Lev Trockij
Co je permanentní revoluce?

O přeskakování historických stupňů

Radek neopakuje pouze některých oficielních kritických cvičení posledních let, on je částečně zjednodušuje, pokud to ještě je možné. Podle jeho slov vypadá to tak, že já vůbec nerozlišuji mezi revolucí buržoasní a socialistickou, mezi východem a západem, stejně r. 1905, jako dnes. Jda za Stalinem, Radek mne poučuje o tom, že přeskakování historických stupňů je nepřípustné.

Je nutno především se tázati: šlo-li u mně v r. 1905 prostě o "socialistickou revoluci", proč jsem tedy myslil, že může v zaostalém Rusku začíti dříve, než v pokročile Evropě? Snad z vlastenectví, či snad z nacionální hrdosti? A přece, bud jak buď, ve skutečnosti se tak stalo. Chápe snad Radek, že kdyby u nás mohla vyvrcholit demokratická revoluce jako samostatná etapa, že bychom nyní neměli diktatury proletariátu? Máme-li ji dříve, než na západě, tedy jen proto, že historie spojovala, nesměšovala, ale organicky spojovala - podstatný obsah buržoasní revoluce s první etapou proletářské revoluce.

Rozlišováni buržoasní a proletářské revoluce jest abeceda. Avšak za abecedou přicházejí slabiky, to jest spojování písmen. Historie také provedla takové spojení nejdůležitějších písmen buržoasní abecedy s prvními písmeny abecedy socialistické. Avšak Radek od slabik, které již byly skutečně vytvořeny, táhne nás zpět, k abecedě. Je to sice smutné, ale je tomu tak.

Je hloupost tvrzení, jakoby vůbec nebylo lze přeskakovati stupně. Přes jednotlivé "stupně", vyplývající z teoretického rozčlenění vývojového procesu, vzatého celkově, totiž v jeho maximální úplnosti, živý historický proces vždycky dělá skoky a v kritické chvíle žádá téhož od revoluční politiky. Možno říci, že uměnim poznati takovou chvili a využíti ji, především liší se revolucionář od vulgárního evolucionisty.

Marxovo rozčlenění průmyslového vývoje na řemeslo, manufakturu a továrnu patří k abecedě politické ekonomie, přesněji, historicko-ekonomické teorie. V Rusku však přišla továrna tak, že minula epochy manufaktury a městského řemesla. To jsou již historické slabiky. K analogickému procesu u nás došlo pokud jde o vztahy tříd a politiku. Nelze pochopiti nových dějin Ruska, neznáme-li Marxova schématu tři stupňů: řemeslo, manufaktura, továrna. Avšak, víme-li pouze jen toto, tedy stejně nic nepochopíme. Věc je taková, že historie Ruska, to nebudíž řečeno jako urážka Stalina, už přeskočila nějaké ty stupně. Teoretické rozlišování stupňů je však nezbytné i pro Rusko, neboť jinak se nepochopí ani to, v čem spočíval skok, ani jaké jsou jeho následky.

Věcí lze se zabývati s druhé strany (jak se Lenin někdy zabýval dvojvládou) a říci, že všechny tři Marxovy stupně byly v Rusku. První dva však v naprosto úzké, zárodkové podobě. Tyto "rudimenty", jakoby jen naznačené vytečkováním stupňů řemesla a manufaktury, dostačují k tomu, aby potvrdily vývojovou jednotnost ekonomického procesu. Přes to však rozsah těchto dvou stupňů jest tak zmenšen, že z tohoto zmenšení vznikla úplně nová vlastnost v celém sociálním složení národa. Nejjasnějším výrazem této nové "vlastnosti" v politice jest Říjnová revoluce.

Nejnesnitelnější ze všeho je pohled na Stalina, ktery teoretisuje o těchto otázkách, nesa dvě pomalované brašničky, celou to svou teoretickou výbavu: "zákon nerovnoměrného vývoje" a "nepřeskakováni stupňů". Stalin dosud nechápe, že nerovnoměrnost vývoje spočívá právě v přeskakování stupňů (nebo v příliš dlouhém seděni na jednom stupni). Proti teorii permanentní revoluce Stalin s nenapodobitelnou vážností uvádí… zákon o nerovnoměrném vývoji. Zatím však předpověď, že historicky zaostalé Rusko může dospěti k proletářské revoluci dříve, než pokročilá Anglie, vyplývá zcela a úplně ze zákona o nerovnoměrnosti vývoje. Jenom že pro takovou předpověď bylo třeba pochopiti historickou nerovnoměrnost v celé její dynamické konkrétnosti a nejen prostě přežvykovat permanentní žvance citátů Lenina z r. 1905, obrácených na ruby a negramotně vykládaných.

Dialektiku historických "stupňů" lze poměrně snadně poznati v údobích revolučního rozmachu. Naopak, reakční údobí stávají se přirozeně dobou laciného evolucionismu. Stalinština, tato zhuštěná ideová vulgárnost, tato důstojná dcera stranické reakce, vytvořila svého druhu kultus stupňového hnutí, čímž se má zastříti politické ubožáctví a drobečkářství. Této reakční ideologii podlehl nyní také Radek.

