Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola šestá

Účinek změny cen

I. Kolísání cen suroviny a jeho přímé účinky na míru zisku

Předpokládáme nadále, že se míra nadhodnoty nemění. Takový předpoklad je nutný, abychom mohli tento případ zkoumat v ryzí podobě. Kapitál však může i při nezměněné míře nadhodnoty zaměstnávat rostoucí nebo klesající počet dělníků v důsledku smršťování nebo rozpínání, vyvolávaného kolísáním cen suroviny, jímž se tu máme zabývat. V tomto případě by se mohla při stálé míře nadhodnoty měnit masa nadhodnoty. Ale i tento zvláštní případ tu ponecháváme stranou. Působí-li zdokonalení strojů a změna ceny suroviny zároveň, ať už na množství dělníků zaměstnaných daným kapitálem, nebo na výši mzdy, stačí zjistit: 1) jaký účinek mají na míru zisku změny v konstantním kapitálu a 2) jaký účinek mají na míru zisku změny ve mzdě; výsledek je pak nasnadě.

Ale jako v předešlém případě musíme i zde všeobecně poznamenat: jakmile dojde ke změnám, ať už na základě toho, že se ušetří na konstantním kapitálu, nebo že kolísají ceny suroviny, dotknou se vždy míry zisku, a to i tehdy, když se vůbec nedotknou mzdy, tedy ani míry a masy nadhodnoty. Ve vzorci m‘v/K mění totiž velikost K, a tím i hodnotu celého zlomku. Proto je tu úplně lhostejné — na rozdíl od toho, co jsme viděli při zkoumání nadhodnoty — v kterých sférách výroby tyto změny nastanou; zda průmyslová odvětví, jichž se tyto změny týkají, vyrábějí životní prostředky pro dělníky, resp. konstantní kapitál k výrobě takových životních prostředků, nebo ne. Všechno, co se tu vykládá, platí i tehdy, když dochází ke změnám ve výrobě přepychových předmětů, a přepychovým předmětem tu rozumíme každý výrobek, který není nutný k reprodukci pracovní síly.

K surovinám tu počítáme také pomocné látky, jako indigo, uhlí, plyn a pod. Dále, pokud sem patří stroje, tvoří jejich vlastní surovinu železo, dřevo, kůže a pod. Na jejich cenu má proto vliv kolísání ceny suroviny, která vchází do jejich stavby. A pokud jejich cena stoupá v důsledku kolísání cen suroviny, z níž jsou utvořeny, nebo pomocné látky, kterou při své činnosti spotřebovávají, klesá pro tanto [úměrně tomu] míra zisku. A naopak.

Při dalším zkoumání se omezíme jen na kolísání cen suroviny, z níž se bezprostředně vyrábí zboží; ponecháme tedy stranou suroviny, pokud jsou surovinou při výrobě strojů, fungujících jako pracovní prostředky, nebo pomocnými látkami, spotřebovávanými při používání strojů. Jen jedno je tu ještě potřeba poznamenat: přírodní bohatství železa, uhlí, dřeva atd., hlavních prvků při stavbě a používání strojů, se tu jeví jako přirozená plodnost kapitálu a je jedním z prvků určujících míru zisku, nezávisle na tom, je-li hladina mezd vysoká nebo nízká.

Protože míra zisku = m/K čili m/(c+v), je jasné, že všechno, co působí změnu ve velikosti c, a tedy i K, mění i míru zisku, a to i když se nemění m a v a jejich vzájemný poměr. Hlavní součást konstantního kapitálu však tvoří surovina. I v těch průmyslových odvětvích, do nichž nevchází žádná surovina ve vlastním smyslu slova, vchází surovina jako pomocná látka nebo jako součást stroje a pod., a kolísání její ceny má tak pro tanto vliv na míru zisku. Klesne-li cenť suroviny o částku = d, přechází m/K čili m/(c+v) v m/(K - d) čili m/((c - d) + v). Míra zisku tedy stoupne. A naopak, stoupne-li cena suroviny, m/K čili m/(c+v) se přemění v m/(K + d) čili m/((c + d) + v)‚ tj. míra zisku klesne. Za jinak stejných okolností míra zisku tedy klesá nebo stoupá v opačném směru než cena suroviny. Z toho vyplývá mimo jiné, jak důležitá je pro průmyslové země nízká cena suroviny, i kdyby kolísání ceny suroviny nebylo vůbec provázeno změnami ve sféře odbytu výrobku, tj. nehledě vůbec na poměr mezi poptávkou a nabídkou. Dále z toho vyplývá, že na míru zisku působí zahraniční obchod, nehledě na vliv, který má na mzdu tím, že zlevňuje nutné životní prostředky. Působí totiž na ceny surovin nebo pomocných látek používaných v průmyslu nebo v zemědělství. V tom, že až dosud nebyla dost hluboce pochopena povaha míry zisku a její specifická odlišnost od míry nadhodnoty, je příčina, proč jedni ekonomové, kteří zdůrazňují značný vliv cen suroviny na míru zisku, zjištěný praktickou zkušeností, vykládají tento jev theoreticky naprosto nesprávně (Torrens), zatím co druzí ekonomové, kteří se drží všeobecných principů, jako Ricardo, nevidí, že na míru zisku má vliv např. světový obchod.

Je tedy pochopitelné, jak velký význam má pro průmysl zrušení nebo snížení cla ze suroviny; co nejsvobodnější dovoz surovin byl proto hlavní zásadou racionálně vybudovaného systému ochranných cel. Vedle zrušení obilních cel to byl hlavní požadavek anglických freetraders [stoupenců svobodného obchodu], kteří se snažili zejména o to, aby bylo odstraněno i clo z bavlny.

Jako příklad, jak důležité je snížení ceny, i když nejde o surovinu ve vlastním slova smyslu, nýbrž o pomocnou látku, která je zároveň i hlavním prvkem výživy, můžeme uvést spotřebu mouky v bavlnářském průmyslu. R. H. Greg již v roce 1837 vypočítal[13], že 100.000 mechanických stavů a 250.000 ručních stavů, které měl tehdy bavlnářský průmysl ve Velké Brítannii, spotřebovalo ročně 41 milionů liber mouky na šlichtování osnovy. K tomu je nutno připočíst ještě třetinu tohoto množství na bělení a jiné procesy. Celková hodnota takto spotřebované mouky činila podle něho v posledních 10 letech 342.000 liber št. ročně. Srovnání s cenami mouky na pevnině ukázalo, že na obilních clech byli továrníci nuceni zaplatit jen u mouky o 170.000 liber št. ročně více. Pokud jde o rok 1837, odhaduje Greg, že museli zaplatit nejméně o 200.000 liber št. více, a zmiňuje se o firmě, kterou zdražení mouky stálo ročně 1000 liber št. Proto „velcí továrníci, opatrní a vypočítaví obchodníci, prohlásili, že kdyby byla zrušena obilní cla, stačilo by úplně 10 hodin práce denně“. („Reports of Insp. of Fact., October 1848“, str. 98.) Obilní cla byla zrušena; byla zrušena i cla z bavlny a jiných surovin; ale sotva se toho dosáhlo, vystupňovala se oposice továrníků proti zákonu o desetihodinové pracovní době více než kdy jindy. A když byl hned nato desetihodinový pracovní den v továrnách přece jen uzákoněn, první, co následovalo, byl pokus o všeobecné snížení mezd.

Hodnota surovin a pomocných látek vchází do hodnoty výrobku, na jehož zhotovení jsou spotřebovávány, celá a najednou, kdežto hodnota prvků fixního kapitálu vchází do výrobku jen podle toho, jak se tento kapitál opotřebovává, tedy jen postupně. Z toho vyplývá, že na cenu výrobku má daleko větší vliv cena suroviny než cena fixního kapitálu, ačkoli míru zisku určuje celková hodnota použitého kapitálu bez ohledu na to, kolik se ho spotřebuje. Je však jasné — ačkoli se o tom zmiňujeme jen mimochodem, protože tu stále ještě předpokládáme, že zboží se prodává za svou hodnotu, a nebereme tu tedy ještě v úvahu kolísání cen vyvolané konkurencí — že rozšiřování nebo omezování trhu závisí na ceně jednotlivého zboží a je nepřímo úměrné vzestupu nebo poklesu této ceny. Proto se ve skutečnosti setkáváme s tím, že při vzestupu ceny suroviny cena výrobku nestoupá přímo úměrně tomu, jak stoupá cena suroviny, při poklesu ceny suroviny pak neklesá přímo úměrně tomu, jak klesá cena suroviny. Proto v prvním případě míra zisku klesá níže a v druhém případě stoupá výše, než by tomu bylo, kdyby se zboží prodávalo za svou hodnotu.

Dále: s rozvojem produktivní síly práce rostou sice masa a hodnota používaných strojů, nerostou však přímo úměrně tomu, jak roste tato produktivní síla, t. j. tomu, jak se zvětšuje množství výrobku, který tyto stroje dodávají. A tak v průmyslových odvětvích, kam vůbec vchází surovina, tj tam, kde pracovní předmět je sám již produktem dřívější práce, se růst produktivní síly práce zračí právě v tom, že se relativně zvětšuje množství suroviny, které pohlcuje dané množství práce, tedy v tom, že roste masa suroviny, která se přeměňuje ve výrobek, zpracovává na zboží např. za jednu pracovní hodinu. A tak tou měrou, jak se rozvíjí produktivní síla práce, tvoří stále rostoucí součást hodnoty zbožního výrobku hodnota suroviny, a to nejen proto, že do ní vchází celá, nýbrž i proto, že se v každé alikvotní části celkového výrobku ustavičně zmenšuje jak ta část, kterou tvoří opotřebování strojů, tak i ta část, kterou tvoří nově přidaná práce. V důsledku tohoto ustavičného poklesu vzrústá relativně druhá část hodnoty, kterou tvoří surovina, ovšem jen tehdy, neruší-Ii se tento růst příslušným poklesem hodnoty suroviny, který je výsledkem rostoucí produktivity práce použité k zhotovení této suroviny.

Dále: protože suroviny a pomocné látky, stejně jako mzda, tvoří součásti oběžného kapitálu, musí tedy být neustále z každého jednotlivého prodeje výrobku nahrazovány v plném rozsahu, kdežto u strojů se nahrazuje jen opotřebování, a to zprvu ve formě reservního fondu — při čemž ve skutečnosti není tak podstatné to, zda do tohoto reservního fondu přispívá svým dílem každý jednotlivý prodej, jen když tam přijde příslušný podíl z tržby za celý rok — ukazuje se tu znovu, že vzestup ceny suroviny může celý proces reprodukce omezit nebo zastavit, jestliže cena, stržená prodejem zboží, nestačí na to, aby se nahradily všechny prvky zboží, nebo jestliže nedovoluje, aby výrobní proces pokračoval v rozsahu odpovídajícím jeho technické základně, takže může pracovat buď jen část strojů, anebo všechny stroje, ale ne po celou obvyklou dobu.

