Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, I. díl
Šestý oddíl
Kapitola osmnáctá
ČASOVÁ MZDA
Mzda sama zase bere na sebe velmi rozmanité formy, ale o tom se nedovíme z příruček politické ekonomie, které ve svém hrubém zaujetí pro hmotnou stránku věci zanedbávají jakékoli rozdíly formy. Avšak zkoumání všech těchto forem patři do zvláštní nauky o námezdní práci, není tedy úkolem tohoto díla. Zde bude na místě prozkoumat dvě převládající základní formy.
Jak si vzpomeneme, prodává se pracovní síla vždy na určitou dobu. Přeměněnou formou, v níž se bezprostředně zračí denní, týdenní atd. hodnota pracovní síly, je tedy forma „časové mzdy“, na př. denní mzda atd.
Především je třeba poznamenat, že zákony o změně velikosti ceny pracovní síly a nadhodnoty které jsme vyložili v patnácté kapitole, se jednoduchou přeměnou formy mění v zákony mzdy. Rovněž rozdíl mezi směnnou hodnotou pracovní sily a masou životních prostředků, v něž se tato hodnota přeměňuje, se nyní jeví jako rozdíl mezi nominální a reálnou mzdou. Bylo by zbytečné opakovat o jevové formě to, co bylo již vyloženo o podstatné formě. Omezíme se proto na několik bodů, které charakterisují časovou mzdu.
Suma peněz,[30] kterou dělník dostává za svou denní, týdenní atd. práci, tvoří sumu jeho nominální mzdy, tj. mzdy v jejím hodnotovém vyjádření. Ale je zřejmé, že podle délky pracovního dne, tj. podle toho, kolik se denně dodává práce, může táž denní, týdenní atd. mzda představovat velmi různou cenu práce, tj. velmi různé sumy peněz za totéž množství práce.[31] Musíme tedy u časové mzdy dále rozeznávat celkovou sumu mzdy, denní, týdenní atd. a cenu práce. A jak lze nalézt tuto cenu čili peněžní hodnotu daného množství práce? Průměrnou cenu práce zjistíme, jestliže průměrnou denní hodnotu pracovní síly dělíme počtem hodin průměrného pracovního dne. Rovná-li se na př. denní hodnota pracovní síly 3 šilinkům čili hodnotě nově vytvořené za šest pracovních hodin a je-li pracovní den 12hodinonvý, pak cena jedné pracovní hodiny = 3 šilinky / 12 = 3 pence. Takto zjištěná cena pracovní hodiny je měrnou jednotkou ceny práce.
Z toho vyplývá, že denní, týdenní atd. mzda může zůstávat nezměněna, ačkoli cena práce neustále klesá. Trvá-li na př. obvyklý pracovní den 10 hodin a rovná-li se denní hodnota pracovní síly 3 šilinkům, je cena pracovní hodiny 3⅗ pence; klesá na 3 pence, jakmile pracovní den vzrůstá na 12 hodin, a na 2⅖ pence, jakmile pracovní den vzrůstá na 15 hodin. Denní nebo týdenní mzda zůstává přesto nezměněna. Obráceně může denní nebo týdenní mzda stoupat, ačkoli cena práce zůstává stálá nebo dokonce klest Trvá-li na př. pracovní den 10 hodin a je-li denní hodnota pracovní síly 3 šilinky, je cena pracovní hodiny 3⅗ pence. Pracuje-li dělník v důsledku zvětšení práce při téže ceně práce 12 hodin denně, stoupá jeho denní mzda na 3 šilinky 7⅕ pence bez jakékoli změny v ceně práce. Týž výsledek bychom dostali, kdyby místo extensivní velikosti práce stoupla intensivní velikost práce.[32] Zvýšení nominální denní nebo týdenní mzdy může být proto provázeno nezměněnou nebo klesající cenou práce. Totéž platí o příjmech dělnické rodiny, jakmile se množství práce, dodávané hlavou rodiny, zvětšuje o práci členů rodiny. Existuji tedy metody snižování ceny práce, nezávislé na zmenšování nominální denní nebo týdenní mzdy.[33]
