Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917


20. Rolnictvo

Podkladem revoluce byl problém agrární; V starodávných pozemkových řádech, vyplynulých přímo z poddanského práva, v tradiční moci statkářově, v těsném stmelení mezi statkářem, místní správou a stavovským zemstvem, měly kořeny nejbarbarštější zjevy ruského života, korunované rasputinskou monarchií. Mužík, jenž byl oporou staletého asiatství, byl zároveň i první z jeho obětí.

První neděle po únorovém převratu zůstávala vesnice téměř nehybnou. Nejčinnější ročníky byly na frontě. Starší pokolení, která zůstala doma, pamatovala se příliš dobře, jak se revoluce končívá trestnými výpravami. Vesnice mlčela, proto i město mlčelo o vesnici. Ale přízrak selské války visel již od prvních dnů březnových nad statkářskými hnízdy. Z nejšlechtičtějších, totiž z nejzaostalejších a nejzpátečničtějších gubernií se rozlehlo volání o pomoc ještě dřív, než se objevilo skutečné nebezpečí. V liberálech se citlivě odrážela bázeň statkářů. V kompromisnících se odrážely nálady liberálů. "Uspišovat agrární problém v příští týdny", přemítal po převratě ‚levý' Suchanov, "je škodlivé a není toho ani dost málo třeba." Právě tak měl Suchanov, jak již víme, za to, že je škodlivé uspišovat věc míru a osmi hodin práce. Schovávat se před těžkostmi bylo jednodušší. K tomu ještě statkáři strašili, že se otřes pozemkových poměrů škodlivě projeví na osevu a vyživování měst. Výkonný výbor posílal na místa telegramy, doporučující, "nedati se strhnout spory na újmu výživy měst".

Na mnohých místech statkáři, postrašení revolucí, z jara neseli. Za svízelné vyživovací situace měst jako by pustnoucí půda sama volala nového hospodáře. Rolnictvo se hýbalo. Statkáři, nedoufajíce v novou moc, jali se rychle rozprodávati své majetky. Kulaci (zámožní sedláci) začali horlivě skupovat statkářskou půdu, spoléhajíce, že se na ně nucené vyvlastnění jakožto na rolníky nebude vztahovat. Mnohá ujednání o půdě byla záměrně udělána jenom pro zdání. Předpokládalo se, že se bude šetřit soukromých majetků, nedosahujících určité míry; statkáři proto dělili své majetky uměle na malé díly, dávajíce jim nastrčené vlastníky. Nezřídka se půda převáděla na cizince, občany spojeneckých nebo neutrálních zemí. Kulacká spekulace a statkářské taškářství hrozilo, že ve chvíli svolání Ústavodárného shromáždění nezbude z pozemkového majetku nic.

Vesnice viděla tyto pletichy. Odtud požadavek: zrušiti nařízením všechna ujednání o půdě. Rolničtí posli se vybrali do města k nové vrchnosti, hledat půdy a pravdy. Ministrům se nejednou přihodilo, že po povznesené rozpravě či ovacích narazili u východu na šedé postavy rolnických zástupců. Suchanov vypravuje, jak jeden z poslů se slzami v očích zapřisahal občany ministry, aby vydali zákon na ochranu pozemkového majetku od rozprodeje. "Netrpělivě ho přerušil vzrušený a bledý Kerenskij: ‚Řekl jsem, že se tak stane, tedy se tak stane… A není proč, dívati se na mě podezřívavě.'" Suchanov, této scéně přítomný, dodává: "Podávám věc doslova -; Kerenskij měl pravdu: podezřívavě patřili mužíčci na znamenitého ministra a vůdce." V tomto kratičkém dialogu mezi rolníkem, jenž ještě prosí, ale už nedůvěřuje a mezi radikálním ministrem, jenž mávne rukou nad nedůvěrou rolníků, je vystižena nezbytnost zhroucení únorového řádu.

Ustanovení o pozemkových výborech jakožto přípravných orgánech pozemkové reformy bylo vydáno prvním ministrem zemědělství, kadetem Šingarevem. Hlavní pozemkový výbor s liberálně-byrokratickým profesorem Postnikovem v čele skládal se hlavně z národniků, kteří se ze všeho nejvíce báli toho, aby se neukázali méně umírněnými než jejich předseda. Místní pozemkové výbory byly zřízeny v guberniích, krajích a okresích. Jestliže sověty, zakotvující ve vesnici dosti těžce, pokládány byly za soukromé orgány, pozemkové výbory měly ráz vládní. Čím neurčitější byly, jak to dáno bylo situací, jejich úkony, tím obtížněji mohly čeliti nátlaku rolnictva. Čím nižší v celkové hierarchii byl výbor, tím rychleji se stával zbraní rolnického hnuti.

Koncem března začínají do hlavního města přibývat znepokojivé zprávy, že na jeviště vystupují rolníci. Novgorodský komisař telegrafuje o nepořádcích, působených jakýmsi praporčíkem Panasjukem, o "neodůvodněně zatčených statkářích a pod. V tambovské gubernii bylo vypleněno statkářské sídlo rolnickým davem, v jehož čele bylo několik vojáků na dovolené. První zprávy jsou nepochybně zveličeny, statkáři ve svých žalobách zřejmě potyčky nadouvají a události předbíhají. Ale co je nepochybné, je to, že vedoucí účast v rolnickém hnutí mají vojáci, kteří z fronty a z městských posádek přinášejí podnětného ducha.

