Karel Marx
Kapitál, II. díl
První oddíl

Předmluva

NEBYLO lehkou prací připravit druhou knihu „Kapitálu“ k tisku, a to tak, aby byla na jedné straně souvislým a co nejúplnějším dílem, ale na druhé straně také dílem výhradně autorovým, a ne redaktorovým. Úkol ztěžovalo to, že tu byl velký počet přepracovaných rukopisů, ponejvíce fragmentárních. Úplně připraven pro tisk byt jen jeden rukopis (IV), rovněž nedokončený; avšak převážná část i tohoto rukopisu byla v důsledku pozdějších redakcí zastaralá. Hlavní masa materiálu byla sice z převážné části definitivně zpracována po věcné stránce, nikoli však po stránce stylistické; výklad byl podán řečí, jaké obvykle Marx užíval ve svých výtazích: nedbalý sloh, familiární, často peprně humoristické výrazy a obraty, anglické a francouzské technické názvy, často celé věty, ba dokonce i stránky anglicky; je to zaznamenání myšlenek v té formě, jak se právě rozvíjely v hlavě autorově. Vedle jednotlivých, zevrubně vyložených partií jsou jiné, neméně důležité, jen naznačeny; faktický materiál k ilustraci je sebrán, sotva však utříděn, o zpracování ani nemluvě; na konci kapitol, ve snaze přejít k další kapitole, je často jen několik úryvkovitých vět, naznačujících rozvinutí myšlenky, která tu nebyla dokončena; a konečně proslule nečitelný rukopis, který nemohl někdy rozluštit sám autor.

Spokojil jsem se tím, že jsem rukopisy podal co možná doslovně, na slohu jsem změnil jen to, co by byl změnil i sám Marx, a vsunut jsem pro vysvětlení věty a přechody jen tam, kde to bylo absolutně nutné a kde kromě toho smysl nepřipouštěl pochybnosti. Věty, jejichž smysl připouštěl sebemenší pochyby, jsem raději ponechal ve zcela doslovném znění. To, co jsem přepracovat a vsunul, nečiní celkem ani deset tiskových stran a je jen formálního rázu.

Pouhý výčet rukopisného materiálu ke knize II, který Marx zanechal, dokazuje, s jakou bezpříkladnou svědomitostí, s jakou přísnou sebekritikou se snažit vypracovat své velké ekonomické objevy až k naprosté dokonalosti, dříve než je uveřejnil: tato sebekritika mu jen zřídka dovolovala přizpůsobit výklad obsahem a formou svému rozhledu, který se novými studiemi stále rozšiřoval. Tento materiál se skládá z tohoto:

Především rukopis „Zur Kritik der politischen Oekonomie“ [„Ke kritice politické ekonomie“], 1472 kvartových stran ve 23 sešitech, napsaný od srpna 1861 do června 1863. Je to pokračování prvního sešitu téhož názvu, který vyšel v Berlíně roku 1859. Na stránce 1—220 (sešit I—V) a pak opět na stránce 1159—1472 (sešit XIX—XXIII) pojednává o otázkách probraných v I. knize „Kapitálu“, od přeměny peněz v kapitál až do konce, a je první z dochovaných redakcí této knihy. Na stránkách 973—1158 (sešit XVI až XVIII) se pojednává o kapitálu a zisku, o míře zisku, o obchodním kapitálu a peněžním kapitálu, tedy o thematech, která byla později rozvedena v rukopise ke knize III. Naproti tomu otázky probírané v knize II a rovněž velmi mnoho themat probraných později v knize III není tu ještě zvlášť rozpracováno. Marx se jich tu dotýká mimochodem, zejména v oddíle, který tvoří hlavní část rukopisu: stránka 220—972 (sešit VI—XV): „Theorie nadhodnoty“. Tento oddíl obsahuje obšírné kritické dějiny ústředního bodu politické ekonomie, theorie nadhodnoty, a kromě toho vykládá ve formě polemiky s předchůdci většinu bodů, které jsou později zvlášť a v logické souvislosti prozkoumány v rukopise ke knize II a III. Vyhrazuji si vydat kritickou část tohoto rukopisu jako IV. knihu „Kapitálu“[*] po vypuštění četných míst, která už jsou vyčerpávajícím způsobem vyložena v knize II a III. Přes to, že je tento rukopis tak cenný, mohlo ho být málo použito pro toto vydání II. knihy.

Dalším rukopisem podle data je rukopis knihy III. Byl napsán, alespoň z převážné části, roku 1864 a 1865. Teprve když byl tento rukopis v podstatě hotov, přistoupil Marx ke zpracování I. knihy, prvního dílu, vytištěného roku 1867. Tento rukopis III. knihy připravuji nyní pro tisk.

Z doby po vyjití knihy I jsou tu pro knihu II čtyři foliové rukopisy, které sám Marx očísloval I—IV. Z toho je rukopis I (150 stran), patrně z roku 1865 nebo 1867, prvním samostatným, avšak více méně fragmentárním zpracováním knihy II v jejím nynějším rozvržení. Rovněž z tohoto rukopisu se nedalo ničeho použít. Rukopis III tvoří jednak seřazené citáty a odkazy na Marxovy poznámkové sešity — vztahují se většinou k prvnímu oddílu II. knihy — jednak je zpracováním jednotlivých bodů, zejména kritikou thesí A. Smitha o fixním a oběžném kapitálu a zdroji zisku; dále je tu výklad poměru míry nadhodnoty k míře zisku, který patří do knihy III. Odkazy přinesly málo nového, a protože byly překonány pozdějšími redakcemi, nemělo smysl použít jich ani pro knihu II, ani pro knihu III, musely tedy být ve většině případů také odloženy. — Rukopis IV je pro tisk připraveným zpracováním prvního oddílu a první kapitoly druhého oddílu knihy II, a bylo ho tam, kde toho bylo třeba, také použito. Ačkoli se ukázalo, že byl napsán dříve než rukopis II, mohlo ho být proto, že byl dokonalejší po stránce formy, přesto pro příslušnou část knihy s úspěchem použito; stačilo připojit z rukopisu II několik dodatků. — Rukopis lI je jediným do jisté míry dokončeným zpracováním knihy II; je datován roku 1870. V poznámkách pro konečnou redakci, o nichž se hned zmíním, se výslovně praví: „Za základ musí být vzata druhá redakce.“

