Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Zasedání druhé sněmovny v Berlíně 13. dubna
Kolín 19. dubna. Vraťme se pro změnu opět k naší rozmilé berlínské druhé sněmovně. Ověřila už mandáty, schválila adresy, vyrobila jednací řád a se zvláštním zájmem projednala otázku, která, jak známo, patří do fejetonů „Neue Rheinische Zeitung“ — otázku německého císaře.[297] To všechno však bylo přeslechnuto pro hřímání děl u Novary a Pešti, a dokonce „námořní bitva“ u Eckernförde a dobytí düppelských valů[298] vyvolaly větší dojem než všechny pravé i levé řeči pruského lidového zastupitelstva.
Nyní však, když se ctihodná sněmovna zabývá třemi roubíkovými zákony[299], plakátovým zákonem, zákonem o klubech a tiskovým zákonem — nyní, když je jeden z nich, plakátový zákon, již projednán, nyní se nás celá věc dotýká mnohem víc, nyní bude zajímavější podívat se, jak naši páni poslanci dělají co mohou, aby oktrojovanou ústavu doplnili.
Podívejme se na stenograňcký záznam o 26. zasedání z 13. dubna.[300]
Nejprve poslanec Lisiecki podává vládě interpelaci o použití polské zeměbrany[301] v dánské válce.
Zeměbrana smí být podle paragrafu 61 zákona o zeměbraně povolána pouze při nečekaném nepřátelském vpádu do země. Celá její organisační struktura svědčí o tom, že zeměbrany se vůbec používá jen tehdy, nestačí-li pravidelné vojsko a jeho zálohy. A nyní se mobilisuje zeměbrana do války proti malému Dánsku, s nímž se může hladce vypořádat jeden jediný armádní sbor řadového vojska!
Ale nejen to. Třebaže údajně německé Poznaňsko bylo vpašováno do Německého spolku jen věrolomností a surovým násilím, třebaže jeho část ležící za proslulou demarkační čárou[302] nemá podle všech smluv nic společného s Německým spolkem, povolává se část zeměbrany, která se posílá do Šlesviku, z poznaňského území ležícího po obou stranách demarkační čáry.
Tyto zeměbranecké oddíly, rekrutované z vojáků čistě polské národnosti, z nichž polovina ani nepatří k Německému spolku, se dopravují do Šlesviku, aby se tam nechaly s německými černo-červeno-zlatými říšskými kokardami na přílbách postřílet pro větší slávu Německa jako německé říšské vojsko!
„Německou válku“ v Lombardii rozhodli Chorvati; „německý“ boj proti Vídni rozhodli Češi, Rusíni a rovněž Chorvati; „německou“ válku ve Šlesviku rozhodnou Poláci. S takovými vojáky se dnes dobývají „vítězství německých zbraní“!
Tak tedy plní král slovo, které dal 11. dubna Polákům prostřednictvím svého zplnomocněného komisaře:
„Ve shodě s tím nemají být do slezských nebo jiných německých pluků povoláváni rekruti pocházející z Velkovévodství poznaňského a naopak, němečtí rekruti nemají být zařazováni do polských pluků. Výcvik vojáků i velení se má dít v jejich jazyce... Polská armáda všech druhů zbraní se má stát naprosto samostatným celkem“ atd.
Lisiecki to všechno uvádí klidným, ale rozhodným tónem a v závěru upozorňuje ještě na zvláštní zlomyslnost, která se projevila v tom, že tři prapory zeměbrany byly povolány právě z té jediné provincie, která byla loni těžce postižena občanskou válkou, vnucenou jí Pruskem.
Slova se ujímá pan Strotha, ministr války.
Pan ministr vykládá shromáždění široce a dlouze o tom, že „celá pruská organisace armády je založena na zásadě spojení pravidelného vojska a zeměbrany, kterážto zásada se uplatňuje při formování sborů a divisí a za války platí i pro brigády“, že přesun „pouze pravidelného vojska bez zeměbrany na vzdálená bojiště do značné míry brání organickému spojení několika vojenských částí a způsobuje nejrůznější závažné nesnáze při mobilisaci týlových jednotek“ atd. Všechno, co tu ministr války přednáší, je velmi vhodné k tomu, aby šosáci a civilní úředníci zasedající ve sněmovně nabyli podivuhodné představy o organisaci „Mé skvělé armády“.
