Lev Trockij
Co je permanentní revoluce?

Tři prvky "demokratické diktatury",
třídy, úkoly a politická mechanika

Rozdíl "permanentního" hlediska proti hledisku Leninovu vyjadřoval se politicky tím, že proti heslu diktatury proletariátu, opírající se o sedláky, bylo uváděno heslo demokratické diktatury proletariátu a sedláctví. Nebylo vůbec sporu o to, možno-li přeskočit buržoasně-demokratické stadium a je-li nutné spojenectví dělníků a sedláků, spor se týkal pouze politické mechaniky spolupráce proletariátu a sedláků v demokratické revoluci.

Radek přespříliš povýšeně, nerci-li lehkomyslně, praví, že pouze lidé "nepromyslivší složité metody marxismu a leninismu" mohli vyzvědat otázku o stranicko-politickém zdůraznění demokratické diktatury, zatím co Lenin prý celou otázku shrnoval ve jménu objektivních historických úkolů do spolupráce dvou třid. Avšak tak tomu není.

Nebudeme-li vůbec přihlížet k subjektivnímu faktoru revoluce, ke stranám a jejich programům, v dané otázce pak k politické a organisační formě spolupráce proletariátu a sedláků, zmizí nejen mezi mnou a Leninem, všechny rozpory, které vyjadřovaly dva odstíny revolučního křídla, ale co jest značně horší, zmizí také názorové rozpory mezi bolševismem a menševismem, zmizí posléze rozdíly mezi ruskou revoluci z roku 1905 a revolucemi z roku 1848 a dokonce i z roku 1789, pokud v této poslední vůbec lze mluviti o proletariátu. Základem všech buržoasních revolucí byla součinnost utiskovaných mas města i vesnice. To také dávalo revolucím více méně nacionální, to jest všenárodní ráz.

Jak teoreticky, tak také politicky náš spor se vztahoval nikoli na součinnost dělníků a sedláků, ale na program teto součinnosti, na její stranické formy a politické metody. V starých revolucích dělníci a sedláci "spolupracovali" za vůdcovství liberální buržoasie, nebo jejího drobno-buržoasního demokratického křídla. Kominterna opakovala zkušenost starých revolucí v nových historických okolnostech, vykonavší všechno, aby podřídila čínské dělníky a sedláky politickému vedení nacionálně-liberálního Čan-Kaj-Šiho a pak demokratického Van-Tin-Veje. Lenin kladl otázku o spojení dělníků a sedláků jako nesmiřitelný protiklad liberální buržoasii. Takového spojení v historii ještě nebylo. Šlo o nový pokus součinnosti utiskovaných mas města a vesnice, podle nových metod. Tím se také nově kladla otázka o politických formách této součinnosti. Radek to prostě přehlédl. Proto nás vede zpět nejen od formule permanentní revoluce, ale i od leninovské "demokratické diktatury" k prázdné historické abstrakci.

Ano, Lenin průběhem řady let odpíral předběžně řešiti otázku, jaká bude politicko-stranická a státní organisace demokratické diktatury proletariátu a sedláků, stavě do popředí součinnost těchto dvou třid v protiklad koalice s liberální buržoasií. Lenin pravil: z objektivních poměrů nezbytně vyplývá, v určitém historickém údobí svaz dělnické třídy se sedláctvem ve jménu rozřešení úkolů demokratického převratu. Bude-li sedláctvo moci a dovede-li vytvořiti samostatnou stranu, bude-li tato strana ve vládě diktatury většinou či menšinou a jaký budou mít v revoluční vládě význam zástupci proletariátu, tyto všechny otázky nepřipouštějí apriorní odpovědi: "Zkušenost ukáže!" - Ačkoli formule demokratické diktatury nechávala pootevřenu otázku o politické mechanice svazu dělníků a sedláků, přece jen se nikterak nezměnila v pouhou Radkovu abstrakci, zůstavši přes to dočasně algebraickou formulí, připouštějící v budoucnosti velmi se rozcházející politické výklady.