Po roce 1870 nastala opět přestávka, zaviněná hlavně Marxovou nemocí. Jako obvykle vyplnil Marx tuto dobu studiemi; agronomie, americké a zejména ruské pozemkové poměry, peněžní trh a bankovnictví, konečně přírodní vědy: geologie a fysiologie, a zejména samostatné matematické práce, tvoří obsah četných Marxových poznámkových sešitů z této doby. Začátkem roku 1877 se cítil natolik zotaven, že se mohl znovu pustit do své vlastní práce. Z konce března 1877 jsou datovány odkazy a poznámky z uvedených čtyř rukopisů, které posloužily jako základ k novému přepracování knihy II, jehož začátek je v rukopise V (56 foliových stran). Obsahuje první čtyři kapitoly a je ještě málo zpracován; o podstatných bodech se pojednává v poznámkách pod textem; materiál je spíše sebrán než utříděn, ale je to poslední úplný výklad této nejdůležitější části prvního oddílu. — Prvním pokusem učinit z něho rukopis pro tisk je rukopis VI (spadá do doby po říjnu 1877 a před červencem 1878); má jen 17 kvartových stránek, obsahujících největší část první kapitoly; druhým — a posledním — pokusem je rukopis VII, který má jen 7 foliových stran a je datován „2. července 1878“.

Zdá se, že si Marx v této době jasně uvědomil, že nenastane-li úplný převrat v jeho zdravotním stavu, nepodaří se mu nikdy dokončit zpracování II. a III. knihy tak, aby s ním byl sám spokojen. Skutečně, rukopisy V—VIII příliš často nesou stopy úporného zápasu s krušivými stavy choroby. Nejobtížnější část prvního oddílu byla nově zpracována v rukopise V; zbývající část prvního oddílu a celý druhý oddíl (vyjma sedmnáctou kapitolu) nečinily značnější theoretické potíže; naproti tomu třetí oddíl, reprodukce a oběh společenského kapitálu, podle Marxova názoru nutně potřeboval být přepracován. V rukopise II se totiž reprodukce vykládala zprvu bez vztahu k peněžnímu oběhu, který ji zprostředkovává, a pak ještě jednou v souvislosti s tímto oběhem. To mělo být odstraněno, a vůbec celý oddíl měl být přepracován tak, aby odpovídal rozšířenému rozhledu autorovu. Tak vznikl rukopis VIII, sešit o pouhých 70 kvartových stránkách; ale o tom, kolik toho Marx dovedl na tyto stránky směstnat, se přesvědčíme, srovnáme-li vytištěný III. oddíl s tím, co zbude, odpočítají-li se z něho místa vzatá z rukopisu II.

Také tento rukopis je jen předběžným výkladem předmětu, při čemž práce spočívala především v tom, aby se stanovila a rozvinula nová hlediska, k nimž se došlo oproti rukopisu II, zatím co body, o nichž se nedalo říci nic nového, byly ponechány stranou. Značná část kapitoly XVII druhého oddílu, která se vůbec do jisté míry vztahuje ke třetímu oddílu, byla znovu přepracována a rozšířena. Logický postup se tu často přerušuje, ve výkladu jsou místy mezery a zejména na konci je úplně zlomkovitý. Ale to, co chtěl Marx říci, je tu tak či onak řečeno.

Takový je materiál ke knize II, z něhož jsem měl, jak řekl Marx krátce před svou smrtí své dceři Eleonoře, „něco udělat“. Chápal jsem toto pověření v jeho nejužších mezích; kde to jen bylo možné, omezil jsem svou činnost na pouhý výběr z různých redakcí. A to tak, že jsem bral za základ poslední z existujících redakcí a porovnával ji s dřívějšími. Skutečné potíže, t. j. nejen technické, tu činil jen první a třetí oddíl, ale zato to byly nemalé potíže. Snažil jsem se je vyřešit výhradně v duchu autorově.

Citáty v textu jsem většinou přeložil tam, kde dokládají fakta, anebo tam, kde je originál dostupný každému, kdo se chce ve věci důkladně orientovat, na př. u citátů z A. Smitha. Jen v kapitole X to nebylo možné, poněvadž se tu kritisuje přímo anglický text. U citátů z I. dílu jsou odkazy na stránky jeho druhého vydání, posledního, jež vyšlo ještě za Marxova života.

Pro knihu III existuje kromě prvního zpracování v rukopise „Ke kritice politické ekonomie“, kromě zmíněných částí rukopisu III a několika krátkých poznámek zanesených tu a tam v poznámkových sešitech jen: zmíněný foliový rukopis z let 1864—1865, zpracovaný téměř tak úplně jako II. rukopis knihy II, a konečně sešit z roku 1875: poměr míry nadhodnoty k míře zisku, vyložený matematicky (v rovnicích). Příprava této knihy pro tisk rychle pokračuje. Pokud mohu dosud posoudit, bude činit hlavně jen technické obtíže — ovšem vyjma některé velmi důležité oddíly.

*

Je tu na místě vyvrátit obvinění proti Marxovi, které bylo zprvu rozšiřováno potají a jednotlivci, ale jež nyní, po jeho smrti, hlásají jako nesporný fakt němečtí katedroví a státní socialisté a jejich přívrženci: obvinění, že prý se Marx dopustil plagiátu na Rodbertusovi. Řekl jsem o tom už na jiném místě[1] to nejnutnější, ale teprve zde mohu podat rozhodující doklady.

