Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Co je permanentní revoluce?
Jak se teorie permanentní revoluce projevila v praxi?
Radek připojuje, jak jsme poznali, ke kritice teorie také "taktiku z ní vyplývající". To je velmi vážný dodatek. Oficiální kritika "trockismu" omezovala se v této otázce opatrně na teorii. To však Radkovi nestačí. On bojuje proti určité (bolševické) taktické linii v Čině. On potřebuje, aby tato linie byla zkompromitována teorií permanentní revoluce, a k tomu cíli musí nezbytně dokázat, nebo aspoň se musí tvářit tak, jako by již byl někdo dokázal, že z této teorie v minulosti vyplývala nesprávná taktická linie. Radek zde své čtenáře přímo klame. Možná, že ani sám nezná historie revoluce, které se nikdy přímo neúčastnil. Radek si však zřejmě vůbec nedal práci s tím, aby otázku zkoumal podle dokumentů. A přece hlavní dokumenty jsou sebrány v II. svazku mých "Spisů": tuto kontrolu může nyní provést každý gramotný člověk.
Nuže, nechť se to Radek dozví: téměř ve všech etapách první revoluce byl jsem naprosto solidární s Leninem v hodnocení revolučních sil a postupných úkolů revoluce, nehledě k tomu, že jsem cely rok 1905 strávil nelegálně v Rusku a r. 1906 v žaláři. Jsem nucen omeziti se zde jenom na nejmenší počet důkazů a dokladů.
Ve stati, která byla napsaná v únoru a vytištěna v březnu r. 1905, to jest 2 či 3 měsíce před prvním bolševickým sjezdem (který se historicky nazývá třetím sjezdem strany) jsem psal:
"Krutý zápas národa s carem, neznající jiných myšlenek kromě myšlenky na vítězství; všenárodní povstání jako nejvyšší moment tohoto zapasu; dočasná vláda jako revoluční vyvrcholení vítězství národa nad odvěkým nepřítelem; svolání Ústavodárného shromážděni na základě všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva - takové jsou objektivně se rýsující etapy revoluce". (II. sv., část I., str. 232.)
Stačí porovnati tato slova s resolucemi bolševického sjezdu, který zasedal v květnu r. 1905, aby se poznalo, že moje formulace základních taktických otázek se naprosto shodovala se způsobem, jakým tyto otázky formulovali bolševici.
Ale ještě víc! V duchu této statě jsem v Petrohradě v souhlase s Krasinem formuloval these o dočasné vládě, které byly tehdy vydány nelegálně. Krasin je obhajoval na bolševickém sjezdu. Hle, jak je schvaloval Lenin:
"Já úplně souhlasím s názorem s. Krasina. Je přirozeno, že jsem jako literát obrátil zřetel na literární formulaci otázky. Důležitost cíle zápasu ukázal s. Krasin velmi správně a já se k němu úplně připojuji. Nelze bojovati, nepočítáme-li s obsazením bodu, o který bojujeme". (VI. sv., strana 180)
Větší část obsáhlé Krasinovy opravy, na niž čtenáře odkazuji, byla pojata do sjezdové resoluce. O tom, že jsem tuto opravu napsal já, svědčí Krasinův lístek, který dosud mám. Celou tuto stranickou episodu dobře zná Kameněv a jiní.
Otázka selská, otázka sblížení sedláků s dělnickými sověty, otázka spolupráce se Selským svazem - každého dne vždy víc obracela na sebe pozornost petrohradského Sovětu. Snad Radek přece jen ví, že vedení Sovětu jsem měl já? Zde jest jedna ze set formulaci taktických úkolů revoluce:
"Proletariát zřizuje celoměstské "sověty", stojící v čele bojovných akcí městských mas, a dává na denní pořad bojovné sjednocení s armádou a sedláky. " ("Načalo", č. 4, 17.-30. listopadu r. 1905).
Mám-li se přiznat, člověka vlastně to již nebaví a je mu stydno uváděti citáty dokazující, že o "skoku" od samoděržaví k socialismu není u mne vůbec řeči. Avšak nezbývá nic jiného. Hle, co jsem na přiklad psal v únoru roku 1906 o úkolech Ústavodárného shromáždění, nikterak nestavě proti němu sověty, jak nyní narychlo dělá Radek po přikladu Stalinově, vzhledem k Čině, aby ultra-levým koštětem zametl oportunistické stopy včerejška.
"Ústavodárné shromáždění svolají síly samého osvobozeného národa - úkoly Ústavodárného shromáždění budou ohromné. Bude musit přebudovat stát na demokratických základech, to jest na základech úplné lidovlády. Bude organisovati národní milici, provede grandiosní agrární (pozemkovou) reformu, zavede osmihodinový pracovní den a progresivní daň z příjmu." (II. sv., č. I. str. 349.)
