Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřch Engels
Vývoj socialismu od utopie k vĕdĕÚvod k anglickému vydáníí
1892Tato knížka byla původně částí většího celku. Asi roku 1875 dr. E. Dühring, soukromý docent berlínské university, náhle a dost hlučně rozhlásil, že se obrátil na socialismus, a předložil německé veřejnosti nejen podrobně vypracovanou socialistickou teorii, ale také kompletní praktický plán na reorganizaci společnosti. Samozřejmě že se hned obořil na své předchůdce; především poctil Marxe tím, že na něj vylil plnou číši svého hněvu.
To se stalo přibližně v době, kdy se právě sloučily obě části socialistické strany v Německu – eisenašští a lassallovci, [8]. ]a tím strana nejen nesmírně zesílila, ale, což bylo ještě důležitější, získala možnost obrátit všechny své síly proti společnému nepříteli. Socialistická strana v Německu se rychle stávala mocí. Ale první podmínkou k tomu, aby se skutečně stala mocí, bylo neohrožovat právě vydobytou jednotu. A dr. Dühring se otevřeně chystal vytvořit kolem sebe sektu, jádro budoucí separátní strany. Proto jsme museli zvednout rukavici, která nám byla hozena, a podstoupit boj, ať se nám chtělo nebo ne.
Byla to však záležitost, i když ne zvlášť obtížná, přece jen zřejmě zdlouhavá. Jak je dobře známo, vyznačujeme se my Němci strašně těžkopádnou důkladností, radikální hloubkou nebo hlubokou radikálností, či jak to chcete nazvat. Kdykoli někdo z nás vykládá něco, co považuje za nové učení, musí to především rozpracovat ve všeobsáhlý systém. Musí dokázat, že první principy logiky i základní zákony vesmíru existovaly od věčnosti jen proto, aby nakonec vedly k této nově objevené teorii, která je korunou všeho. A po této stránce byl dr. Dühring docela v národním stylu. Nic menšího než úplný „Systém filosofie“ – filosofie ducha, morálky, přírody a dějin, úplný „Systém politické ekonomie a socialismu“ a konečně „Kritické dějiny politické ekonomie“ [9] – tři tlusté svazky osmerkového formátu, těžké vahou i obsahem, tři armádní sbory argumentů, vyslané do boje proti všem předcházejícím filosofům a ekonomům vůbec, a proti Marxovi zvlášť – vlastně pokus o úplný „převrat vědy“ – s tím vším jsem se musel potýkat. Musel jsem pojednat o všem možném: od pojmů času a prostoru až po bimetalismus [10]; od věčnosti hmoty a pohybu až po pomíjející povahu morálních idejí; od Darwinova přírodního výběru až po výchovu mládeže v budoucí společnosti. Avšak obsáhlost systému mého odpůrce mi poskytla příležitost vyložit v polemice s ním a souvislejší formou než dříve Marxovy a své názory na všechny tyto velmi rozmanité předměty. A to byl hlavní důvod, proč jsem se ujal tohoto jinak nevděčného úkolu.
Moje replika byla uveřejněna nejprve v sérii článků v lipském „Vorwärtsu“, ústředním orgánu socialistické strany, a později byla vydána jako kniha „Herrn Eugen Dühring's Umwälzung der Wissenschaft“ („Pana Eugena Dühringa převrat vědy“), jejíž druhé vydání vyšlo roku 1886 v Curychu.
Na žádost svého přítele Paula Lafargua, nyní poslance za Lilie ve francouzské poslanecké sněmovně, jsem ze tří kapitol této knihy sestavil brožuru, kterou Lafargue přeložil a vydal roku 1880 pod názvem „Socialisme utopique et socialisme scientifique“. Podle tohoto francouzského textu bylo připraveno polské a španělské vydání. Roku 1883 vydali naši němečtí přátelé tuto brožuru v originále. Později byl podle tohoto německého textu vydán italský, ruský, dánský, holandský a rumunský překlad. Takže spolu s tímto anglickým vydáním je nyní tato knížka rozšířena v deseti jazycích. Pokud vím, není žádné jiné socialistické dílo, ani náš „Komunistický manifest“ z roku 1848 nebo Marxův „Kapitál“, přeloženo do tolika jazyků. V Německu vyšla ve čtyřech vydáních v celkovém nákladu asi 20 000 výtisků.
Příloha „Marka“ byla napsána s úmyslem rozšířit v německé socialistické straně alespoň elementární znalosti o dějinách a vývoji pozemkového vlastnictví v Německu. Zdálo se to zvlášť důležité v době, kdy strana už dosáhla značných úspěchů mezi dělníky ve městech a kdy bylo třeba získávat zemědělské dělníky a rolníky. Tato příloha byla k překladu připojena proto, že původní formy držby půdy, společné všem germánským kmenům, i historie jejich rozkladu jsou v Anglii ještě méně známé než v Německu. Ponechal jsem text v původní podobě, nereagoval jsem tedy na domněnku, kterou nedávno vyslovil Maxim Kovalevskij, že dříve než se orná půda a louky rozdělovaly mezi členy marky, byla půda společně obdělávána velkým patriarchálním rodinným společenstvím, které zahrnovalo několik generací (jak to dosud vidíme u jihoslovanské zadrugy); půda se rozdělovala teprve později, když už se společenství zvětšilo a stalo příliš těžkopádným, aby mohlo společně hospodařit. [11] Kovalevskij má patrně pravdu, ale otázka je ještě sub judice. [12]
Ekonomické termíny používané v této knize se shodují, pokud jsou nové, s termíny, kterých bylo použito v anglickém vydání Marxova „Kapitálu“. „Zbožní výrobou“ nazýváme onu ekonomickou fázi, ve které se předměty vyrábějí nejen pro potřebu výrobců, nýbrž i za účelem směny, tj. jako zboží, ne jako užitné hodnoty. Tato fáze sahá od prvních počátků výroby pro směnu až do naší doby; plně se rozvíjí teprve za kapitalistické výroby, tj. za podmínek, kdy kapitalista, vlastník výrobních prostředků, zaměstnává za mzdu dělníky, lidi, kteří jsou oloupeni o všechny výrobní prostředky mimo svou pracovní sílu, a shrabuje přebytek prodejní ceny nad výrobní náklady. Dějiny průmyslové výroby od středověku dělíme na tri období: 1) řemeslo, malí řemeslničtí mistři s několika tovaryši a učedníky, kdy každý dělník zhotovuje úplný výrobek; 2) manufaktura, kdy větší počet dělníků, seskupených v jedné velké dílně, zhotovuje úplný výrobek na základě dělby práce, tj. každý dělník vykonává jen jednu dílčí operaci, takže výrobek je úplný, teprve když postupně prošel rukama všech; 3) moderní průmysl, kdy výrobek je zhotovován stroji poháněnými silou a kdy činnost dělníka se omezuje na to, že dohlíží na chod mechanismu a reguluje jej.
Vím velmi dobře, že obsah tohoto spisku se velké části britské veřejnosti nebude líbit. Ale kdybychom se byli my, lidé z kontinentu, sebeméně ohlíželi na předsudky britské „respectability“ [13], byli bychom na tom ještě hůř, než jsme. Tato knížka hájí to, co nazýváme „historický materialismus“, a slovo materialismus nemůže obrovská většina britských čtenářů ani slyšet. „Agnosticismus“ [14] by se dal snad snést, ale materialismus je naprosto nepřípustný.
A přece je kolébkou veškerého moderního materialismu počínaje 17. stoletím právě Anglie.
Materialismus je rodný syn Velké Británie. Už britský scholastik Duns Scotus si kladl otázku, „zda hmota nemůže myslet“.
Aby učinil tento zázrak skutkem, přizval na pomoc boží všemohoucnost, tj. přinutil samu teologii, aby kázala materialismus. Kromě toho byl nominalista [15]. Nominalismus je u anglických materialistů jedním z hlavních prvků, jako je vůbec prvním výrazem materialismu.
