Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Občanská válka ve Švýcarsku[171]
Konečně se tedy přestane s tím věčným vynášením „kolébky svobody“, „vnuků Tellových a Winkelriedových“, hrdinných vítězů od Sempachu a Murtenu![172] Konečně se tedy ukázalo, že kolébka svobody není nic jiného než středisko barbarství a semeniště jezuitů, že vnuky Tellovy a Winkelriedovy nelze přivést k rozumu jinými argumenty než dělovými kulemi, že chrabrost u Sempachu a Murtenu nebyla nic jiného než zoufalství surových a modlářských horských kmenů, které se tvrdohlavě vzpírají civilisaci a pokroku!
Je opravdu štěstí, že se evropská demokracie konečně zbaví tohoto starošvýcarského mravopočestného a reakčního balastu. Dokud se demokraté ještě dovolávali ctnosti, štěstí a patriarchální prostoty těchto alpských pastevců, měli sami ještě reakční nádech. Nyní, když podporují boj civilisovaného, průmyslového, moderně demokratického Švýcarska proti hrubé, křesťansko-germánské demokracii prvotních dobytkářských kantonů, nyní všude zastupují pokrok, teď mizí i poslední reakční nátěr, teď dokazují, že začínají chápat význam demokracie v 19. století.
Ve dvou zemích v Evropě se staré křesťansko-germánské barbarství udrželo, ve své původní podobě, bezmála až po to pojídání žaludů — v Norsku a v Alpách, zejména ve starém Švýcarsku[173]. Jak Norsko, tak staré Švýcarsko skýtá ještě nefalšované exempláře oné lidské rasy, která kdysi v Teutoburském lese pěkně po vestfálsku — klacky a cepy pobila Římany.[174] Jak Norsko, tak staré Švýcarsko mají demokratické zřízení. Ale není demokracie jako demokracie, a je svrchovaně na čase, aby demokraté civilisovaných zemí konečně odmítli odpovědnost za norskou a starošvýcarskou demokracii.
Demokratické hnutí ve všech civilisovaných zemích usiluje konec konců o politické panství proletariátu. Předpokládá tedy, že proletariát existuje; že existuje vládnoucí buržoasie; že existuje průmysl, který vytvořil proletariát a dopomohl buržoasii k moci.
Nic takového ani v Norsku, ani ve starém Švýcarsku nenajdeme. V Norsku nalézáme proslulou selskou správu (bonde-regimente), ve starém Švýcarsku nějaké ty primitivní pastevce, kteří jsou přes demokratickou ústavu v patriárchalním područí několika bohatých velkostatkářů, jako je Abyberg atd. Buržoasie existuje v Norsku jen výjimečně, ve starém Švýcarsku vůbec ne. Proletariát se tu skoro vůbec nevyskytuje.
Demokracie civilisovaných zemí, moderní demokracie, nemá tedy s norskou a starošvýcarskou demokracií naprosto nic společného. Nechce zavádět norské a starošvýcarské poměry, nýbrž poměry jim na hony vzdálené. Všimněme si však této pragermánské demokracie blíže a zůstaňme přitom u starého Švýcarska, o něž nám tu především jde.
Který německý šosák by nehoroval pro Viléma Tella, osvoboditele vlasti, který kantor by neoslavoval Morgarten[175], Sempach a Murten hned vedle Marathónu, Platají a Salaminy[176], která hysterická stará panna by nesnila o mohutných lýtkách a statných stehnech nezkažených alpských jinochů? Od Aegidia Tschudiho až po Johannese von Müllera, od Floriana až po Schillera, všichni do nekonečna veršem i prózou opěvovali nádheru starošvýcarské statečnosti, svobody, zdatnosti a síly. Děla a ručnice dvanácti kantonů píší nyní k těmto nadšeným chvalozpěvům komentář.
Staří Švýcaři se vyznamenali dvakrát v dějinách. Poprvé, když se slavně osvobodili ze jha rakouské tyranie, podruhé v této chvíli, kdy s pomocí boží táhnou do boje za jezuity a za vlast.
