Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola třicátá třetí

Oběživo za úvěrového systému

„Úvěr je velký regulátor rychlosti oběhu. Tím si lze vysvětlit, proč se ostrá tíseň na peněžním trhu obvykle kryje s naplněným oběhem.“ („The Currency Question Reviewed“, str. 65.) Tomu je třeba rozumět ve dvojím smyslu. Na jedné straně jsou na úvěru založeny všechny metody, které sledují úsporu oběživa. Na druhé straně: vezměme si např. bankovku 500 liber št. Osoba A ji dnes dá na zaplacení směnky osobě B; B ji uloží téhož dne u svého bankéře; ten jí eskontuje ještě téhož dne směnku osobě C; C jí zaplatí své bance, banka ji zapůjčí billbrokerovi atd. Rychlost, jíž tu bankovka obíhá, slouží ke koupím nebo platbám, je podmíněna rychlostí, kterou se k někomu stále znovu vrací ve formě vkladu, aby nato zase přicházela do jiných rukou ve formě půjčky. Pouhé zhospodárnění oběživa dosahuje nejvyššího stupně v Clearing House [odúčtovacím ústavu], tím že se splatné směnky pouze vyměňují a že peníze mají převážně jen funkci platidla k vyrovnávání pouhých zůstatků. Ale sama existence těchto směnek je zase založena na úvěru, který si dávají mezi sebou průmyslníci a obchodníci. Zmenšuje-li se tento úvěr, zmenšuje se počet směnek, zejména dlouhodobých, tedy i účinnost této metody vyrovnávání plateb. A toto zhospodárnění, záležející v odstraňování peněz z oběhu a založené na funkci peněz jako platidla, jež je zase založena na úvěru, může být (nehledě na více či méně vyvinutou techniku v koncentraci těchto plateb) jen dvojího druhu; vzájemné pohledávky, představované směnkami nebo šeky, vyrovnává bud tentýž bankéř, který pouze přenáší pohledávku z jednoho konta na druhé, nebo si je mezi sebou vyrovnávají různí bankéři. [11]

Koncentrace 8—10 milionů směnek v rukou jednoho billbrokera, jako na př. firmy Overend, Gurney a spol., byla jedním z hlavních prostředků lokálního rozšiřování takovéhoto vyrovnávání plateb. Tímto zhospodárněním se zvyšuje účinnost oběživa, protože je ho zapotřebí méně k pouhému vyrovnávání bilančního zůstatku. Na druhé straně závisí rychlost pohybu peněz, které fungují jako oběživo (čímž se na nich také uspoří), úplně na plynulosti koupí a prodejů nebo také na sřetězení plateb, pokud se provádějí po sobě v penězích. Ale úvěr zprostředkovává rychlost oběhu, a tím ji zvyšuje. Tak např. určitý peníz může zprostředkovat jen pět obratů a — funguje-li jako pouhé oběživo bez prostřednictví úvěru — zůstává déle v každé jednotlivé ruce, kupuje-Ii A, jeho původní majitel, od B, B od C, C od D, D od E, E od F, je-li tedy jeho přechod z ruky do ruky zprostředkován jen skutečnými koupěmi a prodeji. Jestliže však B peníze, jimiž dostane zaplaceno od A, uloží u svého bankéře a bankéř je vyplatí při směnečném eskontu C, ten nakoupí od D, D je uloží u svého bankéře a bankéř je půjčí osobě E, která nakoupí od F, pak rychlost pohybu peněz jakožto pouhého oběživa (kupního prostředku) je tu zprostředkována několika úvěrovými operacemi: tím, že B ukládá peníze u svého bankéře a bankéř eskontuje osobě C, že D ukládá u svého bankéře a ten eskontuje osobě E; tedy čtyřmi úvěrovými operacemi. Nebýt těchto úvěrových operací nebyl by tentýž peníz vykonal v dané době pět koupí po sobě. Díky tomu, že daný peníz změnil ruce bez prostřednictví skutečných koupí a prodejů — jako vklad a eskontem — urychlil se jeho přechod z jedněch rukou do druhých v řadě skutečných obchodních aktů koupě a prodeje.

Viděli jsme právě, že jedna a táž bankovka může tvořit vklady u různých bankéřů. Rovněž tak může tvořit různé vklady u téhož bankéře. Bankovkou, kterou uložil A eskontuje bankéř směnku osobě B, B zaplatí C, C uloží tutéž bankovku u téhož bankéře, který ji vydal.

*

Již při zkoumání prostého oběhu peněz (kniha I, kap. III, 2) bylo dokázáno, že množství skutečně obíhajících peněz, za předpokladu, že rychlost oběhu a stupeň zhospodárnění plateb jsou veličiny dané, je určováno cenami zboží a množstvím transakcí. Týž zákon platí o oběhu bankovek.

V tabulce, uvedené níže, jsou zaznamenány pro každý rok průměrné roční částky v bankovkách Anglické banky, pokud byly mezi veřejností, a to částky v pětilibrových a desetilibrových bankovkách, částky v dvaceti- až stolibrových bankovkách a částky ve větších bankovkách, dvouset- až tisícilibrových; kromě toho procento z celkového oběhu, které představuje každá z těchto rubrik. Částky jsou v tisících, poslední tři místa jsou vynechána.[*]

Rok
Bankovky
5-10
liber št.
Procento
Bankovky
20-100
liber št.
Procento
Bankovky
200-1000
liber št.
Procento
Celkem
liber št.
1844 9.263 45,7 5.735 28,3 5.253 26,0 20.241
1845 9.698 46,9 6.082 29,3 4.942 23,8 20.722
1846 9.918 48,9 5.778 28,5 4.590 22,6 20.286
1847 9.591 50,1 5.498 28,7 4.066 21,2 19.155
1848 8.732 48,3 5.046 27,9 4.307 23,8 18.085
1849 8.692 47,2 5.234 28,5 4.477 24,3 18.403
1850 9.164 47,2 5.587 28,8 4.646 24,0 19.398
1851 9.362 48,1 5.554 28,5 4.557 23,4 19.473
1852 9.839 45,0 6.161 28,2 5.856 26,8 21.856
1853 10.699 47,3 6.393 28,2 5.541 24,5 22.653
1854 10.565 51,0 5.910 28,5 4.234 20,5 20.709
1855 10.628 53,6 5.706 28,9 3.459 17,5 19.793
1856 10.680 54,4 5.645 28,7 3.323 16,9 19.648
1857 10.659 54,7 5.567 28,6 3.241 16,7 19.467

(B. A. 1858, str. XXVI.)

Úhrnná částka obíhajících bankovek se tedy od roku 1844 do roku 1857 positivně zmenšila, ačkoli obchodní obrat, jak dokazují cifry o vývozu a dovozu, se více než zdvojnásobil. Menších bankovek, pětilibrových a desetilibrových, jak je vidět z tabulky, přibylo 9,263.000 liber št. v roce 1844 na 10,659.000 liber št. v roce 1857. A to zároveň se silným vzestupem oběhu zlata, k němuž právě tehdy došlo. Naproti tomu ubylo větších bankovek (200—1000 liber št.) — z 5,856.000 liber št. v roce 1852 na 3,241.000 liber št. v roce 1857. Ubylo jich tedy více než za 2½ milionu liber št. To se vysvětluje takto: „Dne 8. června 1854 povolili londýnští soukromí bankéři účast v Clearing House akciovým bankám, a brzy nato byl zaveden konečný clearing v Anglické bance. Denní vyrovnání sald se vyřizuje převodem na kontech, která mají různé banky u Anglické banky. Zavedením tohoto systému se staly zbytečnými velké bankovky, kterých dříve používaly banky k vyrovnání svých vzájemných účtů.“ (B. A. 1858, str. V.)

Na jak nepatrnou míru se omezilo užívání peněz ve velkoobchodě, je vidět z tabulky, která je otištěna v knize I, kap. III, pozn. 103 [K. Marx: „Kapitál, díl 1, kap. III., pozn. 103] a kterou dodala bankovnímu výboru firma Morrison, Dillon a spol., jeden z těch největších londýnských závodů, kde si může maloobchodník nakoupit celou svou zásobu zboží všeho druhu.