Skutečným praotcem anglického materialismu je Bacon. Pro něho je jedinou pravou vědou přírodověda, a fyzika opírající se o smysly je nejvýznamnější část přírodovědy. Jeho autoritami jsou zhusta Anaxagoras se svými homoiomeriemi [16] a Démokritos se svými atomy. Podle jeho učení jsou smysly neklamné a jsou zdrojem všech poznatků. Věda je zkušenostní věda a spočívá v použití racionální metody na smyslově dané. Indukce, analýza, srovnání, pozorování a experiment jsou hlavní podmínky racionální metody. Z vlastností vrozených hmotě je první a nejvýznamnější vlastností pohyb, a to nejen jako mechanický a matematický pohyb, nýbrž ještě víc jako pud, životní duch, napětí, jako trýzeň, ,Qual' [17] – abychom použili výrazu Jacoba Böhma – hmoty. [18]
U Bacona, svého prvního tvůrce, materialismus v sobě ještě v naivní formě skrývá zárodky všestranného vývoje. Hmota se usmívá poeticky smyslovým leskem na celého člověka. Aforistická doktrína sama se však ještě hemží teologickými nedůslednostmi.
Ve svém dalším vývoji se materialismus stává jednostranným. Hobbes je systematik baconovského materialismu. Smyslovost ztrácí barvu a vůni a mění se v abstraktní smyslovost matematika. [19] Za královnu věd je prohlášena geometrie. Materialismus se stává nepřátelským člověku. Aby materialismus mohl přemoci člověku nepřátelského, netělesného ducha na jeho vlastním poli, musí si sám umrtvit tělo a stát se asketou. Vystupuje jako rozumová bytost, zato také rozvíjí neúprosnou důslednost rozumu.
Skýtá-li smyslovost lidem všechny poznatky, říká Hobbes vycházeje z Bacona, pak názor, myšlenka, představa atd. nejsou nic jiného než fantomy tělesného světa, víceméně zbaveného své smyslové formy. Věda může těmto fantomům jenom dávat jména. Jednoho jména lze použít pro několik fantomů. Mohou dokonce existovat jména jmen. Byl by to však rozpor na jedné straně připouštět, že všechny ideje mají původ ve smyslovém světě, a na druhé straně tvrdit, že slovo je víc než slovo, že kromě představovaných, vždy jednotlivých podstat existují ještě obecné podstaty. Netělesná substance je stejný protimluv jako netělesné těleso. Těleso, bytí, substance jsou jedna a táž reálná idea. Myšlenku nelze oddělit od hmoty, která myslí. Hmota je subjekt všech změn. Slovo nekonečný nemá smysl, neznamená-li schopnost našeho ducha bez konce přidávat. Protože lze vnímat, vědět jen to, co je hmotné, neví člověk nic o existenci boha. Jen moje vlastní existence je jistá. Každá lidská vášeň je mechanický pohyb, který končí nebo začíná. Objekty snažení jsou dobro. Člověk podléhá týmž zákonům jako příroda. Moc a svoboda jsou totožné.
Hobbes systematizoval Bacona, ale jeho základní princip, původ poznatků a idejí ze smyslového světa, blíže nezdůvodnil.
Locke zdůvodnil Baconův a Hobbesův princip ve svém eseji o původu lidského rozumu.
Jako Hobbes zničil teistické předsudky baconovského materialismu, tak Collins, Dodwell, Coward, Hartley, Priestley atd. zničili poslední teologickou překážku lockovského senzualismu. Deismus [20], alespoň pro materialistu, není nic víc než pohodlný a snadný způsob, jak se zbavit náboženství.“ [21]
To napsal Karel Marx o britském původu moderního materialismu. A necítí-li se dnes Angličané tímto uznáním zásluh svých předků nijak zvlášť poctěni, lze toho jen litovat. Přesto nelze popřít, že Bacon, Hobbes a Locke jsou otci oné skvělé školy francouzských materialistů, kteří přes všechna vítězství, dobytá Němci a Angličany na souši i na moři nad Francouzi, učinili z 18. století převážně francouzské století; a to už dávno před francouzskou revolucí, jíž toto století vrcholí a jejíž výsledky se my ostatní, v Anglii i v Německu, stále ještě snažíme aklimatizovat.
To se nedá popřít. Když se v polovině našeho století nějaký vzdělaný cizinec usadil v Anglii, nejvíc ho překvapila – jinak to ani nemohl brát – náboženská bigotnost a hloupost anglické ctihodné třídy. My všichni jsme tehdy byli materialisté nebo alespoň velmi radikální volnomyšlenkáři; a zdálo se nám nepochopitelné, že téměř všichni vzdělaní lidé v Anglii věří ve všelijaké nemožné zázraky, že dokonce geologové jako Buckland a Mantell překrucují fakta své vědy, jen aby se příliš nápadně nerozcházela s mýty knihy Genesis [22]; zdálo se nám nepochopitelné, že ten, kdo chtěl nalézt lidi mající odvahu spoléhat se v náboženských věcech na vlastní rozumové schopnosti, musel jít mezi nevzdělané lidi, mezi „nemytou hordu“, jakse tehdy říkalo – mezi dělníky, zejména owenovské socialisty.
Od té doby se však Anglie „civilizovala“. Výstava z roku 1851 odzvonila umíráčkem anglické ostrovní výlučnosti. Anglie se postupně zinternacionalizovala v jídle a pití, ve zvycích i myšlení, a to natolik, že si začínám přát, aby se některé anglické zvyky právě tak všeobecně ujaly na kontinentě, jako se některé kontinentální zvyklosti ujaly v Anglii. Jisté je jedno: rozšíření oleje na saláty (do roku 1851 známého jen aristokracii) bylo provázeno osudným rozšířením kontinentálního skepticismu v náboženských otázkách; a došlo to tak daleko, že agnosticismus není sice dosud pokládán za něco stejně vznešeného jako anglikánská církev, ale přesto, pokud jde o ctihodnost, stojí téměř na stejném stupni jako baptismus [23] a rozhodně výš než Armáda spásy [24]. A tu se nemohu zbavit myšlenky, že pro mnohé, kteří se z celého srdce rmoutí nad postupující nevírou a odsuzují ji, bude za těchto okolností útěchou dovědět se, že tyto „novopečené ideje“ nejsou zahraničního původu, že nejsou „made in Germany“ jako mnoho jiných předmětů denní potřeby, ale že jsou nesporně staroanglického původu a že jejich britští původci před dvěma sty lety došli značně dál, než kam se odvažují jejich dnešní potomci.
Co jiného je vlastně agnosticismus, ne-li – abychom použili výstižného lancashirského výrazu “stydlivý“ materialismus? Agnostikovo pojetí přírody je skrz naskrz materialistické. Celý přírodní svět je ovládán zákony a absolutně vylučuje jakékoli působení zvenčí. Ale – dodává agnostik – nejsme s to dokázat existenci nebo neexistenci nějaké vyšší bytosti mimo nám známý svět. Nuže, to mohlo platit v době, kdy Laplace na Napoleonovu otázku, proč v „Mécanique céleste“ tohoto velikého astronoma není ani zmínka o stvořiteli, hrdě odpověděl: „Je n'avais pas besoin de cette hypothèse.“ [25] Dnes však v našem evolučním pojetí vesmíru není naprosto žádné místo ani pro stvořitele, ani pro vládce; kdybychom však chtěli předpokládat nějakou vyšší bytost vyloučenou z celého existujícího světa, byl by to rozpor sám v sobě a nadto myslím bezdůvodná urážka citů nábožných lidí. Náš agnostik také připouští, že se všechno naše vědění zakládá na sděleních, která přijímáme svými smysly. Ale – dodává – odkud víme, že nám naše smysly podávají věrné odrazy věcí, které jejich prostřednictvím vnímáme? A dále nás poučuje, že kdykoli mluví o věcech nebo jejich vlastnostech, nemá ve skutečnosti na mysli tyto věci a jejich vlastnosti samy, o kterých nemůže nic jistého vědět, nýbrž pouze dojmy, které tyto věci a jejich vlastnosti vyvolaly v jeho smyslech. To je ovšem takové pojetí, které se dá zřejmě těžko vyvrátit jenom argumentací. Ale lidé dříve jednali, než argumentovali. „Im Anfang war die That.“ [26] A lidská činnost vyřešila tuto obtíž už dávno předtím, než ji lidské mudrování vymyslelo. The proof of the pudding is in the eating. [27] Ve chvíli, kdy těchto věcí podle vlastností, které na nich vnímáme, užíváme k vlastní potřebě, v téže chvíli podrobujeme neomylné zkoušce správnost nebo nesprávnost svých smyslových vjemů. Byly-li tyto vjemy nesprávné, musí být i náš úsudek o použitelnosti té věci nesprávný a náš pokus použít jí musí ztroskotat. Dosáhneme-li však svého cíle, zjistíme-li, že věc odpovídá naší představě o ní, že slouží účelu, k němuž jsme jí užili, pak máme pozitivní důkaz, že v těchto hranicích naše vjemy o této věci a jejích vlastnostech souhlasí se skutečností existující mimo nás. Zjistíme-li naopak, že jsme se zmýlili, pak většinou také zanedlouho zjistíme příčinu, proč jsme se zmýlili; zjistíme, že vjem, podle něhož jsme jednali, byl buď neúplný a povrchní, anebo byl spjat s výsledky jiných vjemů způsobem neodpovídajícím stavu věcí; to nazýváme nesprávným soudem. Dokud své smysly správně cvičíme a správně jich užíváme a dokud svou činnost udržujeme v mezích stanovených správně získanými a správně použitými vjemy, dotud budeme vždycky shledávat, že výsledek naší činnosti dokazuje shodnost našich vjemů s objektivní povahou vnímaných věcí. Ani v jednom případě, pokud je nám dodnes známo, jsme nebyli nuceni vyvodit závěr, že naše vědecky kontrolované smyslové vjemy vyvolávají v naší mysli představy o vnějším světě, které se svou povahou odchylují od skutečnosti, anebo že mezi vnějším světem a našimi smyslovými vjemy tohoto světa je inherentní neslučitelnost.
