Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola dvacátá šestá

Akumulace peněžního kapitálu,
její vliv na úrokovou sazbu

„V Anglii dochází k neustálé akumulaci dalšího bohatství, které má tendenci přijímat nakonec peněžní formu. Po touze získat peníze projevuje se však hned silná touha zase se jich zbavit, nějak je uložit, aby přinášely úroky nebo zisk; neboť peníze jako peníze nic nevynášejí. Proto jestliže se s tímto stálým přílivem nadbytečného kapitálu postupně a dostatečně nerozšiřuje pole pro jeho umístění, dochází nezbytně k tomu, že se periodicky akumulují peníze, které hledají umístění; tyto akumulace mají podle okolností větší nebo menší význam. Po dlouhou řadu let byl hlavním prostředkem, jímž se odssávalo nadbytečné bohatství Anglie, státní dluh. Jakmile však roku 1816 dosáhl maxima a nemohl už odssávat další přebytečné bohatství, bylo každý rok nutno umístit alespoň 27 milionů jinam. Kromě toho se splácely různé kapitály... Podniky, k jejichž provedení je zapotřebí velkého kapitálu a které čas od času odvádějí přebytek neumístěného kapitálu... jsou — alespoň v naší zemi — absolutně nutné, aby se odvádělo periodicky nahromaděné přebývající bohatství společnosti, které nemůže být umístěno v obvyklých odvětvích.“ („The Currency Theory Reviewed“. Londýn 1845, str. 32—34.) O roce 1845 se v této práci říká: „Během velmi krátkého období ceny proti nejnižšímu bodu deprese silně stouply... tříprocentní státní dluh je téměř al pari [na nominální hodnotě]... ve sklepeních Anglické banky je nahromaděno více zlata než kdy předtím. Akcie všeho druhu dosáhly téměř neslýchaných cen a úroková sazba klesla tak, že je skoro nominální... To všechno dokazuje, že v Anglii opět stojíme před těžkou akumulací nezaměstnaného bohatství, že nám opět hrozí období spekulační horečky.“ (Tamtéž, str. 36.)

„Ačkoli dovoz zlata není spolehlivým ukazatelem zisku ze zahraničního obchodu, přesto část tohoto dovozu — nelze-li jej vysvětlit jinak — representuje prima facie [zřejmě] takový zisk.“ (J. G. Hubbard: „The Currency and the Country“. Londýn 1843, str. 40—41.) „Dejme tomu, že v období, kdy jdou obchody stále dobře, kdy jsou výhodné ceny a dostatečný oběh peněz, je nutno pro špatnou úrodu vyvézt za 5 milionů zlata a dovézt za stejnou částku obilí. Oběh“ {to zde, jak se hned ukáže, neznamená oběživo, nýbrž neumístěný peněžní kapitál — B. E.} „se o tutéž částku zmenší. Soukromníci budou možná mít i nadále stejné množství oběživa, ale vklady obchodníků u jejich bank, salda bank u jejich peněžních makléřů a reservy v pokladnách bank se vesměs zmenší, a přímým důsledkem tohoto zmenšení částky neumístěného kapitálu bude vzestup úrokové sazby, např. ze 4% na 5%. Protože situace v podnikání je dobrá, nebude důvěra otřesena, ale úvěr se zdraží.“ (Tamtéž, str. 42.) „Klesají-li všeobecně ceny zboží, vracejí se přebytečné peníze ve formě přibývajících vkladů do bank, nadbytek neumístěného kapitálu stlačuje úrokovou sazbu na minimum, a tak je tomu do té doby, dokud vyšší ceny nebo oživený obchod nepovolají dřímající peníze do služby nebo dokud nejsou pohlceny tím, že se investují do zahraničních cenných papírů nebo do zahraničního zboží.“ (Str. 68.)

Výňatky, které uvádíme dále, jsou opět z parlamentní zprávy o Commercial Distress [obchodní krisi] v letech 1847—1848. — Pro neúrodu a hlad v letech 1846—1847 bylo nutno dovážet hodně potravin. „Proto dovoz značně převýšil vývoz... Proto nastal značný odliv peněz z bank a lidé, kteří chtěli diskontovat směnky, se hrnuli k diskontním makléřům; makléři začali směnky pozorněji zkoumat. Dosud otevřený úvěr byl velmi značně omezen a slabé firmy se pokládaly. Ti, kdo se opírali jen o úvěr, přišli na mizinu. To ještě zvýšilo už dříve pociťovaný neklid; bankéři i jiní viděli, že nemohou tak bezpečně jako dříve počítat s tím, že přemění směnky a jiné cenné papíry v bankovky, aby mohli dostát svým závazkům; omezili úvěr ještě víc a často jej přímo odmítali; v mnoha případech schovávali své bankovky, aby mohli v budoucnu krýt vlastní závazky; raději je vůbec nevydávali. Neklid a zmatek každým dnem vzrůstal, a nebýt dopisu lorda Johna Russella, byl by nastal všeobecný bankrot.“ (Str. 74, 75.) Russellův dopis dočasně zrušil platnost bankovního zákona. — Charles Turner, o němž jsme se již zmínili, vypovídá: „Některé flrmy měly velké prostředky, ne však mobilní. Celý jejich kapitál byl vázán v realitách na Mauriciu nebo v továrnách na indigo nebo na cukr. Když převzaly závazky ve výši 500.000 až 600.000 liber št., neměly volné prostředky, aby proplatily směnky na tyto závazky, a nakonec se ukázalo, že mohly své směnky platit jen pomocí svého úvěru, a pokud úvěr stačil.“ (Str. 81.) — S. Gurney, o němž už byla zmínka, říká: [1664.] „V nynější době (1848) je silně podvázán obrat a je velký nadbytek peněz.“ — (Čís. 1763.) „Nevěřím, že úrokovou sazbu vyhnal tak vysoko nedostatek kapitálu; způsobila to panika (the alarm), obtíž dostat bankovky.“

Roku 1847 zaplatila Anglie do zahraničí za dovezené potraviny nejméně 9 milionů liber št. ve zlatě. Z toho 71/2 milionu z Anglické banky a 11/2 milionu z jiných zdrojů. (Str. 245.) — Guvernér Anglické banky Morris prohlásil: [3800.] „23. října 1847 byly veřejné fondy a akcie průplavů a železnic již znehodnoceny o 114,752.225 liber št.“ (Str. 312). Týž Morris odpověděl na otázku lorda G. Bentincka: [3846.] „Není vám známo, že stejně byl znehodnocen všechen kapitál uložený v cenných papírech a výrobcích všeho druhu, že se suroviny, bavlna, hedvábí, vlna zasílaly na pevninu rovněž za směšné ceny a že... cukr, káva a čaj se rozprodávaly v nucených prodejích?“ — „Národ musel nevyhnutelně přinést značné oběti, aby se čelilo odlivu zlata, vyvolanému mimořádným dovozem potravin.“ — [3848.] „Nemyslíte, že by bylo bývalo lépe sáhnout na těch 8 milionů liber št., které ležely v pokladnách banky, než pokoušet se získat zlato zpět s takovými oběťmi?“ — „Myslím, že ne.“ — A nyní komentář k tomuto heroismu. Disraeli se vyptává pana W. Cottona, ředitele a bývalého guvernéra Anglické banky. „Jak velkou dividendu dostali akcionáři banky v roce 1844?“ — „Toho roku to bylo 7%.“ — „A dividenda za rok 1847?“ — „9%“ — „Platí banka za své akcionáře v běžném roce daň z příjmu?“ — „Ano.“ — „Zaplatila ji i v roce 1844?“ — „Ne.“[84] — „Pak tedy byl tento bankovní zákon (z roku 1844) velmi prospěšný akcionářům... Výsledek tedy je, že od zavedení nového zákona dividenda akcionářů stoupla ze 7% na 9% a kromě toho že daň z příjmu platí nyní banka, kdežto dříve ji museli platit akcionáři?“ — „Máte úplně pravdu.“ (Čís. 4356—4361.)

