Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Dohodovací debaty


Kolín 6. června. Na dohodovacím zasedání v Berlíně 2. června podal pan Reuter návrh, aby byla jmenována komise pro vyšetření příčin občanské války v Poznaňsku.[35]

Pan Parrisius žádá, aby se o tomto návrhu ihned debatovalo.

Předseda už o tom chce dát hlasovat, když tu pan Camphausen připomíná, že se o návrhu pana Parrisia ještě vůbec nedebatovalo:

"Musím také za svou osobu připomenout, že schválením onoho" (Reuterova) "návrhu by byl přijat důležitý politický princip, který přece zasluhuje (sic), aby byl předběžně projednán v sekcích."

Jsme velmi zvědavi na onen "důležitý princip" obsažený v Reuterově návrhu, který si pan Camphausen zatím nechává pro sebe.

Zatímco v tom musíme mít ještě strpení, rozpřádá se nenucená konversace mezi předsedajícím (panem Esserem, místopředsedou) a četnými "hlasy" o tom, je-li či není-li přípustné debatovat o Parrisiově návrhu. Pan Esser se přitom ohání důvody, které v ústech předsedy soi-disant[a] Národního shromáždění znějí podivně, jako například tento: "Domníval jsem se, že je přípustné diskutovat o všem, o čem se shromáždění usnáší!"

"Domníval jsem se!" Člověk míní, a pan Camphausen mění - když navrhuje jednací řády, z kterých není nikdo moudrý, a dává si je shromážděním prozatímně schválit.

Tentokráte byl pan Camphausen milostivý, neboť nutně potřeboval diskusi. Bez diskuse by byl Parrisiův a Reuterův návrh asi přijat, tj. panu Camphausenovi by bylo nepřímo vysloveno vótum nedůvěry. A co horšího, co by se stalo bez diskuse z jeho "důležitého politického principu"?

Tak se tedy diskutuje.

Pan Parrisius si přeje, aby se debatovalo ihned o hlavním návrhu, aby se nemařil čas a komise mohla podat zprávu ještě před debatou o adrese. Jinak se bude v adrese mluvit o Poznaňsku bez jakékoli znalosti věci.

Pan Meusebach vystupuje proti, ale ještě dosti mírně.

Po něm však povstává pan Ritz, celý nedočkavý, aby skoncoval s Reuterovým rebelantským návrhem. Pan Ritz je královský pruský vládní rada a nestrpí, aby se mu nějaké shromáždění, třeba i dohodovací, míchalo do řemesla. Zná jen jeden úřad, který to smí dělat, a to je vrchní presidium. Pro pana Ritze není nad subordinaci.

"Jakže, pánové, chcete poslat do Poznaňska komisi?" volá. "Chcete ze sebe dělat správní nebo justiční úřad? Pánové, z návrhu mi není jasné, co chcete podniknout. Chcete si vyžádat akta od velícího generála" (jaká opovážlivost!) "nebo od justičních úřadů" (hrozné), "nebo dokonce od správních úřadů?" (Nad touto myšlenkou zůstává vládnímu radovi rozum stát.) "Chcete, aby improvisovaná komise" (jistě nemá ani jedinou zkoušku) "prováděla šetření o tom, co ještě nikomu není jasné?" (Pan Ritz asi jmenuje komise pouze k vyšetření toho, co už je každému jasné.) "Tak důležitá záležitost, v níž si osobujete práva, která vám nepatří…" (Protesty.)

Co říci o tomto každým coulem vládním radovi, o tomto nefalšovaném zkostnatělém byrokratovi? Podobá se onomu venkovanu z Chamova obrázku, který přijde po únorové revoluci do Paříže, vidí na zdech plakáty s nápisem "République française"[b] a jde k vrchnímu prokurátorovi, aby ho upozornil na buřiče, kteří podněcují proti královské vládě. Ubožák, zaspal asi celou tu dobu.

