Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Pruská kontrarevoluce a pruští soudci
Kolín. Hlavním plodem revolučního hnutí roku 1848 není to, co národy získaly, nýbrž to, co ztratily — ztráta jejich ilusí.
Červen, listopad, prosinec roku 1848 — to jsou gigantické mezníky rozčarování a vystřízlivění evropských národů.
Mezi posledními ilusemi, jež spoutávají německý národ, zaujímá první místo jeho pověrečná úcta k soudcovskému stavu.
Prozaický severák pruské kontrarevoluce láme i tento květ národní fantasie, jehož pravou vlastí je Itálie — věčný Řím.
Činy a prohlášení porýnského kasačního soudu, Nejvyššího soudu v Berlíně, vrchních zemských soudů v Münsteru, Bydhošti a Ratiboři proti Esserovi, Waldeckovi, Temmovi, Kirchmannovi a Gierkovi znovu dokazují, že francouzský konvent je a zůstane majákem všech revolučních epoch. Zahájil revoluci tím, že sesadil dekretem všechny úředníky. Také soudcové jsou jen úředníci, o čemž uvedené soudy podávají před celou Evropou svědectví. Turečtí kádíové a kolegia čínských mandarínů mohou klidně spolupodepsat nedávné výnosy těchto „vysokých“ tribunálů proti vlastním kolegům.
Naši čtenáři znají už výnosy Nejvyššího soudu v Berlíně a vrchního zemského soudu v Ratiboři. Dnes se budeme zabývat vrchním zemským soudem v Münsteru.[144]
Ale napřed ještě několik slov o porýnském kasačním soudu se sídlem v Berlíně, o tomto summus pontifex[a] porýnské právní vědy.
Jak známo, neměli porýnští právníci (až na několik čestných výjimek) v pruském dohodovacím shromáždění nic pilnějšího na práci, než léčit pruskou vládu z jejích starých předsudků a jejího starého záští. Fakticky jí dokázali, že jejich bývalá oposice neznamená o nic víc než oposice francouzských parlamentů před rokem 1789 — umíněné a liberálně se tvářící uplatňování cechovních zájmů. Podobně jako liberální členové parlamentu ve francouzském Národním shromáždění z roku 1789 byli i liberální porýnští právníci v pruském Národním shromáždění z roku 1848 nejudatnejšími z udatných v armádě servilismu. Porýnsko-pruské prokuratury zahanbily svým „politickým fanatismem“ staropruské vyšetřující soudce. Porýnští právníci museli ovšem uhájit svou pověst i po rozpuštění shromáždění dohodovačů. Vavříny staropruského Nejvyššího soudu nedaly spát porýnsko-pruskému kasačnímu soudu. Jeho president Sethe zaslal vrchnímu revisnímu radovi Esserovi (nezaměňovat s „loajálními“ kolínskými „Essery“[b]) podobný dopis jako president Nejvyššího soudu Mühler tajnému radovi Nejvyššího soudu Waldeckovi. Ale porýnsko-pruský soud překonal staropruský. President porýnského kasačního soudu přetrumfl svého konkurenta tím, že se dopustil hrubé beztaktnosti, když prostřednictvím „Deutsche Reform“[145] seznámil berlínskou veřejnost s dopisem panu Esserovi dříve, než jej poslal samému panu Esserovi. Jsme přesvědčeni, že celá Porýnská provincie odpoví na dopis pana Setha mohutnou adresou našemu stařičkému zasloužilému krajanovi panu Esserovi.
Ne něco, nýbrž všechno je shnilé ve „státě dánském“[146].
A teď do Münsteru!
Naši čtenáři už slyšeli o protestu vrchního zemského soudu v Münsteru proti návratu jeho ředitele Temma.
Souvislosti jsou takové:
Vláda kontrarevoluce naznačila, přímo nebo nepřímo, Nejvyššímu tajnému soudu, porýnskému kasačnímu soudu a vrchním zemským soudům v Bydhošti, Ratiboři a Münsteru, že by král nerad viděl, aby se Waldeck, Esser, Gierke, Kirchmann a Temme vrátili na svá vysoká soudcovská místa, protože se zúčastnili dalších zasedání v Berlíně a podíleli se na usnesení o odepření daní. Zmíněné úřady by proto měly proti tomu protestovat.
