Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola třicátá šestá

Předkapitalistické poměry

Úrokový kapitál, neboli — jak jej můžeme označit podle jeho starodávné formy — lichvářský kapitál, patří se svým blížencem, kupeckým kapitálem, k předpotopním formám kapitálu, které existovaly dávno před kapitalistickým výrobním způsobem a které najdeme v nejrozmanitějších ekonomických společenských formacích.

K tomu, aby vznikl lichvářský kapitál, není zapotřebí nic jiného, než aby se alespoň část výrobků přeměňovala ve zboží a aby se vedle obchodu se zbožím vyvinuly peníze se svými rozmanitými funkcemi.

Rozvoj lichvářského kapitálu je spjat s rozvojem kupeckého kapitálu a zejména s rozvojem peněžně obchodního kapitálu. Ve starém Římě, počínaje posledními lety republiky, kdy manufaktura byla hluboko pod průměrnou úrovní v antickém světě, dosáhl kupecký kapitál, peněžně obchodní kapitál a lichvářský kapitál — v rámci antické formy — nejvyššího stupně rozvoje.

Viděli jsme, že peníze nevyhnutelně vedou k tvorbě pokladu. Profesionální tvůrce pokladu se však stává důležitým teprve tehdy, když se přemění v lichváře.

Obchodník si vypůjčuje peníze, aby jejich prostřednictvím dosáhl zisku, aby jich použil jako kapitálu, tj. aby je vynaložil. Peněžník tedy vůči němu vystupuje i v dřívějších formách úplně stejně jako vůči modernímu kapitalistovi. Specifický ráz tohoto poměru cítily i katolické university. „University v Alcale, Salamance, Ingolstadtu, Freiburku v Breisgau, Mohuči, Kolíně a Trevíru uznaly postupně oprávněnost úroků z obchodních půjček. Prvních pět těchto aprobací bylo uloženo v archivu konsulátu města Lyonu a vytištěno v přílohách k ‚Traité de l‘usure et des intérêts‘, Lyon, Bruyset-Ponthus.“ (M. Augier: „Le Crédit public etc.“, Paříž 1842, str. 206.) Ve všech formách, v nichž panuje jako prostředek obohacování otroctví (ne patriarchální, nýbrž jak se vytvořilo v pozdějších řeckých a římských dobách), kde tedy peníze jsou prostředkem k tomu, aby si lidé nákupem otroků, půdy atd. přivlastňovali cizí práci, nabývají peníze, právě proto, že je lze takto vynakládat, schopnosti zhodnocovat se jako kapitál, přinášet úrok.

Ale charakteristické formy, v nichž lichvářský kapitál existuje v dobách, které předcházejí kapitalistický výrobní způsob, jsou dvojí. Pravím charakteristické formy. Tytéž formy se opakují na základně kapitalistické výroby, ale jako pouze druhořadé formy. Nejsou tu už formami určujícími charakter úrokového kapitálu. Tyto dvě formy lichvy jsou: za prvé, půjčky marnotratným velkým pánům, hlavně pozemkovým vlastníkům; za druhé, půjčky malovýrobcům, majitelům vlastních pracovních podmínek; mezi ně patří řemeslník, ale zvláště a zejména rolník, neboť v předkapitalistických poměrech, pokud vůbec připouštějí jednotlivé samostatné malovýrobce, musí velikou většinu z nich tvořit třída rolníků.

Ruinování bohatých pozemkových vlastníků lichvou i vyssávání malovýrobců vede ke vzniku a koncentraci velkých peněžních kapitálů. Jak dalece však tento proces odstraňuje starý výrobní způsob, jako tomu bylo v moderní Evropě, a zda na jeho místě zavádí kapitalistický výrobní způsob, závisí úplně na stupni historického vývoje a na daných okolnostech.

Lichvářský kapitál jako charakteristická forma úrokového kapitálu odpovídá stupni, kdy převládá malovýroba, výroba rolníků a drobných řemeslníků, kteří se živí vlastní prací. Kde pracovní podmínky a výsledek práce vystupují proti dělníkům jako kapitál —jako tomu je za rozvinutého kapitalistického výrobního způsobu — nemusí si dělník vypůjčovat žádné peníze jako výrobce. Vypůjčuje-li si je, vypůjčuje si je na osobní potřeby, jako např. v zastavárně. Ale tam, kde je dělník vlastníkem — ať už skutečným nebo jen na papíře — svých pracovních podmínek a svého výrobku, má jako výrobce určitý vztah k peněžnímu kapitálu, který proti němu vystupuje jako kapitál lichvářský. Newman to vyjadřuje povrchně, říká-li, že bankéře si každý váží, kdežto lichváře nenávidí a opovrhuje jím, protože bankéř půjčuje boháčům, lichvář chudákům. (F. W. Newman: „Lectures on Political Economy“, Londýn 1851, str. 44.) Přehlíží, že mezi bankéřem a lichvářem zeje propast dvou společenských výrobních způsobů a jim odpovídajících společenských řádů a že se věc nedá odbýt protikladem mezi chudobou a bohatstvím. Lichva vyssávající chudého malovýrobce jde naopak obvykle ruku v ruce s lichvou vyssávající bohatého velkého pozemkového vlastníka. Jakmile lichva římských patriciů nadobro zničila římské plebeje, malorolníky, byl konec této formě vykořisťování a na místo malorolnického hospodářství nastoupilo hospodářství čistě otrokářské.

Ve formě úroku tu může lichvář pohltit všechen přebytek nad nejnezbytnějšími životními prostředky (nad tím, co později vystupuje jako mzda) výrobce (což později vystupuje jako zisk a pozemková renta), a je proto nanejvýš nejapné srovnávat výši tohoto úroku, kde si přivlastňuje — výjma to, co připadá státu — veškerou nadhodnotu s výší moderní úrokové sazby, kde úrok, alespoň normální, tvoří jen část této nadhodnoty. Zapomíná se při tom, že námezdní dělník vyrábí a odvádí kapitalistovi, který jej zaměstnává, zisk, úrok a pozemkovou rentu, zkrátka veškerou nadhodnotu. Carey činí toto nejapné srovnáni, aby dokázal, jak výhodný je pro dělníky rozvoj kapitálu a pokles úrokové sazby, který jej provází. Dále, jestliže se lichvář nespokojuje tím, že vymačkává ze své oběti nadhodnotu, a krok za krokem se zmocňuje vlastnického titulu k samým dělníkovým pracovním podmínkám — k půdě, domu atd., a tak jej neustále vyvlastňuje, nesmí se zapomínat na to, že toto úplné vyvlastnění pracovních podmínek dělníkovi není výsledek, k němuž kapitalistický výrobní způsob směřuje, nýbrž hotový předpoklad, z něhož vychází. Námezdní otrok, stejně jako skutečný otrok, se již pro své postavení nemůže stát dlužním otrokem, alespoň nikoli jako výrobce; může se jím stát jedině jako spotřebitel. Lichvářský kapitál v té formě, v níž si přivlastňuje fakticky všechnu nadpráci přímého výrobce, aniž mění výrobní způsob; v níž podstatným předpokladem je vlastnictví, resp. držba pracovních podmínek výrobci a isolovaná malovýroba, která jí odpovídá; v níž si tedy kapitál práci přímo nepodrobuje a nevystupuje tedy proti ní jako průmyslový kapitál — tento lichvářský kapitál utlouká tento výrobní způsob, ochromuje výrobní síly, místo aby je rozvíjel, a zároveň zvěčňuje tyto bědné poměry, v nichž se — na rozdíl od kapitalistické výroby — nerozvíjí společenská produktivita práce samou prací.

