Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-19171. Červencové dni: příprava a začátek
Za rok 1915 stála válka Rusko 10 miliard rublů, roku 1916 19 miliard, v prvním pololetí 1917 již deset a půl miliardy. Státní dluh by byl počátkem roku 1918 vzrostl na 60 miliard, to jest, byl by se málem rovnal všemu národnímu jmění, vypočítanému na 70 miliard. Ústřední výkonný výbor pracoval o návrhu provolání o válečné půjčce pod přikrášleným názvem "Půjčka svobody", zatím co vláda dospívala k závěru nikoli složitému, že bez nové ohromné vnitřní půjčky nejenom nezaplatí zahraničních objednávek, ale nedostojí ani v povinnostech vnitřních. Schodek obchodní bilance neustále vzrůstal. Dohoda se již zřejmě chystala ponechat rubl jeho osudu. Týž den, kdy provolání o Půjčce svobody zaplnilo první stránku sovětských Izvěstijí, oznamoval Vládní Věstník (Věstnik Pravitělstva), že za dolar třeba platit 336 rublů. Tiskařský lis již nepostačoval tempu inflace. Od starých solidních peněžních známek, na nichž ještě zůstával záblesk jejich dřívější nákupní síly, se chystali přejíti k narezavělým lahvovým vinětkám, kterým se pak říkalo kerenky. Jak měšťák, tak dělník, každý po svém způsobu, vkládali do tohoto jména přídech pohrdání.
Slovně vláda přijímala program hospodářství řízeného státem a dokonce na to ustavila koncem června nabubřelé orgány. Avšak slovo a skutek únorového řádu, tak jako duše a tělesná schránka počestného křesťana, byly v neustálém boji. Řádně vybrané orgány pro řízení staraly se víc o to, jak ochránit podnikatele od vrtochů vrtkavé a nestálé státní moci, než jak krotit soukromé prospěchářství. Správní a technické zaměstnanectvo se třídilo: ti, kteří byli nejvíc nastrašeni voláním dělníků po rovnosti, přecházeli rozhodně na stranu podnikatelů. Dělníci se s odporem chovali k válečným objednávkám, jimiž byly rozvrácené závody zabezpečeny na rok i dva dopředu. Ale podnikatelům se nechtělo do výroby, která slibovala více starostí než zisků. Zúmyslné zastavování závodů shora nabývalo soustavného rázu. Kovodělná výroba klesla o 40 procent, textilní o 20 procent. Nedostávalo se ničeho, čeho bylo třeba k životu. Ceny stoupaly zároveň s inflací a úpadkem hospodářství. Dělníci se drali k dohledu nad správně-obchodním mechanismem, který se jim tajil a na němž závisel jejich osud. Ministr práce Skobelev v manifestech, oplývajících slovy, hlásal dělníkům, že je nepřípustné vměšovat se do řízení podniku. 24. června oznamovaly Izvestija, ze je znovu úmysl zavřít mnohé závody. Stejné zprávy přicházely z venkova. Železniční doprava byla zasažena ještě hůř než průmysl. Polovice lokomotiv vyžadovala důkladné správky, většina vozů byla na frontě, nedostávalo se topiva. Ministerstvo dopravy nevycházelo z boje se železničními dělníky a zaměstnanci. Zásobování potravinami se zhoršovalo neustále. V Petrohradě zbývalo moučných zásob na deset až patnáct dní, v jiných střediscích tomu nebylo o mnoho lépe. Při polovičním ochromení dopravy a hrozícím nebezpečí stávky na železnicích to znamenalo neustálé nebezpečí hladu. Do budoucna nebylo nijaké vyhlídky. Ale tu čekali dělníci od revoluce.
Ještě hůře, bylo-li to už vůbec možné, bylo tomu v politice. Nerozhodnost jest nejtíživější stav v životě vlád, národů a tříd, stejně jako jednotlivce. Revoluce je nejnemilosrdnější způsob řešit dějinné otázky. Vnášeti do politiky vyhýbavost je nejrozvratnější politika všech politik. Strana revoluce se nesmí kolísat, jako to nesmí chirurg nořící nůž do nemocného těla. Zatím však obojaký režim, vzniklý z únorového převratu, byla nerozhodnost organisovaná. Všechno se obracelo proti vládě. Podmíneční přátelé se stávali odpůrci, odpůrci nepřáteli, nepřátelé se ozbrojovali. Protirevoluce se mobilisovala docela nepokrytě, podněcována ústředním výborem kadetské strany, politickým to štábem všech těch, kteří měli co ztratit. Hlavní výbor svazu důstojníků při válečném stanu v Mohylevě, zastupující asi sto tisíc nespokojených velitelů, i rada kozáckých vojsk v Petrohradě byly dva vojenské hevery protirevoluce. Státní duma nedbajíc usnesení červnového sjezdu sovětů se rozhodla konati své "soukromé porady" dále. Její Zatímní výbor skýtal legální pláštík protirevoluční práci, kterou bohatě financovaly banky a dohodová vyslanectví. Nebezpečí hrozilo smiřlivcům zprava i zleva. Vláda, ohlížejíc se nepokojně hned na tu, hned na onu stranu, se tajně usnesla povolit peníze na organisování výzvědné služby, to jest na tajnou politickou policii. Asi v touž dobu, prostřed června, stanovila vláda volby do Ústavodárného shromáždění na 17. září. Liberální tisk, nedbaje, že kadeti jsou ve vládě, vedl úpornou kampaň proti termínu oficiálně stanovenému, jemuž nikdo nevěřil a jehož nikdo vážně nehájil. Sama představa Ústavodárného shromáždění, v prvních dnech březnových tak jasná, se zakalovala a rozplývala. Všechno se obracelo proti vládě, dokonce i její nedokrevné dobré úmysly. Až teprve 30. června se vláda odvážila zrušit šlechtické poručnictví nad vesnicemi, úřad zemských náčelníků, jejichž pouhý název nenáviděla země ode dne jejich zřízení Alexandrem III. A tato vynucená a opožděná částečná reforma vtiskla Zatímní vládě pečeť hanebné zbabělosti. Šlechta se tu dobu vzpamatovávala ze strachu, pozemkoví vlastníci se seskupovali a naléhali. Zatímní výbor Dumy se koncem června obrátil k vládě s požadavkem učinit rozhodné opatření na ochranu statkářů proti rolníkům podněcovaným "zločinnými živly". 1. července se v Moskvě začal všeruský sjezd pozemkových vlastníků, převážnou většinou šlechtický. Vláda nevěděla kudy kam, snažila se hypnotisovat slovy hned mužíky, hned statkáře. Ale nejhůře bylo na frontě. Ofensiva, která se stala rozhodnou sázkou Kerenského také v boji vnitřním, se zmítala v křečích. Vojáci nechtěli bojovat. Diplomaté knížete Lvova se báli podívat do očí diplomatům dohodovým. Půjčky bylo třeba svrchovanou měrou. Aby ukázala tvrdou ruku, slabá a odbytá vláda vedla nástup proti Finsku, dávajíc jej provádět, jako všechny nejšpinavější věci, socialistům. Zároveň vzrůstal spor s Ukrajinou a vedl k přímému rozkolu.
