Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola dvacátá

Z dějin obchodního kapitálu

Zvláštní formu peněžní akumulace zbožně obchodního a peněžně obchodního kapitálu prozkoumáme až v příštím oddílu.

Z toho, co bylo dosud vyloženo, samo sebou vyplývá, že nemůže být nic nejapnějšího než považovat obchodní kapitál — ať ve formě zbožně obchodního nebo ve formě peněžně obchodního kapitálu — za zvláštní druh průmyslového kapitálu, podobně jako třeba hornictví, zemědělství, chov dobytka, manufaktura, dopravní průmysl aj. tvoří odvětví průmyslového kapitálu, vzniklá společenskou dělbou práce, a tudíž zvláštní sféry, do nichž se průmyslový kapitál vkládá. Už prosté pozorování, že každý průmyslový kapitál, zatím co je v oběhové fázi svého reprodukčníhó procesu, vykonává jako zbožní kapitál a peněžní kapitál úplně tytéž funkce, které se jeví jako výhradní funkce obchodního kapitálu v obou jeho formách, už to by mělo vyloučit možnost takovéhoto hrubého pojetí. Naopak, ve zbožně obchodním a peněžně obchodním kapitálu jsou rozdíly mezi průmyslovým kapitálem jakožto produktivním a týmž kapitálem ve sféře oběhu osamostatněny proto, že se určité formy a funkce, které tu kapitál dočasně přijímá, jeví jako samostatné formy a funkce oddělené části kapitálu a. že jsou spojeny výhradně s ní. Přeměněná forma průmyslového kapitálu a hmotné rozdíly mezi produktivními kapitály v různých výrobních odvětvích, vyplývající z přirozené povahy různých průmyslových odvětví, jsou si na hony vzdáleny.

Kromě brutality, s níž ekonom vůbec zkoumá rozdílnost forem, která ho ve skutečnosti zajímá jen po hmotné stránce, má tato záměna u vulgárního ekonoma ještě dvojí příčinu. Předně je to jeho neschopnost vysvětlit obchodní zisk se všemi jeho zvláštnostmi; za druhé jeho apologetické úsilí odvodit formy zbožního kapitálu a peněžního kapitálu, pak i zbožně obchodního a peněžně obchodního kapitálu, jako podoby, které nezbytně vznikají z výrobního procesu jako takového, zatím co tyto formy vznikly ze specické formy kapitalistického způsobu výroby, který předpokládá jako svou základnu především oběh zboží, a tudíž i oběh peněz.

Kdyby se zbožně obchodní kapitál a peněžně obchodní kapitál nelišily od pěstování obilí jinak, než se liší pěstování obilí od chovu dobytka a manufaktury, bylo by nad slunce jasnější, že výroba a kapitalistická výroba jsou vůbec totožné a že zejména rozdělování společenských výrobků mezi členy společnosti, ať k produktivní nebo k osobní spotřebě, musí být stejně věčně zprostředkováváno obchodníky a bankéři, jako se požívání masa zprostředkovává chovem dobytka a užívání oděvů jejich výrobou.[46]

Protože se velcí ekonomové, jako Smith, Ricardo a j., zabývají základní formou kapitálu, kapitálem jakožto průmyslovým kapitálem, a oběhovým kapitálem (peněžním a zbožním kapitálem) fakticky jen potud, pokud je sám fází v reprodukčním procesu každého kapitálu, nevědí si rady s obchodním kapitálem jako jeho zvláštním druhem. These o tvorbě hodnoty, o zisku a j., vyvozené bezprostředně ze zkoumání průmyslového kapitálu, nedají se přímo použít na obchodní kapitál. Ponechávají jej tedy fakticky stranou a zmiňují se o něm jen jako o druhu průmyslového kapitálu. Tam, kde o něm pojednávají zvlášť, jako Ricardo v souvislosti se zahraničním obchodem, snaží se dokázat, že nevytváří hodnotu (tedy ani. nadhodnotu). Ale co platí o zahraničním obchodu, platí i o vnitřním obchodu.

Dosud jsme zkoumali obchodní kapitál s hlediska kapitalistického způsobu výroby a v jeho mezích. Nejen obchod, ale i obchodní kapitál je však starší než kapitalistický způsob výroby — ve skutečnosti je historicky nejstarší volnou formou existence kapitálu.

Protože jsme již viděli, že obchod s penězi a kapitál na něj zálohovaný nepotřebují ke svému rozvoji nic než velkoobchod, dále zbožně obchodní kapitál, budeme se tu zabývat jen tímto zbožně obchodním kapitálem.