Všeobecný zákon je takový: Je-li dáno množství denní, týdenní atd. práce, závisí výše denní nebo týdenní mzdy na ceně práce, která se sama mění buď se změnou hodnoty pracovní síly, nebo s odchylkami její ceny od hodnoty. Je-li naopak dána cena práce, závisí denní nebo týdenní mzda na množství denní nebo týdenní práce. Měrná jednotka časové mzdy čili cena pracovní hodiny je podíl, který nám vyjde, dělíme-li denní hodnotu pracovní síly počtem hodin obvyklého pracovního dne. Dejme tomu, že pracovní den má 12 hodin, denní hodnota pracovní síly se rovná 3 šilinkům čili hodnotě představující výrobek 6 pracovních hodin. Cena pracovní hodiny je za těchto okolností 3 pence, nově jí vytvořená hodnota 6 pencí. Předpokládáme-li dále, že dělník je zaměstnán méně než 12 hodin denně (nebo méně než 6 dní v týdnu), na př. jen 6 nebo 8 hodin denně, dostává při téže ceně práce jen 2 nebo 1½ šilinku mzdy denně.[34] Protože podle našeho předpokladu musí pracovat průměrně 6 hodin denně, aby vyrobil denní mzdu odpovídající hodnotě jeho pracovní síly, protože podle téhož předpokladu vynakládá na sebe z každé hodiny práce jen ½ hodiny, ½ však pracuje pro kapitalistu, je zřejmé, že může vydělat hodnotu vytvořenou šestihodinovou prací jen tehdy, pracuje-li alespoň 12 hodin. Dříve jsme viděli ničivé následky nadměrné práce — nyní se před námi objevuje zdroj útrap hrozících dělníkovi při neplné zaměstnanosti.
Je-li stanovena hodinová mzda tak, že kapitalista se nezavazuje dávat určitou denní nebo týdenní mzdu, nýbrž platit jen ty pracovní hodiny, po které se mu zlíbí dělníka zaměstnávat, může kapitalista zkrátit pracovní dobu dělníka proti délce pracovního dne, která původně tvořila základ pro stanovení hodinové mzdy čili měrné jednotky ceny práce. Protože tato jednotka míry je určena poměrem denní hodnota pracovní síly / pracovní den o daném počtu hodin‚ ztrácí ovšem jakýkoli smysl, jakmile pracovní den přestane mít určitý počet hodin. Souvislost mezi placenou a neplacenou prací se ruší. Kapitalista může nyní vytlouci z dělníka určité množství nadpráce, aniž dá dělníkovi možnost, aby pracoval po dobu nutnou k udržení své existence. Může zrušit jakoukoli pravidelnost práce a jedině podle svého pohodlí, rozumu a chvilkového zájmu střídat období nejhroznější nadměrné práce s obdobím relativní nebo dokonce úplné nezaměstnanosti. Pod záminkou, že platí „normální cenu práce“, může pracovní den abnormálně prodlužovat, bez jakékoli příslušné kompensace pro dělníka. Proto londýnští stavební dělníci postupovali úplně racionálně, když se vzbouřili (roku 1860) proti pokusu kapitalistů vnutit jim takovou hodinovou mzdu. Zákonné omezení pracovního dne odstraňuje takový zlořád, třebaže ovšem neodstraňuje neplnou zaměstnanost, která vyplývá z konkurence strojů, ze změn v kvalifikaci zaměstnaných dělníků, z částečných a všeobecných krisí.
