Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, III. díl

Kapitola čtyřicátá sedmá

Genese kapitalistické pozemkové renty

I. Úvodní výklad

Musíme si ujasnit, v čem vlastně je obtíž vyložit pozemkovou rentu s hlediska moderní ekonomie jako theoretického výrazu kapitalistického způsobu výroby. To stále ještě nepochopila ani spousta novějších spisovatelů, jak dokazuje každý nový pokus vysvětlit pozemkovou rentu „nově“. Novota je tu skoro vždy v tom, že se vracejí k hlediskům dávno překonaným. Obtíž není v tom, vysvětlit vůbec nadvýrobek vyráběný zemědělským kapitálem a nadhodnotu, která tomuto nadvýrobku odpovídá. Tato otázka je vyřešena rozborem nadhodnoty, kterou vyrábí všechen produktivní kapitál, ať už je vložen do kterékoli sféry. Obtíž je vtom, ukázat, odkud se po tom, když se nadhodnota mezi různými kapitály vyrovnala na průměrný zisk, na proporcionální podíl na celkové nadhodnotě vyrobené společenským kapitálem ve všech výrobních sférách dohromady, úměrný jejich poměrným velikostem, odkud se po tomto vyrovnání, po tom, když už byla zdánlivě rozdělena všechna nadhodnota, která se má rozdělit, odkud se tu ještě bere přebytečná část této nadhodnoty, kterou kapitál vložený do půdy platí ve formě pozemkové renty pozemkovému vlastníku. Ponecháme-li úplně stranou praktické motivy, které vedly moderní ekonomy jakožto mluvčí průmyslového kapitálu proti pozemkovému vlastnictví ke zkoumání této otázky — motivy, které blíže naznačíme v kapitole o dějinách pozemkové renty — měli o tuto otázku rozhodující zájem jako theoretikové. Přiznat, že jev renty z kapitálu vloženého do zemědělství pochází ze zvláštního účinku samé sféry vkládání, z vlastností, které příslušejí zemské kůře jako takové — znamenalo vzdát se samého pojmu hodnoty, tedy vzdát se každé možnosti vědeckého poznání v této oblasti. Už prosté pozorování, že se renta platí z ceny produktu půdy — což se děje i tehdy, když se platí v naturální formě, má-li pachtýř stržit svou výrobní cenu — ukazovalo, jak je nejapné vysvětlovat přebytek této ceny nad obyčejnou výrobní cenou, tedy relativní drahotu zemědělského výrobku, tím, že přirozená produktivita zemědělského podnikání převyšuje produktivitu ostatních odvětví podnikání; neboť naopak, čím produktivnější je práce, tím levnější je každá alikvotní část jejího produktu, protože tím větší je množství užitných hodnot, v němž se zračí totéž množství práce, tedy táž hodnota.

Celá obtíž při rozboru renty byla tedy v tom, vysvětlit přebytek zemědělského zisku nad průměrným ziskem, vysvětlit nikoli nadhodnotu, nýbrž přebytečnou nadhodnotu, vlastní této výrobní sféře, tedy také nikoli „čistý výrobek“, nýbrž přebytek tohoto čistého výrobku nad čistým výrobkem ostatních průmyslových odvětví. Průměrný zisk sám je produkt, výtvor sociálního životního procesu, probíhajícího za zcela určitých historických výrobních vztahů, produkt, který, jak jsme viděli, předpokládá velmi složité zprostředkující články. Aby se vůbec mohlo mluvit o přebytku nad průměrným ziskem, musí se tento průměrný zisk sám vytvořit jako měřítko, a jak je tomu za kapitalistického způsobu výroby, jako regulátor výroby vůbec. Ve společenských formách, kde kapitál ještě nevykonává tu funkci, že vynucuje všechnu nadpráci a nejdřív sobě přivlastňuje všechnu nadhodnotu, kde si tedy kapitál ještě nepodrobil společenskou práci, anebo si ji podrobil jen sporadicky, nemůže tedy být ani řeči o rentě v moderním smyslu, o rentě jako přebytku nad průměrným ziskem, tj. nad proporcionálním podílem každého jednotlivého kapitálu na nadhodnotě vyrobené celkovým společenským kapitálem. A mluví-li na př. pan Passy (viz níže) již u prvopočátečního stavu o rentě jako o přebytku nad ziskem — nad historicky určitou společenskou formou nadhodnoty, takže by tedy tato forma podle pana Passyho mohla asi existovat i bez společnosti, svědčí to jen o jeho naivnosti.

Starším ekonomům, kteří vůbec teprve začínali analysovat kapitalistický způsob výroby, v jejich době ještě nevyvinutý, nedělal rozbor renty buď vůbec žádné obtíže, anebo obtíž docela jiného druhu. Petty, Cantillon, vůbec spisovatelé, kteří mají blíže k feudální době, považují pozemkovou rentu za normální formu nadhodnoty vůbec, kdežto zisk jim ještě neurčitě splývá se mzdou nebo se jim nanejvýš jeví jako část této nadhodnoty, kterou kapitalista odňal pozemkovému vlastníkovi. Vycházejí tedy ze stavu, kdy za prvé zemědělské obyvatelstvo ještě představuje daleko převážnou část národa a kdy za druhé pozemkový vlastník je osobou, která si pomocí monopolu pozemkového vlastnictví první přivlastňuje nadbytečnou práci bezprostředních výrobců, kdy tedy pozemkové vlastnictví také ještě vystupuje jako hlavní podmínka výroby. Nemohli si tedy ještě klást takovou otázku, která naopak, s hlediska kapitalistického způsobu výroby, usiluje o to vyzkoumat, jak to pozemkové vlastnictví dělá, že kapitálu zase odnímá část nadhodnoty, kterou vyrobil (t. j. vyždímal z bezprostředních výrobců) a kterou si první už přivlastnil.

U fysiokratů má obtíž už jinou povahu. Jako skutečně první systematičtí vykladači kapitálu snaží se analysovat povahu nadhodnoty vůbec. Tento rozbor se pro ně kryje s rozborem renty, jediné formy, v níž pro ně nadhodnota existuje. Kapitál nesoucí rentu čili zemědělský kapitál je proto pro ně jediným kapitálem vyrábějícím nadhodnotu a zemědělská práce, kterou tento kapitál uvádí do pohybu, jedinou prací, která plodí nadhodnotu, tedy s kapitalistického hlediska zcela správně jedinou produktivní prací. Výrobu nadhodnoty považují zcela správně za určující znak. Kromě jiných zásluh, o nichž promluvím ve IV. knize, mají především tu velkou zásluhu, že se od obchodního kapitálu, který funguje jedině ve sféře oběhu, obrátili k produktivnímu kapitálu, na rozdíl od merkantilního systému, který je pro svůj hrubý realismus vlastní vulgární ekonomií oné doby, pro jejíž praktické zájmy byly zatlačeny úplně do pozadí počátky vědeckého rozboru u Pettyho a jeho pokračovatelů. Zhruba tu jde, při kritice merkantilního systému, jen o jeho názory na kapitál a nadhodnotu. Již dříve jsme poznamenali, že monetární systém správně vyhlašuje výrobu pro světový trh a přeměnu výrobku ve zboží, a tudíž v peníze, za předpoklad a podmínku kapitalistické výroby. U jeho pokračování, u merkantilního systému, nerozhoduje už přeměna zbožní hodnoty v peníze, nýbrž výroba nadhodnoty, ale s bezobsažného hlediska sféry oběhu, a přitom tak, že se tato nadhodnota zračí v peněžním přebytku, v přebytku obchodní bilance. Ale přitom je pro tehdejší zištné obchodníky a továrníky vpravdě charakteristické a tomu období kapitalistického vývoje, které představují, adekvátní, že při přeměně zemědělských feudálních společností ve společnosti průmyslové a při příslušném průmyslovém zápasu národů na světovém trhu záleží na zrychleném vývoji kapitálu, jehož se nedosahuje tzv. přirozenou cestou, nýbrž donucovacími prostředky. Je obrovský rozdíl v tom, mění-li se národní kapitál v průmyslový postupně a pomalu anebo urychluje-li se tato přeměna časově daní, kterou v podobě ochranných cel uvalují hlavně na pozemkové vlastníky, střední a drobné rolníky a řemeslo, zrychleným vyvlastňováním samostatných bezprostředních výrobců, násilně urychlenou akumulací a koncentrací kapitálů, zkrátka urychleným vytvářením podmínek kapitalistického způsobu výroby. Je zároveň obrovský rozdíl v kapitalistickém a průmyslovém využívání přirozené národní produktivní síly. Národní charakter merkantilního systému není proto pouhá fráze v ústech jeho mluvčích. Předstírajíce, že se zabývají jen bohatstvím národa a pomocnými zdroji státu, prohlašují ve skutečnosti zájmy třídy kapitalistů a obohacování vůbec za konečný účel státu a proklamují buržoasní společnost proti starému nadpozemskému státu. Ale zároveň je tu vědomí toho, že rozvoj zájmů kapitálu a třídy kapitalistů, kapitalistické výroby, se stal základnou národní síly a národní převahy v moderní společnosti.

Dále je u fysiokratů správné to, že všechna výroba nadhodnoty, tedy i všechen rozvoj kapitálu, je po stránce přirozené základny založena na produktivitě zemědělské práce. Kdyby lidé vůbec nebyli s to vyrobit za jeden pracovní den více životních prostředků, tedy v užším smyslu více zemědělských výrobků, než potřebuje každý dělník ke své vlastní reprodukci, kdyby denní vynaložení celé jeho pracovní síly stačilo jen na to, aby vyrobilo životní prostředky nezbytné pro jeho individuální potřebu, nedalo by se vůbec mluvit ani o nadvýrobku, ani o nadhodnotě. Produktivita zemědělské práce, která přesahuje individuální potřebu dělníkovu, je základnou každé společnosti a především základnou kapitalistické výroby, která odtrhuje stále větší část společnosti od výroby bezprostředních životních prostředků a mění ji, Jak praví Steuart, ve free heads [svobodné hlavy], uvolňuje ji pro vykořisťování v jiných sférách.

