Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
7. Pět dní (23.-27. únor 1917)
Třiadvacátý únor byl Mezinárodním dnem žen. V socialistických vrstvách zamýšleli konati jej jako obvykle: schůzemi, řečmi, letáky. V předvečer toho dne nikoho ani nenapadlo, že se muže den žen stát prvním dnem revoluce. Ba co víc, i bolševická, organisace, k tomu ještě nejbojovnější: obvodní výbor městské čtvrti Vvborgu, úplně dělnické, zdržovala od stávek. Nálada mas, jak vypravuje Kajurov, jeden z dělnických vůdců obvodu, byla velmi napjatá, každá stávka hrozila se obrátit v přímou srážku. A protože výbor měl za to, že doba bojovných akcí nepřišla -- ani strana není dostatečně silná, ani dělníci nemají dostatečného spojení s vojáky - usnesl se nevyzývat k stávkám, nýbrž připravovat se na revoluční akce v neurčitém budoucnu. Takové stanovisko měl výbor v předvečer 23. února a zdálo se, že všichni je přijímali. Ale druhého rána, přes všechny směrnice, stávkovali textiláci několika továren a vyslali ke kovodělníkům delegátky s výzvou, aby stávku podporovali. "Jsouce skleslé mysli," píše Kajurov, "souhlasili s akcí bolševici, k nimž se připojili menševičtí a eserští dělníci." Když však masovou stávku, pak třeba vyzvat na ulice všechny a třeba býti akci v čele: takové usnesení vymohl Kajurov a Vyborský výbor musil souhlasit. "Myšlenka pustiti se do akce dávno již mezi dělníky zrála, jenže se této chvíle nikdo nenadál, več se akce vylije." Zapamatujme si tento údaj účastníkův, velmi důležitý pro pochopení mechaniky událostí.
Mělo se za předem nepochybné, že dojde-li na demonstraci, budou vojáci vyvedeni z kasáren na ulice proti dělníkům. Co z toho pojde? Doba je válečná, státní moc není náchylna k žertům. Ale naopak zase: válečný "záložník" není starý voják stálé armády. Moc-li z něho jde strachu? O té věci uvažovali sice v revolučních vrstvách mnoho, ale přece jen více abstraktně, neboť té chvíle nikdo, docela nikdo - to lze podle všech dokladů tvrdit kategoricky - nemyslil, že by se 23. únor stal počátkem rozhodného nástupu proti absolutismu. Šlo o demonstraci neurčitých sice, ale v každém případě obmezených vyhlídek.
Skutečnost tedy je, že Únorovou revoluci začínali zdola, překonávajíce odpor vlastních revolučních organisací, při čemž se podnětu z vlastního popudu chopila nejuhnětenější a nejutištěnější část proletariátu - textilačky, mezi nimiž bylo patrně nemálo žen, majících muže na frontě. Poslední pohnutku daly "fronty" na chleba, stále více rostoucí. Toho dne stávkovalo 90.000 dělníků a dělnic. Bojovná nálada vylila se v demonstrace, ve schůze a potyčky s policií. Hnutí se rozvinulo ve Vyborskem obvodu s jeho ohromnými závody a odtud se převalilo na petrohradskou stranu. V jiných částech města, podle svědectví Ochranky, stávek a demonstrací nebylo. Ještě téhož dne poslány byly policii na pomoc vojenské oddíly, zřejmě málo početné; na srážku s nimi však nedošlo. Masa žen, a netoliko dělnických, vydala se k městské dumě, volajíc po chlebu. Bylo to totéž jako chtít vajíčko od kohouta. V různých částech města se objevily rudé prapory, a nápisy na nich svědčily o tom, ze pracující masy chtějí chléb, ale nechtějí samovlády ani války. Den žen minul úspěšně, s rozmachem a bez obětí. Ale co v sobě tajil, toho se ještě nikdo ani navečer nenadál.
Druhého dne hnutí nejenže neopadává, ale vzrůstá dvojnásob: 24. února stávkuje polovina všech dělníků Petrohradu. Dělníci přicházejí zrána do závodů, nezačínají však pracovat, nýbrž schůzovat a pak se začínají průvody do středu města. Do hnutí jsou vtahovány další obvody a další skupiny obyvatelstva. Heslo "Chléb" je zatlačeno nebo zastíněno hesly: "Pryč se samovládou !", "Pryč s válkou !" Nepřetržité demonstrace na Něvském prospektu: nejprve sražené dělnické masy, zpívající revoluční písně, pak pestrý městský dav a v něm modré studentské čepičky. "Promenující obecenstvo chovalo se k nám příznivě a z některých nemocnic mávali nám vojáci na pozdrav tím, co kdo právě držel v ruce." Bylo jich mnoho, kdož si uvědomovali, co znamená mávání nemocných vojáků demonstrujícím na pozdrav? Avšak kozáci, třebaže ne zle, napa- dali dav nepřetržitě, jejich koním stříkala pěna od úst; demonstranti se rozprchávali a znovu se sráželi. V davu strachu nebylo. "Kozáci slibují, že nebudou střílet." Dělníci zřejmě už s některými kozáky mluvili. Později se však objevili láteřící, polozpilí dragouni, vjížděli do davu a kopími bili po hlavách. Demonstranti, nerozprchávajíce se, drželi se vší silou. "Střílet nebudou." Opravdu nestříleli.
Jeden liberální senátor pozoroval na ulicích opuštěné tramvaje - či to bylo druhého dne a selhala mu paměť? - mnohé s rozbitými okny a některé převrácené na kolejích a vzpomněl červencových dni roku 1914 v předvečer války. "Zdálo se, že se opakuje starý pokus." Zrak ho neklamal - příbuzenství bylo zřejmé: dějiny podebraly konce nitky válkou přetržené a svazovaly je v uzel.
Po celý den přelévaly se davy lidu, rázně rozháněné policií a zadržované a tlačené zpět jízdním a zčásti pěším vojskem, z jedné městské čtvrti do druhé. Zároveň s voláním "Pryč s policií" rozléhalo se stále častěji pozdravné volání "Hurá", mířící na kozáky. Bylo to příznačné. Proti policii projevoval dav zběsilou nenávist. Městští strážníci na koních hnáni byli pískotem, kameny a kusy ledu. Docela jinak chovali se dělníci k vojákům. Okolo kasáren, kol stráží, hlídek a kordonů stály skupiny dělníků a dělnic a družně s vojáky na sebe pokřikovali. Byla to nová etapa, která vznikla z růstu stávky a ze střetnutí dělníků s armádou tváří v tvář. Taková etapa je nezbytná v každé revoluci. Ale vždycky se zdá novou a vskutku po každé se utváří nově: ti, kteří četli ba psali o ní, patříce jí v tvář, ji nepoznávají.
V státní dumě se toho dne vyprávělo, že ohromná masa lidu úplně zaplavila Znamenské náměstí, celý Něvský prospekt a všechny přilehlé ulice a že se pozoroval zcela nezvyklý zjev: kozáky a pluky s hudbou provázel nikoli vlastenecký, nýbrž revoluční dav voláním "Hurá". Na otázku, co to všechno znamená, jeden mimojdoucí občan odpověděl poslanci: "Policista udeřil ženu nahajkou, kozáci zasáhli a policii prohnali." Stalo-li se to tak či jinak, nikdo neprokáže. Ale dav věřil, že se tak stalo a že je to možné. Víra tato nespadla s nebe, vznikla z dřívější zkušenosti a proto se musila státi zárukou vítězství.
Dělníci z Eriksonova závodu, jednoho z nejpokročilejších ve Vyborském obvodu, vyšli po ranní schůzi hromadně - bylo jich 2500 - na Sampsonijevský prospekt a na úzkém místě narazili na kozáky. Důstojníci první vjeli do davu, razíce si cestu koňskými hruďmi. Za nimi po celé šíři prospektu letí kozáci. Rozhodná chvíle. Ale jezdci projeli opatrně jakoby dlouhou páskou rozestupem raženým té chvíle důstojníky. "Někteří z nich se usmívali" - vzpomíná Kajurov - "a jeden mrkl tajně na dělníky." Nemrkl nadarmo. Dělníci se osmělili, ale družnou, ne nevraživou smělosti, a kozáky jí poněkud nakazili. Ten, který mrkl, našel následovatele. Přes nové pokusy důstojníků rozehnat dav kozáci jím projížděli hladce, kázně neporušujíce, ale také nesnažíce se dav rozehnat. Opakovalo se to třikráte, čtyřikráte, a obě strany ještě více se sblížily. Někteří kozáci začali odpovídat na otázky dělníků a dokonce zapřádat letmé hovory. Z kázně zůstala tenounká a průhledňoučká slupka, která užuž hrozila, že se sloupne. Důstojníci si pospíšili odervat oddíl od davu a upustivše od záměru dělníky rozehnat, postavili kozáky napříč ulici, by dělníky nepropusti]i do středu města. Ani to nepomohlo; stojíce na místě podle rozkazu, kozáci však nebránili dělníkům, aby koně "nepodpluli". Revoluce nevolí svých cest libovolně; v prvních svých krocích brala se vpřed k vítězství pod břichem kozáckých koní. Znamenitá to episoda. A znamenité oko vypravěče, jenž zaznamenal všechny odstíny procesu. Jaký div: vypravěč šel v čele a za ním bylo víc než dva tisíce lidí; oko velitele, které se má co obávat nepřátelských nahajek nebo střel, divá se bystře.
