Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx a Bedřich Engels



Ruská nóta


Kolín 1. srpna. Ruská diplomacie poslala místo vojska zatím jen nótu ve formě oběžníku všem ruským vyslanectvím v Německu. Tato nóta nalezla útočiště nejdříve v úředním orgánu německé říšské správy ve Frankfurtu[171] a brzy nato se jí dostalo vlídného přijetí i u jiných oficiálních i neoficiálních listů. Čím neobvyklejší je způsob, jímž pan Nesselrode, ruský ministr zahraničních věcí, provádí oficiální diplomatickou činnost, tím bedlivější pozornosti si tato jeho činnost zasluhuje.

Za blahých časů před rokem 1848 pečovala německá censura o to, aby se neotisklo jediné slovo, které by bylo ruské vládě nepříjemné, dokonce ani v rubrice o Řecku nebo Turecku.

Od neblahých březnových dnů se bohužel tohoto pohodlného východiska už nedá použít. Proto se Nesselrode stává publicistou.

Podle jeho mínění "německý tisk, jehož nenávist vůči Rusku, jak se zdálo, na čas utichla," dal podnět k "nejneopodstatněnějším dohadům a komentářům" o ruských "bezpečnostních opatřeních" na hranicích. Po mírném úvodu mluví důrazněji: "Německý tisk rozšiřuje proti nám každodenně nejnechutnější pověsti, nejnenávistnější pomluvy." Brzy však dochází na "vzteklé výpady", "ztřeštěnce" a "proradnou zlovolnost".

Při nejbližším tiskovém procesu může německý státní návladní založit svou obžalovací řeč na ruské nótě jako na ověřeném dokumentu.

Proč je třeba útočit na německý, zejména na "demokratický" tisk a ničit jej, kde se dá? Protože nechce pochopit "stejně blahovolné jako nezištné smýšlení", "upřímné mírumilovné úmysly" ruského cara!

"Kdypak si mohlo Německo na nás stěžovat?" táže se Nesselrode jménem svého pána. "Po celou dobu, kdy byl kontinent poroben dobyvatelem, prolévalo Rusko krev, aby podporovalo Německo v úsilí o zachování jeho celistvosti a nezávislosti. Ruské území bylo už dávno osvobozeno, Rusko však stále ještě pomáhalo svým německým spojencům na všech evropských bojištích."

Přestože má Rusko mnoho dobře placených agentů, propadá nejhoršímu klamu, když se domnívá, že v roce 1848 vzbudí k sobě sympatie, připomene-li takzvané osvobozenecké války. Což snad. Rusko prolévalo krev za nás Němce?

Nemluvíme-li už o tom, že před rokem 1812 Rusko "podporovalo" "celistvost a nezávislost" Německa otevřeným spolkem i tajnými smlouvami s Napoleonem, pak se později za svou takzvanou pomoc dostatečně odškodnilo loupežemi a drancováním. Pomáhalo spojeneckým německým panovníkům a podporovalo, přes kališskou proklamaci[172], zastánce absolutismu z "boží milosti" proti vládci, který vzešel z revoluce. Svatá aliance a její nesvaté dílo, lupičské kongresy v Karlových Varech, v Lublani, ve Veroně atd., rusko-německé pronásledování každého svobodomyslného slova, celá politika od roku 1815, kterou Rusko řídilo, musela nám ovšem vštípit hlubokou vděčnost. Ať si romanovská dynastie i se svými diplomaty nedělá starosti; na tento dluh nikdy nezapomeneme. A co se týče ruské pomoci v letech 1814 a 1815, tu jsme přístupni spíš každému jinému citu než vděčnosti za tuto podporu subvencovanou Anglií.

Důvody jsou každému rozumnému člověku jasné. Kdyby byl Napoleon zůstal v Německu jako vítěz, odstranil by svou známou energickou formulí přinejmenším tři tucty milovaných otců vlasti. Francouzské zákonodárství a správa by vytvořily pevnou základnu pro německou jednotu a ušetřily by nás třiatřiceti let hanby a tyranie Spolkového sněmu, který pan Nesselrode samozřejmě nadšeně velebí. Několik napoleonských dekretů by bylo úplně odstranilo celý ten středověký balast, všechny ty roboty a desátky, všechny ty výsady a privilegia, celé to feudální hospodářství a patriarchalismus, s nímž se ještě nyní musíme soužit ve všech koutech našich vlastí. Ostatní Německo by už dávno bylo na témž stupni, jehož dosáhl levý břeh Rýna brzy po první francouzské revoluci; neměli bychom teď ani ukerské grandy, ani pomořanskou Vendée, nemuseli bychom už dýchat zatuchlý vzduch "historických" a "křesťansko- germánských" močálů.