Poněvadž obchodní kapitál je upoután ve sféře oběhu a jeho funkcí je výhradně zprostředkování směny zboží, není k jeho existenci — ponecháme-li stranou nevyvinuté formy, které vyvěrají z bezprostředního výměnného obchodu — zapotřebí žádných jiných podmínek než těch, jež jsou nutné k prostému oběhu zboží a peněz. Nebo lépe řečeno, tento oběh je podmínkou jeho existence. Ať se výrobky, které vcházejí do oběhu jako zboží, vyrábějí na základě jakéhokoli způsobu výroby — ať na základě prvobytně pospolného hospodaření nebo výroby založené na otrocké práci, nebo malorolnické a maloměšťácké nebo kapitalistické výroby — nemění to nic na jejich charakteru jako zboží, a jako zboží musí všechny projít směnným procesem a změnami forem, které jej provázejí. Krajní články, mezi nimiž je obchodní kapitál prostředníkem, jsou pro něj dány, tak jako jsou dány pro peníze a pro pohyb peněz. Jedině nutné je, aby tyto krajní články existovaly jako zboží, ať už je výroba v celém svém rozsahu zbožní výrobou, nebo ať výrobci, kteří sami hospodaří, přinášejí na trh jen přebytek, který jirn zbude po krytí jejich bezprostředních potřeb, jež uspokojují svou výrobou. Obchodní kapitál zprostředkovává jen pohyb těchto krajních článků, zboží, jako předpokladů, jež jsou mu dány.

V jakém rozsahu přichází produkce do obchodu, prochází rukama obchodníků, to závisí na způsobu výroby; maxima tento rozsah dosahuje, když je plně rozvinuta kapitalistická výroba, kdy se výrobek vyrábí už jen jako zboží, a ne jako předmět bezprostřední spotřeby. Na druhé straně podporuje obchod za každého výrobního způsobu výrobu přebytečného produktu, určeného k tomu, aby vešel do směny a rozmnožil požitky nebo poklady výrobců (jimiž je tu třeba rozumět majitele výrobků); dává tedy výrobě stále víc charakter výroby kvůli směnné hodnotě.

Metamorfosa zboží, jejich pohyb, se skládá 1) po stránce hmotné ze vzájemné směny různých zboží, 2) po stránce formy z přeměny zboží v peníze, prodeje, a přeměny peněz ve zboží, koupě. A na tyto funkce, na směnu zboží koupí a prodejem, se omezuje funkce obchodního kapitálu. Obchodní kapitál tedy zprostředkuje pouze směnu zboží, kterou však nelze od prvopočátku chápat prostě jako směnu zboží mezi bezprostředními výrobci. Za otroctví, nevolnictví, za systému odvádění dávek (pokud máme na zřeteli primitivní společenská zřízení), je vlastníkem, tedy i prodavačem výrobku otrokář, feudál, stát vybírající dávky. Obchodník kupuje a prodává pro mnoho lidí. V jeho rukou se soustřeďují koupě a prodeje, čímž koupě a prodej přestávají být závislé na bezprostřední potřebě kupujícího (jako obchodníka).

Ať je však společenská organisace výrobních sfér, mezi nimiž zprostředkovává směnu zboží obchodník, jakákoli, jeho jmění existuje vždy jako peněžní jmění a jeho peníze fungují vždy jako kapitál. Forma tohoto kapitálu je vždy P — Z — P'; peníze, samostatná forma směnné hodnoty, jsou východiskem, a rozmnožování směnné hodnoty je samostatným účelem. Sama směna zboží a operace, které ji zprostředkují — odděleny od výroby a prováděny nevýrobcem — jsou jen prostředkem k rozmnožování, a to nejen bohatství, nýbrž bohatství v jeho všeobecné společenské formě, bohatství jako směnné hodnoty. Hybným motivem a určujícím účelem je přeměnit P v P + ΔP; akty P — Z a Z — P', které zprostředkují akt P — P‘, se jeví jen jako přechodné momenty této přeměny P v P + ΔP;. Toto P — Z — P', jako charakteristický pohyb obchodního kapitálu jej odlišuje od Z — P — Z, od obchodu se zbožím mezi výrobci samými, jehož konečným účelem je směna užitných hodnot. Proto čím méně je výroba vyvinuta, tím více se peněžní jmění soustřeďuje v rukou obchodníků, čili tím více se jeví jako specifická forma obchodníkova jmění.

Za kapitalistického způsobu výroby — tj. jakmile se kapitál zmocní výroby samé a dá jí úplně změněnou a specifickou formu — jeví se obchodní kapitál jen jako kapitál ve zvláštní funkci. Za všech dřívějších způsobů výroby — a tím více, čím více je výroba bezprostředně výrobou životních prostředků pro výrobce — jeví se obchodní kapitál jako funkce kapitálu par excellence [po výtce].