Pan Ritz také spal. Hromová slova "komise pro vyšetření poznaňských událostí" ho nešetrně vyburcují ze spánku a ještě rozespalý volá pln úžasu: Chcete si osobovat práva, která vám nepatří?

Pan Duncker se domnívá, že vyšetřující komise je zbytečná, "neboť potřebné vysvětlení od vlády musí žádat komise pověřená sestavením adresy". Jako by komise nebyla právě k tomu, aby srovnala vysvětlení vlády se skutečným stavem.

Pan Bloem mluvil o naléhavosti návrhu. Věc musí být skončena dříve, než se bude jednat o adrese. Mluvilo se o improvisovaných komisích. Pan Hansemann včera také improvisoval otázku důvěry, a přece se hlasovalo.

Pan Hansemann, který patrně po celou tuto nepříjemnou debatu přemítal o svém novém finančním plánu, byl nešetrně probuzen ze svých snů o penězích, když zaslechl své jméno. Zřejmě neměl ponětí, o čem se mluví. Ozvalo se však jeho jméno, musil tedy promluvit. Uvízly mu v paměti jen dva opěrné body: řeč jeho představeného Camphausena a řeč pana Ritze. Z obou zkomponoval po několika prázdných slovech o otázce adresy tento mistrovský kousek řečnického umění:

"Právě to, že se ještě neví, co všecko bude komise dělat, zda vyšle své členy do velkovévodství nebo se bude zabývat tím či oním - právě to dokazuje velkou důležitost dané otázky (!). Rozhodnout ji hned zde znamená improvisovaně řešit jednu z nejdůležitějších politických otázek. Myslím, že shromáždění nepůjde touto cestou, spoléhám na jeho opatrnost atd."

V jaké úctě má asi pan Hansemann celé shromáždění, když mu může připisovat takovéto závěry! Chceme jmenovat komisi, která snad bude musit jet do Poznaňska, možná také že ne. Právě proto, že nevíme, má-li zůstat v Berlíně nebo jet do Poznaňska, má otázka, zda má být komise vůbec jmenována, velkou důležitost. Protože má velkou důležitost, je to tudíž jedna z nejdůležitějších politických otázek!

Ale v čem tkví tato velmi důležitá politická otázka, to si pan Hansemann zatím ještě nechává pro sebe, podobně jako pan Camphausen svůj důležitý politický princip. Obrňme se ještě jednou trpělivostí!

Hansemannova logika působí tak zdrcujícím dojmem, že všichni hned volají po ukončení debaty. Nyní se odehraje tato scéna:

Pan Jung žádá slovo, chce mluvit proti ukončení debaty.

Předseda: Zdá se mi nepřípustné dávat k tomu slovo.

Pan Jung: Všude je zvykem, že se smí mluvit proti ukončení debaty.

Pan Temme čte § 42 prozatímního jednacího řádu, podle něhož má pravdu pan Jung, a ne předseda.

Pan Jung dostává slovo: Jsem proti ukončení debaty, protože poslední slovo měl ministr. Ministrovo slovo je velmi důležité, protože přiklání velkou část shromáždění k jedné straně, neboť velká část shromáždění nerada desavuuje ministra…

Dlouho trvající všeobecné: Oho! Oho! Na lavicích pravice strašný hluk.

Pan soudní komisař Moritz z místa: Navrhuji, aby byl Jung volán k pořádku, dovolil si osobní výpady proti celému shromáždění! (!)

Jiný hlas z lavic "pravice" křičí: Připojuji se k návrhu a protestuji proti tomu…

Hluk neustále roste. Jung dělá co může, nemůže však shromáždění překřičet. Žádá předsedu, aby mu dal možnost pokračovat.

Předseda: Protože shromáždění vyjádřilo svou vůli, je moje funkce skončena. (!!)

Pan Jung: Shromáždění nevyjádřilo svou vůli; musíte dát napřed formálně hlasovat.

Pan Jung je nucen ustoupit. Hluk neustává, dokud nesejde z tribuny.

