Lev Trockij
Co je permanentní revoluce?

Úvod

Tato knížka jest věnována otázce, těsně související s historii tři ruských revoluci, nikoli však pouze s ní. Tato otázka hrála v posledních letech ohromnou úlohu ve vnitřním boji komunistické strany Sovětského Svazu, na to byla převedena do Komunistické Internacionály, sehrála rozhodující úlohu ve vývoji čínské revoluce a určila celou řadu nejdůležitějších rozhodnutí, souvisejících s revolučním zápasem východních států. Jde o tak zvanou teorii "permanentní revoluce", která podle učení epigonů leninismu (Zinověva, Stalina, Bucharina a jiných), tvoří hlavní hřích "trockismu".

Otázka permanentní revoluce byla po větší přestávce a na první pohled naprosto neočekávaně položena roku 1924. Politických důvodů k tomu nebylo: šlo o dávno mihnuvší rozpory názorů. Avšak psychologické důvody byly značné. Když skupina tak zvaných "starých bolševiků" zahájila proti mně boj, stavěla proti mně především tento svůj název. Značné potíže na její cestě vytvořil však r. 1917. Byť by i byla předchozí historie ideového zápasu a příprav sebedůležitější, přec, nejen pokud šlo o stranu jako celek, ale pokud šlo i o jednotlivé osoby, všechna dřívější příprava byla nejvyšším a nejneodvolatelnějším způsobem ověřena říjnovým převratem. Pod timto ověřováním neobstál však ani jediný z epigonů .Všichni bez výjimky za únorové revoluce roku 1917 zaujali vulgární posici demokratické levice. Ani jediný z nich nezvedl hesla boje proletariátu o moc. Všichni považovali kurs, usilující o socialistickou revoluci, za absurdní, či ještě hůře, za "trockismus". V tomto duchu vedli stranu do Leninova příjezdu ze zahraničí a do doby, kdy vydal své slavné these ze dne 4. dubna. Potom Kameněv, octnuv se v přímém boji s Leninem, pokouší se vytvořit v bolševismu demokratické křídlo. Později se k němu připojil s Leninem přijevši Zinověv. Stalin, strašně kompromitovaný svým sociál-patriotským stanoviskem, drží se stranou. Snaží se, aby strana zapomněla na jeho ubohé článečky a řeči v rozhodujících březnových týdnech a postupně se přibližuje k názorům Leninovým. Z toho sama sebou vznikala otázka: co tedy dal leninismus každému z těchto vůdčích "starých bolševiků", nedovedl-li žádný z nich projeviti schopnost, uplatniti v nejdůležitější a nejodpovědnější historické chvíli samostatně teoretickou i praktickou zkušenost strany? Bylo třeba za každou cenu potlačit tuto otázku a nahradit ji jinou. Za tím účelem bylo rozhodnuto, že hlavni střelba bude obracena proti teorii permanentní revoluce. Moji oponenti ovšem nepředvídali, že davše si umělou osu boje, budou se sami otáčet kolem této osy, vytvářejíce tak pro sebe methodou zpětného odrazu novy světový názor. Teorii permanentní revoluce jsem v hlavních rysech formuloval ještě před rozhodujícími událostmi r. 1905. Rusko šlo vstříc buržoasní revoluci. Nikdo z tehdejší ruské sociálně-demokratické strany (my všichni jsme se tehdy nazývali sociálními demokraty), nepochyboval, že jdeme vstříc zejména buržoasní revoluci, to jest takové revoluci, která vzniká z rozporu mezi rozvojem výrobních sil kapitalistické společnosti a přežilým, nevolnicko-středověkým společenským a statním zřízením. Marxistickému vysvětlení buržoasního rázu nastávající revoluce musel jsem věnovat nemálo řečí a článků v zápase s narodniky[a] a anarchisty.

Avšak z buržoasního rázu revoluce ještě nevyplývalo rozhodnutí otázky, jaké třidy a v jakých vzájemných vztazích budou provádět úkoly demokratického převratu. A zatím pravě zde začínají zásadní strategické problémy.

Plechanov, Akselrod, Zasuličova, Martov a s nimi všichni ruští menševici nazírali na věc tak, že v buržoasní revoluci může připadnout rozhodující úloha pouze liberální buržoasii, jako přirozenému pretendentu vlády. Podle tohoto schématu připadla proletářské straně úloha levého křídla demokratické fronty; sociální demokracie by musela podporovat liberální buržoasii proti reakci a současně hájit proti liberální buržoasii zájmy proletariátu. Jinak řečeno, menševici chápali buržoasní revoluci hlavně jako liberálně-konstituční reformu.

