Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Berlínské dohodovací debaty


Kolín 6. července. Zatímco v Berlíně stále ještě trvá vládní krize čís. 2, odeberme se, abychom použili slov poslance Mätze, z "těchto bouří" zpět do dosud tak "tichých vod" dohodovacích debat. Ať si říká kdo chce co chce, strávili jsme tam mnohou příjemnou chvilku družného veselí -

zde jsme ještě dobrých mravů,
i u nás tiše rozkvétá
leccos ti pro zábavu.[129]

Je na řadě zasedání z 30. června. Hned při zahájení dochází k významným, nanejvýš charakteristickým příhodám.

Kdo by neslyšel o velkém tažení padesáti sedmi otců rodin z krajů Berg a Mark, kteří se vypravili do Berlína zachraňovat vlast? Kdo by nevěděl, s jakým pohrdáním smrtí se vydal tento výkvět konservativního šosáctva na cestu, zanechávaje ženy, děti i své obchody osudu, aby se vrhl tam, kde hrozí nebezpečí průlomu, aby vybojoval s revolucí boj na život a na smrt, zkrátka a dobře, aby se vydal do Berlína a doručil vládě petici proti rýpalům.

Těchto padesát sedm paladinů odevzdalo skutečně dohodovacímu shromáždění přípis obsahující nesmělá reakční zbožná přání. Přípis se předčítá. Někteří páni z pravice si přejí slyšet také, kdo je podepsán. Tajemník začne číst podpisy, ale vzápětí je přerušen výkřiky: "Stačí, stačí!"

Poslanec Berg:

"Přečtený přípis je buď návrh, nebo petice. Je-Ii to návrh, tedy bych rád věděl, kdo z poslanců jej bere za svůj. Je-li to petice, ať ji postoupí příslušné komisi a nás už s tím neotravují."

Touto lakonickou odpovědí pana Berga je záležitost vyřízena. Předseda koktá nějaké omluvy a odkládá přípis padesáti sedmi otců rodin stranou.

Nato povstává náš starý přítel i přítel levice, poslanec Schultz z Wanzlebenu:

"Předevčírem jsem vzal zpět své návrhy, týkající se občanského sňatku atd., s prohlášením, že chci změnit jejich formulaci. Přitom nacházím ve stenografickém záznamu poznámku ‚smích'. Možná, že se snad tu a tam někdo při tom zasmál, ale zajisté že bezdůvodně." (Opět smích.)

Poslanec Schultz z Wanzlcbenu pak s nejbodřejší dobromyslností vykládá, jak chtěl jen to nejlepší a že se rád dá poučit; že se dal poučit, v čem jsou jeho návrhy zákonů nedokonalé, že však sám nemůže navrhovat opravy k vlastním návrhům, a že proto pokládá za svou povinnost "nepodávat" shromáždění návrh v původním znění, nýbrž vzít jej prozatím zpět.

"Nenacházím na tom nic směšného a musím se ohradit proti tomu, že se slovem ‚smích' můj zcela odůvodněný postup označuje za směšný."

Poslanec Schultz z Wanzlebenu prožívá něco podobného jako rytíř Tannhäuser:

Když vzpomenu si na ten smích,
tu z očí vytrysknou mi slzy.[130]

Poslanec Brill poznamenává, že v jinak výtečném stenografickém záznamu chybí věta ministra Hansemanna, a to, že program současné vlády je pokračováním trůnní řeči. Utkvělo prý mu to pevně v paměti proto, že si jako knihtiskař přitom vzpomněl na slova "pokračování příště", která tak často tiskl.

Tento lehkomyslný postoj k velmi vážným věcem přivádí naprosto z míry pana poslance Ritze. Vyřítí se na tribunu a prohlašuje:

"Pánové, domnívám se, že je nutné, abychom se v zájmu zachování důstojnosti shromáždění vystříhali ve svých projevech přirovnání a srovnání, která tu vůbec nejsou na místě. Nejsou kromě toho vůbec parlamentární. (Značný neklid.) Při minulé schůzi tu vládla značná veselost, to nepokládám za přiměřené důstojnosti Národního shromáždění… v zájmu zachování důstojnosti tohoto shromáždění bych doporučoval určitou střízlivost."

"V zájmu střízlivosti", doporučované poslancem Ritzem, doporučovali bychom "v zájmu zachování důstojnosti shromážděni" poslanci Ritzovi, aby se co nejméně ujímal slova, neboť jeho projevy jsou vždy provázeny "značnou veselostí".