Rusko je však velkomyslné. I když se nedočkalo žádného vděku, zachovává k nám jeho císař i nadále své staré, "stejně blahovolné jako nezištné smýšlení". Ba, "přes urážky a provokace se nepodařilo změnit naše" (Ruska) "smýšlení".

Toto smýšlení se projevuje zatím v "systému pasivity a pozorování", v němž Rusko bezesporu dosáhlo velké virtuosity. Dovede vyčkávat, až přijde vhodná chvíle. Přestože od března došlo v Rusku k obrovským přesunům vojsk, pan Nesselrode nám naivně namlouvá, že ruská vojska po celou dobu "se nepohnula z míst, kde byla ubytována". Přes klasický výrok: "Sedlejte koně, pánové !"[173] Přesto, že se náčelník policie Abramowicz ve Varšavě překonával v důvěrných výlevech srdce a žluči proti německému národu, přes či spíše vzhledem k výhružným a účinným nótám z Petrohradu, je a zůstává ruská vláda prodchnuta "mírumilovným a smířlivým" smýšlením. Rusko zůstává "upřímně mírumilovné a v defensivě". V Nesselrodově oběžníku vystupuje Rusko jako zosobněná trpělivost a zbožná, znovu a znovu urážená a napadaná nevinnost.

Uvedeme některé zločiny, jichž se podle nóty dopustilo Německo vůči Rusku: 1) "Nepřátelské smýšlení" a 2) "horečka po změnách v celém Německu". Vůči tak veliké carově blahovůli "nepřátelské" smýšlení! Jak to uráží otcovské srdce našeho drahého švagra! A k tomu ještě ta proklatá nemoc - "horečka po změnách"! To je vlastně první hanebnost, třebaže je zde uvedena až na druhém místě. Rusko nás počastuje tu a tam jinou nemocí - cholerou. To by ještě ušlo! Jenže tato "horečka po změnách" je nejen nakažlivá, ale často vystoupí tak zlověstně vysoko, že velmi snadno donutí vznešené panstvo, aby nakvap odcestovalo do Anglie.[174] Byla snad "německá horečka po změnách" jednou z příčin, které v březnu a v dubnu odradily Rusko od vpádu do Německa? 3) Třetí zločin: Předparlament ve Frankfurtu prohlásil, že válka proti Rusku je příkazem doby. Totéž se prohlašovalo v klubech a v novinách, což je tím neodpustitelnější, ježto podle ustanovení Svaté aliance a pozdějších smluv mezi Ruskem, Rakouskem a Pruskem máme my Němci prolévat krev pouze za zájmy panovníků, nikoli za své vlastní. 4) V Německu se mluvilo o obnovení starého Polska v jeho skutečných hranicích z roku 1772.[175] Knutu na vás a pak na Síbiř! Ale ne, když Nesselrode psal svůj oběžník, neznal ještě výsledek hlasování frankfurtského parlamentu v otázce připojení Poznaňska.[a] Parlament vykoupil naši vinu a na carových rtech teď pohrává mírný odpouštějící úsměv. 5) Pátý zločin Německa: "Jeho politováníhodná válka proti jedné severské monarchii." Za tuto opovážlivost může být Německo nyní potrestáno mírněji vzhledem k těmto okolnostem: výhružná ruská nóta se setkala s úspěchem, německé vojsko na rozkaz z Postupimi spěšně ustoupilo a pruský vyslanec v Kodani vydal prohlášení o příčinách a cílech války.[176] 6) "Otevřené hlásání spojenectví na výboj a odboj mezi Německem a Francií." A konečně 7): "Přijímání polských běženců, jejich bezplatná přeprava po železnicích a povstání v Poznaňsku."

Kdyby diplomatům a podobným lidem nebyla dána řeč k tomu, "aby skrývali své myšlenky", padli by nám Nesselrode a švagr Mikuláš s jásotem kolem krku a vroucně by nám děkovali za to, že bylo tolik Poláků z Francie, Anglie, Belgie atd. přilákáno a s všemožnými úlevami přepraveno do Poznaňska, aby byli postříleni kartáči a šrapnely, cejchováni pekelným kamínkem, zabíjeni, stříháni dohola atd., a aby byli naproti tomu v Krakově pokud možno úplně vyhlazeni věrolomným bombardováním.

A přes těchto sedm smrtelných hříchů, jichž se Německo dopustilo, zůstalo Rusko v defensivě, nepřešlo do útoku? Ano, tak jest, a právě proto vybízí ruský diplomat svět, aby se obdivoval mírumilovnosti a umírněnosti jeho cara.

