Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Komunisté a Karl Heinzen


První článek

V Bruselu 26. září. Dnešní číslo „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“ přináší článek Karla Heinzena, v němž se tento pán pouští do dlouhé polemiky proti komunistům pod záminkou, že se musí obhájit proti jakémusi bezvýznamnému obvinění redakce.

Redakce radí občina stranám, aby polemiky zanechaly. Ale pak také měla z Heinzenova článku otisknout jen tu část, kde se Heinzen skutečně hájí proti obvinění, že prý napadl komunisty první. I když „Heinzen nemá k disposici žádné noviny“, není to důvodem k tomu, aby se mu nějaké noviny dávaly k disposici pro útoky, jež redakce sama pokládá za nejapné.

Komunistům ostatně nemohl nikdo prokázat lepší službu, než bylo uveřejnění tohoto článku. Hloupější a omezenější výtky, než jaké tu dělá Heinzen komunistům, nikdo nikdy žádné straně nedělal. Článek je nejlepším ospravedlněním komunistů. Dokazuje, že kdyby komunisté nebyli proti Heinzenovi dosud vystoupili, museli by to okamžitě udělat.

Pan Heinzen se hned na počátku tváří, jako by byl představitelem všech německých nekomunistických radikálů, chce s komunisty diskutovat jako strana se stranou. Má prý „právo klást požadavky“; prohlašuje s naprostou jistotou, čeho „se lze od komunistů nadít“, s čím „je nutno u nich počítat“, co je „povinností skutečných komunistů“. Svůj rozchod s komunisty přímo ztotožňuje s rozchodem „německých republikánů a demokratů“ s komunisty mluví v první osobě množného čísla, „my“, jménem těchto republikánů.

Kdo je pan Heinzen a co představuje?

Pan Heinzen je bývalý liberální podúředník, který ještě roku 1844 horoval pro pokrok v rámci zákona a pro německou konstituční ubohost a který nanejvýš mezi čtyřma očima šeptem přiznával, že by byla žádoucí a možná republika, ovšem ve velmi vzdálené budoucnosti. Ale pan Heinzen se mýlil o možnostech odboje v rámci zákona v Prusku. Musel uprchnout kvůli své špatné knize o byrokracii (i Jakobus Venedey napsal dávno předtím daleko lepší knihu o Prusku)[128]. A tu se mu najednou otevřely oči. Prohlásil odboj v rámci zákona za nemožný, stal se revolucionářem a ovšem i republikánem. Ve Švýcarsku se seznámil se savant sérieux[a] Rugem který ho zasvětil do trošky své filosofie, skládající se ze zmatené směsice feuerbachovského atheismu a humanismu, hegelovských reminiscensí a stirnerovských květnatostí. Takto vyzbrojen, pokládal se pan Heinzen za zralého a zahájil svou revoluční propagandu, opíraje se vpravo o Ruga, vlevo o Freiligratha.

Samozřejmě nemíníme panu Heinzenovi jeho přechod od liberalismu ke krvežíznivému radikalismu vyčítat. Tvrdíme ovšem, že k této změně názorů došel z čistě osobních důvodů. Dokud pan Heinzen mohl provádět odboj v rámci zákona, napadal všechny, kdo pochopili nutnost revoluce. Jakmile byl jemu tento odboj znemožněn, prohlásil jej vůbec za nemožný, aniž uvážil, že pro německou buržoasii je tento odboj prozatím velmi dobře možný, že odpor buržoasie má stále ještě naprosto legální ráz. Sotvaže byl jemu znemožněn návrat, prohlásil, že je okamžitá revoluce nezbytná. Místo aby studoval německé poměry, získal o nich přehled a z toho pak vyvodil, jaké kroky, jaký vývoj, jaká opatření jsou možné a nutné, místo aby si ujasnil spletité vzájemné vztahy mezi jednotlivými třídami v Německu a jejich poměr k vládě a z toho vyvodil, jakou politiku je nutno provádět, zkrátka místo aby se řídil podle vývoje Německa, žádá pan Heinzen s naprostou samozřejmostí, aby se vývoj Německa řídil podle něho.

Pan Heinzen byl rozhodným odpůrcem filosofie, dokud byla pokroková. Sotva se stala reakční, sotva se stala útočištěm všech kolísavých živlů, všech invalidů a literárních živnostníků, měl pan Heinzen tu smůlu, že ji začal vyznávat. Ba ještě hůř: měl tu smůlu, že pan Ruge, který byl celý svůj život sám vždy jen proselytou, získal v panu Heinzenovi svého jediného proselytu. Pan Heinzen musí tedy být panu Rugovi útěchou, že se našel alespoň jeden člověk, který se domnívá, že pochopil smysl jeho větných konstrukcí.

Oč pan Heinzen vlastně usiluje? O to, aby byla okamžitě ustavena německá republika, která by se skládala z amerických tradic, ozvuků roku 1793 a několika opatření vypůjčených od komunistů a která vypadá velmi černo-červeno-zlatě.[129] Pro svou průmyslovou zaostalost má Německo v Evropě tak žalostné postavení, že se nikdy nemůže chopit iniciativy, nikdy nemůže první zahájit velkou revoluci, nikdy nemůže na vlastní pěst, bez Francie a Anglie, vyhlásit republiku. Každá německá rcpublika, která by byla ustavena nezávisle na hnutí v ostatních civilisovaných zemích, každá německá revoluce, která by byla provedena na vlastní pěst, a jak tomu je u pana Heinzena, vůbec bez ohledu na skutečné hnutí jednotlivých tříd v Německu, každá taková republika a revoluce by byla pouhé černo-červeno-zlaté blouznění. A aby tuto slavnou německou republiku učinil ještě slavnější, okrašluje ji pan Heinzen porugovštěným feuerbachovským humanismem a prohlašuje, že je to nadcházející říše „Člověka“. A všechny tyhle zbrklé fantasie mají Němci uskutečňovat?

