Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, I. díl
Čtvrtý oddíl


Kapitola třináctá

STROJE A VELKÝ PRŮMYSL

1. VÝVOJ STROJŮ

John Stuart Mill praví ve svých „Základech politické ekonomie“: „Je otázka, zda všechny dosavadní mechanické vynálezy ulehčily práci alespoň jedné lidské bytosti.“ [86] Ale to také naprosto není účelem kapitalisticky používaných strojů. Stejně jako všechny jiné metody rozvíjení produktivní síly práce mají stroje zlevňovat zboží, zkracovat tu část pracovního dne, které dělník užívá pro sebe samého a tak prodlužovat druhou část jeho pracovního dne, kterou dává zdarma kapitalistovi. Stroje jsou prostředkem výroby nadhodnoty.

Východiskem převratu ve výrobním způsobu je v manufaktuře pracovní síla, ve velkém průmyslu pracovní prostředek. Je tedy nutno především zkoumat, jak se pracovní prostředek přeměňuje z nástroje ve stroj čili čím se liší stroj od řemeslného nástroje. Jde tu ovšem jen o velké, obecné charakteristické znaky, neboť epochy dějin společnosti, stejně jako epochy dějin země, nejsou od sebe odděleny abstraktně přesnými hranicemi.

Matematikové a mechanikové — a někteří angličtí ekonomové to po nich opakují — prohlašují nástroj za jednoduchý stroj a stroj za složený nástroj. Nevidí mezi nimi žádný podstatný rozdíl a nazývají dokonce jednoduché mechanické prostředky, jako je páka, nakloněná rovina, šroub, klín atd., stroji. [87] Každý stroj se skutečně skládá z takových jednoduchých prostředků, ať už jsou jakkoli přeměněny a sdruženy. Avšak s ekonomického hlediska je toto určení naprosto nevhodné, protože v něm chybí historický prvek. Jiní zase hledají rozdíl mezi nástrojem a strojem v tom, že u nástroje je hybnou silou člověk, u stroje přírodní síla, odlišná od lidské síly, na př. zvíře, voda, vítr atd. [88] Podle toho by byl pluh tažený voly, který náleží nejrůznějším výrobním epochám, strojem, kdežto Claussenův circular loom [kruhový stávek], který je poháněn rukou jediného dělníka a zhotoví za minutu 96.000 oček, pouhým nástrojem. Nejen to: týž loom [stávek] by byl nástrojem, kdyby byl poháněn rukou, a strojem, kdyby byl poháněn parou. Protože používání síly zvířat je jeden z nejstarších vynálezů lidstva, předcházela by fakticky strojová výroba řemeslnou výrobu. Když John Wyatt ohlásil roku 1735 svůj spřádací stroj a s ním průmyslovou revoluci XVIII. století, nezmínil se ani slovem o tom, že tento stroj pohání osel, a ne člověk, a přesto tato úloha skutečně připadla oslovi. Stroj „k předení bez prstů“ — zněl jeho program. [89]

Každé vyvinuté soustrojí se skládá ze tří podstatně odlišných částí: z hnacího stroje, převodového mechanismu a konečně ze stroje s nástroji čili pracovního stroje. Hnací stroj působí jako hnací síla celého mechanismu. Vyvíjí buď sám svou hnací sílu jako parní stroj, kalorický stroj, elektromagnetický stroj atd., anebo dostává popud od nějaké už hotové přírodní síly zvenčí, jako vodní kolo od spádu vody nebo křídlo větrného mlýna od větru atd. Převodový mechanismus, složený ze setrvačníků, hřídelů, ozubených kol, výstředníků, tyčí, lan, řemenů a mezičlánků a převodů nejrozmanitějšího druhu, reguluje pohyb, mění, je-li to třeba, jeho formu, na př. z přímočarého v kruhový, rozděluje a přenáší jej na pracovní stroje. Obě tyto části mechanismu jsou tu jen proto, aby přenesly pohyb na pracovní stroj, který uchopí pracovní předmět a účelně jej mění. Právě z této části strojů, z pracovního stroje, vychází průmyslová revoluce XVIII. století. Vychází z něho dosud po každé, kdykoli se řemeslná nebo manufakturní výroba přeměňuje ve strojovou.

Podíváme-li se blíže na stroj s nástroji čili na vlastní pracovní stroj, vidíme tu celkem — třebaže často ve velmi pozměněné formě — tytéž přístroje a nástroje, jimiž pracuje řemeslník a manufakturní dělník; ale už to nejsou nástroje člověka, nýbrž nástroje mechanismu čili mechanické nástroje. Bud je celý stroj pouze více nebo méně změněné mechanické vydání starého řemeslného nástroje, jako je tomu u mechanického tkalcovského stavu, [90] anebo působící orgány, umístěné na kostře pracovního stroje, jsou staří známí, jako vřetena u spřádacího stroje, jehly u stávku na pletení punčoch, pilové listy u strojní pily, nože u sekacího stroje atd. Odlišnost těchto nástrojů od vlastního tělesa pracovního stroje se táhne tak daleko, že se to projevuje i při jejich výrobě. Vyrábějí se totiž většinou stále ještě řemeslným nebo manufakturním způsobem a teprve pak se připevňují na těleso pracovního stroje, vyrobené strojově. [91] Pracovní stroj je tedy mechanismus, který po přenesení příslušného pohybu provádí svými nástroji tytéž operace, které dříve podobnými nástroji prováděl dělník. Na podstatě věci nic nemění, vychází-li hnací síla od člověka nebo zase od stroje. Poté, když nástroj ve vlastním slova smyslu přešel s člověka na mechanismus, nastupuje stroj na místo pouhého nástroje. Rozdíl mezi strojem a nástrojem je nápadný na první pohled, i když prvotním motorem zůstává dosud sám člověk. Počet pracovních nástrojů, kterými člověk může současně působit, je omezen počtem jeho přirozených výrobních nástrojů, počtem orgánů jeho těla. V Německu se kdysi pokusili přimět přadláka, aby šlapal dva kolovraty, aby tedy pracoval současně oběma rukama a oběma nohama. Bylo to však příliš namáhavé. Později byl vynalezen šlapací kolovrat se dvěma vřeteny, ale přadláčtí virtuosové, kteří dovedli příst dvě nitě najednou, byli skoro tak vzácným zjevem jako dvouhlaví lidé. Naproti tomu přede stroj Jenny hned od počátku 12—18 vřeteny, stávek na pletení punčoch plete mnoha tisíci jehlami najednou atd. Množství nástrojů, jimiž týž pracovní stroj současně působí, je od počátku osvobozeno od organických hranic, jimiž je omezen ruční nástroj dělníka.

U mnoha ručních nástrojů má rozdíl mezi člověkem jako pouhou hnací silou a jako dělníkem, vykonávajícím práci ve vlastním smyslu, formu smysly vnímatelnou. Na př. u kolovratu působí noha jen jako hnací síla, kdežto ruka, která pracuje u vřetene, posukuje a zakrucuje, provádí vlastní operaci předení. Právě tuto část řemeslného nástroje především zachvacuje průmyslová revoluce, která zprvu přenechává člověku nejen novou práci dozírání na stroj a opravování jeho chyb rukama, nýbrž i čistě mechanickou úlohu hnací síly. Naproti tomu nástroje, na které člověk působí od počátku pouze jako prostá hnací síla — jako na př. při otáčení kliky mlýna[92], při čerpání, při zvedání a spouštění ramene měchu, při tlučení v moždíři atd. — tyto nástroje vyvolávají především užívání zvířat, vody, větru[93] jako hnacích sil. Vyvíjejí se ve stroje částečně již v manufakturním období, v ojedinělých případech již dlouho před ním, ale nerevolucionují výrobní způsob. Že jsou stroji již ve své řemeslné formě, to se ukazuje v období velkého průmyslu. Na př. čerpadla, jimiž Holanďané roku 1836—1837 vyčerpali Harlémské jezero, byla konstruována na principu obyčejných pump, jenže jejich písty nebyly poháněny lidskýma rukama, nýbrž obrovitými parními stroji. Obyčejný a velmi nedokonalý kovářský měch se v Anglii dodnes přeměňuje v mechanické dmychadlo pouhým spojením ramene s parním strojem. Ani parní stroj v té podobě, jak byl vynalezen koncem XVII. století v manufakturním období a existoval až do počátku osmdesátých let XVIII. století[94], nevyvolal žádnou průmyslovou revoluci. Naopak právě vytvoření pracovních strojů vyvolalo nutnost revoluce v parním stroji. Jakmile člověk, místo aby působil nástrojem na pracovní předmět, začíná působit jen jako hnací síla na pracovní stroj, je fakt, že nositelem hnací síly jsou lidské svaly, již náhodnou okolností a na jejich místo může nastoupit vítr, voda, pára atd.; to ovšem nevylučuje, že taková záměna často vyžaduje velké technické změny v mechanismu, původně konstruovaném výhradně na lidskou hnací sílu. Dnes se všechny stroje, které si teprve musí razit cestu, jako šicí stroje, stroje na mísení těsta atd., jestliže jejich určení nevylučuje předem malé měřítko, konstruují tak, že se hodí jak pro lidskou, tak pro čistě mechanickou hnací sílu.

Stroj, z něhož vychází průmyslová revoluce, nahrazuje dělníka, který pracuje současně jen s jedním nástrojem, takovým mechanismem, který operuje najednou množstvím stejných nebo stejnorodých nástrojů a je poháněn jedinou hnací silou, ať je její forma jakákoli. [95] Zde máme stroj, ale dosud ještě jako jednoduchý prvek strojové výroby.

Zvětšení rozměrů pracovního stroje a počtu jeho nástrojů, které působí současně, vyžaduje mohutnější hnací mechanismus, a tento mechanismus potřebuje k tomu, aby překonal svůj vlastní odpor, mocnější hnací sílu, než je lidská, nehledě k tomu, že člověk je velmi nedokonalý prostředek k vytváření stejnoměrného a nepřetržitého pohybu. Předpokládáme-li, že člověk působí již jen jako jednoduchá hnací síla, že tedy jeho nástroj byl nahrazen pracovním strojem, mohou ho nyní přírodní síly nahradit i jako hnací sílu. Ze všech velikých hnacích sil, zděděných z manufakturního období, byla koňská síla nejhorší, jednak protože kůň má svou hlavu, jednak protože je nákladný a lze ho v továrnách používat jen v omezeném rozsahu. [96] Ale přesto se koně hojně užívalo v dětských dobách velkého průmyslu, jak o tom svědčí nejen nářky tehdejších agronomů, nýbrž i vyjadřování velikosti mechanické síly v koňské síle, které se dochovalo až do dneška. Vítr byl příliš nestálý a nekontrolovatelný; mimo to používání vodní síly převládalo v Anglii, rodišti velkého průmyslu, již v manufakturním období. Již v XVII. století zkoušeli pohánět dva mlýnské kameny-běhouny a tedy také dvě mlýnská složení jedním vodním kolem. Ale zvětšené rozměry převodového mechanismu se tím dostaly do konfliktu s nepostačující vodní silou, a to byla jedna z okolností, které vedly k přesnějšímu zkoumání zákonů tření. Podobně vedla nepravidelnost hnací síly u mlýnů, které byly poháněny strkáním a taháním vahadel, k theorii a praktickému použití setrvačníku[97], který později měl tak důležitou úlohu ve velkém průmyslu. Takto rozvinulo manufakturní období první vědecké a technické prvky velkého průmyslu. Arkwrightova přádelna s prstencovými spřádacími stroji (throstle mills) byla od počátku poháněna vodou. Ale i užívání vodní síly jako hlavní hnací síly bylo spojeno s různými obtížemi. Nemohla být libovolně zvyšována, a když jí bylo nedostatek, nedalo se nic dělat, občas selhávala a byla především čistě místního rázu. [98] Teprve s vynálezem Wattova druhého, tak zvaného dvojčinného parního stroje byl nalezen prvotní motor, který spotřebováváním uhlí a vody vyrábí sám hnací sílu a jehož výkonnost je plně pod kontrolou člověka; motor, který je přenosný a sám prostředkem k převážení, který je městský, a ne venkovský jako vodní kolo, dovoluje soustřeďovat výrobu ve městech, místo aby ji rozptyloval po venkově[99], motor, který je universální co do svého technického použití a který je ve svém sídle poměrně málo závislý na těch či oněch místních podmínkách. Veliký Wattův genius se projevuje v tom, že patent, který si opatřil v dubnu 1784 a v němž je popsán jeho parní stroj, nelíčí jej jako vynález ke zvláštním účelům, nýbrž jako universální motor velkého průmyslu. Naznačuje tu způsoby použití, z nichž mnohé, na př. buchar, byly zavedeny teprve po více než půl století. Ale pochyboval o použitelnosti parního stroje pro námořní plavbu. Jeho nástupci, Boulton a Watt, vystavovali roku 1851 na londýnské průmyslové výstavě nejkolosálnější parní stroj pro zaoceánské parníky.

Teprve když se nástroje přeměnily z nástrojů lidského organismu v nástroje mechanického aparátu, stroje pracujícího nástroji, nabyl také hnací stroj samostatné formy, naprosto nezávislé na mezích lidské síly. Od té doby klesá jednotlivý pracovní stroj, který jsme dosud zkoumali, na pouhý prvek strojové výroby. Jeden hnací stroj může teď pohánět mnoho pracovních strojů současně. S růstem počtu současně poháněných pracovních strojů roste i hnací stroj a převodový mechanismus se rozrůstá v široce rozvětvený aparát.

Nyní musíme rozlišovat dvě věci: kooperaci mnoha stejnorodých strojů a soustavu strojů.
V jednom případě vykonává celou práci týž pracovní stroj. Stroj provádí všechny ty různé operace, které vykonával řemeslník svým nástrojem, na př. tkadlec svým stavem, nebo které postupně prováděli řemeslníci různými nástroji, ať už jako samostatní řemeslníci nebo jako články téže manufaktury. [100] Na př. v moderní manufaktuře dopisních obálek falcoval jeden dělník papír kosticí, druhý natíral okraje lepidlem, třetí přehýbal chlopeň, kam se tiskne monogram, čtvrtý monogram vyrazil atd. a při každé z těchto dílčích operací musela každá jednotlivá obálka projít jinýma rukama. Jediný stroj na obálky vykonává všechny tyto operace najednou a dělá 3000 i více obálek za hodinu. Americký stroj na papírové sáčky, vystavený roku 1862 na londýnské průmyslové výstavě, nařeže papír, slepí, složí a udělá 300 kusů za minutu. Celý proces, který je v manufaktuře rozdělen a prováděn postupně, vykonává zde jeden pracovní stroj, který působí kombinací různých nástrojů. Ať už je takový pracovní stroj jen mechanickým obrozením složitého řemeslného nástroje, anebo kombinací různorodých jednoduchých nástrojů manufakturně specialisovaných — v továrně, tj. v dílně založené na strojové výrobě, se po každé znovu objevuje jednoduchá kooperace, a to především (k dělníkovi tu nepřihlížíme) jako prostorové nakupení stejnorodých a současně spolupůsobících pracovních strojů. Tak vzniká tkalcovská továrna tím, že tu je vedle sebe mnoho mechanických tkalcovských stavů, továrna na oděvy tím, že tu je vedle sebe mnoho šicích strojů v téže dílně. Ale existuje tu technická jednota, protože tyto četné stejnorodé pracovní stroje dostávají současně a stejnoměrně impuls od tlukotu srdce společného prvotního motoru, při čemž je tento pohyb na ně přenášen převodovým mechanismem, který je jim zčásti také společný, neboť od něho se rozvětvují jen zvláštní odbočky ke každému jednotlivému pracovnímu stroji. Podobně jako mnoho nástrojů tvoří jen orgány jednoho pracovního stroje, tvoří teď mnoho pracovních strojů již jen stejnorodé orgány téhož hnacího mechanismu.

Ale soustava strojů ve vlastním slova smyslu nastupuje na místo jednotlivého samostatného stroje teprve tam, kde pracovní předmět probíhá souvislou řadou různých dílčích procesů, které jsou prováděny řetězem různorodých, ale vzájemně se doplňujících pracovních strojů. Objevuje se tu znovu kooperace na základě dělby práce, charakteristická pro manufakturu, ale nyní je to už kombinace dílčích pracovních strojů. Specifické nástroje různých dílčích dělníků — na př. ve vlnařské manufaktuře nástroje čechračů, česačů, střihačů, přadláků atd. — se nyní mění v nástroje různých pracovních strojů, z nichž každý tvoří zvláštní orgán plnící zvláštní funkci v soustavě kombinovaného pracovního mechanismu. V odvětvích, kde se systém strojů zavádí nejdříve, dodává mu manufaktura sama zhruba samorostlý základ dělby a tudíž i organisace výrobního procesu. [101] Avšak ihned se objevuje jeden podstatný rozdíl mezi manufakturní a strojovou výrobou. V manufaktuře musí dělníci, jednotlivě anebo ve skupinách, provádět každý jednotlivý dílčí proces svými ručními nástroji. Jestliže se tu dělník přizpůsobuje procesu, pak byl proces už předtím přizpůsoben dělníkovi. Tato subjektivní zásada dělby práce odpadá u strojové výroby. Celý proces se tu rozkládá objektivně, podle svého vlastního charakteru, na fáze, z nichž se skládá, a problém provedení každého dílčího procesu a spojení různých dílčích procesů se řeší technickým použitím mechaniky, chemie atd., [102] při čemž ovšem musí být theoretické řešení i nadále zdokonalováno hromaděním rozsáhlých praktických zkušeností. Každý dílčí stroj dodává surovinu druhému stroji, který následuje nejblíže za ním, a protože všechny působí současně, je výrobek neustále v různých stupních procesu svého vytváření, neustále přechází z jedné výrobní fáze do druhé. Jako v manufaktuře bezprostřední kooperace dílčích dělníků vytváří určité číselné poměry mezi jednotlivými skupinami dělníků, tak je v rozčleněném systému strojů k tomu, aby jedny dílčí stroje ustavičně zaměstnávaly druhé dílčí stroje, nutný určitý poměr mezi jejich počtem, rozměry a rychlostí. Kombinovaný pracovní stroj, který nyní představuje rozčleněný systém různorodých jednotlivých pracovních strojů a skupin pracovních strojů, je tím dokonalejší, čím nepřetržitější je proces, který tento systém koná, tj. čím méně je přerušován přechod suroviny od první fáze procesu až k poslední, čím více ji tedy dopravuje z jedné výrobní fáze do druhé místo lidské ruky sám mechanismus. Je-li tedy v manufaktuře isolování jednotlivých procesů zásadou, vyplývající z dělby práce samé, vládne naproti tomu ve vyvinuté továrně jiná zásada: nepřetržitá spojitost jednotlivých procesů.

Systém strojů, ať se zakládá na pouhé kooperaci stejnorodých pracovních strojů, jako v tkalcovně, anebo na kombinaci různorodých strojů, jako v přádelně, tvoří sám o sobě veliký automat, jakmile je poháněn jedním prvotním motorem, který vytváří vlastní pohyb. Avšak celý systém může být poháněn na př. parním strojem, ačkoli buď jednotlivé pracovní stroje k jistým pohybům stále ještě potřebují součinnost dělníků, jako na př. před zavedením plně mechanisovaných selfaktorů pohyb nutný k vrácení selfaktorového vozíku (mule), a při dopřádání ještě dodnes; nebo určité části stroje, mají-li provést svou operaci, musí být podobně jako nástroj řízeny dělníkem, jako ve strojírenství před přeměnou slide rest (suportu s ručním posuvem) v automatický mechanismus. Jakmile pracovní stroj koná všechny pohyby nutné k zpracování suroviny bez přispění člověka a potřebuje jen být kontrolován dělníkem, máme tu automatický systém strojů, který však lze v jednotlivostech dále zdokonalovat. Tak na příklad přístroj, který automaticky zastavuje spřádací stroj, jakmile se přetrhne jediná nit, a selfacting stop [automatická zarážka], jíž se zastavuje zdokonalený tkalcovský stav poháněný parou, jakmile v člunku dojde útek, jsou zcela moderní vynálezy. Jako příklad jak kontinuity výroby, tak i provedení automatického principu lze uvést moderní papírnu. Na výrobě papíru by vůbec bylo možno podrobně studovat jak rozdíl mezi různými výrobními způsoby na základě různých výrobních prostředků, tak i souvislost společenských výrobních vztahů s různými výrobními způsoby; stará německá výroba papíru je vzorem řemeslné výroby, Holandsko v XVII. a Francie v XVIII. století vzorem manufaktury ve vlastním slova smyslu a moderní Anglie vzorem automatické tovární výroby v tomto odvětví, zatím co v Číně a Indii existují dosud dvě různé staroasijské formy téhož průmyslu.

V rozčleněném systému pracovních strojů, které jsou poháněny prostřednictvím převodových mechanismů jedním ústředním automatem, nabývá strojová výroba své nejvyvinutější podoby. Na místo jednotlivého stroje nastupuje tu mechanická nestvůra, jejíž tělo vyplňuje celou tovární budovu a jejíž démonická síla, zprvu skrytá v téměř slavnostně odměřených pohybech jejích obrovitých údů, propuká v horečně zběsilém křepčení jejích nesčetných pracovních orgánů ve vlastním slova smyslu.

Selfaktory, parní stroje atd. se objevily dříve, než se objevil dělník, jehož výhradním zaměstnáním je vyrábět parní stroje, selfaktory atd., právě tak jako člověk nosil šaty dříve, než tu byli krejčí. Ale vynálezy Vaucansonův, Arkwrightův, Wattův atd. byly proveditelné jen proto, že tito vynálezci našli značné množství dovedných mechanických dělníků, připravených manufakturním obdobím. Část těchto dělníků tvořili samostatní řemeslníci různých povolání, druhá část byla sdružena v manufakturách, kde, jak jsem se již zmínil, vládla zvlášť přísná dělba práce. Jak přibývalo vynálezů a stoupala poptávka po nově vynalezených strojích, rozvíjelo se stále více jednak dělení výroby strojů na rozmanitá samostatná odvětví, jednak dělba práce uvnitř strojírenských manufaktur. Objevujeme tu tedy v manufaktuře bezprostřední technický základ velkého průmyslu. Manufaktura vyrobila stroje, kterými velký průmysl odstranil řemeslnou a manufakturní výrobu v těch výrobních odvětvích, která zachvátil nejdříve. Strojová výroba vznikla tedy původně na materiální základně, která jí neodpovídala. Na určitém stupni vývoje musela provést převrat v tomto základu samém, který tu nejprve našla hotový a který pak dále zpracovávala, zachovávajíc jeho starou formu — a vytvořit si novou základnu, odpovídající jejímu vlastnímu výrobnímu způsobu. Jako jednotlivý stroj zůstává trpasličím strojem, dokud jej pohání jen člověk, jako se systém strojů nemohl svobodně rozvíjet, dokud na místo již používaných hnacích sil — zvířat, větru a rovněž vody — nenastoupil parní stroj, tak byl i celý vývoj velkého průmyslu ochromován do té doby, dokud jeho charakteristický výrobní prostředek, sám stroj, vděčil za svou existenci osobní síle, osobní dovednosti, tj. závisel na síle svalů, bystrosti oka a virtuositě ruky, s nimiž dílčí dělník uvnitř manufaktury nebo řemeslník mimo ni zacházeli se svým trpasličím nástrojem. Nehledě k prodražení takto vyráběných strojů — okolnost, kterou se kapitál řídí jako vědomým motivem — záviselo další rozšiřování průmyslových odvětví, která již měla strojový charakter, a pronikání strojů do nových výrobních odvětví plně na růstu této kategorie dělníků, která se pro poloumělecký charakter své činnosti může zvětšovat jen pozvolna, a ne skoky. Ale na určitém stupni vývoje se velký průmysl dostává i do technického rozporu [Widerstreit] se svou řemeslnou a manufakturní základnou. Zvětšování rozměrů hnacích strojů, převodového mechanismu a pracovních strojů, větší složitost, rozmanitost a také přísnější pravidelnost jejich součástí, tou měrou, jak se pracovní stroj odtrhává od svého řemeslného vzoru, který původně plně určoval jeho konstrukci, a nabývá svobodné formy, určované výhradně jeho mechanickým úkolem, rozvoj automatického systému a stále nevyhnutelnější a hojnější používání obtížněji zpracovatelného materiálu, na př. železa místo dřeva[103] — to jsou ony přirozeně vzniklé úkoly, jejichž řešení naráželo všude na rámec, který je dán závislostí prací na osobě dělníka a který i kombinovaný dělnický personál v manufaktuře mohl jen trochu uvolnit, ale ne úplně odstranit. Manufaktura by nemohla vytvořit takové stroje, jako je na př. moderní tiskařský lis, moderní tkalcovský stav poháněný parou a moderní mykací stroj.

Převrat ve výrobním způsobu v jedné průmyslové oblasti podmiňuje týž převrat v jiných oblastech. To platí především o takových průmyslových odvětvích, která se vzájemně prolínají jako fáze jednoho celkového procesu, ačkoli je společenská dělba práce natolik isolovala, že každé z nich vyrábí samostatné zboží. Tak strojové předení učinilo nutným strojové tkalcovství a obojí dohromady vyvolalo nutnost mechanicko-chemické revoluce v běličství, tiskařství a barvířství. Tak revoluce v předení bavlny vyvolala vynález ginu [odzrňovacího stroje], stroje na oddělování bavlněných vláken od semene, čímž byla teprve umožněna bavlnářská výroba v nyní nutném velkém měřítku. [104] Ale právě revoluce ve výrobním způsobu v průmyslu a zemědělství si vynutila revoluci ve všeobecných podmínkách společenského výrobního procesu, tj. v komunikačních a dopravních prostředcích. Komunikační a dopravní prostředky společnosti, jejímž pivôt [čepem, osou], abych užil Fourierova výrazu, bylo drobné zemědělství se svým vedlejším domáckým průmyslem a městské řemeslo, naprosto již nemohly stačit výrobním potřebám v manufakturním období s jeho rozšířenou dělbou společenské práce, s jeho koncentrací pracovních prostředků a dělníků a s jeho koloniálními trhy, a proto také skutečně prodělaly převrat. Tak se také dopravní a komunikační prostředky, zděděné z manufakturního období, brzy proměnily v nesnesitelná pouta pro velký průmysl s jeho horečným tempem výroby, s jeho obrovskými rozměry, s jeho ustavičným vrháním mas kapitálu a dělníků z jedné výrobní sféry do druhé a s jeho nově vytvořenými světovými tržními vztahy. Nehledě k úplnému převratu ve stavbě plachetních lodí, přizpůsobily se pozvolna komunikace a doprava celou soustavou říčních parníků, železnic, zaoceánských parníků a telegrafů výrobnímu způsobu velkého průmyslu. Avšak ohromné masy železa, které teď bylo nutno kovat, svářet, řezat, vrtat a formovat, vyžadovaly zase kyklopské stroje, na jejichž vytvoření manufakturní strojírenství nestačilo.

Tak se velký průmysl musil zmocnit svého charakteristického výrobního prostředku, stroje samého, musil vyrábět stroje stroji. Teprve tak si vytvořil adekvátní technickou základnu a postavil se na vlastní nohy. Tou měrou, jak v prvních desítiletích XIX. století vzrůstala strojová výroba, zmocňoval se stroj postupně výroby pracovních strojů. Ale teprve v posledních desítiletích stavba obrovských železnic a zaoceánská paroplavba vyvolaly v život kyklopské stroje, používané ke stavbě prvotních motorů.

Nejpodstatnější výrobní podmínkou pro strojovou výrobu strojů byl hnací stroj, schopný vyvinout sílu jakéhokoli stupně a zároveň zcela kontrolovatelný. Takový stroj již existoval v podobě parního stroje. Ale zároveň bylo třeba strojově vyrobit přesné geometrické formy, nutné pro jednotlivé části strojů, jako přímku, rovinu, kruh, válec, kužel a kouli. Tento problém vyřešil v prvním desítiletí XIX. století Henry Maudsley vynálezem slide rest [soustruhového suportu], který byl brzy přeměněn v automatický mechanismus a v obměněné formě přenesen ze soustruhu, pro který byl původně určen, na jiné strojírenské stroje. Toto mechanické zařízení nenahrazuje nějaký zvláštní nástroj, nýbrž samu lidskou ruku, která vytváří určitou formu tím, že přibližuje, přikládá ostří řezného nástroje k pracovnímu materiálu nebo je nařizuje proti pracovnímu materiálu, na př. železu. Tak se podařilo vyrábět geometrické formy jednotlivých částí strojů „s takovou lehkostí, přesností a rychlostí, jakou by nikdy nemohla zkušenost dodat ruce nejdovednějšího dělníka“[105]

Zkoumáme-li pak tu část strojů užívaných ve strojírenství, která tvoří vlastní stroj s nástroji, objeví se nám opět řemeslný nástroj, ale v kyklopských rozměrech. Na př. výkonný mechanismus vrtačky je ohromný nebozez, který je poháněn parním strojem a bez něhož by se zase naopak nedaly vyrábět válce velikých parních strojů a hydraulických lisů. Mechanický soustruh je kyklopské obrození obyčejného šlapacího soustruhu; hoblovací stroj je železný tesař, který zpracovává železo týmž nástrojem, jímž tesař zpracovává dřevo; nástroj, s nímž se v londýnských loděnicích řežou dýhy, je obrovská břitva; nástroj mechanických nůžek, které krájejí železo tak, jako krejčovské nůžky stříhají sukno, jsou obrovské nůžky; a buchar operuje obyčejnou hlavicí kladiva, ale tak těžkou, že by jí nezamával ani sám Thor. [106] Na př. jeden z takových bucharů, které jsou vynálezem Nasmythovým, váží přes 6 tun a dopadá s výšky 7 stop kolmo na kovadlinu o váze 36 tun. Hravě roztluče na prach žulový balvan a právě tak dovede zatlouci hřebík do měkkého dřeva řadou lehkých úderů. [107]

Jakožto stroj nabývá pracovní prostředek takové materiální formy existence, která podmiňuje nahrazení lidské síly přírodními silami a nahrazení zručnosti nabyté zkušeností vědomým použitím přírodovědy. V manufaktuře je rozčlenění společenského pracovního procesu čistě subjektivní, je to kombinace dílčích dělníků; v systému strojů má velký průmysl zcela objektivní výrobní organismus, který dělník nachází jako hotovou materiální podmínku výroby. V jednoduché kooperaci a dokonce i v kooperaci specialisované dělbou práce se vytlačování isolovaného dělníka zespolečenštěným dělníkem jeví stále ještě jako více méně náhodné. Stroje, až na nepatrné výjimky, o nichž se zmíním později, fungují jen v rukou bezprostředně zespolečenštěné nebo společné práce. Kooperativní charakter pracovního procesu se tu tedy stává technickou nutností, kterou diktuje sama povaha pracovního prostředku.

2. PŘENÁŠENÍ HODNOTY STROJŮ NA VÝROBEK

Viděli jsme, že produktivní síly, vznikající z kooperace a dělby práce, kapitál nic nestojí. Jsou to přírodní síly společenské práce. Přírodní síly, jako pára, voda atd., kterých se používá k produktivním procesům, také nic nestojí. Ale tak jako člověk potřebuje k dýchání plíce, tak potřebuje „výtvor lidské ruky“ k tomu, aby mohl produktivně spotřebovávat přírodní síly. K využití hnací síly vody je nezbytné vodní kolo, k využití pružnosti páry parní stroj. S vědou je tomu stejně jako s přírodními silami. Jakmile jsou zákony o úchylce magnetky v poli účinku elektrického proudu nebo o zmagnetisování železa elektrickým proudem, který kolem něho obíhá, již odhaleny, nestojí ani haléř. [108] Avšak k využití těchto zákonů v telegrafii atd. je zapotřebí velmi drahého a složitého aparátu. Nástroj, jak jsme viděli, není vytlačován strojem. Z trpasličího nástroje lidského organismu vyrůstá co do rozměrů i počtu v nástroj mechanismu vytvořeného člověkem. Kapitál nutí teď dělníka pracovat ne již ručním nástrojem, nýbrž strojem, který sám operuje svými nástroji. Je-li tedy již na první pohled jasné, že velký průmysl, tím že zapojil do výrobního procesu obrovské přírodní síly a přírodní vědu, musil neobyčejně zvýšit produktivitu práce, není naprosto tak jasné, není-li toto zvýšení produktivní síly na druhé straně vykoupeno větším vynaložením práce. Jako každá jiná součást konstantního kapitálu nevytvářejí stroje hodnotu, přenášejí však svou vlastní hodnotu na výrobek, k jehož výrobě slouží. Pokud mají hodnotu a pokud tudíž přenášejí hodnotu na výrobek, tvoří součást jeho hodnoty. Místo aby výrobek zlevňovaly, zdražují jej úměrně své vlastní hodnotě. Vždyť je nesporné, že stroj a vyvinutý systém strojů [systematisch entwickelte Maschinerie], charakteristický pracovní prostředek velkého průmyslu, představují nepoměrně větší hodnotu než pracovní prostředky v řemeslné a manufakturní výrobě.

Především je třeba poznamenat, že stroje vcházejí do pracovního procesu vždy celé a do zhodnocovacího procesu vždy jen zčásti. Nepřidávají nikdy více hodnoty, než průměrně ztrácejí svým opotřebováním. Je tedy velký rozdíl mezi hodnotou stroje a tou částí hodnoty, která se z něho periodicky přenáší na výrobek. Je veliký rozdíl mezi strojem jako prvkem tvoření hodnoty a strojem jako prvkem tvoření výrobku. Čím delší je období, po které tytéž stroje stále znovu slouží v témž pracovním procesu, tím větší je tento rozdíl. Viděli jsme ovšem, že každý pracovní prostředek ve vlastním smyslu čili výrobní nástroj vchází do pracovního procesu vždy celý a do zhodnocovacího procesu vždy jen zčásti, úměrně svému průměrnému dennímu opotřebování. Avšak tento rozdíl mezi upotřebením a opotřebováním je daleko větší u strojů než u nástroje, protože stroje, vystavěné z trvanlivějšího materiálu, žijí déle, protože jejich užívání, řídící se přísně vědeckými zákony, umožňuje větší hospodárnost při vynakládání jejich součástí a jimi spotřebovávaných prostředků, a konečně protože jejich výrobní pole je nepoměrně širší než výrobní pole nástroje. Odečteme-li od stroje i od nástroje průměrné denní náklady na ně čili tu součást hodnoty, kterou přidávají výrobku průměrným denním opotřebováním a spotřebou pomocných látek, jako je olej, uhlí atd., ukáže se, že působí zadarmo, jako přírodní síly, existující bez přispění lidské práce. Čím větší je rozsah produktivní působnosti strojů oproti produktivní působnosti nástroje, tím větší je rozsah jejich bezplatné služby ve srovnání s touž službou nástroje. Teprve ve velkém průmyslu se člověk učí dávat výrobku své minulé, již zpředmětněné práce působit ve velkém měřítku zdarma jako přírodním silám. [109]

Při zkoumání kooperace a manufaktury jsme viděli, že určité všeobecné výrobní podmínky, jako budovy atd., se při společném užívání zhospodárňují oproti roztříštěným výrobním podmínkám isolovaných dělníků, tedy poměrně méně zdražují výrobky. Při strojové výrobě je nejen těleso pracovního stroje společně spotřebováváno jeho četnými nástroji, nýbrž i týž hnací stroj spolu s částí převodového mechanismu je společně spotřebováván mnoha pracovními stroji.

Je-li dán rozdíl mezi hodnotou strojů a tou částí hodnoty, kterou denně přenášejí na svůj výrobek, závisí stupeň, v němž tato část hodnoty zdražuje výrobek, především na rozměrech výrobku, tedy jaksi na jeho povrchu. Pan Baynes z Blackburnu vypočítává v jedné přednášce, uveřejněné roku 1857, že „každá reálná mechanická koňská síla[109a] pohání 450 automatických vřeten s příslušným přípravným zařízením nebo 200 prstencových vřeten nebo 15 tkalcovských stavů na 40ticoulovou tkaninu s příslušným zařízením snovacím, šlichtovacím atd.“ Denní náklady na jednu parní koňskou sílu a opotřebování strojů, které pohání, se rozdělují v prvním případě na denní výrobek 450 selfaktorových vřeten, v druhém případě na denní výrobek 200 prstencových vřeten a v třetím případě na denní výrobek 15 mechanických tkalcovských stavů, takže se tím na jednu unci příze nebo na jeden loket tkaniny přenáší jen nepatrná část hodnoty. A stejně je tomu v uvedeném příkladu s bucharem. Protože se jeho denní opotřebování, spotřeba uhlí atd. rozdělují na ohromné masy železa, které denně ukuje, připadá na každý cent železa jen nepatrná část hodnoty; byla by však velmi velká, kdyby se tímto kyklopským nástrojem zatloukaly malé hřebíky. příkladu s bucharem. Protože se jeho denní opotřebování, spotřeba uhlí atd. rozdělují na ohromné masy železa, které denně ukuje, připadá na každý cent železa jen nepatrná část hodnoty; byla by však velmi velká, kdyby se tímto kyklopským nástrojem zatloukaly malé hřebíky.

Jsou-li dány hranice působnosti pracovního stroje, tj. je-li dán počet jeho nástrojů, nebo tam, kde jde o sílu, jejich rozsah, závisí masa výrobku na rychlosti, s níž stroj operuje, tj. na př. na rychlosti otáčení vřeten nebo na počtu úderů kladiva za minutu. Některá z těchto obrovských kladiv vykonají 70 úderů za minutu, Ryderův patentní kovací stroj, který operuje bucharem malých rozměrů při kování vřeten, vykoná 700 úderů za minutu.

Je-li dán poměr, v němž se přenáší hodnota strojů na výrobek, závisí velikost této části hodnoty na velikosti hodnoty strojů samých. [110]

Srovnávací rozbor cen ručně vyrobeného nebo manufakturního zboží a téhož zboží vyrobeného stroji dává všeobecně ten výsledek, že u strojového výrobku část hodnoty přecházející z pracovních prostředků relativně vzrůstá, avšak absolutně klesá. To znamená, že její absolutní velikost se zmenšuje, avšak její velikost v poměru k celé hodnotě výrobku, na př. libry příze, se zvětšuje. [111]

Stojí-li výroba nějakého stroje tolik práce, kolik se ušetří jeho užíváním, dochází tu k pouhému přemístění práce, tj. celková suma práce nutná k výrobě zboží se nezmenšuje čili produktivní síla práce nevzrůstá. Ale rozdíl mezi prací, kterou stroj stojí, a prací, kterou ušetří, čili stupeň jeho produktivity zřejmě nezávisí na rozdílu mezi jeho vlastní hodnotou a hodnotou nástroje, který nahrazuje. Tento rozdíl trvá tak dlouho, dokud pracovní náklady na stroj, a tudíž i ta část hodnoty, která se přenáší se stroje na výrobek, jsou menší než hodnota, kterou by dělník se svým nástrojem přidal pracovnímu předmětu. Produktivita stroje se tudíž měří stupněm, v němž stroj nahrazuje lidskou pracovní sílu. Podle pana Baynese připadá na 450 selfaktorových vřeten s příslušným přípravným zařízením, která jsou poháněna jednou parní koňskou silou, 2½ dělníka[112] přitom každé selfaktorové vřeteno (selfacting mule spindle) upřede při desetihodinovém pracovním dni 13 uncí příze (průměrného čísla), takže týdně připadá na 2½ dělníka 365⅝ libry příze. Asi 366 liber bavlny (pro zjednodušení nepočítáme s odpadem) vstřebá tedy při své přeměně v přízi jen 150 pracovních hodin čili 15 desetihodinových pracovních dnů, kdežto u kolovratu, kdy přadlák vyrábí 13 uncí příze za 60 hodin, vstřebalo by totéž množství bavlny 2700 desetihodinových pracovních dnů čili 27.000 pracovních hodin. [113] Kde je stará metoda blockprinting čili ručního tisku kartounů nahrazena strojovým tiskem, potiskne jeden stroj, obsluhovaný jedním dospělým dělníkem nebo chlapcem, za jednu hodinu tolik čtyřbarevného kartounu jako dříve 200 dospělých dělníků. [114] Dříve než Eli Whitney roku 1793 vynalezl cottongin [odzrňovací stroj], stálo zbavení jedné libry bavlny semene průměrně jeden pracovní den. Díky jeho vynálezu může jedna černoška vyčistit 100 liber bavlny denně a od té doby produktivita cottonginu ještě značně stoupla. Libra bavlněných vláken, jejíž výroba stála dříve 50 centů, se prodávala potom za 10 centů, a přitom s větším ziskem, tj. se zahrnutím většího množství neplacené práce. V Indii se užívá k oddělování vláken od semene polostrojového nástroje, čurky, jímž jeden muž a jedna žena vyčistí denně 28 liber. Čurkou, kterou před několika lety vynalezl dr. Forbes, vyčistí 1 muž a 1 hoch denně 250 liber; kde se užívá jako pohonu volů, páry nebo vody, je zapotřebí jen několika hochů a děvčat jako feeders (tj. podavačů materiálu do stroje). Šestnáct takových strojů poháněných voly vykoná denně práci, která dříve vyžadovala celkem 750 lidí. [115]

Jak jsem se již zmínil, udělá parní stroj u parního pluhu za jednu hodinu za 3 pence čili za ¼ šilinku tolik práce, jako 66 lidí za 15 šilinků za hodinu. Vracím se k tomuto příkladu, abych zabránil mylné představě. Oněch 15 šilinků totiž naprosto není výrazem práce přidané za jednu hodinu 66 dělníky. Byl-li poměr nadpráce k nutné práci 100%, vyrobilo těchto 66 dělníků za hodinu hodnotu 30 šilinků, ačkoli v ekvivalentu, který dostali, tj. v 15 šilincích jejich mzdy, se zračí jen 33 hodiny z celkového počtu 66. Předpokládáme-li tedy, že stroj stojí právě tolik, kolik činí roční mzda 150 dělníků, které vytlačil, řekněme 3000 liber št., tu tyto 3000 liber št. naprosto nejsou peněžním výrazem veškeré práce vykonané a přidané pracovnímu předmětu těmito 150 dělníky, nýbrž jen té části jejich roční práce, která se pro ně samé zračí ve mzdě. Naproti tomu vyjadřuje peněžní hodnota stroje, 3000 liber št., všechnu práci vynaloženou na jeho výrobu, bez ohledu na poměr, v němž tato práce tvoří mzdu dělníka a nadhodnotu kapitalisty. I když tedy stroj stojí tolik, kolik stojí pracovní síla, kterou nahrazuje, je práce zpředmětněná v něm vždy daleko menší než živá práce, kterou nahrazuje. [116]

Díváme-li se na stroje výhradně jako na prostředek k zlevnění výrobku, je hranice jejich použití určena tím, že práce, kterou stojí jejich výroba, musí být menší než práce, kterou nahrazuje jejich používání. Pro kapitál je však tato hranice užší. Protože kapitál neplatí používanou práci, nýbrž hodnotu používané pracovní síly, je pro něj při používání strojů rozhodující rozdíl mezi hodnotou stroje a hodnotou pracovní síly, kterou stroj nahrazuje. Protože dělení pracovního dne na nutnou práci a nadpráci je v různých zemích různé, stejně jako v téže zemi, ale v různých obdobích, anebo v témž období, ale v různých odvětvích výroby; protože dále skutečná mzda dělníka hned klesá pod hodnotu jeho pracovní síly, hned zase nad ni stoupá, může tento rozdíl mezi cenou stroje a cenou pracovní síly, kterou stroj nahrazuje, velmi kolísat, třebaže rozdíl mezi množstvím práce, nutným k výrobě stroje, a celkovým množstvím práce, kterou stroj nahrazuje, zůstává týž. [116a] Ale jen onen první rozdíl určuje pro kapitalistu samého výrobní náklady zboží a ovlivňuje ho donucovacími zákony konkurence. Proto se dnes v Anglii vynalézají stroje, kterých se užívá jen v severní Americe, jako Německo vynalézalo v XVI. a XVII. století stroje, kterých se užívalo jen v Holandsku, a jako se některých francouzských vynálezů XVIII. století využívalo jen v Anglii. V zemích, které jsou ve svém vývoji napřed, vyvolává sám stroj svým použitím v některých odvětvích podnikání takový nadbytek práce (redundancy of labour, jak praví Ricardo) v jiných odvětvích, že tu pokles mzdy pod hodnotu pracovní síly brání používání strojů a činí je zbytečným, ba často přímo nemožným s hlediska kapitálu, jehož zisk beztak nevyvěrá ze zkrácení používané práce vůbec, nýbrž jen ze zkrácení placené práce. V některých odvětvích anglické vlnařské manufaktury byla dětská práce v posledních letech značně omezena, místy skoro úplně vytlačena. Proč? Tovární zákon si vynutil zavedení dvou směn dětí, z nichž střídavě pracuje jedna 6 hodin, druhá 4 hodiny čili každá jen 5 hodin. Avšak rodiče nechtěli half-times (dělníky pracující polovinu doby) prodávat levněji, než dříve prodávali full-times (dělníky pracující plnou dobu). Proto byli half-times nahrazeni stroji. [117] Před zákazem práce žen a dětí (do 10 let) v dolech shledával kapitál, že zaměstnávání nahých žen a dívek, často spolu s muži, v uhelných a jiných dolech, úplně odpovídá jeho mravnímu kodexu a zejména také jeho hlavní knize, takže teprve po zákazu začal používat strojů. Yankeeové vynalezli stroje na drcení štěrku. Angličané jich neužívají, protože „ubožák“ („wretch“ [ubožák] je termín anglické politické ekonomie pro zemědělského dělníka), který tuto práci koná, dostává zaplacenu tak nepatrnou část své práce, že stroje by výrobu pro kapitalistu zdražily. [118] V Anglii k tahání člunů atd. po průplavech se stále ještě někdy užívá žen místo koní, [119] protože práce nutná k produkci koní a k výrobě strojů je matematicky určitá veličina, kdežto práce nutná k udržení na živu žen při nadbytku obyvatelstva nestojí ani za řeč. Proto nikde nenajdeme nestoudnější mrhání lidskou silou na všelijaké zbytečné hlouposti než právě v Anglii, zemi strojů.

