Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
21. Přesuny v masách
Čtvrtý měsíc svého trvání se již únorový řád dusil ve vlastních rozporech. Červen se začal všeruským sjezdem sovětů, jehož úkol byl politicky zastříti ofensivu na frontě. Začátek ofensivy spadl vjedno s ohromnou demonstrací dělníků a vojáků v Petrohradě, kterou zorganisovali kompromisníci proti bolševikům, ale jež se proměnila v bolševickou demonstraci proti kompromisníkům. Vzrůstající rozhořčení mas vedlo za dvě neděle k nové demonstraci, jež propukla bez výzev shora, vedla ke krvavým srážkám a vešla do dějin pod jménem "červencové dni". Červencové poloviční povstání, které se událo právě prostřed mezi revoluci únorovou a říjnovou, uzavírá revoluci únorovou a jeví se jako generální zkouška na revoluci říjnovou. Na prahu "červencových dnů" ukončíme tuto knihu. Ale dřív než přejdeme k událostem, jejichž dějištěm byl v červnu Petrohrad, musíme přihlédnouti k těm dějům, které se dály v masách.
Jednomu liberálovi, který počátkem května tvrdil, že čím více jde vláda doleva, tím více jde země doprava, namítl Lenin: "Země dělníků a chudých rolníků, ujišťuji vás, občane, je tisíckráte levější než Černovové a Ceretelliové a stokráte levější než my. Mějte chvilku strpení - uvidíte." Lenin měl za to, že dělníci a rolníci jsou "stokráte" levější než bolševici. To se zdá dost neodůvodněné: vždyť přece dělníci a vojáci podporovali ještě kompromisníky a většinou se bolševiků vystříhali. Ale Lenin kopal do hloubi. Sociální zájmy mas, jejich nenávist a jejich naděje teprve hledaly svého výrazu. Kompromisnictví bylo jim první etapou. Masy byly nesmírně levější než Černovové a Ceretelliové, ale ještě si samy neuvědomovaly svého radikalismu. Lenin měl pravdu i v tom, že masy jsou levější než bolševici, neboť strana si ještě převážnou svou většinou neuvědomovala mohutnosti revolučních vášní, které vřely v lůně probuzeného lidu. Rozhořčení mas bylo živeno protahováním války, hospodářským rozkladem a zlovolnou nečinností vlády.
Nesmírná evropsko-asijská rovina se stala zemí jenom železnicemi. A válka zasazovala nejtěžší rány železnicím. Doprava vázla čím dál tím více. Počet neschopných lokomotiv dosahoval na některých tratích až 50 procent. V hlavním stanu četli učení inženýři zprávy o tom, že nejdéle do půl roku bude železniční doprava v úplném rozkladu. V těchto výpočtech bylo ne málo záměrného rozsévání zmatku. Ale rozpad dopravy skutečně nabyl hrozných rozměrů, způsoboval na tratích záplavy, zesiloval spoušť ve výměně zboží a zvětšoval drahotu.
Výživa měst se stávala stále obtížnější. Agrární hnutí rozložilo svá ohniště v 43 guberniích. Obilný tok k armádě a městům hrozivě vysychal. V nejplodnějších krajích země, pravda, byly ještě desítky a sta milionů pudů přebytečného obilí. Avšak skupování za nejvýš stanovené ceny dávalo svrchovaně nedostatečné výsledky; a také skoupené obilí těžko bylo pro spoušť v dopravě dopraviti do středisk. Na podzim roku 1916 byla dopravována na frontu průměrně asi polovice všech nákladů potravin. Na Petrohrad, Moskvu a jiná průmyslová střediska připadalo ne více než 10 procent toho, čeho bylo třeba. Zásob téměř nebylo. Životní úroveň městských mas kolísala se mezi nedostatkem a hladem. Koaliční vláda ohlásila svůj příchod demokratickým zákazem péci bílý chléb. Od té chvíle uplyne několik let, než se zase "francouzská bulka" objeví v hlavním městě. Nedostávalo se másla. V červnu byla stanovena spotřební dávka cukru v celé zemi.
Mechanismus trhu, porušený válkou, nebyl zaměněn oním státním opatřením, k němuž se musily utéci pokročilé kapitalistické státy a které jediné také umožnilo Německu udržet se čtyři léta ve válce.
Hrozivé příznaky hospodářského rozkladu objevovaly se na každém kroku. Úpadek výrobnosti závodů způsoben byl kromě dopravní spoušti opotřebovaností zařízení, nedostatkem surovin a pomocného materiálu, nestálostí pracovníci] sil, nepravidelným financováním, konečně obecnou nejistotou. Důležitější podniky pracovaly jako dříve o válečných potřebách. Zakázky byly rozděleny na dva až tři roky dopředu. Dělníci ovšem nevěřili, že válka bude pokračovat. Noviny oznamovaly závratné číslice válečných zisků. Živobytí se zdražovalo. Dělníci čekali změny. Technické a správní zřízenectvo závodů se spojilo ve svazcích a podávalo své požadavky. V tomto prostředí vládli menševici a eseři. Závodní řád se rozkládal. Všechna pouta se uvolňovala. Vyhlídky války a hospodářství se zachmuřovaly, vlastnické právo se stávalo nejistým, zisky se snižovaly, nebezpečí vzrůstala, zaměstnavatelé pozbývali za revolučních okolností chuti vyráběti. Celé měšťáctvo se dalo na cestu hospodářského defaitismu. Dočasné ztráty a úbytky, způsobené hospodářským rozkladem, byly mu provozovacími náklady boje s revolucí, ohrožující základy "kultury". Zároveň blahovolný tisk den ode dne obviňoval dělníky, že zlovolně sabotují průmysl, ničí materiál a nesmyslně plýtvají otopem, aby zastavili kola. Lživost obvinění překračovala všechny meze. A poněvadž to byl tisk strany, která ve skutečnosti byla v čele koaliční vlády, přenášelo se ovšem rozhořčení dělníků na Zatímní vládu.
Průmyslníci nezapomněli zkušeností z revoluce roku 1905, kdy dobře organisovaná výluka dělnictva za činné podpory vlády přervala nejen boj dělníku za osm hodin práce denně, ale také monarchii prokázala neocenitelnou službu při rozmetání revoluce. Věc výluky byla i tentokráte dána k posouzení v Radě sjezdu průmyslu a obchodu - tak se nevinně nazýval bojovný orgán trustovního a syndikátního kapitálu. Jeden z předáků průmyslu, inženýr Auerbach, objasnil později ve svých pamětech, proč byla myšlenka výluky zamítnuta: "Bylo by se to podobalo ráně do týlu armády… Následky takového kroku, kdy proň nebylo podpory vlády, zdály se většině naprosto chmurnými." Všechna psota byla v tom, že nebylo "jaksepatří" moci. Zatímní vládu oklešťovaly sověty; rozumné vůdce sovětů oklešťovaly masy; dělníci v závodech byli ozbrojeni; mimo to téměř každý závod měl v sousedství spřátelený pluk nebo prapor. Za těchto okolností se výluka ukázala pánům průmyslníkům "odiosní se zřetele národního". Ale ofensivy se nikterak nezříkali, nýbrž ji jen přizpůsobovali okolnostem, zamýšlejíce ji provésti nikoli naráz, nýbrž na delší loket. Podle diplomatického vyjádření Auerbachova průmyslníci "konec konců dospěli k závěru, že názorné poučení dá život sám: nezbytným, postupným zavíráním továren, tak říkajíc jednotlivým, - což skutečně bylo lze brzy pozorovat". Rada spojeného průmyslu doporučila svým členům zavírat po vhodné zámince podniky jednotlivě.