Pokud vím, setkáváme se s tímto obviněním po prvé v „Emanzipationskampf des vierten Standes“, R. Meyer, Berlín 1874, str. 34: „Z těchto publikací“ (Rodbertusových prací, které pocházejí z doby až do druhé poloviny třicátých let) „čerpal Marx dokazatelně největší část své kritiky.“ Až do dalších důkazů mohl jsem ovšem předpokládat, že celá „dokazatelnost“ tohoto tvrzení spočívá v tom, že Rodbertus o tom p. Meyera ujistil. — Roku 1879 vystupuje na scénu sám Rodbertus a v souvislosti se svým spisem „Zur Erkenntnis unsrer staatswirtschaftlichen Zustände“ (1842) píše J. Zellerovi („Zeitschrift für die gesammte Staatswissenschaft“, Tübingen 1879, str. 219) toto: „Uvidíte, že toho“ {myšlenek, jež tu byly rozvinuty} „už docela pěkně využil... Marx, ovšem aniž mě citoval.“ Po něm to bez rozpaků papouškuje i jeho posmrtný vydavatel Th. Kozak („Das Kapital“ von Rodbertus. Berlín 1884, Einleitung, str. XV). Konečně v „Briefe und sozialpolitische Aufsätze von Dr Rodbertus Jagetzow“, vydaných roku 1881 R. Meyerem, praví Rodbertus přímo: „Dnes vidím, jak mne Schäffle a Marx vykradli, aniž mne jmenují.“ (Brief No 60, str. 134.) A na jiném místě nabývá Rodbertusův nárok určitější podoby: „Z čeho vzniká nadhodnota kapitalisty, ukázal jsem ve svém třetím sociálním dopise v podstatě stejně jako Marx, jenže stručněji a jasněji.“ (Brief No 48, str. 111.)

O všech těchto obviněních z plagiátu se Marx nikdy nic nedověděl. V jeho exempláři spisu „Emanzipationskamf“ byla rozřezána jenom část týkající se Internacionály, zbytek jsem rozřezal teprve já sám po jeho smrti. Tübingenskou „Zeitschrifť“ nikdy neviděl. „Briefe etc.“ R. Meyerovi mu rovněž nebyly známy, a na místo týkající se „vykradení“ mne laskavě upozornil teprve roku 1884 sám pan Dr Meyer. Naproti tomu dopis č. 48 Marx znal; pan Meyer byl tak laskav, že daroval originál Marxově nejmladší dceři. Marx, jemuž se ovšem doneslo tajuplné šuškání o tajném zdroji jeho kritiky, který se prý má hledat u Rodbertuse, ukázal mi tento dopis s poznámkou, že v něm má konečně autentické svědectví o tom, nač si vlastně činí sám Rodbertus nárok; netvrdí-li nic víc, je toto tvrzení jemu, Marxovi, úplně lhostejné, a považuje-li Rodbertus svůj vlastní výklad za stručnější a jasnější, ponechá mu tuto radost. Domníval se skutečně, že tímto Rodbertusovým dopisem je celá věc vyřízena.

Mohl si to myslit tím spíše, že — jak určitě vím — až do roku 1859, kdy byla jeho vlastní kritika politické ekonomie hotova nejen v základních rysech, nýbrž i v nejdůležitějších podrobnostech, literární činnost Rodbertusovu vůbec neznal. Svá ekonomická studia začal roku 1843 v Paříži studiem velkých Angličanů a Francouzů; z Němců znal jen Raua a Lista a měl jich dost. Ani Marx, ani já jsme nic nevěděli o Rodbertusově existenci, až jsme roku 1848 měli v „Neue Rheinische Zeitung“ kritisovat jeho řeči jako berlínského poslance a jeho jednání jako ministra. Byli jsme takoví nevědomci, že jsme se ptali rýnských poslanců, kdo je to tenhle Rodbertus, který se tak najednou stal ministrem. Ale ani ti nám nedovedli nic povědět o ekonomických pracích Rodbertusových. Že však Marx i bez Rodbertusovy pomoci už tenkrát velmi dobře věděl nejen to, z čeho, nýbrž i jak „vzniká nadhodnota kapitalisty“, dokazují „Misère de la Philosophie“ [„Bída filosofie“] z roku 1847 a přednášky o námezdní práci a kapitálu, proslovené roku 1847 v Bruselu a uveřejněné roku 1849 v „Neue Rheinische Zeitung“, č. 264—269. Teprve kolem roku 1859 dověděl se Marx od Lassalla, že existuje jakýsi ekonom Rodbertus, a našel pak jeho „Třetí sociální dopis“ v Britském museu.

Takové byly faktické okolnosti. A jak je tomu s obsahem, který prý Marx Rodbertusovi „ukradl“? „Z čeho vzniká nadhodnota kapitalisty,“ praví Rodbertus, „ukázal jsem ve svém 3. sociálním dopise stejně jako Marx, jenže stručněji a jasněji.“ V tom je tedy jádro věci: v theorii nadhodnoty; a opravdu se nedá říci, co jiného z Marxe by Rodbertus mohl v nejhorším případě reklamovat jako svůj majetek. Rodbertus se tu tedy prohlašuje za skutečného autora theorie nadhodnoty, kterou prý mu Marx ukradl.

A co nám říká 3. sociální dopis o vzniku nadhodnoty? Říká prostě, že „renta“, jíž autor rozumí pozemkovou rentu a zisk, nevzniká z „přirážky hodnoty“ k hodnotě zboží, nýbrž „v důsledku hodnotové srážky, která postihuje mzdu, jinak řečeno — v důsledku toho, že mzda činí jen část hodnoty produktu práce“, a při dostatečné produktivitě práce „nemusí se mzda rovnat přirozené směnné hodnotě produktu práce, aby z něho ještě něco zbylo na nahrazení kapitálu(!) a na rentu“. Při čemž se nám neříká, co je to ta „přirozená směnná hodnota výrobku“ ‚ při níž nic nezbývá na „nahrazení kapitálu“, tedy na nahrazení suroviny a opotřebování nástrojů.

Na štěstí nám bylo dopřáno zjistit, jaký dojem učinil tento epochální Rodbertusův objev na Marxe. V rukopise „Zur Kritik etc.“, sešit X, je na str. 415 a násl.: „Odbočení. Pan Rodbertus. Nová theorie pozemkové renty“. Třetí sociální dopis se tu posuzuje jen s tohoto hlediska. S Rodbertusovou theorií nadhodnoty vůbec tu Marx skoncoval ironickou poznámkou: „Pan Rodbertus tu nejdříve bádá, jak to vypadá v zemi, kde vlastnictví půdy a kapitálu není od sebe odděleno, a dospívá pak k důležitému výsledku, že renta (jíž rozumí celou nadhodnotu) se pouze rovná nezaplacené práci nebo množství výrobků, v němž se tato práce zračí.“

Kapitalistické lidstvo vyrábělo nadhodnotu už po několik staletí a dospělo ponenáhlu také k tomu, že začalo přemýšlet o jejím vzniku. První názor na ni vyvěral z bezprostřední obchodní praxe: nadhodnota vzniká z přirážky k hodnotě výrobku. Tento názor panoval mezi merkantilisty, ale už James Steuart viděl, že při tom to, co jeden získává, musí druhý nezbytně ztrácet. Přesto tento názor ještě dlouho strašil, zejména mezi socialisty; z klasické vědy jej však vypudil A. Smith.