A jak že velký „agitátor“ pan Heinzen provádí svou propagandu? Za hlavní původce veškeré bídy a nouze prohlašuje panovníky. Toto tvrzení je nejen směšné, nýbrž krajně škodlivé. Pan Heinzen by se nemohl německým panovníkům, těmto impotentním a slabomyslným loutkám, ničím zalichotit víc než tím, že jim připisuje fantastickou, nadpozemskou, démonickou všemohoucnost. Tvrdí-li pan Heinzen, že panovníci dokážou napáchat tolik zla, přiznává jim tím zároveň moc, že by mohli konat právě tolik dobrodini. Závěr, který z toho vyplývá, není nutnost revoluce, nýbrž zbožné přání, aby přišel hodný panovník, takový nějaký dobrý císař Josef. Ostatně lid ví mnohem lépe než pan Heinzen, kdo ho utiskuje. Nenávist, kterou cítí robotník vůči vrchnosti, dělník vůči svému zaměstnavateli, nesvalí pan Heinzen nikdy na panovníky. Pan Heinzen slouží ovšem zájmům statkářů a kapitalistů tím, že vinu na vykořisťování lidu nepřičítá jim, nýbrž panovníkům. Což devatenáct dvacetin veškeré německé bídy neplyne z vykořisťování lidu statkáři a kapitalisty?

Pan Heinzen vyzývá k okamžitému povstání. Dává tisknout letáky v tomto duchu a snaží se je rozšiřovat v Německu. Tážeme se, není-li taková nesmyslná, bezhlavá propaganda vrcholně na škodu zájmům německé demokracie? Tážeme se, zda zkušenost neukázala, jak je bezúčelná? Což nebylo v mnohem rozjitřenější době, v třicátých letech, v Německu rozšířeno statisíce takových letáků, brožur atd. a měl snad jeden jediný z nich nějaký ohlas? Ptáme se, zda si někdo, kdo je jakžtakž při zdravém rozumu, může namlouvat, že lid věnuje vůbec nějakou pozornost takovému morálnímu kázání a nabádání? Ptáme se, zda pan Heinzen ve svých letácích dělal někdy něco jiného, než že kázal a nabádal? Ptáme se, zda není přímo směšné vykřikovat takto do světa výzvy k revoluci, bez smyslu a bez rozumu, bez znalosti poměrů a bez ohledu na ně?

Co je úkolem stranického tisku? Především diskutovat, zdůvodňovat požadavky strany, vysvětlovat je a hájit, odmítat a vyvracet nároky a tvrzení protivné strany. Co je úkolem německého demokratického tisku? Dokazovat nutnost demokracie z nehodnosti dnešní vlády, která zastupuje víceméně pouze šlechtu, z nedostatečnosti konstitučního systému, který dává kormidlo do rukou buržoasii, z toho, že lid nemůže zlepšit své postaveni, dokud nemá politickou moc. Má tedy vysvětlovat, jak byrokracie, šlechta a buržoasie utlačují proletariát, drobné rolníky a maloměšťáky, protože ti tvoří v Německu „lid“; má objasňovat, z čeho vznikl nejen politický, nýbrž především společenský útisk a jakými prostředky jej odstranit; má dokazovat, že první podmínkou pro použití těchto prostředků je dobytí politické moci proletariátem, drobnými rolníky a maloměšťáky. Má dále zkoumat, jak dalece lze počítat s brzkým prosazením demokracie, jaké prostředky má strana k disposici a s kterými druhými stranami se musí spojit, dokud je příliš slabá, aby mohla jednat samostatně. A udělal pan Heinzen třeba jen jedinou věc z toho? Ne. Ani se nenamáhal. Nic lidu, tj. proletářům, drobným rolníkům a maloměšťákům, nevyložil. Nikdy nezkoumal postavení tříd a stran. Nedělal nic jiného, než že hrál variace na jediné téma: Do toho, do toho, do toho!

A ke komu se pan Heinzen obrací se svými revolučními morálními kázáními? Především k drobným rolníkům, k té třídě, která je v dnešní době nejméně schopna chopit se revoluční iniciativy. Již po 600 let vychází všechno pokrokové hnutí do té míry z měst, že samostatná demokratická hnutí venkovského obyvatelstva (Wat Tyler, Jack Cade,jacquerie, selská válka[130]) byla předně vždy reakční a za druhé byla vždy potlačena. Jádrem veškeré moderní demokracie se stal městský průmyslový proletariát; maloměšťáci a ještě víc rolníci jsou úplně závislí na jeho iniciativě. Dokazuje to francouzská revoluce z roku 1789 i nejnovější dějiny Anglie, Francie a východních amerických států. A pan Heinzen doufá teď, v devatenáctém století, v selské povstání!