Lenin kladl tuto otázku naprosto jinak. Vysvobození výrobních sil buržoasní společnosti z okovů nevolnictví znamenalo mu především radikální rozhodnutí agrární otázky v tom smyslu, že třida, statkářská bude úplně odstraněna a že pozemkový majetek bude revoluční cestou přesunut. S tím bylo nerozlučně spjato zničení monarchie. Lenin s opravdově revoluční smělosti řešil agrární otázku, která se dotýkala životních zájmů rozhodne většiny obyvatelstva a současně tvořila podstatu problému kapitalistického trhu. Jelikož liberální buržoasie, stojící nepřátelsky proti dělníkům, je spjata četnými pouty s velikým pozemkovým majetkem, skutečně demokratické vysvobození sedláků z nevolnictví může byt uskutečněno jenom cestou revoluční kooperace dělníků a sedláků. Společné povstání dělníků a sedláků proti staré společnosti muselo podle Lenina vésti v případě vítězství, k ustavení "demokratické diktatury proletariátu a sedláků".

Tuto poslední formuli opakuji v Kominterně jako nějaké nadhistorické dogma, aniž se pokoušejí analysovati živou historickou zkušenost posledního čtvrtstoletí, jako bychom nebyli vůbec svědky a účastníky revoluce roku 1905, únorového převratu z roku 1917 a posléze říjnového převratu. Této historické analysy je však tím vice třeba, že režimu "demokratické diktatury proletariátu a sedláků" v historii nikdy nebylo.

V roce 1905 běželo u Lenina o strategickou hypotesu, která ještě vyžadovala prověření podle skutečného postupu třídního zápasu. Formule o demokratické diktatuře proletariátu a sedláků měla do značné míry vědomě algebraicky ráz. Lenin nerozhodoval nejdříve otázky, jaké budou politické vztahy obou účastníků předpokládané demokratické diktatury, to jest: proletariátu a sedláků. Lenin nevylučoval možnosti, že sedláky bude v revoluci zastupovati samostatná strana a to strana samostatná vůči dvěma frontám: nikoli jen vůči buržoasii, ale i vůči proletariátu, a jež bude současně schopna provésti demokratickou revoluci v boji s liberální buržoasii a ve spojení se stranou proletariátu. Lenin dokonce připouštěl, jak dále uvidíme, že ve vládě demokratické diktatury bude revoluční selská strana tvořit většinu.

V otázce o rozhodujícím významu agrárního převratu pro osud naši buržoasní revoluce byl jsem, aspoň od podzimu roku 1902, tedy od svého prvého útěku za hranice, žákem Leninovým. Že agrární a v důsledku toho i povšechně demokratická revoluce, může býti provedena pouze zápasem, který svedou s liberální buržoasii spojenými silami dělnici a sedláci, o tom jsem, přes všechny nepěkné výklady z posledních let, vůbec nikdy nepochyboval. Vystupoval jsem však proti formuli o "demokratické diktatuře proletariátu a sedláků", spatřuje její nedostatek v tom, že nechávala otevřenu otázku, která třida bude mít v rukou skutečnou diktaturu. Dokazoval jsem, že rolnictvo, nehledě na jeho ohromný sociální a revoluční význam, nedovede ani vytvořit skutečně samostatné strany, ani, tím méně, soustředit v rukou takové strany revoluční moc. Jako v starých revolucích, počínaje od německé reformace v XVI. století, i z dob dřívějších, sedláci za svých povstání podporovali některou frakci městské buržoasie a nezřídka ji zabezpečovali vítězství, tak i v naši opozdivší se buržoasní revoluci mohou sedláci za největšího rozmachu svého zápasu analogicky podepříti proletariát a dopomoci mu k moci. Naše buržoasní revoluce, tak jsem usuzoval, jen v tom případě bude moci radikálně splnit své úlohy, soustředí-li proletariát, podporován mnoha miliony sedláků, ve svých rukách revoluční diktaturu.

Jaká bude sociální náplň této diktatury? Především bude muset provésti do konce agrární převrat a demokratickou přestavbu státu. Jinými slovy, diktatura proletariátu stane se nástrojem provedení úkolů historicky opožděné buržoasní revoluce. Na tom však nelze přestati. Proletariát, dostane-li se k moci, bude nucen stále hlouběji zasahovati do poměrů soukromého vlastnictví vůbec, tj. přecházet na cestu socialistických opatřeni.

- Což pak se domníváte, - namítali proti mně mnohokráte Stalini, Rykovové a všichni ostatní Molotovové v l. 1905-1917[?], že Rusko je zralé pro socialistickou revoluci? Na to jsem odpovídal vždy stejně: Nikoli, toho se nedomnívám. Avšak světové hospodářství jako celek a především evropské, již úplně dozrálo k socialistické revoluci. Povede-li diktatura proletariátu v Rusku k socialismu, či nepovede, jakým tempem a jakými etapami - to závisí na dalším osudu evropského a světového kapitalismu.