Sám Lenin při tom vůbec nemyslil, že by se otázka vyčerpávala třídní základnou diktatury a jejími objektivními historickými cíli. Lenin dostatečně chápal význam subjektivního faktoru, cíle, uvědomělé metody, strany a nás všechny tomu učil. Proto Lenin v komentářích k svému heslu nezdráhal se podati vyklad o přiměřeném hypotetickém předběžném řešení otázky, jakých politických forem může nabýt první v dějinách samostatný svaz dělníků a sedláků. Této otázky se však Lenin dotýkal v různých dobách a rozhodně nikterak jednotně. Leninovo myšlení dlužno však bráti historicky a nikoli dogmaticky. Lenin nepřinesl hotová přikázání ze Sinaje, ale vytepával ideje a hesla ve výhni třídního boje. Přizpůsoboval tato hesla skutečnosti, konkretisoval je v různých obdobích, vkládal do nich různý obsah. Avšak té stránky otázky, která později nabyla rozhodujícího významu a postavila bolševickou stranu počátkem roku 1917 na hranu rozkolu, Radek vůbec nestudoval: prostě ji obešel. Zatím však skutečnost jest taková, že Lenin v různých chvílích rozhodně ani z daleka necharakterizoval stejně možného stranicko-politického a vládního vyjádřeni svazu dvou třid, dbaje jen toho, aby těmito hypotetickými výklady nespoutával strany. Jaké jsou příčiny takové ostražitosti? Příčiny jsou ty, že do algebraické formule přicházela svým významem obrovská, avšak politicky naprosto neurčitá veličina: sedláci. Uvedu jen několik příkladů Leninových výkladů demokratické diktatury, při čemž poznamenávám, že soustavná charakteristika vývoje Leninova myšlení v této otázce by vyžadovala samostatné práce.

V březnu roku 1905, Lenin rozvíjeje myšlenku, že základnou diktatury bude dělnictvo s proletariátem, napsal:

"I takové složení sociální základny možné a žádoucí revolučně-demokratické diktatury bude působiti přirozeně na složení revoluční vlády, vytvoří nezbytnost toho, že v této vládě budou zastoupeni nebo v ni dokonce budou převládati ti nejpestřejší zástupci revoluční demokracie… (VI. sv. rus. vydání, str. 132, podtrženo mnou).

V těchto slovech neukazuje Lenin pouze na třídní základnu, ale naznačuje také určitou vládní formu diktatury s možnou převahou maloburžoasní demokracie.

Roku 1907 Lenin napsal:

"Aby zvítězila ‚selská agrární revoluce', o které, pánové, mluvíte, musila by se státi ústřední mocí v celém státě jako taková, jako selská revoluce". (IX. sv., str. 539.)

Tato formule zachází ještě dál. Možno ji chápat v tom smyslu, že revoluční vláda musí se bezprostředně soustředit v rukou sedláctva. Avšak tatáž formule za obšírnějšího výkladu, který byl do ní vnesen samým vývojem, obsáhne také říjnový převrat, který přivedl k vládě proletariát, jako "agenta" selské revoluce. Takový je rozkmit (amplituda) možných výkladů formule demokratické diktatury proletariátu a sedláctva. Lze připustit, že v této její algebraičnosti byla - do určité doby - její silná stránka; v tom však bylo i její nebezpečí, které se u nás dostatečně odhalilo po únoru a v Číně přivedlo ke katastrofě.

V červenci roku 1905 Lenin piše:

"O zmocnění se vlády stranou nikdo nemluví - mluví se pouze o účastenství, podle možnosti, vůdčím účastenství v revoluci". (VI. sv., str. 278.)

V prosinci roku 1908 Lenin považuje za možné připojit se ke Kautskému v otázce dobytí vlády stranou:

"Kautský nepovažuje jen za 'velmi možné', že 'průběhem revoluce dosáhne sociálně-demokratická strana vítězství', ale prohlašuje také za povinnost sociálních demokratů, aby 'vštěpovali svým stoupencům přesvědčeni o vítězství, neboť nelze se úspěšně bránit, vzdáváme-li se předem vítězství'." (VIII. sv., str. 58.)