Ale co říci o novějších ekonomických spisovatelích, jako je Daire, Passy aj., kteří na sklonku života celé klasické ekonomie, ba u jejího smrtelného lože opakují nejprimitivnější představy o přírodních podmínkách nadpráce, a tudíž nadhodnoty vůbec, a myslí si, že tím přinášejí něco nového a světoborného o pozemkové rentě, když už tato pozemková renta byla dávno vyložena jako zvláštní forma a specifická část nadhodnoty? Pro vulgární ekonomii je charakteristické, že to, co na určitém přežilém vývojovém stupni bylo nové, originální, hluboké a oprávněné, opakuje v době, kdy je to ploché, vyvětralé a nesprávné. Doznává tím, že nemá ani zdání o problémech, které zaměstnávaly klasickou ekonomii. Zaměňuje je otázkami, které se mohly klást jen na nižším stupni vývoje buržoasní společnosti. Stejně je tomu s jejím neúnavným a samolibým omíláním fysiokratických thesí o svobodném obchodu. Byť jsou tyto these pro ten či onen stát prakticky sebezajímavější, přestaly být dávno vůbec zajímavé pro theorii.

U vlastního naturálního hospodářství, kde zemědělský výrobek vůbec nevstupuje do procesu oběhu nebo kde do něho vstupuje jen velmi nepatrná část tohoto výrobku a dokonce jen relativně nepatrná část té části výrobku, která představuje důchod pozemkového vlastníka, jako na př. v mnoha starořímských latifundiích, jako ve vsích Karla Velikého a jako (viz Vincard: „Histoire du travail“) více nebo méně po celý středověk, neskládá se výrobek a nadvýrobek velkých statků naprosto jen z výrobků zemědělské práce. Zahrnuje také výrobky průmyslové práce. Domácká řemeslná a manufakturní práce jako vedlejší výroba při zemědělství, které je základnou, je podmínkou výrobního způsobu, na němž je toto naturální hospodářství založeno, ve starověké a středověké Evropě, jakož i ještě dnes v indické občině, kde není její tradiční organisace ještě rozbita. Kapitalistický výrobní způsob tuto spojitost úplně odstraňuje; je to proces, který je možno ve velkém měřítku studovat v Anglii zejména v poslední třetině XVIII. století. Hlavy, které vyrostly ve více méně zpola feudálních společnostech, na př. Herrenschwand, dívají se ještě na konci XVIII. století na toto rozloučení zemědělství a manufaktury jako na ztřeštěný společenský čin, jako na nepochopitelně odvážný způsob existence. Ba i starověká rolnická hospodářství v Karthagu a v Římě, která mají největší analogii s kapitalistickým zemědělstvím, se víc podobají plantážnictví než formě odpovídající skutečně kapitalistickému způsobu vykořisťování.[44] Formální analogii — která se však ve všech podstatných bodech ukáže jako veskrze klamná každému, kdo pochopil kapitalistický způsob výroby a kdo neobjevuje třeba jako pan Mommsen[45] v každém peněžním hospodářství hned také kapitalistický způsob výroby — formální analogii ve starověku v kontinentální Italii vůbec nenajdeme, leda snad na Sicilii, protože Sicilie byla zemědělskou zemí poplatnou Římu, její zemědělství bylo proto v podstatě zaměřeno na vývoz. Tam najdeme pachtýře v moderním smyslu.

Nesprávné pojetí povahy renty je založeno na tom, že ze středověkého naturálního hospodářství a v naprostém rozporu s podmínkami kapitalistického způsobu výroby proklouzla do moderní doby renta v naturální formě zčásti jako církevní desátky, zčásti jako kuriosita, zvěčněná starými smlouvami. Tím vzniká zdání, že renta nevyvěrá z ceny zemědělského výrobku, nýbrž z jeho množství, že tedy nevyvěrá ze společenského vztahu, nýbrž z půdy. Již dříve jsme ukázali, že ačkoli se nadhodnota zračí v nadvýrobku, nepředstavuje obráceně nadvýrobek ve smyslu pouhého zvětšení množství výrobku nadhodnotu. Může vyjadřovat úbytek hodnoty. Jinak by musel bavlnářský průmysl v roce 1860 představovat proti roku 1840 obrovskou nadhodnotu, zatím co cena příze naopak klesla. Přijde-li řada neúrodných let, může renta obrovsky vzrůst, protože stoupá cena obilí, ačkoli se tato mimořádná hodnota zračí v absolutně zmenšeném množství zdražené pšenice. A naopak, přijde-li řada úrodných let, může renta klesnout, protože klesá cena, ačkoli se pokleslá renta zračí ve větším množství levnější pšenice. O rentě ve výrobcích je pak třeba především poznamenat, že je to pouhá tradice, přenesená z přežitého výrobního způsobu a živořící jako troska, tradice, jejíž rozpor s kapitalistickým způsobem výroby se projevuje v tom, že ze soukromých smluv vymizela sama sebou a že tam, kde mohlo zasáhnout zákonodárství, jako u církevních desátků v Anglii, byla násilně smetena jako přežitek. Ale za druhé tam, kde existovala dále na základě kapitalistického způsobu výroby, nebyla a nemohla být nic jiného než výraz peněžní renty ve středověkém rouchu. Kvarter pšenice stojí na př. 40 šilinků. Z tohoto kvarteru musí část nahradit mzdu, která je v něm obsažena, musí se prodat, aby se mzda mohla znovu vynaložit; další část se musí prodat, aby se mohla zaplatit daň, která na ni připadá. Osivo a dokonce část hnojiva vcházejí tam, kde je vyvinut kapitalistický způsob výroby a s ním dělba společenské práce, do reprodukce jako zboží, musí se tedy koupit, aby se nahradily; a aby se na to získaly peníze, musí se prodat zase část kvarteru. Pokud se nemusí skutečně kupovat jako zboží, nýbrž berou se přímo z produktu in natura, aby znovu jako výrobní podmínky vešly do jeho reprodukce — jak to bývá nejen v zemědělství, nýbrž i v mnoha výrobních odvětvích, která vyrábějí konstantní kapitál — zaúčtovávají se, vyjádřeny v počítacích penězích, a odečítají se jako součásti ceny nákladů. Opotřebování strojů a fixního kapitálu vůbec se musí nahrazovat v penězích. Konečně je na řadě zisk, který se vypočítává ze všech těchto nákladů, vyjádřených ve skutečných nebo počítacích penězích. Tento zisk se zračí v určité části hrubého produktu, která je určena jeho cenou. A část, která pak zbývá, tvoří rentu. Je-li smluvně stanovená renta ve výrobcích větší než tento zbytek, určený cenou, není to už renta. nýbrž srážka ze zisku. Už pro tuto možnost je renta ve výrobcích, která se neřídí cenou výrobku, která tedy může činit více nebo méně než skutečná renta a může tudíž být nejen srážkou ze zisku, nýbrž i ze součástí, jimiž se nahrazuje kapitál — už proto je taková renta zastaralou formou. Ve skutečnosti je tato renta ve výrobcích, pokud není rentou jen podle jména, nýbrž skutečně, určena výhradně přebytkem ceny výrobku nad jeho výrobními náklady. Jde jen o to, že předpokládá tuto proměnnou veličinu jako stálou. A je to tak příjemná představa, že výrobek in natura stačí za prvé uživit dělníky, potom skýtat kapitalistickému pachtýři více obživy, než potřebuje, a že to, co nad to zbývá, tvoří přirozenou rentu. Zcela tak, jako když továrník vyrobí 200.000 loket kartounu. Tyto lokte stačí nejen na to, aby se oblékli jeho dělníci, aby se více než oblékla jeho žena a všechno jeho potomstvo i on sám, ale i na to, aby mu kromě toho zůstal ještě kartoun na prodej, a konečně aby se v kartounu zaplatila obrovská renta. Je to tak prosté! Odečtěme od 200.000 loket kartounu jejich výrobní cenu, a musí zbýt přebytek kartounu jako renta. Odečíst na př. od 200.000 loket kartounu výrobní cenu 10.000 liber št., aniž známe prodejní cenu kartounu, od kartounu odečíst peníze, od užitné hodnoty jako takové směnnou hodnotu, a pak určit přebytek loket kartounu nad librami šterlinků, to je opravdu naivní představa. Je to horší než kvadratura kruhu, která má za základ alespoň představu, že za určitou hranicí přímka a křivka splývají. Ale je to recept pana Passyho. Odečtěte peníze od kartounu, dříve než se kartoun v hlavě nebo ve skutečnosti přemění v peníze! Přebytek je renta, s níž však se má zacházet naturaliter [přirozeně] (viz na př. Karla Arnda), a ne se „sofistickými“ čertovinami! Celá tato restaurace naturální renty není nic jiného než tato pitomost, toto odečítání výrobní ceny od tolika a tolika věrtelů pšenice, odečítání peněžní částky od krychlové míry.

