Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, I. díl
Šestý oddílMzda
Kapitola sedmnáctá
PŘEMĚNA HODNOTY PRACOVNÍ SÍLY,
RESPEKTIVE CENY PRACOVNÍ SÍLY VE MZDUNa povrchu buržoasní společnosti se jeví dělníkova mzda jako cena práce jako určité množství peněz, které se platí za určité množství práce. Mluví se tu o hodnotě práce a peněžní výraz této hodnoty se nazývá nutná nebo přirozená cena práce. Na druhé straně se mluví o tržních cenách práce, tj. o cenách, které kolísají nahoru a dolů, nad nutnou cenu práce nebo pod ni.
Ale co je hodnota zboží? Předmětná forma společenské práce, vynaložená při jeho výrobě. A čím měříme velikost této hodnoty? Velikostí práce, která je v ní obsažena. Čím by tedy byla určena hodnota na př. dvanáctihodinového pracovního dne? Zřejmě jen 12 hodinami práce, které jsou obsaženy ve 12hodinovéni pracovním dni; ale to je jalová tautologie.[21]
Má-ti být práce prodána na trhu jako zboží, musí ovšem existovat před tímto prodejem. Ale kdyby dělník měl možnost dát své práci samostatnou existenci, prodával by zboží vytvořené prací, a ne práci.[22] Ale i nezávisle na těchto rozporech, přímá směna peněz, tj. zpředmětněné práce, za živou práci by buď zrušila zákon hodnoty, který se volně rozvíjí právě na základě kapitalistické výroby, nebo by zrušila samu kapitalistickou výrobu, která je založena na námezdní práci. Pracovní den o 12 hodinách se zračí na př. v peněžní hodnotě 6 šilinků. Jestliže se směňují ekvivalenty, dostává dělník za svou 12hodinovou práci 6 šilinků. Cena jeho práce by se rovnala ceně výrobku práce. V tomto případě nevyrábí žádnou nadhodnotu pro kupce své práce, oněch 6 šilinků se nepřeměňuje v kapitál, a tím mizí sama základna kapitalistické výroby; ale právě na této základně prodává dělník svou práci, právě na této základně je jeho práce námezdní prací. Anebo dostává za 12 hodin práce méně než 6 šilinků, tj. méně než 12 hodin práce. Dvanáct hodin práce se směňuje za 10, 6 atd. hodin práce. Toto porovnávání nestejných veličin nejen znemožňuje určení hodnoty. Takový rozpor, který se sám ruší, nemůže být vůbec ani jen vysloven nebo formulován jako zákon.[23]
K ničemu nevede ani to, odvozuje-li se směna většího množství práce za menší množství z rozdílu formy, že jednou je tu zpředmětněná, po druhé živá práce.[24] Je to tím nesmyslnější, protože hodnota zboží není určena množstvím práce, které je v něm skutečně zpředmětněno, nýbrž množstvím živé práce nutné k jeho výrobě. Dejme tornu, že zboží představuje 6 pracovních hodin. Dojde-li k vynálezům, s jejichž pomocí může být vyrobeno za 3 hodiny, klesne o polovinu i hodnota již vyrobeného zboží. Toto zboží nyní představuje jen 3 hodiny nutné společenské práce místo dřívějších 6. Velikost hodnoty zboží není tedy určena předmětnou formou práce, nýbrž množstvím práce, nutným k jeho výrobě.
