Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Drigalski jako zákonodárce, občan a komunista[72]


Kolín 24. listopadu. V Düsseldorfu je stav obležení; Brandenburgova — Wrangelova vláda našla v pánech Spiegelovi a Drigalském důstojné representanty. První z nich je prostě vládní president, druhý však v sobě spojuje rozmanité kvality: není jen generálporučíkem a velitelem divise — jako takový figuruje v seznamu důstojníků a posádek a je „nejvyšším“ zákonodárcem města a celého obvodu Düsseldorfu — je také spisovatelem a sám o sobě říká, že je zároveň „občan“ a — komunista, a to všechno „s Bohem za krále a vlast“. Oba tito pánové, jednoduchý i mnohostranný, zjistili, že v Düsseldorfu lze udržet zákonný stav pouze mimořádnými prostředky; pokládali proto za „nutné“ vyhlásit v celém obvodu Düsseldorfu „na ochranu zákonného pořádku“ stav obležení.

Už dávno víme, že Brandenburgova vláda se může udržet pouze mimořádnými prostředky; víme, že Brandenburgova vláda by už byla dávno v neudržitelném stavu, kdyby v zemi nebyl stav obležení. Stav obležení je zákonný stav Brandenburgovy vlády.

„Stav obležení, pánové, znamená válečný stav,“ prohlásil ministerský předseda von Pfuel na dohodovacím zasedání 29. září. Tehdy šlo o město a pevnost Kolín, tehdy se mluvilo o povstání, nemohla se provádět usnesení soudů, zákonná moc — občanská garda — nemohla udržet klid, stavěly se barikády; násilí se dalo čelit jedině násilím. Tak to aspoň tvrdili zastánci stavu obležení, byla tu aspoň ještě snaha zachovat vnější zdání údajně nespornými fakty. Teď si s tím nedělají takové starosti; v Düsseldorfu není povstání, činnost soudů není v nejmenším rušena, občanská garda byla vždy připravena splnit zákonná nařízení, ba nelze se odvolávat ani na zastaralé instrukce z roku 1809, na něž se tehdy kladl hlavní důraz; vždyť Düsseldorf není pevnost. Ale Düsseldorf se s nevšední energií vyslovil pro odepření daní, a to stačilo oběma Brandenburgům, aby obnovili zákonný stav, tj. postavili město mimo zákon.

Nebudeme se zabývat obviněními, která mají být záminkou k vyhlášení stavu obležení; jako falešná obvinění je doporučujeme pozornosti soudu, neboť nebyla nikde podepřena zákonnými důkazy; jsou to pomluvy, které stíhají články 367 a násl. trestního zákoníku. Chceme zde podat jen výčet nezákonných činů, jichž se na ochranu zákonného pořádku pánové Spiegel a Drigalski dopouštějí.

Když oba pánové vyhlásili stav obležení, „čímž přešla nejvyšší moc na vojenské úřady“, „komunista a občan“ Drigalski nařizuje:

1) Zákonně existující úřady zůstávají ve svých funkcích a jejich opatření budou co nejúčinněji podporována.

To znamená, že zákonně existující úřady, pokud jsou zákonné, jsou zrušeny, zůstávají však k podpoře pana von Drigalského ve svých funkcích.

„Očekávám,“ obrací se Drigalski ke svým „spoluobčanům“, „že všichni loajální obyvatelé mi usnadní provádění zákonů a úřady mne v tom budou co nejrozhodne i podporovat.

Pan Drigalski zákony nejen vydává, ale také provádí, zákonně existující úřady jsou jeho drabanti. A „nezávislí“ soudci düsseldorfského zemského soudu a pan vrchní státní návladní se svou prokuraturou si to všechno nechají docela klidně líbit! Nevidí v tom, že jsou zbaveni své pravomoci, žádné porušení zákonů; vzdávají hold zákonodárci Drigalskému a jsou rádi, že mohou za tuto cenu dále pobírat svůj plat. Fuj, pánové, což se ani trochu nestydíte vydávat zatykače a vyšetřovat pod vládou šavle? Či je snad zatčení pana Lassalla, který bohužel v přílišné důvěře ve své dobré právo a v ochranu soudu nechtěl couvnout před stavem obležení, jen aktem soukromé msty pana Drigalského?Je snad už potají proti tomuto muži a jeho druhům nařízeno a zavedeno vyšetřování na základě článků 114, 123 a 124?