Jeden okresní výbor charkovské gubernie nařídil 5. dubna, aby se u statkářů vykonaly prohlídky a vzaly zbraně. To už je zjevná předtucha občanské války. Vznik nepokojů v skopiňském kraji rjazaňské gubernie vysvětluje komisař tím, že se v sousedním kraji výkonný výbor usnesl, aby statkáři byli donuceni dáti svou půdu rolníkům do nájmu. "Agitace studentů, aby se zachoval klid, než se sejde Ústavodárné shromáždění, nemá úspěchu." Tak se dovídáme, že "studenti", vyzývající rolníky za první revoluce k agrárnímu teroru - taková byla tehdy taktika eserů - hlásají v 17. roce naopak zákonnost a klid, ovšem marně.

Komisař simbirské gubernie kreslí obraz rolnického hnutí, jak se rozvíjelo: okresní a vesnické výbory - o nich bude ještě později řeč - zatýkají statkáře, vypovídají je z gubernie, odvolávají dělníky ze statkářských polností, zabírají půdu, ustanovují svévolně poplatek z nájmu. "Delegáti, vyslaní Výkonným výborem, se přidávají k rolníkům. Zároveň se začíná hnutí "obščiníků" proti odštěpeným, to jest proti velkým rolníkům, kteří se podle stolypinského zákona ze dne 9. listopadu 1906 na nabytých polnostech osamostatnili. "Stav věcí v gubernii ohrožuje polní osev." Již v dubnu nevidí simbirský gubernský komisař jiného východiska, než neprodleně vyhlásiti znárodnění půdy s tím, že způsob užití půdy bude s konečnou platností stanoven Ústavodárným shromážděním.

Z kašírského kraje, docela blízko Moskvy, přicházejí žaloby, že Výkonný výbor podněcuje obyvatelstvo, aby zabralo církevní, klášterní a statkářskou půdu bez náhrady. V kurskě gubernii zahánějí rolníci od prací na statcích vojenské zajatce a dokonce je zavírají do místního vězení. Po rolnických sjezdech v penzské gubernii jali se rolníci, ochotní chápat eserské resoluce o půdě a vůli ("zemlja i volja") doslova, rušit úmluvy, učiněné nedávno s majetníky půdy. Zároveň začali útok na nové orgány moci. "Když se v březnu ustavovaly krajské a okresní výkonné výbory, měla v nich inteligence většinu; potom však ‚ oznamuje penzsky komisař, "ozývaly se hlasy proti ní a již v polovici dubna se výbory všude skládaly jediné z rolníků, jejichž sklony, co se půdy týče, jsou zřejmě nezákonné."

Skupina vlastníků pozemků sousední kazaňské gubernie si stěžovala Zatímní vládě, že nemůže hospodařit, neboť rolníci maří práce dělníků, na mnoha místech odnášejí všechen majetek ze dvorů, statkářovi nedovolují kácet v jeho lese, hrozí násilím i smrtí. "Soudů není, každý dělá, co se mu zlíbí, rozumná část obyvatel je terorisována." Kazaňští statkáři již vědí, kdo je anarchií vinen: "Směrnice Zatímní vlády nejsou ve vesnicích známy, zato však letáky bolševiků jsou velmi rozšířeny."

Zatím však nebyl nedostatek směrnic Zatímní vlády. V telegramu ze dne 20. března navrhl kníže Lvov komisařům, ustavovati okresní výbory jakožto organy místní moci, při čemž k práci v těchto výborech doporučoval "získávat místní vlastníky pozemků, jakož i všechny inteligentní pracovníky vesnice." Zamýšlelo se organisovati všechno státní ústrojí podle soustavy smírčích komor. Komisaři však brzy si musili zanaříkat že "inteligentní pracovnici byli vypuzeni: mužík zřejmě nedůvěřoval ani krajským ani okresním Kerenským.

3. dubna nařizuje náměstek knížete Lvova kníže Urusov - ministerstvo vnitra, jak vidíme, bylo vysoce titulované -‚ aby se nedopouštěla žádná svévole a zvláště aby "se chránila svoboda každého majetníka volně nakládat svou půdou", tedy svoboda všech svobod nejsladší. Po deseti dnech sám kníže Lvov pokládá za nutné postarati se příkazem komisařům, aby "veškerou mocí zákona učinili přítrž všemu násilí a plenění". Po dalších dvou dnech nařizuje kníže Urusov gubernskému komisaři, aby "učinil opatření na ochranu hřebčinců od svévolných činů tím, že se rolníkům vysvětlí…" atd. 18. dubna se kníže Urusov znepokojuje, že zajatci pracující u statkářů začínají míti nesmírné požadavky a nařizuje komisařům, aby opovážlivce trestali podle práva, daného dříve carským gubernátorům. Oběžníky, nařízení, telegrafické příkazy crčí shora dolů jako nepřetržitý déšť. 12. května vyjmenovává kníže Lvov v novém telegramu nezákonné činy, které "nepřestávají v celé zemi": svévolné zatykáni, prohlídky, vyháněni z úřadu, ze správy statků, továren, závodů; plenění statků, loupeže, bezpráví; násilí na úředních osobách; zdanění obyvatelstva; podnícení jedné části obyvatelstva proti druhé a j. a j. "Všechny takové činy třeba pokládat za zřejmě nezákonné, někdy i za anarchistické. . ." Kvalifikace není příliš jasná, ale jasný je závěr: "učinit nejráznější opatření". Gubernští komisaři pouštěli rázné oběžníky do krajů, komisaři krajští naléhali na okresní výbory a na všech dohromady bylo patrné, jak jsou bezmocni před mužíkem.