Záměr vleklé výluky byl prováděn s pozoruhodnou soustavností. Vůdci kapitálu, jako kadet Kulter, někdejší ministr ve vládě Wittebo, pročítali působivé zprávy o rozvratu průmyslu, při čemž vinu svalovali nikoli na tři léta války, nýbrž na tři měsíce revoluce. "Minou dvě, tři neděle ‚ předpovídala netrpělivá Rěč, "a továrny a závody se začnou zavírat jeden po druhém." V háv předpovědi je tu zahalena hrozba. Inženýři, profesoři a žurnalisté začali v odborném i neodborném tisku kampaň, v níž se zkrocení dělníků označovalo za základní podmínku spásy. Ministr-průmyslník Konovalov prohlásil 17. května, v předvečer svého demonstrativního odchodu z vlády: "Nenastane-li příští dobu vystřízlivění ohlušených myslí… dožijeme se zastavení desítek a stovek podniků."
V polovici června žádá sjezd obchodu a průmyslu od vlády "radikální roztržku se soustavou pokračující revoluce". Slyšeli jsme již tento požadavek od generálů: "zastavte revoluci". Avšak průmyslníci vyznačují věc přesněji: "Pramen zla je nejen v bolševictví, nýbrž i v socialistických stranách. Rusko zachrániti může jen tvrdá, železná ruka."
Připravivše politické ovzduší přešli průmyslníci od slov k činu. Za březen a duben bylo zavřeno 129 malých podniků s 9000 dělníky, za květen 108 podniků se stejným počtem dělníků; v červnu zavírá se již 125 podniků se 38.000 dělníky; v červenci 206 podniků vyhazuje na ulici 48.000 dělníků. Výluka se rozvíjí geometrickým vzestupem. Ale to je teprve začátek. Textilní Moskva se hnula za Petrohradem, venkov za Moskvou. Podnikatelé se dovolávali toho, že není otopu, surovin, pomocných materiálů a úvěrů. Závodní výbory zasahovaly do věci a namnoze zjišťovaly zcela nepopiratelně zlovolné ničení výroby, jehož účelem bylo tlačiti na dělníky nebo vydírati subvence od státu. Zvláště drze si vedli cizí kapitalisté, jednající prostřednictvím svých vyslanectví. Někdy byla sabotáž tak zřejmá, ze pro odhalení závodních výborů musili průmyslníci závody znovu otevřít. Takto tedy revoluce, obnažujíc jeden sociální rozpor po druhém, se brzy dobrala k nejdůležitějšímu z nich: k rozporu mezi společenským rázem výroby a mezi soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. V zájmu vítězství nad dělníky podnikatel zavírá závod, jako by šlo o jeho peněženku a nikoli o podnik nezbytný k životu celého národa.
Banky, bojkotující úspěšně půjčku svobody, zaujaly bojovnou posici proti útokům státní pokladny na velký kapitál. V dopise ministru financí "předpovídali" bankéři v případě radikálních finančních reforem odliv kapitálu do ciziny a uschování cenných papírů v safes. Jinými slovy, bankovní vlastenci na doplnění výluky průmyslové hrozili výlukou finanční. Vláda si pospíšila dostat se ze hry: vždyť organisátory sabotáže byli přece slušní lidé, kteří pro válku i revoluci musili dát v sázku kapitály a nikoli nějací kronštadští námořníci, kteří kromě své hlavy nedávali v sázku nic.
Výkonný výbor nemohl nechápat, že masa vidí odpovědnost za hospodářské osudy země, zvláště poté, kdy se socialisté přímo připojili k moci, ve vládnoucí sovětské většině. Hospodářský odbor Výkonného výboru vypracoval obšírný program státního řízení hospodářského života. Návrhy národních hospodářů pod tlakem hrozivého ovzduší se ukázaly mnohem radikálnějšími, než byli jejich autoři: "V mnohých průmyslových odvětvích", hlásal program, "dozrála chvíle obchodního státního monopolu (na obilí, maso, sůl, kůži); v jiných uzrály podmínky pro ustavení trustů státem řízených (na uhlí, naftu, kov, cukr, papír) a konečně téměř ve všech průmyslových odvětvích si nynější okolnosti vyžadují státního řízení v rozdílení surovin, určování výroby a rovněž i v stanovení cen… Zároveň třeba zříditi dozor… nad všemi úvěrními ústavy."
16. května Výkonný výbor při zmatenosti politických vůdců přijal návrh svých národních hospodářů téměř bez rozpravy a utvrdil jej svéráznou výstrahou vládě: vláda nechť se chopí úkolu "záměrně zorganisovat národní hospodářství a práci", a pamatuje toho, že právě proto, že tento úkol nebyl vykonán, "padl starý řád a musila se změnit Zatímní vláda". Aby si dodali chrabrosti, strašili kompromisníci sami sebe.
"Program velkolepý," psal Lenin, "i dozor, i zestátnění trustů, i boj proti lichvě, i pracovní povinnost… Program ‚úžasného' bolševictví musí být uznáván, neboť nemůže býti jiného programu a východiska úžasného rozpadu, opravdu hrozícího…" Celá věc však záleží v tom, kdo tento velkolepý program bude vykonávat. Koalice snad? Odpověď byla dána hned. Druhého dne, kdy byl hospodářský program Výkonným výborem přijat, odešel z vlády, bouchnuv za sebou dveřmi, ministr obchodu a průmyslu Konovalov. Nakrátko jej zastupoval inženýr Palčinskij, neméně věrný, ale energičtější zástupce velkého kapitálu. Socialističtí ministři se ani vážně neodvážili předložiti program Výkonného výboru svým liberálním kolegům. Což se Černov nepokoušel nadarmo provésti vládní zákaz pozemkových úmluv?
Vlada zase jako odpověď na rostoucí svízele si vytkla program, jak uhasit výrobu v Petrohradě, to jest jak převésti závody a továrny daleko na venkov. Program byl odůvodňován jak hlediskem vojenským - nebezpečí, že hlavní město bude zabráno Němci - tak i hospodářským: Petrohrad je příliš vzdálen od zdrojů otopu a surovin. Uhasit výrobu bylo by znamenalo zrušit petrohradský průmysl na mnoho měsíců i let. Politický cíl záležel v tom, aby předvoj dělnické třídy byl rozmetán po vší zemi. Zároveň i vojenské úřady si vymýšlely záminku za záminkou, aby revoluční vojenské oddíly vyvedly z Petrohradu.
Palčinskij se staral ze všech sil, aby přesvědčil dělnickou sekci sovětu o výhodách uhasiti peci. Uskutečnit tento ‚úkol proti vůli dělníků bylo nemožné, a dělníci nesouhlasili. Hašení pecí proto pokračovalo právě tak málo jako řízení průmyslu státem. Rozpad se prohluboval, ceny rostly, tajná výluka se šířila a s ní i nezaměstnanost. Vláda přešlapovala na místě. Miljukov napsal později: "Vláda prostě plula s proudem a proud vedl do bolševického řečiště. Ano, proud vedl do bolševického řečiště.