Budiž. Je možné, že „Moje skvělá armáda, pravidelné vojsko“ se nemůže obejít bez „Mé skvělé armády, zeměbrany“. Dejme tomu, že nebezpečná dánská bramborová válka[303] nutí vládu, aby využila všech kliček slavného pruského vojenského systému. Ale proč byli právě Poláci obětováni osudu, jejž s sebou nese slavný pruský vojenský systém?
Protože — nu, „protože nynější situace k tomu opravňuje!“
To je vše, co se dovídáme. Tak odpovídá pruský ministr války na interpelace.
Zbývá ještě zodpovědět tuto právnickou otázku: Nemá se k německým říšským válkám používat německých říšských vojsk? Na to odpovídá pan Strotha:
1) „Velkovévodství poznaňské patří až na malou část... k Německu.“
Tak zní pruský překlad loňských frází, že Poznaňsko se má stát polským, „až na malou část“ pohraničního pásma, která se musí stát německou. Nyní už jsme tak daleko, že je možno obejít se bez frází a přiznat se bez okolků k provedenému podvodu.
2) „V rozdělení vojenských okruhů celého Velkovévodství poznaňského nebyly dosud provedeny žádné změny. Tedy (!) ve shodě s tím (!) se ony tři povolané prapory skládají asi z poloviny z obyvatel na této straně demarkační čáry a z poloviny z obyvatel na její druhé straně.“
Prostě, celá komedie s demarkační čárou byla sehrána jen proto, aby se k Německu přivtělily dvě třetiny Poznaňska přímo a poslední třetina nepřímo. A aby se Poláci už konečně vzdali iluse, že tato čára má v praxi nějaký smysl, brali jsme nyní říšské vojsko právě z těch okresů, kterými čára prochází.
3) „Při použití pravidelného vojska povolaného z Velkovévodství poznaňského nebyly dosud respektovány žádné jiné ohledy než ty, jež vyžadují zájmy státu.“
A jestliže byly pošlapány slavnostní závazky z března a dubna 1848, pokud jde o pravidelné vojsko, proč by se totéž neučinilo i u zeměbrany? Což nemůže být polský zeměbranec stejně dobrým „vojákem říšského vojska“ jako polský řadový voják?
Ohlíželi jsme se jen na „zájmy státu“!
A co jsou to ty „zájmy státu“?
To je nabíledni. Jde o to dostat zbraněschopné a ve zbrani vycvičené obyvatelstvo těch oblastí, které ještě dostatečně nesplynuly s „pruskou vlastí“, pryč z jeho domoviny. Jde o to potrestat vzpurné voliče, kteří nevolili prusky. Jde o to naučit tyto voliče lépe chápat občanské povinnosti tím, že se jim dá absolvovat doškolovací kurs ve škole „Mé skvělé armády“. Pruským zacházením bude leckterý nenáviděný volič vyprovokován k odporu a potom ho s naprostou samozřejniostí odsoudí k 15 letům v okovech, možná že dokonce podle stanného práva omilostní prachem a olovem.
Proto byla povolána zeměbrana v Poznaňsku a v jedné části Porýnské provincie a Vestfálska. Pan Strotha sice nemluví o Porýnské provincii, ale Cleverův prapor je už na cestě do Šlesviku. Nebo chce snad pan Strotha rozdělit také Porýnskou provincii demarkační čárou a prohlásit: Porýnská provincie patří „až na malou část“ k Vestfálsku?
Ale co není, může být. Ačkoli Porýnská provincie byla dosud z velké části ušetřena mobilisace, víme přes všechna dementi, že je tu záměr mobilisovat také zeměbranu osmého sboru, tj. zeměbranu Porýnské provincie. Přípravy k tomu se již provádějí a na rozkaz asi nebudeme dlouho čekat.
I to si ovšem vyžadují „zájmy státu“ a „nynější situace“ k tomu opravňuje.
A když porýnští poslanci interpelují, odpoví jim pan Strotha tak, jak nyní odpověděl panu Lisieckému: věc „je fakticky již vyřízena, neboť porýnská divise už je soustředěna u Flensburgu“!