Konečně přímo úměrně tomu, jak kolísají ceny suroviny, mění se i náklady vzniklé tvořením odpadu: stoupají, jestliže cena suroviny stoupá, a klesají, jestliže cena suroviny klesá. Ale i zde je jistá hranice. Roku 1850 bylo ještě napsáno: „Tomu, kdo není přádelník praktik, obvykle uniká jedna z příčin značných ztrát, způsobených vzestupem ceny suroviny, totiž ztráta na odpadu. Byl jsem informován, že stoupá-li cena bavlny, přádelníkovy náklady, zejména při výrobě příze horších druhů, rostou rychleji než přirážka k ceně. Odpad při spřádání hrubé příze činí dobrých 15%; dělá-li tedy toto procento na 1 libru při ceně bavlny 31/2 pence ztrátu 11/2 pence, činí ztráta, jakmile bavlna stoupne na 7 pencí za 1 libru, 1 penci na 1 libru.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1850“, str. 17.) — Když však v důsledku americké občanské války dosáhla cena bavlny výše neslýchané téměř po 100 let, zněla zpráva úplně jinak: „Cena, která se nyní dává za bavlněný odpad, a opětné zpracování tohoto odpadu v továrně jako suroviny kompensují do určité míry rozdíl ve ztrátě na odpadu, který vzhikne, použije-li se místo americké bavlny indické. Tento rozdíl činí asi 121/2%. Ztráta při zpracování indické bavlny je 25%, takže bavlna přijde ve skutečnosti přádelníka o 1/4 dráže, než za ni platí. Ztráta na odpadu nebyla tak důležitá, dokud libra americké bavlny stála 5 nebo 6 pencí, neboť nepřesahovala 3/4 pence na libru; ale nyní, když libra bavlny stojí 2 šilinky a ztráta na odpadu činí tedy 6 pencí na libru, je ztráta na odpadu velmi důležitá.“ [14] („Reports of the Insp. of Fact., October 1863“, str. 106.)

II. Vzestup a pokles hodnoty kapitálu.
Uvolňování a vázání kapitálu

Předpokladem toho, aby se mohly plně rozvinout jevy, které zkoumáme v této kapitole, jsou úvěr a konkurence na světovém trhu, který vůbec tvoří základnu a životní atmosféru kapitalistického výrobního způsobu. Ale tyto konkretnější formy kapitalistické výroby bude možno dopodrobna prozkoumat, teprve až bude objasněna všeobecná povaha kapitálu; mimo to výklad o nich nespadá do plánu našeho díla a patří k thematu, které by po případě mohlo být jeho pokračováním. Přesto je možno pojednat tu všeobecně o jevech uvedených v nadpise. Za prvé spolu souvisí, a za druhé souvisí jak s mírou, tak s masou zisku. Je nutno je stručně vyložit už proto, že budí zdání, jako by se nejen míra, nýbrž i masa zisku — která je fakticky totožná s masou nadhodnoty — mohly zmenšovat a zvětšovat nezávisle na pohybu masy nebo míry nadhodnoty.

Lze uvolňování a vázání kapitálu na jedné straně a vzestup a pokles jeho hodnoty na druhé straně brát jako dva různé jevy?

Především vzniká otázka: co rozumíme uvolňováním a vázáním kapitálu? Pojmy vzestup hodnoty a pokles hodnoty není třeba vysvětlovat. Neznamenají nic jiného, než že se hodnota daného kapitálu v důsledku nějakých všeobecných ekonomických okolností — neboť o zvláštní osudy nějakého jednotlivého kapitálu tu nejde — zvětšuje nebo zmenšuje; že tedy hodnota kapitálu zálohovaného na výrobu stoupá nebo klesá, nehledě na to, že se kapitál zhodnocuje tím, že používá nadpráce.

Vázáním kapitálu rozumíme, že se určité dané části celkové hodnoty výrobku musí znovu přeměnit v prvky konstantního nebo variabilního kapitálu, má-li výroba pokračovat v dosavadním rozsahu. Uvolňováním kapitálu rozumíme, že se část celkové hodnoty výrobku, která se dosud musela přeměňovat v konstantní nebo variabilní kapitál, uvolňuje a stává přebytečnou, má-li výroba pokračovat v dosavadním rozsahu. Toto uvolňování nebo vázání kapitálu se liší od uvolňování nebo vázání důchodu. Je-li např. roční nadhodnota u kapitálu K = x, může se ukázat, že po zlevnění zboží, které vchází do kapitalistovy spotřeby, stačí k uspokojení dosavadních potřeb x — a. Tím se uvolňuje část důchodu = a, které se pak může použít buď k rozšíření spotřeby, nebo může být zpětně přeměněna v kapitál (akumulace). Naopak: je-li k témuž způsobu života zapotřebí x + a, je nutno buď tento způsob života omezit, nebo se část důchodu = a, která se dříve akumulovala, musí nyní vydat jako důchod.

Vzestup hodnoty nebo její pokles se může týkat bud‘ konstantního kapitálu, nebo variabilního kapitálu, nebo obou zároveň, u konstantního kapitálu se pak zase může týkat buď fixní, nebo oběžně části, nebo obou.

U konstantního kapitálu je nutno probrat: suroviny a pomocné látky, k nimž patří i polotovary — to všechno tu shrnujeme pod společným názvem suroviny — dále stroje a jiný fixní kapitál.

Dříve jsme prozkoumali změny v ceně, resp. hodnotě suroviny se zřetelem k jejich vlivu na míru zisku, a stanovili jsme všeobecný zákon, že za jinak stejných okolností je míra zisku nepřímo úměrná velikosti hodnoty suroviny. A to bezpodmínečně platí pro kapitál, který se vkládá do podniku nově, tj. tehdy, kdy ke vkladu kapitálu, k přeměně peněz v produktivní kapitál, dochází po prvé.

Ale kromě tohoto kapitálu, který se nově vkládá, je značná část již fungujícího kapitálu ve sféře oběhu, zatím co druhá jeho část je ve sféře výroby. Část je na trhu jako zboží a má být přeměněna v peníze; druhá část je v penězích, ať už v jakékoli formě, a má být znovu přeměněna ve výrobní podmínky; konečně třetí část je ve sféře výroby, zčásti v původní formě výrobních prostředků, surovin, pomocných látek, polotovarů zakoupených na trhu, strojů a jiného fixního kapitálu, zčásti jako výrobek, který se ještě dohotovuje. Jak tu působí vzestup nebo pokles hodnoty, to závisí do značné míry na vzájemném kvantitativním poměru těchto součástí. Pro zjednodušení ponechme prozatím stranou všechen fixní kapitál a prozkoumejme jen tu část konstantního kapitálu, která se skládá ze surovin, pomocných látek, polotovarů a zboží, ať už se ještě dohotovují, nebo už jsou hotová na trhu.

Stoupne-li cena suroviny, na př. bavlny, stoupne také cena bavlněného zboží — i polotovarů, jako je příze, i hotového zboží, jako jsou tkaniny a pod. — vyrobeného z levnější bavlny; stoupne také hodnota bavlny, která se dosud nezpracovává, leží ve skladu, i bavlny, která se teprve zpracovává. Ta se zpětným působením změněných podmínek stává výrazem delší pracovní doby a přidává výrobku, do něhož vchází jako součást, větší hodnotu, než sama původně měla a než za ni kapitalista zaplatil.

Dojdc-li tedy ke zvýšení ceny suroviny za okolností, kdy na trhu leží velká množství hotového zboží — ať už je v jakémkoli stadiu zpracování — hodnota tohoto zboží stoupá, a tím se zvyšuje hodnota daného kapitálu. Totéž platí o zásobách suroviny a pod. v rukou výrobců. Tento vzestup hodnoty může jednotlivého kapitalistu nebo i kapitalisty celého průmyslového odvětví odškodnit nebo více než odškodnit za pokles míry zisku, způsobený zvýšením ceny suroviny. Nebudeme se tu podrobně zabývat tím, jak působí konkurence, pro úplnost však můžeme poznamenat, že 1) jsou-li na skladě značné zásoby suroviny, působí to proti vzestupu cen, vznikajícímu v samém ohnisku výroby suroviny; 2) vykonávají-li polotovary nebo hotová zboží na trhu velmi citelný tlak na trh, brání to tomu, aby cena hotového zboží nebo polotovaru stoupala úměrně s cenou suroviny.

Naopak je tomu při poklesu ceny suroviny, který za jinak stejných okolností míru zisku zvyšuje. Zboží na trhu, předměty, které se ještě dodělávají, a zásoby suroviny se znehodnocují, a to působí proti současnému zvyšování míry zisku.

Čím menší jsou zásoby ve sféře výroby a na trhu např. na konci běžného obchodního roku, v době, kdy dochází k novému velkému přísunu surovin tedy u zemědělských výrobků po žních — v tím čistší formě se projevuje účinek změn v cenách surovin.

V celém svém rozboru vycházíme z předpokladu, že ve vzestupu nebo poklesu cen se zračí skutečné kolísání hodnoty. Ale protože tu jde o to, jak toto kolísání cen působí na míru zisku, nezáleží vlastně na tom, proč k tomuto kolísání dochází; co jsme tu vyložili, platí i tehdy, jestliže ke stoupání a klesání cen nedochází v důsledku kolísání hodnoty, nýbrž působením úvěrového systému, konkurence a pod.

Protože míra zisku se rovná poměru přebytku hodnoty výrobku k hodnotě celého zálohovaného kapitálu, bylo by zvýšení míry zisku, vyvolané poklesem hodnoty zálohovaného kapitálu, spojeno s úbytkem kapitálové hodnoty, stejně jako by snížení míry zisku, vyvolané vzestupem hodnoty zálohovaného kapitálu, mohlo být spojeno s přírůstkem kapitálové hodnoty.

Pokud jde o druhou část konstantního kapitálu, stroje a fixní kapitál vůbec, lze o zvýšení hodnoty, k němuž tu dochází a které se týká zejména staveb, pozemků a pod., pojednávat jen v souvislosti s naukou o pozemkové rentě, a proto sem nepatří. Pro pokles hodnoty této části kapitálu má však všeobecný význam:

Neustálé zdokonalování, které relativně připravuje existující stroje, tovární zařízení atd. o jejich užitnou hodnotu, a tím i o jejich hodnotu. Tento proces působí zvlášť silně v první době po zavedení nových strojů, dříve než dosáhnou určitého stupně zralosti a kdy tedy neustále zastarávají dříve, než mohou reprodukovat svou hodnotu. To je jedna z příčin, proč se v takových obdobích obvykle nadměrně prodlužuje pracovní doba, proč se pracuje na směny ve dne v noci, aby se hodnota strojů reprodukovala za kratší dobu a nemusela se počítat příliš vysoká částka na jejich opotřebování. Kdyby se však krátké období působnosti strojů (zkrácená délka jejich života vzhledem k pravděpodobným zdokonalením) takto nekompensovalo, přenášely by v důsledku morálního opotřebování na výrobek příliš mnoho hodnoty, takže by nemohly konkurovat ani s ruční prací. [15]

Dosáhnou-li stroje, zařízení budov, fixní kapitál vůbec, určitého stupně zralosti, takže zůstávají po delší dobu nezměněny alespoň v základní konstrukci, dochází k podobnému poklesu hodnoty, protože se zdokonalují metody reprodukce tohoto fixního kapitálu. Hodnota strojů a pod. neklesá nyní proto, že by byly rychle vytlačovány nebo do jisté míry znehodnocovány novými, produktivnějšími stroji, ale proto, že je lze nyní levněji reprodukovat. To je jedna z příčin, proč velké podniky často vzkvétají až v druhých rukou, když jejich první majitel zkrachoval, a druhý, který podnik koupil levně, může hned od počátku zahájit výrobu s menším vynaložením kapitálu.