Přelom v armádě jako osudem se projevil nejprve u kozáků, odvěkých to pokořitelů a trestních vykonavatelů. Neznamená to však, že by kozáci byli revolučnější jiných. Naopak, tito silní vlastníci na svých koních, cenící si svých kozáckých zvláštností, opovrhující prostými rolníky, nedůvěřiví k dělníkům, měli v sobě mnoho složek konservativismu. Ale právě proto byly změny způsobené válkou patrné nejpronikavěji na nich. A mimo to, vždyť právě je strkali na všechny strany, je posílali jako první, jim dávali se srážet s lidem tváří v tvář, jim napínali nervy na skřipec, je první podrobovali zkoušce. Byli toho po čertech syti, chtěli domu a mrkali eh, dělejte, dovedete-Ii, bránit vám nebudeme! Avšak všechno to byly jenom velmi výmluvné příznaky. Armáda je ještě armádou, je spjata kázní a hlavní nitky jsou v rukou monarchie. Dělnické masy jsou beze zbraně. Předáky ještě ani nenapadá myslit na rozhodnou bitvu.
Téhož dne byla mezi jinými, na denním pořádku zasedání ministerské rady, otázka o nepořádcích v hlavním městě. Stávka? Demonstrace? Není to po prvé. Vše je předem připraveno, příkazy jsou vydány. Přejdeme prostě k běžným věcem.
Jaké příkazy jsou vydány? Ač 23. a 24. února bylo zbito 28 policistů - jaká úplatná určitost ve výpočtu - vojenský náčelník okruhu, generál Chabalov, bezmála diktátor, se nepustil ještě do střelby. Ne z dobromyslnosti: vše bylo předem připraveno a přikázáno, i střelba má svůj čas.
Revoluce překvapila jenom co do chvíle. Avšak, celkem řečeno, oba póly - revoluční i vládní - pečlivě se na ni připravovaly, připravovaly se mnoho let, připravovaly se vždy. Co se bolševiku týče, nebyla všechna jejich činnost po roce 1905 nic jiného, než příprava k druhé revoluci. Ale i činnost vlády byla ohromnou měrou přípravou na zadušení nové revoluce. Tato oblast vládní práce nabyla od podzimu 1916 zvláštní záměrnosti. Komise za předsednictví Chabalovova v polovici ledna 1917 dokončila plán velmi důkladně propracovaný, jak rozdrtit nové povstání. Město bylo rozděleno v šest policejních obvodů a ty zase v okrsky. V čelo všech ozbrojených sil byl dán velitel gardových záložních oddílů generál Čebykin. Jednotlivým okrskům přiděleny byly pluky. V každém z šesti policejních obvodů byla sjednocena policie, četnictvo a vojska pod velením zvláštních štábních důstojníků. Kozácká jízda k operacím většího rozměru byla pod velením samého Čebykina. Pořad, jak drtiti povstání, byl stanoven takto: nejprve se objevuje policie sama, pak přicházejí na jeviště kozáci s nahajkami a jenom, když by to bylo skutečně nezbytné, uvedou se v chod vojska se zbraněmi a kulomety. Právě tohoto plánu, jenž by] rozšířením zkušeností z roku 1905, se v únorových dnech skutečně užilo. Neštěstí bylo nikoli v nedostatku předvídavosti a nikoli v slabinách planu samého, nýbrž v lidském materiálu Tu hrozilo veliké selhání.
Formálně se opíral plán o celou posádku, mající půl druhého sta tisíce vojáků; ale ve skutečnosti spoléhali všeho všudy asi na deset tisíc: kromě v městskou policii, jíž bylo tři a půl tisíce mužů, kladla se pevná naděje ještě v školu důstojníků. Vysvětluje se to rázem tehdejší petrohradské posádky, skládající se téměř jen ze záložních oddílů, především ze 14 záložních praporů při gardových plucích, které byly na frontě. Kromě toho náležely k posádce: jeden záložní pěší pluk, záložní cyklisticky prapor, záložní pancéřový oddíl, nemnoho ženijních a dělostřeleckých oddílů a dva pluky donských kozáku. Bylo to mnoho, příliš mnoho. Nakynuté záložní oddíly se skládaly z lidské masy, která buď vůbec ještě nebyla vojensky zpracována, anebo která se již od zpracování osvobodila. Vždyť v podstatě taková byla i celá armáda.
Chabalov pečlivě dbal plánu jim vypracovaného. První den, 23. února, vystoupila jediná policie. 24. února vyvedena byla na ulice převážně jízda, ale jen k zásahu nahajkou a píkou. Užití pěchoty a střelné zbraně podle plánu záviselo na dalším vývoji událostí. Ale události nedaly na sebe čekat.
25. února rozvinula se stávka ještě šířeji. Podle zpráv vlády účastnilo se jí toho dne 240.000 dělníků. Zaostalejší vrstvy následují předvoj, stávkuje již značně mnoho malých závodů, zastavuje se tramvaj, ale v obchodech se pracuje. Během dne přidali se k stávce i studenti vysokých škol. Desetitisíce lidu proudí o polednách ke Kazaňské katedrále a do ulic kolem ní. Dějí se pokusy uspořádat pouliční tábory, dochází na ozbrojené srážky s policií. U pomníku Alexandra III. vystupují řečníci. Policie na koních střílí. Jeden řečník klesá raněn. Výstřely z davu je zabit policejní pristav, raněn strážmistr a několik policistu. Po četnicích házejí lahvemi, petardami a ručními granáty. Válka je naučila tomuto umění. Vojáci projevují vůči policii zdrželivost .a mnohdy nepřátelství. V davu se vzrušeně vypravuje, že když policisté začali u pomníku Alexandra III. střelbu, kozáci dali salvu do faraónů (to byla přezdívka policistů), takže musili ujet. Zřejmě není to pověst vymyšlená na povzbuzení vlastní odvahy, neboť tuto příhodu, byť porůznu, mnozí potvrzují.
Bolševický dělník Kajurov, jeden z opravdových vůdců těch dnů, vypravuje, jak se demonstranti v jednom místě těsně u kordonu kozáků rozběhli pod ranami nahajek a jak on, Kajurov, a s ním ještě několik dělníku, neběželi za ostatními, nýbrž sňali čepice a přiblížili se kozákům se slovy: "Bratři kozáci, pomozte dělníkům v boji za mírné požadavky, vidíte, co s námi, hladovými dělníky, dělají faraóni. Pomozte." Tento úmyslně pokorný tón, tato čepice v rukou - jaký to jemný psychologický výpočet, jaké nenapodobitelné gesto! Celá historie pouličních bojů a revolučních vítezství kypí takovýmito Improvisacemi. Jenomže zanikají ve víru událostí a historikům zbývají jen plevy banálnosti. "Kozáci jaksi zvláštně pohlédli na sebe," pokračuje Kajurov, "a sotva jsme postačili ustoupit, vrhli se do vřavy." A za několik minut před vchodem do nádraží zdvíhá dav na rukou do výše kozáka, který šavlí zabil policejního pristava.
Policie skoro úplně zmizela, to jest operovala v ústraní. Zato se objevili vojáci s puškami v rukou. Dělníci volají na ně starostlivě: "Snad jste, soudruzi, nepřišli pomáhat policii?" Odpovědí je hrubé: "Jdi dál." Opětný pokus o rozhovor konci se stejně. Vojáci jsou nevrlí, červ svědomí v nich hlodá, i jim bude nesnesitelně, jakmile uhodí do pravého místa, na nerv jejich nepokoje.
Odzbrojení faraónů stává se zatím obecným heslem. Policie j zavilý, nesmiřitelný, nenáviděný a nenávistný nepřítel. Že by mohla býti získána, o tom nemůže být ani řeči. Policisté jsou biti nebo zabíjeni. Docela jinak je s vojáky: dav ze všech sil se chrání srážky s nimi, naopak hledá cesty, jak je získat, přesvědčit, přitáhnout na svou stranu, vemluvit se v jejich důvěru, spojiti se s nimi. Ač o chování kozáků kolují příznivé pověsti, snad trochu zveličené, dav se přece má před jízdou na pozoru. Jízdní voják vznáší se vysoko nad davem a jeho duše je oddělena od duše demonstrantovy čtyřmi koňskými nohami. Postava, k níž třeba patřit zespod, zdá se vždycky významnější a hroznější. Pěchota, ta stoji zde, hned vedle, na dlažbě, je bližší, je přístupnější. K ní se snaží masa přiblížit těsně, pohlédnout jí do očí, obestřít ji svým horkým dechem. Veliký význam ve vztahu dělníků a vojáků mají dělnické ženy. Směleji než muži tlačí se na kordon vojáků, chytají se pušek, přemlouvají, ba přímo přikazují: "Sejměte bodáky, přidejte se k nám." Vojáci jsou vzrušeni, stydí se, nepokojně se dívají na sebe, váhají, jeden si dodá první odvahy - a bodáky se provinile zdvíhají nad ramena naléhajícího davu, kordon, se prorazil, radostně a vděčně "Hurá! zachvívá vzduchem, vojáci jsou obklíčeni, všude slovní potyčky, výčitky, pobídky - revoluce zase postoupila o krok.