Daleko, daleko byly ty dni, kdy Albert Thomas pěl hymny na světlou revoluci a na Kerenského. Začátkem července vystřídal francouzského vyslance Paleologua, příliš prosyceného vůní rasputinských salonů, "radikál" Noulens. Novinář Claude Anet přečetl novému vyslanci úvodní lekci o Petrohradě. Proti francouzskému vyslanectví, na druhé straně Něvy, se táhne Vyborský obvod. "To je obvod velikých závodů, které jsou úplně v moci bolševiků. Lenin s Trockým tam vládnou jako páni." V témž obvodě jsou kasárny kulometného pluku asi o deseti tisících mužů a více než tisíci kulometů: ani eseři, ani menševici nemají přístup do kasáren pluku. Ostatní pluky jsou buď bolševické nebo neutrální. "Zachce-li se Leninovi a Trockému vzít Petrohrad, kdo jim v tom zabrání?" Noulen poslouchal s podivením. "A jak to, že vláda trpí takovéto věci? - "A co ji zbývá? odpověděl novinář. "Třeba vědět, že vláda nemá jiné síly než morální, a i ta se mi zdá velmi slabou…"
Nenalézajíc východu drobila se probuzená energie mas v samovolné akce, partyzánská vystoupeni a nahodila zabírání. Dělníci, vojáci a rolnici se snažili rozřešit po částech to, co odpírala rozřešit moc jimi ustavená. Nerozhodnost vedení vyčerpává davy ze všeho nejvíce. Neplodné vyčkávání je pobízí k úderům stále důraznějším do dveří, které se nechtě jí před nimi otevřít, anebo k přímým výbuchům zoufalství. Již ve dnech sjezdu sovětů, kdy zástupci z venkova sotva udrželi podpíranou ruku svých vůdců, vznesenou nad Petrohradem, mohli se dělníci a vojáci dostatečně přesvědčit o tom, jaké city a úmysly mají k nim lidé v čele sovětů. Ceretelli hned po Kerenském stal se figurou pro většinu petrohradských dělníků a vojáků nejenom cizí, ale i nenáviděnou. Na periferii revoluce rostl vliv anarchistů, vykonávajících hlavní úlohu v samovolném Revolučním výboru v dáče Durnovově. Avšak i ukázněnější vrstva dělníků, dokonce i větší vrstvy strany, začínaly pozbývat trpělivosti nebo začínaly poslouchat ty, kdož trpělivosti pozbyli. Manifestace 18. června odhalila všem, že vláda nemá opory. "Nač oni tam navrchu čumí?" tázali se vojáci a dělníci, majíce na mysli nikoli už jen kompromisní vůdce, nýbrž i vědoucí organy bolševiků.
Mzdový boj při inflačních cenách znervosňoval a vyčerpával dělníky. Zvláště příkře se jevila v červnu tato věc v Putilovském obrovitém závodě, kde pracovalo 36.000 dělníků. 21. června propukla v několika dílnách závodu stávka. Marnost takovýchto rozdrobených vzplanutí byla straně příliš jasná. Druhého dne schůze zástupců hlavních dělnických organisací a sedmdesáti závodů, vedená bolševiky, prohlásila, že "věc putilovských dělníků je věcí všeho petrohradského proletariátu a vyzvala putilovské "ovládnout své pochopitelné rozhořčení". Stávka byla odložena. Ale příštích dvanáct dnů nepřineslo nijakých změn. Davy v dílnách se zmítaly, hledajíce východu. V každém závodě byl vlastní spor a všechny tyto spory vedly nahoru, k vládě. V podání, které poslal odborový svaz strojvůdců a zaměstnanců na lokomotivách ministrovi dopravy, se pravilo: "Naposledy prohlašujeme: trpělivost má své meze. Žít v takovýchto okolnostech, na to není již sil…" to byla žaloba nejen na bídu a hlad, ale i na obojakost, necharakternost a faleš. Podání zvláště hněvivě protestovalo proti "nekonečnému vyzývání, že máme dbát občanské povinnosti a byt zdrželiví o hladu".
Březnové postoupení moci Zatímní vládě Výkonným výborem se stalo s podmínkou, že revoluční vojska zůstanou v hlavním městě. Ale březnové dni byly již dávno tytam. Posádka se posunula doleva, vládnoucí sovětské vrstvy doprava. Boj s posádkou se nedostával s denního pořádku. Ačkoliv se oddíly úplně z hlavního města neodváděly, přece jenom se nejrevolučnější oddíly pod záminkou, že strategicky je to nutné, soustavně zeslabovaly vysíláním pochodových rot na frontu. Pověsti o tom, že na frontě jsou nové a nové oddíly rozpouštěny pro odpírání vykonati bojový příkaz, se donášely do hlavního města neustále. Dvě sibiřské divise - jak je to dávno, co se sibiřští střelci pokládali za nejlepší? - byly rozpuštěny s pomocí ozbrojených sil. Pro hromadné odepření vykonat bojovné příkazy bylo jenom v 5. armádě, která byla hlavnímu městu nejblíž, pohnáno k odpovědnosti 87 důstojníků a 12.725 vojáků. Petrohradská posádka, akumulátor nespokojenosti fronty, vesnice, dělnických čtvrtí a kasáren, se neustále bouřila. Vousatí čtyřicátníci žádali hystericky vytrvale, aby byli puštěni domů na polní práce. Pluky, ubytované na vyborské straně: 1. kulometný, 1. grenadýrský, moskevský, 180. pěší a jiné byly stále omývány horkými vřídly proletářské periferie. Tisíce dělníků procházelo kolem kasáren, mezi nimi nemálo neúnavných agitátorů bolševictví. U špinavých, protivných zdí se téměř neustále konaly improvisované meetingy. 22. června, kdy ještě neuhasly vlastenecké manifestace spojené s ofensivou, vjel na Simpsonijevský prospekt neopatrně automobil Výkonného výboru s nápisem: "Vpřed za Kerenského". Moskevský pluk agitátory zadržel, nápisy roztrhal a vlastenecký automobil dopravil do kasáren kulometného pluku.
Vojáci byli vůbec netrpělivější než dělníci: jednak proto, že jim přímo hrozilo, že budou posláni na frontu, jednak proto, že si mnohem obtížněji osvojovali úvahy politické strategie. Kromě toho měl každý v ruce pušku a po únoru byl každý voják náchylný přeceňovat její vlastní silu. Starý bolševický dělník Lizdin vypravoval později, jak mu vojáci 180. záložního pluku říkali: "A co, tam v paláci Kšešinské naši lidé spí, pojďme proženeme Kerenského… Na schůzích pluku stále usnášeli resoluce, že se konečně musí vystoupit proti vládě. Delegace z jednotlivých závodů přicházely k plukům, tážíce se, vyjdou-li vojáci do ulic? Kulometčíci vysílají své zástupce do jiných oddílů posádky s výzvou povstat proti prodlužování války. Netrpělivější delegáti dodávají: pavlovský a moskevský pluk a čtyřicet tisíc putilovských dělníků "zítra" vystoupí. Oficiální výzva Výkonného výboru nemá účinku. Stále více vzrůstá nebezpečí, že Petrohrad, nepodporovaný ani frontou, ani venkovem, bude kus po kusu rozložen. 21. června vyzval Lenin v Pravdě petrohradské dělníky, aby vyčkali, až události posunou veliké zálohy na stranu Petrohradu. "Chápeme roztrpklost, chápeme podráždění petrohradských dělníků. Ale říkáme jim: soudruzi, vystoupiti teď, bylo by neúčelné." Druhého dne zvláštní porada čelných bolševiků, stojících zřejmě "více nalevo" než Lenin, dospěla k závěru, že přes smýšlení vojáků a dělnických mas nelze se ještě pustit v boj: "Lépe vyčkat, až se vládnoucí strany dokonale zostudí začatou ofensivou. Pak bude hra naše." Tak o tom píše obvodní organisátor Lacis, jeden z nejnetrpělivějších v ty dny. Výbor musí stále častěji posílat organisátory do oddílů a do závodů, aby je zdržel od nevčasného vystoupení. Vyborští bolševici rozčileně pokyvujíce hlavami si stěžují v svém okolí: "Musíme dělat hasiče." Výzvy, aby se vyšlo do ulic, však neustávaly ani druhý den. V těch výzvách byly i výzvy zřejmě provokační. Vojenská organisace bolševiků musila se obrátit k vojákům a dělníkům s výzvou: "Nevěřte žádným výzvám: vyjít do ulic! vydaným jakoby Vojenskou organisací. Vojenská organisace nedává výzvu vyjít do ulic." A dále ještě naléhavěji: "Žádejte od každého agitátora nebo řečníka, vyzývajícího vyjít do ulic za Vojenskou organisaci, průkaz podepsaný předsedou a sekretářem."