Ve „Wealth of Nations“ [„Hohatství národů“], kn. I, kap. VI, píše: „Jakmile se v rukou jednotlivců začínají hromadit kapitály, snaží se jich někteří z nich přirozeně použít k tomu, že postaví pilné lidi k práci a zásobí je surovinami a životními prostředky, aby prodejem výrobků jejich práce anebo tím, co práce těchto lidí přidá k hodnotě zpracovávaných surovin, dosáhli zisku... Proto se tu hodnota, kterou dělníci k hodnotě surovin přidávají, dělí sama na dvě části, z nichž jedna jde na zaplacení jejich mzdy, druhá na zisk zaměstnavatele z celého kapitálu, který zálohoval na suroviny a mzdy.“ A o něco dále: „Od té doby, co se všechna půda té či oné země stala soukromým vlastnictvím, pozemkoví vlastníci rádi, jako všichni jiní lidé, sklízejí tam, kde neseli, a požadují pozemkovou rentu i za přirozené plody půdy... Dělník musí nyní platit za to, že mu bylo dovoleno je sklízet, musí majiteli půdy odevzdávat podíl z toho, co jeho práce nasbírá nebo vyrobí. Tento podíl nebo, což je totéž, cena tohoto podílu, tvoří pozemkovou rentu.“

K tomuto místu poznamenává Marx ve zmíněném rukopise „Zur Kritik etc.“, str. 253: „A. Smith tedy chápe nadhodnotu čili nadpráci — přebytek vykonané a ve zboží zpředmětněné práce nad zaplacenou prací, tedy nad prací, která dostala svůj ekvivalent ve mzdě — jako všeobecnou kategorii, v níž jsou vlastní zisk a pozemková renta jen odvětvími.“

Dále praví A. Smith, kn. I, kap. VIII: „Jakmile se půda stane soukromým vlastnictvím, žádá majitel půdy podíl téměř ze všech produktů, které na ní může dělník vypěstovat nebo nasbírat. Jeho renta tvoří první srážku z produktu práce vynaložené na obdělání půdy. Ale ten, kdo půdu obdělává, má zřídka kdy prostředky k tomu, aby se uživil až do sklizně. Jeho obživa se mu obvykle zálohuje z kapitálu (stock) jeho zaměstnavatele, pachtýře, který ho najímá a který by neměl zájem na tom, aby ho najímal, kdyby nedostával podíl z produktu jeho práce čili kdyby mu jeho kapitál nebyl nahrazován s určitým ziskem. Tento zisk činí druhou srážku z produktu práce vynaložené na obdělání půdy. Takovéto srážce na zaplacení zisku je podroben produkt téměř každé jiné práce. Ve všech průmyslových odvětvích potřebuje většina dělníků zaměstnavatele, aby jim zálohoval suroviny pro jejich práci a mzdu a životní prostředky až do skončení jejich práce. Tento zaměstnavatel dostává podíl z produktu jejich práce čili podíl z hodnoty, kterou tato práce připojuje ke zpracovávaným surovinám; tento podíl právě tvoří jeho zisk.“

Marx k tomu poznamenává (rukopis, str. 256): „A. Smith tu tedy přímo označuje pozemkovou rentu a zisk z kapitálu jako pouhé srážky z produktu dělníka, čili z hodnoty jeho produktu, rovnající se práci, kterou dělník připojil k surovině. Tuto srážku však může tvořit, jak sám A. Smith dříve ukázal, pouze ta část práce, kterou dělník připojuje k surovinám nad ono množství práce, které platí jen jeho mzdu, čili jen dodává ekvivalent jeho mzdy — tedy nadpráce, nezaplacená část jeho práce.“

„Z čeho vzniká nadhodnota kapitalisty“ a kromě toho nadhodnota pozemkového vlastníka, věděl tedy už A. Smith; Marx to otevřeně uznává už roku 1861, ale zdá se, že to úplně zapomněl Rodbertus i hejno jeho ctitelů, kteří rostou jako houby v teplém letním dešti státního socialismu.

„Avšak,“ pokračuje Marx, „Smith neodlišoval nadhodnotu jako takovou jako vlastní kategorii od zvláštních forem, jichž nabývá v zisku a pozemkové rentě. Odtud u něho, jako ještě více u Ricarda, mnoho omylů a nedostatků v rozboru.“ — Tato věta se hodí doslova na Rodbertuse. Jeho „renta“ je prostě součet pozemkové renty a zisku; o pozemkové rentě si vytvořil naprosto falešnou theorii; zisk přejímá bez jakéhokoli přezkoumání tak, jak jej našel u svých předchůdců. — Marxova nadhodnota je naproti tomu všeobecná forma té sumy hodnoty, kterou si bez jakéhokoli ekvivalentu přivlastňují vlastníci výrobních prostředků a která se podle zcela zvláštních zákonů, jež po prvé objevil Marx, štěpí na zvláštní přeměněné formy zisku a pozemkové renty. Tyto zákony budou vyloženy v knize III, kde se teprve ukáže, kolika mezičlánků je zapotřebí, abychom od všeobecného pochopení nadhodnoty dospěli k pochopení její přeměny v zisk a pozemkovou rentu, tedy k pochopení zákona, jímž se řídí rozdělování nadhodnoty uvnitř třídy kapitalistů.