Už slavné osvobození ze spárů rakouského orla dopadá velmi špatně, prohlédneme-li si je při světle. Rakouský panovnický rod byl jen jednou za celou svou historii pokrokový; bylo to na počátku jeho dráhy, kdy uzavřel spojenectví s měšťany proti šlechtě a snažil se založit německou monarchii. Byl pokrokový ve velmi šosáckém smyslu, ale to je jedno, pokrokový byl. A kdo se mu tehdy nejrozhodněji vzepřel? Staří Švýcaři. Jejich boj proti Rakousku, slavná přísaha na Grütli[177], hrdinský výstřel Tellův, památné vítězství u Morgartenu, to všechno byl boj paličatých pastevců proti náporu historického vývoje, boj tvrdohlavých, strnulých lokálních zájmů proti zájmům celého národa, boj primitivů proti vzdělání, boj barbarství proti civilisaci. Nad tehdejší civilisací pastevci zvítězili, ale za trest byli z celé další civilisace vyloučeni.
Ale to ještě není všechno; brzy nato byli tito drsní, vzpurní salašníci vytrestáni ještě mnohem hůř. Unikli nadvládě rakouské šlechty, a dostali se pod jho curyšských, luzernských, bernských a basilejských měšťáků. Tito měšťáci přišli na to, že staří Švýcaři jsou právě tak silní a právě tak hloupí jako jejich voli. Dali se klidně přijmout do spříseženstva a od té doby seděli pěkně doma za pultem, zatímco paličatí salašníci vybojovávali všechny jejich spory se šlechtou a knížaty. Tak to bylo u Sempachu, Gransonu, Murtenu i Nancy.[178] Přitom jim bylo ponecháno právo, aby si své vnitřní záležitosti zařídili podle svého, a tak žili v nejblaženější nevědomosti o tom, jak je jejich drazí souspříseženci vykořisťují.
Od té doby o nich nebylo mnoho slyšet. Zaměstnávali se ve vší počestnosti a bázni boží dojením krav, děláním sýra, cudností a jódlováním. Občas pořádali lidová shromáždění, na nichž se dělili na „rohatce“, „kopytníky“ a jiné zvířecí třídy, a nikdy se nerozešli bez srdečné, křesťansko-germánské rvačky. Byli chudí, ale čistých mravů, hloupí, ale zbožní a bohulibí, suroví, ale širokoplecí, měli malé mozky, ale zato pořádná lýtka. Občas jich bylo příliš mnoho, a pak se dorost vydal „na rajz“, tj. dali se naverbovat do cizích válečných služeb, kde pak zachovávali neochvějnou věrnost praporu, ať se dělo, co dělo. Vytýkat lze Švýcarům jen to, že se dávali za svůj žold co nejsvědomitěji zabíjet.
Největší pýchou těchto neotesaných starých Švýcarů bylo odedávna to, že nikdy ani o píď neustoupili od obyčejů svých předků, že si v přívalu věků zachovali v neporušené podobě prosté, cudné, drsné a ctnostné mravy svých pradědů. A toje pravda; každý pokus o civilisaci se bezmocně odrazil od žulových stěn jejich skal a jejich lebek. Od onoho dne, kdy první praotec Winkelriedův vyhnal svou krávu s nezbytným idylickým zvoncem na krku na panenské lučiny u Vierwaldstättského jezera, až do této chvíle, kdy poslední potomek Winkelriedův si dává požehnat svou pušku od velebníčka, stavějí se všechny domy stejně, všechny krávy se dojí stejně, všechny copy se pletou stejně, všechny sýry se vyrábějí stejně, všechny děti se dělají stejně. Zde na horách je ráj, zde ještě neznají dědičný hřích. A když se takový nevinný alpský synek někdy dostane do širokého světa a dá se na chvíli strhnout svody velkoměst, nalíčenými vnadami zkažené civilisace, neřestmi hříšných zemí, kde nejsou hory a kde se pěstuje obilí — jeho nevinnost má tak hluboké kořeny, že nikdy nemůže úplně klesnout. Jeden tón mu zazní v sluch, jen dvě noty pastýřské melodie, která zní jako vytí psů, a ihned se vrhne s pláčem a zkroušeně na kolena, ihned se vytrhne z náručí svodů a nelení, dokud nespočine u nohou svého stařičkého otce. Otče, zhřešil jsem před svými prahorami a před tebou, nejsem hoden zvát se tvým synem!