Ty či ony etapy historického procesu mohou se v určitých podmínkách jeviti neodvratnými, ačkoli teoreticky nejsou nezbytné. A naopak: teoreticky "nezbytné" etapy mohou být dynamikou vývoje zmenšeny do naprosté bezvýznamnosti, zvláště v době revolucí, které nebyly zbytečně pojmenovány lokomotivami dějin.

Tak u nás proletariát "přeskočil" stadium demokratického parlamentarismu, věnovav ústavodárnému shromáždění celkem jen několik hodin a to ještě na zádvoří. Naproti tomu kontrarevoluční stadium v Číně nelze nijak přeskočiti, jak se u nás nemohlo přeskočiti údobí čtyř Dum. Za to však nynější kontrarevoluční stadium v Číně vůbec nebylo historicky "nezbytné". Toto stadium jest přímý následek zhoubné politiky Stalina-Bucharina, kteří přijdou do historie jako organisátoři porážek. Plody oportunismu staly se však objektivním faktorem, který může na dlouho zastaviti revoluční proces.

Každý pokus přeskočiti reálné, to jest objektivně podmíněné etapy vývoje masy, znamená politickou soudružnost. Pokud většina dělnické masy věří sociálním demokratům, nebo, připusťme, kuomindancům, či tradeunionistům, nemůžeme ji bezprostředně ukládat svržení buržoasní vlády. K tomu dlužno masy připravovat. Tato příprava může se projeviti jako neobyčejně velký "stupeň". Avšak pouze politicky ubožák může se domnívat, že my musíme "spolu s masou" seděti nejprve v pravém Kuomindanu a potom v levém, nebo být v bloku se stávkokazem Purcelem - "dotud, pokud se strana nezklame ve vůdcích", které my současně budeme svou spoluprací podporovat.

Zatím však Radek patrně nezapomněl, že požadavek vystoupení z Kuomindanu a požadavek rozbití anglo-ruského komitétu jistí "dialektikové" nejmenovali jinak, než přeskakováním stupňů a kromě toho odpoutáním se od selských (v Číně) a dělnických mas (v Anglii). Radek si to musí pamatovati tím lépe, že sám byl mezi těmito smutně vypadajícími "dialektiky". Nyní jen prohlubuje a zevšeobecňuje své oportunistické omyly.

V dubnu roku 1919 v programové stati "Třetí Internacionála a její místo v historii" Lenin napsal:

"Sotva se zmýlíme, řekneme-li, že právě ta… nesrovnalost mezi zaostalostí Ruska a jeho "skokem" k vyššímu útvaru demokracie, přes buržoasní demokracii k sovětské čili proletářské, že pravě tato nesrovnalost byla jednou z příčin…, která zvláště ztížila či zdržela chápání role Sovětů na západě." (Lenin, XVI. sv., str. 183)

Lenin zde přímo praví, že Rusko učinilo "skok přes buržoasní demokracii". Lenin dává tomuto tvrzení v mysli všechna nezbytná omezení: dialektika přece nespočívá v tom, že se pokaždé znovu vypočítávají všechny konkrétní podmínky; spisovatel vychází z toho, že také čtenáři sami mají něco v hlavě. Přes to však skok přes buržoasní demokracii tu jest a podle správné poznámky Leninovy krajně ztěžuje dogmatikům a schematikům chápání role Sovětů, při tom však nejen "na západě", ale i na východě.

Co však se o teto otázce praví v téže "Předmluvě " ke knize "1905", která nyní neočekávaně tak znepokojuje Radka:

"Petrohradští dělníci již v roce 1905 nazývali svůj Sovět proletářskou vládou. Tohoto názvu se tehdy počalo užívati a celý přecházel do programu boje o dobytí vlády dělnickou třidou. V téže době jsme uplatňovali proti carismu rozvinutý program politické demokracie (všeobecné hlasovací právo, republiku, milici a jine). Jinak jsme postupovat nemohli. "Politická demokracie jest nezbytná etapa ve vývoji dělnických mas, - s tou nejpodstatnější výhradou, že v jednom případě projdou tuto etapu průběhem desítiletí, kdežto v druhém dovolí revoluční situace masám, aby se vyprostily z předsudků politické demokracie ještě dříve, než její zřízení vstoupí skutečně v život." (L. Trockij, "1905", Předmluva str. 7.)

Je dobře připomenouti, že tato slova naprosto souhlasící s uvedenou výše myšlenkou Leninovou, dostatečně, jak se mně zdá, vysvětlují nezbytnost, uplatňovati proti diktatuře Kuomindanu "rozvinutý program politické demokracie". Avšak pravě zde si to Radek plete. V období revolučního rozmachu stavěl se na odpor tomu, aby čínská komunistická strana vystoupila z Kuomindanu. V údobí kontrarevoluční diktatury stavěl se na odpor mobilisaci čínských dělníků pod heslem demokracie. To značí, v létě si obléknout kožich, kdežto v zimě se svlékat do naha.