Na proslulém Kotvovém náměstí v Kronštadtě, kde anarchisté mluví a jednají stále jistěji, vytyčuje se ultimatum za ultimatem. 23. června delegáti z Kotvového náměstí, nedbajíce kronštadtského sovětu, žádají od ministerstva spravedlnosti, aby byla propuštěna skupina petrohradských anarchistů, a hrozí, nestane-li se tak, že námořníci vezmou vězení útokem. Druhého dne zástupci z Oranienbaumu prohlásili ministru spravedlnosti, že jejich posádka je pro zatčení, provedené v dáči Durnovově, právě tak pobouřena jako Kronštadt a že "si už čistí kulomety". Měšťácký tisk se mžikem chopil těchto pohrůžek a mával jimi u samého nosu svých kompromisních spojenců. 26. června přijeli k svému záložnímu praporu delegáti gvardějského grenadýrského pluku z fronty s prohlášením: pluk je proti Zatímní vládě a žádá, aby moc byla postoupena sovětům; odpírá jít do ofensivy začaté Kerenským; vyslovuje obavu, zda Výkonný výbor spolu se socialistickými ministry nepřešel na stranu buržoů. List Výkonného výboru uveřejnil o této návštěvě vyčítavou zprávu.
Jako v kotli to vřelo nejenom v Kronštadtě, ale i v celém baltském loďstvu, které kotvilo hlavně v Helsingforsu. Hlavní silon bolševikův loďstvu byl nepopiratelně Antonov-Ovsejenko, který se už jako mladý důstojník účastnil sevastopolského povstání 1905, menševik v letech reakce, emigrant-internacionalista za války, spolupracovník Trockého v listě Naše Slovo, vydávaném v Paříži, a jenž se po návratů z emigrace přidal k bolševikům. Politicky vratký, ale osobně statečný, impulsivní a pořádku nedbalý, avšak podnětu a improvisace schopný Antonov-Ovsejenko, v ty dny ještě málo známý, zaujal v dalších událostech revoluce místo daleko ne poslední. "V helsingforském výboru strany," vypravuje v svých vzpomínkách, "jsme chápali nutnost vydržet a opravdově se připravit. Měli jsme i náležité příkazy od ústředního výboru. Ale poznávali jsme úplně, že výbuch je nezbytný a nepokojně jsme se dívali k Pítěru." A tam se prvky výbuchu hromadily den co den. Druhý kulometný pluk, zaostalejší než první, přijal resoluci, aby moc byla postoupena sovětům. 3. pěší pluk odepřel postavit čtrnáct pochodových rot. Schůze v kasárnách stávaly se stále hrozivější. Na schůzi v grenadýrském pluku 1. července byl zatčen předseda výboru a menševičtí řečníci byli rušeni bouří odporu: Pryč s ofensivou! Pryč s Kerenským! Jádrem posádky byli vojáci kulometných pluků, kteří také zdvihli stavidla červencovému proudu.
O prvním kulometném pluku jsme již slyšeli při událostech prvních revolučních měsíců. Pluk, který brzy po převratu z vlastního popudu přijel do Petrohradu z Oranienbaumu "chránit revoluce", narazil hned na odpor Výkonného výboru, který se usnesl, pluku poděkovat a poslat jej zpět do Oranienbaumu. Vojáci pluku rázně odmítli opustit hlavní město: "Protirevolucionáři by mohli sovět přepadnout a nastoliti opět starý řád." Výkonný výbor povolil a několik tisíc vojáků kulometného pluku zůstalo v Petrohradě i se svými kulomety. Byli ubytováni v Národním domě a nevěděli, co s nimi bude dále. Mezi nimi však bylo nemálo petrohradských dělníků a proto nikoli náhodou se ujal péče o vojáky kulometného pluku bolševický výbor. S jeho pomocí bylo zajištěno zásobování pluku z Petropavlovské pevnosti. Přátelství se začalo. Brzy se stalo pevným. 21. června se vojáci kulometného pluku na společné schůzi usnesli: "Nadále budou oddíly na frontu poslány jen tenkráte, bude-li to válka revoluční." 2. července uspořádal pluk v Národním domě schůzi na rozloučenou na počest "poslední" pochodové roty vyslané na frontu. Mluvil tu Lunačarskij a Trockij: této náhodě se později snažily úřady dát neobyčejný význam. Za pluk odpověděl voják Šilin a starý jeden bolševik, poddůstojník Laševič. Nálada byla velmi povznesená, Kerenskij byl pranýřován, přisahala se věrnost revoluci, avšak nikdo přece jen nepodal praktické návrhy pro blízkou budoucnost. Zatím se v městě vytrvale čekalo v ty dny, co se stane. "Červencové dni" vrhaly své stíny dopředu. "Všude, ve všech koutech." vzpomíná Suchanov, "v sovětě, v Marijinském paláci, v měšťanských obydlích, na náměstích a hlavních třídách, v kasárnách a závodech mluvilo se o jakémsi vystoupení, jež lze očekávat dnes či zítra. Nikdo nic určitě nevěděl, kdo vystoupí, co se má a jak se má stát. Ale v městě se cítilo, jako by byl předvečer výbuchu." Opravdu také akce propukla. Podnět k ní vyšel shora, z vládnoucích vrstev.
Téhož dne, kdy Trockij a Lunačarskij mluvili v kulometném pluku o neschopnosti koalice, vystoupili čtyři ministři kadetů z vlády a koalici rozbili. Za záminku si vzali kompromis nepříjemný jejich velmocenským nárokům, kompromis, který jejich smiřlivečtí kolegové ujednali s Ukrajinou. Skutečná příčina demonstrativního rozkolu byla, že kompromisníci otáleli krotiti masy. Chvíle rozhodnutí byla naznačena ztroskotáním ofensivy, zatím ještě oficiálně nepřiznaným, o němž však mezi zasvěcenci nebylo pochyb. Liberálové pokládali za včasné zanechat své levé spojence tváří v tvář porážce i bolševikům. Zvěst o demisi kadetů se ihned rozšířila v hlavním městě a politicky dala všem běžným sporům zobecňující výraz v jediném hesle, či lépe v pokřiku: konec koaliční motanici! Vojáci a dělníci měli za to, že na rozhodnutí otázky, kdo bude napříště vládnout zemi, zda měšťáctvo nebo jejich sověty, závisí všechny otázky jiné: jak mzdy, tak cen chleba, tak i to, bude-li třeba hynout na frontě a nevědět proč. V tomto očekávání byl určitý prvek iluse, pokud masy doufaly, že změnou moci dosáhnou hned rozhodnutí všech krutých otázek. Ale konec konců měly pravdu: otázkou moci se rozhodoval směr veškeré revoluce a tedy také se určoval osud každého jednotlivce. Myslit si, že kadeti snad nepředvídali účinek, který bude míti jejich přímá sabotáž sovětů, znamenalo by jistě nedoceňovati Miljukova. Vůdce liberalismu zřejmě usiloval zatáhnout kompromisníky v horkou situaci, z níž východ bylo by lze najít jen bodákem: v ty dny Miljukov pevně věřil, že smělým krveprolitím lze zachránit situaci.