Podle výpovědi W. Newmarcha před bankovním výborem roku 1857 (č. 1741) přispěly k úspoře oběživa ještě jiné okolnosti: pencové poštovní porto, železnice, telegrafy, zkrátka zlepšení dopravních telekomunikačních prostředků; takže Anglie nyní může při přibližně stejném oběhu bankovek dělat pětinásobný i šestinásobný obrat. To však prý je také hlavně tím, že se z oběhu stahují bankovky nad 10 liber št. To se mu zdá být přirozeným vysvětlením toho, že ve Skotsku a Irsku, kde obíhají také jednolibrové bankovky, stoupl oběh bankovek asi o 31%. (1747.) Úhrnný oběh bankovek ve Spojeném království, v tom i jednolibrových, činí prý 39 milionů liber št. (1749.) Oběh zlata = 70 milionům liber št. (1750.) Ve Skotsku bylo roku 1834 v oběhu za 3,120.000 liber št. bankovek; roku 1844 za 3,020.000 liber št.; roku 1854 za 4,050.000 liber št. (1752.)

Již z toho vysvítá, že banky, které vydávají bankovky, nemohou libovolně zvyšovat počet obíhajících bankovek, dokud jsou tyto bankovky kdykoli směnitelné za peníze. {O nesměnitelných papírových penězích se tu vůbec nemluví; nesměnitelné bankovky se mohou stát všeobecným oběživem jen tam, kde jsou fakticky zajištěny státním úvěrem, jako je tomu např. nyní v Rusku. Pak pro ně platí zákony nesměnitelných státních papírových peněz, které jsme už vyvodili dříve. (Kniha I, kap. III, 2c: Mince, známka hodnoty.) — B. E.}

Množství obíhajících bankovek se řídí podle potřeb obratu a každá nadbytečná bankovka putuje ihned k tomu, kdo ji vydal. Protože v Anglii obíhají všeobecně jako zákonné platidlo jen bankovky Anglické banky, nemusíme si tu všímat bezvýznamného a jen lokálního oběhu bankovek provinciálních bank.

Pan Neave, guvernér Anglické banky, vypovídá před bankovním výborem roku 1858 takto: „Č. 947. (Otázka:) Ať učiníte jakékoli opatření, zůstává podle Vás mezi veřejností stejná částka v bankovkách, tj. asi 20 milionů liber št.? — Zdá se, že v obyčejných dobách vyžaduje potřeba veřejnosti asi 20 milionů. V jistých ročních obdobích, které se periodicky opakují, vzrůstá tato částka o 1 nebo 1½ milionu. Potřebuje-ti jich veřejnost více, může je dostat, jak jsem řekl, u Anglické banky. — 948. Řekl jste, že za paniky Vám veřejnost nechtěla dovolit snížit úhrn bankovek; vysvětlil byste to laskavě? — V dobách paniky má veřejnost, jak se mi zdá, plné právo opatřit si bankovky; a pokud ovšem má banka závazky, může si veřejnost na podkladě těchto závazků bankovky z banky vybírat. — 949. Zdá se tedy, že je v každé době zapotřebí asi za 20 milionů liber št. bankovek Anglické banky? — 20 milionů liber št. v bankovkách v rukou veřejnosti; to se mění. Bývá to 18½, 19, 20 milionů atd., ale průměrně lze říci 19—20 milionů.“

Výpověd Thomase Tooka před výborem lordů o Commercial Distress [obchodní krisi] (C. D. 1848/1857); č. 3094: „Banka nemá možnost, aby podle své vůle zvyšovala množství bankovek v rukou veřejnosti; má možnost zmenšit množství bankovek v rukou veřejnosti, ale jen použije-li velmi násilné operace.“

Když J. C. Wright, který je již 30 let bankéřem v Nottinghamu, obšírně vyložil, že není možné, aby někdy provinciální banky udržely v oběhu více bankovek, než veřejnost potřebuje a žádá, říká o bankovkách Anglické banky (C. D. 1848/1857), č. 2841: „Nevím o žádných mezích“ (vydávání bankovek) „pro Anglickou banku, ale každý nadbytek oběhu se přeleje do vkladů a tak na sebe vezme jinou formu.“

Totéž platí i o Skotsku, kde obíhá skoro jen papír, protože tam jsou stejně jako v Irsku, povoleny i jednolibrové bankovky a protože „the Scotch hate gold“ [Skotové nenávidí zlato]. Kennedy, ředitel jedné skotské banky, prohlašuje, že by banky ani nemohly zmenšit oběh svých bankovek, a je „toho názoru, že pokud domácí obchody lze uzavírat jen pomocí bankovek nebo zlata, musí bankéři posloužit takovým množstvím oběživa, kolik je ho pro tyto obchody zapotřebí — ať už na přání vkladatelů nebo někoho jiného... Skotské banky mohou omezit své obchody, ale nemohou nijak kontrolovat svou emisi bankovek.“ (Tamtéž, č. 3446—3448.) Stejně se vyslovuje Anderson, ředitel Union Bank of Scotland (tamtéž č. 3578): „Zabrání soustava vzájemné výměny bankovek“ {mezi skotskými bankami}, „aby jednotlivé banky nevydávaly příliš mnoho bankovek? — Ano; máme však účinnější prostředek než výměnu bankovek“ {která s tím ve skutečnosti nemá nic společného, i když zabezpečuje, že v celém Skotsku mohou obíhat bankovky kterékoli banky}, „a to je všeobecný zvyk ve Skotsku, mít účet v bance; každý, kdo má vůbec nějaké peníze, má i účet v nějaké bance a ukládá tam denně všechny peníze, které bezprostředně nepotřebuje, takže na konci každého obchodního dne jsou v bankách všechny peníze, až na to, co má každý v kapse.“

Stejně je tomu v Irsku; viz výpovědi guvernéra Irské banky MacDonetla a ředitele Provincial Bank of Ireland Murraye před týmž výborem.

Tak jako je oběh bankovek nezávislý na vůli Anglické banky, je nezávislý i na stavu zlatého pokladu ve sklepích banky, zajišťujícího směnitelnost těchto bankovek. „Dne 18. září 1846 byl oběh bankovek Anglické banky 20,900.000 liber št. a její kovový poklad 16,273.000 liber št.; dne 5. dubna 1847 oběh 20,815.000 liber št. a kovový poklad 10,246.000 liber št. Tedy přes vývoz 6 milionů liber št. ve zlatě se oběh nezmenšil.“ (J. G. Kinnear: „The Crisis and the Currency“, Londýn 1847, str. 5.) Ale je samozřejmé, že to platí pouze za podmínek, které jsou dnes v Anglii, a i tu jen potud, pokud zákonodárství nestanoví jiný poměr mezi emisi bankovek a kovovým pokladem.

Vliv na množství obíhajících peněz — bankovek a zlata — mají tedy jen vlastní potřeby podnikání. A zde je nutno povšimnout si především periodického kolísání, které se každoročně opakuje, ať je všeobecná obchodní situace jakákoli, takže za posledních 20 let „určitý měsíc oběh dosahuje vysoké úrovně, jiný měsíc je nízký a opět jiný měsíc má průměrnou úroveň“. (Newmarch, B. A. 1857, č. 1650.)

Tak přechází v srpnu každého roku několik milionů, ponejvíce ve zlatě, z Anglické banky do vnitřního oběhu na úhradu nákladů při žních; protože jde hlavně o zaplacení mezd, lze tu v Anglii upotřebit bankovky jen v malé míře. Do konce roku se tyto peníze opět vracejí do banky. Ve Skotsku mají místo sovereigns [zlatých mincí] téměř výhradně jednolibrové bankovky; proto se tu v takovém případě rozšiřuje oběh bankovek o 3 až 4 miliony, a to dvakrát za rok, v květnu a listopadu; po 14 dnech již nastává zpětný příliv a během měsíce je skoro dokončen. (Anderson, tamtéž, č. 3595—3600.)