3. NEJBLIŽŠÍ ÚČINKY STROJOVÉ VÝROBY NA DĚLNIKA

Jak jsme viděli, východiskem velkého průmyslu byla revoluce pracovního prostředku, a pracovní prostředek, který prodělal převrat, nabývá své nejvyvinutější podoby v rozčleněném systému strojů v továrně. Než budeme zkoumat, jak se k tomuto objektivnímu organismu přidává lidský materiál, všimněme si některých všeobecných účinků této revoluce na dělníka samého.

a) PŘIVLASTŇOVÁNÍ DALŠÍCH PRACOVNÍCH SIL KAPITÁLEM.
PRÁCE ŽEN A DĚTI

Protože stroje činí svalovou sílu postradatelnou, stávají se prostředkem k používání dělníků bez svalové síly nebo nedostatečně tělesně vyvinutých, avšak mrštnějších údů. Proto byla práce žen a dětí prvním slovem kapitalistického užívání strojů! Tento mohutný prostředek k nahrazení práce a dělníků se takto hned stal prostředkem k rozmnožení počtu námezdních dělníků, tím že podrobil bezprostřední nadvládě kapitálu všechny členy dělnické rodiny bez rozdílu pohlaví a věku. Nucená práce pro kapitalistu zabrala nejen dobu dětských her, ale i dobu svobodné práce v domácím kruhu, v rámci starých obyčejů pro potřeby rodiny samé. [120]

Hodnota pracovní síly byla určena pracovní dobou nutnou nejen k udržení jednotlivého dospělého dělníka, nýbrž i k udržení dělníkovy rodiny. Tím že stroje vrhají všechny členy dělnické rodiny na trh práce, rozdělují hodnotu mužovy pracovní síly na všechny členy jeho rodiny. Znehodnocují tudíž jeho pracovní sílu. Koupě rodiny, rozdrobené na př. na 4 pracovní síly, stojí možná více, než dříve stála koupě pracovní síly hlavy rodiny, ale zato nastupují 4 pracovní dny na místo jednoho, a jejich cena klesá úměrně přebytku nadpráce čtyř nad nadprací jednoho. Aby se uživila jedna rodina, musí nyní čtyři dodávat kapitálu nejen práci, nýbrž i nadpráci. Tak rozšiřují stroje s lidským materiálem vykořisťování, tímto nejvlastnějším polem kapitalistického vykořisťování, [121] zároveň i stupeň vykořisťování.

Stroje revolucionují rovněž od základu formální výraz kapitalistického vztahu, smlouvu mezi dělníkem a kapitalistou. Na základě zbožní směny se předpokládalo především, že kapitalista a dělník vystupují proti sobě jako svobodné osoby, jako nezávislí majitelé zboží: jeden jako majitel peněz a výrobních prostředků, druhý jako majitel pracovní síly. Ale nyní kapitál kupuje nedospělé nebo polodospělé. Dříve dělník prodával svou vlastní pracovní sílu, s níž nakládal jako formálně svobodná osoba. Nyní prodává ženu a děti. Stává se obchodníkem s otroky. [122] Poptávka po dětské práci často i formou připomíná poptávku po černošských otrocích, jak jsme se s ní setkávali v inserátech amerických časopisů. „Všiml jsem si,“ vypravuje na př. jeden anglický tovární inspektor, „oznámení v místním listu jednoho z nejvýznamnějších manufakturních měst mého obvodu. Oznámení znělo: Hledá se 12—20 hochů, kteří nevypadají mladší než 13 let. Mzda 4 šilinky týdně. K doptání atd.“ [123] Obrat „nevypadají mladší než 13 let“ se týká toho, že podle Factory Act [továrního zákona] děti mladší 13 let smějí pracovat pouze 6 hodin. Potvrzení o věku musí vydat úřední lékař (certifying surgeon). Továrník proto hledá hochy, kteří vypadají, jako by jim již bylo 13 let. Pokles počtu dětí pod 13 let, zaměstnaných továrníky, který se často děje skokem a je tak nápadný v anglické statistice za posledních 20 let, byl podle výpovědí továrních inspektorů samých do značné míry dílem těchto certifying surgeons, kteří měnili věk dítěte podle vykořisťovatelských choutek kapitalistů a čachrářských potřeb rodičů. V pověstné londýnské čtvrti Bethnal Green se koná každé pondělí a úterý ráno veřejný trh, kde se děti obojího pohlaví od 9 let samy pronajímají londýnským hedvábnickým manufakturám. „Obvyklé podmínky jsou 1 šilink 8 pencí týdně (které patří rodičům) a 2 pence a čaj pro mne.“ Smlouvy platí jen na týden. Výjevy a řeči na tomto trhu jsou opravdu pobuřující. [124] V Anglii se stále ještě stává, že ženy „vezmou hochy z workhouse [pracovny pro chudé] a pronajmou je kterémukoli kupci za 2 šilinky 6 pencí týdně“. [125] Přese všechno zákonodárství je ve Velké Britannii stále ještě nejméně 2000 hochů prodáváno vlastními rodiči jako živé stroje na vymetání komínů (ačkoli existují stroje, které to mohou udělat místo nich). [126] Revoluce vyvolaná strojem v právním poměru mezi kupcem a prodavačem pracovní síly, která zbavila celou tuto transakci dokonce i zdání smlouvy mezi svobodnými osobami, poskytla později anglickému parlamentu právnický důvod omlouvající zásahy státu do poměrů v továrnách. Kdykoli tovární zákon omezí práci dětí v dosud nedotčených průmyslových odvětvích na 6 hodin, ozve se vždy znovu nářek továrníků: někteří rodiče prý odnímají děti průmyslu, který již podléhá zákonu, aby je prodali průmyslu, kde ještě panuje „svoboda práce“, tj. kde děti mladší 13 let jsou nuceny pracovat jako dospělí, kde se tedy dají dráže prodat. Protože však je kapitál od přírody leveller, tj. vyžaduje ve všech výrobních odvětvích rovnost podmínek vykořisťování práce jako vrozené právo člověka, stává se zákonné omezení práce dětí v jednom průmyslovém odvětví příčinou jejího omezení v druhém odvětví.

Již dříve jsme se zmínili o fysické zkáze dětí a mladistvých, jakož i dělnických žen, které stroj podrobuje vykořisťování kapitálu zprvu přímo v továrnách, vznikajících na základně strojové výroby, a pak nepřímo ve všech ostatních průmyslových odvětvích. Proto se tu zastavíme jen u jednoho bodu, u ohromné úmrtnosti dělnických dětí v prvních letech života. V Anglii je 16 registračních obvodů, kde na 100.000 živě narozených dětí do jednoho roku připadá průměrně jen 9085 případů úmrtí ročně (v jednom obvodu jen 7047), ve 24 obvodech přes 10.000, avšak méně než 11.000, v 39 obvodech přes 11.000, avšak méně než 12.000, v 48 obvodech přes 12.000, avšak méně než 13.000, ve 22 obvodech přes 20.000, v 25 obvodech přes 21.000, v 17 obvodech přes 22.000, v 11 obvodech přes 23.000, v Hoo, Wolverhamptonu, Ashtonu-under-Lyne a Prestonu přes 24.000, v Nottinghamu, Stockportu a Bradfordu přes 25.000, ve Wisbeachu 26.001 a v Manchestru 26.125. [127] Jak dokázalo oficiální lékařské vyšetřování roku 1861, je příčinou vysoké úmrtnosti, nehledě k místním podmínkám, především zaměstnání matek mimo domácnost a z toho plynoucí zanedbávání dětí a špatné zacházení, mimo jiné nevhodná výživa, nedostatek výživy, krmení opiovými přípravky atd.; k tomu přistupuje nepřirozené odcizení matek vlastním dětem a tudíž úmyslné moření dětí hladem a otravování. [128] Naproti tomu v takových zemědělských obvodech, „kde jsou ženy nejméně zaměstnány, je procento úmrtnosti nejnižší“. [129] Avšak vyšetřující komise z roku 1861 došla k neočekávanému závěru, že v některých čistě zemědělských obvodech na pobřeží Severního moře dosahuje úmrtnost dětí mladších jednoho roku skoro takové výše jako v nejpověstnějších továrních obvodech. Proto bylo uloženo dr. Julianu Hunterovi, aby tento zjev vyšetřil na místě. Jeho zpráva je připojena k „Sixth Report on Public Health“. [130] Do té doby se mělo za to, že děti decimuje malarie a jiné nemoci, obvyklé v nízko položených a bažinatých krajích. Vyšetřování zjistilo pravý opak, totiž, „že táž příčina, která vypudila malarii, a to přeměna půdy, která byla bažinou v zimě a v létě chudou pastvinou, v úrodnou ornou půdu, způsobila neobyčejně vysokou úmrtnost kojenců“. [131] 70 lékařů, provádějících praxi v tomto obvodu, kterých se dr. Hunter dotazoval, bylo v tomto bodě „podivuhodně zajedno“. Zároveň s revolucí v obdělávání půdy byl tu totiž položen základ k průmyslovému systému. „Vdané ženy, které pracují pohromadě s děvčaty a hochy, jsou za určitou částku dávány v celých tlupách k disposici pachtýři mužem, který se nazývá ‚gangmaster‘ [vůdce party] a pronajímá celou skupinu. Tyto tlupy putují často mnoho mil cesty od svých vesnic; potkáváme je ráno i večer na silnicích, ženy v krátkých spodničkách a příslušných kazajkách a ve vysokých botách, někdy v kalhotách, na pohled velmi silné a zdravé, ale zkažené nepořádností, na kterou si zvykly, a naprosto lhostejné k neblahým následkům, které má jejich záliba v tomto rušném a nezávislém životě na jejich děti, které doma chřadnou.“ [132] Všechny ony zjevy továrních obvodů se tu opakují v ještě vyšší míře: tajné vraždění dětí a krmení dětí opiovými přípravky. [133] „To, že vím, jaké zlo působí každá dlouho trvající práce dospělých žen v průmyslu,“ praví dr. Simon, lékařský úředník anglické Privy Council [tajné rady] a hlavní redaktor zpráv o „Public Health“, „musí omluvit můj hluboký odpor k ní.“ [134] „Bude opravdu štěstím pro manufakturní obvody v Anglii,“ volá tovární inspektor R. Baker v jedné oficiální zprávě, „zakáže-li se všem vdaným ženám, které mají rodinu, pracovat v kterékoli továrně.“ [135]

Morální mrzačení, plynoucí z kapitalistického vykořisťování ženské a dětské práce, vylíčil B. Engels ve svém „Postavení dělnické třídy v Anglii“ a jiní spisovatelé tak vyčerpávajícím způsobem, že je tu jen připomínám. Ale duševní zpustošení, uměle vyvolávané tím, že se nezralí lidé přeměňují v pouhé stroje na výrobu nadhodnoty — a toto zpustošení lze snadno rozeznat od přirozené nevědomosti, kdy duch leží ladem, aniž tím trpí jeho schopnost vývoje, jeho přirozená plodnost — donutilo nakonec i anglický parlament, že prohlásil základní vyučování za nezbytnou podmínku „produktivní“ spotřeby dětí mladších 14 let ve všech průmyslových odvětvích podléhajících továrnímu zákonu. Duch kapitalistické výroby se jasně projevuje v ledabylé redakci tak zvaných doložek o výchově v továrních zákonech, v nedostatku administrativního aparátu, bez něhož se toto povinné vyučování stává většinou opět ilusorním, v oposici továrníků i proti tomuto zákonu o vyučování a v jejich úskocích a vytáčkách, jimiž zákon obcházejí v praxi. „Jen zákonodárnou moc je nutno obviňovat, protože vydala fiktivní zákon (delusive law), který sice předstírá péči o výchovu dětí, ale neobsahuje ani jediné ustanovení, jímž by se zajišťovalo dosažení tohoto cíle. Neustanovuje nic, jen to, že děti mají být po určitý počet hodin denně (3 hodiny) zavřeny mezi čtyřmi stěnami místnosti, která se nazývá škola, a že zaměstnavatel dítěte si to musí každý týden dát potvrdit od osoby, která se podepisuje jako učitel nebo učitelka.“ [136] Před vydáním doplňovacího továrního zákona z roku 1844 se často vyskytovala potvrzení o návštěvě školy, která učitel nebo učitelka podepsali křížkem, protože sami neuměli psát. „Při návštěvě v jedné škole, která vydává taková vysvědčení, byl jsem tak překvapen nevědomostí učitele, že jsem se ho zeptal: ‚Prosím vás, pane, umíte číst?‘ Jeho odpověď zněla: ‚Ih jeh, Ebbes‘ (summat) [Ale celkem jó]. Na své ospravedlnění dodal: ‚Rozhodně umím víc než moji žáci.“ Když byl připravován zákon z roku 1844, poukazovali tovární inspektoři na hrozný stav míst, jimž se říkalo školy a jejichž vysvědčení museli uznávat za plně platná podle zákona. Všechno, čeho dosáhli, bylo, že od roku 1844 „číslice ve školním vysvědčení musí učitel vyplnit vlastní rukou a rovněž se podepsat jménem a příjmením“. [137] Sir John Kincaid, tovární inspektor pro Skotsko, vypravuje totéž na základě svých úředních zkušeností. „První školu, kterou jsme navštívili, vedla jakási paní Ann Killinová. Na moji výzvu, aby hláskovala své jméno, hned udělala chybu, protože začala písmenem C, ale ihned se opravila a řekla, že její příjmení začíná písmenem K. Prohlížel jsem její podpisy v knize školních vysvědčení a všiml jsem si, že se podpisuje po každé jinak, zatím co rukopis nenechával na pochybách o tom, že není schopna učit. Také sama přiznala, že nedovede pořídit seznam žáků... V jiné škole jsem viděl školní místnost 15 stop dlouhou a 10 stop širokou a napočítal jsem tu 75 dětí, které pištěly něco nesrozumitelného.“ [138] „Nejsou to však jen taková žalostná doupata, kde se dětem dostává školních vysvědčení, nikoli však vyučování; neboť v mnohých školách, kde je schopný učitel, ztroskotávají všechny jeho snahy na tom, že jsou tu v jednom chumlu děti všech věků, počínaje tříletými, takže učitel neví, kde mu hlava stojí. Jeho hmotné postavení, i v nejlepším případě bídné, závisí úplně na počtu pencí, které se mu podaří dostat, a dostane jich tím víc, čím více dětí se podaří nacpat do jedné místnosti. K tomu přistupuje skrovné zařízení školy, nedostatek knih a jiných učebních pomůcek a ubíjející vliv těžkého a zkaženého vzduchu na ubohé děti. Byl jsem v mnoha takových školách, kde jsem viděl spoustu dětí, které nedělaly absolutně nic; a to se potvrzuje jako školní docházka a takové děti figurují v oficiální statistice jako děti, jimž se dostalo školního vzdělání (educated).“ [139] Ve Skotsku se továrníci snaží pokud možno propouštět děti, které podléhají školní docházce. „To stačí na důkaz velkého odporu továrníků proti doložkám o výchově dětí.“ [140] V groteskně hrozných formách se to projevuje v tiskárnách kartounu atd., které podléhají zvláštnímu továrnímu zákonu. Podle ustanovení tohoto zákona „musí každé dítě, dříve než je zaměstnáváno v takové tiskárně, chodit do školy alespoň 30 dnů a neméně než 150 hodin po 6 měsíců, které předcházejí bezprostředně před nástupem do zaměstnání. Po dobu zaměstnání v tiskárně musí dítě rovněž chodit do školy 30 dnů nebo 150 hodin během každého půl roku... Děti musí chodit do školy mezi 8. hodinou ranní a 6. hodinou odpolední. Docházka kratší než 2½ hodiny a delší než 5 hodin za den se nezapočítává do oněch 150 hodin. Za obvyklých okolností chodí děti do školy dopoledne a odpoledne po 30 dnů 5 hodin denně a po 30 dnech, když bylo dosaženo zákonem stanoveného počtu 150 hodin, když probraly knihu, jak samy říkají, vracejí se do tiskárny, kde zůstávají zase 6 měsíců, až do nové lhůty ke školní návštěvě, a pak zase zůstávají ve škole, až znovu proberou knihu... Velmi mnoho dětí, které chodily po předepsaných 150 hodin do školy, musí po návratu ze šestiměsíčního pobytu v tiskárně začínat zase úplně od začátku... Zapomněly ovšem všechno, čemu se předtím ve škole naučily. V jiných tiskárnách kartounu je docházka do školy úplně závislá na provozních potřebách továrny. Požadovaný počet hodin se za každé šestiměsíční období plní najednou 3—5hodinovým vyučováním, rozděleným třeba na celých 6 měsíců. Na př. jeden den jde dítě do školy od 8 do 11 dopoledne, druhý den od 1 do 4 hodin odpoledne; pak zase několik dní do školy nechodí a najednou znovu přijde od 3 do 6 hodin odpoledne; potom chodí třeba 3 nebo 4 dny za sebou nebo celý týden, pak opět zmizí na 3 týdny nebo na celý měsíc a vrátí se na pár hodin v několika zbývajících dnech, když je jeho zaměstnavatelé náhodou zrovna nepotřebují; a tak si dítě takřka přihrávají (buffet) sem tam, ze školy do továrny a z továrny do školy, až je dosaženo počtu 150 hodin.“ [141] Tím, že přibírá ke kombinovanému pracovnímu personálu obrovský počet žen a dětí, láme stroj konečně odpor, který v manufaktuře dělník-muž dosud kladl kapitálu. [142]

b) PRODLUŽOVÁNI PRACOVNÍHO DNE

Jestliže stroj je nejmocnějším prostředkem zvyšování produktivity práce, tj. zkracování pracovní doby nutné k výrobě zboží, stává se jako nositel kapitálu především v průmyslových odvětvích, která přímo zachvacuje, nejmocnějším prostředkem prodlužování pracovního dne za veškeré přirozené hranice. Vytváří jednak nové podmínky, které dovolují kapitálu povolit uzdu této své stálé tendenci, jednak tvoří nové motivy dráždící jeho nenasytný hlad po cizí práci.

Ve stroji se především osamostatňuje pohyb a produktivní činnost pracovního prostředku vůči dělníkovi. Pracovní prostředek se stává sám o sobě průmyslovým perpetuum mobile, které by bez ustání vyrábělo, kdyby nenaráželo na jisté přirozené meze ve svých lidských pomocnících: na jejich tělesnou slabost a na jejich vlastní vůli. Jako kapitál — a jakožto takový má onen automat své vědomí a vůli v kapitalistovi — je proto pracovní prostředek prodchnut snahou stlačit odpor vzpouzející se, ale pružné lidské povahy na nejmenší míru. [143] Tento odpor je beztak oslabován zdánlivou snadností práce u stroje a větší poddajností a povolností žen a dětí. [144]

Produktivita strojů, jak jsme viděli, je nepřímo úměrná velikosti té součásti hodnoty, kterou stroje přenášejí na výrobek. Čím delší je období, po které stroj funguje, tím větší je masa výrobku, na kterou se rozděluje hodnota přidávaná strojem, a tím menší je část hodnoty, kterou stroj přidává jednotce zboží. Aktivní období životní činnosti stroje je však zřejmě určeno délkou pracovního dne čili délkou denního pracovního procesu, násobenou počtem dnů, po které se tento proces opakuje.

Opotřebování strojů neodpovídá nikterak matematicky přesně době jejich užívání. Ale i za předpokladu. že tomu tak je, zabírá stroj, který slouží po dobu 7½ roku 16 hodin denně, stejně veliké výrobní období a přidává celkovému výrobku stejnou hodnotu jako týž stroj, který slouží po dobu 15 let jen 8 hodin denně. Ale v prvním případě by byla hodnota stroje reprodukována dvojnásob rychleji než v druhém případě a kapitalista by byl pohltil s pomocí stroje v prvním případě za 7½ roku tolik nadpráce jako v druhém případě za 15 let.

Materiální opotřebování stroje je dvojí. Jedno vyvěrá z jeho užívání, jako se peníze opotřebovávají oběhem, druhé vyvěrá z jeho nepoužívání, jako rezaví nečinný meč v pochvě. Sžírají jej živly. Opotřebování prvního druhu je více méně přímo úměrné používání stroje, opotřebování druhého druhu je do jisté míry nepřímo úměrné používání stroje. [145]

Stroj však podléhá nejen materiálnímu, nýbrž, abych tak řekl, i morálnímu opotřebování. Ztrácí směnnou hodnotu tou měrou, jak lze buď levněji reprodukovat stroje téže konstrukce, nebo jak s nimi začínají konkurovat lepší stroje. [146] V obou případech, ať je stroj sebenovější a životaschopnější, jeho hodnota není již určována pracovní dobou fakticky v něm zpředmětněnou, nýbrž pracovní dobou nutnou nyní k jeho vlastní reprodukci nebo k reprodukci lepšího stroje. Stroj je proto více či méně znehodnocen. Čím kratší je období, v němž se reprodukuje celková hodnota stroje, tím menší je nebezpečí morálního opotřebování, a čím delší je pracovní den, tím kratší je toto období. Jakmile jsou do některého výrobního odvětví po prvé zavedeny stroje, následují jedna za druhou stále nové metody jejich levnější reprodukce[147] a nová zdokonalení, zachvacující nejen jednotlivé části nebo aparáty, nýbrž i celou konstrukci. V prvním období života stroje působí proto tento zvláštní motiv k prodlužování pracovního dne nejsilněji. [148]

Za jinak stejných podmínek a při dané délce pracovního dne vyžaduje vykořisťování dvojnásobného počtu dělníků zdvojnásobení jak té části konstantního kapitálu, která se vynakládá na stroje a budovy, tak i té části, která se vynakládá na suroviny, pomocné látky atd. S prodlužováním pracovního dne se zvětšuje měřítko výroby, zatím co část kapitálu, vynaložená na stroje a budovy, zůstává beze změny. [149] Takto tedy nejen vzrůstá nadhodnota, nýbrž zmenšují se také náklady nutné k jejímu získání. Tak tomu sice bývá více méně vůbec při každém prodloužení pracovního dne, avšak v tomto případě to padá tím více na váhu, protože část kapitálu, přeměňovaná v pracovní prostředky, tu vůbec má větší význam. [150] Vývoj strojové výroby váže totiž stále větší část kapitálu ve formě, v níž lze tuto část na jedné straně neustále zhodnocovat, na druhé straně ztrácí svou užitnou a směnnou hodnotu, jakmile se přeruší její kontakt s živou prací. „Jestliže zemědělec,“ poučoval pan Ashworth, anglický bavlnářský magnát, profesora Nassau W. Seniora, „odloží rýč, činí na tuto dobu neužitečným kapitál 18 pencí. Jestliže někdo z našich lidí (tj. z továrních dělníků) opustí továrnu, činí neužitečným kapitál, který stál 100.000 liber šterlinků.“ [151] Jen si to představte! Činit „neužitečným“, třeba jen na okamžik, kapitál, který stál 100.000 liber št.! Je to opravdu do nebe volající, jestliže někdo z našich lidí vůbec někdy opouští továrnu! Stále rostoucí užívání strojů činí, jak uznává Senior, poučený Ashworthem, „žádoucím“ stále rostoucí prodlužování pracovního dne. [152]

Stroj vyrábí relativní nadhodnotu nejen tím, že přímo znehodnocuje pracovní sílu a nepřímo ji zlevňuje, neboť zlevňuje zboží nutná k reprodukci pracovní síly, nýbrž i tím, že při svém prvním zavádění, které má ještě sporadický ráz, přeměňuje práci, používanou majitelem stroje, v umocněnou práci, zvyšuje společenskou hodnotu strojového výrobku nad jeho individuální hodnotu a umožňuje tak kapitalistovi nahrazovat denní hodnotu pracovní síly poměrně menší částí hodnoty denního výrobku. Proto za tohoto přechodného období, kdy strojová výroba zůstává jakýmsi monopolem, dosahují zisky mimořádné výše a kapitalista se snaží co nejdůkladněji využít tento „mladé lásky čas“ tím, že co nejvíce prodlužuje pracovní den. Veliký zisk rozněcuje nenasytnou chtivost ještě většího zisku.

Tou měrou, jak se stroj v některém výrobním odvětví všeobecně rozšiřuje, klesá společenská hodnota strojového výrobku na jeho individuální hodnotu a tu se začne projevovat působení zákona, že nadhodnota nepochází z pracovních sil, které kapitalista nahradil strojem, nýbrž naopak z pracovních sil, které u stroje zaměstnává. Zdrojem nadhodnoty je jen variabilní část kapitálu a my jsme již viděli, že masa nadhodnoty je určena dvěma činiteli: mírou nadhodnoty a počtem současně zaměstnaných dělníků. Při dané délce pracovního dne je míra nadhodnoty určena poměrem, v němž se pracovní den rozpadá na nutnou práci a nadpráci. Počet současně zaměstnaných dělníků je pak určen poměrem variabilní části kapitálu k jeho konstantní části. Nyní je jasné, že strojová výroba, ať jakkoli rozšiřuje zvyšováním produktivní síly práce nadpráci na úkor nutné práce, dosahuje tohoto výsledku jen tím, že zmenšuje počet dělníků zaměstnaných daným kapitálem. Přeměňuje ve stroje, tj. v konstantní kapitál, který nevyrábí nadhodnotu, jednu část kapitálu, která dříve byla variabilní, tj. přeměňovala se v živou pracovní sílu. Ale je nemožné vyždímat na př. ze dvou dělníků tolik nadhodnoty jako ze 24. Dodává-li každý ze 24 dělníků za 12 hodin práce jen jednu hodinu nadpráce, dodávají dohromady 24 hodin nadpráce, kdežto celková práce dvou dělníků činí jen 24 hodin. V užívání strojů k výrobě nadhodnoty tkví tedy ten imanentní rozpor, že ze dvou činitelů nadhodnoty, kterou dodává kapitál určité velikosti, zvětšují stroje jednoho činitele, míru nadhodnoty, jen tím, že zmenšují druhého činitele, počet dělníků. Tento imanentní rozpor se projevuje, jakmile se při všeobecném rozšíření stroje v nějakém průmyslovém odvětví hodnota zboží vyráběného stroji stává řídící společenskou hodnotou všech zboží tohoto druhu; a právě tento rozpor, aniž je si toho kapitalista vědom, [153] žene zase kapitál k maximálnímu prodlužování pracovního dne, aby vyvážil relativní zmenšení počtu vykořisťovaných dělníků zvětšením nejen relativní, nýbrž i absolutní nadpráce.

Kapitalistické užívání strojů vytváří tedy na jedné straně nové mocné motivy k bezmeznému prodlužování pracovního dne a revolucionuje sám způsob práce i složení společenského pracovního organismu tak, že láme jakýkoli odpor proti tendenci k prodlužování pracovního dne; na druhé straně produkuje — jednak tím, že podrobuje kapitálu dříve pro něj nedostupné vrstvy dělnické třídy, jednak tím, že vyhazuje z práce dělníky vytlačené stroji — přebytečné dělnické obyvatelstvo[154], které se musí podrobovat zákonům, jež mu diktuje kapitál. Odtud onen pozoruhodný zjev v dějinách moderního průmyslu, že stroj prolamuje jakékoli morální a přirozené hranice pracovního dne. Odtud onen ekonomický paradox, že nejmocnější prostředek ke zkrácení pracovní doby se přeměňuje v nejspolehlivější prostředek, jak proměnit celou dobu života dělníka a jeho rodiny v pracovní dobu, poskytovanou kapitálu k jeho zhodnocování. „Kdyby,“ snil Aristoteles, největší myslitel starověku, „každý nástroj mohl konat práci, jež mu přísluší, na rozkaz nebo jako by to předem tušil, jako se samy od sebe pohybovaly Daidalovy výtvory, anebo jako se Hefaistovy trojnožky pouštěly z vlastního popudu do posvátné práce, kdyby takto tkalcovské člunky tkaly samy od sebe, nepotřeboval by ani mistr pomocníky, ani pán otroky.“ [155] A Antipatros, řecký básník z doby Ciceronovy, pozdravil vynález vodního mlýna na mletí obilí, tuto elementární formu všech produktivních strojů, jako osvoboditele otrokyň a obnovitele zlatého věku! [156] „Ach pohané, ti pohané!“ Ti nechápali, jak odhalil chytrý Bastiat a již před ním ještě chytřejší MacCulloch, nic z politické ekonomie a z křesťanství. Nechápali mimo jiné, že stroj je nejspolehlivější prostředek k prodlužování pracovního dne. Omlouvali možná otroctví jedněch jako prostředek k plnému lidskému rozvoji druhých. Ale k hlásání otroctví mas za tím účelem, aby se několik surových nebo polovzdělaných vyšinulců stalo „eminent spinners“ [vynikajícími přádelníky], „extensive sausage makers“ [velkouzenáři] a „influential shoe black dealers“ [vlivnými obchodníky s leštidlem na obuv], k tomu jim chyběl specificky křesťanský smysl.

c) ZINTENSIVNĚNÍ PRÁCE

Bezmezné prodlužování pracovního dne, které produkují stroje v rukou kapitálu, vyvolává později, jak jsme viděli, reakci u společnosti, ohrožené v samých kořenech svého života, a s tím i zákonem stanovené omezení normálního pracovního dne. Na jeho základě nabývá rozhodující důležitosti zjev, s nímž jsme se setkali již dříve — totiž zintensivnění práce. Při rozboru absolutní nadhodnoty šlo především o extensivní velikost práce, kdežto stupeň její intensity se předpokládal jako veličina daná. Nyní máme zkoumat, jak se extensivní velikost přeměňuje v intensivní, ve vyjádření stupně.

Je samozřejmé, že tou měrou, jak se vyvíjejí stroje a jak se hromadí zkušenosti u speciální třídy strojových dělníků, vzrůstá přirozeně rychlost, a tím i intensita práce. Tak jde v Anglii po půl století prodlužování pracovního dne ruku v ruce se vzrůstem intensity tovární práce. Je však pochopitelné, že při práci, která nemá ráz přechodných paroxysmů horečné činnosti, nýbrž provádí se s pravidelnou, den co den se opakující jednotvárností, musí nevyhnutelně nastat chvíle, kdy se prodlužování pracovního dne a zintensivnění práce navzájem vylučují, takže prodloužení pracovního dne se srovnává jen se snížením stupně intensity práce a naopak zvýšení stupně intensity jen se zkrácením pracovního dne. Jakmile postupně rostoucí pobouření dělnické třídy donutilo stát, aby násilně zkrátil pracovní dobu a nadiktoval — především v továrně ve vlastním slova smyslu — normální pracovní den, tj. od chvíle, kdy bylo jednou provždy znemožněno zvyšování výroby nadhodnoty prodlužováním pracovního dne, vrhl se kapitál s veškerou energií a s plným vědomím na výrobu relativní nadhodnoty urychleným rozvíjením strojového systému. Zároveň nastává změna v charakteru relativní nadhodnoty. Metoda výroby relativní nadhodnoty tkví vůbec vtom, že v důsledku zvýšení produktivní síly práce je dělník s to za tutéž dobu vyrobit více než dříve při stejném vynaložení práce. Táž pracovní doba přidává celkovému výrobku tutéž hodnotu jako dříve, ačkoli tato nezměněná směnná hodnota se nyní zračí ve větším množství užitných hodnot a tudíž hodnota jednotky zboží klesá. Naprosto jinak je tomu tehdy, jestliže nucené zkrácení pracovního dne, které je mocným podnětem k rozvíjení produktivní síly a zhospodárnění výrobních podmínek, nutí dělníka vynakládat více práce za jednotku času, zvyšovat napětí pracovní síly, hustěji vyplňovat póry pracovní doby, t. j. kondensovat práci v takovém stupni, jakého lze dosáhnout jen v rámci zkráceného pracovního dne. Tato větší masa práce, vtěsnaná do daného časového období, se nyní považuje za větší množství práce, jímž také ve skutečnosti je. Vedle měření pracovní doby jako „extensivní veličiny“ nastupuje nyní měření stupně jejího zhuštění.[157] Intensivnější hodina desetihodinového pracovního dne obsahuje nyní stejně nebo více práce, tj. vynaložené pracovní síly, než porésnější hodina dvanáctihodinového pracovního dne. Její výrobek má proto stejnou nebo větší hodnotu než výrobek 1⅕ porésnější hodiny. Nehledě ani na zvětšení relativní nadhodnoty v důsledku zvýšení produktivní síly práce, dodává nyní na př. 3⅓ hodiny nadpráce připadající na 6⅔ nutné práce kapitalistovi tutéž masu hodnoty, jako dříve 4 hodiny nadpráce připadající na 8 hodin nutné práce.

Ptáme se nyní, jak se práce zintensivňuje?
    První důsledek zkrácení pracovního dne se opírá o samozřejmý zákon, že účinnost pracovní síly je nepřímo úměrná době jejího působení. V jistých hranicích se proto na intensitě síly získává to, co se ztrácí na délce jejího působení. Aby však dělník skutečně přeměňoval v práci více pracovní síly, o to se stará kapitál metodou placení. [158] V manufakturách, na př. v hrnčířství, kde stroje nehrají téměř žádnou nebo jen nepatrnou úlohu, dokázalo zavedení továrního zákona přesvědčivě, že pouhé zkrácení pracovního dne podivuhodně zvyšuje pravidelnost, rovnoměrnost, pořádek, nepřetržitost a energii práce. [159] Tento účinek se však zdál pochybným ve vlastní továrně, protože zde závislost dělníka na nepřetržitém a stejnoměrném pohybu stroje již dávno vytvořila nejpřísnější kázeň. Proto když se roku 1844 jednalo o zkrácení pracovního dne pod 12 hodin, prohlašovali továrníci skoro jednohlasně, že „jejich dozorci dohlížejí v různých pracovních místnostech na to, aby ruce neztrácely ani minutu času“, že „stupeň bdělosti a pozornosti u dělníků (,‚the extent of vigilance and attention on the part of the workmen“) se sotva dá zvyšovat“, a za předpokladu, že všechny ostatní podmínky, na př. rychlost strojů, zůstávají nezměněny, že „by bylo nesmyslné očekávat v dobře vedených továrnách nějaký značnější výsledek od zvýšené pozornosti dělníků atd.“ [160] Toto tvrzení bylo vyvráceno pokusy. Pan R. Gardner zavedl ve svých dvou velkých továrnách v Prestonu od 20. dubna 1844 jedenáctihodinový pracovní den místo dvanáctihodinového. Asi po roce se ukázal výsledek, že „při stejných nákladech bylo získáno stejné množství výrobku a dělníci si vydělávali za 11 hodin stejně jako dříve za 12 hodin“. [161] Nechávám tu stranou pokusy v přádacích a mykacích odděleních, protože souvisely se zvýšením rychlosti strojů (o 2%). Naproti tornu v tkalcovském oddělení, kde se nadto vyráběly velmi různé druhy lehkých vzorkovaných látek, nedošlo k žádné změně v objektivních výrobních podmínkách. Výsledek byl: „Od 6. ledna do 20. dubna 1844 při dvanáctihodinovém pracovním dni činila průměrná týdenní mzda každého dělníka 10 šilinků 1½ pence, od 20. dubna do 29. června 1844 při jedenáctihodinovém pracovním dni činila průměrná týdenní mzda 10 šilinků 3½ pence.“ [162] V tomto případě se za 11 hodin vyrobilo více než dříve za 12 hodin výhradně proto, že dělníci pracovali stejnoměrněji a vytrvaleji a že se šetřilo jejich časem. Zatím co dělníci dostávali tutéž mzdu a získali hodinu volného času, kapitalista dostával tutéž masu výrobků a ušetřil výdaje za uhlí, plyn atd. za jednu hodinu. Podobné pokusy byly provedeny se stejným výsledkem v továrnách pánů Horrockse a Jacsona. [163]

Jakmile se zkrácení pracovního dne, které vytváří nejprve subjektivní podmínku zhuštění práce, tj. umožňuje dělníkovi vynakládat více síly v dané době, provádí nuceně, tj. z moci zákona, stává se stroj v rukou kapitálu objektivním a soustavně používaným prostředkem k tomu, aby se za tutéž dobu vyždímalo více práce. Děje se tak dvojím způsobem: zvyšováním rychlosti strojů a zvětšováním počtu strojů, na něž dozírá týž dělník, tj. rozšiřováním jeho pracovního pole. Zdokonalování konstrukce strojů je jednak nutné k tomu, aby se zesílil nátlak na dělníka, jednak je samozřejmým průvodním jevem zintensivnění práce, protože omezení pracovního dne pobízí kapitalistu k nejpřísnějšímu šetření na výrobních nákladech. Zdokonalení parního stroje zvětšuje počet zdvihů jeho pístu za minutu a zároveň větší úsporou síly umožňuje pohánět motorem stejných rozměrů rozsáhlejší mechanismus při stejné anebo dokonce menší spotřebě uhlí. Zdokonalení převodového mechanismu zmenšuje tření a — čím se moderní stroje tak nápadně liší od starých — zmenšuje průměr a váhu velkých a malých hřídelů na stále se zmenšující minimum. A konečně zdokonalení pracovního stroje zvyšováním jeho rychlosti a rozšiřováním jeho účinku zmenšuje jeho rozměry — jako je tomu na př. u moderního parního tkalcovského stavu; anebo zároveň s trupem stroje zvětšuje rozměry a počet jeho nástrojů — jako je tomu u spřádacího stroje, nebo nepatrnými změnami detailů zvyšuje pohyblivost těchto nástrojů — jako se na př. u selfaktoru (selfacting mule) v polovině padesátých let zvýšila rychlost vřeten o 1⅕.

Ke zkrácení pracovního dne na 12 hodin došlo v Anglii roku 1832. Již roku 1836 prohlásil jeden anglický továrník: „Ve srovnání s dřívější dobou práce vykonávaná v továrnách značně vzrostla, protože značně zvýšená rychlost strojů vyžaduje na dělníkovi zvýšenou pozornost a činnost.“ [164] Roku 1844 podal lord Ashley, nyní hrabě Shaftesbury, v dolní sněmovně tyto dokumentárně podložené údaje:

„Práce osob zaměstnaných při továrních procesech je nyní třikrát větší, než byla při zavedení těchto operací. Stroje vykonaly nesporně dílo, které nahrazuje šlachy a svaly milionů lidí, ale rozmnožily také úžasně (prodigiously) práci lidí, které podrobily svému hroznému pohybu... Sledovat po 12 hodin dva selfaktory sem a tam při předení příze čís. 40 znamenalo roku 1825 urazit vzdálenost 8 mil. Roku 1832 představovalo sledování 2 selfaktorů po 12 hodin při předení téhož čísla vzdálenost 20 mil a často i více. Roku 1825 musel přadlák provést za 12 hodin u každého selfaktoru 820 výjezdů, celkem tedy 1640 výjezdů za 12 hodin. Roku 1832 musel přadlák během svého 12hodinového pracovního dne provést 2.200 výjezdů na každém selfaktoru, celkem 4.400; roku 1844 na každém selfaktoru 2.400, celkem 4.800; a v některých případech je zapotřebí ještě většího množství práce (amount of labour)... Mám tu po ruce jiný dokument z roku 1842, který ukazuje, že práce progresivně roste nejen proto, že je třeba urazit větší vzdálenost, nýbrž i proto, že stoupá množství vyráběného zboží, zatím co počet rukou se příslušně zmenšuje; a dále proto, že nyní se velmi často přede horší bavlna, která vyžaduje více práce... V mykárně práce také značně vzrostla. Jedna osoba vykonává nyní práci, která byla dříve rozdělena mezi dvě... V tkalcovně, kde je zaměstnán obrovský počet osob, většinou ženského pohlaví, vzrostla práce za poslední léta zvýšením rychlosti strojů o plných 10%. Roku 1838 byl počet upředených přaden (hanks) 18.000, roku 1843 činil 21.000. Roku 1819 činil počet prohozů (picks) u parního tkalcovského stavu 60 za minutu, roku 1842 činil 140, což svědčí o obrovském vzrůstu práce.“ [165]

Vzhledem k této pozoruhodné intensitě, které dosáhla práce již roku 1844 za vlády zákona o dvanáctihodinovém pracovním dni, zdálo se oprávněným tvrzení anglických továrníků, že další pokrok v tomto směru je nemožný a že jakékoli další zkrácení pracovní doby se rovná zmenšení výroby. O tom, že jejich úsudky byly správné jen zdánlivě, svědčí nejlépe prohlášení jejich neúnavného censora, továrního inspektora Leonharda Hornera, které pochází z téže doby:

„Protože množství vyráběných výrobků se řídí hlavně rychlostí strojů, musí mít továrník zájem na tom, aby stroje běžely co největší rychlostí, která je slučitelná s těmito podmínkami: uchránění strojů před příliš rychlým zničením, udržení jakosti vyráběného zboží a schopnost dělníka sledovat pohyb stroje bez většího napětí, než by mohl nepřetržitě vydržet. Často se stává, že továrník ve své ukvapenosti příliš zrychlí pohyb. Pak poruchy a špatná kvalita výrobku převáží výhody rychlosti a továrník musí zmírnit chod strojů. Protože aktivní a důmyslný továrník jistě najde dosažitelné maximum, soudil jsem, že je nemožné vyrobit za 11 hodin tolik jako za 12 hodin. Kromě toho jsem předpokládal, že dělník placený od kusu napíná své síly až k onomu krajnímu stupni, za nímž už nemůže nepřetržitě udržovat týž stupeň intensity.“ [166] Horner proto přes Gardnerovy pokusy atd., došel k závěru, že další zkrácení pracovního dne pod 12 hodin musí nutně zmenšit množství výrobku. [167] O deset let později sám cituje své pochybnosti z roku 1845 na důkaz, jak málo tehdy ještě chápal pružnost strojů a lidské pracovní síly, které se stejnou měrou napínají na nejvyšší stupeň v důsledku nuceného zkrácení pracovního dne.

Přejděme nyní k období po roce 1847, po zavedení zákona o desetihodinovém pracovním dni do anglických bavlnářských, vlnařských, hedvábnických a lnářských továren.

„Rychlost vřeten na prstencových strojích (throstle) vzrostla o 500 otáček, na selfaktorech o 1000 otáček za minutu, tj. rychlost vřeten prstencového stroje, která činila roku 1839 4500 otáček za minutu, činí nyní (1862) 5000, a rychlost vřeten selfaktoru, která činila 5000, činí nyní 6000 za minutu; představuje to zvýšení rychlosti v prvním případě o 1/10 v druhém případě o ⅕.“ [168] James Nasmyth, slavný civilní inženýr z Patricroftu u Manchestru, rozebral roku 1852 v dopise Leonhardu Hornerovi zdokonalení, provedená na parním stroji v letech 1848 až 1852. Připomněl, že parní koňská síla, která se v oficiální tovární statistice stále ještě určuje podle svého výkonu v roce 1828[169], je již jen nominální a může sloužit pouze jako smluvený index skutečné síly, a praví mimo jiné: „Je nesporné, že parní stroje téže váhy, často dokonce tytéž stroje, jen moderně zdokonalené, konají průměrně o 50% více práce než dříve a že v mnoha případech tytéž parní stroje, které v dobách omezené rychlosti 220 stop za minutu dodávaly 50 koňských sil, dodávají dnes při menší spotřebě uhlí přes 100 koňských sil... Moderní parní stroj o stejném počtu nominálních koňských sil působí větší silou než dříve následkem zdokonalení ve své konstrukci, zmenšení rozsahu a změn ve stavbě, v parních kotlech atd.... Ačkoli tedy v poměru k nominální koňské síle je zaměstnáváno totéž množství rukou jako dříve, počet rukou v poměru k pracovním strojům se nyní zmenšil.“ [170] Roku 1850 se používalo v továrnách Spojeného království 134.217 nominálních koňských sil k pohonu 25,638.716 vřeten a 301.445 tkalcovských stavů. Roku 1856 činil počet vřeten 33,503.580 a stavů 369.205. Kdyby byla potřebná koňská síla zůstala táž jako roku 1850, bylo by roku 1856 zapotřebí 175.000 koňských sil. Avšak podle oficiální statistiky činil jejich počet jen 161.435, tedy o více než 10.000 koňských sil méně, než by vycházelo podle základu z roku 1850. [171] „Skutečnosti zjištěné poslední oficiální statistikou (return) z roku 1856 jsou, že tovární systém se rozmáhá závratnou rychlostí, že počet rukou se v poměru ke strojům snížil, že parní stroj zhospodárněním síly a díky jiným zdokonalením pohání stroje o větší váze a že se dosahuje většího množství výrobku zdokonalením pracovních strojů, změněnými metodami výroby, zvýšením rychlosti strojů a z mnoha jiných příčin.“ [172] „Veliká zdokonalení, provedená na strojích všech druhů, velmi zvýšila jejich produktivní sílu. Není nejmenší pochyby o tom, že zkrácení pracovního dne… dalo podnět k těmto zdokonalením. Tato zdokonalení a intensivnější napětí dělníka způsobily, že se za zkrácený pracovní den (o 2 hodiny čili o ⅙) vyrábí stejné množství výrobku, jako se dříve vyrábělo za delší den.“ [173]

Jak vzrostlo obohacování továrníků s intensivnějším vykořisťováním pracovní síly, ukazuje již ta okolnost, že průměrný roční přírůstek anglických bavlnářských a jiných továren činil v letech 1838 až 1850 32, kdežto v letech 1850 až 1856 86.

Přestože pokrok anglického průmyslu byl v 8 letech od roku 1848 do roku 1856 za panství desetihodinového pracovního dne tak veliký, byl daleko předstižen v následujících šesti letech od roku 1856 do roku 1862. Na př. v továrnách na hedvábí bylo roku 1856 vřeten — 1,093.799, roku 1862 — 1,388.544; roku 1856 tkalcovských stavů — 9.260 a roku 1862 — 10.709. Naproti tomu roku 1856 počet dělníků — 56.137 a roku 1862 — 52.429. Počet vřeten tedy vzrostl o 26,9% a tkalcovských stavů o 15,6% za současného zmenšení počtu dělníků o 7%. Roku 1850 se v továrnách na česanou vlnu používalo 875.830 vřeten, roku 1856 — 1,324.549 (vzrůst o 51,2%) a roku 1862 — 1,289.172 (pokles o 2,7%). Odečteme-li však posukovací vřetena, která jsou zahrnuta do úhrnu z roku 1856, nikoli však do úhrnu z roku 1862, zůstává počet vřeten od roku 1856 skoro nezměněn. Naproti tornu se od roku 1850 rychlost vřeten a tkalcovských stavů v mnoha případech zdvojnásobila. Počet tkalcovských stavů poháněných parou v továrně na česanou vlnu činil roku 1850 — 32.617, roku 1856 — 38.956 a roku 1862 — 43.048. Bylo u nich zaměstnáno roku 1850 — 79.737 osob, roku 1856 — 87.794 a roku 1862 — 86.063, avšak z toho dětí pod 14 let roku 1850 — 9.956, roku 1856 — 11.228 a roku 1862 — 13.178. Takže přes velký vzrůst počtu tkalcovských stavů roku 1862 ve srovnání s rokem 1856, celkový počet zaměstnaných dělníků klesl, kdežto počet vykořisťovaných dětí stoupl. [174]

Dne 27. dubna 1863 prohlásil člen parlamentu Ferrand v dolní sněmovně: „Dělničtí delegáti ze 16 lancashirských a cheshirských obvodů, z jejichž pověření mluvím, mi sdělili, že práce v továrnách v důsledku zdokonalování strojů stále vzrůstá. Zatím co dříve jeden dělník s pomocníkem obsluhoval dva tkalcovské stavy, obsluhuje nyní jeden dělník bez pomocníků tři stavy a velmi často dokonce čtyři stavy atd. Dvanáct hodin práce, jak je vidět z uvedených skutečností, je nyní stlačeno do méně než deseti pracovních hodin. Je proto samozřejmé, že práce továrních dělníků za posledních deset let ohromně vzrostla.“ [175]

Ačkoli tedy tovární inspektoři neúnavně a plným právem velebí příznivé výsledky továrních zákonů z roku 1844 a 1850, přece jen přiznávají, že zkrácení pracovního dne již vyvolalo intensitu práce, která ohrožuje zdraví dělníků, a tedy působí zhoubně na pracovní sílu samu. „Ve většině bavlnářských, vlnařských a hedvábnických továren bylo vyčerpávající napětí, nutné při práci u strojů, jejichž pohyb se za poslední léta tak neobyčejně zrychlil, patrně jednou z příčin neobyčejně vysoké úmrtnosti na plicní choroby, kterou odhalil dr. Greenhow ve své poslední pozoruhodné zprávě.“ [176] Není nejmenší pochyby o tom, že když zákon jednou provždy znemožňuje kapitálu prodlužovat pracovní den — jeho tendence vynahrazovat si to soustavným zvyšováním stupně intensity práce a přeměňovat každé zdokonalení strojů v prostředek většího vyssávání pracovní síly musí brzy znovu vést k bodu zvratu, kdy se stává nevyhnutelným další zkrácení pracovní doby. [177] Na druhé straně bouřlivý rozvoj anglického průmyslu od roku 1848 až do přítomné doby, tj. v období desetihodinového pracovního dne, předstihuje dobu od roku 1833 do roku 1847, tj. období dvanáctihodinového pracovního dne, daleko více, než rozvoj průmyslu v tomto období předstihuje co do rychlosti jeho vývoj v první polovině století po zavedení továrního systému, tj. v období neomezeného pracovního dne. [178]

4. TOVÁRNA

Na začátku této kapitoly jsme zkoumali tělo továrny, rozčleněný systém strojů. Pak jsme viděli, jak stroje tím, že si přivlastňují práci žen a dětí, rozmnožují lidský materiál k vykořisťování kapitálem, jak se bezmezným prodlužováním pracovního dne zmocňují celého dělníkova života a jak konečně jejich rozvoj, který umožňuje vyrábět úžasně vzrůstající masy výrobku ve stále kratší době, je soustavným prostředkem k tomu, jak v daném časovém úseku uvést do pohybu více práce, čili jak stále intensivněji vykořisťovat pracovní sílu. Nyní se podíváme na továrnu jako celek, a to v její nejvyvinutější podobě.