Mikuláš poslal ze stanu telegrafický rozkaz Chabalovovi, aby "hned zítra" nepokoje skoncoval. Vůle carova byla ve shodě s dalším článkem chabalovského "plánu", takže telegram byl jen dodatečnou pobídkou. Zítra budou musit promluvit vojska. Není už pozdě? Zatím ještě říci nelze. Otázka je vytčena, ale daleko ne ještě rozhodnuta. Shovívavost kozáků, kolísání jednotlivých pěších oddílů jsou jenom mnohoslibné episody, roznesené tisícinásobnou ozvěnou vnímavé ulice. Je toho dost k povzbuzeni revolučního davu, ale k vítězství příliš málo. Tím spíše, že jsou také příhody opačné. Odpoledne u Gostinného dvoru vypálil oddíl dragounů, prý oplátkou za výstřely z davu, první salvu do demonstrantů; podle zprávy Chabalovovy, poslané do stanu, byli tři mrtví a deset raněných. Vážná výstraha! Zároveň Chabalov pohrozil, že všichni zproštění dělnici, nezačnou-li 28. února pracovat, budou posláni na frontu. Generál ohlásil třídenní ultimatum, to jest poskytl revoluci více času, než ho bude potřebovat, aby povalila Chabalova i s monarchií nádavkem. Ale to se zví jen až po vítězství. Večer 25. února nikdo ještě nevěděl, co nese zítřek ve svém lůně.
Snažme se jasněji si představit vnitřní logiku hnutí. Pod praporem "ženského dne" začalo se 23. února povstání petrohradských dělnických mas, dlouho zrající a dlouho zdržované. Prvním stupněm povstání byla stávka. Po tři dny se šířila a prakticky se stala obecnou. Již to dodávalo mase jistoty a neslo ji vpřed. Stávka, nabývající stále více útočnosti, se splétala s demonstracemi, v nichž se revoluční masa srážela s vojáky. Tím se celkem úkol pozvedl na vyšší stupeň, kde se věc řeší ozbrojenou silou. První dni přinesly mnohé dílčí úspěchy, ale více rázu symptomatického než materiálního.
Revoluční povstání, které se protáhlo na několik dnů, může se rozvíjeti vítězně jenom tehdy, když se zdvíhá od stupně k stupni a když dosahuje nových a nových úspěchů. Přestávka v rozvoji úspěchu je nebezpečná, delší přešlapování na místě je záhubné. Ale ani úspěchy samy o sobe nestačí: třeba, aby se masa zavčas o nich dověděla a je ocenila. O vítězství lze přijít tu chvíli, kdy by stačilo natáhnout ruku a vzít je. To se již stalo v dějinách.
První tři dny byly dny nepřetržitého vzdouvání a zostřování boje. Ale právě proto hnutí dosáhlo oné úrovně, při niž symptomatické úspěchy již nestačily. Všechna činná masa vyšla do ulic. S policii se vypořádala s úspěchem a bez práce. Vojska poslední dva dny byla již zatažena do událostí: druhého dne jen jízda, třetího i pěchota. Zatlačovala davy, uzavírala cesty, mnohdy shovívavě, ale ke střelné zbrani téměř nesahala. Nahoře se neukvapovali, aby neporušili plánu, jednak nedoceňujíce toho, co se děje - zrakový klam reakce souměrně doplňoval klam předáků revoluce - jednak nejsouce si jisti vojsky. Ale hned třetí den přiměl vládu - vývojem boje jakož i carským rozkazem - aby pustila vojska už jak se patří do chodu. Dělníci, zvláště jejich přední vrstvy, to pochopili, a to tím spíše, že už v předvečer dragouni stříleli. Tu revoluce vyvstávala v plném rozsahu před oběma stranami.
V noci na 26. února bylo v různých částech města zatčeno asi sto osob, náležejících k různým revolučním organisacím, mezi nimi i pět členů petrohradského bolševického výboru. Také to znamenalo, že vláda přešla k útoku. Co bude dnes? Jak se probudí dělníci po včerejší střelbě? A hlavně: co řeknou vojska? Ranní zář 26. února vzcházela obestřena mlhou nejistoty a chmur.
Po zatčení petrohradského výboru přešlo vedení boje v městě do rukou Vyborského výboru. Snad je to tak i lépe. Nejvyšší vedení strany se beznadějně opožďuje. Teprve ráno 25. února rozhodla se konečně kancelář ústředního výboru bolševiků vydat leták s výzvou k všeruské obecné stávce. Ve chvíli, kdy leták byl vydán - byl-li vůbec vydán - pokročila obecná stávka v Petrohradě už úplně k ozbrojenému povstání. Vedení pozoruje věci shora, váhá a opožďuje se vzadu, tudíž nevede. Pokulhává za hnutím.
Čím blíže závodům, tím vice rozhodnosti. Avšak dnes, 26. února, je i .v obvodech nepokoj. Hladoví, unavení, promrzlí vyborští předáci, nesoucí na svých bedrech dějinnou odpovědnost, scházeli se za městem v zelinářských zahradách, aby se sdělili o dojmy a vytkli společný postup… Čeho? Nové demonstrace? Ale k čemu povede neozbrojena demonstrace, rozhodla-li se vláda jíti do důsledků? Tato otázka hlodá v mysli všech. "Zdálo se jediné: povstání vezme za své;" Zde slyšíme hlas známého nám již Kajurova a první chvíli se nám zdá, že tento hlas není jeho. Tak nízko klesl tlakoměr před bouří.
V hodinách, kdy kolísání zachvátilo i ty revolucionáře, kteří byli masám nejblíž, samo hnutí zašlo v podstatě značně dál, než se jeho účastníkům zdá. Již den předtím, 25. února navečer, byl Vyborsky obvod úplně v moci povstalců. Policejní strážnice byly rozbity, mnozí policejní úředníci zabiti, většina se poschovávala. Městské hejtmanství ztratilo úplně spojení s ohromnou částí města. 26. února ráno se ukázalo, že nejen Vyborský obvod, ale i čtvrt Pěski až téměř po Litějný prospekt je v moci povstalců. Tak alespoň líčily situaci zprávy policie. V jednom smyslu to bylo správně, třebaže si povstalci sotva plně uvědomovali, že policie v mnoha případech opustila svou skrýši dřív, než byla dělníky ohrožena. Pres to však vyčištění továrních obvodů od policie nemohlo mít u dělníků rozhodujícího významu; vždyť ještě vojska neřekla své poslední slovo. Povstání "vezme za své"‚ myslil onen smělý z nejsmělejších. Zatím se teprve rozvíjelo.
26. únor připadl na neděli, v závodech se nepracovalo a proto zrána nebylo lze změřit na rozsahu stávky sílu masového náporu. K tomu ještě byli dělníci zbaveni možnosti konati schůze na závodech, jak se to dělo předcházejících dnů, a to ztížilo demonstrace. Ráno bylo na Něvském ticho. V ty hodiny telegrafovala carevna carovi: "V městě je klid." Ale klid netrvá dlouho. Dělníci se postupně soustřeďují a postupují ze všech předměstí do středu. Nepouštějí je přes mosty. Valí se tedy po ledě: vždyť je teprve únor a celá Něva je jeden ledový most. Stříleti do davu na ledě nestačí, aby dav byl zadržen. Město změnilo vzhled. Všude stráže, kordony, špalíry jízdy. Cesty k Něvskému prospektu jsou zvláště dobře střeženy. Vtom se rozléhají salvy ukrytých oddílů. Mrtvých a raněných značně přibývá. Různými směry projíždějí vozy první pomoci. Odkud a kdo střílí, není vždy jasné. Není pochybnosti, že se policie po kruté zkoušce rozhodla nevydávat se přímému nebezpečí. Střílí z oken, z balkonových dveří, z úkrytů za sloupovími, z vikýřů. Rodí se domněnky, jež se snadno převracejí v legendy. Vypráví se, že mnoho vojáků se převléklo do policejních stejnokrojů, aby se demonstranti zastrašili. Vypráví se, že Protopopov umístil mnoho hlídek s kulomety na půdách domů. Komise ustavená po převratě se těchto hlídek nedopátrala. Ale to neznamená, že jich nebylo. Avšak policie toho dne ustupuje do pozadí. Na jeviště konečně nastupují vojska. Mají přísně přikázáno střílet a vojáci, hlavně vojenská učiliště, to jest poddůstojnické školy při plucích, střílejí. Podle úředních údajů bylo toho dne asi 40 mrtvých a stejně tolik raněných, nepočítajíc ty, kteří byli odvedeni nebo odneseni davem. Ustoupí masa před olovem do svých předměstí? Ne, neustoupila. Chce si dobýt svého.
Úřednický, měšťácký, liberální Petrohrad je zděšen. Předseda státní dumy Rodzjanko žádal toho dne, aby se z fronty poslala spolehlivá vojska; potom "popřemýšlel" a doporučil ministru vojenství Běljajevu rozehnat dav nikoli střelbou, nýbrž studenou vodou z hadic s pomocí hasičů. Běljajev, poradiv se s generálem Chabalovem, odpověděl, že stříkání vodou má opačné účinky, "protože rozněcuje". Takto liberálně-hodnostářsko-policejní špičky besedovaly o tom, která sprcha je na povstalý národ lepší, studená či horká. Policejní zprávy toho dne svědčí o tom, že hasičská hadice nestačí. "Za nepokojů bylo lze pozorovat jako obecný zjev neobyčejně vyzývavé chování hloučků, sápajících se na vojenské oddíly, na něž demonstranti, když byli vyzváni k rozchodu, házeli kamením a kusy ledu natlučenými na ulici. Za výstražné střelby vojsk do vzduchu nejenže se dav nerozešel, nýbrž přijímal takovéto salvy se smíchem. Jenom palbou na ostro přímo do davu bylo možné rozptýliti shluky, jejichž účastníci se však schovávali do dvorů nejbližších domů a po střelbě znovu vycházeli na ulici. Tato policejní zpráva svědčí o neobyčejně vysoké temperatuře mas. Arci, málo se podobá pravdě, že by dav sám začal bombardovat vojska kamením a ledem, třeba to i byly vojenské školy; příliš to odporuje psychologii povstalých mas a jejich obezřelé taktice k armádě. Aby se hromadné vraždy dodatečně ospravedlnily, jsou barvy o tom ve zprávách trochu jiné a jsou naneseny trochu jinak, než jak tomu bylo ve skutečnosti. Ale všechny podstatné znaky jsou zaznamenány správně a se znamenitou výrazností; masa už nechce ustupovat, vzpírá se s optimistickou živostí, setrvává na ulici i po vražedných salvách, "zuby nehty" se drží ne života, ale "zuby nehty" se chápe dlažby, kameni, ledu. Dav není jen rozhořčen, ale je také odvážný. To proto, že přes všechnu střelbu neztrácí naděje ve vojska. Spoléhá na vítězství a chce ho dosíci stůj co stůj.