* * *
Proletariát byl hlavní hybná síla revoluce. Současně revoluce utvářela proletariát. A bylo mu toho velmi třeba.
Viděli jsme, jaký rozhodný význam měli petrohradští dělníci v únorových dnech. Nejbojovnější posice zaujímali bolševici. Po převratu však ztrácejí se naráz kdesi v pozadí. Politickou rampu jeviště obsazují kompromisní strany. Ty postupují moc liberálnímu měšťáctvu. Praporem koalice je patriotismus. Jeho výpad je tak silný, že vedení bolševické strany, alespoň zpoloviny, skládá před ním zbraň. Příjezdem Leninovým se kurs strany prudce mění a současně moc strany rychle roste. V ozbrojené dubnové demonstraci se již pokročilé části dělníků a vojáků pokoušejí roztrhnouti pouta kompromisnictví. Ale po prvním úsilí ustupují. Kompromisníci zůstávají u vesla.
Později, po říjnovém převratu, se nemálo psalo o tom, že bolševici děkují za své vítězství rolnické armádě válkou unavené. To je vysvětlení velmi povrchní. Tvrzení opačné bude pravdě blíže: dostalo-li se kompromisníkům v Únorové revoluci vládnoucího postavení, stalo se tak především pro neobyčejný význam, jaký měla rolnická armáda v osudech země. Kdyby se revoluce rozvinula za míru, byla by vůdčí úloha proletariátu daleko výraznější. Bez války bylo by revoluční vítězství přišlo později a nepřihlížíme-li k obětem války, bylo by zaplaceno mnohem dráže. Ale neponechalo by místa pro záplavu kompromisních a patriotických nálad. V každém případě ruští marxisté, předpovídající dávno před událostmi, že proletariát v průběhu měšťácké revoluce dobude moci, vycházeli nikoli z dočasných nálad rolnické armády, nýbrž z třídního složení ruské společnosti. Tato předpověď se potvrdila úplně. Avšak základní poměr tříd se porušil válkou a dočasně se posunul pod tlakem armády, která byla tělesem od půdy odtržených a ozbrojených rolníků. Právě tento umělý sociální útvar upevnil posice maloměšťáckého kompromisnictví neobyčejně a umožnil mu osmiměsíční experimentování, oslabující zemi i revoluci.
Avšak otázka, v čem tkvěly kořeny kompromisnictví, se nevyčerpává rolnickou armádou. V proletariátu samém, v jeho složení a v jeho politické úrovni třeba hledati dodatečné příčiny dočasné převahy menševiků a eserů. Válka ohromně změnila složení a smýšlení dělnické třídy. Byly-li předcházející léta dobou vzrůstu revolučního přílivu, válka tento proces rázem přervala. Mobilisace byla myšlena i provedena nejen s vojenského, nýbrž především s politického hlediska. Vláda si pospíšila očistit průmyslové kraje od nejčinnější a nejnepokojnější vrstvy dělníků. Lze míti za jisté, že mobilisace prvních měsíců války vyrvala z průmyslu až 40 procent dělníků, hlavně kvalifikovaných. Jejich nepřítomnost, odrážející se velmi bolestně na chodu výroby, vzbuzovala tím rozhořčenější protesty průmyslníků, čím větší zisky přinášel válečný průmysl. Další ničení dělnických kádrů bylo zastaveno. Dělníci, jichž průmysl potřeboval, zůstávali na svých místech pod vojenskou kázní. Trhliny, způsobené mobilisací, zaplňovaly se vesničany, drobným městským lidem, méně kvalifikovanými dělníky, ženami a mládeží. Procento žen v průmyslu vzrostlo s 32 na 40.
Obnovování a rozřeďování proletariátu nabylo neobyčejných rozměrů právě v hlavním městě. Za válečná léta, od roku 1914 do roku 1917, přibylo v petrohradské gubernii téměř dvojnásobně dělníků ve velkých podnicích, majících více než po 500 dělnících. Zrušením závodů a továren v Polsku a zvláště v Pobaltí, hlavně pak obecným vzrůstem válečného průmyslu, soustředilo se v Petrohradě v roce 1917 asi 400.000 dělníků v továrnách a závodech. Z nich bylo 335.000 zaměstnáno ve 140 velkých závodech. Nejbojovnější živly petrohradského proletariátu měly na frontě při vzniku revolučního smýšlení armády nemalý význam. Avšak vesničané, kteří je vystřídali, nezřídka zámožní to rolníci a kramáři, ukrývající se v závodech od fronty, ženy a mládež, byli mnohem pokornější než kmenoví dělníci. K tomu třeba dodati, že kvalifikovaní dělníci, daní pod vojenskou kázeň - a těch bylo statisíce - byli neobyčejně opatrní z obavy, aby nebyli vyhozeni na frontu. Taková byla sociální základna patriotických nálad, zachvacujících část dělníků ještě za cara.
Avšak v tomto patriotismu nebylo ustálenosti. Nelítostné vojensko-policejní přiškrcování, zdvojnásobené vykořisťování, porážky na frontě a hospodářský rozvrat nutkaly dělníky do boje. Stávky za války měly však převážně hospodářský ráz a velmi se lišily svou umírněností od stávek před válkou. Zeslabení třídy se zdvojnásobovalo zeslabením její strany. Po uvěznění a vypovědění bolševických poslanců byly s pomocí dříve nastrčené hierarchie provokátorů docela rozmetány bolševické organisace; z toho se strana nemohla vzpamatovat do únorového převratu. V letech 1915 a 1916 musil zředěný proletariát projíti napřed přípravnou školou boje, než se mohly dílčí hospodářské stávky a demonstrace hladovějících žen v únoru 1917 slíti v obecnou stávku a strhnouti armádu v povstání.
Takto tedy vešel petrohradský proletariát do Únorové revoluce nejen ve svrchovaně různorodém složení, jež se nepostačilo ještě amalgamovat, nýbrž i se sníženou politickou úrovní i nejpokročilejších svých vrstev. Na venkově to bylo ještě horší. Jenom tato recidiva úplného či polovičního politického analfabetismu proletariátu, způsobená válkou, byla druhou podmínkou dočasného panství kompromisních stran.
Revoluce učí a to rychle. V tom je její síla. Každý týden přinesl masám něco nového. Každý druhý měsíc vytvářel epochu. Koncern února - povstání. Koncem dubna - vystoupeni ozbrojených dělníků a vojáků v Petrohradě. Počátkem června - nové vystoupení v mnohem větším rozměru a pod rozhodnějšími hesly. Koncem srpna - kornilovský pokus o převrat, odražený masami. Koncem října - dobytí moci bolševiky. Pod tímto rytmem událostí, překvapujícím svou pravidelností, dály se pronikavé molekulové změny, jež semkly různorodé části dělnické třídy v jeden politický celek. Rozhodující význam měla při tom opět stávka.