Oběh bankovek Anglické banky prodělává také čtvrtletně přechodné kolísání, tím že se čtvrtletně vyplácej „dividendy, tj. úroky ze státního dluhu, při čemž se bankovky nejdříve z oběhu stahují a pak se opět vrhají mezi veřejnost; ale velmi brzo se zase vracejí. Weguelin (B. A. 1857, č. 38) udává, že kolísání, které se tím v oběhu bankovek vyvolává, představuje 2½ milionu. Naproti tomu pan Chapman z pověstné firmy Overend, Gurney a spol. odhaduje poruchu, která se tím vyvolává na peněžním trhu, na daleko vyšší částku. „Stáhnete-li z oběhu ve formě daní 6 nebo 7 milionů, abyste jimi mohli zaplatit dividendy, musí tu být někdo, kdo v mezidobí dá tuto částku k disposici.“ (B. A. 1857, č. 5196. )

Mnohem důležitější a vleklejší jsou výkyvy v částce oběživa, které odpovídají různým fázím průmyslového cyklu. Poslechněme si, co o tom říká jiný associé [společník] této firmy, ctihodný kvaker Samuel Gurney (C. D. 1848/1857, č. 2845): „Koncem října (1847) bylo v rukou veřejnosti 20,800.000 liber št. v bankovkách. V tu dobu se dalo jen velmi těžko získat bankovky na peněžním trhu. Způsobily to všeobecné obavy, že v důsledku omezení bankovního zákona z roku 1844 si je nebude možno opatřit. V této době {březen 1848} má obecenstvo v rukou… za 17,700.000 liber št. bankovek, ale protože nyní není žádný obchodní poplach, je to mnohem víc, než kolik je zapotřebí. V Londýně není bankéře ani peněžníka, který by neměl víc bankovek, než může potřebovat. — 2650. Množství bankovek… mimo úschovu Anglické banky je naprosto nepostačujícím ukazatelem aktivního stavu oběhu, nepřihlédne-li se zároveň také… ke stavu obchodního světa a úvěru. — 2651. Pocit, že při nynější výši oběhu v rukou veřejnosti máme přebytek bankovek, vyvěrá do značné míry z naší nynější situace, kdy je veliká stagnace. Při vysokých cenách a čilém obchodě by v nás 17,700.000 liber št. vyvolalo pocit, že je v oběhu nedostatek peněz.“

{Pokud je situace taková, že zpětný příliv za učiněné vklady probíhá pravidelně a úvěr tudíž zůstává neotřesen, řídí se rozpínání a smršťování oběhu prostě potřebami průmyslníků a obchodníků. Protože alespoň v Anglii zlato ve velkoobchodě nehraje úlohu a protože oběh zlata, nehledě na sezónní kolísání, může být považován za veličinu v delším rozmezí téměř stálou, je oběh bankovek Anglické banky dostatečně přesným měřítkem těchto změn. V tiché době po krisi je oběh nejmenší, s oživením poptávky dochází rovněž k větší potřebě oběživa, která se stupňuje, jak stoupá prosperita; vrcholu dosahuje množství oběživa v období přepětí výroby a nadměrné spekulace — tu propuká krise a přes noc mizejí s trhu bankovky, ještě včera tak hojné, a s nimi i eskontéři směnek, peněžníci, půjčující na cenné papíry, kupci zboží. Anglická banka má pomáhat — ale i její síly jsou brzo vyčerpány, bankovní zákon z roku 1844 ji nutí, aby oběh svých bankovek omezovala právě ve chvíli, kdy celý svět volá po bankovkách, kdy majitelé zboží nemohou prodat, a přece mají platit a jsou ochotni přinést každou oběť, jen aby dostali bankovky. „Když je poplach,“ říká bankéř Wright, o němž již byla zmínka (tamtéž, č. 2930), „potřebuje země dvakrát tolik oběživa jako v normálních dobách, protože bankéři a jiní oběživo poschovávali.“

Jakmile propukne krise, jde jen o platidla. Ale protože jeden závisí na druhém, zda mu tato platidla přijdou, a nikdo neví, zda druhý bude s to v den splatnosti zaplatit, nastává pravá honička po platidlech, která jsou na trhu, tj. po bankovkách. Každý poschová, co jen se mu podaří sehnat, a tak mizejí bankovky z oběhu právě tehdy, kdy je jich zapotřebí nejnaléhavěji. Samuel Gurney (C. D. 1848/1857, č. 1116) odhaduje sumu bankovek, které se tak ve chvíli hrůzy v říjnu 1847 dostaly pod zámky, na 4—5 milionů liber št. — B. E.}

Po této stránce je obzvláště zajímavý výslech Gurneyova společníka, zmíněného již Chapmana, před bankovním výborem roku 1857. Uvádím tu podstatné věci z tohoto výslechu celé, ačkoli se zde jedná i o některých otázkách, jimiž se budeme zabývat až později.

Pan Chapman vypovídá:

„4963. Neváhám říci že nepovažuji za správné, aby peněžní trh mohl ovládat nějaký individuální kapitalista (jakých máme v Londýně nemálo), který může vyvolat ohromný nedostatek peněz a tíseň právě tehdy, kdy je oběh velmi nízký… To je možné… nejeden kapitalista může vybrat ze sféry oběhu za 1 nebo 2 miliony liber št. v bankovkách, když se mu to hodí.“ — 4965**. Velký spekulant může prodat za 1 nebo 2 miliony konsolů a odejmout tak peníze z trhu. Něco podobného se stalo zcela nedávno a „vyvolalo to nanejvýš prudkou tíseň“.

4967. Bankovky jsou pak ovšem neproduktivní. „Ale to nic nevadí, dosáhne-li se tím velikého cíle; jeho velikým cílem je srazit ceny cenných papírů, vyvolat peněžní tíseň a je úplně v jeho moci dosáhnout toho.“ Příklad: Jednoho rána byla na burse cenných papírů veliká poptávka po penězích; nikdo nevěděl proč; někdo požádal Chapmana, aby mu půjčil 50.000 liber št. na 7%. Chapman byt překvapen, jeho úroková sazba byla daleko nižší; souhlasil. Brzy nato se onen muž objevil znovu, vypůjčil si dalších 50.000 liber št. na 7½% potom 100.000 liber št. na 8% a chtěl ještě více na 8½% Tu dostal i sám Chapman strach. Později se ukázalo, že z trhu byla odčerpána značná částka peněz. Ale, říká Chapman, „půjčil jsem přece jen značnou částku na 8%; jít dál jsem se bál: nevěděl jsem, co z toho může vzejít.

Třebaže je podle údajů v rukou veřejnosti téměř neustále za 19—20 milionů liber št. bankovek, nesmíme zapomínat, že se neustále a značně mění poměr mezi tou částí těchto bankovek, která skutečně obíhá, a tou jejich částí, která leží u bank ladem jako reserva. Je-li tato reserva veliká, je-li tedy skutečný oběh nízký, znamená to se stanoviska peněžního trhu, že sféra oběhu je naplněna (the circulation is full, money is plentifull [oběh je naplněn, peněz je mnoho]); je-li reserva malá, tedy hladina skutečného oběhu vysoká, je podle peněžního trhu oběh nízký (the circulation is Iow, money is scarce [oběh je nízký, peněz je poskrovnu]) totiž je nízká ta část, která představuje nečinný zápůjční kapitál. Ke skutečnému, na fázích průmyslového cyklu nezávislému rozpínání nebo smršťováni oběhu — ale tak, že suma, kterou potřebuje veřejnost, zůstává stejná — dochází jen z čistě technických důvodů, např. při lhůtách k placení daní nebo úroků ze státního dluhu. Když se platí daně, plynou bankovky i zlato do Anglické banky ve větším množství než obvykle a zužují faktický oběh bez ohledu na jeho potřeby. Opačně tomu je, když se vyplácejí dividendy ze státního dluhu. V prvním případě se na bance požadují zápůjčky, aby se získalo oběživo. Ve druhém případě klesá úroková sazba u soukromých bank, protože v tu chvíli rostou jejich reservy. To nemá nic společného s absolutním množstvím oběživa; týká se to jen bankovní firmy, která toto oběživo dává do oběhu; pro tuto banku znamená tento proces zcizení zápůjčního kapitálu, a proto si zisk z něho strčí do kapsy.

V jednom případě dochází pouze k dočasnému přemístění obíhajících prostředků a Anglická banka je vyrovnává tím, že krátce před splatností čtvrtletních daní nebo výplatou čtvrtletních dividend povoluje krátkodobé zápůjčky na nízký úrok; tyto bankovky, vydané takto nad počet, vyplňují z počátku mezeru, kterou způsobuje placení daní; zaplacením těchto půjček se pak hned do banky vrátí nadpočetné bankovky které se dostaly do rukou veřejnosti výplatou dividend.

Ve druhém případě znamená nízký nebo naplněný oběh vždy jen jiné rozdělení téhož množství oběživa na aktivní oběh a vklady, tj. nástroj zápůjček.

Na druhé straně, zvýší-li se přílivem zlata do Anglické banky počet bankovek, vydaných za zlato, ulehčují tyto bankovky eskont mimo Anglickou banku a vracejí se splácením zápůjček, takže absolutní množství obíhajících bankovek stoupá jen na krátký čas.

Je-li oběh naplněn, tím že se rozšířil obchod (což je možné i při poměrně nízkých cenách), může být úroková sazba poměrně vysoká vlivem poptávky po zápůjčním kapitálu v důsledku rostoucích zisků a zvýšeného zakladatelského ruchu. Je-li oběh nízký, tím že se obchod smršťuje nebo i tím, že je lehce dosažitelný úvěr, může být úroková sazba nízká i při vysokých cenách. (Viz Hubbard.)