Téměř všude zasahují do věci vojenské oddíly. Nejčastěji podnět vychází od nich. Hnutí nabývá svrchovaně různorodých forem, podle místních poměrů a podle prudkosti boje. V Sibiři, kde není statkářů, rozebírají si rolníci půdu církevní a klášterní. Ostatně duchovenstvu se daří zle i v jiných částech země. V bohabojné gubernii smolenské jsou popi a mniši působením vojáků, přišlých z front, zatýkáni a vězněni. Místní orgány jsou často nuceny zacházeti dále, než by chtěly - jen aby odvrátily nebezpečí, aby rolníci neužili mnohem radikálnějšího opatření. Krajský výkonný výbor v samarské gubernii ustanovil počátkem května veřejné poručenství nad jměním hraběte Orlova-Davydova, chráně ho takto od rolníků. Poněvadž nařízení o zákazu pozemkových úmluv, Kerenským přislíbené, se stejně neobjevovalo, rolníci se jali rozprodej statků mařit vlastní mocí, nedopouštějíce, aby se půda rozměřovala. Odnímání zbraní statkářům, dokonce i loveckých, šíří se stále více. "Rolníci minské gubernie, stěžuje si komisař, "chápou resoluce rolnického sjezdu jako zákon." Ba, jak také jinak? Vždyť tyto sjezdy jsou jedinou skutečnou místní mocí. Takto se odhaluje veliké nedorozumění mezi eserskou inteligencí, zalykající se slovy slibů a mezi rolnictvem, které žádá činy.

Koncem května zvlnila se daleka asijská step. Kyrgyzové, jimž caři odnímali nejlepší kousky půdy ve prospěch svých sluhů, povstávají proti statkářům, slibujíce, že jim rychle rozdělí jejich naloupené majetky. "Takovéto smýšlení se rozmáhá v stepi," oznamuje akmolinský komisař.

V protilehlém kraji země, v livónské gubernii, vyslal krajský výkonný výbor komisi, aby vyšetřila vyplenění statku barona Stahl von Holsteina. Komise shledala, že nepořádky jsou nepatrné, pobyt baronův v okrese že škodí pokoji a ustanovila, aby baron i s baronesou byli odevzdáni Zatímní vládě, ať s nimi naloží jak libo. Tak vznikl jeden z nesčetných sporů místní moci s mocí ústřední, eserů dole s esery nahoře.

Zpráva ze dne 27. května z pavlovského kraje jekatěrinoslavské gubernie líčí pořádky téměř idylické: členové pozemkového výboru vysvětlují obyvatelstvu všechna nedorozumění a takto "odvracejí všechny výstřelky". Žel, tato idyla trvá však jen několik málo neděl.

Představený jednoho z kostromských klášterů si koncem května trpce stěžuje, že mu rolníci zabavili třetinu klášterního skotu. Ctihodnému mnichu by slušelo víc skromnosti: brzy se bude musit rozloučit i s ostatními dvěma třetinami.

V kurské gubernii počali pronásledovati odštěpence, odpírající vrátit se do obce (občiny). Před velkým pozemkovým převratem, před novým rozdílením na svůj vrub chce rolnictvo jednat jako jeden celek. Vnitřní přehrady mohou být překážkou. Obec musí jednat jako jeden muž. Boj o statkářskou půdu je proto provázen násilím na poplužních dvorech, to jest na pozemkových individualistech.

V poslední květnový den zavřeli v permské gubernii vojáka Samojlova, jenž vyzýval, aby se neplatily daně. Brzy bude voják Samojlov zavírat jiné. Na procesí v jedné z vesnic charkovské gubernie před zraky celé vesnice rozťal rolník Gricenko sekyrou uctívanou ikonu sv. Mikuláše. Takto se zvedají všechny způsoby odporu a mění se v činy.

Námořní důstojník a statkář podává v anonymních "Zápiscích bělogvardějce" zajímavý obraz vývoje vesnice první měsíce po převratě. Na všechna místa "se téměř všude vybíraly osoby z měšťáckých vrstev. Všichni usilovali jen o jediné - udržet pořádek". Rolníci, pravda, volali po půdě, ale první dva, tři měsíce se to dálo bez násilí. Naopak, stále bylo lze slyšeti fráze, že "loupit my nechceme, přejeme si dostat půdu po dobrém" atd. Avšak v těchto uklidňujících ujištěních slyšel sluch poručíkův "skrytou hrozbu". A opravdu, i když se také v prvním období rolnictvo nechápalo násilí, vůči tak zvaným inteligentním pracovníkům "projevilo hned svou neúctu". Nálada zpola vyčkávací trvala, podle slov bělogvardějcových, do května až června, "načež bylo pozorovat prudký obrat, objevila se tendence, příti se o gubernská ustanovení, dělat podle svého…" Jinými slovy, rolnictvo poskytlo Únorové revoluci na eserské směnky asi tříměsíční lhůtu, načež se jalo samostatně vymáhat, co bylo jeho.

