižně říká — jen slzy k pití a srdce k hryzání.“

Cecily ani zdaleka nepůsobila tak magicky právě na aristokraticky vzdělané, blaseované lidi...

„Ženy rázu Cecilina působí náhlým dojmem, magickou mocí na muže brutálně smyslné, mezi něž patřil Jacques Ferrand.“

A od kdy představuji lidé jako Jacques Ferrand jemnou společnost? Kritická kritika však potřebovala Cecily konstruovat jako moment v životním procesu absolutního tajemství.

4) „Tajemství poctivosti a zbožnosti“

„Tajemství vůbec jako tajemství vzdělané společnosti se sice stahuje z protilehlé sféry do nitra. Přesto však má vznešený svět opět výhradně své kruhy,jimž svěřuje do opatrování svou svátost. Je jakoby kaplí pro tuto nejsvětější svátost. Ale pro ty, kdo jsou v předsíni,je i kaple Tajemstvím. Vzdělanost je tedy ve svém výlučném postavení pro lid totéž... coje hrubost pro vzdělance.“

Sice — přesto však — opět — jakoby — ale — tedy — to jsou kouzelné háčky, které spojují články řetězu spekulativního uvažování. Pan Szeliga přestěhoval tajemství vůbec ze světa zločinců do vznešeného světa. Nyní musí konstruovat tajemství, že vznešený svět má své výlučné kruhy a že tajemství těchto kruhů jsou tajemstvími pro lid. K této konstrukci je kromě již zmíněných kouzelných háčků zapotřebí ještě proměnit kruh v kapli a nearistokratický svět v předsíň k této kapli. Je to další tajemství pro Paříž, že všechny sféry měšťácké společnosti jsou jen předsíní kaple vznešené společnosti.

Pan Szeliga sleduje dva cíle. Předně má být tajemství vůbec, ztělesněné v uzavřeném kruhu vznešené společnosti, učiněno „majetkem celého světa“. Za druhé má být notář Jacques Ferrand konstruován jako životní článek tajemství. Pan Szeliga si počíná takto:

„Vzdělání nemůže a nechce ještě vtáhnout do svého okruhu všechny stavy a rozdíly. Teprve křesťanství a morálka jsou s to založit na této zemi universální říše.“

Pro pana Szeligu je vzdělanost, civilisace totožná s aristokratickou vzdělaností. Nemůže proto vidět, že průmysl a obchod zakládají zcela jiné universální říše než křesťanství a morálka, rodinné štěstí a měšťácký blahobyt, Ale jak se dostaneme k notáři Jacquesu Ferrandovi? Docela prostě!

Pan Szeliga promění křesťanství v individuální vlastnost, ve „zbožnost“, a morálku v jinou individuální vlastnost, v „poctivost“, Shrne obě tyto vlastnosti v jedno individuum, které pokřtí Jacques Ferrand, protože Jacques Ferrand obě tyto vlastnosti nemá, nýbrž je jen předstírá. Jacques Ferrand je „tajemstvím poctivosti a zbožnosti“. Ferrandova „závěť“ je naproti tomu „tajemstvím zdánlivé zbožnosti a poctivosti“, tedy už ne zbožnosti a poctivosti samé. Chtěla-li kritická kritika konstruovat tuto závěť jako tajemství, měla prohlásit zdánlivou poctivost a zbožnost za tajemství této závěti, a ne obráceně tuto závěť za tajemství zdánlivé poctivosti.

Zatím co pařížští notáři viděli v Jacquesu Ferrandovi sžíravý paskvil na sebe a prosadili, že divadelní censura odstranila tuto postavu ze zdramatisovaných „Tajností pařížských“, kritická kritika v téže chvíli, kdy „polemisuje proti vzdušné říši pojmů“, nevidí v pařížském notáři pařížského notáře, nýbrž náboženství a mravnost, poctivost a zbožnost. Proces notáře Lehona by jí byl mohl otevřít oči. Postavení, které zaujímá notář v románu Eugèna Sue, úzce souvisí s jeho oficiálním postavením.