Slavné soudy (porýnský kasační soud v první chvíli kolísal — velicí umělci nedosahují svých úspěchů tím, že vystupují první, nýbrž tím, že vystupují poslední) uposlechly všechny tohoto pokynu a poslaly protesty z Berlína a do Berlína. Vrchní zemský soud v Münsteru byl tak hloupý, že se s protestem proti Temmovi obrátil přímo na krále (takzvaného konstitučního krále). Říká se v něm doslova:
„Svou účastí v nezákonných zasedáních frakce odročeného Národního shromáždění se očividně postavil proti vládě Vašeho Veličenstva a svým hlasováním pro návrh na odepření daní vstoupil na půdu revoluce a pokusil se zažehnout v naší vlasti požár anarchie.“
A potom pokračuje:
„Našemu právnímu cítění, požadavkům veřejnosti na bezúhonnost ředitele zemského justičního kolegia, jeho povinnostem při výchově nastávajících soudních úředníků a jeho postavení vůči úředníkům podřízených soudů se příčí, aby potom všem výše jmenovaný Temme setrval na svém místě ve zdejším kolegiu. Pokládáme proto za věc svého svědomí předložit Vašemu Veličenstvu co nejponíženěji naléhavou žádost, abychom byli zproštěni služebního poměru vůči řediteli Temmovi.“
Adresu podepsalo celé kolegium s výjimkou jednoho jediného rady, švagra ministra spravedlnosti Rintelena.
Tento ministr spravedlnosti poslal 18. prosince panu Temmovi opis citované adresy „k rozhodnutí“ do Münsteru, když už Temme znovu převzal svůj úřad, aniž přitom narazil na odpor zbabělců.
Ráno 19. prosince se Temme objevil, jak oznamuje „Düsseldorfer Zeitung“, poprvé na plenárním zasedání vrchního zemského soudu a posadil se na své ředitelské místo vedle zastupujícího presidenta soudu von Olferse. Hned po zahájení zasedání si vyžádal slovo a řekl zhruba asi toto:
Dostal od ministra spravedlnosti přípis s přiloženým opisem jednoho dokumentu. Tato příloha obsahuje podání „slavného kolegia“, k němuž má nyní čest náležet; protestuje se v něm proti tomu, aby se vrátil do svého úřadu. Ministr spravedlnosti mu poslal toto podání k nahlédnutí a „aby se podle něho rozhodl“. Protest „slavného kolegia“ je zřejmě motivován jeho politickou činností; o té však a vůbec o svých politických názorech tu nechce mluvit, neboť je před „slavným kolegiem“ není povinen obhajovat. Co se pak týče jeho „rozhodnutí“, projevil je už tím, že se zde posadil na své ředitelské místo, a ujišťuje „slavné kolegium“, že je neuprázdní, dokud k tomu nebude donucen soudním rozsudkem. Ostatně nemyslí, že by rozdílnost politických názorů musela být na překážku kolegiálním vzthůrn; on sám alespoň učiní všechno, aby se toho vystříhal.
Nejudatnější z udatných zůstali, jako když do nich hrom udeří. Seděli němí, nehybní, zkamenělí, jako by do kolegia mandarínů hodil hlavu Medusy.
Udatný vrchní zemský soud v Münsteru! Ve své služební horlivosti vyšetřoval a dal uvěznit spoustu lidí, protože chtěli uskutečnit usnesení Národního shromáždění o odepření daní. Svým výrokem o panu Temmovi, dokonce přímo na stupních trůnu, se udatný vrchní zemský soud konstituoval jako — strana, vynesl předsudek, a nemůže už absolutně vystupovat vůči druhé straně v roli soudce.
Vzpomenete si, že nátlak, který prý berlínský list vykonával na pruské Národní shromáždění, byl záminkou k prvnímu státnímu převratu Brandenburgovy vlády[147]. Aby na poslance nebyl vykonáván nátlak, pokračuje vláda v „divokém honu“[148], který na ně zahájila v Berlíně, i později, po jejich návratu domů!
Ministr spravedlnosti Rintelen praví ve svém výnosu, který níže otiskujeme:
„Mylná domněnka, kterou mnozí záměrně živili, že dosavadní trestní zákony, zejména ty, které se týkají zločinů proti státu, jsou od března tohoto roku už neplatné, přispěla velmi k tomu, že se rozmohla anarchie a snad nebezpečně ovlivnila i některé soudy.“
Většina činů pana Rintelena a podřízených mu soudů dokazuje znovu, že od násilného rozpuštění Národního shromáždění platí v Prusku už jen jeden zákon — zvůle berlínské kamarily.
