Lev Trockij
Co je permanentní revoluce?

Od marxismu k pacifismu

Nejvíce znepokojující ve smyslu symptomatickém je jedno místo Radkovy statě, stojící jaksi vedle zajímajícího nás ústředního thematu, spjaté však s ním tím, že Radek se přiblížil k nynějším teoretikům centrismu. Jde o slabě maskované zálohy, na účet teorie socialismu v osamocené zemi. Je nezbytno nad tím se pozastavit, neboť tato "poboční" linie Radkova omylu za dalšího vývoje může zastříti všechny ostatní rozpory, odhalíme-li, že jejich kvantita definitivně přešla v kvalitu.

Jde o nebezpečí, které ohrožuje revoluce z venčí. Radek píše, že Lenin

"… si byl vědom toho, že za úrovně hospodářského rozvoje Ruska roku 1905 tato (proletářská) diktatura může se udržeti, přijde-li na pomoc západoevropský proletariát". (Podtrženo mnou. L. T.)

Chyba vedle chyby a především hluboké porušení historické perspektivy. Lenin ve skutečnosti pravil, a to nejednou, že demokratická diktatura (ale vůbec ne proletářská), nebude se moci udržeti v Rusku bez socialistické revoluce v Evropě. Tato myšlenka, jako červená nit, táhne se všemi Leninovými články a řečmi v době štokholmskeho sjezdu z roku 1906 (polemika s Plechanovem, otázky znárodnění půdy, nebezpečí restaurace a jiné). V tom období Lenin vůbec neuvedl na přetřes otázky proletářské diktatury v Rusku před socialistickou revoluci v západní Evropě. Avšak to dnes není hlavní. Co znamená: "za úrovně hospodářského rozvoje Ruska roku 1905"? Ale jak se má věc s úrovní roku 1917? Na tomto rozdílu úrovní je vybudovaná teorie socialismu v osamocené zemi. Program Komunistické Internacionály rozdělil celou zeměkouli čárami ve čtverečky "dostačující" a "nedostačující" na samostatné vybudování socialismu a tím pro revoluční strategii vytvořil řadu beznadějných, slepých uliček. Rozdíl hospodářských úrovní může mít nesporně rozhodující význam pro politickou sílu dělnické třídy. R. 1905 jsme nedospěli k diktatuře proletariátu, jako jsme ostatně nedospěli ani k demokratické diktatuře. V roce 1917 jsme zavedli diktaturu proletariátu, která pohltila diktaturu demokratickou. Avšak za hospodářského rozvoje roku 1917 i za úrovně roku 1905 může se diktatura udržeti a rozvinouti v socialismus jenom tehdy, přijde-li zavčas na pomoc západní proletariát. Přirozeně, že toto "zavčas" nelze apriorně vypočítat: určuje chod, vývoje a boje. Podle vztahu k teto zásadní otázce, o které rozhoduje světový poměr sil, jemuž patří poslední a rozhodující slovo, rozdíl úrovní Ruska roku 1905 a roku 1917, byť by i byl sám sebou velmi důležitý, je druhořadým činitelem.

Radek se však neomezuje pouze na tento dvousmyslný poukaz na rozdíl úrovní. Poukázav na to, že Lenin chápal souvislost vnitřních problémů revoluce s problémy světovými (aby to ještě ne!), Radek dodává:

"Jenomže Lenin nezostřoval pochopení této spojitosti mezi udržením socialistické diktatury v Rusku a pomocí západoevropského proletariátu přílišně přiostřenou formulací Trockého, a sice že to musí býti státní pomoc, tedy pomoc již zvítězivšího západoevropského proletariátu". (Podtrženo mnou. L. T.)