II. Renta v úkonech

Vezmeme-li pozemkovou rentu v její nejprostší formě, ve formě renty v úkonech, kdy bezprostřední výrobce pracuje část týdne s pracovními nástroji (pluhem, dobytkem atd.), které mu patří fakticky nebo právně, na půdě, která mu fakticky náleží, a ostatní dny v týdnu pracuje zadarmo na statku vrchnosti, pro vrchnost, je tu věc ještě zcela jasná, renta a nadhodnota jsou tu totožné. Renta, nikoli zisk, je forma, v níž se tu zračí nezaplacená nadpráce. Do jaké míry tu dělník (self-sustaining serf) může získat přebytek nad svými nejnepostradatelnějšími životními prostředky, tedy přebytek nad tím, co bychom v kapitalistickém způsobu výroby nazvali mzda, to za jinak stejných okolností závisí na poměru, v němž se jeho pracovní doba dělí na pracovní dobu pro něho samého a na dobu roboty pro vrchnost. Tento přebytek nad nejnutnějšími životními prostředky, zárodek toho, co se v kapitalistickém způsobu výroby jeví jako zisk, je tedy určován jen a jen výší pozemkové renty, která je tu nejen přímo nezaplacenou nadprací, nýbrž jako taková také vystupuje; nezaplacenou nadprací pro „vlastníka“ výrobních podmínek, které se tu kryjí s půdou, a pokud se od ní liší, považují se jen za její příslušenství. Že výrobek robotníka tu musí stačit na to, aby kromě jeho živobytí nahradil i jeho pracovní podmínky, je okolnost, která zůstává u všech výrobních způsobů táž, protože to není výsledek jejich specifické formy, nýbrž přírodní podmínka každé nepřetržité a reproduktivní práce vůbec, každé trvalé výroby, která je vždy zároveň reprodukcí, tedy také reprodukcí podmínek svého vlastního fungování. Dále je jasné, že ve všech formách, v nichž bezprostřední dělník zůstává „držitelem“ výrobních prostředků a pracovních podmínek nutných k výrobě jeho vlastních existenčních prostředků, musí vlastnický vztah zároveň vystupovat jako přímý vztah nadvlády a poroby, bezprostřední výrobce tudíž jako nesvobodný; nesvoboda, která se může od nevolnictví s robotou zmirňovat až k pouhé povinnosti odvádět dávky. Bezprostřední výrobce tu má podle předpokladu své vlastní výrobní prostředky, předmětné pracovní podmínky nutné k uskutečnění jeho práce a k výrobě jeho existenčních prostředků; provozuje samostatně zemědělství i venkovský domácký průmysl s ním spojený. Tuto samostatnost neodstraňuje to, že třeba jako v Indii tito drobní rolníci tvoří mezi sebou více nebo méně přirozeně vzniklé výrobní společenství, protože tu jde jen o samostatnost vůči nominální vrchnosti. Za těchto podmínek se z nich může nadpráce pro nominálního vlastníka půdy vynutit jen mimoekonomickým přinucením, ať na sebe bere jakoukoli formu.[46] Tato forma se od otrokářského nebo plantážního hospodářství liší tím, že otrok tu pracuje s cizími výrobními podmínkami, a ne samostatně. Je tedy zapotřebí vztahů osobní závislosti, osobní nesvobody, ať v jakémkoli stupni, a připoutanosti k půdě jako její příslušenství, poddanství ve vlastním smyslu. Nestojí-li proti nim soukromí pozemkoví vlastníci, nýbrž stojí-li proti nim přímo jako pozemkový vlastník a zároveň jako suverén stát, jako je tomu v Asii, spadají renta a daně vjedno, či spíše pak neexistuje daň, která by byla odlišná od této formy pozemkové renty. Za těchto okolností nemusí mít vztah závislosti politicky ani ekonomicky tvrdší formu, než je forma, která je společná každému poddanství vůči tomuto státu. Stát je tu nejvyšší vrchností. Suverenita je tu pozemkové vlastnictví, koncentrované v národním měřítku. Ale zato pak také neexistuje soukromé pozemkové vlastnictví, ačkoli existuje jak soukromá, tak pospolná držba půdy a její užívání.

Specifická ekonomická forma, v níž se z bezprostředních výrobců ždímá nezaplacená práce, určuje vztah nadvlády a poroby, jak vyrůstá přímo z výroby a sám zase na ni má zpětný určující vliv. A na tom je založeno celé utváření ekonomického společenství, vyrůstajícího z výrobních vztahů samých, a tím zároveň jeho specifická politická podoba. V bezprostředním vztahu vlastníků výrobních podmínek k bezprostředním výrobcům — ve vztahu, jehož každá forma vždy přirozeně odpovídá určitému vývojovému stupni způsobu práce, a tudíž její společenské produktivní síle — v tom nacházíme nejhlubší tajemství, skrytý základ celé společenské konstrukce, a tudíž i politické formy vztahu vrchnostenství a závislosti, krátce každé dané specifické formy státu. To nebrání tornu, že táž ekonomická základna — táž po stránce hlavních podmínek — může v důsledku nekonečně rozmanitých empirických okolností, přírodních podmínek, rasových poměrů, historických vlivů působících zvnejsku atd, ve svem projevu vykazovat nekonečné variace a gradace, které je možno pochopit jen rozborem těchto empiricky daných okolností.

Pokud jde o rentu v úkonech, nejprostší a nejpůvodnější formu renty, je zřejmé jedno: renta je tu původní formou nadhodnoty a kryje se s ní. Tato totožnost nadhodnoty s nezaplacenou cizí prací tu však nevyžaduje rozboru, protože tu existuje ještě ve své očividné, hmatatelné formě, neboť práce bezprostředního výrobce pro sebe je tu ještě prostorově a časově oddělena od jeho práce pro vrchnost, a jeho práce pro vrchnost vystupuje přímo v brutální formě nucené práce pro někoho jiného. Rovněž „vlastnost“ půdy vynášet rentu je tu redukována na očividně zjevné tajemství, neboť k přírodě, která dává rentu, patří i lidská pracovní síla připoutaná k půdě a vlastnický vztah, který nutí majitele pracovní síly napínat a vynakládat ji nad míru, jíž by bylo zapotřebí k uspokojení jeho vlastních nezbytných potřeb. Renta záleží přímo v tom, že si pozemkový vlastník přivlastňuje toto nadbytečné vynakládání pracovní síly, neboť jinou rentu už mu bezprostřední výrobce neplatí. Zde, kde nadhodnota a renta nejen jsou totožné, nýbrž nadhodnota má ještě i očividně formu nadpráce, jsou pak na bíle dni i přirozené podmínky nebo hranice renty, protože to jsou přirozené podmínky a hranice nadpráce vůbec. Bezprostřední výrobce musí 1) mít dost pracovní síly a 2) přírodní podmínky jeho práce, tedy především zpracovávané půdy, musí být dostatečně příznivé, zkrátka přirozená produktivita jeho práce musí být dost velká na to, aby mu zbývala možnost přebytečné práce nad prací nutnou k uspokojení jeho vlastních nezbytných potřeb. Tato možnost nevytváří rentu, vytváří ji teprve přinucení, které mění možnost ve skutečnost. Ale možnost sama je vázána na subjektivní a objektivní přírodní podmínky. Ani v tom není vůbec nic záhadného. Je-li pracovní síla malá a jsou-li přírodní podmínky práce skrovné, je malá nadpráce, ale pak jsou malé také jednak potřeby výrobců, jednak relativní počet vykořisťovatelů nadpráce a konečně nadvýrobek, v němž se tato málo výnosná nadpráce pro tento poměrně malý počet vykořisťujících vlastníků ztělesňuje.

Konečně u renty v úkonech je samo sebou jasné, že za předpokladu, že všechny ostatní okolnosti jsou nezměněny, závisí úplně na relativním rozsahu nadpráce čili roboty, nakolik bude bezprostřední výrobce s to zlepšovat své postavení, bohatnout, vyrábět určitý přebytek nad nezbytnými životními prostředky, čili anticipujeme-li kapitalistický výraz, zda může a nakolik může vyrábět nějaký zisk pro sebe, t. j. přebytek nad svou mzdou, kterou sám vyrábí. Renta je tu normální, všechno pohlcující, takřka legitimní formou nadpráce a zdaleka není přebytkem nad ziskem, tj. zde nad nějakým jiným přebytkem nade mzdou; naopak, nejen rozsah takového zisku, nýbrž i sama jeho existence závisí za jinak stejných okolností na rozsahu renty, tj. nadpráce, která se z přinucení koná pro vlastníka.

Někteří historikové vyslovili podiv nad tím, že robotník nebo nevolník může vůbec za těchto poměrů nabýt samostatného jmění a relativně řečeno bohatství, ačkoli bezprostřední výrobce není vlastník, nýbrž držitel a ve skutečnosti patří de jure [podle práva] všechna jeho nadpráce pozemkovému vlastníku. Je však jasné, že v primitivních a nevyvinutých poměrech, na nichž je založen tento společenský výrobní vztah a výrobní způsob, který mu odpovídá, musí mít tradice převládající úlohu. Je dále jasné, že zde jako vždy má vládnoucí část společnosti zájem na tom, aby existující stav byl posvěcen jako zákon a jeho meze, dané zvykem a tradicí, byly ustáleny jako zákonité. A to — ponecháme-li všechno ostatní stranou — se ostatně děje samo sebou, jakmile ustavičná reprodukce základny existujícího stavu, vztahu, který je jeho základem, nabude časem upravené a uspořádané formy; a tato úprava a toto uspořádání samy jsou nepostradatelným momentem každého způsobu výroby, který má nabýt společenské pevnosti a nezávislosti na pouhé náhodě nebo libovůli. Jsou právě formou jeho společenského upevnění, a tudíž jeho relativního oproštění od pouhé libovůle a pouhé náhody. Dosahuje této formy při nehybném stavu jak výrobního procesu, tak odpovídajících mu společenských vztahů, pouhou jejich opakovanou reprodukcí. Trvá-li tato forma nějakou dobu, upevňuje se jako zvyk a tradice a nakonec se posvěcuje jako výslovný zákon. A protože forma této nadpráce, robota, je založena na nevyvinutosti všech společenských produktivních sil práce, na primitivnosti samého způsobu práce, musí přirozeně zabírat mnohem menší alikvotní část celkové práce bezprostředních výrobců než ve vyvinutých způsobech výroby, a zejména než v kapitalistické výrobě. Dejme tomu např., že robota pro vrchnost činila původně dva dny v týdnu. Tyto dva dny roboty týdně se tak ustálily, je to stálá veličina, upravená zákonně zvykovým nebo psaným právem. Ale produktivita ostatních dnů v týdnu, jimiž disponuje bezprostřední výrobce sám, je proměnnou veličinou, která se musí vyvinout průběhem jeho zkušenosti, zcela tak jako ho nové potřeby, s nimiž se obeznamuje, rozšiřování trhu pro jeho výrobek, rostoucí jistota, s níž disponuje touto částí své pracovní síly, budou pobádat k tomu, aby svou pracovní sílu více napínal, při čemž se nesmí zapomínat, že vynakládání této pracovní síly není nikterak omezeno na zemědělství, nýbrž zahrnuje i venkovský domácký průmysl. Je tu dána možnost určitého hospodářského rozvoje, ovšem závislého na přízni okolností, na vrozeném charakteru rasy atd.