Takové jsou hlavni rysy teorie permanentní revoluce, jak se vytvořila již v prvních měsících roku 1905. Po této době došlo k třem revolucím. Ruský proletariát dostal se k moci na mohutné vlně selského povstání. Diktatura proletariátu stala se v Rusku faktem dříve, než v kterékoli jiné, nesrovnatelně rozvitější zemi světa. V r. 1924, tudíž sedm let po té, kdy historická prognosa teorie permanentní revoluce byla neobyčejně mocně potvrzena, zahájili epigoni proti této teorii zuřivý útok, vytrhujíce jednotlivé věty a polemické repliky z mých starých prací, na něž jsem i já sám již naprosto zapomněl.

Tu je vhodno připomenout, že první ruská revoluce vypukla vice než o půl století později po řadě buržoasních revoluci v Evropě a 35 let po episodním povstání pařížské Komuny. Evropa již zatím revolucím odvykla. Rusko jich vůbec neznalo. Všechny problémy revoluce tu vyvstaly jako nové. Snadno lze pochopit, kolik neznámých a záhadných veličin skrývala tehdy před námi budoucí revoluce. Formulace všech skupin byly svého druhu pracovními hypothesami. Je třeba úplné neschopnosti k historické prognose a naprostého nechápání jejich method, aby byly nyní, v tak vzdálené době, zkoumány analysy a hodnocení z r. 1905 tak, jakoby byly napsány včera. Často jsem říkal sobě a přátelům: Nepochybuji, že v mých prognosách z roku 1905 byly značné nedostatky, které není nesnadno dnes po dlouhé době zjistit. Avšak viděli snad moji kritici lépe a dále? Poněvadž jsem dlouho nečetl svých starých prací, byl jsem spíše ochoten věřit, že jejich nedostatky byly mnohem významnější a důležitější, než ve skutečnosti jsou. O tom jsem se přesvědčil v roce 1928, za svého vyhnanství v Alma-Ata, kdy nucená politická dovolená mně umožnila, abych s tužkou v ruce si přečetl své staré práce o otázce permanentní revoluce. Doufám, že z dalšího textu se o tom plně přesvědčí i čtenář.

V rámci tohoto úvodu je však nezbytno podati, pokud možno, přesnou charakteristiku základních prvků teorie permanentní revoluce a hlavních námitek proti ní. Spor o ni se tak rozvinul a prohloubil, že se vlastně dotýká všech důležitějších otázek světového revolučního hnutí.

Permanentní revoluce v tom smyslu, jaký dal Marx tomuto pojmu, znamená revoluci, která se nesmiřuje se žádnou formou třídní vlády, nezastavuje se v demokratické etapě, přechází k socialistickým opatřením a k boji proti vnější reakci, je to revoluce, jejíž každá další etapa je důkladná a promyšlena a jež může byt ukončena jen úplným zrušením třídní společnosti. Aby byl rozptýlen zmatek, který se vytvořil kolem teorie permanentní revoluce, dlužno rozčlenit tři řady myšlenek, které tato teorie zahrnuje.

Předně zahrnuje problém přechodu z demokratické revoluce k socialistické: tak tato teorie vlastně historicky vznikla.

Pojem permanentní revoluce byl postaven do popředí velkými komunisty poloviny XIX. století, Marxem a jeho stoupenci, jako protiváha demokratické ideologie, která, jak známo, hlásá, že se zavedením "rozumného", čili demokratického státu mohou byt všechny otázky vyřízeny mírnou, reformistickou či evoluční cestou. Na buržoasní revoluci roku 1848 pohlížel Marx jen jako na bezprostřední úvod k revoluci proletářské. Marx se "zmýlil". Avšak jeho omyl byl skutečný, nikoli však metodicky. Revoluce roku 1848 nepřešla v revoluci socialistickou. Ale pravě proto také nebyla zakončena demokracii. Pokud jde o německou revoluci z roku 1918, není to vůbec nějaké demokratické zakončení buržoasní revoluce; je to bezhlavá sociálně-demokratická proletářská revoluce; správněji řečeno, je to buržoasní kontrarevoluce, která po vítězství nad proletariátem byla nucena zachovat lži-demokratické formy.

Vulgární "marxismus" vypracoval takové schéma historického vývoje, podle něhož každá buržoasní společnost dříve či později si zabezpečí demokraticky režim, načež se proletariát v demokratickém zřízení postupně organisuje a vychovává pro socialismus. O vlastním přechodu k socialismu nebyly při tom stejné představy: vyloženi reformisté představovali si jej jako reformistické naplněni demokracie socialistickým obsahem (Jaurès). Formální revolucionáři vyznávali, že přechod k socialismu si nevyhnutelně vynutí revolučního násilí (Guesde). Avšak ti, i oni pohlíželi na demokracii a socialismus ve vztahu k národům a zemím vůbec, jako na dvě nejen naprosto různé, ale i od sebe daleko vzdálené etapy vývoje společnosti. Taková představa převládala také u ruských marxistů, kteří v roce 1905 patřili vesměs k levému křídlu Druhé Internacionály. Plechanov, skvělý zakladatel ruského marxismu, považoval myšlenku diktatury proletariátu v současném s ním Rusku za blouznění. Stejné názory měli nejen menševici, ale také značná většina bolševických vůdců, a specielně bez výjimky všichni nynější vůdcové strany, kteří byli svého času rozhodnými revolucionářskými demokraty, jimž však problémy socialistické revoluce nejen v roce 1905, ale ještě i v předvečer roku 1917, byly tajemnou hudbou vzdálené budoucnosti.