Tu však přicházejí novokantovští agnostikové a říkají: Možná že jsme s to správně vnímat vlastnosti věci, ale žádným smyslovým nebo myšlenkovým procesem nemůžeme postihnout věc samu. Tato „věc o sobě“ je za hranicí našeho poznání. Na to už dávno odpověděl Hegel: Znáte-li všechny vlastnosti věci, znáte i věc samu; pak zbývá jen fakt, že ona věc existuje mimo nás, a jakmile vám vaše smysly tento fakt sdělily, postihli jste tuto věc beze zbytku, postihli jste proslulou Kantovu nepoznatelnou „Ding an sich“. Dnes můžeme k tomu dodat jen to, že za Kanta byla naše znalost přírodních předmětů ještě tak úryvkovitá, že za tím málem, které jsme o každém z nich znali, mohl ještě připouštět existenci nějaké tajemné „věci o sobě“. Ale od té doby byly tyto nepostižitelné věci díky obrovskému pokroku vědy jedna po druhé postiženy, analyzovány, a nejen to – i reprodukovány. A to, co můžeme udělat, nemůžeme už zajisté považovat za nepoznatelné. Takovými tajemnými věcmi byly pro chemii první poloviny našeho století organické látky; nyní se je učíme jednu po druhé sestavovat z jejich chemických prvků bez pomoci organických procesů. Moderní chemikové prohlašují, že jakmile je známo chemické složení kterékoli látky, může být sestavena ze svých prvků. Máme ovšem ještě daleko k přesné znalosti složení nejvyšších organických látek, takzvaných bílkovin; ale není žádný důvod, proč bychom nemohli, třeba až za několik století, této znalosti dosáhnout a na jejím podkladě vyrábět umělou bílkovinu. Jestliže toho však dosáhneme, vyrobíme zároveň i organický život, neboť život od svých nejnižších forem až po nejvyšší není nic jiného než normální způsob existence bílkovin.
Ale náš agnostik, jakmile učinil tyto formální výhrady, mluví a jedná už docela tak jako kovaný materialista, kterým v základě je. Možná že řekne: pokud je nám známo, hmotu a pohyb, čili jak se dnes říká, energii nelze ani vytvořit, ani zničit, ale nemáme důkaz o tom, že nebyly kdysi stvořeny. Pokusíte-li se však v nějakém určitém případě využít tohoto přiznání proti němu, okamžitě vás usadí. Připouští-li možnost spiritualismu in abstracto, nechce o ni ani slyšet in concreto. Řekne vám: pokud víme a můžeme vědět, neexistuje žádný stvořitel nebo vládce vesmíru; pokud se to týká nás, jsou hmota a energie stejně nestvořitelné jako nezničitelné; pro nás je myšlení jen formou energie, funkcí mozku; všechno, co víme, je, že materiální svět je ovládán nezměnitelnými zákony atd. atd. Takže pokud je člověkem vědy, pokud něco ví, potud je materialista; mimo svou vědu, v oblastech, o kterých nic neví, překládá svou nevědomost do řečtiny a nazývají agnosticismus.
Jedna věc se však zdá jistá: i kdybych byl agnostik, nemohl bych pojetí dějin nastíněné v této knížce nazvat „historickým agnosticismem“. Nábožensky založení lidé by se mi vysmáli a agnostikové by se mne pohoršené zeptali, zda si z nich nedělám legraci. A tak doufám, že ani britská respectability nebude příliš dotčena, použiji-li v angličtině stejně jako v mnoha jiných jazycích výrazu „historický materialismus“ k označení onoho pojetí průběhu světových dějin, které konečnou příčinu a rozhodující hybnou sílu všech důležitých dějinných událostí hledá v ekonomickém vývoji společnosti, ve změnách ve způsobu výroby a směny a z toho vyplývajícím rozdělení společnosti na různé třídy a ve vzájemném boji těchto tříd.
Možná že se ke mně zachovají ještě shovívavěji, jestliže dokážu, že historický materialismus může prospět i britské ctihodnosti. [28] Zmínil jsem se už o tom, že před čtyřiceti či padesáti lety každého vzdělaného cizince, který se usadil v Anglii, nepříjemně překvapovalo to, co se mu nutně jevilo jako náboženská bigotnost a omezenost anglické ctihodné buržoazie. Nyní dokážu, že ctihodná anglická buržoazie oné doby nebyla přece tak docela hloupá, jak se jevila inteligentnímu cizinci. Její náboženské sklony se dají vysvětlit.
Když se Evropa vynořovala ze středověku, bylo jejím revolučním živlem vzmáhající se měšťanstvo. Uznávané postavení, které si vydobylo ve středověkém feudálním zřízení, se stalo už příliš těsným pro jeho rozpínavost. Rozvoj této střední třídy, buržoazie, byl už neslučitelný s feudálním systémem; feudální systém musel padnout.
Ale velikým mezinárodním centrem feudálního systému byla římskokatolická církev. Přes všechny vnitřní války spojovala celou feudalizovanou západní Evropu v jeden velký politický celek jak proti schizmatickému [29] řeckému, tak proti mohamedánskému světu. Římskokatolická církev obestřela feudální zřízení svatozáří božského posvěcení. Vybudovala si vlastní hierarchii podle feudálního vzoru a byla nakonec sama nejmocnějším feudálním pánem, neboť jí patřila plná třetina půdy v katolickém světě. Dříve než mohl být napaden světský feudalismus v každé zemi a jednotlivě, bylo nutno rozbít tuto jeho posvěcenou centrální organizaci.
Nadto souběžně se vzestupem měšťanstva pokračovalo mohutné vzkříšení věd; znovu se pěstovala astronomie, mechanika, fyzika, anatomie, fyziologie. Buržoazie potřebovala k rozvíjení své průmyslové výroby vědu, která zjišťovala fyzikální vlastnosti přírodních předmětů a působení přírodních sil. Ale věda byla dosud jen pokornou služkou církve, nesměla překračovat meze stanovené vírou – a z tohoto důvodu nebyla vůbec vědou. Nyní se věda proti církvi vzbouřila; buržoazie vědu potřebovala a musela se proto přidat ke vzpouře.
Dotkl jsem se zde jen dvou bodů, v nichž se vzmáhající se měšťanstvo muselo střetnout s tehdejším náboženstvím; postačí to však k důkazu, za prvé, že třídou, která měla největší zájem na boji proti mocenským nárokům katolické církve, byla právě buržoazie; za druhé, že tehdy se každý boj proti feudalismu nutně halil do náboženského roucha a nutně se obracel především proti církvi. Ale i když výzva k boji vyšla z universit a od obchodníků z měst, nalezla nevyhnutelně silný ohlas v masách venkovského lidu, rolníků, kteří všude bojovali za svou pouhou existenci se svými duchovními i světskými feudálními pány.