„Notáři jsou ve světských věcech tím, čím jsou kněží ve věcech duchovních; jsou strážci našich tajemství.“ (Monteil, „Dějiny Francouzů různých stavů“, díl IX, str. 37.[26])

Notář je světský zpovědník. Je puritán z povolání, a „poctivost“, praví Shakespeare, „není puritánská“.[27] Je zároveň kuplířem pro všechny možné účely, strůjcem měšťáckých piklů a úkladů.

S notářem Ferrandem, jehož celým tajemstvím je pokrytectví a notářství, nedostali jsme se, jak se zdá, ani o krok dál. Leč slyšme!

„Je-li pro notáře pokrytectví věcí úplně vědomou, kdežto u paní Rolandové je jaksi instinktivní,pak mezi nimi stojí veliká masa těch, kdo nemohou tajemství přijít na kloub, a přesto je to bezděčně nutká, aby se o to snažili. A tak to tedy není pověra, co přivádí vznešené i prosté do strašidelného příbytku šarlatána Bradamantiho (abbého Polidoriho), ne, hledají tam Tajemství, aby se ospravedlnili před světem.“

„Vznešení i prostí“ se nehrnou k Polidorimu, aby nalezli určité tajemství, které by je ospravedlnilo před celým světem, „vznešení i prostí“ u něho hledají Tajemství vůbec, tajemství jako absolutní subjekt, aby se ospravedlnili před světem, jako kdyby člověk nehledal sekeru, nýbrž nástroj in abstracto[m], když chce naštípat dříví.

Všechna tajemství, která Polidori má, se omezují na prostředek k vyhnání plodu pro těhotné a na vražedný jed. — Pan Szeliga ve své spekulativní zuřivosti nechává „vraha“ hledat útočiště v Polidorově jedu, „protože nechce být vrahem, nýbrž chce být ctěn, milován, vážen“, jako kdyby při vraždění šlo o vážnost, lásku a čest, a ne o hlavu! Kritický vrah však neusiluje o svou hlavu, nýbrž o „tajemství vůbec“. Ale protože všichni lidé nevraždí a nejsou nezákonně v jiném stavu, jak má Polidori každému opatřit žádané tajemství? Pan Szeliga si pravděpodobně plete šarlatána Polidoriho s učeným Polydorem Virgiliem, který žil v XVI. století a neodhalil sice žádná tajemství, ale snažil se učinit dějiny odhalovatelů tajemství, vynálezců — „majetkem celého světa“. (Viz Polydori Virgilii liber de rerum inventoribus, Lugduni MDCCVI.[28])

Tajemství vůbec, absolutní tajemství, jak se nakonec ustavuje jako „majetek celého světa“, spočívá tedy v tajemství vyhnání plodu a travičství. Tajemství vůbec se nemohlo obratněji stát „majetkem celého světa“ než tím, že se proměnilo v tajemství, která nejsou pro nikoho tajemstvím.

5) „Tajemství — výsměchem“

„Nyní se stalo tajemství vůbec obecným majetkem, tajemstvím celého světa a každého jednotlivce. Buďto je to mé umění nebo můj instinkt, anebo si je mohu koupit jako zboží za peníze.“

Které tajemství se nyní stalo majetkem celého světa? Tajemství bezprávnosti ve státě či tajemství vzdělané společnosti nebo tajemství falšování zboží či výrobní tajemství kolínské vodičky anebo tajemství „kritické kritiky“? Nic z toho, nýbrž tajemství vůbec, tajemství in abstracto, kategorie tajemství!

Pan Szeliga zamýšlí zobrazit služebnictvo a domovníka Pipeleta s jeho ženou jako vtělení absolutního tajemství. Chce konstruovat sluhu a domovníka „Tajemství“. Jakpak to provede, aby spadl od čisté kategorie až k „sluhovi“, který „slídí“ za „zavřenými dveřmi“, aby se zřítil s výšin tajemství jako absolutního subjektu, který trůní nad střechou v oblacích abstrakce, až do přízemí, kde je domovníkova lóže?