Musím se přiznat, že jsem nevěřil svým očím, když jsem si přečetl tyto řádky. Proč se Radkovi hodila tato nedůstojná zbraň z epigonského arsenalu? Vždyť přece to je pouhé, obyčejné opakování stalinovských hanebností, kterému jsme se vždycky tak důkladně vysmívali. Uvedený citát kromě jiného dokazuje, že si Radek velmi špatně představuje základní ukazovatele Leninovy cesty. Nejen, že Lenin nikdy po stalinovském způsobu neuváděl v souvislost nátlak evropského proletariátu na buržoasní vládu a dobyti moci proletariátem, ale naopak, otázku revoluční pomoci z venčí kladl ještě ostřeji, než já. V údobí první revoluce ustavičně opakoval, že neudržíme demokracie (dokonce demokracie!) bez socialistické revoluce v Evropě. V roce 1917-18 a v rocích následujících Lenin nepohlížel na osud naši revoluce jinak, a nehodnotil, než v souvislosti s již započatou socialistickou revoluci v Evropě. Lenin, na příklad, říkal, že "bez vítězství revoluce v Německu jest naše záhuba nevyhnutelná". Tvrdil to v r. 1918, avšak nikoli za "hospodářské úrovně" roku 1905, a při tom neměl na mysli snad příští desetiletí, ale ty nejbližší lhůty, vyměřené nemnohými roky, ne-li měsíci.

Lenin mnohokráte vysvětloval: "jestliže jsme se uhájili, tedy pouze proto, že specielně se vytvořivši podmínky na krátký moment (na krátký moment! L. T.), nás chránily proti mezinárodnímu imperialismu". A dále: "Mezinárodní imperialismus… v žádném případě a za žádných okolností nemohl vedle sebe strpěti Sovětské Republiky… Tu jest konflikt nezbytný ". Ale vývod? Snad pacifistická naděje na nátlak proletariátu a na "neutralitu" buržoasie? Nikoli, vývod je tento: "Zde je ta největší obtíž ruské revoluce, nezbytnost vyvolat mezinárodni revoluci". (XV. sv., str. 126). Kdy to bylo hovořeno a psáno? Nikoli v roce 1905, kdy se Mikuláš II. dohodoval s Vilémem o potlačení revoluce, a kdy jsem já vydal svou "přiostřenou formuli", nýbrž v roce 1918, 1919 a v rocích následujících.

Co Lenin vykládal na III. kongresu Komunistické Internacionály, ohlížeje se zpět?

"Bylo nám jasno, že bez podpory mezinárodní světové revoluce vítězství proletářské revoluce (u nás, L. T.), jest nemožno. Ještě před revolucí, ale stejně i po ni jsme si mysleli: buď ihned, nebo při nejmenším velmi rychle dojde k revoluci v ostatních zemích, kapitalisticky vyvinutějších, nebo v opačném případě my musíme zahynout. Přes toto doznání dělali jsme však všechno, abychom za všech okolností a za každou cenu uchránili sovětskou soustavu, neboť jsme věděli, že nepracujeme pouze pro sebe, ale i pro mezinárodní revoluci. My jsme to věděli, nejednou jsme vyslovovali toto přesvědčení před Říjnovou revolucí, stejně, jako bezprostředně po ní a v době uzavření brest-litevského míru. A to bylo, všeobecně řečeno, správné. Ve skutečnosti však hnutí nepostupovalo tak přímočaře, jak jsme očekávali". (Protokoly III. kongresu Kominterny, str. 354, rus. vyd.)

Hnutí nepostupovalo, počínaje rokem 1921, tak přímočaře, jak jsem s Leninem čekal v letech 1917-19 (tudíž nejen v roce 1905[?]. Přece však postupovalo po liniích nesmiřitelných rozporů mezi dělnickým státem a buržoasním světem. Jeden z nich musí zahynouti. Pouze vítězný rozmach proletářské revoluce na západě může ochrániti dělnicky stát nejenom proti válečným, ale i hospodářským nebezpečím. Pokoušeti se o objevení dvou stanovisek v teto otázce, Leninova a mého, je již vrchol teoretické špinavosti. Přečtěte si aspoň Lenina, nepomlouvejte ho, nekrmte nas vyčichlým stalinovským odvarem!