O tvorbě pokladu u bank za krise z roku 1847 říká provinciální bankéř Mr. Pease toto: (4605.) „Protože banka byla nucena neustále zvyšovat svou úrokovou sazbu, obavy se všeobecně šířily; venkovské banky zvětšovaly své zásoby peněz i bankovek; a mnozí z nás, kteří jsme u sebe obvykle mívali jen několik set liber ve zlatě nebo v bankovkách, začali hned hromadit v pokladnách a zásuvkách tisíce, protože nikdo nevěděl, jak to bude s diskontem a se schopností směnek obíhat na trhu; a tak nastalo všeobecné hromadění pokladu.“ Jeden člen výboru poznamenává: (4691.) „A tak, ať už to mělo v posledních 12 letech jakoukoli příčinu, vytěžil z toho rozhodně víc žid a peněžník než produktivní třída vůbec.“

Jak peněžník využívá doby krise, ukazuje Tooke: „Ve výrobě kovového zboží ve Warwickshiru a Staffordshiru bylo roku 1847 velmi mnoho objednávek zboží zrušeno, protože úroková sazba, kterou musel továrník platit za eskont směnek, by byla pohltila víc než jeho zisk.“ (Čís. 5451.)

Vezměme nyní jinou, již dříve citovanou parlamentní zprávu: „Report of Select Comtnittee on Bank Acts, communicated from the Commons to the Lords, 1857“ (nadále citováno jako „B. C.“ 1857). Pan Norman, ředitel Anglické banky a lumen mezi stoupenci currency principle, vypovídal na otázky:

(3635.) „Řekl jste, že podle vašeho názoru úroková sazba nezávisí na množství bankovek, nýbrž na poptávce po kapitálu a jeho nabídce. Řekl byste nám laskavě, co rozumíte kapitálem mimo bankovky a kovové peníze?“ — „Myslím, že obvyklá definice kapitálu je: zboží či služby používané ve výrobě.“ — (3636.) „Zahrnujete pod výraz kapitál všechno zboží, když mluvíte o úrokové sazbě?“ — „Všechno zboží používané ve výrobě.“ — (3637). „To všechno rozumíte pod slovem kapitál, když mluvíte o úrokové sazbě ?“ — „Ano. Dejme tomu, že bavlnářský továrník potřebuje pro svou továrnu bavlnu; nejspíše si ji opatří tak, že si vypůjčí od svého bankéře a s takto získanými bankovkami se vypraví do Liverpoolu a bavlnu koupí. Potřebuje skutečně bavlnu; bankovky nebo zlato potřebuje jen jako prostředky k získání bavlny. Nebo např. potřebuje prostředky, aby zaplatil svým dělníkům; pak si zase vypůjčí bankovky a platí jimi svým dělníkům mzdu; dělníci zase potřebují potraviny a byty, a peníze jsou prostředkem, aby je zaplatili.“ — (3638.) „Ale za tyto peníze se platí úroky?“ — „Zajisté, to především; ale vezměte jiný případ. Dejme tomu, že koupí bavlnu na úvěr a nevypůjčí si v bance; pak je rozdíl mezi cenou při placení hotovými a cenou na úvěr v době splatnosti měřítkem úroků. Úroky by existovaly, i kdyby vůbec neexistovaly peníze.“

Tento samolibý žvást je hodný tohoto sloupu currency principle. Nejdříve geniální objev, že bankovky nebo zlato jsou prostředkem k tomu, aby se za ně něco koupilo, a že se nevypůjčují pro nic za nic. A z toho má plynout, že úroková sazba je regulována — čím? Poptávkou po zboží a jeho nabídkou, o nichž jsme dosud věděli jen to, že regulují tržní ceny zboží. Se stejnými tržními cenami zboží jsou však slučitelné zcela různé úrokové sazby. — Ale teď to chytráctví! Na správnou poznámku: „Ale za tyto peníze se platí úroky“, která ovšem zahrnuje otázku: Co mají úroky, které dostává bankéř, který vůbec neobchoduje se zbožím, společného s tímto zbožím? A cožpak továrníci, kteří vydávají peníze na nejrůznějších trzích, tj. na trzích, kde vládne velmi různý poměr mezi poptávkou a nabídkou zboží používaného ve výrobě, nedostávají tyto peníze za stejnou úrokovou sazbu? — Na tuto otázku odpovídá tento vznešený genius, že koupí-li továrník bavlnu na úvěr, „pak je rozdíl mezi cenou při placení hotovými a cenou na úvěr v době splatnosti měřítkem úroků.“ Naopak. Existující úroková míra, jejíž regulování má genius Norman vysvětlit, je měřítkem rozdílu mezi cenou při placení hotovými a cenou na úvěr až do splatnosti. Napřed se musí bavlna prodat za cenu při placení hotovými, a ta je určena tržní cenou, která je zase regulována stavem nabídky a poptávky. Řekněme, že cena = 1000 liber št. Tím je skončena transakce mezi továrníkem a makléřem s bavlnou, pokud jde o koupi a prodej. Ale k tomu přistupuje druhá transakce: mezi půjčovatelem a vypůjčovatelem. Hodnota 1000 liber št. je továrníkovi půjčena v bavlně a má ji, dejme tomu za tři měsíce, vrátit v penězích. Úroky z 1000 liber št. za tři měsíce, určené tržní úrokovou mírou, tvoří pak přirážku k ceně při placení hotovými. Cena bavlny je určena poptávkou a nabídkou. Ale cena půjčky hodnoty bavlny, 1000 liber št. na tři měsíce, je určena úrokovou mírou. A to, že se tak bavlna přeměňuje v peněžní kapitál, dokazuje panu Normanovi, že by úroky existovaly, i kdyby vůbec neexistovaly peníze. Kdyby neexistovaly peníze, neexistovala by ovšem všeobecná úroková míra.

Předně, představa, že kapitál je „zboží používané ve výrobě“, je představa vulgární. Pokud toto zboží figuruje jako kapitál, vyjadřuje se jeho hodnota jako kapitálu, na rozdíl od jeho hodnoty jako zboží, v zisku, jehož se dosáhne, použije-li se zboží produktivně nebo obchodně. A míra zisku má nezbytně vždy něco společného s tržní cenou koupeného zboží, s poptávkou po něm a jeho nabídkou, je však určována ještě docela jinými okolnostmi. A že hranicí úrokové míry je všeobecně vzato míra zisku, o tom není pochyby. Ale pan Norman nám má právě říci, jak je tato hranice určována. Je určována poptávkou a nabídkou peněžního kapitálu na rozdíl od ostatních forem kapitálu. A tak bychom se mohli ptát dále: Jak je určována poptávka a nabídka peněžního kapitálu? Není pochyby o tom, že existuje skrytá souvislost mezi nabídkou věcného kapitálu a nabídkou peněžního kapitálu, stejně jako není pochyby o tom, že poptávka průmyslových kapitalistů po peněžním kapitálu je určena okolnostmi skutečné výroby. Místo aby nám tohle vyložil, předkládá nám pan Norman velemoudrý názor, že poptávka po peněžním kapitálu není totožná s poptávkou po penězích jako takových; a to jen proto, že on, Overstone a ostatní proroci currency principle mají špatné svědomí, protože se umělým zákonodárným zasahováním snažili z oběživa jako takového udělat kapitál a zvýšit úrokovou sazbu.