Nejprve dává kategorii tajemství prodělat spekulativní proces. Když se tajemství pomocí prostředků k vyhnání plodu a jedů stalo majetkem celého světa,

není to tedy už naprosto skrytost a nepřístupnost sama, nýbrž to, co se skrývá, anebo ještě lépe“ — čím dál tím líp! — „co já skrývám, co činím nepřístupným“.

Tato proměna absolutního tajemství z podstaty v pojem, z objektivního stadia, v němž je tajemství skrytost sama, v subjektivní stadium, v němž se skrývá, nebo ještě lépe, v němž „já je“ skrývám, nám ještě nepomohla ani o krok dále. Naopak, zdá se, že potíž roste, neboť tajemství v lidské hlavě a v lidské hrudi je nepřístupnější a skrytější než na dně mořském. Pan Szeliga proto honem napomáhá svému spekulativnímu postupu empirickým postupem.

„Tajemství se nyní“ — nyní — „vymýšlí, kuje, provádí“ — slyšte! slyšte! — „za zavřenými dveřmi.“

Pan Szeliga proměnil „nyní“ spekulativní tajemství ve velmi empirickou, velmi dřevěnou skutečnost — ve dveře.

Tím“ — totiž zavřenými dveřmi, a ne přechodem od uzavřené podstaty k pojmu — „je však také dána možnost, že je mohu tajně vyslechnout, vystopovat, vyslídit.“

„Tajemství“, že je možno poslouchat za zavřenými dveřmi, neodhalil teprve pan Szeliga. Masové přísloví propůjčuje dokonce stěnám uši. To, že teprve „nyní“, po sestoupení do pekel zločineckých doupat, po vstoupení na nebesa vzdělané společnosti, po divech Polidoriho, se mohou tajemství snovat za zavřenými dveřmi a před zavřenými dveřmi tajně vyslechnout, je naproti tomu zcela kriticky spekulativní tajemství. A právě tak velkým kritickým tajemstvím je, že zavřené dveře jsou kategorickou nutností jak k vymýšlení, osnování a provádění tajemství — kolik tajemství se vymýšlí, osnuje a provádí za křovím! — tak k jejich vyslídění.

Po tomto skvělém dialektickém výkonu dostává se pan Szeliga samozřejmě od slídění k důvodům slídění. Zde nám sděluje tajemství, že důvodem slídění je škodolibost. Od škodolibosti pak přechází k důvodům škodolibosti.

„Každý chce být lepší,“ říká, „než druhý, protože nejen uchovává v tajnosti pohnutky svých dobrých skutků, nýbrž své špatné skutky se snaží docela zahalit v neproniknutelnou temnotu.“

Tato věta by měla znít obráceně: Každý nejen chová v tajnosti pohnutky svých dobrých skutků, nýbrž snaží se své špatné skutky docela zahalit v neproniknutelnou temnotu, protože chce být lepší než druhý.

Tak jsme se dostali od tajemství, jež se samo skrývá, k , které je skrývá, od k zavřeným dveřím, od zavřených dveří k slídění, od slídění k důvodu slídění, ke škodolibosti, od škodolibosti k důvodu škodolibosti, k touze být lepší než druzí. A nyní již se také brzy dočkáme potěšení, že uvidíme stát sluhu před zavřenými dveřmi. Všeobecná touha být lepší než druzí nás totiž přímo vede k tomu, že „každý má sklon pátrat po tajemství druhých“; k tomu kritik nenuceně připojuje duchaplnou poznámku:

„V tomto ohledu je na tom nejlépe služebnictvo.“

Kdyby byl pan Szeliga četl paměti z archivů pařížské policie, Vidocqovy paměti, „Černou knihu“ a podobně, věděl by, že v tomto ohledu je na tom policie ještě lépe než služebnictvo, které „je na tom nejlépe“, že služebnictva používá pouze k hrubé práci, že se nezastavuje před dveřmi ani u nedbalek panstva, ale leze jim až do postele na nahé tělo v podobě nějaké femme galante nebo dokonce i vlastní manželky. I v Suově románu je policejní špicl „Červená ruka“ jedním z hlavních nositelů děje.