Dr. Ure, Pindar automatické továrny, popisuje ji jednak jako „kooperaci různých kategorií dělníků, dospělých i nedospělých, kteří zručně a pilně dozírají na systém produktivních strojů, nepřetržitě poháněných ústřední silou (prvotním motorem)“, jednak jako „ohromný automat, složený z nesčetných mechanických orgánů a orgánů nadaných vědomím, které působí ve shodě a bez ustání, aby vyrobily týž předmět, takže všechny tyto orgány jsou podřízeny jedné hybné síle, která pohání samu sebe“. Tyto dvě definice naprosto nejsou totožné. V jedné definici se jeví kombinovaný souhrnný dělník čili společenský pracovní organismus jako aktivně působící subjekt a mechanický automat jako objekt; v druhé definici je automat sám subjektem a dělníci jsou jako vědomé orgány připojeni k jeho nevědomým orgánům a s nimi podřízeni ústřední hybné síle. První definice platí o každém použití strojů ve velkém, druhá charakterisuje jejich kapitalistické použití, tedy moderní tovární systém. Ure proto s oblibou líčí ústřední stroj, z něhož vychází pohyb, nejen jako automat, nýbrž jako autokrata. „V těchto obrovských dílnách shromažďuje blahodárná moc páry kolem sebe myriady svých poddaných. [179]

S pracovním nástrojem přechází s dělníka na stroj i virtuosita ve vedení nástroje. Výkonnost nástroje se osvobozuje od omezení, která jí klade spojitost lidské pracovní síly s osobou dělníka. Tím se ruší technická základna, na níž spočívá dělba práce v manufaktuře. Místo hierarchie specialisovaných dělníků, která je charakteristická pro dělbu práce v manufaktuře, nastupuje proto v automatické továrně tendence k vyrovnání neboli nivelisaci prací, které mají konat pomocníci strojů, [180] místo uměle vytvořených rozdílů mezi dílčími dělníky nabývají převahy přirozené rozdíly věku a pohlaví.

Pokud se dělba práce znovu objevuje v automatické továrně, je to především přidělení dělníků ke specialisovaným strojům a rozdělení mas dělníků, kteří však netvoří vnitřně organisované skupiny, do různých oddělení továrny, kde pracují u pracovních strojů stejného druhu seřazených vedle sebe, tj. kde jsou spojeni jen jednoduchou kooperací. Členěná skupina manufaktury je tu nahrazena spojením hlavního dělníka s několika pomocníky. Podstatný rozdíl lze pozorovat mezi dělníky, kteří jsou skutečně zaměstnáni u pracovních strojů (k nim patří někteří dělníci dozírající na hnací stroj, po případě přikládající do něho), a pouhými pomocníky (téměř výhradně děti) těchto strojových dělníků. K těmto pomocníkům patří více méně všichni „feeders“ [podavači] (kteří pouze přidávají do stroje pracovní materiál). Vedle těchto hlavních kategorií je tu početně bezvýznamný personál, který má na starosti dozor nad všemi stroji a jejich stálou údržbu, jako inženýři, mechanici, truhláři atd. Je to vyšší, zčásti vědecky vzdělaná, zčásti řemeslná vrstva dělníků, stojících mimo okruh továrních dělníků, a pouze k němu připojená. [181] Tato dělba práce má čistě technický charakter.

Každá práce u stroje vyžaduje zaučování dělníka od raného věku, aby se naučil přizpůsobovat své vlastní pohyby stále stejným nepřetržitým pohybům automatu. Pokud souhrn strojů sám tvoří systém rozmanitých, současně působících a kombinovaných strojů, vyžaduje i kooperace, založená na něm, rozdělení různorodých skupin dělníků mezi různorodé stroje. Ale strojová výroba odstraňuje nutnost manufakturně upevňovat tuto dělbu tím, že jsou tíž dělníci navždy připoutáni k týmž funkcím. [182] Protože celkový pohyb továrny nevychází od dělníka, nýbrž od stroje, může se tu neustále střídat personál, aniž se přerušuje pracovní proces. Nejpádnějším důkazem toho je relais-systém [přepřahací systém] používaný v době vzpoury továrníků v letech 1848—1850. Konečně rychlost, s níž se lze v mladistvém věku naučit práci u stroje, rovněž odstraňuje nutnost vychovávat zvláštní kategorii výhradně strojových dělníků. [183] Práce pouhého pomocníka v továrně se však jednak dá nahradit stroji, [184] jednak pro svoji naprostou jednoduchost dovoluje rychlé a ustavičné střídání osob, které ji konají.

Ačkoli tedy stroj technicky staví na hlavu starý systém dělby práce, vleče se tento systém v továrně dál, nejprve ze zvyku jako tradice manufaktury, a potom jej kapitál soustavně reprodukuje a upevňuje v ještě odpornější formě jako prostředek vykořisťování pracovní síly. Z doživotní speciality řídit dílčí nástroj se stává doživotní specialita sloužit dílčímu stroji. Strojů se zneužívá k tomu, aby byl dělník sám od útlého dětství přeměňován v část dílčího stroje. [185] Tak se nejen značně zmenšují náklady, nutné k jeho vlastní reprodukci, nýbrž zároveň se dovršuje i jeho bezmocná závislost na továrně jako celku, tedy na kapitalistovi. Zde, jako všude jinde, musíme rozlišovat mezi zvýšením produktivity, které vyplývá z rozvoje společenského výrobního procesu, a zvýšením produktivity, které vyplývá z kapitalistického vykořisťování tohoto rozvoje.

V manufaktuře a řemesle nutí dělník nástroj, aby mu sloužil, v továrně slouží dělník stroji. Tam vychází pohyb pracovního nástroje od něho, zde musí jeho pohyb sledovat. V manufaktuře tvoří dělníci články jednoho živého mechanismu. V továrně existuje mrtvý mechanismus nezávisle na nich a dělníci jsou k němu připojeni jako živé přívěsky. „Ubíjející jednotvárnost nekonečné dřiny, při níž se stále znovu opakuje týž mechanický proces, se podobá Sisyfovým mukám; břemeno práce padá stále znovu jako balvan na utrmáceného dělníka.“ [186] Strojová práce tím, že krajně zatěžuje nervový systém, potlačuje mnohostrannou hru svalů a znemožňuje jakoukoli svobodnou fysickou a duševní činnost. [187] Dokonce i ulehčení práce se stává zdrojem muk, neboť stroj neosvobozuje dělníka od práce, nýbrž zbavuje jeho práci jakéhokoli obsahu. Veškeré kapitalistické výrobě, pokud je nejen pracovním procesem, nýbrž zároveň i zhodnocovacím procesem kapitálu, je společné to, že dělník nepoužívá pracovní podmínky, nýbrž naopak, pracovní podmínka používá dělníka, ale teprve s vývojem stroje nabývá tento převrácený vztah technicky hmatatelné reálnosti. Pracovní prostředek, tím, že se přeměnil v automat, vystupuje za pracovního procesu samého vůči dělníkovi jako kapitál, jako mrtvá práce, která si podřizuje živou pracovní sílu a vyssává ji. Odloučení intelektuálních sil výrobního procesu od ruční práce a jejich přeměna v moc kapitálu nad prací vrcholí, jak jsme ukazovali už dříve, ve velkém průmyslu, vybudovaném na základě strojů. Dílčí dovednost vyždímaného strojového dělníka mizí jako nicotná a bezvýznamná věc před vědou, před obrovskými přírodními silami a společenskou masovou prací, jež jsou ztělesněny v strojovém systému a spolu s nim tvoří moc „pána“ (master). Tento pán, v jehož mozku stroje nerozlučně srostly s jeho monopolem na ně, volá, dojde-li ke konfliktu s „rukama“, pohrdavě: „Tovární dělníci by neměli zapomínat, že jejich práce je ve skutečnosti velmi nízký druh vyučené práce; že žádná jiná práce se nedá snáze osvojit a žádná není vzhledem ke kvalitě lépe placena, že žádnou jinou práci nelze dostat po tak krátkém vyučení v tak krátké době a v takovém nadbytku. Pánovy stroje hrají fakticky mnohem důležitější úlohu ve výrobě než práce a dovednost dělníka, jíž se lze naučit za šest měsíců a jíž se může naučit každý čeledín.“ [188]

Technické podřízení dělníka jednotvárnému chodu pracovního prostředku a svérázné složení pracovního organismu z individuí obojího pohlaví a nejrůznějšího věku vytváří kasárenskou disciplinu, která se vyvíjí v dokonalý tovární režim a plně rozvíjí již zmíněnou práci vrchního dozoru a s ní i rozdělení dělníků na ruční dělníky a dozorce nad prací, na průmyslové řadové vojáky a průmyslové poddůstojníky. „Hlavní obtíž v automatické továrně záležela v disciplině nutné k tomu, aby se lidé vzdali své navyklé nepravidelnosti při práci a přizpůsobili se neměnné pravidelnosti velkého automatu. Avšak vynalézt a úspěšně zavést disciplinární řád, odpovídající potřebám a rychlosti automatického systému, to bylo dílo hodné Herkula, to bylo šlechetné dílo Arkwrightovo! I dnes, kdy je tento systém dokonale zorganisován, je téměř nemožné nalézt mezi dělníky, kteří dosáhli mužného věku, užitečné pomocníky pro automatický systém.“ [189] Tovární řád, v němž kapitál soukromoprávně a svémocně, bez dělby mocí, vůbec tak oblíbené u buržoasie, a bez ještě oblíbenějšího zastupitelského systému, formuluje svou samovládu nad dělníky, tento řád je jen kapitalistická karikatura společenského řízení pracovního procesu, které se stává nezbytným při kooperaci ve velkém měřítku a při společném používání pracovních prostředků, zejména strojů. Místo biče v rukou poháněče otroků nastupuje kniha trestů v rukou dozorce. Všechny tresty jsou ovšem peněžité pokuty a srážky ze mzdy a díky zákonodárnému důvtipu továrnických Lykurgů je přestupování jejich zákonů pokud možná ještě výnosnější než jejich zachovávání. [190]

Zmiňujeme se tu jen o materiálních podmínkách, za nichž se provádí tovární práce. Všechny smyslové orgány trpí stejně uměle zvýšenou teplotou, atmosférou přesycenou odpady surovin, ohlušujícím lomozem atd., nehledě na nebezpečí života mezi hustě nastavenými stroji, které s pravidelností ročních období podávají průmyslová hlášení o mrtvých a raněných. [190a] Zhospodárnění společenských výrobních prostředků, které teprve v továrním systému jako ve skleníku rychle dozrává, stává se zároveň v rukou kapitálu soustavnou loupeží všech podmínek nezbytných pro život dělníka při práci — prostoru, vzduchu, světla a všech prostředků chránících dělníka před životu nebezpečnými a nezdravými podmínkami výrobního procesu — o zařízeních pro pohodlí dělníka ani nemluvě. [191] Nemá pravdu Fourier, když nazývá továrny „zmírněnými galejemi‘‘? [192]

5. BOJ MEZI DĚLNÍKEM A STROJEM

Boj mezi kapitalistou a námezdním dělníkem začíná hned se vznikem kapitalistického vztahu. Zuří po celé manufakturní období. [193] Avšak teprve po zavedení strojů začíná dělník bojovat proti pracovnímu prostředku samému, této materiální formě existence kapitálu. Bouří se proti této určité formě výrobních prostředků jako materiálnímu základu kapitalistického výrobního způsobu.

Téměř celá Evropa zažila v XVII. století dělnické bouře proti tzv. Bandmühle ([stavu na stuhy], zvanému také Schnurmühle nebo Mühlenstuhl), stroji na tkaní stuh a prýmků. [194] Koncem první třetiny XVII. století zničila vzbouřená luza větrnou pilu, kterou postavil jakýsi Holanďan nedaleko Londýna. Ještě začátkem XVIII. století překonávaly v Anglii strojní pily na vodní pohon jen těžce odpor lidu, podporovaný parlamentem. Když Everet roku 1758 sestavil první stroj na stříhání vlny poháněný vodou, podpálilo jej sto tisíc lidí, kteří ztratili práci. Proti Arkwrightovým scribbling mills [čechracím strojům] a mykacím strojům zaslalo parlamentu petice 50.000 dělníků, kteří se do té doby živili mykáním vlny. Hromadné rozbíjení strojů v anglických manufakturních obvodech v prvních patnácti letech XIX. století, namířené zejména proti parnímu tkalcovskému stavu a známé pod jménem hnutí ludditů, poskytlo protijakobínské vládě takových lidí, jako Sidmouth, Castlereagh atd., záminku k nejreakčnějším násilným zákrokům. Je zapotřebí času a zkušeností, než se dělník naučí rozlišovat mezi strojem a jeho kapitalistickým užíváním a přenášet proto svoje útoky s materiálních výrobních prostředků na společenskou formu jejich exploatace. [195]

Mzdové boje v manufaktuře předpokládají manufakturu jako fakt a nejsou nikterak namířeny proti její existenci. Pokud se vede boj proti zřizování manufaktur, vedou jej cechovní mistři a privilegovaná města, a ne námezdní dělníci. Spisovatelé manufakturního období chápou proto dělbu práce převážně jako prostředek k nahrazení potencionálních dělníků, a ne k vytlačení skutečných. Tento rozdíl je zřejmý. Řekne-li se na příklad, že by bylo v Anglii zapotřebí 100 milionů lidí, aby starým kolovratem zpracovali bavlnu, kterou nyní na strojích zpracuje 500.000 lidí, neznamená to ovšem, že stroj zabral místo těchto milionů, které fakticky nikdy neexistovaly. Znamená to jen, že k nahrazení spřádacích strojů by bylo zapotřebí mnoha milionů dělníků. Řekne-li se naproti tomu, že parní tkalcovský stav vyhodil v Anglii 800.000 tkalců na dlažbu, nemluví se o nahrazení existujících strojů určitým počtem dělníků, nýbrž o existenci určitého počtu dělníků, kteří byli fakticky nahrazeni nebo vytlačeni stroji. V manufakturním období zůstal základem řemeslný způsob výroby, i když rozložený na jednotlivé operace. Při poměrně malém počtu městských dělníků, odkázaných středověkem, nemohly být potřeby nových koloniálních trhů uspokojeny a manufaktury ve vlastním smyslu slova otevřely tehdy nové výrobní oblasti venkovskému obyvatelstvu, vyháněnému z půdy s postupujícím rozkladem feudalismu. Proto tehdy vynikala na dělbě práce a kooperaci v dílnách spíše positivní stránka — zvýšení produktivity zaměstnaných dělníků. [196] Kooperace a kombinace pracovních prostředků v rukou několika lidí, použité v zemědělství, vyvolaly sice — v mnoha zemích dávno před obdobím velkého průmyslu — velké, náhlé a násilné revoluce ve výrobním způsobu, a proto i v životních podmínkách a v prostředcích výdělku venkovského obyvatelstva. Ale tento boj se původně odehrává spíše mezi velkými a malými pozemkovými vlastníky než mezi kapitálem a námezdní prací; na druhé straně pokud jsou dělníci vytlačováni pracovními prostředky — ovcemi, koni atd. — tvoří tu bezprostřední násilné akty první předpoklad průmyslové revoluce. Napřed jsou z půdy vyhnáni dělníci, a pak přijdou ovce. Teprve loupež půdy ve velkém měřítku, tak jako v Anglii, připravuje půdu pro velkozemědělství. [196a] Ve svých začátcích byl proto tento převrat v zemědělství zdánlivě spíše revolucí politického charakteru.

Jako stroj se pracovní prostředek stává ihned konkurentem dělníka samého. [197] Sebezhodnocení kapitálu stroji je přímo úměrné počtu dělníků, jejichž existenční podmínky ničí. Celý systém kapitalistické výroby spočívá na tom, že dělník prodává svou pracovní sílu jako zboží. Dělba práce činí tuto pracovní sílu jednostrannou, dělá z ní naprosto dílčí dovednost zacházet s jednotlivým dílčím nástrojem. Jakmile zacházení s nástrojem přechází na stroj, mizí s užitnou hodnotou pracovní síly i její směnná hodnota. Dělník se stává neprodejným, jako papírové peníze stažené z oběhu. Ta část dělnické třídy, kterou stroje takto přeměňují v nadbytečné obyvatelstvo, tj. v obyvatelstvo, kterého už není bezprostředně zapotřebí k sebezhodnocování kapitálu, hyne jednak v nerovném boji staré řemeslné a manufakturní výroby proti strojové výrobě, jednak stále více zaplavuje dostupná průmyslová odvětví, přeplňuje trh práce a snižuje tudíž cenu pracovní síly pod její hodnotu. Velkou útěchou pro pauperisované dělníky má prý být jednak to, že jejich utrpení je jen „dočasné“ („a temporary inconvenience“), jednak že prý se stroj jen pozvolna zmocňuje celé výrobní oblasti, čímž prý se zmenšuje rozsah i intensita jeho ničivého účinku. Jedna útěcha poráží druhou. Kde se stroj pozvolna zmocňuje nějaké oblasti výroby, produkuje chronickou bídu v dělnických vrstvách, které s ním konkurují. Kde je přechod rychlý, má jeho účinek hromadný a akutní ráz. Světové dějiny neposkytují hroznější divadlo, než je onen pozvolný, po celá desítiletí se vlekoucí a konečně roku 1838 zpečetěný zánik anglických ručních tkalců bavlny. Mnoho jich zemřelo hladem, mnoho jich dlouho živořilo s rodinami za 2½ pence denně. [198] Akutně naproti tomu působily anglické bavlnářské stroje na Východní Indii, jejíž generální guvernér v letech 1834—1835 konstatoval: „Je to bída, jež nemá obdobu v dějinách obchodu. Roviny Indie se bělají kostmi bavlnářských tkalců.“ Ovšem, pokud se tito tkalci odebrali na věčnost, způsobil jim stroj jen „dočasné utrpení“. Ostatně „dočasný“ účinek strojů je stálý, protože zachvacují stále nové výrobní oblasti. Tento ráz samostatnosti a odcizenosti, který kapitalistický výrobní způsob vůbec vtiskuje pracovním podmínkám a výrobku práce vůči dělníkovi, vyvíjí se tedy se vznikem strojů v úplný protiklad mezi dělníky na jedné straně a pracovními podmínkami a výrobky práce na druhé straně. [199] Proto se stroji po prvé propuká živelná vzpoura dělníka proti pracovnímu prostředku.

Pracovní prostředek ubíjí dělníka. Tento přímý protiklad se ovšem nejhmatatelněji projevuje tam, kde nově zaváděný stroj konkuruje s tradiční řemeslnou nebo manufakturní výrobou. Ale i uvnitř velkého průmyslu samého působí ustavičné zdokonalování strojů a vývoj automatického systému obdobně. „Stálým účelem zdokonalování strojů je omezení ruční práce nebo zdokonalení výrobního procesu v továrně tím, že se v tom či onom článku výrobního řetězu lidský přístroj nahradí železným.[200] „Každého dne dochází k novému použití parní nebo vodní síly u strojů, které byly dosud poháněny rukou... Stále se provádějí nová drobnější zdokonalení strojů, jejichž účelem je úspora hnací síly, zlepšení výrobku, zvětšení výroby za tutéž dobu nebo vytlačení dítěte, ženy nebo muže, a třebaže zdánlivě nemají velký význam, přece jen mají závažné výsledky.“ [201] „Všude, kde nějaká operace vyžaduje velkou zručnost a jistou ruku, odnímá se co nejrychleji z rukou příliš dovedného dělníka, často náchylného k všelijakým nepravidelnostem, a svěřuje se zvláštnímu mechanismu, který je tak dobře seřízen, že na něj může dohlížet dítě.“ [202] „V automatickém systému je stále více vytlačován dělníkův talent.“ [203] „Zdokonalení strojů umožňuje nejen zmenšit počet zaměstnaných dospělých dělníků, nutný k dosažení určitého výsledku, nýbrž i nahrazovat jednu kategorii lidské práce druhou kategorií: dovednější méně dovednými, dospělé dětmi, muže ženami. Všechny tyto změny působí ustavičné kolísání ve mzdové hladině.“ [204] „Stroj neustále vyhazuje dospělé dělníky z továrny.“ [205] Vítězný nástup strojového systému vyvolaný zkrácením pracovního dne nám ukázal jeho neobyčejnou pružnost, která je výsledkem nahromadění praktických zkušeností, již existujícího množství mechanických prostředků a ustavičného pokroku techniky. Ale kdo by byl tušil roku 1860, kdy anglický bavlnářský průmysl dosáhl zenitu, závratně rychlé zdokonalování strojů a s tím spojené vytlačování ruční práce, jež vyvolal ve třech následujících letech takový podnět, jakým byla americká občanská válka? Postačí tu několik příkladů z oficiálních údajů anglických továrních inspektorů o tomto bodu. Jeden manchesterský továrník prohlašuje: „Místo 75 mykacích strojů potřebujeme jich nyní jen 12, které dodávají totéž množství stejně dobré, ne-li lepší jakosti... Úspora na mzdách činí 10 liber št. týdně, na odpadech bavlny 10%.“ V jedné manchesterské dopřádací přádelně byla „zrychlením pohybu a zavedením různých automatických procesů v jednom oddělení odstraněna čtvrtina, v jiném více než polovina dělnického personálu, zatím co česací stroj na místě druhého mykacího stroje velice zmenšil počet rukou, zaměstnaných dříve v mykárně“. Jiná přádelna odhaduje svou celkovou úsporu „rukou“ na 10%. Páni Gilmorové, přádelníci v Manchesteru, prohlašují: „V našem blowing departement [potěracím oddělení] odhadujeme úsporu, získanou novými stroji na rukou a mzdách na plnou třetinu... v jack frame room [v předpřádacím oddělení] a v drawing frame room [oddělení posukovacích strojů] asi o třetinu méně výdajů a rukou; v přádelně asi, o třetinu méně výdajů. Ale to není všechno; jde-li nyní naše příze k tkalci, je použitím nových strojů natolik zlepšena, že tkalci vyrábějí více tkaniny a lepší, než vyráběli se starou strojovou přízí.“ [206] Tovární inspektor A. Redgrave k tomu poznamenává: „Zmenšování počtu dělníků při zvyšování výroby rychle postupuje; ve vlnařských továrnách začalo nedávno nové omezování počtu rukou a stále ještě trvá; před několika dny mi řekl jeden učitel, který bydlí u Rochdale, že veliký úbytek v dívčích školách nebyl vyvolán jen tlakem krise, nýbrž i změnami ve strojích vlnařské továrny, které vedly k propuštění asi 70 halftimes [dětí, pracujících polovinu doby].“ [207]

Celkový výsledek mechanických zdokonalení v anglickém bavlnářském průmyslu, způsobených americkou občanskou válkou, ukazuje tato tabulka:

Počet továren
  roku 1858 1861 1868
Anglie a Wales 2 046 2 715 2 405
Skotsko 152 163 131
Irsko 12 9 13
————————————————————————————————————————————
Spojené království 2 210 2 887 2 549
 
Počet parních tkalcovských stavů
Anglie a Wales 275 590 368 125 344 719
Skotsko 21 624 30 110 31 864
Irsko 1 633 1 757 2 746
————————————————————————————————————————————
Spojené království 298 847 399 992 379 329
 
Počet vřeten
Anglie a Wales 25 818 576 28 352 125 30,478,228
Skotsko 2 041 129 1 915 398 1 397 546
Irsko 150 512 119 944 124 240
————————————————————————————————————————————
Spojené království 28 010 217 30 387 467 32 000 014
 
Počet zaměstnaných dělníků
Anglie a Wales 341 170 407 598 357 052
Skotsko 34 698 41 237 39 809
Irsko 3 345 2 734 4 203
————————————————————————————————————————————
Spojené království 379 213 451 569 401 064

V letech 1861—1868 zmizelo tedy 338 bavlnářských továren, tj. produktivnější a rozměrnější stroje se soustředily v rukou menšího počtu kapitalistů. Počet parních tkalcovských stavů se zmenšil o 20.663; ale jejich výrobek se současně zvětšil, takže zdokonalený tkalcovský stav dává nyní více než starý. Konečně počet vřeten vzrostl o 1,612.547, zatím co počet zaměstnaných dělníků klesl o 50.505. „Dočasná“ bída, kterou bavlnářská krise tísnila dělníky, byla tedy stupňována a upevněna rychlým a nezadržitelným zdokonalováním strojů.

Avšak stroj působí nejen jako nepřemožitelný konkurent, stále připravený učinit námezdního dělníka „zbytečným“. Kapitál jej halasně a záměrně prohlašuje za sílu nepřátelskou dělníkovi a používá ho jako takovéto síly. Stroj se stává nejmocnějším bojovým prostředkem k potlačení periodických dělnických bouří, stávek atd. proti samovládě kapitálu. [208] Podle Gaskella byl parní stroj od počátku antagonistou „lidské síly“ a umožnil kapitalistovi rozbíjet rostoucí nároky dělníků, jež hrozily vehnat rodící se tovární systém do krise. [209] Daly by se napsat celé dějiny vynálezů od roku 1830, které se zrodily jen jako bojové prostředky kapitálu proti dělnickým bouřím. Především připomínáme selfacting mule [selfaktor, samopřed], protože zahajuje novou epochu automatického systému. [210]

Ve své výpovědi před Trades' Unions Commission [komisí pro trade-uniony] podává Nasmyth, vynálezce bucharu, tuto zprávu o zdokonalení strojů, která zavedl v důsledku velké a dlouhé stávky strojírenských dělníků roku 1851: „Příznačným rysem našich moderních mechanických zdokonalení je zavádění automatických obráběcích strojů. Nyní nemusí mechanický dělník pracovat sám, může jen dohlížet na krásnou práci stroje, což dokáže každý chlapec. Celá třída dělníků, odkázaná výhradně na svou dovednost, je nyní odstraněna. Dříve jsem zaměstnával čtyři hochy na jednoho mechanika. Díky těmto novým mechanickým zdokonalením jsem omezil počet dospělých mužů s 1500 na 750. Výsledkem toho bylo značné zvýšení mého zisku.“

Ure praví o jednom stroji na barvotisk v tiskárnách kartounu: „Konečně se kapitalisté snažili zbavit se tohoto nesnesitelného otroctví (tj. podmínek smluv s dělníky, které jim byly nepohodlné) tím, že povolali na pomoc zdroje vědy, a brzy byli znovu dosazeni do svých zákonných práv, práv hlavy nad ostatními částmi těla.“ O jednom vynálezu stroje na šlichtování osnovy, k němuž dala bezprostřední podnět stávka, praví: „Smečka nespokojenců, která si myslela, že je nedobytně opevněna za starými valy dělby práce, viděla, že je zaskočena a že její obranné prostředky jsou zničeny moderní mechanickou taktikou. Musela se vzdát vítězům na milost a nemilost.“ O vynálezu selfacting mule [selfaktoru, samopředu] praví: „Byl povolán k tomu, aby obnovil pořádek mezi průmyslovými třídami... Tento vynález potvrzuje námi již rozvedenou doktrinu, že kapitál, tím že donutil vědu, aby mu sloužila, stále donucuje vzpurné ruce práce k poddajnosti.“ [211] Ačkoliv Urův spis vyšel roku 1835, tedy v době poměrně ještě slabě vyvinutého továrního systému, zůstává dosud klasickým výrazem továrního ducha, nejen pro svůj otevřený cynismus, nýbrž i pro naivnost, s níž vyžvatlává nejapné rozpory kapitalistického mozku. Když na př. rozvedl „doktrinu“, že kapitál s pomocí vědy, kterou si najal do svého žoldu, „stále donucuje vzpurné ruce práce k poddajnosti“, rozhořčuje se nad tím, že „s jisté strany je mechanicko-fysická věda obviňována, že se dává do služeb despotismu bohatých kapitalistů a snižuje se na úlohu nástroje utlačování chudých tříd“. Napřed rozvláčně káže, jak výhodný je pro dělníky rychlý vývoj strojů, a pak je varuje, aby svou odbojností, stávkami atd. neurychlovali vývoj strojů. „Taková násilí a bouře,“ praví, „ukazují nejodpornější lidskou krátkozrakost, krátkozrakost, která dělá člověka svým vlastním katem.“ Několik stránek předtím se praví naopak: „Bez těchto prudkých srážek a poruch, zaviněných bludnými názory dělníků, byl by se tovární systém vyvíjel daleko rychleji a daleko užitečněji pro všechny zúčastněné strany.“ Pak zase volá: „Na štěstí pro obyvatelstvo továrních obvodů Velké Britannie se děje zdokonalování v mechanice jen pozvolna.“ „Neprávem,“ prohlašuje, „jsou stroje obviňovány, že stlačují mzdu dospělých tím, že část jich vytlačují, takže jejich počet začíná převyšovat potřebu práce. Ale stroje zvyšují poptávku po práci dětí a tak zvyšují jejich výdělek.“ Týž utěšitel hájí na druhé straně nízkou mzdu dětí tím, že „odrazuje rodiče od toho, aby posílali děti do továren v příliš útlém věku“. Jeho celá kniha je oslavou neomezeného pracovního dne, a zakazuje-li zákonodárství dřít třináctileté děti více než 12 hodin denně, připomíná to jeho liberální duši nejtemnější doby středověku. To mu nevadí, aby nevyzýval tovární dělníky k vděčným modlitbám k prozřetelnosti za to, že jim pomocí strojů „opatřila volný čas k tomu, aby přemýšleli o svých nesmrtelných zájmech“. [212]

6. KOMPENSAČNÍ THEORIE O DĚLNÍCÍCH VYTLAČOVANÝCH STROJI

Celá řada buržoasních ekonomů, jako James Mill, MacCulloch, Torrens, Senior, J. St. Mill atd. tvrdí, že všechny stroje, které vytlačují dělníky, vždy zároveň a nezbytně uvolňují příslušný kapitál, který zaměstná právě tyto vytlačené dělníky. [213]

Dejme tornu, že kapitalista používá 100 dělníků, na př. v čalounové manufaktuře, při čemž každý dostává 30 liber št. ročně. Variabilní kapitál, který kapitalista ročně vynakládá, Činí tedy 3000 liber št. Dejme tomu, že propustí 50 dělníků a zaměstnává zbývajících 50 u strojů, které ho stojí 1500 liber št. Pro zjednodušení tu nepřihlížíme k budovám, uhlí atd. Dejme tomu dále, že ročně spotřebované suroviny stojí i nadále 3000 liber št. [214] Byl touto proměnou „uvolněn“ nějaký kapitál? Při starém způsobu podnikání se celá vynaložená suma 6000 liber št. skládala z poloviny z konstantního a z poloviny z variabilního kapitálu. Nyní se skládá ze 4500 liber št. (3000 liber št. v surovinách a 1500 liber št. ve strojích) konstantního kapitálu a z 1500 liber št. variabilního kapitálu. Variabilní část kapitálu čili část přeměněná v živou pracovní sílu netvoří již polovinu, nýbrž jen ¼ celého kapitálu. Místo uvolnění dochází tu k vázání kapitálu ve formě, v níž se kapitál přestává směňovat za pracovní sílu, tj. dochází k přeměně variabilního kapitálu v konstantní. Kapitál 6000 liber št. nemůže nyní již — za jinak stejných podmínek — zaměstnávat více než 50 dělníků. S každým zdokonalením stroje zaměstnává stále méně a méně dělníků. Kdyby nově zaváděné stroje stály méně než úhrn hodnoty vytlačené pracovní síly a vytlačených pracovních nástrojů, tedy na př. místo 1500 liber št. jen 1000 liber št., přeměnil by se variabilní kapitál 1000 liber št. v konstantní kapitál, tj. byl by vázán, zatím co kapitál 500 liber št. by se uvolnil. Při stejné roční mzdě by tento uvolněný kapitál tvořil fond pro zaměstnání asi 16 dělníků, zatím co propuštěno jich je 50 — a dokonce pro mnohem méně než 16 dělníků — protože má-li se oněch 500 liber št. přeměnit v kapitál, musí se opět zčásti přeměnit v konstantní kapitál, tedy může se zase jen zčásti přeměnit v pracovní sílu.

Avšak předpokládejme i to, že zhotovení nových strojů zaměstnávětší počet mechaniků; může to být kompensace za čalouníky vyhozené na dlažbu? V nejlepším případě zaměstná zhotovení strojů méně dělníků, než kolik jich užívání strojů vytlačí. Suma 1500 liber št., která představovala pouze mzdu propuštěných čalouníků, představuje nyní ve formě strojů: 1) hodnotu výrobních prostředků nutných k zhotovení strojů; 2) mzdu mechaniků, kteří je zhotovují; 3) nadhodnotu, která připadá jejich „pánovi“. Dále: jakmile je stroj hotov, není třeba jej obnovovat až do jeho smrti. Aby tedy mohl být trvale zaměstnán další počet mechaniků, je třeba předpokládat, že jeden továrník po druhém stále znovu vytlačuje dělníky stroji.

Zmínění apologetové nemají ostatně na mysli ani tento druh uvolnění kapitálu. Mají na mysli životní prostředky uvolněných dělníků. Nelze popřít, že na př. v uvedeném případě stroje nejen uvolňují 50 dělníků a dávají je tak „k volnému užívání“, nýbrž zároveň ruší jejich souvislost s životními prostředky v hodnotě 1500 liber št., a tak „uvolňují“ tyto prostředky. Prostá a nikterak nová skutečnost, že stroje uvolňují dělníka od životních prostředků, znamená tedy v řeči ekonomů, že stroje uvolňují životní prostředky pro dělníka neboli přeměňují je v kapitál, který dělníka zaměstnává. Vidíme, že všechno záleží na tom, jak se to vyjádří. Nominibus mollire licet mala. [Zlo je nutno zmírnit slovy.]

Podle této theorie byly životní prostředky v hodnotě 1500 liber št. kapitálem zhodnoceným prací padesáti propuštěných čalouníků. Tento kapitál ztrácí tudíž své zaměstnání, jakmile je oněch padesát dělníků propuštěno, a nemá pokoj, dokud nenajde nové „umístění“, kde jej může oněch padesát dělníků znovu produktivně spotřebovat. Dříve či později musí se tedy kapitál a dělníci znovu spojit, a pak nastane kompensace. Utrpení dělníků vytlačovaných stroji je tedy právě tak pomíjivé jako bohatství tohoto světa.

Životní prostředky v částce 1500 liber št. nevystupovaly nikdy vůči propuštěným dělníkům jako kapitál. Jako kapitál vystupovalo vůči nim oněch 1500 liber št., jež byly nyní přeměněny ve stroje. Při bližším prozkoumání se ukazuje, že těchto 1500 liber št. představuje jen tu část čalounů, ročně vyrobených propuštěnými 50 dělníky, kterou dostávali od svého zaměstnavatele jako mzdu v peněžní formě místo in natura [v naturaliích]. Za tyto čalouny, přeměněné v 1500 liber št., si kupovali životní prostředky za tutéž částku. Tyto životní prostředky neexistovaly tudíž pro ně jako kapitál, nýbrž jako zboží, a oni sami nebyli vzhledem k tomuto zboží námezdními dělníky, nýbrž kupci. Okolnost, že je stroje „uvolnily“ od kupních prostředků, přeměňuje je z kupců v nekupce. Odtud zmenšená poptávka po onom zboží. Voilà tout. [Toť vše.] Není-li toto zmenšení poptávky vyrovnáno zvýšením poptávky s jiné strany, klesá tržní cena zboží, po němž klesla poptávka. Trvá-li to déle a ve větším rozsahu, dochází k uvolnění dělníků zaměstnaných při výrobě těchto zboží. Část kapitálu, který dříve vyráběl nutné životní prostředky, se nyní reprodukuje v jiné formě. V době poklesu tržních cen a přesunu kapitálu jsou také dělníci, zaměstnaní při výrobě nutných životních prostředků, „uvolňováni“ od jisté části své mzdy. Takže místo aby pan apologet dokázal, že stroj uvolňováním dělníků od životních prostředků zároveň přeměňuje životní prostředky v kapitál, který tyto dělníky zaměstnává, dokazuje s pomocí svého osvědčeného zákona poptávky a nabídky naopak, že stroj vyhazuje dělníky na dlažbu nejen v tom výrobním odvětví, kde je zaveden, nýbrž i v těch výrobních odvětvích, kde není zaveden.

Skutečná, ekonomickým optimismem na hlavu postavená fakta jsou: dělníci vytlačovaní stroji jsou vyhazováni z dílny na trh práce a rozmnožují tam počet pracovních sil, které jsou již k disposici pro kapitalistické vykořisťování. V sedmém oddílu uvidíme, že tento účinek strojů, který se nám zde líčí jako kompensace pro dělnickou třídu, je pro ni ve skutečnosti nejhroznější metlou. Zde poznamenáme jen toto: dělníci, vyhození z jednoho průmyslového odvětví, mohou ovšem hledat zaměstnání v některém jiném odvětví. Najdou-li je a obnoví-li se tak spojení mezi nimi a životními prostředky, které byly spolu s nimi uvolněny, děje se tak s pomocí nového, dodatečného kapitálu, který hledá použití, ale naprosto ne s pomocí kapitálu, který již dříve fungoval a nyní je přeměněn ve stroje. A i kdyby se tak stalo — jak nepatrné mají vyhlídky, že najdou nové zaměstnání! Zmrzačeni dělbou práce, mají tito ubožáci mimo svou starou sféru činnosti tak malou hodnotu, že se mohou dostat jen do několika nízkých, a proto ustavičně přeplněných a špatně placených pracovních odvětví. [215] Dále, každé průmyslové odvětví přitahuje každoročně nový proud lidí, který mu dodává nezbytný kontingent pro pravidelné nahrazování a růst. Jakmile stroje uvolní část dělníků, zaměstnaných dosud v určitém průmyslovém odvětví, i kontingent náhradníků se znovu rozděluje a je pohlcován jinými pracovními odvětvími, zatím co původní oběti v přechodné době většinou chátrají a hynou.

Je nesporné, že stroje samy o sobě nejsou odpovědné za to, že „uvolňují“ dělníka od životních prostředků. Stroje zlevňují a zvětšují výrobek v odvětví, kterého se zmocňují, a z počátku se nedotýkají masy životních prostředků, vyráběných v jiných průmyslových odvětvích. Po zavedení strojů, stejně jako před ním, má tedy společnost k disposici stejné nebo větší množství životních prostředků pro uvolněné dělníky, nehledě vůbec na obrovskou část ročního produktu, kterou vyplýtvají nepracující. A v tom je pointa [hlavní bod] ekonomické apologetiky! Rozpory a antagonismy, neodlučitelné od kapitalistického užívání strojů, neexistují, protože nepocházejí ze strojů samých, nýbrž z jejich kapitalistického užívání! Protože tedy stroj sám o sobě zkracuje pracovní dobu, kdežto jeho kapitalistické užívání prodlužuje pracovní den; protože sám o sobě ulehčuje práci, ale jeho kapitalistické užívání zvyšuje její intensitu; protože sám o sobě znamená vítězství člověka nad přírodními silami, ale jeho kapitalistické užívání podrobuje člověka přírodním silám; protože sám o sobě rozmnožuje bohatství výrobce, ale při kapitalistickém užívání jej zbídačuje atd. — prohlašuje buržoasní ekonom prostě, že zkoumání stroje samého o sobě dokazuje naprosto přesvědčivě, že všechny tyto zřejmé rozpory jsou pouhým vnějším zdáním hrubé skutečnosti, avšak samy o sobě, tedy i v theorii vůbec neexistují. Tak si nemusí dále lámat hlavu a nadto udělá ze svého odpůrce hlupáka, který nebojuje proti kapitalistickému užívání strojů, nýbrž proti stroji samému.

Měšťácký ekonom ovšem vůbec nepopírá, že se při tom občas vyskytnou i nepříjemnosti; ale která věc by neměla svůj rub! Pro něho je nemyslitelné jiné využití stroje než kapitalistické. Vykořisťování dělníka strojem je pro něj tedy totožné s vykořisťováním stroje dělníkem. Proto ten, kdo odhaluje, jak tomu ve skutečnosti je s kapitalistickým užíváním strojů, ten vůbec nechce jejich užívání, ten je odpůrcem sociálního pokroku![216] Zcela ve stylu uvažování pověstného hrdlořeza Billa Sikese: „Vážení páni porotci, těmto obchodním cestujícím bylo ovšem podřezáno hrdlo. Ale to není moje vina, to je vina nože. Máme pro takové občasné nepříjemnosti odstranit užívání nože? Uvažte přece! Kde by bylo zemědělství a řemeslo bez nože? Nepřináší snad záchranu v chirurgii, stejně jako poučení v anatomii? A pak — není to vítaný pomocník při veselém hodokvasu? Odstraňte nůž — a uvrhnete nás zpět do nejhlubšího barbarství.“ [216a]

Ačkoli stroje nevyhnutelně vytlačují dělníky v těch pracovních odvětvích, kde jsou zavedeny, mohou přesto způsobit vzrůst zaměstnanosti v jiných pracovních odvětvích. Tento účinek nemá však nic společného s tak zvanou kompensační theorií. Z toho, že každý strojový výrobek, na př. jeden loket strojové tkaniny, je levnější než ruční výrobek stejného druhu, který vytlačil, vyplývá tento absolutní zákon: zůstane-li celkové množství strojově vyráběného zboží rovné celkovému množství zboží vyráběného řemeslným nebo manufakturním způsobem, které strojové zboží nahrazuje, souhrn použité práce se zmenšuje. Přírůstek práce, způsobený výrobou pracovních prostředků samých — strojů, uhlí atd. — musí být menší než práce, která se ušetří použitím strojů. Jinak by strojový výrobek nebyl levnější nebo by byl dražší než ruční výrobek. Avšak celková masa zboží vyráběného s pomocí strojů zmenšeným počtem dělníků nezůstává stejná, nýbrž ve skutečnosti vzrůstá daleko nad celkovou masu vytlačeného řemeslného zboží. Dejme tomu, že by 400.000 loktů strojové tkaniny bylo vyrobeno menším počtem dělníků než 100.000 loktů ruční tkaniny. V čtyřnásobném výrobku vězí čtyřikrát více suroviny. Výroba suroviny musí tedy být zčtyřnásobena. Pokud se týče spotřebovaných pracovních prostředků, jako budov, uhlí, strojů atd., hranice, až kam může vzrůstat další práce, nutná k jejich výrobě, se mění s rozdílem mezi masou strojového výrobku a masou ručního výrobku, kterou lze vyrobit týmž počtem dělníků.

Proto s rozšířením strojové výroby v jednom průmyslovém odvětví stoupá výroba především v těch druhých odvětvích, která mu dodávají výrobní prostředky. Jak dalece tím vzrůstá masa zaměstnaných dělníků, to závisí při dané délce pracovního dne a intensitě práce na složení používaných kapitálů, tj. na poměru mezi jejich konstantními a variabilními součástmi. Tento poměr se zase velmi mění podle toho, do jaké míry stroje už zachvátily nebo zachvacují ono výrobní odvětví. Počet dělníků, odsouzených k práci v uhelných a rudných dolech, obrovsky vzrostl s vývojem používání strojů v Anglii, ačkoli tento vzrůst se v posledních desetiletích zpomaluje používáním nových strojů v hornictví. [217] Se strojem vstupuje do života nový druh dělníků — výrobci strojů. Víme již, že strojová výroba se zmocňuje ve stále větší míře i tohoto výrobního odvětví. [218] Dále, pokud jde o surovinu, [219] je na př. nesporné, že bouřlivý rozvoj přádelnictví bavlny nejen podnítil pěstování bavlny ve Spojených státech a zároveň s tím i africký obchod s otroky, nýbrž učinil chov černochů hlavním zaměstnáním tak zvaných pohraničních otrokářských států. Když bylo roku 1790 provedeno ve Spojených státech první sčítání otroků, bylo jich 697.000, naproti tomu roku 1861 již skoro čtyři miliony. Na druhé straně je neméně jisté, že rozkvět mechanických vlnařských továren a postupná přeměna orné půdy v pastviny pro ovce vedla k hromadnému vyhnání zemědělských dělníků a k jejich přeměně v „přebytečné“. V Irsku probíhá ještě v přítomné době tento proces, který tkví v tom, že počet obyvatelstva, který se po roce 1845 zmenšil téměř o polovinu, je ještě dále stlačován na míru, která přesně odpovídá potřebám jeho landlordů [statkářů] a pánů anglických vlnařských továrníků.