Zásada, podle níž ruský car postupuje a "od níž se dosud ani na okamžik neodchýlil", je podle pana Nesselroda tato:

"nevměšovat se nikterak do vnitřních záležitostí zemí, které chtějí změnit své zřízení, naopak, ponechat národům úplnou volnost a neklást jim ze své strany žádné překážky při uskutečňování politických a společenských experimentů, které chtějí provést, nenapadat žádnou mocnost, která ho sama nenapadla; naproti tomu však rozhodně odrážet všechny úklady o vlastní vnitřní bezpečnost a bdít nad tím, aby v případě porušení nebo změny územní rovnováhy v některém bodě se tak nestalo na újmu našich zákonných zájmů".

Ruská nóta zapomíná uvést příklady, které by to objasnily. Po červencové revoluci stáhl ruský car armádu k západním hranicím, aby ve spojení se svými věrnými v Německu dokázal Francouzům prakticky, jak "hodlá ponechat" národům "úplnou volnost při uskutečňování jejich politických a společenských experimentů". To, že car nemohl uplatnit svou zásadu postupu, nebylo jeho vinou, nýbrž vinou polské revoluce z roku 1830, která dala jeho plánům jiný směr. Týž postup jsme mohli brzy nato pozorovat vůči Španělsku a Portugalsku. Dokladem toho je jeho veřejná i tajná podpora dona Carlose a dona Miguela. Když pruský král chtěl koncem roku 1842 dát zemi jakési stavovské zřízení na nejpohodlnější "historické" základně, která sehrála tak významnou roli v patentech z roku 1847[177], tu se, jak známo, právě Mikuláš proti tomu rozhodně ohradil, a tak nás "křesťanské Germány" na řadu let připravil o radosti z patentů. Udělal to, jak praví Nesselrode, protože se Rusko nikdy nevměšuje do vnitřního zřízení jiné země. O Krakově nemusíme ani mluvit. Vzpomeňme jen posledního příkladu carské "zásady postupu". Valaši svrhnou starou vládu a na její místo dosadí prozatím novou. Chtějí přetvořit celý starý systém a zavést takové zřízení jako u civilisovaných národů. "Aby se jim teď ponechala úplná volnost při uskutečňování politických a společenských experimentů", vpadne do země ruský vojenský sbor.

Z toho si může každý sám vyvodit, jak bude uplatněna tato "zásada postupu" vůči Německu. Ale ruská nóta nám ušetří vlastní závěry. Praví se v ní:

"Dokud se konfederace, ať už bude mít jakoukoli novou formu, nebude dotýkat sousedních států a nebude se snažit rozšiřovat násilím své hranice nebo uplatňovat svou zákonnou kompetenci mimo hranice stanovené jí smlouvami, bude car rovněž respektovat její vnitřní nezávislost."

Jasnější je druhé místo vztahující se k téže otázce:

"Podaří-li se Německu skutečně vyřešit problém svého zřízení, aniž bude porušen jeho vnitřní klid, aniž budou nové formy vtisknuté jeho národnosti ohrožovat klid jiných států, budeme se z toho upřímně radovat z týchž důvodů, pro něž jsme mu přáli sílu a jednotu při jeho dřívějším politickém zřízení."

Nejvýrazněji a naprosto jednoznačně zní však následující místo, kde oběžník mluví o vytrvalém úsilí Ruska podporovat a udržovat v Německu svornost a jednotu:

"Ovšemže nikoli onu materiální jednotu, o níž dnes sní demokracie prahnoucí po nivelisaci a rozšíření a která by, kdyby mohla uskutečnit ctižádostivé teorie tak, jak je chápe, vehnala Německo dříve či později neodvratně do války se všemi sousedními státy - nýbrž morální jednotu, onu upřímnou jednomyslnost v názorech a úmyslech ve všech politických otázkách, o nichž musel Německý spolek jednat s ostatními státy.

Udržovat tuto jednotu, utužovat svazky spojující navzájem německé vlády - to je jediný cíl naší politiky.

Co jsme chtěli v oněch dobách, to chceme i dnes."

Jak můžeme vidět z uvedeného citátu, morální jednotu Německa nám ruská vláda dovolí ze srdce ráda; jenom ne materiální jednotu, jenom aby dosavadní Spolkový sněm nebyl vytlačen ústřední mocí založenou na svrchovanosti lidu, tedy ne pouze zdánlivou, nýbrž skutečnou a energickou mocí! Jaká velkomyslnost!

"Co jsme chtěli v oněch dobách" (před únorem 1848), "to chceme i dnes."