Na zbožním trhu nevystupuje ve skutečnosti proti majiteli peněz přímo práce, nýbrž dělník. Zboží, které dělník prodává, je jeho pracovní síla. Jakmile jeho práce skutečně začíná, přestala mu již patřit, nemůže ji tedy už prodat. Práce je substance a imanentní míra hodnot, ale sama nemá hodnotu.[25]
Ve výrazu „hodnota práce“ pojem hodnoty nejen úplně mizí, nýbrž mění se také ve svůj opak. Je to imaginární výraz, jako na př. hodnota země. Avšak tyto imaginární výrazy vyplývají z výrobních vztahů samých. Jsou to kategorie pro jevové formy podstatných vztahů. Že se věci ve svém projevu často zračí převráceně, je známo skoro ve všech vědách, s výjimkou politické ekonomie.[26]
Klasická politická ekonomie převzata z denního života bez jakékoli kritiky kategorii „cena práce“ a hned nato se tázala jak se určuje tato cena. Brzy se přesvědčila, že změna poměru mezi poptávkou a nabídkou nevysvětluje nic, pokud jde o cenu práce, stejně jako pokud jde o cenu každého jiného zboží, leda její změnu, tj. výkyvy tržních cen pod určitou velikost nebo nad ni. Kryje-li se poptávka a nabídka, přestává, za jinak stejných podmínek, kolísání cen. Ale pak ani poptávka a nabídka nic nevysvětlují. Cena práce, kryje-li se poptávka a nabídka, je její cena, určovaná nezávisle na vzájemném poměru poptávky a nabídky, její přirozená cena; tak se došlo k „přirozené“ ceně práce jako k předmětu, který vlastně má být zkoumán. Nebo zkoumali výkyvy tržní ceny po delší období, na př. za rok, a shledali pak, že její výkyvy nahoru a dolů se vyrovnávají na jakousi průměrnou, stálou veličinu. Tato průměrná veličina musela ovšem být určena jinak než odchylky od ní, které se vzájemně vyrovnávají. Tato cena práce, která převládá nad nahodilými tržními cenami a reguluje je, tak zvaná „nutná cena“ (fysiokraté) nebo „přirozená cena“ práce (Adam Smith), může být — jako u ostatních zboží — jen její hodnota vyjádřená v penězích. A tak se politická ekonomie domnívala, že nahodilými cenami práce proniká k její hodnotě. Jako u ostatních zboží byla pak tato hodnota určována výrobními náklady. Ale co jsou výrobní náklady — dělníka, tj. náklady na to, aby byl vyroben a reprodukován sám dělník? Tato otázka se politické ekonomii bezděčně vloudila namísto původní otázky, protože pokud operovala s výrobními náklady práce jako takové, točila se v bludném kruhu a nedostávala se s místa. Tedy to, co nazývá hodnotou práce (value of labour), je ve skutečnosti hodnota pracovní síly, která reálně existuje v dělníkově osobě, a od své funkce, práce, se liší stejně, jako se liší stroj od svých operací. Zaujati rozdílem mezi tržními cenami práce a její tak zvanou hodnotou, poměrem této hodnoty k míře zisku, k hodnotám zboží vyráběným prací atd., ekonomové nikdy nepozorovali, že postup rozboru vede nejen od tržních cen práce k její domnělé „hodnotě“, nýbrž k tomu, aby tato hodnota práce sama byla zase převedena na hodnotu pracovní síly. Protože si klasická politická ekonomie neuvědomovala tyto výsledky svého vlastního rozboru, nekriticky aptikujíc kategorie „hodnota práce“, „přirozená cena práce“ atd. jako poslední adekvátní výrazy hodnotového poměru, který zkoumala, zapletla se, jak uvidíme později, do neřešitelných rozporů a zároveň poskytla pevnou operační základnu pro banality vulgární ekonomie která zásadně uznává jedině vnější zdání jevů.
Podívejme se nejprve, Jak se zračí hodnota a cena pracovní síly ve své přeměněné formě jako mzda.