Avšak úpadek se zde ještě nezastavuje. Vymysliv si, že Lenin uznával za dostačující "prostou" (ve skutečnosti reformistickou, purcelovskou), pomoc světového proletariátu, kdežto Trockij "přiostřeně požadoval" pouze státní, to jest revoluční pomoc, Radek pokračuje:

"Zkušenost ukázala, že také v této věci měl pravdu Lenin. Evropský proletariát nedovedl ještě vydobýti vlády, byl však již dostatečně silný, aby zabránil světové buržoasii vrhnouti v době intervence proti nám značné síly. Tím nám dopomohl k uhájení sovětské vlády. Strach z dělnického hnutí byl vedle rozporů v kapitalistickém světě hlavni silou, která nám zabezpečila mír průběhem osmi let po skončení intervence".

Toto místo, třebas se nikterak neskví originelností mezi cvičeními literárních úředníků, je přece jen pozoruhodné - spojením historických anachronismů, politické zmatenosti a nejhrubších zásadních omylů.

Z Radkovych slov vyplývá, jakoby byl Lenin v roce 1905[?] ve své brožuře "Dvě taktiky" (jen na tuto práci Radek poukazuje) zavčas předvídal, že po roce 1917 bude poměr sil mezi státem a třídami takový, že na dlouhou dobu vyloučí možnost válečné intervence proti nám. Naproti tomu Trockij v roce 1905 nepředvídal situace, která se měla vytvořiti po imperialistické válce, ale počítal s tehdejšími skutečnostmi v podobě mohutné hohenzollernské armády, velmi silné habsburské armády, mocné francouzské bursy a pod. Ale vždyť to všechno je ten nejpodivnější anachronismus, komplikovaný kromě toho směšným vnitřním rozporem. Vždyť podle Radka moje hlavní chyba spočívala v tom, že jsem perspektivu diktatury proletariátu postavil již "za úrovně roku 1905". Nyní se odhaluje druhá "chyba ": proč jsem perspektivu diktatury proletariátu, mnou vyslovenou v předvečer revoluce roku 1905, nezařadil do mezinárodních poměrů, které se vytvořily teprve po roce 1917. Jsou-li tohle obyčejné důvody Stalinovy, nedivíme se tomu, neboť dostatečně známe jeho "úroveň vývoje" i v roce 1917, i v roce 1928. Ale jak do této společnosti zapadl Radek?

To však není ještě to nejhorší. Nejhorší je, že Radek přeskočil čáru, která děli marxismus od oportunismu, revoluční stanovisko od pacifického. Nejde přece o nic jineho, než o boj s válkou, to jest o to, jakými cestami a metodami lze odvrátit nebo zastavit válku; zda-li nátlakem proletariátu na buržoasii, nebo občanskou válkou, za účelem svržení buržoasie? Radek nahodile vnesl ve spornou mezi námi oblast také tuto základní otázku proletářská politiky.

Nechce snad Radek dokonce říci, že já vůbec "ignoruji " nejen sedláctvo, ale i nátlak proletariátu na buržoasii a beru v úvahu jenom proletářskou revoluci? Bude opravdu podporovat takovou hloupost, hodnou Thalmana, Semarda, či Montmousseaua. Na třetím kongresu Komunistické Internacionály tehdejší ultra-leví (Zinověv, Thalheimer, Thalman, Bela-Kun a jiní), obhajovali pučistickou taktiku na západě jako cestu ke spasení SSSR. Spolu s Leninem vysvětloval jsem jim pokud možno nejpopulárněji, že nejlepší pomoc pro nás s jejich strany bude, začnou-li soustavně a plánovitě upevňovat své posice a připravovat se k dobytí moci ale nikoli to, že by začali pro nás improvisovati revoluční avantury. Tehdy Radek, žel, nebyl na straně Leninově a Trockého, ale na straně Zinověvově a Bucharinově. Radek si ovšem pamatuje - v každém případě si to pamatují protokoly III. Kongresu - že podstatou Leninovy a moji argumentace byl boj proti nerozumně "přiostřené formulaci" ultra-levých. Ovšem, když jsme jim vysvětlovali, že zesílení strany a rostoucí nátlak proletariátu jest velmi důležitý činitel vnitřních a mezinárodních poměrů, dodávali jsme, my marxisté, že "nátlak" je pouze funkce revolučního boje o vládu a zcela závisí na vývoji tohoto boje. Hle, proč na konci téhož III. kongresu Lenin na velké zvláštní schůzi delegátů promluvil řeč, namířenou proti pasívním a vyčkávacím tendencím, a shrnující se přibližně v tato poučeni: avantur nedělejte, avšak, drazí přátelé, rozhodně si pospěšte, neboť s pouhým "nátlakem" se dlouho nemůžeme udržeti.