A nyní se podívejme na lorda Overstona, alias Samuela Jonese Loyda, jak musí vysvětlovat, proč bere za své „peníze“ 10%, protože je v zemi tak málo „kapitálu“.

(3653.) „Kolísání úrokové míry vyvěrá z jedné ze dvou příčin: ze změny v hodnotě kapitálu“ (výtečně! Vždyť hodnota kapitálu, všeobecně řečeno, je právě úroková sazba! Změna úrokové míry tu tedy vyvěrá ze změny úrokové míry. Jak už jsme vyložili dříve, „hodnota kapitálu“ se theoreticky nikdy nechápe jinak. Anebo: rozumí-li pan Overstone hodnotou kapitálu míru zisku, dochází tento hluboký myslitel k závěru, že úroková míra je regulována mírou zisku!) „nebo ze změny v sumě peněz, které jsou v zemi. Všechny velké výkyvy úrokové sazby, ať už velké co do trvání nebo co do rozsahu výkyvu, dají se jasně převést na změny v hodnotě kapitálu. Nemůže být pádnější praktické ilustrace této skutečnosti než vzestup úrokové sazby roku 1847 a znovu pak v posledních dvou letech (1855—1856); nepatrné výkyvy úrokové sazby, které vznikají ze změny v sumě daných peněz, jsou malé jak co do rozsahu, tak co do trvání. Jsou časté, a čím jsou častější, tím účinněji splňují svůj účel.“ Totiž obohacovat bankéře à la Overstone. Přítel Samuel Gurney se o této otázce vyjadřuje před výborem sněmovny lordů velmi naivně, „C. D.“ 1848: (1324.) „Jste toho názoru, že velké výkyvy úrokové sazby, k nimž došlo minulého roku, byly výhodné pro bankéře a peněžníky nebo ne?“ — „Myslím, že byly výhodné pro peněžníky. Všechny výkyvy v obchodě jsou výhodné pro ty, kdo se v nich vyznají (to the knowing men).“ — (1325.) „Neztrácí snad nakonec bankéř při vysoké úrokové sazbě tím, že jeho nejlepší zákazníci zchudnou?“ — „Ne, nedomnívám se, že k tomu dochází v té míře, aby to stálo za zmínku.“ — Voilà ce que parler veut dire. [To je řeč jako rozprávka.]

K otázce, jaký vliv má množství daných peněz na úrokovou sazbu, se ještě vrátíme. Ale už teď musíme poznamenat, že i zde se Overstone dopouští quid pro quo [záměny]. Poptávka po peněžním kapitálu v roce 1847 (před říjnem neměl nikdo obavy z nedostatku peněz, „množství daných peněz“, jak to výše Overstone nazval) vzrůstala z různých důvodů. Bylo to: zdražování obilí, vzestup cen bavlny, neprodejnost cukru pro nadvýrobu, železniční spekulace a krach, přeplnění zahraničních trhů bavlněným zbožím a již popsaný horečný vývoz do Indie a dovoz z Indie jen pro čachry s planými směnkami. Všechny tyto okolnosti, nadvýroba v průmyslu stejně jako podvýroba v zemědělství, tedy zcela odlišné příčiny, vyvolaly vzestup poptávky po peněžním kapitálu, tj. po úvěru a penězích. Stoupající poptávka po peněžním kapitálu měla své příčiny v chodu samého výrobního procesu. Ale ať byla příčina jakákoli, vzestup úrokové sazby, hodnoty peněžního kapitálu, vyvolávala poptávka po peněžním kapitálu. Chce-li Overstone říci, že se hodnota peněžního kapitálu zvýšila, protože se zvýšila, je to tautologie. Rozumí-li tu však „hodnotou kapitálu“ vzestup míry zisku jako příčinu vzestupu úrokové sazby, ukáže se hned, že to není pravda. Poptávka po peněžním kapitálu, a tudíž „hodnota kapitálu“, může stoupat, třebaže zisk klesá; jakmile klesá relativní nabídka peněžního kapitálu, jeho „hodnota“ stoupá. Overstone by rád dokázal, že krise z roku 1847 a vysoká úroková míra, která ji provázela, neměla nic společného s „množstvím daných peněz“, tj. s předpisy bankovního zákona z roku 1844, který Overstone inspiroval; ačkoli s tím měla něco společného, protože ze strachu před vyčerpáním [Erschöpfung] bankovní reservy — tohoto Overstonova výplodu [Schöpfung] — vznikla nádavkem ke krisi z roku 1847—1848 peněžní panika. Ale v tom teď není hlavní problém. Byla tu nouze o peněžní kapitál, která byla vyvolána nadměrným rozsahem operací ve srovnání s danými prostředky a která se projevila, když došlo k poruše reprodukčního procesu v důsledku neúrody, nadměrných investic do železnic, nadvýroby, zejména bavlněného zboží, machinací při obchodování s Indií a Čínou, spekulace, přemrštěného dovozu cukru atd. Lidem, kteří koupili obilí, když stál kvarter 120 šilinků, chybělo nyní, když obilí kleslo na 60 šilinků, právě těch 60 šilinků, které přeplatili, a příslušný úvěr na ně v lombardní zápůjčce na obilí. Z toho je vidět, že v tom, aby zpeněžili své obilí za starou cenu 120 šilinků, jim nebránil nedostatek bankovek, stejně tak jako nebránil ani těm, kteří dovezli příliš mnoho cukru, takže se pak stal téměř neprodejným. A stejně tomu bylo i u pánů, kteří svůj oběžný kapitál (floating capital) natrvalo vložili do železnic a náhradou za něj se ve svém „oficiálním“ obchodě museli opírat o úvěr. To všechno dochází u Overstona výrazu v „morálním pocitu zvýšené hodnoty jeho peněz (a moral sense of the enhanced value of his money)“. Ale této zvýšené hodnotě peněžního kapitálu na druhé straně přímo odpovídala snížená peněžní hodnota reálného kapitálu (zbožního kapitálu a produktivního kapitálu). Hodnota kapitálu v jedné formě stoupala, protože hodnota kapitálu v druhé formě klesala. Overstone se však snaží obě tyto hodnoty různých druhů kapitálu ztotožnit v jediné hodnotě kapitálu vůbec, a to tím, že obě staví proti nedostatku oběživa, daných peněz. Ale táž částka peněžního kapitálu může být rozpůjčena nejrůznějším množstvím oběživa.

