Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Co je permanentní revoluce?
Doslov
Předpovědi či obavy, vyjádřené v závěrečných řádcích předešlé hlavy, splnily se, jak známo, průběhem nemnohých měsíců. Kritika permanentní revoluce byla Radkovi jenom pákou, pomoci níž se chtěl vzdáliti od oposice. Cela naše brožura svědčí, myslíme, že přechod Radkův do Stalinova tábora nebyl pro nás překvapením. Avšak také odpadlictví má své hranice, své stupně úpadku. Ve svém kajícném prohlášení Radek úplně rehabilituje Stalinovu politiku v Číně. To znamená, klesnouti až na dno zrady. Zbývá mně zde jenom uvésti výňatek z mé odpovědi na kajícné prohlášení Radkovo, Preobraženskeho a Smilgovo, jež jest odporným dokladem politického cynismu.
Jak se sluší na všechny sebe dbalé bankrotáře, trojice se přirozeně musela schovati za permanentní revoluci. Od Čínské revoluce, v celé novější historii nejtragičtější to zkušenosti s porážkou oportunismu - trojice kapitulujících utíká pomocí laciné přísahy, že nemá nic společného s teorii permanentní revoluce.
Radek a Smilga úporně obhajovali to, že se čínská komunistická strana má podříditi buržoasnímu Kuomindanu a to nejen před převratem Čan-Kaj-Šiho, ale i po něm. Preobraženskij, jako vždy v politických otázkách, bručel cosi nesrozumitelného. Pozoruhodná věc: všichni ti z řad oposice, kteří hájili zaprodání komunistické strany Koumindanu, kapitulovali. Této skvrny není ani na jednom z těch oposičníků, kteří zůstali věrni svému praporu. A je to skvrna hanby, k niž došli vědomě. Tři čtvrti století po vydání manifestu komunistické strany, čtvrt století po vzniku bolševické strany, tito také - "marxisté" považovali za možné hájiti pobyt komunistů v kleci Kuomindanu. Radek, v odpověď na má obviněni, již tehdy, naprosto stejně jako ve svém nynějším kajícném dopise strašil tím, že proletariát bude "isolován" od sedláků, vystoupí-li komunistická strana z buržoasního Kuomindanu. Nedlouho před tím nazýval Radek kantonskou vládu selsko-dělnickou, pomáhaje tím zastírati zaprodání proletariátu buržoasii. Čím zakrýt tyto hanebné činy, následky teto slepoty, teto tuposti, této zrady marxismu? Jak to, čím? Permanentní revolucí!
Radek, již v únoru roku 1928 začal hledat příležitost ke kapitulaci; připojil se ihned k resoluci únorové plenární schůze výkonného výboru Komunistické Internacionály z roku 1928 o čínské otázce. Tato resoluce prohlásila trockisty za likvidátory za to, že nazývali porážky porážkami a že nesouhlasili s tím, aby vítězná čínská kontra-revoluce byla nazývána vyšším stadiem čínské revoluce. V této únorové resoluci byla vyhlášena směrnice ozbrojeného povstání a sovětů. Pro člověka, ktery má jen trošinku politického instinktu, podloženého revoluční zkušeností, tato resoluce představovala doklad odporného a nesvědomitého avanturismu. Radek se k ní připojil. Preobraženskij přistoupil k věci neméně moudře než Radek, ale vzal to za druhy konec. Psal, že čínská revoluce je již rozbita a to na dlouho. Nová revoluce tak brzy nepřijde. Stoji to za to, příti se s centralisty o Činu? Na toto thema Preobraženskij rozesílal obsáhlá poselství. Když jsem je četl v Alma-Ata, pociťoval jsem stud. Čemu se tito lidé učili v Leninově škole? - ptal jsem se sám sebe desetkrát. Vzkazy Preobraženskeho byly přímo v rozporu se vzkazy Radkovými, vývody jich však byly tytéž: oba si velmi přáli, aby je Jaroslavskij bratrsky objal za prostřednictví Meňžinskeho. Jistě jen k prospěchu revoluce! Jsou to kariéristé? Nikoli, to nejsou kariéristé, to jsou prostě bezmocní, ideově zkažení lidé.
Proti avanturistické resoluci z únorové plenární schůze výkonného výboru Komunistické Internacionály (z roku 1928) jsem již tehdy navrhoval směrnici mobilisace čínských dělníků pod hesly demokracie, a současně pod heslem čínského Ústavodárného shromáždění. Tu však nešťastná trojice spustila ultra-levičácky (bylo to snadné a k ničemu to nezavazovalo): Hesla demokracie? V žádném případě. "To je hrubý omyl Trockého!" Jenom čínské sověty - z nich neslevíme ani procento. Těžko lze vymysliti něco nesmyslnějšího, než toto, s odpuštěním, stanovisko. Heslo o sovětech pro epochu buržoasní reakce jest dětská hrkačka, tj. výsměch sovětům. Vždyť ani v revoluční epoše, to jest v době přímého budování sovětů, jsme neodvolávali hesel demokracie. Neodvolávali jsme těchto hesel dotud, pokud reálné sověty, dobyvše moci, se před očima masy nesrazily s reálnými zřízeními demokracie. To jest řečeno v jazyce Leninově (ale nikoli v jazyce měštěnína Stalina a jeho papoušků), a znamená to: nepřeskakovat demokratického stadia ve vývoji země.