Zachvátí-li stroj předstupně nebo mezistupně, jimiž musí pracovní předmět projít, dokud nenabude své konečné formy, zvětšuje se s pracovním materiálem i poptávka po práci v pracovních odvětvích, jež jsou ještě provozována řemeslným nebo manufakturním způsobem a do nichž přichází strojový výrobek. Strojové přádelny dodávaly na př. přízi tak levně a v takové hojnosti, že ruční tkalci mohli zprvu pracovat plný čas bez zvýšení výdajů. Tak jejich příjem stoupl. [220] Odtud příliv dělníků do bavlnářského tkalcovského průmyslu, až nakonec 800.000 tkalců, které na př. v Anglii vyvolaly v život stroje jenny, throstle [prstencový spřádací stroj] a mule [selfaktor], bylo ubito parním tkalcovským stavem. Tak s nadbytkem strojově vyráběných oděvních látek vzrůstá počet krejčí a švadlen, šiček atd., dokud se neobjeví šicí stroj.

Jak se zvětšuje masa surovin, polotovarů, pracovních nástrojů atd., dodávaných s pomocí strojů poměrně se zmenšujícím počtem dělníků, dělí se zpracování těchto surovin a polotovarů na nesčetné druhy, vzrůstá tedy rozmanitost odvětví společenské výroby. Strojová výroba přivádí společenskou dělbu práce mnohem dále než manufaktura, protože mnohem více zvyšuje produktivní sílu průmyslových odvětví, která zachvacuje.

Prvním výsledkem zavedení strojů je, že zvětšují nadhodnotu a zároveň masu výrobků, v níž se nadhodnota ztělesňuje, že tedy se substancí, kterou spotřebovává kapitalistická třída a její spřeženci, zvětšují i tyto společenské vrstvy samy. Vzrůst bohatství těchto vrstev a stálý relativní pokles počtu dělníků, nutných k výrobě nezbytných životních prostředků, vyvolává zároveň s novými přepychovými potřebami i nové prostředky k jejich uspokojení. Stále větší část společenského produktu se přeměňuje v nadvýrobek a stále větší část nadvýrobku se reprodukuje a spotřebovává ve stále jemnějších a rozmanitějších formách. Jinými slovy: výroba přepychových předmětů vzrůstá. [221] Zjemňování a větší rozmanitost výrobků vyplývají rovněž z nových podmínek světového trhu, vytvářených velkým průmyslem. Nejen že se směňuje více cizozemských spotřebních prostředků za domácí výrobek, nýbrž do domácího průmyslu přichází stále větší masa cizích surovin, přísad, polotovarů atd. jakožto výrobních prostředků. S rozvojem těchto vztahů světového trhu stoupá poptávka po práci v dopravním průmyslu a ten se rozpadá na četná nová odvětví. [222]

Rozmnožování výrobních a životních prostředků při relativním poklesu počtu dělníků je podnětem k rozšiřování práce v těch výrobních odvětvích, jejichž produkty, jako průplavy, doky, tunely, mosty atd., přinášejí plody teprve ve vzdálenější budoucnosti. Vytvářejí se — buď přímo na základě strojové výroby, nebo alespoň na základě jí odpovídajícího všeobecného průmyslového převratu — zcela nová výrobní odvětví, tudíž i nové obory práce. Jejich podíl na celkové výrobě není však značný ani v nejvíce vyvinutých zemích. Počet dělníků v nich zaměstnaných stoupá přímo podle toho, jak se reprodukuje potřeba nejhrubší ruční práce. Za hlavní odvětví tohoto druhu průmyslu možno nyní považovat plynárny, telegraf, fotografování, paroplavbu a železnice. Podle sčítání z roku 1861 (pro Anglii a Wales) vykazoval plynárenský průmysl (plynárny, výroba mechanických přístrojů, agenti plynárenských společností atd.) 15.211 osob, telegraf 2.399, fotografování 2.366, paroplavební služba 3.570 a dráhy 70.599, z toho asi 28.000 více či méně trvale zaměstnaných „nevyučených“ kopáčů vedle celého administrativního a komerčního personálu. Tedy celkový počet osob zaměstnaných v těchto pěti nových průmyslových odvětvích činil 94.145.

Konečně neobyčejně zvýšená produktivní síla v oblastech velkého průmyslu, provázená, jak tomu bývá, intensivním a extensivním vzrůstem vykořisťování pracovní síly ve všech ostatních výrobních odvětvích, umožňuje neproduktivně používat stále větší části dělnické třídy a tak zejména ve stále větších masách reprodukovat staré domácí otroky pod názvem „služebná třída“, jako sluhy, služky, lokaje atd. Podle sčítání z roku 1861 činil celkový počet obyvatelstva v Anglii a Walesu 20,066.224 osob, z toho 9,776.259 mužů a 10,289.965 žen. Odečteme-li od toho ty, kdo jsou příliš staří nebo příliš mladí, aby pracovali, všechny „neproduktivní“ — ženy, mladistvé osoby a děti, pak „ideologické“ stavy, jako vládu, kněze, právníky, vojsko atd., dále všechny, jejichž výhradním zaměstnáním je spotřeba cizí práce ve formě pozemkové renty, úroků atd., konečně paupery, tuláky, zločince atd., zbývá zhruba 8 milionů osob obojího pohlaví a nejrůznějšího věku, včetně všech kapitalistů tak či onak fungujících ve výrobě, obchodu, finančnictví atd. Z těchto 8 milionů tvoří:

  Osoby
zemědělští dělníci (včetně pastýřů a čeledínů
  a děveček bydlících u pachtýřů)
1,098,261
všechny osoby zaměstnané v továrnách zpracovávajících bavlnu, vlnu, česanou přízi, len, konopí, hedvábí, jutu, v mechanických punčochárnách a strojovém krajkářství 642,607 [223]
všechny osoby zaměstnané v uhelných a rudných dolech 565,835
zaměstnanci všeho druhu ve všech kovodělných závodech (vysoké pece, válcovny atd.) a kovodělných manufakturách 396,998 [224]
služebná třída 1,208,648 [225]

Připočteme-li ke všem osobám, zaměstnaným ve všech textilních továrnách, personál uhelných a rudných dolů, dostaneme 1,208.442; připočteme-li k nim personál všech kovodělných závodů a manufaktur, dostaneme celkový počet 1,039.605, v obou případech méně než počet moderních domácích otroků. Jak povznášející výsledek kapitalistické exploatace strojů!

7. ODPUZOVÁNÍ A PŘITAHOVÁNÍ DĚLNÍKŮ V SOUVISLOSTI S ROZVOJEM STROJOVĚ VÝROBY.
KRISE V BAVLNÁŘSKÉM PRŮMYSLU

Všichni příčetní představitelé politické ekonomie přiznávají, že když se nové zavádí stroj, působí to jako mor na dělníky v tradičních řemeslech a manufakturách, s nimiž stroj především začne konkurovat. Skoro všichni vzdychají nad otroctvím továrního dělníka. A co vynášejí jako hlavní trumf? Je to názor, že po všech hrůzách období svého zavádění a vývoje stroje konec konců počet otroků práce nezmenšují, ale rozmnožují! Ano, politická ekonomie se opájí hnusnou poučkou — hnusnou pro každého „lidumila“, který věří ve věčnou a přírodní nutnost kapitalistického výrobního způsobu — že i továrna, založená již na strojové výrobě, po určitém období růstu, po kratší či delší „přechodné době“, dře více dělníků, než jich původně vyhodila na dlažbu! [226]

Ukázalo se sice již na některých případech, na př. na anglických továrnách na česanou vlnu a hedvábí, že na určitém stupni vývoje může být neobyčejné rozšíření továrních odvětví spojeno nejen s relativním, nýbrž i s absolutním poklesem počtu zaměstnaných dělníků. Když bylo roku 1860 na příkaz parlamentu provedeno speciální sčítání všech továren Spojeného království, bylo v úseku továrních obvodů lancashirského, cheshirského a yorkshirského, přiděleném továrnímu inspektoru R. Bakerovi, 652 továren; z nich v 570 bylo: parních tkalcovských stavů 85.622, vřeten (mimo posukovací vřetena) 6,819.146, koňských sil v parních strojích 27.439, ve vodních kolech 1.390, zaměstnaných osob 94.119. Naproti tomu roku 1865 v týchž továrnách bylo: tkalcovských stavů 95.163, vřeten 7,025.031, koňských sil v parních strojích 28.925, ve vodních kolech 1.445, zaměstnaných osob 88.913. Od roku 1860 do roku 1865 vzrostl tedy v těchto továrnách počet tkalcovských stavů o 11%, vřeten o 3%, parních koňských sil o 5%, kdežto počet zaměstnaných osob současně poklesl o 5,5%.[227] V letech 1852 až 1862 značně rostlo anglické vlnařství, zatím co počet zaměstnaných dělníků zůstal téměř nezměněn. „To ukazuje, v jak veliké míře nově zavedené stroje vytlačily práci předchozích období.“ [228]V případech, kdy lze pozorovat vzrůst počtu zaměstnaných továrních dělníků, je tento vzrůst často pouze zdánlivý, tj. neplyne z rozšíření továren, které jsou již založeny na strojové výrobě, nýbrž z toho, že se k nim postupně připojují vedlejší odvětví. Na př. vzrůst počtu mechanických tkalcovských stavů a továrních dělníků u nich zaměstnaných v letech 1838 až 1856 byl v (anglickém) bavlnářském průmyslu prostě způsoben rozšířením tohoto odvětví podnikání; naproti tomu v jiných továrnách byl způsoben tím, že se začalo používat parní síly u stavů na tkaní koberců, stuh, plátna atd., které byly dříve poháněny silou lidských svalů.[229] Vzrůst počtu těchto továrních dělníků byl tedy pouze výrazem poklesu celkového počtu zaměstnaných dělníků. Konečně zde vůbec nepřihlížíme k tomu, že všude, až na kovodělné továrny, tvoří daleko převládající část továrního personálu mladiství dělníci (do 18 let), ženy a děti.

Přestože však stroje fakticky vytlačují a potencionálně nahrazují masu dělníků, je pochopitelné, že se vzrůstem strojové výroby samé — který se projevuje ve zvětšení počtu továren téhož druhu nebo ve zvětšení rozměrů dosavadních továren — může být počet továrních dělníků nakonec větší než počet vytlačených manufakturních dělníků nebo řemeslníků. Dejme tomu, že týdně vynakládaný kapitál, na př. 500 liber št., se skládá při starém způsobu výroby ze ⅖ z konstantní a ze ⅗ z variabilní součásti, tj. 200 liber št. se vynakládá na výrobní prostředky, 300 liber št. na pracovní sílu, řekněme 1 libra št. na dělníka. Se vznikem strojové výroby se složení celkového kapitálu mění. Nyní se rozpadá na př. na ⅘ konstantního a ⅕ variabilního kapitálu, čili na pracovní sílu se vynakládá již jen 100 liber št. Dvě třetiny dosud zaměstnaných dělníků jsou tedy uvolněny. Rozšíří-li se tato tovární výroba a vzroste-li za jinak stejných výrobních podmínek celý vložený kapitál z 500 na 1.00 liber št., zaměstnává se nyní 300 dělníků — tolik, jako před průmyslovou revolucí. Vzroste-li použitý kapitál dále na 2.000 liber št., zaměstná se 400 dělníků, tj. o ⅓ více než při starém způsobu podnikání. Absolutně stoupl počet zaměstnaných dělníků o 100, relativně, tj. v poměru k velikosti celého zálohovaného kapitálu, klesl o 800, protože kapitál 2.000 liber št. by byl při starém způsobu podnikání zaměstnal 1.200 dělníků místo 400. Relativní pokles počtu zaměstnaných dělníků je tedy slučitelný s jeho absolutním vzestupem. Předpokládali jsme nahoře, že při vzrůstu celého kapitálu zůstává jeho složení nezměněno, protože se nemění výrobní podmínky. Víme však již, že s každým pokrokem strojové výroby vzrůstá konstantní část kapitálu, skládající se ze strojů, surovin atd., kdežto variabilní část, vynakládaná na pracovní sílu, klesá, a víme zároveň, že při žádném jiném způsobu výroby není zdokonalování tak stálým jevem, tedy složení celého kapitálu tak proměnné jako při strojové výrobě. Tyto ustavičné změny jsou však právě tak ustavičně přerušovány pausami a pouze kvantitativním rozšiřováním na dané technické základně. Tím roste počet zaměstnaných dělníků. Tak činil počet všech dělníků v továrnách zpracovávajících bavlnu, vlnu, česanou vlnu, len a hedvábí ve Spojeném království roku 1835 jen 354.684, kdežto roku 1861 bylo jen tkalců (obojího pohlaví a nejrůznějšího věku, od 8 let) u parních tkalcovských stavů 230.654. Ovšem tento vzrůst se nejeví tak velikým, uvážíme-li, že ručních tkalců bavlny s rodinami, jež sami zaměstnávali, bylo v Anglii ještě roku 1838 800.000[230]; nepočítáme vůbec ty ruční tkalce, kteří byli vytlačeni v Asii a na evropské pevnině.

V několika poznámkách, které je ještě třeba připojit k tomuto bodu, se částečně dotkneme čistě faktických poměrů, k nimž nás náš theoretický výklad sám ještě nedovedl.

Pokud se strojová výroba rozšiřuje v některém průmyslovém odvětví na úkor tradičního řemesla nebo manufaktury, jsou její úspěchy tak jisté, jako by byl na př. úspěch armády vyzbrojené jehlovkami proti armádě vyzbrojené luky. Toto první období, kdy si stroj teprve dobývá pole působnosti, má rozhodující význam vzhledem k mimořádným ziskům, které se vyrábějí s pomocí strojů. Tyto zisky jsou nejen samy o sobě zdrojem zrychlené akumulace kapitálu, nýbrž přitahují do výhodné výrobní oblasti velkou část dodatečného společenského kapitálu, který se stále znovu tvoří a hledá nové umístění. Zvláštní výhody prvního období bouří a kvasu se stále znovu opakují ve výrobních odvětvích, do nichž se stroje zavádějí. Jakmile však továrna dosáhne dostatečného rozšíření a určitého stupně zralosti, jakmile zejména její vlastní technický základ, stroje samy, jsou zase vyráběny stroji, jakmile je zrevolucionována jak těžba uhlí a železa, tak zpracování kovů a doprava, zkrátka jakmile jsou vytvořeny všeobecné výrobní podmínky odpovídající velkému průmyslu, nabývá tento výrobní způsob takové pružnosti, takové náhlé překotné rozpínavosti, že jí klade meze pouze surovina a odbytiště. Stroje vyvolávají jednak přímé rozmnožení suroviny, jako na př. cotton gin [odzrňovací stroj] zvětšil výrobu bavlny. [231] Na druhé straně láce strojového výrobku a převrat v dopravních a komunikačních prostředcích jsou zbraněmi k dobývání cizích trhů. Strojová výroba tím, že ničí jejich řemeslnou výrobu, přeměňuje je násilně v místo, kde se vyrábí příslušná surovina. Tak byla na př. Východní Indie donucena vyrábět bavlnu, vlnu, konopí, jutu, indigo atd. pro Velkou Britannii. [232] Strojová výroba neustále činí v zemích velkého průmyslu dělníky „přebytečnými“, a tak vyvolává zvýšené vystěhovalectví a kolonisaci cizích zemí, které se přeměňují v surovinové plantáže pro mateřskou zemi, jako se Australie přeměnila v místo, kde se produkuje vlna. [233] Tak se vytváří nová mezinárodní dělba práce podle hlavních středisek strojové výroby a přeměňuje jednu část zeměkoule v oblast převážně zemědělské výroby pro druhou část jakožto oblast převážně průmyslové výroby. Tato revoluce úzce souvisí s převraty v zemědělství, jimiž se tu ještě nebudeme podrobněji zabývat. [234]

Z podnětu pana Gladstona dala dolní sněmovna 17. února 1867 sestavit statistiku o dovozu a vývozu obilnin, obilí a mouky všeho druhu do Spojeného království v letech 1831 až 1866. Uvádím dále souhrnný přehled. Mouka je převedena na kvartery obilí (viz tabulka).

Pětiletá období a rok 1866

  1831-1835 1836-1840 1841-1845 1846-1850 1851-1855 1856-1860 1861-1865 1866
Roční průměr
Dovoz (v kvarterech)
1 096 373 2 389 729 2 843 865 8 776 552 8 345 237 10 913 612 15 009 871 16 457 340
Roční průměr
Vývoz (v kvarterech)
225 263 251 770 139 056 155 461 307 491 341 150 302 754 216 218
Průměrný roční přebytek
dovozu nad vývozem
874 110 2 137 959 2 704 809 8 621 091 8 037 746 10 572 462 14 707 117 16 241 122
Obyvatelstvo
Průměrný roční počet
v každém období
24 621 107 25 929 507 27 262 569 27 797 598 27 572 923 28 391 544 29 381 460 29 935 404
Průměrné množství obilí atd. v kvarterech spotřebované ročně jednotlivcem při stejnoměrném rozdělování mezi obyvatelstvo a jako dodatek k domácí výrobě 0,036 0,082 0,099 0,310 0,291 0,372 0,501 0,543

Ohromná, nárazovitá rozpínavost tovární výroby a její závislost na světovém trhu nezbytně plodí horečnou výrobu a po ní následující přeplnění trhů, s jejichž smrštěním nastává ochromení. Život průmyslu se mění v řadu období prostředního oživení, prosperity, nadvýroby, krise a stagnace. Nejistota a nestálost, jimž strojová výroba podrobuje výdělek a tedy i existenci dělníka, stávají se s tímto střídáním období průmyslového cyklu normálním zjevem. Vyjma období prosperity zuří mezi kapitalisty nejprudší boj o jejich individuální místo na trhu. Jejich podíl na trhu je přímo úměrný láci výrobků. Tak vzniká nejen soupeření v používání zdokonalených strojů, nahrazujících pracovní sílu, a nových výrobních metod, ale na určitém bodu se vždy projeví snaha dosáhnout zlevnění zboží násilným stlačením mzdy pod hodnotu pracovní síly. [235]

Vzrůst počtu továrních dělníků je tedy podmíněn poměrně daleko rychlejším vzrůstem celkového kapitálu, vloženého do továren. Tento proces však probíhá jen v obdobích přílivu a odlivu průmyslového cyklu. Mimo to je stále přerušován technickým pokrokem, který hned dělníky potencionálně nahrazuje, hned je fakticky vytlačuje. Takové kvalitativní změny ve strojové výrobě ustavičně vzdalují dělníky z továrny nebo zavírají vrata továrny před novým proudem rekrutů, kdežto pouze kvantitativní rozšíření továren pohlcuje kromě vyhozených dělníků i nový kontingent dělníků. Tak jsou dělníci ustavičně přitahováni a odpuzováni, vrháni sem a tam, a při tom se neustále mění pohlaví, věk a dovednost odvedenců.

Osudy továrního dělníka ukáže nejnázorněji zběžný přehled osudů anglického bavlnářského průmyslu.
Od roku 1770 do roku 1815 v bavlnářském průmyslu 5 let deprese nebo stagnace. Po toto první pětačtyřicetileté období měli angličtí továrníci monopol v používání strojů a monopol na světovém trhu. 1815 až 1821 deprese. 1822 a 1823 prosperita. 1824 zrušení koaličních zákonů, všeobecné velké rozšíření továren. 1825 krise. 1826 velká bída a bouře mezi bavlnářskými dělníky. 1827 nepatrné zlepšení. 1828 značný vzrůst počtu parních tkalcovských stavů a vývozu. 1829 vývoz, zejména do Indie, převyšuje všechna dřívější léta. 1830 přeplnění trhů, velká nouze. 1831 až 1833 trvající deprese; obchod s východní Asií (Indií a Čínou) je odňat monopolu Východoindické společnosti. 1834 velký růst továren a rozšíření strojové výroby, nedostatek dělnických rukou; nový chudinský zákon podporuje stěhování venkovských dělníků do továrních obvodů; z venkovských hrabství jsou děti hromadně nahnány do průmyslu; obchod s bílými otroky. 1835 velká prosperita; současně umírají ruční tkalci bavlny hlady. 1836 velká prosperita. 1837 a 1838 stav deprese a krise. 1839 oživení. 1840 velká deprese, bouře, zákroky vojska. 1841 a 1842 hrozná bída továrních dělníků. 1842 továrníci propouštějí dělníky z továren, aby si vynutili odvolání obilních zákonů; dělníci táhnou v tisícových zástupech do Yorkshiru, jsou vojskem zahnáni zpět, jejich vůdcové postaveni před soud v Lancasteru. 1843 velká bída. 1844 znovu oživení. 1845 velká prosperita. 1846 zprvu další rozmach, pak příznaky reakce; zrušení obilních zákonů. 1847 krise. Všeobecné snížení mezd o 10 i více procent na oslavu „big loaf“ [velkého bochníku]. 1848 trvá deprese; Manchester pod ochranou vojska. 1849 opět oživení. 1850 prosperita. 1851 klesání cen zboží, nízké mzdy, časté stávky. 1852 počátek zlepšení. Stávky trvají, továrníci hrozí dovozem cizích dělníků. 1853 stoupání vývozu; osmiměsíční stávka a velká bída v Prestonu. 1854 prosperita, přeplnění trhů. 1855 ze Spojených států, z Kanady, z východoasijských trhů docházejí zprávy o bankrotech. 1856 velká prosperita. 1857 krise. 1858 zlepšení. 1859 velká prosperita, růst továren. 1860 vrchol anglického bavlnářského průmyslu; indické, australské a jiné trhy jsou tak přeplněny, že ještě roku 1863 stěží pohltily všechno, co zůstalo ležet ve skladech; obchodní smlouva s Francií; obrovský růst továren a strojové výroby. 1861 rozmach po jistou dobu trvá, pak reakce, americká občanská válka, bavlnová kalamita. 1862 až 1863 úplné zhroucení.

Dějiny bavlnové kalamity jsou příliš charakteristické, než abychom se u nich na okamžik nezdrželi. Z náznaků o stavu světového trhu roku 1860 až 1861 je vidět, že bavlnová kalamita přišla továrníkům vhod a zčásti byla pro ně výhodná: to je skutečnost uznaná ve zprávách manchesterské obchodní komory, vyhlášená v parlamentě Palmerstonem a Derbym a potvrzená událostmi.[236] Roku 1861 bylo ovšem mezi 2.887 bavlnářskými továrnami Spojeného království mnoho malých továren. Podle zprávy továrního inspektora A. Redgrava, v jehož správním obvodu je 2.109 z oněch 2.887 továren, používalo 392 továren čili 19% méně než 10 parních koňských sil, 345 továren čili 16% 10 až 20 koňských sil a 1.372 továren 20 a více koňských sil.[237] Většina malých továren byly tkalcovny, založené v období prosperity po roce 1858, většinou spekulanty, z nichž jeden dodával přízi, druhý stroje, třetí budovu; tyto továrny vedli bývalí overlookers [tovární dozorci] nebo jiní nezámožní lidé. Tito malí továrníci většinou přišli o všechno. Týž osud by jim byla připravila obchodní krise, které zabránila bavlnová pohroma. Ačkoli tvořili ⅓ celkového počtu továrníků, uplatnila se v jejich továrnách daleko menší část celého kapitálu, vloženého do bavlnářského průmyslu. Pokud jde o rozsah ochromení, zahálelo podle autentických odhadů v říjnu roku 1862 60,3% vřeten a 58% tkalcovských stavů. To platí o celém tomto průmyslovém odvětví; v jednotlivých obvodech byly ovšem značné odchylky. Jen velmi málo továren pracovalo plnou dobu (60 hodin týdně), ostatní pracovaly s přestávkami. I těch málo dělníků, kteří pracovali plnou dobu a za obvyklou úkolovou mzdu, muselo týdně vydělat méně, poněvadž lepší druhy bavlny byly nahrazeny horšími, bavlna Sea-Island egyptskou (v dopřádacích přádelnách), americká a egyptská bavlnou surat (východoindickou) a čistá bavlna směsemi bavlnového odpadu se suratem. Kratší vlákno suratové bavlny, obsažené v ní nečistoty, větší křehkost nití, nahrazování mouky při šlichtování osnovné příze všelijakými těžšími přísadami atd., to všechno vedlo ke snížení rychlosti strojů nebo počtu tkalcovských stavů, které obsluhoval jeden tkadlec, zvětšovalo to práci nutnou k nápravě nedostatků práce stroje a snižovalo nejen množství výrobku, ale i úkolovou mzdu. Při používání suratu, i když dělník pracoval plnou dobu, činily jeho ztráty 20, 30 i více procent. Většina továrníků snížila však také míru úkolové mzdy o 5, 7½ a 10 procent. Lze si proto představit postavení těch, kdo pracovali 3, 3½, 4 dny v týdnu, anebo jen 6 hodin denně. Roku 1863, kdy již nastalo poměrné zlepšení, činila týdenní mzda tkalců, přadláků atd. 3 šilinky 4 pence, 3 šilinky 10 pencí, 4 šilinky 6 pencí, 5 šilinků 1 penci atd.[238] Ani za těchto trýznivých poměrů neutuchala vynalézavost továrníků při strhování ze mzdy. Srážky ze mzdy se strhávaly jednak jako pokuty za vady výrobku, zaviněné špatnou bavlnou, nevhodnými stroji atd. Kde však byl továrník vlastníkem dělnických kotáží (domků), sám si platil nájemné srážkami z nominální mzdy. Tovární inspektor A. Redgrave vypravuje o selfacting minders [obsluhovali každý dva selfaktory], kteří „po čtrnáctidenní plné práci vydělali 8 šilinků 11 pencí; z této částky se jim strhávalo nájemné, z něhož však jim továrník polovinu vracel jako dar, takže tito dělníci nesli domů celých 6 šilinků 11 pencí. Týdenní mzda tkalců činila v posledních měsících roku 1862 od 2 šilinků 6 pencí výše.“[239] Nájemné se často strhávalo ze mzdy i tehdy, když ruce pracovaly jen krátkou dobu.[240] Nebylo divu, že v některých částech Lancashiru vypukl jakýsi tyfus z hladu! Avšak nejcharakterističtější bylo to, jak se revolucionování výrobního procesu provádělo na útraty dělníka. Byly to opravdové experimenta in corpore vili [pokusy na bezcenném živém těle], jako pokusy anatomů na žabách. „Ačkoli jsem uvedl,“ praví tovární inspektor Redgrave, „skutečné výdělky dělníků v mnoha továrnách, nesmíme si představovat, že tuto částku dostávají každý týden. Postavení dělníků je vystaveno největšímu kolísání v důsledku neustálého experimentování („experimentalizing“) továrníků… jejich výdělky stoupají a klesají s kvalitou bavlnové směsi: hned se odchylují jen o 15% od jejich dřívějších výdělků a příští nebo další týden klesají o 50 až 60%.“[241] Tyto experimenty se prováděly nejen na úkor životních prostředků dělníků. Dělníci museli pykat všemi pěti smysly. „Lidé zaměstnaní při čechrání bavlny mi sdělovali, že z nesnesitelného zápachu až omdlévají… Lidem, zaměstnaným v mísírnách a místnostech, kde se bavlna čechrá a myká, vniká létající prach a špína do úst, do nosu, do očí a do uší, dráždí je ke kašli a způsobuje záduchu. Pro krátkost vlákna se přidává do příze při šlichtování velké množství různých látek, a to všelijaké náhražky místo dříve užívané mouky. Odtud žaludeční nevolnost a zažívací potíže tkalců. Velmi rozšířena je bronchitis z prachu, jakož i krční záněty, dále kožní nemoci jako následek podráždění kůže špínou obsaženou v suratu.“ Na druhé straně byly náhražky mouky rohem hojnosti pro pány továrníky, protože zvyšovaly váhu příze. Vedly k tomu, že „15 liber suroviny po utkání vážilo 26 liber“. [242] Ve zprávě továrních inspektorů z 30. dubna 1864 čteme: „Průmysl využívá tohoto pomocného zdroje opravdu neslušnou měrou. Ze spolehlivého pramene vím, že osmilibrová tkanina se dělá z 5¼ libry bavlny a 2¾ libry šlichty. Jiná 5¼librová tkanina obsahovala dvě libry šlichty. To byly obyčejné širtinky [košiloviny] pro vývoz. U jiných druhů se někdy přidává 50% šlichty, takže se továrníci mohou chlubit a opravdu se také chlubí, že bohatnou prodejem tkanin za nižší ceny, než kolik nominálně stojí příze v nich obsažená.“[243] Dělníci však museli trpět nejen experimenty továrníků v továrnách a municipalit mimo továrny, nejen strháváním ze mzdy a nezaměstnaností, bídou a almužnami, chvalořečmi lordů i členů dolní sněmovny. „Nešťastné ženy, které bavlnová kalamita připravila o zaměstnání, staly se vyvrheli společnosti a už jimi zůstaly… Počet mladých prostitutek ve městě stoupl více než za posledních 25 let.“[244]

V prvních 45 letech britského bavlnářského průmyslu, 1770 až 1815, vidíme tedy jen 5 let krise a stagnace, ale to bylo období jeho světového monopolu. Druhé 48leté období, 1815—1863, má jen 20 let oživení a prosperity na 28 let deprese a stagnace. V letech 1815—1830 začíná konkurence s kontinentální Evropou a se Spojenými státy. Od roku 1833 se násilně rozšiřují asijské trhy za cenu „zkázy lidského pokolení“. Od odvolání obilních zákonů, 1846 až 1863, na 8 let prostředního oživení a prosperity 9 let deprese a stagnace. Postavení dospělých bavlnářských dělníků-mužů, i v době prosperity, lze posoudit podle připojené poznámky.[245]

8. REVOLUCIONOVÁNÍ MANUFAKTURY,
ŘEMESLA A DOMÁCKÉ PRÁCE VELKÝM PRŮMYSLEM

a) ZRUŠENI KOOPERACE, ZALOŽENÉ NA ŘEMESLE A DĚLBĚ PRÁCE

Viděli jsme, jak stroje ruší kooperaci, založenou na řemesle, a manufakturu, založenou na dělbě práce uchovávající si řemeslný ráz. Příkladem prvního druhu je žací stroj, který nahrazuje kooperaci ženců. Pádným příkladem druhého druhu je stroj na výrobu jehel. Podle Adama Smitha vyrobilo v jeho době 10 lidí při dělbě práce více než 48.000 jehel denně. Jediný stroj jich naproti tomu zhotoví 145.200 za jeden pracovní den o 11 hodinách. Jedna žena nebo děvče obsluhuje průměrně 4 takové stroje a vyrobí tedy s těmito stroji na 600.000 jehel denně, více než 3,000.000 za týden.[246] Když jednotlivý pracovní stroj nastupuje na místo kooperace nebo manufaktury, může se sám zase stát základnou nové řemeslné výroby. Avšak toto obrození řemeslné výroby na základě stroje tvoří jen přechod k tovární výrobě, která se také zpravidla objevuje v té chvíli, kdy jsou lidské svaly při pohonu strojů nahrazeny nějakou mechanickou hnací silou — párou nebo vodou. Sporadicky a rovněž jen přechodně může se malá výroba spojit s mechanickou hnací silou nájmem páry, jako v některých birminghamských manufakturách, nebo užíváním malých kalorických strojů, jako v některých odvětvích tkalcovství atd.[247] V hedvábnickém tkalcovském průmyslu v Coventry se spontánně vyvinul pokus s cottage-factories [kotážovými továrnami]. Uprostřed řad kotáží, tvořících čtverec, se vystaví tak zvaný engine house [strojovna] pro parní stroj, který je hřídelí spojen s tkalcovskými stavy v kotážích. Ve všech případech se pára najímala, na př. za 2½ šilinku zajeden stav. Toto nájemné za páru se platilo týdně, ať stavy šly nebo ne. V každé kotáži bylo 2—6 tkalcovských stavů, náležejících dělníkům, koupených na úvěr nebo najatých. Boj mezi kotážovou továrnou a vlastní továrnou trval přes 12 let. Skončil úplným zničením oněch 300 kotážových továren.[248] Kde povaha procesu nevyžadovala od počátku výrobu ve velkém měřítku, procházela průmyslová odvětví, která nově vyrůstala v posledních desetiletích, jako na př. výroba dopisních obálek, ocelových per atd., zpravidla nejprve řemeslnou a pak manufakturní výrobou jako krátkodobými přechodnými fázemi k tovární výrobě. Nejobtížněji probíhá tato přeměna tam, kde manufakturní výroba výrobku nepředstavuje řadu postupných procesů, nýbrž množství různorodých procesů. To bylo na př. velkou překážkou pro rozvoj továrny na ocelová pera. Ale už asi před půldruhým desetiletím byl vynalezen automat, který provádí 6 různorodých procesů najednou. Roku 1820 vyrobilo řemeslo první veletucet [12 tuctů] ocelových per za 7 liber št. 4 šilinky, manufaktura jej vyrobila roku 1830 za 8 šilinků a továrna je dnes dodává pro velkoobchod za 2 až 6 pencí.[249]

b) ZPĚTNÝ VLIV TOVÁRNY NA MANUFAKTURU A DOMÁCKOU PRÁCI

S vývojem továrny a s převratem v zemědělství, který tento vývoj provází, se nejen rozšiřuje rozsah výroby ve všech ostatních průmyslových odvětvích, nýbrž mění se i jejich charakter. Princip strojové výroby — rozložit výrobní proces na fáze, z nichž se skládá, a řešit takto dané problémy použitím mechaniky, chemie atd., zkrátka přírodních věd, nabývá všude rozhodujícího významu. Proto stroje pronikají do manufaktur, kde se jich používá tu pro ten, tu pro onen dílčí proces. Pevné, vykrystalisované členění manufaktury, vzniklé ze staré dělby práce, se rozkládá a uvolňuje cestu neustálým změnám. Kromě toho nastává úplný převrat ve složení souhrnného dělníka čili kombinovaného pracovního personálu. V protikladu k manufakturnímu období zakládá se nyní plán dělby práce na užívání práce žen, dětí nejrůznějšího věku, nevyučených dělníků, kde je to jen možné, zkrátka „cheap labour“, laciné práce, jak to Angličané charakteristicky nazývají. To platí nejen o veškeré kombinované výrobě ve velkém, ať užívá stroje nebo ne, nýbrž i o tak zvaném moderním domáckém průmyslu, ať už jej provozují dělníci ve svých soukromých bytech nebo v malých dílnách. Tento tak zvaný moderní domácký průmysl má jen jméno společné se starodávným domáckým průmyslem, který předpokládá nezávislé městské řemeslo, samostatné rolnické hospodářství a především dům dělnické rodiny. Nyní se přeměnil ve vnější oddělení továrny, manufaktury nebo obchodního podniku. Kromě továrních dělníků, manufakturních dělníků a řemeslníků, které kapitál prostorově soustřeďuje ve velkých masách a jimž velí přímo, pohybuje s pomocí neviditelných nitek celou armádou domáckých dělníků, rozptýlených ve velkých městech a na venkově. Příklad: továrna na košile pánú Tilliů v Londonderry v Irsku, která zaměstnává 1000 továrních dělníků a 9000 domáckých dělníků, rozptýlených po venkově.[250]

Vykořisťování levných a nezralých pracovních sil se stává v moderní manufaktuře ještě nestoudnějším než ve vlastní továrně, protože technický základ továrny, nahrazení síly svalů stroji a snadnost práce, v manufaktuře většinou neexistuje; zároveň je tam ženský nebo ještě nezralý organismus nejnesvědomitěji vystaven vlivům jedovatých látek atd. Při tak zvané domácké práci je vykořisťování ještě nestoudnější než v manufaktuře, protože odolnost dělníků se snižuje s jejich rozptýlením, protože mezi vlastního zaměstnavatele a dělníka se vtírá celá řada zlodějských příživníků, protože domácká práce všude bojuje se strojovou nebo alespoň manufakturní výrobou téhož odvětví, protože chudoba olupuje dělníka o nejnutnější pracovní podmínky — prostor, světlo, větrání atd. — protože nepravidelnost zaměstnání vzrůstá, a konečně v těchto posledních útočištích těch, které velký průmysl a zemědělství učinily „přebytečnými“, dosahuje konkurence mezi dělníky nezbytně vrcholu. Zhospodárnění výrobních prostředků, které soustavně vypracovala teprve strojová výroba a které je provázeno nejbezohlednějším mrháním pracovní silou a loupením normálních podmínek fungování práce, odhalují nyní tuto svou antagonistickou a vražednou stránku tím více, čím méně je v některém průmyslovém odvětví vyvinuta společenská produktivní síla práce a technický základ kombinovaných pracovních procesů.

c) MODERNÍ MANUFAKTURA

Nyní chci na několika příkladech vysvětlit poučky, které byly právě vytyčeny. Čtenář ostatně již zná nesčetné doklady z oddílu o pracovním dni. Kovodělné manufaktury v Birminghamu a okolí používají k práci, většinou velmi těžké, 30.000 dětí a mladistvých vedle 10.000 žen. Nacházíme je tu v nezdravých slévárnách mosazi, v továrnách na knoflíky, při smaltování, galvanisování a lakování.[251] Nadměrná práce dospělých i nedospělých zajistila různým londýnským knihtiskárnám a tiskárnám časopisů pověstný název „jatky“[251a]. Táž nadměrná práce panuje v knihařství, kde jsou její obětí zejména ženy, dívky a děti. Těžká práce nedospělých v provazárnách, noční práce v solivarnách, ve svíčkárnách a jiných chemických manufakturách; v tkalcovnách hedvábí, které nemají mechanický pohon, vražedné používání dětské práce při točení u tkalcovských stavů.[252] Jedna z nejodpornějších, nejšpinavějších a nejhůře placených prací, k níž se s oblibou používá mladých dívek a žen, je třídění hadrů. Je známo, že Velká Britannie, přes vlastní spoustu hadrů, je střediskem obchodu s hadry celého světa. Hadry se sem dovážejí z Japonska, z nejvzdálenějších států Jižní Ameriky a z Kanárských ostrovů. Hlavními zdroji dovozu hadrů jsou však Německo, Francie, Rusko, Italie, Egypt, Turecko, Belgie a Holandsko. Hadrů se užívá k hnojení, k výrobě vaty (do žíněnek a pod.), shoddy [strojené vlny] a jako suroviny k výrobě papíru. Třidičky hadrů jsou medii [prostředníky], která roznášejí neštovice a jiné nakažlivé nemoci, jejichž prvními oběťmi jsou ony samy.[253] Klasickým příkladem nadměrné, těžké a nevhodné práce a z ní vyplývajícího hrubnutí dělníků, kteří tu jsou spotřebováváni od nejútlejšího věku, může být vedle práce v rudných a uhelných dolech výroba tašek a cihel, při níž se v Anglii dosud (roku 1866) jen zřídka užívá nově vynalezeného stroje. Od května do září trvá práce od 5 hodin ráno do 8 hodin večer, a tam, kde se suší pod širým nebem, často od 4 hodin ráno do 9 hodin večer. Pracovní den od 5 hodin ráno do 7 hodin večer se považuje za „zkrácený“, „mírný“. K práci se používá dětí obojího pohlaví od 6, dokonce i od 4 let. Pracují stejný počet hodin jako dospělí, často déle. Práce je úmorná a letní vedro ještě zvyšuje vyčerpání. V jedné cihelně v Mosley na př. nadělalo 23leté děvče 2.000 cihel denně za pomoci dvou nedospělých děvčátek, která nosila hlínu a skládala cihly. Tato děvčátka vláčela denně 10 tun hlíny po kluzkých svazích jámy z hloubky 30 stop a do vzdálenosti 210 stop. „Je nemožné, aby dítě prošlo očistcem cihelny a nepropadlo mravnímu úpadku… Sprosté výrazy, které slyší od nejútlejšího věku, oplzlé, neslušné a nestydaté zvyky, mezi nimiž vyrůstají v nevědomosti a zanedbanosti, činí z nich na celý další život zpustlíky, vyvrhele, zhýralce… Hrozným zdrojem demoralisace je způsob bydlení. Každý moulder [formář] (vlastně zručný dělník a vůdce skupiny dělníků) poskytuje své četě o 7 osobách nocleh a jídlo ve své chatrči nebo kotáži. Muži, hoši, dívky, ať patří k jeho rodině nebo ne, spí u něho. Chatrč má obyčejně dvě světnice, výjimečně tři, vesměs přízemní, s nedostatečným větráním. Těla jsou silným pocením přes den tak vysílena, že se nijak nehledí ani na pravidla hygieny, ani na čistotu, ani na slušnost. Mnohé z těchto chatrčí jsou přímo vzorem nepořádku, špíny a prachu... Největším zlořádem tohoto systému, který k práci tohoto druhu používá mladých děvčat, je to, že je zpravidla od dětství na celý další život připoutá k nejzvrhlejší sebrance. Stanou se z nich suroví, hubatí kluci („rough, foul-mouthed boys“), dříve než je příroda poučí, že jsou ženy. Oděny v pár špinavých hadrů, nohy vysoko nad kolena obnaženy, vlasy a obličej plné bláta, zvyknou si pohrdat jakýmikoli city slušnosti a studu. V době oběda leží rozvaleny v polích nebo se dívají na mládence, kteří se koupají v blízkém průplavu. Když jejich těžká denní práce konečně skončí, obléknou si lepší šaty a jdou s muži do hospody.“ Je docela přirozené, že v celé této třídě panuje od dětských let největší opilství. „Nejhorší je, že cihláři sami nad sebou zoufají. To byste se mohl, řekl jeden z lepších kaplanovi ze Southallfieldu, stejně pokoušet povznést a napravit čerta jako cihláře, pane!“ („You might as well try to raise and improve the devil as a brickie, Sir!‘‘)[254]

O kapitalistickém zhospodárnění pracovních podmínek v moderní manufaktuře (jíž je zde třeba rozumět všechny velké dílny vyjma vlastní továrny) najdeme nejbohatší oficiální materiál ve čtvrté (1861) a šesté (1863) „Public Health Report“. Popis workshops (pracovních místností), zejména londýnských tiskařů a krejčí, předčí svou odporností fantasie našich romanopisců. Vliv na zdraví dělníků je samozřejmý. Dr. Simon, nejvyšší lékařský úředník Privy Council [Tajné rady] a oficiální redaktor „Public Health Reports“, praví mimo jiné: „Ve své čtvrté zprávě (1861) jsem ukázal, jak je pro dělníky prakticky nemožné, aby hájili své první právo — právo na zdraví, aby trvali na tom, že práce, ať už je zaměstnavatel shromažďuje k jakémukoli dílu, má být, pokud je to v jeho moci, zbavena všech okolností škodících zdraví, jež lze zamezit. Ukázal jsem, že zatím co dělníci prakticky nejsou s to, aby si sami vydobyli toto právo na zdraví, nemohou si vymoci ani účinnou pomoc od příslušných úředníků zdravotní policie… Život desetitisíců dělníků a dělnic je nyní zbytečně mučen a zkracován nekonečným fysickým utrpením, které pramení z toho pouhého faktu, že pracují.“[255] K ilustraci vlivu pracovních místností na zdravotní stav dělníků uvádí Dr. Simon tento přehled úmrtnosti:

Počet osob různého
věku, zaměstnaných
v příslušných průmysl-
lových odvětvích
Porovnání různých
průmyslových od-
větví co do zdraví
Úmrtnost na 100.000 osob
v příslušných průmyslových
odvětvích /podle věku)
25-35 let 35- 45 let 45-55 let
958.265 zemědělství
v Anglii a Walesu
743 805 1.145
22.301 mužů
12.377 žen
lond. krejčí 958 1.262 2.093
13.803 lond. tiskaři 894 1.747 2.367[256]
d) MODERNÍ DOMÁCKÁ PRÁCE

Nyní přistupuji k tak zvané domácké práci. Abychom si udělali představu o této sféře vykořisťování, které kapitál provádí v zákulisí velkého průmyslu, a o hrůznosti tohoto vykořisťování, mohli bychom se podívat na př. na zdánlivě zcela idylickou výrobu hřebíků, provozovanou v některých odlehlých anglických vesnicích.[257] Zde postačí několik příkladů z takových odvětví, jako je krajkářství a slaměnkářství, kde se ještě vůbec neužívá strojů nebo která konkurují se strojovou a manufakturní výrobou.

Ze 150.000 osob, zaměstnaných v anglickém krajkářství, spadá asi 10.000 pod působnost továrního zákona z roku 1861. Obrovská většina zbývajících 140.000 jsou ženy, mladiství a děti obojího pohlaví, ačkoli chlapci jsou tu zastoupeni jen slabě. Zdravotní stav tohoto „laciného“ materiálu vykořisťování vysvítá z dále uvedeného přehledu dra Truemana, lékaře při General Dispensary [všeobecné poliklinice pro chudé] v Notinghamu. Z 686 nemocných krajkářek, většinou mezi 17. a 24. rokem, bylo souchotinářek:

1852. — 1 in 45. 1857. — 1 in 13.
1853. — 1 in 28. 1858. — 1 in 15.
1854. — 1 in 17. 1859. — 1 in 9.
1856. — 1 in 15. 1861. — 1 in 8. [258]
1852. — 1 in 45.1857. — 1 in 13.
1853. — 1 in 28.1858. — 1 in 15.
1854. — 1 in 17.1859. — 1 in 9.
1856. — 1 in 15.1861. — 1 in 8. [180]

Tento pokrok procentního růstu tuberkulosy musí stačit i nejoptimističtějšímu pokrokáři a nejprolhanějšímu německému hauzírníkovi se svobodou obchodu.

Tovární zákon z roku 1861 upravuje vlastní výrobu krajek, pokud se provádí stroji, a to je v Anglii pravidlem. Odvětví, jichž si zde krátce všimneme — a to ne pokud jsou dělníci soustředěni v manufakturách, obchodech atd., nýbrž jen pokud jsou tak zvanými domáckými dělníky — se dělí: 1) na lace flnishing (konečná úprava krajek vyrobených strojem, kategorie, která zahrnuje četná další odvětví), 2) paličkování krajek.