Ale pan Heinzen slibuje i sociální reformy. Ovšem; lhostejnost lidu k jeho výzvám ho k tomu postupně donutila. A jaké že jsou to reformy? Jsou to reformy, které navrhují i komunisté jako přípravná opatření k odstranění soukromého vlastnictví. To jediné, co by bylo možné u pana Heinzena přijmout, to si vypůjčil od komunistů, těch tak zavile napadaných komunistů, a i to se v jeho rukou stává čirým nesmyslem a pouhopouhou fantasií. Všechna opatření omezující konkurenci a hromadění velkých kapitálů v rukou jednotlivců, všechno omezení nebo zrušení dědického práva, všechno organisování práce státem atd., všechna tato opatření jsou jakožto revoluční opatření nejen možná, nýbrž dokonce nutná. Jsou možná proto, že za nimi stojí celý proletariát, který povstal, a se zbraní v ruce je hájí. Jsou možná přes všechny potíže a překážky, které proti nim uvádějí ekonomové, protože právě tyto potíže a překážky budou nutit proletariát, aby šel stále dál a dál až k úplnému zrušení soukromého vlastnictví, aby zase znovu neztratil i to, co už získal. Jsou možná jako příprava, jako přechodné mezistupně na cestě k odstranění soukromého vlastnictví, ale nic víc.

Pan Heinzen však žádá všechna tato opatření jako nezvratná, konečná opatření. Nemají připravovat, mají být definitivní. Nejsou mu prostředkem, nýbrž účelem. Nejsou myšlena pro revoluční stav, nýbrž pro poklidný buržoasní stav společnosti. Ale právě tím se stávají nemožnými a zároveň reakčními. Buržoasní ekonomové mají proti panu Heinzenovi úplně pravdu, když tato opatření ve srovnání se svobodnou konkurencí označují za reakční. Svobodná konkurence je poslední, nejvyšší, nejvyspělejší formou existence soukromého vlastnictví. Všechna opatření, která vycházejí ze soukromého vlastnictví jako základu a přitom jsou namířena proti svobodné konkurenci, jsou tudíž reakční, snaží se obnovit nižší vývojové stupně soukromého vlastnictví, musí proto nakonec zase podlehnout konkurenci a vyústit v obnovení dnešního stavu. Tyto námitky buržoů, které neplatí, jakmile se na uvedené sociální reformy díváme jako na pouhá mesures de salut public[b], jako na revoluční a přechodná opatření, tyto námitky jsou pro páně Heinzenovu agrárně socialistickou černo-červeno-zlatou republiku zdrcující.

Pan Heinzen si ovšem představuje, že vlastnické poměry, dědické právo atd. lze po libosti měnit a přistřihávat. Pan Heinzen — jeden z největších ignorantů tohoto století — nemůže ovšem vědět, že vlastnické poměry té které epochy jsou nutné výsledky způsobu výroby a směny oné doby. Pan Heinzen nemůže vědět, že velké pozemkové vlastnictví nelze proměnit v malé, aniž se změní celý způsob zemědělské výroby, a že se jinak velké pozemkové vlastnictví velmi brzy znovu obnoví. Pan Heinzen nemůže vědět, jaká úzká souvislost existuje mezi dnešním velkým průmyslem, koncentrací kapitálu a vytvářením proletariátu. Pan Heinzen nemůže vědět, že země průmyslově tak závislá a ujařmená, jako je Německo, se nemůže opovážit pustit se na vlastní pěst do jiného uspořádání svých vlastnických poměrů, než jaké odpovídá zájmům buržoasie a svobodné konkurenci.

Zkrátka, u komunistů mají tato opatření hlavu a patu, protože komunisté je nepojímají jako libovolná opatření, nýbrž jako výsledky, které samy sebou nutně vyplynou z rozvoje průmyslu, zemědělství, obchodu, komunikací, z vývoje tím podmíněného třídního boje mezi buržoasií a proletariátem; a nevyplynou jako definitivní opatření, nýbrž jako přechodná mesures de salut public, rodící se přímo z třídního boje, který je sám také přechodný.

U pana Heinzena nemají hlavu ani patu proto, že tu vystupují jako úplně z prstu vycucané, šosácké fantasie o nápravě světa; protože o nějaké souvislosti těchto opatření s dějinným vývojem nemůže být vůbec řeči; protože se pan Heinzen ani za mák nestará o to, zda jsou jeho návrhy uskutečnitelné v praxi; protože nechce formulovat nutnosti diktované výrobou, nýbrž chce je naopak zvrátit dekrety.

Týž pan Heinzen, který si přivlastnil požadavky komunistů, když je nejdřív ukrutně zamotal a proměnil v ryzí fantasie, týž pan Heinzen vytýká komunistům, že „matou hlavy nevzdělaným lidem“, „honí se za fantasiemi“ a „ztrácejí skutečnou půdu (!) pod nohama“!

To je pan Heinzen v celé své agitační činnosti, a my prohlašujeme rovnou, že ji pokládáme za naprosto škodlivou a ostudnou pro celou německou radikální stranu. Stranický publicista musí mít docela jiné vlastnosti, než jaké má pan Heinzen, který, jak jsme už řekli, je jedním z největších ignorantů našeho století. Pan Heinzen má možná tu nejlepší vůli, má možná tu nejryzejší povahu z celé Evropy. Víme také, že osobně je to čestný člověk a má odvahu a vytrvalost. Ale to všechno je ještě na stranického publicistu málo. K tomu je zapotřebí víc než ryzí povaha, dobrá vůle a stentorský hlas[131], k tomu je zapotřebí trochu víc rozumu, víc jasného uvažování, lepší styl a víc znalostí, než má pan Heinzen, a jak dokázala dlouholetá zkušenost, než je schopen si osvojit.