Tyto dva Leninovy výklady nejsou navzájem od sebe rozhodně o nic méně vzdáleny, nežli formulace moje a Leninovy. To ještě dále poznáme. Zde si jenom dáme otázku: co značí tyto rozpory u Lenina? Znamenají stále tu "velkou neznámou" v politické formuli revoluce - sedláky . Radikální myšlení nenazývalo nadarmo kdysi mužika sfingou ruské historie. Otázka o podstatě revoluční diktatury - ať již Radek chce či nechce - je nerozlučně spjata s otázkou o možnosti revolučně-selské strany, nepřátelské liberální demokracii a nezávislé na proletariátu. Rozhodný význam i této otázky není těžko pochopit. Je-li rolnictvo v epoše demokratické revoluce schopno vytvořit svou samostatnou stranu, pak je demokratická diktatura uskutečnitelná v pravém a bezprostředním smyslu slova a otázka o účastenství proletářské menšiny v revoluční vládě nabývá sice vážného, ale podřadného významu. Zcela jinak má se věc, vyjdeme-li z toho, že sedláci vzhledem k svému postavení mezi proletariátem a buržoasii a nestejnorodosti svého sociálního složení nemohou mít ani samostatné politiky, ani samostatné strany a jsou donuceni v revolučním období voliti mezi politikou buržoasie a politikou proletariátu. Pouze takové hodnocení politické povahy rolnictva otvírá perspektivu diktatury proletariátu, vyrůstající bezprostředně z demokratické revoluce. V tom přirozeně není nějakého "odmítání", "ignorování", nijakého "nedoceňování" rolnictva. Bez rozhodujícího významu agrární otázky pro život cele společnosti, bez značné hloubky a obrovského rozmachu selské revoluce, nemohlo by se vůbec ani mluviti o proletářské diktatuře v Rusku. Avšak ta skutečnost, že agrární revoluce vytvořila podmínky pro diktaturu proletariátu, vyrostla z toho, že rolnictvo je neschopno vlastními silami a pod vlastním vedením rozřešiti svůj vlastní historický problém. V poměrech současných buržoasních zemí, které jsou sice zaostalé, ale již vešly do údobí kapitalistické industrie a jsou spjaty v jeden celek železnicemi a telegrafem - to se týká nejen Ruska, ale i Činy a Indie - jsou sedláci ještě méně schopni vůdčí nebo třeba i jen samostatné politické úlohy než v období starých buržoasních revolucí. Všestranné a vytrvalé zdůrazňování mnou této myšlenky, která je jednou z nejdůležitějších znaků teorie permanentní revoluce, poskytovalo také naprosto nedostatečnou a v podstatě úplně neodůvodněnou záminku k tomu, že jsem byl obviněn z podceňování sedláctva.

Jak pohlížel na otázku selské strany Lenin? I tato otázka by vyžadovala zodpovědění celým popisem vývoje Leninových názorů na ruskou revoluci průběhem let 1905-1917. Omezíme se zde pouze na dva citáty. Roku 1907 Lenin píše:

"Je možné …, že objektivní potíže politického semknuti se drobné buržoasie nedovolí, aby se vytvořila taková strana, a ponechají selskou demokracii v nynějším stavu rozplývající se, nesformované, huspeninové, trudovikovské[a] masy". (VII. sv., str. 494.)

Roku 1909 vyslovil se Lenin o tomtéž tématu jinak:

"Nemůže byt vůbec pochybnosti o tom, že revoluce, která dospěla k tak vysokému stupni vývoje, jakým je revoluční diktatura, vytvoří lépe sformovanou a silnější revolučně-selskou stranu. Jinak o tom smýšlet, znamenalo by předpokládat, že některé orgány mohou u dospělého člověka zůstati dětskými svou velikostí, tvarem, stupněm vývoje". (XI. sv., č. I. str. 230.)

Splnil se tento předpoklad? Nikoli, nesplnil. A přece pravě tento předpoklad pobízel Lenina k tomu, aby dával až do chvíle plně historického ověření algebraickou odpověď na otázku o revoluční moci. Lenin přirozeně nestavěl svoje hypotetické formulky výše skutečnosti. Boj za samostatnou politiku proletářské strany byl hlavním obsahem jeho života. Avšak žalostní epigoni v honbě za selskou stranou dospěli k tomu, že podřídili čínské dělníky Kuomindanu a zadusili v Indii komunismus ve jménu "dělnicko-selské strany", že vytvořili nebezpečnou fikci selské internacionály, maškarádní Anti-imperialistickou Ligu a jiné a jiné.

Nynější oficiální myšlení vůbec si nedá práci s tím, aby se pozastavilo nad uvedenými Leninovými rozpory, částečně vnějšími a domnělými, částečně skutečnými, které však rozhodně vyplývají z podstaty problému. Od té doby, kdy byla u nás zavedena zvláštní odrůda "rudých" profesorů, kteří se nezřídka liší od starých reakčních profesorů nikoli snad solidnější páteří, ale jenom hlubší nevědomostí, přistřihuji u nás Lenina profesorským způsobem, zbavujíce ho protikladů, to jest dynamiky myšlení, navlékajíce na jednotlivé nitky standartní citáty a pak pouštějíce do oběhu ty, či ony "série" podle toho, jaké jsou pravě potřeby "dané chvíle".