Vzrůstá-li denní nebo týdenní mzda, může cena práce zůstávat nominálně stejná a přesto může klesnout pod svou normální úroveň. To se stává po každé, kdykoli při stálé ceně práce, tj. pracovní hodiny, je pracovní den prodlužován za hranici svého obvyklého trvání. Vzrůstá-li ve zlomku denní hodnota pracovní síly / pracovní den jmenovatel, vzrůstá čitatel tím rychleji. Opotřebováni pracovní síly, a tedy i její hodnota vzrůstá s trváním jejího fungování a přitom její denní hodnota vzrůstá v rychlejší proporci, než je přírůstek trvání jejího fungování. V mnoha výrobních odvětvích, kde převládá časově mzda a pracovní doba není omezena zákonem, se proto samočinně vytvořil zvyk pokládat pracovní den za normální („normal working day“ [normální pracovní den], „the day‘s work“ [denní práce], „the regular hours of work“ [pravidelné pracovní hodiny]) jen k určitému bodu, na př. až do konce desáté pracovní hodiny. Za touto hranicí tvoří pracovní doba přes čas (overtime) a je vzhledem k hodině jako jednotce míry lépe placena (extra pay), třebaže zvýšení je často směšně malé.[35] Normální pracovní den tu existuje jako zlomek skutečného pracovního dne, a skutečný pracovní den trvá často po celý rok déle než normální pracovní den.[36] Růst ceny práce s prodlužováním pracovního dne za jistou normální hranici má v různých britských průmyslových odvětvích takový ráz, že nízká cena práce během tak zvané normální doby nutí dělníka pracovat za vyšší mzdu přes čas, chce-li vůbec získat dostatečnou mzdu.[37] Zákonné omezení pracovního dne dělá tomuto potěšení konec.[38]
Je všeobecně známou skutečností, že čím delší je pracovní den v některém průmyslovém odvětví, tím nižší je mzda.[39] Tovární inspektor A. Redgrave to ilustruje srovnávacím přehledem výroby za dvacet let, 1839—1859, a ukazuje, že v továrnách, podléhajících zákonu o desetihodinovém pracovním dni, mzda stoupla, kdežto v továrnách, kde se pracuje 14—15 hodin denně, mzda klesla.[40]
Ze zákona: „Je-li dána cena práce, závisí denní nebo týdenní mzda na množství dodané práce,“ vyplývá především, že čím nižší je cena práce, tím větší musí být množství práce čili tím delší musí být pracovní den, aby si dělník zajistil třeba jen hubenou průměrnou mzdu. Nízkost ceny práce tu pobízí k prodlužování pracovní doby.[41]
Obráceně však vyvolává prodlužování pracovní doby snížení ceny práce, a tím i snížení denní nebo týdenní mzdy.
Z určení ceny práce zlomkem denní hodnota pracovní síly / pracovní den o daném počtu hodin vyplývá, že prodlužování pracovního dne samo o sobě snižuje cenu práce, nenastane-li nějaká kompensace. Ale tytéž okolnosti, které kapitalistovi dovolují trvale prodlužovat pracovní den, mu nejprve povolují a nakonec ho donucují snižovat cenu práce i nominálně, až celková cena zvýšeného počtu pracovních hodin klesne, tj. až klesne denní nebo týdenní mzda. Stačí tu poukázat na dvě okolnosti. Koná-li 1 muž práci 1½ muže nebo 2 mužů, stoupá nabídka práce, třebaže nabídka pracovní síly, která je na trhu, zůstává stálá. Konkurence, která tak vzniká mezi dělníky, umožňuje kapitalistovi snížit cenu práce, a zároveň mu klesající cena práce zase umožňuje ještě víc prodloužit pracovní dobu.