Dlouhý boj buržoazie proti feudalismu vyvrcholil ve třech velkých rozhodujících bitvách.
První bitvou bylo to, co se nazývá reformace v Německu. Odpovědí na Lutherovu výzvu ke vzpouře proti církvi byla dvě povstání politického rázu: nejprve povstání nižší šlechty pod vedením Franze von Sickingen (1523) a pak velká selská válka (1525). Obě povstání byla potlačena, hlavně pro nerozhodnost nejvíc zúčastněné strany – měšťanstva – nerozhodnost, jejíž příčiny zde nemůžeme zkoumat. Od této chvíle se boj zvrhl ve svár jednotlivých knížat s centrální mocí a způsobil, že Německo bylo na dvě stě let vyškrtnuto z řady politicky aktivních národů Evropy. Ovšem Lutherova reformace vytvořila nové vyznání, náboženství přizpůsobené pro absolutní monarchii. Sotvaže rolníci na severovýchodě Německa přijali luteránství, byli degradováni ze svobodných lidí na nevolníky.
Ale tam, kde stihl Luthera nezdar, zvítězil Kalvín. Jeho učení velmi dobře vyhovovalo nejsmělejším z tehdejších buržoů. Jeho učení o předurčení bylo náboženským výrazem faktu, že ve světě obchodu a konkurence úspěch nebo bankrot nezávisí na činnosti nebo obratnosti člověka, nýbrž na okolnostech, na které nemá vliv. „Nezáleží tedy na chtění či konání té či oné osoby, nýbrž na milosti či nemilosti“ neznámých vyšších ekonomických sil; a to platilo zejména v době ekonomického převratu, kdy všechny staré obchodní spoje a obchodní střediska byly zatlačovány novými, kdy se světu otevřela Indie a Amerika a kdy dokonce nejsvětější ekonomický článek víry – hodnota zlata a stříbra – začal kolísat a hroutit se. Přitom bylo Kalvínovo církevní zřízení veskrze demokratické a republikánské; ale tam, kde království boží bylo zrepublikováno, což tam mohla království tohoto světa zůstat poddána králům, biskupům a pánům? Zatímco německé luteránství se stalo povolným nástrojem v rukou knížat, kalvinismus založil republiku v Holandsku a silné republikánské strany v Anglii a zejména ve Skotsku.
V kalvinismu nalezlo hotovou svou bojovou teorii druhé velké povstání buržoazie. K tomuto povstání došlo v Anglii. Rozpoutala je městská buržoazie a vítězství vybojovala venkovská yeomanry. [30] Vidíme tu zajímavý jev: ve všech třech velikých buržoazních povstáních dodává rolnictvo armádu, která má vybojovat bitvy; a právě rolníci jsou třídou, která je po vybojovaném vítězství nevyhnutelně ruinována ekonomickými důsledky tohoto vítězství. Sto let po Cromwellovi anglická yeomanry téměř úplně zmizela. A přece kdyby nebylo yeomanry a městských plebejských živlů, buržoazie sama by nebyla nikdy dobojovala boj do rozhodného konce a nepřivedla Karla I. na popraviště. Aby buržoazie mohla sklidit i jen ty plody vítězství, které tehdy dozrály, bylo nutné, aby revoluce byla dovedena mnohem dál – právě tak jako roku 1793 ve Francii a roku 1848 v Německu. Zdá se opravdu, že je to jeden z vývojových zákonů buržoazní společnosti.
Po této přemíře revoluční činnosti následovala nutně nevyhnutelná reakce, která také přesáhla bod, na němž by se byla mohla udržet. Po řadě výkyvů se nakonec ustálilo nové těžiště, které se stalo východiskem dalšího vývoje. Velkolepé období anglických dějin, které ctihodná společnost [31] nazývá „velikou rebelií“, a boje, které po něm následovaly, končí poměrně nepatrnou událostí roku 1689, kterou liberální historikové nazývají „slavnou revolucí“. [32]
Novým východiskem byl kompromis mezi vzmáhající se buržoazií a bývalými feudálními držiteli půdy. Ti, třebaže byli tehdy jako dnes označováni za aristokracii, se už dávno stávali tím, čím se teprve mnohem později stal Ludvík Filip ve Francii: prvními buržoy království. Naštěstí pro Anglii se staří feudální baroni vzájemně pobili ve válkách Červené a Bílé růže. [33] Jejich nástupci, i když většinou potomci starých rodin, pocházeli však z tak vzdálených pobočných větví, že tvořili úplně novou společenskou skupinu. Jejich návyky a snahy byly mnohem spíš buržoazní než feudální; znali výborně cenu peněz a začali hned zvyšovat svou pozemkovou rentu tím, že vyhnali stovky drobných rolníků a nahradili je ovcemi. Jindřich VIII. vytvářel ve velkém nové buržoazní landlordy tím, že rozdával nebo za babku prodával církevní půdu; k témuž výsledku vedly nesčetné konfiskace velkých statků, prováděné po celé 17. století, při nichž se půda rozdávala absolutním nebo relativním zbohatlíkům. Proto anglická „aristokracie“ od dob Jindřicha VII. nejen nebránila rozvoji průmyslové výroby, naopak, snažila se z něho těžit; a právě tak byla část velkých držitelů půdy vždycky ochotna z ekonomických či politických důvodů spolupracovat s vůdci finanční a průmyslové buržoazie. Proto byl snadno uzavřen kompromis z roku 1689. Politická kořist – důchody a teplá místa – zůstala v rukou význačných rodů pozemkové šlechty s podmínkou, že budou dostatečně dbát ekonomických zájmů finanční, průmyslové a obchodní buržoazie. A tyto ekonomické zájmy byly tehdy už tak mocné, že určovaly celkovou politiku národa. O jednotlivé otázky se ovšem vedly spor, ale aristokratická oligarchie příliš dobře chápala, jak nerozlučně je její vlastní ekonomická prosperita spjata s prosperitou průmyslové a obchodní buržoazie.
Od té doby tvořila buržoazie skromnou, ale uznávanou součást vládnoucích tříd Anglie. S nimi všemi měla společný zájem na potlačování obrovských mas pracujícího lidu. Vždyť obchodník nebo továrník zaujímal vůči svým příručím, svým dělníkům, svému služebnictvu postavení chlebodárce nebo – jak se tomu donedávna v Anglii říkalo – „přirozeného představeného“. Potřeboval z nich vytlouci co nejvíc práce a co nejlepší práci; proto je musel vychovávat k patřičné pokoře. Sám byl pobožný; náboženství bylo pro něj korouhví, pod níž bojoval proti králi i lordům; zakrátko také objevil, že mu toto náboženství může posloužit jako prostředek ke zpracování myslí jeho přirozených poddaných, aby byli poslušní příkazů svých chlebodárců, které se Bohu zlíbilo nad nimi ustanovit. Zkrátka, anglická buržoazie se nyní podílela na potlačování „nižších stavů“, veliké vyrábějící masy lidu, a jedním z prostředků používaných k tomu byl vliv náboženství.
Ale ještě jedna okolnost přispěla k posílení náboženských sklonů buržoazie: rozkvět materialismu v Anglii. Toto nové učení nejen uráželo zbožné city buržoazie, ale nadto o sobě prohlašovalo, že je filosofií, která se hodí jen pro učené a vzdělané lidi vznešeného světa, na rozdíl od náboženství, které je prý dost dobré pro nevzdělané masy včetně buržoazie. V Hobbesovi vystoupilo toto učení na scénu jako obhájce královských výsad a všemocnosti a vyzvalo absolutní monarchii, aby držela zkrátka onoho puer robustus sed malitiosus, [34] tj. lid. Také u Hobbesových následovníků, Bolingbroka, Shaftesburyho atd., zůstávala nová, deistická forma materialismu aristokratickým, esoterickým [35] učením, a proto buržoazie materialismus nenáviděla nejen pro jeho náboženské kacířství, ale i pro jeho protiburžoazní politické konexe. Proto právě protestantské sekty – v protikladu k materialismu a deismu aristokracie – které dodaly prapor i mužstvo k boji proti stuartovcům, postavily také hlavní bojové síly pokrokové buržoazie a tvoří ještě dnes páteř „velké liberální strany“.