III. Renta ve výrobcích

Přeměna renty v úkonech v rentu ve výrobcích nemění, ekonomicky řečeno, nic na podstatě pozemkové renty. U forem, které tu zkoumáme, záleží tato podstata v tom, že pozemková renta je jediná vládnoucí a normální forma nadhodnoty čili nadpráce; což se zase projevuje v tom, že je to jediná nadpráce čili jediný nadvýrobek, jejž bezprostřední výrobce, který má v držení pracovní podmínky nutné ke své vlastní reprodukci, musí odvádět vlastníkovi pracovní podmínky, která v tomto stavu zahrnuje všechno, vlastníkovi půdy; a že na druhé straně jen půda stojí proti němu jako pracovní podmínka, která je cizím vlastnictvím; je vůči němu osamostatněna a zosobněna v pozemkovém vlastníkovi. Ať je renta ve výrobcích jakkoli vládnoucí a nejpokročilejší formou pozemkové renty, bývá přesto stále ještě více nebo méně provázena pozůstatky dřívější formy, t. j. renty, která se musí odvádět přímo v práci, tedy robotou, a to stejnou měrou, ať je vrchností soukromá osoba nebo stát. Renta ve výrobcích předpokládá vyšší kulturní úroveň bezprostředního výrobce, tedy vyšší vývojový stupeň jeho práce a společnosti vůbec; a liší se od předcházející formy tím, že se nadpráce už nemusí konat ve své naturální podobě, tedy už ani pod přímým dozorem a nátlakem vrchnosti nebo jejích zástupců; že ji bezprostřední výrobce musí konat pod svou vlastni odpovědností, hnán silou poměrů místo přímým přinucením a ustanovením zákona místo karabáčem. Zde se již stala samozřejmým pravidlem nadprodukce ve smyslu výroby nad nezbytné potřeby bezprostředního výrobce a výroby na výrobním poli, které fakticky patří jemu, na půdě, kterou sám exploatuje, na rozdíl od dřívějška, kdy vedle práce na svém a kromě ní pracoval na panském. Při tomto vztahu disponuje bezprostřední výrobce více nebo méně celou svou pracovní dobou, ačkoli i nadále část této pracovní doby, původně téměř celá její nadbytečná část, patří zadarmo vrchnosti; jenže tato vrchnost ji už nedostává přímo v její vlastní naturální formě, nýbrž v naturální formě výrobku, v němž se realisuje. Tíživé a podle úpravy roboty více nebo méně rušivé přerušování práce pro sebe prací pro vrchnost (srov. kniha I, kap. VIII, 2: Továrník a bojar) odpadá tam, kde renta ve výrobcích existuje v čisté podobě, nebo je alespoň omezeno na několik málo krátkých intervalů v roce tam, kde vedle renty ve výrobcích trvají jisté roboty. Výrobcova práce pro sebe a jeho práce pro pozemkového vlastníka už od sebe nejsou zjevně časově a prostorově odděleny. Tato renta ve výrobcích ve své čisté podobě, třebaže její trosky mohou proklouznout do pokročilejších výrobních způsobů a výrobních vztahů, předpokládá i nadále naturální hospodářství, tj. předpokládá, že se podmínky hospodaření zcela nebo alespoň z převážné části vyrábějí v hospodářství samém, že se nahrazují a reprodukují přímo z jeho hrubého produktu. Dále předpokládá spojení venkovského domáckého průmyslu se zemědělstvím; nadvýrobek, který tvoří rentu, je produkt této spojené zemědělsko-průmyslové práce rodiny, ať už renta ve výrobcích zahrnuje ve větší či menší míře průmyslové výrobky, jak tomu často bývá ve středověku, nebo se odvádí jen ve formě vlastních zemědělských plodin. U této formy renty nemusí renta ve výrobcích, v níž se zračí nadpráce, vyčerpávat celou nadbytečnou práci venkovské rodiny. Naopak, ve srovnání s rentou v úkonech si výrobce spíše může najít čas na nadbytečnou práci, jejíž produkt patří jemu samému právě tak jako výrobek jeho práce, který uspokojuje jeho nejnezbytnější potřeby. S touto formou také nastanou větší rozdíly v hospodářském postavení jednotlivých bezprostředních výrobců. Alespoň je tu pro to možnost, a dokonce možnost, že tento bezprostřední výrobce získá prostředky k tomu, aby sám zase mohl přímo vykořisťovat cizí práci. Ale zde, kde se zabýváme čistou formou renty ve výrobcích, nám po tom nic není, jako ani nemůžeme probírat nekonečně rozmanité kombinace, v nichž se mohou různé formy renty spojovat, zfalšovávat a splétat. Pro formu renty ve výrobcích spjatou s určitým druhem výrobku a výroby samé, pro spojení zemědělství a domáckého průmyslu, bez něhož se tato forma neobejde, pro to, že rolnická rodina při ní dosahuje téměř úplné soběstačnosti, tím, že je nezávislá na trhu a na výrobním a historickém pohybu té části společnosti, která stojí mimo ni, zkrátka pro charakter naturálního hospodářství vůbec, je tato forma zcela vhodná k tomu, aby byla základnou nehybných společenských stavů, jak to vídíme na př. v Asii. Zde, tak jako v dřívější formě renty v úkonech, je pozemková renta normální formou nadhodnoty, a tudíž nadpráce, tj. celé nadbytečné práce, kterou musí bezprostřední výrobce zadarmo, ve skutečnosti tedy z přinucení — ačkoli toto přinucení vůči němu už nevystupuje ve staré, brutální formě — konat pro vlastníka své nejpodstatnější pracovní podmínky, pro vlastníka půdy. Zisk, nazveme-li tak, nesprávně anticipujíce, zlomek přebytku jeho práce nad nutnou prací, který si přivlastňuje sám, určuje tak málo rentu ve výrobcích, že spíše vyrůstá za jejími zády a má přirozenou mez v jejím rozsahu. Tato renta může mít takový rozsah, že vážně ohrožuje reprodukci pracovních podmínek, výrobních prostředků, více nebo méně znemožňuje rozšiřování výroby a odsuzuje bezprostřední výrobce k fysickému minimu životních próstředků. Bývá to zejména tam, kde tuto formu najde a využívá jí dobyvatelský obchodní národ, jako na př. Angličané v Indii.

IV. Peněžní renta

Peněžní rentou rozumíme zde — na rozdíl od průmyslové nebo obchodní pozemkové renty, založené na kapitalistickém způsobu výroby a představující jen přebytek nad průměrným ziskem — pozemkovou rentu, která vzniká pouhou přeměnou formy renty ve výrobcích, tak jako i sama renta ve výrobcích byla jen přeměněnou rentou v úkonech. Místo výrobku musí tu bezprostřední výrobce platit pozemkovému vlastníku (ať je jím stát nebo soukromník) jeho cenu. Přebytek ve výrobku v jeho naturální formě tedy už nestačí; musí být z této naturální formy přeměněn v peněžní formu. Ačkoli si bezprostřední výrobce i nadále vyrábí sám alespoň převážnou část svých životních prostředků, musí se část jeho výrobku přeměňovat ve zboží, vyrábět jako zboží. Charakter celého způsobu výroby se tedy více nebo méně mění. Ztrácí svou nezávislost, svou odpoutanost od společenské souvislosti. Rozhodujícím se stává poměr výrobních nákladů, jejichž součástí se nyní ve větší či menší míře stávají peněžní výdaje; buď jak buď se stává rozhodujícím přebytek části hrubého výrobku, která se má přeměnit v peníze, nad částí, která musí sloužit jednak opět jako prostředek reprodukce, jednak jako bezprostřední životní prostředek. Avšak základna renty tohoto druhu, ačkoli jde vstříc svému rozkladu, zůstává táž jako u renty ve výrobcích, která je východiskem. Bezprostřední výrobce je jako dříve dědičným či jinak tradičním držitelem půdy a musí pánu jako vlastníku této jeho nejpodstatnější výrobní podmínky odvádět ve formě nadvýrobku přeměněného v peníze nadbytečnou nucenou práci, tj. práci nezaplacenou, vykonanou bez ekvivalentu. Vlastnictví pracovních podmínek, odlišných od půdy — zemědělského nářadí a ostatních movitostí — mění se již v dřívějších formách nejdříve fakticky a pak i právně ve vlastnictví bezprostředních výrobců, a tím více se to předpokládá u takové formy, jako je peněžní renta. Přeměna renty ve výrobcích v peněžní rentu, probíhající zprvu sporadicky, později ve více nebo méně národním měřítku, předpokládá už značnější rozvoj obchodu, městského průmyslu, vůbec zbožní výroby, a s ní i peněžního oběhu. Předpokládá dále tržní cenu výrobků, a to, že se tyto výrobky prodávají více nebo méně přibližně za svou hodnotu, což za dřívějších forem vůbec nemusí být. Na východě Evropy můžeme zčásti ještě na vlastní oči vidět tuto přeměnu probíhat. Jak je neuskutečnitelná bez určitého vývoje společenské produktivní síly práce, o tom svědčí různé pokusy o tuto přeměnu za římského císařství, které ztroskotaly, a návrat k naturální rentě po snaze přeměnit všeobecně v peněžní rentu alespoň tu část této renty, která se vybírala jako státní daň. O stejné obtížnosti přechodu svědčí např. před francouzskou revolucí zfalšování a sloučení peněžní renty se zbytky jejích dřívějších forem. Peněžní renta jako přeměněná forma renty ve výrobcích, a v protikladu k ní, je poslední formou a zároveň formou rozkladu toho druhu pozemkové renty, který jsme doposud zkoumali, totiž pozemkové renty jako normální formy nadhodnoty a neplacené nadpráce, která se musí odvádět vlastníkovi výrobních podmínek. Ve své čisté formě nepředstavuje tato renta přebytek nad ziskem, jako jej nepředstavuje renta v úkonech a renta ve výrobcích. Pojmově zisk pohlcuje. Pokud zisk vzniká vedle ní jako zvláštní část nadbytečné práce, je peněžní renta, tak jako renta ve svých dřívějších formách, stále ještě normální hranicí tohoto zárodečného zisku, který se může vyvinout teprve podle možnosti využití buď vlastní nadbytečné práce, nebo cizí práce, která zbývá po vykonání nadpráce ztělesněné v peněžní rentě. Vzniká-li skutečně vedle této renty zisk, není tedy zisk hranicí renty, nýbrž opačně, renta je hranicí zisku. Ale jak jsme již řekli, peněžní renta je zároveň formou rozkladu pozemkové renty, kterou jsme doposud zkoumali a která se na první pohled kryje s nadhodnotou a nadprací, pozemkové renty jako normální a vládnoucí formy nadhodnoty.