Není tedy nijak těžké pochopit, proč se kupecký kapitál objevuje jako historická forma kapitálu dlouho předtím, než si kapitál podrobil samu výrobu. Jeho existence a určitý stupeň vývoje jsou samy historickým předpokladem vývoje kapitalistického způsobu výroby, 1) jako předběžná podmínka koncentrace peněžního jmění a 2) protože kapitalistický způsob výroby předpokládá výrobu pro obchod, odbyt ve velkém, a ne jednotlivým zákazníkům, tedy také obchodníka, který nekupuje pro uspokojení svých osobních potřeb, nýbrž ve svém kupním aktu soustřeďuje kupní akty mnoha osob. Na druhé straně působí celý vývoj kupeckého kapitálu na výrobu tak, že jí stále víc vtiskuje charakter výroby kvůli směnné hodnotě, že stále víc přeměňuje výrobky ve zboží. Ale jak hned uvidíme z dalšího výkladu, jeho vývoj sám o sobě nestačí k tomu, aby způsobil přechod jednoho způsobu výroby ve druhý, ani jej nemůže vysvětlit.

Za kapitalistické výroby je obchodní kapitál degradován se své dřívější samostatné existence na zvláštní moment použití kapitálu vůbec, a vyrovnávání zisků redukuje jeho míru zisku na všeobecný průměr. Funguje už jen jako agent průmyslového kapitálu. Zvláštní společenské poměry, které se vytvářejí s rozvojem obchodního kapitálu, už pak nejsou určující; naopak, kde obchodní kapitál převládá, tam zůstává všechno při starém. To platí dokonce uvnitř jedné a téže země, kde na př. čistě obchodní města mnohem víc připomínají minulé poměry než tovární města.[47]

Samostatný a převládající rozvoj kapitálu jako obchodního kapitálu znamená, že výroba není podrobena kapitálu, tj. že se kapitál vyvíjí na základě společenské formy výroby, která je mu cizí a na něm nezávislá. Samostatný vývoj obchodního kapitálu je tedy nepřímo úměrný všeobecnému ekonomickému vývoji společnosti.

Samostatné obchodníkovo jmění jako vládnoucí forma kapitálu znamená, že se proces oběhu osamostatnil vůči svým krajním článkům a těmito krajními články jsou sami směňující výrobci. Tyto krajní články zůstávají samostatné vůči procesu oběhu a tento proces vůči nim. Výrobek se tu stává zbožím díky obchodu. Obchod tu dělá z výrobků zboží, a ne že by vyrobené zboží svým pohybem vytvářelo obchod. Kapitál tedy vystupuje jako kapitál po prvé v procesu oběhu. V procesu oběhu se peníze vyvíjejí v kapitál. V oběhu se výrobek po prvé vyvíjí jako směnná hodnota, jako zboží a peníze. Kapitál se může vytvořit v procesu oběhu a musí se v něm vytvořit, dříve než se naučí podřizovat si jeho krajní články, různé výrobní sféry, mezi nimiž zprostředkovává oběh. Peněžní a zbožní oběh může sloužit výrobním sférám s nejrozmanitější organisací, které jsou co do své vnitřní struktury ještě zaměřeny hlavně na výrobu užitné hodnoty. Toto osamostatnění procesu oběhu, při němž výrobní sféry spolu navzájem spojuje třetí článek, vyjadřuje dvojí. Za prvé, že oběh se ještě nezmocnil výroby, nýbrž že se k ní má jako k danému předpokladu. Za druhé, že výrobní proces do sebe ještě nepojal oběh jako pouhý svůj moment. V kapitalistické výrobě se však obojí uskutečnilo. Výrobní proces je zcela založen na oběhu a oběh je pouhým momentem, průchozí fází výroby, pouze realisací výrobku, vyrobeného jako zboží, a nahrazováním prvků jeho výroby, vyráběných jako zboží. Forma kapitálu vzešlá bezprostředně z oběhu — obchodní kapitál — jeví se tu už jen jako jedna z forem kapitálu v jeho reprodukčním procesu.

Zákon, že samostatný vývoj obchodního kapitálu je nepřímo úměrný stupni vývoje kapitalistické výroby, se projevuje zvlášť jasně v dějinách meziobchodu (carrying trade), jako u Benátčanů, Janovanů, Holanďanů a j., tedy tam, kde se hlavního zisku nedosahuje vývozem domácích výrobků, nýbrž zprostředkováním směny výrobků společenských celků, které jsou obchodně a i jinak ekonomicky nevyspělé, a vykořisťováním obou vyrábějících zemí.[48] Zde před sebou máme obchodní kapitál v čisté podobě, oddělený od krajních článků, výrobních sfér, mezi nimiž je prostředníkem. To je hlavní zdroj, z něhož se obchodní kapitál tvoří. Tento monopol meziobchodu a s ním tento obchod sám však upadá tou měrou, jak pokračuje ekonomický vývoj národů, které oboustranně vykořisťoval a jejichž nevyspělost byla jeho existenční základnou. U meziobchodu se to projevuje nejen v úpadku obchodu jako zvláštního odvětví, nýbrž i v tom, že upadá převaha čistě obchodních národů a vůbec jejich obchodní bohatství, které bylo založeno na tomto meziobchodu. Je to jen zvláštní forma, v níž se v průběhu vývoje kapitalistické výroby projevuje podřizování obchodního kapitálu průmyslovému kapitálu. Ostatně pádným příkladem toho, jak hospodaří obchodní kapitál tam, kde přímo ovládá výrobu, je nejen koloniální hospodářství vůbec (tak zvaný koloniální systém), nýbrž zejména hospodaření staré holandsko-východoindické společnosti.