Zde pak specielně o otázce "okamžitého" zavedení socialismu z lidového letáku, který jsem napsal roku 1905[?]:
"Je-li myslitelno, aby u nás v Rusku byl nyní zaveden socialismus? Nikoli. Naše vesnice je ještě příliš temná a neuvědomělá. Mezi sedláky je ještě příliš málo skutečných socialistů. Především je třeba svrhnouti samoděržaví, které drží lidové masy v temnotě. Nutno zbavit vesnickou chudinu různých daní, nutno zavésti progresivní daň z příjmu, všeobecné, povinné vyučování, nutno posléze spojiti vesnický proletariát a poloproletariát s městským proletariátem v jednu sociálně demokratickou armádu. Pouze taková armáda může provést velký socialisticky převrat". (II. sv., č. I., str. 228.)
Z toho vyplývá, že jsem jaksi činil rozdíl mezi demokratickou a socialistickou etapou revoluce dávno před tím, než mne tomu počal učit Radek, jda za Stalinem a Thalmanem.
Před dvaadvaceti roky jsem psal:
"Když byla v socialistickém tisku formulována myšlenka nepřetržité revoluce, spojující likvidaci absolutismu a nevolnictví se socialistickým převratem řadou rostoucích sociálních srážek, povstání nových vrstev lidu, neustávajících útoků proletariátu na politické a hospodářské výsady vládnoucích tříd, náš "pokrokový tisk jednomyslně spustil rozezlený pokřik". ("Naše revoluce", roku 1906, str. 258.)
Předně upozorňuji na určení nepřetržité revoluce, podané těmito slovy; ona spojuje likvidaci středověku se socialistickým převratem řadou rostoucích sociálních srážek. Kde pak je zde skok? Kde se zde ignoruje demokratická etapa? A zdaž se takto neměly věci r. 1917?
Nelze mimochodem nepoznamenat, že pokřik "pokrokového" tisku roku 1905 pro nepřetržitou revoluci nelze vůbec porovnati s nepokrokovým pokřikem nynějších škrabálků, kteří se vmísili do věci s maličkým zpožděním o čtvrt století.
A jak se zachoval k otázce permanentní revoluce, mnou nadhozené v tisku, tehdejší hlavní orgán bolševické frakce "Novaja Žizň", který vycházel za bedlivé redakce Leninovy? Souhlasíte zajisté, že to není bez zajímavosti. Na článek "radikálního" buržoasního časopisu "Naša Žizň", který se pokusil postaviti proti "permanentní revoluci" Trockého - "rozumnější" názory Leninovy, odpověděla bolševická "Novaja Žizň" (27. listopadu 1905) takto:
"Tato rozvleklá zpráva je ovšem úplný nesmysl. Soudr. Trockij pravil, že proletářská revoluce může, nezastavivši se v první etapě, postupovati svou cestou, zatlačujíc vykořisťovatele, kdežto Lenin ukazoval na to, že politická revoluce je pouze první krok. Publicista z časopisu "Naša Žizň" by zde rad viděl rozpory…Celé nedorozumění vzniklo za prvé, z úžasu časopisu "Naša Žizň" již nad pouhým jménem sociální revoluce, za druhé, z přání zmíněného časopisu, nalézti nějaký ostrý a pikantní rozpor v řadách sociálních demokratů, a za třetí z obrazného výrazu Trockého: "jedním úderem":
V 10. čísle "Načala" soudruh Trockij naprosto nedvojsmyslně vysvětlil svou myšlenku:
"Tj. plné vítězství revoluce znamená vítězství proletariátu" - píše soudruh Trockij. - Vítězství proletariátu pak opět znamená další nepřetržitost revoluce. Proletariát uskutečňuje hlavní úkoly demokracie a logika jeho bezprostředního boje za upevnění politického panství staví jej v určitou chvíli před čistě socialistické problémy. Mezi minimálním a maximálním programem ustaluje se revoluční nepřetržitost. To není jeden "úder", to není den ani měsíc, to je cela historická epocha. Bylo by nesmyslem, chtít předem určovat, jak dlouho ta epocha potrvá."
Již samo toto zjištění vyčerpává v jistém smyslu thema této brožury. Cožpak bylo lze jasněji, přesněji, bezesporněji odmítnouti všechnu příští kritiku epigonů, než jak to bylo učiněno v té mé časopisecké stati, kterou s takovým souhlasem citovala leninovská "Novaja Žizň"? Moje stať vysvětlovala, že v procesu uskutečňování demokratických úkolů vítězný proletariát logikou svého postavení bude nezbytně v určité etapě postaven před čistě socialistické problémy. V tom pravě spočívá nepřetržitost mezi minimálním a maximálním programem, nezbytně vyplývající z diktatury proletariátu. To není jeden úder, to není skok - vysvětloval jsem tehdejším kritikům z maloburžoasního tábora - to je celá historická epocha. Leninovská "Novaja Žizň" se zcela připojila k této perspektivě. Důležitější však myslím, je ten fakt, že reálný postup vývoje tuto perspektivu zkontroloval a naprosto potvrdil její správnost v roce 1917.