Nesmí se ani na okamžik zapomenout, že otázky revoluce vznikly v politicky "panenské" zemi po velké historické pause, po dlouhém období reakce v Evropě a v celém světě, a proto již z tohoto jediného důvodu přinášely mnoho neznámého. Ve formuli demokratické diktatury dělníků a sedláků vyjadřoval Lenin svéráznost sociálních podmínek Ruska. Dával této formuli různé výklady, avšak nezříkal se jí, pokud nezměřil do dna svéráznost podmínek ruské revoluce. - A v čem vlastně spočívala tato svéráznost?

Obrovská úloha agrární a vůbec selské otázky, jako půdy a spodní půdy všech ostatních problémů a velký počet selských a sedlákům přejících inteligentů s narodnickou ideologii, s "protikapitalistickými" tradicemi a revolučním zakalením, - souhrn toho všeho znamenal, že byla-li někde možná protiburžoasní revolučně selská strana, byla zejména a především možná v Rusku.

A opravdu v pokusech o utvoření selské či dělnickoselské strany, která by se lišila od strany liberální i strany proletářské, byly v Rusku vyzkoušeny všemožné politické varianty, i podzemní, i parlamentní, i kombinované: "Zemlja i Volja", "Narodnaja Volja", "Černyj Pereděl", legální narodničestvo, "socialisté-revolucionáři ", "národní socialisté", "trudovici", "leví socialisté-revolucionáři" a jiné. Měli jsme půl století jakousi obrovskou laboratoř na vytvoření protikapitalistické selské strany se samostatným postavením vůči straně proletariátu. Největšího rozmachu dosáhl, jak známo, pokus se stranou eserů, která se v roce 1917 skutečně na jistou dobu stala stranou značné většiny sedláků. A co se stalo? - Tato strana využitkovala svého postavení jenom k tomu, aby vydala sedláky na milost a nemilost liberální buržoasii. Eseři se octli v koalici s imperialisty Dohody a v ozbrojeném boji s ruským proletariátem.

Tato jistě klasická zkušenost nasvědčuje, že strany drobné buržoasie se selskou základnou mohou ještě budit zdání o samostatné politice v historické všední dny, kdy jsou na denním pořádku podřadné otázky; jakmile však postaví revoluční krise společnosti na denní pořad základní otázky, týkající se majetku, drobno-buržoasní "selská" strana automaticky se stává nástrojem buržoasie proti proletariátu.

Budou-li mé dávné spory s Leninem zkoumány nikoli na základě chvatně vytržených citátů z toho a toho roku, měsíce, dne, ale se správné historické perspektivy, bude naprosto jasno, že ve sporu šlo, aspoň pokud se mne týká, nikoli o to, čekají-li Rusko demokratické úkoly, vyžadující revolučního rozhodnuti; nikoli o to, je-li k rozhodnutí těchto úkolů nutný svaz proletariátu a sedláctva, ale o to, jakou stranicko-politickou a státní formu může přijmout revoluční kooperace proletariátu a sedláků a jaké z toho vyplynou následky pro další vývoj revoluce. Já mluvím, přirozeně, o své posici ve sporu a nikoli o tehdejších posicích Bucharina a Radka, za což nechť tito dva zodpovídají sami.

Jak těsně se přibližovala formule "permanentní revoluce " k Leninově formuli, ukazuje následující názorné porovnání. V letě r. 1905, tudíž ještě před říjnovou všeobecnou stávkou a před prosincovým povstáním v Moskvě, psal jsem v předmluvě k řeči Lassalově:

"Rozumí se samo sebou, že proletariát splní své poslání, opíraje se, jako své doby buržoasie, o sedláky i měšťanstvo. Proletariát vede vesnici, uvádí ji do pohybu, budí v ni zájem o úspěch svých záměrů. Avšak vůdcem zůstane nezbytně on sám. To není "diktatura rolníků a proletariátu", to je diktatura proletariátu, opírajícího se o sedláky.[b] (L. Trockij, "1905", str. 281.)