Mezitím se materialismus přenesl z Anglie do Francie, kde našel druhou materialistickou filosofickou školu, která vznikla z karteziánské filosofie, [36] a splynul s ní. Také ve Francii byl zpočátku výhradně aristokratickým učením. Brzy se však projevil jeho revoluční charakter. Francouzští materialisté neomezovali svou kritiku jen na náboženskou oblast; kritizovali každou vědeckou tradici, každou politickou instituci své doby; aby dokázali, že jejich teorie se dá aplikovat na všechno, zvolili nejkratší cestu a aplikovali ji směle na všechny vědní obory v onom veledíle, po němž byli nazváni – v „Encyklopedii“. Tak se stal materialismus v jedné z obou těchto forem – jako vyslovený materialismus, nebo jako deismus – krédem veškeré vzdělané mládeže ve Francii; a to do té míry, že učení zplozené anglickými royalisty poskytlo za velké revoluce francouzským republikánům a stoupencům teroru teoretický prapor a text pro „Deklaraci lidských práv“.
Velká francouzská revoluce byla třetím povstáním buržoazie, ale přitom prvním, které úplně odhodilo náboženské roucho a bylo vybojováno na nezastřeně politické půdě. Bylo však také prvním povstáním, které bylo skutečně vybojováno až do zničení jedné z bojujících stran, aristokracie, a až k úplnému vítězství druhé strany, buržoazie. V Anglii se kontinuita předrevolučních a porevolučních institucí a kompromis mezi velkostatkáři a kapitalisty projevily v kontinuitě soudních precedentů a v nábožném zachování feudálních forem zákona. Ve Francii naproti tomu revoluce nadobro zúčtovala s tradicemi minulosti, vymetla poslední stopy feudalismu a v Code civil [37] mistrně přizpůsobila moderním kapitalistickým poměrům staré římské právo – tento téměř dokonalý výraz právních vztahů, odpovídajících té fázi ekonomického vývoje, kterou Marx nazývá „zbožní výrobou“; učinila to tak mistrně, že tento revoluční francouzský zákoník je dodnes ve všech ostatních zemích, Anglii nevyjímaje, vzorem při reformách vlastnického práva. Ale nezapomínejme přitom na jednu věc. Jestliže anglické právo vyjadřuje ekonomické vztahy kapitalistické společnosti i nadále barbarskou feudální mluvou, která odpovídá věci, již vyjadřuje, právě tak jako odpovídá anglický pravopis anglické výslovnosti – vous écrivez Londres et vous prononcez Constantinople, [38] jak řekl jeden Francouz – je právě toto anglické právo jediné, které po staletí uchovalo a přeneslo do Ameriky i do kolonií nejlepší část starých germánských svobod – osobní svobodu, místní samosprávu a nezávislost na jakémkoli zasahování zvenčí vyjma zásahy soudu – oněch svobod, které byly na kontinentě za absolutních monarchií ztraceny a dosud nebyly nikde v plném rozsahu znovu získány.
Vraťme se k našemu britskému buržoovi. Francouzská revoluce mu dala skvělou příležitost, aby za pomoci kontinentálních monarchií zruinoval francouzský námořní obchod, anektoval francouzské kolonie a rozdrtil poslední pokusy Francouzů soupeřit s Anglií na moři. To byl jeden důvod, proč byl britský buržoa proti revoluci. Druhým důvodem bylo, že mu byly velmi proti srsti metody této revoluce: nejen její „hanebný“ terorismus, ale už sám pokus dovést panství buržoazie do krajnosti. Co by si byl britský buržoa počal bez své aristokracie, která ho naučila způsobům (byly také podle toho) a vymýšlela pro něho módy, která dodávala důstojníky pro armádu, ochránkyni pořádku doma, i pro loďstvo, dobyvatele koloniálních držav a nových zahraničních trhů? Byla tu ovšem i pokroková menšina buržoazie, menšina, jejíž zájmy při kompromisu tak dobře nepochodily; skládala se hlavně z méně zámožné buržoazie, sympatizovala s revolucí, [39] ale v parlamentě byla bezmocná.
Zatímco se tedy materialismus stával krédem francouzské revoluce, lpěl bohabojný anglický buržoa pevně na svém náboženství. Což nedokázala hrůzovláda v Paříži, kam to vede, když masy ztratí náboženské cítění? Čím víc se materialismus šířil z Francie do sousedních zemí a čím víc byl posilován spřízněnými teoretickými proudy, zejména německou filosofií, čím víc se materialismus a volnomyšlenkářství vůbec stávaly na kontinentě nezbytným znakem vzdělaného člověka, tím houževnatěji lpěla anglická buržoazie na svých rozmanitých náboženských vyznáních. I když se tato vyznání od sebe značně lišila, byla to vesměs zřetelně náboženská, křesťanská vyznání.
V té době, kdy revoluce zajistila politický triumf buržoazie ve Francii, zahájili v Anglii Watt, Arkwright, Cartwright [40]. ]a jiní průmyslovou revoluci, která úplně přesunula těžisko ekonomické moci. Bohatství buržoazie rostlo nyní mnohem rychleji než bohatství pozemkové aristokracie. Uvnitř buržoazie samé zatlačovali továrníci stále víc do pozadí finanční aristokracii, bankéře atd. Kompromis z roku 1689, i po změnách, které byly postupně provedeny ve prospěch buržoazie, neodpovídal už vzájemné pozici zúčastněných stran. Změnil se i charakter těchto stran; buržoazie z roku 1830 se velmi lišila od buržoazie minulého století. Politická moc, která ještě zůstala v rukou aristokracie a které aristokracie užívala k tomu, aby čelila nárokům nové průmyslové buržoazie, se stala neslučitelnou s novými ekonomickými zájmy. Bylo nutné znovu s aristokracií bojovat; a tento boj mohl skončit jedině vítězstvím nové ekonomické moci. Z podnětu Francouzské revoluce z roku 1830 byl nejprve přes všechen odpor prosazen zákon o reformě. [41] Tím získala buržoazie uznané a mocné postavení v parlamentě. Pak přišlo zrušení obilních zákonů, [42] které jednou provždy nastolilo převahu buržoazie a zejména její nejaktivnější části, továrníků, nad pozemkovou aristokracií. To bylo největší vítězství buržoazie, ale také poslední, kterého dobyla výhradně ve svém vlastním zájmu. O všechny své pozdější triumfy se musela dělit s novou společenskou silou, která byla zprvu jejím spojencem, ale brzy se stala jejím soupeřem.
Průmyslová revoluce vytvořila třídu velkých kapitalistů-továrníků, ale také mnohem početnější třídu továrních dělníků. Tato třída ustavičně početně rostla tou měrou, jak průmyslová revoluce zachvacovala jedno výrobní odvětví po druhém, a zároveň s tím rostla i její moc. Tato moc se projevila už roku 1824, kdy donutila vzpouzející se parlament, aby zrušil zákony zakazující sdružování dělníků. [43]. ]V době agitace pro reformu tvořili dělníci radikální křídlo reformní strany; když byli zákonem z roku 1832 vyloučeni z volebního práva, formulovali své požadavky v Lidové chartě a proti velké buržoazní Lize proti obilním zákonům [44] se organizovali v nezávislou chartistickou stranu. To byla první dělnická strana moderní doby.
