Lev Trockij
Co je permanentní revoluce?

Permanentní revoluce není "skokem" proletariátu,
ale přebudování národa pod vedením proletariátu

Radek píše:

"Podstatný rys, odlišující kruh idejí, nazývaných teorii i taktikou (všimněme si: i taktikou, L. T.), "nepřetržité revoluce" od Leninovy teorie, spočívá v tom, že se etapa buržoasní revoluce směšuje s etapou socialistické revoluce".

S tímto podstatným obviněním souvisí nebo z něho vyplývají jiná, neméně závažná: Trockij nechápal, že v ruských podmínkách není možná socialistická revoluce, nevyrůstající z revoluce demokratické, z čehož také plynulo "přeskakování přes stupeň demokratické diktatury". Trockij "zavrhoval" úlohu sedláků, v čemž vlastně spočívaly "společné názory Trockého a menševiků ". Všechno to, jak jsem se již zmínil, má pomocí soustavy nepřímých svědectví dokázati nesprávnost mého stanoviska v zásadních otázkách čínské revoluce.

S formálně-literární stránky může se ovšem Radek tu a tam odvolati na Lenina. Také to děla. Tuto část citátů má každý "po ruce". Jak však dokáži dále, podobná, mne se týkající tvrzení měla u Lenina čistě episodní ráz a byla nesprávná, to jest, naprosto necharakterizovala mého skutečného stanoviska, dokonce ani v roce 1905[?]. Sám Lenin pak má naprosto jiné, přímo protichůdné a mnohem odůvodněnější výroky o mém stanovisku v zásadních otázkách revoluce. Radek se dokonce ani nepokusil o shrnutí různých a dokonce si odporujících Leninových výroků a o vysvětlení těchto polemických rozporů tím, že by je byl porovnal s mými skutečnými názory.[a]

Roku 1906 vydal Lenin stať Kautského o hybných silách ruské revoluce s vlastní předmluvou. Nevěda vůbec o tom, přeložil jsem také v žaláři stať Kautského a opatřiv ji předmluvou, zařadil jsem ji do své knihy: "Na obranu strany". Lenin stejně jako já vyjádřil souhlas s rozborem Kautského. Na otázku Plechanovovu, projevuje-li se naše revoluce jako buržoasní či socialistická, odpověděl Kautský v tom smyslu, že se již nejeví jako buržoasní a ještě ne jako socialistická, to znamená, že značí přechodnou formu z jedné do druhé. Lenin o tom napsal v předmluvě:

"…zda je u nás podle celkového svého rázu revoluce buržoasní nebo socialistická? To je stará šablona, říká Kautský. Takto nelze tu otázku klásti, to není marxistické! Revoluce v Rusku není buržoasní, neboť buržoasie nepatři k hybným silám současného revolučního hnutí Ruska. A revoluce v Rusku není socialistická". (sv. VIII., str. 82.)

U Lenina lze najíti mnoho míst, psaných před touto předmluvou i po ní, v nichž kategoricky označuje ruskou revoluci jako buržoasní. Jsou to snad rozpory? Kdyby se mělo vůči Leninovi postupovati podle nynějších kritiků "trockismu", bylo by lze u něho bez potíží najíti desítky i sta takových vzájemných rozporů, které si seriosní a svědomitý čtenář vysvětli tím, že Lenin pojednával o téže otázce v různých dobách, což však nikterak neporušuje jednotnosti Leninovy koncepce.

Já jsem ovšem nikdy nepopíral buržoasního rázu revoluce, ve smyslu jejich historických úkolů, nýbrž pouze ve smyslu jejich hybných sil a jejich perspektiv. Hle, jak začíná moje hlavní práce té doby (roku 1905 až 1906), o permanentní revoluci:

"Revoluce v Rusku byla překvapením pro všechny, kromě sociální demokracie. Marxismus dávno předpověděl nezbytnost ruské revoluce, která musila vypuknout v důsledku srážky sil kapitalistického vývoje se silami zpátečnického absolutismu. Nazývaje tuto revoluci buržoasní, marxismus tím projevoval, že bezprostředními objektivními úkoly revoluce je vytvořiti "normální " podmínky pro vývoj celé buržoasní společnosti. Marxismus měl pravdu - o tom se již netřeba ani příti, ani toho netřeba popírati. Marxismus stoji před úkolem naprosto jiného druhu: rozborem vnitřního mechanismu rozvíjející se revoluce objevit její "možnosti" …Ruská revoluce má naprosto svéráznou povahu, která jest souhrnem zvláštností celého našeho společensko-historického vývoje a jež sama odhaluje naprosto nové historické perspektivy". ("Naše revoluce", roku 1906, stať "Bilance a perspektivy", str. 224.)