Porovnejte nyní s těmito slovy, napsanými r. 1905, která jsem citoval v polském článku r. 1909, následující slova Leninova, napsaná téhož roku 1909 hned potom, kdy konference strany pod nátlakem Rosy Luxemburgové přijala formuli "diktatury proletariátu, opírajícího se o sedláky", místo staré bolševické formule. Lenin odpovídá menševikům, kteří psali o radikální změně jeho stanoviska:

…formule, kterou zde sami bolševici si zvolili, hlásá: proletariát, vedoucí za sebou sedláky.[c]

…Cožpak není samozřejmo, že myšlenka všech těchto formulaci je úplně stejná? Že tato myšlenka vyjádřuje pravě diktaturu proletariátu a rolnictva? Že "formule" - proletariát, opírajíci se o rolníky, zůstane naprosto v mezích téže diktatury proletariátu a rolnictva? (XI. sv., č. L, str. 219 a 224, podtrženo mnou.)

Lenin zde tudíž dává takový výklad "algebraické" formuli, který vylučuje myšlenku samostatné selské strany a tím spíše její rozhodující roli v revoluční vládě: proletariát vede rolníky, proletariát se opírá o rolníky, proto se revoluční moc soustřeďuje v rukou strany proletariátu. Avšak pravě to jest jádro teorie permanentní revoluce.

Dnes, to jest po ověření dějinami, lze nejvýše říci o starých rozporech týkajících se diktatury, toto: zatím co Lenin, vycházeje vytrvale z vůdčí role proletariátu, všemožně zdůrazňuje a rozvíjí nezbytnost revolučně-demokratické součinnosti dělníků a sedláků, uče tomu nás všechny, já, vycházeje vytrvale z této součinnosti, zdůrazňoval jsem všemožně nezbytnost proletářského vůdcovství nejenom v bloku, ale i ve vládě, která bude povolána do čela tohoto bloku. Žádného jiného rozdílu zde nelze vyčisti.

*   *   *

V souvislosti s tím, co bylo výše řečeno, uvedeme dva citáty: jeden z "Bilanci a perspektiv", jehož použili jak Stalin tak Zinověv, aby dokázali, že mé názory jsou v rozporu s názory Leninovými, a druhý z polemické statě Leninovy proti mně, jehož Radek využívá k témuž účelu.

Zde je první citát:

"Účastenství proletariátu ve vládě je objektivně nejpravděpodobnější a zásadně přípustné jen jako dominující a vedoucí účastenství. Tuto vládu lze ovšem nazvat diktaturou proletariátu a sedláctva, diktaturou proletariátu, sedláctva a inteligence, či posléze, koaliční vládou dělnické třidy a drobné buržoasie. Avšak stále zbývá otázka: komu patří hegemonie v této vládě a jejím prostřednictvím v zemi? A když hovoříme o dělnické vládě, tím již odpovídáme, že hegemonii bude mít dělnická třida." ("Naše revoluce", r. 1906, str. 250.)

Zinověv ztropil (r. 1925) značný hluk proto, že jsem (r. 1905) stavěl jaksi vedle sebe sedláky a inteligenci. Nic jiného kromě toho Zinověv v uvedených řádcích nenašel. Zmínka o inteligenci byla vyvolaná podmínkami té doby, kdy inteligence vůbec nehrála politicky té úlohy jako dnes: jménem sedláků mluvily tehdy téměř výhradně organisace inteligence; socialisté revolucionáři budovali oficiálně svou stranu na "triádě": proletariát, sedláci, inteligence. Menševici, jak jsem té doby psal, přitahovali každého radikálního inteligenta, aby dokázali rozkvět buržoasní demokracie. O bezmocnosti inteligence jako "samostatné" sociální skupiny a o rozhodujícím významu revolučního rolnictva vyslovil jsem se již v té době stokrát. Zde však přece nejde o jednotlivou polemickou větu, které vůbec nehodlám hájit. Podstata citátu je v tom, že přijímám úplně leninovský obsah demokratické diktatury a že žádám jen nejpřesnější vyjádření jejího politického mechanismu, to jest, vyloučeni takové koalice, v niž by proletariát byl pouze rukojmím v seskupení drobno-buržoasní většiny.