Lichva tak jednak podkopává a ničí antické a feudální bohatství i antické a feudální vlastnictví, jednak podrývá a ruinuje malorolnickou a maloburžoasní výrobu, zkrátka všechny formy, v nichž výrobce ještě vystupuje jako vlastník svých výrobních prostředků. Za rozvinutého kapitalistického výrobního způsobu není dělník vlastníkem výrobních podmínek, pole, které obdělává, suroviny, kterou zpracovává atd. Tomuto odcizení výrobních podmínek výrobci tu však odpovídá skutečný převrat v samém výrobním způsobu. Rozdrobení dělníci jsou sdružováni ve veliké dílně, kde vykonávají dílčí, vzájemně spjaté úkony; nástroj se stává strojem. Sám výrobní způsob už nepřipouští roztříštěnost výrobních nástrojů, spojenou s drobným vlastnictvím, ani isolovanost dělníků. V kapitalistické výrobě nemůže už lichva odlučovat výrobní podmínky od výrobce, protože jsou již odloučeny.

Lichva centralisuje peněžní jmění tam, kde jsou výrobní prostředky roztříštěny. Nemění výrobní způsob, nýbrž přissává se k němu jako parasit a moří ho. Vyssává jej, vysiluje a způsobuje, že reprodukce probíhá za stále ubožejších podmínek. Odtud všeobecná nenávist proti lichvě, zvlášť silná v antickém světě, v němž je výrobcovo vlastnictví výrobních podmínek zároveň základnou politických poměrů, samostatnosti občanů.

Pokud vládne otroctví nebo pokud bývá nadvýrobek sněden feudálním pánem a jeho družinou, a otrokář anebo feudální pán upadnou do spárů lichvy, zůstává výrobní způsob stále stejný; jen doléhá tvrději na dělníky. Zadlužený otrokář nebo feudální pán více vyssává, protože je sám více vyssáván. Nebo nakonec postupuje místo lichváři, který se stává sám vlastníkem půdy nebo otrokářem, jako rytíři [equites] ve starém Římě. Na místo starých vykořisťovatelů, jejichž vykořisťování mělo více či méně patriarchální charakter, protože bylo převážně nástrojem politické moci, nastupuje tvrdý, hrabivý povýšenec. Ale výrobní způsob se nemění.

Revolučně působí lichva ve všech předkapitalistických výrobních způsobech jen tím, že rozkládá a ničí vlastnické formy, na jejichž pevné základně a neustálé reprodukci v téže formě spočívá politické uspořádání státu. U asijských forem může lichva existovat velmi dlouho, aniž vyvolá něco jiného než hospodářský úpadek a politickou korupci. Teprve tam a tehdy, kde a kdy jsou dány ostatní podmínky kapitalistického výrobního způsobu, objevuje se lichva jako jeden z nástrojů formujících nový výrobní způsob, tím že jednak ničí feudálního pána a malovýrobce, jednak centralisuje pracovní podmínky a přeměňuje je v kapitál.

Ve středověku neexistovala v žádné zemi všeobecná úroková sazba. Církev vůbec zakazovala brát úroky. Zákony a soudy zajišťovaly zápůjčky jen nedostatečně. Tím vyšší byla úroková sazba v jednotlivých případech. Nepatrný oběh peněz a nutnost konat většinu plateb v hotovosti nutily k peněžním výpůjčkám, a to tím více, čím méně bylo rozvinuto směnečnictví. Existovaly velké rozdíly jak v úrokové sazbě, tak i v názorech na lichvu. V době Karla Velikého platilo za lichvu, bral-li někdo 100%. V Lindavě u Bodamského jezera brali tamější měšťané roku 1348 216⅔%. V Curychu určila rada za zákonný úrok 43⅓%. V Italii se muselo někdy platit 40%, ačkoli od XII.—XIV. století nepřesahovala obvyklá sazba 20%. Verona nařídila jako zákonný úrok 12½%. Císař Bedřich II. stanovil 10%, ale to jen pro židy. Na křesťany nechtěl sáhnout. 10% bylo již ve XIII. století v porýnském Německu obvyklé. (HülImann: „Geschichte des Städtewesens“, II, str. 55—57.)

Lichvářský kapitál používá týchž metod vykořisťování jako kapitál, ale bez jeho způsobu výroby. Stejně je tomu i za buržoasního hospodářství v zaostalých průmyslových odvětvích nebo v takových odvětvích, která se vzpírají přechodu k modernímu výrobnímu způsobu. Chceme-li např. srovnávat anglickou úrokovou sazbu s indickou, nesmíme brát úrokovou sazbu Anglické banky, nýbrž např. sazbu, požadovanou těmi, kteří půjčují malovýrobcům domáckého průmyslu malé stroje.