[42] Ale brzy se možnost disponovat tímto abnormálním množstvím neplacené práce, tj. převyšujícím průměrnou společenskou úroveň, stává nástrojem konkurence mezi kapitalisty samými. Část ceny zboží tvoří cena práce. Ale neplacená část ceny práce se nemusí započítávat do ceny zboží. Může být kupci zboží darována. To je první krok, k němuž dohání konkurence. Druhý krok, k němuž nutí konkurence, je, aby z prodejní ceny zboží byla vyloučena alespoň část abnormální nadhodnoty, vytvořené prodloužením pracovního dne. Tak se vytváří abnormálně nízká prodejní cena zboží, která zprvu vzniká sporadicky a potom se pozvolna ustaluje a stává se stálou základnou hubené mzdy a nadměrné pracovní doby, pod jejichž vlivem původně vznikla. Tento pohyb tu jen naznačujeme, protože rozbor konkurence sem nepatří. Ale dáme na chvíli slovo kapitalistovi samému. „V Birminghamu je konkurence mezi zaměstnavateli tak velká, že někteří z nás jsou nuceni jako zaměstnavatelé dělat věci, které by se jinak styděli dělat; a přesto se nenadělá více peněz (and yet no more money is made), nýbrž prospěch z toho má jen veřejnost.[43] Vzpomeňme si na ony dvě kategorie londýnských pekařů, z nichž jedni prodávají chléb za plnou cenu (the „fullpriced“ bakers), druzí pod jeho normální cenu (,‚the underpriced‘, „the undersellers“). „Fullpriced“ pranýřují před parlamentní vyšetřující komisí své konkurenty; „Existují jen tím, že za prvé podvádějí veřejnost (falšováním zboží), za druhé vytloukají ze svých lidí za dvanáctihodinovou mzdu 18 hodin práce… Neplacená práce (the unpaid labour) dělníků je nástroj, jímž bojují proti konkurentům… Konkurence mezi pekařskými mistry je příčinou, proč je tak těžké odstranit noční práci. ‚Underseller‘, který prodává svůj chléb za méně, než činí výrobní náklady měnící se s cenou mouky, se odškodňuje tím, že ze svých dělníků vytlouká více práce. Jestliže vytloukám ze svých lidí jen 12 hodin práce, ale můj soused 18 nebo 20, musí mě ovšem porazit prodejní cenou. Kdyby dělníci mohli trvat na zaplacení práce přes čas, bylo by brzy veta po tomto manévru… Velký počet dělníků zaměstnaných u ‚undersellers‘ jsou cizinci, výrostci a jiní, kteří jsou nuceni vzít zavděk skoro každou mzdou, kterou mohou dostat.“[44]
Tato jeremiáda je zajímavá mimo jiné i tím, že ukazuje, jak se v kapitalistově mozku obráží jen vnější zdání výrobních vztahů. Kapitalista neví, že také normální cena práce zahrnuje jisté množství neplacené práce a že právě tato neplacená práce je normálním zdrojem jeho zisku. Kategorie doby nadpráce pro něho vůbec neexistuje, neboť je zahrnuta v normálním pracovním dni, o němž se kapitalista domnívá, že jej platí celý v denní mzdě. Existuje však pro něho přesčas, prodloužení pracovního dne za hranici, odpovídající obvyklé ceně práce. Pokud jde o jeho konkurenty, kteří prodávají pod cenou, trvá dokonce na zvláštním platu (extra pay) za tento přesčas. Neví zase, že tento zvláštní plat zahrnuje neplacenou práci právě tak, jako ji zahrnuje cena obyčejné pracovní hodiny. Na př. cena jedné hodiny dvanáctihodinového pracovního dne je 3 pence, tj. rovná se hodnotě představující výrobek ½hodinové práce, kdežto cena přesčasové pracovní hodiny je 4 pence, tj. rovná se hodnotě představující výrobek ⅔ pracovní hodiny. V prvním případě si kapitalista bezplatně přivlastňuje polovinu pracovní hodiny, v druhém případě třetinu.
__________________________________
Poznámky:
[30] Hodnota peněz samých se tu všude předpokládá jako stálá.