Vezměme nyní Leninovu stať z r. 1916, která, jak poznamenává sám Radek, byla "formálně namířena proti Trockému, ve skutečnosti však proti Bucharinovi, Pjatakovovi, pisateli těchto řádků (to jest Radkovi) a řadě jiných soudruhů." To je velmi cenné prohlášení, potvrzující úplně můj tehdejší dojem, že Lenin adresoval svou polemiku nesprávně, poněvadž se mne, jak ihned dokáži, vůbec věcně netykala. Tato stať obsahuje zejména to obvinění mne z "odmítání sedláků" (na dvou řádcích), které (obvinění) bylo pak hlavním kapitálem epigonů a jejich stoupenců. Zatím však "zlatým hřebem" této statě - jak se vyjadřuje Radek - jest toto místo:

"Trockij nepomyslil na to, praví Lenin, cituje má vlastní slova, - že strhne-li proletariát neproletářské masy vesnice ke konfiskaci statkářské půdy a svrhne-li monarchii, že to již také bude vyvrcholením 'nacionální buržoasní revoluce' a v Rusku, že to již také bude REVOLUČNĚ DEMOKRATICKÁ DIKTATURA PROLETARIÁTU A SEDLÁCTVA". (Lenin, XIII. sv., str. 214.)

Že výtku o "odmítání" sedláctva neadresoval v této stati Lenin správně, maje vlastně na zřeteli Bucharina a Radka, kteří skutečně přeskakovali demokratickou etapu revoluce, není jasno jen z toho, co jsem já řekl výše, ale i z citátu uvedeného Radkem, který Radek správně nazývá "zlatým hřebem" Leninovy statě. Ve skutečnosti se Lenin přímo odvolává na slova mé statě o tom, že jenom nezávislá a smělá politika proletariátu může "strhnouti neproletářské masy vesnice konfiskaci statkářské půdy a svrhnouti monarchii" atd.

A Lenin dodává: "Trockij nepomyslil, že to již také bude revolučně-demokratickou diktaturou". Jinými slovy, Lenin zde doznává a tak říkaje dosvědčuje, že Trockij ve skutečnosti přijímá cely reální obsah bolševické formule (součinnost dělníků se sedláky a demokratické úkoly teto součinnosti), avšak nechce uznat, že to bude demokratická diktatura, vyvrcholení nacionální revoluce. Tato jaksi "nejostřejší" stať neobsahuje tudíž sporu o program nejbližší etapy revoluce a její hybné třídní sily, ale spor je pravě o vzájemný politický vztah těchto sil, o politický a stranický ráz diktatury. Byla-li polemická nedorozumění, částečně pro neúplnou jasnost samých těch procesů, částečně pak následkem frakčních přihrocení, pochopitelná a nezbytná v době, jest naprosto nepochopitelno, proč Radek vnáší do otázky opožděně takový zmatek.

Polemika mezi mnou a Leninem týkala se vlastně možné samostatnosti (i stupně samostatnosti) sedláctva v revoluci, specielně pak možnosti samostatné selské strany. Já jsem v této polemice vytýkal Leninovi, že samostatnou úlohu sedláctva zveličuje. Lenin pak mně vytýkal, že nedoceňuji revoluční úlohy sedláctva. To vyplývalo logicky přímo z polemiky. Nezaslouží však opovrženi ten, kdo nyní, po dvou desítiletích, používá těchto starých citátů, vytrhuje je ze základny tehdejších stranických poměrů a dává absolutní důležitost každému polemickému zveličení nebo episodickému omylu místo toho, aby pod zorným uhlem největšího revolučního pokusu odhalil, oč ve skutečnosti v těchto nedorozuměních šlo a jaká byla jejich skutečna a nikoliv slovní amplituda.

Poněvadž musím citování omezit, poukáži zde pouze na souhrnné these Leninovy o etapách revoluce, které napsal koncem r. 1905, jež však byly poprvé uveřejněny teprve r. 1926 v V. Leninově Sborníku (str. 451). Připomínám, že uveřejnění těchto thesí považovali všichni oposičníci a mezi nimi i Radek, za nejlepší dárek oposici, neboť Lenin se jimi podle všech Stalinových zákonů zřejmě proviňuje "trockismem". Nejdůležitější body resoluce VII. plenární schůze ústředního výkonného výboru Komunistické Internacionály, která odsuzuje trockismus, zdají se býti jaksi vědomě a úmyslně namířeny proti hlavním thesím Leninovým. Pro uveřejnění těchto thesí stalinci skřípali zuby. Redaktor "Sborníku" Kameněv říkal mně přímo s vlastni sobě ostýchavou dobrodušnosti. "že kdyby se věc nevztahovala na blok" s námi, nepřipustil by vůbec uveřejnění tohoto dokumentu. Posléze se tyto these objevily v článku Kostrževové, uveřejněném v "Bolševiku" zlomyslně zfalšované a to jenom proto, aby Lenin nemohl být také viněn z "trockismu" pokud jde o sedláky vůbec a o prostřední sedláky zvláště.