3. července ráno několik tisíc kulometčíků rozbilo schůzi plukovního výboru a rotných výborů svého pluku, zvolilo vlastního předsedu a žádalo, aby se hned mluvilo o ozbrojeném vystoupení. Schůze se naráz stala bouřlivou. Otázka, co s frontou, se skřižovala s vládní krisí. Předseda schůze bolševik Golovin pokusil se zdržovat a navrhoval, smluvit se napřed s jinými oddíly a s Vojenskou organisací. Ale každá zmínka o odkladu vojáky pobuřovala. Na schůzi se objevil anarchista Bleichman, malá, ale barevná postavička na pozadí roku 1917. Bleichman, s velmi skrovnou zásobou myšlenek, avšak s jakýmsi smyslem pro náladu davů, vždy upřímný v své plamenné omezenosti, v rubašce na prsou rozhalené a s kučerami rozhozenými na všechny strany, se setkával na schůzích s nemalou, ovšem zpola ironickou přízní. Dělníci se k němu měli, pravda, zdrželivě, poněkud netrpělivě, zvláště kováci. Ale vojáci se vesele smáli jeho řečem požďuchujíce druh druha loktem a poštívajíce řečníka jadrnými slůvky: zřejmě se jim líbil jeho výstřední zjev, jeho nerozvažující rozhodnost i jeho židovsko-americký přízvuk, řezavý jak ocet. Koncem června Bleichman plaval ve všelikých nahodilých schůzích jako ryba ve vodě. Rozhodnutí měl vždycky s sebou: třeba vyjíti se zbraněmi. Organisace? "Ulice nás organisuje. Úkol? "Svrhnout Zatímní vládu, tak jak to udělali s carem, ačkoliv ani jedna strana ani tehdy k tomu nevyzývala." Takovéto řeči byly tehdy v nejlepší shodě smýšlením kulometčíků a nejenom s jejich smýšlením. Mnozí bolševici neskrývali svého uspokojení, když se odspodu dral proud přes meze jejich oficiálních pouček. Uvědomělí dělníci si pamatovali, že v únoru se předáci chystali ustoupit v sám předvečer vítězství, že v březnu se dosáhlo osmi hodin práce denně na podnět zespod a že v dubnu byl Miljukov shozen pluky vyšlými o svém umě. Připomínka těchto věcí vycházela vstříc napjaté a netrpělivé náladě mas.
Vojenská organisace bolševiků, kterou ihned zpravili o tom, že to na schůzi kulometčíků vře, posílala k nim své agitátory jednoho za druhým. Brzy přijel i sám Něvskij, vojáky vážený předák vojenské organisace. Zdálo se, jako by ho byli poslechli. Ale smýšlení tak jako složení schůze, vlekoucí se bez konce, se měnilo. "Bylo pro nás velkým překvapením, vypravuje Podvojskij, druhý předák Vojenské organisace, "když v sedm hodin večer přijel nám posel na koni oznámit, že… kulometčíci se znovu usnesli vystoupit." Místo starého plukovního výboru zvolili Zatímní revoluční výbor, po dvou zástupcích od každé roty a za předsednictví praporčíka Semaška. Delegáti zvlášť k tomu určení už objížděli pluky a závody s výzvou, aby je podporovaly. Kulometčíci ovšem ani nezapomněli vypravit své zástupce i do Kronštadtu. Tak tedy o poschodí níž ‚pod oficiálními organisacemi a zčásti pod jejich ochranou se napínaly nové, zatímní nitky mezi nejvíce pobouřenými pluky a mezi závody. Masy nemínily přetrhnout svazek se Sovětem, naopak chtěly, aby se on chopil moci. A ještě méně se masy chystaly přetrhnout svazek s bolševickou stranou. Zdálo se jim však, že je nerozhodná. Byly by chtěly na předáky nalehnout, pohrozit Výkonnému výboru, postrčit bolševiky. Vznikají improvisovaná zastupitelstva, nové uzly svazků a střediska akcí, nikoli stálá, nýbrž případ od případu. Změna situace a smýšlení se děje tak rychle a prudce, že i nejpružnější organisace, jako sověty, se nezbytně zpožďuje a masy musí po každé ustanovovat pomocné orgány, podle toho jak to chvíle vyžaduje. Při takových improvisacích proskakují do popředí často nahodilé a ne vždy nadějné živly. Olej do ohně přilívají anarchisté, ale i leckdo z nových a netrpělivých bolševiků. Do věcí se vtírají nepochybně i provokatéři, možná němečtí agenti, ale ze všeho nejjistěji agenti pravé ruské protivýzvědné služby. Jak rozložit složitou tkáň masových hnutí na jednotlivé nitky? Celkový ráz událostí se jeví přece jen úplně jasně. Petrohrad cítil svou sílu, dral se vpřed, neohlížeje se ani na venkov, ani na frontu, a dokonce ani bolševická strana nebyla schopna jej zadržet. Tu mohla pomoci jen zkušenost.
Delegáti kulometčíků, vyzývajíce pluky a závody do ulic, nezapomínali dodat, že vystoupení musí být ozbrojené. Ba, jak také jinak? Snad se vydat beze zbraně úderům nepřátel? A mimo to, a to je snad věc nejdůležitější, třeba ukázat svou sílu, voják beze zbraně není však síla. V té příčině smýšlely všechny pluky a všechny závody stejně: jestliže jednat, tu nijak jinak než s dostatkem olova. Kulometčíci neztráceli čas: sestrojivše velkou hru, musili ji co nejrychleji dovést do konce. Vyšetřovací spisy charakterisovaly později jednání praporčíka Semaška, jednoho z hlavních vůdců pluku, těmito slovy: "… žádal od závodů automobily, ozbrojoval je kulomety, posílal je k Taurickému paláci a na jiná místa a ukazoval, kudy jet, sám vyvedl pluk z kasáren do města, jezdil k záložnímu praporu moskevského pluku, aby jej přiměl k akci, čehož také dosáhl, sliboval vojákům kulometného pluku podporu pluku Vojenskou organisaci, udržoval stálé spojení s touto organisací usídlenou v domě Kšešinské, udržoval spojení s vůdcem bolševiků Leninem, posílal stráže na ochranu Vojenské organisace". Zmínka o Leninovi je tu napsána na doplnění obrazu: Lenin ten den, ani dny předcházející v Petrohradě nebyl: od 29. června meškal ze zdravotních důvodů na dáče ve Finsku. Ale jinak strohý jazyk soudního úředníka nezaznamenává špatně zimničné přípravy kulometčíků. Na dvoře kasáren se pracovalo stejně zimničně. Vojákům, kteří neměli zbraně, vydávali se pušky, některým pumy, na každý nákladní automobil, který poskytly závody, se stavěly tři kulomety s příslušnými střelci. Pluk měl vyjít na ulici v bojové pohotovosti.