Průmyslníci, postrašení bleskem revoluce, který uhodil do středu bakchanalií válečných zisků, svolili v první týdny k ústupkům dělníkům. Ba petrohradští továrníci svolili, s výhradami a omezeními, k osmi hodinám práce denně. Ale to nepřineslo uklidnění, neboť životní úroveň neustále klesala. V květnu již musil Výkonný výbor zjistit, že postavení dělníků za vzrůstající drahoty "hraničí v některých oborech s chronickým hladověním". Nálada v dělnických čtvrtích se stávala stále nervosnější a napjatější. Ze všeho nejvíce hnětlo to, že nebylo vyhlídky na nic lepšího. Masy jsou schopny snésti nejtíživější nouzi, chápou-li proč to je. Ale nový řád se jim ukazoval stále vice jako pláštík starých poměrů, proti nimž povstaly v únoru. Toho trpět nechtěly.
Stávky nabývají zvláště bouřlivého rázu mezi nejzaostalejšími a nejvíce vykořisťovanými dělnickými vrstvami. Pradleny, natěrači, bednáři, obchodně-průmysloví zaměstnanci, zedníci, klempíři, malíři, pomocní dělníci, obuvníci, lepenkáři, uzenářští dělníci a nábytkáři stávkují, vrstva za vrstvou, po celý červen. Kovodělníci však naopak začínají brzdit. Pokročilým dělníkům se stávalo stále jasnějším, že dílčí hospodářské stávky za války, rozkladu a inflace nemohou přinésti vážného zlepšení, že je třeba jaksi změniti základy samy. Výluka nejenom činila dělníky přístupny požadavku dozoru nad průmyslem, nýbrž je také přiváděla k myšlence nezbytnosti, aby se správy závodů chopil stát. Tento závěr se jevil tím přirozenější, že většina soukromých závodů pracovala na válečných potřebách a že vedle nich byly státní podniky téhož typu. Již v létě roku 1917 se začínají objevovat v hlavním městě dělnická a zřízenecká poselstva ze všech konců Ruska, požadující, aby se správy závodů chopil stát, neboť akcionáři přestali vyplácet mzdy. Ale vláda o tom nechtěla ani slyšet. Bylo tudíž třeba změniti vládu. Kompromisníci tomu čelili. Dělníci obraceli frontu proti kompromisníkům.
Putilovský závod se svými 40.000 dělníky zdál se v první měsíce revoluce pevností eserů. Ale jeho posádka se dlouho nebránila bolševikům. V čele útočících bylo lze nejčastěji vidět Volodarského. Někdejší krejčí, žid, který ztrávil mnoho let v Americe a dobře uměl anglicky, byl skvělým táborovým řečníkem, logickým, pohotovým i opovážlivým. Americký přízvuk dával zvláštní výraznost jeho zvučnému hlasu, znějícímu čistě na tisícihlavých schůzích. "Od chvíle, kdy se objevil v Narvské čtvrti," vypravuje dělník Miničev, "začala se půda v Putilovském závodě pod nohama pánů eserů kolébat a za nějaké dva měsíce šli putilovští dělníci za bolševiky."
Růst stávek a třídního boje vůbec zvyšoval moc bolševiků téměř samočinně. Ve všech případech, kdy šlo o životní zájmy, přesvědčovali se dělníci, že bolševici nemají pokoutních myšlenek, že nic neskrývají a že na ne lze spolehnout. Ve chvíle sporů se k bolševikům přidávali všichni dělníci, neorganisovaní, eseři, menševici. Tím se vysvětluje, že závodní výbory, bojující za život svých závodů proti sabotáži správy a majitelů, přešly k bolševikům mnohem dříve než sovět. Na konferenci závodních výborů Petrohradu a okolí se počátkem června vyslovilo 335 hlasů ze 421 pro bolševickou resoluci. Tato skutečnost prošla, aniž si jí vůbec velký tisk povšiml. Zatím však znamenala, že v základních otázkách hospodářského života petrohradský proletariát, který se ještě zatím s kompromisníky nerozešel, přešel již doopravdy k bolševikům.
Na červnové konferenci odborových svazů vysvitlo, že v Petrohrade je přes 50 svazů, v nichž je organisováno ne méně než 250.000 členů. Svaz kovodělníků měl asi 100.000 dělníků. Za jediný měsíc květen přibylo jeho členů dvojnásobně. Moc bolševiků ve svazích rostla ještě rychleji.
Všechny dílčí volby do sovětů přinášely vítězství bolševikům. K 1. červnu bylo v moskevském sovětě již 206 bolševiků proti 172 menševikům a 110 eserům. Tytéž přesuny se dály na venkově, jenže pomaleji. Členstva strany přibývalo nepřetržitě. Koncem dubna měla petrohradská organisace kolem 15.000 členů, koncem června přes 32.000 členů.
Dělnická sekce Petrohradského sovětu měla tou dobou již bolševickou většinu. Ale na společných zasedáních obou sekcí měli vojenští zástupci nad bolševiky převahu. Pravda volala stále naléhavěji po obecných volbách: "500.000 petrohradských dělníků má v sovětě čtyřikráte méně zástupců než jich má 150.000 mužů petrohradské posádky."
Na červnovém sjezdu sovětu žádal Lenin důležitá bojovná opatření proti výlukám, vykrádání a organisovanému ničení hospodářského života průmyslníky a bankéři. "Uveřejněte zisky pánů kapitalistů, zavřete 50 nebo 100 největších milionářů. Postačí podržeti si je několik neděl, třebas i za týchž promíjivých okolností, v nichž je Mikuláš Romanov, aby byli přinuceni odhalit nitky, podvodné kousky, špínu a kořistivost, které i za nové vlády stojí naši zemi miliony. 
Sovětským vůdcům se zdál návrh Leninův nehorázným. "Což pak je možné násilím na jednotlivých kapitalistech měniti zákony hospodářského života?" To, že průmyslníci diktovali svoje zákony spikajíce se proti národu, pokládalo se za docela náležité. Kerenskij, jenž se obořil na Lenina v bouři nevole, za měsíc neváhal vsaditi do žaláře mnoho tisíc dělníků, kteří se rozcházeli s průmyslníky v pojetí "zákonů hospodářského života".
Spojitost mezi hospodářstvím a politikou se odhalovala. Stát, uvyklý jednati jako mystický prapočátek všeho, zasahoval od této chvíle do věci stále častěji svým nejprostším způsobem - to jest oddíly ozbrojených mužů. Dělníci v různých místech země se zmocňovali svých zaměstnavatelů, odpírajících učiniti ústupky či dokonce jen vyjednávati o nich, a buď je násilně přiváděli do sovětů nebo jim ukládali domácí vězení. Ký div, byla-li dělnická milice majetnými třídami zvláště nenáviděna.
Původní rozhodnutí Výkonného výboru ozbrojiti deset procent dělníků se neprovádělo. Avšak dělníkům se přece jen dařilo částečně se ozbrojovat, při čemž se do řad milice dostávaly nejčinnější živly. Vedení dělnické milice se soustředilo v závodních výborech a vedení závodních výborů se dostávalo stále více do rukou bolševiků. Dělník z moskevského závodu Postavčik vypravuje: "1. června, hned, jakmile byl zvolen nový závodní výbor většinou z bolševiků…‚ ustaven byl oddíl az 80 mužů, jenž, nemaje zbraní, cvičil se ve zbrani holemi pod vedením starého vojáka soudruha Levakova."
Tisk obviňoval milici z násilí, rekvisicí a nezákonných věznění. Není pochyby, že milice násilí užívala: proto také byla ustavena. Zločin její však záležel v tom, že se chápala násilí proti zástupcům oné třídy, jež si neuvykla býti předmětem násilí a přivykat tomu nechtěla.