Uvedu zde ještě posudek, který r. 1909 sám Lenin podal o nedorozuměních se mnou:

"S. Trockij v teto úvaze sám připouští účastenství zástupců demokratického obyvatelstva" v dělnické vládě, to jest, připouští vládu ze zástupců proletariátu a rolníků. Za jakých podmínek připustiti účastenství proletariátu v revoluční vládě, je otázka zvláštní a je velmi možno, že se v teto otázce bolševici neshodnou nejen s Trockým, ale i s polskými soc. demokraty. Avšak otázka o diktatuře revolučních tříd nijak nesouvisí s otázkou o "většině" v té či oné revoluční vládě, s podmínkami přípustnosti účastenství sociálních demokratů v té či oné vládě". (XI. sv., čís. I., str. 229, podtrženo mnou.)

V uvedeném citátu Lenin znovu potvrzuje, že Trockij přijímá vládu ze zástupců proletariátu a rolníků, což značí, že "nepřeskakuje" rolníky. Lenin při tom zdůrazňuje, že otázka o diktatuře nesouvisí s otázkou o většině ve vládě. To je naprosto nesporné. Jde především o společný boj dělníků a sedláků a tudíž o boj proletářského předvoje o to, aby měl vliv na sedláky proti liberální nebo nacionální buržoasii. Nesouvisí-li však otázka o revoluční diktatuře dělníků a sedláků s otázkou té či oné většiny ve vládě, tedy vítězství revoluce přivádí nezbytně k této otázce, jako k otázce rozhodující. Jak pozorujeme, Lenin se opatrně (pro každý případ) vyslovuje, že dospěje-li se k otázce o účastenství strany v revoluční vládě, možná že se pak s Trockým a s polskými soudruhy rozejdeme pro podmínky tohoto účastenství. Mluvilo se tudíž o možné různosti názorů, pokud totiž Lenin teoreticky připouštěl účastenství zástupců proletariátu v demokratické vládě jako menšiny. V listopadu r. 1917 bylo ve vedení strany urputně zápaseno pro otázku koaliční vlády s esery a menševiky. Lenin, neuplatňuje zásadních námitek proti koalici na sovětské základně, dožadoval se kategoricky pevně zajištěné bolševické většiny. Já jsem postupoval ruku v ruce s Leninem.

*   *   *

Nyní poslyšme, jak vlastně Radek shrnuje celou otázku o demokratické diktatuře proletariátu a rolníků.

"V čem podstatném - táže se Radek - projevila se správnost staré bolševické teorie z r. 1905[?]? V tom, že společné vystoupení petrohradských dělníků a rolníků (vojáků petrohradské posádky) svrhlo carismus (r. 1917. L. T.). V podstatě však formule z r. 1905 předvídá jen vzájemný vztah třid, avšak nikoli konkrétní politické zřízeni."

Tak tedy, prosím! Nazývám-li já starou Leninovu formuli "algebraickou", tedy rozhodně nikoli v tom smyslu, aby ji bylo možno až tak prostodušně vykládáte, jak to bez rozmyšlení dělá Radek. "To podstatné se uskutečnilo: proletariát a sedláctví společně svrhli carismus". Avšak to podstatné se uskutečňovalo ve všech bez výjimky vítězných a polovítězných revolucích. Cary, šlechtice, kněze všude a vždycky mlátili proletáři či předchůdci proletariátu, plebejci a mužici. Tak tomu bylo v Německu již v XVI. století a dokonce dříve. V Číně také dělnici a sedláci bili "militaristy". Co zde má co tedy dělat demokratická diktatura? V starých revolucích jí nebylo, nebylo jí ani v revoluci čínské. Proč? Protože na hřbetech dělníků a sedláků, kteří konali černou prací revoluce, seděla buržoasie. Radek se tak mocně nechal zmásti "politickými zřízeními", že zapomněl na to "nejpodstatnější" v revoluci: kdo vede a kdo se chápe moci. Revoluce jest přece boj o moc. Jest to boj politický, který třidy nevedou holými rukama, ale prostřednictvím "politických zřízení" (stran a pod.).