Útěk donutil pana Heinzena stát se přes to všechno stranickým publicistou. Byl nucen pokusit se vytvořit si mezi radikály vlastní stranu. Tak se dostal do situace, které nedorostl, a jak se marně snaží nějak se s tím vyrovnat, jen se zesměšňuje. Zesměšnil by tím i německé radikály, kdyby se neohradili proti tomu, že je zastupuje, že se zesměšňuje jejich jménem.

Ale pan Heinzen německé radikály nezastupuje. Ti mají docela jiné představitele, např. Jacobyho a jiné. Pan Heinzen nezastupuje nikoho a nikdo ho neuznává za svého představitele, snad kromě několika německých buržoů, kteří mu posílají peníze na agitaci. Ale ne, mýlíme se: jedna třída v Německu ho uznává za svého představitele, horuje pro něj, rve se za něj, překřikuje pro něj celou hospodu (právě tak jako podle pana Heinzena komunisté „překřikují celou literární oposici“). Tato třída je početná, uvědomělá, má pevné zásady a vliv je to třída obchodních cestujících.

A tento pan Heinzen žádá od komunistů, aby ho uznávali za představitele radikální buržoasie a jako s takovým s ním diskutovali?

To prozatím stačí k ospravedlnění polemiky komunistů proti panu Heinzenovi. V příštím čísle přejdeme k tomu, co pan Heinzen v čís. 77 tohoto listu komunistům vyčítá.

Kdybychom nebyli pevně přesvědčeni, že pan Heinzen se naprosto nehodí za stranického publicistu, poradili bychom mu, aby si důkladně prostudoval Marxovu „Bídu filosofie“. Ale takto mu můžeme — v odpověď na jeho radu nám, abychom si přečetli Fröbelovu „Novou politiku“[132] — dát jen tu radu, aby byl hezky zticha a klidně čekal, až „to začne“. Jsme přesvědčeni, že pan Heinzen bude právě tak dobrý velitel praporu, jako je špatný publicista.

Aby si pan Heinzen nemohl stěžovat na anonymní útoky, článek podpisujeme.

B. Engels

Druhý článek

Komunisté útočí na pana Heinzena — jak jsme vyložili v prvním článku — nikoli proto, že není komunista, nýbrž proto, že je špatný publicista demokratické strany. Nenapadají ho jako komunisté, ale jako demokraté. Že polemiku proti němu zahájili právě komunisté, to je jen náhoda; i kdyby nebyli na světě vůbec žádní komunisté, museli by se proti panu Heinzenovi ozvat aspoň demokraté. V tomto celém sporu jde jen o toto: 1) zda je pan Heinzen jako stranický publicista a agitátor s to prospět německé demokracii, což my popíráme; 2) zda je způsob agitace pana Heinzena správný, zda je vůbec aspoň snesitelný, což rovněž popíráme. Nejde tedy ani o komunismus, ani o demokracii, nýbrž o osobu a osobní vrtochy pana Heinzena.

Komunisty ani nenapadne začínat za daných poměrů zbytečné spory s demokraty, sami naopak v přítomné chvíli vystupují ve všech praktických stranických otázkách jako demokraté. Nutným důsledkem demokracie ve všech civilisovaných zemích je politické panství proletariátu, a politické panství proletariátu je prvním předpokladem všech komunistických opatření. Dokud ještě není vybojována demokracie, dotud tedy bojují komunisté a demokraté společně, dotud jsou zájmy demokratů zároveň i zájmy komunistů. Do té doby jsou diference mezi oběma stranami čistě teoretického rázu a lze o nich docela dobře teoreticky diskutovat, aniž se tím nějak naruší společná akce. Bude dokonce možno dohodnout se o některých opatřeních, která bude nutno provést okamžitě po dobytí demokracie v zájmu dosud utlačovaných tříd, např. řízení velkého průmyslu a železnic státem, výchova dětí na státní útraty atd.

Ale vraťme se k panu Heinzenovi.

Pan Heinzen prohlašuje, že komunisté začali spor s ním, a ne on s nimi. Tedy známý argument z pouličních rvaček, ale o to se s ním přít nebudeme. Svůj konflikt s komunisty nazývá: „nesmyslný rozkol, který vyvolali komunisté v táboře německých radikálů“. Říká, že se už před třemi lety snažil ze všech sil a podle možností zabránit blížícímu se rozkolu. Na tyto bezvýsledné pokusy prý komunisté odpověděli útoky proti němu.

Pan Heinzen, jak je velmi dobře známo, před třemi roky ještě vůbec nebyl v táboře radikálů. Pan Heinzen byl tehdy pokrokář v rámci zákona a liberál. Rozchod s ním tedy naprosto neznamenal rozkol v táboře radikálů.

Pan Hcinzen se počátkem roku 1845 dostal zde v Bruselu do styku s komunisty. Ty ani ve snu nenapadlo, aby na pana Heinzena útočili pro jeho domnělý politický radikalismus, nýbrž naopak ze všech sil se snažili, aby tehdy liberálního pana Heinzena právě k tomuto radikalismu dovedli. Ale marně. Z pana Heinzena se stal demokrat teprve ve Švýcarsku.