V Putilovském závodě, jenž měl v boji za zvýšení mezd rozhodující význam, sešla se 23. června porada, jíž se zúčastnili zástupci ústřední rady závodních výborů, ústřední rady odborové a zástupci 73 závodů. Pod vlivem bolševiků porada uznala, že by stávka závodu za nynějších okolností mohla míti v zápětí "neorganisovaný politický boj petrohradských dělníků", a proto putilovským dělníkům navrhla, aby svou oprávněnou nevoli udrželi na uzdě" a připravovali síly na obecné vystoupení.
V předvečer této důležité porady varovala skupina bolševiků Výkonný výbor: " Masa čtyřiceti tisíc dělníků… může každého dne vstoupit do stávky a do ulic. Vystoupila by již, kdyby jí nezdržovala naše strana, při čemž není záruky, že i napříště se jí to podaří. A vystoupení putilovců - o tom nemůže být pochyb - bude mít nezbytně v zápětí vystoupení většiny dělníků a vojáků."
Vůdci Výkonného výboru hodnotili takovéto výstrahy jako demagogii anebo je prostě opomíjeli, chráníce svého klidu. Sami přestali téměř úplně choditi do závodů a kasáren, neboť pro dělníky a vojáky se již stali postavami nenáviděnými. Jediní bolševici se těšili vážnosti, jež jim činila možným zdržeti dělníky a vojáky od roztříštěných akcí. Ale netrpělivost mas směřovala někdy už i proti bolševikům.
Na závodech i v námořnictvu se objevili anarchisté. Jako vždy, když se octli velkým událostem a velkým masám tváří v tvář, odhalovali i tentokráte svou organickou nezpůsobilost. Státní moc popírali tím snadněji, že naprosto nechápali významu sovětů jakožto orgánu nového státu. Ostatně revolucí ohlušení, nejčastěji prostě ve věci státu mlčeli. Svou samostatnost projevovali hlavně v oblasti drobného metání blesků. Slepá ulička, v níž se octlo hospodářství, a rostoucí rozhořčení petrohradských dělníků vytvářelo anarchistům některé opěrné posice. Neschopni zhodnotiti vážně poměr sil v státním rozměru, ochotni patřlti na každý úhoz zespod jako na poslední spásný úder, obviňovali mnohdy bolševiky z nerozhodnosti ba i z kompromisnictví. Ale dále reptání obyčejně nešlo. Ohlas, jaký se ozýval v masách na jednání anarchistů, byl bolševikům mnohdy měřítkem síly tlaku revoluční páry.
* * *
Námořníci, kteří vítali Lenina na Finském nádraží, prohlašovali za dvě neděle pod účinkem vlasteneckého výpadu, jdoucího se všech stran: "Kdybychom byli věděli… jakými cestami se k nám dostal, tu by se bylo místo nadšených ‚hurá' rozlehly naše rozhořčené výkřiky: ‚Pryč, zpátky do té země, přes kterou jsi k nám přijel!'…" Vojenské sověty na Krymu hrozily jeden po druhém, že ozbrojenou rukou zabrání Leninovi proniknouti na vlastenecký poloostrov, kam se on vůbec nechystal. Volyňský pluk, koryfej 27. února, se dokonce v zápalu usnesl, že Lenina zatkne, takže Výkonný výbor musil učiniti proti tomu svá opatření. Takovéto nálady se nerozptylovaly úplně ani ještě do červnové ofensivy, ba, vzplanuly výrazně nanovo po červencových dnech. Zároveň vsak v nejzapadlejších posádkách a na vzdálených úsecích fronty promlouvali vojáci stále směleji řečí bolševictví, a to velmi často aniž na to jen pomyslili. Bolševici v plucích byli roztroušeni jen ojediněle, ale bolševická hesla pronikala stále hlouběji. Jako by se rodila ve všech částech země sama sebou. Liberální pozorovatelé neviděli ve všem tom nic, než nevědomost a chaos. Rěč napsala: "Naše vlast se proměňuje jistojistě v jakýsi blázinec, kde jednají a poroučejí zběsilci: lidé, kteří ještě nepozbyli rozumu, vyhýbají se ustrašeně a choulí se do koutka." Navlas týmiž slovy ulevovali své duši "umírnění" za všech revolucí. Kompromisní tisk se utěšoval tím, že vojáci pres všechno nedorozumění o žádných bolševicích slyšet nechtějí. Zatím však bylo neuvědomělé bolševictví masy, zrcadlící logiku vývoje, nerozbornou silou leninské strany.
Voják Pirejko vypravuje, že ve volbách na frontě na sjezd sovětů byli po třídenní diskusi zvoleni jediné eseři, že však hned vojenští zástupci, nedbajíce protestu vůdců, přijali resoluci, že je nezbytné odníti půdu statkářům, aniž se bude čekat na Ústavodárné shromáždění. "Vojáci vůbec ve věcech jim srozumitelných smýšleli levěji než nejradikálnější bolševici." To právě měl na mysli Lenin, když říkal, že masy jsou "stokráte levější než my".
Písař motorové dílny kdesi v taurické gubernii vypravuje, že vojáci, když přečtou měšťácké noviny, často nadávají jakýmsi neznámým bolševikům, ale hned že začnou debatovat o tom, že je nezbytné válku přerušit, statkářům odníti půdu a pod. To jsou tíž vlastenci, kteří se zapřísahávali, že Lenina nepustí na Krym.
Vojáci ohromných posádek v zápolí se mučili. Veliké kupení zahálejících lidí, netrpělivě očekávajících změny svého osudu, podněcovalo podrážděnost, jež se projevovala právě tak v ochotě vojáků vnésti svou nespokojenost každé chvíle do ulic, jako se projevovala v houfných ježděních tramvajemi i v epidemickém louskání zrníček ze slunečnic. Voják s přehozeným pláštěm přes ramena a slupkou zrníčka na rtech stal se nejnenáviděnějším zjevem pro měšťácký tisk. Ten, jemuž za války tak hrubě lichotili, nenazývajíce jej jinak než hrdinou - což však nevadilo, aby hrdinu na frontě nezbičovali důtkami - ten, jejž po únorovém převratu vynášeli jako osvoboditele, stal se pojednou "ulejvákem", zrádcem, násilníkem a německým žoldákem. Jistojistě nebylo ničemnosti, z které by tehdy vlastenecký tisk nebyl obvinil ruské vojáky a námořníky.
Výkonný výbor také nedělal nic, než že se ospravedlňoval, bil se proti anarchii, hasil výstřelky, rozesílal ustrašené dotazníky i mravní naučení. Předseda sovětu v Caricyně - toto město se pokládalo za hnízdo "anarchobolševictví" - odpověděl na dotaz ústředí, jaký je tam stav věcí, větou lapidární: "Čím vice jde posádka doleva, tím vice jde šosák doprava. Caricynskou formulku lze rozšířit na celou zemi. Voják jde doleva, měšťák doprava.