Radek ukazuje na to, že evropský proletariát nemohl po válce dobýti moci, že však zabránil buržoasii, aby nas zničila. O tom i my jsme měli příležitost nejednou mluvit. Avšak evropskému proletariátu podařilo se zabrániti našemu zničení jenom proto, že tento nátlak připojil se k nejtěžším objektivním následkům imperialistické války a k zostřeným, válkou vyvolaným antagonismům. Nelze říci, který z těchto prvků: boj imperialistických táborů, hospodářský rozvrat či nátlak proletariátu měl rozhodující význam, ba ani nelze tuto otázku takto klásti. Že však pouhý mírný nátlak nestačí, to příliš jasně ukázala imperialistická válka, která vypukla přes všechny "nátlaky". Posléze pak, a to je nejdůležitější, byl-li skutečně v prvé nejkritičtější dny sovětské republiky účinný nátlak proletariátu, pak jenom proto, že tenkrát nešlo evropským dělníkům o nátlak, ale o dobytí moci, při čemž tento boj nejednou měl ráz občanské války.

V roce 1905 nebylo v Evropě války ani hospodářského rozvratu, kapitalismus a militarismus se vyznačovaly ohromnou plnokrevností. "Nátlak" tehdejší sociální demokracie býval by naprosto nebyl mohl zabrániti tomu, aby Vilém a Franz Josef přivedli svá vojska do království polského a aby vůbec přišli na pomoc carovi. Ano i v roce 1918 nátlak německého proletariátu nezabránil Hohenzollernovi v obsazení Pobaltí a Ukrajiny a nedošel-li až do Moskvy, tedy jenom proto, že nebylo dosti vojenských sil. Proč a nač bychom byli uzavřeli brestský mír? Jak snadno lidé zapomínají, na včerejšek! Lenin, neomezuje se na doufání v "nátlak", nejednou říkal, že bez německé revoluce určitě zahyneme. A to bylo v podstatě správné, ačkoli lhůty byly odsunuty. Netřeba míti ilusi: dostali jsme moratorium bez označení lhůty. Žijeme jako dříve v podmínkách "oddechu".

Stav, kdy se proletariát nemůže ještě chopit moci, avšak kdy již zabraňuje buržoasii, aby používala své moci k válce, jest stav vratké třídní rovnováhy ve svém nejvyšším výrazu. Mluví se o vratké rovnováze proto, že tato rovnováha nemůže mít dlouhého trvání. Musí být rozhodnuta pro tu či onu stranu. Buď se k moci dostane proletariát, nebo buržoasie řadou za sebou jdoucích ničivých útoků zeslabí revoluční hnutí tak, že si sama bude moci vrátiti svobodu jednání, především pokud jde o otázku války a míru.

Pouze reformista si může představovati nátlak proletariátu na buržoasní stát, jako permanentně rostoucího činitele a jako záruku proti intervenci. Pravě z této představy také vznikla teorie vybudování socialismu v osamocené zemi za neutrality světové buržoasie (Stalin). Jako sova vyletuje za soumraku, tak i Stalinova teorie o neutralitě buržoasie pomoci nátlaku proletariátu nevznikla dříve, než začaly mizet podmínky, z nichž se zrodila.

V době, kdy nesprávně vyložená zkušenost z povalečného období přivedla k falešné naději, že se bude lze obejíti bez revoluce evropského proletariátu, zaměnivší tu revoluci vůbec "podporou", se světové poměry neobyčejně změnily. Porážky proletariátu otevřely cesty kapitalistické stabilisaci. Poválečný rozvrat kapitalismu byl překonán. Přišla nová pokolení, která nezakusila hrůz imperialistických jatek. Výsledek je ten, že nyní může buržoasie volněji disponovat svým vojenským strojem, než před pěti-osmi roky.