Ricardo jde už značně dále než A. Smith. Zakládá své pojetí nadhodnoty na nové theorii hodnoty — v zárodku se vyskytuje už u A. Smitha, ale Smith na ni téměř vždy zapomíná, jde-li o její použití — která se stala východiskem celé další ekonomické vědy. Z toho, že hodnota zboží je určována množstvím práce realisované ve zbožích, vyvozuje, že se to množství hodnoty, jež práce připojuje k surovinám, rozděluje mezi dělníky a kapitalisty, že se štěpí na mzdu a zisk (t. j. v daném případě nadhodnotu). Dokazuje, že hodnota zboží zůstává stejná, ať se poměr obou těchto částí jakkoli mění — zákon, u něhož připouští pouze ojedinělé výjimky. Stanoví dokonce — třebaže příliš všeobecně — několik hlavních zákonů o vzájemném poměru mezi mzdou a nadhodnotou (vzatou ve formě zisku) (Marx: „Kapitál“, díl I, kap. XV, I) a dokazuje, že pozemková renta je přebytek nad ziskem, odpadající za určitých podmínek. V žádném z těchto bodů nedošel Rodbertus dále než Ricardo. Vnitřní rozpory Ricardovy theorie, na něž jeho škola zašla, zůstaly Rodbertusovi buď úplně neznámy, nebo jej dovedly jen k utopickým požadavkům („Zur Erkenntnis etc.“, str. 130) místo k ekonomickým řešením.

Ricardovo učení o hodnotě a nadhodnotě však nepotřebovalo čekat na Rodbertusovo „Zur Erkenntnis etc.“, aby bylo využito socialisticky. Na str. 609 prvního dílu „Kapitálu“ (2. něm. vyd.) je uveden citát „The possessors of surplus produce or capital“ [„Majitelé nadvýrobku čili kapitálu“] [viz K. Marx: „Kapitál“, díl I, 1953, str. 620] ze spisu: „The Source and Remedy of the National Difficulties. A Letter to Lord John Russell. Londýn 1821“. Tento spis, na jehož význam by byl musel upozornit už výraz: surplus produce or capital, je čtyřicetistránkový pamflet, na nějž by se, nebýt Marxe, úplně zapomnělo; říká se v něm:

„Ať už kapitalistovi náleží cokoli“ {s hlediska kapitalisty}, „může si vždy přivlastňovat jen dělníkovu nadpráci (surplus labour), neboť dělník musí být živ“ (str. 23). Ale jak je živ a jak velká proto může být nadpráce, kterou si kapitalista přivlastňuje, je velmi relativní. „Nezmenšuje-li se hodnota kapitálu v takovém poměru, v jakém vzrůstá jeho masa, vyždímá kapitalista z dělníka produkt každé pracovní hodiny nad minimum, z něhož může být dělník živ... kapitalista muže konečně dělníkovi říct nepotřebuješ jíst chléb, neboť člověk může být živ vodnicí a brambory; a tak daleko jsme už došli“ (str. 24). „Může-li být dělník doveden k tomu, že se bude živit brambory místo chlebem, pak je jistě nesporné, že se z jeho práce dá vytlouci víc; t. j. je-li nucen, když se živí chlebem, ponechat si pondělní a úterní práci, aby uživil sebe a svou rodinu, bude v případě, že se bude živit brambory, pro sebe dostávat jen polovinu pondělka a druhá polovina pondělka a celý úterek se uvolní buď ve prospěch státu, nebo pro kapitalistu“ (str. 26). „Je nesporné (it is admitted), že úroky, které se platí kapitalistům, ať ve formě renty, peněžního úroku nebo podnikatelského zisku, platí se z práce jiných“ (str. 23). Zde je tedy celá Rodbertusova „renta“, jenže se místo „renta“ říká „úrok“.

Marx k tomu poznamenává (rukopis „Zur Kritik“ str. 852): „Tento málo známý pamflet, který vyšel v době, kdy na sebe začal upozorňovat ‚neuvěřitelný příštipkář‘ MacCulloch, je ve srovnání s Ricardem značným krokem vpřed. Označuje přímo nadhodnotu či ‚zisk‘, jak ji nazývá Ricardo (často také nadvýrobek, surplus produce) nebo interest [úrok], jak ji nazývá autor pamfletu, jako surplus labour, nadpráci, práci, kterou koná dělník zadarmo, kterou koná nad ono množství práce, jímž se nahrazuje hodnota jeho pracovní síly, t. j. vyrábí ekvivalent jeho mzdy. Stejně důležité, jako bylo převedení hodnoty na práci, bylo převedení nadhodnoty (surplus value), která se zračí v nadvýrobku (surplus produce), na nadpráci (surplus labour). To vlastně bylo vysloveno už u A. Smitha a tvoří to hlavní moment v Ricardově výkladu. Avšak u nich to není nikde vysloveno v absolutní formě a pevně stanoveno.“ Pak se dále na str. 859 rukopisu říká: „Autor je ostatně v zajetí ekonomických kategorií, které našel u svých předchůdců. Tak jako vede u Ricarda směšování nadhodnoty a zisku k nepříjemným rozporům, stalo se totéž i jemu proto, že pokřtil nadhodnotu na úrok kapitálu. Stojí sice nad Ricardern tím, že první převádí všechnu nadhodnotu na nadpráci, a třebaže nadhodnotu nazývá úrok kapitálu, zdůrazňuje zároveň, že pod interest of capital [úrok kapitálu] chápe všeobecnou formu nadpráce na rozdíl od jejích zvláštních forem, renty, peněžního úroku a podnikatelského zisku. Ale název jedné z těchto zvláštních forem, interest [úrok] přesto přijímá jako název všeobecné formy. A to stačí k tomu, aby se znovu zapletl do ekonomické hantýrky“ (v rukopise stojí „slang“).

Toto místo je jako ušito na našeho Rodbertuse. Také on je v zajetí ekonomických kategorií, které našel u svých předchůdců. Také on pokřtil nadhodnotu jménem jedné z jejích přeměněných podřízených forem: renty, kterou ještě k tomu učinil naprosto neurčitou. Výsledkem těchto dvou chyb je, že znovu upadá do ekonomické hantýrky, nepokračuje dále kriticky v tom, v čem učinil krok vpřed proti Ricardovi, a místo toho se dává svést k tomu, že činí svou nehotovou theorii, která se ještě nezbavila skořápky, základem utopie, s níž přichází, jako vždy, příliš pozdě. Pamflet, jenž vyšel roku 1821, už plně anticipoval Rodbertusovu „rentu“ z roku 1842.