O fantastickém "skoku" k socialismu přes demokracii mluvili kromě maloburžoasních demokratů z časopisu "Naša Žizň" v roce 1905[?] a zvláště v roce 1906 po započaté již porážce revoluce, hlavně menševici. Mezi menševiky v tomto směru zvláště vynikali Martynov[a] a zemřelý již Jordanskij. A dlužno říci, že pravě tito dva se stali později chrabrými stalinci. Menševickým literátům, kteří mně přisuzovali "skok k socialismu" jsem podrobně a populárně vysvětlil nejen mylnost, ale i hloupost této jejich představy ve zvláštní stati roku 1906, kterou bych mohl téměř celou přetisknouti dnes proti kritice epigonů. Snad však stačí říci, že vývody statě vyzněly těmito slovy:
"Velmi dobře chápu - mohu o tom přesvědčiti svého kritika (Jordanského) - že přeskočit novinářsky politickou překážku, neznamená prakticky ji zdolat". (II. sv. č. I., str. 454.)
To snad stačí? Ne-li, mohu pokračovati: nechť se kritici po vzoru Radkově nevymlouvají na to, že nemají "po ruce" toho, o čem tak rozvláčně vykládají.
Nevelká brožura "Naše taktika", kterou jsem napsal roku 1906 v žaláři, a kterou téhož roku vydal Lenin, vyznačuje se těmito vývody:
"Proletariát se dovede opříti o povstání vesnice - i ve městech, v těchto střediscích politického života, dovede skončiti tu práci, kterou dovedl začíti. Proletariát, opíraje se o selský živel a veda jej, nejen že zasadí poslední vítěznou ránu reakci, ale dovede si upevnit vítězství revoluce". (II. sv., č. I., str. 448.)
Podobá se to snad ignorování sedláctva?
V téže brožuře, budiž řečeno, jest pojednáno o této myšlence:
"Naše taktika, počítající s nezadržitelným vývojem revoluce, nesmí přirozeně ignorovati nevyhnutelných či nemožných, nebo třebas i jen pravděpodobných fází a etap revolučního hnutí". (II. sv., č. I., str. 436.)
Podobá se to snad fantastickému skoku?
Ve stati "Poučení z prvního Sovětu" (1906) líčím takto perspektivu dalšího vývoje revoluce, nebo jak se ve skutečnosti ukázalo, nové revoluce:
"Historie se neopakuje - a také nový Sovět nebude stavěn před události padesáti dní (říjen-prosinec roku 1905); zato však může si z této periody úplně vyvodit program své činnosti. Tento program jest naprosto jasný. Revoluční kooperace s armádou, sedláky a plebejskými spodinami městské drobné buržoasie. Odstranění absolutismu. Zničení jeho materielní organisace; z části rozformování, z části okamžité rozpuštění armády; zničení policejního byrokratického aparátu. Osmihodinový pracovní den. Ozbrojení obyvatelstva, především proletariátu. Přeměnění sovětů v orgány revoluční městské samosprávy. Vytvoření sovětů selských poslanců (selských komitétů), jako orgánů agrární revoluce v místech. Organisace voleb do Ústavodárného shromáždění a volební boj na podkladě určitého pracovního programu lidového zastupitelstva."
Podobá se to snad přeskakování agrární revoluce, či bagatelisování celé selské otázky? Podobá se to snad tomu, že jsem já neviděl demokratických úkolů revoluce? Nikoli, nepodobá se. Čemu se však v tom případě podobá politická malba Radkova? Vůbec ničemu.
Radek milostivě, avšak velmi dvojsmyslně rozlišuje moje stanovisko z roku 1905, jim znetvořené, od stanoviska menševiků, nedovtípiv se, že sám ze tří čtvrtin opakuje menševickou kritiku: ačkoli prý metoda Trockého byla stejná jako metoda menševiků, tvrdí jezovitský Radek, cíl jeho byl jiny. Takovým subjektivistickým výkladem Radek úplně zesměšňuje své vlastní stanovisko k otázce. Již Lassal věděl, že cíl závisí na metodě a je jí nakonec podmíněn. Lassal dokonce napsal na toto thema drama ("Franz von Sikingen"). V čem tedy je shoda mé metody s metodou menševiků? V poměru k sedlákům. Na důkaz toho uvádí Radek tři polemické řádky z výše již námi citované statě Leninovy z roku 1916, doznávaje mimochodem, že pod jménem Trockého Lenin polemisoval ve skutečnosti s Bucharinem i samotným Radkem. Kromě tohoto citátu z Lenina, který jak jsme viděli, jest vyvracen obsahem celé statě Leninovy, odvolává se Radek - na Trockého ve stati z roku 1916, když jsem odhaloval prázdnotu menševické koncepce, tázal jsem se: neprovede-li liberální buržoasie, tedy kdo? Vždyť v samostatnou politickou úlohu sedláků vy menševici, rozhodně nevěříte. Tudíž, Radek mne obviňuje, že Trockij "souhlasil" s menševiky pokud šlo o roli sedláků. Menševici se domnívali, že k vůli pochybnému a nejistému svazu se sedláctvem je nepřípustnou "odstrkovati" liberální buržoasii. To byla "metoda menševiků". Moje metoda však spočívala v tom, aby byla liberální buržoasie odhozena a aby bylo dobyto vedení revolučního rolnictva. V této základní otázce nebylo mezi mnou a Leninem různosti názorů. A když jsem tehdy, v boji s menševiky, jim říkal: "Vy tedy rozhodně nehodláte sedlákům přiznat vůdčí úlohu" - to nebyl souhlas s "metodou" menševiků, jak to insinuuje Radek, ale pouze jasné položeni alternativy: buďto diktatura liberální plutokracie, nebo diktaturu proletariátu.