Protože pohyb obchodního kapitálu je P — Z — P', získává se, za prvé, obchodníkův zisk akty, které se odehrávají jen v procesu oběhu; získává se tedy ve dvou aktech: koupi a prodeji; a za druhé, realisuje se v posledním aktu, prodeji. Je to tedy zisk ze zcizení, profit upon alienation. Čistý, nezávislý obchodní zisk je prima facie [zřejmě] nemožný, dokud se výrobky prodávají za svou hodnotu. Levně koupit a draho prodat — to je zákon obchodu. Tedy nikoli směna ekvivalentů. Pojem hodnoty je v tom zahrnut potud, že různá zboží jsou vesměs hodnoty, a proto peníze; kvalitativně jsou to vesměs výrazy společenské práce. Ale nejsou to stejně velké hodnoty. Kvantitativní poměr, v němž se výrobky směňují, je zprvu zcela náhodný. Formy zboží nabývají proto, že jsou vůbec směnitelné, tj. že jsou výrazy téhož třetího. Trvalá směna a pravidelnější reprodukce pro tuto směnu tuto náhodnost stále víc odstraňuje. Avšak zprvu ne pro výrobce a spotřebitele, nýbrž pro prostředníka mezi nimi, pro obchodníka, který srovnává peněžní ceny a rozdíl si strká do kapsy. Už svým pohybem zjednává ekvivalentnost.

Obchodní kapitál je zprvu jen prostředníkem při pohybu mezi dvěma krajními články, které neovládá, a mezi předpoklady, které nevytváří.

Jako se z pouhé formy oběhu zboží, Z — P— Z, vyvíjejí peníze nejen jako míra hodnoty a oběživo, ale i jako absolutní forma zboží, a tím i bohatství, jako poklad, a jejich uchování a přibývání ve formě peněz se stává samoúčelem, tak se z pouhé formy oběhu obchodního kapitálu, P — Z — P', vyvíjejí peníze, poklad, jako něco, co se uchovává a rozmnožuje pouhým zcizováním.

Starověké obchodní národy žily jako Epikurovi bohové v intermundiích světa nebo lépe řečeno jako židé v pórech polské společnosti. Obchod prvních samostatných, vzkvétajících obchodních měst a obchodních národů byl jakožto čistý meziobchod založen na barbarství vyrábějících národů, mezi nimiž byly prostředníky.

Na předstupních kapitalistické společnosti vládne obchod nad průmyslem; v moderní společnosti je tomu naopak. Obchod bude ovšem více nebo méně zpětně působit na společenské celky, mezi nimiž je provozován; bude výrobu stále více podřizovat směnné hodnotě, protože požitek a obživu činí víc závislými na prodeji než na přímém spotřebování výrobku. Tím rozkládá staré poměry. Rozmnožuje oběh peněz. Zmocňuje se nejen přebytku produkce, nýbrž pozvolna nahlodává i výrobu samu a činí celá výrobní odvětví závislými na sobě. Tento rozkladný vliv však do značné míry závisí na povaze vyrábějícího společenského celku.

Pokud obchodní kapitál zprostředkovává směnu výrobků nevyvinutých společenských celků, obchodní zisk se nejen jeví jako výsledek šizení a napalování, ale většinou z nich skutečně vzniká. Kromě toho, že obchodní kapitál těží z rozdílu mezi výrobními cenami různých zemí (a po této stránce má vliv na vyrovnávání a stanovení hodnot zboží), vedou uvedené výrobní způsoby k tomu, že si obchodní kapitál přivlastňuje převážnou část nadvýrobku, jednak jako prostředník mezi společenskými celky, jejichž výroba je ještě v základě zaměřena na užitnou hodnotu a pro jejichž ekonomickou organisaci má prodej části produktu, která vůbec vstupuje do oběhu, tedy vůbec prodej výrobků za jejich hodnotu, podřadný význam; jednak proto, že za oněch dřívějších způsobů výroby jsou hlavní majitelé nadvýrobku, s nimiž kupec obchoduje — otrokář, feudální pán, stát (na př. orientální despota) — představiteli poživačného bohatství, jemuž kupec strojí léčky, jak to už o feudální době správně vycítil v uvedeném citátu A. Smith. Za své nadvlády tedy obchodní kapitál všude představuje systém drancování[49] a jeho rozvoj u starých i novějších obchodních národů není nadarmo spojen přímo s násilným drancováním, pirátstvím, loupením otroků, zotročováním kolonií; tak tomu bylo v Karthagu, v Římě, později u Benátčanů, Portugalců, Holanďanů atd.