Teorie permanentní revoluce, vzkříšena v roce 1905, vypověděla těmto ideám a náladám válku.

Ukazovala na to, že demokratické úkoly zaostalých buržoasních národů vedou v naši době bezprostředně k diktatuře proletariátu a že diktatura proletariátu dává na pořad dne socialistické úkoly. To byla ústřední myšlenka teorie. Hlásalo-li tradiční nazírání, že cesta v diktatuře proletariátu vede přes dlouhou periodu demokracie, teorie permanentní revoluce tvrdila, že pro zaostale země cesta k demokracii vede přes diktaturu proletariátu. Tím již se demokracii nepřisuzuje samostatný režim na desítky let, ale demokracie je pouze bezprostřední úvod k socialistické revoluci. Jedna s druhou jsou poutány nepřetržitým svazkem. Mezi demokratickým převratem a socialistickým přebudovaným společnosti vzniká takto permanentnost revolučního vývoje.

Druha poučka "permanentní" teorie již určuje vlastni ráz socialistické revoluce. Průběhem neohraničeně dlouhé doby a za ustavičného vnitřního boje se přebudovávají všechny sociální vztahy. Společnost se ustavičně mění. Jedna etapa přetvoření vyplývá bezprostředně z druhé etapy. Tento proces nezbytně si uchovává politicky raz, to znamená, rozvíjí se pomoci srážek různých skupin přebudovávající se společnosti. Výbuchy občanských válek i válek vnějších se střídají s údobími "pokojných" reforem. Revoluce hospodářství, techniky, věděni, rodiny, života, mravů, rozvíjejí se za složité vzájemné součinnosti, nedovolujíce, aby společnost dosáhla rovnováhy. V tom je permanentní ráz socialistické revoluce.

Mezinárodni ráz socialistické revoluce, vysvětlený třetí poučkou teorie permanentní revoluce, vyplývá z nynějšího stavu hospodářské a sociální struktury lidstva. Internacionalismus není abstraktní princip, ale jen teoreticky a politicky odraz světového rázu hospodářství, světového rozvoje výrobních sil a světového rozmachu třídního boje. Socialistická revoluce začíná se v rámci národním. Nemůže se však v něm dovršit. Udržení se proletářské revoluce v národních hranicích může býti jen dočasným režimem, třebas delšího trvaní, jak ukazuje zkušenost se Sovětovým Svazem. Avšak za isolované proletářské diktatury nevyhnutelně rostou vnější i vnitřní rozpory současně s úspěchy. Zůstane-li proletářsky stát nadále isolován, musí se konec konců stati oběti těchto rozporů. Může jej zachrániti pouze vítězství proletariátu pokročilých zemi. S tohoto hlediska nacionální revoluce není sama sobě cílem; jest pouze článek mezinárodního řetězu. Mezinárodni revoluce představuje permanentní proces nehledě na dočasné ústupy a odlivy.

Boj epigonů směřuje, třeba nikoli stejně důrazně, proti všem třem poučkám teorie permanentní revoluce. Jiné to ani nemůže byt, neboť jde o tři nerozlučně spjaté časti celku. Epigonové oddělují mechanicky demokratickou diktaturu od socialistické. Oddělují nacionální socialistickou revoluci od mezinárodní. Dobyti moci v nacionálním rámci jeví se jim v podstatě nikoli jako počáteční, nýbrž poslední akt revoluce; dále se otvírá perioda reforem, které vedou k nacionální socialistické společnosti.

V roce 1905 ani nepřipouštěli myšlenky, že by v Rusku mohl proletariát dobýti moci dříve, nežli v západní Evropě. Roku 1917 hlásali soběstačnou demokratickou revoluci v Rusku a odmítali diktaturu proletariátu. V letech 1925-27 drželi kurs nacionální revoluce v Čině za vedení nacionální buržoasie. Na to pro Činu uplatnili heslo demokratické diktatury dělníků a sedláků, stavíce je proti heslu o diktatuře proletariátu. Prohlásili, že v Sovětském Rusku lze vybudovati isolovanou a soběstačnou socialistickou společnost. Mezinárodni revoluce stala se jim z nezbytné podmínky vítězství jenom příznivou okolnosti. K tomuto hlubokému rozporu s marxismem přišli epigoni v průběhu permanentního boje s teorii permanentní revoluce.