Náš pamflet je pouze předsunutou přední hlídkou rozsáhlé literatury, která ve dvacátých letech obrátila Ricardovu theorii hodnoty a nadhodnoty v zájmu proletariátu proti kapitalistické výrobě a potírala buržoasii jejími vlastními zbraněmi. Celý Owenův komunismus, pokud se pouští do ekonomické polemiky, se opírá o Ricarda. Vedle něho však byla ještě celá řada spisovatelů, z nichž Marx uvádí některé už v roce 1847 v polemice proti Proudhonovi („Misère de la Philosophie“, str. 49) [viz K. Marx: „Bída filosofie“, str. 71]: Edmondse, Thompsona, Hodgskina atd. atd., „a ještě čtyři stránky atd. atd.“. Z této spousty spisů vezmu namátkou jen jeden: „An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth, most conductive to Human Happiness, by William Thompson; a new edition. London 1850“. Tento spis byl napsán roku 1822 a po prvé vyšel roku 1827. Také v něm se všude charakterisuje bohatství, které si přivlastňují neprodukující třídy, jako srážka z produktu dělníka, a to v dosti silných výrazech. „Ustavičná snaha toho, co nazýváme společností, spočívala v tom, aby klamem nebo přesvědčováním, zastrašováním nebo donucováním přiměla produktivního dělníka k tomu, aby pracoval za co nejmenší část produktu své vlastní práce“ (str. 28). „Proč nemá dělník dostávat absolutně celý produkt své práce ?“ (str. 32). „Tuto náhradu, kterou kapitalisté vynucují na produktivním dělníku pod jménem pozemkové renty nebo zisku, požadují za užívání půdy nebo jiných předmětů... Poněvadž všechny fysické látky, na nichž nebo jimiž může nemajetný produktivní dělník, který nemá nic kromě své schopnosti vyrábět, tuto svou produktivní schopnost uplatňovat, jsou majetkem jiných, jejichž zájmy jsou protikladné zájmům dělníka a jejichž souhlas je předpokladem jeho činnosti — nezávisí to a nemusí záviset na milosti těchto kapitalistů, jakou část plodů jeho vlastní práce mu chtějí ponechat jako náhradu za tuto práci? (str. 125)... v poměru k velikosti zadrženého produktu, ať už se... těmto srážkám říká daně, zisk nebo krádež“ (str. 126) atd.

Přiznávám se, že tyto řádky nepíši bez jistého studu. To, že protikapitalistická anglická literatura dvacátých a třicátých let je v Německu tak zhola neznáma přes to, že Marx na ni přímo ukázal již v „Misère de la Philosophie“ a mnohé z ní — pamflet z roku 1821, Ravenstona, Hodgskina aj., nejednou citoval v prvním dílu „Kapitálu“ — to bych ještě prominul. Ale to, že nejen literatus vulgaris, který se „opravdu ničemu nenaučil“ a zoufale se věší Rodbertusovi na šosy, nýbrž i pravý diplomovaný profesor, „pyšný na svou učenost“, tak zapomněl svou klasickou politickou ekonomii, že Marxovi vážně vytýká, že odcizil Rodbertusovi věci, o nichž se lze dočíst už u A. Smitha a Ricarda — to dokazuje, jak hluboko dnes klesla oficiální politická ekonomie.

Co nového řekl tedy Marx o nadhodnotě? Jak se stalo, že Marxova theorie nadhodnoty zapůsobila jako úder hromu za jasného dne, a to ve všech civilisovaných zemích, kdežto theorie všech jeho socialistických předchůdců, Rodbertuse nevyjímaje, se beze stopy rozplynuly v dým?

Dějiny chemie nám to mohou objasnit na příkladě.
Ještě ke konci minulého století panovala, jak známo, flogistická theorie, podle níž spočívá podstata veškerého hoření v tom, že se od hořícího tělesa odděluje jiné, hypothetické těleso, absolutní hořlavina, která byla nazvána flogiston. Tato theorie stačila k vysvětlení velké většiny tehdy známých chemických jevů, třebaže mnohdy ne bez přitažení za vlasy. A tu roku 1774 získal Priestley druh vzduchu, „který shledal tak čistým či natolik prostým flogistonu, že obyčejný vzduch byl ve srovnání s ním už zkažen“. Nazval jej deflogisovaným vzduchem. Krátce nato získal Scheele ve Švédsku týž druh vzduchu a dokázal, že se vyskytuje v atmosféře. Zjistil také, že zmizí, jakmile se v něm nebo v obyčejném vzduchu spálí nějaké těleso, a nazval jej proto ohnivým vzduchem (Feuerluft). „Z těchto výsledků pak vyvodil, že sloučenina, která vzniká sloučením flogistonu s jednou ze součástí vzduchu“ {tedy při hoření}, „není nic jiného než oheň čili teplo, které uniká sklem.“[2]

Priestley i Scheele získali kyslík, nevěděli však, co objevili. „Zůstali v zajetí“ flogistických kategorií, „jak je našli u svých předchůdců“. Prvek, který měl zvrátit celý flogistický názor a zrevolucionovat chemii, byl v jejich rukou věcí naprosto neplodnou. Ale Priestley hned podal zprávu o svém objevu do Paříže Lavoisierovi, a Lavoisier na základě tohoto nového faktu přezkoumal celou flogistickou chemii a teprve objevil, že nový druh vzduchu je nový chemický prvek, že se při hoření od hořícího tělesa neodděluje tajemný flogiston, nýbrž že se tento nový prvek s tělesem slučuje, a postavil tak teprve na nohy celou chemii, která ve své flogistické formě stála na hlavě. A třebaže Lavoisier neobjevil kyslík současně s těmito dvěma a nezávisle na nich, jak později tvrdil, je přece jen vlastním objevitelem kyslíku on, a ne ti dva, kteří jej pouze získali, aniž tušili, co vlastně získali.

Jaký je Lavoisierův poměr k Priestleyovi a Scheelovi, takový je poměr Marxův k jeho předchůdcům v theorii nadhodnoty. Existence té části hodnoty výrobku, které nyní říkáme nadhodnota, byla zjištěna dávno před Marxem; stejně bylo s větší nebo menší jasností vysloveno, co ji tvoří, totiž: produkt práce, za kterou ten, kdo si ji přivlastnil, nezaplatil žádný ekvivalent. Dále však nedošli. Jedni — klasičtí buržoasní ekonomové — zkoumali nanejvýš kvantitativní poměr, v němž se produkt práce dělí mezi dělníka a majitele výrobních prostředků. Druzí — socialisté — pokládali toto dělení za nespravedlivé a hledali utopické prostředky k odstranění této nespravedlnosti. Jak ti, tak oni zůstávali v zajetí ekonomických kategorií, které našli u svých předchůdců.