Lichva má v protikladu k bohatství, které všechno spotřebovává, historický význam, neboť je pochodem, z něhož vzniká kapitál. Lichvářský kapitál a kupecké jmění zprostředkovávají tvorbu peněžního vlastnictví, nezávislého na pozemkovém vlastnictví. Čím méně je vyvinut charakter výrobku jako zboží, čím méně se směnná hodnota zmocňuje výroby v celé její šíři a hloubce, tím více jsou peníze bohatstvím ve vlastním slova smyslu, všeobecným bohatstvím jako takovým proti omezenému počtu forem jeho existence v užitných hodnotách. Na tom je založena tvorba pokladu. Ponecháme-li stranou peníze jako světové peníze a jako poklad, vystupují peníze jako absolutní forma zboží zejména ve formě platidla. A zejména jejich funkce jako platidla je tou funkcí, která rozvíjí úrok a tím i peněžní kapitál. Rozmařilé a korumpující bohatství si nežádá nic jiného než peníze jako takové, peníze jako prostředek, kterým se dá všechno koupit. (Také platit dluhy.) Ale drobný výrobce potřebuje peníze především k tomu, aby mohl platit. (Přeměna naturálních úkonů a dávek pro vrchnost a stát v peněžní rentu a v peněžní daně tu hraje velkou úlohu.) V obou případech je zapotřebí peněz jako takových. Na druhé straně tvorba pokladu se stává reálnou, uskutečňuje svůj sen až v lichvě. Na majiteli pokladu nežádá nikdo kapitál, nýbrž peníze jako peníze; ale díky úroku dělá si z tohoto peněžního pokladu kapitál — prostředek, kterým se zmocňuje zcela nebo zčásti nadpráce, ba i části výrobních podmínek, třebaže formálně zůstávají cizím majetkem. Lichva jakoby žila v pórech výroby, tak jako Epikurovi bohové v intermundiích. Peníze lze dostat tím obtížněji, čím méně je zbožní forma všeobecnou formou výrobku. Lichvář proto nezná jiné meze než sílu nebo odolnost člověka, který potřebuje peníze. Jako kupního prostředku jev malorolnické a maloburžoasní výrobě zapotřebí peněz hlavně tehdy, přijde-li dělník náhodou nebo následkem mimořádných otřesů o výrobní podmínky (v těchto výrobních způsobech bývá obvykle ještě jejich vlastníkem), nebo alespoň není-Ii je s to v normálním chodu reprodukce nahrazovat. Podstatnou část těchto výrobních podmínek tvoří životní prostředky a suroviny. Podraží-li, může se stát, že je nemožné nahrazovat je z výtěžku za výrobek, stejně jako neurodí-li se, může to rolníkovi znemožnit nahradit osivo in natura. Tytéž války, jimiž římští patriciové zničili plebeje, tím že je přinutili k válečným službám, které jim bránily reprodukovat jejich pracovní podmínky, a tudíž je zbídačovaly (a zbídačování, zakrňování nebo ztráta podmínek reprodukce je tu převládající formou), naplnily patriciům špejchary a sklepy ukořistěnou mědí, tehdejšími penězi. Místo aby dávali plebejům potřebné zboží, obilí, koně či skot, půjčovali jim tuto měď, která jim jinak k ničemu nebyla, a zneužívali této situace k ždímání ohromných lichvářských úroků, čímž dělali z plebejů své dlužnické otroky. Za Karla Velikého byli franští rolníci rovněž zničeni válkami, takže jim nezbylo jiné východisko než stát se dlužníků nevolníky. V římské říši se — jak známo — často stávalo, že hlad donutit svobodné lidi, aby prodali děti i samy sebe bohatým do otroctví. Tolik o všeobecných mezních bodech. Pokud jdeme do podrobností, závisí udržení nebo ztráta výrobních podmínek pro malovýrobce na tisíci náhodách, a každá taková náhoda nebo ztráta znamená zchudnutí a je momentem, kdy se může lichvářský příživník přissát. Stačí, aby malorolníkovi třeba jen zdechla kráva, a už není schopen začít reprodukci v dřívějším rozsahu. Upadá do spárů lichváře, a jakmile v nich jednou uvízne, už se z nich nikdy nevytrhne.

Ale vlastní, širokou a typickou doménou lichvy je funkce peněz jako platidla. Všechny peněžní závazky, splatné v určité lhůtě — pachtovné, dávky, daně atd. — přinášejí s sebou nutnost peněžních plateb. Proto je lichva od dob starých Římanů až po naše časy spjata s funkcí pachtýřů daní, fermiers généraux, receveurs généraux [generálních pachtýřů, generálních výběrčí daní]. Potom se vyvíjí s obchodem a zevšeobecněním zbožní výroby časové oddělení koupě a placení. Peníze je nutno odvést v určité lhůtě. Moderní peněžní krise dokazují, jak to může vést k poměrům, že peněžní kapitalista a lichvář ještě dnes splývají. Táž lichva se však stává hlavním prostředkem, který dále zvyšuje nutnost používat peněz jako platidla, neboť zaplétá výrobce do dluhů stále hlouběji a bere mu normální prostředky placení tím, že mu břemenem úroků znemožňuje pravidelnou reprodukci. Zde vyráží lichva z peněz jako platidla a rozšiřuje tuto funkci peněz, která je její nejvlastnější doménou.

Vývoj úvěrnictví se uskutečňuje jako reakce proti lichvě. Ale nesmíme tomu rozumět špatně; nesmíme si to vykládat v tom smyslu, jak to chápali antičtí spisovatelé, církevní otcové, Luther či první socialisté. Neznamená to nic více a nic méně než podřízení úrokového kapitálu podmínkám a potřebám kapitalistického výrobního způsobu.

Vcelku se úrokový kapitál v moderní úvěrové soustavě přizpůsobuje podmínkám kapitalistické výroby. Lichva jako taková nejen trvá dále, nýbrž vymaňuje se u národů s pokročilou kapitalistickou výrobou z pout, v nichž ji svíralo dřívější zákonodárství. Úrokový kapitál podržuje formu lichvářského kapitálu u takových osob a tříd nebo za takových poměrů, kdy nejde a ani nemůže jít o vypůjčování ve smyslu odpovídajícím kapitalistickému výrobnímu způsobu; tam, kde jde o vypůjčování z osobní nouze, jako v zastavárně; kde si vypůjčuje poživačné bohatství k utrácení; nebo kde výrobce je nekapitalistickým výrobcem, malorolníkem, řemeslníkem atd., kde tedy je jako přímý výrobce ještě vlastníkem svých vlastních výrobních podmínek; a konečně tam, kde kapitalistický výrobce operuje v tak malém měřítku, že se blíží těmto výrobcům, kteří sami pracují.

Úrokový kapitál, pokud tvoří podstatný prvek kapitalistického výrobního způsobu, se neliší od lichvářského kapitálu svou povahou čili charakterem. Liší se pouze tím, že se změnily podmínky, za nichž funguje, a tudíž i tvář dlužníka, který stojí proti věřiteli. I tam, kde dostává úvěr jako průmyslník nebo obchodník nemajetný člověk, děje se to v důvěře, že bude fungovat jako kapitalista, že si bude pomocí půjčeného kapitálu přivlastňovat neplacenou práci. Dostává úvěr jako potenciální kapitalista. A tato okolnost, které se tolik obdivují ekonomičtí apologeti nynějšího řádu, že totiž člověk bez majetku, ale s energií, dobrou pověsti, schopnostmi a znalostí věci se takto může stát kapitalistou — vždyť v kapitalistickém výrobním způsobu se vůbec více méně správně cení obchodní hodnota každého jednotlivce — tato okolnost, přestože vede k tomu, že se neustále objevují noví a noví dobrodruzi, pro dosavadní jednotlivé představitele kapitálu nežádoucí, upevňuje vládu kapitálu, rozšiřuje její základnu a umožňuje jí, aby se doplňovala stále novými silami z nižších vrstev společnosti. Zcela jako to, že katolická církev ve středověku tvořila svou hierarchii z nejlepších hlav národa, neohlížejíc se na stav, rod a majetek, bylo hlavním prostředkem upevňování kněžourské vlády a potlačování laiků. Čím je panující třída schopnější přijímat mezi sebe nejznamenitější lidi z ovládaných tříd, tím pevnější a nebezpečnější je její vláda.