V novější době byly podniknuty dva útoky na tuto prostotu mravů a tuto prasílu. První byl vpád Francouzů roku 1798. Ale ani Francouzi, kteří jinak přece jen všude zaseli trochu civilisace, u starých Švýcarů nepochodili. Po jejich přítomnosti nezbylo ani stopy. Ze starých mravů a ctností se jim nepodařilo odstranit ani co by se za nehet vešlo. Druhý vpád přišel asi o dvacet let později a přinesl alespoň nějaké ovoce. Byl to vpád anglických turistů, londýnských lordů a „squirů“ a nesčetných svíčkařů, mydlářů, kořenářů a obchodníků s kostmi, kteří přišli za nimi. Tento vpád měl alespoň ten výsledek, že vymizelo staré pohostinství a poctiví obyvatelé salaší, kteří dřív sotva věděli, co jsou peníze, proměnili se v hrabivé a mazané šejdíře k pohledání. Tento pokrok se však nijak nedotýká starých prostých mravů. Toto ne zrovna kalé šejdířství se výtečně snášelo s patriarchálními ctnostmi — cudností, zdatností, bodrostí a věrností. Dokonce ani jejich zbožnost tím neutrpěla; velebníček jim dal se zvláštním potěšením rozhřešení za všechny podvody, jichž se dopustili na britském kacíři.
Teď se však zdá, že se s touto čistotou mravů přece jen jednou pořádně zatočí. Dufejme že trestné oddíly učiní, co je v jejich silách, aby se vší tou bodrostí, prasílou a prostotou skoncovaly. Pak lkejte, měšťanostové! Pak už nebude chudých, ale spokojených pastevců, jejichž nezkalenou bezstarostnost jste si mohli dopřát na neděli, když jste šest dní v týdnu vydělávali na kávě z cikorky a na čaji z trnkových listů! Pak plačte, kantoři, neboť bude konec nadějím na nový Sempach-Marathón a jiné klasické hrdinské činy! Pak naříkejte, hysterické panny přes třicet, pak už nebudou šesticoulová lýtka, jejichž obraz oslazuje vaše osamělé sny, bude konec antinoovské[179] kráse statných švýcarských chasníků, konec oněm pevným stehnům a obepínajícím kalhotám, které vás tak neodolatelně táhnou do Alp! Pak vzdychejte, něžná a bledničková poupátka z pensionátu, která jste se také už nadchla četbou Schillera pro cudnou a přitom tak činorodou lásku obratných lovců kamzíků, neboť pak bude veta po vašich něžných ilusích, pak už vám nezbude než číst Henrika Steffense a blouznit o mrazivých Norech!
Než nechme toho. Tyto Starošvýcary je třeba potírat docela jinými zbraněmi, nejen výsměchem. Demokracie se s nimi musí vypořádat pro docela jiné věci, než jsou jejich patriarchální ctnosti.
Kdo bránil 14. července 1789 Bastilu proti útoku lidu, kdo kosil, skryt za bezpečnými zdmi, kartáčovou palbou a palbou z pušek dělníky ze saint-antoinského předměstí : Starošvýcaři ze Sonderbundu, vnuci Tellovi, Stauffacherovi[180] a Winkelriedovi.
Kdo hájil 10. srpna 1792 zrádce Ludvíka XVI. v Louvru a Tuileriích proti spravedlivému hněvu lidu? — Starošvýcaři ze Sonderbundu.
Kdo potlačil s Nelsonovou pomocí neapolskou revoluci roku 1798? — Starošvýcaři ze Sonderbundu.
Kdo obnovil s pomocí Rakušanů roku 1823 v Neapoli absolutní monarchii? — Starošvýcaři ze Sonderbundu.
Kdo bojoval až do posledního okamžiku 29. července 1830 za dalšího zrádného krále[a] a znovu střílel z oken a kolonád Louvru po pařížských dělnících? Starošvýcaři ze Sonderbu.
Kdo potlačil s pověstnou surovostí a opět ve spolku s Rakušany povstání v Romagni v letech 1830 a 1831? — Starošvýcaři ze Sonderbundu.
Zkrátka, kdo až do tohoto okamžiku deptal Italy tak, že se museli podrobit útlaku svých aristokratů, knížat a kněží, kdo byl v Itálii pravou rukou Rakušanů, kdo ještě teď umožnil krvavému psu Ferdinandovi Neapolskému udržet v područí zdeptaný lid, kdo ještě dnes hraje úlohu kata při jeho hromadných popravách? Opět a opět Starošvýcaři ze Sonderbundu, opět a opět vnuci Tellovi, Stauffacherovj a Winkelriedovi!
Prostě; kdekoli a kdykoli ve Francii propuklo revoluční hnutí, které přímo nebo nepřímo přispívalo k posílení demokracie, byli to všude a vždy starošvýcarští lancknechti, kteří proti němu až do poslední chvíle nejtvrdošíjněji bojovali. A zejména v Itálii byli tito švýcarští žoldáci neustále nejvěrnějšími pacholky a přisluhovači Rakouska. Věru spravedlivý trest za slavné osvobozeni Švýcarska ze spárů dvojhlavého orla!