Ve svém dalším vývoji peněžní renta nutně vede — ponecháme-li stranou všechny přechodné formy, jako např. formu malorolnického pachtýře — buď k přeměně půdy ve svobodné rolnické vlastnictví, nebo k formě kapitalistického způsobu výroby, k rentě, kterou platí kapitalistický pachtýř.

S peněžní rentou se nutně mění tradiční zvykově právní poměr mezi poddanými, kteří drží a obdělávají část půdy, a vlastníkem půdy v čistě peněžní smluvní poměr, stanovený pevnými pravidly positivního zákona. Obdělávající držitel se tudíž fakticky stává pouhým pachtýřem. Této přeměny se na jedné straně, za jinak příznivých všeobecných výrobních poměrů, využívá k tomu, že se staří rolničtí držitelé postupně vyvlastňují a na jejich místo se dosazuje kapitalistický pachtýř; na druhé straně vede tato přeměna k tomu, že se dosavadní držitel vykupuje ze své povinnosti platit rentu a stává se svobodným rolníkem, který je plným vlastníkem půdy, na níž hospodaří. Dále, přeměnu naturální renty v peněžní rentu nejen nutně provází, nýbrž dokonce předchází vytváření třídy nemajetných nádeníků, kteří se dávají najímat za peníze. V období, kdy tato nová třída vzniká, kdy ještě vystupuje jen sporadicky, vyvinul se proto u lépe situovaných poplatných rolníků nutně zvyk vykořisťovat na vlastní účet zemědělské námezdní dělníky, zcela tak, jako si již ve feudální době zámožnější poddaní rolníci sami zase drželi poddané. Tak se u nich postupně vyvíjí možnost nashromáždit určité jmění a stát se budoucími kapitalisty. Přímo mezi starými držiteli půdy, kteří sami pracují, vzniká tak semeniště kapitalistických pachtýřů, jejichž vývoj je podmíněn všeobecným vývojem kapitalistické výroby mimo venkov a kteří bují zejména rychle, přijdou-li jim na pomoc, jako v XVI. století v Anglii, obzvlášť příznivé okolnosti, jako tehdejší progresivní znehodnocování peněz, které je při obvyklých dlouhodobých pachtovních smlouvách obohatilo na úkor pozemkových vlastníků.

Dále; jakmile renta nabude formy peněžní renty, a tím poměr mezi rolníkem, platícím rentu, a pozemkovým vlastníkem formy smluvního poměru — přeměna, která je vůbec možná jen tehdy, je-li již dán relativně vysoký stupeň vývoje světového trhu, obchodu a manufaktury — začíná nutně i propachtovávání půdy kapitalistům, kteří dosud stáli mimo venkov a kteří nyní přenášejí na venkov a do zemědělství kapitál získaný po městsku a kapitalistický způsob podnikání, který je ve městech již vyvinut, zhotovování výrobku jako pouhého zboží a jako pouhého prostředku k přivlastňování nadhodnoty. Všeobecným pravidlem se může tato forma stát jen v zemích, které při přechodu od feudálního způsobu výroby ke kapitalistickému způsobu výroby ovládají světový trh. Tím, že mezi pozemkového vlastníka a zemědělce, který skutečně pracuje, vstoupí kapitalistický pachtýř, jsou zpřetrhány všechny vztahy vzniklé ze starého způsobu výroby na venkově. Pachtýř se stává skutečným velitelem těchto zemědělských dělníků a skutečným vykořisťovatelem jejich nadpráce, kdežto pozemkový vlastník je v přímém poměru, a to pouhém peněžním a smluvním poměru, už jen k tomuto kapitalistickému pachtýři. Tím se mění i povaha renty — nejen fakticky a náhodně, což se dělo zčásti již při dřívějších formách, nýbrž normálně, mění se povaha renty v její uznané a vládnoucí formě. Renta klesá z normální formy nadhodnoty a nadpráce na přebytek této nadpráce nad její částí, kterou si ve formě zisku přivlastňuje vykořisťující kapitalista; ten si nyní ve formě celého nadvýrobku bere a zpeněžuje celou nadpráci — zisk i přebytek nad ziskem. Jako rentu odvádí pozemkovému vlastníku už jen přebytečnou část nadhodnoty, kterou pomocí svého kapitálu vytlouká přímým vykořisťováním zemědělských dělníků. Kolik mu odvádí, to je v průměru, jako hranice, určeno průměrným ziskem, jejž kapitál vynáší v nezemědělských sférách výroby, a nezemědělskými výrobními cenami, regulovanými tímto ziskem. Z normální formy nadhodnoty a nadpráce se tedy nyní renta přeměnila v přebytek vlastní této zvláštní výrobní sféře, zemědělské sféře, v přebytek nad částí nadhodnoty, na kterou si činí nárok kapitál jako na část, která mu již předem a normálně patří. Místo renty stal se nyní normální formou nadhodnoty zisk, a renta má už jen platnost formy, osamostatněné za zvláštních okolností, formy nikoli nadhodnoty vůbec, nýbrž určité její odnože, mimořádného zisku. Není nutno zabývat se podrobně tím, jak této přeměně odpovídá pozvolná přeměna v samém způsobu výroby. To je vidět už z toho, že normální je pro tohoto kapitalistického pachtýře vyrábět zemědělský výrobek jako zboží, a že zatím co dříve se ve zboží přeměňoval jen přebytek nad jeho životními prostředky, nyní se bezprostředně přeměňuje v životní prostředky pro něho jen poměrně nepatrná část tohoto zboží. Už ne půda, nýbrž kapitál podrobuje nyní sobě a své produktivitě zemědělskou práci.

Průměrný zisk a jím regulovaná výrobní cena se tvoří mimo venkovské poměry, ve sféře městského obchodu a manufaktury. Zisk poplatného rolníka se neúčastní vyrovnávání zisků, neboť vztah tohoto rolníka k pozemkovému vlastníku není kapitalistický vztah. Pokud dosahuje zisku, tj. realisuje přebytek nad svými nutnými životními prostředky, ať vlastní prací, nebo vykořisťováním cizí práce, děje se tak za zády normálního vztahu, a za jinak stejných okolností výše tohoto zisku neurčuje rentu, nýbrž naopak, sama je určena rentou jako svou hranicí. Za vysokou míru zisku ve středověku se vděčí nejen nízkému složení kapitálu, v němž převládá variabilní složka, vynakládaná na mzdu. Vděčí se za ni tomu, že se na venkově šidilo, že se přivlastňovala část renty pozemkového vlastníka a příjmu jeho poddaných. Vykořisťuje-li ve středověku venkov politicky město všude tam, kde feudalismus není výjimečným rozvojem měst zlomen, vykořisťuje město všude a bez výjimky venkov hospodářsky svými monopolními cenami, svou daňovou soustavou, svým cechovním zřízením, svým přímým podváděním při obchodování a svou lichvou.

Bylo by možno si myslet, že pouhý nástup kapitalistického pachtýře do zemědělské výroby je důkazem, že cena zemědělských výrobků, které odjakživa platily v té či oné formě rentu, musí být alespoň v době tohoto nástupu vyšší než výrobní ceny v manufaktuře — ať proto, že dosáhla výše monopolní ceny, nebo proto, že stoupla až na hodnotu zemědělských výrobků, a jejich hodnota skutečně převyšuje výrobní cenu regulovanou průměrným ziskem. Protože kdyby tomu tak nebylo, nemohl by kapitalistický pachtýř při cenách zemědělských výrobků, jaké zastal, napřed z ceny těchto výrobků realisovat průměrný zisk a pak z téže ceny ještě ve formě renty zaplatit přebytek nad tímto ziskem. Z toho by se dalo vyvozovat, že všeobecná míra zisku, jíž se kapitalistický pachtýř řídí při uzavírání smlouvy s majitelem půdy, byla vytvořena bez započítání renty, a tudíž, jakmile začne hrát regulující úlohu v zemědělské výrobě, nachází tento přebytek hotový a odvádí jej pozemkovému vlastníku. Tímto tradičním způsobem si to vykládá pan Rodbertus. Ale:

Za prvé. K tomuto nástupu kapitálu jako samostatné a vedoucí síly do zemědělství nedochází najednou a všude, nýbrž postupně a ve zvláštních výrobních odvětvích. Nezasahuje nejdříve vlastní zemědělství, nýbrž taková výrobní odvětví jako chov dobytka, zejména chov ovcí, jehož hlavní výrobek, vlna, skýtá zprvu při vzmáhání se průmyslu stálý přebytek tržní ceny nad výrobní cenou, což se teprve později vyrovnává. Tak tomu bylo v Anglii v XVI. století.

Za druhé. Protože tato kapitalistická výroba nastupuje zprvu jen sporadicky, nelze nic namítnout proti názoru, že se zprvu zmocňuje jen takových komplexů půdy, které pro svou specifickou úrodnost nebo obzvlášť výhodnou polohu mohou vcelku platit diferenciální rentu.

Za třetí. I kdybychom předpokládali, že při nástupu tohoto způsobu výroby, který ve skutečnosti předpokládá, že váha městské poptávky roste, ceny zemědělských výrobků převyšovaly výrobní cenu, jak tomu nesporně bylo např. v poslední třetině XVII. století v Anglii, pak jakmile se tento způsob výroby poněkud vymaní z pouhého podrobení zemědělství kapitálu a jakmile se zemědělství zdokonalí a sníží se výrobní náklady, což je nutně spojeno s jeho vývojem, vyrovná se to reakcí, poklesem ceny zemědělských výrobků, jak tomu bylo v první polovině XVIII. století v Anglii.

Tímto tradičním způsobem není tedy možno rentu vysvětlit jako přebytek nad průměrným ziskem. Ať se renta po prvé objevuje za jakýchkoli historicky daných okolností — jakmile zapustí kořeny, může trvat už jen za moderních podmínek, které jsme vyložili dříve.