Nátlak dělníků na armádu sílí úměrně nátlaku vykonávanému na armádu se strany moci. Petrohradská posádka se konečně octla ve výhni událostí. Vyčkávací perioda, trvající skoro tři dny, kdy hlavní masa posádky mohla zachovávat k povstalému lidu družnou neutralitu, byla u konce. "Střílej po nepříteli!" přikazuje monarchie. "Nestřílej do bratrů a sester!" volají dělníci a dělnice. A nejen to: "Pojď s námi!" Takto se sváděl na ulicích a náměstích, u mostů, u kasárenských vrat nepřetržitý, tu dramatický, tu sotva pozorovaný, ale vždy zoufalý boj o duši vojákovu. V tomto boji, v těchto prudkých stycích dělníků a dělnic s vojáky za neustálého třeskotu pušek a kulometů rozhodoval se osud moci, války a země.
Stí1ení do demonstrantů zesiluje mezi předáky nejistotu. Sám rozmach hnutí počíná se zdát nebezpečný. Dokonce i na zasedání Výborského výboru 26. února večer, tedy 12 hodin před vítězstvím, mluvilo se o tom, není-li čas vydat výzvu: ukončiti stávku. Snad to překvapuje. Ale věc záleží v tom, že se vítězství daleko snáze pozná druhého dne než v předvečer. Ostatně nálady často se mění pod údery událostí a zpráv. Skleslost na mysli vystřídána je rychle přílivem důvěry. Osobně mají Kajurovové a Čugurinové odvahy dost, ale chvílemi jsou tíženi pocitem odpovědnosti za masu. Mezi dělníky je méně kolísání. O jejich náladách hlásí svému úřadu dobře zpravený agent Ochranky Šurkanov, působící velmi povážlivě v organisaci bolševiků: "Poněvadž vojenské oddíly davu nepřekážely," psal provokatér, "a někdy dokonce akce policie křížily, nabyly masy jistoty, že se jim nic nestane a nyní po dvou dnech nerušeného chozeni po ulicích, když revoluční vrstvy vydaly hesla ‚Pryč s válkou!' a ‚Pryč se samovládou!', utvrdil se lid v myšlence, že se revoluce začala, že úspěch je zabezpečen, že vláda je bezmocná, aby hnutí potlačila, neboť vojenské oddíly jsou při něm, že rozhodující vítězství je nablízku, neboť vojenské oddíly dnes či zítra se přidají přímo na stranu revolučních sil, že počaté hnutí už neutuchne, ale bude nepřetržité růst k plnému vítezství a k státnímu převratu. Vylíčeni znamenité svou zhuštěností a výrazností! Hlášení samo o sobě je velmi cenný historický doklad. Ovšem vítězným dělníkům to vadit nebude, aby jeho autora nezastřelili.
Provokatéři, jichž právě v Petrohradě je ohromně mnoho, bojí se víc než kdo jiný vítězství revoluce. Dělají svou politiku: na bolševických zasedáních Šurkanov doporučuje nejradikálnější akce; v hlášení Ochrance nabádá, že je nezbytné důrazně užíti zbraní. Snad i proto se snažil zveličit útočnost dělníků. Ale v podstatné věci má pravdu: události brzy potvrdí jeho odhad.
Kolísaly a dohadovaly se špičky v obou táborech, neboť ani jeden ani druhý tábor nemohl předem změřiti poměr sil. Vnější úkazy úplně přestaly býti měřítkem: jedna z hlavních črt revoluční krise záleží právě v prudkém rozporu mezi vědomím a starými útvary společenských vztahů. Nový poměr sil zahnízdil se tajně ve vědomí dělníků a vojáků. Ale právě přechod vlády k útoku, způsobený předcházejícím nástupem revolučních mas, přeměnil nový, poměr sil ze stavu možnosti v skutečnost. Dělník dychtivě i velitelsky se zahleděl v oči vojákovy a ten nepokojně a nejistě odvracel svůj zrak; to znamenalo, jako by už voják sám-i za sebe neručil. Dělník přistupoval k vojáku směleji. Ten setrvával v chmurném, nikoli však nepřátelském, ba spíše v provinilém mlčení a mnohdy - a stále častěji - vyrazil odpověď hrubě, aby zakryl, jak mu nepokojně srdce bije v hrudi. Tak se dál přelom. Voják zřejmě střásal se sebe své vojáctví. Sám sebe při tom hned nepoznával. Velitelé říkali, že vojáka opojila revoluce; vojáku naopak se zdálo, že se probouzí z kasárenské opiové horečky. Tak se připravoval rozhodný den: 27. únor.
Ale už v předvečer se stala věc, která přes svou epizodičnost vrhá nové světlo na všechny události 26. února: navečer se vzbouřila 4. rota tělesné gardy pavlovského pluku. V písemném hlášení policejního dozorce ukazuje se docela kategoricky na příčinu vzpoury: "Rozhořčení nad poddůstojnickou školou téhož pluku, která byla na stráži na Něvském prospektu a střílela do davu." Kdo o tom zpravil 4. rotu? Náhodou se o tom uchovala zpráva. Kolem druhé hodiny odpoledne přiběhl hlouček dělníků ke kasárnám pavlovského pluku: vypravují, jeden druhého přerušuje, o střelbě na Něvském. "Řekněte soudruhům, že také pavlovci po nás stříleli, viděli jsme na Něvském vojáky s výložkami vašeho pluku." Byla to trpká výčitka, plamenná výzva. "Všichni byli vzrušeni a bledí." Símě nepadlo na kámen. K 6. hodině 4. rota o svém umě opustila kasárny pod vedením poddůstojníka - kdo to byl? jeho jméno utonulo mezi sty a tisíci stejně hrdinných jmen beze stopy - a dala se k Něvskému, aby svůj učebný oddíl odvedla. To není vojenská vzpoura pro červivou slaninu, toť akt veliké revoluční iniciativy. Cestou měla rota potyčku s jízdní policejní hlídkou, střílela, jednoho strážníka a jednoho koně zabila, druhého koně ranila. Další cesta povstalců ztrácí se sledovatelům v pouliční vichřici. Rota se vrátila do kasáren a pobouřila celý pluk. Ale zbraně byly poschovávány; podle některých zpráv zmocnili se vojáci přece jen třiceti pušek. Brzy byli obklíčeni preobraženci. 19 pavlovců bylo chyceno a uvězněno v pevnosti; ostatní se vzdali. Podle jiných zpráv velení se nedopočítalo toho večera 21 vojáků s puškami. Nebezpečná mezera. Těchto 21 vojáků bude celou noc hledat spojence a ochránce. Spasit je může jen vítězství revoluce. Od nich dělníci jistě zvědí, co se stalo. To není špatná předzvěst k zítřejším bojům.
Nabokov, jeden z nejpřednějších liberálních vůdců, jehož pravdivé vzpomínky se zdají místy jakoby zpovědí jeho strany a jeho třídy, vracel se z návštěvy pěšky o 1 hodině v noci temnými, rozechvělými ulicemi "znepokojen a s mračnými předtuchami". Dost možná, že na jednom z nároží narazil naň uprchlý pavlovec. Oba pospíšili se odtrhnout od sebe: neměli si co říci. V dělnických čtvrtích a bydlištích byli jedni na stráži nebo se radili, druzi spali polospánkem polního táboření a horečně snili o zítřku. Tam našel uprchlý pavlovec útočiště.
* * *
Jak chudičké jsou záznamy o bojích davu v únorových dnech, skoupé dokonce i proti nečetným záznamům o bojích říjnových! V říjnu vedla povstalý lid den ode dne strana; v jejích statích, výzvách a protokolech zapsán je alespoň vnější postup boje. Jinak v únoru. Shora nebyly masy téměř vůbec vedeny. Noviny mlčely, neboť byla stávka. Masy, neohlížejíce se na žádnou stranu, dělaly své dějiny samy. Podat živý obraz událostí, které se dály na ulicích, je téměř nemožné. Ještě dobře, lze-li ustanoviti jejich povšechný postup a vnitřní zákonitost.
Vláda, která ještě nepustila aparátu moci, dívala se na události celkem ještě hůře než levé strany, jež, jak víme, nejméně byly na výši. Po "úspěšné" střelbě 26. února ministři mžikem okřáli duchem. Časně zrána 27. února Protopopov hlásil uspokojivě, že podle zpráv, které dostal, "část dělníků hodlá začít pracovat". Ale dělníky ani nenapadlo, aby se vraceli do práce. Střelba a neúspěchy včerejšího dne nezbavily masu odvahy. Jak to vysvětlit? Zřejmě byly zápory převyšovány jakýmisi klady. Rozlévajíc se po ulicích, střetajíc se s nepřítelem, cloumajíc vojáky za ramena, podlézajíc koně, nastupujíc, rozbíhajíc se, zanechávajíc mrtvé na křižovatkách, tu a onde chápajíc se zbraní, šíříc zprávy, zachycujíc pověsti stává se vzbouřená masa kolektivní bytosti s nesčetnýma očima, ušima, tykadly. Navrátivši se v noci s bojiště domů, do závodských bydlišť, přetřásává pak dojmy dne a odhazujíc věci malé a náhodné, připravuje svůj závažný závěr. V noci na den 27. února tento závěr vytvořil se asi tak, jak o tom podal úřadům zprávu provokatér Šurkanov.