Ať si však nikdo nemyslí, že tito žoldnéři jsou vyvrheli své země a že se k nim jejich krajané nechtějí znát. Luzernští přece dali před svými branami vytesat ve skále od islandského pánbíčkáře Thorvaldsena velikého lva, který, smrtelně raněn šípem, kryje svou až do smrti věrnou tlapou štít s bourbonskými liliemi — a to na paměť Švýcarů, kteří padli 10. srpna 1792 v Louvru! Tak ctí Sonderbund prodejnou věrnost svých synů. Žije z obchodu s lidmi a oslavuje ho.
A s takovouhle demokracií by měli mít něco společného angličtí, francouzští a němečtí demokraté?
Už buržoasic pracuje svým průmyslem, obchodem, svými politickými institucemi k tomu, aby malé, odtržené, jen pro sebe žijící kraje všude vytrhla z jejich isolace, aby je navzájem spojila, stmelila jejich zájmy, rozšířila jejich lokální obzor, zničila jejich místní zvyky, kroje a názory a z množství dosud navzájem nezávislých míst a provincií vytvořila velký národ se společnými zájmy, mravy a názory. Už buržoasie značně centralisuje. A to zdaleka není ke škodě proletariátu, naopak, tato centralisace mu teprve umožňuje, aby se sjednotil, aby se cítil jako třída, aby si v demokracii osvojil sobě přiměřený politický způsob nazíráni a aby nakonec buržoasii porazil. Demokratický proletariát potřebuje nejen centralisaci v té podobě, jak ji načala buržoasie, bude ji muset dovést dokonce ještě mnohem dál. V onom krátkém období, kdy byl proletariát za francouzské revoluce u kormidla státu, za vlády Hory, prosazoval centralisaci všemi prostředky, kartáčovou střelbou i gilotinou. Až se teď demokratický proletariát dostane znovu k moci, bude muset centralisovat nejen každou zemi zvlášť, nýbrž co nejdřív sjednotit všechny civilisované země dohromady.
Staré Švýcarsko nedělalo naproti tomu nikdy nic jiného, než že se centralisaci vzpouzelo. Lpělo s přímo zvířeckou tvrdošíjností na své isolaci od celého ostatního světa, na svých místních zvycích, krojích, předsudcích, na své lokální omezenosti a uzavřenosti. Uprostřed Evropy zůstalo trčet u svého původního barbarství, zatímco ostatní národy, dokonce i ostatní Švýcaři, šli vpřed. Se zarytostí primitivních Pragermánů lpí na své kantonální suverenitě, tj. na právu být po svém navěky hloupí, pobožnůstkářští, suroví, omezení, neústupní a prodejní, ať tím jejich sousedé trpí nebo ne. Jakmile se dostane ke slovu jejich zvířeckost, neuznávají už žádnou většinu, žádnou dohodu, žádný závazek. Ale v devatenáctém století už není možné, aby dvě části téže země žily tak vedle sebe beze všeho vzájemného styku a vlivu. Radikální kantony působí na Sonderbund, Sonderbund působí na radikální kantony, kde tu a tam také ještě existují velmi zaostalé živly. Radikální kantony mají tedy zájem na tom, aby Sonderbund zanechal svého pánbíčkářství, své omezenosti a své paličatosti, a nechce-li to Sonderbund udělat, je nutno jeho neústupnost zlomit násilím. A to se teď právě děje.
Občanská válka, která teď vypukla, bude tedy věci demokracie jen ku prospěchu. Třebaže i v radikálních kantonech se stále ještě drží hodně pragermánské primitivnosti, třebaže se i v nich za demokracií skrývá tu selská, tu buržoasní správa, tu zase směs obojího, třebaže i nejcivilisovanější kantony jsou ještě pozadu za vývojem evropské civilisace a jen tu a tam v nich pomalu procitají opravdu moderní živly, to všechno nijak nemluví ve prospěch Sonderbundu. Je nutno, naléhavě nutno, aby bylo konečně jednou provždy zničeno toto poslední útočiště brutálního pragermánství, barbarství, modlářství, patriarchální prostoty a mravopočestnosti, zaostalosti a věrnosti až do smrti tomu, kdo dá nejvíc. Čím energičtěji se do toho švýcarský sněm pustí, čím mocněji zatřese tímto starým kněžourským hnízdem, tím větší nárok bude mít na podporu všech rozhodných demokratů, tím přesvědčivěji dokáže, že chápe své postavení. Je tu ovšem pět velmocí a radikálové sami mají strach.