Rozvoj obchodu a obchodního kapitálu zaměřuje všude výrobu na směnnou hodnotu, zvětšuje její rozsah, dělá ji rozmanitější a kosmopolitisuje ji, přeměňuje peníze ve světové peníze. Obchod tedy všude působí více nebo méně rozkladně na dosavadní organisace výroby, které jsou ve všech svých různých formách zaměřeny hlavně na užitnou hodnotu. Jak dalece však rozkládá starý způsob výroby, to závisí především na jeho pevnosti a vnitřním učlenění. A k čemu tento rozkladný proces vede, tj. jaký nový způsob výroby nastupuje na místo starého způsobu, to nezávisí na obchodu, nýbrž na charakteru starého výrobního způsobu samého. V antickém světě vyúsťuje vliv obchodu a rozvoj kupeckého kapitálu vždy v otrokářské hospodářství, jindy podle toho, z jakých poměrů se vychází, vede jen k přeměně patriarchálního otrokářského systému, zaměřeného na výrobu bezprostředních životních prostředků, v otrokářský systém, zaměřený na výrobu nadhodnoty. Naproti tomu v moderním světě vyúsťuje v kapitalistický způsob výroby. Z toho vyplývá, že tyto výsledky samy byly podmíněny ještě zcela jinými okolnostmi než rozvojem obchodního kapitálu.

Je v povaze věci, že jakmile se městský průmysl oddělí od zemědělského, jsou jeho výrobky od počátku zbožím, a jejich prodej tedy musí být zprostředkován obchodem. Potud je samozřejmé, že se obchod opírá o vývoj měst a že na druhé straně vývoj měst je podmíněn obchodem. Ale nakolik s tím jde ruku v ruce průmyslový vývoj, to zde závisí na zcela jiných okolnostech. Ve starém Římě dosáhl kupecký kapitál už v pozdějším období republiky vyššího stupně vývoje než kdy předtím ve starém světě, aniž nějak pokročil vývoj řemesel; kdežto v Korintě a jiných řeckých městech v Evropě a Malé Asii byl rozvoj obchodu provázen velkým rozvojem řemesel. Na druhé straně, v přímém protikladu k vývoji měst a jeho podmínkám, se s obchodním duchem a rozvojem obchodního kapitálu často setkáváme právě u neusedlých, kočovných národů.

Je nesporné — a právě tato skutečnost vedla k naprosto nesprávným názorům — že velké revoluce, které v XVI. a XVII. století proběhly v obchodu v souvislosti se zeměpisnými objevy a rychle popohnaly vývoj obchodního kapitálu, jsou jedním z hlavních momentů, které napomohly přechodu feudálního výrobního způsobu v kapitalistický. Náhlé rozšíření světového trhu, rozmnožení obíhajícího zboží, soupeření mezi evropskými národy o to, kdo se zmocní asijských produktů a amerických pokladů, koloniální systém — to všechno podstatně přispělo k rozbití feudálních hranic výroby. Avšak moderní způsob výroby ve svém prvním manufakturním období se vyvinul jen tam, kde se pro to vytvořily podmínky už za středověku. Srovnejme na př. Holandsko s Portugalskem.[50] A mělo-li v XVI. a zčásti ještě v XVII. století náhlé rozšíření obchodu a vytvoření nového světového trhu rozhodující vliv na zánik starého a rozmach kapitalistického způsobu výroby, stalo se to naopak na základě už vytvořeného kapitalistického způsobu výroby. Světový trh je sám základnou tohoto způsobu výroby. Na druhé straně nutnost vyrábět ve stále větším měřítku, která je tomuto způsobu výroby imanentní, vede k neustálému rozšiřování světového trhu, takže tu nerevolucionuje obchod průmysl, nýbrž průmysl ustavičně revolucionuje obchod. Obchodní nadvláda je nyní také spojena s větší nebo menší převahou podmínek velkého průmyslu. Srovnejme na př. Anglii a Holandsko. Dějiny zániku Holandska jako vládnoucího obchodního národa jsou dějinami podřizování obchodního kapitálu průmyslovému kapitálu. Překážky, které klade rozkladnému vlivu obchodu vnitřní pevnost a učlenění předkapitalistických národních způsobů výroby, projevují se názorně v obchodním styku Angličanů s Indií a Čínou. Širokou základnu výrobního způsobu tu tvoří jednota drobného zemědělství a domáckého průmyslu a v Indii k tomu ještě přistupuje forma vesnických občin založených na společném vlastnictví půdy, která byla ostatně původní formou i v Číně. V Indii Angličané zároveň použili své přímé politické a hospodářské moci vládců a přivlastňovatelů pozemkové renty, aby tyto malé hospodářské občiny zničili.[51] Jejich obchod tu má revolucionující vliv na způsob výroby jen potud, pokud lácí svého zboží ničí přádelnictví a tkalcovství, které je od pradávna nerozlučnou součástí této jednoty průmyslově zemědělské výroby, a tak rozbíjejí občiny. Ale i zde se jim toto rozkladné dílo daří jen velmi pomalu. Ještě méně se jim daří v Číně, kde jim nepomáhá přímá politická moc. Velká hospodárnost a úspora času, jichž se dosáhne bezprostředním spojením zemědělství a manufaktury, kladou tu velmi houževnatý odpor výrobkům velkého průmyslu, do jejichž ceny vcházejí faux frais [neproduktivní náklady] procesu oběhu, který je všude prohlodává. V protikladu k anglickému obchodu ponechává naproti tomu ruský obchod ekonomickou základnu asijské výroby nedotčenu.[52]