Iniciátoři moderní úvěrové soustavy tedy všeobecně nedávají úrokový kapitál do klatby, nýbrž naopak vycházejí z jeho výslovného uznání.

Nemluvíme tu o reakci proti lichvě, která se snažila chránit před lichvou chudáky, jako např. Monts-de-piété [půjčovny] (roku 1350 v Sarlins ve Franche-Comté, později, roku 1400 a 1479, v italské Perugii a Savoně). Jsou pozoruhodné jen proto, že ukazují ironii dějin, s níž se zbožná přání obracejí v pravý opak, jakmile se začnou realisovat. Anglická dělnická třída platí zastavárnám, těmto nástupkyním Monts-de-piété, podle mírného odhadu 100%.[21] Stejně tak nemluvíme o úvěrových fantasiích takových lidí, jako je na př. Dr Hugh Chamberleyne nebo John Briscoe, kteří se v posledním desetiletí XVII. století snažili vysvobodit anglickou aristokracii ze spárů lichvy zemědělskou bankou s papírovými penězi, krytými pozemkovým vlastnictvím. [22]

Úvěrová sdružení, která se utvořila ve XII. a XIV. století v Benátkách a v Janově, byla vyvolána v život potřebou námořního obchodu a na něm založeného velkoobchodu vyprostit se z nadvlády staromódní lichvy a z rukou monopolisátorů obchodu s penězi. Banky ve vlastním slova smyslu, zřízené těmito městskými republikami, mají sice zároveň ráz ústavů pro veřejný úvěr, od nichž stát dostával půjčky na příští daně, nesmí se však zapomínat že obchodníci, kteří tvořili tato sdružení, byli v oněch státech vedoucími činiteli a měli zájem na tom, aby od lichvy osvobodili svou vládu stejně jako sebe[23] a aby si tím zároveň stále bezpečněji zajišťovali kontrolu nad státem. Když měla být zřízena Anglická banka, přišli proto toryové s námitkami: „Banky jsou republikánská instituce. Kvetoucí banky najdeme v Benátkách, Janově, Amsterodamě a Hamburku. Ale kdo kdy slyšet o Francouzské nebo Španělské bance?“

Amsterodamská banka, založená roku 1609, stejně jako Hamburská banka (z roku 1619), neznamená epochu ve vývoji moderního úvěrnictví. Byla to banka čistě depositní. Bony, které banka vydávala, byly ve skutečnosti potvrzenky na deponovaný drahý kov, ražený i neražený, a obíhaly jen s rubopisem osob, kterým byly vydány. Ale v Holandsku se s obchodem a manufakturou vyvinul obchodní úvěr a obchod s penězi a úrokový kapitál byt samým vývojem podřízen průmyslovému a obchodnímu kapitálu. To se projevovalo již v nízké úrokové sazbě. Ale Holandsko platilo v XVII. století za ekonomicky nejvyvinutější zemi, jako nyní Anglie. Monopol staromódní lichvy, založené na bídě, se tam zhroutit sám sebou.

Po celé XVIII. století se silně ozývají hlasy — a zákonodárství v tomto smyslu jedná — odvolávající se na Holandsko a žádající násilné sníženi úrokové sazby, aby byl úrokový kapitál podřízen obchodnímu a průmyslovému kapitálu, a ne naopak. Hlavním mluvčím je tu sir Josiah Child, otec normálního anglického soukromého bankéřství. Deklamuje proti monopolu lichvářů stejně, jako se velká konfekční firma Moses a syn vyhlašuje za bojovníka proti monopolu „soukromých krejčí“. Tento Josiah Child je zároveň otcem anglického stockjobberství [obchodu s cennými papíry, bursovní spekulace]. Tak tento samovládce Východoindické společnosti hájí její monopol ve jménu svobody obchodu. Na adresu Thomase Manleye („Interest of Money mistaken“) píše: „Jako přední bojovník zbabělé a ustrašené bandy lichvářů staví svou hlavní baterii na místě, které jsem prohlásil za nejslabší… popírá přímo, že nízká úroková sazba je příčinou bohatství, a ujišťuje, že je jen jeho účinkem.“ („Traités sur le Commerce etc.“, 1669. Trad. Amsterdam et Berlin, 1754.) „Jestliže obchod zemi obohacuje a jestliže snižováním úroku se obchod vzmáhá, je snižování úroku čili omezování lichvy nesporně hlavní blahodárnou příčinou bohatství národa. Není na tom vůbec nic nesmyslného, řekneme-li, že táž věc může být zároveň za určitých okolností příčinou a za jiných okolností účinkem“ (Tamtéž, str. 155.) „Vejce je příčinou slepice, a slepice je příčinou vejce. Snížení úroku může vyvolat vzrůst bohatství a vzrůst bohatství může vyvolat ještě větší snížení úroku.“ (Tamtéž, str. 156.) „Jsem obhájcem přičinlivosti a můj odpůrce hájí lenost a zahálčivost. (Str. 179.)

Toto násilné potíráni lichvy, toto volání po podřízení úrokového kapitálu průmyslovému kapitálu je jen předchůdcem organických výtvorů, které uskutečňují tyto podmínky kapitalistické výroby v moderním bankovnictví, jež jednak olupuje lichvářský kapitál o jeho monopol, soustřeďujíc všechny ladem ležící peněžní reservy a vrhajíc je na peněžní trh, jednak omezuje sám monopol drahých kovů, tím že vytváří úvěrové peníze.

S výpady proti lichvě a s požadavkem osvobození obchodu a průmyslu i státu od lichvy se tak jako u Childa setkáváme ve všech spisech o bankovnictví, které se objevily v Anglii v poslední třetině XVII. a na začátku XVIII. století. Zároveň s tím vznikají ohromné iluse o zázračném účinku úvěru, zrušení monopolu drahých kovů a jejich nahrazení papírem atd. Skot William Patterson, zakladatel Anglické banky a Skotské banky, má nesporné právo na titul Law První.