Avšak pro Sonderbund je charakteristické, že praví synové Viléma Tella musí žadonit o pomoc u Rakouska, zapřisáhlého nepřítele Švýcarska, právě teď, kdy je Rakousko špinavější, podlejší, sprostší a zavilejší než kdy předtím. To je také ještě pozdní trest za slavné osvobození Švýcarska ze spárů dvojhlavého orla a za všechno to chvástání kolem toho. A aby míra trestu byla dovršena až po okraj, je ještě k tomu Rakousko samo tak v úzkých, že synům Tellovým ani pomoci nemůže!
Napsal B. Engels kolem 10. listopadu 1847
Otištěno v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“,
čís. 91 ze 14. listopadu 1847
Podpis: B. E n g e l sPodle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Karla X. (Pozn. red.)
171 Tento článek napsal Engels, když ve Švýcarsku vypukla občanská válka, rozpoutaná sedmi katolickými kantony. Tyto hospodářsky zaostalé kantony založily už roku 1843 separátní spolek, Sonderbund, který měl bojovat proti pokrokovým buržoasním reformám ve Švýcarsku a hájit privilegia církve a jezuitů. V čele Sonderbundu stály katolické kruhy a městské patricijské špičky. Reakční snahy Sonderbundu narazily na odpor buržoasních radikálů a liberálů, kteří v polovině čtyřicátých let získali převahu ve většině kantonů a ve švýcarském sněmu. V červenci 1847 se sněm usnesl Sonderbund rozpustit, ale Sonderbund toho využil k tomu, že začátkem listopadu zahájil vojenské akce proti ostatním kantonům. Dne 23. listopadu byla armáda Sonderbundu poražena vojskem federální vlády. Díky tomuto vítězství a přijetím nové ústavy roku 1848 bylo Švýcarsko přeměněno z federace států ve spolkový stát.
172 Vilém Tell — hrdina lidových pověstí o osvobozovacích bojích Švýcarů proti Habsburkům na konci 13. a na začátku 14. století; pověsti ho líčí jako obratného lukostřelce, který zabil rakouského místodržitele.
Winkelried — pololegendární švýcarský voják; v bitvě mezi Svýcary a vojskem rakouského vévody Leopolda III. u Sempachu (kanton Lucern) 9. července 1386 zajistil podle pověsti vítězství Švýcarů tím, že obětoval vlastní život.
Murten — město ve švýcarském kantonu Fribourg (Freiburg); 22. června 1476 tu došlo k bitvě mezi Švýcary a vojskem burgundského vévody Karla Smělého, v níž Švýcaři zvítězili.
173 „Starým Švýcarskem“ (Urschweiz) rozumí Engels horské švýcarské kantony, z nichž se ve 13. a 14. století vytvořilo původní jádro Švýcarského spolku.
174 Jde o bitvu v Teutoburském lese (roku 9 n. l.) mezi germánskými kmeny, které povstaly proti římským dobyvatelům, a Římany. Římské legie v ní byly na hlavu poraženy.
175 U Morgartenu došlo 15. listopadu 1315 k bitvě mezi švýcarskou domobranou a vojskem Leopolda Habsburka, která skončila vítězstvím Švýcarů.
176 Marathón, Plataje a Salamis — místa velkých bitev za řecko-perských válek (500—449 před n. 1.), které skončily vítězstvím Řeků.
177 Přísaha na Grütli — jedna z legend, jimiž lid opředl vznik Švýcarského spolku; základy k němu byly položeny roku 1291, kdy tři horské kantony — Schwyz, Uri a Unterwalden — spolu uzavřely věčný spolek. Podle pověsti se roku 1307 sešli zástupci těchto tří kantonů na palouku Grütli (nebo Rütli) a přísahali věrnost spolku ve společném boji proti rakouské nadvládě.
178 Granson — město v kantonu Waadt; poblíž tohoto města porazila švýcarská pěchota 2. března 1476 burgundského vévodu Karla Smělého.
Nancy — město v severovýchodní Francii, před jehož hradbami 5. ledna 1477 švýcarské, lotrinské, alsaské a německé vojsko porazilo armádu Karla Smělého.
179 Antinoos — oblíbenec římského císaře Hadriána (2. století n. I.), vynikající nevšední krásou.
180 Stauffacher — pololegendární hrdina osvobozenecké války Švýcarů proti Habsburkům na konci 13. a na začátku 14. století; podle pověsti jeden ze zakladatelů Švýcarského spolku.