Každému vojákovi, jenž odvážněji než druzí projevoval to, co cítili všichni, klnuli shora tak úporně bolševiků, že nakonec musil sám věřit, že jím je. Od míru a půdy přecházelo myšlení vojáka na otázku moci. Ohlas vzbuzeny roztroušenými hesly bolševictví se obracel ve vědomou sympatii k bolševické straně. Ve volyňském pluku, jenž se v dubnu chystal zatknouti Lenina, stačily dva měsíce, aby se smýšlení změnilo ve prospěch bolševiků. Stejně tak v mysliveckém a litevském pluku. "Lotyšští střelci" byli ustaveni samoděržavím proto, aby se nenávisti pololáníků a zemědělských dělníků k livlandským baronům využilo pro válku. Pluky se bily znamenitě. Ale duch třídní nenávisti, o niž se chtěla opříti monarchie, si proklestil vlastní cestu. Lotyšští střelci byli z prvních, kdož skoncovali s monarchií a pak - s kompromisníky. Již 17. května se zástupci 8 lotyšských pluků připojili k bolševickému heslu: "Všechna moc sovětům." V dalším průběhu revoluce byl jím souzen veliký úkol.
Neznámý jeden voják píše z fronty: "Dnes 13. června byla u nás v oddílu malá schůze a mluvilo se o Leninovi a Kerenském; vojáci mluvili většinou pro Lenina, ale důstojníci říkají, že Lenin sám je měšťák." Když se ztroskotala ofensiva, stalo se jméno Kerenského v armádě naprosto nenáviděným.
21. června v Petěrhofu procházeli ulicemi junkeři s prapory a plakáty: "Pryč se zvědy!", "Ať žije Kerenskij a Brusilov!" Junkeři sami byli ovšem pro Brusilova. Vojáci 4. praporu napadli junkery, natloukli jim a demonstraci rozehnali. Největší nenávist vzbudila standarta na počest Kerenského.
Červnová ofensiva uspíšila neobyčejně politický vývoj armády. Oblíbenost bolševiků, jediné strany, která pozvedla předem hlas proti ofensivě, rostla neobyčejně rychle. Pravda, bolševické noviny si ztěžka razily cestu do armády. Jejich náklad byl svrchovaně malý proti nákladu liberálního a vůbec vlasteneckého tisku. "… Nikde ani jedněch vašich novin není vidět", píše těžká vojenská ruka do Moskvy, "a jenom o nich slyšíme. Nás tady zasypávají zadarmo buržoasními novinami, roznášejí je po frontě v celých balících." Ale právě vlastenecký tisk působil k tomu, že oblíbenost bolševiků rostla nad pomyšlení. Každý protest uhnětených, zabrání pudy, nebo vypořádání s nenáviděným důstojníkem přišili noviny bolševikům. Vojáci z toho dělali závěr, že bolševici jsou lide spravedliví.
Komisař 12. armády zpravil Kerenského počátkem června o smýšlení vojáků: "Všechno konec konců se svaluje na měšťácké ministry i sovět, který se zaprodal měšťákům. A celkem vzato je v ohromné mase neprostupně temno; na politování musím zjistit, že i noviny se poslední dobu málo čtou, že je naprostá nedůvěra v tištěné slovo ‚Sladce píší', ‚Mažou med kolem huby, říkají.'… První měsíce pěli vlastenečtí komisaři obyčejně ve svých zprávách hymny na revoluční armádu, na její uvědomělost a kázeň. Když však po čtyřech měsících nepřetržitého rozčarování pozbyla armáda důvěry ve vládní řečníky a písaře od novin, titíž komisaři v ní objevili neprostupné temno. Čím více jde posádka doleva, tím více jde šosák doprava. Z popudu ofensivy rostly v Petrohradě protirevoluční svazy jako houby po dešti. Volily si názvy jeden zvučnější druhého: Svaz vlastenecké cti, Svaz vojenské povinnosti, Prapor svobody, Organisace ducha a pod. Těmito velkolepými štíty se kryly choutky a požadavky šlechty, důstojnictva, byrokracie a měšťáctva. Některé z organisací jako vojenská Liga, Svaz rytířů řádu Jiřího nebo Dobrovolnická divise, byly dokonalé buňky vojenského spiknutí. Vystupujíce jako ohniví vlastenci, nejenže si tito rytíři "cti" a "ducha" zlehka podávali dveře spojeneckých misí, nýbrž také tu a tam dostávali vládní subvenci, jež byla svého času odepřena sovětu, jakožto "soukromé organisaci".
Jeden z potomků rodiny novinového magnáta Suvorina jal se tou dobou vydávati Malé noviny (Malenkaja gazeta), které, jakožto orgán "nezávislého socialismu", hlásaly železnou diktaturu, stavějíce kandidátem diktatury admirála Kolčaka. Vážnější tisk, nedělaje ještě všechny tečky nad i, pracoval seč byl k oblíbenosti Kolčakově. Pozdější osud admirálův svědčí o tom, že již časně v létě roku 1917 se vyjednávalo o rozsáhlém záměru, spiatém s jeho jménem a že za zády Suvorinovými byly mocné vrstvy.
Reakce, dbajíc jednoduchého taktického výpočtu, tvářila se tak - opomineme-li některé nepovedenosti - jako by svými údery mířila jenom proti lenincům. Slovo "bolševik" se stalo synonymem synů pekla. Tak jako před revolucí carští velitelé svalovali odpovědnost za všechnu psotu, počítajíc v to vlastní hlouposti, na německé zvědy, zvláště na "židáky", tak i tentokráte, když se ztroskotala červnová ofensiva, svalovala se vina za neúspěchy a porážky ustavičně na bolševiky. Tady se demokraté, jako Kerenskij a Ceretelli, neodlišovali téměř ničím nejen od liberálů, jako Miljukov, ale neodlišovali se ani od nepokrytých obránců poddanství jakým byl generál Denikin.
Jako tomu bývá vždycky, když rozpory jsou napiaty nejvyšší měrou, ale chvíle výbuchu dosud nenastala, projevilo se seskupení politických sil příměji a výrazněji nikoli ve věcech základních, nýbrž ve věcech nahodilých a podružných. Hromosvodem politických vášní byl těch týdnů Kronštadt. Stará pevnost, jež měla být věrným strážcem u mořských vrat císařského hlavního města, pozvedala v minulosti nejednou prapor povstání. Přes nelítostné lázně krve neutuchal plamen povstání v Kronštadtě nikdy. Vzplál hrůzně po převratě. Jméno námořní pevnosti stalo se brzy na stránkách vlasteneckého tisku synonymem nejhorších stránek revoluce, to jest bolševictví. Kdežto ve skutečnosti kronštadtský sovět nebyl ještě bolševickým: jeho členy v květnu bylo 107 bolševiků, 112 eserů, 30 menševiků a 97 neorganisovaných. To však byli eseři kronštadtští a kronštadtští neorganisovaní, podléhající velkému tlaku: většina jich šla v důležitých věcech s bolševiky.
Běželo-li o politiku, kronštadtští námořníci neměli rádi ani manévrů ani diplomacie. Měli svou zásadu: jak se řeklo - tak se stalo. Ký div, jestliže vzhledem k ilusorní vládě byli náchylní k svrchovaně jednoduchým způsobům činu. 13. května se sovět usnesl: "Jedinou mocí v Kronštadtě je Sovět dělnických a vojenských zástupců." Vládního komisaře, kadeta Pepeljajeva, jenž byl pátým kolem u vozu, zahnali; toho si v pevnosti nikdo ani nevšiml. Pořádek byl zachován vzorný. V městě bylo zakázáno hráti v karty, všechny špeluňky byly zavřeny a zrušeny. Sovět stihal opilství na ulicích hrozbou, že opilým bude "zabaveno jmění a že budou posláni na frontu". Hrozba byla nejednou uskutečněna.