Jak často však dobře míněné úmysly takových dobrých duší, jako jsou pánové Schultz z Wanzlebenu a Ritz, narážejí na tomto zlém světě na nepochopení, se ukázalo hned nato. Předseda pan Grabow jmenoval totiž skrutátory, mezi nimi za levý střed pana Schultze z Wanzlebenu (smích) a za pravý střed pana Brilla (veselost). O panu Brillovi musíme našim čtenářům sdělit, že tento poslanec, který patří k radikální levici, se posadil do lavic pravého středu mezi hornoslezské a pomořanské sedláky a díky svým populárním řečnickým vlohám tu zmařil leckterou pletichu reakční strany.

Dále následuje interpelace pana Behnsche o ruské nótě, která prý byla příčinou Wrangelova ústupu z Jutska. Auerswald v rozporu s "Morning Chronicle"[131] a ruskou "Pčelou"[132] popírá, že by taková nóta existovala. Domníváme se, že pan Auerswald má pravdu; nevěříme, že by Rusko poslalo do Berlína oficiální "nótu". Ale co poslal Mikuláš do Postupimi, o tom víme zrovna tak málo jako pan Auerswald.

Pan Behnsch se dotazuje také na nótu majora Wildenbrucha dánské vládě,[133] podle níž je dánská válka jen válkou naoko, jen hrou, v níž se má vybít přebytek vlasteneckého zápalu.

Pan Auerswald si nachází záminku, aby na tento dotaz neodpověděl.

Po nudné a zamotané diskusi o odborných komisích dochází konečně ke skutečně zajímavé parlamentní scéně, při níž určitá dávka rozhořčení a vášně vítězně přehlušuje stereotypní povyk pravice. Za tuto scénu můžeme poděkovat poslanci Gladbachovi. Ministr války přislíbil, že dnes zodpoví jeho dotaz o odzbrojení a zatčení vracejících se dobrovolníků.[a]

Sotvaže předseda ohlásil, že tato otázka přichází na pořad, povstává pan podplukovník Griesheim, kterého už dávno známe, a začíná mluvit. Ale tato byrokraticky vojácká vtíravost je okamžitě přerušena prudkými výkřiky.

Předseda vysvětluje, že podle § 28 jednacího řádu mohou spolupracovníci ministrů dostat slovo jen se svolením shromáždění.

Griesheim: Jsem zde přítomen jako zástupce ministra války.

Předseda: To mi nebylo oznámeno.

Griesheim: Když mne tedy pánové nechtějí vyslechnout… (Oho! Neklid.)

"Pánové"! Pro pana Griesheima jsou snad přece tito "pánové" stále ještě "vážené shromáždění"! Pan předseda by měl volat pana Griesheima k pořádku, protože opět nerespektuje pravidla slušnosti.

Shromáždění chce pana Griesheima slyšet. Před ním má ještě slovo pan Gladbach, aby zdůvodnil svou interpelaci. Prohlašuje především, že interpeloval ministra války a že na základě jednacího řádu Národního shromáždění žádá, aby byl ministr války přítomen. Předseda tento požadavek zamítá a pan Gladbach vzhledem k naléhavosti věci přistupuje k výkladu své interpelace. Vypravuje, jak dobrovolníci opustili svůj útvar, protože se tam začal zavádět vojenský despotismus, a vraceli se domů, jak byli ve Špandavě tím "zlořečeným policejním systémem, který přes noc vylezl zase ze svých úkrytů", prohlášeni za tuláky, jak byli ve Špandavě odzbrojeni, zadrženi a posláni domů "postrkem". Pan Gladbach je první poslanec, kterému se podařilo vylíčit tento hanebný čin s oprávněným rozhořčením.

Pan Griesheim prohlašuje, že toto opatření bylo učiněno na žádost berlínského policejního presidia.

Pan Gladbach předčítá nato list, podepsaný princem Bedřichem Šlesvicko-Holštýnským, kterým se jeden z dobrovolníků s čestným uznáním propouští, a porovnává jej s cestovním příkazem pro tuláky, který byl témuž dobrovolníku vystaven ve Špandavě na základě "ministerského výnosu". Gladbach upozorňuje na to, že v tomto dokumentu se hrozí zatčením, nucenými pracemi a peněžitými pokutami, a na základě úředního dokladu dokazuje, že tvrzení pana Griesheima, jako by toto opatření vycházelo od policejního presidenta, je lživé. Dále se ptá, zda snad ve Špandavě existuje ještě zvláštní ruské ministerstvo?