Proti Anglické bance „spustili všichni zlatníci a majitelé zastaváren zuřivý řev“. (Macaulay: „History Of England“, IV, str. 499.) — „V prvních 10 letech musela banka zápasit s velkými obtížemi; venku veliké nepřátelství; její bankovky se přijímaly jen hluboko pod nominální hodnotou… zlatníci (v jejichž rukou byl obchod s drahými kovy základem primitivního bankovnictví) hodně proti bance intrikovali, protože jim ubírala obchody, stlačovala jejich diskont a protože jejich obchody s vládou přešly do rukou této sokyně.“ (J. Francis, cit. dílo, str. 73.)

Již před založením Anglické banky vznikl — roku 1683 — plán na zřízení Národní úvěrově banky, jejímž účelem mimo jiné bylo, „aby podnikatelé, mají-li větší množství zboží, mohli za přispění této banky deponovat své zboží a opatřovat si na neprodejné zásoby úvěr, dávat svým zaměstnancům práci a rozšiřovat svůj podnik po tu dobu, než na trhu nastanou příznivé poměry, a nemuseli prodávat se ztrátou“. Po velikých těžkostech byla tato Bank of Credit [úvěrová banka} zřízena, a to v Devonshire House v Bishopsgate Street. Půjčovala průmyslníkům a obchodníkům na záruku zboží, které u ní bylo složeno, ve směnkách až do ¾ hodnoty tohoto zboží. Aby se zajistilo, že tyto směnky budou obíhat, sdružilo se v každém odvětví vždy několik osob ve společnost, od níž každý majitel takovýchto směnek mohl za směnky dostávat zboží stejně hladce, jako kdyby platil hotovými. Banka nedělala skvělé obchody. Postup byl příliš složitý a risiko při znehodnocení zboží příliš veliké.

Podíváme-li se na skutečný obsah těchto spisů, které theoreticky provázejí a podporují utváření moderního úvěrnictví v Anglii, nenacházíme v nich nic než požadavek podřídit úrokový kapitál, a vůbec zapůjčitelné výrobní prostředky, kapitalistickému výrobnímu způsobu jakožto jednu z jeho podmínek. Ulpíme-li jen na frazeologii, zarazí nás často, jak se shodují, dokonce i ve výrazech, s bankovními a úvěrovými ilusemi saint-simonovců.

Právě tak jako u fysiokratů cultivateur [zemědělec] neznamená skutečného zemědělce, nýbrž velkopachtýře, tak u Saint-Simona, a v některých případech i u jeho žáků, travailleur [dělník] neznamená dělníka, nýbrž průmyslového a obchodního kapitalistu. „Travailleur potřebuje pomocníky, spolupracovníky, dělníky [d‘ouvriers]; hledá pomocníky inteligentní, dovedné a oddané; zaměstnává je a jejich práce je produktivní.“ („Religion saint-simonienne. Economie politique et Politique“, Paříž 1831, str. 104.) Vůbec nesmíme zapomínat, že Saint-Simon vystupuje přímo jako mluvčí dělnické třídy teprve ve své poslední práci „Nouveau Christianisme“ a teprve tam prohlašuje její osvobození za konečný cíl svých snah. Všechny jeho dřívější spisy jsou ve skutečnosti jen vynášení moderní buržoasní společnosti nad společnost feudální, čili vynášení průmyslníků a bankéřů nad maršály a juristické zákonodárce napoleonské éry. Jaký rozdíl ve srovnání se současnými spisy Owenovými![24] Také u jeho následovníků, jak ukazuje již citované místo, zůstává průmyslový kapitalista travailleur par exellence [dělník po výtce]. Přečteme-li si jejich spisy kriticky, nebudeme se divit, že realisací jejich snů o úvěru a bankách byla Crédit mobilier[*], založená bývalým saint-simonovcem Emilem Péreirem, forma, která se ostatně mohla tak rozšířit jen v takové zemi, jako je Francie, kde ani úvěrová soustava, ani velký průmysl nedosáhly moderní úrovně. V Anglii a Americe by něco takového nebylo možné. — V pasážích z „Doctrine de St-Simon. Exposition. Première année. 1828—1829“, 3. vyd., Paříž 1831, které teď uvedeme, je už obsažen zárodek Crédit mobilier. Bankéř může pochopitelně půjčovat levněji než kapitalista nebo soukromý lichvář. Tito bankéři proto „mohou opatřovat průmyslníkům nástroje daleko levněji, tj. za nižší úroky, než by to mohli činit pozemkoví vlastníci a kapitalisté, kteří se mohou snáze mýlit ve výběru dlužníků“. (Str. 202.) Ale sami autoři podotýkají v poznámce: „Výhoda, která by měla vyplývat z bankéřova zprostředkováni mezi zahaleči a travailleurs, bývá často vyvážena nebo dokonce anulována tím, že naše desorganisovaná společnost poskytuje egoismu spoustu příležitosti, aby se projevil v rozmanitých formách podvodu a šarlatánství; bankéři se často vetřou mezi travailleurs a zahaleče, a ty i ony ke škodě společnosti vykořisťují.“ Travailleur tu stojí místo „capitaliste industriel‘‘ [průmyslový kapitalista]. Je ovšem naprosto nesprávné považovat prostředky, jimiž disponuji moderní bankéři, pouze za prostředky zahalečů. Za prvé disponují částí kapitálu, kterou právě mají průmyslníci a obchodnici volnou v peněžní formě jako peněžní reservu nebo jako peněžní kapitál, jenž má být teprve investován; je to tedy zahálející kapitál, nikoli kapitál zahalečů. Za druhé sem patří ta část nejrůznějších důchodů a úspor, která je určena trvale nebo přechodně k akumulaci. A obojí je pro povahu bankovní soustavy podstatné.

Nesmíme však nikdy zapomenout, za prvé, že peníze — ve formě drahých kovů — zůstávají základem, z něhož se úvěrnictví zcela přirozeně nemůže nikdy vymanit. Za druhé, že úvěrová soustava předpokládá soukromý monopol společenských výrobních prostředků (ve formě kapitálu a pozemkového vlastnictví), že je sama na jedné straně imanentní formou kapitalistického výrobního způsobu, a na druhé straně jednou ze sil, které tento výrobní způsob rozvíjejí až k jeho nejvyšší možné formě.

