Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce 1905-1917



Svazek I.
Revoluce roku 1905

Předmluva k ruskému vydání (1922)

Události roku 1905 jsou mohutným prologem k revolučnímu dramatu roku 1917. Po několik let vítězné reakce jevil se rok 1905 našemu vědomí jako zakončený celek, jako r u s k á  r e v o l u c e. Dnes tuto samostatnost ztratil, aniž mu vůbec ubylo dějinného významu. Revoluce 1905 vyrostla přímo z rusko-japonské války, tak jako se revoluce l917 jevi]a přímým plodem velikých imperialistických jatek. Takto, jak svým vznikem, tak i rozvojem obsahoval prolog všechny prvky toho dějinného dramatu, jehož svědky i účastníky jsme nyní. Avšak v prologu byly tyto prvky obsaženy v zúžené, ještě nerozvinuté formě. Všechny hybné síly, které se objevily roku 1905 v aréně boje, jsou osvětleny nyní jasným odrazem událostí roku 1917 jasněji než dříve. Rudý Říjen, jak jsme jej nazvali již i tehdy, vyrostl za dvanáct let v druhý, nesrovnatelně mohutnější a skutečně vítězný Říjen.

Velikou naší předností roku 1905 bylo to, že jsme my, marxisté, již v době revolučního prologu byli vyzbrojeni vědeckou metodou poznání dějinného procesu. Tak jsme mohli teoreticky rozuměti těm spojitostem, které se projevily v materiálním postupu dějů jenom jako povrchní úkazy. Již chaotická červencová stávka roku 1903 v jižním Rusku dala podnět k dedukci, že základní metodou ruské revoluce je obecná stávka proletariátu, proměněna hned nato v ozbrojené povstání. Události 9. ledna 1905[a], jasné to potvrzení této dedukce, žádaly si určitého stanoviska ve věci revoluční moci. Od této chvíle je ostře vytčena v tehdejší ruské sociální demokracii otázka povahy ruské revoluce a její vnitřní třídní  d y n a m i k y. Právě v době mezi 9. lednem a říjnovou stávkou vznikly u autora ty názory o povaze revolučního vývoje Ruska, které byly nazvány teorií permanentní revoluce“. Mudrlantský tento název vyjadřoval myšlenku, že ruská revoluce, jejíž přímé cíle jsou buržoasní, nemůže se zastavit u nich. Revoluce nemůže rozřešit svých přímých, buržoasních úkolů jinak, než když se dostane k moci proletariát. Proletariát, chopiv se moci, nemůže se omeziti buržoasními hranicemi revoluce. Naopak, právě aby zabezpečil své vítězství, musi proletářský předvoj hned v počátku své vlády zasáhnouti co nejúčinněji netoliko do feudálního, nýbrž i do měšťáckého vlastnictví. Při tom se nepřátelsky střetne nejenom se všemi skupinami měšťáctva, které jej podporovalo v počátcích jeho revolučního boje, nýbrž i s velikou masou rolnictva, s jejíž pomocí proletariát přišel k moci. Rozpory jimž je vydána dělnická vláda v zaostalé zemi s ohromnou většinou obyvatelstva rolnickeho, mohou dospěti svého rozřešení jenom v mezinárodních rozměrech v aréně světové revoluce proletariátu.

V Moskvě, 12. ledna 1922.



Předmluva k prvnímu (německému) vydání (r. 1909)

Doba konečného dějinného ocenění ruské revoluce nenastala; okolnosti se pro to ještě dostatečně nevyjasnily; revoluce pokračuje a působí nové a nové účinky; významu jejího nelze změřiti. Tato kniha si také nečiní nároku na to, aby byla historickou prací, chce být svědectvím pozorovatele a účastníka o živých stopách událostí, osvětlených se stranického hlediska autorova, jenž po politické stránce je sociální demokrat[b] a po stránce vědecké marxista. Autor se především snažil ujasniti čtenáři revoluční boj ruskeho proletariátu, boj, který dospěl činností petrohradského Sovětu dělnických zástupců svého vyvrcholení a zároveň tragického dovršení. Podařilo-li se to autorovi, bude pokládat svůj základní úkol za splněný.


*   *   *

Naše kniha si naprosto nečiní nároku na úplnost ve vylíčení skutečností.