„Později jsem se čím dál tím víc (!) přesvědčoval o tom, že energický boj proti komunistům je nezbytný“ — tedy že je nezbytný nesmyslný rozkol v táboře radikálů! Ptáme se německých demokratů, zda se někdo, kdo si sám tak směšně odporuje, hodí za stranického publicistu?

Kdo jsou však ti komunisté, o nichž pan Heinzen tvrdí, že ho napadli? Uvedené náznaky a hlavně pak výtky komunistům, které následují, mluví jasně. Komunisté prý

„překřikovali celý tábor literární oposice, mátli hlavy nevzdělaným lidem, naprosto bezohledně uráželi i ty největší radikály... usilovali o to, aby pokud možno ochromili politický boj, ba nakonec se dokonce spojili... přímo s reakcí. Kromě toho se v praktickém životě, zřejmě v důsledku své doktríny, snížili často až k sprostým a prolhaným intrikám...“

Z této mlhavé nejasnosti předhůzek se vynořuje jedna velmi zřetelná postava: postava literárního živnostníka pana Karla Grüna. Pan Grün měl před třemi lety s panem Heinzenem osobní neshody. Pan Grün potom napadl pana Heinzena v „Trierʼsche Zeitung“, pan Grün se pokusil překřičet celý tábor literární oposice, pan Grün se horlivě snažil pokud možno ochromit politický boj atd.

Od kdy je však pan Grün představitelem komunismu? I když se před třemi lety pokoušel vetřít mezi komunisty, nebyl nikdy za komunistu uznán, nikdy veřejně neprohlásil, že je komunistou, a víc než před rokem se rozhodl proti komunistům vystoupit.

Navíc už tehdy, dříve než pan Heinzen, pana Grüna desavuoval Marx, stejně jako jej později při první příležitosti ukázal veřejnosti v jeho pravé podobě.

Co se pak týče poslední „sprosté a prolhané“ insinuace pana Heinzena proti komunistům, jejím podkladem jsou věci, které měli mezi sebou pan Grün a pan Heinzen, nic víc. Ty se týkají obou zmíněných pánů, ale naprosto ne komunistů. Neznáme ani jejich spor tak přesně, abychom o tom mohli pronášet úsudek. Ale dejme tomu, že má pravdu pan Heinzen. Jestliže po tom, co Marx a jiní komunisté dotyčného pána desavuovali, po tom, co se nad slunce jasněji ukázalo, že nikdy nebyl komunistou, jestliže pan Heinzen po tom všem tento spor vydává za nutný důsledek komunistické doktríny, je to bezmezná proradnost.

Ostatně míří-li pan Heinzen uvedenými výtkami i na jiné lidi než na pana Grüna, pak se to může vztahovat jen na ony pravé socialisty, jejichž skutečně reakční teorie komunisté už dávno odmítli. Všichni, kdo byli mezi nimi schopni dál se vyvíjet, přešli teď, když se tento směr úplně rozpadl, ke komunistům a sami napadají pravý socialismus, kde se ještě projevuje. Pan Heinzen tedy zase dokumentuje svou obvyklou hrubou nevědomost, když znovu vyhrabává dávno pohřbené fantasie a snaží se odpovědnost za ně svalit na komunisty. Zatímco pan Heinzen dělá výčitky pravým socialistům, které si plete s komunisty, vytýká potom komunistům tytéž nesmysly, které jim vytýkali praví socialisté. Nemá tedy ani právo útočit na pravé socialisty, protože v určitém smyslu k nim sám patří. Vždyť zatímco komunisté psali ostré útoky na tyto „socialisty“, seděl týž pan Heinzen v Curychu a nechával se od pana Ruga zasvěcovat do oněch fragmentů pravého socialismu, které se zachytily v popletené hlavě tohoto muže. Na mou věru, pan Ruge našel žáka, který je hoden svého učitele!

Kam se však poděli skuteční komunisté? Pan Heinzen mluví o čestných výjimkách a talentovaných mužích, kterým prorokuje, že se zřeknou komunistické solidarity (!). Solidarity se spisy a činy pravých socialistů se komunisté už zřekli. Ze všech uvedených výtek se na komunisty nehodí ani jedna, leda závěr celé tirády, kde se říká:

„Komunisté... se v pýše své domnělé převahy vysmívali všemu, co může jedině tvořit základ sjednocení čestných lidí.“

Pan Heinzen tu zřejmě naráží na to, že se komunisté vysmívali jeho vysoce morálnímu vystupování a zesměšňovali všechny ony posvátné a vznešené ideje, ctnost, spravedlnost, morálku atd., které jsou podle pana Heinzena základem každé společnosti. Tuto výtku přijímáme. Morální rozhořčení čestného muže pana Heinzena nezabrání komunistům, aby se těmto věčným pravdám nevysmívali. Komunisté ostatně tvrdí, že ony věčné pravdy vůbec nejsou základem, nýbrž naopak produktem společnosti, ve které se objevují.

Předvídal-li ostatně pan Heinzen, že komunisté odmítnou solidárnost s lidmi, které jim podstrčil za spojence — k čemu jsou pak všechny jeho nejapné výčitky a proradné insinuace? Jestliže pan Heinzen zná komunisty jen tak z doslechu, a skoro to tak vypadá, když tak málo ví, kdo jsou, že na nich žádá, aby tak říkajíc zvedli hledí, není to nestydatost, chce-li potom s nimi polemisovat?