Poprvé bylo ministerstvo přistiženo přímo při nepravdě. V celém shromáždění zavládlo veliké rozčilení.

Ministr vnitra, pan Kühtwetter, byl konečně nucen povstat a vykoktat nějakou omluvu. Nestalo se přece nic zvláštního - jen osmnácti ozbrojeným lidem byly odebrány zbraně - nestalo se nic jiného než nezákonnost! Nebylo přece možné trpět, aby se ozbrojené tlupy toulaly bez povolení krajem - dvaadvacet dobrovolníků, kteří byli na cestě do svých domovů! (bez povolení!)

První slova pana ministra byla přijata jednoznačnými projevy nelibosti. Ba i pravice je dosud příliš pod zdrcujícím dojmem skutečností, aby aspoň mlčela. Ale brzy, když vidí svého nešťastného ministra, jak se snaží za smíchu a reptání levice vykličkovat, nabývá odvahy a provolává jeho chabým výmluvám hlasité "bravo"; středy se zčásti připojují, a tak se pan Kühlwetter nakonec přece jen natolik vzmuží, že ze sebe vypraví: Toto opatření jsem nenařídil j, nýbrž můj předchůdce; já však prohlašuji, že je plně schvaluji, a napříště budu jednat právě tak.

Pravice a střed odměňují statečnost svého heroického Kühlwettera hromovým "bravo".

Gladbach se tím však nedá zastrašit. Za hluku a pokřiku konservativeců vystupuje na tribunu a ptá se znovu: Jak je možné, že pan Schreckenstein, který byl ministrem přece už před touto špandavskou událostí, o tom nic nevěděl? Jak je možné, že čtyři dobrovolníci, kterým bylo dáno nejlepší vysvědčení, mohli ohrožovat bezpečnost státu? (Pánové ze středu přerušují řečníka poukazem na jednací řád.) Otázka tím není vyřízena. Jak je možné posílat tyto lidi domů postrkem jako tuláky? (Řečník je přerušen. Hluk.) Nedostal jsem ještě odpověď na otázku týkající se poslání postrkem. S těmi lidmi se zacházelo špatně. Jak to, že se tu trpí banda pánbíčkářů, kteří sem přišli ozbrojeni z Wuppertalu (hluk se stupňuje), aby dělali hlavnímu městu ostudu? (Hluk, výkřiky "bravo".)

Kühlwetter se nakonec vytasí s prohlášením, že se tak stalo, protože byly jakési pochybnosti o průkazech! Tedy propouštěcí list podepsaný šlesvicko-holštýnským generálním velitelstvím je pro policejní byrokraty pana Kühlwettera průkazem, který vyvolává "pochybnosti"? Podivná byrokracie!

Ještě několik poslanců mluví proti ministrům, až konečně předseda končí debatu o této otázce a poslanec Mätze odvádí shromáždění z bouří této debaty do tichých vod učitelského života, kde je zanecháváme s přáním, aby se dosyta pokochali idylickými radovánkami.

Těší nás, že se poslanci levice konečně podařilo dobře zdůvodněnou interpelací a rozhodným vystupováním prohnat pány ministry uličkou a připravit shromáždění scénu, která připomíná debaty ve francouzském a anglickém parlamentu.




Napsal B. Engels 6. července 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 37 z 7. července 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

129 Heine, „Německo. Zimní pohádka“, kap. XXV.

130 Heine, „Tannhäuser“, kapitola 2.

131 „The Morning chronicle“ [„Ranní kronika“] — anglický buržoasní deník, který vycházel v Londýně v letech 1770 až 1862.

132 Je tu míněna „Severnaja pčela“ [„Severní včela“], ruský politický a literární list, který vycházel v Petrohradě v letech 1825 až 1864 za redakce Bulgarinovy a Grečovy jako polooficiální orgán carské vlády.

133 V nótě, kterou odevzdal major Wildenbruch jako tajný kurýr pruského krále 8. dubna 1848 dánské vládě, se prohlašovalo, že válku ve Šlesviku-Holštýnu prý Prusko nevede proto, aby odtrhlo tato vévodství od Dánska, nýbrž jedině proto, aby potřelo "radikální a republikánské živly v Německu". Pruská vláda se všemožně vykrucovala, aby nemusela oficiálně přiznat existenci toho kompromitujícího dokumentu.