Tu vystoupil Marx. A to v přímém protikladu ke všem svým předchůdcům. Tam, kde oni už viděli řešení, viděl on jen problém. Viděl, že tu nebyl ani deflogisovaný vzduch, ani ohnivý vzduch, nýbrž kyslík, že tu nejde ani o pouhé konstatování ekonomického faktu, ani o konflikt tohoto faktu s věčnou spravedlností a pravou morálkou, nýbrž o fakt, který je povolán k tomu, aby způsobil převrat v celé politické ekonomii, a který dává klíč k pochopení celé kapitalistické výroby — tomu, kdo ho dovede použít. Na základě tohoto faktu přezkoumal všechny dosavadní kategorie, jako Lavoisier přezkoumal na základě kyslíku dosavadní kategorie flogistické chemie. Aby věděl, co je nadhodnota, musel vědět, co je hodnota. Především bylo nutno podrobit kritice samu Ricardovu theorii hodnoty. Marx tedy zkoumal práci po stránce její schopnosti vytvářet hodnotu a po prvé zjistil, která práce, proč a jak tvoří hodnotu, zjistil, že hodnota není vůbec nic jiného než zkrystalisovaná práce tohoto druhu — věc, kterou Rodbertus až do poslední chvíle nechápal. Marx pak zkoumal poměr zboží a peněz a dokázal, jak a proč — v důsledku toho, že je mu imanentní vlastnost být hodnotou — musí zboží a směna zboží vytvářet protiklad mezi zbožím a penězi; jeho theorie peněz, kterou na tom založil, je první vyčerpávající a nyní všeobecně mlčky uznávanou theorií peněz. Zkoumal přeměnu peněz v kapitál a dokázal, že se zakládá na koupi a prodeji pracovní síly. Tím, že na místo práce postavil pracovní sílu, hodnototvornou vlastnost, rázem vyřešil jednu z obtíží, na něž zašla Ricardova škola: nemožnost uvést v soulad vzájemnou směnu kapitálu a práce s Ricardovým zákonem, že se hodnota určuje prací. Tím, že zjistil, že se kapitál dělí na konstantní a variabilní, podařilo se mu teprve do všech podrobností zachytit skutečný průběh procesu tvoření nadhodnoty a tím jej vysvětlit, což nedokázal ani jeden z jeho předchůdců; zjistil tedy uvnitř kapitálu samého rozdíl, s nímž si nevěděl vůbec rady ani Rodbertus, ani buržoasní ekonomové, který však dává klíč k vyřešení nejspletitějších ekonomických problémů, jak to tu nejpřesvědčivěji dokazuje opět kniha II a ještě více — jak se později ukáže — kniha III. Nadhodnotu samu zkoumal dále, zjistil obě její formy: absolutní a relativní nadhodnotu, a dokázal, jak různou, ale v obou případech rozhodující úlohu hrála v historickém vývoji kapitalistické výroby. Na základě theorie nadhodnoty vybudoval první racionální theorii mzdy, kterou máme, a načrtl po prvé základní rysy dějin kapitalistické akumulace a vyložil její dějinnou tendenci.

A Rodbertus? Když to všechno přečetl, shledává v tom — jako každý tendenční ekonom! — „útok na společnost“, shledává, že už on sám mnohem stručněji a jasněji řekl, z čeho vzniká nadhodnota, a konečně shledává, že to všechno je sice správné o „dnešní formě kapitálu“, t. j. o tom kapitálu, jak existuje v dějinách, ale ne o „pojmu kapitálu“, t. j. ne o utopické představě pana Rodbertuse o kapitálu. Úplně tak jako starý Priestley, který přísahal až do konce svého života na flogiston a nechtěl ani slyšet o kyslíku. Jenže Priestley opravdu první kyslík získal, kdežto Rodbertus ve své nadhodnotě nebo lépe řečeno ve své „rentě“ objevil zase jen prázdné slovo, a Marx byl na rozdíl od Lavoisierova chování povznesen nad to, aby tvrdil, že on první objevil fakt, že existuje nadhodnota.

Všechno ostatní, čím Rodbertus přispěl do politické ekonomie, je na téže úrovni. Jeho přepracování theorie nadhodnoty v utopii už bylo Marxem neúmyslně kritisováno v „Misère de ta Philosophie“; všechno, co se o tom ještě dalo říci, řekl jsem v předmluvě k německému překladu této práce. Jeho vysvětlení obchodních krisí podspotřebou dělnické třídy je už v Sismondiho „Nouveaux Principes de l'Economie Politique“, kn. IV, kap. IV.[3] Jenže Sismondi měl přitom stále na mysli světový trh, kdežto Rodbertusův obzor nesahá za pruskou hranici. Jeho spekulativní úvahy o tom, zda mzda pochází z kapitálu nebo důchodu, patří do oblasti scholastiky a Marx se s nimi definitivně vypořádává v třetím oddílu této druhé knihy „Kapitálu“. Jeho theorie renty zůstala jeho výhradním majetkem a může spát libým snem, dokud nevyjde Marxův rukopis[**], který ji kritisuje. Konečně jeho návrhy na osvobození staropruského pozemkového majetku z útlaku kapitálu jsou opět veskrze utopické; vyhýbají se totiž jediné praktické otázce, o kterou tu jde — otázce: jak může staropruský junker, který má dejme tomu 20.000 marek ročního příjmu a utratí dejme tomu 30.000 marek, přesto nenadělat dluhy?