"Celkové sociologické určení - buržoasní revoluce - neřeší vůbec těch politicky-taktických úkolů, rozporů a potíží, které staví do popředí daná buržoasní revoluce". (Tamtéž, strana 249.)

Nepopíral jsem tudíž buržoasního rázu revoluce, která byla na řadě, a nesměšoval jsem demokracie se socialismem. Dokazoval jsem však, že třídní dialektika buržoasní revoluce přivede u nás proletariát k vládě a že bez jeho diktatury nebudou rozřešeny ani demokratické otázky.

V téže stati (roku 1905-1906) se praví:

"Proletariát roste a sílí současně se vzrůstem kapitalismu. V tomto smyslu je rozvoj kapitalismu rozvojem proletariátu a diktatury. Avšak den a hodina, kdy moc přejde do rukou pracující třidy, závisí bezprostředně nikoli na úrovni výrobních sil, ale na okolnostech třídního boje, na mezinárodní situaci, na řadě subjektivních momentů: tradici, iniciativě, bojovnosti…

V zemi hospodářsky zaostalé může se proletariát dostati k vládě dříve, než v zemi kapitalisticky pokročile. Představa o jakési automatické závislosti proletářské diktatury na technických silách a prostředcích země je předsudek do krajnosti zjednodušeného "ekonomického" materialismu. Takový názor nemá s marxismem nic společného.

Ruská revoluce podle našeho názoru vytvoří takové podmínky, za nichž moc může ...[b] Kolektivismus nebude pouze nezbytným důsledkem toho, že strana bude u moci, ale i prostředkem k uhájení této posice za podpory proletariátu". (Bilance a perspektivy", str. 258.)

Půjdeme dále:

"Známe klasický příklad revoluce, psal jsem roku 1908 proti menševiku Čerevaninovi - v níž podmínky pro nadvládu kapitalistické buržoasie byly připraveny teroristickou diktaturou vítězných sansculotů. To bylo v době, kdy hlavní masu městského obyvatelstva tvořilo řemeslnicko-obchodnické měšťanstvo, které vedli jakobíni. Hlavni masu ruských měst tvoři v dnešní době průmyslový proletariát. Již jen tato jediná analogie vnuká myšlenku o možnosti takové historické situace, kdy vítězství "buržoasní" revoluce bude možné pouze tím, že proletariát si vybojuje revoluční moc. Nepřestane snad potom býti revoluce buržoasní? Ano i ne. To nezávisí na formálním určení, ale na dalším vývoji událostí. Bude-li proletariát svržen koalici buržoasních tříd a mezi nimi také jim osvobozeným sedláctvím, revoluce si zachová svůj omezený buržoasní ráz. Dovede-li však proletariát uvésti do pohybu všechny prostředky svého politického panství, aby rozbil nacionální rámec ruské revoluce, může se ruská revoluce státi prologem světového socialistického kataklysmatu. Otázka, do které etapy dojde ruská revoluce, připouští ovšem jenom řešeni podmínečné. Jedno je však nepochybné a bezpodmínečné: pouhé označení ruské revoluce jako buržoasní nepraví ničeho o rázu jejího vnitřního vývoje a naprosto neznačí, že proletariát musí přizpůsobit svoji taktiku chování se buržoasní demokracie, jako jediného oprávněného pretendenta na státní moc". (L. Trockij, "1905", str. 263, ruské vydání.)

Z téže statě:

"Naše revoluce, buržoasní podle bezprostředních úkolů, z nichž vznikla, nezná v důsledku krajní třídní diferenciace průmyslového obyvatelstva takové buržoasní třídy, která by se mohla postaviti v čelo lidových mas, spojivší svůj sociální význam a politickou zkušenost s jejich revoluční energií. Utiskované dělnické a selské masy, ponechané samy sobě, musí si v přísné škole nemilosrdných srážek a krutých porážek vypracovávat nezbytné politické a organisační předpoklady svého vítězství. Jiné cesty nemají". (L. Trockij, "i905", str. 267-268.)

Nezbytno ještě uvésti citát ze stati "Bilance a perspektivy" o bodu nejvíce ostřelovaném, totiž o sedlácích. Hle, co se praví ve zvláštní hlavě "Proletariát ve vládě a sedláci":

"Proletariát nemůže upevnit svoji vládu bez rozšíření revoluční základny.