Téhož naprosto správného mého důvodu proti menševikům, z r. 1916, jehož pokouší se neloyálně využíti Radek proti mně, použil jsem devět let před tím na londýnském sjezdu (roku 1907), obhajuje these bolševiků o vztahu k neproletářským stranám. Uvedu zde podstatnou část londýnské řeči, která byla v prvních letech po Říjnové revoluci nejednou přetisknuta v různých sbornících a výborech jako vyjádření bolševického vztahu k třidám a stranám v revoluci:
"Soudruhům menševikům se zdají býti jejich vlastní názory neobyčejně složité. Nejednou jsem je slyšel pronášet obvinění, že si průběh ruské revoluce představuji příliš jednoduše. Zatím však, nehledě k naprosté neformulovanosti, která působí dojmem složitosti - a možná že pravě pro tuto neformulovanost - shrnují se názory menševiků ve velmi prostém schématu, které může chápati dokonce i pan Miljukov.
V doslovu k nedávno vyšlé knížce: "Jaký byl průběh voleb do II. Státní dumy" ideový vůdce kadetské strany píše: "Pokud jde o levé skupiny v užším smyslu, to jest socialistické a revoluční, sblížení s nimi bude těžší. Ale také zde, není-li určitých kladných příčin, jsou velmi silné záporné příčiny, které do jisté míry pomohou, abychom se sblížili. Jejich cil je - nás kritisovat a diskreditovat; již proto je nezbytno, abychom byli pohotoví a pracovali. Víme, že pro socialisty, nejen ruské, ale celého světa, jest převrat, který se nyní uskutečnil, převratem buržoasním a nikoli socialistickým, je to převrat, který musí provésti buržoasní demokracie. Žádní socialisté světa se nechystali k tomu, aby zabrali místo této demokracie… a poslala-li je strana v takovém velkém počtu do Dumy, tedy rozhodně nikoli proto, aby již nyní uskutečňovali socialismus, nebo aby vlastníma rukama prováděli přípravné "buržoasní" reformy… Bude proto pro ně mnohem výhodnější, postoupí-li nám úlohu parlamentářů, než aby touto úlohou kompromitovali sami sebe".
Miljukov, jak vidíte, přivádí nás hned k jádru otázky. V uvedeném citátu jsou všechny základní prvky menševického nazírání na revoluci a vztah buržoasní a socialistické demokracie.
Uskutečňující se převrat, je převratem buržoasním a nikoli socialistickým - to jest za prvé. Buržoasní převrat "musí provésti buržoasní demokracie"- to za druhé. Sociální demokracie nemůže svýma rukama prováděti buržoasní reformy, její role je čistě oposiční: "kritisovati a diskreditovati!" A posléze, za čtvrté, aby socialisté mohli setrvati v oposici, "je nezbytno, abychom my (to jest buržoasní demokracie) byli pohotoví a pracovali!".
Co však není-li "nás"? Co není-li tu buržoasní demokracie, schopné k tomu, aby šla v čele buržoasní revoluce? Pak nezbude, než aby byla vymyšlena. A k tomu pravě přivádí menševismus. Menševismus buduje buržoasní demokracii, její vlastnosti a její historii z prostředků vlastní fantasie.
Jako materialisté musíme především si položiti otázku o sociálních základech buržoasní demokracie: o které vrstvy nebo třidy se může opírat?
O velké buržoasii - s tím souhlasíme všichni - netřeba mluviti jako o revoluční síle. Nějací lyonští průmyslníci hráli kontrarevoluční úlohu, dokonce již za velké francouzské revoluce, která byla revolucí nacionální v nejširším slova smyslu. Vykládají nám však o střední a hlavně o drobné buržoasii, jako o vůdčí síle buržoasního převratu. Avšak co to vlastně je, tato drobná buržoasie?