Co panu Szeligovi „nyní“ vadí na služebnictvu, je, že není dost „nezaujaté“. Tyto kritické pochyby ho vedou k domovníku Pipeletovi a jeho ženě.

„Postavení domovníka poskytuje naproti tomu poměrnou nezávislost, takže domovník se může tajemstvím domu svobodně, nezaujatě, i když hrubě a urážlivě vysmívat.“

Nejprve se dostává tato spekulativní konstrukce domovníka do nepříjemné situace proto, že ve velmi mnoha pařížských domech je pro část nájemníků sluha a domovník táž osoba.

Pokud jde o kritickou fantasii o relativně nezávislém, nezaujatém postavení domovníkově, posuďte ji podle těchto faktů. Pařížský domovník zastupuje majitele domu a špicluje pro něj. Většinou ho neplatí majitel domu, nýbrž nájemníci. Pro toto choulostivé postavení spojuje často se svým oficiálním úřadem zaměstnání komisionáře. Za hrůzovlády, císařství a restaurace byl domovník hlavním agentem tajné policie. Tak např. generála Foye hlídal jeho domovník a dával policejnímu agentu, který bydlel nablízku, číst generálovy dopisy. (Viz Froment, „La police dévoilée“ [„Odhalená policie“][29].) „Portier“[n] a „épicier“[o] jsou proto nadávky a domovník sám si přeje, aby se mu říkalo „concierge“[p].

Eugèna Sue ani nenapadá, aby líčil madame Pipeletovou jako „nezaujatou“ a neškodnou, naopak, tato osoba hned při měnění peněz Rudolfa ošidí, doporučí mu podvodnou lichvářku, která bydlí v jejím domě, vylíčí mu Hrdličku jako slibnou známost, dobírá si velitele, že špatně platí, že s ní smlouvá — ve zlosti ho nazývá „držgrešle“ — „já ti dám dávat jen dvanáct franků měsíčně na domácnost“ — protože „je tak malicherný“, že si dává pozor na dříví atd. Sama nám sděluje důvod svého „nezávislého“ jednání. Velitel jí platí jen 12 franků měsíčně.

U pana Szcligy „Anastasie Pipeletová do určité míry zahajuje drobnou válku proti tajemství vůbec“.

U Eugěna Sue je Anastasie Pipeletová typ pařížské domovnice. Sue chce „dramatisovat domovnici, mistrovsky vykreslenou panem Henry Monierem“. Ale pan Szeliga musí jednu z vlastností paní Pipeletové, „pomlouvačnost“, proměnit ve zvláštní podstatu a potom z paní Pipeletové udělat představitelku této podstaty.

„Její muž,“ pokračuje pan Szeliga, „domovník Alfred Pipelet, se k ní druží s menším štěstím.“

Aby jej v tomto neštěstí utěšil, dělá z něho pan Szeliga rovněž alegorii. Pipelet představuje „objektivní“ stránku tajemství, „tajemství jako výsměch“.

„Tajemství, jemuž podlehne, je výsměch, žert, který si z něho ztropili.“

Nejen to. Ve svém nekonečném milosrdenství učiní božská dialcktka „z nešťastného, dětinského starce“ „silného člověka“ v metafysickém smyslu tím, že mu dá představovat velmi důstojný, velmi šťastný a velmi rozhodující moment v životním procesu absolutního tajemství. Vítězství nad Pipeletem je

„naprostou porážkou tajemství“. „Chytřejší, srdnatý člověk by se nedal napálit žertem.“

6) „Hrdlička (Rigolette)“

„Zbývá ještě jeden krok. Tajemství bylo dohnáno svým vlastním důsledkem, jak jsme viděli na Pipeletovi a prostřednictvím Cabriona, k tornu, že se snížilo k pouhé frašce. Záleží už jen na tom, aby se individuum už nepropůjčilo k sehráni nejapné komedie. Hrdlička činí tento krok nejnenucenějším způsobem.“

Každý může vmžiku prohlédnout tajemství této spekulativní frašky a naučit se ho sám používat. Tu je stručný návod:

Úkol: Zkonstruuj mi, jak se člověk stane pánem zvířat.