Vezměme nyní jeho příklad z roku 1847. Oficiální bankovní úroková sazba byla: v lednu 3 — 31/2%, v únoru 4 — 41/2%, v březnu většinou 4%, v dubnu (panika) 4 — 71/2%, v květnu 5 — 51/2%, v červnu celkem 5%, v červenci 5%, v srpnu 5 — 51/2%, v září 5% s nepatrnými výkyvy na 51/4, 51/2 a 6%, v říjnu 5, 51/2 a 7%, v listopadu 7 — 10% a v prosinci 7 — 5%. — V tomto případě úrok stoupal, protože zisk se snižoval a peněžní hodnoty zboží úžasně klesly. Říká-li tu tedy Overstone, že úroková sazba roku 1847 stoupala, protože stoupala hodnota kapitálu, může tu hodnotou kapitálu rozumět jen hodnotu peněžního kapitálu, a hodnotou peněžního kapitálu je právě úroková sazba a nic jiného. Ale později začne vyčuhovat čertovo kopýtko a hodnota kapitálu je ztotožňována s mírou zisku.

Pokud jde o vysokou úrokovou sazbu, která se platila v roce 1856, Overstone opravdu nevěděl, že byla zčásti příznakem toho, že se rozmohli úvěroví šejdíři, kteří neplatí úrok ze zisku, nýbrž z cizího kapitálu; ještě pár měsíců před krisí z roku 1857 tvrdil, že „obchod je naprosto zdravý“.

Vypovídá dále: (3722.) „Představa, že podnikový zisk bere za své vzestupem úrokové sazby, je nanejvýš mylná. Předně, zvýšení úrokové sazby trvá zřídkakdy dlouho; za druhé, trvá-li dlouho a je-li značné, je ve skutečnosti vzestupem hodnoty kapitálu; a proč stoupá hodnota kapitálu? Protože stoupla míra zisku.“ — Zde se tedy konečně dovídáme, jaký smysl má „hodnota kapitálu“. Ostatně míra zisku může zůstat delší dobu vysoká, ale podnikatelský zisk může klesnout a úroková sazba stoupnout, takže úrok pohltí největší část zisku.

(3724.) „Zvýšení úrokové sazby bylo důsledkem toho, že obchodní podnikání v naší zemi se úžasně rozšířilo a míra zisku velmi stoupla; a ozývají-li se nářky, že zvýšená úroková sazba ničí obě věci, které byly její vlastní příčinou, je to logická absurdnost, o níž člověk neví, co by měl říci.“ — Ale to je právě tak logické, jako kdyby řekl: Zvýšená míra zisku byla důsledkem zvyšování cen zboží spekulací, a ozývají-Ii se nářky, že zvyšování cen ničí svou vlastní příčinu, tj. spekulaci, je to logická absurdnost atd. Že věc může nakonec zničit svou vlastní příčinu, je logickou absurdností jen pro lichváře zamilovaného do vysoké úrokové sazby. Velikost Římanů byla příčinou jejich výbojů, a jejich výboje zničily jejich velikost. Bohatství je příčinou přepychu, a přepych má ničivý účinek na bohatství. Je to ale chytrák! Nic nemůže lépe charakterisovat idiotismus nynějšího měšťáckého světa než respekt, který měla celá Anglie k „logice“ milionáře, tohoto dung-hill aristocrat [aristokrata z hnojiště]. Ostatně, mohou-li být vysoká míra zisku a rozšiřování obchodního podnikání příčinami vysoké úrokové sazby, nijak z toho nevyplývá, že vysoká úroková sazba je příčinou vysokého zisku. A jde právě o to, zda tento vysoký úrok (jak se za krise skutečně ukázalo) netrval dále či dokonce nevyvrcholil, když po vysoké míře zisku už dávno nebylo ani potuchy.

(3718.) „Pokud se týká velkého zvýšení míry diskontu, je to okolnost, která vyvěrá výhradně ze zvýšené hodnoty kapitálu, a myslím, že příčinu této zvýšené hodnoty kapitálu může každý naprosto jasně odhalit. Zmínil jsem se již o tom, že za 13 let působnosti tohoto bankovního zákona vzrostl obchod Anglie ze 45 na 120 milionů liber šterlinků. Pomysleme na všechny události, které tento stručný číselný údaj zahrnuje; pomysleme, jak úžasnou poptávku po kapitálu tak obrovské zvětšení obchodu přináší; pomysleme konečně, že přirozený zdroj nabídky pro tuto velkou poptávku, totiž roční úspory země, byl za poslední tři nebo čtyři roky spotřebován nevýnosnými výdaji na válečné účely. Přiznávám se, jsem překvapen, že úroková sazba nestoupla ještě daleko výše; čili jinak řečeno, jsem překvapen, že nouze o kapitál není v důsledku těchto obrovských operací ještě daleko horší, než jste již zjistili.“

Jak podivně si náš lichvářský logik hraje se slovy! Už je tu zase se svou zvýšenou hodnotou kapitálu! Zřejmě si představuje, že na jedné straně docházelo k tomuto úžasnému rozšiřování reprodukčního procesu, tedy k akumulaci skutečného kapitálu, a že na druhé straně stál „kapitál“, po němž vznikala „úžasná poptávka“, vyvolaná snahou uskutečnit toto obrovské zvětšení obchodů! Cožpak toto obrovské zvětšení výroby nebylo samo zvětšením kapitálu, a vyvolalo-li poptávku, nevyvolalo zároveň také nabídku a dokonce i zvětšenou nabídku peněžního kapitálu? Stoupla-li úroková sazba hodně vysoko, stoupla přece jen proto, že poptávka po peněžním kapitálu rostla ještě rychleji než nabídka, jinak řečeno proto, že s rozšířením průmyslové výroby se rozšířilo její provozování na základě úvěrového systému. Jinak řečeno, skutečné rozšíření průmyslu vyvolalo zvýšenou poptávku po „úvěru“, a tato poptávka je zřejmě to, co náš bankéř rozumí pod „úžasnou poptávkou po kapitálu“. Vývozní obchod se ovšem nezvýšil ze 45 na 120 milionů rozšířením pouhé poptávky po kapitálu. A co rozumí Overstone dále tím, praví-li, že roční úspory země, pohlcené krymskou válkou, jsou přirozeným zdrojem nabídky pro tuto velkou poptávku? Předně, z čehopak akumulovala Anglie v období 1792 až 1815, což byla docela jiná válka než malá krymská válka? Za druhé, vyschl-li přirozený zdroj, z jakéhopak zdroje připlýval kapitál? Jak známo, Anglie si nevypůjčovala u cizích národů. Je-li však mimo přirozený zdroj ještě zdroj umělý, bylo by zajisté nejpříjemnější metodou pro nějaký národ používat přirozeného zdroje ve válce a umělého zdroje v podnikání. Byl-li však po ruce jen starý peněžní kapitál, mohl vysokou úrokovou sazbou zdvojnásobit svou účinnost? Pan Overstone se zřejmě domnívá, že roční úspory země (které však prý byly tentokrát spotřebovány) se přeměňují jedině v peněžní kapitál. Kdyby však nedocházelo ke skutečné akumulaci, tj. ke zvyšování výroby a rozmnožování výrobních prostředků, k čemu by byla akumulace pohledávek na tuto výrobu, které by měly peněžní formu?

Stoupání „hodnoty kapitálu“, které vyplývá z vysoké míry zisku, směšuje Overstone se stoupáním, které vyplývá ze zvýšené poptávky po peněžním kapitálu. Tato poptávka může stoupat z příčin, které vůbec nezávisí na míře zisku. Sám uvádí jako příklad, že roku 1847 stoupala v důsledku znehodnocení reálného kapitálu. Podle toho, jak se mu to hodí, vztahuje hodnotu kapitálu jednou k reálnému kapitálu, po druhé k peněžnímu kapitálu.