Lace finishing [úprava krajek] se provádí jako domácká práce buď v tak zvaných „mistresses houses“ [v domech paní mistrových] nebo v soukromých bytech žen, které pracují jednotlivě nebo se svými dětmi. Ženy, které vedou „mistresses houses“, jsou samy chudé. Dílna tvoří část jejich soukromého bytu. Dostávají zakázky od továrníků, majitelů obchodních podniků atd. a zaměstnávají ženy, dívky a malé děti podle velikosti místnosti a podle kolísající poptávky v daném oboru. Počet zaměstnaných dělnic se pohybuje v některých těchto dílnách od 20 do 40, v jiných od 10 do 20. Průměrný nejnižší věk, kdy tu děti začínají pracovat, je 6 let, často však méně než 5 let. Obvyklá pracovní doba trvá od 8 hodin ráno do 8 hodin večer, s 1½hodinovou přestávkou na oběd; obědvá se nepravidelně a často přímo ve smrdutých brlozích dílen. Když jde obchod dobře, trvá práce často od 8 hodin (mnohdy od 6 hodin) ráno do 10, 11 nebo 12 hodin v noci. V anglických kasárnách činí předepsaný prostor pro každého vojáka 500—600 krychlových stop, ve vojenských lazaretech 1.200. Ale v těchto dílnách-děrách připadá 67 až 100 krychlových stop na osobu. Přitom plynové světlo spaluje kyslík ze vzduchu. Aby se krajky neušpinily, musí se děti obvykle zouvat, i v zimě, třebaže podlaha bývá kamenná nebo cihlová. „V Nottinghamu často najdeme 15 až 20 dětí napěchovaných v malé komůrce o ploše snad ne větší než dvanáctkrát dvanáct stop, dětí zaměstnaných po 15 hodin ze 24 prací, která vysiluje sama o sobě svou nudností a jednotvárností a která se nadto provádí za nejnezdravějších okolností, jaké si lze představit… I děti v nejútlejším věku pracují s napjatou pozorností a s udivující rychlostí, nepopřávajíce svým prstíkům skoro nikdy oddechu nebo pomalejšího pohybu. Zeptáte-li se jich na něco, ani nezvednou oči od práce, bojíce se, aby neztratily ani okamžik.“ „Mistresses“ [mistrové] užívají „dlouhé holi“ jako prostředku k povzbuzování dětí tím více, čím déle trvá pracovní doba. „Děti pozvolna umdlévají a stávají se neklidnými jako ptáci ke konci té dlouhé doby, po kterou jsou připoutány ke své práci, jednotvárné, škodlivé pro oči, vysilující udržováním těla ve stále stejné poloze... Je to pravá otrocká práce.“ („Their work is like slavery“.)[259] Kde pracují ženy se svými vlastními dětmi doma, tj. v moderním smyslu tohoto slova, v najaté světnici, často v podkroví, jsou poměry pokud možná ještě horší. Tento druh práce se dělá v obvodu 80 mil kolem Nottinghamu. Když dítě, zaměstnané v obchodním podniku, odchází v 9 nebo 10 hodin večer z práce, dostává často s sebou na cestu uzlík, aby jej doma dodělalo. Kapitalistický farizej, zastoupený některým ze svých námezdních pacholků, to ovšem provází dojemnou frází: „To je pro maminku,“ ačkoli velmi dobře ví, že ubohé dítě bude muset sedět do noci a matce pomáhat.[260]

Paličkování krajek se provozuje hlavně ve dvou anglických zemědělských obvodech, v honitonském krajkářském obvodu, 20 až 30 mil podél jižního pobřeží Devonshiru a na některých místech Severního Devonu, a v druhém obvodu, který zabírá velkou část buckinghamského, bedfordského, northamptonského hrabství a sousední části Oxfordshiru a Huntingdonshiru. Kotáže zemědělských nádeníků jsou obyčejně zároveň dílnami. Mnozí majitelé manufaktur zaměstnávají přes 3.000 těchto domáckých dělníků, hlavně dětí a mladistvých, výhradně ženského pohlaví. Zde znovu nacházíme poměry, popsané při lace flnishing [úpravě krajek]. Jenže místo „mistresses houses“ tu jsou tak zvané „lace schools“ [krajkářské školy], vedené chudými ženami v jejich chatrčích. Od 5 let, někdy i dříve, až do 12 nebo 15 let pracují děti v těchto školách, první rok nejmladší 4 až 8 hodin, později od 6 hodin ráno do 8 až 10 hodin večer. „Místnosti jsou zpravidla obyčejné obývací světnice malých kotáži, komín je ucpán, aby netáhlo, a lidé, kteří tu jsou, se často i v zimě zahřívají jen vlastním živočišným teplem. V jiných případech jsou tyto tak zvané školní světnice místnosti podobné malým komorám bez možnosti vytápění… Tyto díry jsou strašně přeplněny a vzduch je tu pak k zalknutí. K tomu přistupuje škodlivý vliv stok, záchodů, hnilobných látek a jiné nečistoty, obyčejně u vchodu do malých kotáží.“ Pokud jde o místnosti: „V jedné krajkářské škole 18 děvčat a mistrová, 33 krychlových stop na osobu; v jiné, nesnesitelně zapáchající, 18 osob, 24½ krychlové stopy na osobu. V tomto odvětví najdeme zaměstnány děti ve věku 2 a 2½ roku.“[261]

Kde v zemědělských hrabstvích Buckinghamu a Bedfordu přestává paličkování krajek, tam začíná slaměnkářství. Je rozšířeno ve značné části Hertfordshiru a v západních a severních částech Essexu. Pletením slámy a výrobou slaměných klobouků bylo roku 1861 zaměstnáno 48.043 osob, z toho 3.815 mužského pohlaví a nejrůznějšího věku, ostatní ženského pohlaví, a to 11.913 mladších 20 let, z toho asi 7.000 dětí. Namísto krajkářských škol tu nastupují „straw plait schools“ („slaměnkářské školy“). Děti se tu začínají učit plést ze slámy obyčejně od čtvrtého roku, někdy mezi třetím a čtvrtým rokem. Výchovu ovšem nedostávají žádnou. Děti samy říkají základním školám „natural schools“ [přirozené školy] na rozdíl od těchto upírských zařízení, kde musí pracovat prostě proto, aby provedly práci uloženou jim jejich polovyhladovělými matkami, většinou 30 yardů za den. Tyto matky je pak ještě nutí pracovat doma do 10, 11, 12 hodin v noci. Sláma je řeže do prstů a do úst, jimiž ji neustále navlhčují. Podle všeobecného názoru londýnských zdravotních úředníků, shrnutého drem Ballardem, tvoří 300 krychlových stop na osobu minimální prostor v ložnici nebo dílně. Ve slaměnkářských školách je však ještě méně místa než v krajkářských školách, 12⅔, 17, 18½ a méně než 22 krychlových stop na osobu. „Nižší z těchto čísel,“ praví komisař White, „představují méně než polovinu místa, které by zabralo dítě, kdyby bylo zabaleno do krabice o rozměru 3 stopy na délku, šířku a výšku.“ Tak užívají života děti do 12 nebo 14 let. Ubozí, zpustlí rodiče myslí jen na to, jak by z dětí vytloukli co nejvíce. Když pak děti dorostou, samozřejmě je ani nenapadne, aby se o rodiče staraly, a opouštějí je. „Není divu, že mezi obyvatelstvem, které dostává takovouto výchovu, bujejí neřesti a nevědomost… Jejich mravnost je na nejnižším stupni… Veliký počet žen má nemanželské děti, mnohé z nich v tak nezralém věku, že nad tím trnou i znalci kriminální statistiky.[262] A vlast těchto vzorných rodin je vzorná křesťanská země Evropy, jak praví hrabě Montalembert, nesporně kompetentní v křesťanství!

Mzda, vůbec žalostná v průmyslových odvětvích, která jsem právě vylíčil (výjimečná nejvyšší mzda dětí v slaměnkářských školách je 3 šilinky), je ještě snižována hluboko pod svou nominální velikost trucksystémem [systém placení zbožím, dávaným dělníkovi na úvěr], který je všeobecně rozšířen zejména v krajkářských obvodech. [263]

e) PŘECHOD MODERNÍ MANUFAKTURY A DOMÁCKÉ PRÁCE VE VELKÝ PRŮMYSL.
URYCHLENÍ TÉTO REVOLUCE ROZŠÍŘENÍM TOVÁRNÍCH ZÁKONŮ NA TYTO ZPŮSOBY VÝROBY

Zlevňování pracovní síly pouhým zneužíváním pracovní síly žen a nedospělých, pouhým loupením všech normálních pracovních a životních podmínek a pouhou krutostí nadměrné a noční práce naráží nakonec na určité nepřekročitelné přirozené meze a zároveň na ně naráží i zlevňování zboží, spočívající na těchto základech, a kapitalistické vykořisťování vůbec. Jakmile se konečně dosáhne tohoto bodu, a to trvá dlouho, udeří hodina zavádění strojů a nyní rychlé přeměny rozptýlené domácké práce (a také manufaktury) v tovární výrobu.

Nejkolosálnější příklad tohoto pohybu skýtá výroba „wearing apparel“ [oděvních součástí]. Podle klasifikace „Children's Employment Commission“ zahrnuje toto odvětví výrobce slaměných klobouků, dámských klobouků, čepic, krejčí, milliners a dressmakers[264], výrobce košil a šičky, výrobce šněrovaček, rukavičkáře, obuvníky, vedle četných menších odvětví, jako je výroba vázanek, límců atd. Ženský personál, zaměstnaný v těchto odvětvích v Anglii a Walesu, činil roku 1861: 586.298, z toho alespoň 115.242 pod 20 let, 16.560 pod 15 let. Počet těchto dělnic ve Spojeném království (1861): 750.334. Počet mužských dělníků, zaměstnaných téhož roku v kloboučnictví, obuvnictví, rukavičkářství a krejčovství v Anglii a Walesu: 437.969, z toho 14.964 pod 15 let, 89.285 ve věku 15 až 20 let, 333.117 starších 20 let. V tomto údaji chybí mnoho menších odvětví, která sem patří. Vezmeme-li však číslice tak, jak jsou, vychází jen pro Anglii a Wales podle sčítání z roku 1861 celkový počet 1,024.277 osob, tedy přibližně tolik, kolik je zaměstnáno v zemědělství a chovu dobytka. Začínáme chápat, k čemu stroje vyrábějí tak obrovské množství výrobků, a tak pomáhají „uvolňovat“ tak obrovské masy dělníků.

Výroba „wearing apparel“ [oděvních součástí] se provozuje v manufakturách, které v sobě pouze reprodukují dělbu práce, jejíž membra disjecta [rozptýlené údy] nacházejí hotové; tuto výrobu provozují drobní řemeslničtí mistři, kteří však nepracují jako dříve pro individuální spotřebitele, nýbrž pro manufaktury a obchodní firmy, takže často celá města a kraje provozují jako specialitu určitá výrobní odvětví, na př. obuvnictví atd.; konečně v největším rozsahu ji provozují tak zvaní domáčtí dělníci, kteří tvoří vnější oddělení manufaktur, obchodních podniků a dokonce i menších mistrů.[265] Masy pracovního materiálu, surovin, polotovarů atd. dodává velký průmysl, masa levného lidského materiálu (taillable à merci et miséricorde [vydaného na milost a nemilost]) se skládá z dělníků „uvolněných“ velkým průmyslem a zemědělstvím. Manufaktury tohoto oboru vděčí za svůj vznik hlavně potřebě kapitalistů, aby měli po ruce pohotovou armádu, vyhovující při každém pohybu poptávky.[266] Avšak tyto manufaktury připouštěly vedle sebe další existenci rozptýlené řemeslné výroby a domácké výroby jako svého širokého základu. Velká výroba nadhodnoty v těchto pracovních odvětvích a zároveň postupné zlevňování jejich výrobků byly a jsou podmíněny hlavně minimální výší mzdy, sotva stačící k nuznému živoření a spojené s maximem pracovní doby, jaké jen člověk snese. Byla to právě levnost lidského potu a lidské krve, proměňovaných ve zboží, která ustavičně rozšiřovala a denně rozšiřuje odbytiště, pro Anglii zejména také koloniální trh, kde nadto převládají anglické zvyky i vkus. Konečně nastal obrat. Základ staré metody, pouhé brutální vykořisťování pracovního materiálu, více či méně provázené soustavně rozvinutou dělbou práce, již nestačilo rostoucímu trhu a ještě rychleji rostoucí konkurenci mezi kapitalisty. Udeřila hodina stroje. A strojem, který sehrál rozhodující revoluční úlohu, který stejnou měrou zachvátil všechna nesčetná odvětví tohoto výrobního oboru, jako výroba módního zboží, krejčovství, obuvnictví, šití prádla, kloboučnictví atd., byl — šicí stroj.

Jeho bezprostřední účinek na dělníky je přibližně stejný jako účinek všech strojů, které v období velkého průmyslu dobyly nová výrobní odvětví. Děti nejútlejšího věku jsou odstraňovány. Mzda strojových dělníků stoupá v poměru ke mzdě domáckých dělníků, z nichž mnozí náležejí k „nejchudším z chudých“ („the poorest of the poor“). Mzda lépe situovaných řemeslníků, s nimiž začíná konkurovat stroj, klesá. Novými strojovými dělníky jsou výhradně dívky a mladé ženy. S pomocí mechanické síly ničí monopol mužské práce při těžších pracích a vytlačují masy starých žen a malých dětí z lehčích prací. Nepřemožitelná konkurence ubíjí nejslabší ruční dělníky. Strašný vzrůst počtu úmrtí hladem (death from starvation) v Londýně v posledních deseti letech jde ruku v ruce s rozšiřováním šití strojem.[267] Nové dělnice u šicího stroje, jímž pohybují rukou a nohou nebo jen rukou, vsedě nebo vstoje, podle tíže, velikosti a zvláštnosti stroje, vynakládají mnoho pracovní síly. Jejich práce se stává škodlivou pro zdraví trváním procesu, ačkoli je obyčejně kratší než za starého systému. Všude, kde šicí stroj proniká do beztak těsných a přeplněných dílen, jako je tomu u výroby obuvi, šněrovaček, klobouků atd., zvyšuje nezdravé vlivy. „Dojem,“ praví člen komise Lord, „při vstupu do nízkých dílen, kde pracuje pohromadě 30 až 40 dělníků u strojů, je strašný… Vedro, které pochází zčásti z plynových kamen na ohřívání žehliček, je hrozné… I když je v takových dílnách zavedena tak zvaná mírná pracovní doba, tj. od 8 hodin ráno do 6 hodin večer, přesto tu obyčejně každý den omdlí 3 nebo 4 osoby.“[268]

Převrat ve společenském výrobním způsobu, tento nezbytný produkt přeměny výrobního prostředku, se uskutečňuje v pestré změti přechodných forem. Tyto formy se mění podle toho, do jaké míry a jak dávno již šicí stroj zachvátil to či ono průmyslové odvětví; mění se podle postavení, v jakém do té doby dělníci byli, podle toho, zda převládala manufakturní, řemeslná nebo domácká výroba, podle výše nájemného z dílen atd.[269] Na př. v oboru výroby módního zboží, kde práce většinou již byla organisována, hlavně ve formě jednoduché kooperace, je šicí stroj zprvu jen novým činitelem manufakturní výroby. V krejčovství, ve výrobě košil, v obuvnictví atd. se křižují všechny formy. Zde je vlastní tovární výroba. V prvním případě dostávají prostředníci surovinu od kapitalisty en chef [od kapitalisty-podnikatele] a seskupují v „komorách“ nebo „podkrovích“ 10 až 50 i více námezdních dělníků u šicích strojů. Konečně jako u všech strojů, které netvoří učleněnou soustavu a jichž se dá používat v trpasličích rozměrech, užívají řemeslníci nebo domáčtí dělníci, s vlastní rodinou nebo s několika cizími dělníky, také vlastních šicích strojů, které jim náleží.[270] V Anglii převládá nyní fakticky takový systém, že kapitalista soustřeďuje ve svých budovách větší počet šicích strojů a strojový výrobek pak rozděluje k dalšímu zpracování mezi armádu domáckých dělníků.[271] Pestrost přechodných forem však nezastře tendenci k přeměně ve vlastní tovární výrobu. Tato tendence je živena samým charakterem šicího stroje, jehož rozmanitá použitelnost nezbytně vede ke spojování dříve rozdělených výrobních odvětví v téže budově a pod velením téhož kapitálu; je dále živena tou okolností, že předběžné sešívání a některé jiné operace lze nejvhodněji provést tam, kde je stroj; konečně tomu napomáhá nevyhnutelné vyvlastňování řemeslníků a domáckých dělníků, kteří vyrábějí vlastními stroji. Tento osud je zčásti stihl již nyní. Stálý růst masy kapitálu vloženého do šicích strojů[272] je pobídkou k rozšiřování výroby a vyvolává na trhu stagnaci, která nutí domácké dělníky prodávat své šicí stroje. Nadvýroba šicích strojů samých nutí jejich výrobce, kteří potřebují odbyt, aby je pronajímali za týdenní nájemné, a tak vytváří pro malé vlastníky strojů smrtící konkurenci.[273] Další a další změny v konstrukci strojů a jejich zlevňování rovněž ustavičně znehodnocují staré exempláře, takže jich se ziskem mohou užívat již jen velcí kapitalisté, kteří je hromadně skupují za babku. Konečně i zde, jako ve všech podobných převratných procesech, má rozhodující význam nahrazení člověka parní silou. Užívání parní síly naráží z počátku na čistě technické překážky, jako je otřásání strojů, obtíž při regulování jejich rychlosti, rychlé kažení lehčích strojů atd., vesměs překážky, které se zkušenost brzy naučí překonávat.[274] Jestliže na jedné straně koncentrace mnoha pracovních strojů ve větších manufakturách nezbytně vede k užívání parní síly, urychluje na druhé straně konkurence páry s lidskými svaly koncentraci dělnického personálu a pracovních strojů ve velkých továrnách. Tak prožívá v Anglii v přítomné době obrovská výrobní oblast „wearing apparel“ [oděvních součástí], i většina jiných oborů revoluci přechodu manufaktury, řemesla a domácké práce v tovární výrobu, ale ještě před tímto přechodem se všechny tyto formy vlivem velkého průmyslu úplně změnily, rozložily, znetvořily a už dávno reprodukovaly a dokonce předstihly všechny obludnosti továrního systému bez jeho kladných vývojových momentů.[275]

Tato živelně probíhající průmyslová revoluce je uměle urychlována rozšiřováním továrních zákonů na všechna průmyslová odvětví, v nichž pracují ženy, mladiství a děti. Nucená úprava pracovního dne, jeho délky, přestávek, začátku a konce, systému směn pro děti, vyloučení všech dětí až do určitého věku atd. pobízí k zvýšenému používání strojů[276] a nahrazení svalů jako hnací síly parou.[277] Na druhé straně snaha získat na prostoru to, co se ztrácí na čase, vede k rozšiřování společně užívaných výrobních prostředků, pecí, budov atd., zkrátka k větší koncentraci výrobních prostředků a k příslušnému většímu hromadění dělníků. Po každé, když je manufaktura ohrožena továrním zákonem, opakuje se vášnivě v podstatě táž hlavní námitka, že bude nutné vynaložit větší kapitál, aby bylo možno po zavedení továrního zákona v tomto oboru vyrábět dál v dřívějším rozsahu. Pokud však jde o přechodné formy mezi manufakturou a domáckou prací a o domáckou výrobu samu, ty ztrácejí půdu pod nohama s omezením pracovního dne a dětské práce. Bezmezné vykořisťování levné pracovní síly tvoří jedinou základnu jejich konkurenční schopnosti.

Podstatnou podmínkou tovární výroby, zejména jakmile podléhá zákonné úpravě pracovního dne, je zajištění normálního výsledku, tj. jistota, že za danou dobu bude vyrobeno určité množství zboží nebo dosaženo zamýšleného užitečného efektu. Zákonem stanovené přestávky upraveného pracovního dne předpokládají dále náhlé a periodické přerušování práce, aniž se tím poškodí výrobek, který je právě ve výrobním procesu. Tohoto zajištění výsledku a možnosti přerušovat práci lze ovšem snáze dosáhnout v čistě mechanických výrobních oborech než tam, kde hrají určitou úlohu chemické a fysikální procesy, jako na př. v hrnčířství, běličství, barvířství, pekařství a ve většině kovodělných manufaktur. Tam, kde panuje zlořád neomezeného pracovního dne, noční práce a svobodného mrhání lidskými silami, pokládá se každá živelná překážka hned za věčnou „přirozenou mez“ výroby. Žádný jed neničí hmyz jistěji než tovární zákon takové „přirozené meze“. Nikdo nekřičel hlasitěji o „nemožnostech“ než páni z hrnčířského průmyslu. Roku 1864 jim byl oktrojován tovární zákon a již za 16 měsíců zmizely všechny nemožnosti. Tovární zákon vyvolal „zdokonalené metody připravování hrnčířské hmoty (slip) lisováním místo sušením, novou konstrukci pecí na sušení nepáleného zboží atd., vesměs události velkého významu v hrnčířském umění, svědčící o pokroku, jakým se nemůže chlubit poslední století… Teplota pecí je značně snížena při značném poklesu spotřeby uhlí a rychlejším účinku na zboží.“[278] Přes všechna proroctví nestouply výrobní náklady hrnčířského zboží, zato však stoupla masa výrobků, takže za 12 měsíců, od prosince 1864 do prosince 1865, vykazoval vývoz přebytek v hodnotě 138.628 liber št. nad průměr předchozích tří let. Při výrobě zápalek bylo pokládáno za přírodní zákon, že hoši musili i v době, kdy hltají oběd, namáčet dřívka do teplé fosforové směsi, jejíž jedovatá pára jim stoupala do tváře. S nutností šetřit časem vynutil tovární zákon (1864) zavedení „dipping machine“ [namáčecího stroje], z něhož se páry nemohou dostat k dělníkovi.[279] Tak se nyní tvrdí v odvětvích krajkářské manufaktury, která ještě nepodléhají továrnímu zákonu, že přestávky na jídlo nemohou být pravidelné, protože různý krajkářský materiál potřebuje různě dlouhou dobu k sušení, jež se pohybuje mezi 3 minutami až hodinou i více. Na to členové „Children's Employment Commission“ odpovídají: „Podmínky jsou tytéž jako v tiskárnách čalounů. Několik hlavních továrníků v tomto odvětví horlivě tvrdilo, že povaha používaného materiálu a různorodost procesů, jimiž materiál prochází, nedovolují bez velké ztráty náhle přerušovat práci pro přestávku na obědy… 6. doložkou 6. odd. Factory Act‘s Extension Act [doplňovacího zákona o rozšíření továrního zákona] (1864) jim byla dána osmnáctiměsíční lhůta ode dne vydání zákona, po jejímž uplynutí musí zavést přestávky na odpočinek, stanovené továrním zákonem.“[280] Sotva byl zákon schválen parlamentem, už páni továrníci objevili toto: „Závady, které jsme očekávali od provedení továrního zákona, se nedostavily. Nepozorujeme, že by výroba byla nějak ochromena. Ve skutečnosti vyrábíme za tutéž dobu více.“[281] Vidíme, že anglický parlament, jemuž jistě nikdo nebude vyčítat geniálnost, došel zkušeností k názoru, že donucovací zákon může prostě oddekretovat všechny tak zvané přirozené překážky, které prý výroba klade omezování a úpravě pracovního dne. Proto se při provádění továrního zákona v určitém průmyslovém odvětví stanoví lhůta 6 až 18 měsíců a je věcí továrníka, aby za tuto dobu odstranil technické překážky. Mirabeauův výrok: „Impossible? Ne me dites jamais ce bête de mot!“ [Nemožné? Neříkejte mi nikdy tohle hloupé slovo!] platí zvlášť pro moderní technologii. Jestliže však tovární zákon urychluje jako ve skleníku dozrávání materiálních prvků nutných k přeměně manufakturní výroby v tovární, zároveň tím, že vytváří nutnost zvětšených výdajů kapitálu, urychluje zánik menších mistrů a koncentraci kapitálu.[282]

Nehledě na čistě technické a technicky odstranitelné překážky, naráží úprava pracovního dne na nepořádné návyky dělníků samých, zejména tam, kde převládá úkolová mzda a kde lze prolenošení jedné části dne nebo týdne dohonit prací přes čas nebo noční prací, metoda, otupující dospělého dělníka a působící zhoubně na jeho nedospělé druhy a na ženy.[283] Ačkoli tato nepravidelnost ve vydávání pracovní síly je přirozenou hrubou reakcí na nudnost jednotvárné dřiny, přesto v daleko větší míře vyplývá z anarchie výroby samé, která zase předpokládá bezuzdné vykořisťování pracovní síly kapitálem. K všeobecnému periodickému střídání fází průmyslového cyklu a zvláštních výkyvů trhu v každém výrobním odvětví přistupuje zejména tak zvaná sezóna, ať již je podmíněna střídáním ročních dob příznivých pro plavbu lodí, anebo módou, a náhlost velkých objednávek, které musí být provedeny v co nejkratší době. Náhlé objednávky se vžívají s rozšiřováním železnic a telegrafu. „Rozšíření železniční sítě po celé zemi,“ praví na př. jeden londýnský továrník, „velmi podpořilo zvyk krátkodobých objednávek; kupci z Glasgowa, Manchestru a Edinburghu přijíždějí nyní jednou za 14 dní, nebo aby nakoupili ve velkém, do obchodních domů v City, kam dodáváme zboží. Místo aby kupovali ze skladu, jak to bývalo zvykem dříve, dělají objednávky, které musíme ihned vyřídit. V dřívějších letech jsme vždycky mohli v době slabé poptávky pracovat předem pro uspokojení poptávky příští sezóny, ale nyní nemůže nikdo předpovědět, po čem bude poptávka.“[284]

V továrnách a manufakturách, které ještě nepodléhají továrnímu zákonu, panuje nejhroznější práce přes čas periodicky — v tak zvaných sezónách i v nepředvídatelných chvílích, následkem náhlých objednávek. Ve vnějším oddělení továrny, manufaktury a obchodní firmy, ve sféře domácké práce, beztak naprosto nepravidelné, surovinami a zakázkami úplně závislé na rozmarech kapitalisty, kterého tu neváží žádné ohledy na využití budov, strojů atd. a který tu neriskuje nic než kůži dělníků samých, pěstuje se takto soustavně průmyslová reservní armáda, vždy pohotová sloužit kapitalistům, decimovaná jednu část roku nejnelidštější dřinou a druhou část roku zbídačovaná nedostatkem práce. „Zaměstnavatelé,“ praví „Children's Employment Commission“, „využívají obvyklé nepravidelnosti domácké práce k tomu, aby ji v době, kdy je nutná mimořádná práce, prodlužovali až do 11, 12, 2 hodin v noci, čili, jak se říká, na všechny hodiny, a to v místnostech, ‚kde už zápach je s to vás porazit (the stench is enough to knock you down). Dojdete třeba ke dveřím a otevřete je, ale neodvažujete se jít dál‘.“[285] „Naši zaměstnavatelé jsou divní patroni,“ říká jeden z vyslýchaných svědků, obuvník, „myslí si, že to chlapcům neškodí, když se půl roku dřou do úpadu a druhou půlku se musí skoro flákat.“[286]

Stejně jako o technických překážkách tvrdili a tvrdí interesovaní kapitalisté i o těchto tak zvaných „obchodních zvyklostech“ („usages which have grown with the growth of trade“), že jsou to „přirozené meze“ výroby, oblíbený nářek bavlnářských lordů v době, kdy je po prvé ohrozil tovární zákon. Ačkoli jejich průmysl závisí více než kterýkoli jiný na světovém trhu, a proto na paroplavbě, usvědčila je zkušenost ze lži. Od té doby se angličtí tovární inspektoři dívají na „obchodní překážky“ jako na pouhou vytáčku.[287] Důkladná a svědomitá vyšetřování „Children's Employment Commission“ opravdu dokazují, že v některých průmyslových odvětvích úprava pracovního dne by jen stejnoměrněji rozdělila na celý rok masu práce, které se v nich již používá[288]; že tato úprava by byla první racionální uzdou pro vražedné, nesmyslné a vrtošivé choutky módy,[289] v podstatě neodpovídající systému velkého průmyslu; že vývoj zaoceánské paroplavby a komunikačních prostředků vůbec odstranil vlastní technický důvod sezónní práce[290]; že všechny ostatní domněle nekontrolovatelné podmínky lze odstranit dalšími stavbami, dalšími stroji, zvýšením počtu současně zaměstnaných dělníků[291] a vyplývajícím z toho zpětným vlivem na systém velkoobchodu.[292] Ale kapitál, jak nejednou prohlásil ústy svých představitelů, přistoupí na tento převrat „jen pod tlakem všeobecného parlamentního zákona“,[293] který nuceně upraví pracovní den z moci zákona.

9. TOVÁRNI ZÁKONODÁRSTVÍ.
(DOLOŽKY O ZDRAVOTNÍ PÉČI A O VÝCHOVĚ.)
JEHO VŠEOBECNÉ ROZŠÍŘENÍ V ANGLII

Tovární zákonodárství, toto první vědomé a plánovité působení společnosti na živelně se vytvořivší podobu jejího výrobního procesu, je, jak jsme viděli, právě tak nutným produktem velkého průmyslu jako bavlněná příze, selfaktory a elektrický telegraf. Než přejdeme k všeobecnému rozšíření továrního zákonodárství v Anglii, nutno se ještě krátce zmínit o některých doložkách anglického továrního zákona, které se netýkají počtu hodin pracovního dne.

Doložky o zdravotní péči, nehledě na jejich redakci, která kapitalistovi usnadňuje jejich obcházení, jsou neobyčejně skoupé a omezují se fakticky na předpisy o bílení stěn a některá jiná opatření k udržování čistoty, o větrání a ochraně před nebezpečnými stroji. V třetí knize se vrátíme k fanatickému boji továrníků proti doložce, která jim ukládá nepatrné vydání na ochranu údů jejich „rukou“. Zde se znovu skvěle potvrzuje dogma stoupenců svobodného obchodu, že ve společnosti s antagonistickými zájmy přispívá každý k obecnému blahu, usiluje-li o svůj vlastní prospěch. Stačí jeden příklad. Je známo, že od poloviny čtyřicátých let se v Irsku značně rozmohl lnářský průmysl a s ním scutching mills (tírny lnu). Roku 1864 tam bylo na 1.800 těchto mills. Pravidelně na podzim a v zimě jsou zejména mladiství a ženy, synové, dcery a ženy sousedních malých farmářů, vesměs lidé naprosto neobeznámení se stroji, odtrháváni od polních prací, aby v těchto továrnách nakládali len do válcovacích strojů. Úrazy v těchto továrnách nemají co do počtu a intensity obdoby v dějinách strojů. Jediný scutching mill v Kildinanu (u Corku) vykazuje v letech 1852 až 1856 šest smrtelných případů a 60 těžkých zmrzačení, jimž se vesměs mohlo zabránit velmi jednoduchým zařízenímv ceně několika šilinků. Dr. W. White, certifying surgeon [úřední lékař] továren v Downpatricku, prohlašuje v oficiální zprávě ze dne 15. prosince 1865: „Úrazy ve scutching mills jsou nejstrašnějšího druhu. V mnoha případech je utržena od trupu čtvrtina těla. Smrt nebo budoucnost v bídné nemohoucnosti a utrpení jsou obvyklé následky zranění. Vzrůst počtu továren v zemi ovšem ještě rozmnoží tyto hrozné výsledky. Jsem přesvědčen, že náležitým státním dozorem. nad scutching mills lze zabránit velikým obětem na zdraví a životech.“[294] Co by mohlo lépe charakterisovat kapitalistický výrobní způsob než tato nutnost vnucovat mu donucovacím zákonem dodržování nejzákladnějších pravidel hygieny a ochrany zdraví? „Tovární zákon z roku 1864 vybílil a vyčistil v hrnčířství přes 200 dílen, po dvacetiletém nebo naprostém zdržování se jakýchkoli takových operací (to je ta „zdrženlivost“ kapitálu!). V těchto dílnách je zaměstnáno 27.878 dělníků, kteří až dosud při nadměrné denní a často i noční práci vdechovali zamořený vzduch, takže toto zaměstnání, jinak poměrně neškodné, neustále hrozilo nemocí a smrtí. Tovární zákon donutil značně rozmnožit větrací zařízení.“[295] Zároveň tato oblast působnosti továrního zákona pádně dokazuje, jak kapitalistický výrobní způsob samou svou podstatou za určitou hranicí vylučuje jakékoli racionální zlepšení. Několikrát jsme již připomněli, že angličtí lékaři jednomyslně prohlašují 500 krychlových stop vzduchu na osobu za minimum, které sotva stačí při nepřetržité práci. Nu dobrá! Jestliže tovární zákon všemi svými donucovacími opatřeními nepřímo urychluje přeměnu malých dílen v továrny, tedy nepřímo zasahuje do vlastnického práva menších kapitalistů a větším zajišťuje monopol, pak kdyby zákon zajistil v malých dílnách nezbytné množství vzduchu na každého dělníka, přímo by naráz vyvlastnil tisíce malých kapitalistů! To by podťalo samy kořeny kapitalistického výrobního způsobu, tj. sebezhodnocování kapitálu, ať velkého či malého, „svobodným“ nákupem a spotřebováním pracovní síly. Proto před těmito 500 krychlových stop vzduchu dochází továrnímu zákonodárství dech. Zdravotnické instituce, průmyslové vyšetřující komise, tovární inspektoři znovu a znovu zdůrazňují nutnost těchto 500 krychlových stop a nemožnost vynutit je na kapitálu. Prohlašují tak fakticky souchotiny a jiné plicní choroby dělníků za podmínku existence kapitálu.[296]

Třebaže doložky továrního zákona týkající se výchovy jsou celkem ubohé, přece jen prohlásily základní vyučování za povinnou podmínku práce.[297] Jejich úspěch po prvé dokázal, že lze vyučování a tělocvik[298] spojit s fysickou prací, tedy také fysickou práci s vyučováním a tělocvikem. Tovární inspektoři brzy zjistili na základě svědeckých výpovědí učitelů, že tovární děti, třebaže se jim dostává jen poloviny vyučování oproti žákům, kteří chodí do školy pravidelně, naučí se stejně, ba často víc. „Je to jednoduché. Ti, kdo stráví ve škole jen půl dne, jsou stále svěží a téměř vždy schopni a ochotni se učit. Při systému střídání práce se školou je každé z těchto zaměstnání odpočinkem a osvěžením po druhém, a proto je tento systém pro dítě mnohem vhodnější, než trvá-li každé z těchto zaměstnání nepřetržitě. Hoch, který od časného rána sedí ve škole, zejména v horku, nemůže soupeřit s jiným, který přichází veselý a čilý z práce.“[299] Další doklady najdeme v Seniorově řeči na sociologickém kongresu v Edinburghu roku 1863. Poukazuje tu mezi jiným také na to, jak jednostranný, neproduktivní a dlouhý školní den dětí z vyšších a středních tříd zbytečně přidělává práci učitelům a „zároveň nejen neplodně, ale i naprosto škodlivě ubíjí čas, zdraví a energii dětí.“[300] Z továrního systému, jak můžeme v podrobnostech sledovat u Roberta Owena, vzklíčil zárodek výchovy budoucnosti, při které se u všech dětí od určitého věku bude produktivní práce spojovat s vyučováním a tělocvikem nejen jako jeden z prostředků ke zvýšení společenské výroby, nýbrž jako jediný prostředek k produkci všestranně vyvinutých lidí.

Viděli jsme, že velký průmysl technicky ruší manufakturní dělbu práce s jejím doživotním připoutáním celého člověka k jedné dílčí operaci; naproti tomu kapitalistická forma velkého průmyslu reprodukuje tuto dělbu práce v ještě nestvůrnější podobě: ve vlastní továrně tím, že dělníka přeměňuje ve vědomím nadané příslušenství dílčího stroje, všude jinde zčásti tím, že sporadicky užívá strojů a strojové práce,[301] zčásti tím, že zavádí práci žen, dětí a nekvalifikovanou práci jako nový základ dělby práce. Rozpor mezi manufakturní dělbou práce a podstatou velkého průmyslu se prosazuje násilně. Projevuje se mimo jiné v hrozné skutečnosti, že obrovská část dětí, zaměstnaných v moderních továrnách a manufakturách, přikovaných od nejútlejšího věku k nejelementárnějším manipulacím, je po léta vykořisťována, aniž má možnost se naučit nějaké práci, ke které by se jich mohlo později použít třeba jen v téže manufaktuře nebo továrně. V anglických knihtiskárnách na př. přecházeli učňové od lehčích prací k složitějším pracím, jak to odpovídá systému staré manufaktury a řemesla. Prodělali jakési učení, až se stali vyučenými tiskaři. Toto řemeslo vyžadovalo na všech, aby uměli číst a psát. To všechno se změnilo s tiskařským strojem. Tento stroj vyžaduje dva druhy dělníků: dospělého dělníka, dozorce nad strojem, a mladistvé, většinou 11 až 17leté chlapce, jejichž práce záleží výhradně v kladení papíru do stroje a odebírání potištěného papíru ze stroje. Dřou takto, zejména v Londýně, po několik dnů v týdnu nepřetržitě 14, 15, 16 hodin a často 36 hodin po sobě jen s dvěma hodinami přestávky na oběd a spánek![302] Velká část jich neumí číst a jsou to zpravidla úplně zdivočelá, nenormální stvoření. „Aby se stali schopnými vykonávat svou práci, k tomu nepotřebují naprosto žádnou duševní výchovu; mají málo příležitosti získat dovednost a ještě méně ji rozvíjet; jejich mzda, třebaže je pro chlapce poměrně vysoká, nestoupá úměrně s jejich věkem a velká většina nemá vyhlídku na výnosnější a odpovědnější místo dozorce nad strojem, protože na jeden stroj připadá jen jeden dozorce a často čtyři hoši.“[303] Jakmile se stanou příliš starými na svou dětskou práci, tedy nejpozději v 17 letech, jsou z tiskárny propuštěni. Stanou se kandidáty zločinu. Několik pokusů opatřit jim nějaké jiné zaměstnání ztroskotalo na jejich nevědomosti, hrubosti, tělesné a duševní zaostalosti.

To, co platí o manufakturní dělbě práce uvnitř dílny, platí i o dělbě práce uvnitř společnosti. Pokud řemeslo a manufaktura tvoří všeobecnou základnu společenské výroby, je podřízení výrobce výhradně jednomu výrobnímu odvětví, zničení původní rozmanitosti jeho zaměstnání[304] nutným vývojovým momentem. Na této základně každé jednotlivé výrobní odvětví empiricky nachází technickou podobu, která mu odpovídá, zvolna ji zdokonaluje a rychle ji krystalisuje, jakmile je dosaženo určitého stupně zralosti. Občas nastávají změny, vyvolávané jednak novou pracovní látkou, kterou dodává obchod, jednak pozvolnou přeměnou pracovního nástroje. Jakmile je empiricky nalezena odpovídající forma nástroje, zkostnatí i pracovní nástroj, jak dokazuje to, že často po tisíciletí přechází s generace na generaci. Je charakteristické, že až do XVIII. století se jednotlivá řemesla nazývala mysteries (mystères[305] [tajemství]), do jejichž temnot mohl proniknout jen empiricky a profesionálně zasvěcený člověk. Velký průmysl strhl závoj, který lidem zakrýval jejich vlastní společenský výrobní proces a učinil z různých výrobních odvětví, která se spontánně odloučila, záhady pro ostatní, ba i pro toho, kdo byl do onoho odvětví zasvěcen. Zásada velkého průmyslu: rozložit každý výrobní proces, sám o sobě a zprvu bez jakéhokoli ohledu na lidskou ruku, na prvky, z nichž se skládá, vytvořila celou moderní vědu, technologii. Pestré, zdánlivě nesouvislé a zkostnatělé podoby společenského výrobního procesu se rozložily ve vědomě plánovité oblasti aplikace přírodních věd, soustavně rozčleněné podle zamýšleného užitečného efektu. Technologie rovněž odhalila oněch několik velkých základních forem pohybu, v nichž nutně probíhá veškerá produktivní činnost lidského těla přes všechnu rozmanitost používaných nástrojů, právě tak jako se mechanika nedává největší složitostí strojů oklamat v tom, že je to ustavičné opakování jednoduchých mechanických sil. Moderní průmysl nikdy nepokládá existující formu nějakého výrobního procesu za definitivní a nezachází s ní jako s definitivní. Jeho technická základna je proto revoluční, kdežto technická základna všech dřívějších výrobních způsobů byla v podstatě konservativní. [306] Stroji, chemickými procesy a jinými metodami neustále provádí převraty v technické základně výroby a zároveň i ve funkcích dělníků a ve společenských kombinacích pracovního procesu. Tím rovněž neustále revolucionuje dělbu práce uvnitř společnosti a ustavičně vrhá masy kapitálu a masy dělníků z jednoho výrobního odvětví do druhého. Povaha velkého průmyslu podmiňuje proto střídání práce, pohyb funkcí, všestrannou pohyblivost dělníka. Na druhé straně reprodukuje ve své kapitalistické formě starou dělbu práce s jejím zkostnatělým rozdrobením. Viděli jsme, jak tento absolutní rozpor ničí jakýkoli klid, stálost, jistotu životního postavení dělníka, jak mu neustále hrozí tím, že mu s pracovními prostředky vyrazí z rukou i životní prostředky[307] a s jeho dílčí funkcí učiní zbytečným i jeho samého; jak se tento rozpor vybíjí v nepřetržitých hekatombách dělnické třídy, v nejbezuzdnějším mrhání pracovními silami a ve spoustách způsobených společenskou anarchií. To je negativní stránka. Jestliže se však nyní střídání práce prosazuje jen jako nepřekonatelný přírodní zákon a se slepě ničivou silou přírodního zákona, který všude naráží na překážky[308], činí naproti tomu sám velký průmysl svými katastrofami otázkou života a smrti, budou-li střídání práce a tedy co největší mnohostrannost dělníků uznány za všeobecný zákon společenské výroby, jehož normálnímu uskutečňování musí být přizpůsobeny poměry. Činí otázkou života a smrti, zda bude nestvůrnost nešťastného reservního dělnického obyvatelstva, chovaného v záloze pro měnící se vykořisťovatelské potřeby kapitálu, nahrazena absolutní pohotovostí člověka pro měnící se potřeby práce; zda dílčí dělník, pouhý nositel určité dílčí společenské funkce, bude nahrazen všestranně vyvinutým individuem, pro něž jsou různé společenské funkce střídavými způsoby životní činnosti. Jedním momentem tohoto převratného procesu, vyvíjejícím se živelně na základě velkého průmyslu, jsou polytechnické a zemědělské školy, jiným jsou „écoles d'enseignement professionel“ [odborné školy], kde se děti dělníků trochu učí technologii a praktickému zacházení s různými výrobními nástroji. Jestliže tovární zákonodárství jako první skrovný ústupek, těžce vybojovaný na kapitálu, spojuje s tovární prací jen základní vyučování, není pochyb o tom, že nevyhnutelné dobytí politické moci dělnickou třídou vydobude náležité místo v dělnických školách také theoretickému i praktickému technologickému vyučování. Není rovněž pochyb o tom, že kapitalistická forma výroby a jí odpovídající ekonomické poměry dělníků jsou v naprostém rozporu s takovými převratnými fermenty a jejich cílem — zrušením staré dělby práce. Vývoj rozporů určité historické výrobní formy je však jedinou historickou cestou jejího rozkladu a utváření nové. „Ne sutor ultra crepidam!“ [,‚Ševče, drž se kopyta!“] Toto nec plus ultra [tento vrchol] řemeslnické moudrosti se stalo hroznou pošetilostí od chvíle, kdy hodinář Watt vynalezl parní stroj, holič Arkwright spřádací stroj, zlatnický dělník Fulton parník.[309]

Pokud tovární zákonodárství upravuje práci v továrnách, manufakturách atd., jeví se to zprvu jen jako vměšování do vykořisťovatelských práv kapitálu. Každá úprava tzv. domácké práce[310] se naproti tomu jeví od počátku jako přímý zásah do patria potestas [otcovské moci], tj. moderně vyjádřeno, do rodičovské autority, a to je krok, před nímž jemnocitný anglický parlament dlouho na oko zděšeně couval. Avšak síla faktů jej nakonec donutila uznat, že velký průmysl ničí s ekonomickou základnou staré rodiny a jí odpovídající rodinnou prací i staré rodinné vztahy. Bylo nutno proklamovat právo dětí. „Na neštěstí,“ praví se v závěrečné zprávě „Children's Employment Commission“ z roku 1866, „ze všech svědeckých výpovědí vysvítá, že děti obojího pohlaví nepotřebují proti nikomu tolik ochrany jako proti svým rodičům.“ Systém neomezeného vykořisťování dětské práce vůbec a dětské domácké práce zvlášť „se udržuje tím, že rodiče mají nad svými mladistvými a útlými potomky libovolnou a zhoubnou moc, ničím nebrzděnou a nikým nekontrolovanou… Rodiče nesmějí mít absolutní moc dělat ze svých dětí pouhé stroje na získávání toho či onoho denního výdělku… Děti a mladiství mají právo na ochranu zákonodárství před zneužíváním rodičovské moci, které předčasně podlamuje jejich fysické síly a snižuje je jakožto morální a intelektuální bytosti“.[311] Avšak zneužívání rodičovské moci nevytvořilo přímé či nepřímé vykořisťování nezralých pracovních sil kapitálem, nýbrž naopak, kapitalistický způsob vykořisťování tím, že zničil ekonomickou základnu, odpovídající rodičovské moci, vytvořil její zneužívání. Jakkoli hrozným a odporným se jeví rozklad staré rodiny za kapitalistického systému, přesto velký průmysl tím, že přisuzuje rozhodující úlohu ve společensky organisovaném výrobním procesu mimo obvod domácnosti ženám, mladistvým a dětem obojího pohlaví, vytváří ekonomickou základnu pro vyšší formu rodiny a poměru mezi oběma pohlavími. Je ovšem stejně pošetilé pokládat za absolutní křesťansko-germánskou formu rodiny, jako starořímskou, starořeckou či orientální formu, které ostatně společně tvoří jednu historickou vývojovou řadu. Je rovněž jasné, že složení kombinovaného dělnického personálu z osob obojího pohlaví a různého věku — přestože je ve své samorostlé, hrubé, kapitalistické formě, kdy je tu dělník pro výrobní proces, a ne výrobní proces pro dělníka, morovým zdrojem zkázy a otroctví — za příslušných podmínek se naopak nutně musí stát zdrojem humánního rozvoje.[312]

Nutnost přeměnit tovární zákon z výjimečného zákona pro přádelny a tkalcovny, tyto první výtvory strojové výroby, ve všeobecný zákon veškeré společenské výroby, vyplývá, jak jsme viděli, z průběhu dějinného vývoje velkého průmyslu, na jehož pozadí probíhá úplná revoluce v tradiční podobě manufaktury, řemesla a domácké práce: manufaktura se stále mění v továrnu, řemeslo v manufakturu a konečně sféry řemesla a domácké práce se v úžasně krátké době mění v žalostná doupata, kde kapitalistické vykořisťování nerušeně provádí své obludné, šílené rejdy. Rozhodující jsou konec konců dvě okolnosti: za prvé stále znovu se opakující zkušenost, že jakmile je kapitál podroben státní kontrole jen na některých bodech společenské periferie, odškodňuje se tím bezuzdněji na jiných bodech;[313] za druhé volání kapitalistů samých po rovnosti podmínek konkurence, tj. po stejných mezích vykořisťování práce.[314] Slyšme o tom dva hluboké vzdechy. Páni W. Cooksley (majitelé továrny na hřebíky, řetězy atd. v Bristolu) zavedli ve svém závodě dobrovolně omezení pracovního dne. „Protože v sousedních závodech trvá dál starý, neregulovaný systém, jsou vystaveni příkoří v tom, že jejich hoši jsou lákáni (enticed), aby pracovali po 6. hodině večerní jinde.“ „To je,“ říkají ovšem, „nespravedlnost vůči nám a ztráta pro nás, protože se tu vyčerpává část síly hochů, z níž prospěch patří celý nám.“[315] Pan J. Simpson (Paper-Box Bag maker [výroba papírových krabic a sáčků] v Londýně) prohlašuje členům „Children's Employment Commission“: „Chce prý podepsat jakoukoli petici za zavedení továrních zákonů. Za nynějšího stavu nemá v noci klidu („he always felt restless at night“), když zavře svou dílnu a pomyslí si, že jiní nechávají pracovat déle a vyfouknou mu zakázky před nosem.“[316] „Bylo by nespravedlivé,“ praví „Children's Employment Commission“ shrnujíc, „vůči větším podnikatelům, kdyby jejich továrny byly podrobeny úpravě, zatím co malé podniky v jejich vlastním oboru by nepodléhaly žádnému zákonnému omezení pracovní doby. K nespravedlnosti nerovných podmínek konkurence, vznikající tím, že na malé dílny se nevztahuje omezení pracovní doby, přistupuje pro větší továrníky další nevýhoda záležející v tom, že nabídka práce mladistvých a žen směřuje do dílen ušetřených továrními zákony. Konečně by to bylo podnětem k rozmnožování menších dílen, které jsou skoro bez výjimky velmi nepříznivé pro zdraví, pohodlí, výchovu a všeobecné zlepšení postavení lidu.“[317]

Ve své závěrečné zprávě navrhuje „Children's Employment Commission“, aby byl tovární zákon rozšířen na více než 1,400.000 dětí, mladistvých a žen, z nichž asi polovina je vykořisťována v malovýrobě a systémem domácké práce.[318] Praví: „Přijme-li parlament náš návrh v celém rozsahu, je nesporné, že by takové zákonodárství mělo nejblahodárnější vliv nejen na mladé a slabé, jichž se především týká, nýbrž i na obrovskou masu dospělých dělníků, kteří přímo (ženy) či nepřímo (muži) spadají pod jeho působnost. Vnutilo by jim pravidelnou a zkrácenou pracovní dobu; šetřilo by a hromadilo zásobu fysické síly, na níž tolik závisí jejich vlastní zdar a zdar země; chránilo by dorůstající generaci před přepínáním sil v raném věku, které podkopává jejich organismus a předčasně jej vyčerpává; poskytlo by konečně dětem alespoň do 13. roku možnost základního vyučování, a tak by skoncovalo s neuvěřitelnou nevědomostí, která je tak věrně vylíčena ve zprávách komise a na kterou se lze dívat jen s mučivým žalem a hlubokým pocitem národního ponížení.[319] Toryovské ministerstvo ohlásilo v trůnní řeči ze dne 5. února 1867, že návrhy komise pro vyšetřování průmyslu formulovalo v „bills“ [osnovách zákonů].[319a] K tomu potřebovalo nový dvacetiletý experimentum in corpore vili [pokus na bezcenném živém těle]. Již roku 1840 byla jmenována parlamentní komise pro vyšetřování dětské práce. Její zpráva rozvinula podle slov N. W. Seniora „nejhroznější obraz hrabivosti, sobectví a ukrutnosti kapitalistů a rodičů, bídy, upadání a zhouby organismu dětí a mladistvých, jaký sotva kdy spatřil svět… Někdo se snad domnívá, že zpráva popisuje hrůzy minulé doby. Bohužel, máme tu však zprávy, že tyto hrůzy trvají dále, stejně intensivně jako kdy jindy. Brožura, kterou uveřejnil před dvěma lety Hardwicke, prohlašuje, že zlořády, tepané roku 1842, bujejí dnes (1863) dál… Tato zpráva (z roku 1842) zůstala po dvacet let bez povšimnutí a v této době bylo oněm dětem, které vyrůstaly bez nejmenší potuchy jak o tom, co nazýváme morálkou, tak o školním vzdělání, náboženství nebo přirozené rodinné lásce, těmto dětem bylo dovoleno stát se rodiči nynější generace.“[320]

Mezitím se změnily společenské podmínky. Parlament se neodvážil zamítnout požadavky komise z roku 1863, tak jako kdysi zamítl požadavky z roku 1842. Proto již roku 1864, když komise uveřejnila teprve část svých zpráv, byly také kameninový průmysl (včetně hrnčířství), výroba čalounů, zápalek, nábojů a kapslí, jakož i postřihování sametu podrobeny zákonům platným pro textilní průmysl. V trůnní řeči ze dne 5. února 1867 ohlásil tehdejší toryovský kabinet další osnovy zákonů, založené na závěrečných návrzích komise, která mezitím roku 1866 dokončila své dílo.