Zřekli jsme se úmyslně úkolu podati podrobné vylíčení revoluce v celé zemi; v dosti těsných mezích naší práce mohli bychom snad podati seznam skutečností, užitečný snad k informaci, nic však nepovídající ani o vnitřní logice událostí, ani o jejich živé formě. Vybrali jsme si druhou cestu: vyloupnuvše ty události a organisace, v nichž se tak asi shrnoval všechen smysl revoluce, učinili jsme osou našeho líčení samo středisko hnutí — Petrohrad. Opouštíme půdu severního hlavního města jenom potud, pokud sama revoluce přenáší své hlavní dějiště na břehy Černého moře (Rudé loďstvo), do vesnic (Mužíci se bouří) nebo do Moskvy-

(Prosinec).


*   *   *

Omezivše se v prostoru, musili jsme být struční také v čase.

Hlavní místo jsme věnovali posledním třem měsícům roku 1905 — říjnu, listopadu, prosinci — tomuto vrcholnému období revoluce, jež se začalo velikou všeruskou říjnovou stávkou a skončilo se rozmetáním prosincového povstání v Moskvě.

Co se týče předcházejícího přípravného období, z toho jsme vyňali dva úseky, nezbytné pro porozumění celkovému běhu událostí. Za první je to krátká „éra“ knížete Svjatopolka-Mirského, tento měsíc líbánek mezi vládou a „veřejným míněním“, kdy všechno dýchalo nejupřímnější důvěrou, kdy vládní zprávy i liberální úvodníky byly psány odpornou smesi ze šmokovství a medu. Potom je to 9. leden, Rudá neděle, nemající svou dramatičností příkladu, kdy ovzduší plné důvěřivosti prořezaly hvízdající koule gvardějců a rozprášily kletby proletářských mas. Komedie liberální vesny se končila — začínala se tragedie revoluce. Okolí Zimního paláce v Petrohradě

Osm měsíců mezi lednem a prosincem jsrne pominuli téměř úplným mlčením. Jakkoliv je tato doba sama o sobe zajímavá, neposkytuje v podstatě nic nového, bez čeho by historie tří rozhodujících měsíců roku 1905 byla nesrozumitelnou. Říjnová stávka vyplývá skoro tou měrou přímo z lednového pochodu k Zimnímu paláci, jako prosincové povstání — z říjnové stávky.

Závěrečná kapitola první, dějepisné části knihy shrnuje výsledky revolučního roku, rozebírá způsoby revolučního boje a podává stručný výklad politického vývoje následujících tří let. Co z této kapitoly s rozhodnou jasností vyplývá, lze vyjádřiti slovy: „Revoluce je mrtva, ať žije revoluce!“

Druhá část knihy je samostatný celek: je to vylíčení soudního procesu proti Sovětu dělnických zástupců, popis sibiřského vyhnanství a útěku z něho, jak je prožil autor této práce*). Mezi oběma částmi knihy je však vnitřní spojitost. Nejenom proto, že petrohradský Sovět dělnických zástupců byl koncem roku 1905 osou revolučních událostí, nýbrž především proto, že se jeho uvězněním začíná období protirevoluce. Jako její oběti padají všechny revoluční organisace v Rusku jedna po druhé. Soustavně, krok za krokem, s šílenou zarputilostí a krvavou mstivostí vyleptávají vítězové žíravinami všechny stopy velikého hnutí. A čím méně cítí přímé nebezpečí, tím krvežíznivejší se stává jejich podlá mstivost. Petrohradský Sovět dělnických zástupců byl odsouzen již roku 1906; největší tresty byly: ztráta všech práv a doživotní vyhnanství na Sibiř. Jekatěrinoslavský Sovět dělnických zástupců byl postaven před soud teprve roku 1909; tu byl výsledek jiný: několik desítek odsouzených na nucené práce a 32 rozsudků smrti, z nichž 8 bylo vykonáno.

Po titánském boji a dočasném vítězství revoluce nastává období likvidace, — žalářování, vypovídání do vyhnanství, pokusy o útěk, rozptýlení po celém světě... Taková je spojitost mezi oběma částmi této knihy.

Ve Vídni v říjnu 1909.



__________________________________

Poznámky:

a Podle našeho kalendáře 22. ledna. — Všechna data v knize jsou ponechána podle starého ruského kalendáře to jest s rozdílem 13 dní za daty kalendáře našeho, platného v Rusku teprve od roku 1918. Pozn. překl.

b Tehdy jsme se všichni ještě nazývali sociálními demokraty.