Předseda: Poslední řečník, zdá se (!)‚ mluvil proti ukončení debaty. Zjistíme, zda nechce ještě někdo mluvit pro ukončení debaty.

Pan Reuter: Debata o tom, má-li či nemá-li se pokračovat v debatě, stála nás už patnáct minut; což abychom toho už nechali?

Nato mluví řečník opět o naléhavosti návrhu o jmenování komise. To přiměje pana Hansemanna, aby vystoupil ještě jednou a konečně vysvětlil, co je ta jeho "nejdůležitější politická otázka".

Pan Hansemann: Pánové! Jde o jednu z největších politických otázek, totiž o to, má-li shromáždění v úmyslu dát se cestou, která je může přivést do vážných konfliktů!

Konečně! Jako důsledný Duchâtel prohlásil pan Hansemann projednávanou otázku opět za otázku důvěry. Všechny otázky mají pro něho jen ten význam, že jsou otázkami důvěry, a otázka důvěry je pro něho ovšem "největší politická otázka"!

Pan Camphausen zřejmě není tentokrát spokojen s touto prostou a rychlou metodou. Ujímá se slova:

"Je třeba poznamenat, že shromáždění by už mohlo být informováno" (o Poznaňsku), "kdyby byl poslanec ráčil podat interpelaci" (ale chtěli se přece přesvědčit sami!). "To by byl nejrychlejší způsob, jak si opatřit informace" (ale jaké?) "…Uzavírám prohlášením, že celý návrh se vlastně redukuje na to, že shromáždění má rozhodnout, máme-li k tomu či onomu účelu vytvářet vyšetřovací komise; plně souhlasím s tím, že se tato otázka má zrale uvážit a vyjasnit, nesouhlasím však s tím, aby zde byla tak náhle předkládána k diskusi."

To je tedy ten "důležitý politický princip", otázka, zda má dohodovací shromáždění právo vytvářet vyšetřovací komise, nebo zda si chce samo toto právo upřít!!

Francouzské a anglické sněmovny odedávna vytvářely takovéto komise (select committees) pro vyšetřování (enquête, parliamentary inquiry) a slušní ministři nikdy proti tomu nic nenamítali. Bez takovýchto komisí se odpovědnost ministrů stává pouhou frází. A pan Camphausen upírá dohodovačům toto právo!

Ale dost. Je lehké řečnit, ale těžké hlasovat. Debata se chýlí ke konci, má se hlasovat a tu nastanou nekonečné nesnáze, pochybnosti, vytáčky a výčitky svědomí. Ale ušetřme toho své čtenáře. Po dlouhém povídání je Parrisiův návrh zamítnuta Reuterův návrh se postupuje do sekcí. Ať odpočívá v pokoji!




Napsal B. Engels 6. června 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 8 z 8. června 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — takzvaného. (Pozn. red.)

b — „Francouzská republika“. (Pozn. red.)

35 Po březnové revoluci 1848 vypuklo v Poznaňsku národně osvobozenecké povstání Poláků proti útisku reakčního Pruska; tohoto hnutí se účastnily vedle šlechtických živlů, které mu stály v čele, také široké masy rolníků a řemeslníků. Pruská vláda se v březnu 1848 odhodlala k ústupkům a slíbila, že bude utvořena komise, která provede v Poznaňsku reorganisaci: vytvoření polského vojska, jmenování Poláků do administrativních a jiných funkcí a uznání polštiny za úřední jazyk v Poznaňsku. Podobné sliby dala vláda v Jaroslawiecké konvenci (viz poznámku 195), aby touto podvodnou cestou přiměla Poláky složit zbraně. Královské nařízení ze 14. dubna 1848 stanovilo rozdělení Poznaňska na dvě části: východní - polskou, a západní - "německou", která nepodléhala "reorganisaci". Když bylo poznaňské povstání krvavě potlačeno, byla v následujících měsících demarkační čára posunována stále dál na východ a nakonec bylo zabráno téměř celé území velkovévodství poznaňského. "Reorganisace", slibovaná Polákům, nebyla provedena.