Dne 15. srpna 1867 potvrdil král Factory Acts Extension Act [doplňovací zákon o rozšíření továrního zákona na nová průmyslová odvětví] a 21. srpna téhož roku Workshops' Regulation Act [zákon o úpravě práce v dílnách]; první zákon se týká velkých podniků, druhý malých.

Factory Acts Extension Act podrobuje továrnímu zákonu vysoké pece, železárny a měďárny, slévárny, strojírny, kovodělné dílny, továrny na gutaperču, papír, sklo, tabák, dále tiskárny a knihárny a vůbec všechny průmyslové dílny tohoto druhu, v nichž je zaměstnáno 50 nebo více osob současně po dobu alespoň 100 dnů v roce.

Abychom si učinili představu o rozsahu působnosti tohoto zákona, uvedeme tu několik definicí stanovených v zákoně: „Řemeslo má (v tomto zákoně) znamenat: jakoukoli ruční práci, provozovanou jako povolání nebo živnost při zhotovování, změnách, zdobení, opravách nebo dodělávání nějakého předmětu určeného k prodeji nebo jeho části.“

Dílna má znamenat: jakoukoli světnici nebo místnost, krytou nebo pod širým nebem, kde je provozováno nějaké ‚řemeslo‘ dítětem, mladistvým dělníkem nebo ženou a kde má ten, kdo takové dítě, mladistvého dělníka nebo ženu zaměstnává, právo přístupu a kontroly.“

Zaměstnán má znamenat: činný v nějakém ‚řemesle‘, ať za mzdu nebo bez mzdy, u mistra nebo jednoho z rodičů, jak je dole blíže určeno.“

Rodiče má znamenat: otce, matku, poručníka nebo jinou osobu, která má poručnictví nebo dozor nad nějakým… dítětem nebo mladistvým dělníkem.“

Článek 7, o trestech za zaměstnávání dětí, mladistvých dělníků a žen proti ustanovením tohoto zákona, stanoví peněžité pokuty nejen pro majitele dílny, ať je to jeden z rodičů nebo ne, nýbrž i „pro rodiče nebo jiné osoby, jejichž péči je svěřeno dítě, mladistvá osoba nebo žena, nebo kteří mají přímý prospěch z jejich práce“.

Factory Acts Extension Act, který se vztahuje na velké závody, zůstává daleko pozadu za továrním zákonem, protože obsahuje množství ubohých výjimečných ustanovení a zbabělých kompromisů s kapitalisty.

Workshops' Regulation Act, žalostný ve všech svých podrobnostech, zůstal mrtvou literou v rukou městských a místních úřadů, které byly pověřeny jeho prováděním. Když jim parlament roku 1871 odňal tuto plnou moc a přenesl ji na tovární inspektory, čímž naráz rozšířil obvod jejich dozoru o více než 100.000 dílen — jen počet cihelen vzrostl o 300 — byl jejich personál velkomyslně rozmnožen o celých osm asistentů, ačkoli už předtím byl jeho počet nedostačující.[321]

Co je tedy na tomto anglickém zákonodárství z roku 1867 nápadné, je jednak nutnost, vnucená parlamentu panujících tříd, v zásadě přijmout tak mimořádná a rozsáhlá opatření proti přehmatům kapitalistického vykořisťování; jednak polovičatost, nechuť a mala fides [obmyslnost], s nimiž pak tato opatření v praxi uskutečňoval.

Vyšetřovací komise z roku 1862 navrhla rovněž novou úpravu důlního průmyslu, průmyslu, který se od všech ostatních liší tím, že u něho jdou zájmy pozemkových vlastníků a průmyslových kapitalistů ruku v ruce. Protiklad těchto dvou zájmů prospěl továrnímu zákonodárství; tam, kde tento protiklad není, stačí to k vysvětlení průtahů a šikan při důlním zákonodárství.

Vyšetřovací komise z roku 1840 učinila tak hrozná a pobuřující odhalení a způsobila takový skandál před celou Evropou, že parlament musel ukonejšit své svědomí Mining Actem [důlním zákonem] z roku 1842, který se omezil na to, že zakázal práci žen a dětí mladších 10 let pod zemí.

Nato přišel roku 1860 Mines' Inspection Act [zákon o důlní inspekci], podle něhož měli v dolech provádět inspekci státní úředníci, zvlášť k tomu jmenovaní, a zakazovalo se přijímat do práce hochy od 10 do 12 let, pokud by neměli školní vysvědčení nebo nechodili do školy určitý počet hodin. Tento zákon zůstal úplně mrtvou literou, protože jmenovaných inspektorů bylo směšně málo, jejich pravomoc byla nepatrná a z jiných příčin, které se ukáží blíže v dalším výkladu.

Jednou z nejnovějších Modrých knih o dolech je „Report from the Select Committee on Mines, together with... Evidence, 23rd July 1866“. Je dílem výboru složeného z členů dolní sněmovny a zmocněného obesílat a vyslýchat svědky; je to tlustý foliant, v němž vlastní „Report“ [zpráva] zabírá jen pět řádek tohoto obsahu: že výbor nemůže nic říci a že je nutno vyslechnout ještě více svědků!

Způsob vyslýchání svědků připomíná cross examinations [křížové výslechy] u anglických soudů, kde se advokát snaží nestydatými, matoucími křížovými otázkami svědka poplést a překroutit jeho výroky. Advokáty jsou tu sami členové parlamentní vyšetřovací komise, mezi nimi majitelé a vykořisťovatelé dolů; svědky jsou horníci, většinou z uhelných dolů. Celá fraška je příliš charakteristická pro ducha kapitálu, než abychom zde neuvedli několik výňatků. Pro snazší přehled podávám výsledky vyšetřování atd. vždy pod určitými nadpisy. Připomínám, že otázky a příslušné odpovědi jsou v anglických Modrých knihách číslovány a že svědkové, jejichž výpovědi jsou zde citovány, jsou horníci z uhelných dolů.

1) Zaměstnávání chlapců od 10. roku v dolech. Práce včetně cesty do dolů a zpět trvá zpravidla 14—15 hodin, výjimečně déle, od 3, 4, 5 hodin ráno do 4—5 hodin večer (čís. 6, 452, 83). Dospělí dělníci pracují ve dvou směnách, po 8 hodinách, ale pro chlapce takové směny neexistují, aby se ušetřilo na nákladech (čís. 80, 203, 204). Menších dětí se používá hlavně k otvírání a zavírání větrných dveří v různých odděleních dolu, starších k těžší práci, dopravě uhlí atd. (čís. 122, 739, 740). Dlouhá pracovní doba pod zemí trvá až do 18. nebo 22. roku, kdy nastává přechod k vlastní havířské práci (čís. 161). Děti a mladiství jsou dnes nuceni dřít více než v kterémkoli dřívějším období (čís. 1663—1667). Horníci žádají téměř jednomyslně parlamentní zákon, který by zakázal práci v dolech do 14. roku. A tu se ptá Hussey Vivian (sám důlní podnikatel): „Nezávisí tento požadavek na větší či menší chudobě rodičů ?“ — A Mr. Bruce: „Nebylo by kruté tam, kde je otec mrtev nebo zmrzačen atd., odejmout rodině tento zdroj příjmu? Ale vždyť je třeba předpokládat, že zákaz bude všeobecný… Chcete zakázat práci dětí do 14 let pod zemí ve všech případech?“ Odpověď: „Ve všech případech“ (čís. 107—110). Vivian: „Kdyby byla práce do 14 let v dolech zakázána, neposílali by rodiče děti do továren atd.? — Zpravidla ne“ (čís. 174). Dělník: „Otvírání a zavírání dveří je na pohled lehké. Ale je to velmi perná práce. Nemluvě o ustavičném průvanu, je tu chlapec uvězněn, jako by seděl v tmavé žalářní kobce.“ Buržoa Vivian: „Nemůže hoch číst při hlídce u dveří, když má světlo?“ — „Předně by si musel kupovat svíčky. Ale mimo to by mu to ani nedovolili. Je tu proto, aby si hleděl své práce, musí konat svou povinnost. Neviděl jsem nikdy hocha v dole číst“ (čís. 139, 141, 143, 158, 160).

2) Výchova. Horníci žádají zákon o povinném vyučování dětí, jako je to stanoveno v továrnách. Článek zákona z roku 1860, podle něhož se vyžaduje školní vysvědčení při přijímání chlapců od 10 do 12 let do práce, prohlašují za čistě ilusorní. „Útrpný“ výslech kapitalistických vyšetřujících soudců je tu opravdu směšný. „Je zákona více zapotřebí proti zaměstnavatelům než proti rodičům? — Proti oběma“ (čís. 115). — „Víc proti zaměstnavatelům než proti rodičům? — Jak na to mám odpovědět?“ (čís. 116). „Projevují zaměstnavatelé nějakou snahu přizpůsobit pracovní hodiny školnímu vyučování? — Nikdy“ (čís. 137). „Zlepšují horníci dodatečně svou výchovu? — Většinou se zhoršují; osvojují si špatné zvyky; oddávají se pití a hře a podobným věcem a celkově upadají“ (čís. 211). „Proč neposílají děti do večerních škol? — Ve většině uhelných obvodů nejsou. Ale hlavní věc je, že děti jsou příliš dlouhou prací tak vyčerpány, že se jim únavou zavírají oči“ (čís. 454). „Tedy,“ uzavírá buržoa, „jste proti výchově? — Vůbec ne, ale“ atd. „Nejsou majitelé dolů atd. podle zákona z roku 1860 povinni žádat školní vysvědčení, když přijímají do práce děti mezi 10. a 12. rokem? — Podle zákona ano, ale zaměstnavatelé to nedělají.“ „Podle vašeho názoru se tento zákonný předpis všeobecně neprovádí? — Vůbec se neprovádí“ (čís. 443, 444). „Zajímají se havíři hodně o otázku výchovy? — Velká většina“ (čís. 717). „Mají zájem na provádění zákona? — Velká většina má“ (čís. 718). „Proč si tedy nevynutí jeho provádění? — Mnohý dělník by rád nepustil do práce chlapce bez školního vysvědčení, ale stává se tím poznamenaným mužem (a marked man)“ (čís. 720). „Poznamenaný kým? — Svým zaměstnavatelem“ (čís. 721). „Přece si nemyslíte, že by zaměstnavatelé pronásledovali člověka pro poslušnost zákona? — Domnívám se, že by to udělali“ (čís. 722). „Proč dělníci neodepřou pracovat s takovými chlapci? — Nemají na vybranou“ (čís. 123). „Žádáte zákrok parlamentu? — Má-li se udělat něco účinného pro výchovu hornických dětí, musí se tak stát parlamentním zákonem, nuceně“ (čís. 1634). ‚ ‚Má to platit pro děti všech dělníků Velké Britannie nebo jen pro horníky ? — Jsem zde, abych mluvil jménem horníků“, (čís. 1636). „Nač odlišovat hornické děti od jiných? — Protože tvoří výjimku z pravidla“ (čís. 1638). „Po jaké stránce? — Po tělesné“ (čís. 1639). „Proč by měla mít pro ně výchova větší cenu než pro hochy z jiných tříd? Neříkám, že má pro ně větší cenu, ale protože musí příliš dlouho pracovat v dolech, mají méně vyhlídek na výchovu v denních a nedělních školách“ (čís. 1640). „Takové otázky nelze stavět absolutně, že ano?“ (čís. 1644). „Je v obvodech dost škol? — Není“ (čís. 1646). „Kdyby stát žádal, aby se posílalo do školy každé dítě, kde by se vzaly školy pro všechny děti? — Myslím, že jakmile to budou okolnosti vyžadovat, budou už školy samy vznikat“ (čís. 1647). „Velká většina nejen dětí, nýbrž i dospělých horníků neumí ani psát ani číst“ (čís. 705, 726).

3) Práce žen. Dělnic se sice od roku 1842 už neužívá k pracím pod zemí, zato však pracují na povrchu při nakládání uhlí, při tahání kádí s uhlím ke kanálům a železničním vagonům, při tříděni uhlí atd. Používání ženské práce značně vzrostlo v posledních 3—4 letech (čís. 1727). Jsou to většinou hornické ženy, dcery a vdovy od 12. do 50. a 60. roku (čís. 647, 1779, 1781). „Co soudí horníci o práci žen na dolech? — Všeobecně ji odsuzují“ (čís. 648). „Proč? — Považují ji za ponižující pro ženské pohlaví“ (čís. 649). „Ženy nosí jakési mužské šaty. V mnoha případech mizí všechen stud. Mnoho žen kouří. Práce je stejně špinavá jako práce v dolech. Je mezi nimi mnoho vdaných žen, které nemohou plnit své povinnosti v domácnosti“ (čís. 650—654, 701). „Mohou vdovy najít tak výnosné zaměstnání (8—10 šilinků týdně) někde jinde? — To vám nemohu říci“ (čís. 709, 708). „A přesto (srdce z kamene!) jste rozhodnuti jim toto živobytí vzít? — Určitě!“ (čís.. 710). „Kde se bere taková nálada? — My havíři si příliš vážíme žen, než abychom se mohli dívat na to, jak jsou odsouzeny k práci na dolech... Tato práce je většinou velmi těžká. Mnohé z těchto děvčat zvedají 10 tun za den“ (čís. 1715, 1717). „Myslíte, že dělnice zaměstnané na dolech jsou nemravnější než dělnice v továrnách? — Procento špatných je větší než mezi děvčaty v továrnách“ (čís. 1732). „Ale vy nejste spokojeni ani se stavem mravnosti v továrnách? Ne“ (čís. 1733). „Což chcete zakázat i ženskou práci v továrnách? — Ne, to nechci“ (Čís. 1734). „Proč ne? — Je pro ženské pohlaví čestnější a vhodnější“ (čís. 1735). „A myslíte, že je přesto na škodu jejich mravnosti? — Ne, zdaleka ne tolik, jako práce na dole. Ostatně neříkám to jen z důvodů morálních, nýbrž i fysických a sociálních. Sociální degradace dívek je hrozná, nejhlubší. Stanou-li se tyto dívky ženami horníků, trpí muži těžce touto degradací, která je vyhání z domu a dohání je k pití“ (čís. 1736). „Ale neplatilo by totéž o ženách, zaměstnaných v železárnách? — Nemohu mluvit za jiná odvětví“ (čís. 1737). „Ale jaký je pak rozdíl mezi ženami zaměstnanými v železárnách a na dolech? — Touto otázkou jsem se nezabýval“ (čís. 1740). „Dovedl byste najít nějaký rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi? — Nic jsem o tom nezjišťoval, ale když jsem chodil dům od domu, poznal jsem ostudné poměry v našem obvodu“ (čís. 1741). „Neměli byste velkou chuť odstranit práci žen všude, kde je ponižující? — Ano… nejlepší city probouzí v dětech mateřská péče“ (čís. 1750). „Ale to platí i o práci žen v zemědělství? — Ta trvá jen dvě roční období, kdežto u nás pracují všechna čtyři roční období“ (čís. 1751). „Často pracují ve dne v noci, promoklé na kůži, s oslabenou konstitucí a podlomeným zdravím.“ „Nestudoval jste tu otázku (totiž otázku práce žen) všeobecně? — Díval jsem se kolem sebe a mohu říci, že jsem nenašel nikde nic podobného práci žen na dolech. Je to mužská práce, práce pro silné muže“ (Čís. 1753, 1793, 1794). „Lepší kategorie horníků, která se snaží povznést a zušlechtit, místo aby našla v ženách oporu, právě jejich zásluhou pustne“ (čís. 1808). Když se buržoové ještě dál křížem krážem vyptávali, vychází konečně najevo tajemství jejich „soucitu“ s vdovami, chudými rodinami atd.: „Majitel uhelných dolů svěřuje vrchní dozor určitým gentlemanům a ti, aby sklidili pochvalu, snaží se všemožně zařídit všechno co nejhospodárněji, a tak dostávají zaměstnané dívky 1 šilink až 1 šilink 6 pencí denně za práci, za kterou by muži museli dostat 2 šilinky 6 pencí“ (čís. 1816).

4) Komise pro ohledání mrtvol. „Co se týče coroner's inquests [úředního ohledání mrtvol] ve vašich obvodech, jsou dělníci spokojeni se soudním řízením, přihodí-li se neštěstí? — Ne, nejsou“ (čís. 360). „Proč ne? — Hlavně proto, že členy komise se stávají lidé, kteří o dolech vůbec nic nevědí. Dělníci nejsou nikdy přibíráni, leda jako svědci. Většinou se berou kupci ze sousedství, kteří jsou pod vlivem majitelů dolů, svých zákazníků, a nerozumějí ani technickým výrazům svědků. Žádáme, aby část komise tvořili horníci. Obyčejně bývá rozsudek v rozporu s výpovědmi svědků“ (čís. 361, 364, 366, 368, 371, 375). „Nemají být komise nestranné? — Ano“. „Byli by dělníci nestranní? Nevidím důvody, proč by neměli být nestranní. Mají odborné znalosti.“ „Ale neměli by snahu vynášet v zájmu dělníků nespravedlivě tvrdé rozsudky? — Ne, to nemyslím“ (čís. 378, 379, 380).

5) Falešné míry a váhy atd. Dělníci žádají týdenní výplatu místo čtrnáctidenní, měření podle váhy, a ne podle krychlového obsahu kádí, ochranu proti používání falešných vah atd. (čís. 1071). „Jsou-li kádě podvodně zvětšeny, může přece dělník důl opustit po čtrnáctidenní výpovědi? — Ale jde-li na jiné místo, najde tam totéž“ (čís. 1071). „Ale může přece opustit místo, kde se děje takové bezpráví? — To panuje všude“ (čís. 1072). „Ale dělník může opustit každé takové místo po čtrnáctidenní výpovědi? — Ano“ (čís. 1073). Tak, vyřízeno!

6) Důlní inspekce. Dělníci trpí nejen úrazy při výbuchu plynů. „Máme stejně důtklivé stížnosti na špatné větrání uhelných dolů, takže tam dělníci sotva mohou dýchat; stávají se tím neschopnými jakékoli práce. Tak na př. právě teď v té části dolu, kde pracuji, uvrhl zkažený vzduch několik lidí na týdny na lůžko. Hlavní chodby jsou obyčejně dost vzdušné, ale na místech, kde pracujeme, je nedostatek vzduchu. Pošle-li některý havíř inspektorovi stížnost na větrání, bývá propuštěn a stane se ‚poznamenaným‘ člověkem, který už nedostane nikde jinde práci. ‚Mining inspecting Act‘ [zákon o důlní inspekci] z roku 1860 je jen kus papíru. Inspektor — a je jich příliš málo — vykoná snad jednou za 7 let formální prohlídku. Náš inspektor je úplně neschopný, sedmdesátiletý stařec, jemuž je podřízeno více než 130 uhelných dolů. Potřebujeme více inspektorů a také podinspektory“ (čís. 234 a násl.). „Má vláda vydržovat takovou armádu inspektorů, aby mohli sami bez informace dělníků dělat všechno, co žádáte? — To není možné, ale mají si sami přijít pro informace do dolů“ (čís. 280, 277). „Nemyslíte, že by to mělo ten účinek, že by se odpovědnost(!) za větrání atd. převalila s majitelů dolů na vládní úředníky? — Vůbec ne; jejich úkolem musí být donutit k zachovávání platných zákonů“ (čís. 285). „Když mluvíte o podinspektorech, myslíte tím lidi s menším platem a nižšího druhu, než jsou nynější inspektoři? — Nemusí být vůbec nižší, dáte-li nám lepší“ (čís. 294). „Chcete víc inspektorů nebo nižší třídu lidí, než jsou inspektoři? — Potřebujeme lidi, kteří by sami chodili do šachet, lidi, kteří by se nebáli o svou kůži“ (čís. 295). „Kdyby se splnilo vaše přání, aby byli ustanoveni inspektoři horšího druhu, nevyvolal by nedostatek jejich dovednosti nebezpečí atd.? — Ne; to je věc vlády, aby ustanovila vhodné osoby“ (čís. 297). Tento způsob vyšetřování se nakonec zdál příliš hloupý samému předsedovi komise. „Chcete,“ vpadl do řeči, „praktické lidi, kteří by se rozhlédli přímo v dolech a podávali by zprávy inspektorovi, jenž by pak mohl využít svých širších znalostí?“ (čís. 298, 299). „Nevyžádalo by si větrání všech těchto starých dolů příliš velké náklady? — Ano, náklady by možná vzrostly, ale lidské životy by byly chráněny“ (čís. 531). Jeden havíř protestuje proti 17. článku zákona z roku 1860: „Shledá-li v nynější době důlní inspektor některou část dolu nezpůsobilou pro práci, musí o tom podat zprávu majiteli dolu a ministrovi vnitra. Potom má majitel dolu 20 dní na rozmyšlenou; na konci dvacetidenní lhůty může odepřít jakoukoli změnu. Učiní-li tak, má napsat ministru vnitra a navrhnout mu 5 důlních inženýrů, z nichž musí ministr vybrat smírčí soudce. Tvrdíme, že v tomto případě majitel dolu jmenuje ve skutečnosti své vlastní soudce“ (čís. 581). Buržoa, provádějící výslech, sám majitel dolů: „To je čistě spekulativní námitka“ (čís. 586). „Máte tedy velmi nízké mínění o poctivosti důlních inženýrů? — Říkám, že je to velmi nesprávné a nespravedlivé“ (čís. 588). „Nemají důlní inženýři jakýsi úřední charakter, takže jejich rozhodnutí jsou povznesena nad stranickost, které se obáváte? — Odpírám odpovídat na otázky o osobním charakteru těchto lidí. Jsem přesvědčen, že v mnoha případech jednají velmi stranicky a že by měli být zbaveni této moci tam, kde je v sázce lidský život“ (čís. 589). Týž buržoa je tak nestydatý, že se ptá: „Nemyslíte, že i majitelé dolů mají při výbuších ztráty?“ — Konečně: „Nemůžete vy dělníci sami hájit své zájmy a nedovolávat se pomoci vlády? — Ne“ (čís. 1042). Roku 1865 bylo ve Velké Britannii 3.217 uhelných dolů a — 12 inspektorů. Jeden majitel dolů z Yorkshiru (,‚Times“ ze dne 26. ledna 1867) sám vypočítává, že inspektoři, nehledě na jejich čistě byrokratické povinnosti, které pohlcují všechen jejich čas, by mohli navštívit každý důl jen jednou za 10 let. Není divu, že v posledních letech (zejména roku 1866 a 1867) rostly katastrofy co do počtu i rozsahu (mnohdy činil počet obětí 200—300 dělníků). To jsou krásy „svobodné“ kapitalistické4 výroby.

V každém případě je zákon z roku 1872, přestože má určité nedostatky, prvním zákonem, který upravuje pracovní dobu dětí zaměstnaných v dolech a činí vykořisťovatele a majitele dolů do jisté míry odpovědnými za tak zvaná neštěstí.

Královská komise z roku 1867 pro vyšetřování práce dětí, mladistvých a žen v zemědělství uveřejnila několik velmi důležitých zpráv. Bylo učiněno několik pokusů použít zásad továrního zákonodárství v pozměněné formě pro zemědělství, ale všechny dosud úplně selhaly. Musím tu však upozornit na to, že existuje nepřekonatelná tendence používat těchto zásad všeobecně.

Jestliže se na jedné straně všeobecné rozšíření továrního zákonodárství jakožto prostředku fysické a duševní ochrany dělnické třídy stalo nevyhnutelným, zevšeobecňuje a urychluje na druhé straně, jak již bylo naznačeno, přeměnu rozptýlených pracovních procesů v trpasličím měřítku v kombinované pracovní procesy ve velkém, společenském měřítku, tj. zevšeobecňuje a urychluje koncentraci kapitálu a samovládu továrního režimu. Ničí všechny starodávné a přechodné formy, za nimiž se ještě zčásti skrývá panství kapitálu, a nahrazuje je jeho přímým, nezahaleným panstvím. Tím zevšeobecňuje i přímý boj proti tomuto panství. Zatím co si v jednotlivých dílnách vynucuje jednotvárnost, pravidelnost, pořádek a hospodárnost, ohromným podnětem, jímž je pro techniku omezení a úprava pracovního dne, zvyšuje anarchii a katastrofy kapitalistické výroby vůbec, intensitu práce a konkurenci stroje s dělníkem. Se sférami malovýroby a domácké práce ničí poslední útočiště „přebytečných“ a tím i dosavadní pojistné záklopky celého společenského mechanismu. Působí, že spolu s materiálními podmínkami a společenskou kombinací výrobního procesu dozrávají i rozpory a antagonismy jeho kapitalistické formy, tedy zároveň tvůrčí prvky nové společnosti i převratné momenty staré společnosti.[322]

10. VELKÝ PRŮMYSL A ZEMĚDĚLSTVÍ

Revoluci, kterou vyvolává velký průmysl v zemědělství a ve společenských vztazích činitelů zemědělské výroby, bude možno vyložit teprve později. Zde postačí, naznačíme-li předem stručně některé její výsledky. Nemá-li užívání strojů v zemědělství převážně škodlivé fysické následky, které působí továrnímu dělníkovi[323], působí zde ještě intensivněji a bez protitlaku na přeměnu dělníků v „přebytečné“, jak uvidíme později v podrobnostech. Na př. v hrabstvích Cambridge a Suffolk se za posledních dvacet let značně zvětšila plocha obdělávané půdy, kdežto venkovského obyvatelstva za totéž období ubylo nejen relativně, nýbrž i absolutně. Ve Spojených státech severoamerických nahradily zemědělské stroje dělníky zatím jen potencionálně, tj. dovolují výrobci obdělávat větší plochu, ale fakticky nevyhánějí zaměstnané dělníky. V Anglii a Walesu činil roku 1861 počet osob, zúčastněných při výrobě zemědělských strojů, 1.034, kdežto počet zemědělských dělníků, zaměstnaných u parních a pracovních strojů činil jen 1.205.

Ve sféře zemědělství působí velký průmysl nejrevolučněji v tom smyslu, že ničí baštu staré společnosti, „rolníka“, a staví na jeho místo námezdního dělníka. Potřeba sociálního převratu a sociální protiklady jsou nyní na venkově stejné jako ve městě. Namísto nejsetrvačnějšího a nejneracionálnějšího neúčelného hospodaření nastupuje vědomé technologické používání vědy. Kapitalistický výrobní způsob dovršuje roztržení původního rodinného pouta mezi zemědělstvím a manufakturou, které spojovalo jejich dětsky nevyvinuté formy. Zároveň však vytváří materiální předpoklady nové, vyšší synthesy — spojení zemědělství a průmyslu na základě jejich forem vyvinuvších se v protiklady. Se stále rostoucí převahou městského obyvatelstva, které kapitalistická výroba hromadí ve velkých centrech, hromadí na jedné straně historickou sílu pohybu společnosti kupředu, na druhé straně brání výměně látek mezi člověkem a zemí, tj. návratu součástek půdy, využitých člověkem ve formě potravin a oděvu, do půdy, tj. porušuje věčnou přirozenou podmínku trvalé plodnosti půdy. Tím zároveň ničí fysické zdraví městských dělníků i duševní život venkovských dělníků.[324] Avšak ničením podmínek výměny látek, které vznikly čistě živelně, vynucuje si kapitalistická výroba obnovení soustavné výměny látek jako zákona regulujícího společenskou výrobu a ve formě přiměřené plnému rozvoji člověka. Stejně jako v manufaktuře, je i v zemědělství kapitalistická přeměna výrobního procesu zároveň martyrologem výrobců, pracovní prostředek je prostředkem ujařmování, vykořisťování a ochuzování dělníka, společenská kombinace pracovních procesů organisovaným potlačováním jeho individuální životní činnosti, svobody a samostatnosti. Rozptýlení venkovských dělníků po velkých plochách podlamuje sílu jejich odporu, kdežto koncentrace městských dělníků tuto sílu stupňuje. Jako v městském průmyslu vykupuje se v moderním zemědělství zvýšení produktivní síly práce a větší uvolňování práce pleněním a vyčerpáváním pracovní síly samé. A každý pokrok kapitalistického zemědělství je nejen pokrokem v umění olupovat dělníka, nýbrž i v umění olupovat půdu, každý pokrok ve zvýšení plodnosti půdy pro danou dobu je zároveň pokrokem v ničení trvalých zdrojů této plodnosti. Čím více vychází některá země, jako na př. Spojené státy severoamerické, z velkého průmyslu jako skryté základny svého vývoje, tím rychlejší je tento ničivý proces.[325] Kapitalistická výroba rozvíjí tedy techniku a kombinaci společenského výrobního procesu jen tím, že zároveň podkopává zdroje všeho bohatství: zemi a dělníka.

__________________________________

Poznámky:

[86] Mill by byl měl říci: „Alespoň jedné lidské bytosti, která nežije z cizí práce“, protože stroje nesporně velmi rozmnožily počet vznešených zahalečů.

[87] „ Viz na př. Hutton: „Course of Mathematics“. [Londýn 1841 — 1843, sv. I—II.]

[88] „S tohoto hlediska se dá také vést ostrá hranice mezi nástrojem a strojem: rýč, kladivo, dláto atd., pákové a šroubové systémy, pro něž, i kdyby byly sebeumělejší, je hybnou silou člověk… to všechno spadá pod pojem nástroje; naproti tomu pluh se zvířecí hybnou silou, větrné atd, mlýny je třeba počítat ke strojům.“ (Wilhelm Schulz: „Die Bewegung der Produktion“. Curych 1843, str. 38.) Spis po mnoha stránkách chvályhodný.

[89] Už před ním se používalo spřádacích strojů, třebaže velmi nedokonalých, pravděpodobně nejdříve v Italii. Kritické dějiny technologie by vůbec dokázaly, jak málo patří jakýkoli vynález XVIII. století tomu či onomu jednotlivci. Až dosud takové dílo neexistuje. Darwin vzbudil zájem o dějiny přírodní technologie, tj. o vytvoření rostlinných a živočišných orgánů, které hrají úlohu výrobních nástrojů v životě rostlin a živočichů. Nezaslouží si stejné pozornosti dějiny tvoření produktivních orgánů společenského člověka, dějiny této materiální základny každé zvláštní společenské organisace? A nebylo by snazší je napsat, když, jak praví Vico, dějiny lidstva se liší od dějin přírody tím, že jsme jedny dělali a druhé nedělali? Technologie odhaluje aktivní postoj člověka k přírodě, bezprostřední výrobní proces jeho života, a tím i jeho společenských životních podmínek a z nich vyvěrajících duševních představ. Dokonce i celé dějiny náboženství; které abstrahují od této materiální základny, jsou nekritické. Je ovšem mnohem snazší nalézt rozborem pozemské jádro mlhavých náboženských představ, než naopak z daných poměrů reálného života vyvodit odpovídající jim náboženské formy. Toto je jedině materialistická, a tedy jedině vědecká metoda. Nedostatky abstraktního přírodovědeckého materialismu, který vylučuje dějinný proces, se projevují již v abstraktních a ideologických představách jeho mluvčích, jakmile se odváží za hranice své odbornosti.

[90] Zejména v původní formě mechanického tkalcovského stavu poznáváme na první pohled starý tkalcovský stav. Ve své moderní formě je podstatně změněn.

[91] Teprve asi od roku 1850 se stále větší část nástrojů pro pracovní stroje začíná v Anglii zhotovovat strojově, ačkoli je nevyrábějí tíž továrníci, kteří vyrábějí stroje samy. Stroji k zhotovování takových mechanických nástrojů jsou na př. automatic bobbin-making engine [automatický stroj na cívky], card- setting engine [stroj na mykací povlaky], stroje na tkalcovské listy, stroje na kování selfaktorových a prstencových vřeten.

[92] Mojžíš Egyptský praví: „Nezavížeš úst vola mlátícího“ [Bible, kn. V, Mojžíšova, kap. 25, v. 4]. Křesťansko-germánští lidumilové dávali naproti tomu svým nevolníkům, kterých používali jako hnací síly při mletí, velikou kulatou desku ze dřeva na krk, aby si nemohli rukou dávat mouku do úst.

[93] Jednak nedostatek přirozených vodních spádů, jednak boj proti nadbytku vody v jiných formách přiměly Holanďany používat větru jako hnací síly. Větrný mlýn sám převzali z Německa, kde tento vynález vyvolal vážný boj mezi šlechtou, duchovenstvem a císařem o to, komu z nich tří vítr „náleží“. Vzduch činí nevolným [Luft macht eigen] — říkalo se v Německu, kdežto Holandsko vítr osvobodil. Neučinil Holanďana nevolníkem, nýbrž vydobyl Holanďanovi půdu. Ještě roku 1836 se v Holandsku používalo 12.000 větrných mlýnů o 6000 koňských silách, které chránily dvě třetiny země před zpětnou přeměnou v bažinu.

[94] Byl sice už značně zdokonalen Wattovým prvním, tak zvaným jednoduše působícím parním strojem, zůstal však v této formě pouhým strojem na čerpání vody a solanky.

[95] „Spojení všech těchto jednoduchých nástrojů, uváděných do pohybu jediným motorem, tvoří stroj.“ (Babbage: „On the Economy of Machinery“, [str. 136].)

[96] John C. Morton pronesl v lednu roku 1861 v „Society of Arts“ [Společnosti řemesel] přednášku o „silách používaných v zemědělství“. Tam se praví mimo jiné: „Každé zlepšení, které zvyšuje nivelisaci půdy, umožňuje používání parního stroje k výrobě čistě mechanické síly... Koňské síly je zapotřebí tam, kde křivolaké ploty a jiné překážky znemožňují stejnoměrný pohyb. Takové překážky den ode dne více mizejí. Při operacích, které vyžadují poměrně více uplatnění vůle a méně fysické síly, se dá použít jedině síly, řízené v každé minutě lidským rozumem, tedy lidské síly.“ Pan Morton převádí pak parní sílu, koňskou sílu a lidskou sílu na jednotku míry, obvyklou u parních strojů, totiž na sílu, která zvedne za minutu 33.000 liber do výše jedné stopy, a vypočítává náklady na jednu parní koňskou sílu: u parního stroje na 3 pence, při použití koně na 5½ pence za hodinu. Dále, má-li kůň zůstat zdráv, nesmí pracovat déle než 8 hodin denně. Při používání parní síly k obdělávání půdy lze ušetřit nejméně 3 koně ze 7, při čemž náklady na parní stroj za celý rok nejsou větší než náklady na tyto propuštěné koně za 3 nebo 4 měsíce, kdy se jich skutečně používá. Konečně při zemědělských operacích, při nichž je možno použít parní síly, zlepšuje parní síla, ve srovnání s koňskou silou, kvalitu výrobku. Aby se vykonala práce parního stroje, muselo by se používat 66 dělníků s celkovou sumou mzdy 15 šilinků za hodinu, kdežto práci koní by vykonalo 32 dělníků s celkovou sumou mzdy 8 šilinků za hodinu.

[97] Faulhaber 1625, De Caus 1688.

[98] Nejnovější vynález turbin zbavuje průmyslové využívání vodní síly mnoha dřívějších omezení.

[99] „V raných dobách textilních manufaktur bylo umístění výroby závislé na existenci vodního toku s dostatečným spádem, aby mohl otáčet vodním kolem; a ačkoli zřizování továren s vodním pohonem bylo první ranou pro domácký systém manufaktury, přece tyto továrny... které musely být zakládány u vodních toků a často byly od sebe značně vzdáleny, představovaly prvek spíše venkovské než městské soustavy; teprve po zavedení parní síly místo vodní síly mohou být továrny soustřeďovány ve městech a na místech, kde je dostatek vody a uhlí, nutných k výrobě páry. Parní stroj je matkou průmyslových měst.“ (A. Redgrave v „Reports of the Insp. of Fact, for 30th April 1860“, str. 36.)

[100] S hlediska manufakturní dělby práce nebylo tkaní jednoduchá, nýbrž naopak složitá řemeslná práce, a proto je mechanický tkalcovský stav stroj, který vykonává velmi rozmanité operace. Je vůbec nesprávná představa, že se moderní stroje původně zmocnily takových operací, které byly zjednodušeny manufakturní dělbou práce. Předení a tkaní se v manufakturním období od sebe oddělily jako nové druhy, jejich nástroje byly zdokonaleny a pozměněny, ale pracovní proces sám, nijak nerozdělen, zůstal řemeslný. Stroj nevychází z práce, nýbrž z pracovního prostředku.

[101] Před epochou velkého průmyslu byla vlnařská manufaktura převládající manufakturou v Anglii. Proto se v ní v první polovině XVIII. století prováděla většina pokusů. Bavlna, jejíž mechanické zpracování nevyžaduje tak namáhavých příprav, využila zkušeností nabytých s ovčí vlnou; stejně se později naopak mechanický vlnařský průmysl rozvinul na základě mechanického spřádání a tkaní bavlny. Jednotlivé prvky vlnařské manufaktury, na př. česání vlny, byly zapojeny do továrního systému teprve v posledních desetiletích. „Používání mechanické síly při česání vlny... jež se rozšířilo po zavedení ‚česacího stroje‘, zejména Listerova... mělo nesporně ten následek, že velký počet lidi přišel o práci. Vlna se dříve česala ručně, většinou doma u česače. Nyní se všeobecně češe v továrně a ruční práce byla odstraněna, kromě některých zvláštních druhů práce, při nichž se dosud dává přednost ručně česané vlně. Mnozí z ručních česačů našli práci v továrnách, ale výrobek ručního česače je tak malý ve srovnání s výrobkem stroje, že velmi značný počet česačů je stejně bez práce.“ („Reports of Insp. of Fact, for 31st October 1856“, str. 16.)

[102] „Princip továrního systému záleží tedy v tom... že se dělba nebo rozložení práce mezi řemeslníky nahrazuje rozložením procesu na jeho podstatné součásti.“ (Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 20.)

[103] Mechanický tkalcovský stav ve své původní formě je hlavně ze dřeva, zdokonalený, moderní, ze železa. Do jaké míry ovládá zpočátku stará forma výrobního prostředku jeho novou formu, to ukazuje mimo jiné i nejpovrchnější srovnání moderního parního tkalcovského stavu se starým stavem, moderních dmychacích zařízení ve slévárnách železa s původním nemotorným mechanickým obrozením obyčejného kovářského měchu, a snad pádněji než všechno ostatní první pokus o sestrojení lokomotivy před vynálezem nynějších lokomotiv: tato lokomotiva měla opravdu dvě nohy, které střídavě zvedala jako kůň. Teprve po dalším vývoji mechaniky a po nashromáždění praktických zkušeností je forma stroje zcela určována zásadami mechaniky, a oprošťuje se tudíž úplně od staré formy nástroje, který se nyní vyvíjí ve stroj.

[104] Cottongin [odzrňovací stroj] Yankeeho Eli Whitneye prodělal až do nejnovější doby v podstatě méně změn než kterýkoli jiný stroj XVIII. století. Teprve v posledních desítiletích (před rokem 1867) udělal jiný Američan, pan Emery z Albany, New York, z Whitneyova stroje starožitnost velmi jednoduchým a účelným zdokonalením.

[105] „The Industry of Nations“. Londýn 1855, sv. II, str. 239. Tam se praví: „Jakkoli jednoduchý a na první pohled bezvýznamný se zdá tento přídavek k soustruhu, přesto soudíme, že lze bez přehánění říci, že jeho vliv na zdokonalování a rozšíření strojů byl stejně velký jako vliv zdokonalení provedených Wattem na parním stroji samém. Jeho zavedení naráz zdokonalilo a zlevnilo všechny stroje a dalo podnět k dalším vynálezům a zdokonalením.“

[106] Jeden z těchto strojů na kování paddle-wheel shafts [hřídelů k lopatkovým kolům] se v Londýně nazývá „Thor“. Ková hřídel o váze 16½ tuny s touž lehkostí, jako kovář ková podkovu.

[107] Stroje na zpracování dřeva, kterých je možno používat i v malém měřítku, jsou většinou americkým vynálezem.

[108] Věda nestojí kapitalistu vůbec „nic“, což mu naprosto nebrání jí využívat. „Cizí“ vědy se kapitál zmocňuje jako cizí práce. „Kapitalistické“ přivlastňování a „osobní“ přivlastňování, ať už vědy či hmotného bohatství, jsou však naprosto rozdílné věci. Sám dr. Ure si stěžoval na hrubou neznalost mechaniky u svých milých továrníků využívajících strojů a Liebig vypravuje o hrozné neznalosti anglických chemických továrníků v oboru chemie.

[109] Ricardo věnuje někdy do té míry pozornost výhradně tomuto účinku strojů — který ostatně nevysvětluje, stejně jako nevysvětluje všeobecný rozdíl mezi pracovním procesem a hodnototvorným procesem — že leckdy zapomíná na tu součást hodnoty, kterou stroje přenášejí na výrobek, a úplně ji ztotožňuje s přírodními silami. Tak na př.: „Adam Smith všude uznává služby, které nám prokazují přírodní činitelé a stroje. Ale přesně rozlišuje povahu hodnoty, kterou přidávají zbožím… protože konají tuto práci zdarma, jejich přispění nepřidává nic ke směnné hodnotě.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 336, 337.) Ricardova poznámka je ovšem správná vůči J. B. Sayovi, který tlachá o tom, že stroje prokazují tu „službu“, že tvoří hodnotu, která prý tvoři část „zisku“.

[109a] {Poznámka ke 3. vyd. Jedna „koňská síla“ se rovná síle 33.000 librostop za minutu, tj. síle, která zvedne 33.000 liber za minutu do výše 1 stopy (anglické) nebo 1 libru do výše 33.000 stop. To je koňská síla, o které se zde nahoře mluví. Ale v obvyklé obchodní řeči, a tu a tam i v citátech této knihy, se rozlišuje mezi „nominálními“ a „komerčními“ čili „indikovanými“ koňskými silami téhož stroje. Stará čili nominální koňská síla se vypočítává výhradně ze zdvihu pístu a průměru válce bez ohledu na tlak páry a na rychlost pístu. To jest vyjadřuje fakticky toto: stroj má na př. 50 koňských sil, je-li poháněn týmž slabým tlakem páry a touž nepatrnou rychlostí pístu, jako za časů Boultonových a Wattových. Ale oba tyto faktory od té doby neobyčejně vzrostly. K měření mechanické síly, kterou stroj dnes skutečně dodává, byl vynalezen indikátor, který udává tlak páry. Rychlost pohybu pístu se dá zjistit snadno. Tak je jednotka míry, „indikovaná“ čili „komerční“ koňská síla, matematický vzorec, který přihlíží současně k průřezu válce, výši zdvihu pístu, rychlosti pístu a tlaku páry a udává tak, kolikrát za minutu stroj opravdu provede výkon 33.000 librostop. Jedna nominální koňská síla může proto ve skutečnosti dodávat tři, čtyři ba i pět indikovaných čili skutečných koňských sil, To na vysvětlenou pro různé pozdější citáty. — B. E.}

[110] Čtenář, který je v zajetí kapitalistických představ, si ovšem řekne, kde je „úrok“, který stroj přidává výrobku pro rata [úměrně] své kapitálové hodnotě. Lze se však snadno přesvědčit, že stroj, stejně jako kterákoli jiná součást konstantního kapitálu, protože nevytváří novou hodnotu, nemůže ani přidávat hodnotu pod názvem „úrok“. Je dále jasné, že zde, kde jde o výrobu nadhodnoty, nelze ani její část předpokládat a priori pod názvem „úrok“. Kapitalistický způsob počítání, který se jeví prima facie [na první pohled] jako nesmyslný a odporující zákonům tvoření hodnoty, bude vysvětlen v třetí knize tohoto spisu.