Spekulativní řešení: Dejme tomu, že je dáno půl tuctu zvířat, třeba lev, žralok, had, býk, kůň a mopslík. Vyabstrahuj si z těchto šesti zvířat kategorii „zvíře vůbec“. Představ si „zvíře vůbec“ jako samostatného tvora. Dívej se na lva, žraloka, hada atd. jako na přestrojení, vtělení „zvířete vůbec“. Jako jsi svou představu, „zvíře vůbec“ své abstrakce, učinil skutečným tvorem, učiň nyní skutečná zvířata výtvorem abstrakce, své představy. Vidíš, že „zvíře vůbec“, které v podobě lva člověka rozsápe, v podobě žraloka ho pozře, v podobě hada ho uštkne, v podobě býka ho nabere na rohy a v podobě koně ho kopne, ve svém jsoucnu jako mopslík už na něj jen štěká a proměňuje boj proti člověku v pouhou zdánlivou potyčku. „Zvíře vůbec“ bylo svým vlastním důsledkem, jak jsme viděli na mopslíkovi, dohnáno k tomu, aby hrálo pouhou frašku. Jestliže tedy dítě nebo dětina před mopslíkem utíká, záleží už jen na tom, aby se individuum už nepropůjčilo k sehrání nejapné komedie. Individuum X dělá tento krok nejnenucenějším způsobem tím, že mopslíka přetáhne svou bambusovou holí. Vidíme, jak se člověk vůbec prostřednictvím individua X a mopslíka stal pánem „zvířete vůbec“, tedy i zvířat, a jak ve zvířeti v podobě mopslíka přemohl lva jakožto zvíře.

Podobným způsobem zdolává „Hrdlička“ pana Szeligy prostřednictvím Pipeleta a Cabriona tajemství dnešního světa. Ba ještě víc! Sama je realisací kategorie „tajemství vůbec“.

„Sama si ještě není vědoma své vysoké mravní hodnoty, proto je sama sobě ještě tajemstvím.“

Tajemství nespekulativní Hrdličky vyslovuje u Eugèna Sue Murph. Je to „hezounká griseta“. V ní vylíčil Eugène Sue roztomilý, lidský charakter pařížské grisety. Jenomže zase z oddanosti k buržoasii a protože rád přepíná, musel grisetu morálně idealisovat. Musel ulomit hrot jejímu postavení a charakteru, totiž vynechat její přehlížení formy manželství a její naivní poměr ke studentovi nebo k dělníkovi. Právě v tomto poměru je griseta skutečně lidským kontrastem k pokrytecké, úzkoprsé a sobecké manželce měšťákově, k celému kruhu buržoasie, tj. k oficiální společnosti.

7) Stav světa v „Tajnostech pařížských“

„Tento svět tajemství je pak obecný stav světa, do něhož je zasazen individuální děj ‚Tajností pařížských‘.“

„Avšak“ než pan Szeliga „přejde k filosofické reprodukci epické události“, musí ještě „shrnout jednotlivé črty, předtím nadhozené, v celistvý obraz“.

Říká-li pan Szeliga, že chce přejít „k filosofické reprodukci“ epické události, je třeba to pokládat za skutečné přiznání, za odhalení jeho kritického tajemství. Až dosud „filosoficky reprodukoval“ stav světa.

Pan Szeliga se dále přiznává:

Z jeho výkladu prý „vyplývá, že jednotlivá tajemství, o nichž se pojednávalo, nemají cenu o sobě, oddělena od ostatních, že to nejsou velkolepé klepy, nýbrž že jejich hodnota je v tom, že tvoří organicky učleněnou řadu, jejíž totalitou je ‚tajemství‘.“

Ve svém návalu upřímnosti jde pan Szeliga ještě dále. Přiznává, že „spekulativní řada“ není skutečnou řadou „Tajností pařížských“.