V závodech se dělo asi totéž: přicházeli delegáti od kulometčíků nebo ze sousedního závodu a vyzývali na ulice. Jako by je už dávno byli čekali: práce se naráz zastavovala. Dělník ze závodu Reno vypravuje: "Po obědě k nám přiběhlo několik kulometčíků s žádostí, abychom jim dali nákladní automobily. Přes protest našeho kolektivu (bolševiků) musili se automobily vydat… Rychle naložili vojáci na automobily ‚maximy' (kulomety) a jeli na Něvský. Tu již nebylo možné naše dělníky udržet… Všichni tak jak byli, v zástěrách, přímo od strojů vyšli na dvůr…" Protesty dílenských bolševiků, jak lze mít za to, nebyly vždy právě nejnaléhavější. Nejvleklejší boj byl o putilovský závod. Asi o 2. hodině se v dílnách roznesla zvěst, že přijela delegace od kulometného sboru a že svolává schůzi. Asi deset tisíc dělníků se shromáždilo před kancelářemi. Za souhlasného volání kulometčíci oznámili, že jim byl dán rozkaz jeti 4. července na frontu, ale že oni se rozhodli "jeti nikoli na německou frontu, proti německému proletariátu, nýbrž proti svým kapitalistickým ministrům". Nálada se pozdvihla. "Ej, jenom do nich!", zvolali dělníci. Sekretář závodního výboru, bolševik, odporoval a navrhoval dotázat se strany. Protesty se všech stran: "Pryč! Zase chcete protahovat věci… takhle žít dále není už možné…" Asi o šesté přijeli zástupci Výkonného výboru, ale těm se ještě méně podařilo působit na dělníky. Schůze pokračovala, nekonečná, podrážděná, vzdorná schůze mnohatisící masy, která hledá východisko a nedá si namluvit, že ho není. Bylo navrženo vyslat delegaci do Výkonného výboru: ještě jeden průtah. Schůze se stejně nerozchází. Vtom přináší skupina dělníků a vojáků zprávu, že se vyborská čtvrt už hnula k Taurickému paláci. Dále udržet dělníky bylo nemožné. Rozhodnuto, aby se vyšlo. Putilovský dělník Jefimov běžel do obvodního výboru strany, aby zvěděl: "Co budeme dělat? Odpověděli mu: "Do akce nepůjdeme, ale nechat dělníky na pospas osudu nemůžeme, proto půjdeme s nimi společně." V tu chvíli se objevil člen obvodního výboru Čudin se zprávou, že ve všech obvodech jdou dělníci do akce a že proto členové strany musí "udržovat pořádek". Takto byli bolševici uchvacováni hnutím a strhováni do něho, hledajíce při tom důvod, o nějž by mohli opřít své jednání, jsoucí v rozporu s oficiálním usnesením strany.
Průmyslový život hlavního města se k sedmé hodině večer úplně zastavil. Závod za závodem povstával, strojil se k pochodu, oddíly rudé gardy se vyzbrojovaly. "V tisícihlavém davu dělníků," vypravuje Vyboržan Metělev, "třeskotajíce uzávěrkami zbraní pobíhalo na sta mladých gardějců. Jedni ukládali do zásobníku balíčky patron, druzí napínali řemeny, třetí si připínali nábojníce přes prsa a kolem pasu, čtvrtí měřili bodla, a dělníci, kteří zbraní neměli, pomáhali gardějcům se ozbrojovat. Sampsonijevský prospekt, hlavní tepna vyborské čtvrti, je jak když nabije. Vpravo, vlevo neprostupné dělnické kolony. Středem prospektu prochází kulometný pluk, páteř průvodu. V čele každé roty jedou nákladní automobily s "maximy". Za kulometným plukem jdou dělníci; na konci uzavírají manifestaci oddíly moskevského pluku. Pohřební průvod v březnu anebo manifestace Prvního května byly jistě ohromné. Ale červencový pochod je nesrovnatelně bouřlivější, hroznější a svým složením stejnorodější. "Pod rudými prapory kráčejí jenom dělníci a vojáci, píše jeden účastník. "Nejsou tu kokardy úředníků, blýštějící se knoflíky studentů, klobouky ‚sympatisujících dám' - všechno to bylo před čtyřmi měsíci, v únoru - v dnešním hnutí toho není, dnes pochodují jenom černí rabi kapitálu." Ulicemi harasily jako tehda automobily různými směry, obsazené ozbrojenými dělníky a vojáky: rozvážely delegáty, agitátory, zvědy, spojovací službu, oddíly na vyvádění dělníků z továren a vojáků z kasáren. Pušky drželi všichni napřažené vpřed. Naježené nákladní automobily křísily obraz únorových dnů, elektrisovaly jedny, terorisovaly druhé. Kadet Nabokov píše: "Tytéž bláznivé, hloupé, zvířecí tváře, na jaké si všichni pamatujeme z únorových dnů," to jest z dnů též revoluce, kterou liberálové oficiálně nazývali slavnou a nekrvavou. K 9. hodině se bralo již sedm pluků k Taurickému paláci. Cestou se k nim připojovaly kolony ze závodů a nové vojenské oddíly. V pochodu kulometného pluku se projevila ohromná síla nakažlivosti. Začaly se "červencové dni".
Začaly se tábory, jejichž účastníci se pak dávali na pochod. Tu a tam bylo slyšet výstřely. Podle slov dělníka Korotkova "vytáhli na Litějném prospektě ze sklepního bytu kulomet a důstojníka, kterého na místě zabili". Všemožné pověsti se roznášejí kolem demonstrace, hrůza se z ní rozbíhá jako paprsky na všechny strany. Co se jenom toho roznese v telefonních hovorech zneklidněných vnitřních městských čtvrtí! Povídá se, že asi v osm hodin večer přihrčel prý ozbrojený automobil k Varšavskému nádraží hledaje Kerenského, který právě ten den odjížděl na frontu; chtěli ho zatknout, ale automobil se k vlaku opozdil a tak Kerenskij nebyl zatčen. Tato příhoda se uváděla později nejednou na důkaz, že šlo o spiknutí. Kdo v automobile jel a kdo jeho tajemný úmysl odhalil, o tom se stejně nic nezvědělo. Ten večer se automobily s ozbrojenci rozjížděly na všechny strany a projížděly jistě i obvodem Varšavského nádraží. Jadrná slova o Kerenském bylo slyšet na mnoha místech. To také bylo zřejmě pohnutkou k této pověsti, nebylo-li to vůbec všechno vymyšleno od začátku až do konce.
Izvěstija načrtly takovýto obraz událostí 3. července: "V pět hodin odpoledne vyšli ozbrojeni: 1. kulometný pluk, část pluku moskevského, část grenadýrského a část pavlovského. K nim se přidaly shluky dělníků. K osmé hodině večer se začaly k paláci Kšešinské stékat jednotlivé části pluků v plné bojové zbroji. S balkonu se začalo mluvit… O půl jedenácté je na náměstí u Taurického paláce tábor… Oddíly zvolily deputaci k Všeruskému ústřednímu výkonnému výboru, která mu podala tyto požadavky: pryč s deseti buržoasními ministry, všechnu moc Sovětu, zastavit ofensivu, zabavit tiskárny měšťáckých novin, půdu prohlásit za majetek státu, zřídit dozor nad výrobou." Nehledíme-li k podružnému přibarvování jako "části pluků" místo pluky, "shluky dělníků" místo celé závody, lze říci, ze oficios Cereteliho a Dana celkem nezkresluje to, co se stalo a zvláště správně se zmiňuje o dvou ohniscích demonstrace: paláci Kšešinské a Taurickém paláci. Duševně i fysicky se hnutí točilo kolem těchto antagonistických středisk: k domu Kšešinské se jde pro informace, pro vůdcovství a za podněcují řečí; k Taurickému paláci, aby se podaly požadavky, ba aby se i pohrozilo silou.