Necháme-li stranou demokraticky program: ústavodárné shromáždění, osmihodinová pracovní doba, konfiskace půdy, národní nezávislost Číny, právo sebeurčení národů čínské říše a jiné - vidíme, že čínská komunistická strana má svázané ruce i nohy a musí pasivně vyklizovati pole před čínskou sociální demokracii, která může za pomoci Stalina, Radka a společníků zaujmout její místo.
Tedy: Radek, postupuje v řadách oposice, přece jen promeškal to nejdůležitější v čínské revoluci, neboť obhajoval, aby se komunistická strana podřídila buržoasnímu Kuomindanu. Radek prospal čínskou kontra-revoluci, podporuje po kantonské avantuře směrnici pro ozbrojené povstání. Radek nyní přeskakuje periodu kontra-revoluce a boje o demokracii, odbývaje úkoly přechodní periody nejabstraktnější myšlenkou sovětů vně času a prostoru. Za to Radek se zapřísahá, že nemá nic společného s permanentní revoluci. To je radostné! To je potěšitelné!…
Antimarxistická teorie Stalina-Radka přináší pozměněné, avšak nezlepšené opakování koumindanskeho pokusu pro Čínu, pro Indii, pro všechny východní země.
Na podkladě všech zkušenosti s ruskými a čínskými revolucemi, na podkladě učeni Marxova a Leninova, promyšleného pod zorným uhlem těchto revoluci, oposice tvrdí: nova čínská revoluce může svrhnouti stávající režim a odevzdat vládu lidovým masám pouze za diktatury proletariátu; "demokratická diktatura proletariátu a sedláctva" jako protiklad diktatury proletariátu, vedoucího za sebou sedláctvo a uskutečňujícího demokraticky program, jest fikce, jest sebeklam, nebo ještě něco horšího: kerenština, nebo kuomindanština.
Mezi režimem Kerenského a Čan-Kaj-Šiho na jedné straně a diktaturou proletariátu na straně druhé, není a nemůže byt nějakého středního, přechodného revolučního režimu, a kdo staví do popředí pouhou formuli o takovém režimu, klame nestydatě dělníky východu, připravuje nové katastrofy.
Oposice praví dělníkům východu: kapitulanti zlomeni vnitrostranickými machinacemi, pomáhají Stalinovi zasévati símě centrismu, házet vám prach do očí, zacpávat vám uši, zatemnit vám hlavy. Na jedné straně vás činí bezmocnými vůči zjevné buržoasní diktatuře, zakazujíce, abyste rozvinuli boj o demokracii. Na druhé straně vám kresli perspektivu jakési spasitelné neproletářské diktatury, pomáhajíce tím dalšímu novému přerozování Kuomindanu, to jest dalšímu ničení revoluce dělníků a sedláků.
Takoví hlasatelé jsou zrádci. Dělnici východu, učte se jim nevěřit, učte se je přezírat, učte se je vyháněti ze svých řad!…
* * * Co vlastně je permanentní revoluce? (Konečné závěry.)
Doufám, že čtenář nebude namítati, pokusím-li se v závěru této knížky, nedbaje toho, že se budu někde opakovat, stručně formulovat své hlavni vývody.
1. Teorie permanentní revoluce vyžaduje nyní té největší pozornosti každého marxisty, neboť postupem třídního i ideového boje byla tato otázka úplně a definitivně vyňata z oblasti vzpomínek na staré rozpory mezi ruskými marxisty a změnila se v otázku o rázu, vnitřních vztazích a metodách mezinárodni revoluce vůbec.
2. Pokud jde o země s opožděným buržoasním vývojem, specielně o země koloniální a polokoloniální, teorie permanentní revoluce hlásá, že úplné a skutečné rozřešeni demokratických a nacionálně - osvoboditelských úkolů v nich jest myslitelno pouze diktaturou proletariátu jako vůdce utiskovaného národa, především jeho selských mas.
3. Nejenom agrární, ale i nacionální otázka, vykazuje sedlákům, značné to většině obyvatelstva zaostalých zemí, výjimečné místo v demokratické revoluci. Bez spojenectví dělníků s rolníky, nejen že nemohou býti úkoly demokratické revoluce provedeny, ale dokonce ani vážně vytyčeny. Svaz těchto dvou třid není však uskutečnitelný jinak, než nesmiřitelným bojem proti vlivu nacionálně-liberální buržoasie.