Absolutní velikost oběhu má určující vliv na úrokovou sazbu jen v dobách tísně. Bud tu poptávka po plném oběhu vyjadřuje jen poptávku po prostředcích tvorby pokladu (nehledě na zmenšenou rychlost, s níž peníze obíhají a s níž se tytéž jednotlivé peněžní jednotky ustavičně mění v zápůjční kapitál), protože je nedostatek úvěru — jako tomu bylo v roce 1817, kdy dočasné zrušení bankovního zákona nevyvolalo sice rozpětí oběhu, ale stačilo k tomu, aby poschovávané bankovky vytáhlo na světlo boží a vrhlo do oběhu. Nebo, za určitých okolností, může být opravdu zapotřebí více oběživa, jako v roce 1857, kdy po zastavení platnosti bankovního zákona oběh na nějaký čas vzrostl.

Jinak absolutní velikost oběhu na úrokovou sazbu nepůsobí, protože — za předpokladu, že zhospodárnění a rychlost oběhu jsou veličiny stálé — je za prvé určena cenami zboží a množstvím transakcí (při čemž obvykle jeden moment ruší účinky druhého momentu) a konečně stavem úvěru, při čemž v žádném případě naopak stav úvěru neurčuje, a protože za druhé mezi cenami zboží a úrokem není žádná nutná závislost.

Za platnosti Bank Restriction Act (1797—1820) byl nadbytek currency [oběživa], úroková sazba byla stále mnohem vyšší, než když se obnovilo placení hotovými. Později s omezením výdaje bankovek a se stoupajícími směnečnými kursy prudce poklesla. Roku 1822, 1823 a 1832 byl všeobecný oběh nízký, úroková sazba rovněž nízká. Roku 1824, 1825 a 1836 byl oběh vysoký, úroková sazba stoupala. V létě roku 1830 byl oběh vysoký, úroková sazba nízká. Po objevení nových nalezišť zlata se peněžní oběh v celé Evropě začal rozpínat, úroková sazba stoupala. Úroková sazba tedy nezávisí na množství obíhajících peněz.

Rozdíl mezi výdajem oběživa a půjčováním kapitálu je nejlépe vidět ve skutečném procesu reprodukce. Viděli jsme (kniha II, oddíl III), jak se různé součásti výroby směňuji. Např. variabilní kapitál se věcně skládá ze životních prostředků dělníků, z části jejich vlastního produktu. Ale vyplácí se jim po částech v penězích. Tyto peníze musí kapitalista zálohovat, a závisí to do značné míry na organisaci úvěrnictví, zda příští týden může zase vyplácet nový variabilní kapitál týmiž penězi, které vyplatil předešlý týden. Stejně je tomu se směnnými akty mezi různými součástmi celkového společenského kapitálu, např. mezi spotřebními prostředky a výrobními prostředky spotřebních prostředků. Peníze nutné k jejich cirkulaci musí, jak jsme viděli, zálohovat jedna z obou stran, které směňují, nebo obě. Zůstávají pak ve sféře oběhu, ale jakmile směna skončí, vracejí se k tomu, kdo je zálohoval, poněvadž je zálohoval nad svůj skutečně činný průmyslový kapitál (viz knihu II, 20. kapitola). Při rozvinutém úvěrnictví, kdy se peníze soustřeďují v rukou bank, zálohují peníze, alespoň nominálně, banky. Toto zálohování se týká jen peněz, které jsou v oběhu. Je to zálohování oběživa, a ne zálohování kapitálů, které se tím uvádějí do pohybu.

Chapman: „5062. Mohou nastat časy, kdy bankovky v rukou veřejnosti představují velmi značnou částku, a přesto je nelze dostat.“ Peníze jsou i za paniky; ale každý se varuje přeměnit je v zapůjčitelný kapitál, v zapůjčitelné peníze; každý si je schovává, až je bude opravdu potřebovat na platby.

„5099. Posílají Vám a jiným londýnským firmám banky z venkovských okresů své volné přebytky? — Ano. — 5100. Na druhé straně dávají tovární obvody lancashirský a yorkshirský u Vás eskontovat směnky pro své obchodní účely? — Ano. —5101. Takže tímto způsobem se přebytečného kapitálu jedné části země používá pro potřeby druhé části země? — Ano, je to tak.“

Chapman říká, že banky v poslední době valem upouštěly od zvyklosti ukládat přebytečný kapitál na kratší dobu do konsolů a pokladničních poukázek, neboť se stalo zvykem tyto peníze at call (které lze kdykoli vybrat bez výpovědi) půjčovat. Sám považuje nákup takových papírů pro svůj obchod za velice neúčelný. Proto je ukládá do dobrých směnek, z nichž je část každý den splatná, takže vždy ví, s jakým množstvím volných peněz může každý den počítat. {5001—5005.} —

I stoupání vývozu znamená vice či méně pro každou zemi, zejména pak pro zemi, která dává na úvěr, že stoupá poptávka na domácím peněžním trhu, což se však pociťuje teprve v dobách tísně. V dobách, kdy vývoz roste, vystavují zpravidla britští továrníci na konsignace svých výrobků dlouhodobé směnky na vyvážejícího obchodníka. (5126.) „5127. Nebývá často sjednáno, že se tyto směnky budou čas od času obnovovat? — {Chapman. } To je věc, kterou nám tají; takovou směnku bychom nevzali... Může se to jistě stát, ale já o něčem takovém nemohu nic říci.“ {Jaké neviňátko je ten Chapman} — „5129. Nastane-li veliký vzrůst vývozu, jako je tomu např. nyní, kdy jen za poslední rok vzrostl vývoz o 20 milionů liber št., nevede to už samo sebou k velké poptávce po kapitálu na eskont směnek, které tento vývoz představují? — Nesporně. — 5130. Protože Anglie zpravidla dává cizině úvěr na všechen svůj vývoz, neznamená to, že se tím pohltí příslušný dodatečný kapitál na dobu, pokud tento úvěr trvá? — Anglie dává obrovský úvěr; ale zato bere na úvěr suroviny, které potřebuje. Amerika na nás vždy vystavuje směnky na 60 dní a jiné země na 90 dní. Na druhé straně úvěr dáváme; posíláme-li zboží do Německa, povolujeme 2 nebo 3 měsíce.“

Wilson se ptá Chapmana (5131), nevystavují-li se hned při nakládání těchto surovin a tohoto koloniálního zboží určeného pro dovoz na Anglii směnky a nedocházejí-li zároveň s nákladními listy. Chapman myslí, že tomu tak je, ale nic o těchto „obchodních“ transakcích neví, mají prý se zeptat lidí, kteří to znají lépe. — Při vývozu do Ameriky je prý „zboží transitem symbolizováno“; tato hatmatilka má znamenat, že anglický exportní obchodník vystavuje za zboží čtyřměsíční směnku na některou z velikých amerických bankovních firem v Londýně a bankovní firma dostává krytí z Ameriky.

5136. Neprovádí obchody s hodně vzdálenými zeměmi zpravidla obchodník, který čeká na svůj kapitál, dokud se zboží neprodá? — Jsou snad firmy, které mají tak velké soukromé bohatství, že mohou vynakládat svůj vlastní kapitál, aniž si na zboží vypůjčují; ale toto zboží se mění většinou v zápůjčky akcepty firem s dobrou pověstí. — 5137. Tyto firmy jsou zavedeny… v Londýně, Liverpoolu a jinde. 5138. Je to tedy jedno, musí-li továrník do obchodu dát své vlastní peníze nebo najde-li v Londýně nebo Liverpoolu obchodníka, který mu je půjčí; je to pořád půjčka uzavřená v Anglii? — Zcela správně. Továrník s tím má co dělat jen v málokterých případech {naproti tomu v roce 1847 téměř ve všech případech}. „Obchodník se zbožím, např. v Manchesteru, koupí zboží a dá je dopravit za moře solidní londýnskou firmou; jakmile se londýnská firma přesvědčí, že je všechno podle dohody naloženo, vystaví obchodník za toto zboží, které jde do Indie, Číny nebo kamkoli jinam, na londýnskou firmu šestiměsíční směnky; pak vystoupí na scénu bankovní svět a tyto směnky mu eskontuje, takže v době, kdy má za toto zboží platit, má už díky tomu, že eskontoval směnky, peníze v ruce. — 5139. Ale má-li obchodník peníze, musel mu je přece půjčit bankéř? Bankéř má směnku; bankéř směnku koupil; tímto způsobem, totiž eskontem obchodních směnek, zužitkovává svůj bankovní kapitál.“ {Tedy ani Chapman nespatřuje v eskontu směnek zápůjčku, nýbrž koupi zboží. — B. E.} — „5140. Ale přesto to tvoří část poptávky na londýnském peněžním trhu? — O tom nemůže být sporu; je to hlavní činnost peněžního trhu a Anglické banky. Anglická banka přijímá tyto směnky právě tak ráda jako my, neboť ví, že je to dobré uložení peněz. — 5141. S růstem vývozního obchodu roste tudíž i poptávka na peněžním trhu? — Tak, jak roste prosperita země, podílíme se {Chapmanové} na tom. — 5142. Jestliže se tedy tyto různé oblasti vkládání kapitálu náhle rozšiřují, má to přirozeně za následek vzestup úrokové sazby? — O tom není pochyby.“