* * *
Ve tři hodiny odpoledne na městskou konferenci bolševiků, zasedající ten den v paláci Kšešinské, přijeli dva delegáti kulometčíků se zprávou, že jejich pluk se rozhodl vystoupit. Nikdo to neočekával a nikdo to nechtěl. Tomskij prohlásil: "Tyto pluky jednaly nesoudružsky, neboť nepozvaly k posouzení otázky akce výbor naší strany. Ústřední výbor navrhuje konferenci: za první vydat provolání, aby se masy zadržely, za druhé vypracovat prohlášení k Výkonnému výboru, aby se ujal moci. Nyní nelze mluvit o akci a nevyslovit přání nové revoluce." Tomskij, starý bolševický dělník, jenž zpečetil svou věrnost straně lety nucených prací, později známý předák odborových organisací, byl svou povahou více náchylen od akce zdržovat, než k ní vyzývat. Ale tentokráte jenom rozvíjel myšlenku Leninovu: "Nyní nelze mluvit o akci a nevyslovit přání nové revoluce." Vždyť dokonce jen pokus o pokojnou demonstraci 10. června prohlašovali kompromisníci za spiknutí! Převážná většina konference se ztotožňovala s Tomským. Buď jak buď, třeba oddálit rozuzleni. Ofensiva na frontě udržuje v napětí celou zemi. Její neúspěch je předem jasný, stejně jako pohotovost vlády svrhnout odpovědnost za porážku na bolševiky. Třeba dáti čas kompromisníkům, aby se úplně zostudili. Volodarskij odpověděl kulometčíkům za konferenci v ten smysl, že pluk se má podrobiti usnesení strany. Kulometčíci protestujíce odešli. Ve čtyři hodiny odpoledne Ústřední výbor potvrdil usnesení konference. Její účastníci se rozcházejí do obvodů a závodů, aby zadržely masy od akce. Náležité provolání bylo posláno do Pravdy, aby bylo vytištěno na první stránce hned druhy den. Stalinovi bylo uloženo, aby usnesení strany oznámil společnému zasedání výkonných výborů. Úmysly bolševiků nezanechávají tedy nijakých pochyb. Výkonný výbor se obrátil k dělníkům a vojákům s výzvou: "Neznámí lidé… vás vyzývají vyjít se zbraněmi na ulice," a tím stvrzoval, že výzva není vydávána žádnou sovětskou stranou. Ale ústřední výbory, stranické a sovětský, mínily a masy měnily.
K osmé hodině večer se kulometný pluk a za ním moskevský přiblížily k paláci Kšešinské. Oblíbení bolševici: Něvskij, Laševič a Podvojskij se s balkonu pokusili pluky vrátit domů. Odpovídali jim zespod: Pryč! Takové křiky od vojáků se ještě na bolševickém balkoně neslyšely a to byl znepokojivý úkaz. Za zády pluků se objevily závody: "Všechnu moc sovětům!" "Pryč s deseti kapitalistickými ministry!" To byly prapory z 18. června. Ale tentokráte byly obklopeny bodáky. Demonstrace se stala mohutnou skutečností. Co dále? Lze si myslit, aby bolševici zůstávali stranou? Členové petrohradského výboru společně s delegáty konference a zástupci pluků a závodů se usnášejí: znovu věc posoudit, přestat s neplodným káráním, namířit rozvíjející se hnutí tak, aby se vládní krise rozhodla ve prospěch národa; proto třeba vyzvat vojáky a dělníky, aby šli pokojně k Taurickému paláci, zvolili zástupce a skrze ně podali své požadavky Výkonnému výboru. Přítomní členové Výkonného výboru schvalují změnu taktiky. Nové usnesení, které bylo s balkonu oznámeno, přijímá se pozdravnými výkřiky a marseillaisou. Hnutí je schváleno stranou: kulometčíci si mohou s úlevou oddychnout. Část pluku hned vstupuje do Petropavlovské pevnosti, aby působila na její posádku a, kdyby to bylo potřeba, chránila od úderu palácek Kěešinské, oddělený od pevnosti jen úzkým Kronverkským zálivem.
Hlavní oddíly demonstrujících vstoupily na Něvský prospekt, tepnu měšťáctva, byrokracie a důstojnictva, tedy doslova do cizí země. Z vrat, oken a balkonů vyhlíží opatrně nepřízeň tisícerýma očima. Pluk se tlačí na závod, závod na pluk. Přicházejí nové a nová masy. Všechny prapory se zlatým písmem na rudém podkladě volají stejně: Moc sovětům! Průvod zaplavuje Něvský prospekt a jako nezkrotná řeka se leje k Taurickému paláci. Standarty "Pryč s válkou" budí nejprudší nepřátelství důstojníků, mezi nimiž je nemálo invalidů. Student, posluchačka kursů a úředník, rozhazujíce rukama a napínajíce hlasy, snaží se vštípit vojákům, že němečtí agenti jsoucí za jejich zády, chtějí do Petrohradu vpustit vojska Vilémova, aby potlačila svobodu. Řečníkům se zdá, že jejich důvody jsou nevývratné. "Jsou podvedeni zvědy!" praví úředník o dělnících, kteří odpovídají zachmuřeně a kousavě. "Jsou svedeni fanatiky!" říkají ti, kteří jsou shovívavější. "Nevědomí lidé! přizvukují si ti i oni. Ale dělníci mají pro věci svou míru. Ne, neučili se u německých zvědů těm myšlenkám, které je dnes přivedly na ulici. Demonstranti bez úcty vytlačují dotěrné vychovatele z davu a berou se vpřed. To zbavuje vlastence z Něvského rozumu. Úderné skupiny, v jejichž čele jsou nejčastěji invalide a georgijevští rytíři, vrhají se na jednotlivé řady demonstrantů, aby jim vytrhly prapor. Tam a onde dochází na potyčky. Ovzduší se rozohňuje. Slyšet výstřely, jeden, druhý. Z okna? Z Aničkinova paláce? Z ulice se odpovídá salvou do vzduchu, bez cíle. Na chvíli se celá ulice ocitá v zmatku. Kolem půlnoci - vypravuje dělník ze závodu Vulkán - když Něvským prospektem kráčel grenadýrský pluk mimo Veřejnou knihovnu, začala se odkudsi střelba, trvající několik minut. Nastala panika. Dělníci se rozprchali do bočních ulic. Vojáci při palbě lehli na zem: ne darmo mnozí z nich prošli školou války. Tento půlnoční Něvský prospekt s gardějci a grenadýry, kteří při palbě lehli na dlažbu, byl fantastický obraz. Ani Puškin, ani Gogol, pěvci Něvského, si jej takto nikdy nepředstavili! Zatím však byla tato fantastičnost skutečností: na dlažbě leželi mrtví a ranění.
* * *
Taurický palác žil tento den svůj zvláštní život. Oba výkonné výbory, dělnicko-vojenský a rolnický, jednaly po demisi kadetů o zprávě Cereteliho, jak vyprat kožich koalice a nezamáčet při tom kožišinu. Tajemství takovéto operace by bývalo bylo konec konců pravděpodobně odhaleno, kdyby tomu nebyla zabránila neklidná předměstí. Telefonické zprávy o chystané akci kulometného pluku budí na tvářích vůdců grimasy hněvu a zlosti. Copak nemohou vojáci a dělníci počkat, až jim noviny přinesou spásné rozhodnutí? Většina patří úkosem na bolševiky. Ale demonstrace byla tentokráte překvapením i pro ně: Kameněv a jiní přítomní zástupci strany dokonce souhlasí s tím, že se po zasedání rozejdou do závodů a kasáren, aby zadrželi masy od akce. Později vykládali toto gesto kompromisníci jako válečnou lest. Výkonné výbory se spěšně usnesly na provolání, v němž jako obvykle se prohlašovala každá akce za zradu revoluce. Ale co jenom s vládní krisí? Východisko se nalezlo: nechat rozpoltěnou vládu tak jak je a celou věc odložit, než se sjedou venkovští členové Výkonného výboru. Věci protáhnout, získat čas na vlastní váhání - což to není politika ze všech nejchytřejší?