Námořníci, zocelení strašným režimem v carském loďstvu a v námořní pevnosti, uvyklí tvrdé práci, obětem, ale také zběsilostem, napiali tentokráte, když se jim poodkryl závěs nového života, v němž se zdáli příštími hospodáři, všechny své svaly, aby se ukázali revoluce důstojní. Dychtivě chytali v Petrohradě přátele i nepřátele a téměř násilím je vlekli do Kronštadtu, aby tu ukázali, jací doopravdy revoluční námořníci jsou. Takovéto mravní napětí nemohlo ovšem trvat věčně, ale vytrvalo dlouho. Kronštadtští námořníci se stali čímsi jako bojovným řádem revoluce. Ale jaké? Ne, nikoli té, kterou ztělesňoval ministr Ceretelli se svým komisařem Pepeljajevem. Kronštadt tu stál jako věštec blížící se druhé revoluce. Proto jej tak nenáviděli všichni, jimž bylo už první revoluce přespříliš.
Pokojné a nepovšimnuté odstranění Pepeljajeva bylo v pořádném tisku vylíčeno skoro jako ozbrojené povstání proti státní jednotě. Vláda si postěžovala sovětu. Sovět pak hned vyslal delegaci, aby zasáhla. Stroj dvojvládí se dal skřípavě do pohybu. 24. května za přítomnosti Ceretelliho a Skobeleva uznal kronštadtský sovět na naléhání bolševiků, že je prakticky povinen, neupouštěje od boje za moc sovětů, podříditi se Zatímní vládě, pokud moc sovětů není ustavena v celé zemi. Ale již den na to pod tlakem námořníků, rozhořčených touto ústupností, prohlásil sovět, že ministrům bylo jenom "vysvětleno" stanovisko Kronštadtu, ale že stanovisko samé se nijak nemění. To byla zřejmá taktická chyba, za níž se však neskrývalo nic než revoluční úsilí.
Nahoře bylo rozhodnuto, aby se této šťastné náhody využilo a kronštadtským aby se dalo za vyučenou i s úroky za dřívější jejich hříchy. Jako veřejný žalobce se tu ovšem uplatnil Ceretelli. Ukazuje patheticky na vlastní žalářování, pouštěl blesky na kronštadtské zvláště proto, že si v pevnostních kasematách zajistili 80 důstojníků. Všechen vznešený tisk mu přizvukoval. Avšak i noviny kompromisní, to jest ministerialistické, musily uznat, že co se týče uvězněných 80 důstojníků, jde tu "o velké státní zloděje" a "o lidi, kteří přivedli pěstní právo do úžasných rozměrů"… "Svědci námořníci," napsaly Izvěstija, oficiósní list samého Ceretelliho, "vypovídají, jak uvěznění důstojnici zaškrtili povstání roku 1906, o hromadných popravách, o bárkách přeplněných těly popravených, která se pak shazovala do moře, i o jiných hrůzách... vypravují velmi proste, jako o obyčejných věcech.
Kronštadtští odpírali úporně vydati uvězněné vládě, které byli kati a statni zloději z blahorodého stavu nesmírně bližší než mučení námořníci z roku 1906 i z let jiných. Nebylo náhodou, že ministr spravedlnosti Pereverzev, jehož Suchanov mírně nazývá "jednou z podezřelých postav v koaliční vládě‚ osvobozoval soustavně z petropavlovské pevnosti nejodpornější sluhy carského četnictva. Demokratičtí povýšenci se nejvíce snažili o to, aby reakční byrokracie uznala jejich šlechetnost.
Na obvinění Ceretelliho odpověděli kronštadtští ve svém provolání: "Důstojníci, četníci a policisté, uvěznění námi v dny revoluce, prohlásili sami zástupcům vlády, že si nemohou v ničem stěžovat, jak s nimi vězeňská správa zachází. Pravda, žalářní budovy Kronštadtu jsou hrozní. Ale jsou to tytéž žaláře, které byly vystavěny carismem pro nás. Jiných nemáme. A držíme-li v těchto žalářích nepřátele lidu, není to ze msty, ale pro revoluční sebeobranu."
27. května soudil kronštadtské námořníky Petrohradský sovět. Trockij, jenž vystoupil na jejich obhajobu, varoval Ceretelliho, že vzplane-li nebezpečí protirevoluce, "kdy se protirevoluční generál pokusí hodit revoluci oprátku na krk, budou mu kadeti natírat provaz mýdlem, kdežto kronštadtští námořníci se objeví, aby se bili a umírali zároveň s námi". Tato výstraha se ukázala pravdou za tři měsíce, a to s přesností překvapující: když generál Kornilov podpíral povstání a vedl vojska proti hlavnímu městu, Kerenskij, Ceretelli a Skobelev vyzvali kronštadtské námořníky k obraně Zimního paláce. Co však z toho plyne? V červnu páni demokraté hájili pořádku od anarchie a žádných důvodů a varování neuznávali. Většinou 580 hlasů proti 162, při 74 hlasech, které se zdržely, vymohl Ceretelli v Petrohradském sovětě resoluci, mluvící o tom, že "anarchistický" Kronštadt odpadl od revoluční demokracie. Jakmile Marijinský palác, čekající netrpělivě na výsledek, dostal zprávu, že bulla o odpadlictví byla schválena, vláda ihned přerušila soukromé telefonní spojení mezi hlavním městem a pevností, aby bolševické ústředí nemohlo na kronštadtské působit; zároveň nařídila, aby všechny cvičné lodi ihned odjely z kronštadtských vod a žádala od sovětu, aby se "bez podmínek podrobil". Zasedající těch dnů sjezd rolnických zástupců pohrozil, že "odepře výrobky denní potřeby kronštadtským". Reakce stojící za zády kompromisníků hledala rozhodné a pokud možno i krvavé rozuzlení.
"Neuvážený krok kronštadtského sovětu," píše jeden z mladých historiků, Jugov, "mohl způsobit neblahé následky. Bylo třeba nalézti vhodné východisko z teto situace. Proto právě jel do Kronštadtu Trockij, kde promluvil v sovětě a napsal prohlášení, které také bylo sovětem přijato a pak Trockým uplatněno na schůzi na Kotevním náměstí, kde bylo přijato jednomyslně. Kronštadtští, zásadní svou posici podrževše, ustoupili ve věcech praktických.
Smírné vyřízení sporu přivedlo měšťácký tisk úplně z míry; v pevnosti je anarchie, kronštadtští tisknou vlastní peníze - fantastické jejich ukázky byly vyobrazeny v novinách - státní majetek je rozkrádán, ženy zespolečenštěny, loupeže a pijácké orgie se vzmáhají. Námořníci, hrdi na svůj tvrdý pořádek, svírali mozolné pěsti, čtouce noviny, které v milionech výtiscích šířily pomluvy námořníků po celém Rusku.