Pak přišly v únoru a v březnu roku 1848 na kontinentě revoluce, v nichž dělníci hráli tak významnou úlohu a vystoupili, alespoň v Paříži, s požadavky naprosto nepřípustnými z hlediska kapitalistické společnosti. A pak následovala všeobecná reakce. Nejprve porážka chartistů 10. dubna 1848, potom rozdrcení pařížského dělnického povstání v červnu téhož roku, dále nezdary roku 1849 v Itálii, Uhrách, jižním Německu a konečně 2. prosince 1851 vítězství Ludvíka Bonaparta nad Paříží. Tak bylo – alespoň načas – zažehnáno strašidlo dělnických požadavků, ale za jakou cenu! Jestliže byl britský buržoa už předtím přesvědčen o nutnosti udržovat v prostém lidu náboženské smýšlení, oč naléhavěji musel tuto nutnost pociťovat po všech těchto zkušenostech? Nedbal ani v nejmenším posměšků svých kontinentálních kolegů a vydával nadále rok co rok tisíce a desetitisíce na evangelizování nižších stavů. Nespokojen s vlastním náboženským aparátem obrátil se na bratra Jonathana, tehdy největšího organizátora náboženského kšeftu, a importoval z Ameriky revivalismus, Moodye a Sankeye atd.; [45] nakonec přijal dokonce i nebezpečnou pomoc Armády spásy, která křísí k novému životu propagační metody prvotního křesťanství a obrací se k chudým jako k vyvoleným, která potírá kapitalismus svým náboženským způsobem a tak pěstuje prvek raně křesťanského třídního antagonismu, který se jednoho krásného dne může stát nepříjemným pro zámožné lidi, kteří dnes na tuto věc dávají peníze.
Lze tedy, jak se zdá, pokládat za zákon historického vývoje, že se ani v jedné evropské zemi buržoazii nedaří uchvátit – alespoň na delší dobu – politickou moc tak výhradně, jak se to ve středověku dařilo feudální aristokracii. Dokonce i ve Francii, kde byl feudalismus úplně vyhlazen, měla buržoazie jako celek vládu plně ve svých rukou jen po velmi krátká období. Za panování Ludvíka Filipa, od roku 1830 do roku 1848, vládla jen malá část buržoazie; mnohem větší část byla v důsledku vysokého censu vyloučena z volebního práva. V době druhé republiky, od roku 1848 do roku 1851, panovala celá buržoazie, ale jen tři roky; její neschopnost urovnala cestu druhému císařství. Teprve nyní, za třetí republiky, se buržoazie jako celek udržela dvacet let u kormidla vlády a přitom už teď projevuje jasné známky úpadku. Dlouholeté panství buržoazie bylo dosud možné jen v zemích, jako je Amerika, kde nikdy nebyl feudalismus a kde společnost byla od začátku budována na buržoazním základu. Ale i ve Francii a v Americe tlučou už na dveře nástupci buržoazie – dělníci.
V Anglii buržoazie nikdy neměla všechnu moc ve svých rukou. Dokonce i vítězství z roku 1832 ponechalo všechny vysoké vládní úřady téměř výlučně v rukou pozemkové aristokracie. Pokoru, s níž se bohatá buržoazie smířila s tímto stavem, jsem dlouho nemohl pochopit, až jednoho krásného dne význačný liberální továrník pan W. E. Forster proslovil řeč, v níž zapřísahal bradfordskou mládež, aby se učila francouzsky, chce-li to někam přivést, a přitom vyprávěl, jak hloupě si připadal, když se stal ministrem a náhle se octl ve společnosti, kde francouzština byla přinejmenším stejně nutná jako angličtina! A opravdu, tehdejší angličtí buržoové byli zpravidla úplně nevzdělaní zbohatlíci, kteří chtě nechtě museli přenechávat aristokracii ony vyšší vládní úřady, k nimž bylo třeba jiných vlastností než ostrovní omezenosti a ostrovní nafoukanosti, opepřené obchodní mazaností. [46] Dokonce ještě dnes svědčí nekonečné novinářské diskuse o middle-class-education, [47] o tom, že anglická buržoazie se stále ještě nepovažuje za hodnu nejlepšího vzdělání a hledá pro sebe něco skromnějšího. I po zrušení obilních zákonů se proto zdálo samozřejmé, že lidé, kteří vybojovali vítězství, Cobdenové, Brightové, Forsterové atd., zůstali vyloučeni z jakékoli účasti na oficiální vládě, že teprve za dvacet let nato jim nový zákon o reformě parlamentu [48] konečně otevřel dveře do ministerského kabinetu. A anglická buržoazie je dodnes tak hluboko prodchnuta pocitem své společenské méněcennosti, že za své vlastní peníze a za peníze národa vydržuje pro ozdobu kastu povalečů, která má za úkol při všech slavnostních příležitostech důstojně reprezentovat národ, a že se sama cítí nejvýš poctěna, je-li některý buržoa uznán za hodná být připuštěn do této vybrané, privilegované společnosti, kterou koneckonců vytvořila buržoazie sama.
Takže průmyslové a obchodní buržoazii se ještě nepodařilo vytlačit pozemkovou aristokracii úplně od politické moci, a už se na scéně objevil nový soupeř, dělnická třída. Reakce, která nastala po chartistickém hnutí a kontinentálních revolucích, i nevídaný rozmach anglického podnikání v letech 1848–1866 (který bývá obyčejně přisuzován jedině svobodnému obchodu, byl však mnohem spíše způsoben obrovským rozvojem železnic, zaoceánské paroplavby a spojovacích prostředků vůbec) uvrhly dělníky znovu do závislosti na liberální straně, v níž, stejně jako v době před chartistickým hnutím, tvořili radikální křídlo. Postupně se vsak volání dělníků po volebním právu stávalo stále neodbytnějším; a zatímco whigovští vůdci liberálů měli „plné kalhoty“, ukázal Disraeli svou převahu tím, že využil příznivé chvíle pro torye [49] a zavedl v městských volebních obvodech volební právo pro majitele a nájemce domů, a s tím spojil změnu volebních obvodů. Brzy potom bylo zavedeno tajné hlasování; dále bylo roku 1884 volební právo pro majitele a nájemce domů rozšířeno na všechny volební obvody i v hrabstvích a bylo provedeno nové rozdělení volebních obvodů, jímž se alespoň trochu vyrovnaly. Tím vším značně vzrostla volební síla dělnické třídy, takže dělníci nyní tvoří ve 150 až 200 volebních obvodech většinu voličů. Ale není lepší škola úcty k tradicím než parlamentní systém! Jestliže buržoazie zbožně a s úctou vzhlíží ke skupině, kterou lord John Manners žertem nazýval „naší starou šlechtou“, vzhlížela tehdy masa dělnictva s respektem a úctou k takzvané „lepší třídě“, k buržoazii. A skutečně byl britský dělník před patnácti lety vzorným dělníkem, jehož úcta k postavení jeho zaměstnavatele a zdrženlivá pokora, s níž požadoval pro sebe práva, utěšovaly naše německé ekonomy ze školy katedrových socialistů [50] za nenapravitelné komunistické a revoluční tendence jejich vlastních dělníků doma. Ale anglická buržoazie – jsou to totiž dobří obchodníci – viděla dál než němečtí profesoři. Dělila se o svou moc s dělnickou třídou, jen když to jinak nešlo. V době chartistického hnutí poznala, čeho je schopen lid, onen puer robustus sed malitiosus. Od té doby byla nucena přijmout větší část požadavků Lidové charty a vtělit je do zákonů země. Víc než kdy jindy bylo nyní důležité držet lid na uzdě morálními prostředky; a první a nejdůležitější ze všech morálních prostředků, jimiž se působí na masy, bylo a je – náboženství. Odtud většiny duchovních ve Školních správách, odtud rostoucí sebezdanění buržoazie na podporu všech možných druhů revivalismu, od ritualismu [51] až po Armádu spásy.