Nakonec je o přeměně renty ve výrobcích v peněžní rentu ještě třeba poznamenat, že zároveň s ní se stává podstatným momentem kapitalisovaná renta, cena půdy, a tím její zcizitelnost a zcizování, a že se tak nejen dřívější poplatný rolník může stát nezávislým rolnickým vlastníkem, ale že i městští a jiní lidé, kteří mají peníze, kupují pozemky a pak je propachtovávají buď rolníkům, nebo kapitalistům a pobírají ze svého kapitálu, který takto vložili, rentu jako formu úroku; že tedy i tato okolnost napomáhá přeměně dřívějšího způsobu vykořisťování, poměru mezi vlastníkem a tím, kdo půdu skutečně obdělává, i renty samé.

V. Podílné hospodaření a rolnické parcelové vlastnictví

Dospěli jsme ke konci vývojové řady pozemkové renty.

Ve všech těchto formách pozemkové renty: renty v úkonech, renty ve výrobcích, peněžní renty (jako pouze přeměněné formy renty ve výrobcích) se předpokládá, že ten, kdo rentu platí, je skutečným obdělavatelem a držitelem půdy, jehož nezaplacená nadpráce jde přímo do rukou vlastníka půdy. I u poslední formy, u peněžní renty — pokud je v čisté podobě, tj. pokud je pouze přeměněnou formou renty ve výrobcích — je to nejen možné, ale skutečně tomu tak i bývá.

Za přechodnou formu od původní formy renty ke kapitalistické rentě lze považovat podílný systém čili systém podílného hospodaření, při němž ten, kdo na půdě hospodaří (pachtýř), poskytuje kromě práce (své nebo cizí) část provozního kapitálu a pozemkový vlastník kromě půdy druhou část provozního kapitálu (na př. dobytek) a výrobek se dělí v určitých proporcích, které jsou v různých zemích různé, mezi nájemce a vlastníka půdy. K plně kapitalistickému hospodaření tu jednak pachtýř nemá dost kapitálu, jednak podíl, který dostává pozemkový vlastník, nemá čistou formu renty. Fakticky může obsahovat úrok z kapitálu, který pozemkový vlastník zálohoval, a navíc rentu. Může také skutečně pohltit celou pachtýřovu nadpráci nebo mu ponechat větší nebo menší část této nadpráce. Podstatné však je, že renta tu už nevystupuje jako normální forma nadhodnoty vůbec. Na jedné straně má mít nájemce, ať používá vlastní nebo také cizí práce, nárok na část výrobku ne jako dělník, nýbrž jako majitel části pracovních nástrojů, jako svůj vlastní kapitalista. Na druhé straně si pozemkový vlastník činí nárok na svůj podíl nejen výhradně na základě svého vlastnictví půdy, nýbrž také jako osoba, která půjčila kapitál.[47]

Zbytek starého pospolného vlastnictví půdy, který se po přechodu k samostatnému rolnickému hospodářství udržel např. v Polsku a Rumunsku, byl tam záminkou k tomu, aby se přešlo k nižším formám pozemkové renty. Část půdy patří jednotlivým rolníkům a ti ji obdělávají samostatně. Druhá část se obdělává společně a tvoří nadvýrobek, kterého se používá jednak ke krytí obecních výdajů, jednak jako reservy pro případ neúrody a pod. Těchto dvou posledních částí nadvýrobku, a konec konců celého nadvýrobku i s půdou, na níž vyrostl, se znenáhla zmocňují státní úředníci a soukromníci, a původně svobodní rolničtí vlastníci půdy, jejichž závazek společně obdělávat tuto půdu trvá dále, se tak mění v robotníky, resp. lidi povinné rentou ve výrobcích, kdežto z uchvatitelů obecní půdy se stávají vlastníci nejen uchvácené obecní půdy, ale i selských statků samých.

Není třeba, abychom se tu blíže zabývali vlastním otrokářským hospodářstvím (které také probíhá stupnicí od patriarchálního systému, zaměřeného převážně na vlastní spotřebu, až po vlastní plantážní systém, který pracuje pro světový trh) a statkářským hospodářstvím, v němž vlastník půdy obdělává půdu ve vlastní režii, má všechny výrobní nástroje a vykořisťuje práci buď nesvobodné, nebo svobodné čeledi, placené v naturáliích nebo penězi. Vlastník půdy a vlastník výrobních nástrojů, tudíž i přímý vykořisťovatel dělníků, kteří patří k těmto výrobním prvkům, spadají tu vjedno. Právě tak spadá vjedno renta a zisk, tyto různé formy nadhodnoty se od sebe neoddělují. Vlastník všech výrobních nástrojů, k nimž patří půda a v původní formě otroctví sami bezprostřední výrobci, přímo odnímá dělníkům celou jejich nadpráci, která se tu zračí v nadvýrobku. Tam, kde převládá kapitalistické nazírání, jako na amerických plantážích, chápe se celá tato nadhodnota jako zisk; tam, kde ani neexistuje kapitalistický způsob výroby, ani není z kapitalistických zemí přenesen způsob nazírání, který mu odpovídá, jeví se tato nadhodnota jako renta. Bud jak buď, tato forma nepůsobí obtíže. Příjem pozemkového vlastníka, ať se nazve jakkoli, pohotový nadvýrobek, jejž si pozemkový vlastník přivlastňuje, je tu normální a vládnoucí formou, v níž se přivlastňuje přímo celá nezaplacená nadpráce, a pozemkové vlastnictví je základnou tohoto přivlastňování.

Dále parcelové vlastnictví. Rolník je tu zároveň svobodným vlastníkem půdy, která je jeho hlavním výrobním nástrojem, nepostradatelným polem působnosti pro jeho práci a kapitál. Při této formě se neplatí pachtovné, renta se tu tedy nejeví jako osamostatněná forma nadhodnoty, ačkoli v zemích, kde je jinak vyvinut kapitalistický způsob výroby, vystupuje ve srovnání s jinými výrobními odvětvími jako mimořádný zisk, ale jako mimořádný zisk, který připadá rolníkovi, tak jako vůbec celý výtěžek jeho práce.

Tato forma pozemkového vlastnictví předpokládá, že jako v jeho dřívějších starších formách má venkovské obyvatelstvo velkou početní převahu nad městským, že tedy, i když všeobecně vládne kapitalistický způsob výroby, je relativně vyvinut jen málo, a proto se i v ostatních výrobních odvětvích koncentrace kapitálů pohybuje v úzkých mezích, převládá roztříštění kapitálu. Podle povahy věci musí tu převážnou část zemědělského produktu spotřebovat jako bezprostřední životní prostředek sami jeho výrobci, rolníci, a jen co přebývá, může vcházet jako zboží do obchodu s městy. Ať je tu průměrná tržní cena produktu půdy regulována jakkoli, diferenciální renta, přebytečná část ceny zboží z lepších nebo lépe položených pozemků, musí tu zřejmě existovat právě tak jako při kapitalistickém způsobu výroby. Tato diferenciální renta existuje i tehdy, vyskytuje-li se tato forma ve společenských stavech, v nichž vůbec ještě není vyvinuta všeobecná tržní cena; vystupuje pak jako přebytečný nadvýrobek. Jenže plyne do kapsy rolníka, jehož práce se realisuje za příznivějších přírodních podmínek. Právě při této formě, kde cena půdy vchází jako prvek do faktických výrobních nákladů pro rolníka, proto, že se při dalším vývoji této formy půda buď přejímá při dělení dědictví za jistou peněžní hodnotu, anebo ji při ustavičných změnách, ať celého majetku nebo jeho součástí, kupuje sám hospodář, při čemž si většinou vypůjčí peníze na hypotéku; kde tedy cena půdy, která není nic než kapitalisovaná renta, je předpokládaným prvkem, a kde se proto zdá, že renta existuje nezávisle na jakýchkoli rozdílech v úrodnosti a poloze půdy — právě při této formě je třeba vcelku předpokládat, že neexistuje absolutní renta, že tedy nejhorší půda neplatí rentu; neboť absolutní renta předpokládá, buď že se realisuje přebytek hodnoty výrobku nad jeho výrobní cenou, nebo předpokládá monopolní cenu, převyšující hodnotu výrobku. Protože se tu však zemědělství provozuje převážně pro přímou obživu a půda je pro většinu obyvatelstva nepostradatelným polem působnosti pro jeho práci a kapitál, dosáhne regulující tržní cena výrobku jen za výjimečných okolností jeho hodnoty; a protože převažuje prvek živé práce, bude tato hodnota zpravidla převyšovat výrobní cenu, ačkoli tento přebytek hodnoty nad výrobní cenou bude zase omezen tím, že v zemích s převládajícím parcelovým hospodářstvím má i nezemědělský kapitál nízké složení. Hranicí exploatace pro parcelového rolníka není ani na jedné straně průměrný zisk z kapitálu, protože je malým kapitalistou, ani na druhé straně nutnost renty, protože je vlastníkem půdy. Absolutní hranicí pro něho jako malého kapitalistu je jenom mzda, kterou po odečtení nákladů ve vlastním smyslu slova platí sám sobě. Dokud mu cena výrobku tuto mzdu uhrazuje, bude půdu obdělávat, a to často tak dlouho, dokud mu bude krýt fysické minimum mzdy. Pokud jde o něho jako vlastníka půdy, odpadá pro něho hranice, kterou klade vlastnictví a která se může prosazovat jen v protikladu ke kapitálu (včetně práce) oddělenému od ní, tím že klade překážku jeho umístění. Ovšem úrok z ceny půdy, který se přitom obvykle musí platit třetí osobě, hypotekárnímu věřiteli, je hranicí. Ale tento úrok se může platit právě z té části nadpráce, která by za kapitalistických poměrů tvořila zisk. Renta anticipovaná v ceně půdy a v úrocích, které se z ní platí nemůže tedy být nic jiného než část kapitalisované nadpráce rolníka, přebytku nad prací nezbytnou k jeho obživě, ačkoli se tato nadpráce nerealisuje v části hodnoty zboží, rovnající se celému průměrnému zisku, a tím méně v přebytku nad nadprací realisovanou v průměrném zisku, v mimořádném zisku. Renta může být srážkou z průměrného zisku nebo dokonce jedinou jeho částí, která se realisuje. K tomu, aby parcelový rolník obdělával svou půdu nebo koupil půdu k obdělávání, není tedy na rozdíl od normálního kapitalistického způsobu výroby nutné, aby tržní cena zemědělského produktu stoupla tak vysoko, aby mu vynášela průměrný zisk, a tím méně přebytek nad tímto průměrným ziskem, ustálený ve formě renty. Není tedy zapotřebí, aby tržní cena stoupla, ať už na hodnotu nebo na výrobní cenu jeho výrobku. V tom je jedna z příčin, proč je cena obilí v zemích s převládajícím parcelovým vlastnictvím nižší než v zemích s kapitalistickým způsobem výroby. Část nadpráce rolníků, kteří pracují za nejnepříznivějších podmínek, se dává společnosti zadarmo a neúčastní se regulování výrobních cen ani tvorby hodnoty vůbec. Tato nižší cena je tedy výsledkem chudoby výrobců, a ne produktivity jejich práce.