V zemědělství je zvlášť zřejmé, že tytéž příčiny, které zvyšují nebo snižují cenu produktu, zvyšují nebo snižují i hodnotu kapitálu, protože velká část tohoto kapitálu se skládá právě z tohoto produktu, obilí, dobytka atd. (Ricardo.)

*

Nyní bychom se ještě měli zmínit o variabilním kapitálu.

Pokud hodnota pracovní síly stoupá, protože stoupá hodnota životních prostředků nutných k její reprodukci, nebo naopak klesá, protože klesá hodnota těchto životních prostředků — a vzestup nebo pokles hodnoty variabilního kapitálu nevyjadřuje nic jiného než tyto dva případy — odpovídá při nezměněné délce pracovního dne takovému vzestupu hodnoty pracovní síly pokles nadhodnoty a takovému poklesu této hodnoty vzrůst nadhodnoty. Ale s tím mohou být zároveň spojeny i jiné okolnosti — uvolňování a vázání kapitálu — které jsme ještě neprobírali a které nyní musíme stručně prozkoumat.

Klesá-li mzda proto, že klesla hodnota pracovní síly (s čímž může být spojeno dokonce i stoupání reálné ceny práce), uvolňuje se část kapitálu, která se dosud vynakládala na mzdu. Dochází k uvolňování variabilního kapitálu. Na kapitál, který má být nově vložen, to působí prostě tak, že pracuje se zvýšenou mírou nadhodnoty. Totéž množství práce se uvádí do pohybu menším množstvím peněz než dříve, a tak se zvyšuje neplacená část práce na úkor placené části. Ale u kapitálu, který již fungoval, se nejen zvyšuje míra nadhodnoty, nýbrž uvolňuje se mimo to část kapitálu, která se dosud vynakládala na mzdu. Tato část byla dosud vázána a tvořila stálou část, oddělovanou od výtěžku za výrobek, která se musela vydávat na mzdu, fungovat jako variabilní kapitál, měl-li podnik pracovat v dřívějším měřítku. Nyní je tato část volná a je jí tedy možno použít jako nově vkládaného kapitálu, ať už k rozšíření téhož podniku, nebo k tomu, aby fungovala v jiné výrobní sféře.

Dejme tomu např., že původně bylo zapotřebí 500 liber št., aby se týdně zaměstnalo 500 dělníků, a že nyní je k tomu zapotřebí jen 400 liber št. Byla-li masa vyrobené hodnoty v obou případech = 1000 librám št., činila by v prvním případě masa týdenní nadhodnoty 500 liber št., míra nadhodnoty = 500/500 = 100%; ale po poklesu mzdy bude masa nadhodnoty 1000 liber št. — 400 liber št. = 600 liber št. a její míra 600/400 = 150%. A toto zvýšení míry nadhodnoty je jediným výsledkem pro toho, kdo s variabilním kapitálem 400 liber št. a s příslušným konstantním kapitálem zakládá nový podnik v téže výrobní sféře. Ale v podniku, který již fungije, v tomto případě v důsledku poklesu hodnoty variabilního kapitálu nejenže stoupne masa nadhodnoty z 500 na 600 liber št. a míra nadhodnoty ze 100 na 150%, ale kromě toho se uvolní 100 liber št. variabilního kapitálu, jichž lze znovu použít k vykořisťování práce. Nejenže se tedy totéž množství práce vykořisťuje výhodněji, nýbrž uvolněním 100 liber št. lze při zvýšeném stupni vykořisťování s týmž variabilním kapitálem 500 liber št. vykořisťovat více dělníků než dříve.

Vezměme nyní opačný případ. Dejme tomu, že původní poměr, jak se výrobek dělí při 500 dělníků, je: 400v + 600m = 1000, takže míra nadhodnoty = 150%. Dělník tedy dostává týdně 4/5 liber št. = 16 šilinků. Stojí-li nyní v důsledku zvýšení hodnoty variabil ního kapitálu 500 dělníků týdně 500 liber št., činí týdenní mzda každeho jednotliveho dělníka 1 libru st a 400 liber st může uvest do pohybu jen 400 dělníku. Bude-li tedy zaměstnan týž pocet dělníků jako dříve, dostaneme 500v + 500m = 1000; míra nadhodnoty klesne ze 150% na 100%, tj. o 1/3. Pro kapitál, který by se nově vkládal, by to mělo jediný účinek: menší míru nadhodnoty. Za jinak stejných okolností by to mělo za následek přiměřený pokles míry zisku, třebaže ne přímo úměrný. Je-li např. c = 2000, máme v prvním případě 2000c + 400v + 600m = 3000, m‘ = 150%, z‘ = 600/2400 = 25%. V druhém případě 2000c + 500v + 500m = 3000; m‘ = 100%, z‘ = 500/2500 = 20%. Naproti tomu pro kapitál, který již byl vložen, by to mělo dvojí účinek. Se 400 librami št. variabilního kapitálu lze nyní zaměstnat jen 400 dělníků, a to při míře nadhodnoty 100%. Dávají tedy celkovou nadhodnotu 400 liber št. Protože k fungování konstantního kapitálu v hodnotě 2000 liber št. je zapotřebí 500 dělníků, uvádí 400 dělníků do pohybu jen konstantní kapitál v hodnotě 1600 liber št. Má-li tedy výroba pokračovat v dosavadním rozsahu a nemá-li 1/5 strojů zahálet, je nutno zvýšit variabilní kapitál o 100 liber št., aby zaměstnával i nadále 500 dělníků; a toho lze dosáhnout jen tím, že se váže kapitál, který byl až dosud volný, při čemž část akumulace, která měla sloužit k rozšíření výroby, slouží nyní jen k vyplnění mezery, anebo se část určená k tomu, aby byla vydána jako důchod, přidává ke starému kapitálu. Vynaložením variabilního kapitálu o 100 liber št. většího se pak vyrobí o 100 liber št. méně nadhodnoty. Má-li být uvedeno do pohybu totéž množství dělníků, je zapotřebí více kapitálu a zároveň se zmenšuje nadhodnota dodávaná každým jednotlivým dělníkem.

Výhody vyplývající z uvolnění variabilního kapitálu i nevýhody vyplývající z jeho vázání existují jen u kapitálu, který již byl vložen, tedy u kapitálu, který se za daných poměrů reprodukuje. U nově vkládaného kapitálu se výhoda na jedné straně a nevýhoda na druhé straně omezují na zvýšení, resp. snížení míry nadhodnoty a na přiměřenou, třebaže ne úměrnou změnu míry zisku.

*

Uvolňování a vázání variabilního kapitálu, jímž jsme se právě zabývali, je důsledkem poklesu a vzestupu hodnoty prvků variabilního kapitálu, tj. nákladů na reprodukci pracovní síly. Variabilní kapitál se však může uvolňovat i tehdy, je-li v důsledku rozvoje produktivní síly práce při nezměněné míře mzdy zapotřebí méně dělníků k tomu, aby se uvedla do pohybu táž masa konstantního kapitálu. Stejně tak naopak k vázání dodatečného variabilního kapitálu může dojít tehdy, je-li v důsledku snížení produktivní síly práce zapotřebí více dělníků na tutéž masu konstantního kapitálu. Jestliže se naproti tomu části kapitálu, jehož se dříve používalo jako variabilního kapitálu, použije ve formě konstantního kapitálu, je-li tedy týž kapitál jen jinak rozdělen na své součásti, má to sice vliv na míru nadhodnoty i zisku, ale do této stati, kde pojednáváme o vázání a uvolňování kapitálu, to nepatří.

Jak jsme již viděli, i konstantní kapitál se může vázat nebo uvolňovat, stoupne-li nebo klesne-li hodnota prvků, z nichž se skládá. Jinak se může konstantní kapitál vázat (když se část variabilního kapitálu nepřeměňuje v konstantní) jen tehdy, zvyšuje-li se produktivní síla práce, tj. vyrábí-li táž masa práce větší produkt, a uvádí-li tudíž do pohybu více konstantního kapitálu. Totéž se za určitých okolností může stát, jestliže produktivní síla klesá, jako např. v zemědělství, takže totéž množství práce potřebuje k tomu, aby vyrobilo týž výrobek, více výrobních prostředků, např. více osiva nebo hnojiva, další zavlažovací zařízení a pod. Bez poklesu hodnoty se konstantní kapitál může uvolnit jen tehdy, jestliže pokrok, používání přírodních sil atd. umožní, aby konstantní kapitál o menší hodnotě konal technicky tutéž službu, jakou konal dříve kapitál o vyšší hodnotě.

