B. Engels: Debaty o návrhu Jacobyho

Bedřich Engels

Debaty o návrhu Jacobyho

Kolín 17. července. Zažili jsme zas jednou "velkou debatu", abychom použili slov pana Camphausena, debatu, jež trvala celé dva dny.

Předmět debaty je znám: Jsou to výhrady vlády proti okamžité pravoplatnosti usnesení Národního shromáždění a návrh Jacobyho, aby bylo uznáno, že shromáždění je oprávněno přijímat usnesení, která nabývají okamžitě právní platnosti, aniž musí být kýmkoli schvalována, a dále, aby nebylo schváleno usnesení o ústřední moci.^{^[142]}

Už to, že byla vůbec možná debata o tomto předmětu, bude jiným národům připadat nepochopitelné. My však žijeme v zemi dubů a lip, a tak nás hned tak něco neudiví.

Lid posílá do Frankfurtu shromáždění svých zástupců s pověřením, aby toto shromáždění vyhlásilo svou svrchovanost nad celým Německem a všemi jeho vládami; má se na základě své svrchovanosti, kterou na ně lid přenesl, usnést na ústavě pro Německo.

Ale shromáždění, místo aby ihned proklamovalo svou svrchovanost vůči jednotlivým státům i Spolkovému sněmu, obchází nesměle každou otázku, která s tím nějak souvisí, a zaujímá nerozhodné, kolísavé stanovisko.

Konečně shromáždění přistupuje k rozhodující otázce: jmenování prozatímní ústřední moci. Zdánlivě nezávisle, ve skutečnosti však řízeno vládami, které na ně působí prostřednictvím Gagernovým, volí samo říšského správce, kterého mu předem určily vlády.

Spolkový sněm volbu uznává a snaží se osobovat si nárok na to, že teprve jeho schválením se volba stala pravoplatnou.

Přesto však docházejí z Hannoveru a dokonce z Pruska výhrady; a právě výhrada Pruska se stala předmětem debaty 11. a 12. července.

Tentokrát to tedy není ani tak vinou berlínské sněmovny, že debaty ztrácejí nit. Je to vina nerozhodného, malátného, neprůbojného frankfurtského Národního shromáždění, že se o jeho usneseních nedá říci nic lepšího, než že je to prázdné mlácení hubou.

Jacoby zdůvodňuje svůj návrh stručně a se svou obvyklou precisností. Ztěžuje velmi postavení mluvčích levice, říká všechno, co se dá o návrhu říci, nechce-li se řečník dotknout historie vzniku ústřední moci, otázky tak trapné pro Národní shromáždění.

A skutečně, levicoví poslanci neřekli po něm už téměř nic nového a pravice na tom byla ještě hůř: ta mohla jen všelijak žvanit nebo hledat právnické háčky. Poslanci levice i pravice se donekonečna opakovali.

Poslanci Schneiderovi náleží čest, že první seznámil shromáždění s argumenty pravice.

Začal hlavním argumentem, že předložený návrh sám sobě, odporuje. Na jedné straně uznává svrchovanost Národního shromáždění, na druhé vybízí dohodovací sněmovnu, aby tomuto shromáždění vyslovila důtku, a tím se mu nadřadila. Důtku prý může vyslovit kterýkoli jednotlivec, ale shromážděni ne.

Tento rafinovaný argument, na který je pravice zřejmě velmi hrdá, neboť se opakuje ve všech jejích projevech, vytyčuje zcela novou teorii. Podle této teorie má shromáždění méně práv vůči Národnímu shromáždění než kterýkoli jednotlivec.

Po tomto prvním velkém argumentu následoval republikánský argument. Německo se skládá většinou z konstitučních monarchií, a proto musí mít konstituční, neodpovědnou hlavu, a ne republikánskou, odpovědnou. Na tento argument odpověděl druhého dne pan Stein: Německo prý bylo podle svého centrálního zřízení vždycky republikou, ovšem spořádanou republikou.

"Byli jsme pověřeni," pravil pan Schneider, "abychom vypracovali dohodu o konstituční monarchii, a podobně byli pověřeni i frankfurtští poslanci, aby po dohodě s německými vládami vypracovali ústavu pro Německo."

Reakce vyslovuje svá přání, jako by to byla už hotová fakta. Tehdy, když třesoucí se Spolkový sněm svolával na příkaz shromáždění, které nemělo žádné pravoplatné pověření, na příkaz takzvaného předparlamentu německé Národní shromáždění, tehdy se nemluvilo o nějaké dohodě, tehdy se svolané Národní shromáždění pokládalo za svrchované. Nyní je tomu jinak. Červnové dny v Paříži znovu oživily naděje nejen velké buržoasie, ale i naděje přívrženců svrženého režimu. Kdejaký krautjunker doufá, že bude obnovena stará vláda karabáče, a od císařské residence v Innsbrucku až po rodový hrad Jindřicha LXXII. se už ozývá volání po "dohodě o německé ústavě". Vinu za to musí ovšem přičíst frankfurtské shromáždění samo sobě.

