Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels



Ratifikace příměří


Kolín 19. září. Německé Národní shromáždění ratifikovalo příměří. Neklamali jsme se: "čest Německa je ve špatných rukou"[a].

Hlasovalo se ve zmatku a v úplné tmě, kdy se do poslaneckých lavic nahrnulo plno cizích lidí, diplomatů atd. Většinou dvou hlasů bylo shromáždění donuceno hlasovat o dvou zcela rozdílných bodech najednou. Většinou 21 hlasů bylo příměří schváleno, Šlesvik-Holštýn obětován, "čest Německa" pošlapána a rozhodnuto, že Německo se rozplyne v Prusku.

V žádné otázce se hlas lidu nevyslovil tak rozhodně. V žádné otázce nepřiznali pánové z pravice tak otevřeně, že se zasazují o věc, která se nedá obhajovat. V žádné otázce nebyly zájmy Německa tak nepochybné, tak zjevné jako v této otázce. Národní shromáždění rozhodlo: vyřklo nad sebou a nad takzvanou ústřední mocí, kterou samo vytvořilo, rozsudek smrti. Kdyby mělo Německo svého Cromwella, byl by s ním velmi brzy hotov: "Vy nejste parlament! Ve jménu božím, kliďte se odtud!"[241]

Mluví se o tom, že levice odejde. Kdyby měla odvahu, tato ubohá levice, která je terčem posměšků, na níž většina zkouší sílu svých pěstí a kterou za to šlechetný pan Gagern ještě volá k pořádku! Ještě nikdy se s žádnou menšinou nejednalo tak nestoudně a tak důsledně špatně, jako jedná s frankfurtskou levicí šlechetný Gagern a jeho 250 většinových hrdinů. Kdyby jen měla odvahu!

Na nedostatek odvahy skomírá celé německé hnutí. Kontrarevoluce nemá odvahu k rozhodnému úderu právě tak jako revoluční strana. Celé Německo, ať už straní pravici nebo levici, teď ví, že nynější hnutí povede nutně ke strašlivým kolisím, ke krvavým bojům, ať už proto, aby bylo potlačeno, nebo proto, aby bylo probojováno. Ale obě strany, strana kontrarevoluce i strana hnutí, místo aby těmto nevyhnutelným bojům statečně čelily, místo aby několika rychlými, rozhodnými údery uspíšily jejich rozuzlení, uzavírají spolu úplný komplot, aby boje co nejvíc oddálily. A právě ty věčné malicherné prostředečky, ústupečky, ty pokusy o nápravu a o zprostředkování zavinily, že nesnesitelnost a nejistota politické situace vedla všude k nesčetným roztříštěným povstáním, která lze likvidovat jen krví a okleštěním dobytých práv. Právě tento strach z boje vyvolává tisíce drobných bojů, dává roku 1848 jeho neslýchaně krvavý charakter a činí situaci bojujících stran tak spletitou, že konečný boj bude tím lítější, tím ničivější. Ale "ten nedostatek odvahy u našich milých známých"![b]

Tento rozhodující boj za centralisaci a demokratickou organisaci Německa nelze však už odvrátit. Přes všechno zastírání a prostředkování se každým dnem blíží. Zápletky ve Vídni, v Berlíně i přímo ve Frankfurtu nutí k rozhodnutí; a kdyby všecko mělo ztroskotat na německé váhavosti a nerozhodnosti, pak nás zachrání Francie. V Paříži dozrává teď ovoce červnového vítězství: royalisté získávají převahu nad Cavaignacem a jeho "ryzími republikány" v Národním shromáždění, v tisku, v klubech; legitimistický jih hrozí všeobecným povstáním; Cavaignac se musí utíkat k Ledru-Rollinovu revolučnímu prostředku, k departementním komisařům s mimořádnou plnou mocí; v sobotu ve sněmovně ubránil sebe a svou vládu jen s největší námahou. Ještě jedno takové hlasování, a Thiers, Barrot a spol., lidé, v jejichž zájmu bylo vydobyto červnové vítězství, budou mít většinu, Cavaignac bude vržen do náručí rudé republiky a vypukne boj o existenci republiky.

Setrvá-li Německo ve své nerozhodnosti, stane se tato nová fáze francouzské revoluce zároveň signálem k novému vzplanutí otevřeného boje v Německu, boje, který nás doufejme dovede o něco dál a osvobodí Německo přinejmenším z tradičních okovů minulosti.




Napsal B. Engels 19. září 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 107 z 20. září 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

b Viz poznámku 231. (Pozn. čes. red.)

241 Těmito slovy rozehnal Cromwell 20. dubna 1653 zbytky „dlouhého“ parlamentu.