Víme, že denní hodnota pracovní síly je vypočtena podle určitého trvání dělníkova života, kterému odpovídá určitá délka pracovního dne. Dejme tomu, že obvyklý pracovní den trvá 12 hodin a že denní hodnota pracovní síly je 3 šilinky, což je peněžní výraz hodnoty, v níž se zračí 6 pracovních hodin. Dostává-li dělník 3 šilinky, dostává hodnotu své pracovní síly, fungující po 12 hodin. Vyjádříme-Ii pak tuto denní hodnotu pracovní síly jako hodnotu denní práce, dostaneme vzorec: dvanáctihodinová práce má hodnotu 3 šilinky. Hodnota pracovní síly určuje tak hodnotu práce čili vyjádřena v penězích — její nutnou cenu. Odchyluje-li se však cena pracovní síly od její hodnoty, odchyluje se i cena práce od její tak zvané hodnoty.Protože hodnota práce je jen irracionální výraz pro hodnotu pracovní síly, je samozřejmé, že hodnota práce musí být vždy menší než hodnota nově vytvořená prací, protože kapitalista vždy nutí pracovní sílu fungovat déle, než je nutné k reprodukci její vlastní hodnoty. V uvedeném příkladu se hodnota pracovní síly, fungující po 12 hodin, rovná 3 šilinkům – hodnotě, k jejíž reprodukci musí pracovní síla fungovat 6 hodin. Nově vyrobená hodnota je však 6 šilinků, protože pracovní síla fakticky fungovala 12 hodin a protože hodnota jí vyrobená nezávisí na její vlastní hodnotě, nýbrž na době jejího působení. Dostáváme tak výsledek na první pohled nesmyslný, že práce, která vytváří hodnotu 6 šilinků, má hodnotu 3 šilinky.[27]
Vidíme dále, že hodnota 3 šilinky, v níž se zračí placená část pracovního dne, tj. šestihodinová práce, se jeví jako hodnota čili cena celého pracovního dne o 12 hodinách, který obsahuje 6 neplacených pracovních hodin. Forma mzdy tedy stírá jakékoli stopy rozdělení pracovního dne na nutnou práci a nadpráci, na placenou a neplacenou práci. Všechna práce se jeví jako placená práce. U roboty se práce nevolného rolníka pro něho samého a jeho nucená práce pro statkáře od sebe liší velmi zřetelně, místem i časem. U otrocké práce se jeví dokonce i ta část pracovního dne, v níž otrok nahrazuje jen hodnotu svých vlastních životních prostředků, kdy tedy fakticky pracuje pro sebe samého, jako práce pro jeho pána. Všechna jeho práce se jeví jako neplacená práce.[28] Při systému námezdní práce se jeví naopak i nadpráce čili neplacená práce jako placená. Tam zakrývá vlastnický poměr to, že otrok pracuje pro sebe, zde zakrývá peněžní poměr to, že námezdní dělník pracuje zadarmo.
Je proto pochopitelné, jak rozhodující význam má přeměna hodnoty a ceny pracovní síly ve formu mzdy, tj. ve formu hodnoty a ceny práce samé. O tuto jevovou formu, která zakrývá skutečný poměr a vytváří zdání přímo opačného poměru, se opírají všechny právní představy dělníka i kapitalisty, všechny mystifikace kapitalistického výrobního způsobu, všechny jeho iluse o svobodě, všechny apologetické vytáčky vulgární ekonomie.
Potřebují-li světové dějiny mnoho času k tomu, aby pronikly tajemstvím mzdy, není naproti tomu nic snazšího než pochopit nutnost, raisons d'être této jevové formy.
Směna mezi kapitálem a prací se jeví na první pohled úplně stejně jako koupě a prodej každého jiného zboží. Kupující dává určitou částku peněz, prodávající dává věc odlišnou od peněz. Právní vědomí tu vidí nanejvýš jen hmotný rozdíl, který se vyjadřuje v právně ekvivalentních formulích: „Do ut des“, „do ut facias“, „facia ut des“ a „facia ut facias“. [Dávám, abys dal; dávám, abys konal; konám, abys dal; konám, abys konal.]
Dále: protože směnná hodnota a užitná hodnota samy o sobě jsou veličiny nesouměřitelné, nezdají se výrazy „hodnota práce“, „cena práce“ irracionálnější než na př. výrazy „hodnota bavlny“, „cena bavlny‘. K tomu přistupuje to, že dělník je placen po dodání své práce. Ale peníze ve své funkci platidla dodatečně realisují hodnotu čili cenu dodaného výrobku, tedy v daném případě hodnotu čili cenu dodané práce. Konečně „užitnou hodnotou“, kterou dělník dodává kapitalistovi, není ve skutečnosti jeho pracovní síla, nýbrž její funkce, určitá užitečná práce, krejčovská práce, obuvnická práce, přadlácká práce atd. To, že táž práce je s jiné strany všeobecný hodnototvorný prvek, že je to vlastnost, kterou se práce liší od všech ostatních zboží — to běžnému povědomí uniká.