4. Nechť jsou jakékoli první episodické etapy revoluce v jednotlivých zemích, uskutečnění revolučního svazu proletariátu a sedláků je myslitelné pouze za politického vedení proletářského předvoje, organisovaného v komunistické straně. To opět znamená, že vítězství demokratické revoluce je myslitelno pouze diktaturou proletariátu, opírajícího se o sedláky a provádějícího především úkoly demokratické revoluce.
5. Podle svého historického ocenění staré bolševické heslo: "Demokratická diktatura proletariátu a sedláctva", vyjádřovalo pravě výše charakterisované vztahy proletariátu, sedláků a liberální buržoasie. To jest dokázáno zkušeností s Říjnem. Avšak stará Leninova formule neřešila předem, jaké politické vztahy budou mezi proletariátem a sedláky uvnitř revolučního bloku. Jinými slovy, formule vědomě připouštěla jistou algebraičnost, která měla průběhem historických zkušenosti ustoupiti přesnějším početním veličinám. Historické zkušenosti však ukázaly, a to za okolností, které vylučuji nějaký nesprávný vyklad, že nechť revoluční úloha rolnictva je sebe větší, nemůže býti samostatnou, a tím méně vůdčí. Sedlák jde buď za dělníkem, nebo za buržoou. To znamená, že demokratická diktatura proletariátu a sedláků jest myslitelná, pouze jako diktatura proletariátu, vedoucího selské masy.
6. Demokratická diktatura proletariátu a sedláků jako vládní režim, lišící se svým třídním obsahem od diktatury proletariátu, byla by možná jenom v tom případě, byla-li by uskutečnitelnou samostatná revoluční strana, vyjadřující zájmy selské a vůbec drobnoburžoasní demokracie, strana, způsobilá k tomu, aby za té či oné součinnosti proletariátu dobyla vlády a určila její revoluční program. Jak svědčí zkušenost novodobé historie a zvláště Ruska za posledního čtvrtstoletí, nepřekonatelnou překážkou vytvoření selské strany je hospodářská a politická nesamostatnost drobné buržoasie a její hluboká vnitřní differenciace, která způsobuje, že horní vrstvy drobné buržoasie (sedláctva) ve všech rozhodujících případech, zvláště ve válce a revoluci, jdou s velkou buržoasii, kdežto spodní vrstvy jdou s proletariátem, donucujíce tím střední vrstvu, aby volila mezi oběma krajními póly. Mezi kerenštinou a bolševickou vládou, mezi Kuomindanem a diktaturou proletariátu, není a nemůže byt nic přechodného, to jest, nemůže byt žádné demokratické diktatury dělníků a sedláků.
7. Snaha Komunistické Internacionály vnutiti nyní východním zemím heslo demokratické diktatury proletariátu a sedláků, dávno a definitivně historii odbyté, může míti pouze reakční význam. Pokud se toto heslo staví v protiklad heslu diktatury proletariátu, dopomáhá politicky k tomu, aby se proletariát rozptýlil v drobno-buržoasních masách a aby tím byly vytvořeny nejpříznivější podmínky pro hegemonii nacionální buržoasie, tudíž pro krach demokratické revoluce. Vsunutí tohoto hesla do programu Komunistické Internacionály představuje přímou zradu marxismu a říjnové tradice bolševismu.
8. Diktatura proletariátu, dosáhnuvšího moci ve vlastnosti vůdce demokratické revoluce, nezbytně a při tom velmi brzy postaví jej před úkoly, související s hlubokými zásahy do buržoasních majetkových práv. Demokratická revoluce přechází bezprostředně v revoluci socialistickou, stávajíc se tím revoluci permanentní.
9. Dobytí vlády proletariátem revoluce neukončuje, nýbrž pouze ji zahajuje. Socialistická výstavba je myslitelná pouze na podkladě třídního boje v nacionálním a mezinárodním měřítku. Tento boj v podmínkách rozhodné převahy kapitalismu ve světové aréně, povede nezbytně k výbuchům vnitřní, to jest občanské a vnější, to jest revoluční války. V tom spočívá permanentní ráz socialistické revoluce jako takové, nezávisle na tom, jde-li o zaostalou zemi, teprve včera dokončivší svůj demokraticky převrat, či o starou kapitalistickou zemi, která prošla dlouhou epochou demokracie a parlamentarismu.