Bankovní soustava je co do formální organisace a centralisovanosti, jak bylo řečeno již roku 1697 v „Some Thoughts of the Interests ot England“, nejumělejším a nejdokonalejším výtvorem, k němuž kapitalistický výrobní způsob vůbec dospěl. Odtud ohromná moc takové instituce, jako je Anglická banka, nad obchodem a průmyslem, ačkoli jejich skutečný pohyb zastává úplně mimo její dosah a ona sama má k němu pasivní poměr. V bankovní soustavě je ovšem dána forma společenského vedení knih a rozdělování výrobních prostředků ve společenském měřítku, ale jen forma. Viděli jsme, že průměrný zisk jednotlivého kapitalisty, čili každého jednotlivého kapitálu, není určován nadprací, kterou si přímo přivlastňuje tento kapitál, nýbrž množstvím celkové nadpráce, kterou si přivlastňuje veškerý kapitál, množstvím, z něhož si každý jednotlivý kapitál bere svou dividendu jen jako poměrná část celkového kapitálu. Tato společenská povaha kapitálu je podmíněna a plně se realisuje teprve úplným rozvojem úvěrové a bankovní soustavy. Na druhé straně jde tato soustava ještě dále. Dává průmyslovým a obchodním kapitalistům k disposici všechen volný, ba i potenciální kapitál společnosti, který ještě aktivně nefungoval, takže ani osoby, které jej zapůjčují, ani osoby, které ho používají, nejsou jeho vlastníky nebo výrobci. Tím ruší soukromý charakter kapitálu a obsahuje tak sama o sobě, ale jen sama o sobě, zrušeni kapitálu. Bankovnictvím se rozdělování kapitálu jako zvláštní podnikání, jako společenská funkce, odnímá soukromým kapitalistům a lichvářům. Ale banka a úvěr se tím zároveň stávají nejmocnějším prostředkem, který žene kapitalistickou výrobu za její vlastní hranice, a jedním z nejsilnějších pák krisí a švindlu.

Tím, že bankovní soustava nahrazuje peníze různými formami úvěrového oběživa, ukazuje dále, že peníze nejsou ve skutečnosti nic jiného než zvláštní výraz společenského charakteru práce a jejích produktů; tento charakter — protože je v rozpon se základnou soukromé výroby — se však konec konců musí vždy jevit jako věc, jako zvláštní zboží vedle ostatního zboží.

Konečně je nesporné, že úvěrová soustava bude mohutnou pákou při přechodu od kapitalistického výrobního způsobu k výrobnímu způsobu založenému na sdružené práci; ale jen jako složka v souvislosti s ostatními velkými organickými převraty v samém výrobním způsobu. Naproti tomu iluse o zázračné moci úvěrnictví a bankovnictví v socialistickém smyslu vyvěrají z naprostého nepochopení kapitalistického výrobního způsobu a úvěrnictví jako jedné z jeho forem. Jakmile se výrobní prostředky přestanou přeměňovat v kapitál (v čemž je zahrnuto i zrušení soukromého pozemkového vlastnictví), nemá už úvěr jako takový žádný smysl, což ostatně uznali i saint-simonovci. Dokud však kapitalistický výrobní způsob existuje, existuje jako jedna z jeho forem i úrokový kapitál a tvoří ve skutečnosti základnu jeho úvěrové soustavy. Jen tak sensační spisovatel jako Proudhon, který chtěl uchovat výrobu zboží a přitom odstranit peníze, [25] byl schopen vyfantasírovat bezplatný úvěr [crédit gratuit], tuto chiméru, která měla být realisací zbožných přání maloburžoasie.

V „Réligion saint-simonienne. Economie politique et Politique“ se na str. 45 praví: „Účelem úvěru ve společnosti, v níž jedni mají nástroje hospodářské činnosti, nejsou však schopni nebo nechtějí jich používat, a druzí, přičinliví lidé, nemají pracovní nástroje, je převádět tyto nástroje co nejhladčeji z rukou těch, kdo je mají, do rukou těch, kdo jich dovedou používat. Poznamenejme, že podle této definice je úvěr důsledek způsobu, podle něhož je ustaveno vlastnictví.“ Padne-li tedy daná forma vlastnictví, padá i úvěr. Na str. 98 se dále praví: Nynější banky „považují za svůj úkol sloužit pohybu, který vyvolávají operace, fungující nezávisle na nich, ale nedávat k němu samy popud; jinými slovy banky plní pro travailleurs, jimž půjčují kapitál, úlohu kapitalistů“. V myšlence, že banky mají přejmout vedení a vyznamenat se „počtem a užitečností podniků, které řídí, a prací, k nimž dávají podnět“ (str. 101), je již skrytě obsažen crédit mobilier. Také Charles Pecqueur žádá, aby banky (to, co saint-simonovci nazývají Système général des banques [všeobecný systém bank]) „řídily výrobu“. Pecqueur je vůbec v podstatě saint-simonovec, jenže daleko radikálnější. Chce, aby „úvěrový ústav… řídil celý pohyb národní výroby“. — „Pokuste se zřídit národní úvěrový ústav, který by zakládal prostředky nemajetné lidi s talentem a zásluhami, aniž však byste tyto dlužníky mezi sebou spojili nuceně úzkou solidaritou ve výrobě a spotřebě, nýbrž naopak tak, že by si sami určovali svou směnu a svou výrobu. Touto cestou dojdete jen k tomu, k čemu již nyní docházejí soukromé banky, tj. k anarchii, nepoměru mezi výrobou a spotřebou, náhlému zničení jedněch a náhlému obohacení druhých; takovým způsobem nedospěje váš ústav nikdy dál, než že jedněm přinese prospěch, vyvážený neštěstím, které stihne druhé… než že námezdním dělníkům, které podporujete svými zápůjčkami, dáte prostředky k tomu, aby spolu konkurovali, tak jako spolu nyní konkurují jejich kapitalističtí páni.“ (Ch. Pecqueur: „Théorie Nouvelle d‘Economie Sociale et Politique, Paříž 1842, str. 434.)

Viděli jsme, že kupecký kapitál a úrokový kapitál jsou nejstaršími formami kapitálu. Ale ze samé povahy věci vyplývá, že v lidové představě se úrokový kapitál jeví jako forma kapitálu par excellence [po výtce]. U kupeckého kapitálu dochází ke zprostředkující činnosti, ať už se vykládá jako napalování, práce, nebo jakkoli. Naproti tomu u úrokového kapitálu vystupuje samotvárná povaha kapitálu, hodnota, která se zhodnocuje, výroba nadhodnoty, jasně jako zvláštní mystická vlastnost. Tím se pak také stává, že i část ekonomů, zejména v zemích, kde průmyslový kapitál není ještě úplně vyvinut, jako ve Francii, pokládá úrokový kapitál za základní formu kapitálu, a chápe např. pozemkovou rentu jen jako jeho modifikovanou formu, neboť i zde převládá forma půjčováni. Tím se úplně nesprávně pojímá vnitřní učlenění kapitalistického výrobního způsobu a přehlíží se, že půda, stejně jako kapitál, se půjčuje pouze kapitalistům. Místo peněz se ovšem mohou půjčovat výrobní prostředky in natura, např. stroje průmyslové budovy atd. Ale pak představují určitou peněžní částku a to, že se mimo úrok platí určitá částka za opotřebování, vyplývá z užitné hodnoty, ze specifické naturální formy těchto prvků kapitálu. Rozhodující je tu opět, zda se půjčují přímému výrobci, což předpokládá, že neexistuje, alespoň ne ve sféře, kde k tomu dochází, kapitalistický výrobní způsob; nebo zda se půjčují průmyslovému kapitalistovi, což se právě předpokládá na základně kapitalistického výrobního způsobu. Ještě nemístnější a nesmyslnější je zatahovat sem propůjčování domů atd. k individuální spotřebě. Že dělnická třída je napalována i v této formě tak, že to volá do nebe, je všeobecně známý fakt; ale to jí dělá také maloobchodník, který jí dodává životní prostředky. To je druhotné vykořisťování, probíhající zároveň s prvotním vykořisťováním, které se odehrává přímo ve výrobním procesu. Rozdíl mezi prodejem a propůjčováním tu nemá žádný význam a je čistě formální, a jak jsme již ukázali, jeví se jako podstatný jen tomu, kdo nemá ani potuchy o skutečné souvislosti.