Postavíme-li se na stanovisko dělníka, který dostává za svou dvanáctihodinovou práci hodnotu vyrobenou šestihodinovou prací, dejme tomu 3 šilinky, je pro něho dvanáctihodinová práce skutečně jen prostředkem ke koupi 3 šilinků. Ať se hodnota jeho pracovní síly mění s hodnotou jeho obvyklých životních prostředků, ať stoupne z 3 šilinků na 4 šilinky nebo ať klesne z 3 šilinků na 2 šilinky nebo ať při nezměněné hodnotě pracovní síly její cena následkem výkyvů poptávky a nabídky stoupne na 4 šilinky nebo klesne na 2 šilinky — ve všech těchto případech dává dělník 12 hodin práce. Každá změna ve velikosti ekvivalentu, který dostává, se mu proto nezbytně jeví jako změna hodnoty čili ceny jeho 12 pracovních hodin. Tato okolnost svedla naopak Adama Smitha, který považovat pracovní den za stálou veličinu[29], k opačné chybě: k tvrzení, že hodnota práce je stálá, ačkoli se hodnota životních prostředků mění a týž pracovní den se proto pro dělníka může zračit ve větším nebo menším množství peněz.
Vezměme si naproti tornu kapitalistu. Ten chce především dostat co nejvíce práce za co nejméně peněz. Proto ho prakticky zajímá jen rozdíl mezi cenou pracovní síly a hodnotou, kterou vytváří její fungování. Ale snaží se nakoupit všechna zboží co nejlevněji a vidí vždy pramen svého zisku v pouhém napalování, koupi pod hodnotou a prodeji nad hodnotou. Je proto dalek toho, aby pochopil, že kdyby skutečně existovalo něco takového jako hodnota práce a kdyby tuto hodnotu skutečně platil, nemohl by existovat žádný kapitál, jeho peníze by se nemohly přeměnit v kapitál.
Skutečný pohyb mzdy vykazuje nadto jevy, které zdánlivě dokazují, že se neplatí hodnota pracovní síly, nýbrž hodnota její funkce, tj. práce samé. Tyto jevy můžeme shrnout do dvou velkých tříd. Předně; změny mzdy se změnou délky pracovního dne. Právě tak bychom mohli vyvodit závěr, že se neplatí hodnota stroje, nýbrž hodnota jeho operací, protože najmeme-li stroj na týden, stojí to více, než najmeme-li jej na jeden den. Za druhé: individuální rozdíly ve mzdách různých dělníků, kteří konají tutéž funkci. S takovými individuálními rozdíly se však setkáváme v systému otrocké práce, kde už nejsou možné žádné iluse, kde je sama pracovní síla prodávána zcela otevřeně a bez jakýchkoli příkras. Rozdíl je jen v tom, že za otrocké práce výhodu z pracovní síly nadprůměrné kvality nebo nevýhodu pracovní síly podprůměrné kvality nese otrokář, kdežto za systému námezdní práce dělník, protože v tomto případě prodává pracovní sítu sám dělník, v prvním případě třetí – osoba.
Ostatně o takových jevových formách, jako je „hodnota a cena práce“ nebo „mzda“, na rozdíl od podstatného vztahu, který se v nich projevuje na rozdíl od hodnoty a ceny pracovní síly — platí totéž, co platí o všech jevových formách vůbec a o základu za nimi skrytém. Tyto formy se reprodukují bezprostředně samy sebou, jako běžné formy myšlení, jejich základ však musí být teprve objeven vědeckým zkoumáním. Klasická politická ekonomie proniká velmi blízko k pravému stavu věcí, avšak neformuluje ho vědomě. Nemůže to udělat, pokud vězí ve své měšťácké kůži.
__________________________________
Poznámky:
[21] „Pan Ricardo se dosti obratně vyhýbá obtíži, která na první pohled ohrožuje jeho theorii, že hodnota závisí na množství práce, vynaložené na výrobu. Řídíme-li se naprosto přesně touto zásadou, vyplývá z toho, že hodnota práce závisí na množství práce, použitém při její výrobě — což je zřejmý nesmysl. Proto Ricardo obratným myšlenkovým pochodem činí hodnotu práce závislou na množství práce, nutném k výrobě mzdy, Čili, abychom použili jeho vlastních slov, tvrdí, že hodnota práce je určena množstvím práce, nutným k výrobě mzdy; rozumí tím množství práce nutné k výrobě peněz nebo zboží, které dělník dostává. Stejně dobře by se mohlo říci, že hodnota sukna není určena množstvím práce, vynaloženým na jeho výrobu, nýbrž množstvím práce vynaloženým na výrobu stříbra za něž se sukno směňuje.“ („A Critical Dissertation on the Nature etc. of Value str. 50, 51.)