Boj, který začal umělým oživováním historických vzpomínek a falšovaným vzdálené minulosti, přivedl k naprosté změně světového názoru vládnoucí vrstvy revoluce. Již nejednou jsme vysvětlili, že se toto přehodnocování hodnot dálo pod vlivem sociálních potřeb sovětské byrokracie, která se stávala vždy konservativnější, usilovala o domácí pořádek a žádala, aby již provedena revoluce, zabezpečivší byrokracii privilegované posice, byla uznaná za dostačující k pokojnému budování socialismu. Nebudeme se zde vraceti k tomuto tématu. Poznamenáme jen, že byrokracie co nejdůkladněji si uvědomuje souvislost svých materielních a ideových posic s teorii nacionálního socialismu. To se nejostřeji projevuje pravě nyní, nehledě na to, či, díky tomu, že stalinsky aparát pod tlakem rozporů, jichž nepředvídal, otáčí ze všech sil do leva a dává dosti surové rány svým včerejším pravým rádcům. Nenávist byrokratů k marxistické oposici, od níž narychlo si přivlastnili její hesla a důvody, jak známo, se nijak nezmenšuje. Od oposičníků, kteří rozvinou otázku svého opětného přijeti do strany za účelem posíleni industrialisační akce a pod., žádá se především, aby se zřekli teorie permanentní revoluce a vyslovili třebas i jen částečný souhlas s theorií socialismu v osamocené zemi. Tím stalinská byrokracie obnažuje čistě taktický ráz obratu na levo, zachovávajíc své nacionálně-reformistické strategické zásady. Důsledek toho netřeba vysvětlovati; v politice stejně jako ve válečnictví určuje konec konců taktiku strategie.

Tato otázka již dávno vyšla ze specielní sféry boje proti "trockismu". Postupně se rozšiřuje a zachvátila nyní doslova všechny problémy revolučního světového názoru. Permanentní revoluce nebo socialismus v osamocené zemi - toť alternativa, která se tíživě dotýká stejně vnitřních problémů Sovětského Svazu, vyhlídky revoluci na východě a posléze i osudu celé Komunistické Internacionály.

Tato brožura neprojednává otázku po všech těchto stránkách; není třeba opakovat to, co již bylo řečeno v jiných pracích. V "Kritice programu Kominterny" pokusil jsem se teoreticky odhalit hospodářskou a politickou neudržitelnost nacionálního socialismu. Teoretici Kominterny mlčí o tom jako zařezaní. To bylo zajisté jediné, co mohli vůbec udělat. V této knížce rozvedu znovu především teorii permanentní revoluce, jak byla formulovaná roku 1905 a jak se projevila ve vnitřních problémech ruské revoluce. Ukazuji, čím se moje formulace skutečně lišila od formulace Leninovy a jak i proč souhlasila za všech rozhodujících okolností s Leninovou. Posléze pokouším se vysvětliti rozhodující význam projednávané otázky pro proletariát všech zaostalých národů a tím také pro celou Komunistickou Internacionálu.

*   *   *

Jaká obviněni vznesli epigoni proti teorii permanentní revoluce? Ponecháme-li stranou nekonečné množství rozporů mých kritiků, můžeme celou jejich vpravdě nesmírnou literaturu shrnouti v tyto body:

1. Trockij nedbal rozdílu mezi revoluci buržoasní a socialistickou; již roku 1905 počítal s tím, že rusky proletariát stojí před úkoly bezprostředního socialistického převratu.

2. Trockij zapomínal naprosto na agrární otázku. Sedláci pro něho neexistovali. Líčil revoluci jako zapas samotného proletariátu s carismem.

3. Trockij nevěřil, že světová buržoasie připustí nějakého delšího trvaní diktatury ruského proletariátu a počítal s nevyhnutelným zánikem této diktatury, nezmocní-li se proletariát na západě co nejdříve moci a nepřijde-li nám na pomoc. Tím Trockij nedoceňoval tlaku západního proletariátu na vlastní buržoasii.

4. Trockij vůbec nevěří v silu ruského proletariátu, v jeho schopnost samostatně vybudovat socialismus a proto všechny své naděje skládal i skládá na mezinárodni revoluci.

Tyto motivy neobjevuji se jen v nespočetných statích a řečech Zinověva, Stalina, Bucharina a ostatních, ale jsou také formulovány v nejautoritativnějších resolucích všesvazové komunistické strany a Komunistické Internacionály. Přes to však nutno řičí, že spočívají na souhrnu nevědomosti a nesvědomitosti.