Ricardova škola ztroskotala kolem roku 1830 na nadhodnotě. To, co ona nedovedla vyřešit, bylo tím neřešitelnější pro její nástupkyni, vulgární ekonomii. Dva body, na něž zahynula, byly tyto:

Předně: Práce je měřítko hodnoty. Ale živá práce má při směně za kapitál menší hodnotu než zpředmětněná práce, za niž se směňuje. Mzda, hodnota určitého množství živé práce, je vždy menší než hodnota výrobku, který byl týmž množstvím živé práce vyroben čili v němž se tato práce zračí. Chápe-li se otázka takto, je skutečně neřešitelná. Marx ji správně formuloval a tím zodpověděl. Práce nemá hodnotu. Jako hodnototvorná činnost nemůže mít zvláštní hodnotu, stejně jako tíže nemůže mít zvláštní váhu, teplo zvláštní teplotu, elektřina zvláštní sílu proudu. Jako zboží se kupuje a prodává nikoli práce, nýbrž pracovní síla. Jakmile se stane zbožím, měří se její hodnota prací, která je v ní ztělesněna jako ve společenském produktu; tato hodnota se rovná práci společensky nutné k její výrobě a reprodukci. Koupě a prodej pracovní síly na základě této její hodnoty tedy nikterak neodporuje ekonomickému zákonu hodnoty.

Za druhé. Podle Ricardova zákona hodnoty vyrábějí dva kapitály, které používají stejného množství stejně placené živé práce, za předpokladu, že všechny ostatní okolnosti jsou stejné, za stejnou dobu výrobky stejné hodnoty a rovněž stejně velkou nadhodnotu nebo zisk. Používají-li však nestejných množství živé práce, nemohou vyrobit stejně velkou nadhodnotu, či jak říkají ricardovci, zisk. Ale ve skutečnosti se děje opak. Fakticky vyrobí stejné kapitály, ať používají mnoho nebo málo živé práce, za stejnou dobu průměrně stejný zisk. Zde je tedy zjevný rozpor se zákonem hodnoty, který zpozoroval už Ricardo a který jeho škola rovněž nebyla s to vyřešit. Také Rodbertus nemohl tento rozpor nevidět; ale místo toho, aby jej vyřešil, učinil jej jedním z výchozích bodů své utopie. („Zur Erkenntnis“, str. 131.) Tento rozpor vyřešil Marx už v rukopise „Zur Kritik“; podle plánu „Kapitálu“ bude toto vyřešení podáno v knize III. Do jejího uveřejnění uplynou ještě měsíce. Ekonomům, kteří by rádi objevili v Rodbertusovi tajný zdroj Marxovy theorie a Marxova předchůdce, který nad něj vyniká, naskytuje se tu příležitost, aby ukázali, co Rodbertusova ekonomie dokáže. Ukáží-li, jak se může a musí tvořit stejná průměrná míra zisku nejen bez porušení zákona hodnoty, nýbrž právě na jeho základě, pak spolu budeme mluvit dále. Ať si však ráčí pospíšit. Skvělé výzkumy této knihy II a jejich naprosto nové výsledky v oblastech dosud téměř nedotčených jsou jen úvodními slovy k obsahu knihy III, v níž jsou vyloženy závěrečné výsledky Marxova vylíčení procesu společenské reprodukce na kapitalistickém základě. Až vyj de tato kniha III, bude se o jakémsi ekonomu Rodbertusovi méně mluvit.

Druhá a třetí kniha „Kapitálu“ měla být, jak mi Marx často říkal, věnována jeho ženě.


V Londýně v den Marxových narozenin, 5. května 1885

Bedřich Engels


Toto druhé vydání je v podstatě doslovným přetiskem prvního vydání. Jsou opraveny tiskové chyby, odstraněno několik slohových nedbalostí a škrtnuto několik krátkých odstavců, v nichž se věci jen opakují.

Třetí kniha, která činila zcela neočekávané obtíže, je nyní také v rukopise téměř hotova. Dovolí-li mi to zdraví, může se s jejím tiskem začít ještě tento podzim.


V Londýně dne 15. července 1893


B. Engels

*

Pro snazší přehled zde uvádíme stručný seznam míst, vzatých z jednotlivých rukopisů II—VIII.

Oddíl první

Str. 33—45 z rukopisu VII. — Str. 45—49 z rukopisu VI. — Str. 49—129 z rukopisu V. — Str. 129—133 — poznámka, která byla nalezena mezi výpisky z knih. — Str. 134 do konce oddílu z rukopisu IV; avšak vsunuto: str. 142—143, místo z rukopisu VIII. — Str. 147 a 153, poznámky z rukopisu II.

Oddíl druhý

Začátek, str. 165—175, je konec rukopisu IV. — Odtud až do konce oddílu, str. 366, všechno z rukopisu II.

Oddíl třetí

Kap. XVIII (str. 367—375) z rukopisu II.
Kap. XIX: I a II (str. 376—407) z rukopisu VIII. — III (str. 407 až 409) z rukopisu II.
Kap. XX: I (str. 410—413) z rukopisu II, jen závěrečný odstavec je z rukopisu VIII.
II (str. 413—416) v podstatě z rukopisu II.
III, IV, V (str. 416—441) z rukopisu VIII.
VI, VII, VIII, IX (str. 441—457) z rukopisu II.
X, XI, XII (str. 457—501) z rukopisu VIII.
XIII (str. 502—510) z rukopisu II.
Kap. XXI (str. 511—545) celá z rukopisu VIII.

__________________________________

Poznámky:

* Uveřejněno po Engelsově smrti pod názvem „Theorie nadhodnoty“, sv. I, sv. II, č. 1 a 2; sv. III. — (Pozn. red.)

1 V předmluvě k „Das Elend der Philosophie. Antwort auf Proudhon's Philosophie des Elends“ von Karl Marx. Stuttgart 1885 [K. Marx: „Bída filosofie. Odpověď na Proudhonovu Filosofii bídy“].

2 Roscoe-Schorlemmer: „Ausführliches Lehrbuch der Chemie“. Brunšvik 1877, I, str. 13, 18.

3 „Tak se v důsledku koncentrace majetků v rukou nevelkého počtu vlastníků vnitřní trh stále více zužuje a průmysl je stále více nucen hledat odbyt na cizích trzích, kde mu hrozí velké otřesy“ (totiž krise z roku 1817, která se hned nato popisuje). „Nouv. Princ.“, vyd. 1819, sv. I, str. 336.

** Mluví se tu o Marxově práci „Theorie nadhodnoty“, která vyšla německy po prvé roku 1904. — (Pozn. red. kniž. vyd.)

Obsah | Kapitál II. díl – kapitola první—›