[31] „Cena práce je částka, která se platí za dané množství práce. (Sir Edward West; „Price of Corn and Wages of Labour“. Londýn 1826 str. 67.) West je autorem anonymního spisu, který znamená epochu v dějinách politické ekonomie: „Essay on the Application of Capital to Land. By a Fellow of the University College of Oxford“. Londýn 1815.
[32] „Mzda závisí na ceně práce a na množství výrobků dodávaných prací… Zvýšení mzdy nemusí ještě znamenat zvýšení ceny práce. Při delší pracovní době a jejím větším napětí může být mzda značně zvýšena, Zatím co cena práce zůstává táž. (West: ‚‚Price of Corn and Wages of Labour“ Londýn 1826, str. 67,68 a 112.) Hlavni otázku, čím se určuje „cena práce“, odbývá West jinak banálními frázemi.
[33] Toto správně cítí fanatický představitel průmyslové buržoasie XVIII. století, námi často citovaný autor „Essay on Trade and Commerce“, ačkoli vykládá otázku zmateně: ‚‚Množství práce, a ne její cena (tou rozumí nominální denní nebo týdenní mzdu), je určeno cenou existenčních prostředků. Snižte značně cenu existenčních prostředků a snížíte tím v příslušném poměru i množství práce... Továrnici vědí, že existují různé cesty, jak zvyšovat nebo snižovat cenu práce, nezávisle na její nominální výši. (Tamtéž, str. 48 a 61.) Ve svých „Three Lectures on the Rate ot Wages“, Londýn 1830, kde si N. W. Senior vypůjčuje leccos z Westa aniž ho uvádí, praví mimo jiné: „Dělník… má hlavně zájem na výši mzdy (str. 15). Tedy dělník má zájem hlavně na tom, co dostává, na nominální částce mzdy, a ne na tom, co dává, na množství práce.
[34] Vliv takové abnormální neplné zaměstnanosti je naprosto odlišný od vlivu všeobecného, nuceného, zákonem stanoveného zkrácení pracovního dne. Abnormální neplná zaměstnanost se nijak nedotýká absolutní délky pracovního dne a může nastat stejně při patnáctihodinovém pracovním dni jako při šestihodinovém. Normální cena práce se v prvním případě vypočítá na základě předpokladu, že dělník pracuje denně průměrně 15 hodin, v druhém případě na základě předpokladu, že pracuje denně průměrně 6 hodin. Výsledek je stejný, je-li zaměstnán v jednom případě jen 7½ hodiny, v druhém případě jen 3 hodiny denně.
[35] „Míra platu za přesčas (v krajkářské manufaktuře) je tak malá, ½ pence atd. za hodinu, že ostře kontrastuje s nesmírnými škodami, které působí práce přes čas na zdraví a životní síle dělníka… Takový malý mimořádný výdělek musí být často zase vydán celý na další vzpružující prostředky.“ („Children's Employment Commission. 2nd Report“, str. XVI. čís. 117.)
[36] Např. ve výrobě čalounů před nedávným zavedením továrního zákona. „Pracujeme bez přestávky na oběd, takže 10½ hodinový pracovní den končí o páté odpoledne a všechna další práce je práce přes čas, která zřídkakdy končí před 6. hodinou večer takže vlastně po celý rok pracujeme přes čas.“ (Výpověď pana Smitha v „Children's Employment Commission. 1st Report“, str. 125.)
