Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
23. Závěr
Na prvních stránkách této práce pokusili jsme se ukázat, jak důkladně se Říjnová revoluce zakládala v sociálních poměrech Ruska. Náš rozbor nebyl nikterak až dodatečně přizpůsoben nastalým událostem, nýbrž naopak byl dán již před revolucí, dokonce před jejím prologem roku 1905.
Na dalších stránkách snažili jsme se vysledovat, jak se sociální síly Ruska projevily v událostech revoluce. Zaznamenávali jsme činnost stran a jejich vztah k třídám. Sympatie a antipatie autorovy lze ponechat stranou. Dějinný výklad má právo žádat, aby byla uznána jeho objektivnost, jestliže, opíraje se o skutečnosti přesně zjištěné, vytváří poznovu jejich vnitřní spojitost na zaklade skutečného vývoje sociálních poměrů. Vnitřní zákonitost procesu při tom se odhalující je sama o sobě nejlepším vyzkoušením objektivnosti výkladu.
Události Únorové revoluce, které čtenář tu přečtl, potvrdily teoretickou předpověď, prozatím aspoň napolo, a to metodou postupného vylučování: dříve ještě, než přišel k moci proletariát, podrobovaly se zkoušce života všechny jiné obměny politického vývoje a zavrhovaly se jedna po druhé jako nevhodné.
Vláda liberálního měšťáctva s demokratickým záložníkem Kerenským naprosto ztroskotala. "Dubnové dni" byly první přímou výstrahou Říjnové revoluce revoluci Únorové. Měšťácká Zatímní vláda se potom zaměňuje koalicí, jejíž jalovost se obnažuje každým novým dnem jejího bytí. V červnové demonstraci, stanovené Výkonným výborem z vlastního popudu, ač, pravda, ne docela dobrovolně, se Únorová revoluce pokusila změřiti síly s revolucí Říjnovou a utrpěla nejkrutější porážku. Ta byla tím osudnější, že jejím dějištěm byl Petrohrad a že byla zasazena týmiž dělníky a vojáky, kteří provedli únorový převrat, přijatý poté z jejich rukou vší ostatní zemí. Červnová demonstrace ukázala, že dělníci a vojáci Petrohradu jdou do druhé revoluce, jejíž cíle byly napsány na jejich praporech. Neomylné příznaky svědčily o tom, že všechna ostatní země - třebas i s nezbytným zpožděním - přizpůsobuje se Petrohradu. Tak se tedy politicky vyčerpala Únorová revoluce již počátkem čtvrtého měsíce. Kompromisníci pozbyli důvěry dělníků a vojáků. Srážka vedoucích sovětských stran se sovětskými masami stává se od této chvíle nezbytnou. Po pochodu 18. června, jenž byl pokojnou zkouškou poměru sil dvou revolucí, musil rozpor mezi nimi nezbytně nabýti přímého a násilného rážu.
Tak vzešly "Červencové dni". Za dvě neděle po demonstraci organisované shora, tíž dělníci a vojáci vyšli do ulic z vlastního popudu a žádali od Výkonného výboru, aby se chopil moci. Kompromisníci zkrátka odmítli. Červencové dni vedly k pouličním srážkám a obětem a skončily se pohromou bolševiků, kteří byli prohlášeni odpovědnými za neschopnost únorového řádu. Návrh, jejž podal Ceretelli 11. června a jenž tehdy byl zamítnut postaviti bolševiky mimo zákon a odzbrojiti je - byl dokonale vykonán počátkem července. Bolševické noviny byly zastaveny. Dělníkům se odnímaly zbraně. Vůdcové strany byli prohlášeni za žoldáky německého štábu. Jedni se ukrývali, druzí seděli v žalářích.
Ale právě červencovým "vítězstvím" kompromisníků nad bolševiky se odhalila bezmocnost demokracie úplně. Proti dělníkům a vojákům musili demokraté vrhat vědomě protirevoluční oddíly, nepřátelské nejen bolševikům, ale i sovětům: vlastních vojsk Výkonný výbor již neměl.
Liberálové učinili z toho správný závěr, jejž Miljukov vyjádřil alternativou: buď Kornilov nebo Lenin. Revoluce skutečně již neponechávala místa carství zlatého středu. Protirevoluce si řekla: teď anebo nikdy. Nejvyšší hlavní velitel Kornilov zvedl vzpouru proti revoluci pod záminkou pochodu proti bolševikům. Jako se všechny jevy zákonné oposice před převratem kryly vlastenectvím, tak se všechny jevy zákonné protirevoluce po převratě kryly nezbytností boje proti bolševikům. Kornilov byl podporován majetnými třídami a jejich stranou, kadety. To nebránilo, naopak pomohlo to tomu, že vojska, vedená Kornilovem proti Petrohradu, byla poražena bez boje, složila zbraně bez utkání, vypařila se jako kapka hozená na rozpálenou plotnu. Takto tedy byl podniknut pokus o převrat zprava a k tomu osobou, jsoucí v čele armády; poměr sil majetných tříd a lidu byl vyzkoušen skutkem, a v alternativě: Kornilov nebo Lenin, odpadl Kornilov jako shnilý plod, třebas se ještě Lenin musil tou dobou skrývati v hlubokém podzemí.
Co ještě jiného zůstalo po tom nepoužito, nevyzkoušeno, neosvědčeno? Bylo to bolševictví. Opravdu, po kornilovském pokusu a jeho neslavném zmaru obracejí se masy bouřlivě a úplně k bolševikům. Říjnová revoluce se blíží s fysickou nezbytností. Proti únorovému převratu, jejž nazývali nekrvavým, ač stál v Petrohradě značné oběti, říjnový převrat v hlavním městě se děje skutečně nekrvavě. Nejsme-li oprávněni se otázat: jaké ještě lze vydati svědectví pro hlubokou zákonitost Říjnové revoluce? A není snad jasné, že se ona může zdáti plodem dobrodružství nebo demagogie jenom těm, které udeřila na nejcitlivější místo: na kapsu? Krvavý boj vzniká, až když moci dobyly bolševické sověty a kdy svržené třídy za hmotné podpory vlád Dohody usilují zoufale, aby dobyly, co ztratily. Začínají se léta občanské války. Buduje se rudá armáda. Hladová země se uvádí pod řád vojenského komunismu a proměňuje se ve spartánský tábor. Říjnová revoluce si krok za krokem razí cestu, odráží všechny nepřátele, pak řeší všechny hospodářské úkoly, zaceluje nejtěžší rány imperialistické a občanské války a dosahuje velikých úspěchů ve vývoji průmyslu. Před ní však vyvstávají nové obtíže, vyplývající z jejího osamoceného postavení, neboť je obklíčena mohutnými kapitalistickými zeměmi. Opozdilost vývoje, jež přivedla ruský proletariát k moci, vytkla této moci úkoly, které samou svou podstatou nemohou být úplně rozřešeny v mezích osamoceného státu. Osud jeho je takto cele spiat s dalším chodem světových dějin.
Tento první svazek věnovaný Únorové revoluci ukazuje, jak a proč se musila propadnout vniveč. Druhý svazek ukáže, jak zvítězila revoluce Říjnová.