Přechod od feudálního způsobu výroby se uskutečňuje dvojím způsobem. Výrobce se stává obchodníkem a kapitalistou v protikladu k zemědělskému naturálnímu hospodářství a k řemeslu středověkého městského průmyslu, spoutanému cechy. To je cesta skutečně revolucionující. Anebo se obchodník přímo zmocní výroby. Byť je historický význam této druhé cesty jako přechodného stupně sebevětší — příkladem může být anglický clothier [soukeník] XVII. století, který podřizuje své kontrole tkalce, přestože zůstávají samostatní, prodává jim vlnu a kupuje od nich sukno — nevede sama o sobě k převratu ve starém způsobu výroby, spíše jej konservuje a udržuje si jej jako svůj předpoklad. Tak byl např. až do poloviny tohoto století továrník ve francouzském hedvábnickém průmyslu a v anglickém punčochářství a krajkářství většinou továrníkem jen nominálně, ale ve skutečnosti pouhým obchodníkem, který nechával tkalce dále pracovat jejich starým roztříštěným způsobem a vládl jim jen jako obchodník, pro něhož ve skutečnosti pracovali.[53] Takové poměry stojí všude v cestě skutečnému kapitalistickému způsobu výroby a s jeho vývojem zanikají. Aniž vyvolávají převrat ve způsobu výroby, jenom zhoršují postavení bezprostředních výrobců, mění je v pouhé námezdní dělníky a proletáře za horších podmínek, než jsou podmínky dělníků přímo podrobených kapitálu, a přivlastňují si jejich nadpráci na základě starého výrobního způsobu. V poněkud pozměněné podobě existují tytéž poměry v části londýnského řemeslně provozovaného nábytkářství, které je rozšířeno zejména v Tower Hamlets. Celá výroba je rozdělena na velmi mnoho navzájem nezávislých oborů. Jeden podnik dělá jen židle, druhý jen stoly, třetí jen skříně atd. Ale tyto podniky jsou samy provozovány více méně po řemeslnicku; pracuje v nich malý mistr s několika málo tovaryši. Vyrábí se však příliš mnoho, než aby se mohlo pracovat přímo pro soukromé zákazníky. Kupci jsou majitelé obchodů s nábytkem. V sobotu se k nim mistr vypraví a nabízí jim svůj výrobek; smlouvají přitom o cenu, jako se smlouvá v zastavárně, kolik se má na tu či onu věc půjčit. Tito mistři musí každý týden prodat, co vyrobili, už proto, aby mohli na příští týden znovu nakoupit suroviny a vyplatit mzdy. Za těchto okolností jsou vlastně jen prostředníky mezi obchodníkem a svými vlastními dělníky. Vlastním kapitalistou, který shrábne největší část nadhodnoty, je obchodník.[54] Podobně je tomu, když se od odvětví, která se dříve provozovala po řemeslnicku nebo jako vedlejší odvětví venkovského průmyslu, přechází k manufaktuře. Podle stupně technického vývoje, k němuž tato drobná samostatná výroba dospěla — tam, kde sama už používá strojů, které připouštějí řemeslnou výrobu — uskutečňuje se také přechod k velkému průmyslu; stroje se už nepohánějí ručně, ale parou, jako se to např. v poslední době děje v anglickém punčochářství.

Přechod tedy probíhá trojím způsobem: za prvé, obchodník se stává přímo průmyslníkem; tak je tomu u řemesel založených na obchodu, zejména v odvětvích vyrábějících přepychové předměty, v odvětvích, která obchodníci importují z ciziny se surovinami a dělníky, jako je v patnáctém století importovali do Italie z Cařihradu. Za druhé, obchodník dělá z malých mistrů své prostředníky (middlemen) nebo kupuje také přímo od samostatného výrobce; ponechává ho nominálně samostatným a nemění jeho způsob výroby. Za třetí, průmyslník se stává obchodníkem a vyrábí přímo ve velkém pro obchod.