[37] Např. ve skotských bělírnách. „V některých částech Skotska byl v tomto průmyslu (před zavedením továrního zákona z roku 1862) zaveden systém práce přes čas, tj. 10 hodin práce se pokládalo za normální pracovní den. Dělník dostával za tuto dobu 1 šilink 2 pence. K tomu však přistupovala denní práce přes čas 3—4 hodiny, za kterou se platily 3 pence za hodinu. Výsledek tohoto systému: dělník, který pracoval jen normální dobu, si nemohl vydělat více než 8 šilinků mzdy týdně… Bez hodin přes čas mzda nestačila.‘ („Reports of Insp. of Fact. for 30th April 1863“, str. 10.) „Vyšší plat za přesčasové hodiny je pokušení, kterému dělníci nemohou odolat“ („Reports of Insp. of Fact. for 30th April 1848“, str. 5.) V knihařstvích londýnské City je zaměstnáno velmi mnoho mladých děvčat ve věku 14—15 let, a to na základě učňovské smlouvy, která předpisuje určité pracovní hodiny. Nicméně pracují v posledním týdnu každého měsíce do 10, 11, 12 i 1 hodiny v noci, společně se staršími dělníky, ve velmi míchané společnosti. „Zaměstnavatelé je k tomu svádějí (tempt) zvýšenou mzdou a penězi na dobrou večeři, na kterou děvčata chodí do sousedních krčem. Veliká nevázanost, která se tak šíři mezi těmito „young immortals [mladými nesmrtelnými] („Children's Employment Commission. 5th Report. str. 44,čís. 191), je vyvažována tím, že vážou mimo jiné také mnoho biblí a knih pro spásu duše.
[38] Viz „Reports of lnsp. of Fact. for 30th April 1863“, tamtéž. Zcela správně zhodnotili poměry londýnští stavební dělníci, když za velké stávky a výluky roku 1860 prohlásili, že jsou ochotni přistoupit na hodinovou mzdu jen za těchto dvou podmínek: 1) že s cenou pracovní hodiny bude stanoven normální pracovní den o 9 a 10 hodinách a že cena hodiny při desetihodinovém pracovním dni bude větší než při devítihodinovém pracovním dni; 2) že každá hodina přes normální den bude placena jako přesčas poměrně výše.
[39] „Je všeobecně známou skutečnosti, že tam, kde je pravidlem dlouhý pracovní den, je pravidlem i nízká mzda.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1863“, str. 9.) „Práce, která poskytuje nejnuznější obživu, bývá obyčejně nadměrně prodlužována.“ („Puhlic Health, 6th Report 1864“, str. 15.)
[40] „Report of Insp. of Fact. for 30th April 1860“, str. 31, 32.
[41] Tak na př. ruční hřebíkáři v Anglii byli nuceni pro nízkou cenu práce pracovat 15 hodin denně, aby si vydělali nejnuznější týdenní mzdu. ‚‚Je to mnoho, mnoho hodin denně a po celou tu dobu musí těžce dřít, aby si vydělali 11 pencí nebo 1 šilink, a z toho odpadají 2½ až 3 pence na opotřebování nástrojů, na otop, na odpady železa.“ („Children's Employment Commission. 3rd Report“, str. 136, čís. 671.) Ženy vydělávají při téže pracovní době jen 5 šilinků týdně. (Tamtéž, str. 137, čís. 674.)
[42] Kdyby se tovární dělník na př. zdráhal pracovat zavedený velký počet hodin „byl by velmi rychle nahrazen někým, kdo je ochoten pracovat libovolně dloubou dobu, a tak by ztratil práci“. („Reports of Insp. of Fact. for 30th April 1848“, výpovědi, str. 39, čís. 58.) „Koná-li jeden člověk práci dvou… stoupá obyčejně míra zisku… protože tato nadbytečná nabídka práce snižuje cenu práce. (Senior: „Three Lectures on the Rate of Wages“, str. 15.)
[43] „Children's Employment Commission. 3rd Report“, výpovědi str. 66, čís. 22.
[44] „Reports etc. relative to the Grievances complained of by the Journeymen Bakers“. Londýn 1862, str. LII a tamtéž, výpovědi, čís. 479, 359, 27. Ale i fullpriced, jak jsme se zmínili již dříve a jak přiznává sám jejich mluvčí Bennet, nutili své dělníky „začínat práci v 11 hodin večer nebo dříve a pracovat často až do 7 hodin večer příštího dne. (Tamtéž, str. 22.)