„Kdyby byli označeni pravým jménem ti, kdo vlastně komunismus zastupují nebo jej v jeho ryzosti představují, pravděpodobně by to úplně odradilo velkou část těch, kteří se komunismu přidržují a kterých komunismus využívá, a proti takové vindikaci by sotva protestovali jen lidé z ‚Trierʼsche Zeitung‘.“

A o několik řádek níže:

„Od těch, kteří tedy jsou opravdu komunisty, lze se jistě nadít tolik důslednosti a poctivosti“ (ó, ten šlechetník!), „že otevřeně vystoupí se svou doktrínou a zřeknou se těch, kdo nejsou komunisty. Je nutno u nich počítat s tím“ (jaké šlechetné obraty!), „že nehudou nesvědomitě (!) udržovat zmatek, který vyvolává v hlavách tisíců trpících a nevzdělaných jako možnost vysněná nebo předstíraná nemožnost (!!) najít ccstu od pevné půdy skutečných poměrů až k uskutečnění oné doktríny (!). Je povinností“ (opět ten šlechetník) „skutečných komunistů, všem kteří se k nim hlásí a nemají jasno, buď věci úplně ujasnit a dovést je k určitému cíli, anebo se od nich oddělit, nevyužívat jich.“

Kdyby byl pan Ruge dokázal zplodit tyto tři periody, byl by si mohl gratulovat. Šlechetnickým požadavkům plně odpovídá šlechetnické zmatení myšlenek, jemuž jde jen o věc, a ne o formu, a jež proto říká pravý opak toho, co chce říci. Pan Heinzen žádá, aby se skuteční komunisté oddělili od pouze domnělých komunistů. Mají skoncovat se zmatkem, který (to chce říci) vzniká ze zaměňování dvou různých směrů. Ale jakmile se mu v hlavě střetnou obě slova, „komunisté“ a „zmatek“, vznikne zmatek i tam. Pan Heinzen ztratí nit; jeho oblíbená formule, že komunisté vůbec matou nevzdělaným lidem hlavy, se mu připlete pod nohy, Heinzen zapomene na skutečné a neskutečné komunisty, klopýtne v komické neohrabanosti o všelijaké ty „jako možnosti vysněné a předstírané nemožnosti“ a svalí se nakonec jak dlouhý tak široký na „pevnou půdu skutečných poměrů“, kde se zase vzpamatuje. Teď ho teprve napadne, že chtěl mluvit o něčem jiném, že nebyla řeč o tom, zda je to či ono možné nebo nemožné. Vrací se k tomu, o čem mluvil, ale je ještě tak zpitomělý, že tu nádhernou větu, ve které provedl právě popsaný kotrmelec, ani nevyškrtne.

Potud jeho styl. Pokud jde o věc samu, opakujeme, že pan Heinzen, jak už to u počestných Němců bývá, přichází se svými požadavky pozdě a že komunisté se pravých socialistů už dávno zřekli. Dále však tu znovu vidíme, že používání tichošlápských insinuací se docela dobře snáší s charakterem šlechetníka. Pan Heinzen totiž dává dost jasně na srozuměnou, že komunističtí publicisté komunistických dělníků jen využívají. Říká celkem bez okolků, že kdyby se tito publicisté otevřeně přiznali ke svým úmyslům, úplně by to odradilo velkou část těch, jichž pro komunismus využívají. Pokládá komunistické publicisty za proroky, kněze nebo žrece, zasvěcené do tajné moudrosti, kterou zamlčují nevzdělaným, aby je měli v hrsti. Všechny jeho šlechetné návrhy, že je třeba všem, kdo nemají jasno, věc ujasnit, a ne jich využívat, vycházejí zřejmě z předpokladu, že literární představitelé komunismu mají zájem na tom udržovat dělníky v nevědomosti a jen jich využívat, jako chtěli lidu využívat v minulém století ilumináti[133]. Tato nejapná představa také vždy přiměje pana Heinzena, že se svým zmatkem v hlavách nevzdělaných vyrukuje vždycky nevčas a za trest za to, že nemluví otevřeně, musí pak dělat stylistické kotrmelce.

Tyto insinuace pouze konstatujeme, nediskutujeme o nich. Přenecháváme komunistickým dělníkům, aby si o nich udělali úsudek sami.

Konečně se po všech úvodech, odbočkách, dohadech, insinuacích a kotrmelcích pana Heinzena dostáváme k jeho teoretickým útokům a námitkám proti komunistům.

Pan Heinzen

„vidí jádro komunistické doktríny prostě ve zrušení soukromého vlastnictví (i vlastnictví získaného prací) a v principu společného užívání pozemských statků, který z onoho zrušení nezbytně vyplývá“.