Nepoctivost našeho bankovního lorda, i s jeho omezeným bankéřským hlediskem, které didakticky zahrocuje, se projevuje dále v tomto: (3728. Otázka:) „Řekl jste, že podle Vašeho názoru nemá míra diskontu pro obchodníka podstatný význam; neřekl byste nám laskavě, co považujete za obvyklou míru zisku?“ Pan Overstone prohlašuje, že odpovědět na tuto otázku je „nemožné“. — (3729.) „Dejme tou, že průměrná míra zisku je 7—10% pak musí změna diskontní míry z 2% na 7 nebo 8 mít na míru zisku podstatný vliv, není-liž pravda?“ (Otázka sama směšuje míru podnikatelského zisku a míru zisku a přehlíží, že míra zisku je společným zdrojem úroku a podnikatelského zisku. Úroková míra může ponechat nedotčenu míru zisku, ale ne podnikatelský zisk. Overstonova odpověď:) „Předně podnikatelé nebudou platit takovou míru diskontu, která pohltí značnou část jejich zisku; to raději svůj podnik zavřou.“ (Ovšem, mohou-li, aniž se zničí. Dokud je jejich zisk vysoký, platí diskont, protože chtějí, a je-li zisk nízký, protože musí.) „Co znamená diskont? Proč někdo eskontuje směnku ?... Protože chce získat větší kapitál.“ (Počkat! Protože chce anticipovat zpeněžení svého vázaného kapitálu a zabránit zastavení svého podniku. Protože musí krýt splatné platby. Zvyšovat kapitál potřebuje jen tehdy, jde-li podnik dobře nebo spekuluje-li s cizím kapitálem, i když podnik jde špatně. Eskont není jen prostředek k rozšíření podniku.) „A proč chce disponovat větším kapitálem? Protože chce tohoto kapitálu používat; a proč chce tohoto kapitálu používat? Protože je to výnosné; ale nebylo by to pro něho výnosné, kdyby diskont pohltil jeho zisk.“

Tento samolibý logik předpokládá, že směnky se eskontují jen proto, aby se rozšířil podnik, a že podnik se rozšiřuje, protože je to výnosné. První předpoklad je mylný. Obyčejný podnikatel eskontuje, aby anticipoval peněžní formu svého kapitálu a tím udržel nepřetržitost reprodukčního procesu; ne proto, aby rozšířil podnik nebo sehnal další kapitál, nýbrž aby úvěr, který dává, vyrovnal úvěrem, který bere. A chce-li svůj podnik rozšířit na úvěr, bude mu eskont směnek málo platný, neboť je pouze přeměnou peněžního kapitálu, který již má v ruce, z jedné formy v druhou; raději si opatří pevnou zápůjčku na delší dobu. Úvěrový šejdíř dá ovšem eskontovat své plané směnky, aby rozšířil svůj podnik, aby jeden nesolidní podnik kryl jiným; ne proto, aby na tom vydělal, nýbrž aby dostal do rukou cizí kapitál.

Když pan Overstone takto ztotožnil diskont s výpůjčkou dalšího kapitálu (místo s přeměnou směnek, které představují kapitál v hotové peníze), dává se hned na ústup, jakmile je přitisknut ke zdi. — (3730. Otázka:) „Nemusí podnikatelé, jakmile se jednou pustí do obchodu, ve svých operacích po určitou dobu pokračovat, i když úroková sazba dočasně stoupá?“ — (Overstone:) „Může-li někdo při některé jednotlivé transakci dostat k disposici kapitál za nižší úrokovou sazbu místo za vysokou úrokovou sazbu, je to pro něho, díváme-li se na věc s tohoto omezeného hlediska, nesporně příjemné.“ — Naproti tomu je to neomezené hledisko, rozumí-li teď pan Overstone „kapitálem“ najednou jen svůj bankéřský kapitál a dívá-li se na člověka, který u něho eskontuje směnky, jako na člověka bez kapitálu, protože jeho kapitál existuje ve formě zboží nebo protože tu je peněžní formou jeho kapitálu směnka, kterou pan Overstone přeměňuje v jinou peněžní formu.

(3732.) „Můžete nám v souvislosti s bankovním zákonem z roku 1844 říci, jaký byl přibližně poměr úrokové sazby k zlaté zásobě banky? Je pravda, že když bylo v bance 9 nebo 10 milionů zlata, byla úroková sazba 6 nebo 7%, a když ho tam bylo 16 milionů, pohybovala se úroková sazba asi na 3 až 4 procentech?“ (Tazatel ho chce přimět k tomu, aby vysvětlil úrokovou sazbu, pokud na ni má vliv množství zlata v bance, z úrokové sazby, pokud na ni má vliv hodnota kapitálu.) — „Neříkám, že tomu tak je... ale je-li tomu tak, pak bychom podle mého názoru měli sáhnout k ještě ostřejším opatřením, než byla opatření z roku 1844; neboť kdyby bylo pravda, že čím větší je zlatý poklad, tím nižší je úroková sazba, museli bychom se podle tohoto názoru na věc do toho dát a zlatý poklad zvyšovat až na neomezenou částku, a pak bychom úrok stlačili na nulu.“ Cayleye, který otázku položil, tento nepodařený vtip nepřivádí z míry; pokračuje: (3733.) „Kdyby tomu tak bylo, dejme tomu, že by se do banky vrátilo 5 milionů zlata, pak by v nejbližších 6 měsících činil zlatý poklad asi 16 milionů, a dejme tomu, že by proto úroková sazba klesla na 3 až 4%, jak by se pak mohlo tvrdit, že pokles úrokové sazby vyvěrá z nějakého velkého omezení podnikání?“ — „Řekl jsem, že nedávné velké zvýšení úrokové sazby, a ne pokles úrokové sazby, souvisí úzce s velkým rozšiřováním podnikání.“ Ale Cayley říká: Je-li vzestup úrokové sazby, spolu se ztenčováním zlatého pokladu, známkou toho, že se podnikání rozšiřuje, musí být pokles úrokové sazby, spolu se vzrůstem zlatého pokladu, známkou toho, že se podnikání omezuje. Na to zůstává Overstone dlužen odpověď. (3736. Otázka:) „Vzpomínám si, Vy“ (v textu je vždy Your Lordship [Vaše lordstvo]) „jste řekl, že peníze jsou nástroj k získávání kapitálu.“ (Je to ale nejapnost, dívat se na ně jako na nástroj; je to forma kapitálu.) „Ztenčuje-li se zlatý poklad (Anglické banky), není naopak velká obtíž v tom, že kapitalisté nemohou dostat peníze?“ — (Overstone:) „Ne; po penězích se neshánějí kapitalisté, nýbrž nekapitalisté; a proč se shánějí po penězích?... Protože pomocí peněz ovládnou kapitál kapitalistů, aby podnikali za ty, kdo nejsou kapitalisty.“ — Zde přímo prohlašuje, že továrníci a obchodníci nejsou kapitalisté a že kapitál kapitalisty je jen peněžní kapitál. — (3737.) „Cožpak lidé, kteří vydávají směnky, nejsou kapitalisté? — Lidé, kteří vydávají směnky, možná kapitalisté jsou a možná také nejsou.“ Tady jev koncích.

Nyní je tázán, zda směnky obchodníků nepředstavují zboží, které prodali nebo nalodili. Popírá, že tyto směnky představují hodnotu zboží zcela tak jako bankovka zlato. (3740, 3741.) To už je nestydatost.