Jakobinci se opírali o městskou demokracii, která vyrostla z řemeslných cechů. Malí mistři, pomocníci a těsně s nimi spojený městský lid, tvořili armádu revolučních sansculotů, oporu to vůdčí strany montagnardů. Pravě tato kompaktní masa městského obyvatelstva, která prošla dlouhou historickou školou cechovního řemesla, nesla na sobě celou tíhu revolučního převratu. Objektivním výsledkem revoluce bylo vytvoření "normálních" podmínek kapitalistického vykořisťování. Avšak sociální mechanika historického procesu přivedla k tomu, že podmínky pro panství buržoasie byly vytvářeny lůzou, pouliční demokracií, sansculoty. Jejich teroristická diktatura zbavovala buržoasní společnost starého nánosu, avšak na to dospěla ku vládě buržoasie, svrhnuvší diktaturu drobno- buržoasní demokracie.
Táži se - ach, běda! - nikoli poprvé; která společenská třída u nás pozvedne na sebe revoluční buržoasní demokracii, postaví ji k moci a umožní ji provésti ohromnou práci, zatím co bude proletariát v oposici? To je otázka ústřední a já ji znovu kladu menševikům.
Je pravda, že u nás jsou ohromné masy revolučního rolnictva. Avšak soudruzi z menšiny vědí stejně jako já, že rolnictvo, byť by bylo i sebe revolučnější, není schopné hráti samostatnou a tím méně vůdčí politickou úlohu. Je nesporné, že se rolnictvo může projeviti ve službě revoluci jako ohromná síla; bylo by však marxisty nedůstojno mysliti, že mužická strana je schopna, aby se postavila v čelo buržoasního převratu a aby vlastní iniciativou zbavila výrobní síly národa starodávných okovů. Město je hegemonem současné společnosti a jenom ono je způsobilé k roli hegemona buržoasní revoluce.[b]
Kde tedy je u nás ta městská demokracie, která by byla schopna vésti národ? Soudruh Martynov již nejednou jí hledal s lupou v ruce. Nalézal saratovské učitele, petrohradské advokáty a moskevské statistiky. Jako všichni jeho stoupenci, nechtěl pozorovati, že v ruské revoluci průmyslový proletariát stojí na stejné půdě, na které koncem XVIII. věku stála řemeslnická, poloproletářská demokracie sansculotů. Upozorňuji vás, soudruzi, na tento důležitý fakt.
Náš velký průmysl nevyrostl vůbec přirozeným způsobem z řemesla. Historie hospodářských poměrů našich měst vůbec nezná období cechů. Kapitalisticky průmysl vznikl u nás pod tlakem evropského kapitálu. Tento průmysl opanoval vlastně panenskou primitivní zemi, nenarážeje na odpor řemeslné kultury. Cizozemsky kapitál přitékal k nám kanály státních půjček a rourami soukromé iniciativy. Shromažďoval kolem sebe armádu průmyslového proletariátu, nedovoluje, aby vznikalo a vyvíjelo se řemeslo. V důsledku tohoto procesu jako hlavní síla v době buržoasní revoluce projevil se průmyslový proletariát neobyčejně vynikajícího sociálního typu. To jest fakt, který nelze vyvrátit a který nezbytně musí tvořit zaklad našich revolučně-taktických vývodů.
Věří-li soudruzi z menšiny ve vítězství revoluce, nebo uznávají-li aspoň možnost takového vítězství, nemohou popříti toho, že kromě proletariátu není u nás historického pretendenta na revoluční vládu. Jako se drobno-buržoasní městská demokracie veliké revoluce postavila v čelo revolučního národa, stejně proletariát, tato jediná revoluční demokracie našich měst, musí najiti oporu v selských masách a musí se chopit vlády - dojde- li ovšem revoluce k vítězství.
Vláda, která se opírá bezprostředně o proletariát a skrze něj o revoluční sedláky, neznamená ještě socialistické diktatury. Zde se nezmiňuji o dalších perspektivách proletářské vlády. Možná, že proletariátu je souzeno padnouti, jako padla jakobínská demokracie, aby uvolnila místo pro panství buržoasie. Chci zde jenom prohlásiti toto: mělo-li revoluční hnutí u nás úspěch v souhlase s předpovědí Plechanovovou jako hnutí dělnické - jest možno u nás vítězství revoluce jenom jako revoluční vítězství proletariátu - nebo není možné vůbec.
Na tomto závěru trvám s veškerou rozhodností. Uznáme-li, že sociální rozpory mezi proletariátem a selskými masami nedovolí, aby proletariát se postavil v čelo selských mas; že sám proletariát není dosti silný k dosažení vítězství - pak nezbytně dospějeme k vývodu, že naši revoluci není vůbec souzeno vítězství. Za takových podmínek musí se jako přirozené finále dostaviti dohoda liberální buržoasie se starou vládou. To je východisko, jehož možnost nelze nijak popírat. Je však jasno, že toto východisko leží na cestě porážky revoluce, porážky, která byla by podmíněna vnitřní slabostí revoluce.