5143. Chapman nemůže „plně pochopit, že jsme při svém velkém vývozu potřebovali tolik zlata.“

5144. Ctihodný Wilson se táže: „Nedáváme snad na svůj vývoz větší úvěry, než bereme na svůj dovoz? O tom bych pochyboval. Dá-li někdo k akceptu směnku za své manchesterské zboží, které posílá do Indie, nelze ji akceptovat na kratší lhůtu splatnosti než 10 měsíců. My musíme platit — a to je fakt — Americe za bavlnu o něco dříve, než platí nám Indie; ale zkoumat, jaké účinky to má, není tak lehké. — 5145, Jestliže nám, jako v minutém roce, vzrostl vývoz textilního zboží o 20 milionů liber št., musel nám přece předtím velmi značně vzrůst dovoz surovin {a už tak je nadměrný vývoz totožný s nadměrným dovozem a nadměrná výroba s nadměrným obchodem}, abychom toto zvýšené množství zboží vyrobili? — Beze sporu; museli jsme napřed zaplatit velmi značné saldo; tj. bilance musela pro nás být dočasně nepříznivá, ale vcelku je pro nás směnečný kurs při transakcích s Amerikou příznivý, a dost dlouho jsme dostávali z Ameriky značné množství drahého kovu.“

5148. Wilson se arcilichváře Chapmana ptá, nepovažuje-li své vysoké úroky za příznak velkého rozkvětu a vysokých zisků. Chapman, zřejmě zaražen naivností tohoto patolízala, ovšem přisvědčuje, ale je přitom natolik upřímný, že k tomu ještě dodává: „Jsou lidé, kteří si jinak nemohou pomoci; mají plnit závazky, a musí je plnit, ať na tom vydělají nebo ne; ale kdyby byla {vysoká úroková sazba} trvalá, svědčila by o průmyslovém rozkvětu.“ Oba zapomínají, že také může svědčit, jak tomu bylo roku 1857, o tom, že úvěrem otřásli potulní úvěroví rytíři, kteří mohou platit vysoký úrok, protože jej platí z cizí kapsy (při tom však mají podíl na tvořeni úrokové sazby pro všechny), a zatím si žijí na vysoké noze na vrub očekávaných zisků. Ostatně továrníci atd. z toho mohou mít opravdu velmi výnosný obchod. Zpětný příliv kapitálu se stává následkem systému zápůjček úplně klamným. To vysvětluje také to, o čem budeme hovořit dále a což, pokud jde o Anglickou banku, nepotřebuje objasnění, protože Anglická banka má při vysoké úrokové sazbě nižší diskontní sazbu než ostatní banky.

„5156. Mohu beze všeho prohlásit,“ říká Chapman, „že úhrnná částka našich diskontů dosáhla v této době, kdy už tak dlouho máme vysokou úrokovou sazbu, svého maxima.“ {To tvrdil Chapman 21. července 1857, několik měsíců před krachem.} — „5157. Roku 1852“ {kdy byl úrok nízký} „nebyla zdaleka tak velká.“ Protože tenkrát byla situace v podnikání fakticky mnohem zdravější.

„5159. Kdyby byl trh zaplaven penězi… a bankovní diskont nízký, nastal by úbytek směnek… Roku 1852 jsme byli v docela jiné fázi. Tehdejší vývoz a dovoz se s dneškem vůbec nedá srovnat. — 5161. Za této vysoké diskontní míry je úhrnná částka našich diskontů stejně velká jako roku 1854.“ {Kdy byl úrok 5—5½%.}

Na Chapmanově svědeckém výslechu je nejzábavnější, jak tito lidé fakticky považují peníze veřejnosti za svůj majetek a myslí si, že mají právo kdykoli směnit směnky, které eskontují, za peníze. Naivnost otázek i odpovědí až zaráží. Zákonodárství má prý povinnost zaručit stálou směnitelnost směnek, akceptovaných velkými firmami, postarat se o to, aby je Anglická banka za všech okolností zase dále eskontovala billbrokerům. A přitom udělali roku 1857 tři takoví billbrokeři asi osmimilionový úpadek; jejich vlastní kapitál nestál ve srovnání s těmito dluhy ani za řeč. — „5177. Chcete tím říci, že podle Vašeho mínění by se měly {akcepty Baringů nebo Loydů} povinně eskontovat, tak jako se nyní povinně směňuje za zlato bankovka Anglické banky? — Jsem toho názoru, že by to byla velmi politováníhodná věc, kdyby je nebylo možno eskontovat; bylo by to nanejvýš podivné, aby někdo musel zastavit platby, protože má akcepty firmy Smith, Payne a spol. nebo Jones, Loyd a spol. a nemůže je eskontovat. — 5178. Což není akcept Baringů závazek, že zaplatí určitou částku peněz, jakmile bude směnka splatná? — Máte naprostou pravdu; ale pány Baringy, berou-li na sebe takovýto závazek, stejně jako každého obchodníka, který přijímá takovýto závazek, nenapadne ani ve snu, že budou muset zaplatit ve zlatě; počítají s tím, že zaplatí v Clearing House [odúčtovacím ústavu]. — 5180. Soudíte tedy, že je nutno vymyslit nějaký mechanismus, který by veřejnosti propůjčil právo dostávat peníze před splatností směnky, tím že by ji musel eskontovat někdo jiný? Ne, nepovažuji za možné ukládat akceptantům takový závazek; ale myslíte-li tím, že nemáme mít možnost dát si obchodní směnky eskontovat, pak musíme změnit celý chod všeho. — 5182. Myslíte tedy, že obchodní směnka musí být směnitelná v peníze, stejně jako musí být směnitelná ve zlato bankovka Anglické banky? — Rozhodně, za určitých okolností. — 5184. Vy tedy myslíte, že ustanovení o currency [oběhu] má počítat s tím, aby nesporně solidní obchodní směnky bylo možno kdykoli přeměnit v peníze stejně lehce jako bankovky? — Ano, myslím si to. — 5185. Nechcete snad jít tak daleko, abyste tvrdil, že Anglická banka anebo někdo jiný by měl být zákonem nucen je směňovat? — Opravdu, chci jít tak daleko a tvrdit, že budeme-Ii dělat zákon o úpravě currency [oběhu], měli bychom učinit opatření, abychom se vyvarovali takové situace, že nebude možno směnit nesporně solidní a zákonité tuzemské obchodní směnky.“ — To znamená: směnitelnost obchodní směnky podle vzoru směnitelnosti bankovky.

„5189. Peněžníci v zemi představují ve skutečnosti jen veřejnost“ — jak prohlásil pan Chapman později před porotním soudem v případě Davidsonově. Viz „Great City Frauds“ [Velké podvody v City].

„5196. Každého čtvrt roku “{když se vyplácejí dividendy} „je… absolutně nutné, abychom se obraceli na Anglickou banku. Vyberete-li z oběhu 6 nebo 7 milionů státního důchodu na dividendy, které bude třeba vyplatit, musí tu být někdo, kdo dá tuto částku k disposici, než se vybrané peníze vrátí mezi veřejnost.“ — {v tom případě tedy jde o nabídku peněz, a ne kapitálu nebo zápůjčního kapitálu.}

„5169. Každý, kdo trochu zná náš obchodní svět, musí vědět, že když nastanou takové poměry, že pokladniční poukázky jsou neprodejné, že obligace východoindické společnosti naprosto nic nenesou, že nejlepší obchodní směnky nelze eskontovat — každý ví, že v takové době doléhají veliké starosti na všechny ty, kteří se při svém podnikání dostávají do situace, že musí hned, na prosté požádání platit obvyklým oběživem, a v takovém postavení jsou všichni bankéři. Důsledek toho pak je, že každý zdvojnásobuje svou reservu. A představte si teď, jaký to má účinek v celé zemi, uloží-li každý venkovský bankéř — a je jich kolem 500 — svému londýnskému korespondentu, aby mu poslal 5000 liber št. v bankovkách. I vezmeme-li za průměr tak malou sumu — což je naprosto absurdní — vyjde nám, že se z oběhu odejme 2½ milionu liber št. Jak je nahradit?“

Na druhé straně soukromí kapitalisté atd., kteří mají peníze, nechtějí je dát na žádný úrok, neboť říkají podle Chapmana: „5194. Raději nechceme vůbec žádné úroky, než být v nejistotách, zda dostaneme peníze zpátky, až je budeme potřebovat.“

„5173. Náš systém je tento: Máme 300 milionů liber št. závazků, jejichž splacení v běžné minci může být na nás kdykoli požadováno; tato mince, i když jí k tomu použijeme celou, činí pouze 23 milionů liber št. nebo něco kolem toho; není to situace, za níž se každou chvíli musíme octnout v úzkých?“ Odtud při krisích náhlý přechod úvěrového systému v monetární systém.