Prvá dvě tvrzeni kritiků, jak bude ještě dále uvedeno, jsou od základu lživá. Byl jsem to přece já, jenž vycházel z buržoasně-demokratického rázu revoluce a přicházel k vývodům, že hlubina agrární krise může dopomoci k vládě proletariátu zaostalého Ruska. Pravě tuto myšlenku jsem hájil v předvečer revoluce z r. 1905. Pravě tuto myšlenku vyjadřoval již název "permanentní" revoluce, to jest nepřetržitá, to jest přecházející bezprostředně z buržoasního stadia do socialistického. K vyjádření téže myšlenky použil Lenin později skvělého výrazu o přecházení buržoasní revoluce do socialistické. Pojem přecházení postavil Stalin opožděně v roce 1924 proti permanentní revoluci, jako přímému skoku z carství samoděržaví do carství socialismu. Neblahý ten "teoretik" nedal si však ani práci s přemyšlení co v takovém případě, jde-li o pouhý skok, označuje permanetnost revoluce, to jest nepřetržitost jejího vývoje.

Co se tyče třetího obviněni, je diktováno krátkodobou vírou epigonů, dle níž by bylo možno neutralisovat imperialistickou buržoasii na neomezenou dobu pomocí "rozumně" organisovaného nátlaku proletariátu. To byla v letech 1924-27 Stalinova hlavni myšlenka. Jejím výplodem byl anglo-ruský komitét. Rozčarování, pokud šlo o možnost spoutati světovou buržoasii na rukách i nohách pomoci spojení s Purcelem, Řadičem, La-Follettem a Čan-Kaj-Šim, přivedlo k ostrému paroxismu strachu před bezprostředním nebezpečím války. Tímto pásmem prochází Kominterna i podnes.

Ve čtvrté námitce proti teorii permanentní revoluce se prostě uvádí, že jsem roku 1905 neuznával teorie socialismu v osamocené zemi, kteroužto teorii Stalin vyrobil pro sovětskou byrokracii teprve roku 1924. Toto obviněni je nejpodařenější historické kuriosum. Lze se opravdu domnívati, že moji odpůrci, pokud vůbec roku 1905 politicky myslili, považovali Rusko za připravené k samostatné sociální revoluci. Ve skutečnosti však průběhem let 1905-1917[?] vinili mne z utopismu za to, že jsem připouštěl pravděpodobnost toho, že proletariát ruský dostane se k moci dříve než proletariát západní Evropy. V dubnu roku 1917 obviňovali Kameněv a Rykov z utopismu Lenina a při tom populárně vysvětlovali Leninovi, že k socialistické revoluci musí nejprve dojit v Anglii a v jiných pokročilých zemích a potom teprve že může přijít na řadu Rusko. Na stejném stanovisku stál do 4. dubna roku 1917 i Stalin. Jen postupně a těžce si osvojil Leninovu formuli diktatury. Ještě na jaře r. 1924 opakoval Stalin po jiných, že Rusko samo o sobě nedozrálo k vybudování socialistické společnosti. Na podzim roku 1924 v boji proti teorii permanentní revoluce Stalin poprvé učinil objev, že by v Rusku bylo lze vybudovat isolovaný socialismus. Nato rudí profesoři vyhledali Stalinovi citáty, jimiž byl Trockij usvědčen, že roku 1905[?] - o, hrůza! - počítal s tím, že Rusko může dospěti k socialismu pouze pomoci proletariátu západu.

Kdybychom historii ideového zápasu za čtvrt století rozstřihali na kousíčky, promíchali tyto kousíčky ve stoupě a pak poručili slepci, aby je zase slepil, sotva bychom dostali podivnějšího teoretického a historického galimatyáše, než je ten, jimž epigoni krmí své čtenáře a posluchače.

*   *   *

Aby souvislost včerejších problémů s dnešními názorněji vynikla, dlužno třebas pouze přehledně připomenout, co vedení Kominterny, to jest Stalin a Bucharin, provedli v Čině.

Pod záminkou, že v Čině se vede nacionálně-osvoboditelská revoluce, byla od roku 1924 přiznána vůdčí úloha čínské buržoasii. Strana nacionální buržoasie - Kuomindan - byla oficielně uznána za vůdčí stranu. Tak daleko nešli roku 1905 ani ruští menševici vůči kadetům (strana liberální buržoasie).

Vedení Kominterny šlo však ještě dále. Přimělo čínskou komunistickou stranu, aby vstoupila do Kuomindanu a podřídila se jeho kázni. Zvláštními telegramy Stalin doporučoval čínským komunistům, aby mírnili agrární hnuti. Povstavším dělníkům a sedlákům bylo zakázáno tvořit své rady (sověty), aby tím nebyl odpuzován Čan-Kaj-Ši, jehož Stalin počátkem dubna roku 1927, tudíž několik dni před převratem v Šanghaji, obhajoval na schůzi strany v Moskvě proti oposici jako "spolehlivého spojence".