Celá analysa menševiků, především jejich hodnocení proletariátu a jeho možných vztahů k sedlákům, vede je neúprosně na cestu revolučniho pesimismu.
Oni však usilovně uhýbají s této cesty a rozvinují revoluční optimismus na účet…buržoasní demokracie.
Odsud vyplývá jejich vztah ke kadetům. Kadeti jsou jim symbol buržoasní demokracie a buržoasní demokracie je - přirozený pretendent revoluční vlády…
O co se tedy opírá vaše víra, že se kadet ještě pozvedne a narovná? Snad o fakta z politického vývoje? Nikoli, ale o vaše schéma. Pro "provedení revoluce do konce" potřebujete městské buržoasní demokracie. Vy ji žádostivě hledáte a nenalézáte ničeho kromě kadetů. A na jejich účet rozvíjíte podivuhodný optimismus, přestrojujete je, chcete je donutit, aby hráli historickou úlohu, kterou hrát nechtějí, nemohou a nebudou. Na svou základní otázku - kladl jsem ji mnohokráte - neuslyšel jsem odpovědi. Vy nemáte revoluční prognosy. Vaše politika postrádá velkých perspektiv.
A v souvislosti s tím váš vztah k buržoasním stranám jest formulován slovy, která musí sjezd zachovati v paměti: "Od případu k případu". Proletariát nevede soustavného boje o vliv na lidové masy, on nekontroluje svých taktických kroků pod zorným uhlem jedné vůdčí myšlenky: sjednotit kolem sebe pracující a ujařmené a státi se jejich hlasatelem a vůdcem." (V. sjezd strany. "Protokoly a resoluce sjezdu", str. 180-185.)
Tato řeč, která shrnovala všechny mé statě, řeči a činy v letech 1905-1906, vyvolala naprostý souhlas bolševiků, nemluvě již o Rose Luxemburgové a Tyszkovi (na základě této řeči vznikl také můj těsnější styk s nimi, který mne přivedl k spolupracovnictví v jejich polském časopise). Lenin, který mně nepromíjel smířlivého chování k menševikům - a měl pravdu - vyslovil se o mé řeči s úmyslnou zdrženlivostí. Hle, co řekl:
"Zmiňuji se pouze, že Trockij v knížce: "Na obranu strany" vyjádřil tiskem solidaritu s Kautským, který psal o hospodářské shodnosti zájmů proletariátu a sedláctva v současné ruské revoluci. Trockij uznával přípustnost a. účelnost levého bloku proti liberální buržoasii. Tato fakta mně stačí, abych uznal, že se Trockij přiblížil našim názorům. Nezávisle na otázce o "nepřetržité revoluci" jest zde zřejmá shoda názorů o základních bodech otázky vztahu k buržoasním stranám". (Lenin, sv. VIII., str. 400.)
Lenin se nezabýval ve své řeči celkovým oceněním teorie permanentní revoluce tím spíše, že ani já sám jsem ve své řeči nerozvil dalších vyhlídek diktatury proletariátu. Lenin zřejmě nečetl mé práce o této otázce, neboť by jinak nebyl mluvil jako o čemsi novém, o mém "přiblížení se bolševickým názorům" - když přece moje londýnská řeč byla pouze přehledným výkladem mých prací z roků 1905-1906. Lenin se vyjadřoval s krajní zdrženlivostí, poněvadž já jsem nebyl členem bolševické frakce. Vyjádřil se však správněji, pravě proto není v Leninových slovech ničeho, co by se mohlo překroutit. Lenin konstatuje "shodu názorů o základních bodech", o vztahu k sedlákům a liberální buržoasii. Tato shoda názorů netyká se mých cílů , jak nesmyslně uvádí Radek, nýbrž pouze metody. Lenin dělá výhradu pravě ve věci vyhlídek přecházení demokratické revoluce v socialistickou "nezávisle na otázce o nepřetržité revoluci". Co značí tato výhrada? To je jasné: Lenin vůbec neztotožňoval permanentní revoluce s ignorováním sedláctva, či s přeskakováním agrární revoluce, jak si učinili pravidlem nevzdělaní a nesvědomití epigoni. Leninova myšlenka jest tato: jak daleko ještě půjde naše revoluce a bude-li moci u nás proletariát se dostati k vládě dříve než v Evropě a jaké se při tom otevřou pro socialismus vyhlídky, této otázky se nedotýkám; avšak v zásadní otázce, o vztahu proletariátu k sedláctvu a liberální buržoasii, je "zřejmá shoda názorů" .