*

Lichva, jakož i obchod vykořisťují daný výrobní způsob, netvoří ho, vystupují vůči němu jako činitelé vnější. Lichva se jej přímo snaží udržovat, aby jej mohla stále znovu vykořisťovat, je konservativní a jen ho utlouká. Čím méně výrobní prvky vstupují do výrobního procesu jako zboží a vystupuji z něho jako zboží, tím více se jejich získání z peněz jeví jako zvláštní akt. Čím bezvýznamnější je úloha, kterou hraje ve společenské reprodukci oběh, tím bujněji kvete lichva.

Ta okolnost, že peněžní jmění se vyvíjí jako zvláštní jmění, znamená se zřetelem k lichvářskému kapitálu, že lichvářský kapitál má všechny své pohledávky ve formě peněžních pohledávek. Vyvíjí se v zemi tím více, čím více má výroba naturální charakter atd., čím více se tedy omezuje na užitnou hodnotu.

Protože lichva má dvojí účinek: za prvé vytváří spolu s kupeckým kapitálem samostatné peněžní jmění, za druhé si přivlastňuje pracovní podmínky, tj. ničí majitele starých pracovních podmínek, je mocnou pákou vytvářející předpoklady pro průmyslový kapitál.

Úrok ve středověku

„Ve středověku bylo obyvatelstvo čistě zemědělské. A tu, za feudální vlády, může být jen malý obchodní ruch, a tudíž také jen malý zisk. Proto byly zákony proti lichvě ve středověku odůvodněny. K tomu přistupuje to, že v zemědělské zemi se málokdo dostává do situace, že by si musel vypůjčit peníze, leda upadne-li do chudoby a bídy… Jindřich VIII. omezuje úrok na 10%, Jakub I. na 8%, Karel II. na 6%, Anna na 5%… V oněch dobách byli půjčovatelé peněz, třebaže ne právně, tedy fakticky monopolisty, a proto na ně bylo nutno, stejně jako na jiné monopolisty, uvalit omezení… V naší době reguluje míra zisku úrokovou míru; tehdy regulovala úroková míra míru zisku. Vyměřil-li věřitel obchodníkovi vysokou úrokovou míru, musel obchodník přirazit na své zboží vyšší míru zisku. Z kapes kupujících lidí se tudíž tahalo spousta peněz, jen aby se dostaly do kapes věřitelů.“ (Gilbart: „History and Principles of Banking“, str. 164, 165.)

„Dovídám se, že se nyní bere o každém lipském trhu[**] po 10 zlatých, to je ročně 30 ze sta; někteří k tomu přirážejí ještě 10 o neuenburském trhu, takže je z toho 40 ze sta: je-li tomu tak, opravdu nevím. Fuj, hanba, kam to k ďasu povede?… Kdo má teď v Lipsku 100 florinů, bere ročně 40, to znamená, jako by za rok pozřel sedláka nebo měšťana. Má-li 1000 florinů, bere ročně 400; to znamená, jako by za rok pozřel rytíře nebo bohatého šlechtice. Má-li 10.000, bere ročně 4.000; to znamená, jako by za rok pozřel bohatého hraběte. Má-li 100.000, což má každý velký obchodník, bere ročně 40.000; to znamená, že pozře za rok bohatého velkoknížete. Má-li 1,000.000, bere ročně 400.000; to znamená, že pozře za rok velikého krále. A za to mu nehrozí žádné nebezpečí na hrdle ni na zboží, nic nedělá, sedí za pecí a peče jablka; a tenhle loupežník si může sedět doma a za deset let pozřít celý svět.“ (Citováno z „Bücher vom Kaufhandel und Wucher“, 1524 Lutherovy spisy, Wittenberg 1589. 6. díl.)

„Před 15 roky jsem psal proti lichvě, protože již tehdy se zakořenila tak, že jsem ztratil všechnu naději na nápravu. Od té doby se rozmohla tak, že se už vůbec neuznává za nepravost, hřích či hanbu, nýbrž dává se velebiti jako sama ctnost a čest, jako kdyby prokazovala lidem velikou milost a křesťanskou službu. Co tu počít, když hanba se stala ctí a nepravost ctností?“ („An die Pfarrherrn wider den Wucher zu predigen“, Wittenberg 1540.)

*

„Židé, Lombarďané, lichváři a upíři byli našimi prvními bankéři, našimi nejstaršími bankovními čachráři. Lze říci, že jejich řemeslo je téměř nestydaté... K nim se pak přiřadili londýnští zlatníci. Vcelku… byli naši první bankéři… velmi špatná cháska, byli to chamtiví lichváři a bezcitní vydřiduši.“ (D. Hardcastle: „Bank and Bankers“, 2. vyd., Londýn 1843, str. 19, 20.)

„Příklad (zřízení banky), který podaly Benátky, byl tedy rychle napodobován; všechna námořní města, a vůbec všechna města, která si získala jméno svou nezávislostí a svým obchodem, zakládala první banky. Protože se jejich lodi často vracely až po dlouhé době, bylo jim nutno poskytovat úvěr. Když byla objevena Amerika a začlo se s ní obchodovat, bylo nutno dávat na úvěr ještě více.“ (To je hlavní bod.) Vypravování lodí s nákladem zboží nutilo k uzavírání velikých zápůjček. Dělalo se to již ve starověku v Athénách a vůbec v Řecku. Roku 1380 mělo už hansovní město Bruggy pojišťovnu. (M. Augier, cit. dílo, str. 202, 203.)