V knize II jsme viděli, že jakmile se zboží přemění v peníze, prodá, musí se určitá část těchto peněz znovu přeměnit v hmotné prvky konstantního kapitálu, a to v poměru, jaký vyžaduje určitý technický charakter každé dané výrobní sféry. S tohoto hlediska je ve všech výrobních odvětvích — nepřihlížíme-li ke mzdě, tedy k variabilnímu kapitálu — nejdůležitějším prvkem surovina včetně pomocných látek, které jsou důležité zejména v těch výrobních odvětvích, v nichž se neužívá surovin ve vlastním slova smyslu, jako na př. v hornictví a v těžebním průmyslu vůbec. S částí ceny, která musí nahrazovat opotřebování strojů, se počítá více méně ideálně tak dlouho, dokud jsou stroje vůbec s to fungovat; nezáleží příliš na tom, zda se tato část zaplatí a nahradí penězi dnes nebo zítra, nebo v kterémkoli jiném okamžiku období obratu kapitálu. Jinak je tomu se surovinou. Vzrůstá-li cena suroviny, může se stát, že ji po odečtení mzdy není možno z hodnoty zboží úplně nahradit. Prudké kolísání cen proto vyvolává poruchy, velké kolise a dokonce i katastrofy v reprodukčním procesu. Takovémuto kolísání hodnoty v důsledku nestejných výsledků žní atd. podléhají — nepřihlížíme tu vůbec k úvěrovému systému — zejména zemědělské výrobky ve vlastním slova smyslu, suroviny organického původu. Totéž množství práce se zde může v důsledku nekontrolovatelných přírodních podmínek, příznivého či nepříznivého počasí atd., zračit ve velmi rozmanitém množství užitných hodnot, a určité množství těchto užitných hodnot bude mít proto velmi rozmanitou cenu. Zračí-li se hodnota x v 100 librách zboží a, je cena jedné libry zboží a = x/100; zračí-li se v 1000 librách a, je cena jedné libry zboží a = x/1000 atd. To je tedy jeden z prvků tohoto kolísání cen suroviny. Druhý prvek, o němž se tu zmiňujeme jen pro úplnost — protože ani konkurence, ani úvěrový systém nepatří zatím do okruhu našeho zkoumání — je tento: v povaze věci je, že množství rostlinných a živočišných látek, jejichž růst a výroba jsou určitými organickými zákony vázány na určitá přirozená období, není možna náhle zvýšit, tak jako např. množství strojů a jiného fixního kapitálu, uhlí, rud a pod., jejichž množství, jsou-li ostatní přírodní podmínky dány, lze v průmyslově pokročilé zemi zvýšit velmi rychle. Je proto zcela možné a při vyspělé kapitalistické výrobě dokonce nevyhnutelné, že výroba a růst té části konstantního kapitálu, která se skládá z fixního kapitálu, strojů atd., značně předhání výrobu a růst té jeho části, která se skládá z organických surovin, takže poptávka po těchto surovinách stoupá rychleji než jejich nabídka, a proto stoupá i jejich cena. Tento vzestup ceny vede ve skutečnosti k tomu, 1) že se tyto suroviny začínají dovážet z větší dálky, neboť zvýšená cena kryje větší dopravní náklady; 2) že se rozšiřuje jejich výroba; ovšem vzhledem k povaze věci se masa produktu nemůže skutečně zvětšit hned, ale třeba až za rok; a 3) že se zužitkovávají nejrůznější náhražky, jichž se dříve nepoužívalo, a začíná se hospodárněji zacházet s odpadem. Začíná-li vzestup cen působit velmi citelně na rozšiřování výroby a nabídky, pak obvykle už nastal zvrat, kdy déle trvající zdražování suroviny a všeho zboží, do něhož surovina jako prvek vchází, vede k tomu, že klesá poptávka, a proto se dostavuje reakce i v pohybu cen suroviny. Kromě konvulsí, které tato reakce vyvolává tím, že znehodnocuje kapitál v jeho různých formách, nastává ještě řada jiných okolností, o nichž se hned zmíníme.

Z toho, co jsme dosud řekli, je však už jasné toto: Čím pokročilejší je kapitalistická výroba, čím více je tedy prostředků k náhlému a trvalému rozmnožení té části konstantního kapitálu, která se skládá ze strojů atd., čím rychlejší je akumulace (zejména v dobách prosperity), tím větší je relativní nadvýroba strojů a jiného fixního kapitálu, tím častější je relativní podvýroba rostlinných a živočišných surovin, tím zřetelnější je ono výše popsané stoupání jejich ceny a příslušná reakce, tím častější jsou tudíž otřesy, vyvolávané tímto prudkým kolísáním ceny jednoho z hlavních prvků reprodukčního procesu.

Dojde-li však ke zhroucení těchto vysokých cen proto, že jejich vzestup vyvolal na jedné straně pokles poptávky, na druhé straně rozšíření výroby v daném místě a dovoz ze vzdálených, dosud málo využívaných nebo vůbec nevyužívaných výrobních oblastí, takže nabídka surovin převýšila poptávku po nich — zejména při starých vysokých cenách — je nutno prozkoumat výsledek s různých hledisek. Náhlé zhroucení cen surovinových produktů brzdí jejich reprodukci, a tím se zase obnovuje monopol těch vývozních zemí, které vyrábějí za nejpříznivějších podmínek; obnovuje se možná v poněkud omezené míře, ale přece jen se obnovuje. Reprodukce surovin probíhá sice, jakmile k tomu byl dán popud, v rozšířertém měřítku, zejména v zemích, které mají více nebo méně monopol této výroby. Ale základna, na níž nyní po rozšíření strojního zařízení a pod. probíhá výroba a která má nyní po několika výkyvech být novou normální základnou, novým východiskem rozvoje, se značně rozšířila v důsledku událostí za posledního obratového cyklu. Přitom však v jisté části druhotných zdrojů surovin naráží reprodukce, která se právě rozšířila, znovu na značné překážky. Tak můžeme např. ukázat na vývozních tabulkách, jak za posledních 30 let (až do roku 1865) vzrůstala produkce indické bavlny, když začala váznout výroba americké bavlny, a pak zase náhle na delší nebo kratší dobu upadala. V době, kdy se suroviny zdražují, průmysloví kapitalisté se spojují, tvoří sdružení, aby mohli výrobu regulovat. Tak tomu bylo na př. v Manchesteru, když roku 1848 stoupla cena bavlny, a stejně tomu bylo s výrobou lnu v Irsku. Jakmile však bezprostřední pohnutka zmizí a znovu vládne všeobecná zásada konkurence „nakupovat na nejlevnějším trhu“ (místo aby se usilovalo — jak to činí zmíněná sdružení — o zvýšení výrobní schopnosti zemí dodávajících surovinové produkty, bez ohledu na bezprostřední cenu, za niž mohou tyto země svůj produkt právě dodávat) — jakmile tedy znovu suverénně vládne zásada konkurence, ponechává se opět regulace nabídky „cenám“. Jakákoli myšlenka na společnou, dalekosáhlou a prozíravou kontrolu výroby surovin — na kontrolu, která konec konců není ani slučitelná se zákony kapitalistické výroby, a proto také vždy zůstává zbožným přáním anebo se omezuje na výjimečné společné kroky ve chvílích, kdy hrozí bezprostřední nebezpečí a nikdo neví kudy kam — ustupuje víře, že poptávka a nabídka se budou vzájemně regulovat. [16] Tato pověra kapitalistů je tak nejapná, že nad ní ve svých zprávách zůstávají znovu a znovu v úžasu stát i tovární inspektoři. Střídání dobrých a špatných let přináší s sebou ovšem také zlevnění suroviny. Kromě bezprostředního účinku, který to má na zvýšení poptávky, působí tu ještě jako stimulus onen vliv na míru zisku, o němž jsme se již zmínili. A vylíčený proces, při němž výroba strojů postupně předhání výrobu surovin atd., se pak opakuje ve větším měřítku. Skutečné zlepšení suroviny, takže by se dodávala nejen v náležitém množství, ale i v náležité jakosti, např. bavlna americké jakosti z Indie, by vyžadovalo léta trvající, pravidelně rostoucí a stálou evropskou poptávku (a to vůbec nepřihlížíme k ekonomickým podmínkám, do nichž je postaven indický výrobce ve své vlasti). Ale sféra výroby surovin se mění jen nárazovitě: hned se náhle rozšiřuje, hned se opět silně zužuje. To všechno, jakož i duch kapitalistické výroby vůbec se dá velmi dobře studovat na bavlnové kalamitě v letech 1861—1865, kdy k tomu přistupoval ještě občasný naprostý nedostatek určitého druhu suroviny, která je jedním z nejpodstatnějších prvků reprodukce. Cena se totiž může zvyšovat i při dostatečné nabídce, uskutečňované za ztížených podmínek. Nebo může být opravdu nedostatek suroviny. V bavlnové krisi byl původně opravdu nedostatek suroviny.

Proto čím více se blížíme v dějinách výroby přítomnosti, tím pravidelněji zjišťujeme, zejména v rozhodujících průmyslových odvětvích, stále se opakující střídání období relativní drahoty a poklesu hodnoty surovin organického původu, který je jejím pozdějším důsledkem. To, co jsme vyložili, doložíme příklady ze zpráv továrních inspektorů.

Historické naučení, které si z toho můžeme vzít i tehdy, budeme-li zemědělství zkoumat s jiného hlediska, je to, že kapitalistický systém je v rozporu s racionálním zemědělstvím, čili že racionální zemědělství je neslučitelné s kapitalistickým systémem (třebaže tento systém podporuje technický rozvoj zemědělství) a vyžaduje buď ruku malorolníka, který sám pracuje, nebo kontrolu sdružených výrobců.

*

Uvedeme nyní doklady ze zpráv anglických továrních inspektorů:

„Situace v podnikání je lepší; ale cyklus dobrých a špatných období se se vzrůstem počtu strojů zkracuje, a protože s tím vzrůstá poptávka po surovinách, opakují se také častěji výkyvy v situaci podnikání... V současné době se nejen opět obnovila důvěra, ztracená po panice v roce 1857, nýbrž dokonce se zdá, že se na paniku téměř úplně zapomnělo. Zda toto zlepšení bude trvalé nebo ne, závisí do značné míry na ceně surovin. Podle mého názoru lze již vidět příznaky toho, že v některých případech už bylo dosaženo vrcholného bodu, za nímž bude výroba stále méně výnosná, až nakonec nebude vynášet vůbec nic. Vezmeme-li na př. léta 1849 až 1850, která byla ve vlnařském průmyslu lety prosperity, vidíme, že anglická česaná příze stála 13 pencí a australská 14 až 17 pencí za libru a že v průměru za desetiletí 1841—1850 průměrná cena anglické vlny nikdy nepřekročila 14 pencí a cena australské vlny 17 pencí za libru. Ale na začátku neblahého roku 1857 se australská vlna prodávala za 23 pencí; v prosinci, v nejhorším období paniky, klesla její cena na 18 pencí, ale během roku 1858 opět stoupla a dosáhla nynější výše 21 pencí. Anglická vlna rovněž začala roku 1857 s 20 pencemi, v dubnu a září stoupla na 21 pencí, v lednu 1858 klesla na 14 pencí a od té doby stoupla na 17 pencí, takže nyní stojí libra o 3 pence více, než činí průměr za uvedené desetiletí... To svědčí podle mého mínění o tom, že se buď zapomnělo na úpadky z roku 1857, vyvolané podobnými cenami, nebo že se vyrábí jen přesně tolik vlny, kolik se může spříst na vřetenech, která tu jsou; nebo že ceny tkanin se natrvalo zvýší... Ale ve své dosavadní praxi jsem se přesvědčil, že na jedné straně lze v neuvěřitelně krátké době zvýšit nejen počet vřeten a tkalcovských stavů, ale i rychlost jejich práce; že na druhé straně se téměř stejně zvýšil náš vývoz vlny do Francie, kdežto průměrný věk chovných ovcí jak u nás, tak v cizině stále klesá, protože rychle přibývá obyvatelstva a pěstitelé chtějí ovce co nejrychleji zpeněžit. Proto mi bylo často úzko, když jsem viděl, jak lidé z neznalosti věci vkládají svůj osud i kapitál do podniků, jejichž úspěch závisí na nabídce výrobku, který se může rozmnožovat jen podle určitých organických zákonů... Stav poptávky a nabídky všech surovin.., vysvětluje, jak se zdá, mnoho výkyvů v bavlnářství a rovněž i situaci na anglickém trhu vlny na podzim 1857 a z ní vyplývající průmyslovou krisi.“ [17] (R. Baker v „Reports of Insp. of Fact., October 1858“, str. 56—61.)