Dělnické masy za dalšího svého vývoje zesílí nepochybně opět svůj tlak na buržoasní stát. To však jest činitel dvojsečný. Pravě toto rostoucí nebezpečí, jimž hrozí dělnické masy, může v některé vzdálenější etapě donutiti buržoasii k rozhodným krokům, aby dokázala, že ona je pánem v domě a aby se pokusila zničiti hlavní ohnisko nákazy, sovětskou republiku. Boj pro tiválce nerozhoduje se nátlakem na vládu, nýbrž pouze revolučním bojem o moc. "Pacifistické" působení třídního boje proletariátu, jakož i reformistické působení tohoto boje, znamená pouze pobočný produkt revolučního boje o moc, má relativní sílu a snadně může přejiti v pravý svůj opak, totiž přivésti buržoasii na cestu války. Strach buržoasie před dělnickým hnutím, na který tak jednostranně poukazuje Radek, jest hlavní naděje všech sociál-pacifistů. Avšak jediný "strach" z revoluce nerozhoduje. Rozhoduje revoluce. Proto Lenin pravil v roce 1905, že jedinou zárukou proti obnovení monarchismu, a v roce 1918 proti obnovení kapitalismu, není nátlak proletariátu, nýbrž jeho revoluční vítězství v Evropě. To jest jedině správné kladení otázky. Přes to, že "oddech" je dlouhý, má ona otázka svůj význam také nyní. Tuto otázku jsem ani já jinak nekladl. Ve svých "Bilancích a perspektivách" psal jsem roku 1906:

"Pravě strach z povstání proletariátu nutí buržoasní strany, hlasující pro úžasné obnosy na vojenské výdaje, aby slavnostně manifestovaly pro mír, snily o mezinárodních smírčích soudech, ba dokonce i o Spojených Státech Evropských - to vše je ubohá deklamace, která přirozeně nemůže odstraniti ani antagonismu států ani válečných srážek ". ("Naše revoluce", "Bilance a perspektivy", str. 283.)

Základní chyba VI. Kongresu je v tom, že se na záchranu pacifistické a nacionálně-reformistické perspektivy Stalinovy-Bucharinovy pustil do revolučně-technických receptů proti válečnému nebezpečí, odděliv boj proti válce od boje o moc.

Duševní vůdcové VI. Kongresu, v podstatě vlastně polekaní pacifisté, znepokojení stavitelé socialismu v osamocené zemi, pokusili se zavésti na věky "neutralisaci " buržoasie pomoci zesílených metod "nátlaku". Poněvadž si však musí byt vědomi toho, že jejich dřívější vůdcovství přivedlo revoluce k porážce v řadě zemi a odhodilo mezinárodni předvoj proletariátu daleko nazpět, tedy si především pospíšili s vypořádáním se s "přiostřenou marxistickou formulaci", která spojuje nerozlučně problém války s problémem revoluce. Z boje proti válce vytvořili soběstačný úkol. Prohlásili, že válečné nebezpečí je trvalé, neodkladné, neprodlené, aby jednotlivé sekce neprospaly rozhodujících hodin. Všechno, co se na světě děje, děje se pro válku. Nyní již válka není nástrojem buržoasního režimu, ale buržoasní režim jest nástroj války. Výsledkem toho je, že se z boje Kominterny proti válce tvoři soustava rituálních formulí, které jsou automaticky opakovány při každé příležitosti a zvětrávají - ztrácejíce skutečnou sílu. Stalinovský nacionální socialismus směřuje k tomu, aby se z Komunistické Internacionály stal pomocný nástroj "nátlaku" na buržoasii. Pravě tomu, nikoli však marxismu, pomáhá Radek svou chvatnou, nečistou, nepromyšlenou kritikou. Ztrativ kompas, zapadl do cizího proudu, který ho může zavléci k docela jiným břehům.


Alma-Ata, říjen roku 1928.