Ve středověku je obchodník, jak správně praví Poppe, jen „nákladníkem“ zboží vyrobeného cechovními řemeslníky nebo rolníky. Obchodník se stává průmyslníkem, nebo přesněji řečeno nechává pro sebe pracovat řemeslný průmysl, zejména malý venkovský průmysl. Na druhé straně se výrobce stává obchodníkem. Místo aby např. soukenický mistr postupně po malých dávkách dostával vlnu od obchodníka a pracoval pro něho se svými tovaryši, kupuje si vlnu nebo přízi sám a sukno obchodníkovi prodává. Výrobní prvky vcházejí do výrobního procesu jako zboží, které sám koupil. A místo aby vyráběl pro jednotlivého obchodníka nebo pro určité zákazníky, vyrábí nyní soukeník pro celý obchodní svět. Výrobce je sám obchodníkem. Obchodní kapitál vykonává už jen proces oběhu. Původně byl obchod předpokladem pro přeměnu cechovního a venkovského domáckého řemesla a feudálního zemědělství v kapitalistické podniky. Činí výrobek zbožím, a to jednak tím, že pro něj vytváří trh, jednak tím, že poskytuje nové zbožní ekvivalenty a výrobě nové suroviny a pomocné látky, a tím otevírá nová výrobní odvětví, která jsou od začátku založena na obchodě: jak na výrobě pro trh a světový trh, tak na výrobních podmínkách, které mají svůj původ ve světovém trhu. Jakmile manufaktura poněkud zesílí — a ještě více to platí o velkém průmyslu — vytváří si sama trh, dobývá ho svým zbožím. Pak se obchod stává sluhou průmyslové výroby, pro niž je ustavičné rozšiřování trhu životní podmínkou. Neustále rostoucí masová výroba zaplavuje dosavadní trh a přičiňuje se tudíž stále o to, aby se tento trh rozšířil, aby se jeho hráze protrhly. Tuto masovou výrobu neomezuje obchod (pokud vyjadřuje jen existující poptávku), nýbrž velikost fungujícího kapitálu a vývojový stupeň produktivní síly práce. Průmyslový kapitalista má neustále před sebou světový trh, srovnává a musí stále srovnávat své vlastní ceny nákladů nejen s domácími tržními cenami, nýbrž s tržními cenami celého světa. Toto srovnávání připadá v dřívějším období skoro výhradně obchodníkům a zajišťuje tak obchodnímu kapitálu nadvládu nad průmyslovým kapitálem.

První theoretické zpracování moderního výrobního způsobu — merkantilní soustava — nutně vycházelo z povrchových jevů procesu oběhu, jak jsou osamostatněny v pohybu obchodního kapitálu, a proto postihlo jen zdání. Jednak proto, že obchodní kapitál je vůbec první volnou formou existence kapitálu. Jednak pro převládající vliv, jaký má tento kapitál v prvním období převratu feudální výroby, v období vzniku moderní výroby. Skutečná věda moderní ekonomie začíná teprve tehdy, když theoretické zkoumání přechází od procesu oběhu k výrobnímu procesu. Úrokový kapitál je zajisté také prastarou formou kapitálu. Proč však merkantilismus nevychází z něho, ale naopak, staví se k němu polemicky, uvidíme později.

__________________________________

Poznámky:

46 Moudrý Roscher vymudroval [viz W. Roscher: „Die Grundlagen der Nationalökonomie“, Stuttgart a Augsburg 1857, str. 102], že charakterisuje-li někdo obchod jako „zprostředkování“ mezi výrobci a spotřebiteli, může „se“ právě tak sama výroba charakterisovat jako „zprostředkování“ spotřeby (mezi kým ?)‚ z čehož ovšem vyplývá, že obchodní kapitál je částí produktivního kapitálu, tak jako zemědělský a průmyslový kapitál. Protože se tedy může říci, že člověk může zprostředkovat svou spotřebu jen výrobou (to musí dělat i tehdy, když nenabyl vzdělání v Lipsku) nebo že k přivlastňování přírody je zapotřebí práce (což lze nazvat „zprostředkováním“), vyplývá z toho ovšem, že společenské „zprostředkování“, vyvěrající ze specifické společenské formy výroby — protože je to zprostředkováni — má týž absolutní charakter nutnosti, týž stupeň důležitosti. Slovo „zprostředkování“ rozhoduje všechno. Ostatně vždyť obchodníci nejsou prostředníky mezi výrobci a spotřebiteli (spotřebitele, kteří nejsou výrobci, spotřebitele, kteří nevyrábějí, necháváme zatím stranou), nýbrž prostředniky při vzájvmné směně výrobků těchto výrobců, jsou jen spojovacími články směny, která se v tisíci případech uskutečňuje i bez nich.

47 Pan W. Kiesselbach („Der Gang des Welthandels im Mittelalter“. [Stuttgart] 1860) skutečně ještě stále žije v představách světa, v němž je obchodní kapitál formou kapitálu vůbec. O kapitálu v moderním smyslu nemá ani ponětí, stejně jako pan Mommsen, když ve svých římských dějinách mluví o „kapitálu“ a panství kapitálu. V moderních anglických dějinách jsou vlastní obchodní stav a obchodní města také politicky reakční a jsou spolčeny s pozemkovou a finanční aristokracií proti průmyslovému kapitálu. Srovnejme např. politickou úlohu Liverpoolu s úlohou Manchestru a Birminghamu. Naprosté panství průmyslovébo kapitálu bylo anglickým obchodním kapitálem a finanční aristokracií (moneyed interest) uznáno teprve po zrušení obilních cel atd.