Voják Činěnov, který se přimkl k bolševikům, jel po převratě po dvakráte z Moskvy domů do orlovské gubernie. V květnu vládli v okrese eseři. Mužíci na mnohých místech platili ještě statkářům nájemné. Činěnov organisoval bolševickou buňku z vojáků, zemědělských dělníků a malých zemědělců, kteří měli málo půdy. Buňka hlásala neplatiti nájem a bezzemky podělit půdou. A hned vzali na mušku statkářské louky, rozdělili je mezi vesnice a pokosili. "Eseři, zasedající v okresním výboře, křičeli, že jednáme nezákonně, ale svého podílu sena se nezřekli." Poněvadž se vesničtí výboři ze strachu z odpovědnosti vzdali funkcí, rolníci volili výbory nové, ráznější. Nebyli to daleko vždy bolševici. Svým přímým útokem rolníci vráželi klín do eserské strany, oddělujíce živly revolučně smýšlející od činovníků a kariéristů. Pokosivše panskou trávu, dali se mužíci do úhorů a začali dělit půdu na podzimní osev. Bolševická buňka se rozhodla, že prohlédne statkářské sýpky a obilní zásoby pošle do hladovějícího středu. Rozhodnutí buňky se vykonalo, protože bylo ve shodě se smýšlením rolníků. Činěnov přivezl s sebou domů bolševickou literaturu, o které tam před tím neměli zdání. "Místní inteligence a eseři šířili pověst, že vozím s sebou velmi mnoho německého zlata a podplácím rolníky." Totéž se děje všude v různých rozměrech. Okresy měly své Miljukovy, své Kerenské a - své Leniny.

V smolenské gubernii začala moc eserů růst hned po gubernském sjezdu rolnických zástupců, jenž se vyslovil, jak náleží, pro postoupení pudy lidu. Rolnici přijali toto rozhodnuti úplně za své, avšak v opak k předákům přijali je opravdově. Od té chvíle přibývá eserů ve vesnicích bez ustání. "Kdo pobyl ať na kterémkoli sjezdě v nějaké skupině eserů," vypravuje jeden z místních pracovníků, "pokládal se buď za esera či za cosi takového…" V krajském městě stály dva pluky, které rovněž byly pod mocí eserů. Okresní pozemkové výbory začaly zorávat statkářskou půdu, kosit louky. Gubernský komisař eser Jefimov posílal varovné rozkazy. Vesnice nechápala: vždyť tentýž komisař mluvil na gubernském sjezdě, že moc jsou teď rolníci sami a že užívat půdy může jen ten, kdo ji obdělává. Ale musili se smířit se skutečnostmi. Na příkaz eserského komisaře Jefimova bylo v příštích měsících v jediném jelminském kraji odevzdáno soudu šestnáct okresních pozemkových výborů ze sedmnácti, protože zabraly statkářskou půdu. Takto se svérázně blížil svému rozuzlení román narodnické inteligence, zapředený s lidem. Bolševici byli celém kraji tři, čtyři, ne více. Moc jejich však rychle vzrůstala, vytlačujíc nebo rozvracejíc esery.

Počátkem května byl do Petrohradu svolán všeruský sjezd. Delegace měla representační a často náhodný ráz. Jestliže sjezdy dělníků a vojáků pokulhávaly neustále za chodem událostí a za politickým vývojem mas, tu netřeba říkat, jak daleko za skutečným smýšlením ruské vesnice pokulhávaly delegace rozptýleného rolnictva. Delegáti byli jednak narodničtí inteligenti nejpravějšího křídla, lidé spojení s rolníky hlavně konsumním družstvem nebo vzpomínkami mládí. Skutečný "lid" byl zastoupen nejzámožnějšími předáky vesnice, kulaky, kramáři, rolníky-družstevníky. Eseři ovládli tento sjezd úplně a při tom v podobě svého krajního pravého křídla. Avšak občas i oni se pozastavovali strachy nad směsí lačnosti po půdě a politického černosotěnství, rozvíjenými jinými delegáty. Vzhledem k statkářskému vlastnictví půdy vznikla na tomto sjezdě posice společná všem, a to svrchovaně radikální: "Odevzdati beze vší náhrady veškerou půdu do společného národního majetku, aby se jí vyrovnaně užilo rukou hospodáře." Ovšem kulaci rozuměli vyrovnání jenom v smysle své rovnosti se statkáři, ale nikterak v smysle své rovnosti se zemědělskými dělníky. Avšak tomuto malému nedorozumění mezi narodnickým socialismem a mezi agrárním, mužíckým demokratismem bylo souzeno, aby se projevilo teprve až v budoucnu.