Tato forma svobodného parcelového vlastnictví samostatně hospodařících rolníků jako vládnoucí, normální forma je jednak ekonomickým základem společnosti v nejlepších dobách klasického starověku, jednak se s ní setkáváme u moderních národů jako s jednou z forem, které vyrůstají z rozkladu feudálního pozemkového vlastnictví. Tak yeomanry v Anglii, selský stav ve Švédsku, francouzští a západoněmečtí sedláci. O koloniích tu nemluvíme, protože tam se vyvíjí nezávislý rolník za jiných podmínek.

Svobodné vlastnictví samostatně hospodařících rolníků je zřejmě nejnormálnější formou pozemkového vlastnictví pro malovýrobu, tj. pro způsob výroby, v němž je držba půdy podmínkou toho, aby dělníkovi patřil výrobek jeho vlastní práce, a v němž si zemědělec, ať je svobodný vlastník nebo poddaný, vždy sám se svou rodinou vyrábí životní prostředky, nezávisle, jako osamocený dělník. Vlastnictví půdy je k plnému rozvoji tohoto způsobu hospodaření stejně nutné jako vlastnictví nástroje k svobodnému rozvoji řemeslné výroby. Je tu základnou pro rozvoj osobní samostatnosti. Je to bod, jímž zemědělství ve svém vývoji nutně musí projít. Příčiny, pro něž zaniká, ukazují jeho meze. Jsou to: to, že rozvoj velkého průmyslu ničí venkovský domácký průmysl, který je normálním doplňkem tohoto vlastnictví; postupné ochuzování a vymrskávání půdy, na níž se takto hospodaří; to, že velcí pozemkoví vlastníci uchvacují obecní majetek, který je všude druhým doplňkem parcelového hospodářství a který jedině mu umožňuje chovat dobytek; konkurence hospodaření ve velkém, provozovaného ať plantážnicky, ať kapitalisticky. Přispívá k tomu i zlepšování v zemědělství, které jednak vede k tomu, že ceny zemědělských výrobků klesají, jednak vyžaduje větší výdaje a bohatší věcné výrobní podmínky; tak tornu bylo např. v první polovině XVIII. století v Anglii.

Je v povaze parcelového vlastnictví, že vylučuje: rozvoj společenských produktivních sil práce, společenské formy práce, společenskou koncentraci kapitálů, chov dobytka ve velkém, progresivní používání vědy.

Lichva a daňový systém je všude nevyhnutelně vedou do bídy. Výdaj kapitálu na koupi půdy odnímá tento kapitál hospodaření. Nekonečné tříštění výrobních prostředků a osamocenost výrobců samých. Ohromné mrhání lidskou silou. Progresivní zhoršování výrobních podmínek a zdražování výrobních prostředků — nutný zákon parcelového vlastnictví. Pro tento způsob výroby jsou úrodná léta neštěstím.[48]

Jeden ze speciflckých nedostatků malého zemědělství tam, kde je spojeno se svobodným vlastnictvím půdy, vyvěrá z toho, že obdělavatel vynakládá kapitál na koupi půdy. (Totéž platí o přechodné formě, kde velkostatkář vynakládá kapitál za prvé na koupi půdy a za druhé na to, aby na ní jako svůj vlastní pachtýř hospodařil.) Při pohyblivosti, které tu půda nabývá jako pouhé zboží, množí se změny v majitelích,[49] takže pro každou novou generaci, při každém dělení dědictví, znamená půda s hlediska rolníka opět vklad kapitálu, tj. rolník ji musí koupit. Cena půdy tu tvoří převažující prvek individuálních neproduktivních výrobních nákladů čili nákladů, na něž výrobek přijde jednotlivého výrobce.

Cena půdy není nic jiného než kapitalisovaná a tudíž anticipovaná renta. Provozuje-li se zemědělství kapitalisticky, takže vlastník půdy dostává jen rentu a pachtýř kromě této roční renty za půdu nic neplatí, je na bíle dni, že kapitál, který sám vlastník půdy vynaloží na nákup půdy, je sice pro něho úrokovým kapitálem, ale nemá vůbec nic společného s kapitálem vynaloženým na samo zemědělství. Není ani částí fixního, ani oběžného kapitálu,[50] který tu funguje; zjednává jen kupujícímu titul na příjem roční renty, ale s výrobou této renty nemá absolutně nic společného. Vždyť právě ten, kdo kupuje půdu, vyplácí kapitál tomu, kdo půdu prodává, a prodávající se za to zříká svého vlastnictví půdy. Tento kapitál už tedy neexistuje jako kapitál kupujícího; kupující jej už nemá; nepatří tedy ke kapitálu, jejž může kupující nějak vložit přímo do půdy. To, zda kupující koupil půdu draho nebo lacino, nebo zda ji dostal zadarmo, nemění nic na kapitálu, jejž pachtýř vynakládá na hospodaření, ani na rentě, nýbrž má to vliv jen na to, zda se mu renta jeví anebo nejeví jako úrok, resp. jako vysoký anebo nízký úrok.

Vezměme na př. otrokářské hospodářství. Cena, která se tu platí za otroka, není nic jiného než anticipovaná a kapitalisovaná nadhodnota čili zisk, který se z něho má vytlouci. Ale kapitál zaplacený při koupi otroka nepatří ke kapitálu, kterým se z otroka ždímá zisk, nadpráce. Naopak. Je to kapitál, jejž otrokář zcizil, o nějž se mu zmenšil kapitál, jímž disponuje ve skutečné výrobě. Přestal pro něho existovat, tak jako kapitál vynaložený na koupi půdy přestal existovat pro zemědělství. Nejlepším důkazem toho je, že zase začne pro otrokáře nebo pro vlastníka půdy existovat až tehdy, když otroka nebo půdu zase prodá. Ale pak do tohoto poměru vstupuje ten, kdo je koupil. To, že otroka koupil, neumožňuje mu ještě beze všeho dalšího otroka vykořisťovat. To mu umožní až další kapitál, který vloží přímo do otrokářského hospodářství.

Týž kapitál neexistuje dvakrát, jednou v rukou toho, kdo půdu prodává, po druhé v rukou toho, kdo ji kupuje. Přechází z rukou kupujícího do rukou prodávajícího, a tím to končí. Kupec nemá nyní kapitál, nýbrž místo něho pozemek. To, že nový vlastník půdy pak považuje rentu získanou skutečným vkladem kapitálu do tohoto pozemku za úrok z kapitálu, jejž nevložil do půdy, nýbrž vydal na to, aby si ji opatřil, nemění naprosto nic na ekonomické povaze činitele půdy, tak jako to, že někdo zaplatil 1000 liber št. za tříprocentní konsoly, nemá nic společného s kapitálem, z jehož důchodu se platí úroky státního dluhu.

Peníze vynaložené na koupi půdy, tak jako peníze vynaložené na koupi státních papírů, jsou ve skutečnosti kapitálem jen o sobě, jako je každá suma hodnoty na základě kapitalistického způsobu výroby kapitálem o sobě, potenciálním kapitálem. Co se zaplatí za půdu, jako za státní papíry, jako za jiné koupené zboží, je částka peněz. Ta je o sobě kapitálem, protože je ji možno přeměnit v kapitál. Přemění-li se peníze, které prodavač dostane, skutečně v kapitál nebo ne, to závisí na tom, jak jich použije. Pro kupujícího už nemohou fungovat jako kapitál, tak jako ani žádné jiné peníze, které definitivně vydal. Ve výpočtech mu figurují jako úrokový kapitál, protože příjem, který dostává jako rentu z půdy nebo jako úrok ze státní půjčky, počítá jako úrok z peněz, které ho stála koupě titulu na tento důchod. Jako kapitál je může realisovat jen tím, že titul zase prodá. Ale pak vstupuje jiný, nový kupující do téhož poměru, v němž byl on, a žádná změna majitele nemůže peníze takto vynaložené změnit ve skutečný kapitál pro toho, kdo je vynaložil.

U drobného pozemkového vlastnictví se ještě mnohem více upevňuje iluse, že půda sama má hodnotu, a že proto vchází do výrobní ceny výrobku tak jako stroj nebo surovina. Viděli jsme však, že se renta, a tudíž i kapitalisovaná renta, cena půdy, podílí na určování ceny produktu půdy jen ve dvou případech. Za prvé tehdy, když v důsledku složení zemědělského kapitálu — kapitálu, který nemá nic společného s kapitálem vynaloženým na koupi půdy — hodnota produktu půdy převyšuje jeho výrobní cenu a poměry na trhu umožňují pozemkovému vlastníku tento rozdíl zhodnotit. Za druhé, dochází-li k monopolní ceně. A obojí se u parcelového hospodářství a malého pozemkového vlastnictví sotva může stát, protože právě zde výroba z velmi značné míry uspokojuje vlastní potřebu zemědělce a probíhá nezávisle na regulování všeobecnou mírou zisku. I tam, kde se parcelové hospodářství provozuje na zpachtované půdě, obsahuje pachtovné v daleko větší míře než za kterýchkoli jiných poměrů část zisku, ba i srážku ze mzdy; je to pak renta jen nominálně, a ne renta jako samostatná kategorie v protikladu ke mzdě a zisku.