Dobou rozkvětu průmyslu česané vlny ve West Ridingu v Yorkshire byla léta 1849—1850. Roku 1838 tam bylo v tomto oboru zaměstnáno 29.246 osob, roku 1843 37.000, roku 1845 48.097 a v roce 1850 74.891. V témž obvodu bylo roku 1838 2768 mechanických tkalcovských stavů, roku 1841 11.458, roku 1843 16.870, roku 1845 19.121 a roku 1850 29.539. („Reports of Insp. of Fact., October 1850“, str. 60.) Tento rozkvět průmyslu česané vlny začal být již v říjnu roku 1850 podezřelý. Ve zprávě z dubna 1851 píše podinspektor Baker o Leedsu a Bradfordu: „Situace je od jisté doby velmi neuspokojivá. Přádelníci česané příze ztrácejí rychle zisky z roku 1850 a většina majitelů tkalcoven není na tom o nic lépe. Myslím, že dnes zahálí v průmyslu česané příze více strojů než kdy předtím, a také přádelníci lnu propouštějí dělníky a zastavují stroje. Cykly v textilním průmyslu jsou nyní opravdu velmi nejisté a myslím, že brzy dojdeme k názoru... že se nezachovává správný poměr mezi výrobní kapacitou vřeten, množstvím suroviny a růstem obyvatelstva.“ (Str. 52.)

Totéž lze pozorovat i v bavlnářském průmyslu. V právě citované zprávě z října 1858 se praví: „Od té doby, co byl v továrnách stanoven pracovní den, určuje množství spotřeby surovin, rozsah výroby a výši mezd ve všech textilních závodech jednoduchá trojčlenka... Cituji z nedávné přednášky... pana Baynese, nynějšího mayora [starosty] v Blackburnu, o bavlnářském průmyslu, v níž podal velmi přesné statistické údaje o průmyslu ve svém obvodu:

‚Každá skutečná koňská síla pohání 450 selfaktorových vřeten s předpřádacím zařízením nebo 200 prsténcových vřeten nebo 15 stavů na čtyřicetipalcové sukno i se soukacími, snovacími a šlichtovacími stroji. Každá koňská síla zaměstnává při předení 21/2 dělníka, při tkaní však 10 dělníků; jejich průměrná mzda činí dobrých 101/2 šilinku na jednoho týdně... Průměrná zpracovávaná čísla jsou čís. 30—32 pro osnovu a čís. 34—36 pro útek; počítáme-li, že týdně vyrobená příze dělá 13 uncí na vřeteno, dává to 824.700 liber příze týdně, k čemuž se spotřebuje 970.000 liber čili 2300 žoků bavlny v ceně 28.300 liber št.... V našem obvodu (okruh kolem Blackburnu o poloměru 5 anglických mil) je týdenní spotřeba bavlny 1,530.000 liber čili 3650 žoků v ceně 44.625 liber št. Je to 1/18 celého bavlnář ského průmyslu ve Spojeném království a 1/16 veškerého mechanického tkalcovství.‘

Podle výpočtů pana Baynese by tedy celkový počet bavlnářských vřeten v království činil 28,800.000 a k tomu, aby se udržela v plném chodu, bylo by ročně zapotřebí 1.432,080.000 liber bavlny. Ale dovoz bavlny, odečteme-li vývoz, činil roku 1856 a 1857 jen 1.022,576.832 liber, musel by tedy nutně nastat schodek 409,503.168 liber. Pan Baynes, který byl tak laskav a vysvětlil mi tuto věc v diskusi, se domnívá, že výpočet roční spotřeby bavlny, založený na spotřebě blackburnského obvodu, musel vyjít příliš vysoko pro rozdíl nejen ve spřádaných číslech, nýbrž i v dokonalosti strojů. Odhaduje celkovou roční spotřebu bavlny ve Spojeném království na 1000 milionů liber. Ale má-li pravdu a existuje-li skutečně přebytek nabídky 221/2 milionu liber, zdá se, že poptávka a nabídka jsou nyní už téměř v rovnováze; to ovšem nebereme v úvahu další vřetena a stavy, které se, jak uvádí pan Baynes, zavádějí v jeho obvodu, a soudě podle toho, pravděpodobně i v jiných obvodech.“ (Str. 59, 60.)

III. Všeobecný doklad: Bavlnová krise v letech 1861—1865

Předcházející období 1845—1860

1845. Rozkvět bavlnářského průmyslu. Velmi nízké ceny bavlny. L. Horner o tom píše: „Za posledních osm let jsem nezažil tak živé období podnikání, jaké vládlo minulé léto a podzim, zejména v přádelnictví bavlny. Celého půl roku jsem dostával každý týden zprávy o nových kapitálových vkladech do továren; hned hlásili, že se stavějí nové továrny, hned zase, že se pro několik málo prázdných továren našli noví nájemci, jindy zase, že se továrny, které jsou v provozu, rozšiřují, že se vybavují silnějšími parními stroji a větším počtem pracovních strojů.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1845“, str. 13.)

1846. Začínají nářky. „Už delší dobu slýchám bavlnářské továrníky často naříkat na tíživé poměry... v posledních 6 týdnech se začalo v různých továrnách pracovat kratší dobu, obvykle 8 hodin denně místo 12; zřejmě se to stává všeobecným zjevem... ceny bavlny silně stouply a... ceny výrobku se nejen nezvýšily, nýbrž... jsou nižší než před zdražením bavlny. To, že za poslední 4 roky přibylo tolik bavlnářských továren, způsobilo, že na jedné straně silně stoupla poptávka po surovině a na druhé straně silně stoupla nabídka výrobků na trhu; obě příčiny nutně vyvolaly pokles zisku, dokud nabídka suroviny a poptávka po výrobku zůstávaly nezměněny; ve skutečnosti však měly ještě daleko silnější účinek, protože jednak byla nabídka bavlny v poslední době nedostatečná, jednak klesla poptávka po výrobcích na různých vnitřních i zahraničních trzích.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1846“, str. 10.)

Vzestup poptávky po surovině a přeplňování trhu výrobky jdou ovšem ruku v ruce. — Ostatně, tehdejší rozšíření průmyslu a stagnace, která následovala, se neomezily na bavlnářské obvody. V bradfordském obvodu s výrobou česané vlny bylo roku 1836 jen 318 továren, roku 1846 jich tam však bylo 490. Tyto číslice zdaleka nevyjadřují skutečný růst výroby, neboť zároveň byly značně rozšířeny dosavadní továrny. To platí zejména o přádelnách lnu. „V posledních 10 letech všechny více nebo méně přispěly k tomu, že nastalo přeplnění trhu, na jehož vrub je nutno z velké části přičíst nynější stagnaci... Tíživá situace je zcela přirozeným důsledkem tak rychlého rozmnožení továren a strojů.. .“ („Reports of Insp. of Fact., October 1846“, str. 30.)

1847. V říjnu peněžní krise. Diskont 8%. Už předtím došlo ke krachu železničních spekulací a machinací s východoindickými směnkami. Ale:

„Pan Baker uvádí velmi zajímavé podrobnosti o tom, jak za poslední léta vzrostla poptávka po bavlně, vlně a lnu, protože se rozšířila příslušná průmyslová odvětví. Domnívá se, že zvýšená poptávka po těchto surovinách, zvláště proto, že nastala v době, kdy jejich nabídka klesla daleko pod průměr, dostatečně vysvětluje nynější neutěšený stav v těchto průmyslových odvětvích a že není ani třeba dovolávat se desorganisace na peněžním trhu. Tento názor plně potvrzuje to, co jsem viděl na vlastní oči a co jsem se dověděl od lidí, kteří se v tom vyznají. Tato různá průmyslová odvětví byla již ve velmi tísnivé situaci, když ještě bylo možno snadno dosáhnout pětiprocentního i nižšího diskontu. Naproti tomu nabídka surového hedvábí byla hojná, ceny mírné a podnikání proto živé až... do posledních 2 nebo 3 týdnů, kdy peněžní krise postihla nejen továrníky vyrábějící surové hedvábí, nýbrž ještě více jejich hlavní zákazníky, továrníky vyrábějící módní zboží. Podíváme-li se na uveřejněné úřední zprávy, vidíme, že bavlnářský průmysl vzrostl za poslední tři roky téměř o 27%. V důsledku toho stoupla bavlna zhruba ze 4 pencí na 6 pencí za libru, kdežto příze se dostala jen nepatrně nad svou dřívější cenu, neboť stoupla nabídka. Vlnařský průmysl se začal rozšiřovat roku 1836; od té doby vzrostl v Yorkshire o 40% a ve Skotsku ještě více. K ještě většímu růstu došlo v průmyslu česané vlny. [18] Podle výpočtů činí tu rozšíření za tutéž dobu přes 74%. Spotřeba surové vlny byla proto obrovská. Lnářský průmysl vykazuje od roku 1839 v Anglii přírůstek asi 25%, ve Skotsku 22% a v Irsku téměř 90% [19]; protože byla zároveň špatná úroda lnu, mělo to za následek, že surovina stoupla o 10 liber št. na tuně, naproti tomu cena příze klesla o 6 pencí na přadenu.“ („Reports of Insp, of Fact., October 1847“, str. 30 a 31.)

1849. V posledních měsících roku 1848 nastalo znovu oživení. „Cena lnu, která byla tak nízká, že zajišťovala slušný zisk téměř za všech okolností, které mohly nastat, hnala továrníky k tomu, aby neustále rozvíjeli výrobu. Továrníci vyrábějící vlněné výrobky měli na začátku roku plno práce... obávám se však, že tu místo skutečné poptávky zaujímají často konsignace vlněného zboží a že období zdánlivé prosperity, tj. období, kdy se v podnicích pracuje naplno, se vždy nekryjí s obdobími reálné poptávky. Několik měsíců byl na tom průmysl česané příze zvlášť dobře... Na začátku zmíněného období byla cena vlny zvlášť nízká; přádelníci si nadělali za výhodné ceny zásoby, a jistě ne malé. Když za jarních aukcí šla cena vlny nahoru, přádelníci na tom vydělali a vydělávali na tom i nadále, protože poptávka po výrobcích byla značná a trvalá.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1849“, str. 42.)

„Sledujeme-li výkyvy v situaci podnikání, k nimž došlo v továrních obvodech za poslední 3 nebo 4 roky, musíme podle mého mínění připustit, že tu musí být něco, co vyvolává poruchy... Není tu snad novým činitelem ohromná produktivní síla rozrostlé strojové výroby ?“ („Reports of Insp. of Fact., April 1849“, str. 42, 43.)