Pan Heinzen si představuje, že komunismus je jakási doktrína, která vychází z určitého teoretického principu jakožto jádra a z toho potom vyvozuje další závěry. Pan Heinzen se velmi mýlí. Komunismus není doktrína, nýbrž hnutí; nevychází z principů, nýbrž faktů. Komunisté nevycházejí z té či oné filosofie, nýbrž z celých dosavadních dějin a zvláště pak z jejich současných skutečných výsledků v civilisovaných zemích. Komunismus vzešel z velkého průmyslu a jeho průvodních zjevů, z vytvoření světového trhu, z neomezené konkurence, jež je tím dána, ze stále pustošivějších a všeobecnějších obchodních krizí, které se už teď staly krizemi světového trhu, z vytvoření proletariátu a z koncentrace kapitálu a tím daného třídního boje mezi proletariátem a buržoasií. Komunismus, pokud jde o teorii, je teoretickým výrazem postavení proletariátu v tomto boji a teoretickým shrnutím podmínek osvobození proletariátu.

Snad si pan Heinzen teď uvědomí, že při posuzování komunismu nestačí pouze vidět jeho jádro prostě ve zrušení soukromého vlastnictví; že by udělal lépe, kdyby trochu studoval politickou ekonomii, než aby jen tak plácal o zrušení soukromého vlastnictví; že nemůže o následcích zrušení soukromého vlastnictví vědět ani zbla, nezná-li zároveň i jeho podmínky.

V této otázce projevuje pan Heinzen tak hrubou nevědomost, že se dokonce domnívá, že „společné užívání pozemských statků“ (také pěkný výraz!) je následek odstranění soukromého vlastnictví. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Protože velký průmysl, rozvoj strojové výroby, komunikací, světového obchodu nabývá takových kolosálních rozměrů, že je den ze dne nemožnější, aby jich využívali jednotliví kapitalisté; protože to nejpádněji dokazují stupňující se krize světového trhu; protože výrobní síly a dopravní prostředky dnešního způsobu výroby a směny den ze dne stále víc přerůstají přes hlavu individuální směně a soukromému vlastnictví; zkrátka protože se blíží okamžik, kdy se společenské řízení průmyslu, zemědělství, směny stane pro průmysl, zemědělství a směnu přímo materiální nutností, proto bude soukromé vlastnictví odstraněno.

Jestliže tedy pan Heinzen zrušení soukromého vlastnictví, jež je ovšem podmínkou osvobození proletariátu, odtrhne od jeho vlastních podmínek, jestliže se na ně bude dívat mimo veškerou souvislost se skutečným světem jen jako na vrtoch knihomolů, zbude z něho pouze fráze, o které bude moci jen jalově žvanit. Dělá to takto:

„Zmíněným odstraněním veškerého soukromého vlastnictví ruší komunismus nutně i jednotlivou existenci.“ (Pan Heinzen nás tedy obviňuje z toho, že chceme z lidí nadělat siamská dvojčata.) „Následek toho je opět to, že každý jednotlivec bude zařazen do kasárenského hospodářství, uspořádaného třeba (!!) na způsob obcí.“ (Nechť si čtenář laskavě všimne, že je to jen, jak pan Heinzen sám přiznává, následek jeho vlastního blábolení o jednotlivé existenci.) „Tím komunismus zničí individualitu... nezávislost... svobodu.“ (Staré žvásty pravých socialistů a buržoů. Jako by se u dnešních individuí, ze kterých dělba práce nechtěně nadělala ševce, tovární dělníky, měšťáky, právníky, rolníky, tj. otroky určitého povolání a tím otroky mravů, způsobu života, předsudků, omezeností atd. spjatých s tímto povoláním, jako by se u těchto individuí dala zničit nějaká individualita!) „Obětuje jednotlivou osobu s jejím nutným přívlastkem nebo základem“ (to „nebo“ je skvělé!) „nabytého soukromého vlastnictví vidině pospolitosti nebo společnosti“ (i tady Stirner?), „zatímco pospolitost nemůže a nemá“ (nemá!!!) „být pro každou jednotlivou osobu účelem, nýbrž prostředkem.“

Pan Heinzen přikládá zvláštní význam nabytému soukromému vlastnictví a dokazuje tím znovu svou naprostou neznalost předmětu, o němž mluví. Šlechetnou spravedlnost páně Heinzenovu, která dává každému, což jeho jest, bohužel hatí velký průmysl. Dokud velký průmysl ještě nedosáhl takového stupně rozvoje, aby se úplně vysvobodil z pout soukromého vlastnictví, do té doby nepřipustí jiné rozdělování svých výrobků než takové, k jakému dochází dnes; do té doby bude kapitalista shrabovat zisk a dělník čím dál tím víc prakticky poznávat, co je to minimum mzdy. Systém nabytého soukromého vlastnictví chtěl systematicky vyložit a ukázat jeho souvislost se stávajícími poměry už pan Proudhon, a jak známo, na celé čáře ztroskotal. Pan Heinzen se sice nikdy neodváží podobného pokusu, k tomu by musel studovat a to on neudělá. Ale nechť je mu pan Proudhon odstrašujícím příkladem, aby své nabyté vlastnictví nevydával tolik na pospas veřejnosti.

Jestliže tedy pan Heinzcn vyčítá komunistům, že se honí za přeludy a ztrácejí pevnou půdu pod nohama, na koho tato výtka platí?