Druhý zákon pana Drigalského zní:

„Všechny spolky s politickými a sociálními cíli se rozpouštějí.“

Co záleží panu Drigalskému na § 4 zákona ze 6. dubna? Mají-li podle tohoto paragrafu „všichni Prusové právo sdružovat se bez předchozího policejního povolení ve spolcích s cíli, které neodporují platným zákonům“, pak je to zřejmě jedna z oněch „vymožeností“, které musí být co nejrychleji opět zlikvidovány, a je tedy neslučitelná se zákonodárstvím pana Drigalského.

Třetí a čtvrtý zákon. Pan von Drigalski řídí provoz na ulicích a v hospodách. Vydává zákon proti srocování, jako by se Düsseldorf proměnil v Paříž. Není však jen velkým policajtem, projevuje také nesporný talent k povolání ponocného: nařizuje uzavírací hodinu.

Pátý zákon.

„Občanská garda se až do své reorganisace rozpouští a musí ještě dnes odevzdat zbraně.“

Tento zákon je plný nezákonností, z nichž uvádíme:

a) Občanská garda se rozpouští. Podle řádných zákonů, zejména podle zákona o občanské gardě ze 17. října, může být občanská garda rozpuštěna pouze královským nařízením. Má snad pan Drigalski v záloze tajné královské nařízení? Nuže, proč je tedy nezveřejní, jako zveřejnil prohlášení vrchního poštovního ředitele Maurenbrechera[73]? To bylo ovšem düsseldorfskou občanskou gardou ihned odhaleno jako lživé. Pan von Drigalski nemá žádné královské nařízení, jedná o své újmě a osobuje si královskou pravomoc, ačkoli je královsky smýšlející „občan a komunista“.

b) Občanská garda není jen zproštěna služby. Panu von Drigalskému nestačí, že si přisvojil pravomoc presidenta krajské správy. Pokud jde o nezákonnost, bylo by stačilo už to, že zprostil gardu služby. Paragraf 4 zákona ze 17. října zní:

„Jestliže občanská garda některé obce nebo některého okresu odmítá splnit nařízení nebo vměšuje-li se do opatření obecních, správních nebo soudních úřadů, může ji president krajské správy s uvedením důvodů přechodně zprostit služby.“

Zproštění služby může tedy nařídit jen president krajské správy; ale ani generálporučík, ani velitel divise, ani občan, a konečně ani komunista, byť by to byl i „královský pruský komunista“.

Ale pan Drigalski má své dobré důvody, aby si bez ohledu na instance počínal hned jako veličenstvo. Kdyby byl jednal s občanskou gardou jako pouhý president krajské správy, nemohl by ji odzbrojit. Ale

c) „občanská garda musí ještě dnes odevzdat zbraně“. Pouhé zproštění služby ještě vůbec neopravňuje k odebrání zbraní. Jinak by museli odevzdat své kordy i suspendovaní důstojníci. Pan Drigalski má však pravdu: kdyby si občanská garda směla ponechat zbraně, nedopustila by pravděpodobně, aby ji on zprostil služby; byla by asi splnila své poslání, jak jí předpisuje § 1 zákona.

d) Pan Drigalski přikazuje, aby zbraně byly odevzdány jemu. A jelikož se cítí povolán vystupovat jako veličenstvo, nevadí mu ani královské prováděcí nařízení k zákonu o zřízení občanské gardy. Paragraf 3 tohoto nařízení praví:

„Zbraně, které propůjčuje stát obcím, zůstávají v každém případě až do shora uvedené lhůty v držení obcí.“

„Městská správa a obecní rada“ Düsseldorfu nemají proti nařízení pana Drigalského námitek. Místo aby proti této nezákonnosti protestovaly a hájily práva obce, nabádají občany, aby se vůči svému novému diktátorovi „chovali klidně a zákonně“.

Šestý zákon.