(3742.) „Není cílem obchodníka dostat peníze? — Ne; dostat peníze není cílem při vydání směnky; dostat peníze je cílem při eskontu směnky.“ Vydání směnky je přeměnou zboží ve formu úvěrových peněz, jako je eskontování směnky přeměnou těchto úvěrových peněz v jiné peníze, totiž v bankovky. Ať tak či onak, pan Overstone tu připouští, že cílem eskontu je dostat peníze. Dříve říkal, že se neeskontuje proto, aby se kapitál přeměnil z jedné formy v druhou, nýbrž proto, aby se získal další kapitál.

(3743.) „Co je velkým přáním obchodního světa pod tlakem paniky, k níž podle Vašich slov došlo v roce 1825, 1837 a 1839; snaží se získat kapitál nebo zákonné platidlo?“ — „Snaží se dostat moc nad kapitálem, aby mohli dále podnikat.“ — Snaží se, protože nastal nedostatek úvěru, dostat platidlo za své splatné směnky, aby nemuseli prodávat své zboží pod cenou. Nemají-li sami vůbec kapitál, dostávají ovšem s platidlem i kapitál, protože dostávají hodnotu bez ekvivalentu. Sháňka po penězích jako penězích není nikdy nic jiného než přání přeměnit hodnotu z formy zboží nebo pohledávky ve formu peněz. Proto také, i když ponecháme stranou krise, existuje velký rozdíl mezi vypůjčením kapitálu a diskontem, který uskutečňuje pouze přeměnu peněžních pohledávek z jedné formy v jinou, čili ve skutečné peníze.

{Já — vydavatel — dovoluji si sem vsunout poznámku.

U Normana i u Loyd-Overstona vystupuje bankéř vždy jako někdo, kdo „půjčuje kapitál“, a jeho zákazník jako ten, kdo na něm „kapitál“ žádá. Tak si podle Overstonových slov někdo dává u bankéře eskontovat směnky, „protože chce získat kapitál“ (3729), a je mu to příjemné, „může-li dostat k disposici kapitál za nízkou úrokovou sazbu“ (3730). „Peníze jsou nástroj k získání kapitálu“ (3736), a v panice je velkým přáním obchodního světa „dostat moc nad kapitálem“ (3743). Přestože má Loyd-Overstone v otázce, co je kapitál, velmi zmatené názory, vysvítá jasně alespoň tolik, že to, co bankéř dává obchodnímu zákazníkovi, označuje jako kapitál, který zakazník předtím neměl, který mu byl půjčen, který je dalším kapitálem vedle toho, kterým zákazník už disponoval.

Bankéř si tak zvykl vystupovat jako rozdělovač — ve formě zápůjček — společenského kapitálu, pohotového v peněžní formě, že mu každá funkce, při níž vydává peníze, připadá jako zálohování, půjčování. Všechny peníze, které vyplácí, mu připadají jako půjčka, záloha. Poskytuje-li peníze přímo jako půjčku, pak je to pravda. Vynakládá-li je na eskont směnky, jsou pro něho ve skutečnosti zálohou až do splatnosti směnky. Tak se v jeho hlavě utvrzuje představa, že nemůže provést žádnou platbu, která by nebyla zálohou, a to zálohou nejen v tom smyslu, že každé umístění peněz za účelem dosažení úroku nebo zisku se považuje s ekonomického hlediska za zálohu, kterou dotyčný majitel peněz jako soukromník dává sám sobě jako podnikateli. Nýbrž zálohou, půjčkou v tom určitém smyslu, že bankéř postupuje zákazníkovi zápůjčkou nějakou částku, o kterou se zvětší kapitál, jímž tento zákazník disponuje.

Právě tato představa přenesená z bankovní účtárny do politické ekonomie vyvolala matoucí spornou otázku, zda to, co bankéř dává svému obchodnímu zákazníkovi k disposici v hotových penězích, je kapitál nebo pouze peníze, oběživo, currency? Máme-li tuto — v podstatě jednoduchou — spornou otázku vyřešit, musíme se postavit na stanovisko bankovního zákazníka. Záleží na tom, co žádá a co dostává.

Povolí-li banka obchodnímu zákazníkovi půjčku prostě na jeho osobní úvěr, bez záruky, je věc jasná. Dostává nesporně zálohu, půjčku v určité výši jako přídavek ke kapitálu, jehož dosud používal. Dostává ji ve formě peněz; tj. dostává nejen peníze, ale i peněžní kapitál.

Dostane-li půjčku na zástavu cenných papírů a pod., je to záloha v tom smyslu, že mu byly vyplaceny peníze s výhradou, že je vrátí. Ale není to zálohování kapitálu. Neboť cenné papíry představují také kapitál, a to vyšší částku než půjčka. Příjemce tedy dostává menší kapitálovou hodnotu, než dává zástavou; nezískává tím žádný dodatečný kapitál. Nedělá tuto transakci proto, že potřebuje kapitál — vždyť jej má ve svých cenných papírech — nýbrž proto, že potřebuje peníze. Zde tedy máme půjčku peněz, nikoli však kapitálu.

Je-li poskytnuta půjčka na eskont směnek, mizí i forma zálohy. Jde tu o ryzí koupi a prodej. Směnka přechází rubopisem do vlastnictví banky, a peníze do vlastnictví zákazníka; o tom, že je zákazník vrátí, není ani řeč. Koupí-li zákazník hotové peníze směnkou nebo jiným úvěrovým nástrojem, není to o nic více a o nic méně záloha, půjčka, než kdyby si byl koupil hotové peníze za nějaké jiné zboží, bavlnu, železo, obilí. A nejméně se tu může mluvit o zálohování kapitálu. Každá koupě a prodej mezi obchodníky je převodem kapitálu. Ale k půjčce dochází jen tam, kde převod kapitálu není vzájemný, nýbrž jednostranný a dočasný. O půjčku kapitálu eskontem směnky tedy může jít jen tam, kde je směnka planou směnkou, která nepředstavuje žádné prodané zboží a kterou žádný bankéř nepřijme, jakmile pozná, že je to planá směnka. V normální eskontní transakci tedy bankovní zákazník nedostává žádnou zálohu, žádnou zápůjčku, ani v kapitálu, ani v penězích; dostává peníze za prodané zboží.

Případy, kdy zákazník žádá banku o kapitál a kdy jej od ní dostává, se tedy velmi zřetelně liší od případů, kdy si od banky vypůjčuje peníze čili kdy od banky kupuje peníze. A protože zejména pan Loyd-Overstone půjčoval ze svých fondů bez krytí jen velmi zřídka (byl bankéřem mé firmy v Manchestru), je jasné i to, že jeho krásné výklady o masách kapitálu, které velkodušní bankéři půjčují továrníkům, jimž chybí kapitál, jsou prohnaným chvastounstvím.

V kapitole XXXII říká Marx ostatně v podstatě totéž: „Poptávka po platidlech není nic jiného než poptávka po zpeněžení, pokud obchodníci a výrobci mohou poskytnout dobré záruky; je to poptávka po peněžním kapitálu, pokud je poskytnout nemohou, pokud jim tedy půjčka platidel dává nejen peněžní formu‚ nýbrž i chybějící ekvivalent na platby, ať už v jakékoli formě.“ — Dále pak v kap. XXXIII: „Při rozvinutém úvěru, kdy se peníze soustřeďují v rukou bank, banky alespoň nominálně půjčují peníze. Toto půjčování se týká jen peněz, které jsou v oběhu. Je to půjčování oběživa, a ne půjčování kapitálů, které toto oběživo uvádí do pohybu.“ — Také pan Chapman, který to musí vědět, potvrzuje výše uvedený názor na eskontní transakci: „B. C.“ 1857: „Bankéř má směnku, bankéř koupil směnku.“ Svědecké výpovědi. Otázka 5139.