Mnohé vrstvy pracující masy, zvláště ve vesnici, budou poprvé vtaženy do revoluce a dosáhnou politické organisace teprve, až avantgarda revoluce, městský proletariát, uchopí státni kormidlo. Revoluční agitace a organisace budou se prováděti pomoci státních prostředků. Posléze se i zákonodárná moc stane se mohutným nástrojem zrevolucionování lidových mas…

Osud i těch nejelementárnějších revolučních zájmů rolnictva - dokonce všeho rolnictva jako stavu - spojuje se s osudem proletariátu.

Vládnoucí proletariát stane před zemědělci jako třída osvoboditelská.

Panství proletariátu nebude znamenat jenom demokratickou rovnost, svobodnou samosprávu, přenesení veškeré tíhy daňového břemene na majetné třidy, rozplynutí stálé armády v ozbrojeném lidu, odstranění povinných církevních poplatků, ale i uznání všech přesunů (zabrání), které sedláci provedli s půdou. Tyto přesuny učiní proletariát východiskem pro další státní opatření v oboru selského hospodaření. Za takových okolností bude míti ruské rolnictvo rozhodně stejný zájem na podporování proletářského režimu v prvním nejobtížnějším údobí, jako měli francouzští sedláci zájem na podporování vojenského režimu Napoleona Bonaparta, který zaručil silou bodáků novým držitelům nedotknutelnost jejich pozemků…

Avšak možná, že sami sedláci zatlačí proletariát do pozadí a zaujmou jeho místo?

To je nemožné. Cela historická skutečnost odporuje tomuto předpokladu. Dokazuje, že sedláci jsou naprosto neschopni samostatné politické role". (Str. 251.)

To všechno nebylo psáno roku 1929, ani roku 1924, ale r. 1905. Chtěl bych vědět, podobá-li se to ignorování rolníků? Kde jest zde přeskakování agrární otázky? Nebylo by snad na čase, přátelé, abyste věděli, co se sluší a patři?

Poslyšte, jak to vypadá s tou "slušností" u Stalina! Teoretik stranické reakce píše toto o mých novoyorkských statích, týkajících se únorové revoluce r. 1917, které ve všem podstatném byly v souhlase se ženevskými články Leninovými:

"Dopisy s. Trockého vůbec se nepodobají 'dopisům' Leninovým ani svým duchem, ani svými vývody, neboť vyjadřuji jen úplně a naprosto antibolševické heslo s. Trockého: 'Bez cara, avšak vládu dělnickou', heslo, které vyznačuje revoluci bez rolníků". (Řeč ve frakci VCSPS, 19. listopadu 1924.)

Pozoruhodně zní ta slova o "antibolševickém" hesle (prý Trockého): "Bez cara, avšak vládu dělnickou". Podle Stalina mělo by bolševické heslo hlásat: "Bez dělnické vlády, ale s carem". O tom domnělém "hesle" Trockého bude však ještě dál pojednáno. A nyní si poslechneme druhého, skoro-vládce současného myšlení, který snad sice víc zná, avšak úplně se rozešel s teoretickou svědomitostí: míním Lunačarského:

"Lev Davidovič Trockij se r. 1905[?] klonil k myšlence, že proletariát musí býti isolován(!) a že nesmí podporovat buržoasii, poněvadž by to byl oportunismus, proletariát sám však, že velmi těžce může provést revoluci, poněvadž v té době bylo ve všem obyvatelstvu 7-8% proletářů a s takovým malým kádrem nelze bojovati. Tu Lev Davidovič rozhodl, že proletariát musí v Rusku podporovati permanentní revoluci, to jest, bojovati o pokud možno největší výsledky potud, pokud hořící polínka tohoto požáru nezapálí cele světové prachárny". ("Vlast Sovětů", č. 7, "K charakteristice říjnové revoluce", A. Lunačarskij, str. 10.)

Proletariát musí být isolován, pokud hořící polínka nezapálí prachárny. Pěkně píši někteří lidoví komisaři, kteří nejsou zatím ještě "isolovaní", nehledíc na nebezpečí, hrozící jejich vlastním hlavám.[c] Avšak nebudeme tak přisni k Lunačarskému; každý dělá, co může. Konec konců jsou to špinavosti, které nejsou horší mnohých jiných.

Avšak jakže musí byt podle Trockého, "proletariát isolován?" Uvedu v tomto směru jeden citát ze svého pamfletu o Struvem (1906). Mimochodem poznamenávám, že Lunačarskij pěl svého času o tomto pamfletu veliké chvály. V té době - praví se v kapitole o Sovětu Deputátů - kdy buržoasní strany "zůstávaly v naprostém ústraní" od probouzejících se mas,

"politický život se soustřeďoval kolem dělnického Sovětu. Obyvatelstvo chovalo se k Sovětu se zřejmou sympatii, ačkoli bylo při tom málo uvědoměle. U Sovětu hledali ochrany všichni utiskovaní a ponížení. Popularita Sovětu rozšiřovala se daleko za okruh města. Sovět dostával "žádosti" i od ponížených sedláků", Sovět jednal o selských resolucích, do Sovětu přicházely deputace selských společností. Zde, pravě zde, se soustředila pozornost a sympatie národa, pravého, nefalšovaného, demokratického národa". ("Naše revoluce", str. 199.)