10. Není myslitelno dokončení socialistické revoluce v nacionálním rámci. Jedna ze základních příčin krise buržoasní společnosti spočívá v tom, že výrobní síly, jí vytvořené, nemohou se již spokojiti s rámcem nacionálního státu. Z toho plynou jednak imperialistické války a jednak utopie o buržoasních Spojených Státech Evropských. Socialistická revoluce začíná v nacionální aréně, vyvíjí se v aréně mezinárodni a vyvrcholuje ve světové. Takto se socialistická revoluce stává permanentní v novém, širším smyslu slova: není skončena před konečným vítězstvím nové společnosti na cele naši planetě.
11. Výše uvedené schéma vývoje světové revoluce odsunuje otázku o zemích "dozrálých" a "nedozrálých" pro socialismus, kladenou v duchu té pedanticky neživotné klasifikace, kterou podává nynější program Komunistické Internacionály. Jakou měrou kapitalismus vytvořil světový trh, světovou dělbu práce a světové výrobní sily, stejnou měrou připravil celé světové hospodářství pro socialistické přebudování.
Různé země provedou tento proces různým tempem. Zaostalé země mohou za jistých podmínek dospěti k diktatuře proletariátu dříve, než země pokročile, ale později než země pokročile mohou dospěti k socialismu.
Zaostalá koloniální nebo polokoloniální země, jejíž proletariát není ještě dostatečně připraven k tomu, aby sjednotil kolem sebe sedláky a vydobyl si vládu, již tím prokazuje nemožnost dokončiti úplně svůj demokraticky převrat. Naopak, v zemi, jejíž proletariát se dostal k vládě v důsledku demokratické revoluce, další osud diktatury a socialismu nezávisí v konečném stadiu tolik na nacionálních výrobních silách, jako na vývoji mezinárodni socialistické revoluce.
12. Teorie socialismu v osamocené zemi, nakynuta proti Říjnu reakčním droždím, jest jediná teorie, která důsledně a do konce je v rozporu s teorii permanentní revoluce.
Snaha epigonů o to, aby pod údery kritiky použitelnost teorie socialismu v osamocené zemi omezili jenom na Rusko se zřetelem na jeho zvláštní vlastnosti (rozloha a přírodní bohatství) věc nezlepšuje, ale zhoršuje. Rozkol s internacionálním stanoviskem vede vždycky a nevyhnutelně k nacionálnímu messianismu, to jest k tomu, že pro vlastní zemi se uznává právo na zvláštní výsady a vlastnosti, které ji jaksi dovolují splniti tu úlohu, již nejsou schopny jiné země.
Světova dělba práce, závislost světového průmyslu na zahraniční technice, závislost výrobních sil pokročilých evropských zemí na asijských surovinách a jiné a jiné, znemožňují vybudování samostatné socialistické společnosti v kterékoli zemi světa.
13. Teorie Stalina-Bucharina nejen že staví mechanicky proti sobě, na vzdory všem zkušenostem z ruských revolucí, demokratickou revoluci a revoluci socialistickou, ale odděluje také nacionální revoluci od mezinárodní.
Pro revoluce v zaostalých zemích stanoví tato teorie úkol zavedení neuskutečnitelného režimu demokratické diktatury, proti níž staví diktaturu proletariátu. Tím vnáší do politiky iluse a fikce, ochromuje boj proletariátu o vládu na východě a brzdi vítězství koloniálních revoluci.
Dobytí moci proletariátem znamená s hlediska epigonské teorie již dokončení revoluce ("z devíti desetiny" podle formule Stalinovy) a zahájeni epochy nacionálních reforem. Teorie o přecházení kulaka (velkého sedláka) k socialismu a teorie o "neutralitě" světové buržoasie nelze proto odloučiti od teorie socialismu v osamocené zemi. Spolu stoji a spolu padají.
Komunistická Internacionála snižuje se teorií nacionálního socialismu na stupeň pomocného nástroje, užitečného k boji proti válečné intervenci. Nynější politika Kominterny, její režim a výběr jejich vůdčích osobností zcela odpovídá tomuto snížení Komunistické Internacionály na úlohu pomocného oddílu, ktery není předurčen k provedení samostatných úkolů.
14. Program Kominterny, vytvořeny Bucharinem, je úplně eklektický. Obsahuje beznadějný pokus o to, aby byla teorie socialismu v osamocené zemi uvedena ve shodu s marxistickým internacionalismem, který však nelze odloučiti od permanentního rázu mezinárodni revoluce. Boj levé komunistické oposice o správnou politiku a zdravý režim v Kominterně je nerozlučně spjat s bojem o marxisticky program. Boj o program nelze opět odloučiti od otázky, tykající se dvou proti sobě stojících teorii: permanentní revoluce a socialismu v osamocené zemi. Problém permanentní revoluce dávno přerostl episodické a historií odbyté různosti názorů mezi Leninem a Trockým. Jde o boj mezi základními myšlenkami Marxovými a Leninovými na jedné straně a eklektikou centristů na straně druhé.