„Kdo bude přistižen při otevřeném a ozbrojeném odporu proti opatřením zákonného úřadu nebo kdo zrádcovským počínáním ohrozí nebo poškodí vojsko, bude postaven před válečný soud.“

Podle zákona na ochranu osobní svobody[74] nesmí být nikdo souzen jiným soudcem než tím, kterého stanoví zákon. Výjimečné soudy a mimořádné komise jsou nepřípustné. Nelze hrozit trestem ani uložit trest, který není v souladu se zákonem. Podle téhož zákona nemůže být toto ustanovení nikdy ani dočasně, ani pro nějakou oblast zrušeno: dokonce ani v případě války nebo povstání. Neboť podle § 8 mohou být v takovém případě dočasně zrušeny jen §§ 1 a 6, ale i to jen z rozhodnutí vlády a na její odpovědnost. A přece pan von Drigalski zavádí válečný soud pro civilní osoby. Nijak nás už nepřekvapuje, že dává zatýkat, že při tom porušuje posvátnost obydlí; neboť tato ustanovení alespoň mohou být dočasně zrušena, ovšem ne panem von Drigalskim. Je ostatně lhostejné, zda věříme tvrzení „Düsseldorfer Zeitung“, že Lassalle byl zatčen bez patřičných formalit, nebo ujišťování „Kölnische Zeitung“, že se tak stalo na příkaz vyšetřujícího soudce. „Kölnische Zeitung“ se ovšem ujímá vojenského velitele a blamuje vyšetřujícího soudce. Ať je tomu tak nebo onak, je zatčení nezákonné; neboť za nezákonného stavu nelze jednat zákonně. Za válečného stavu končí činnost občanského soudnictví. Zůstane-li vyšetřující soudce ve svých funkcích, nabývá postavení vojenského auditora a jeho zákoníkem se stává vojenský řád. Düsseldorfská prokuratura toto své nové postavení dobře pochopila; neboť kdyby ještě vycházela z kompetence, kterou jí stanoví porýnský trestní řád, pak by už dávno zakročila, třeba jen na základě § 9 Habeas Corpus Acte, jenž praví:

„Není třeba předběžného souhlasu úřadů, aby byli soudně stíháni civilní nebo vojenští úředníci, kteří porušili výše uvedená ustanovení tím, že překročili svou úřední pravomoc.“

Abychom měli úplný obraz o moci našich porýnských institucí, bylo by ještě třeba vědět, zda toto počínání düsseldorfské prokuratury schválí generální prokurátor, pan Nicolovius, jemuž podléhají všichni soudní úředníci a dokonce i vyšetřující soudci. Deputaci, která ho včera navštívila a vyzvala jej, aby v souvislosti s düsseldorfskými událostmi použil své úřední pravomoci, pan Nicolovius prý odpověděl, že neexistuje paragraf, na jehož základě by mohl zakročit. Říkáme „prý“, ačkoli jsme se o tomto výroku dověděli z nejvěrohodnějšího pramene. Přesto však tomu nemůžeme věřit, neboť pak bychom museli mít za to, že se panu Nicoloviovi úplně vytratil z paměti Code pénal[75] i se všemi zákony vydanými po březnu tohoto roku.




Napsal K. Marx 24. listopadu 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 153 z 26. listopadu 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

72 Tyto výrazy převzal Marx z provolání Drigalského k düsseldorfskému obyvatelstvu; „Neue Rheinische Zeitung“ je uveřejnila hned za tímto článkem. V tomto dokumentu se pravilo:

„Jako komunista věrně oddaný Bohu a svému králi prohlašuji tímto, že pro podporu svých ubohých bratří z celého obvodu Düsseldorfu budu každoročně, dokud zde budu žít, vyplácet prostřednictvím zdejší hlavní krajské pokladny částku 1000 tolarů v měsíčních příspěvcích místní městské chudinské pokladně... Spoluobčané! Následujte tohoto příkladu a buďte komunisty v ušlechtilém smyslu slova — a brzy bude zde i všude nastolen klid, mír a důvěra.

Düsseldorf 23. listopadu.

Občan von Drigalski.“

Když vyšel tento Marxův článek, byl z podnětu Drigalského zaveden proti „Neue Rheinische Zeitung“ soudní proces pro pomluvu (viz Soudní proces Drigalského proti „Neue Rheinische Zeitung“ zde).

73 Míní se prohlášeni düsseldorfského vrchního poštovního ředitele Maurenbrechera proti vměšování občanské gardy do poštovních záležitostí, které bylo vydáno 21. listopadu 1848.

74 O zákonu na ochranu osobní svobody viz poznámku [36] zde.

75 Code pénal — trestní zákoník, platný ve Francii od roku 1811, byl zaveden v oblastech západního a jihozápadního Německa obsazených Francouzi; Code pénal zároveň s Napoleonovým občanským zákoníkem zůstal v Porýnské provincii v platnosti, i když byla roku 1815 znovu připojena k Prusku.