Ve všech těchto citátech, jichž počet bylo by lze zdvojnásobit, ztrojnásobit a zdesateronásobit, je permanentní revoluce vylíčena jako taková revoluce, která soustřeďuje kolem proletariátu, organisovaného v Sovětech, utiskované masy vesnice i města; jako nacionální revoluce, která přivede proletariát k vládě a tím již otvírá možnost přechodu (vrůstu) demokratické revoluce v socialistickou. Permanentní revoluce není isolovaný skok proletariátu, nýbrž jest přebudování celého našeho národa za vedení proletariátu. Tak jsem si představoval a tak jsem také vykládal perspektivu permanentní revoluce počínaje rokem 1905.

*   *   *

I pokud jde o Parvuse,[d] jehož názor na ruskou revoluci v r. 1905 těsně souvisel s mým, ačkoli se úplně neztotožňoval, nemá Radek pravdu, když opakuje oblíbenou větu o "skoku" Parvusově od carské vlády k sociálnědemokratické. Radek vlastně sám sebe vyvrací, jestliže na jinem místě své statě mimochodem, avšak naprosto správně uvádí, čím se vlastně moje názory na revoluci lišily od názorů Parvusových. Parvus nepočítal s tím, že dělnická vláda v Rusku přejde k socialistické revoluci, to jest, že může přejíti k socialistické diktatuře, až bude plniti úkoly demokracie. Jak dokazuje Radkem uvedený citát z roku 1905, Parvus za úkoly dělnické vlády vytyčoval pouze úkoly demokracie. Kde že jest v takovém případě skok k socialismu? Parvus již tehdy myslil na to, že důsledek revolučního převratu bude utvoření dělnického režimu podle "australského" vzoru. Parvus přirovnával Rusko k Austrálii ještě po Říjnové revoluci, kdy sám již dávno stál na nejkrajnějším pravém křídle sociálního reformismu. Bucharin tvrdil v tomto směru, že Parvus "si vymyslil" Austrálii, dodatečně, aby zastřel své staré hříchy, páchané permanentní revolucí. Avšak tak tomu není. Parvus spatřoval r. 1905 v dobytí moci proletariátem cestu k demokracii, nikoli však k socialismu, to značí, že přisuzoval proletariátu pouze tu úlohu, jakou u nás proletariát skutečně plnil v údobí 8-10 měsíců Říjnové revoluce. Jako další perspektivu Parvus i tehdy již uváděl australskou demokracii té doby, to jest takový režim, kdy dělnická strana vládne, avšak sama není pánem situace, provádějíc své reformistické požadavky pouze jako doplňky programu buržoasie. Ironie osudu: hlavní tendence pravo-centristického bloku v letech 1923-1928 spočívaly právě v tom, aby se diktatura dělnického proletariátu přiblížila k australskému vzoru, to jest k předpovědi Parvusově. To se stane úplně jasným, připomeneme-li, že ruští měšťanští "socialisté" před 2-3 desítiletími vesměs vyličovali v ruském tisku Austrálii jako dělnicko-zemědělskou zemi, která vybudovavší si vysokými cly přehradu, dělící ji od vnějšího světa, rozvíjí socialistické zákonodárství a takto buduje socialismus v osamocené zemi. Radek by postupoval správně, kdyby vyzvedl tuto stránku věci místo opakování báchorky o fantastickém přeskočeni demokracie.




__________________________________

Poznámky:

a Vzpomínám si, že jsem již v VIII. plenární schůzi ústředního výkonného výboru Komunistické Internacionály zvolal na Bucharina, který uváděl tytéž citáty, které nyní uvádí Radek: "Ale vždyť Lenin má citáty přímo protichůdné!" Po krátkých rozpacích Bucharin odpověděl: "Vím, vím, ale já uvádím to, co potřebuji sám, a nikoli to, co potřebujete vy!" Taková je vynalézavost tohoto teoretika!"

b Následuje ve skenovaném textu nesrozumitelná část: "...(za vitěz- bude druhém prostředkem kolektivisticky program." - pravděpodobně chybí stránka. (kb)

c Golověška v ruštině - hořící polínko i hlava.

d Dlužno poznamenat, že v té době stál Parvus na krajním levém křídle mezinárodního marxismu.