Ministr zemědělství Černov, hořící touhou podati rolnickému sjezdu velikonoční vajíčko, zabýval se marně návrhem, jak naříditi zákaz pozemkových úmluv. Ministr spravedlnosti Pereverzev, pokládající se rovněž za jakéhosi socialistu-revolucionáře, nařídit právě ve dny sjezdu, aby místní úřady nečinily pozemkovým úmluvám překážek. Rolničtí zástupci si proto na sjezdu pokřičeli. Ale věc se nedostala ani o krok kupředu. Zatímní vláda knížete Lvova nechtěla sáhnouti na statkářskou půdu. Socialisté nechtěli sáhnouti na Zatímní vládu. A sjezd nejméně už byl schopen nalézti východisko mezi svým záluskem na půdu a svým zpátečnictvím.

20. května promluvil na rolnickém sjezdu Lenin. "Zdálo se," praví Suchanov, "jako by Lenin vpadl mezi krokodily. Avšak mužíci poslouchali pozorně a zřejmě nikoli bez sympatie, jenže se to neodvažovali projevit." Totéž se opakovalo i ve vojenské sekci, bolševikům svrchovaně nepřátelské. Tak jako eseři a menševici snaží se Suchanov přidat leninské taktice v agrární věci anarchistické zabarvení. V tom již nemá ani tak daleko ke knížeti Lvovu, jenž byl náchylný pokládat útoky na statkářská práva za anarchistické činy. Podle této logiky se revoluce celkem rovná anarchii. Ve skutečnosti bylo leninské vytčení úkolu mnohem důkladnější, než se zdálo jeho kritikům. Orgánem pozemkové revoluce, především, aby zrušil statkářské vlastnictví půdy, měly se stát sověty rolnických zástupců a pozemkové výhory jim měly býti podřízeny. Leninovi byly sověty organy státní mocí zítřka, při tom moci nejsoustředěnější, tedy revoluční diktatury. Toť v každém případě daleko od anarchismu, to jest od teorie a praxe bezvládí. "Jsme pro to," pravil Lenin 28. dubna, "aby půda byla neprodleně postoupena rolníkům při nejvyšší organisovanosti. Jsme naprosto proti anarchistickým záborům." Proč nechceme čekat do Ústavodárného shromáždění? "Nám je důležitý revoluční počin - kdežto zákon musí býti jeho výsledkem. Budete-li čekat, až se zákon napíše a sami nerozvinete revoluční energie, nebudete mít ani zákonu ani půdy." Nejsou tato prostá slova hlasem všech revolucí?

Po měsíci zasedání rolnický sjezd zvolil Výkonný výbor jakožto stálý orgán, složený ze dvou set předních vesnických maloměšťáků a národniků profesorského nebo kramářského typu, zastřev tuto společnost zdobnými postavami Breškovské, Čajkovského, Věry Fignerové a Kerenského. Předsedou byl zvolen eser Avksěntěv, muž jako stvořený pro gubernské bankety, ne však pro selskou válku.

Od této chvíle se o důležitých věcech jednalo na společných zasedáních dvou výkonných výborů: dělnicko-vojenského a rolnického. Toto spojení znamenalo neobyčejnou posilu pravého křídla, spadajícího přímo vjedno s kadety. Vždycky, když bylo třeba nalehnouti na dělníky, obořiti se na bolševiky, pohroziti bičem "nezávislé kronštadtské republice ‚ zvedalo se dvě stě rukou či lépe pěstí rolnického výboru jako stěna. Tito lidé se úplně shodovali s Miljukovem v tom, že s bolševiky třeba "skoncovat". Ale pokud šlo o statkářskou půdu, měli názory mužícké a nikoli liberální, a to je stavělo proti měšťáctvu a proti Zatímní vládě.

Rolnický sjezd se ještě nerozešel a již se sypaly stížnosti, že jeho resoluce na venkově se berou vážně a mají v zápětí odnímání půdy a nářadí statkářům. Ano, rozdíl mezi slovem a skutkem nebylo možno vtlouci do tvrdých mužíckých lebek.

Eseři postrašeně dali znamení k ústupu. Počátkem června na svém sjezdu v Moskvě odsoudili slavnostně všechny svévolné zábory půdy: třeba vyčkat Ústavodárného shromáždění. Avšak tato resoluce se ukázala bezmocnou nejen aby zastavila, nýbrž i jen zeslabila agrární hnutí. Věc se neobyčejně zaplétala ještě tím, že v samé eserské straně bylo nemálo živlů opravdově hotových jíti s mužíky proti statkářům do důsledků, při čemž tito leví eseři, neodváživše se ještě přímo rozkolu se stranou, pomáhali mužíkům zákony obcházet anebo je vykládat po svém.

V kazaňské gubernii, kde rolnické hnutí se zvláště bouřlivě rozmáchlo, se leví eseři osamostatnili dříve než na jiných místech. V jejich čele byl Kalěgajev, příští lidový komisař zemědělství v sovětské vládě v období koalice bolševiků s levými esery. Od polovice května se začíná v kazaňské gubernii soustavně odevzdávati půda okresním výborům, aby s ní naložily po svém. Nejodvážněji se to dělá v spasském kraji, kde byl v čele rolnických organisací bolševik. Gubernské úřady si stěžují v ústředí do agrární agitace, kterou vedou bolševici, přišlí z Kronštadtu; při této agitaci byla jedna zbožná jeptiška, Tamara, uvězněna, prý "pro své námitky".