Ostatně v kapitole XXVIII se k tomuto thematu ještě vrátíme. — B. E.}

(3744.) „Nepopsal byste nám laskavě, co vlastně rozumíte výrazem kapitál ?“ — (Overstonova odpověď:) „Kapitál se skládá z různého zboží, jehož pomocí se udržuje podnikání v chodu (capital consists of various commodities, by the means of which trade is carried on); existuje fixní kapitál a existuje oběžný kapitál. Vaše lodi, vaše doky a vaše loděnice jsou fixní kapitál, vaše potraviny, vaše šaty atd. jsou oběžný kapitál.“

(3745.) „Má odliv zlata do ciziny škodlivé následky pro Anglii?“ — „Nemá, pokud se s tímto slovem spojuje racionální smysl.“ (A teď přijde stará Ricardova theorie peněz.)... „Za přirozeného stavu věcí se peníze celého světa rozdělují mezi různé země světa v určitých proporcích; tyto proporce jsou takové, že při takovém rozdělování“ (peněz) „styk mezi některou zemí na jedné straně a všemi ostatními zeměmi na druhé straně je pouze směnný styk; ale jsou rušivé vlivy, které na toto rozdělení čas od času zapůsobí; jakmile se tyto vlivy dostaví, odplývá část peněz dané země do jiných zemí.“ — (3746.) „Používáte nyní výrazu peníze. Rozuměl-li jsem Vám dříve dobře, nazval jste to ztrátou kapitálu.“ — „Co jsem nazval ztrátou kapitálu ?“ — (3747.) „Odliv zlata.“ — „Ne, to jsem neřekl. Používáte-li zlata jako kapitálu, je to nesporně ztráta kapitálu; je to výdaj určité části drahého kovu, z něhož se skládají světové peníze.“ — (3748.) „Což jste dříve neřekl, že změna v míře diskontu je pouhým ukazatelem změny v hodnotě kapitálu?“ — „Ano.“ — (3749.) „A že míra diskontu se všeobecně mění se změnou zlaté reservy Anglické banky?“ — „Ano; ale řekl jsem již, že kolísání úrokové sazby, které vzniká v některé zemi změnou v množství peněz“ (tím tu tedy rozumí množství skutečného zlata), „je velmi nepatrné...“

(3750.) „Chcete tedy říci, že nastal úbytek kapitálu, došlo-li k delšímu, přesto však jen dočasnému vzestupu diskontu nad obvyklou sazbu?“ — „Úbytek v určitém smyslu slova. Poměr mezi kapitálem a poptávkou po něm se změnil; ale možná proto, že se zvýšila poptávka, a ne proto, že ubylo kapitálu.“ (Ale vždyť se právě teď kapitál kladl na roveň penězům neboli zlatu, a ještě poněkud dříve se vzestup úrokové sazby vysvětloval vysokou mírou zisku, která vyvěrala z rozšiřování, a ne z omezování podnikání nebo kapitálu.)

(3751.) „Jaký kapitál tu máte speciálně na mysli?“ — „To záleží úplně na tom, jaký kapitál potřebuje každý jednotlivec. Je to kapitál, který má národ k disposici, aby mohl podnikat, a zdvojnásobí-li se toto podnikání, musí nastat velký vzrůst poptávky po kapitálu, nutném k tomu, aby se mohlo dále podnikat.“ (Tento vykutálený bankéř napřed zdvojnásobuje podnikání a pak teprve poptávku po kapitálu, nutném k tomu, aby se zdvojnásobilo. Vidí pořád jen svého zákazníka, který pana Loyda žádá o větší kapitál, aby zdvojnásobil svůj podnik.) — „Kapitál je jako každé jiné zboží“ (ale vždyť podle pana Loyda není kapitál nic jiného než souhrn všeho zboží); „mění svou cenu“ (zboží tedy mění dvakrát cenu, jednou jako zboží, po druhé jako kapitál) „podle poptávky a nabídky.“

(3752.) „Kolísání v míře diskontu souvisí, všeobecně řečeno, s kolísáním zlaté zásoby v tresorech banky. Máte na mysli tento kapitál?“ — „Ne.“ — (3753.) „Můžete uvést příklad, kdy by v Anglické bance byla nahromaděna velká zásoba zlata a míra diskontu přitom byla vysoká?“ — „V Anglické bance se nehromadí kapitál, nýbrž peníze.“ — (3754.) „Řekl jste, že úroková sazba závisí na množství kapitálu; řekl byste nám laskavě, jaký kapitál tím myslíte, a uvedl byste příklad, kdy v bance ležela velká zásoba zlata a úroková sazba byla přitom vysoká?“ — „Je velmi pravděpodobné,“ (vida!) „že nahromadění zlata v bance se mohlo časově krýt s nízkou úrokovou sazbou, protože v období slabší poptávky po kapitálu“ (totiž peněžním kapitálu; doba, o níž se zde mluví, 1844 a 1845, byla dobou prosperity) „se přirozeně může nahromadit prostředek či nástroj, jímž se velí kapitálu.“ — (3755.) „Domníváte se tedy, že mezi mírou diskontu a množstvím zlata v bankovním tresoru není žádná souvislost ?“ — „Může mezi nimi být taková souvislost, ale není to zásadní souvislost“ (jeho bankovní zákon z roku 1844 však činí zásadou Anglické banky, aby regulovala úrokovou sazbu podle množství zlata, které má); „mohou se shodovat časově (there may be a coincidence of time).“ — (3758.) „Chcete tedy říci, že pro obchodníky v tuzemsku spočívá v době nouze o peníze, když je vysoká míra diskontu, nesnáz v tom, dostat kapitál, a ne v tom, dostat peníze ?“ — „Směšujete dvě věci, které já v této formě nespojuji; je obtížné dostat kapitál a stejně obtížné je dostat peníze... Obtíž dostat peníze a obtíž dostat kapitál je táž obtíž, jenže vzata ve dvou různých momentech svého průběhu.“ — Tady je zase v koncích. První obtíž spočívá v tom, eskontovat směnku čili dostat půjčku na zástavu zboží. Obtíž je v tom, přeměnit kapitál nebo obchodní cenný papír v peníze. A tato obtíž dochází výrazu mimo jiné ve vysoké úrokové sazbě. Jakmile však někdo peníze dostane, v čem pak spočívá druhá obtíž? Jde-li jen o placení, je tak těžké zbavit se peněz? A jde-li o nákup, měl kdy někdo v dobách krise nějaké potíže s nákupem? A i kdybychom připustili, že by se to týkalo zvláštního případu zdražení obilí, bavlny atd., pak by se přece tato obtíž nemohla projevovat v hodnotě peněžního kapitálu, tj. v úrokové sazbě, nýbrž v ceně zboží; a tato obtíž je přece překonána tím, že náš muž nyní má peníze k nákupu tohoto zboží.