Dne 30. března 1844 vydala pruská vláda pověstný disciplinární zákon proti soudcům, podle něhož mohou být soudci pouhým vládním usnesením sesazeni, přeloženi nebo pensionováni. Poslední „Spojený zemský sněm“ tento zákon opět zrušil a uvedl opět v platnost zásadu, že soudci mohou být sesazeni, přeloženi nebo pensionováni jen na základě soudního rozsudku. Oktrojovaná ústava tento princip potvrzuje. Nešlapou soudní dvory po těchto zákonech, když podle receptu ministra spravedlnosti Rintelena chtějí své politicky kompromitované kolegy dohnat morálním nátlakem k tomu, aby složili svůj úřad? Nepočínají si stejně jako důstojnické sbory, které vyhodi každého člena, jehož politicke nazory se nezamlouvaji jejich krá1ovsko-pruské „cti“?
A neexistuje dokonce zákon, že zástupci lidu nemohou být voláni k odpovědnosti a jsou nedotknutelní?
Planá slova!
Kdyby se pruská ústava sama neanulovala už svými vlastními paragrafy a způsobem svého vzniku, anuloval by ji prostý fakt, že jejím posledním ručitelem je nejvyšší soud v Berlíně. Ústava je zaručena odpovědností ministrů, a neodpovědnost ministrů je zaručena naoktrojovaným jim soudem, a to právě Nejvyšším soudem v Berlíně, který má svého klasického představitele v panu Mühlerovi.
Poslední reskripty Nejvyššího soudu nejsou tedy nic víc a nic méně než očividné — zrušení oktrojované ústavy.
V Rakousku, kde vláda otevřeně hrozí vypleněním bance,[149] které se vídeňský lid nedotkl ani v okamžiku svého největšího a nejspravedlivějšího rozhořčení proti finančnímu feudalismu, se buržoasie přesvědčuje, že svou zradou na proletariátu vydala všanc právě to, co tato zrada měla zajistit — buržoasní vlastnictví. V Prusku buržoasie vidí, že svou zbabělou důvěrou k vládě a svou zrádnou nedůvěrou k lidu ohrozila nezbytnou záruku buržoasního vlastnictví — buržoasní soudnictví.
Při závislosti soudcovského stavu je na vládě závislé i samo měšťácké soudnictví, tj. měšťácké právo samo vyklízí pole zvůli úředníků. La bourgeoisie sera punie par où elle a péché — buržoasie bude potrestána tím, čím zhřešila — vládou. Servilní prohlášení nejvyšších pruských soudů jsou jen prvními symptomy příští absolutistické přeměny soudů, o čemž svědčí tento poslední výnos ministerstva spravedlnosti:
„Všeobecným nařízením z 8. října t. r. připomněl již můj předchůdce, že péče o zachovávání úcty k zákonu a jeho platnosti je především úkolem soudních úřadů, že plněním tohoto úkolu nejlépe slouží zemi, neboť pravé svobodě se může dařit jen na půdě zákona. Od té doby se bohužel vyskytly na mnoha místech případy nejhoršího anarchistického řádění, které je výsměchem zákonům a pořádku; v některých částech země došlo dokonce k násilným vzpourám proti vrchnosti, kterým se všude energicky nečelilo. Vzhledem k této tak politováníhodné situaci obracím se nyní, kdy vláda Jeho Veličenstva krále učinila rozhodný krok k záchraně státu, který se octl na pokraji záhuby, obracím se nyní znovu k soudním úřadům a pánům státním návladním celé země s výzvou, aby konali všude bez ohledu na osbby svou povinnost. Ať už je viníkem kdokoli, nesmí ujít co nejrychlejšímu zákonnému potrestání.