Soudní orgány Pereverzevovv, jimž postoupeni byli kronštadtští důstojníci, osvobozovaly je jednoho po druhém. Bylo by svrchovaně poučně, kdyby se zjistilo, kdo se pak z těchto osvobozených důstojníků zúčastnil občanské války a kolik námořníků, vojáků, dělníků a rolníků bylo jimi zastřeleno a pověšeno. Žel že nemůžeme zaznamenati tato poučná čísla.
Vážnost moci byla zachráněna. Ale také námořníkům se brzy dostalo uznání za vytrpěné křivdy. Ze všech konců země přicházely pozdravné resoluce rudému Kronštadtu; od jednotlivých nejlevějších sovětů, od závodů, pluků i ze schůzí. První kulometný pluk demonstroval v pinem svém složení na ulicích Petrohradu, že si váží kronštadtských "pro jejich pevné stanovisko nedůvěry v Zatímní vládu".
Kronštadt se však připravoval na významnější odvetu. Travičství měšťáckého tisku učinilo z něho činitele říšského významu. "Upevnivší se v Kronštadtě," píše Miljukov, "bolševictví rozhodilo široko po Rusku síť propagandy s pomocí agitátorů náležitě vycvičených. Kronštadtští emisaři se posílali i na frontu, kde podkopávali kázeň, i do týlu, do vesnic, kde podněcovali pogromy na majetky. Kronštadtský sovět vydával emisarům zvláštní průkazy: ‚N. N. je poslán do svá gubernie, aby se zúčastnil s právem hlasovacím jednání krajských, okresních a vesnických výborů, a rovněž aby mluvil na schůzích a svolával schůze podle vlastní úvahy v libovolném místě,… je oprávněn nositi zbraň a jezdit zdarma na vších tratích a parnících.' K tomu ‚nedotknutelnost osoby jmenovaného agitátora je zaručena sovětem města Kronštadtu.'"
Miljukov, vyličuje podkopnou práci baltských námořníku, zapomíná jenom vysvětlit, jak a proč se mohli ojedinělí námořníci, vyzbrojeni podivným mandátem kronštadtského sovětu, rozjíždět bez překážek - přes existenci přemoudrých orgánů moci, úřadů a novin - po cele zemi, proč všude byl pro ně stůl a dům, proč byli připouštěni na všechny lidové schůze, proč byli všude pozorně vyslechnuti a proč mohli tisknout pečeť námořnické ruky na dějinné události. Historik, pomáhající svou službou liberální politice, si ani nedává této prosté otázky. Zatím však kronštadtský zázrak byl možný jen proto, že námořníci vyjadřovali potřeby dějinného vývoje daleko pronikavěji, než umní profesoři. Málo gramotný mandát byl - abychom užili mluvy Hegelovy - skutečný, protože byl rozumný. Kdežto subjektivně nejchytřejší plány byly ilusorní, neboť rozum dějin si v nich ani nezdříml.
* * *
Sověty pokulhávaly za závodními výbory. Závodní výbory pokulhávaly za masami. Vojáci pokulhávali za dělníky. Ještě více pokulhával venkov za hlavním městem. Toť nezbytná dynamika revolučního procesu, rodící tisíce protikladů, aby je potom, jakoby náhodou, mimochodem, hravě překonala a zrodila ihned nové. Pokulhávala za revoluční dynamikou i strana, to jest ona organisace, která má nejméně na to práva, zvláště za revoluce. V takových dělnických střediscích jako Jekatěrinburg, Perm, Tula, Nižnij Novgorod, Sormovo, Kolomna a Juzovka, bolševici se oddělili od menševiků teprve koncem května. V Oděse, Poltavě a jiných místech Ukrajiny neměli bolševici ani v polovici června samostatných organisací. V Baku, Zlatoustě, Běžecku a Kostromi se bolševici oddělili od menševiků úplně teprve koncem června. Tyto skutečnosti se nemohou nezdát překvapujícími, uvážíme-li, že za čtyři měsíce se měli bolševici chopiti moci. Jak daleko se opozdila strana za dobu války za molekulárním procesem v masách a jak dalece se opozdilo březnové vedeni Kameněvovo-Stalinovo za velikými dějinnými úkoly! Nejrevolučnější stranu, jaká kdy byla v lidských dějinách, zastihly události revoluce přece nepřipravenu. V ohni se přetavovala a své řady vyrovnávala pod tlakem událostí. Masy se ukázaly při obratu "stokráte levější než nejkrajnější levá strana.
Růst vlivu bolševiků, který se dál z moci přirozeného dějinného procesu, ukazuje při podrobnějším zkoumání své rozpory a nepravidelnosti, přílivy a odlivy. Masy jsou nestejnorodé a k tomu pak učí se vládnouti ohněm revoluce tak, že si jím spalují ruce a ustupují zpět. Bolševici mohli jenom uspíšit proces vyučeni mas. Trpělivě vysvětlovali. Ostatně dějiny tentokráte nezneužily jejich trpělivosti.
Zatím co se bolševici nezadržitelně zmocňovali závodů, továren a pluků, přinášely volby do demokratických dum ohromnou a zdánlivě vzrůstající převahu kompromisníkům. Toť byl jeden z nejprudších i nejzáhadnějších rozporu revoluce. Pravda, duma Vyborské čtvrti, čistě proletářské, pyšnila se svou bolševickou většinou. Ale to byla výjimka. V městských volbách v Moskvě dostali eseři v červnu více než 60 procent hlasů. Tato číslice překvapila je samy: nemohli necítit, že se jejich moc rychle chýlí k západu. Pro pochopení vzájemných vztahů mezi skutečným vývojem revoluce a jejími odrazy v zrcadle demokracie jsou moskevské volby neobyčejně zajímavé. Přední vrstvy dělníků a vojáků spěšně již setřásly se sebe kompromisní iluse, zatím co se nejširší vrstvy drobného měšťáckého lidu začínaly teprve hýbat. Pro tyto rozptýlené masy poskytovaly demokratické volby ne-li docela první, tu v každém případě jednu ze vzácných příležitostí vlastního politického projevu. Zatím co dělník, včera ještě menševik nebo eser, odevzdával hlas straně bolševiků, strhuje s sebou vojáka, vybředával izvozčík, nosič, domovník, obchodnice, kramář, jeho konsument a učitel takovýmto hrdinným aktem, jako je odevzdání hlasovacího lístku pro esery, po prvé z politického nebytí. Maloměšťácké vrstvy hlasovaly s opožděním pro Kerenského, protože Kerenskij jim ztělesňoval Únorovou revoluci, která se k nim teprve dnes dokolébala. Se svými 60 procenty eserské většiny blikotala moskevská duma posledním světlem uhasínající svíce. Totéž bylo i se všemi jinými orgány demokratické samosprávy. Sotva vznikly, již byly zasaženy bezmocí, plynoucí z opozdilého vzniku. To znamenalo, že chod revoluce závisí na dělnících a vojácích a ne na lidském prachu, jejž vzdouvaly a rozviřovaly vichry revoluce.
To hluboká a zároveň prostá dialektika revolučního probuzení uhnětených tříd. Nejnebezpečnější z omylů revoluce je v tom, že mechanický počitatel demokracie shrnuje včerejšek, dnešek i zítřek v jedno a tím nutká formální demokraty, že hledají hlavu revoluce tam, kde ve skutečnosti je její těžký ohon. Lenin učil svou stranu rozlišovat hlavu od ohonu.