Zrána dělníci proudí opět k závodům a na společných schůzích se usnášejí, že povedou boj dál. Zvláště rozhodné mysli jsou, jako vždy, vyborští. Ale i v jiných obvodech se konají ranní schůze s velkým rozmachem. Vésti boj dál! Ale co to dnes znamená? Obecná stávka se rozhodla revolučními demonstracemi ohromných mas a demonstrace přivedly k srážce s vojsky. Vésti boj dál znamená dnes vyzvat k ozbrojenému povstání. Ale tato výzva není nikým vydána. Vyrůstá neodvratně z událostí, ale naprosto není dána na denní pořad revoluční stranou.
Umění revolučního vedení v nejkritičtější chvíli záleží z devíti desetin v dovednosti vyposlechnout, co je v mase - tak jako Kajurov zachytil pohyb kozácké brvy - jenomže ve velkém měřítku. Nepřekonatelná schopnost vyposlechnout masu byla velikou silou Leninovou. Ale Lenina v Petrohradě nebylo Legální a pololegální "socialistické" štáby, Kerenští, Čchejdzové, Skobelevové a všichni ti, již se kolem nich točí, vydávali jen varovné výzvy a hnuti mařili. Avšak i ústřední bolševický štáb, skládající se ze Šljapnikova, Zaluckého a Molotova, překvapuje bezradností a nedostatkem podnětnosti. Skutečnost je, že obvody a kasárny byly ponechány samy sobě. První provolání k vojsku bylo vydáno teprve 26. února jednou sociálně-demokratickou organisací, blízkou bolševikům. Toto provolání, jež bylo dost nerozhodné - ani výzvy, aby vojsko přešlo na stranu lidu, v něm nebylo - rozšiřovalo se ráno 27. února ve všech obvodech. "Avšak tempo revolučních událostí", vypravuje předák organisace Jureněv, "by]o takové, že se naše hesla za ním opožďovala. Ve chvíli, kdy letáky pronikly k mase vojáků, masa už byla ve vzpouře" Co se týče bolševického ústředí, Šljapnikov teprve ráno 27. února na žádost Čugurinovu, jednoho z nejlepších dělnických předáků únorových dnů, napsal provolání k vojákům. Bylo provolání vytištěno? V. nejlepším případě se mohlo objevit až za vzpoury. Působit na události 27. února nikterak nemohlo. Musíme tudíž zjistit tento pravidelný zjev: vůdcové se opožďovali v ty dny tím více, čím výše stáli.
Avšak povstání, jež nikdo nenazývá jeho pravým jménem, octlo se přece jen na denním pořádku. Všechna mysl dělníků upíná se k armádě. Copak ji neobrátíme? Rozptýlená agitace dnes už nestačí. Vyborští uspořádali u kasáren moskevského pluku tábor. Pokus se ztroskotal: není-li snadné, aby důstojník nebo rotmistr otočil kličkou kulometu? Podobný pokus o tábor učiněn u kasáren záložního pluku. A tam stejně tak: mezi dělníky a vojáky se postavili důstojníci s kulometem. Dělničtí předáci zuřili, sháněli se po zbraních a žádali je od strany. Odpovídalo se jim: zbraně mají vojáci, vezměte je od nich. To věděli sami taky. Ale jak je vzít? Neztroskotá se dnes všechno naráz? Tak se přiblížila kritická chvíle boje. Buď smete kulomet povstání, anebo se povstání chopí kulometu.
Ve svých vzpomínkách vypravuje Šljapnikov, hlavní osoba v tehdejším petrohradském ústředí bolševiků, jak odmítal dělníky, dožadující se zbraní, třebas jen revolverů, a odkazoval je na kasárny. Chtěl se takto vyhnout krvavým srážkám mezi dělníky a vojáky, sázeje všechno na agitaci, to jest na získání vojáků slovem a příkladem. Nevíme o jiných svědectvích, která by potvrdila nebo vyvrátila tento hlas význačného vůdce těch dnů, svědčící spíše o vyhýbavosti než o prozíravosti. Prostší by bylo uznat, že vůdcové zbraní neměli. Není pochybnosti, že se osud každé revoluce řeší v určité etapě přelomem nálady v armádě. Proti početné, ukázněné, dobře vyzbrojené a odborně vedené vojenské síle nemohly by bezbranné nebo téměř bezbranné lidové masy dosíci vítězství. Avšak žádná hluboká národní krise nemůže tou či onou měrou nezachvátit armádu; takto se zároveň s podmínkami skutečně lidové revoluce připravuje také možnost - arci ne záruka - revolučního vítězství. Avšak přechod armády na stranu povstalců neděje se sám sebou a není jen výsledkem agitace. Armáda je různorodá a její antagonistické složky jsou spoutány terorem kázně. Revoluční vojáci ještě před rozhodující hodinou nevědí, jakou jsou silou a jaký mohou míti vliv. Různorodé jsou ovšem i dělnické masy. Ale ty mohou mnohem větší měrou vyzkoušet své řady v postupné přípravě k rozhodné srážce. Stávky, schůze, demonstrace jsou právě tak akty boje jako zkušebními jeho kameny. Ne všechna masa se účastní stávky. Ne všichni stávkující jsou odhodláni k boji. V nejostřejších chvílích se objeví na ulici živly nejrozhodnější. Váhaví, unaveni nebo konservativní sedí doma. Tu se děje revoluční výběr sám sebou, lidé se prosívají na sítu událostí. Jinak je to s armádou. Revoluční vojáci, sympatisující, váhající a nepřátelští zůstávají spoutáni vnucenou kázní, jejíž nitky se do poslední chvíle soustřeďují v pěsti důstojnictva. Vojenské řady se rozpočítávají dnes právě jako včera na "prvního"‚ "druhého"‚ ale jak se mají rozpočítat na vojáky povstalecké a poslušné?
Psychologický moment přechodu vojáků na stranu revoluce je připravován dlouhým molekulárním děním, jež jako všechna přírodní dění má svou kritickou chvíli. Ale jak ji určit? Vojenský oddíl může býti úplně připraven, aby se připojil k lidu, ale nedostane se mu zevně nezbytného popudu. Revoluční vedení ještě nevěří, že může mít na své straně armádu a projde nevšímavě mimo vítezství. Po tomto uzrálém, ale neuskutečněném povstání může mezi vojsky nastat reakce: vojáci ztratí naději vzplanulou v jejich nitrech, ohnou znovu šíji; pod jařmo kázně a v novém utkání s dělníky, zvláště jsou-li drženi v odstupu, budou již stát proti povstalému lidu.
V tomto ději je mnoho veličin, jež nelze zvážiti nebo které nesnadno zvážiti, mnoho křižujících se toků, hromadných sugescí a autosugescí. Ale ze vší této spleti hmotných a duchových sil vyniká s neodolatelnou výrazností závěr: vojáci v své mase jsou tím schopnější obrátit bodáky anebo přejíti s nimi k lidu, čím více se přesvědčují, že povstalý lid skutečně povstal; že to není demonstrace, po níž se musí znovu do kasáren a tam pak z toho zodpovídat; že je to boj ne na život, ale na smrt; že lid může zvítězit, přimknou-li se k němu, a že takto se zaručí nejen beztrestnost, nýbrž i přinese úleva všemu bytí. Jinými slovy, přelom v mysli vojáků může povstalý lid způsobit jen tenkráte, je-li sám skutečně odhodlán vyrvat vítězství stůj co stůj, tedy i za cenu krve. A tato vyšší rozhodnost nemůže být nikdy a nechce být beze zbraně.
Kritická hodina, v níž masa, deroucí se vpřed, se střetá s vojáky, zastupujícími cestu, má svou kritickou minutu: je to tehdy, když se šedý kordon ještě neroztrhal, ještě se drží bok po boku, ale již se kolísá, a důstojník, vzmuživ se poslední silou k rozhodnutí, velí: "Palte!" Křik davu, výkřiky úžasu a hrozby přehlušují hlas velení, ale jen napolo. Zbraně se zamihaly, dav tlačí kupředu. Tu důstojník namíří hlavní revolveru na nejpodezřelejšího z vojáků. Rozhodující minuta má svou rozhodující vteřinu. Pád těla nejsmělejšího vojáka, za nímž se bezděčně ohlížejí ostatní, poddůstojník vystřelil do davu z pušky, vydrané z rukou, zabitého vojáka - kordon se hýbá, zbraně pálí jako samy, smetajíce dav do postranních ulic a dvorů. Ale kolikráte, počínajíc rokem 1905, bývalo jinak: v nejkritičtější mžik, kdy důstojník chce spustit kohoutek, zazní k němu varovná rána z davu, jež má své Kajurovy a Čuguriny. Tím se rozhoduje nejen osud pouliční potyčky, ale snad i osud celého dne, ba celého povstání.