[111] Tato součást hodnoty, přidávaná strojem, klesá absolutně i relativně tam, kde stroj vytlačuje koně a tažná zvířata vůbec, jichž se užívalo jen jako hnací síly, a ne jako strojů pro výměnu látek. Ostatně Descartes se svou definici zvířat jako pouhých strojů se na to dívá očima manufakturního období na rozdíl od středověku, který pokládal zvíře za pomocníka člověka, jako později opět pan von Haller ve své „Restauration der Staatswissenschaften“. Že Descartes právě tak jako Bacon viděl ve změně výrobního způsobu a v praktickém ovládání přírody člověkem výsledek změn v metodě myšlení, ukazuje jeho „Discours de la Méthode“, kde se mimo jiné praví: „Je možné (metodou, kterou zavedl do filosofie) dosáhnout poznatků velmi užitečných v životě a místo spekulativní filosofie, jíž se vyučuje na školách, nalézt praktickou filosofii, s jejíž pomocí, poznavše sílu a účinek ohně, vody, vzduchu, hvězd a všech ostatních těles nás obklopujících, tak jako známe různá řemesla našich řemeslníků, mohli bychom jich používat právě tak ke všemu, k čemu se hodí, a stát se tak vládci a pány přírody“ a tak „přispět ke zdokonalení lidského života“. V předmluvě ke spisu sira Dudleye Northe „Discourses upon Trade“ (1691) se praví, že Descartova metoda, použitá na politickou ekonomii, začala ji osvobozovat od starých báchorek a pověrečných představ o penězích, obchodu atd. Celkem však se angličtí ekonomové dřívější doby opírají o Bacona a Hobbese jako o své filosofy, kdežto později se „filosofem“ κατ’έξăχήν [vůbec] politické ekonomie pro Anglii, Francii a Italii stal Locke.

[112] Podle výroční zprávy obchodní komory v Essenu (říjen 1863) vyrobila roku 1862 Kruppova slévárna oceli 161 tavicími, žárovými a cementovými pecemi, 32 parními stroji (tolik asi činil roku 1800 celkový počet parních strojů používaných v Manchestru) a 14 buchary, které představovaly celkem 1236 koňských sil, 49 výhněmi, 203 obráběcími stroji a asi 2400 dělníky — 13 milionů liber lité oceli. Zde nepřipadají ještě ani 2 dělníci na 1 koňskou sílu.

[113] Babbage vypočítává, že na Jávě se skoro jen prací předení zvyšuje hodnota bavlny o 117%. V téže době (roku 1832) činila v Anglii celková hodnota, kterou při dopřádání přidávaly bavlně stroje a práce, asi 33% hodnoty suroviny. („On the Economy of Machinery“, Str. 165, 166.)

[114] Při strojovém tisku se mimo to ušetří barva.

[115] Srov. Paper read by Dr. Watson, Reporter on the Products to the Government of India, before the Society of Arts, 17 April 1860.

[116] „Tito němí agenti (stroje) jsou vždy produktem mnohem menší práce, než kterou nahrazují, i když mají úplně stejnou peněžní hodnotu.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 40.)

[116a] Poznámka ke 2. vydání. V komunistické společnosti by stroje našly docela jiné uplatnění než v měšťácké společnosti.

[117] „Zaměstnavatelé nebudou zbytečně zaměstnávat dvě směny dětí mladších 13 let... Skutečně část továrníků, přádelníci vlněné příze, nyní zřídka používá práce dětí mladších 13 let, tj. half-times. Zavedli zdokonalené nové stroje různého druhu, které skoro odstraňují práci dětí (tj. dětí mladších 13 let). K ilustraci takového zmenšení počtu dětí uvedu na příklad pracovní proces, při němž, přidá-li se ke strojům přístroj, tak zvaný piecing machine [přisukovací stroj), může být práce šesti nebo čtyř half-times — podle zvláštností jednotlivého stroje — prováděna jedinou mladistvou osobou“ (starší 13 let). „ …Half-time system [systém poločasů]“ byl podnětem „k vynálezu tohoto přisukovacího stroje“. („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1858“.)

[118] „Strojů... často nelze použít do té doby, dokud práce (míní tím mzdu) nestoupne.“ (Ricardo: „Principies etc.“, str. 479.)

[119] Viz „Report of the Social Science Congress at Edinburgh, October 1863“.

[120] Za bavlnářské kalamity, která provázela americkou občanskou válku, vyslala anglická vláda dr. Eduarda Smitha do Lancashiru, Cheshiru atd., aby podal zprávu o zdravotním stavu bavlnářských dělníků. Píše mimo jiné: Po hygienické stránce, nehledě k vypuzení dělníků z tovární atmosféry, má prý krise mnoho jiných kladných výsledků. Dělnické ženy prý mají nyní čas k tomu, aby mohly nakojit děti, místo aby je otravovaly Godfreyovým cordialem (opiovým přípravkem). Mají prý teď čas naučit se vařit. Na neštěstí přišlo toto kuchařské umění do doby, kdy neměly co jíst. Avšak z toho vidíme, do jaké míry kapitál usurpoval k svému sebehodnocení práci, nutnou pro potřeby rodiny. Krise bylo využito rovněž k tomu, aby se dělnické dcery naučily ve zvláštních školách šít. Bylo zapotřebí americké revoluce a světové krise, aby se dělnické dívky, které předou pro celý svět, naučily šít!

[121] „Počet dělnictva velmi stoupl, protože práce mužů se stále více nahrazuje prací žen a hlavně práce dospělých prací nezletilých. Tři třináctiletá děvčata se mzdou 6 —8 šilinků týdně nahrazují dospělého muže, jehož mzda se pohybuje od 18 do 45 šilinků.“ (Th. de Quincey: „The Logic of Political Econorny“. Londýn 1844, pozn. ke str. 147.) Protože bez určitých rodinných funkcí, na př. hlídání a kojení dětí atd., se nelze úplně obejít, musí si matky rodin, odvedené kapitálem, tak či onak najít za sebe zástupkyni. Práce, které vyžadují potřeby rodiny, jako šití, zašívání atd., se musí nahrazovat nákupem hotového zboží. Zmenšenému vynakládání práce na domácnost odpovídá tedy zvýšené vydávání peněz. Výrobní náklady dělnické rodiny tedy rostou a vyvažují zvýšený příjem. Kromě toho se stává nemožnou hospodárnost a účelnost při používání a přípravě životních prostředků. O těchto faktech, které oficiální politická ekonomie zatajuje, najdeme bohatý materiál v „Reports“ továrních inspektorů, ve zprávách „Children's Employment Commission“ a zejména také v „Reports on Public Health“.

[122] V protikladu k významné skutečnosti, že omezení ženské a dětské práce v anglických továrnách si na kapitálu vydobyli dospělí dělníci-muži, najdeme ještě v nejnovějších zprávách „Children's Employment Commission“ opravdu pobuřující a úplně otrokářské rysy dělnických rodičů, pokud jde o čachry s dětmi. Ale kapitalistický farizej, jak je možno vidět z týchž „Reports“, pranýřuje tuto bestialitu, kterou sám stvořil, zvěčnil a z níž těží, kterou jindy nazývá „svobodou práce“. „Vzali si na pomoc dětskou práci... dokonce jen za pouhý chléb vezdejší. Bez síly snášet nepřiměřeně těžkou práci, bez poučení, jak si vést v tomto novém životě, byly děti zataženy do fysicky i morálně zkaženého prostředí. Židovský dějepisec poznamenává ke zboření Jerusalema Titem, že nebylo divu, že město bylo tak hrozně zničeno, když jedna nelidská matka obětovala vlastní dítě, aby utišila muka nesnesitelného hladu.“ („Public Economy Concentrated“. Carlisle 1833, str. 66.)

[123] A. Redgrave v „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1858“, str. 41.

[124] „Children's Employment Commission, 5th Report“. Londýn 1866, str. 81, čís. 31. {Ke 4. vydání. — Hedvábnický průmysl v Bethnal Green je nyní skoro úplně zničen. — B. E.}

[125] „Children's Employment Commission, 3rd Report“. Londýn 1864, str. 53, čís. 15.

[126] Tamtéž, 5th Report, str. XXII, čís. 137.

[127] „Sixth Report on Public Health“. Londýn 1864, str. 34.

[128] „(Vyšetřování z r. 1861)... kromě toho ukázalo, že zatím co děti za vylíčených okolností hynou zanedbaností a špatným zacházením, které je důsledkem toho, že jejich matky pracují v továrně, i matky natolik ztrácejí přirozené city ke svým dětem, že je smrt dítěte příliš nermoutí a někdy se dokonce... přímo přičiňují, aby ji přivodily.“ (Tamtéž.)

[129] „Sixth Report on Public Health“. Londýn 1864, str. 454.

[130] Tamtéž, str. 454, 463. „Reports by Dr. Henry Julian Hunter on the excessive mortality of infants in some rural districts of England“.

[131] Tamtéž, str. 35 a str. 455, 456.

[132] „Sixth Report on Public Health“. Londýn 1864, str. 456.

[133] Jako v anglických továrních obvodech, tak i v zemědělských obvodech se den ze dne rozmáhá požívání opia mezi dospělými dělníky a dělnicemi. „Zvýšit odbyt opia... je hlavním cílem některých podnikavých velkoobchodníků. Drogisté je považují za zboží, jež jde nejvíc na odbyt.“ (Tamtéž, str. 459.) Kojenci, kteří dostávají opiové přípravky, „se sesychají v malé stařečky nebo se scvrkávají v opičky“. (Tamtéž, str. 460.) Hle, jak se Indie a Čína mstí Anglii!

[134] „Sixth Report on Public Health“. Londýn 1864, str. 37.

[135] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 59. Tento tovární inspektor byl dříve lékařem.

[136] Leonhard Horner v „Reports of Insp. of Fact. for 30th June [30th Apríl] 1857“, str. 17.

[137] Týž v „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1855“, str. 18, 19.

[138] Sir John Kincaid v „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1858“, str. 31, 32.

[139] Leonhard Horner v „Reports etc. for 30th April 1857“, str. 17, 18.

[140] Sir J. Kincaid v „Reports of Insp. etc. for 31st October 1856“, str. 66.

[141] A. Redgrave v „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1857“, str. 41, 42. V těch odvětvích anglického průmyslu, která už dávno podléhají továrnímu zákonu (nikoli Printworks' Act [zákonu o tiskárnách kartounů], o němž se tu mluví v textu), byly překážky proti doložkám o výchově v posledních letech do jisté míry překonány. V průmyslových odvětvích, která nepodléhají továrnímu zákonu, převládají ještě názory sklářského továrníka J. Geddese, který poučoval vyšetřujícího komisaře Whita takto: „Pokud vidím, je větší vzdělání, kterého se v posledních letech dostalo jisté části dělnické třídy, škodlivé. Je nebezpečné, protože činí dělníky příliš nezávislými.“ („Children's Employment Commission. 4th Report“. Londýn 1865, str. 253.)

[142] „Pan E., továrník, mi sdělil, že u svých mechanických tkalcovských stavů zaměstnává výhradně ženy; dává prý přednost vdaným ženám, zejména ženám s rodinou, která je na nich existenčně závislá; jsou mnohem pozornější a poslušnější než svobodné a mimo to jsou nuceny do krajnosti napínat své síly, aby opatřily nutné prostředky k životu. Tak se ctnosti — specificky ženské ctnosti! — obracejí proti nim samým, tak se mravné a něžné stránky jejich povahy stávají prostředkem k jejich zotročení, zdrojem jejich utrpení.“ (,‚Ten Hours' Factory Bill. The Speech of Lord Ashley, 15th March“. Londýn 1844, str. 20.)

[143] „Od té doby, co se všeobecně rozšířily drahé stroje, přinutily člověka pracovat daleko nad průměr svých sil.“ (Robert Owen: „Observations on the Effect of the Manufacturing System“, 2. vydání, Londýn 1817 [str. 16].)

[144] Angličané, kteří mají sklon brát nahodilou vnější formu projevu za příčinu, uvádějí často jako příčinu dlouhé pracovní doby v továrnách obrovské herodesovské vyhubení dětí, které prováděl kapitál při zrodu továrního systému v chudobincích a sirotčincích a kterým získal úplně pokorný lidský materiál. Tak na př. Fielden, sám anglický továrník, praví: „Je jasné, že prodloužení pracovní doby bylo vyvoláno tím, že počet opuštěných dětí, dodávaných z různých částí země, byl tak velký, že podnikatelé nebyli závislí na dělnících, a když již jednou zavedli zvyk dlouhé práce s pomocí takto získaných nebohých dětí, mohli ji velmi snadno vnutit i svým sousedům.“ (J. Fielden: „The Curse of the Factory System“. Londýn 1836, str. 11.) Pokud jde o práci žen, praví tovární inspektor Saunders v tovární zprávě z roku 1844: „Mezi dělnicemi jsou ženy, které po celé týdny, s výjimkou několika málo dní, pracují od 6 hodin ráno do 12 hodin v noci s polední přestávkou necelé 2 hodiny, takže po 5 dní v týdnu jim zbývá ze 24 hodin jen 6 hodin na cestu domů a zpět a na odpočinek v posteli.“

[145] „Poškození jemných pohyblivých částí kovového mechanismu... může být způsobeno... jeho nečinností.“ (Ure: „Philosophy of Manufactures“, Londýn 1835, str. 28.)

[146] „Manchester Spinner“ [„Manchesterský přádelník“], (,‚Times“, 26. listopadu 1862), o němž jsem se již zmínil, počítá k nákladům na stroje „to (totiž „odpis na opotřebování strojů“), co je určeno na krytí ztrát, které neustále vznikají tím, že se stroje nahrazují jinými, novými a lépe konstruovanými, dříve než se úplně opotřebují“.

[147] „Všeobecně se má zato, že zkonstruovat první exemplář nově vynalezeného stroje stojí pětkrát víc než zkonstruování druhého.“ (Babbage: „On the Economy Of Machinery and Manufactures“. Londýn 1832, str. 349.)

[148] „Během několika let bylo ve výrobě tylu dosaženo tak významných a četných zdokonalení, že dobře zachovaný stroj, který původně stál 1200 liber št., se za několik let prodával za 60 liber št.... Zdokonalení následovala za sebou tak rychle, že stroje zůstávaly nedodělány u konstruktérů, protože už zastaraly v důsledku zdařilejších vynálezů.“ V tomto období převratů a kvasu prodloužili výrobci tylu původní osmihodinový pracovní den na 24 hodin při dvojí směně. (Tamtéž, str. 233.)

[149] „Je samozřejmé... že za přílivů a odlivů na trhu a při střídavém vzestupu a poklesu poptávky mohou ustavičně nastávat případy, kdy továrník může použít dalšího oběžného kapitálu, aniž musí použít dalšího fixního kapitálu... jestliže je možno zpracovat další množství surovin bez dalších nákladů na stavby a stroje.“ (R. Torrens: „On Wages and Combination“. Londýn 1834, str. 64.)

[150] Okolnost, zmíněnou v textu, uvádím jen pro úplnost, protože o míře zisku, tj. o poměru nadhodnoty k celému zálohovanému kapitálu, pojednávám až v třetí knize.

[151] Senior: „Letters on the Factory Act“. Londýn 1837, str. 13, 14.

[152] „Převaha fixního kapitálu nad oběžným... činí žádoucím dlouhý pracovní den.“ Se vzrůstem strojního zařízení atd. „sílí motivy k prodlužování pracovní doby, poněvadž to je jediný prostředek, jak dosáhnout zisku z relativního zvětšení fixního kapitálu“. (Tamtéž, str. 11-14.) „V každé továrně existují různé výdaje, které zůstávají stálé, ať se v továrně pracuje delší nebo kratší dobu, na př. nájemné z budov, místní a státní daně, pojištění proti ohni, mzda různých stálých dělníků, pokažení strojů a různé jiné výdaje, jejichž poměr k zisku klesá tím více, čím více stoupá rozsah výroby.“ („Reports of the Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 19.)

[153] Proč si tento imanentní rozpor neuvědomuje jednotlivý kapitalista, a tudíž ani politická ekonomie, která je v zajetí jeho představ, uvidíme v prvních oddílech třetí knihy.

[154] Je jednou z velkých zásluh Ricardových, že viděl ve strojích nejen výrobní prostředky zboží, nýbrž i prostředky produkující „redundant population“ [,‚přebytečné obyvatelstvo“].

[155] F. Biese: „Die Philosophie des Aristoteles“. Berlín 1842, sv. II, str. 408.

[156] Uvádím tu Stolbergův překlad básně, protože tato báseň, stejně jako dříve uvedené citáty o dělbě práce, charakterisuje protiklad mezi antickým a moderním nazíráním.

„Přestaňte ručně mlít, ó mlečky! Dlouho teď spěte,
i když červánků zář ohlásí kohouta hlas!
Deo Nymfám vod již práci svěřila rukou:
Shůry se na kola vrch vrhají skokem a tak
točí hřídelem; ten však hbitými rameny opět
uvádí dutých tíž nisyrských žernovů v běh.
Starým životem žít nám možno; našli jsme způsob,
jak, co Deo nám dává, bez práce požívat lze.“

Antipatros (Anthologia Palatina IX, čís. 418.)

{Deo-Demeter, bohyně úrody; Nymfám vod — vodám; Nisyros, malý ostrov v Egejském moři, poskytoval dobrý kámen k hotovení žernovů. Starověké žernovy zapadaly do sebe jako nálevky; odtud výraz „duté“. — Překlad i vysvětlivky prof. J. Krále.}

[157] Je samozřejmé, že se vyskytují rozdíly v intensitě práce v různých výrobních odvětvích. Ty se zčásti vyrovnávají, jak ukázal již A. Smith, vedlejšími okolnostmi, vlastními každému druhu práce. Avšak i tyto rozdíly mají na pracovní dobu jako míru hodnoty vliv jen potud, pokud se intensivní a extensivní velikost jeví jako protikladné a navzájem se vylučující výrazy téhož množství práce.

[158] Zejména úkolovou mzdou, formou, o níž bude pojednáno v šestém oddíle.

[159] Viz „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“.

[160] „Reports of Insp. of Fact. for 1844 and the quarter ending 30th Apríl 1845“, str. 20, 21.

[161] „Reports of Insp. of Fact. for 1844 and the quarter ending 30th April 1845“, str. 19. Protože úkolová mzda zůstala stejná, závisela výše týdenního výdělku na množství výrobků.

[162] Tamtéž, str. 20.

[163] Tamtéž, str. 21. Morální prvek hrál značnou úlohu při zmíněných pokusech. „Pracujeme,“ prohlásili dělníci továrnímu inspektorovi, „s větší chutí, stále máme na mysli odměnu: možnost odejít večer dříve domů; čilý a veselý duch proniká celou továrnou, od nejmladšího přisukovače až k nejstaršímu dělníkovi, a pomáháme si teď více při práci.“ (Tamtéž.)

[164] John Fielden: „The Curse of the Factory System“. Londýn 1836, str. 32.

[165] Lord Ashley: „The Ten Hours' Factory Bill, Speech of the 15th March“. Londýn 1844, str. 6—9 porůznu.

[166] „Reports of Insp. of Fact. [for quarter ending 30th September 1844, and from 1st October 1844] to 30th April 1845“, str. 20.

[167] Tamtéž, str. 22.

[168] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 62.

[169] To se změnilo od dob „Parliamentary Return“ [„Parlamentní zprávy“] z roku 1862. Zde nastupuje skutečná parní koňská síla moderních parních strojů a vodních kol na místo nominální {viz pozn. 109a, str. 415}. Také se již nezaměňují posukovací vřetena s vlastními vřeteny přádacími (jako v „Returns“ [zprávách] z roku 1839, 1850 a 1856); dále je u vlnařských továren připojen počet „gigs“ [přečesávacích strojů], je zavedeno rozlišování mezi továrnami na jutu a konopí na jedné straně a lnářskými továrnami na druhé straně; konečně je po prvé do zprávy pojato punčochářství.

[170] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1856“, str. 14, 20.

[171] Tamtéž, str. 14, 15.

[172] Tamtéž, str. 20.

[173] „Reports etc. for 31st October 1858“, str. 9, 10. Srov. „Reports etc. for 30th April 1860“, str. 30 a násl.

[174] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 129, 100, 103 a 130.

[175] Moderním parním tkalcovským stavem vyrobí nyní jeden tkadlec za 60 hodin týdně na 2 stavech 26 kusů určitého druhu tkaniny o určité délce a šířce, kdežto na starém parním tkalcovském stavu mohl vyrobit jen 4 kusy. Náklady na utkání jednoho takového kusu klesly již počátkem roku 1850 z 2 šilinků 9 pencí na 5⅛ pence.
Dodatek ke 2. vyddní. „Před 30 lety (1841) se vyžadovalo na přadláku bavlněné příze s 3 pomocníky, aby obsluhoval jen dva selfaktory s 300—324 vřeteny. Nyní (koncem roku 1871) musí s 5 pomocníky obsluhovat selfaktory, které mají 2200 vřeten, a vyrobí při nejmenším sedmkrát více příze než roku 1841.“ (Alexander Redgrave, tovární inspektor, v „Journal of the Society of Arts“ ze dne 5. ledna 1872.)

[176] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1861“, str. 25, 26.

[177] V Lancashiru začala nyní (1867) mezi továrním dělnictvem agitace za osmihodinový pracovní den.

[178] Těchto několik číslic charakterisuje pokrok „factories“ [továren] ve vlastním slova smyslu ve Velké Britannii a Irsku od roku 1848:

Vývoz
množství
1848
Vývoz
množství
1851
Vývoz
množství
1860
Vývoz
množství
1865
Bavlnářské továrny
bavlněná příze (liber) 135 831 162 143 966 106 197 343 655 103 751 455
příze na nitě (liber) 4 392 176 6 297 554 4 648 611
bavlněné tkaniny (yardů) 1 091 373 930 1 543 161 789 2 776 218 427 2 015 237 851
Továrny na zpracování lnu a konopí
příze (liber) 11 722 182 18 841 326 31 210 612 36 777 334
tkaniny (yardů) 88 901 519 129 106 753 143 996 773 247 012 529
Hedvábnické továrny
příze osnovná
a kroucená (liber)
[r. 1846]
466 825 462 513 897 402 812 589
tkaniny (yardů) 1 181 455 1 307,293 2 869 837
Vlnařské továrny
vlněná a česaná
příze (liber)
14 670,880 27 533 968 31 669,267
tkaniny (yardů) 151 231 153 190 371 507 278 837 418

Hodnota
vývozu
1848
v librách šterlinků
Hodnota
vývozu
1851
v librách šterlinků
Hodnota
vývozu
1860
v librách šterlinků
Hodnota
vývozu
1865
v librách šterlinků
Bavlnářské továrny
bavlněná příze 5 927 831 6 634 026 9 870 875 10,351,049
bavlněné tkaniny 16 753 369 23 454 810 42 141 505 46 903 796
Továrny na zpracování lnu a konopí
příze 493 449 951 426 1 801 272 2 505 497
tkaniny 2 802 789 4 107 396 4 804 803 9 155 358
Hedvábnické továrny
příze osnovná a kroucená 77 789 196 380 826 107 768 064
tkaniny 1 130 398 1 587 303 1 409 221
Vlnařské továrny
vlněná a česaná
příze
776 975 1 484 544 3 843 450 5 424 047
tkaniny 5 733 828 8 377 183 12 156 998 20 102 259

(Viz Modré knihy „Statistical Abstract for the United Kingdom“, čís. 8 a 13. Londýn 1861 a 1866.)

V Lancashiru vzrostl počet továren mezi rokem 1839 a 1850 jen o 4%, mezi rokem 1850 a 1856 o 19%, mezi rokem 1856 a 1862 o 33%, zatím co v obou jedenáctiletých obdobích počet zaměstnaných osob absolutně stoupl, relativně klesl. Srov. „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 63. V Lancashiru převládají bavlnářské továrny. Ale jakou ohromnou relativní úlohu hrají v tovární výrobě příze a tkanin vůbec, vidíme z toho, že z celkového počtu továren tohoto druhu v Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku připadá na ně 45,2%, z celkového počtu vřeten 83,3%, z celkového počtu parních tkalcovských stavů 81,4%, z celkového počtu parních koňských sil, které je pohánějí, 72,6%, a z celkového počtu zaměstnaných osob 58,2%. (Tamtéž, str. 62, 63.)

[179] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 18.

[180] Tamtéž, str. 31. Srov. Karl Marx: „Misère de la Philosophie“. Paříž 1847, str. 140, 141. [K. Marx:Bída filosofie“.]

[181] Je charakteristické pro záměrný statistický podvod, který by se dal podrobně dokázat, jestliže anglické tovární zákonodárství výslovně vylučuje dělníky, o nichž se tu v textu nakonec mluví, jako netovární dělníky z okruhu své působnosti a jestliže na druhé straně „returns“ [statistiky], uveřejňované parlamentem, stejně výslovně zahrnují do kategorie továrních dělníků nejen inženýry, mechaniky atd., nýbrž i tovární ředitele, zřízence, poslíčky, skladníky, baliče atd., zkrátka všechny lidi kromě majitele továrny.

[182] Ure to připouští. Praví, že dělníci mohou být „v případě nutnosti“ podle ředitelovy vůle přemístěni od jednoho stroje k druhému, a vítězoslavně volá: „Takové přemístění je v otevřeném rozporu se starou rutinou, která rozděluje práci a ukládá jednomu dělníkovi formovat hlavičku špendlíku, druhému brousit jeho špičku.“ Raději by se byl měl zeptat, proč se v automatické továrně tato „stará rutina“ opouští jen „v případě nutnosti“.

[183] Je-li nouze o lidi, jako na př. za americké občanské války, používá měšťák výjimečně továrních dělníků k nejhrubším pracím, jako ke stavbě silnic atd. Anglické „ateliers nationaux“ [národní dílny] z let 1862 a následujících pro nezaměstnané bavlnářské dělníky se lišily od francouzských národních dílen z roku 1848 tím, že ve francouzských dílnách museli dělníci provádět na účet státu neproduktivní práce, zatím co v anglických dílnách provádějí produktivní městské práce ve prospěch měšťáka, a to levněji než pravidelní dělníci, s nimiž takto přinutili konkurovat nezaměstnaného. „Fysický vzhled bavlnářských dělníků se nesporně zlepšil. Přičítám to... pokud jde o muže, tomu, že jsou zaměstnáni na veřejných pracích na čerstvém vzduchu.“ (Jde tu o prestonské tovární dělníky, kteří byli zaměstnáni při vysušování „prestonských bažin“.) („Reports of Insp. of Fact. October 1863“, str. 59.)

[184] Příklad: Různé mechanické přístroje, které byly zavedeny ve vlnařských továrnách od dob zákona z roku 1844 v náhradu za dětskou práci. Jakmile děti samotných pánů továrníků budou muset projít „školou“ pomocníků v továrně, dojde na tomto skoro ještě nedotčeném poli mechaniky k pozoruhodnému rozmachu. „Sotva se najde jiný tak nebezpečný stroj jako selfacting mules [selfaktory]. Nejvíce úrazů se přihází malým dětem proto, že lezou pod selfaktory a zametají tam, zatím co selfaktory jsou v chodu. Různí ‚minders‘ (dělníci u selfaktosů) byli (továrními inspektory) soudně stíháni a pokutováni pro tento přečin, ale bez jakéhokoli znatelného všeobecného výsledku. Kdyby konstruktéři strojů vynalezli stroj na vymetání, aby děti nemusely lézt pod stroje, byl by to šťastný doplněk našich ochranných opatření.“ („Reports of Insp. of Factories for 31st October 1866“, str. 63.)

[185] Podle toho lze posoudit Proudhonův báječný nápad, který „konstruuje“ stroje nikoli jako synthesu pracovních prostředků, nýbrž jako synthesu dílčích prací pro dělníky samé.

[186] B. Engels: „Lage der arbeitenden Klasse etc.“. Lipsko 1845, str. 217. [B. Engels:Postavení dělnické třídy v Anglii“.] Dokonce docela obyčejný, optimistický freetrader, pan Molinari, poznamenává: „Člověk se vyčerpá mnohem rychleji, dozírá-li po 15 hodin denně na jednotvárný chod stroje, než napíná-li po tutéž dobu svou fysickou sílu. Tato dozorčí práce, která by snad mohla být užitečnou gymnastikou pro ducha, kdyby netrvala příliš dlouho, ničí konec konců, je-li jí příliš mnoho, jak ducha, tak tělo.“ (G. de Molinari: „Etudes Economiques“. Paříž 1846 [str. 49].)

[187] B. Engels: „Lage“ etc., str. 216, [čes. zde.]

[188] „The Master Spinner' and Manufacturers' Defence Fund. Report of the Committee“, Manchester 1854, str. 17. Později uvidíme, že „páni“ zpívají docela jinou písničku, jakmile jim hrozí ztráta jejich „živých“ automatů.

[189] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 15. Kdo zná Arkwrightův životopis, nikdy neuštědří tomuto geniálnímu lazebníkovi přívlastek „šlechetný“. Ze všech velkých vynálezců XVIII. století byl to nesporně největší zloděj cizích vynálezů a nejsprostší chlap.

[190] „Otroctví, v němž buržoasie udržuje proletariát, se nikde neprojevuje jasněji než v továrním systému. Tam přestává veškerá právní i faktická svoboda. Dělník musí být o půl šesté ráno v továrně; přijde-li o několik minut pozdě, je potrestán, zpozdí-li se o 10 minut, není již vůbec vpuštěn, až po přesnídávce, a ztrácí tak mzdu za čtvrtinu dne... Musí jíst, pít a spát na povel... Despotický zvon ho vytáhne z postele, volá ho od snídaně i od oběda. A což teprve jak se s ním zachází v továrně! Tam je továrník absolutním zákonodárcem. Vydává tovární předpisy, jak se mu zachce; mění svůj zákoník a dělá k němu dodatky, jak se mu zlíbí; když dá do takových předpisů ty nejšílenější věci, řeknou soudy nakonec dělníkovi: Když jste na tuto smlouvu dobrovolně přistoupili, musíte se jí také řídit... Tito dělníci jsou odsouzeni žít pod duševní i tělesnou knutou od desíti let až do své smrti.“ (B. Engels: „Die Lage der arbeitenden Klasse etc.“. Lipsko 1845, str. 217 a násl. [B. Engels:Postavení dělnické třídy v Anglii“].) Co „říkají soudy“, chci objasnit na dvou příkladech. Jeden případ se stal v Sheffieldu koncem roku 1866. Jeden dělník tam vstoupil na dva roky do kovodělného závodu. Pro rozmíšku s továrníkem opustil továrnu a prohlásil, že už u něho ani za nic nebude pracovat. Byl obžalován pro porušení smlouvy a odsouzen na dva měsíce do vězení. (Poruší-li smlouvu továrník, může být žalován jen civiliter [pořadem občanského práva] a riskuje jen peněžitou pokutu.) Když si odseděl dva měsíce, vyzval ho týž továrník, aby se podle staré smlouvy vrátil do továrny. Dělník odmítl. Že už porušení smlouvy odpykal. Továrník ho znovu zažaloval, soud ho znovu odsoudil, ačkoli jeden ze soudců, Mr. Shee, to veřejně označil za právnickou nehoráznost, podle níž by člověk mohl být po celý život periodicky znovu a znovu trestán za týž přečin, po případě zločin. Tento rozsudek nevynesli nějací „Great Unpaid“ [„velcí neplacení“ — venkovští smírčí soudci], provinciální Dogberriové, tento rozsudek byl vynesen v Londýně jedním z nejvyšších soudů. {Ke 4. vyd. To je nyní odstraněno. Až na několik málo případů — na př. ve veřejných plynárnách — má nyní v Anglii dělník při porušení smlouvy stejná práva jako zaměstnavatel a může být žalován pouze pořadem občanského práva. — B. E.} Druhý případ se stal ve Wiltshiru koncem listopadu 1863. Asi 30 dělnic na parních tkalcovských stavech u jistého Harruppa, továrníka na sukna v Leower's Mill, Westbury Leigh, zahájilo stávku, protože tento Harrupp měl příjemný zvyk srážet ze mzdy za ranní zpoždění, a to 6 pencí za 2 minuty, 1 šilink za 3 minuty a 1 šilink 6 pencí za 10 minut. Při 9 šilincích za hodinu to dělá 4 libry št. 10 šilinků za den, zatím co roční průměr mzdy není nikdy vyšší než 10 až 12 šilinků týdně. Kromě toho vzal Harrupp do svých služeb hocha, aby vytruboval začátek práce; hoch často troubil před 6. hodinou ranní, a nebyly-li ruce na místě hned, jak přestal, vrata se zavřela a ty, které zůstaly venku, dostaly pokutu; a protože v továrně nebyly hodiny, byly nešťastné ruce úplně v moci mladého vytrubovače, naváděného Harruppem. Ruce, které zahájily „stávku“, matky rodin a děvčata, prohlásily, že půjdou zase do práce, bude-li vytrubovač nahrazen hodinami a budou-li zavedeny rozumné pokutové sazby. Harrupp dal 19 žen a děvčat předvůlat před soud pro porušení smlouvy. Byly odsouzeny každá k 6 pencím pokuty a k 2 šilinkům 6 pencím soudních útrat za hlasitých projevů nevole v obecenstvu. Dav vyprovázel Harruppa od soudu syčením. — Oblíbeným trikem továrníků je, že trestají dělníky srážkami ze mzdy za špatnou kvalitu materiálu, který jim vydávají. Tato metoda vyvolala roku 1866 všeobecnou stávku v anglických hrnčířských obvodech. Zprávy „Children's Employment Commission“ (1863—1866) uvádějí případy, kdy dělníci, místo aby dostali mzdu, stali se svou prací a s pomocí předpisů o pokutách dokonce dlužníky svých vznešených „pánů“. Poučné ukázky vynalézavosti továrních samovládců při srážení ze mzdy přinesla i poslední bavlnářská krise. „Já sám jsem musel,“ praví tovární inspektor R. Baker, „nedávno pohnat před soud jednoho bavlnářského továrníka, který v těchto těžkých a strastiplných dobách srážel několika ‚mladým‘ dělníkům (t. j. starším 13 let), kteří u něho pracovali, 10 pencí za lékařské potvrzení o věku, které jeho stojí jen 6 pencí a za které je podle zákona dovoleno srazit pouze 3 pence a obvykle se nesráží vůbec nic... Jiný továrník, aby dosáhl téhož účelu bez konfliktu se zákonem, ukládá každému z ubohých dětí, které pro něho pracují, 1 šilink jako poplatek za zasvěcení do umění a tajemství předení, jakmile je lékařské potvrzení prohlásí za zralé pro toto zaměstnání. Existují tedy spodní proudy, které musíme znát, abychom pochopili tak mimořádné jevy, jako jsou stávky v době podobné dnešní“ (jde o stávku strojových tkalců v továrně v Darvenu v červnu 1863). „Reports of Insp. of Fact. for 30th April 1863“, str. 50, 51. (Tovární zprávy jdou vždy dále než jejich oficiální datum.)

[190a] Zákony na ochranu před nebezpečnými stroji měly blahodárný účinek. „Avšak… nyní se objevily nové příčiny úrazů, které před 20 lety neexistovaly, zejména zvýšená rychlost strojů. Kola, válce, vřetena a tkalcovské stavy jsou nyní poháněny větší a stále rostoucí silou; prsty musí chytit přetrženou nit rychleji a jistěji, neboť sáhnou-li váhavě nebo neopatrně, je po nich... Veliký počet úrazů bývá zaviněn snahou dělníků provést práci rychleji. Musíme si připomenout, že pro továrníky je nanejvýš důležité, aby udržovali své stroje neustále v chodu, tj. aby nepřetržitě vyráběli přízi a tkaninu. Každá minuta přerušení znamená ztrátu nejen hnací síly, nýbrž i výrobků. Proto dozorci, kteří mají zájem na množství výrobků, pohánějí dělníky, aby se stroje nezastavovaly; a to je neméně důležité i pro dělníky, jsou-li placeni podle váhy nebo od kusu. Proto ačkoli je ve většině továren formálně zakázáno čistit stroje v chodu, v praxi se to všeobecně dělá. Jedině tato příčina způsobila za posledních 6 měsíců 906 úrazů... Ačkoli se stroje čistí denně, je obyčejně pro důkladné čištění strojů vyhrazena sobota, a i to se většinou provádí za chodu strojů... Je to neplacená práce, a proto se dělníci snaží provést ji co nejrychleji. Proto je počet úrazů v pátek a zvláště v sobotu mnohem větší než v ostatní pracovní dny. Počet úrazů v pátek bývá o 12% vyšší než průměrný počet úrazů za první čtyři dny v týdnu, počet sobotních úrazů o 25% vyšší než průměrný počet za předchozích 5 dnů; uvážíme-li však, že v sobotu se pracuje jen 7½ hodiny a v ostatní všední dny 10½ hodiny, je počet sobotních úrazů vyšší o více nežli 65%.“ („Reports of Insp. of Factories for 31st October 1866“, Londýn 1867, str. 9, 15, 16, 17.)

[191] V prvním oddílu třetí knihy vylíčím nedávné tažení anglických továrníků proti paragrafům továrního zákona na ochranu údů „rukou“ před stroji nebezpečnými životu. Zde postačí citát z oficiální zprávy továrního inspektora Leonharda Hornera: „Slyšel jsem továrníky mluvit o některých úrazech s neodpustitelnou lehkovážností, na př. že ztráta prstu je prý maličkost. Ve skutečnosti závisí život a všechny vyhlídky dělníka na jeho prstech do té míry, že taková ztráta je pro něho svrchovaně vážnou událostí. Slyším-li takové bezmyšlenkovité žvanění, ptám se: ‚Dejme tomu, že potřebujete dalšího dělníka a hlásili by se dva, oba po všech stránkách stejně zdatní, ale jeden bez palce nebo ukazováku; kterého si vyberete?‘ Neváhali by nikdy ani okamžik rozhodnout se pro dělníka se všemi prsty... Tito páni továrníci mají falešné předsudky proti tomu, co nazývají lžilidumilným zákonodárstvím.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1855“.) Tito páni jsou „moudří lidé“ a nehorují nadarmo pro vzpouru otrokářů!

[192] V továrnách, které již dlouho podléhají továrnímu zákonu a jeho nuceným omezením pracovní doby a jinými předpisy, zmizely některé dřívější zlořády. Zdokonalování strojů samo vyžaduje na určitém bodu „zdokonalenou stavbu továrních budov“, která je na prospěch dělníkům. (Srov. „Reports etc. for 31st October 1863“, str. 109.)

[193] Viz mimo jiné John Houghton: „Husbandry and Trade improved“. Londýn 1727. „The Advantages of the East-India Trade, 1720“. John Bellers: „Proposals for Raising a College Of Industry“. Londýn 1696. „Zaměstnavatelé (masters) a dělníci vedou, bohužel, mezi sebou neustálou válku. Neměnným cílem zaměstnavatelů je, aby dostávali pro sebe práci co nejlevněji; a k tomu účelu neváhají použít jakékoli lsti, kdežto dělníci zase využívají každé příležitosti k tomu, aby předložili svým zaměstnavatelům zvýšené požadavky.“ „An Inquiry into the causes of the Present High Price of Provisions“, 1767, str. 61, 62. (Autor, Rev. Nathaniel Forster, stojí úplně na straně dělnictva.)

[194] Bandmühle [stav na stuhy] byl vynalezen v Německu. Italský abbé Lancellotti vypravuje ve spise, který vyšel roku 1636 v Benátkách: „Antonín Müller z Gdanska viděl prý asi před 50 lety (Lancellotti psal roku 1629) v Gdansku velice důmyslný stroj, který zhotovoval 4 —6 tkanin najednou; protože prý se však městská rada obávala, že by tento vynález mohl nadělat ze spousty dělníků žebráky, zakázala používání stroje a vynálezce dala tajně uškrtit nebo utopit.“ V Leydenu se začalo téhož stroje užívat roku 1629. Vzpoury prýmkařů donutily magistrát nejprve k zákazu tohoto stroje; různými nařízeními generálních států roku 1623, 1639 atd. mělo být jeho užívání omezeno; konečně dovoleno za určitých podmínek nařízením z 15. prosince 1661. „V tomto městě,“ praví Boxhorn („Institutiones Politicae“, 1663) o zavedení stavu na stuhy v Leydenu, „byl asi před 20 lety vynalezen tkalcovský stav, na němž jeden pracovník mohl vyrábět tkaninu ve větším množství a snáze než bez něho několik lidí za stejnou dobu. To však vyvolalo stížnosti a nespokojenost tkalců, až konečně magistrát používání stavu zakázal.“ Týž stroj byl roku 1676 zakázán v Kolíně n. R., zatím co v Anglii vyvolalo v téže době jeho zavedení dělnické nepokoje. Císařským ediktem ze dne 19. února roku 1685 bylo jeho užívání zakázáno v celém Německu. V Hamburku byl na rozkaz magistrátu veřejně spálen. Karel VI. obnovil 9. února 1719 edikt z roku 1685 a kurfiřství saské dovolilo jeho všeobecné používání teprve roku 1765. Tento stroj, který nadělal tolik hluku, byl ve skutečnosti předchůdcem spřádacích a tkalcovských strojů, tedy i průmyslové revoluce XVIII. století. Umožňoval chlapci úplně neobeznámenému s tkalcovstvím, aby pouhým odstrkováním a přirážením bidlenu uváděl celý stav se všemi člunky do pohybu; ve své zdokonalené podobě vyráběl tento stroj 40—50 kusů najednou.

[195] Ve staromódních manufakturách se ještě dnes tu a tam opakuje hrubá forma dělnických bouří proti strojům. Tak na př. v pilnikářství v Sheffieldu roku 1865.

[196] Sir James Steuart hodnotí i účinek strojů ještě zcela v tomto smyslu. „Považuji tudíž stroje za prostředek ke zvětšení (potencionálnímu) počtu dělníků, které není třeba živit... Jaký je rozdíl mezi účinkem stroje a účinkem nových obyvatel?“ („Principes etc.“, franc. překlad, sv. I, kn. I, kap. XIX.) Mnohem naivnější je Petty, který praví, že stroj nahrazuje „polygamii“. Tento názor se hodí nanejvýš pro některé části Spojených států. Naproti tomu: „Strojů lze zřídka s úspěchem používat ke zmenšení práce jednotlivého dělníka; jejich stavbou by se ztratilo více času, než by se ušetřilo jejich používáním. Opravdu užitečné jsou jen tehdy, působí-li ve velkém měřítku, může-li jeden stroj pomáhat práci tisíců. Strojů se proto nejvíce používá v nejvíce zalidněných zemích, kde je nejvíce nezaměstnaných... Užívá se jich ne pro nedostatek lidí, nýbrž pro snadnost, s níž lze masy lidí zapojit do práce.“ (Piercy Ravenstone: „Thoughts on the Funding System and its Effects“. Londýn 1824, str. 45.)

[196a] {Ke 4. vyd. To platí i o Německu. Tam, kde u nás existuje velkozemědělství, t. j. zejména na východě, stalo se možným teprve po „Bauernlegen“ ["vyhánění sedláků“ — rušení rolnických usedlostí], které propuklo od XVI. století, zejména však po roce 1648. — B. E.}

[197] „Mezi stroji a prací je ustavičná konkurence.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 479.)

[198] Před vydáním chudinského zákona z roku 1833 se v Anglii konkurence mezi ručním a strojovým tkalcovstvím prodlužovala tím, že mzdy, které klesly hluboko pod minimum, byly doplňovány farními podporami. „Ctihodný Mr. Turner byl roku 1827 farářem ve Wilmslowu v Cheshiru, průmyslovém okresu. Otázky výboru pro vystěhovalectví a odpovědi Mr. Turnera ukazují, jak se udržuje konkurence ruční práce se stroji. Otázka: ‚Nevytlačilo použití mechanického stavu používání ručního stavu?‘ Odpověď: ‚Nesporně; bylo by jej vytlačilo ještě více, než se dosud stalo, kdyby ruční tkalci neměli možnost přistoupit na snížení mzdy.‘ Otázka: ‚Avšak tím, že na to ruční tkadlec přistoupil, spokojuje se se mzdou, která nestačí na jeho obživu, nespoléhá snad na farnost, že mu poskytne, co mu chybí k obživě?‘ Odpověď: ‚Ano, a konkurence mezi ručním stavem a mechanickým stavem se opravdu udržuje chudinskými podporami.‘ Tak tedy ponižující pauperismus nebo vystěhovalectví jsou dobrodiní, která přineslo pracujícím zavedení strojů. Z vážených a do jisté míry nezávislých řemeslníků se stali ponížení chudáci, odkázaní na potupný chléb dobročinnosti. Tomu se říká dočasné nesnáze.“ (,‚A Prize Essay on the Comparative Merits of Competition and Co-operation“. Londýn 1834, str. 29.)

[199] „Táž příčina, která zvyšuje čistý důchod země (tj., jak na tomto místě Ricardo vysvětluje, důchod statkářů a kapitalistů, jejichž bohatství se s ekonomického hlediska vůbec = Wealth of the Nation [bohatství národa]), může zároveň způsobit nadbytek obyvatelstva a zhoršit postavení dělníka.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 469.) „Stálým účelem a tendencí každého zdokonalování mechanismu je fakticky to, aby bylo možno se úplně obejít bez lidské práce anebo aby se její cena snížila zavedením ženské a dětské práce místo práce dospělých mužů-dělníků nebo použitím nevyučených dělníků místo vyučených.“ (Ure: [„Philosophy of Manufactures“, str. 23.])

[200] „Reports of Insp. of Fact. 31st October 1858“, str. 43.

[201] „Reports etc. for 31st October 1856“, str. 15.

[202] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 19. „Veliká výhoda strojů, užívaných v cihelnách, tkví v tom, že jejich majitel se stává úplně nezávislým na dovedných dělnících.“ („Children's Employment Commission. 5th Report“. Londýn 1866, str. 130, čís. 46.)
Dodatek ke 2. vyd. Pan A. Sturrock, vrchní dozorce strojního oddělení „Great Northern Railway“, vypovídá o strojírenství (lokomotiv atd.): „Drahých (expensive) anglických dělníků je čím dál tím méně zapotřebí. Výroba se zvyšuje používáním zdokonalených nástrojů a tyto nástroje jsou obsluhovány nižší kategorií dělníků (a low class of labour)... Dříve musela všechny části parního stroje vyrábět kvalifikovaná práce. Tytéž části se nyní vyrábějí méně kvalifikovanou prací, avšak dobrými, nástroji... Nástroji rozumím stroje užívané ve strojírenství.“ („Royal Commission on Railways. Minutes of Evidence“, čís. 17.862 a 17.863, Londýn 1867.)