„V našem eposu sice tajemství nevystupují v takovém pořadí jako články této řady, jež si je vědoma ceny sebe samé“ (běžné ceny?). „Ale vždyť tu také nemáme co dělat s logickým, otevřeným, volným organismem kritiky, nýbrž s tajemným rostlinným bytím.“

Přeskočíme páně Szeligovo resumé a přejdeme hned k bodu, který tvoří „přechod“. V Pipeletovi jsme poznali „výsměch tajemství sobě samému“.

„Tím, že se tajemství samo sobě vysmívá, vynáší nad sebou rozsudek. Tím vyzývají tajemství, ničíce v posledním důsledku sama sebe, každý silný charakter k samostatnému přezkoumání.“

K tomuto přezkoumání a k „odhalení tajemství“ je povolán Rudolf, kníže z Geroldsteinu, muž „čisté kritiky“.

Rudolfem a jeho činy se budeme zabývat později, až na nějakou dobu ztratíme pana Szeligu s očí; ale už teď se dá předvídat a čtenář může do jisté míry tušit, ba skromně se domnívat, že Rudolfa proměníme z „tajemného rostlinného bytí“, jakým je v kritické „Literatur-Zeitung“, v „logický, otevřený, volný článek“ v „organismu kritické kritiky“.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — jeho urozenost pan měšťák. (Pozn. red.)

b Kdyby to tak věděl král! (Pozn. red.)

c Kdyby to tak věděl boháč! (Pozn. red.)

d — domečku. (Pozn. red.)

e — lehké ženy. (Pozn. red.)

f Podtržením členu u podstatného jména (die Frucht) v německém originále „Svaté rodiny“ Marx a Engels napodobují a zároveň ironisují, kritisují spekulativní metodu poznání. V českém překladu je místo podtrženého členu přidáván výraz „vůbec“ (plod vůbec) tam, kde jde o ryzí abstrakci, a na jiných místech, kde je tím ironisováno domnělé vtělení jakési absolutní, nejvyšší ideje, jakési nadřazení všemu ostatnímu, jakési zbožštění, užívá se v českém překladu u příslušného podstatného jména začátečního velkého písmene (viz např. Kritika v druhé kapitole této práce). (Pozn. čes. red.)

g — tajemstvím. (Pozn. red.)

h — vyměšování semene. (Pozn. red.)

i — za domácími zdmi. (Pozn. red.)

j —jemné mravnosti. (Pozn. red.)

k — jemného obchodu. (Pozn. red.)

l — přirozenou zkaženost. (Pozn. red.)

m — jako pojem, v abstraktní podobě. (Pozn. red.)

n — portýr, domovník. (Pozn. red.)

o — hokynář. (Pozn. red.)

p — správce domu. (Pozn. red.)

22 Molière, „Měšťák šlechticem“, jednání II, obraz šestý.

23 Jde o Ústavní listinu (Charte constitutionnelle), která byla přijata ve Francii po buržoasní revoluci roku 1830 a byla základním zákonem červencové monarchie. Výraz „Charte Vé#232;rité“ (charta pravda) je ironickou narážkou na závěrečná slova proklamace Ludvíka Filipa z 31. července 1830: „Od nynějška bude charta pravdou.“ — 72.

24 Marx parafrázuje dvojverší z Goethova „Fausta“, část I, obraz šestý („Čarodějnická kuchyně“).

25 Citát z díla Charles Fouriera „Theorie všeobecné jednoty“ („Théorie de l‘unité universelle“), sv. III, část II, kapitola 3. První vydání tohoto díla vyšlo roku 1822 pod názvem: „Traité de l‘association domestique-agricole“ [„Pojednání o domácko-zemědělské asociaci“].

26 A. A. Monteil, „Histoire des français des divers états aux cinq derniers siècles“ [„Dějiny Francouzů různých stavů v posledních pěti staletích“], svazek I-X, Paříž 1828-1844.

27 Shakespeare, „Konec vše napraví“, jednání I, obraz třetí.

28 Polydori Vergilii liber de rerum inventoribus. Lugduni 1706.

29 Froment, „La Police dévoilée depuis la Restauration et notamnent sous M. M. Franchet et Delavau“ („Odhalená policie od doby Restaurace a zejména za pánů Francheta a Delavaua“), svazek I-III, Paříž ‚ 1829.