Úkolu, jejž si předsevzal Šljapnikov: uchránit dělníky od nepřátelských potyček s vojsky, nedávaje povstalcům střelné zbraně, vůbec nelze splnit. Ještě než došlo na srážku s vojsky, došlo na nesčetné potyčky s policií. Pouliční boj se začal odzbrojováním nenáviděných "faraónů", jejichž revolvery se dostávaly do rukou povstalců. Sama o sobě je to slabá, skoro hračkářská zbraň proti puškám, kulometům a dělům nepřítele. Ale jsou ony skutečně v rukou nepřítele? Právě, aby se to vyzkoušelo, žádali dělníci zbraní. Věc se řeší v oblasti duševní. Ale ani při povstání nelze pochody duševní oddělit od hmotných. Cesta k vojenské pušce vede přes revolver odňatý faraónovi.
Dojmy vojáků byly v ty hodiny méně pohnuté než dojmy dělníků, ale byly neméně vážné. Připomeňme znovu, že se posádka skládala hlavně ze záložních praporů o mnoha tisících mužů, určených na doplňování pluků na frontě. Tito lidé, většinou otcové rodin, měli jíti do zákopů, když válka byla už prohraná a země zničena. Nechtěli války, chtěli se vrátit domů, k hospodářství. Věděli dost dobře, co se děje u dvora a necítili ani nejmenší příchylnosti k monarchii. Nechtěli bojovat proti Němcům a ještě méně proti petrohradským dělníkům. Nenáviděli vládnoucí třídu hlavního města, která se za války oddala radovánkám. Mezi záložníky byli dělníci s revoluční minulostí, kteří dovedli dát všem těmto náladám zobecňující výraz.
Přivésti vojáky od veliké nespokojenosti, která se však dosud neprodrala na povrch, k přímé vzpouře, anebo nejprve alespoň k vzpurnému odepření zásahu - toť byl úkol! Třetího dne boje vojáci se už naprosto nemohli držet na stanovisku blahovolné neutrality k povstání. O tom, co se dálo tyto hodiny při střetnutí dělníků s vojáky, uchovaly se nám jen náhodné zlomky. Slyšeli jsme již v předvečer, jak trpce si dělníci stěžovali vojákům pavlovského pluku na postup jejich školního oddílu. Takovéto scény, takové rozmluvy, výčitky, výzvy rozvíjely se na všech koncích města. Vojákům už nezbývalo kdy na kolísání. Včera je přinutili střílet, dnes je znovu budou nutit. Dělníci se nevzdávají, neustupují, chtějí si i proti olovu dobýt svého. A s nimi jsou dělnice, ženy, matky, sestry a milenky. Ano, toť právě hodina, o níž se tak často mluvilo šeptem v ústraní: "Kdyby tak všichni dohromady…" A ve chvíli největších útrap, nesnesitelné bázně z nastávajícího dne, rozlehnou se v kasárnách, zalykajíce se nenávistí k těm, kteří vnucují katanskou úlohu, hlasy neskrývaného rozhořčení, a v těchto hlasech, které zůstanou bezejmenné, pozná celá kasárna s úlevou a nadšením sama sebe. Tak vzešel nad zemí den zániku romanovské monarchie.
Na ranní schůzi u neúnavného Kajurova, kde bylo asi 40 zástupců ze závodů a továren, vyslovila se většina pro to, aby se v boji neustávalo. Většina, ale ne všichni. Škoda, že nelze zjistit, jaká většina. Ale v ty hodiny nebylo kdy na protokoly. Ostatně rozhodnutí se opozdilo: schůze byla přerušena jásavou zprávou o povstání vojáků a otevření žalářů. "Šurkanov se líbal se všemi, kdož byli přítomni." Polibek Jidáše, avšak na štěstí ne před ukřižováním.
Ráno před vyvedením z kasáren vzbouřily se záložní gardové prapory jeden po druhém, pokračujíce v tom, co v předvečer začala 4. rota pavlovského pluku. V dokladech, zápiscích a vzpomínkách zanechala tato úchvatná událost lidské historie jen bledou a mdlou stopu. Uhnětené masy, i když stoupají na nejvyšší vrcholy dějinné tvůrčí práce, málo o sobě vypravují a ještě méně zaznamenávají. A strhující jásot vítezství smývá pak mnohou věc z paměti. Spokojme se s tím, co jest.
První se vzbouřili vojáci volyňského pluku. Už o 7. hodině ráno velitel praporu volal telefonicky Chabalova, aby mu oznámil hroznou zvěst: školní oddíl, tedy oddíl zvláště určený na potlačení nepokojů, odepřel vyjíti z kasáren, jeho velitel byl zastřelen nebo se sám před šikem zastřelil; ostatně od této verse se brzy upustilo. Spálivše za sebou mosty, vojáci volyňského pluku se snažili rozšířit základnu vzpoury: v tom byla v tu chvíli jediná jejich spása. Vrhli se do sousedních kasáren litevského a preobraženského pluku, "sundávajíce" vojáky, tak jako stávkující sundávají dělníky, chodíce od závodu k závodu. Za nějakou chvíli dostal Chabalov hlášení, že vojáci volyňského pluku nejenom neodevzdávají pušky, jak generál nařídil, ale že spolu s vojáky preobraženského a litevského pluku a - co ještě strašnější - "sjednotivše se s dělníky", vyplenili kasárny četnické divise. Svědčí to o tom, že včerejší zkušenost pavlovských nepadla na úhor: povstalý lid našel vůdce a tím i plán akce.
V časné ranní hodiny 27. února si dělníci myslili, že úkol povstání je mnohem vzdálenější, než bylo ve skutečnosti. Lépe řečeno, viděli úkol téměř úplně před sebou, zatím co z devíti desetin byl už za nimi. Revoluční útok dělníků na kasárny dál se současně s revolučním pochodem vojáků do ulic, který se již začal. Během dne splývají tyto dva mocné proudy v jeden, aby podemlely starou budovu a odnesly z ní nejprve střechu, pak zdi a později i základy.
Čugurin, "celý zaválený, ale zářící a vítězný‚ objevil se jako jeden prvních v bytě bolševiků s puškou na rukou a se šňůrou nábojů přes prsa. Jak nezářit! Vojáci se zbraní v rukou přecházejí k nám! Leckde se již dělníkům podařilo spojit se s vojáky, proniknout v kasárny, dostat pušky a náboje. Vyborští spolu s nejrozhodnější skupinou vojáků načrtli akční plán: zabrat policejní strážnice, obsazené policejními strážníky; odzbrojit všechny policisty; osvobodit dělníky, uvězněné na strážnicích a politické vězně ze žalářů; rozmetat vládní oddíly v městě, spojit se s vojenskými oddíly, které se dosud nevzbouřily, i s dělníky jiných obvodů.
Moskevský pluk se přidat k povstání ne bez vnitřního boje. Překvapuje, že tohoto boje vůbec bylo v plucích tak málo. Monarchické špičky odpadaly bezmocně od vojenské masy a buď se schovávaly v děrách, nebo se spěchaly přebarvit. "Ve dvě hodiny odpoledne," vzpomíná dělník Korolev ze závodu Arsenál, "když vycházel moskevský pluk, jsme se ozbrojili… Vzali jsme každý revolver a pušku, z vojáků, kteří k nám přišli (někteří z nich žádali, abychom se ujali velení nad nimi a ukázali jim, co mají dělat), utvořili jsme skupinu a vydali se na Tichvinskou ulici, abychom stříleli na policejní strážnici." Takto se dělníci ani na minutu nerozpakovali ukázat vojákům, "co mají dělat".
Radostné zprávy o vítezstvích přicházely jedna za druhou: objevily se vlastní pancéřové vozy! Projíždějíce obvody s rudými prapory naháněly hrůzu všem těm, kteří se ještě nepoddali. Nyní už není třeba podlézat kozácké koně. Revoluce se vzpřimuje v celé své výšce.
O polednách se Petrohrad stal opět polem vojenských akcí: střelba z pušek a kulometů rozléhala se všude. Kdo střílí a kde se střílí, není vždycky jasné. Jasné je jedno: střílejí na sebe minulost s budoucnem. Nemálo je i střelby pro nic za nic výrostci pálí z revolverů, k nimž přišli tak neočekávaně. Arsenal je vybrán: "Říká se, že jenom browningu se rozebralo několik desetitisíc." Z hořících budov okresního soudu a policejních strážnic zdvíhají se k nebi sloupy kouře. V některých místech se potyčky a přestřelky proměnily v skutečné srážky. Na Simpsonijevském prospektě dělníci přicházejí k barákům, ve kterých je oddíl cyklistů; část jich se kupí mezi vraty: "Co tu stojíte, soudruzi?" Vojáci se smějí, "nepěkně se smějí; zaznamenává jeden z účastníků, - mlčí; důstojnici hrubě přikazuji dělníkům, aby šli dál Vojáci cystických oddílů jakož i jízda byli v Únorové a Říjnové revoluci nejkonservativnější část armády. U plotu se brzy shromažďují dělníci a revoluční vojáci. Třeba tento podezřelý prapor vytáhnout. Kdosi oznamuje, že se poslalo pro pancéřové vozy: jinak asi bicyklisty nevytáhneme, neboť se opevnili a přichystali kulomety. Ale davu se těžko čeká; je vzrušeně netrpělivý a má pravdu: zazněly první výstřely s obou stran. Ale překáží plot z desek, který vojáky odděluje od revoluce. Útočící lid se rozhodl plot povalit. Část povalili a část zapálili. Baráky, všeho všudy asi dvacet, stojí tu bez ochrany. Bicyklisté se soustředili ve dvou či třech barácích. Opuštěné baráky byly hned zapáleny. Za šest let Kajurov bude vzpomínat: "Plápolající baráky a skácený plot kolem nich, střelba z kulometů a pušek, vzrušené tváře oblehatelů, přikvačivší nákladní auto přeplněné ozbrojenými revolucionáři a konečně pancéřový vůz s blýskajícími hlavněmi děl, který se tu objevil, toť velkolepý, nezapomenutelný obraz." To hořelo staré poddanské kněžsko-policejní Rusko ohněm baráků a plotů, zanikalo v ohni a dýmu, dodýchávalo v palbě kulometů. Jak neměl jásat Kajurov, desítky, sta, tisíce Kajurovů! Přibylý pancéřový vůz dal několik ran do baráku, obsazeného důstojníky a bicyklisty. Velitel bojující stráže byl zabit, důstojníci, strhnuvše si distinkce a výložky, utekli přes sousední zelinářské zahrádky, ostatní se vzdali. To asi byla největší srážka toho dne.