Výše jsme viděli, jak bolševická "Novaja Žizň" reagovala na teorii permanentní revoluce téměř při jejím vzniku, tedy ještě roku 1905. Zmíníme se ještě, jak redakce Leninových "Spisů" se vyslovila o této teorii po r. 1917. V poznámkách k XIV. sv., č. II., str. 481, se praví:
"Ještě před revolucí r. 1905 (Trockij) uvedl do popředí svéráznou a zvláště nyní významnou teorií permanentní revoluce tvrdě, že buržoasní revoluce roku 1905, jevíc se jako první z řady nacionálních revolucí, přejde bezprostředně v revoluci socialistickou".
Připouštím, že to vůbec není uznáním za správné všeho, co jsem napsal o permanentní revoluci. Avšak je to rozhodně uznáním za nesprávné toho, co o ni píše Radek. "Buržoasní revoluce přejde bezprostředně v revoluci socialistickou", to jest teorie přecházení a nikoli přeskakování, odtud vyplývá taktika realistická, nikoli však dobrodružná. A co znamenají slova: "zvláště nyní významná teorie permanentní revoluce"? Znamenají, že říjnový převrat vrhl nové světlo na ty strany této teorie, které pro velmi mnohé byly dříve zastíněny, nebo se prostě zdály být "nepravděpodobnými ". II. díl XIV. svazku Leninových "Spisů", vyšel ještě za života jejich autora. Tisíce a desetitisíce stoupenců četly tuto poznámku. A nikdo ji do roku 1924 neprohlásil za nesprávnou. Avšak Radek si usmyslil, že to udělá až roku 1926.
Pokud však Radek mluví nejen o teorii, ale i o taktice, nejdůležitějším argumentem proti němu je pořád jenom ráz mého praktického účastenství v revolucích roku 1905 a roku 1917. Má práce v petrohradském sovětě roku 1905 časově se shodovala s definitivním zpracováním těch mých názorů na povahu revoluce, které epigoni ustavičně ostřelují. A jak to, že tyto tak prý nesprávné názory se vůbec neprojevily v mé politické činnosti, kterou všichni mohli pozorovati a která byla každého dne registrována v tisku? Připustí-li se, že tak šeredná teorie se projevovala v mé politice, proč tedy mlčeli nynější konsulové? A co je poněkud důležitější; proč Lenin, naprosto rozhodně hájil linii petrohradského sovětu jak ve chvíli největšího rozmachu revoluce, tak i po jejím poražení?
Tytéž otázky, avšak ještě zajisté ostřeji formulované, tykají se revoluce roku 1917. V Novém Yorku jsem ocenil únorový převrat v řadě článků pod zorným uhlem teorie permanentní revoluce. Všechny tyto statě nyní vyšly znova. Moje taktické vývody úplně se shodovaly s vývody, které Lenin současně dělal v Ženevě, a které byly tudíž ve stejně nesmiřitelném rozporu s vývody Kameněva, Stalina a ostatních epigonů. Když jsem přijel do Petrohradu, neptal se mne nikdo, zříkám-li se "omylu" permanentní revoluce. Ba ani neměl kdo se tázat. Stalin se stydlivě tlačil do kouta, přeje si pouze jednoho: aby strana co nejdříve zapomněla na jeho politiku před příjezdem Leninovým. Jaroslavskij ještě nebyl předsedou Kontrolní komise, v Jakutsku vydával společně s menševiky strašně ubohý pololiberální Časopejsek. Kameněv obviňoval Lenina z trockismu a při setkání se mnou prohlásil: "Teď máte svátek!" V ústředním orgánu bolševiků jsem v předvečer Října psal o vyhlídkách permanentní revoluce. Nikomu ani z daleka nenapadlo mně odporovat. Moje shoda s Leninem se projevila naprosto a bezvýhradně. Co tedy chtějí říci moji kritici a mezi nimi Radek? Že jsem snad já sám vůbec nechápal té teorie, kterou jsem hájil a že jsem snad v nejodpovědnějších historických chvílích jednal proti své teorii a proto správně? Není jednodušší předpokládat, že moji kritici nepochopili stejně teorie permanentní revoluce, jako mnoho jiného? Neboť připustíme-li, že tito pozdní kritici se tak dobře vyznají nejen ve svých, ale i v cizích myšlenkách, čím se pak vysvětlí to, že všichni bez výjimky zaujali tak ubohé stanovisko v revoluci roku 1917 a že si zjednali věčnou hanbu v revoluci čínské?
* * * Jak to však přece jen je, zeptá se snad některý čtenář, s vaším hlavním taktickým heslem: "Bez cara, ale dělnickou vládu?"
Tento důvod považuje se ve známých kruzích za rozhodující. Úžasné "heslo" Trockého: "Bez cara!" prochází vším, co píší kritikové permanentní revoluce, u jedněch je to poslední, nejdůležitější, nejrozhodnější argument, u druhých je to hotový přístav pro unavenou mysl.