Se zvlášť hlubokým politováním jsem byl nucen jak z jednotlivých zpřáv zemských úřadů, tak z novin konstatovat, že i někteří soudní úředníci, nemyslíce na zvláštní povinnosti, které jim ukládá jejich úřad, se dali dílem strhnout k zjevně protizákonným činům, dílem neosvědčili odvahu a neohroženost, bez nichž nebylo možno s úspěchem čelit terorismu. Očekávám, že také vůči těmto osobám bude zakročeno tím, že se zjistí skutková podstata a případně zavede vyšetřování — bezohledně a s největším urychlením, neboť justiční úředníci, kteří mají vážnost zákonů ochraňovat, se porušením zákona proviňují dvojnásob; urychlení řízení proti nim je pak zvlášť nutné, protože výkon práva nesmí zůstat v rukou takovýchto úředníků. Jsou-li mezi provinilci úředníci, proti nimž nemůže být podle platných předpisů bez vyššího schválení zavedeno řádné vyšetřování nebo kteří nemohou být bez vyššího schválení suspendováni, na což se musí v takovýchto případech vždycky pomýšlet, je třeba bez zvláštního pokynu zjišťovat okolnosti k odůvodnění vyšetřování, a potom si vyžádat co nejrychleji potřebné schválení. Pokud jde o referendáře a auskultanty, je třeba mít na paměti, že o jejich propouštění ze státní služby platí zvláštní předpisy.
Mylná domněnka, kterou mnozí záměrně živili,
že dosavadní trestní zákony, zejména ty, které se týkají
zločinů proti státu, jsou od března tohoto roku už neplatné,přispěla velmi k tomu, že se rozmohla anarchie a snad nebezpečně ovlivnila i některé soudy. Při výtečném duchu pruských soudních úředníků, který se vcelku osvědčil i teď, stačí upozornit na známou právní zásadu, že zákony platí tak dlouho, dokud nejsou zákonnou cestou zrušeny nebo změněny, jakož i na výslovné ustanovení článku 108 ústavní listiny z 5. t. m., a budeme jisti, že ctění pruští soudní úředníci budou při veškerém zájmu o skutečnou mravní a státní svobodu stavět na první místo úctu k zákonům a pořádek.
Řídíce se těmito zásadami a pohrdajíce osobním nebezpečím, vykročíme vpřed s důvěrou ve vítězství nad zločinem, nad anarchií. Právě tím nejvíc přispějeme k tomu, že dříve tak skvělý pruský stát se opět objeví ve své mravní síle a nebude už trpět, řečeno slovy jednoho statečného poslance z Frankfurtu, aby i nadále mezi námi řádily zločinnost a hrubé násilí.
Páni presidenti soudů, jakož i pan generální prokurátor v Kolíně učiní u úředníků svých resortů potřebná opatření a uvědomí mne o tom, kteří úředníci a pro jaké přečiny byli suspendováni a vyšetřováni.“
Berlín 8. prosince 1848
Ministr spravedlnosti Rintelen
Až jednou zvítězí v Prusku revoluce, nebude už muset na rozdíl od únorové revoluce rušit zvláštním dekretem nesesaditelnost starého soudcovského stavu. V autentických prohlášeních porýnského kasačního soudu, Nejvyššího soudu v Berlíně a vrchních zemských soudů v Bydhošti, Ratiboři a Münsteru najde dokumenty, jimiž se tato kasta svých výsad sama zříká.
Napsal K. Marx kolem 23. prosince 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 177 z 24.prosince 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — veleknězi. (Pozn. red.)
b Míní se tu kolínští advokáti Esser I. a Esser II. (Pozn. red.)
144 Zprávu o výnosech vrchních zemských soudů v Ratiboři, Bydhošti a Münsteru a výnos Nejvyššího soudu v Berlíně uveřejnila „Neue Rheinische Zeitung“ v čís. 174 z 21. prosince 1848.
145 „Die Deutsche Reform, politische Zeitung für das constitutionelle Deutschland“ [„Německá reforma, politický list pro konstituční Německo“] — německý deník, který vycházel. v letech 1848—1851 v Berlíně; byl to orgán konstitučně monarchistických kruhů.
146 Shakespeare, „Hamlet“, 1. jednání, 4. scéna.
147 Marx má na mysli to, že zasedání pruského Národního shromáždění bylo přeloženo z Berlína do Brandenburgu (viz poznámku [1] zde).
148 „Divoký hon“ — v německé mytologii báje, že v noci létají duše zemřelých, vedené „divokým lovcem“, s velikým hlukem v povětří. Lidé, kteří se s těmito duchy setkali, museli věčně putovat s nimi.
149 V prosinci 1848 narazila kontrarevoluční rakouská vláda na odpor říšského sněmu, když chtěla vypsat nucenou půjčku, a obrátila se proto na banku. Banka jí však poskytla půjčku, teprve když jí vláda pohrozila, že zkonfiskuje celou její peněžní hotovost.