V listopadu 1848, v květnu, v létě a pak až do října 1849 se situace stále zlepšovala. „Zvláště to platí o výrobě látek z česané příze, která je soustředěna kolem Bradfordu a Halifaxu; tato výroba nedosáhla nikdy předtím ani zhruba svých nynějších rozměrů... Spekulace se surovinou a nemožnost předvídat, jaká bude její pravděpodobná nabídka, vyvolávaly v bavlnářském průmyslu vždycky větší rozčilení a častější kolísání než v kterémkoli jiném odvětví. Dnes tu dochází k hromadění zásob hrubších druhů bavlněného zboží, což znepokojuje malé přádelníky a už jim působí nesnáze, takže mnozí z nich nepracují plnou dobu.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1849“, str. 64—65.)

1850. Duben. Podnikání jde stále ještě dobře. Výjimka: „Velká deprese v části bavlnářského průmyslu v důsledku nedostatečné nabídky suroviny právě u hrubých čísel příze a těžkých tkanin... Obavy, že k podobné reakci dojde i v průmyslu česané příze, kde byl v poslední době rozmnožen počet strojů. Podle výpočtů pana Bakera vzrostla jen v roce 1849 v tomto odvětví produkce tkalcovských stavů o 40% a produkce vřeten o 25—30%, při čemž se závody stále ještě rozšiřují stejným tempem jako dříve.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1850“ str. 54.)

1850. Říjen. „Cena bavlny stále... vyvolává v tomto průmyslovém odvětví značnou depresi, zejména u takových zboží, kde surovina tvoří značnou část výrobních nákladů. Veliké zdražení surového hedvábí zhoršilo namnoze situaci i v tomto odvětví.“ („Reports Of Insp. of Fact., October 1850“, str. 14.) — Podle zde citované zprávy komitétu královské společnosti pro pěstování lnu v Irsku zaručují vysoké ceny lnu při nízkých cenách ostatních zemědělských výrobků, že dojde k značnému rozšíření výroby lnu v příštím roce. (Tamtéž, str. 31, 33.)

1853. Duben. Velká prosperita. „Za celých 17 let, po něž ze své úřední funkce sleduji poměry v lancashirském továrním obvodu, jsem se ještě nesetkal s takovou všeobecnou prosperitou; ve všech odvětvích panuje neobyčejné oživení,“ říká L. Horner. („Reports of Insp. of Fact., April 1853“, str. 19.)

1853. Říjen. Deprese v bavlnářském průmyslu. „Nadvýroba.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1853“, str. 15.)

1854. Duben. „Třebaže to ve vlnařském průmyslu nešlo nejlépe, mohlo se ve všech továrnách pracovat naplno; stejně tak v bavlnářském průmyslu. V průmyslu česané příze se po celé uplynulé pololetí pracovalo nepravidelně. V plátenickém průmyslu docházelo k poruchám, protože se po krymské válce zmenšil dovoz lnu a konopí z Ruska.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1854“, str. 37.)

1859. „Skotské plátenictví prožívá stále ještě depresi... protože je málo suroviny a je drahá; špatná kvalita loňské sklizně v pobaltských zemích, odkud jsme hlavně dováželi, se nepříznivě projeví na situaci tohoto obvodu; naproti tornu juta, která ve výrobě mnohého hrubého zboží postupně vytlačuje len, není nijak drahá a je jí dost... asi polovina strojů v Dundee spřádá nyní jutu.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1859“, str. 19.) — „Pro vysoké ceny suroviny se přádelnictví lnu stále ještě nevyplácí, a zatím co všechny ostatní továrny běží naplno, máme různé příklady toho, že se zastavují stroje zpracovávající len... Přádelnictví juty... je v uspokojivějším stavu, protože v poslední době tento materiál opět. zlevnil.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1859“, str. 20.)

1861—1864. Americká občanská válka. Bavlnová kalamita.
Nejlepší příklad, jak se pro nedostatek a drahotu suroviny přerušuje výrobní proces

1860. Duben. „Pokud jde o situaci v průmyslu, mohu vám s potěšením sdělit, že přes vysokou cenu surovin šla práce ve všech odvětvích textilního průmyslu, až na průmysl zpracovávající hedvábí, v posledním půl roce velmi dobře... V některých bavlnářských obvodech sháněli dělníky inseráty a dělníci se tam stěhovali z Norfolku a jiných zemědělských hrabství... V každém průmyslovém odvětví vládne zřejmě velký nedostatek surovin. Jedině... tento nedostatek nás udržuje v určitých mezích. V bavlnářském podnikání nebyly snad počet nově zakládaných továren, rozšiřování existujících závodů a poptávka po dělnících nikdy tak velké jako nyní. Všude je sháňka po surovině.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1860“, str. 57.)

1860. Říjen. „Situace v bavlnářských, vlnařských a lnářských obvodech byla dobrá; v Irsku prý byla už přes rok dokonce velmi dobrá, a byla by bývala ještě lepší nebýt vysoké ceny suroviny. Přádelníci lnu čekají zřejmě ještě netrpělivěji než kdy jindy, až železnice zpřístupní indické zdroje a až se indické zemědělství rozvine tak, že konečně... zajistí přísun lnu, který by odpovídal jejich potřebám.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1860“, str. 37.)

1861. Duben. „Podnikání prožívá nyní depresi... některé bavlnářské továrny nepracují plnou dobu a mnoho hedvábnických továren je zaměstnáno jen zčásti. Surovina je drahá. Téměř ve všech odvětvích textilního průmyslu je její cena vyšší než cena, za kterou by mohla být zpracovávána pro masu spotřebitelů.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1861“, str. 33.)

Nyní se ukázalo, že v roce 1860 byla v bavlnářském průmyslu nadvýroba; následky toho bylo znát ještě v dalších letech. „Trvalo to dva až tři roky, než světový trh pohltil nadvýrobu z roku 1860.“ („Reports of Insp. of Fact., December 1863“, str. 127.) „Špatná situace na trzích bavlněných výrobků ve východní Asii na počátku roku 1860 se odrazila i na výrobě v Blackburnu, kde pracuje průměrně 30.000 mechanických tkalcovských stavů téměř výhradně na výrobě tkanin pro tento trh. Tím se tu poptávka po práci omezila již mnoho měsíců předtím, než se projevily účinky bavlnové blokády... Na štěstí to zachránilo mnoho továrníků před krachem. Hodnota zásob, zatím co byly na skladě, vzrostla, a tak bylo odvráceno strašlivé znehodnocení, které by jinak za takové krise bylo nevyhnutelné.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1862“, str. 28, 29, 30.)

1861. Říjen. „Situace je od jisté doby velmi špatná... Je velmi pravděpodobné, že v zimních měsících mnoho továren silně zkrátí pracovní dobu. To se ostatně dalo předvídat.., nehledě vůbec k příčinám, které přerušily náš obvyklý dovoz bavlny z Ameriky a náš vývoz tam, bylo by nutné zkrátit příští zimu pracovní dobu proto, že se za poslední tři roky silně zvýšila výroba, a pro poruchy na indickém a čínském trhu.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1861“, str. 19.)

Bavlněný odpad. Východoindická bavlna (surat). Vliv na mzdy dělníků. Zdokonalování strojů.
Nahrazování bavlny škrobovou moučkou a anorganickými látkami.
Účinek tohoto šlichtování škrobovou moučkou na dělníky.
Přádelníci jemnějších čísel. Podvody továrníků.

„Jeden továrník mi píše: ‚Pokud jde o to, kolik bavlny se spotřebuje na vřeteno, určitě nepočítáte dost s tím, že je-li bavlna drahá, přede každý přádelník obyčejné příze (řekněme až do čís. 40, hlavně čís. 12—32) tak jemná čísla, jak jen může, tj. začne příst čís. 16 místo dřívějšího čís. 12 nebo čís. 22 místo čís. 16 atd.; a majitel tkalcovny, který tuto jemnou přízi zpracovává, dosahuje obvyklé váhy kartounu tím, že přidává o to víc šlichty. Užívání tohoto prostředku se nyní rozrostlo do skutečně hanebných rozměrů. Z dobrého pramene vím, že jsou obyčejné shirtingy [košiloviny] na vývoz, které váží kus 8 liber, z nichž 23/4 libry připadá na šlichtu. Do jiných druhů tkaniny se dává až 50% šlichty, takže chlubí-li se továrník, že bohatne, přestože prodává tkaninu levněji, než zaplatil za přízi, z níž je vyrobena, vůbec nelže.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1864“, str. 27.)

„Dověděl jsem se také, že tkalci přičítají svou zvýšenou nemocnost šlichtě, jíž se používá na osnovy spřádané z východoindické bavlny a která už není jako dříve jen z mouky. Tato náhražka mouky má prý však ohromnou výhodu, že značně zvyšuje váhu tkaniny, takže z 15 liber příze se dá utkat 20 liber tkaniny.“ (,‚Reports of Insp. of Fact., October 1863“, str.63.) Touto náhražkou byl rozemletý mastek zvaný „China clay“ [čínská hlína] nebo sádra zvaná „French chalk“ [francouzská křída]. — „Když se na šlichtování osnovy začalo používat místo mouky náhražek, výdělek tkalců (máme tu na mysli dělníky) velmi poklesl. Používá-li se této šlichty, je příze těžší, ale zato tvrdší a křehčí. Každá nit osnov prochází v tkalcovském stavu tak zvanou nítěnkou, jejíž silné nitě udržují osnovu ve správné poloze; silně šlichtované osnovy zaviňují, že se nitě v nítěnce neustále trhají; při každém přetržení ztratí tkadlec opravou pět minut; tkadlec musí nyní takováto poškození spravovat nejméně desetkrát častěji než dříve, a stav ovšem dá za pracovní den o to méně tkaniny.“ (Tamtéž, str. 42, 43.)

„V Ashtonu, Stalybridge, Mossley, Oldhamu atd. byla pracovní doba zkrácena o celou třetinu a týden co týden se dál zkracuje... Zároveň s tímto zkracováním pracovního dne dochází v mnoha odvětvích i ke snižování mezd.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1863“, str. 13.) — Začátkem roku 1861 došlo ke stávce tkalců na mechanických stavech v některých částech Lancashiru. Někteří továrníci oznámili, že snižují mzdy o 5 — 71/2%; dělníci trvali na tom, aby mzdové sazby zůstaly nezměněny, ale aby byl zkrácen pracovní den. Podnikatelé to nepovolili, a tak vypukla stávka. Za měsíc museli dělníci ustoupit. Nyní však dostali obojí: „Kromě toho, že byla snížena mzda, na což dělníci nakonec přistoupili, pracuje se nyní v mnoha továrnách kratší dobu.“ („Reports of insp. of Fact., April 1861“, str. 23.)