A nyní přišel triumf britské ctihodnosti [52] nad svobodomyslností a náboženskou vlažností kontinentálního buržoy. Z francouzských a německých dělníků se stali rebelové. Byli úplně zamořeni socialismem a přitom se z naprosto jasných důvodů příliš neohlíželi na zákonnost prostředků k zajištění své převahy. Puer robustus se tu skutečně stával každým dnem víc malitiosus. Nakonec francouzské a německé buržoazii nezbylo nic jiného, než aby pokradmu odložila svou svobodomyslnost, asi tak jako mladý švihák, když ho stále víc přemáhá mořská nemoc, nenápadně odhodí hořící doutník, s nímž se vyzývavě promenoval po palubě. Posměváčkové se začali jeden po druhém tvářit navenek bohabojně, začali uctivě mluvit o církvi, o jejím učení i obřadech, a dokonce se jich i účastnili, když nebylo zbytí. Francouzská buržoazie dodržovala v pátek půst a němečtí buržoové v neděli vysedávali v kostelních lavicích při nekonečných protestantských kázáních. Buržoové se se svým materialismem dostali do úzkých. „Náboženství musí být lidu zachováno“ – to byl jediný a poslední prostředek k záchraně společnosti před úplnou zkázou. Na neštěstí pro sebe to objevili teprve tehdy, když už udělali, co bylo v jejich silách, aby náboženství navždy zničili. A teď došlo na britského buržou, aby se jim vysmál: „Blázni! Tohle jsem vám mohl říci už před dvěma sty lety!“
Obávám se však, že ani náboženská zabedněnost britského buržoy, ani post festum [53] uskutečněné obrácení kontinentálního buržoy na víru nezadrží stoupající proletářský příval. Tradice je velkou brzdící silou, je vis inertiae [54] dějin; ale je to jen pasivní síla, a proto musí podlehnout; a tak ani náboženství nebude nadlouho záštitou kapitalistické společnosti. Jsou-li naše právnické, filosofické a náboženské ideje bližší nebo vzdálenější výhonky ekonomických vztahů převládajících v dané společnosti, nemohou se trvale udržet, jakmile se ekonomické vztahy úplně změnily. Buď musíme uvěřit v nadpřirozené zjevení, anebo připustit, že žádná náboženská kázání nejsou s to zachránit hroutící se společnost.
A opravdu, také v Anglii se dělníci začínají opět hýbat. Není pochyby, že jsou spoutáni různými tradicemi. Buržoazními tradicemi – například velmi rozšířenou pověrou, že jsou možné jen dvě strany, konzervativní a liberální, a že dělnická třída se má domáhat své spásy s pomocí velké liberální strany. Dělnickými tradicemi, zděděnými z dob prvních tápavých pokusů o samostatnou činnost – například to, že mnoho starých tradeunionů nepřijímá dělníky, kteří se řádně nevyučili; to neznamená nic jiného, než že si každý takový tradeunion pěstuje své vlastní stávkokazy. Přes to všechno jde však anglická dělnická třída kupředu, jak byl nucen s politováním sdělit svým bratřím katedrovým socialistům sám pan profesor Brentano [55]. Jde, jako všechno v Anglii, pomalým a odměřeným krokem, tu zaváhá, tu zas udělá víceméně marný, nesmělý pokus; pohybuje se tu a tam s přehnanou nedůvěrou k názvu socialismus, zatímco pozvolna vstřebává jeho podstatu; jde a strhuje s sebou jednu vrstvu dělníků po druhé. Nyní vyburcovala z hlubokého spánku nevyučené dělníky londýnského East Endu [56] a všichni víme, jaký skvělý impuls dodaly tyto nové síly dělnickému hnutí. A jestliže se některým netrpělivcům zdá, že hnutí nejde kupředu dost rychle, ať nezapomínají, že právě dělnická třída zachovává nejlepší vlastnosti anglického charakteru a že ani jeden krok kupředu, který byl jednou v Anglii učiněn, se později nikdy neztratí. Jestliže synové starých chartistů z důvodů, které jsme vysvětlili, nebyli ve všem takoví, jak se od nich dalo čekat, pak všechno nasvědčuje tomu, že vnukové budou hodni svých dědů.
Ovšem vítězství evropské dělnické třídy nezávisí jen na Anglii. Může být zajištěno jen společným úsilím přinejmenším Anglie, Francie a Německa. V obou posledních zemích předstihlo dělnické hnutí značně anglické. V Německu je dokonce už doba úspěchu v dohledu. Pokrok, kterého tam dělnické hnutí dosáhlo za posledních dvacet pět let, je jedinečný. Jde kupředu stále rychleji a rychleji. Dokázala-li německá buržoazie, jak žalostné a nedostatečné jsou její politické schopnosti, disciplína, odvaha, energie a vytrvalost, pak německá dělnická třída prokázala, že má všechny tyto vlastnosti v hojné míře. Téměř před 400 lety bylo Německo zemí, odkud vzešlo první veliké povstání evropské střední třídy; je snad za dnešního stavu nemožné, aby se Německo stalo také dějištěm prvního velikého vítězství evropského proletariátu?
20. dubna 1892
__________________________________
Poznámky:
8. K tomuto sloučení došlo na gothajském sjezdu v květnu roku 1875.
9. Přesné názvy Dühringových děl jsou uvedeny v literárním rejstříku na str. 157 tohoto svazku; všechny tři knihy vyšly v letech 1871 až 1875.
10. Bimetalismus – měnový systém, jehož základem jsou dva drahé kovy, zlato a stříbro.
11. Engels má na mysli díla ruského historika Maxima Kovalevskeho „Tableau des origines et de l'évolution de la famille et de la propriété“, Stockholm 1890, a „Pervobytnoje pravo, vypusk i rod“, Moskva 1886
12. Sub judice – lat.: posuzuje se, není rozhodnuto.
13. –“ctihodnosti“; v německém překladu je na tomto místě doplněno: „tj. britského šosáctví“.
14. Agnosticismus – filosofický směr, který omezuje možnosti lidského poznání podle své základní teze, že člověk může poznávat pouze jevy. Podstatu jevů pokládá za nepoznatelnou.
15. Nominalismus – směr ve středověké filosofii, podle něhož jsou obecné pojmy pouhými jmény věcí. Na rozdíl od středověkého realismu popíral nominalismus existenci obecných pojmů před věcmi a mimo věci. Uznával jen existenci věcí a jejich vlastností. V tomto smyslu byl nositelem materialistických tendencí
16. Homoiomerie – podle učení řeckého filosofa Anaxagora z Klazomen (asi 500–428 před n. I.) jsou nejmenší kvalitativně určitelné hmotné částice (semena věcí), které se slučují nebo rozlučují, a tím vzniká rozmanitost věcí.
17. „Qual“ je filosofická slovní hříčka. „Qual“ znamená doslova trýzeň, bolest, která pudí k nějakému činu; mystik Böhme vkládá do tohoto německého slova zároveň také něco z latinského slova qualitas (vlastnost). Jeho „Qual“ – v protikladu k bolesti způsobené zvenčí – byla aktivním principem, který vzniká opět ze spontánního vývoje věci, vztahu nebo osoby, která je mu vystavena, a sám opět tento vývoj podporuje. (Engelsova poznámka k anglickému vydání.)
18. V německém překladu následuje věta ze „Svaté rodiny“: „Prvotní formy hmoty jsou živé, individualizující, hmotě inherentní bytostné síly produkující specifické rozdíly.“
19. V německém překladu místo „matematika“ je „geometra“. Dále následuje věta: „Fyzický pohyb je obětován mechanickému nebo matematickému pohybu.“
20. Deismus – nábožensko-filosofické učení, které sice uznává boha jako stvořitele světa, ale po jeho stvoření bůh do světa už nezasahuje. Deismus byl rozšířen hlavně v osvícenské filosofii 17. a 18. století (Voltaire, Rousseau); v boji proti církvi jako ideologické opoře feudalismu představoval deismus pokrokový směr.
21. Marx a Engels, „Die Heilige Familie“, Frankfurt n. M. 1845, str. 201 až 204. (Engelsova poznámka.)
22. Kniha Genesis – v hebrejské bibli tzv. první kniha Mojžíšova a první kniha v bibli vůbec. Obsahuje zejména mýty o stvoření světa a lidí, o potopě atd.
23. Baptismus – křesťanská sekta, která vznikla v Anglii roku 1639. Baptisté odmítají některá křesťanská dogmata, svátosti a obřady, zejména nepřipouštějí křest dětí (křest až v dospělém věku), dovolují každému svobodně bádat v Bibli.
24. Armáda spásy (Salvation Army) – náboženská společnost, která využívá křesťanské dobročinnosti k podpoře třídního smíru; z příspěvků, které získává od bohatých, dává milodary chudým. Byla založena roku 1865 v Anglii; prováděla rozsáhlou náboženskou propagandu a dobročinností chtěla odvracet pracující od třídního boje.
25. „Nepotřeboval jsem tuto hypotézu.“
26. „Na počátku byl čin.“ (Goethe, „Faust“, I. díl, 3. výstup, „Studovna“.)