[203] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 20.

[204] Tamtéž, str. 321.

[205] Tamtéž, str. 23.

[206] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1863“, str. 108 a násl.

[207] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1863“, str. 109. Rychlé zdokonalení strojů za bavlnové kalamity umožnilo anglickým továrníkům, aby hned po skončení americké občanské války znovu rychle přeplnili světový trh. Již v posledních 6 měsících roku 1866 byly tkaniny skoro neprodejné. Tu začala konsignace zboží pro Čínu a Indii, čímž se „glut“ [přesycení trhu] stalo ještě intensivnějším. Začátkem roku 1867 se továrníci uchýlili ke svému obvyklému prostředku — ke snížení mezd o 5%. Dělnici se proti tomu postavili a prohlásili — theoreticky docela správně — že jediným východiskem by bylo pracovat zkrácenou dobu, 4 dny v týdnu. Samozvaní kapitáni průmyslu se k tomu po delším odporu museli odhodlat, někde s 5% snížením mezd, jinde bez něho.

[208] „Poměr mezi pány a rukama ve sklárnách a lahvárnách je chronická stávka.“ Odtud rychlý rozvoj výroby lisovaného skla, kde mohou hlavní operace provádět stroje. Jedna fírma u Newcastlu, která dříve vyráběla ročně 350.000 liber foukaného skla, vyrábí nyní místo toho 3,000.500 liber lisovaného skla. („Children's Employment Commission. 4th Report, 1865“, str. 262—263.)

[209] Gaskell: „The Manufacturing Population of England“. Londýn 1833, str. 3, 4.

[210] Na několik velmi podstatných způsobů použití strojů ve strojírenství přišel pan Fairbairn v důsledku stávek ve své strojírně.

[211] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 367—370.

[212] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 368, 7, 370, 280, 322, 321, 475.

[213] Ricardo původně sdílel tento názor, ale později jej výslovně odvolal se svou charakteristickou vědeckou nezaujatostí a pravdymilovností. Viz D. Ricardo: „Principles etc.“, kap. XXXI „On Machinery“.

[214] NB. Tuto ilustraci podávám úplně podle vkusu oněch jmenovaných ekonomů.

[215] Jeden ricardovec poznamenává v polemice proti nejapnostem J. B. Saye: „Při vyvinuté dělbě práce může dělníkova zručnost najít uplatnění jen v té zvláštní sféře, kde se dělník vyučil; dělník sám je jakýmsi strojem. Proto absolutně nic nepomůže, když se žvatlá a papouškuje, že věci mají tendenci vyrovnávat své hladiny. Musíme se podívat kolem sebe a uvidíme, že už dlouho nemohou vyrovnat svou hladinu, a jestliže ji vyrovnají, je nižší, než byla na začátku procesu.“ (,‚An Inquiry into those Principles respecting the Nature of Demand etc.“. Londýn 1821, str. 72.)

[216] Jedním z virtuosů v tomto samolibém kreténství je mimo jiné MacCulloch. „Je-li výhodné,“ praví na př. s afektovanou naivitou osmiletého dítěte, „stále více rozvíjet dělníkovu zručnost, aby byl s to vyrábět stále vzrůstající množství zboží týmž nebo menším množstvím práce, musí být také výhodné, aby si dělník vzal na pomoc takové stroje, které mu co nejúčinněji pomáhají k dosažení tohoto výsledku.“ (MacCulloch: „Principles of Political Economy.“ Londýn 1830, str. 166.)

[216a] „Vynálezce spřádacího stroje ruinoval Indii, což nás ostatně málo dojímá.“ (A. Thiers: „De la Propriété“ [Paříž 1848, str. 275].) Pan Thiers si tu plete spřádací stroj s mechanickým tkalcovským stavem, „což nás ostatně málo dojímá“.

[217] Podle sčítání z roku 1861 (Londýn 1863, sv. II) činil počet dělníků zaměstnaných v uhelných dolech v Anglii a Walesu 246.613, z toho 73.546 mladších 20 let a 173.067 starších 20 let. K první kategorii patří 835 pětiletých až desetiletých, 30.701 desetiletých až patnáctiletých, 42.010 patnáctiletých až devatenáctiletých. Počet dělníků zaměstnaných v dolech na železo, měď, olovo, cín a ostatní kovy činil 319.222.

[218] V Anglii a Walesu bylo roku 1861 zaměstnáno při výrobě strojů: 60.807 osob, včetně továrníků a jejich příručích atd., ditto [jakož i] všech agentů a obchodníků v tomto oboru. Nejsou v tom naproti tomu započteni výrobci menších strojů, jako šicích strojů atd., rovněž ne výrobci nástrojů pro pracovní stroje, jako vřeten atd. Počet všech civilních inženýrů činil 3.329.

[219] Protože je železo jednou z nejdůležitějších surovin, je třeba podotknout, že roku 1861 bylo v Anglii a Walesu 125.771 slevačů železa, z toho 123.430 mužů, 2.341 žen. Z dělníků mužů bylo 30.810 mladších 20 let a 92.620 starších 20 let.

[220] „Rodina o 4 dospělých osobách (tkalcích bavlny) se dvěma dětmi jako winders [sukaři] vydělávala koncem minulého a začátkem tohoto století při l0hodinovém pracovním dni 4 libry št. týdně; byla-li práce velmi spěšná, mohli vydělat více... Dříve stále trpěli nedostatečným přísunem příze. (Gaskell: „The Manufacturing Population of England“, Londýn 1833, str. 25—27.)

[221] B. Engels: „Lage der arbeitenden Klasse in England“ [Postavení dělnické třídy v Anglii] ukazuje bídnou situaci velké části právě těchto výrobců přepychových předmětů. Spousta nových dokladů o tom ve zprávách „Children's Employment Commission“.

[222] Roku 1861 bylo v Anglii a Walesu v obchodním loďstvu zaměstnáno 94.665 námořníků.

[223] Z toho jen 177.596 mužů starších 13 let.

[224] Z toho žen 30.501.

[225] Z toho mužů 137.447. Do počtu 1,208.648 není zahrnut personál, který neslouží u soukromníků.
Dodatek ke 2. vyd. Od roku 1861 do roku 1870 se počet sluhů skoro zdvojnásobil. Vzrostl na 267.671. Roku 1847 bylo 2.694 hajných (v šlechtických oborách), naproti tomu roku 1869 jich bylo 4.921. — Mladým dívkám, které slouží u londýnských maloměšťáků, se lidově říká „little slaveys“, malé otrokyně.

[226] Ganilh naproti tomu pokládá za konečný výsledek strojové výroby absolutně zmenšený počet otroků práce, na jejichž útraty pak žije zvětšený počet „gens honnêtes“ [slušných lidí], vyvíjejících svou známou „perfectibilité perfectible“ [zdokonalitelnou zdokonalitelnost]. Třebaže Ganilh málo rozumí pohybu výroby, cítí alespoň, že stroje jsou velice osudným zařízením, když jejich zavádění dělá ze zaměstnaných dělníků paupery a jejich rozvoj přivádí na svět více otroků práce, než jich ubilo. Kreténství jeho vlastního stanoviska je možno vyjádřit pouze jeho vlastními slovy: „Třídy odsouzené k tomu, aby vyráběly a spotřebovávaly, se zmenšují, a třídy, řídící práci, poskytující pomoc, útěchu a osvětu všemu lidu, se rozmnožují... a přivlastňují si všechna dobrodiní, která vyplývají ze zmenšení pracovních nákladů, z hojnosti výrobků a ze zlevnění spotřebních předmětů. Tímto způsobem se lidstvo pozvedá k nejvyšším výtvorům genia, proniká do tajemných hlubin náboženství, razí spásonosné zásady morálky (která tkví v tom, že si „přivlastňuje všechna dobrodiní atd.“), vydává zákony na ochranu svobody (svobody pro „třídy odsouzené k tomu, aby vyráběly“?) a moci, poslušnosti a spravedlnosti, povinnosti a humánnosti.“ Tato hatlanina je v knize M. Ch. Ganilha: „Des Systèmes d'Economie Politique etc.“, 2. vyd., Paříž 1821, sv. I, str. 224; srov. tamtéž str. 212.

[227] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 58 a násl. Současně však byla již také vytvořena materiální základna pro zaměstnání vzrůstajícího počtu dělníků: bylo založeno 110 nových továren s 11.625 parními tkalcovskými stavy, 628.576 vřeteny, 2.695 parními a vodními koňskými silami. (Tamtéž.)

[228] „Reports etc. for 31st October 1862“, str. 79.
Dodatek ke 2. vyd. Koncem prosince 1871 pravil tovární inspektor A. Redgrave v přednášce, konané v Bradfordu v „New Mechanic's Institution“: „Již po nějakou dobu mě překvapuje změněný vzhled vlnařských továren. Dříve byly plné žen a dětí, nyní se zdá, že všechnu práci vykonávají stroje. Na mou otázku mi jeden továrník dal toto vysvětlení: Za starého systému jsem zaměstnával 63 osob, po zavedení zdokonalených strojů jsem omezil počet svých rukou na 33 a nedávno se mi podařilo následkem nových velikých zdokonalení tento počet omezit z 33 na 13.“

[229] „Reports etc. for 31st October 1856“, str. 16.

[230] „Utrpení ručních tkalců (bavlny a látek s příměsí bavlny) bylo předmětem vyšetřování královské komise, ale třebaže se jejich bída uznávala a naříkalo se nad ní, zlepšení (!) jejich postavení bylo ponecháno náhodě a času, a můžeme doufat, že toto utrpení dnes (po 20 letech!) skoro (nearly) vymizelo, k čemuž podle vší pravděpodobnosti přispělo nynější velké rozšíření parních tkalcovských stavů.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1856“, str. 15.)

[231] Jiné metody, jimiž působí stroje na výrobu surovin, uvedu v třetí knize.

[232] Vývoz bavlny z Východní Indie do Velké Britannie:
1846: 34,540.143 liber, 1860: 204,141.168 liber, 1865: 445,947.600 liber.
Vývoz vlny z Východní Indie do Velké Britannie:
1846: 4,570.581 liber, 1860: 20,214.173 liber, 1865: 20,679.111 liber.

[233] Vývoz vlny z Mysu Dobré Naděje do Velké Britannie:
1846: 2,958.457 liber, 1860: 16,574.345 liber, 1865: 29,920.623 liber.
Vývoz vlny z Australie do Velké Britannie:
1846: 21,789.346 liber, 1860: 59,166.616 liber, 1865: 109,734.261 liber.

[234] Ekonomický vývoj Spojených států je sám produktem evropského, vlastně anglického velkého průmyslu. Spojené státy ve své nynější podobě (1866) musí být stále ještě považovány za kolonii Evropy. (Ke 4. vyd. Od té doby se vyvinuly v druhou průmyslovou zemi světa, třebaže ještě vůbec neztratily svůj koloniální charakter. — B. E.)
Vývoz bavlny ze Spojených Států do Velké Britannie (v librách):

1846 401 949 393 1852 765 630 543
1859 961 707 264 1860 1 115 890 608

Vývoz obilí atd. ze Spojených Států do Velké Britannie roku 1850 a 1862
(v anglických centech):

  1850 1862
pšenice 16 202 312 41 033 503
ječmen 3 669 653 6 624 800
oves 3 174 801 4 496 994
žito 388 749 7 108
pšeničná mouka 3 819 440 7 207 113
pohanka 1 054 19 571
kukuřice 5 473 161 11,694,818
bere či bigg (zvláštní druh ječmene) 2 039 7 675
hrách 811 620 1 024 722
boby 1 822 972 2 037 137
Celkový vývoz 35 365 801 74 083 441

[235] V provolání dělníků, vyhozených na dlažbu výlukou továrníků obuvi v Leicesteru, jež je adresováno „Trade Societies of England“ [anglickým odborovým svazům], z července 1866, se mimo jiné praví: „Asi před 20 lety nastal v Leicesteru ve výrobě obuvi převrat tím, že bylo zavedeno kolíčkování místo šití. Tehdy se dalo dobře vydělat. Brzy se tato nová věc značně rozšířila. Mezi různými firmami, které vyrábějí nejvkusnější zboží, se rozpoutala velká konkurence. Ale brzy nato vznikla horší konkurence, totiž konkurence v podbízení (undersell) na trhu. Škodlivé následky se brzy projevily ve snižování mzdy a pokles ceny práce byl tak prudký, že mnoho firem platí nyní již jen polovinu původní mzdy. A přestože mzdy klesají stále dál, zdá se, že zisk roste při každé změně tarifu práce.“ — Dokonce i období nepříznivých pro průmysl využívají továrníci k tomu, aby přehnaným snižováním mezd, tj. přímou krádeží nutných životních prostředků dělníka, dosahovali mimořádného zisku. Příklad: Jde o krisi hedvábnického tkalcovského průmyslu v Coventry: „Z dokladů, které jsem dostal jak od továrníků, tak od dělníků, vychází nesporně najevo, že mzdy byly sníženy ve větší míře, než vyžadovala konkurence cizozemských výrobců a jiné okolnosti. Většina tkalců pracuje za mzdu sníženou o 30 až 40%. Za stuhu, za kterou tkadlec před 5 lety dostal 6 nebo 7 šilinků, platí se nyní pouze 3 šilinky 3 pence nebo 3 šilinky 6 pencí; za jinou práci, placenou dříve 4 šilinky a 4 šilinky 3 pence, dostanou se nyní pouze 2 šilinky nebo 2 šilinky 3 pence. Mzda je snižována více, než je nutné k oživení poptávky. Ve skutečnosti u mnoha druhů stuh nebylo snížení mzdy ani provázeno nějakým snížením ceny zboží.“ (Zpráva člena komise F. D. Longe, v „Children's Employment Commission. 5th Report 1866“, str. 114, čís. 1.)

[236] Srov. „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 30.

[237] Tamtéž, str. 19.

[238] „Reports of Fact. for 31st October 1863“, str. 41—45 a 51.

[239] Tamtéž, str. 41, 42.

[240] Tamtéž, str. 57.

[241] „Reports of Fact. for 31st October 1863“, str. 50, 51.

[242] Tamtéž, str. 62, 63.

[243] „Reports etc. for 30th April 1864“, str. 27.

[244] Z dopisu Chief Constable [šéfa policie] Harrise z Boltonu v „Reports of Insp. of Fact. for 31st Qctober 1865“, str. 61, 62.

[245] Ve výzvě bavlnářských dělníků z jara 1863, vybízející k vytvoření vystěhovalecké společnosti, se praví mimo jiné: „Málokdo bude popírat, že nyní je absolutně nutné vystěhovalectví velkého počtu továrních dělníků. Ale skutečnosti, které uvádíme, dokazuji, že ustavičný proud vystěhovalectví je ve všech dobách nutný a že bez něho je nemožné, abychom si za obvyklých okolností uhájili své postavení: roku 1814 činila oficiální hodnota (která je jen ukazatelem kvantity) vyvezeného bavlněného zboží 17,665.378 liber št., jejich skutečná tržní hodnota 20,070.824 liber št. Roku 1858 činila oficiální hodnota vyvezeného bavlněného zboží 182,221.681 liber št., jeho skutečná tržní hodnota jen 43,001.312 liber št., takže zdesetinásobení množství způsobilo jen o málo více než zdvojnásobení ceny. K tomuto výsledku, tak neblahému pro zemi vůbec a pro tovární dělníky zvlášť, došlo shodou různých okolností. Jednou z nejnápadnějších je neustálý přebytek práce, nepostradatelný pro toto průmyslové odvětví, které potřebuje ustavičné rozšiřování trhu, nemá-li zaniknout. Stává se, že naše bavlnářské továrny zastavují práci pro periodickou stagnaci v obchodu, která je za nynějšího zřízení tak neodvratná jako sama smrt. Ale proto lidská vynalézavost neutuchá. Ačkoli podle střízlivého odhadu opustilo za posledních 25 let tuto zemi šest milionů lidí, přece jen v důsledku ustavičného vytlačování práce za účelem zlevnění výrobku nemůže ani v době největší prosperity velké procento dospělých mužů najít v továrnách jakoukoli práci za jakýchkoli podmínek“ („Reports of Insp. of Fact. for 30th April 1863“, str. 51, 52). V jedné z dalších kapitol uvidíme, jak se páni továrníci v době bavlnové kalamity snažili všemi prostředky, i s pomocí státní moci, zabránit vystěhovalectví továrních dělníků.

[246] „Children's Employment Cominission. 3rd Report 1864“, str. 108, čís. 447.

[247] Ve Spojených státech je taková reprodukce řemesla na strojové základně častá. A právě proto tam koncentrace, spjatá s nevyhnutelným přechodem k tovární výrobě, postupuje sedmimílovými kroky ve srovnání s Evropou a dokonce i s Anglií.

[248] Srov. „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 64.

[249] Pan Gillot založil v Birminghamu první manufakturu na výrobu ocelových per ve velkém. Již roku 1851 vyrobila přes 180 milionů per a spotřebovala ročně 120 tun ocelového plechu. Birmingham, který monopolisoval toto průmyslové odvětví ve Spojeném království, vyrábí nyní ročně miliardy ocelových per. Počet zaměstnaných osob podle sčítáni z roku 1861 činil 1.428, z toho 1.268 dělnic, 5. rokem počínajíc.

[250] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. LXVIII, čís. 415.

[251] A co teprve děti zaměstnané v brusírnách pilníků v Sheffieldu!

[251a] „Children's Employment Commission. 5th Report 1866“, str. 3, čís. 24; str.6, čís. 55, 56; str. 7, čís. 59, 60.

[252] Tamtéž, str. 114, 115, čís. 6—7. Člen komise poznamenává správně, že nahrazuje-li stroj vůbec člověka, zde hoch doslova nahrazuje stroj.

[253] Viz zprávu o obchodu s hadry a četné doklady v „Public Health. 8th Report“. Londýn 1866, dodatek, str. 196—208.

[254] „Children's Employment Commission. 5th Report 1866“, str. XVI— XVIII, čís. 86—97 a str. 130—133, čís. 39—71. Srov. také tamtéž, 3rd Report 1854, str. 48, 56.

[255] „Public Health, 6th Report“. Londýn 1864, str. 29, 31.

[256] „Public Health, 6th Report“. Londýn 1864, str. 30. Dr. Simon poznamenává, že úmrtnost londýnských krejčí a tiskařů od 25 do 35 let je ve skutečnosti mnohem větší, protože londýnští podnikatelé dostávají z venkova velký počet mladých lidí až do 30 let jako „učně“ a „improvers“ (kteří se chtějí zdokonalit ve svém řemesle). Ti jsou při sčítání uváděni jako Londýňané, rozmnožují počet osob, z něhož se vypočítává úmrtnost v Londýně, aniž úměrně zvyšují počet případů úmrtí v Londýně. Velká většina se jich totiž, zvláště v případě těžkého onemocnění, vrací na venkov. (Tamtéž.)

[257] Jde tu o kované hřebíky na rozdíl od sekaných hřebíků, vyráběných strojově. Viz „Children's Employment Commission. 3rd Report“, str. XI, XIX, čís. 125—130; str. 52, čís. 11; str. 114, čís. 487; str. 137, čís. 674.

[258] „Children's Employment Commission. 2nd Report“, str. XXII, XIX, čís. 166.

[259] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. XIX, XX, XXI.

[260] Tamtéž, str. XXI, XXII.

[261] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. XXIX, XXX.

[262] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. XL, XLI.

[263] „Children's Employment Commission. 1st Report 1863“, str. 185.

[264] Millinery je vlastně výroba pokrývek hlavy, ale též dámských plášťů a pláštěnek; dressmakers jsou totožné s našimi modistkami.

[265] Anglické millinery a dressmaking se provozuje ponejvíce v místnostech zaměstnavatelů a pracují tu jednak námezdní dělnice, které tu bydlí, jednak nádenice, které bydlí mimo závod.

[266] Komisař White navštívil manufakturu na vojenské obleky, kde bylo zaměstnáno 1.000—1.200 osob, téměř vesměs ženského pohlaví, obuvní manufakturu s 1.300 dělníky, z nichž bylo skoro polovina dětí a mladistvých atd. („Children's Employment Commission. 2nd Report“, str. XLVII. čís. 319.)

[267] Příklad: 26. února 1864 uvádí týdenní zpráva o úmrtnosti „Registrar General“ 5 případů smrti hladem. Týž den uveřejňují „Times“ zprávu o novém případu smrti hladem. Šest obětí smrti hladem v jednom týdnu!

[268] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. LXVII, čís. 406—409; str. 84, čís. 124; str. LXXIII, čís. 441; str. 68 čís. 6; str. 84, čís. 126; str. 78, čís. 85; str. 76, čís. 69; str. LXXII, čís. 483.

[269] „Nájemné z dílen je, jak se zdá, činitelem konec konců rozhodujícím, takže v hlavním městě se nejdéle zachoval starý systém rozdávat práci ven malým zaměstnavatelům a rodinám a také se tam k němu nejspíše vracejí.“ (Tamtéž, str. 83, čís. 123.) Poslední věta se týká výhradně obuvnictví.

[270] V rukavičkářství atd., kde se postavení dělníků téměř neliší od postavení úplných pauperů, se to nevyskytuje.

[271] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. 83, čís. 122.

[272] Při výrobě střevíců a bot pro prodej ve velkém se jen v Leicesteru již roku 1864 užívalo 800 šicích strojů.

[273] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. 84, čís. 124.

[274] Např. ve skladišti vojenských uniforem v Pimlico, Londýn, v továrně na košile Tillie a Henderson v Londonderry, v továrně na oděvy firmy Tait v Limericku, která zaměstnává na 1.200 „rukou“.

[275] „Tendence k továrnímu systému“ („Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. LXVII). „Celé odvětví je nyní v přechodném stavu a prodělává tytéž změny, k jakým došlo v krajkářství, tkalcovství atd.“ (Tamtéž, čís. 405.) „Úplná revoluce“ (tamtéž, str. XLVI, čís. 318). V době „Children's Employment Commission“ roku 1840 bylo punčochářství ještě ruční prací. Po roce 1846 byly zaváděny různé stroje, které jsou nyní poháněny parou. Celkem bylo roku 1862 v anglickém punčochářství zaměstnáno asi 120.000 osob obojího pohlaví a nejrůznějšího stáří od tří let výše. Podle „Parliamentary Return“ [parlamentní zprávy] z 11. února 1862 podléhalo továrnímu zákonu z těchto lidí pouze 4.063.

[276] Tak např. o hrnčířství sděluje firma Cochrane z „Britannia Pottery, Glasgow“: „Abychom udrželi dosavadní rozsah výroby, použili jsme ve větší míře strojů, obsluhovaných nekvalifikovanými dělníky, a každým dnem se přesvědčujeme, že můžeme vyrábět větší množství výrobků než při staré metodě.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 13.) „Účinek továrního zákona je ten, že vede k dalšímu zavádění strojů.“ (Tamtéž, str. 13, 14.)

[277] Tak po rozšíření továrního zákona na hrnčířství se značně zvětšil počet power jiggers [mechanických hrnčířských kruhů] místo handmoved jiggers [ručně poháněných hrnčířských kruhů].

[278] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 96 a 127.

[279] Zavedení tohoto stroje a jiných strojů do sirkárny nahradilo v jednom oddělení 230 mladistvých 32 hochy a dívkami ve věku od 14 do 17 let. Tato úspora na dělnících byla roku 1865 zvýšena zavedením parní síly.

[280] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. IX, čís. 50.

[281] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 22.

[282] „Nutná zdokonalení… nemohou být v mnoha starých manufakturách zavedena bez vynaložení kapitálu, které převyšuje prostředky mnoha nynějších majitelů… Zavedeni továrního zákona je nutně provázeno přechodnou desorganisací. Rozsah této desorganisace je přímo úměrný zlořádům, které má tovární zákon odstranit.“ (Tamtéž str. 96, 97.)

[283] Na př. u vysokých pecí „trvá ke konci týdne práce obyčejně značně déle, poněvadž dělníci jsou zvyklí držet ‚modrý pondělek‘ a někdy nepracovat i část úterka nebo celé úterý“. („Children's Employment Commission. 3rd Report“, str. VI.) „U malých mistrů je obyčejně velmi nepravidelná pracovní doba. Někdy ztratí 2 až 3 dny a pak pracují celou noc, aby to dohonili… Zaměstnávají vždy vlastní děti, pokud je mají.“ (Tamtéž, str. VII.) „Nepravidelný začátek práce je podporován možností, která se uskutečňuje i v praxi, že se to dožene prodloužením pracovní doby.“ (Tamtéž, str. XVIII.) „Ohromná ztráta času v Birminghamu… tím, že se část doby prozahálí a ve zbývající době se dřou do úpadu.“ (Tamtéž, str. XI.)

[284] „Children's Employment Commission. 4th Report“, str. XXXII. „Rozšíření železniční sítě prý velmi přispělo k tomuto zvyku spěšných zakázek; to má za následek štvaní, zanedbávání doby jídla a práci dlouho přes čas.“ (Tamtéž, str. XXXI.)

[285] „Children's Employment Commission. 4th Report“, str. XXXV, čís. 235 a 237.

[286] Tamtéž, str. 127, čís. 56.

[287] „Pokud jde o ztráty, způsobené obchodu tím, že nebyly včas vyřízeny zakázky lodní přepravy, vzpomínám si, že to byl oblíbený argument továrníků v letech 1832 a 1833. Všechno, co lze dnes říci o tomto předmětu, nemůže mít takovou váhu, jako tehdy, kdy pára ještě nezmenšila všechny vzdálenosti na polovinu a nezavedla nová přepravní zařízení. Ale už tehdy byl tento argument neudržitelný proti praktické zkušenosti a tím spíše je neudržitelný dnes.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 54, 55.)

[288] „Children's Employment Commission. 3rd Report“, str. XVIII, čís. 118.

[289] John Bellers poznamenává již roku 1699: „Vrtkavost módy zvyšuje počet chuďasů. Skrývá v sobě dvě velká zla: 1) tovaryši trpí v zimě bídu pro nedostatek práce, protože obchodníci s hedvábnými látkami a tkalcovští mistři se neodvažují vydávat kapitál na zaměstnávání tovaryšů, dokud nepřijde jaro a nebudou vědět, jaká bude móda; 2) na jaře není dost tovaryšů, takže tkalcovští mistři musí přibírat mnoho učňů, aby mohli zásobit obchod království na čtvrt nebo půl roku, čímž odnímají ruce zemědělství, venkovu pracovníky a z valné části plní město žebráky; v zimě pak ti, kteří se stydí žebrat, umírají hladem.“ („Essays about the Poor, Manufactures etc.“, str. 9.)

[290] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. 171, čís. 34.

[291] Tak na př. se praví ve svědeckých výpovědích bradfordských vývozců: „Za těchto okolností je jasné, že není zapotřebí zaměstnávat děti u obchodních podniků déle než od 8 hodin ráno do 7 nebo 7½ večer. Je to jen otázka dalších výdajů a dalších rukou. (Děti by nemusely pracovat tak dlouho do noci, kdyby někteří zaměstnavatelé nebyli tak ziskuchtiví; další stroj stojí 16 nebo 18 liber št.) ...Všechny obtíže vznikají z nedostatečných zařízení a nedostatku místa.“ (Tamtéž, str. 171, čís. 35, 36 a 38.)

[292] Tamtéž. Jeden londýnský továrník, který ostatně považuje nucenou úpravu pracovního dne za prostředek ochrany dělníků proti továrníkům a továrníků samých proti velkoobchodu, vypovídá: „Nesnáze v našem oboru zaviňují vývozci, kteří na př. chtějí odeslat zboží plachetní lodí, aby byli na počátku určité sezóny na místě a aby současně shrábli rozdíl mezi dopravným plachetní lodí a parníkem; anebo ze dvou parníků volí dřívější, aby byli na zahraničním trhu dříve než jejich konkurenti.“

[293] „Tomu by se dalo zabránit,“ praví jeden továrník, „za cenu rozšíření výroby pod tlakem všeobecného parlamentního zákona“ (tamtéž, str. X, čís. 38).

[294] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. XV, čís. 72 a násl.

[295] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 127.

[296] Empiricky bylo zjištěno, že při každém vdechnutí střední intensity spotřebuje průměrné zdravé individuum asi 25 krychlových palců vzduchu a že za minutu vdechne asi 20krát. Spotřebuje tedy za 24 hodin asi 720.000 krychlových palců čili 416 krychlových stop. Víme však, že vzduch jednou vdechnutý nemůže již sloužit znovu k témuž procesu, pokud není vyčištěn ve veliké dílně přírody. Podle pokusů Valentinových a Brunnerových vydechne zdravý člověk asi 1.300 krychlových palců kysličníku uhličitého za hodinu; za 24 hodiny by to znamenalo vyvržení 8 uncí pevného uhlí z plic. „Na každého člověka by mělo připadat alespoň 800 krychlových stop.“ (Huxley.) [„Lessons in Elementary Physiology“. Londýn 1866, str. 105.]

[297] Podle anglického továrního zákona nemohou rodiče posílat děti mladší 14 let do „kontrolovaných“ továren, nedají-li je zároveň do základní školy. Továrník je odpovědný za plnění zákona. „Tovární vyučování je povinné, je podmínkou práce.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 111.)

[298] O nejskvělejších výsledcích spojení tělocviku (pro hochy také vojenských cvičeni) s povinným vyučováním dětí z továren a chudobinců viz řeč N. W. Seniora na 7. výročním sjezdu „National Association for the Promotion of Social Science“ v „Report of Proceedings etc.“, Londýn 1863, str. 63, 64, rovněž zprávu továrních inspektorů k 31. říjnu 1865, str. 118, 119, 120, 126 a násl.

[299] „Reports of Insp. of Fact, for 31st October 1865“, str. 118. Jeden naivní majitel továrny na hedvábí prohlašuje členu vyšetřující komise „Children's Employment Commission“: „Jsem plně přesvědčen, že tajemství produkce zdatných dělníků bylo nalezeno ve spojení práce s vyučováním od dětského věku. Ovšem práce nesmí být ani příliš namáhavá, ani odporná, ani nezdravá. Přál bych si, aby moje vlastní děti měly po škole pro změnu práci a hry.“ („Children's Employment Commission. 5th Report“, str. 82, čís. 36.)

[300] Senior v „Report of Proceedings“ sedmého výročního kongresu „National Association for the Promotion of Social Science“, str. 66. Jak velký průmysl na určitém stupni vývoje převratem v materiálním výrobním způsobu a ve společenských výrobních vztazích vyvolává převrat i v hlavách, o tom jasně svědčí srovnání řeči N. W. Seniora z roku 1863 s jeho filipikou proti továrnímu zákonu z roku 1833, nebo porovnání názorů zmíněného kongresu s tou skutečností, že v některých venkovských částech Anglie se chudým rodičům stále ještě pod trestem smrti hladem zakazuje poskytnout svým dětem výchovu. Tak na př. označuje pan Snell za obvyklou praxi v Somersetshiru, že žádá-li chuďas o farní podporu, je nucen vzít své děti ze školy. Tak vypravuje pan Wollaston, farář ve Felthamu, o případech, kde rodinám byla odepřena jakákoli podpora, „protože posílají své děti do školy“.

[301] Tam, kde řemeslné stroje, poháněné lidskou silou, přímo nebo nepřímo konkurují s vyvinutými stroji, které jako takové předpokládají mechanickou hnací sílu, nastává veliká změna, pokud jde o dělníka, který tento stroj pohání. Původně parní stroj nahrazoval tohoto dělníka, nyní má dělník nahrazovat parní stroj. Napětí a vynakládání jeho pracovní síly je proto příšerné, zejména pro mladistvé, jestliže jsou též odsouzeni k těmto mukám. Tak komisař Longe zjistil v Coventry a okolí, že se tu používá 10 až 15letých hochů k otáčení stavů na výrobu stuh a kromě toho ještě mladších dětí, které měly za úkol otáčet stavy menších rozměrů. „Je to neobyčejně těžká práce. Hoch je pouze náhradou za parní sílu.“ („Children's Employment Commission. 5th Report 1866“, str. 114, čís. 6.) O vražedných následcích „tohoto otrockého systému“, jak jej nazývá oficiální zpráva, tamtéž a násl. str.

[302] „Children's Employment Commission. 5th Report 1866“, str. 3, čís. 24.

[303] Tamtéž, str. 7, čís. 60.

[304] „V některých částech horního Skotska… chodili mnozí pastýři ovcí a cotters [chalupníci] se ženami i dětmi — podle Statistical Account [statistické zprávy] v obuvi, kterou si sami ušili z kůže, kterou si sami vydělali, v šatech, jichž se nedotkla jiná ruka než jejich vlastní, na něž si sami nastříhali vlnu s ovcí a samí vypěstovali len. Při zhotovování šatů sotva použili něčeho koupeného, vyjma šídlo, jehlu, náprstek a několik železných nástrojů užívaných při tkaní. Ženy samy připravovaly barvy ze stromů, keřů a bylin atd.“ (Dugald Stewart: „Works“, vyd. Hamilton, sv. VIII, str. 327—328.)

[305] Ve slavné „Livre des métiers“ Etienna Boileau se mimo jiné předpisuje, aby tovaryš při svém přijetí mezi mistry složil přísahu, že bude „své bratry bratrsky milovat, je podporovat, že dobrovolně nevyzradí tajemství řemesla a dokonce v zájmu celého cechu neupozorni kupce na vady výrobku jiného, aby tak doporučil své vlastní zboží“.

[306] „Buržoasie nemůže existovat, aniž neustále revolucionuje výrobní nástroje, tedy výrobní vztahy, tedy všechny společenské vztahy. První podmínkou existence všech dřívějších průmyslových tříd bylo naproti tomu nezměněné zachovávání starého způsobu výroby. Buržoasní epocha se od všech dřívějších epoch liší neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zrezivělé poměry se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dříve než mohou zkostnatět. Vše stavovské a stojaté chátrá, vše posvátné je znesvěcováno a lidé jsou posléze donucováni pohledět na své životní postavení, na své vzájemné vztahy střízlivýma očima.“ (Friedrich Engels und Karl Marx: „Manifest der Kommunistischen Partei“. Londýn 1848, str. 5 [B. Engels a K. Marx: Manifest komunistické strany - I. Buržoové a proletáři].)

[307]

„You take my life
When you do take the means whereby I live.“
[,‚Život béřete, když to mi odnímáte, čim jsem živ.“]
(Shakespeare: [„Kupec benátský“ 4. jednání, I. scéna; překlad J. V. Sládka.])

[308] Jeden francouzský dělník píše při svém návratu ze San Franciska: „Nikdy bych si nebyl pomyslil, že bych byl s to provozovat všechna ta řemesla, kterými jsem se skutečně zabýval v Kalifornii. Byl jsem pevně přesvědčen, že se nehodím k ničemu než ke knihtiskařství... Když jsem se dostal do tohoto světa dobrodruhů, kteří mění řemeslo snáze než košili — na mou duši! — počínal jsem si stejně jako ostatní. Protože se ukázalo, že práce v dolech není dost výnosná, zanechal jsem ji a vydal jsem se do města, kde jsem se postupně stal typografem, pokryvačem, lijcem olova atd. Na základě této zkušenosti, že se hodím ke každé práci, cítím se méně měkkýšem a více člověkem.“ (A. Corbon: „De l'enseignement professionel“, 2. vyd., str. 50.)

[309] John Bellers, pravý fenomen v dějinách politické ekonomie, pochopil již koncem XVII. století naprosto jasně nutnost odstranění dnešní výchovy a dělby práce, jež vyvolávají hypertrofii a atrofii na obou pólech společnosti, třebaže v opačném směru. Krásně praví mimo jiné: „Zahálčivé učení není o mnoho lepší než učení se zahálce… Tělesná práce je prvotní božské zařízení… Práce je pro tělesné zdraví stejně nutná jako jídlo pro život; neboť útrapy, které si člověk ušetří zahálkou, ho postihnou jako nemoci. Práce nalévá oleje do lampy života, myšlení ji zažehuje… Dětinsky hloupé zaměstnání (to tušil prorocky proti Basedowovi a jeho novodobým přizvukovačům) ohlupuje dětskou mysl.“ („Proposals for raising a College of Industry of all useful Trades and Husbandry“. Londýn 1696, str. 12, 14, 16, 18.)

[310] Má ovšem tento charakter do značné míry i tehdy, když se provádí v malých dílnách, jak jsme to viděli u krajkářské manufaktury a u slaměnkářství a jak by se dalo také podrobněji ukázat zejména u kovodělných manufaktur v Sheffieldu, Birminghamu atd.

[311] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. XXV, čís. 162, a 2nd Report, str. XXXVIII, čís. 285, 289; str. XXV, XXVI, čís. 191.

[312] „Tovární práce může být stejně čistá a příjemná… jako domácká práce a snad ještě čistší a příjemnější.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 129.)

[313] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 27, 32.

[314] Nesčíslné doklady o tom v „Reports of Insp. of Fact.“

[315] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. X, čís. 35.

[316] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. IX, čís. 28.

[317] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. XXV, čís. 165 až 167. O výhodách velkovýroby ve srovnání s trpasličí výrobou srov. „Children's Employment Commission. 3rd Report“, str. 13, čís. 144; str. 25, čís. 121; str. 26, čís. 125; str. 27, čís. 140 atd.

[318] Průmyslová odvětví, na která se má zákon vztahovat, jsou: krajkářská manufaktura, punčochářství, slaměnkářství, manufaktura wearing apparel [oděvních součástí] se všemi jejími četnými druhy, výroba umělých květin, obuvnictví, kloboučnictví a rukavičkářství, krejčovství, všechny kovodělné továrny od vysokých pecí až po továrny na jehly atd., papírny, manufaktura skla, tabáková manufaktura, výroba India Rubber [kaučuku], výroba brd (pro tkalcovny), ruční tkaní koberců, manufaktura deštníků a slunečníků, výroba vřeten a cívek, knihtiskařství, knihařství, obchod psacími potřebami (stationery, k tomu patří výroba papírových krabic, karet, barvení papíru atd.), provaznictví, manufaktura gagatových ozdob, cihlárny, ruční manufaktura hedvábí, výroba hedvábných stuh (coventryjské tkalcovství), solivarny, svíčkárny a cementárny, rafinerie cukru, výroba sucharů, různé dřevodělné práce a jiné smíšené práce.

[319] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. XXV, čís. 169.

[319a] Factory Acts Extension Act [doplňovací zákon o rozšíření továrního zákona na nová průmyslová odvětví] byl přijat dne 12. srpna 1867. Vztahuje se na všechny slévárny, kovářské a kovodělné manufaktury včetně strojíren, dále manufaktury skla, papíru, gutaperči, kaučuku, tabáku, tiskárny, knihárny, konečně všechny dílny, v nichž je zaměstnáno vice než 50 osob. — Hours of Labour Regulation Act [zákon o úpravě pracovní doby], přijatý dne 17. srpna 1867, se vztahuje na menší dílny a na tak zvanou domáckou práci. — K těmto zákonům, k novému Mining Act [důlnímu zákonu] z roku 1872 atd. se vrátím v II. dílu.

[320] Senior: „Social Science Congress“, str. 55—58.

[321] Personál tovární inspekce se skládal ze 2 inspektorů, 2 výpomocných inspektorů a 41 podinspektorů. Osm dalších podinspektorů bylo jmenováno roku 1871. Celkové náklady na prováděni továrních zákonů v Anglii, Skotsku a Irsku činily roku 1871—1872 jen 25.347 liber št. včetně soudních útrat na procesy proti porušování zákona.

[322] Robert Owen, otec družstevních továren a obchodů, který však, jak již bylo připomenuto, naprosto nesdílel iluse svých pokračovatelů o dosahu těchto isolovaných prvků přeměny, nejen fakticky vycházel při svých pokusech z továrního systému, nýbrž prohlásil jej i theoreticky za východisko sociální revoluce. Pan Vissering, profesor politické ekonomie na universitě v Leydenu, tuší patrně něco takového, horuje-li ve své „Handboek van Praktische Staatshuishoudkunde“, [Amsterodam] 1860—1862, kde se předkládají otřepanosti vulgární ekonomie v nejvhodnější formě a kde se horuje pro řemeslnou výrobu proti velkému průmyslu. — {Ke 4. vyd. — „Nová právnická motanice“ (str. 314) (str. 323 tohoto svazku), kterou vyvolalo v život anglické zákonodárství navzájem si odporujícími zákony Factory Acts, Factory Extension Act a Workshops' Act, se nakonec stala nesnesitelnou, a tak došlo zákonem Factory and Workshop Act z roku 1878 ke kodifikaci celého zákonodárství v tomto oboru. Podrobnou kritiku tohoto nyní platného anglického průmyslového kodexu zde ovšem nemůžeme podat. Omezíme se jen na tyto poznámky. Zákon se vztahuje: 1) Na textilní továrny. Zde zůstává všechno celkem při starém: přípustná pracovní doba pro děti nad 10 let Činí 5½ hodiny denně, nebo 6 hodin, ale pak v sobotu volno; pro mladistvé a ženy 10 hodin po pět dnů, v sobotu nanejvýš 6½ hodiny. — 2) Na netextilní továrny. Zde se ustanovení víc než dříve přibližují ustanovením pro textilní továrny, ale je stále ještě mnoho výjimek, které jsou příznivé pro kapitalisty a které se v některých případech dají ještě rozšířit na základě zvláštního povolení ministra vnitra. — 3) Na workshops [dílny], definované přibližně tak jako v dřívějším zákonu; pokud v nich pracují děti, mladiství a ženy, jsou workshops zhruba postaveny na roveň netextilním továrnám, ač zase s úlevami v jednotlivostech. — 4) Na workshops [dílny], v nichž nejsou zaměstnáváni děti nebo mladiství dělníci, nýbrž jen osoby obojího pohlaví nad 18 let; pro tuto kategorii platí ještě další úlevy. — 5) Na donmestic workshops [domácí dílny], kde jsou zaměstnáni pouze členové rodiny v bytě rodiny; ještě pružnější ustanovení a zároveň omezení, že inspektor smí bez zvláštního povolení ministerstva nebo soudu vstoupit jen do takových místností, jichž se nepoužívá zároveň k bydlení, a konečně úplná svoboda slaměnkářství, paličkování krajek a výroby rukavic v rodině. Při všech svých nedostatcích je tento zákon stále ještě daleko nejlepším zákonem v tomto oboru vedle švýcarského spolkového továrního zákona ze dne 23. března 1877. Srovnání tohoto zákona se švýcarským spolkovým zákonem je zvlášť zajímavé proto, že velmi názorně ukazuje přednosti i vady obou zákonodárných metod — anglické, „historické“, která zakročuje od případu k případu, a metody kontinentální, vybudované na tradicích francouzské revoluce a více generalisující. Anglický kodex zůstává bohužel při používání na dílny většinou stále ještě mrtvou literou — pro nedostatečný inspekční personál. — B. E.}

[323] Podrobný popis strojů používaných v anglickém zemědělství najdeme ve spise dr. W. Hamma: „Die landwirtschaftlichen Geräte und Maschinen Englands“, 2. vyd., 1856. Ve svém nástinu vývoje anglického zemědělství následuje pan Hamm příliš nekriticky pana Leonce de Lavergne. {Ke 4. vyd. — Nyní je tento spis ovšem zastaralý. — B. E.}

[324] „Rozdělujete lid do dvou nepřátelských táborů, na tupé sedláky a změkčilé trpaslíky. Dobrý bože! Národ rozštěpený na zájmy zemědělské a obchodní se pokládá za zdravý, ba dokonce osvícený a civilisovaný, nejen přes toto hrůzné a nepřirozené rozdělení, nýbrž právě pro ně.“ (David Urquhart: „Familiar Words“, str. 119.) Toto místo ukazuje zároveň sílu i slabost takové kritiky, která umí přítomnost posuzovat a odsuzovat, ale ne pochopit.

[325] Srov. Liebig: „Die Chemie In ihrer Anwendung auf Agrikultur und Physiologie“, 7. vydání 1862, zejména také v prvním dílu „Einleitung in die Naturgesetze des Feldbaus“. Výklad negativní stránky moderního zemědělství, s přírodovědeckého hlediska, je jednou z Liebigových nesmrtelných zásluh. Také jeho historické postřehy o dějinách zemědělství, třebaže ne bez hrubých omylů, leccos vysvětlují. Je jen škoda, že si troufá říkat nazdařbůh takové věci jako: „Dále rozváděnou pulverisací [rozmělňováním] a častou orbou se podporuje výměna vzduchu uvnitř pórovitých částí země, zvětšuje se a obnovuje povrch těch částí země, na něž má působit vzduch; ale je snadno pochopitelné, že větší výnosy z polí nemohou být úměrné práci, vynaložené na pole, nýbrž že stoupají v daleko menším poměru.“ „Tento zákon,“ dodává Liebig, „byl po prvé vysloven J. St. Millem v jeho ‚Principles of Political Economy‘, sv. I, str. 17 takto: ‚Že výnos půdy caeteris paribus [za jinak stejných podmínek] vzrůstá v ubývajícím poměru ke vzrůstu počtu zaměstnaných dělníků‘ (pan Mill tu dokonce opakuje všeobecně známý zákon Ricardovy školy v nesprávné formulaci, neboť „the decrease of the labourers employed“ [„úbytek zaměstnaných dělníků“] držel v Anglii neustále krok s pokrokem zemědělství, a proto by zákon, vynalezený pro Anglii a v Anglii, neměl alespoň v Anglii platnost), ‚je všeobecným zákonem zemědělství‘. To je dost podivné, protože mu nebyl znám důvod tohoto zákona“ (Liebig, tamtéž, sv. I, str. 143 a poznámka). Nehledě k mylnému výkladu slova „práce“, jíž Liebig rozumí něco jiného než politická ekonomie, je opravdu „dost podivné“, že dělá z pana J. St. Milla prvního hlasatele theorie, kterou uveřejnil po prvé James Anderson v době A. Smitha a opakoval v různých spisech až do počátku XIX. století, kterou si roku 1815 přivlastnil Malthus, vůbec mistr plagiátu (celá jeho populační theorie je nestoudný plagiát), kterou v téže době a nezávisle na Andersonovi rozvinul West, kterou uvedl roku 1817 Ricardo v souvislost se všeobecnou theorií hodnoty a která od té doby pod Ricardovým jménem vykonala cestu kolem světa, která byla roku 1820 Jamesem Millem (otcem J. St. Milla) vulgarisována a konečně mimo jiné také opakována panem J. St. Millem jako školní dogma, které se již stalo samozřejmou věcí. Nedá se popřít, že J. St. Mill děkuje za svou v každém případě „podivnou“ autoritu jen podobným qui pro quo [záměnám].