Oficiální podřízení komunistické strany buržoasnímu vedeni a oficiální zákaz sovětů (Stalin a Bucharin tvrdili, že Kuomindan "nahražuje sověty"), bylo mnohem větší a hroznější zradou na marxismu, než všechny činy menševiků v letech 1905-17.

Po převratu Čan-Kaj-Ši-ovu v dubnu 1927 odštěpilo se od Kuomindanu dočasně levé křídlo pod vedením Van-Tin-Veje. "Pravda" ho ihned prohlásila za spolehlivého spojence. Ve skutečnosti Van-Tin-Vej se choval k Čan-Kaj-Šiovi jako Kerenskij k Miljukovi, při čemž byl ten rozdíl, že v Čině Miljukov a Kornilov byli obsaženi v jedné osobě Čan-Kaj-Šiově.

Po dubnu r. 1927 bylo ruské(?)[b] komunistické straně poručeno, aby vstoupila do "levého" Kuomindanu a podrobila se rozkazům čínského Kerenského místo toho, aby proti němu připravovala otevřenou válku. "Věrný" Van-Tin-Vej rozvrátil komunistickou stranu a s ní dělnické a selské hnutí stejně lupičsky, jako Čan-Kaj-Ši, jehož Stalin prohlásil za svého spolehlivého spojence.

Jestli-že menševici r. 1905 a později podporovali Miljukova, nevstoupili přece jen do liberální strany. Slili menševici r. 1917 ruku v ruce s Kerenským, přece jen si uchovali svoji zvláštní organisaci. Stalinova politika v Čině byla dokonce i špatnou karikaturou menševismu. To byla první a hlavni kapitola.

Jakmile se ukázaly nevyhnutelné plody: úplný úpadek dělnického a selského hnuti, demoralisace a rozpadnutí se komunistické strany, vedení kominterny zavelelo: "vlevo toč!" a dožadovalo se okamžitého přechodu k ozbrojenému povstání dělníků a sedláků. Tak to tedy bylo poručeno mladé, přitisknuté a znetvořené komunistické straně, která ještě včera byla pátým kolem u vozu Čan-Kaj-Šiova a Van-Tin-Vejova a tudíž vůbec neměla samostatných politických zkušenosti, aby vedla ihned dělníky a sedláky, které Kominterna do včerejška udržovala pod praporem Kuomindanu, do povstání proti témuž Kuomindanu, který dovedl ve svých rukou udržet vládu i armádu. V Kantoně byl ve 24 hodinách improvisován fiktivní sovět. Ozbrojené povstání, zavčas stanovené k zahájení XV. sjezdu všeruské komunistické strany, bylo současně projevem hrdinství pokrokových čínských dělníků i zločinnosti vedeni Kominterny. - Drobnější avantury předcházely i následovaly kantonské povstání. Taková byla druhá kapitola čínské strategie Kominterny a lze ji nazvati nejhorší karikaturou bolševismu.

Liberálně-oportunistická kapitola spolu s avanturistickou dala čínské komunistické straně ránu, z níž se může i při správné politice zotavit teprve za řadu roků.

VI. kongres Kominterny přezkoumával tuto práci a úplně ji schválil. Však to také bylo mouder: kongres byl totiž k tomu účelu svolán. Pro budoucnost vyhlásil heslo "demokratické diktatury dělníků a sedláků". Čím se tato diktatura bude lišit od diktatury pravého či levého Kuomindanu na jedné straně a od diktatury proletariátu na straně druhé - nebylo čínským komunistům vysvětleno. Také se to vysvětlit nedá.

Prohlásiv heslo demokratické diktatury, VI. kongres současně vyhlásil nepřípustnost demokratických hesel (ústavodárné shromážděni, všeobecné hlasovací právo, svoboda slova a tisku atd. atd.), čímž čínskou komunistickou stranu naprosto odzbrojil vůči diktatuře vojenské oligarchie. Pod demokratickými hesly ruští bolševici po dlouhou řadu let mobilizovali dělníky a sedláky. Demokratická hesla hrála ohromnou úlohu v roce 1917[?]. Teprve když se sovětová vláda, již reálně existující, dostala před zraky všeho lidu do nesmiřitelného politického konfliktu s ústavodárným shromážděním, naše strana likvidovala zřízení a hesla formální, to jest buržoasní demokracie ve prospěch reální, sovětské, to jest proletářské demokracie.