Pan Heinzen má ještě všelijaké jiné nápady, ale těmi se nebudeme zabývat. Poznamenáváme jen, že jeho věty jsou čím dál tím kostrbatější. Nemotornost jeho jazyka, který nikdy nemůže najít to pravé slovo, by sama o sobě úplně stačila zkompromitovat každou stranu, která by jej uznala za svého literárního představitele. Pevnost jeho přesvědčení ho vždy svede k tomu, že řekne něco docela jiného, než co chce říci. A tak je v každé jeho větě dvojí nesmysl: předně nesmysl, který chce říci, a za druhé nesmysl, který nechce říci, ale přece jen říká. K tomu jsme už předtím uvedli jeden příklad. Ještě jen připomeneme, že pan Heinzen opakuje svou starou pověru o moci panovníků, když říká, že moc, kterou je nutno svrhnout a která není ničím jiným než státní mocí, prý je a vždy byla původcem a baštou všeho bezpráví, kdežto on prý chce zřídit skutečný právní stát (!) a v tomto výplodu fantasie „provést všechny ty sociální reformy, které vyplynuly ze všeobecného vývoje (!) jako teoreticky správné (!) a prakticky možné (!)“!!!

Úmysly jsou právě tak dobré, jako je sloh špatný, to už je úděl poctivosti v tomto zkaženém světě.

Duchem doby sveden, stal se
svěže lesním sansculotem,
špatně tančil, přesvědčení
zato v kosmaté měl hrudi
— — — — — — — — —
talent ne, leč charakter![134]

Naše články vzbudí v panu Heinzenovi spravedlivé rozhořčení uraženého poctivce, ale proto se nevzdá ani svého slohu, ani kompromitujícího a zbytečného agitování. Jeho vyhrožování lucernou v den činu a rozhodnutí nás velmi rozesmálo.

Zkrátka: s německými radikály musí a chtějí komunisté spolupracovat. Ale vyhrazují si právo vystoupit proti každému spisovateli, který kompromituje celou stranu. Jen proto a pro nic jiného jsme vystoupili proti Heinzenovi.

V Bruselu 3. října 1847   B. Engels
________________________________________________

PS. Právě jsme dostali brožuru, kterou napsal jeden dělník[c]: „Heinzenovský stát, kritika od Stephana“, Bern, Rätzer.[135] Kdyby pan Heinzen psal jen z polovice tak dobře jako tento dělník, mohl by být šťasten. Pan Heinzen může z této brožury mimo jiné jasně vidět, proč dělníci nechtějí ani slyšet o jeho agrární republice. — Připomínáme ještě, že je to první brožura napsaná dělníkem, která nemoralisuje, nýbrž snaží se politické boje současnosti vysvětlit bojem různých společenských tříd mezi sebou.




Napsal B. Engels
26. září a 3. října 1847
Otištěno v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“,
čís. 79 a 80 z 3. a 7. října 1847
Podpis: B. Engels
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — vážným učencem. (Pozn. red.)

b — opatření ve veřejném zájmu. (Pozn. red.)

c Stephan Born. (Pozn. red.)


128 Engels má na mysli knihu Karla Heinzena „Die Preussische Büreaukratie“ [„Pruská byrokracie“], Darmstadt 1845, a Jakoba Venedeye „Preussen und Preussenthum“ [„Prusové a prušáctví“], Mannheim 1839. — 279.

129 Heinzen si představoval budoucí Německo jako federativní republiku tvořenou autonomními zeměmi na způsob Svýcarského spolku. Takto rozuměli v té době mnozí maloburžoasní demokraté heslu o jednotě Německa, jejímž symbolem byl černo-červeno-zlatý prapor. Takový výklad hesla jednoty Německa pokládali Marx a Engels za projev maloměšťácké omezenosti a neschopnosti bojovat důsledně proti separatismu a roztříštěnosti. Proti tomu razili sami požadavek jednotné, centralisované demokratické republiky v Německu.

130 Engels vypočítává řadu velkých selských povstání ve středověku: povstání Wata Tylera (roku 1381) a Jacka Cada (roku 1450) v Anglii, selské povstání ve Francii roku 1358 (tzv. jacquerie) a selskou válku v Německu v letech 1524—1525. Později, na základě studia dějin selských bojů proti feudalismu a zkušeností z revolučních vystoupení rolníků za revoluce 1848—1849 změnil své hodnocení charakteru rolnických hnutí. V práci „Německá selská válka“ (1850) i vjiných dílech ukázal revoluční, osvobozovací ráz selských povstání a jejich význam pro rozbití základů feudálního řádu.

131 Stentor —postava z Homérovy „Iliady“; byl to voják s neobyčejně mohutným hlasem.

132 Jde o knihu Julia Fröbela „System der socialen Politik“. Zweite Auflage der „Neuen Politik“ [„Systém sociální politiky“. Druhé vydání „Nové politiky“], sv. I—II, Mannheim 1847. První vydání, nazvané „Neue Politik“, vyšlo roku 1846 pod pseudonymem Junius.

133 Ilumináti (doslova „osvícení“) — členové tajného spolku, který byl založen roku 1776 v Bavorsku a patřil k zednářským organisacím. Spolek se skládal z oposičních měšťanských a šlechtických živlů, nespokojených s panovnickým despotismem. Zároveň však byl charakteristickým rysem iluminátů strach z jakéhokoli demokratického hnutí, což se obráželo i v jejich stanovách, které ukládaly řadovým členům spolku slepě se podřizovat vůdcům. Spolek byl roku 1784 bavorskými úřady rozehnán.

134 Heine, „Atta Troll“, zpěv XXIV.

135 „Der Heinzenʼsche Staat. Eine Kritik von Stephan“. Gedruckt bej E. Rätzer, Bern 1847.