Vojenské povstání nabylo zatím rázu epidemie. Nepovstaly toho dne jenom ty oddíly, které nepostačily se vzbouřit. Navečer se přidali vojáci semenovského pluku, proslulého zvěrským potřením moskevského povstání roku 1905: jedenáct let neprošlo beze stopy. Již pozdě večer společně s myslivci semenovští vojáci "sundali" vojáky izmajlovského pluku, kteří byli velitelstvím zavřeni v kasárnách: tento pluk, který 3. prosince 1905 obklíčil a zatknul petrohradský sovět, byl i tentokrát ještě pokládán za jeden ze zaostalých. Carská posádka hlavního města, která měla půl druhého statisíce vojáků, rozkližovala se, tála a mizela. V noci už jí nebylo.
Po ranní zprávě o povstání pluků pokouší se ještě Chabalov o odpor, vysílaje proti povstalcům vybraný oddíl asi o 1000 mužích, dav mu nejdrakoničtější příkazy. Ale sudba oddílu je zlá. "Toho dne. se začíná díti cosi nemožného," vypravuje po převratu jedinečný Chabalov, "… oddíl vyšel, vyšel s důstojníkem chrabrým, rozhodným," běží tu o plukovníka Kutěpova, "ale… výsledky žádné." Roty vyslané hned za oddílem rovněž se ztratily beze stopy. Generál začal formovat na Dvorcovém náměstí zálohy, ale "nebylo nábojů a nebylo je kde vzít'. Věc to je z dokumentárních výpovědí Chabalovových před vyšetřující komisí zatímní vlády. Kamže se poděly pokořitelské oddíly? Není těžko se dohádat: hned, jakmile se objevily, tonuly v povstání. Dělníci, ženy, mládež, povstalí vojáci nalepili se na chabalovské oddíly se všech stran, buď proto, že je měli za své, anebo se snažili dostat je na svou stranu a nedopustili, aby se hnuly jinak než společně s nepřehledným davem. Utkat se s touto masou, lepící se jako klih, ničeho se již nebojící, nevyčerpatelnou a všude pronikající, bylo právě tak nemožné jako šermovat v těstě.
Zároveň s hlášením o povstání nových a nových pluku přicházejí žádosti, aby byly vyslány spolehlivé oddíly na potření povstalců, na ochranu telefonní ústředny, Litevského zámku, Marijinského paláce a jiných, ještě posvátnějších míst. Chabalov žádal telefonicky, aby se vyslaly spolehlivé oddíly z Kronštadtu, ale velitel odpověděl, že se sám obává o pevnost. Chabalov ještě nevěděl, že povstání přeskočilo do sousedních posádek. General se snažil, či budil zdání, jako by se snažil, proměnit Zimní palác v pevnost, ale od plánu se ihned upustilo, neboť to nebylo možné učinit, a poslední hrstka "věrného" vojska byla převedena do budovy admirality. Tu se diktátor na konec staral o to, aby vykonal velmi důležitou a neodkladnou věc: natiskl proklamaci o dvojím posledním opatření vlády - že Protopopov "pro nemoc" odchází a že se v Petrohradě vyhlašuje náhlé právo. S náhlým právem skutečně bylo naspěch, neboť liž za několik hodin armáda Chabalovova se svým "stanem" z Petrohradu ustoupila a z budovy admirality se rozprchla. Revoluce jenom nedopatřením nezatkla ještě 27. února večer generála, vybaveného hroznou plnou mocí, který však sám nijak strašný nebyl. Stalo se to prostě druhého dne.
Je to vskutku všechno, čím se vzepřelo hrozné imperátorské Rusko tváří v tvář smrtelnému nebezpečí? Ano, je to téměř všechno, přes všechnu velikou zkušenost s katanstvím nad lidem a přes plány podrobně vypracované. Monarchisté, když se později opět vzpamatovali, vysvětlovali snadnost únorového vítězství lidu zvláštní povahou petrohradské posádky. Ale všechen další postup revoluce vyvrací toto vysvětlení. Pravda, ještě počátkem osudného roku ponoukala kamarila cara k myšlence, že třeba obnovit posádku hlavního města. Car se dal snadno přesvědčit, že gardová jízda, jež byla pokládána za zvláště oddanou, dosti "dlouho pobyla v ohni" a zaslouží si odpočinku ve svých petrohradských kasárnách. Ale na uctivé námitky z fronty car souhlasil s tím, aby se zaměnily čtyři pluky jízdní gardy třemi gardovými sbory námořníků. Podle verse Protopopovovy byla prý záměna učiněna velením bez souhlasu carova a se zrádným úmyslem: "námořníci jsou vybráni z dělníků a jsou nejrevolučnější živel armády". Ale to je úplný nesmysl. Prostě vyšší gardové důstojnictvo, zvláště jízdní, dělalo na frontě příliš dobrou kariéru, aby se dralo do týlu. Mimo to musilo ne bez bázně myslit na předurčené mu potlačovatelské úkony v čele pluků, které se na frontě staly zcela jinými, než byly na půdě hlavního města. Jak události na frontě brzy ukázaly, jízdní garda se již tou dobou nelišila od ostatní jízdy a gardoví námořníci, přeložení do hlavního města, neměli v únorovém převratě pražádné účasti. Věc měla se tak, že tkáň režimu shnila tak dokonale, že z ní nezůstalo jediné živé nitky...
27. února byli davem osvobozeni bez obětí političtí vězni mnoha žalářů hlavního města, mezi nimi vlastenecká skupina vojensko-průmyslového výboru, zatčená 26. ledna a členové petrohradského výboru bolševiků, jež dal Chabalov zatknout před 40 hodinami. Politické třídění děje se hned za vraty žaláře: vlastenečtí menševici se ubírají do dumy, kde se rozdělují úlohy a místa; bolševici jdou do obvodů k dělníkům a vojákům, aby s nimi dokončili dobytí hlavního města. Nelze ponechat nepříteli oddechu. Revoluci třeba dodělat ještě dřív, než cokoliv jiného.
Koho napadlo vést povstalé pluky k Taurickému paláci? Na to odpovědít nelze. Takový politický směr cesty vyplýval z celkové situace. K Taurickému paláci, jakožto k informativnímu ústředí oposice, tíhly přirozeně všechny živly radikalismu, nespjaté s masami. Docela se podobá pravdě, že právě tyto živly, které náhle 27. února pocítily v sobě přítok životných sil, dělaly průvodce povstalé gardě. Tato úloha byla ctná a téměř už prosta nebezpečí. Někdejší palác Potěmkinův celou svou polohou se jevil vhodný pro to, aby se stal střediskem revoluce, jako málo které místo. Jenom jedinou ulicí je Taurický park oddělen od celého vojenského městečka, kde se roztahují gardové kasárny a mnoho vojenských ústavů. Je pravda, po mnoho let se tato čtvrt pokládala jak vládou tak revolucionáři za tvrz monarchie. Ano, takovou také byla. Ale nyní se všechno obrátilo. Z gardového úseku vzešlo vojenské povstání. PovstaIým oddílům stačilo přejíti ulici, aby se octli v parku u Taurického paláce, odděleného jen jedním blokem ulice od Něvy. A za Něvou se rozprostírá Vyborská čtvrť, parní kotel revoluce: dělníkům stačí přejít Alexandrovský most, a je-li vytažen, led Něvy, aby se octli v gardových kasárnách nebo v Taurickém paláci. Tak se tento různorodý a svým původem nesourodý severovýchodní trojúhelník Petrohradu: garda, palác Potěmkinův a ohromné závody, semkl pevně v dějiště revoluce.
V budově Taurickébo paláce vznikají už nebo se připravují různá ústředí, zároveň i polní štáb povstání. Nelze říci, že by tento štáb měl příliš vážný ráz. "Revoluční" důstojníci, totiž důstojníci, kteří čímkoliv, třebas jen nedorozuměním, měli v minulosti vztah k revoluci, kteří však povstání příjemně prospali, spěchají po jeho vítězství, aby dali o sobě vědět, anebo, byvše o to přímo požádáni, dávají se "do služeb revoluce". Hlubokomyslně obzírají situaci a pesimisticky kroutí hlavami. Vždyť tyto vznícené davy vojáku, mnohdy neozbrojených, nejsou vůbec schopny boje. Není ani dělostřelectva, ani kulometů, ani spojovací služby, ani velitelů. Nepříteli stačí jeden zdatný oddíl. Teď, pravda, revoluční davy brání jakýmkoliv záměrným operacím na ulicích. Ale v noci odejdou dělníci domu, měšťan ztichne, město bude pusté. Udeří-li Chabalov se zdatným oddílem na kasárny, může se stát pánem situace. Tato myšlenka, mimochodem řečeno, bude napříště v různých variacích procházet všemi etapami revoluce. "Dejte mi zdatný pluk," budou nejednou mezi sobě rovnými říkat chrabří plukovníci, "a já vám ráz-dva smetu všechnu tu neřest." Někteří, jak poznáme, se o to i pokusí. Ale všichni budou musit opakovat slova Chabalovova: "Oddíl vyšel s chrabrým důstojníkem, ale… výsledky žádné."