Z voroněžské gubernie oznamuje komisař 2. června: "Rozličná porušování práva a nezákonné činy v gubernii se množí každým dnem, zvláště pro pozemkové věci. Zabíráni půdy v penzske gubernii se děje se stále větší urputností. Jeden okresní pozemkový výbor kalužské gubernie odňal klášteru polovici pokosené trávy; na stížnost představeného kláštera usnesl se krajský pozemkový výbor: posečenou trávu odníti všechnu. Není to ojedinělý případ, kdy se vyšší instance ukazuje radikálnější než nižší. Abatyše Maria z penzské gubernie naříká, že byl zabrán klášterní majetek: "Místní úřady jsou bezmocny." Ve vjatské gubernii zabavili rolníci majetek Skoropadských, rodiny pozdějšího ukrajinského hejtmana a usnesli se, "než se rozřeší věc pozemkového vlastnictví', lesa se nedotýkat a důchody z majetku odevzdati státní pokladně. V mnoha jiných místech pozemkové výbory nejen snížily nájemné na pětinu až šestinu, ale také ustanovily, aby nájemné se odvádělo nikoli statkářům, nýbrž výborům na volné použití, než bude věc rozhodnuta Ústavodárným shromážděním. To bylo nikoli advokátské, nýbrž mužické, to jest vážné vytčení úkolu, jak nepředbíhati řešení pozemkové reformy, než se sejde Ústavodárné shromáždění. Rolníci v saratovské gubernii, kteří ještě včera zakazovali statkářům káceti les, jali se les káceti sami. Rolníci stále častěji zabírají církevní a klášterní půdu, zvláště tam, kde je málo půdy statkářské. V Livónsku začali lotyští zemědělští dělníci společně s vojáky lotyšského praporu záměrně zabírati baronské majetky.

Z vitebské gubernie si stěžují dřevařští průmyslníci, že opatření pozemkových výborů ničí dřevařský průmysl a že brání ukojiti potřeby fronty. Ne méně nezištní vlastenci, statkáři poltavské gubernie, se kormoutí nad tím, že jim agrární nepořádky znemožňují dodávati armádě potraviny. Konečně sjezd majitelů hřebčinců, konaný v Moskvě, promlouvá varovným hlasem, že zabírání pozemků hrozí způsobiti veliké bědy koňstvu vlasti. Zároveň si vrchní prokurátor synodu, týž, který členy nejsvětější instituce nazval "idioty a ničemy ‚ stěžoval vládě, že v kazaňské gubernii odnímají rolníci mnichům nejen půdu a dobytek, ale i mouku nezbytnou na hostie. V petrohradské gubernii, dva kroky od hlavního města, vyhnali rolníci ze statků nájemce a začali hospodařit sami. Ostražitý kníže Urusov telegrafuje znovu 2. června na všechny strany: "Ačkoliv jsem již mnohokráte žádal… atd. atd. Znovu vás prosím, užijte nejráznějších opatření." Kníže jenom zapomněl ukázat, jaká to vlastně opatření jsou.

Zatím co se v celé zemi rozvíjela ohromná práce, aby se vyplenily nejsilnější kořeny středověku a poddanství, sbíral ministr zemědělství Černov ve svých kancelářích materiál pro Ústavodárné shromáždění. Zamýšlel provésti reformu jen podle nejurčitějších údajů pozemkové a veškeré jiné statistiky a proto ujišťoval nejsladším hlasem rolníky, aby vyčkali konce jeho statistického počítání. Ostatně statkářům to nevadilo, aby tohoto vesnického ministra nesvrhli s místa ještě mnohem dřív, než své posvátné tabulky vyplnil.


*   *   *

Z archivů Zatímní vlády vypočítali mladí badatelé, že v březnu se agrární hnuti projevilo s vetší či menší silou jen ve 34 krajích, v dubnu bylo jím už zachváceno 174 krajů, v květnu 236, v červnu 280, v červenci 325 krajů. Tyto číslice však nedávají plného obrazu o skutečném růstu hnutí, neboť boj v každém kraji nabývá měsíc za měsícem hromadnějšího a úpornějšího rázu.

V tomto prvním období, od května do července, se ještě rolníci převážnou většinou zdržují přímého násilí na statkářích i přímého zabírání půdy. Jakovlev, jenž ona badání řídil, nynější lidový komisař zemědělství Sovětského svazu, vysvětluje celkem mírnou taktiku rolníků jejich důvěřivostí v měšťáctvo. Toto vysvětlení je nedostatečné. Vláda knížete Lvova nemohla nikterak vzbudit v rolnících důvěry, nemluvíc ani o stálé podezíravosti mužíka k městu, k moci, k vzdělané společnosti. Jestliže se rolnici v prvním období téměř ještě nechápou přímého násilí a snaží se svým činům dáti formu zákonného či skoro zákonného naléhání, tu lze to vysvětliti právě jejich nedůvěrou ve vládu při nedostatečné důvěře ve vlastní síly. Rolníci se teprve rozhoupávají, zkoušejí půdu, měří odpor nepřítelův a naléhajíce na statkáře se všech stran, ujišťují: "Loupit nechceme, chceme udělat všechno po dobrém." Neosvojují si vlastnictví luk, ale kosí na nich trávu. Půdu najímají jen že musí, určujíce sami nájemné, anebo právě tak nuceně půdu "kupují" za cenu jimi stanovenou. Všechno toto předstírání zákonitosti, málo přesvědčující statkáře, jakož i liberálního právníka, bylo ve skutečnosti určováno skrytou, avšak velikou nedůvěrou ve vládu: po dobrem nevezmeš, říká si mužík, násilím brát je nebezpečné, třeba to zkusit chytrostí. Raději by vyvlastnil statkáře s jeho souhlasem.