Když pan Strotha domluvil, chtěl pan Lisiecki učinit faktickou poznámku. Jednací řád však zakazuje faktické poznámky k odpovědím ministrů. A jednací řád má pravdu. Jaká to nepruská nestydatost předpokládat, že odpověď ministra by mohla vyžadovat faktickou poznámku!
Napsal B. Engels 19. dubna 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 277 z 20. dubna 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).297 V „Neue Rheinische Zeitung“, čís. 265, 266, 267, 269 a 271 z 6., 7., 8., 11. a 13. dubna 1849 byla otištěna řada fejetonů Georga Weertha, v nichž se autor vysmívá usnesení frankfurtského Národního shromáždění z 28. března 1849 o volbě pruského krále Bedřicha Viléma IV. za německého císaře.
298 V bitvě u Novary (severní Itálie) způsobila rakouská armáda 23. března 1849 rozhodující porážku piemontské armádě. O této bitvě viz Engelsův článek „Porážka Piemonťanů“ (viz zde).
Po úspěšném útoku maďarské armády na počátku dubna 1849 byla rakouská armáda nucena ustoupit z Pešti; zanechala však posádku v pevnosti Budínu, jejíž obléhání se protáhlo do 2. května, kdy Maďaři pevnost dobyli.
Ve šlesvickém přístavu Eckernförde ostřelovala 5. dubna 1849 německá pobřežní baterie dánskou eskadru a zmocnila se dvou lodí. Tato událost neměla vůbec žádný význam pro průběh války s Dánskem, ale v oficiálním pruském tisku byla líčena jako velké vítězství pruských vojsk. Engels ji nazývá ironicky „námořní bitvou“ u Eckernförde.
13. dubna 1849 dobyla tzv. vojska Německého spolku útokem dánské opevnění u vesnice Düppel (Šlesvik).
299 Roubíkové zákony — viz poznámku [232] zde.
300 Viz „Stenographische Berichte über die Verhandlungen der durch das Allerhöchste Patent vom 5. Dezember 1848 einberufenen Kammern. Zweite Kammer“ [„Stenografické zprávy o debatách ve sněmovnách svolaných podle nejvyššího výnosu z 5. prosince 1848. Druhá sněmovna“], Berlín 1849, str. 462—465.
301 Zeměbrana (Landwehr) — část ozbrojených sil, skládající se ze starších ročníků, které podléhaly vojenské povinnosti, ale už si odsloužily předepsanou dobu ve stálé armádě i v záloze. Podle pruských zákonů bylo možno povolat zeměbranu jen v případě války.
302 Po březnové revoluci 1848 vypuklo v Poznaňsku národně osvobozenecké povstání Poláků proti útlaku reakčního Pruska; tohoto hnutí se účastnily vedle šlechtických živlů, které mu stály v čele, také široké masy rolníků a řemeslníků. Pruská vláda se v březnu 1848 odhodlala k ústupkům a slíbila, že bude utvořena komise, která provede v Poznaňsku reorganisaci: vytvoření polského vojska, jmenování Poláků do administrativních a jiných funkcí a uznání polštiny za úřední jazyk v Poznaňsku. Ale královským nařízením ze 14. dubna 1848 bylo stanoveno rozdělení Poznaňska na dvě části: východní — polskou a západní — „německou“, která nepodléhala „reorganisaci“. Když bylo poznaňské povstání krvavě potlačeno (v dubnu—květnu 1848), byla v následujících měsících demarkační čára posunována stále dál na východ a nakonec bylo zabráno téměř celé území velkovévodství poznaňského. „Reorganisace“ slibovaná Polákům nebyla provedena. Marx a Engels ostře vystupovali proti potlačení národně osvobozeneckého boje Poláků pruskou reakcí a buržoasní kontrarevolucí (viz články „Nové dělení Polska“, „Nová politika v Poznaňsku“, „Debaty o polské otázce ve Frankfurtu“, Marx—Engels, Spisy 5, zde, zde a zde).
303 Bramborová válka — ironický název pro takzvanou válku o bavorské dědictví mezi Pruskem a Saskem na jedné straně a Rakouskem na druhé v letech 1778 a 1779, v níž se veškerá válečná činnost omezovala v podstatě na přesuny vojsk a hádky vojáků o brambory.