Ponecháme-li stranou paniku uvnitř země v době krise, může být o množství peněz řeč jen potud, pokud máme na zřeteli kov, světové peníze. A ty právě Chapman vylučuje, mluví jen o 23 milionech bankovek.

Týž Chapman: „5218. Původní příčinou poruchy na peněžním trhu {v dubnu a později v říjnu 1847} bylo nesporně množství peněz, kterých bylo následkem mimořádného dovozu toho roku zapotřebí k regulaci směnečných kursů.“

Za prvé byl tento poklad peněz světového trhu tenkrát stlačen na své minimum. Za druhé sloužil zároveň jako záruka směnitelnosti úvěrových peněz, bankovek. Spojoval tak v sobě dvě úplně odlišné funkce, které však obě vyplývají z povahy peněz, protože skutečné peníze jsou vždy peníze světového trhu, a úvěrové peníze mají vždy za základ peníze světového trhu.

Roku 1847, nebýt zrušení platnosti bankovního zákona z roku 1841, byly by „Clearing Houses [odúčtovací ústavy] nemohly provádět své obchody“. (5221.)

Chapman však měl jakési tušení o blížící se krisi: „5236. Jsou jisté situace na peněžním trhu (a nynější situace k nim nemá daleko), kdy je velmi těžké dostat peníze a kdy je nutno uchýlit se k bance.“

„5239. Pokud jde o částky, které jsme vybrali z banky v pátek, sobotu a pondělí, 19., 20. a 22. října 1847, byli bychom bývali ve středu potom jen nanejvýš vděčni, kdybychom byli směnky dostali zpět; peníze k nám plynuly ihned zpět, jakmile bylo po panice.“ — V úterý 23. října byl totiž bankovní zákon dočasně zrušen a krise tím byla zlomena.

Chapman myslí (5274), že neustále obíhá za 100—120 milionů liber št. směnek na Londýn. V tom nejsou zahrnuty místní směnky na provinciální místa.

„5287. V říjnu 1856 úhrn bankovek v rukou veřejnosti sice stoupl na 21,155.000 liber št., bylo však přece jen neobyčejně obtížné dostat peníze; třebaže jich veřejnost měla v rukou tolik, nebyly k sehnání.“ Byt to následek strachu, vyvolaného tísní, v níž se na čas (březen 1856) octla Eastern Bank.

5190—5192. Jakmile je po panice, „začínají všichni bankéři, kteří vydělávají na úroku, umisťovat své peníze.“

5302. Chapman nevysvětluje zneklidnění, vyvolané poklesem bankovní reservy, strachem o vklady, nýbrž tím, že všichni ti, jimž se může přihodit, že budou náhle muset platit velké peněžní částky, vědí velmi dobře, že za tísnivé situace na peněžním trhu se možná budou muset obrátit jako na své poslední útočiště na banku; a „má-li banka velmi malou reservu, nemá radost, když nás vidí, naopak“.

Ostatně je zajímavé, jak reserva mizí jako faktická veličina. Bankéři mají schováno minimum nutné pro svůj běžný obchod jednak u sebe, jednak u Anglické banky. Billbrokeři mají „volné bankovní peníze země“ bez reservy. A Anglická banka má na zajištění svých závazků ze vkladů jen reservu bankéřů a jiných, spolu s public deposits [vklady veřejnosti] atd., kterou snižuje na nejnižší míru, na př. až na 2 miliony liber št. Kromě těchto 2 milionů liber št. papíru nemá celý ten švindl v dobách tísně (a ta snižuje reservu, protože bankovky, které přicházejí za mizející kov, je nutno anulovat) absolutně žádnou jinou reservu než kovový poklad, a každé jeho zmenšení odlivem zlata tedy stupňuje krisi.

„5306. Kdyby nebylo peněz na vyrovnávání rozdílů při zúčtování v Clearing House, nezbývalo by nám podle mého názoru nic jiného, než abychom se sešli a vyrovnali si platby prima směnkami, směnkami na úřad pokladu, na firmu Smith, Payne a spol. atd. — 5307. Kdyby Vás tedy vláda nebyla s to zásobit platidly, vytvořili byste si platidlo sami? — Co můžeme dělat? Veřejnost přichází a bere nám oběživo z ruky; už žádné není. — 5308. Dělali byste tedy v Londýně prostě to, co se dělá v Manchesteru každý den? — Ano.“

Velmi dobrá je Chapmanova odpověď na otázku, kterou mu položil Cayley (Birminghaman attwoodské školy) se zřetelem na Overstonovu představu o kapitálu: „5315. Před tímto výborem byl vysloven názor, že v tísni, jaká byla v roce 1847, není sháňka po penězích, nýbrž po kapitálu; co o tom soudíte Vy? — Nerozumím Vám, my obchodujeme jen s penězi; nerozumím, co tím míníte. — 5316. Míníte-li tím {obchodním kapitálem} množství peněz, které patři podnikateli a které vložil do svého podniku, nazýváte-li to kapitálem, musím podotknout, že to tvoří většinou jen nepatrnou část peněz, jimiž podnikatel při svých obchodech disponuje pomocí úvěru, který mu dává veřejnost“ — prostřednictvím pánů Chapmanů.

„5339. Svědčí to o nedostatku bohatství, když dočasně odstraňujeme placení hotovými? Naprosto ne… nemáme nedostatek bohatství, nýbrž pohybujeme se v nanejvýš umělém systému, a máme-li ohromnou (superincumbent) poptávku po našem oběživu, mohou nastat okolnosti, které nám znemožní toto oběživo získat. Má snad proto být ochromena veškerá hospodářská činnost v zemi? Máme si snad znemožnit udržet zaměstnanost? — 5338. Kdybychom byli postaveni před otázku, co chceme udržet, placení hotovými nebo průmysl v zemi, pak vím, co bych z toho obětoval.“

Pokud jde o hromadění bankovek „s úmyslem zostřit tíseň a těžit z následků {5358}, říká, že k tomu může dojít velmi snadno. Stačily by prý na to tři velké banky. „5383. Je možné, že Vy, člověk obeznalý ve velkých obchodech našeho hlavního města, byste nevěděl, že kapitalisté využívají těchto krisí, aby si nadělali úžasné zisky z neštěstí těch, kteří padnou krisi za oběť? — O tom není sporu.“ A panu Chapmanovi to v tomto případě můžeme věřit, ačkoli si nakonec při pokusu „nadělat si úžasné zisky z neštěstí obětí krise“ zlomil obchodně vaz. Neboť říká-li jeho společník Gurney: „Každá změna v obchodní situaci je výhodná pro toho, kdo se vtom vyzná,“ říká Chapman: „Jedna část společnosti neví nic o druhé; např. továrník, který vyváží na kontinent nebo si dováží surovinu, neví nic o jiném podnikateli, který pracuje se zlatými pruty.“ (5046.) A tak se stalo, že se jednoho krásného dne Gurney a Chapman sami „v tom nevyznali“ a udělali pověstný bankrot.

Viděli jsme již, že emise bankovek neznamená v každém případě půjčku kapitálu. Tookova výpověď před výborem lordů [pro vyšetření] C. D. z roku 1848, která nyní následuje, dokazuje jen, že zápůjčka kapitálu, i když ji banka provádí emisí nových bankovek, neznamená už sama sebou zvýšení množství obíhajících bankovek:

„3099. Myslíte, že by např. Anglická banka mohla značně zvýšit své zápůjčky, aniž by se muselo vydávat více bankovek? — Faktů, které to dokazují, je víc než dost. Jeden z nejnázornějších příkladů poskytl rok 1835, kdy banka použila k tomu, aby mohla zvýšit zápůjčky veřejnosti, západoindických vkladů a půjčky od východoindické společnosti; bankovek v rukou veřejnosti v téže době fakticky poněkud ubylo… Něco podobného lze pozorovat i roku 1846, v době, kdy se do banky nosily železniční vklady; cenné papíry eskontované a přijaté na záruku stouply asi na 30 milionů, kdežto na výši bankovek v rukou veřejnosti to nemělo žádný znatelný účinek.“ Ale vedle bankovek má velkoobchod jiný a pro něj daleko důležitější oběžní prostředek: směnky. Pan Chapman nám ukázal, jak důležité je pro pravidelný chod obchodu, aby se všude a za všech okolností přijímaly platby v dobrých směnkách: Gilt nicht mehr der Tausves Jontof, was solI gelten, Zeter! Zeter! [***] — Jaký je vzájemný poměr obou těchto oběžních prostředků?