"Po všechny tyto měsíce", trvá Jakovlev na svém, "převládají velmi svérázné, v dějinách nevídané způsoby ‚pokojného boje se statkáři, jak vyplývaly z důvěry rolnictva v měšťáctvo a ve vládu měšťáctva." Způsoby, které tu jsou prohlášeny za nevídané v dějinách, jsou po pravdě typické, nezbytné a dějinně obecně platné způsoby v počátečním období selské války na všech polednících zeměkoule. Snaha zakrýti své první kroky vzpoury zákonností, ať církevní či světskou, vyznačovala odevždy boj každé revoluční třídy, než třida načerpala s dostatek sily a důvěry v sebe, aby přervala pupeční šňůru, poutající ji k staré společnosti. Rolnictva týká se to víc než které jiné třídy, neboť i v nejlepších svých obdobích béře se vpřed v polotmách a patří na městské přátele nedůvěřivě. Má pro to svůj důvod. Přáteli agrárního hnutí na prvních jeho krocích jsou agenti liberálního a radikálního měšťáctva. Tito přátelé, berouce část rolnických požadavku v ochranu, se však znepokojují o osud měšťáckého vlastnictví a proto se snaží všemi silami přivésti rolnické povstání do řečiště měšťácké zákonnosti.

Týmž směrem, dávno ještě před revolucí, působí i jiní činitelé. Ze středu samé šlechty se zvedají hlasatele smíru. Lev Tolstoj pohlížel do duše mužíkovy hloub než kdo jiný. Jeho filosofie, neprotiviti se zlu násilím, byla zobecněním prvních období mužické revoluce. Tolstoj snil o tom, aby se všechno dálo "bez loupeže, po vzájemné shodě". Tuto taktiku podložil náboženskou základnou ve způsobu očistného křesťanství. Mahatma Ghandi koná nyní v Indii totéž poslání, jenže v praktičtějším způsobu. Obrátíme-li od přítomnosti daleko vzad, nalezneme snadně, počínajíc dobou biblickou a ještě dřívější, tytéž zdánlivě "v dějinách nevídané" zjevy v nejrozličnějších náboženských, národnostních, filosofických a politických slupkách.

Svéráznost rolnického povstání roku 1917 se snad jevila jen v tom, že jako agenti měšťácké zákonnosti jednali lidé, nazývající sebe socialisty, ba co víc, revolucionáři. Oni však neurčovali ráz a rytmus rolnického hnutí. Rolníci šli za esery potud, pokud od nich přejímali hotové vzory, jak zúčtovat se statkáři. Zároveň jim eseři byli pláštíkem právním. Vždyť to byla strana Kerenského, ministra spravedlnosti, potom ministra vojenství a strana Černovova, ministra zemědělství. Otálení s vydáváním pilných nařízení vysvětlovali krajští a okresní eseři odporem statkářů a ujišťovali rolníky, že "naši" ve vládě se starají seč jsou. Proti tomu arci mužík nemohl nic namítat. Avšak netrpěje nikterak blahoslavenou důvěřivostí, pokládal za nezbytné pomoci "našim" odspodu a dělal to tak důkladně, že "našim" nahoře brzy začaly praskat všechny kosti.

Slabost bolševiků vzhledem k rolnictvu byla dočasná a plynula z toho, že bolševici nesouhlasili s ilusemi rolníků. K bolševictví mohla vesnice přijíti jen zkušeností a zklamáním. Síla bolševiků záležela v tom, že tak jako v jiných věcech byli i ve věci agrární prosti rozporu mezi slovem a skutkem.

Obecné sociologické úvahy bránily rozhodnouti předem, je-li ještě rolnictvo jako celek schopné povstati proti statkářům. Zesílení kapitalistických snah v zemědělství v období mezi dvěma revolucemi, vynětí silné vrstvy farmářů z původní občiny, neobyčejný vzrůst rolnických družstev řízených zámožnými a bohatými rolníky - vše to bránilo říci s jistotou předem, která ze dvou tendencí nabude v revoluci převahy: zda stavovsko-pozemkový antagonismus mezi rolnictvem a šlechtou anebo třídní antagonismus uvnitř rolnictva samého.