48 „Obyvatelé obchodních měst dováželi z bohatších zemí jemné manufakturní zboží a drahé přepychové předměty, a tak živili marnivost velkostatkářů, kteří toto zboží dychtivě kupovali a platili za ně velkým množstvím surovin ze svých pozemků. Tak v této době obchod velké části Evropy záležel ve směně surovin jedné země za manufakturní výrobky průmyslově pokročilejší země... Jakmile se tento vkus všeobecně rozšířil a vyvolal značnou poptávku, začali obchodníci, aby ušetřili náklady na dopravu, zakládat podobné manufaktury ve své vlastní zemi.“ (A. Smith [„Wealth of Nations“], kniha III, kap. III.)

49 „Nyní kupci převelice žalují na šlechtice aneb loupežníky, s jak velikým nebezpečenstvím jest jim obchodovati a jak jsou nadto jímáni, týráni, šacováni a okrádáni. Kdyby snad toto snášeli pro spravedlivost, byli by ovšem svatými lidmi... Protože však kupci páší na celém světě, i mezi sebou, tak veliká bezpráví a nekřesťanské zlodějství a loupež, ký div, dopustí-li Bůh, aby taková veliká jmění, nespravedlivě nabytá, byla opětovně ztracena neb uloupena, a jim samým se za to dostalo ran aneb zjímáni byli ?... A knížatům náleží takový nepravý obchod řádnou mocí trestati a tomu brániti, by obchodníci jejich poddané tak mrzce neodírali. Ježto toho nečiní, potřebuje Bůh rejtharů a loupežníků a tresce jimi obchodníky za bezpráví, a musí býti jeho ďábly: jako mučí zemi egyptskou a celý svět ďábly nebo hubí nepřáteli. Vyhání tedy ďábla Belzebubem, aniž tím dává na srozuměnou, že rejthaři jsou menší loupežníci než obchodníci, ani obchodníci denně celý svět olupují, kdežto rejthar za rok jednou nebo dvakrát jednoho nebo dva oloupí.“ — „Naplňuje se proroctví Izaiášovo: knížata tvá se stala tovaryši zlodějů. Zatím co dávají věšet zloděje, kteří ukradli zlaťák nebo půl zlaťáku, kupčí s těmi, kteří okrádají celý svět, a kradou jistěji než všichni ostatní, abyť zůstalo pravdivým přísloví: velcí zlodějové věší malé zloděje; a jak říkal římský senátor Cato: Špatní zlodějové sedí ve věžích a v kládách, ale veřejní zlodějové chodí ve zlatě a v hedvábí. Ale co tomu nakonec řekne Bůh? Učiní, jak zjevil skrze Ezechiela: roztaví knížata i obchodníky, jednoho zloděje s druhým, jako olovo ä měď, jako když shoří město, a nebude už knížat ani obchodníků.“ (Martin Luther: „Von Kaufshandlung und Wucher“, [Wittenberg} 1524.)

50 Jak značnou převahu měla ve vývoji Holandska, nehledě k jiným okolnostem, základna daná jeho rybolovem, manufakturou a zemědělstvím, ukázali už spisovatelé XVIII. století. Viz na př. Massie. — Proti dřívějšímu názoru, který rozsah a význam asijského, antického a středověkého obchodu podceňoval, stalo se nyní módou příliš jej přeceňovat. Z této představy se každý nejlépe vyléčí, podívá-li se na anglický vývoz a dovoz na začátku XVIII. století a srovná-li jej s dnešním. A přece byl nepoměrně větší než u kteréhokoli dřívějšího obchodního národa. (Viz A. Anderson: „An Historical and Chronological Deduction of the Origin of Commerce“, díl II, Londýn 1764, str. 261 a násl.)

51 Jsou-li dějiny nějakého národa dějinami pochybených a skutečně pošetilých (v praxi hanebných) ekonomických pokusů — pak jsou to dějiny hospodaření Angličanů v Indii. V Bengálsku vytvořili karikaturu anglického velkého pozemkového vlastnictví; v jihovýchodní Indii karikaturu parcelového vlastnictví; na severozápadě udělali, pokud to záviselo na nich, z indické hospodářské občiny se společným vlastnictvím půdy její vlastní karikaturu.

52 To se také začíná měnit od doby, co Rusko vyvíjí křečovité úsilí vytvořit si vlastní kapitalistickou výrobu, která je odkázána na vnitřní a na přilehlý asijský trh. — B. E.

53 Totéž platilo o rýnském stuhařství, prýmkařství a tkalcovství hedvábí. U Krefeldu byla dokonce vybudována zvláštní železnice pro styk těchto venkovských ručních tkalců s městskými „továrníky“, ale od té doby ji mechanické tkalcovství vyřadilo i s ručními tkalci z provozu. — B. E.

54 Tento systém se od roku 1865 ještě více rozbujel. Podrobnosti o tom viz ve „First Report of the Select Committee of the House of Lords on the Sweating System“, Londýn 1888. — B. E.