Výdaj peněžního kapitálu na koupi půdy není tedy vklad zemědělského kapitálu. Je to pro tanto [příslušné] zmenšení kapitálu, jímž mohou drobní rolníci disponovat ve své výrobní sféře. Zmenšuje pro tanto rozsah jejich výrobních prostředků a zužuje tudíž ekonomickou základnu reprodukce. Vydává drobného rolníka na pospas lichvě, protože v této sféře se vůbec méně vyskytuje vlastní úvěr. Je brzdou zemědělství i tam, kde se tato koupě týká velkostatků. Ve skutečnosti odporuje kapitalistickému způsobu výroby, jemuž je celkem lhostejné zadlužení pozemkového vlastníka, ať statek zdědil nebo koupil. Ať pozemkový vlastník shrabuje rentu sám, nebo ji musí zase odvádět hypotekárnímu věřiteli, to samo o sobě nic nemění na hospodaření na propachtovaném statku.

Viděli jsme, že se při dané pozemkové rentě cena půdy řídí úrokovou sazbou. Je-li úroková sazba nízká, je cena půdy vysoká, a naopak. Za normálních poměrů by tedy vysoká cena půdy a nízká úroková sazba měly jít ruku v ruce, takže kdyby rolník v důsledku nízké úrokové sazby zaplatil půdu draho, měla by mu také táž nízká úroková sazba opatřit za příznivějších podmínek na úvěr provozní kapitál. Při převládajícím parcelovém vlastnictví je tomu ve skutečnosti jinak. Především se na rolníka nehodí všeobecné zákony úvěru, protože předpokládají, že výrobce je kapitalista. Za druhé, tam, kde převládá parcelové vlastnictví — o koloniích tu nemluvíme — a parcelový rolník je jádrem národa, je tvorba kapitálu, tj. společenská reprodukce, relativně slabá, a ještě slabší je tvorba zapůjčitelného peněžního kapitálu ve smyslu vyloženém dříve. Ta předpokládá koncentraci a existenci třídy bohatých nečinných kapitalistů. (Massie.) Za třetí, zde, kde pozemkový majetek je životní podmínkou pro převážnou část výrobců a nezbytnou sférou pro vkládání jejich kapitálu, stoupá cena půdy nezávisle na úrokové sazbě a často nepřímo úměrně úrokové sazbě, protože poptávka po pozemkovém majetku převažuje nad jeho nabídkou. Za půdu prodávanou po parcelách se tu dává daleko vyšší cena než při prodeji velkých ploch, protože malých kupců je tu mnoho a velkých kupců málo. (Bandes Noires[*], Rubichon; Newman.) Ze všech těchto příčin tu cena půdy při poměrně vysoké úrokové sazbě stoupá. Relativně nízkému úroku, který tu rolník bere z kapitálu vynaloženého na koupi půdy (Mounier), odpovídá tu na opačné straně vysoká lichvářská úroková sazba, kterou sám musí platit svým hypotekárním věřitelům. Irský systém ukazuje totéž, jenže v jiné formě.

Cena půdy, tento prvek sám o sobě cizí výrobě, může tu tudíž dosáhnout takové výše, že znemožní výrobu. (Dombasle.)

Že cena půdy má takovou úlohu, že koupě a prodej pozemků, oběh pozemků jako zboží dosahuje takovéhoto rozsahu, je prakticky následek vývoje kapitalistického výrobního způsobu, při němž se zboží stává všeobecnou formou všech výrobků a všech výrobních nástrojů. Na druhé straně se tyto jevy objevují jen tam, kde se kapitalistický výrobní způsob vyvíjí jen v omezené míře a nerozvíjí všechny své zvláštnosti; neboť jsou založeny právě na tom, že v zemědělství už nevládne nebo ještě nevládne kapitalistický výrobní způsob, nýbrž výrobní způsob dochovaný ze zaniklých společenských forem. Škodlivé stránky kapitalistického výrobního způsobu s jeho závislostí výrobce na peněžní ceně jeho výrobku spadají tu tedy vjedno se škodlivými stránkami vyvěrajícími z nedostatečného vývoje kapitalistického výrobního způsobu. Rolník se stává obchodníkem a průmyslovým výrobcem bez podmínek, za nichž může vyrábět svůj výrobek jako zboží.

Konflikt mezi tím, že cena půdy je složkou ceny nákladů pro výrobce a není složkou výrobní ceny výrobku (i tehdy, když renta spoluurčuje cenu zemědělského výrobku, neplatí to nikdy o kapitalisované rentě, která se zálohuje na 20 nebo více let), je jen jedna z forem, v nichž se vůbec zračí rozpor mezi soukromým vlastnictvím půdy a racionálním zemědělstvím, normálním společenským užíváním půdy. Na druhé straně je však soukromé vlastnictví půdy, tedy vyvlastnění půdy bezprostředním výrobcům — soukromé vlastnictví jedněch, které zahrnuje, že druzí půdu nemají — základnou kapitalistického způsobu výroby.

Zde, u hospodaření v malém, vystupuje cena půdy, forma a výsledek soukromého vlastnictví půdy, přímo jako hranice výroby. U zemědělství ve velkém a u velkého pozemkového vlastnictví založeného na kapitalistickém způsobu hospodaření vystupuje vlastnictví rovněž jako hranice, protože odrazuje pachtýře od produktivních vkladů kapitálu, z nichž konec konců nemá prospěch on, nýbrž pozemkový vlastník. U obou forem se místo uvědomělého racionálního obdělávání půdy jako společného věčného majetku, nezcizitelné podmínky existence a reprodukce střídajících se lidských generací, vymrskávají síly půdy a mrhá se jimi (nemluvě ani o tom, že exploatace se nečiní závislou na dosažené úrovni společenského vývoje, nýbrž na náhodných, nestejných okolnostech jednotlivých výrobců). U drobného vlastnictví se to děje proto, že mu chybějí prostředky a poznatky k používání společenské produktivní síly práce. U velkého vlastnictví proto, že se těchto prostředků využívá k co nejrychlejšímu zbohatnutí pachtýřů a vlastníků. U obou pro závislost na tržní ceně.

Každá kritika drobného pozemkového vlastnictví není konec konců nic jiného než kritika soukromého vlastnictví jako hranice a překážky zemědělství. Stejně tak i každá kritika namířená proti velkému pozemkovému vlastnictví. Vedlejší politické důvody ovšem v obou případech ponecháváme stranou. Tato hranice a překážka, kterou každé soukromé vlastnictví půdy klade zemědělské výrobě a racionálnímu obdělávání půdy, jejímu uchování a zlepšení, se vyvíjí zde i tam, jenže v různých formách, a v hádce o tyto speciíické formy zla se zapomíná na jeho poslední příčinu.

Drobné pozemkové vlastnictví předpokládá, že obrovskou většinou obyvatelstva je venkovské obyvatelstvo a že nepřevládá společenská, nýbrž isolovaná práce; že je tedy při tom vyloučena mnohotvárnost a rozvoj reprodukce, tj. jejích materiálních i duchovních podmínek, že jsou tudíž vyloučeny i podmínky racionálního obdělávání. Na druhé straně velké pozemkové vlastnictví omezuje zemědělské obyvatelstvo na stále klesající minimum a staví proti němu stále rostoucí průmyslové obyvatelstvo, stěsnané ve velkých městech; tím plodí podmínky, které působí nenapravitelnou trhlinu v procesu společenské výměny látek, diktované přírodními zákony života, a v důsledku toho se plýtvá silou půdy a obchod zanáší toto plýtvání daleko za hranice vlastní země. (Liebig.)

Tak jako drobné pozemkové vlastnictví vytváří třídu barbarů, která stojí napolo mimo společnost a v níž se spojuje všechna hrubost primitivních společenských forem se všemi strastmi a veškerou bídou civilisovaných zemí, tak velké pozemkové vlastnictví podrývá pracovní sílu v poslední končině, kam se uchyluje její samorostlá energie a kde se tato pracovní síla schraňuje jako reservní fond pro obnovu životní síly národů — na venkově. Velký průmysl a průmyslově provozované velké zemědělství působí společně. Liší-li se původně v tom, že velký průmysl víc pustoší a hubí pracovní sílu, a tudíž přírodní sílu člověka, kdežto velké zemědělství spíše přímo přírodní sílu půdy, pak si později, v průběhu vývoje, podávají ruce: průmyslový systém na venkově hubí také síly dělníků, a průmysl a obchod zase zjednávají zemědělství prostředky k vyčerpáváni půdy.

__________________________________

Poznámky:

44 A. Smith zdůrazňuje, že se v jeho době (a platí to i pro naši dobu o plantážnictví v tropických a subtropických zemích) renta a zisk od sebe ještě neodloučily, protože pozemkový vlastník je zároveň kapitalistou, jako jím byl např. Cato na svých statcích. Toto odloučení je však právě předpokladem kapitalistického způsobu výroby, jehož pojmu navíc vůbec odporuje taková základna jako otroctví.

45 Pan Mommsen ve své „Römische Geschichte“ nebere slovo „kapitalista“ naprosto ve smyslu moderní ekonomie a moderní společnosti, nýbrž v duchu populární představy, která stále ještě bují nikoli v Anglii nebo v Americe, nýbrž na pevnině jako starobylý přežitek zašlých poměrů.

46 Když dobyvatel dobyl země, bylo vždy jeho nejbližším cílem přivlastnit si i lidi. Srov. Linguet. Viz také Möser.

47 Srov. Buret, Tocqueville, Sismondi.

48 Viz trůnní řeč francouzského krále u Tooka.

49 Viz Mounier a Rubichon.

50 Pan dr. H. Maron (Extensiv oder Intensiv? {Nic bližšího není o této brožuře uvedeno}) vychází z nesprávného předpokladu těch, které potírá. Domnívá se, že kapitál vynaložený na nákup půdy je „základní kapitál“ [Anlagekapital] a pře se pak o určení pojmu základního kapitálu a provozního kapitálu, tj. fixního a oběžného kapitálu. Pro jeho úplně školácké představy o kapitálu vůbec — u člověka, který není ekonom, se ostatně dají omluvit stavem německé „nauky o národním hospodářství“ — mu zůstává utajeno, že tento kapitál není ani základním, ani provozním kapitálem; tak jako kapitál, který někdo vynaloží na burse na nákup akcií nebo státních papírů a který je pro něho osobně vkladem kapitálu, není „vložen“ do některého výrobního odvětví.

* „Černé bandy“, t. j. bandy peku1antů. (Pozn. red. čes. vydání)