Lenin po příjezdu zaujal velmi opatrné stanovisko v této věci. "Agrární hnutí," pravil 14. dubna, "je jenom předzvěst, ne však skutečnost… Třeba být připravenu, že se rolnictvo může spojiti s měšťáctvem." Nebyla to myšlenka vyslovená nahodile. Naopak, Lenin ji vytrvale opakuje při různých podnětech. Na konferenci strany 24. dubna, mluvě proti "starým bolševikům", kteří jej obviňovali, že nedoceňuje rolnictva, praví: "Pro proletářskou stranu je nepřípustné klásti nyní naděje v pospolitost zájmů s rolnictvem. Bojujeme za to, aby rolnictvo přešlo k nám, ale rolnictvo, do jakési míry vědomě, stojí na straně kapitalistů." Svědčí to kromě jiného o tom, jak dalek byl Lenin teorie věčného souzvuku zájmů proletariátu a rolnictva, přiřčeného mu později epigony. Připouštěje, že rolnictvo jakožto stav může ještě jednati jakožto revoluční činitel, chystal se však v dubnu na horší možnost, a to právě na pevné souručenství statkářů, měšťáctva a širokých vrstev rolnictva. "Nyní získávat mužíka, pravil, "znamená vzdávati se na milost Miljukovovi." Odtud závěr: "Přenésti střed tíže na sověty batrackých zástupců" (zemědělských dělníků).

Uskutečnila se však lepší možnost. Agrární hnutí stalo se z předzvěsti skutečností a nakrátce, zato však neobyčejně silně, projevilo převahu stavovsko-rolnických vztahů nad antagonismy kapitalistickými. Sověty zástupců zemědělských dělníků nabyly významu jen na nemnoha místech, hlavně v Pobaltí. Zato pozemkové výbory se stávaly orgány všeho rolnictva, jež svým těžkým výpadem je proměnilo ze smírčích sborů ve zbraň agrární revoluce.

Skutečnost, že rolnictvo v celku mohlo ještě jednou, a to naposled ve svých dějinách, jednati jakožto revoluční činitel, svědčí jak o slabině kapitalistických vztahů ve vesnici, tak i o jejich síle. Měšťácké hospodářství daleko ještě nepostačilo rozleptat středověké rabské pozemkové vztahy. Zároveň pak kapitalistický vývoj dospěl tak daleko, že se tím staré způsoby pozemkového vlastnictví staly stejně nesnesitelné všem vrstvám vesnice. Spleť statkářských majetků a majetků rolnických, nastrojená často tak, aby se statkářská práva proměnila v past na celou obščinu, úžasná rozkouskovanost polí, konečně nový antagonismus mezi společenstvím půdy a mezi individualisty-odstředivci - všechno to dohromady působilo nesnesitelný zmatek v pozemkových poměrech, z něhož se nebylo lze vymaniti dílčími zákonnými opatřeními. A rolníci to cítili lépe než všichni agrární teoretikové. Životní zkušenost, měníc se po několik pokolení, vedla je všechny k témuž závěru: třeba vyhladiti zděděná a nabytá práva na půdu, vytrhat všechny mezníky a tuto půdu, očištěnou od dějinných nánosů, postoupiti těm, kdož ji obdělávají. Takový byl smysl mužíckých aforismů: půda není ničí, půda je boží - a v tomtéž duchu rolnictvo vykládalo eserský program s o c i a l i s a c e  p ů d y. Přes všechny národnické teorie nebylo zde ani za mák socialismu. Nejsmělejší agrární revoluce nepřekročila ještě sama o sobě meze měšťáckého řádu. Socialisace, jež prý měla každému pracujícímu člověku zajistit "právo na půdu", byla zřejmým snílkovstvím, pokud byly uchovány dřívější poměry na trhu zboží. Menševictví kritisovalo toto snílkovství s hlediska liberálně-měšťáckého. Bolševictví naopak odhalovalo onu pokrokovou demokratickou tendenci, jež byla v teorii eserů vyjádřena utopicky. Odhalení skutečného dějinného smyslu agrárního problému ruského bylo jednou z největších zásluh Leninových.

Miljukov napsal, že jemu jako "sociologu a badateli ruského dějinného vývoje", totiž muži rozhlížejícímu se s velikých výšin, ztělesňuje "Lenin a Trockij" hnutí mnohem bližší Pugačevu, Razinu, Bolotnikovi - tedy XVIII. a XIX. století našich dějin - než nejnovějšímu učení evropského "anarchosyndikalismu". Ona část pravdy, která je obsažena v tomto tvrzení liberálního sociologa - ponecháme-li stranou "anarchosyndikalismus", přitažený sem neznámo proč - míří ono nikoli proti bolševikům, ale spíše snad proti ruskému měšťáctvu, proti jeho opozdilosti a politické nicotnosti. Nikoli bolševici jsou vinni, že mohutné rolnické hnutí minulých století nepřivedli k demokratisaci společenských vztahů Ruska - bez vůdcovství měst nebylo to lze uskutečniti! - právě tak, jako bolševici nejsou vinni, že tak zvané osvobození rolníků z roku 1861 bylo vykonáno vykradením pospolité půdy (obščiny), zporobením rolníků státem a úplným uchováním stavovského zřízení. Správné je to: bolševici musili v první čtvrti XX. století dodělati to, co nebylo doděláno či co vůbec nebylo počato v XVII., XVIII. a XIX. století. Dříve než se bolševici mohli dát do vlastního velikého úkolu, musili očistit půdu od dějinné náplavy starých vládnoucích tříd a starých století, při čemž vykonali tento počáteční úkol ať tak či onak velmi svědomitě. To snad ani Miljukov se neodváží popřít.