Jenom v boji proti masám pokládali kompromisníci za nepřípustné ztrácet čas. Ofciální aparát se hned pustil do chodu, aby se vyzbrojil proti povstání - tak byla demonstrace nazvána od samého počátku. Vůdci sháněli všude ozbrojené síly na ochranu vlády a Výkonného výboru. Do různých vojenských institucí se rozletěly příkazy, podepsané Čchejdzem a jinými členy předsednictva, aby se hned k Taurickemu paláci vyslala pancéřová auta, děla o průměru 7 a půl cm a náboje. Zároveň bezmála všechny pluky dostaly rozkaz vyslat ozbrojené oddíly na obranu paláce. Ale ani na tom se nepřestalo. Užší výbor ("byró") si pospíšil týž den zatelegrafovat rozkaz na frontu 5. armádě, hlavnímu městu nejbližší, "aby poslala do Petrohradu divisi jízdy, brigádu pěchoty a pancéřové vozy". Menševik Vojtinskij, jenž byl pověřen starat se o bezpečnost Výkonného výboru, vypravoval později v své retrospektivní stati: "Celý den 3. července byl vyplýtván na to, aby se svolala vojska, aby se zabezpečil Taurický palác… Náš úkol byl, sehnat alespoň několik rot… Jednu chvíli jsme neměli naprosto žádných sil. U vchodu do Taurickeho paláce stálo šest mužů, kteří nebyli s to dav zadržet…" A pak zase: "V první den demonstrace měli jsme po ruce jenom 100 mužů - více sil jsme neměli. Vyslali jsme komisaře ke všem plukům s žádostí, aby nám poslali vojáky na stráže... Ale každý pluk se ohlížel, co ten druhý - co udělá ten. Bylo třeba stůj co stůj zamezit tento nepořádek a tak jsme zavolali vojska s fronty." Ani kdyby to někdo chtěl, nevymyslil by si tak krutou satiru na kompromisníky. Statisíce demonstrantů žádají, aby moc byla odevzdána sovětům. Čchejdze, který je v čele soustavy sovětů a proto i kandidátem na předsednictví vlády, hledá vojenské síly proti demonstrantům. Obrovské hnutí za demokratickou moc prohlašují vůdcové demokracie za útok ozbrojených tlup proti demokracii.
V témž Taurickém paláci se po dlouhé přestávce sešla dělnická sekce sovětu, která za minulé dva měsíce postačila jednotlivými volbami v závodech změnit své složení tak, že Výkonný výbor, a ne nadarmo, se v ní obával převahy bolševiků. Uměle oddalovaná schůze sekce, konec konců svolaná samými kompromisníky několik dní předtím, připadla právě na ten den, kdy došlo na ozbrojenou demonstraci: noviny i v tom spatřovaly ruku bolševiků. Zinověv v své zprávě na schůzi sekce přesvědčivě rozvinul myšlenku, že kompromisníci jako spojenci měšťáctva nechtějí a nedovedou se bíti s protirevolucí, neboť protirevolucí rozumějí jednotlivé zjevy černosotěnského zbůjnictví a nikoli politické semknutí majetných tříd za tím cílem, aby sověty, jako střediska odporu pracujících mas, byly rozdrceny. Zpráva ťala do živého. Menševici pocítivše po prvé, že jsou v sovětě v menšině, navrhli, aby se nepřijímalo žádné usnesení a účastníci se rozešli do obvodů na ochranu pořádku. Ale už je pozdě! Zpráva, že k Taurickému paláci přišli ozbrojení dělníci a kulometčíci, budí v síni ohromné vzrušení. Na tribunu vstupuje Kameněv. "Nevyzývali jsme do akce," praví, "ale masy lidu vyšly samy do ulic... A jestliže masy vyšly - je naše místo v nich… Náš úkol teď je, abychom dali hnutí organisovanost." Kameněv končí návrhem, zvolit pětadvacetičlenou komisi k vedení hnutí. Trockij podporuje tento návrh. Čchejdze se bojí bolševické komise a velmi naléhá, aby se věc postoupila Výkonnému výboru. Rozprava se stává bouřlivou. Menševici a eseři přesvědčivše se konečně, že dohromady nemají ve schůzi ani třetinu, opouštějí síň. To se teď vůbec stává oblíbenou taktikou demokratů: začínají bojkotovat sověty od té chvíle, jakmile v nich ztrácejí většinu. Resoluce, vyzývající Ústřední výkonný výbor chopit se moci, přijata 276 hlasy za nepřítomnosti oposice. Hned se vykonala volba patnácti členů komise: deset míst bylo ponecháno pro menšinu; ale místa stejně zůstanou neobsazena. Zvolení bolševické komise znamenalo pro přátele i nepřátele, že dělnická sekce petrohradského sovětu se stala od té chvíle základnou bolševictví. Veliký to krok vpřed! V dubnu byla pod vlivem bolševiků asi třetina petrohradských dělníků; v sovětě zaujímali v ty dny bolševici docela nepatrné místo. Teď, začátkem července, mají bolševici v dělnické sekci asi dvě třetiny zástupců: to znamená, že v masách se stal jejich vliv rozhodujícím.
Na ulicích kolem Taurického paláce stékají se kolony dělníků, dělnic a vojáků pod prapory za zpěvu a hudby. Přijíždí lehké dělostřelectvo, jehož velitel působí nadšení prohlášením, že všechny baterie jejich praporu jsou s dělníky zajedno. Vjezd a náměstí před Taurickým palácem jsou přeplněny lidem. Všichni se snaží nacpat k tribuně u hlavního vjezdu paláce. K demonstrantům přichází Čchejdze, zhlížející zamračeně jako člověk, jehož zbytečně vyrušili z práce. Populárního bolševického předsedu vítají nevlídným mlčením. Unaveným a ochraptělým hlasem opakuje Čchejdze obecné fráze, které se již dávno omrzely. Ne lépe vítají Vojtinského, který přikvapil na pomoc. "Zato Trockij," podle slov Miljukovovych, "který prohlásil], že nastala pravá chvíle, kdy moc má být postoupena sovětům, byl přivítán hlučným potleskem…" Tato fráze je úmyslně napsána dvojznačně. Nikdo z bolševiků neříkal, že "nastala chvíle". Zámečník z nevelkého závodu Duflon na Petrohradské straně vypravoval později o táboru u stěn Taurického paláce: "Vzpomínám si řeči Trockého, který říkal, že ještě není čas chopiti se moci." Zámečník zaznamenává si podstatu řeči správněji než profesor dějin. Od bolševických řečníků se demonstranti dověděli o vítězství, jehož se právě dosáhlo v dělnické sekci, a to jim skýtalo uspokojeni téměř makavé - jako by šlo o vstup do období sovětské moci.