1862. Duben. „Strádání dělníků se od té doby, co jsem naposledy podával zprávu, značně zvětšilo; ale dosud nikdy v dějinách průmyslu nebyly tak neočekávané a tak těžké útrapy snášeny s tak mlčenlivou resignací a s tak trpělivým sebeovládáním.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1862“, str. 10.) — „Procento dělníků, kteří jsou v dané chvíli úplně nezaměstnaní, není zřejmě o mnoho větší než roku 1848, kdy došlo k obvyklé panice, která však tenkrát stačila přimět znepokojené továrníky k tomu, aby dali sestavit podobnou statistiku o bavlnářském průmyslu, jaká se nyní uveřejňuje týdně... V květnu 1818 nepracovalo v Manchestru 15% všech bavlnářských dělníků, 12% pracovalo omezenou dobu, plně pracovalo přes 70%. Dne 28. května 1862 nepracovalo 15%, omezenou dobu pracovalo 35%, plnou dobu pracovalo 49% dělníků... V sousedních místech, na př. ve Stockportu, je vyšší procento těch, kteří pracují omezenou dobu nebo nepracují vůbec, a nižší procento plně zaměstnaných“, protože se tam předou hrubší čísla než v Manchestru. (Str. 16.)

1862. Říjen. „Podle poslední úřední statistiky bylo roku 1861 ve Spojeném království celkem 2887 bavlnářských továren, z toho 2109 v mém obvodu“ (Lancashire a Cheshire). „Věděl jsem ovšem, že velmi značná část z těchto 2109 továren mého obvodu jsou malé závody s nevelkým počtem dělníků. Ale překvapilo mě, když jsem zjistil, kolik těchto malých závodů je. 392 těchto závodů, čili 19%, má hnací sílu, parní nebo vodní, nižší než 10 koňských sil; 345, tedy 16%, od 10 do 20 koňských sil; 1372 má 20 koní a více... Velmi značná část těchto malých továrníků — více než třetina celkového počtu — byla do nedávna dělníky; jsou to lidé, kteří nedisponují kapitálem... Těžiště tedy připadá na zbývající 2/3.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1862“, str. 18, 19.)

Podle téže zprávy pracovalo tehdy v bavlnářském průmyslu v Lancashire a Cheshire plnou dobu 40.146 dělníků, čili 11,3%; omezenou pracovní dobu 134.767, čili 38%; bez práce bylo 179.721, čili 50,7%. Vyjmeme-li z toho údaje o Manchestru a Boltonu, kde se předla hlavně jemná čísla — odvětví poměrně málo postižené bavlnovou kalamitou — vypadá situace ještě nepříznivěji, totiž: plně zaměstnaných dělníků 8,5%, neplně zaměstnaných 38%, nezaměstnaných 53,5%. (Str. 19, 20.)

„Pro dělníka je podstatný rozdíl, zpracovává-li dobrou nebo špatnou bavlnu. V prvních měsících roku, kdy se továrníci snažili udržet ve svých továrnách pravidelný provoz a používali každé bavlny, jen když ji mohli koupit za levnou cenu, přišlo mnoho špatné bavlny i do továren, kde se dříve obvykle užívalo dobré bavlny; rozdíl v mzdách dělníků byl tak velký, že docházelo k častým stávkám, protože dělníci si nyní při staré mzdě od kusu nemohli denně vydělat tolik, aby se z toho dalo snesitelně žít... V některých případech činil rozdíl při používání špatné bavlny, i tehdy, když se pracovalo plnou pracovní dobu, polovinu celé mzdy.“ (Str. 27.)

1863. Duben. „V tomto roce bude možno plně zaměstnat jen něco přes polovinu bavlnářských dělníků.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1863“, str. 14.)

„Používání východoindické bavlny, k níž nyní továrny musí sahat, má jednu vážnou nevýhodu: musí se při tom silně zpomalovat rychlost strojů. V posledních letech se dělálo všechno, aby se rychlost strojů zvýšila, tedy aby tytéž stroje vykonávaly více práce. Zpomalení rychlosti postihuje dělníka stejně jako továrníka; neboť většina dělníků je placena od kusu; přadláci dostávají tolik a tolik za libru upředené příze, tkalci tolik a tolik za utkaný kus; dokonce i dělníkům pracujícím za týdenní mzdu by se při omezení výroby nutně snížily mzdy. Podle mých zjištění... a podle dodaných mi výkazů o výdělku bavlnářských dělníků v tomto roce... poklesly mzdy ve srovnání s mzdami v roce 1861 průměrně o 20%, v některých případech o 50%.“ (Str. 13.) — „Výše výdělku závisí... na tom, s jakým materiálem se pracuje... Postavení dělníků, pokud jde o výdělek, je nyní (v říjnu 1863) mnohem lepší než loni touž dobou. Byly zdokonaleny stroje, je tu lepší znalost suroviny a dělníci snáze překonávají obtíže, s nimiž musili zápasit z počátku. Loni na jaře jsem byl v Prestonu v jedné škole šití (dobročinný ústav pro nezaměstnané); dvě mladé dívky, které krátce předtím poslali do jedné tkalcovny, kde prý si podle továrníkova tvrzení mohly vydělat 4 šilinky týdně, prosily, aby byly přijaty zpět do školy, a stěžovaly si, že si nemohly vydělat ani šilink týdně. Dostal jsem zprávy o selfacting minders... přadlácích obsluhujících dva selfaktory, kteří si za 14 dní při plné pracovní době vydělali 8 šilinků 11 pencí; a z této částky se jim strhlo nájemné, při čemž jim továrník“ (jaká velkodušnost!) „vrátil polovinu nájemného darem. Dělníci nosili domů 6 šilinkii 11 pencí. Na mnoha místech vydělávali selfacting minders v posledních měsících roku 1862 5—9 šilinků týdně, tkalci 2—6 šilinků týdně... V nynější době je situace daleko utěšenější, ačkoli je výdělek ve většině obvodů stále ještě dost nízký... Pokles výdělku způsobovalo kromě toho, že vlákna indické bavlny byla kratší a že byla nečistá, ještě několik jiných příčin. Tak se nyní např. stalo zvykem přimíchávat do indické bavlny hodně bavlněného odpadu, a to ovšem ještě více zvětšuje nesnáze při předení. Je-li vlákno krátké, nitě se při vytahování vřetena a při navíjení příze snadno trhají, a pak není možno udržovat vřeteno v pravidelném chodu... Protože tkadlena musí na nitě dávat větší pozor, může zpravidla obsluhovat jen jeden stav, a jen málokterá víc než dva stavy... V mnoha případech klesla mzda dělníků o 5, 71/2 a 10%... většinou je na dělníkovi, aby si se surovinou poradil tak, aby si přišel na stejný výdělek jako obvykle... Jiná obtíž, s níž někdy tkalci musí zápasit, je v tom, že mají dělat ze špatného materiálu dobrou tkaninu a že jim za trest strhávají ze mzdy, nedopadne-li práce tak, jak se očekává.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1863“, str. 41—43.)

Mzdy byly bídné i tam, kde se pracovalo plnou dobu. Bavlnářští dělníci se ochotně hlásili na všechny možné veřejné práce, na něž je přijímali: odvodňování, stavbu silnic, roztloukání štěrku a dláždění ulic, jen aby dostávali podporu od místních úřadů (ve skutečnosti to bylo podporování továrníků, viz knihu I, str. 536 a násl. [K. Marx: „Kapitál“, díl I, zde]). Celá buržoasie dávala na dělníky dobrý pozor. Byla-li dělníkovi nabídnuta nejmizernější žebrácká mzda a dělník ji nepřijal, vyškrtl ho podpůrný komitét ihned ze seznamu podporovaných. Pro pány továrníky to byly zlaté časy, neboť dělníci museli buď umírat hlady, nebo pracovat za mzdu, která byla pro kapitalistu nejvýhodnější. Podpůrné komitéty si při tom počínaly jako hlídací psi továrníků. Zároveň továrníci v tajné dohodě s vládou znemožňovali vystěhovalectví, jak jen mohli, jednak aby si udržovali pohotově kapitál ztělesněný v mase a krvi dělníků, jednak aby si zajistili nájemné vydírané na dělnících.

„Podpůrné komitéty postupovaly v této věci velmi přísně. Jakmile se někde nabízela práce, byli dělníci, jimž byla nabídnuta, ihned vyškrtnuti ze seznamu a tak donuceni ji přijmout. Jestliže se dělníci zdráhali práci přijmout... pak to bývalo proto, že by jejich výdělek byl jen nominální, práce však mimořádně těžká.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1863“, str. 97.)

Dělníci byli ochotni dělat každou práci, na niž byli podle Public Works Act [zákona o veřejných pracích] posláni. „Zásady, podle nichž se organisovaly průmyslové práce, se od sebe v různých městech značně lišily. Ale i tam, kde se na práci pod širým nebem nepohlíželo výhradně jako na práci na zkoušku (labour test), platilo se za tuto práci buď ve výši obvyklé podpory, nebo jen o něco lépe, takže se fakticky stala prací na zkoušku.“ (Str. 69.) „Public Works Act [zákon o veřejných pracích] z roku 1863 měl tento zlořád odstranit a umožnit dělníkovi, aby si vydělával jako nezávislý nádeník. Účel tohoto zákona byl trojí: 1) zmocnit místní úřady, aby si mohly (se svolením předsedy státního ústředního úřadu pro chudinskou péči) vypůjčovat peníze od komisařů pro státní půjčky; 2) usnadnit provádění úprav ve městech bavlnářských obvodů; 3) opatřit nezaměstnaným dělníkům práci a slušnou mzdu (remunerative wages).“ Do konce října 1863 byly podle tohoto zákona povoleny půjčky až do výše 883.700 liber št. (Str.70.) Prováděly se hlavně tyto práce: kanalisace, stavby silnic, dláždění ulic, budováni hrází pro vodní díla a pod.