(3760.)„Ale vyšší míra diskontu přece znamená zvýšenou obtíž dostat peníze?“ — „Znamená zvýšenou obtíž dostat peníze, ale nejde tu o to, mít peníze; peníze jsou jen formou“ (a tato forma přináší do bankéřovy kapsy zisk), „v níž se ve složitých vztazích za civilisovaných poměrů projevuje zvýšená obtíž dostat kapitál.“

(3763.) (Overstonova odpověď:) „Bankéř je prostředník, který na jedné straně přijímá vklady a na druhé straně těchto vkladů používá, tím že je ve formě kapitálu svěřuje osobám, které atd.“

Zde konečně poznáváme, co Overstone rozumí kapitálem. Přeměňuje peníze v kapitál, tím že je „svěřuje“ čili — řečeno méně eufemisticky — tím že je půjčuje na úroky.

Pan Overstone řekl předtím, že změna diskontní míry v podstatě nesouvisí se změnou ve velikosti zlatého pokladu banky nebo v množství daných peněz, nýbrž že se spolu nanejvýš jen časově kryjí, a nyní opakuje:

(3804.) „Ubude-li peněz v zemi odlivem, stoupne jejich hodnota, a Anglická banka se bude muset přizpůsobit této změně v hodnotě peněz.“ (Tedy změně v hodnotě peněz jako kapitálu, jinak řečeno, změně v úrokové sazbě, neboť hodnota peněz jako peněz, ve srovnání se zbožím, zůstává táž.) „Technicky se to vyjadřuje tak, že banka zvyšuje úrokovou sazbu.“

(3819.) „Nikdy tyto dvě věci nesměšuji.“ — Totiž peníze a kapitál. Nesměšuje je prostě proto, že je nikdy nerozlišuje.

(3834.) „Velmi značná částka, kterou bylo třeba zaplatit za nutné prostředky k obživě země“ (za obilí v roce 1847) „a která byla ve skutečnosti kapitálem.“

(3841.) „Kolísání diskontní míry nesporně velmi úzce souvisí se stavem zlaté reservy“ (Anglické banky), „neboť stav reservy je ukazatelem přibývání nebo ubývání množství peněz, které je v zemi; a úměrně tomu, jak peněz v zemi přibývá nebo ubývá, klesá nebo stoupá hodnota peněz, a tomu se přizpůsobuje i bankovní míra diskontu.“ — Zde tedy Overstone připouští to, co ve své výpovědi čís. 3755 kategoricky popřel. — (3842.) „Mezi oběma je úzká souvislost.“ — Totiž mezi množstvím zlata v issue department [emisním oddělení] a reservou bankovek v banking department [bankovním oddělení]. Vysvětluje tu změnu úrokové sazby změnou v množství peněz. Ale to, co říká, není pravda. Reserva se může zmenšovat, protože se v zemi zvyšuje množství obíhajících peněz. Tak tomu bývá, přijímá-li obecenstvo bankovky a kovový poklad se nezmenšuje. Ale pak úroková sazba stoupá, protože bankovní kapitál Anglické banky je podle zákona z roku 1844 limitován. O tom však nesmí mluvit, protože v důsledku tohoto zákona nemají tato dvě oddělení banky spolu nic společného.

(3859.) „Vysoká míra zisku bývá vždy provázena velkou poptávkou po kapitálu; velká poptávka po kapitálu zvyšuje jeho hodnotu.“ — Zde tedy konečně máme souvislost mezi vysokou mírou zisku a poptávkou po kapitálu, jak si ji představuje Overstone. Naproti tomu v letech 1844—1845 panovala např. v bavlnářském průmyslu vysoká míra zisku, protože při silné poptávce po bavlněném zboží byla surová bavlna levná a zůstala levná. Hodnota kapitálu (a podle jednoho z dřívějších míst nazývá Overstone kapitálem to, čeho každý používá při svém podnikání), tedy v daném případě hodnota surové bavlny, se pro továrníka nezvýšila. Dejme tomu, že vysoká míra zisku pohnula leckterého bavlnářského továrníka, aby si na rozšíření svého podniku vypůjčil peníze. Tím stoupla jeho poptávka po peněžním kapitálu a po ničem jiném.

(3889.) „Zlato může být penězi nebo také nemusí, právě tak jako papír může být bankovkou nebo také nemusí.“

(3896.) „Rozumím Vám tedy dobře v tom smyslu, že upouštíte od stanoviska, které jste zastával v roce 1840: že kolísání počtu obíhajících bankovek Anglické banky se řídí kolísáním velikosti zlatého pokladu?“ — „Upouštím od něho vtom smyslu... že podle dnešního stavu našich znalostí musíme k obíhajícím bankovkám připočítávat ještě bankovky, které leží v bankovní reservě Anglické banky.“ To je vrchol všeho. Svévolné ustanovení, že banka smí natisknout tolik papírových bankovek, kolik činí její zlatý poklad, a k tomu ještě dalších 14 milionů, podmiňuje ovšem, že emise bankovek kolísá podle toho, jak kolísá zlatý poklad. Protože však „dnešní stav našich znalostí“ ukázal jasně, že množství bankovek, které banka může podle toho vyrobit (a které issue department posílá do banking department) — že tento oběh mezi oběma odděleními Anglické banky, který kolísá podle toho, jak kolísá zlatý poklad, neurčuje kolísání oběhu bankovek mimo zdi Anglické banky, stává se nyní tento druhý, skutečný oběh, pro správu banky lhostejným, a jedině rozhodujícím se stává oběh mezi oběma odděleními banky, jehož rozdíl od skutečného oběhu se obráží v reservě. Pro vnější svět má tento oběh jen ten význam, že reserva ukazuje, nakolik se banka blíží zákonem stanovenému maximu emise bankovek a kolik mohou zákazníci banky ještě dostat z bankovního oddělení.

O Overstonově mala fides [nepoctivosti] uvedeme tento skvělý příklad:

(4243.) „Kolísá podle Vašeho názoru množství kapitálu od měsíce k měsíci v takové míře, že by se tím jeho hodnota mohla měnit tak, jak jsme to viděli v posledních letech na kolísání míry diskontu?“ — „Poměr mezi poptávkou a nabídkou kapitálu se může nesporně měnit i v krátkých údobích... Oznámí-li zítra Francie, že chce uzavřít velkou půjčku, způsobí to v Anglii bezpochyby ihned silnou změnu v hodnotě peněz, tj. v hodnotě kapitálu.“

(4245.) „Oznámí-li Francie, že náhle potřebuje na nějaký účel za 30 milionů zboží, vznikne, abych použil vědečtějšího a jednoduššího výrazu, velká poptávka po kapitálu.“

(4246.) „Kapitál, který by Francie chtěla za svou půjčku koupit, je jedna věc; peníze, za které jej Francie koupí, jsou jiná věc; mění tedy peníze svou hodnotu nebo nemění?“ — „Vracíme se ke staré otázce, a ta se podle mého hodí spíše do učencovy studovny než do této jednací síně výboru.“ A s těmito slovy odchází, ne však do studovny.[85]

__________________________________

Poznámky:

84 Tj. dříve se nejprve určila dividenda a pak se od ní každému akcionáři při výplatě odpočítala daň z příjmu; ale po roce 1844 banka nejprve zaplatila daň ze svého celkového zisku, a pak rozdělila dividendy „free of Income Tax“ (bez daně z přijmu). Nominálně táž procenta jsou tedy v druhém případě o to, kolik dělá daň, vyšší. — B. E.</p>

85 Další o Overstonových zmatených pojmech o kapitálu na konci kap. XXXII.