Největši hloubky přirozeně dosahuje tato kritika u "mistra" nevzdělanosti a neloyalnosti, když ve svých nevyrovnatelných "Otázkách leninismu" praví:
"Nebudeme se šířiti (ba právě! L. T.), o stanovisku Trockého v roce 1905, kdy "prostě" zapomněl na sedláctvo, jako na revoluční sílu, vyzvedaje heslo "bez cara, ale dělnickou vládu", to jest heslo o revoluci bez sedláctva". (J. Stalin. "Otázky leninismu", str. 174-17[?].)
Přes téměř naprostou beznadějnost svého postavení před tváří této zdrcující kritiky, která nechce "šířiti se", pokusím se přece ukázati na některé polehčující okolnosti. Vyskytují se. Prosím o pozornost.
Kdybych já byl býval v některé stati r. 1905 formuloval jednotlivé dvousmyslné nebo nepodařené heslo, které bylo způsobilé zavdat příčinu nedorozumění, bylo by pak nutno dnes, to jest po 23 letech, nebrati toto heslo isolovaně, nýbrž v souvislosti s jinými mými pracemi o tomtéž thematu hlavně však s mým politickým účastenstvím v událostech. Nelze přece prostě jen oznámiti čtenáři pouhý název jím (ale stejně i kritikům) neznámého díla a potom vkládati do tohoto názvu takový smysl, který je v naprostém rozporu se vším, co jsem já psal a dělal.
Možná však, že nebude zbytečno dodat, - o, kritikové! - že jsem nikdy a nikde nepsal, nepronesl a nenavrhoval takového hesla: "Bez cara, ale dělnickou vládu ". Tento hlavní argument mých soudců spočívá kromě jiného na nejhanebnějším faktickém omylu. Věc je taková, že provolání s názvem "Bez cara, ale dělnickou vládu", napsal a vydal za hranicemi v létě roku 1905[?] Parvus. Já jsem tehdy již davno žil nelegálně v Petrohradě a na tomto letáku jsem nebyl ani činem, ani myšlenkou účasten. Dověděl jsem se o něm značně později z polemických statí. Nikdy jsem neměl důvodu nebo příležitosti o tomto letáku se vyslovit. Nikdy jsem ho neviděl a nečetl (jako ostatně všichni moji kritici). Tak jest tomu s touto pozoruhodnou věcí. Mrzi mne velice, že musim připravit všechny Thalmany z Semardy o nejpohodlnější a nejvíc usvědčující argument, který je vždy po ruce. Avšak fakta jsou silnější mých humánních citů.
To však není ještě všechno. Náhoda si tak s námi zahrála, že v téže době, kdy Parvus vydal za hranicemi neznámý mně leták "Bez cara, ale dělnickou vládu", bylo nelegálně vydáno v Petrohradě provolání pod názvem: "Ani cara, ani zemce,[c] ale lid". Tento název, který se v textu provolání nejednou opakuje, jako heslo, jimž se spojuji dělnici a sedláci, byl jakoby úmyslně vymyšlen proto, aby populární formou vyvrátil pozdější tvrzení o přeskakování demokratického stadia revoluce. Toto provolání jest otisknuto v II. svazku mých "Spisů" (sv. II., č. I., str. 256). Tamtéž jsou otištěna Ústředním bolševickým výborem vydaná moje provolání k témuž rolnictvu, na něž jsem, podle geniálního vyjádřeni Stalinova, "prostě zapomněl".
Avšak ani to není všechno. Ještě nedávno přeslovutný Rafes, jeden z teoretiků a vůdců čínské revoluce ve stati, uveřejněné v teoretickém orgánu ústředního výkonného výboru všesvazové komunistické strany, psal opět o tom úžasném hesle, které Trockij vyhlásil v roce 1917. Tedy nikoli v roce 1905, ale v roce 1917! Avšak pro menševika Rafesa lze ostatně najíti omluvu: byl takřka do roku 1920 u Petljury "ministrem" a jak by tedy byl mohl, zatížen jsa státními starostmi, spojenými s bojem proti bolševikům, vnikati v to, co se dělo v táboře Říjnové revoluce? Nu, a co redakce orgánu ústředního výkonného výboru? Eh, co na tom záleží, je-li o jeden nesmysl více nebo méně…
A jak je to možné? zvolá některý svědomitý čtenář, vychovaný makulaturou z posledních let, Vždyť nás přece učili ve stech a tisícech knih a statí…
Ano, učili - ale bude nutno, přátelé, učiti se znovu. To jsou výrobní náklady období reakce. Ale co naplat! Historie nepostupuje přímočaře. Občas pronikne i do stalinovských slepých uliček.
__________________________________
Poznámky:
a Bývalý vůdce protileninského tábora menševiků - nyní jeden z hlavních teoretiků Kom. Internacionály a redaktor "Pravdy ". (Pozn. překladatele.)
b Souhlasí s tímto pozdní kritici permanentní revoluce? Jsou ochotni uplatnit tuto poučku ve východních zemích, v Číně, Indii a jiných? Ano, či ne?
c Zemci, členové zemstev, kusých zemských zastupitelstev. Překl.