VI. Kongres Kominterny za vedení Stalinova a Bucharinova převrátil to všechno vzhůru nohama. Předepsav straně heslo o "demokratické", ale nikoli o "proletářské" diktatuře, zakázal ji současně používat demokratických hesel k přípravě této diktatury. Čínská komunistická strana nebyla pak jen odzbrojena, ale i úplně do naha svlečena. Za to, jaksi pro útěchu, ji dovolili posléze v době neomezeného panství kontrarevoluce užívati hesla o sovětech, které bylo za rozmachu revoluce zakázáno. Velmi populární hrdina ruské národní pohádky zpívá svatební písně na pohřbech a pohřební na svatbách. Dostava za to rány pěsti tu i tam. Kdyby se věc omezila na rány pěsti na adresu stratégů nynějšího vedení Kominterny, bylo by lze se s tím smířiti. Jde však o mnohem víc. Jde o osud proletariátu. Taktika Kominterny se ukázala jako neuvědomělá, za to však spolehlivě organisovaná sabotáž čínské revoluce. Tato sabotáž působila určitě, neboť pravicově-menševickou politiku v letech 1924-27 přikrývala Kominterna vši autoritou bolševismu, kdežto sovětská vláda ji chránila mocným strojem represálii před kritikou levé oposice.

Máme tu před sebou celkový ukončeny pokus stalinské strategie, který od počátku do konce byl uváděn ve znamení boje proti teorii permanentní revoluce. Je tudíž úplně v pořádku, jestli-že hlavním stalinským teoretikem o podřízení se čínské komunistické strany nacionálně- buržoasnímu Kuomindanu byl Martynov, který byl hlavním menševickým kritikem teorie permanentní revoluce od roku 1905 do roku 1923, kdy začal plnit své historické poslání v řadách bolševiků.

*   *   *

To nejnezbytnější o tom, jak vznikla tato práce, bylo řečeno v první hlavě. V Alma-Ata bez jakéhokoliv spěchu jsem připravoval teoreticko-polemickou knihu proti epigonům. Značná část knihy měla býti věnována teorii permanentní revoluce. Když jsem knihu psal, dostal jsem rukopis Radkův, cele věnovaný pravě otázce, jak se jeví permanentní revoluce s hlediska Leninovy strategické linie. Radek potřeboval tohoto, jaksi neočekávaného výpadu proto, že až po pás uvízl v čínské politice Stalinově: podřízení komunistické strany Kuomindanu Radek se Zinověvem obhajoval nejen před převratem Čan-Kaj-Ši-ovým, ale i po tomto převratu. Odůvodňuje tohoto podrobení proletariátu buržoasii Radek ovšem poukazoval na nezbytnost svazu se sedláky a na mé "nedocenění" této nezbytnosti. Formulí demokratické diktatury proletariátu a sedláků Radek, jda za Stalinem, rovněž zastíral odvrácení čínského proletariátu od samostatného boje o vládu v čele selských mas. Když jsem odhaloval tuto ideovou maškarádu, pocítil Radek naléhavou potřebu dokázat, že můj boj proti oportunismu, ohánějícímu se citáty z Lenina, vyplývá ve skutečnosti z rozporu teorie permanentní revoluce a leninismu. Advokátskou obhajobu vlastních hříchů změnil v obžalobu proti permanentní revoluci.

Toto vystoupení bylo Radkovi jen mostem ke kapitulaci. Podezříval jsem ho z toho tím odůvodněněji, poněvadž se Radek v předchozích letech chystal napsati brožuru na obranu teorie permanentní revoluce. Přes to jsem však nespěchal s uděláním křížku nad Radkem. Pokusil jsem se odpovědět na jeho stať s veškerou přímosti a kategoričnosti, avšak přes to tak, abych mu současně nezbořil mosty k ústupu. Vydávám svou odpověď Radkovi tak, jak byla napsána, omezuje se jen na nemnohé vysvětlující doplňky a stylistické opravy.

Radkova stať tiskem nevyšla a myslím, že ani nevyjde, neboť tak, jak byla napsána r. 1928, by nemohla projíti sítem stalinské censury. Ba i pro samotného Radka byla by dnes příliš vražednou, poněvadž by podávala jasný obraz jeho myšlenkového vývoje, který velmi připomíná "vývoj" člověka, padajícího s šestého poschodí na dlažbu.

Vznik této brožury dostatečně vysvětluje, proč v ní Radek zaujímá více místa, než na jaké by si ovšem mohl činit nárok. Radek nevymyslil proti teorii permanentní revoluce ani jednoho nového důvodu. Vystoupil jako epigon epigonů. Proto se čtenáři doporučuje, aby prostě v Radkovi neviděl Radka, nýbrž zástupce některé společné firmy, jejímž neplnoprávným společníkem se Radek stal za cenu zřeknutí se marxismu. Kdyby Radek přes to osobně shledal, že na jeho účet přišel příliš značný počet výtek, mohl by je podle vlastního uvážení odevzdat odpovědnějším adresátům. To již je vnitřní věc firmy. Já nebudu proti tomu nic namítat.

     Prinkipo, 30. listopadu 1929. L. Trockij     



__________________________________

Poznámky:

a Tak zvaní národní, čili lidoví socialisté. Pozn. překl.

b V originálu je "ruské". Z kontextu by mělo být "čínské". (kb)