Jak silně v poslední třetině XVII. století, kdy ještě nebyla vyvinuta moderní úvěrová soustava, převládaly, dokonce i v Anglii, půjčky statkářům, a tím vůbec poživačnému bohatství, můžeme vidět m. j. ze spisů sira Dudleye Northa, který nebyl pouze jedním z předních anglických obchodníků, ale i jedním z nejvýznamnějších ekonomů v té době: „Peníze, které se u nás půjčují na úroky, nepůjčují se ani z desetiny podnikatelům na jejich operace; půjčují se hlavně na nákup přepychových předmětů a na výdaje lidi, kteří, přestože jsou velkostatkáři, utrácejí peníze rychleji, než jim je jejich pozemkový majetek vynáší; a protože ani za nic nechtějí své statky prodat, raději je zatěžují hypotékami.“ („Discourses upon Trade“, Londýn 1691, str.6,7.)

V XVIII. století v Polsku: „Varšava prováděla velké operace se směnkami, jejichž hlavním základem a účelem však bylo sloužit lichvářským zájmům varšavských bankéřů. Aby si opatřili peníze, které by mohli půjčovat na osm i více procent marnotratnému panstvu, hledali a nacházeli v zahraničí úvěr in bianko, tj. úvěr, který nebyl podložen žádným obchodem se zbožím; zahraniční trasáti přesto tyto směnky trpělivě přijímali, dokud docházely platby, vyvolané těmito machinacemi se směnkami. Když pak takový Tapper nebo jiní vysoce vážení varšavští bankéři udělali bankrot, těžce za to pykali.“ (J. G. Büsch: „Theoretischpraktische Darstellung der Handlung etc.“, 3. vyd., Hamburk 1808, sv. II, str. 232, 233.)

Užitek, který měla ze zákazu úroků církev

„Brát úrok církev zakazovala; ale nezakazovala prodat majetek, aby si člověk pomohl z nouze; ba nezakazovala ani postoupit jej tomu, kdo půjčil peníze, na určitý čas až do zaplacení, aby tím věřitel dostal záruku, ale aby ho také, pokud jej měl, mohl náhradou za peníze, které půjčil, užívat… Církev sama, nebo komuny a pia corpora [zbožné korporace], které k ní patřily, z toho měly veliký užitek, zejména v dobách křižáckých tažení. Tím přišla tak velká část národního bohatství do držení tzv. „mrtvé ruky“, zejména pak proto, že židé nemohli tímto způsobem lichvařit, poněvadž držení tak pevné zástavy nebylo možno zatajit... Bez zákazu úroků by byly kostely a kláštery nemohly tolik zbohatnout.“ (Tamtéž, str. 55.)

__________________________________

Poznámky:

21 „Zastavárenský úrok je tak přemrštěný proto, že lidé zastavuji věci a opět je vyplácejí několikrát v měsíci a že zastavují jednu věc, aby mohli jinou věc vyplatit a ještě jim při tom zbyl nějaký ten peníz. V Londýně je 240 koncesovaných zastaváren a v provinciích asi 1450. Kapitál, který vložily do obchodu, se odhaduje asi na 1 milion. Obrací se alespoň třikrát za rok a vynáší po každé průměrně 33½%; nižší třídy Anglie tak platí za krátkodobý úvěr jednoho milionu ročně 100% nehledě na ztráty, které utrpí tím, že předměty propadnou, jestliže se nevyplatí ve lhůtě. (J. D. Tuckett: „A History of the Past and Present State ot the Labouring Population, Londýn 1846, I, str. 114.)

22 I v titulech svých prací si udávali za hlavní cíl „všeobecné blaho statkářů, veliké pozvednuti hodnoty pozemkového majetku, osvobození šlechty a gentry atd. od daní, zvýšení jejich ročních příjmů atd.“ Ztráceli by prý při tom jen lichváři, tito nejhorší nepřátelé národa, kteří šlechtě a yeomanry způsobili větší škodu, než by byl mohl způsobit vpád francouzské armády.

23 „Tak např. ještě anglický král Karel II. musel platit ‚zlatníkům (předchůdcům bankéřů) ohromné lichvářské úroky a ažia, 20—30%. Tento tak výnosný obchod zlákal ‚zlatníky k tomu, že poskytovali králi nové a nové půjčky, že zabírali předem všechny příjmy z daní, že brali do zástavy všechny peníze, povolené parlamentem, sotva se na tom usnesl, že dokonce mezi sebou závodili, kdo nakoupí a vezme do zástavy vice bills {směnek}, orders [platebních příkazů] a tallies [úvěrových knížek], takže všechny státní příjmy procházely fakticky jejich rukama.“ (John Francis: „History ot the Bank of England“, Londýn 1848, I, str. 31.) „Zřídit banku se navrhovalo už několikrát před tím. Nakonec to bylo nutné“ (Tamtéž, str. 38.) „Banky bylo zapotřebí už proto, aby vláda, vyssávaná lichváři, měla možnost získávat peníze za snesitelnou úrokovou sazbu na záruku berní, povolených parlamentem.“ (Tamtéž, str. 59, 60.)

24 Kdyby byl Marx rukopis přepracovával, byl by toto místo beze vší pochyby značně změnil. Je inspirováno úlohou bývalých saint-simonovců za druhého císařství ve Francii, kde se právě tehdy, když Marx tyto řádky psal, mesiášské úvěrové fantasie této školy ironií osudu realisovaly jako podvod dosud neslýchaných rozměrů. Později mluvil Marx o geniu a encyklopedické hlavě Saint-Simonově jen s obdivem. To, že tento muž ve svých dřívějších spisech přehlížel protiklad mezi buržoasii a proletariátem, který se ve Francii teprve právě rodil, že počítal část buržoasie, činnou ve výrobě, mezi travalleurs, má společné s Fourierem, který chtěl smířit kapitál s prací, a příčinu toho je třeba vidět v hospodářských a politických poměrech tehdejší Francie. Owen viděl dále jen proto, že žil v jiném prostředí, uprostřed průmyslové revoluce a třídních rozporů, které se již silně přiostřovaly. — B. E.

* Viz Marxův článek „Crédit mobilier“. K. Marx a B. Engels, Spisy sv. XI, část I, rusky, str. 19—36. (Pozn. red. čes. vydání)

25 Karl Marx: ‚‚Misère de la Philosophie“, Brusel a Paříž 1847. [Ve vyd. roku 1894 „Philosophie de Ia Misère.] — Karel Marx: „Ke kritice politické ekonomie“, zde (Pozn. red. čes. vydání)

** Míní se tím půjčka 100 zlatých s podmínkou, že se úrok bude platit třikrát za rok o lipském trhu. V Lipsku se odbývaly tři trhy: novoroční, velikonoční a o sv. Michalu. (Pozn. red. čes. vydání)