Ano, a odkud také výsledky? Nejpevnější ze všech oddílů byli policisté a četníci, zčásti učebně oddíly některých pluků. Ale pod náporem opravdových mas byli právě tak žalostní, jak bezmocné budou i georgijovské prapory a učebné oddíly junkerů za osm měsíců, v říjnu. Odkud monarchie měla dostat tento spasný vojenský oddíl, odhodlaný a schopný dát se do dlouhého, marného souboje s dvoumilionovým městem? Plukovníkům, ústy podnikavým, zdá se revoluce bezbrannou, protože je ještě úžasně zmatena: všude pohyb bez cíle, proudy na sebe narážející, lidské víry, užaslé, jako by náhle ohluchlé postavy, rozhalené pláště, gestikulující studenti, vojáci beze zbraní, zbraně bez vojáků, výrostci, střílející do vzduchu, tisícihlasý hluk, vlny divných pověstí, zbytečného strachu, lichých radostí - potřeba tu, jak by se zdálo, nad vším tím zmatením zamávat šavlí a všechno se rozprchne beze stopy. Ale to byl hrubý zrakový klam. Zmatek je jen zdánlivý. Pod ním se neúmorně krystalisují masy kolem nových os. Tyto nesčetné davy si dosti jasně neuvědomily, co chtějí, ale zato jsou prosyceny palčivou nenávistí k tomu, co již nechtějí. Za jejich zády je již historická zřícenina, které nelze už opravit. Nazpět cesty není. I kdyby je měl kdo rozehnat, za hodinu by se srazily poznovu a tento druhý nápor byl by strašnější a krvavější. Od únorových dnů se petrohradské ovzduší tak rozžhavuje, že se každý vojenský oddíl, který padl do této mocné výhně či jen se jí přiblížil a jejím dechem se ožehl, přetavuje, ztrácí jistotu, cítí se osamocen a vzdává se bez boje na milost vítězi. O tom se zítra přesvědčí generál Ivanov, poslaný carem z fronty s praporem georgijevské jízdy. Za pět měsíců stihne týž osud generála Kornilova. Za osm Kerenského.
Předcházející dni se kozáci zdáli na ulicích nejpovolnějšími: to proto, že nejvíce s nimi strkali. Ale když došlo na přímé povstání, jízda ještě jedenkráte potvrdila svou konservativní pověst, ukázavši se pozadu za pěchotou. Ještě 27. února zachovávala zdání, že vyčkává neutrálně. Třebas Chabalov na ni už nespoléhal, revoluce se jí přece ještě obávala.
Hádankou byla zatím i Petropavlovská pevnost na ostrůvku omývaném Něvou, proti Zimnímu paláci. Ukryta za hradbami, posádka pevnosti byla, či se zdála, místečkem od vnějších účinků nejchráněnějším. Stálého dělostřelectva v pevnosti není, nepočítajíc staré dělo, z něhož se každého dne Petrohraďanům ohlašuje poledne. Ale dnes jsou na hradbách postavena polní děla, namířená na most. Co se tam chystá? V Taurickém paláci přemýšlejí v noci zoufale, co dělat s Petropavlovkou a v pevnosti se mučí otázkou, co udělá revoluce s nimi? Zrána se hádanka rozluští: "S podmínkou nedotknutelnosti důstojnického sboru" se pevnost vzdá Taurickému paláci. Rozváživše situaci, což nebylo tak nesnadné, důstojníci si pospíšili vyjíti v ústrety nezbytnému chodu událostí.
Navečer 27 února vojáci, dělníci, studenti a měšťané proudí k Taurickemu palaci. Doufají, že tu naleznou ty, kteří všechno vědí, že se jim dostane zpráv a pokynů. Do paláce se snášejí houfně zbraně s různých stran a skládají se v jednom sále, měnícím se v arsenál. Zatím se revoluční štáb v Taurickem paláci dává do práce. Vysílá stráže na ochranu nádraží a hlídky na všechny strany, odkud lze čekat nebezpečí. Vojáci ochotně a bez řeči, třebas ve velikém nepořádku, vykonávají příkazy nove moci. Žádají jen pokaždé písemný rozkaz; je to pravděpodobně na podnět zbytků velitelského sboru, které zůstaly při plucích, nebo na podnět vojenských písařů. Ale mají pravdu: třeba neprodleně překonat zmatek pořádkem. Revoluční štáb, jakož i sovět, který právě vznikl, nemají ještě razítka. Revoluci zatím ještě není souzeno zatížit se byrokratickým hospodářstvím. Časem to provede, žel, přes míru.
Revoluce začíná shledávat nepřátele. V městě se zatýká, "svévolně", jak budou vyčítavě říkat liberálové. Ale celá revoluce je svévolná. Do Taurického paláce přivádějí nepřetržitě houfy zatčených: předsedu státní rady, ministry, strážníky, agenty Ochrany, "germanofilskou" hraběnku, četnické důstojníky. Někteří hodnostáři, jako Protopopov, přicházejí sem sami dát se zatknout: je to jistější. "Stěny sálu, v němž se rozléhaly chvalozpěvy na absolutismus, slyšely tentokráte jen vzdechy a štkaní," bude později vypravovat hraběnka, propuštěná na svobodu. "Zatčený generál bezmocně klesl do vedlejšího křesla. Několik členů dumy nabídlo mu laskavě šálek čaje. Generál, otřesený do hloubi duše, říkal vzrušeně: hraběnko, jsme svědky zániku veliké země."
Zatím veliká země, daleka myšlenky zániku, šla mimo tyto lidi minulosti, dupajíc botami, harašíc pažbami, rozrážejíc vzduch výkřiky a leckomu šlapajíc po nohou. Revoluce se vždy vyznačovaly neuctivostí; nejspíše proto, že se vládnoucí třídy zavčasu nepostaraly vnuknout lidu dobré způsoby.
Z Taurického paláce stává se zatímní stan, vládní středisko, arsenál, vězeňský zámek revoluce, která ještě nesetřela krev a pot s tváře. Sem, do tohoto víru, derou se i podnikaví nepřátelé. Náhodou byl tu objeven přestrojený četnický plukovník, dělající si v ústraní poznámky, ne pro historii, nýbrž pro vojenské polní soudy. Vojáci a dělníci chtějí s ním zúčtovat na místě. Avšak osoby ze "štábu" zasahují a pružně vyvádějí četníka z davu. Tou dobou je revoluce ještě dobromyslná, důvěřivá, měkkého srdce. Stane se nemilosrdná až po mnohých zradách, podvodech a krvavých zkouškách.
První noc vítězné revoluce je plna nepokoje. Nahodilí komisaři na nádražích a jiných místech, většinou to inteligence, namanuvší se podle osobních styků, vyskočkové, slamění příbuzní revoluce - oč by byli poddůstojníci, zvláště z řad dělníků, užitečnější! - začínají nervosnět, všude vidí nebezpečí, znervosňují vojáky a nepřetržitě telefonují do Taurického paláce, žádajíce posil. Tam se také vzrušují, telefonují, posílají posily, které často nedojdou na místo. "Ti, kteří dostanou rozkazy," vypravuje jeden z účastníků nočního taurického štábu, "nevykonávají jich; ti, kteří jednají - jednají bez rozkazů…"
Bez rozkazů jednají dělnické čtvrti. Revoluční předáci, kteří vyvedli své závody na ulice, obsadili strážnice, potom obrátili pluky a zničili útočiště protirevoluce, nespěchají do Taurického paláce, do štábů, do vůdčích ústředí, naopak, s ironií a nedůvěrou pokyvují v tu stranu: už se sletují, holoubci, rozdělit si kůži medvěda nikoli jimi zasaženého a ještě ani nedobitého. Bolševičtí dělníci, jakož i jiní nejlepší dělníci jiných levých stran, pobývají ve dne na ulicích, v noci v obvodních štábech, udržují spojení s kasárnami, připravují zítřek. V první noc vítězství neustávají ve své práci a rozvíjejí onu práci, kterou konali po všech těchto pět dní. Jsou mladou páteří revoluce, příliš ještě vratké jako všechny revoluce na počátku.
Nabokov, známý nám již člen kadetského ústředí, pracující té doby jako legalisovaný zběh v generálním štábu, šel 27. února do kanceláře jako obyčejně a byl tam, nevěda nic o událostech, až do tří hodin odpoledne. Večer bylo slyšet na Mořské třídě výstřely - Nabokov je slyšel ze svého bytu - duněly pancéřové vozy, vojáci a námořníci pobíhali, tisknouce se ke zdím - ctný liberál to pozoroval z okna arkýře svého bytu. "Telefon byl v činnosti a o tom, co se za dne stalo, zpravovali mě, jak se mi zdá, mí přátelé. V obvyklou hodinu šli jsme spát." Tento člověk bude co nevidět jedním z iniciátorů Revoluční (!) zatímní vlády, jako její ministr protokolu. Druhý den přistoupí k němu na ulici neznámý stařec, pisárenský úředník či snad učitel, smekne klobouk a řekne: "Dík vám za vše, co jste udělal pro národ." Nabokov se skromnou hrdosti sám o tom bude vypravovat.