[22] „Nazýváte-li práci zbožím, nepodobá se přece vůbec zboží, které se nejprve vyrobí za účelem směny a pak se přináší na trh, kde má být v určitém poměn směněno za jiná zboží, která jsou současně na trhu; práce se vytváří ve chvíli, kdy se přináší na trh, čili, lépe řečeno, přináší se na trh dříve, než je vytvořena.“ („Observations on certain Verbal Disputes etc.“, str. 75, 76.)
[23] „Díváme-li se na práci jako na zboží, a na kapitál, výrobek práce, jako na jiné zboží, a jsou-li hodnoty těchto dvou zboží určeny stejnými množstvími práce, pak bude daná suma práce… směněna za takové množství kapitálu, které bylo vyrobeno touž sumou práce; minulá práce bude… směněna za stejnou sumu přítomné práce. Ale hodnota práce se neurčuje… týmž množstvím práce jako hodnota jiných zboží.“ (E. G. Wakefield ve svém vydání A. Smitha: „Wealth of Nations. Londýn 1836, sv, I. str. 231, poznámka.)
[24] „Muselo by se dohodnout (další odrůda „contrat social“ [„společenské smlouvy“]), „že pokaždé, když se bude směňovat minulá práce za budoucí práci, dostane kapitalista vyšší hodnotu než dělník“ (Símonde de Sismondi: „De la Richesse Commerciale“. Ženeva 1803, sv. 1, str. 37.)
[25] Práce, výhradní měřítko hodnoty… tvůrkyně všeho bohatství, není sama zbožím. (Th. Hodgskín: „Popular Political Economy“, str. 186.)
[26] Prohlašuje-li naproti tomu někdo takové výrazy za pouhou licentia poetica [básnickou licenci] svědčí to jen o bezmocnosti rozboru. Proti Proudhonově frázi: „Práci se připisuje hodnota ne proto že je sama zbožím, nýbrž proto, že podle předpokladu potencionálně obsahuje v sobě hodnoty. Hodnota práce je obrazné rčení atd.“, poznamenávám tedy: „Ve zboží práci, které má zdrcující reálnost, vidí jen gramatickou elipsu. Celá soudobá společnost, založená na zbožním charakteru práce, je tedy od této chvíle založena na básnické licenci, na obrazném rčení. Chce-li společnost ‚vymýtit všechny nesrovnalosti‘, jimiž trpí, ať vymýtí odpuzující výrazy, ať změní jazyk; k tomu stačí obrátit se na akademii a vyžádat si nové vydání jejího slovníku. (K. Marx: ‚‚Misère de la Philosophie‘‘, str. 34, 35 [K. Marx: „Bída filosofie“,].) Ještě pohodlnější je ovšem nemyslit si pod termínem ‚hodnota‘ vůbec nic určitého. Pak lze do této kategorie bez okolků zařadit všechno. Tak si počíná na př. J. B. Say. Co je „hodnota“? Odpověď: „To, co daná věc stojí.“ A co je „cena“? Odpověď: „Hodnota věci, vyjádřená v penězích.“ A proč má práce země… hodnotu? „Protože se jí přikládá cena.“ Tedy hodnota je, co věc stojí, a země má „hodnotu“, protože se její hodnota „vyjadřuje v penězích“. V každém případě je to velmi jednoduchá metoda řešeni otázek příčiny a původu věcí.
[27] Srov. „Zur Kritik der politischen Ekonomie“, str. 40 [„Ke kritice politické ekonomie“, K dějinám rozboru zboží], kde prohlašuji, že při zkoumání kapitálu je třeba vyřešit tento problém; „Jak vede výroba na základě směnné hodnoty, určené výhradně pracovní dobou, k tomu výsledku, že směnná hodnota práce je menší než směnná hodnota jejího výrobku?“
[28] „Morning Star“, až hloupě naivní orgán londýnských freetraderů, se v době americké občanské války neustále s krajním zápalem morálně rozhořčoval nad tím, že černoši v „Confederate States“ [jižních státech severoamerické Unie] pracují úplně zadarmo. Škoda, že se nenamáhal srovnat si denní náklady takového černocha a denní náklady svobodného dělníka, na př. z londýnského East Endu.
[29] A. Smith činí jen náhodně narážky na změny pracovního dne u příležitosti úkolové mzdy.