Společné zasedání výkonných výborů se začalo znova nedlouho před půlnocí: V tu dobu se na Něvském kladli grenadýři na zem. Na návrh Danův se přijímá usnesení, že na schůzi mohou zůstat jenom ti, kdož předem přijímají závazek hájit přijaté usnesení a vykonati je. To byla novinka! Dělnický a vojenský parlament, za který menševici prohlásili Sovět, pokoušeli se proměnit v správní orgán kompromisní většiny. Až se kompromisníci octnou v menšině - do té doby zbývají celkem dva měsíce - budou kompromisníci vášnivě hájit sovětskou demokracii. Dnes však, jako vůbec ve všechny rozhodující chvíle veřejného života, se demokracií šetří, aby jí zbylo do zásoby. Několik mežrayonců s protestem vyšlo ze zasedání; bolševici tu vůbec nebyli: jednali v palácku Kšešinské o tom, co bude zítra. Za dalšího průběhu schůze přicházejí do sálu mežrayonci a bolševici s prohlášením, že nikdo jim nemůže upřít mandát, který jim dali voliči. Většina ztichá a resoluce Danova nepozorovaně upadá v zapomenutí. Zasedání se táhne jako mdloby. Ochablými hlasy ujišťují kompromisníci druh druha, že oni mají pravdu. Cereteli jako ministr pošt a telegrafů si stěžuje na nižší úředníky: "O poštovně-telegrafní stávce zrovna se dovídám… Co se týče politických požadavků, je také jejich heslo: všechnu moc sovětům!" ...Delegáti demonstrantů, obléhající Taurický palác se všech stran, žádali přístup do zasedání. Vpustili je s obavami a nevrle. Delegáti však upřímně věřili, že kompromisníci jim tentokráte nemohou nevyjít vstříc. Vždyť menševické a eserské noviny, roznícené odchodem kadetů z vlády, dnes samy pranýřují pletichy a sabotáž svých měšťáckých spojenců. Mimo to dělnická sekce se vyslovila pro moc sovětů. Nač ještě čekat? Ale vroucí výzvy, v nichž ještě rozhořčení dýchá nadějí, marně a jakoby nevhodně zapadají v únavném ovzduší kompromisnického parlamentu. Vůdcům působí starost jediná myšlenka: jak se co nejrychleji zbavit nevítaných hostů. Zvou je, aby usedli na galerii; vyhnat je na ulici, k demonstraci, bylo by příliš neopatrné. S galerie kulometčíci užasle poslouchali velkou rozpravu, jejímž jediným cílem bylo získat čas: kompromisníci čekali na spolehlivé pluky. "Na ulicích je revoluční lid, praví Dan, "ale tento lid dělá protirevoluční dílo..." Dana podporuje Abramovič, jeden z vůdců židovského Svazu, nejkonservativnější pedant, jehož veškeré city jsou dotčeny revolucí. "Jsme svědky spiknutí," tvrdí v rozporu se skutečností a navrhuje bolševikům, aby nepokrytě prohlásili, že "to je jejich práce." Cereteli problém prohlubuje: "Vyjít na ulice s požadavkem: všechnu moc sovětům - je to snad podpora sovětů? Kdyby sověty chtěly, mohla by jim být moc postoupena. Překážky tu pro sověty není odnikud… Takovéto akce nejsou v zájmu revoluce, nýbrž protirevoluce." Tuto úvahu dělničtí delegáti nijak nemohli pochopit. Zdálo se jim, že vysocí vůdci se jaksi pomátli. Konec konců potvrzuje schůze ještě jednou všemi hlasy proti jedenácti, že ozbrojené vystoupení je rána do zad revoluční armádě a podobně. Zasedání se končí v pět hodin ráno.
Masy se postupně rozptýlily do svých obvodů. Ozbrojené automobily se rozjížděly celou noc, obstarávajíce spojení mezi pluky, závody a obvodními ústředími. Tak jako koncem února, i tentokráte dělaly masy v noci závěry, plynoucí z předešlého bojovného dne. Ale tentokráte to dělaly za účasti složité soustavy organisací dílenských, stranických a vojenských, které se radily neustále. V obvodech se pokládalo za něco, co se rozumí samo sebou, že se hnutí nemůže zastaviti v polovici cesty. Výkonný výbor odložil rozhodnutí o moci. Masy si to vykládaly jako kolísání. Závěr byl jasný: třeba ještě přitlačit. Noční schůze bolševiků a mežrayonců, konaná v Taurickérn paláci zároveň se zasedáním výkonných výborů, dělala rovněž závěry z předcházejícího dne a snažila se určit, co přinese zítřek. Zprávy z obvodů svědčily o tom, že dnešní demonstrace jenom rozhýbala masy, vytknuvši před nimi po prvé zcela ostře otázku moci. Zítra se budou závody a pluky domáhat odpovědi a nižádná síla je neudrží v předměstí. Rozprava se nezabývala otázkou, zda vyzvat k uchvácení moci či nevyzvat, jak to později tvrdili odpůrci, nýbrž otázkou, zda demonstraci skoncovat anebo se jí druhý den dát v čelo.
Pozdě v noci, byly bezmála tři hodiny, se přivalil k Taurickému paláci putilovský závod, masa třiceti tisíc lidí, mnozí s ženami a dětmi. Průvod se dal do pohybu v jedenáct hodin v noci, cestou se k němu přidaly jiné, liknavější závody. U Narvskě brány bylo přes pozdní hodinu tolik lidí, jako by celý obvod vymetl. Ženy volaly: "Všichni musí jít... My budeme chránit byty…" Na věži chrámu Spasitele zazněl zvon a po něm zahrčely výstřely jakoby z kulometu. Zespodu vypálili salvu na věž. "U ‚hostinného dvoru' vypadla na demonstranty setnina junkerů a studentů a vyrvala jim standartu. Dělníci se vzepřeli, nastala potyčka, kdosi vystřelil, mně rozbili hlavu a důkladně pošlapali boky a hruď nohama." To vypravuje známý nám již dělník Jefimov. Přetnuvše celé město, již zmlklé, došli konečně putilovci k Taurickému paláci. Po naléhavém prostředkování Rjazanovově, jenž byl tehdy těsně spjat s odborovými organisacemi, byla delegace závodu propuštěna do Výkonného výboru. Dělnická masa, hladová a na smrt znavená, se rozložila na ulici a v parku, většinou v samé blízkosti paláce, doufajíc dočkat se odpovědi. Putilovský závod, utábořený na zemi ve tři hodiny v noci kolem Taurickeho paláce, v němž demokratičtí vůdci čekají na příjezd vojsk s fronty - toť jeden z nejvíce otřásajících obrazů revoluce na prudkém přelomu od Února k Říjnu. Dvanáct let před tím se nemálo týchž dělníků účastnilo lednového pochodu k Zimnímu paláci s ikonami a korouhvemi. Staletí minula od tohoto nedělního dne. Nová staletí minou v příštích čtyřech měsících.
Nad poradou bolševických předáků a organisátorů, proucích se o zítřek, visí těžký stín Putilovského závodu, tábořícího ve dvoře. Zítra putilovci do práce nepůjdou: ano a jak také pracovat po nočním bdění? Zinověva volají tu chvíli k telefonu; z Kronštadtu volá Raskolnikov, aby podal zprávu: zítra časně ráno se vydá posádka pevnosti do Petrohradu, nikdo a nic ji nezadrží. Mladému námořnímu kadetovi na druhém konci telefonního vedení klesl hlas na konec otázkou: snad mi Výkonný výbor nedá příkaz, abych se odtrhl od námořníků a tak se u nich zatratil? K obrazu tábořícího putilovského závodu se přidává druhý, neméně působivý obraz námořnického ostrova, který se v tyto bezesné noční hodiny chystá podepřít dělnický a vojenský Petrohrad. Ne, situace je příliš jasná. Váhání již není na místě. Trockij se táže naposled: snad se přece jen lze ještě pokusit o to, aby demonstrace vyšla beze zbraní? Ne, o tom nemůže být řeč. Jediná četa junkerů požene desetitisíce bezbranných dělníků jako stádo beranů. Vojáci, ba i dělníci odmítnou rozhořčeně takovýto návrh jako lapačku. Odpověď je kategorická a přesvědčivá. Všichni se jednomyslně usnášejí vyzvat zítra masy k dalším demonstracím jménem strany. Zinověv podává Raskolnikovovi, který se mučí u telefonu, osvobozující zprávu. Hned se spisuje výzva k dělníkům a vojákům: Do ulic! Výzva ústředního výboru ve dne učiněná, že se demonstrace končí, se vyřezává ze stereotypu; ale už je příliš pozdě, aby byla nahrazena jiným textem. Bílá stránka Pravdy bude zítra zničujícím důkazem proti bolševikům: zřejmě postrašeni v poslední chvíli odvolali výzvu k povstání; anebo snad naopak: zřekli se původní výzvy k pokojné demonstraci, aby přivedli věc k povstání? Zatím vyšlo skutečné rozhodnutí bolševiků jako leták. Vyzývalo dělníky a vojáky, "aby svou vůli klidnou a spořádanou demonstrací projevili před výkonnými výbory právě zasedajícími"… Ne, to není výzva k povstání!