Gilbart o tom praví; „Omezí-li se oběh bankovek, zvyšuje se zpravidla oběh směnek. Směnky jsou dvojího druhu — obchodní směnky a bankéřské směnky… je-li málo peněz, říkají peněžníci: ‚Vystavte na nás směnku a my ji akceptujeme‘, a eskontuje-li provinciální bankéř nějakému zákazníkovi směnku, nedá mu hotové peníze, nýbrž vystaví mu vlastní trattu na 21 dní na svého londýnského agenta. Tyto směnky slouží za oběživo.“ (J. W. Gilbart: „An Inquiry into the Causes of the Pressure etc.“, str. 31.)

V poněkud pozměněné formě to potvrzuje Newmarch, B. A. 1857, č. 1426:

„Kolísání množství obíhajících směnek a kolísání množství obíhajících bankovek nijak nesouvisí… jediný dost stálý výsledek je... že jakmile nastane na peněžním trhu třeba jen nepatrná tíseň, o níž svědčí stoupání diskontní míry, oběh směnek značně roste a opačně.“

Směnky vystavené v takových dobách nejsou však jen krátkodobé bankovní směnky, o kterých se zmiňuje Gilbart. Naopak, jsou to většinou úvěrové směnky, které nepředstavují vůbec žádné skutečné operace, nebo představují operace, k nimž došlo jen proto, aby na jejich podkladě mohly být vystaveny směnky; příkladů na oba tyto druhy směnek jsme už uvedli dost. „Economist“ (Wilson), srovnávaje jistotu takových směnek s jistotou bankovek, proto praví: „Bankovek, splatných na předložení, nemůže být mimo banku nikdy nadbytek, neboť oč by jich bylo více, tolik by se jich vždy vracelo do banky k výměně; naproti tomu dvouměsíčních směnek může kolovat nadpočet, protože není prostředku, jímž by se vystavování směnek dalo kontrolovat, dokud nepropadají, ale tu už mohou být opět nahrazeny jinými směnkami. Že by některý národ mohl uznávat jistotu oběhu směnek, splatných někdy v budoucnu, ale přitom mít námitky proti oběhu papírových peněz, splatných na předložení, je nám úplně nepochopitelné.“ („Economist“, 1847, str. 575.)

Množství obíhajících směnek, stejně jako množství bankovek, je tedy určováno potřebami oběhu; v padesátých letech, kdy byla normální doba, obíhalo ve Spojeném království vedle 39 milionů v bankovkách asi 300 milionů ve směnkách, z toho 100—120 milionů jen na Londýn. Výše oběhu směnek nemá vliv na výši oběhu bankovek a výše oběhu bankovek působí na výši oběhu směnek jen v dobách nedostatku peněz, kdy vzrůstá kvantita směnek a zhoršuje se jejich kvalita. Konečně, v momentu krise selhává oběh směnek úplně; nikdo nemůže potřebovat platební přísliby, protože každý přijímá jen platby v hotových; jen bankovka si uchovává, alespoň až dosud v Anglii, schopnost oběhu, protože za Anglickou bankou stojí národ s celým bohatstvím.

*

Viděli jsme, jak sám pan Chapman, který přece byl roku 1857 magnátem na peněžním trhu, si trpce stěžuje, že je v Londýně několik velkých peněžních kapitalistů, dost silných, aby v určitém momentu uvedli do nepořádku celý peněžní trh a tak bídácky pustili žilou menším peněžníkům. Je prý několik takových velkých žraloků, kteří by mohli tíseň značně zostřit, kdyby prodali za 1 až 2 miliony konsolů a stáhli tak s trhu stejné množství bankovek (a zároveň volného zápůjčního kapitálu). K tomu, aby se tíseň přeměnila stejným manévrem v paniku, stačila by společná akce tří velkých bank.

Největší kapitálová mocnost v Londýně je ovšem Anglická banka, která však vzhledem k tomu, že má zpola charakter státní instituce, nemá možnost, aby své moci používala tak brutálním způsobem. Přesto zná i ona dost prostředků a cest — zejména od bankovního zákona z roku 1844 — jak si namastit kapsy.

Anglická banka má kapitál 14,553.000 liber št. a kromě toho disponuje asi 3 miliony liber št. „zůstatku“, tj. nerozdělených zisků, jakož i všemi penězi které docházejí vládě na daně atd. a které se u ní ukládají, dokud jich není potřeba. Připočteme-Ii k tomu ještě úhrn jiných vkladů (v normálních dobách asi 30 milionů liber št.) a bankovek, vydaných bez krytí, shledáme, že Newmarchův odhad je ještě dost mírný když říká (B. A. 1857, č. 1889) „Přesvědčil jsem se, že celkový úhrn cenných papírů, které neustále obíhají na {londýnském} peněžním trhu, lze odhadnout asi na 120 milionů liber št.; a z těchto 120 milionů disponuje Anglická banka velmi značnou části, kolem 15-20%.“

Pokud banka vydává bankovky, které nejsou kryty kovovým pokladem v jejích sklepích, vytváří hodnotové známky, které pro ni tvoří nejen oběživo, nýbrž i dodatečný — byť i fiktivní — kapitál v nominální částce těchto nekrytých bankovek. A tento dodatečný kapitál jí vynáší další zisk. Wilson se ptá Newmarcha (B. A. 1857): „1563. Oběh vlastních bankovek té které banky, tj. částka, která zůstává průměrně v rukou veřejnosti, tvoří přídavek ke skutečnému kapitálu banky, že ano? — Zcela správně. — 1564. Všechen zisk, který banka čerpá z tohoto oběhu, je tudíž zisk, který pochází z úvěru, a ne z kapitálu, který skutečně měla? — Zcela správně.“ Totéž ovšem platí i o soukromých bankách, které vydávají bankovky. Ve svých odpovědích č. 1866—1868 považuje Newmarch dvě třetiny všech těchto bankovek vydaných soukromými bankami (na krytí jedné třetiny musí mít banky kovovou reservu) za „stvoření stejně velkého kapitálu“, poněvadž se ušetří stejné množství kovových peněz. Bankéřův zisk nemusí prý proto být větší než zisk jiných kapitalistů. Zůstává faktem, že na této národní úspoře kovových peněz vydělává. To, že se národní úspora stává soukromým ziskem, buržoasního ekonoma nijak nezaráží, protože zisk je vůbec přivlastňování národní práce. Je něco absurdnějšího než např. Anglická banka v letech 1797—1817, jejíž bankovky mají úvěr jen díky státu a která si pak státem, tedy veřejností, za moc, kterou jí stát dává, totiž za moc přeměňovat tyto bankovky z papíru v peníze a pak je půjčovat státu, dává ve formě úroků ze státních půjček platit?

Banky mají ostatně ještě jiné prostředky k tomu, aby tvořily kapitál. Podle téhož Newmarcha mají provinční banky zvyk, jak již o tom byla dříve zmínka, posílat své přebytečné cenné papíry (tj. bankovky Anglické banky) londýnským billbrokerům, kteří jim za to posílají eskontované směnky. Těmito směnkami obsluhuje banka své zákazníky, protože se drží pravidla nedávat z rukou směnky, které dostává od svých místních klientů, aby se o obchodních operacích těchto zákazníků nedovědělo jejich okolí. Tyto směnky, které přicházejí z Londýna, tu nemají být jen pro zákazníky, kteří musí platit přímo do Londýna, jestliže nedají raději přednost tomu, aby jim banka vystavila svou vlastní poukázku na Londýn; slouží také k vyřizování plateb v provincii, neboť bankéřův rubopis jim zajišťuje místní úvěr. Tak např. v Lancashiru vytlačily z oběhu všechny vlastní bankovky místních bank a velkou část bankovek Anglické banky. (Tamtéž, 1568—1571.)

Zde tedy vidíme, jak banky tvoří úvěr a kapitál: 1. výdejem vlastních bankovek; 2. vystavováním platebních poukázek na Londýn s dobou oběhu až 21 dnů, které však dostanou vyplaceny hotově hned při vystavení; 3. tím, že platí eskontovanými směnkami, jimž v podstatě dodává úvěrovou schopnost, alespoň pro příslušný místní obvod, teprve rubopis banky.