27. Pudink dokazujeme tím, že jej jíme.
28. V německém překladu konec věty zní: „...i ctihodnosti britského šosáka“.
29. – odštěpenému; schizma – církevní rozkol.
30. Yeomanry – yeomen se v Anglii nazývali původně všichni svobodní rolníci, příslušníci skupiny stojící mezi poddanými rolníky a rytířstvem. Obdoba zemanů v naší zemi.
31. V německém překladu: šosáci.
32. „Slavná revoluce“ („Glorious Revolution“) – tak nazývali angličtí buržoazní historikové státní převrat z roku 1688, jímž byla v Anglii svržena dynastie Stuartovců a nastolena konstituční monarchie v čele s Vilémem Oranžským (od roku 1689).
33. Války Červené a Bílé růže – v letech 1455 až 1485 válčily mezi sebou dva rody, aby získaly trůn: rod Yorků, který měl v erbu bílou růži a jejž podporovala šlechta z hospodářsky vyvinutějšího jihu, rytíři a měšťané, a rod Lancasterů, který' měl v erbu červenou růži a jejž podporovala šlechta ze severních hrabství. V těchto válkách se staré šlechtické rody vzájemně téměř vyhubily a na trůn se dostala dynastie Tudorovců.
34. Puer robustus sed malitiosus (statný, ale zlý hoch) – výrok, který použil anglický filosof Thomas Hobbes v úvodu ke své knize „De cive“, napsané roku 1642 v Paříži.
35. – určeným pro zasvěcené.
36. Karteziánská filosofie – učení následovníků francouzského filosofa René Descarta (lat. Cartesia), který žil v 17. století; Descartovi následovníci vyvozovali z jeho filosofie materialistické závěry.
37. Code civil (Občanský zákoník) – jeden z pěti zákoníků vydaných ve Francii v letech 1804 – 1810 za Napoleona I. (proto byl později nazván Code Napoléon); systematický soubor občanského práva.
38. – píše se to Londýn a vyslovuje se to Cařihrad.
39. Engels má na mysli sympatie radikálních vrstev anglické maloburžoazie a buržoazní inteligence k Francouzské revoluci. Stoupenci Francouzské revoluce zakládali korespondenční společnosti v Londýně a v dalších městech, propagovali revoluční myšlenky, žádali zavedení všeobecného volebního práva a jiné demokratické reformy. Členy těchto spolků, pronásledovaných anglickou vládnoucí vrstvou, byli i dělníci.
40. Watt, Arkwright, Cartwright – angličtí vynálezci strojů z konce 18. století a začátku 19. století: James Watt, fyzik, vynalezl dvojčinný parní stroj s kondenzátorem; Richard Arkwright, továrník, zkonstruoval spřádací stroj; Edmund Cartwright zkonstruoval mechanický tkalcovský stav a jiné textilní stroje.
41. Zákon o reformě – přijatý roku 1831 a provedený roku 1832, se týkal volebního práva. Odstranil politický monopol pozemkové a finanční aristokracie a otevřel cestu do parlamentu představitelům průmyslové buržoazie. Maloburžoazie a dělníci, kteří byli hlavní silou v boji za reformu, volební právo nedostali.
42. Obilní zákony – zavedly vysoká cla na dovoz obilí ze zahraničí v zájmu velkých pozemkových vlastníků. Průmyslová buržoazie žádala jejich zrušení; dosáhla toho roku 1846. V důsledku toho byla snížena cena chleba, což vedlo ke snižování mezd dělníků a ke zvyšování zisků buržoazie.
43. Tím jsou míněny zákony přijaté roku 1824 a 1825, jimiž se rušil zákaz dělnických spolků (tradeunionů) a povolovaly dělnické spolky čili koalice, avšak s velmi omezenou činností. Např. agitace mezi dělníky, aby vstoupili do spolku nebo se zúčastnili stávky, se označovala za zločin.
44. Ligu proti obilním zákonům – založili roku 1838 dva manchesterští továrníci, Cobden a Bright. Tato organizace hlásala svobodu obchodu a usilovala o zrušení obilních zákonů. Snažili se získat dělnické masy, tehdy však už vznikalo chartistické hnutí (viz pozn. 1).
45. Bratr Jonathan – ironická přezdívka pro Američany: vznikla v době války za nezávislost severoamerických kolonií Anglie (1775–1783). Revivalismus – směr v protestantské církvi, který měl upevnit a rozšířit slábnoucí vliv církve, vznikl v Anglii v první polovině 18. století a rozšířil se v Severní Americe. Moody a Sankey byli američtí misionáři a organizátoři tohoto hnutí.
46. Dokonce i v obchodních věcech je nacionální šovinismus špatným rádcem. Ještě donedávna považoval průměrný anglický továrník za ponižující pro Angličana, aby mluvil jinou řečí než svou vlastní, a byl do jisté míry hrdý na to, že ti „ubožáci“ cizinci se usazují v Anglii a zbavují ho námahy starat se o odbyt anglických výrobků v cizině. Nepozoroval ani, že tito cizinci, většinou Němci, se tímto způsobem zmocnili velké části anglického zahraničního obchodu, dovozu i vývozu, a že přímý zahraniční obchod Angličanů se omezil téměř úplně na kolonie, Čínu, Spojené státy a Jižní Ameriku. Nepozoroval také, že tito Němci obchodovali s jinými Němci v cizině, kteří ponenáhlu zorganizovali úplnou síť obchodních kolonií po celém světě. Když pak asi před čtyřiceti lety začalo Německo vážně vyrábět pro vývoz, prokázaly mu právě tyto německé obchodní kolonie výtečnou službu při jeho rychlém přerodu ze země vyvážející obilí v prvotřídní průmyslovou zemi. Tu se konečně asi před deseti lety zmocnily anglického továrníka obavy a ptal se svých vyslanců a konzulů, jak se mohlo stát, že není s to udržet si své zákazníky. Všichni mu svorně odpověděli: 1. Neučíte se řeči svého zákazníka a žádáte, aby mluvil vaší řečí; 2. nejenže se nesnažíte uspokojit potřeby, zvyklosti a vkus svého zákazníka, ale žádáte ještě, aby se přizpůsobil vašim anglickým zvyklostem a vkusu. (Engelsova poznámka.)
47. - o vzdělání střední třídy.
48. Zákon o reformě parlamentu z roku 1867 zaváděl druhou volební reformu. Snižoval majetkový census pro získání volebního práva, které tak získali na venkově pachtýři a ve městech nájemci i nájemníci domů (podle výše pachtovného a nájemného) a také větší část kvalifikovaných dělníků. Touto reformou se počet voličů v Anglii víc než zdvojnásobil. Třetí volební reforma byla provedena roku 1884.
49. Whigové a toryové – dvě strany v britském parlamentu v 17. až 19. století. Whigové původně reprezentovali venkovskou šlechtu, od konce 18. století pak průmyslové zájmy. V 19. století vytvořila whigovská obchodní buržoazie liberální stranu. Toryové reprezentovali původně zájmy pozemkové aristokracie a vysokého duchovenstva, v 19. století se přeměnili v konzervativní stranu.
50. Katedroví socialisté – skupina německých profesorů (Werner Sombart, Adolph Wagner, Lujo Brentano aj.), kteří hlásali z universitních kateder liberálně reformistické teorie, jež vydávali za socialismus. Tento směr vznikl z obav buržoazie z růstu dělnického hnutí a ze šíření marxismu a měl pomoci odvrátit dělníky od revolučního třídního boje.
51. Ritualismus – směr v anglikánské církvi, který požadoval znovuzavedení katolických obřadů (ritů) a některých katolických dogmat. Vznikl v třicátých letech 19. století.
52. V německém překladu: „britského ctihodného šosáctví“.
53. – po slavnosti; tj. s křížkem po funuse.
54. – setrvačnou silou.
55. Ve svém díle „Die Arbeitergilden der Gegenwart“ vychvaloval Lujo Brentano anglické tradeuniony: katedroví socialisté tvrdili, že odbory mohou osvobodit dělníky od vykořisťování a že politický boj a politická strana dělnické třídy jsou zbytečné.
56. East End – východní část Londýna, obývaná chudinou.