"Národní shromáždění jednalo tedy podle svého pověření, když zvolilo konstituční hlavu státu. Jednalo však i podle vůle lidu; velká většina chce konstituční monarchii. Pokládal bych dokonce za neštěstí, kdyby se bylo Národní shromáždění usneslo jinak. Ne proto, že jsem proti republice, v zásadě republiku uznávám - tím si nijak neodporuji - za nejdokonalejší a nejušlechtilejší státní formu, ale ve skutečnosti jsme k ní ještě dávno nedospěli. Nemůžeme mít formu, nemáme-li ducha té věci. Nemůžeme chtít republiku, když nemáme republikány, tj. ušlechtilé charaktery, které jsou s to nejen v zápalu nadšení, ale kdykoli s klidným vědomím a ušlechtilým sebezapřením podřizovat své zájmy zájmům společným."

Můžeme si přát lepší důkaz toho, jaké ctnosti jsou zastoupeny v berlínské sněmovně, než jsou tato ušlechtilá, skromná slova poslance Schneidera? Vskutku, kdyby tu ještě byly nějaké pochybnosti o tom, zda se Němci hodí pro republiku, musely by se rozplynout jako dým před těmito ukázkami pravé občanské ctnosti ušlechtilého, velmi skromného sebezapření našeho Cincinnata Schneidera! Nechť si náš Cincinnatus dodá odvahy a sebedůvěry i důvěry v nesčetné ušlechtilé občany Německa, kteří rovněž pokládají republiku za nejušlechtilejší státní formu, sebe však za špatné republikány: jsou už zralí pro republiku, snášeli by republiku s týmž hrdinným klidem jako absolutní monarchii. Republika šlechetníků by byla tou nejšťastnější, jaká tu kdy byla: byla by to republika bez Bruta a Katiliny, bez Marata a červnových bouří, republika nasycené ctnosti a solventní morálky^{^[143]}.

Jak velice se mýlí Cincinnatus Schneider, když volá:

"Za absolutismu se nemohou vytvářet republikánské charaktery; republikánského ducha nelze vyvolat přes noc; musíme k tomu napřed vychovat své děti a vnuky. V dnešní době bych pokládal republiku pouze za největší pohromu, protože by to byla anarchie pod znesvěceným jménem republiky, despotismus pod maskou svobody!"

Naopak, Němci jsou, jak se vyjádřil pan Vogt (z Giessenu) v Národním shromáždění, rození republikáni, a Cincinnatus Schneider by nemohl lépe vychovávat své děti pro republiku, než kdyby je vychovával ve starých dobrých německých mravech, v kázni a bázni boží, v nichž sám vyrůstal, jak se to dalo. Republika šlechetníků by nevedla k anarchii a despotismu, ale přivedla by teprve k největší dokonalosti ono projednávání po sousedsku při pivě, v němž tak vyniká Cincinnatus Schneider. Republika šlechetníků je daleka všech hrůz a zločinů, které poskvrnily první francouzskou republiku, není potřísněna krví a hrozí se rudého praporu, a proto by umožnila to, čeho dosud nebylo dosaženo: aby si každý ctihodný měšťan klidně a spokojeně žil ve vší bohabojnosti a počestnosti. Kdoví, možná že by nám republika šlechetníků přinesla dokonce zase cechy se všemi kratochvilnými procesy proti řemeslníkům pracujícím mimo cechy! Tato republika šlechetníků není nějaký vysněný přelud, je to skutečnost, která existuje v Brémách, v Hamburku, v Lübecku a ve Frankfurtu a dokonce ještě v některých částech Švýcarska. Ale všude jí hrozí nebezpečí v těchto bouřlivých dobách, všude je blízka zániku.

Proto povstaň, Cincinnate Schneidere, zanech pluhu a řepného pole, korbele a dohodování, vsedni na kůň a zachraňuj ohroženou republiku, tvoji republiku, republiku šlechetníků!

Napsal B. Engels 17. července 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 48 z 18. července 1848 Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).

142 Frankfurtské Národní shromáždění se 28. června 1848 usneslo, že má být vytvořena prozatímní ústřední moc, skládající se z říšského správce (na tento úřad byl navržen rakouský arcivévoda Jan) a říšské vlády. Prozatímní ústřední moc, která neměla vlastní rozpočet a armádu, neměla žádnou reálnou moc a byla jen vykonavatelem kontrarevoluční politiky německých panovníků.

143 Z Heinovy básně „Anno 1829“.