"Lide, který si nepromyslili složitosti marxistických a leninistických metod - tak nás hříšné drtí Radek - chápali tu věc takto: věc nezbytně musí skončiti společnou vládou dělníků a sedláků, ba někteří dokonce si mysleli, že to nutně musí byt koaliční vláda stran, dělnické a selské."

Hle, jací jsou ti "někteří" prosťáčci…! Co si však myslí sám Radek? Že vítězná revoluce nemusí přivésti k nové vládě, nebo že tato vláda nemusí obrážet a upevnit určité vztahy revolučních třid? Radek tak "sociologicky" prohloubil tento problém, že kromě slovní slupky z něho nic nezbylo.

Jak je nepřípustno abstrahovati od otázky politických forem součinnosti dělníků a sedláků, nejlépe nám ukáži tato slova z přednášky, kterou sám Radek měl v březnu r. 1927 v Komunistické Akademii.

"Napsal jsem loni v "Pravdě" stať o této (kantonské) vládě, nazvav ji selsko - dělníckou. Avšak soudruh v redakci, domnívaje se, že jsem se zmýlil, opravil to na dělnícko - selskou vládu. Neprotestoval jsem proti tomu a nechal jsem to tak: dělnícko-selská vláda."

Radek tudíž v březnu 1927 (nikoli v roce 1905!) myslil, že může existovat selsko-dělnická vláda, lišící se od vlády dělnicko-selské. Redaktor "Pravdy" toho nepochopil. Přiznám se, že ani já toho nechápu. Co je to dělnicko-selská vláda víme dobře. Avšak co je to selsko-dělnická vláda, lišící se od vlády dělnicko-selské a která je také jejím protikladem? Namáhejte se trochu s vysvětlením tohoto záhadného přemístěni přídavných jmen! Zde dospíváme až k jádru otázky. R. 1926 Radek se domníval, že kantonská vláda Čan-Kaj-Ši-ova je vláda selsko-dělnická a r. 1927 to určitě opakoval. Vpravdě se však ukázalo, že to byla vláda buržoasní, vykořistivši revoluční boj dělníků a sedláků a pak je utopivší v krvi. Čím se však vysvětli tato chyba? Snad se Radek jenom prostě zmýlil? Možno se zmýlíti, je-li člověk vzdálen věci. Pak ale člověk říká: nepochopil jsem, neprohlédl, mýlil jsem se. Nikoli však, zde nedošlo ke skutečně chybě pro nedostatek informaci, nýbrž, jak je nyní jasno, byla to chyba zásadní. Selsko-dělnická vláda v protiklad dělnicko-selské jest totiž pravě Kuomindan. Nic jiného totiž to nemůže byt. Nejde-li sedláctvo za proletariátem, jde za buržoasii. Myslím, že tato otázka jest dostatečně objasněna v mé kritice Stalinovy frakční myšlenky "dvojaké dělnicko-selské strany" (Viz "Kritika programu Kominterny"). Kantonská "selsko-dělnická" vláda v protiklad dělnicko-selské jest také v jazyce dnešní čínské politiky jedině myslitelným výrazem pro "demokratickou diktaturu" jako protiklad proletářské diktatury, jinak řečeno, je to stělesnění stalinovské kuomindanské politiky v protiklad politice bolševické, kterou Kominterna nazývá "trockismem".




__________________________________

Poznámky:

a Trudoviki, zástupci sedláků ve čtyřech Dumách, kteří se ustavičně kolébali mezi kadety (liberály) a sociálními demokraty.

b Tento citát mezi sty jiných svědčí, budiž řečeno, že jsem se dovtípil existence sedláctva a významu agrární otázky ještě před revolucí r. 1905, tudíž poněkud dříve, než mně počali vysvětlovat význam sedláctva Maslov, Thalheimer, Thaiman, Remmele, Cachin, Montmoussean, Bela Kuhn, Papper, Kuusinen a jiní marxističtí sociologové.

c Lenin na konferenci roku 1909 navrhoval formuli: "Proletariát vedoucí za sebou sedláctvo", avšak posléze se připojil k formuli polských sociálních demokratů, pro niž na konferenci byla většina proti menševikům.