Pan Henderson, předseda blackburnského komitétu, píše o tom továrnímu inspektoru Redgravovi: „Z toho, s čím jsem se v tomto období utrpení a bídy, které prožíváme, setkal, mne nic tak nepřekvapilo a nepotěšilo jako bodrá ochota, s níž se nezaměstnaní dělníci tohoto obvodu chápou práce, kterou jim podle zákona o veřejných pracích nabízí blackburnská městská rada. Sotva si lze představit ostřejší kontrast, než je kontrast mezi přadlákem bavlny, který dříve pracoval jako kvalifikovaný dělník v továrně a teď pracuje jako nádeník na odpadovém kanálu v hloubce 14 nebo 18 stop.“ (Dělníci si přitom vydělávali — podle početnosti rodiny — 4 až 12 šilinků týdně; a s touto obrovskou částkou musela často vystačit osmičlenná rodina. Páni měšťané z toho měli dvojí prospěch: předně tak dostávali peníze na zvelebování svých začouzených a zanedbaných měst na výjimečně nízký úrok; za druhé platili dělníky daleko pod obvyklou mzdovou sazbou.) „Dělník, který byl zvyklý na téměř tropické teploty, na práci, při níž záleželo neskonale víc na zručnosti a přesnosti jeho pohybů než na síle jeho svalů, zvyklý na dvojnásobný, často trojnásobný výdělek, než jaký si může vydělat nyní, takový dělník projevuje tím, že ochotně přijímá nabízenou práci, takové sebezapření a pochopení, že si zaslouží veškeré úcty. V Blackburnu byli nezaměstnaní vyzkoušeni téměř na všech možných pracích pod širým nebem: kopali mazlavou, těžkou jílovitou půdu do značné hloubky, prováděli vysušovací práce, tloukli štěrk, stavěli silnice, kopali uliční kanály do hloubky 14, 16 a někdy 20 stop. Často při tom museli stát 10 až 12 palců hluboko v blátě a ve vodě a snášet vlivy podnebí, nad něž vlhčí a sychravější se nenajde v žádném obvodu Anglie, najde-li se vůbec kde.“ (Str. 91, 92.) — „Dělníci se drželi téměř bezvadně. . . jejich ochota pracovat pod širým nebem a protloukat se touto prací.“ (Str. 69.)

1864. Duben. „Občas lze v různých obvodech slyšet stížnosti na nedostatek dělníků, zvláště v některých odvětvích, např. v tkalcovství... ale pravá příčina není jen v tom, že v tomto speciálním odvětví je opravdu určitý nedostatek dělníků, ale také ve mzdě, kterou si teď, když se užívá špatných druhů příze, dělníci mohou vydělat. Minulý měsíc došlo mezi některými továrníky a jejich dělníky k četným srážkám pro mzdu. Bohužel ke stávkám dochází příliš často... Továrníci nelibě nesou účinky zákona o veřejných pracích jako konkurenci, a proto místní komitét v Bacupu zastavil svou činnost, neboť třebaže ještě nepracují všechny továrny, objevil se přesto nedostatek dělníků.“ („Reports of Insp. of Fact., April 1864“, str. 9, 10.) Ostatně byl už nejvyšší čas, aby páni továrníci přišli k rozumu. Po vydání zákona o veřejných pracích vzrostla poptávka po dělnících tak, že v lomech u Bacupu si mnoho továrních dělníků vydělávalo 4—5 šilinků denně. A proto byly veřejné práce — toto nové vydání ateliers nationaux [národních dílen] z roku 1848, tentokrát však zřízené v zájmu buržoasie — postupně zastavovány.

Experimenta in corpore vili [tj. dělníci jako pokusní králíci]

„Ačkoli jsem zde uvedl značně sníženou mzdu“ (plně zaměstnaných dělníků), „skutečný výdělek dělníků v různých továrnách, nevyplývá z toho ještě nikterak, že dělníci vydělávají tutéž částku týden co týden. Mzdy dělníků tu velmi kolísají, protože továrníci provádějí ve svých továrnách pokusy s různými druhy bavlny a s různými kombinacemi bavlny a odpadu; tyto ‚směsi‘, jak se tomu říká, se často mění a výdělek dělníků stoupá nebo klesá podle kvality bavlněné směsi. Někdy činil jen 15% dřívějšího výdělku a za týden nebo za několik týdnů klesl na 50 nebo 60%.“ Inspektor Redgrave, jehož zde citujeme, uvádí údaje o mzdách, převzaté z praxe; zde postačí tyto příklady:

A, tkadlec, šestičlenná rodina, zaměstnán 4 dny v týdnu, 6 šilinků 81/2 pence; B, soukač, 41/2 dne v týdnu, 6 šilinků; C, tkadlec, čtyřčlenná rodina, 5 dní v týdnu, 5 šilinků 1 pence; D, předpřádač, šestičlenná rodina, 4 dny v týdnu, 7 šilinků 10 pencí; E, tkadlec, sedmičlenná rodina, 3 dny v týdnu, 5 šilinků atd. Redgrave pokračuje: „Uvedené údaje zasluhují pozornosti, neboť dokazují, že pro některé rodiny by práce byla neštěstím, neboť jejich příjem by se snížil tak, že by mohly uspokojovat jen zcela nepatrnou část svých absolutně nezbytných potřeb, kdyby nebyl doplňován podporou tam, kde výdělek rodiny nedosahuje částky, kterou by rodina dostávala jako podporu, kdyby byli všichni bez práce.“ („Reports of Insp. of Fact., October 1863“, str. 50—53.)

„Počínaje 5. červnem 1863 nebylo ani týdne, kdy by průměrná celková pracovní doba všech dělníků byla delší než dva dny, sedm hodin a několik minut.“ (Tamtéž, str. 121.)

Od začátku krise do 25. března 1863 vydaly správy chudinské péče, ústřední podpůrný komitét a londýnský municipální komitét téměř tři miliony liber št. (Tamtéž, str. 13.)

„V jednom obvodu, kde se přede nejjemnější příze... ztratili přadláci nepřímo na mzdě 15% jen proto, že se přešlo od bavlny Sea Island k egyptské bavlně... V jednom rozsáhlém obvodu, kde se k indické bavlně přidává velké množství bavlněného odpadu, klesla mzda přadláků o 5% a mimo to přadláci ztráceli 20—30% tím, že pracovali se suratem a odpadem. Tkalci, kteří dříve obsluhovali čtyři stavy, stačili nyní jen na dva. Roku 1860 si vydělali na každém stavu 5 šilinků 7 pencí, roku 1863 jen 3 šilinky 4 pence... Peněžité pokuty, které se dříve, když se používalo americké bavlny, pohybovaly mezi 3—6 pencemi“ (na jednoho přadláka), „dosahují nyní 1 šilinku až 3 šilinků 6 pencí.“ V jednom obvodu, kde se používalo egyptské bavlny míchané s východoindickou, byla „průměrná mzda přadláků na ‚mule‘ roku 1860 18—25 šilinků, nyní je 10—18 šilinků. Není to výhradně proto, že je horší bavlna, nýbrž také proto, že se snížila rychlost ‚muly‘, aby se přízi dalo více zákrutů, za což se v normálních dobách platilo podle mzdového sazebníku zvlášť.“ (Str. 43, 44, 45—50.) „Ačkoli zpracovávání východoindické bavlny přinášelo továrníkovi možná místy zisk, vidíme (viz mzdovou listinu str. 53), že dělníci tím byli ve srovnání s rokem 1861 poškozeni. Bude-li se suratu používat trvale, budou dělníci požadovat stejný výdělek jako v roce 1861; ale to by se vážně dotklo zisku továrníků, kdyby to nebylo vyváženo změnou cen bavlny nebo výrobků.“ (Str. 105.)

Nájemné. „Bydlí-li dělníci v kotážích, které patří továrníkovi, sráží jim továrník často ze mzdy nájemné, i když nepracují plnou dobu. Přesto hodnota těchto domků kĺesla a lze je nyní dostat o 25—50% levněji než dříve; kotáž, která jindy stála 3 šilinky 6 pencí týdně, lze nyní najmout za 2 šilinky 4 pence, a někdy ještě levněji.“ (Str. 57.)

Vystěhovalectví. Továrníci byli ovšem proti vystěhovalectví dělníků, protože si předně „v očekávání lepších dob pro bavlnářský průmysl chtěli udržet prostředky, které by jim umožňovaly vyrábět co nejvýnosněji“. Kromě toho „je mnoho továrníků majiteli domů, v nichž bydlí dělníci u nich zaměstnaní, a alespoň někteří z nich určitě počítají s tím, že dostanou později alespoň část nájemného, které jim dělníci zůstali dlužni.“ (Str. 96.)

Pan Bernall Osborne ve své řeči k voličům před volbami do parlamentu 22. října 1864 řekl, že lancashirští dělníci se chovali jako antičtí filosofové (stoikové). Nechovali se jako ovce?

__________________________________

Poznámky:

13 „The Factory Question and the Ten Hours Bill“. By R. H. Greg, Londýn 1837, str. 115.

14 V poslední větě zprávy je omyl. Místo 6 pencí ztrát na odpadu má být 3 pence. Tato ztráta činí při zpracováváni indické bavlny 25%, u americké bavlny, o které se tu mluví, však jen 121/2 — 15%, jak také bylo toto procento dříve správně vypočteno při ceně 5 až 6 pencí. Ovšem i u americké bavlny, která se dovážela do Evropy v posledních letech občanské války, byl podíl odpadu často značně vyšší než dříve. — B. E.

15 Příklady viz mimo jiné u Babbage. Obvyklého prostředku — snížení mezd — se používá i zde, a tak toto ustavičné znehodnocování působí úplně jinak, než si to představuje ve svém harmonickém mozku pan Carey.

16 Od té doby, kdy byly napsány tyto řádky (1865), konkurence na světovém trhu značně zesílila, neboť nastal prudký rozvoj průmyslu ve všech kulturních zemích, zejména v Americe a v Německu. Skutečnost, že rychle a mohutně vzrůstající moderní výrobní síly každým dnem více přerůstají přes hlavu zákonům kapitalistické směny zboží, v jejichž rámci se mají pohybovat — tuto skutečnost si nyní stále více uvědomují i sami kapitalisté. O tom svědčí zvláště dva symptomy. Předně nová všeobecná mafie ochranných cel, která se liší od starého ochranářství zejména tím, že se snaží nejvíce chránit právě zboží výhodné pro vývoz. Za druhé kartely (trusty), které zakládají továrníci celých velkých výrobních sfér, aby mohli regulovat výrobu, a tím ceny a zisky. Je samozřejmé, že tyto pokusy jsou uskutečnitelné jen při relativně příznivém ekonomickém počasí. První bouře je musí rozmetat a dokázat, že výrobu je sice třeba regulovat, ale k tomu, aby ji regulovala, není určitě povolána třída kapitalistů. Zatím mají tyto kartely jen jeden účel — starat se o to, aby velcí kapitalisté požírali malé kapitalisty ještě rychleji než dosud. — B. E.

17 Jsme samozřejmě daleci toho, abychom vysvětlovali, jako pan Baker, vlnařskou krisi z roku 1857 disproporcí mezi cenami surovin a výrobků. Tato disproporce byla sama jen příznakem, a krise byla krisí všeobecnou. — B. E.

18 V Anglii přesně rozlišují mezi woollen manufacture [vlnařským průmyslem], v němž se přede z krátké vlny mykaná příze, která se pak tká (hlavní středisko Leeds), a worsted mariufacture [průmysl česané příze], v němž se přede z dlouhé vlny česaná příze a ta se tká (hlavní sídlo Bradford v Yorkshire). — B. E.

19 Toto rychlé rozšíření strojové výroby lněné příze v Irsku zasadilo tehdy smrtelnou ránu vývozu německého (slezského, lužického a vestfálského) plátna, tkaného z ručně vyrobené příze. — B. E.