Moc Anglické banky se projevuje v tom, že reguluje tržní míru úrokové sazby. V dobách, kdy je obchod normální, se může stát, že Anglická banka nemůže zabránit mírnému odlivu zlata ze svého kovového pokladu zvýšením diskontní míry[12], protože potřebu platidel uspokojují soukromé a akciové banky a billbrokeři, jejichž kapitálová síla [Kapitalmacht] za posledních třicet let značně vzrostla. Musí pak používat jiných prostředků. Ale pro kritické momenty platí ještě pořád to, co vypověděl bankéř Glyn (od firmy Glyn, Mills, Currie a spot.) před výborem [pro vyšetření] C. D. 1848/1857: „1709. V dobách, kdy je v zemi velká tíseň, diktuje Anglická banka úrokovou sazbu. — 1710. V dobách mimořádné tísně… kdy eskontování u soukromých bankéřů nebo brokerů je poměrně omezeno, přenese se na Anglickou banku a Anglická banka má pak moc určovat tržní míru úrokové sazby.“

Jako veřejný ústav pod státní ochranou a se státními výsadami nesmí ovšem této své moci využívat tak bezohledně, jako si to mohou dovolit soukromé podniky. Proto také říká Hubbard před bankovním výborem (B. A. 1857): „2844. {Otázka:} Nebývá tomu tak, že je-li diskontní míra nejvyšší, obsluhuje nejlevněji Anglická banka, a je-li nejnižší, jsou nejlacinější brokeři? — {Hubbard :} Bude tomu vždycky tak, protože Anglická banka nejde nikdy tak nízko jako její konkurenti, a když je míra nejvyšší, nejde nikdy tak vysoko.“

Ale přesto je to vážná událost pro celý obchodní svět, jestliže tato banka v dobách tísně, jak se říká lidově, přitáhne šrouby, tj. zvýší ještě více úrokovou sazbu, která už beztak stojí nad průměrnou úrovní. „Jakmile Anglická banka přitáhne šrouby, ustávají všechny nákupy pro vývoz do ciziny… vývozci čekají až deprese cen dosáhne nejnižšího bodu, a pak teprve kupují, dříve ne. Ale když je tohoto bodu dosaženo, je už kurs zase zregulován — vývoz zlata ustává dříve, než je dosaženo tohoto nejnižšího bodu deprese. Nákupy zboží pro vývoz mohou snad přinést zpět část zlata zaslaného za hranice, ale přicházejí příliš pozdě, než aby zabránily odlivu.“ (J. W. Gilbart: „An Inquiry into the Causes of the Pressure on the Money Market“, Londýn 1840, str. 35.) „Jiný účinek regulace oběživa pomocí zahraničního směnečného kursu je, že v dobách tísně vyvolává neobyčejně vysokou úrokovou sazbu.“ (Tamtéž, str. 40.) „Náklady, které vznikají z obnovení směnečných kursů, postihují produktivní průmysl země, zatím co v průběhu tohoto procesu zisk Anglické banky positivně roste tím, že svou činnost provozuje dále s menším množstvím drahého kovu.“ (Tamtéž, str. 52.)

Ale, praví přítel Samuel Gurney, „tyto velké výkyvy úrokové sazby jsou výhodné jen pro bankéře a peněžníky — všechny výkyvy v obchodě jsou výhodné pro toho, kdo se ve věci vyzná. A i když Gurneyové mohou využívat obchodních nesnází a mastit si kapsy beze všech servítků, kdežto Anglická banka se při tom musí trochu mírnit, připadají i na ni docela krásné zisky — nemluvě o soukromých ziscích, které samy od sebe padají do klína pánům ředitelům tím, že mají výjimečnou příležitost znát obchodní situaci. Podle údaje před výborem horní sněmovny z roku 1817 při obnovení směnitelnosti bankovek činily tyto zisky Anglické banky za dobu od roku 1797 do roku 1817:

bonuses and increased dividends
[prémie a zvýšeni dividend]
7,451,136
new stock divided among proprietou
[nové akcie, rozdělené akcionářům]
7,276,500
increased value of capital
[přirůstek hodnoty kapitálu]
14,553,000
úhrnem 29,280,636

z kapitálu 11,642.100 liber št. za 19 let. (D. Hardcastle: „Banks and Bankers, 2. vyd., Londýn 1813, str. 120.) Odhadneme-li podle téže zásady úhrnný zisk Irské banky, která také roku 1797 zrušila placení hotovými, dojdeme k tomuto výsledku:

dividends as by returns due 1821
[dividendy splatné r. 1821]
4,736,085
declared bonus [vyhlášené prémie] 1,225,000
increased assets [zvýšená aktiva] 1,214,800
increased value of capital
[přírůstek hodnoty kapitálu]
4,185,000
úhrnem 11,360,885

z kapitálu 3 miliony liber št. (Tamtéž, str. 363—361. [+])

Ať se ještě mluví o centralisaci! Úvěrový systém, který má svůj ústřední bod v tak zvaných národních bankách a ve velikých peněžních ústavech a v lichvářích seskupených kolem těchto bank, to je ohromná centralisace; dává této příživnické kastě pohádkovou moc nejen periodicky decimovat průmyslové kapitalisty, nýbrž i velmi nebezpečně zasahovat do skutečné výroby a tato banda o výrobě nic neví a nemá s ní nic společného. Zákony z roku 1844 a 1845 jsou důkazy rostoucí moci těchto banditů, k nimž se přidružují finančníci a stockjobbers [bursovní spekulanti].

Pochybuje-li pak ještě někdo, že tito ctní bandité vykořisťují národní a mezinárodní výrobu jen v zájmu této výroby a vykořisťovaných osob, jistě ho osvítí tento traktát o vysoké mravní důstojnosti bankéřově: „Banky jsou náboženské a mravní instituce. Jak často strach, že by to mohl vidět bdělý a káravý zrak bankéřův, odvrátil mladého obchodníka od společnosti křiklounských a výstředních přátel? Jak je úzkostlivý, aby si o něm bankéř uchoval dobré mínění, aby u něho stále požíval vážnosti! Svraští-li bankéř čelo, působí to na něho více než morální kázání jeho přátel; třese se při pomyšlení, aby ho nezačali podezřívat, že se dopustil klamu nebo nejmenší nepravdomluvnosti; chvěje se, neboť má strach, aby mu proto neomezili nebo nevypověděli bankovní úvěr! Rada bankéřova je pro něho důležitější než rada duchovního otce.“ (G. M. Bell, skotský bankovní ředitel, „The Philosophy of Joint Stock Banking“, Londýn 1840, str. 46, 47.)

__________________________________

Poznámky:

11 Průměrný počet dní po které zůstala bankovka v oběhu:

Rok 5
liber št.
10
liber št.
20-100
liber št.
200-500
liber št.
1000
liber št.
1792 ? 236 209 31 22
1818 148 173 121 18 13
1846 79 71 34 12 8
1856 70 58 27 9 7

(Sestavil pokladník Anglické banky Marshall v „Report on Bank Acts“, 1857. Dodatek II, str. 300—301.)

* Tabulka je pořízena podle fotokopie pramene, který Marx uvádí. Některá absolutní čísla v ni nejsou správná. (Pozn. red. čes. vydání)

** Ve vydání z roku 1894 je 4995. (Pozn. red. čes. vydání)

***

Neplatí-li Tausves Jontof,
hrůza! hrůza! co pak platí?

Z Heinovy básně ‚‚Disputace“ z „Hebrejských melodii“ (Pozn. překl. čes. vydání)

12 Na valné hromadě akcionářů Union Bank of London dne 17. ledna 1894 vykládal president Ritchie, že Anglická banka zvýšila roku 1893 diskont z 2½ (v červenci) na 3 a 4% (v srpnu), a protože přesto ve čtyřech týdnech ztratila celých 4½ milionu liber št. ve zlatě, zvýšila jej na 5%, načež zlato plynulo nazpět a bankovní sazba byla snížena v září na 4, v říjnu na 3%. Ale tato bankovní sazba prý nebyla na trhu uznána. „Když byla bankovní sazba 5%, byla tržní sazba 3½% a sazba z peněz 2½%; když bankovní sazba klesla na 4%, byla diskontní sazba 2⅜% a sazba z peněz 1¾%; když bankovní sazba činila 3%, byla diskontní sazba 1½% a sazba z peněz o málo nižši.“ („Daily News“, 18. ledna 1894.) — B. E.

+ Ve vydáni z r. 1894 je 163. (Pozn. red. čes. vydání)