To je jediná věta v ruské nótě, která jistě u nikoho nevzbudí pochybnosti. Připomínáme však panu Nesselrodovi, že chtít a uskutečnit je stále ještě dvojí.

Němci teď velmi dobře vědí, co mohou od Ruska očekávat. Dokud zůstane pod novými moderními barvami zachován starý systém, nebo jestliže se Německo, které v "chvilkovém opojení a poblouznění" vybočilo z ruských a "historických" kolejí, do nich zase pokorně vrátí - bude Rusko "upřímně mírumilovné".

Vnitřní situace v Rusku, řádění cholery, místní vzpoury v některých újezdech, revoluce zosnovaná v Petrohradě, ale ještě včas zmařená, spiknutí ve varšavské citadele, sopečná půda v polském království[178] - to všechno rozhodně přispělo k carovu stejně blahovolnému jako "nezištnému smýšlení" vůči Německu.

Avšak daleko mocnější vliv na "systém pasivity a pozorování" ruské vlády měl bezesporu dosavadní průběh událostí v samém Německu.

Mohl by se snad sám Mikuláš starat o své záležitosti lépe a uskutečňovat své úmysly rychleji, než jak se to dosud dálo v Berlíně - Postupimi, v Innsbrucku, ve Vídni a v Praze, ve Frankfurtu i v Hannoveru a téměř v každém útulném koutku naší vlasti, znovu prodchnuté morální jednotou podle ruského pojetí? Nepracovali snad Pfuel (řečený z Pekelného kamene[b]), Colomba šrapnelový generál[c] v Poznaňsku, právě tak jako Windischgrätz v Praze tak, že carovi muselo radostí plesat srdce? Nedostal snad Windischgrätz Mikulášův nádherný pochvalný list přes Postupim z rukou mladého pana Meyendorfa? A nesplní snad pánové Hansemann-Milde-Schreckenstein v Berlíně, Radowítzové, Schmerlingové a Lichnowští ve Frankfurtu, co Rusku na očích vidí? Může snad biedermannovština a bassermannovština ve frankfurtském parlamentě nebýt hojivým balzámem na mnohé bolesti nedávné minulosti? Za těchto poměrů neměla ruská diplomacie vůbec zapotřebí, aby ruská vojska vtrhla do Německa. Může se plným právem spokojit se "systémem pasivity a pozorování" a - právě rozebranou nótou!




Napsáno 1. srpna 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 64 z 3. srpna 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b Viz poznámku čís. 62. (Pozn. čes. red.)

c — Hirschfeld. (Pozn. red.)

171 Míní se tu "Frankfurter Oberpostamts-Zeitung" ["Frankfurtské hlavní poštovní noviny"] - německé noviny, které vycházely ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1619 až 1866. Za revoluce 1848-1849 byly orgánem ústřední moci - říšského správce a říšské vlády.

Nesselrodův oběžník ruským vyslancům v německých státech byl uveřejněn v čís. 210 z 28. července 1848.

172 Tím se míní "Provolání k Němcům", uveřejněné 13. (25.) března 1813 ve městě Kališi. Ruský car a pruský král v něm vyzývali Němce k boji proti Napoleonovi a demagogicky jim slibovali svobodu a nezávislost.

173 Když Mikuláš I. dostal zprávu o únorové revoluci roku 1848 ve Francii, obrátil se podle svědectví některých současníků k důstojníkům přítomným na dvorním plese a zvolal: "Sedlejte koně, pánové! Ve Francii je republika!"

174 Narážka na útěk pruského prince do Anglie — viz poznámku 41.

175 Roku 1772 došlo k prvnímu dělení Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko.

176 Viz poznámku 133.

177 Jde tu o patenty Bedřicha Viléma IV. z 3. února 1847 o svolání Spojeného zemského sněmu, v nichž se král odvolával na zákony o stavovském zastoupení, vydané v Prusku ve dvacátých až čtyřicátých letech 19. století. Král tvrdil, že svolání Spojeného zemského sněmu - společného zasedání osmi stavovských provinčních pruských sněmů - je uskutečněním dřívějších konstitučních slibů.

178 Vážné hospodářské potíže (téměř všeobecná neúroda) a živelní pohromy (epidemie cholery a pustošivé požáry) způsobily na jaře a v létě roku 1848 zostření třídních rozporů v Rusku. Tento rok je charakterisován vzestupem rolnického hnutí, cholerovými "nepokoji" v Petrohradě a v Rize, jakož i lidovými bouřemi v některých guberniích (např. ve vladimirské). Jedním z důležitých ohnisek revolučního vření bylo v té době polské království.